Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako čtyřicátý třetí titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 1. listopadu 2006.
© Alena Kordíková
Doutnající věty nedopité…
Memento vivere
Inspirace
Šanson
Scénář
Jen nás
Stínové divadlo
Oslovení
Poutníci
Variace na starokorejský motiv
V lukách
… z Adamova žebra
Jitro
Dialog
Doutnají věty nedopité.
V jádřinci verše čas zraje.
Slovo je skalpel jímž otvíráš skryté.
Ach smět se propsat do ráje.
Palčivá žáha světobolu
k hvězdám posouvá zemskou tíž.
O Agol hvězdu Perseovu
si cigaretu připálíš.
Obzor bez plachtoví.
Tak bezvětrná chvíle…
Očím jdu naproti s vidinou cíle.
Dál knůtek jabloní k ústům se kloní.
Sad dní se zelení.
Leč míza stekla po kmeni světla
k mrtvému kořeni.
Stesk čistý jako žalm
vymývá rány.
Vincente žhne tvá žluť…
Nad polem vrány
jedenkrát usednou
na střechýl plamene.
Chór větrů rozčeří
stébla trav Whitmane
a temný libozvuk traklovsky modrý
pohltí do sebe elfy i obry.
Chlad vane z holých luk,
tma drhne o obzor…
Edgare
skřípí zvuk:
nevermore
NEVERMORE!
Lásko jsi maják na pahorku v Klostru.
Požár ve flétně krysaře.
Zelený déšť v písečných dunách.
Akord kotvící v kytaře.
Vzdálená zem i země blízká.
Vesmír v triedru hvězdáře.
Jsi prostor
dobývaný slovy…
Báseň co nikdy nevyslovím
a po níž se mi stýská.
(červen)
Zvlněná něha obilí dorůstá ke žním.
(červenec)
Klasy pukají tak jako těla dívek.
(srpen)
Plamínek poznává chuť slámy.
(září)
Stesk.
Slunce prosincem zacloněné
choulí se nad arktickou plání.
Dny už se sobě vzdalují
jak oči mé a stopy saní.
Kůň tryskem zítřek odváží.
Vyzout se chce vlastnímu stínu?
Sníh podkůvkami rozráží,
boří se nazpět do podzimu.
Kam prchá čas, host nesmlouvavý
tam za rukáv tě táhne.
Splašení koně nezastaví
ani smrt. Jen nás vypřáhne.
Stín může být pravdou i lží.
Těžko rozeznat předěl.
Co víme o něm? Co on ví?
(Byť vždycky o nás věděl.)
* * *
Tak z trpaslíků na obry,
z titánů na kašpary
měníme role v divadle,
kde jsme jen stín
a stín je námi.
Dnes oslovit chci vlastní ústa.
(Tak jako den člověka v něm.)
Pod rytmem rýmů praská krusta –
tvar za osleplým zrcadlem.
Plechové růže, strohé stěny
mlčí. Až jimi procitnem.
Sirným plamenem osvíceni
zrak úst zraníme o osten
poznání které za postraňky
hněte slovíčko za slovem
verš sladkosti. (Byť z květů pláňky.)
V tichu které je úhorem.
Svázáni větrem na svých cestách
šli zkratkou přes zahrady něhy.
V klíckách svých nahých těl
samotu nakrmili.
Tuší si nakreslili na rty
úsměvy z magazínů.
Pak ze skicáku gumovali tu tvář,
když vlastní rozpoznali
v zrcadle vrženého stínu.
Čáp sněhobílý vzlétá nad horu Čongansan.
V epicentru léta sníh z duše vytřásám.
Vláskem smočeným v tuši
při luně píšu sloku
na lotosovou kůži
tvých vlnících se boků.
Ach milý můj znám touhu z blízka…
Po žízni tvé má číš si stýská.
Nad polehanou loukou
jak závrať visí dým.
Ržá dřevěné slunce
v kraji předzimním.
Trsy trávy něžně
režný plamen sežne.
Bedrník chřestí kůstkami –
voním přistýlkou ze slámy.
Poslíčku s žhavým jablkem
jsem ženou z žebra Adamova.
Zde tělo – duše za bukem –
Tak plachá jako obnažená slova.
S oblázkem žízně pod jazykem
bloudím vyschlými koryty.
Šťavnatý plod jakési přízně
poslals mi do dna vypitý.
Až podzim listím prokrvácí
dotančí anděl s kopyty.
Had opeří se zkřehnou ptáci
otupí strom. Ne pocity.
Větví se cesty. Jdu neprošlapanou.
Dozrává sen. Však jsi v něm ty?
Hlas v srdci: Nemáš na vybranou.
Směr do krve mám zalitý.
V soutěsce v níž se neotočím
volba mi křídla přišívá.
Krajina duše sahá k očím
za mříží těla pravdivá.
Džbán zvolna klesá do studny
do světel hvězd co na Zem kanou.
Jsi osud a mně osudný.
Tak tedy buď. A nashledanou.
Obloha dýchla na krajinu.
Mlha lehounce obtáčí
trsy plamenů, trsy stínů,
kožíšky pupav, samet bodláčí.
Kontrasty vystřídá mdlá šeď
a vzpomínky na zemřelé.
Bezvládné slunce na křídlech
nesou zjitření andělé.
Břit mrazu dřevce přitesává…
tak křehce v krvi zazebe
že zaoblíš a uzavřeš se
jako nůž. Ostřím do sebe.
Nikdo z těch dvou se nezeptal
a přece si odpovídali.
Tma lnula k tělům jak zmoklý šat.
Takový to byl ponor
že kámen padající ozvěnou
rozezněl vše po léta zkamenělé.
/Ale oni se neptali.)
Čím hlouběji se propadli
O to víc očím odlehčili.
Obrazy byly jasnější –
(a tady nehmotnější)
a dlaně zvroucnělé laskaly svaly života.
Noc už se na bok pokládala.
Ještěrčí strnulost zevnitř živily pohyby
až k pláči upřímné.
Do vůně jasmínu zhuštěné slinami
tichem a dravčí krví
odlili první literu. Znak srozumění.
Jednu řeč pro všechny
mnohohlasé lidské touhy.