Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako devátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Třetí vydání, druhé elektronické. Na Internet uvedeno 25. února 2005.
© František Listopad
Umazaná od zelené
Umazaná od tebe
Umazaná od jeseně
Umazaná od zázvorek
Umazaná od slavíků
Umazaná od kamene
Umazaná od květin
Umazaná od hlíny
"Mohl by Pán Bůh stvořit tak velký kámen, že by ho ani sám nenadzdvihl?"
Chlapci při katechismu
Ztrácíme svou krajinu od začátku minulé války a nepřestali jsme ji ztrácet. Ztratit ji docela znamená vydechnout duši. Proto jsem se pokusil zastavit některý její obraz. Tak vznikly povídky.
Některé z nich jsem psal v duchu deset, patnáct let; protékaly mi prsty jako voda, než jsem se odvážil sevřít dlaň. jiné jsem nalezl v cizině, náhle již hotové, vyloupnuté z lískového oříšku paměti.
Říjen 1954
"Přijď brzo, Josefe, ať zase nemusím bejt celej večír sama," volala za ním ještě máma.
Večer zatahoval kraj.
Cesta do vsi byla ztvrdlá, rozsochatá. Na kraji, na obecním, bylo smetiště. Válely se tam otlučené hrnce.
Zahnul na pěšinu, cedil skrz prsty klasy a žvýkal zrna. U první louže potkal bábu. Hnala domů krávu. Pásla ji na Hladkém, v tom dolíku, kam odnikud není vidět; louskala tam čas celé odpoledne, stínila si rukou vrásky kolem očí a teď se sotva mohla postavit na nohy. Pak už potkával jenom šťovík, bílé jetele, kuřátka, javoříky a doušky mateří. Vzduch zůstal stát nad celým krajem. S kostela sjela klekánice.
Vonělo to.
Všechno bylo tak blízko a ustavičně se přibližovalo. Vlevo lesy a na druhé straně pole až k paloukům. Všechno bylo tak blízko, i lidi, kterých nevidět.
U druhé louže, pod třešněmi, se svlékl, protáhl ruce a dal paty do vody. Žáby se vylekaly a nevěděly kudy kam. Zůstal chvíli nehnutě a uprostřed louže se šplouchla rybka. Nohy se mu bořily do bahna.
Voda byla teplá jako kafe.
Ponořil se do ní cely, nohy vytáhl až k ramenům a pak rychle šmátral, kde je dno, aby se nenapil. Namočil si vlasy.
Když vytáhl ramena, byla mu zima, až se zatřásl. Schoval se zase do vody jako do peřiny. Zachrul se do ní. Bylo mu blaženě. Cítil celý široký svět.
Vylezl z vody a utíkal podél rybníku, a když už mu nebyla taková zima, začal lézt na třešni. Jen tak pro. radost, třešně už byly dávno očesané. Kůra jej škrábala a smekala se mu noha, a tak seskočil.
Uvědomil si, že je ještě nahý, a rychle vklouzl do spodků. Co by si kdo pomyslel, že tady lítá jen tak.
Oblékl se celý, košili si však rozhalil skoro až k pasu. Nadarmo zpřevracel všecky kapsy; hledal kus hřebene. Prohrábl si vlasy rukou.
Lehl si na chvíli do trávy; byla krátká, ženské ji zde síkly pro králíky.
Pak šel.
Sestupoval cestou. Pod ním byla ves. Zachumlaná v lipách, přitištěná ke kostelu. Jenom jeho domek byl jako rozuteklý do polí.
Díval se a tělem jako by se cely rozpřáhl. V hospodě byli již hosté. Zvučel tam gramofon, a když ten přestal, bylo slyšet hovor. Procházka, Malík i mladý Honza Kupeckých. Vedle na zahradě kropil starý učitel. Voda sládla voňavě ve vzduchu a květiny se ještě na chvilinku pootevřely.
Na náměstí rozsvítil krám holič Forejt. Taky nemá pokoj, myslel si Josef. Mydlí až do noci. Vzpomněl si na Dorynu. Jak se měl pěkně, a jak jí asi bylo smutně, když seděla se šitím doma nebo dřela ještě ve chlévě. Potkal ji, jak šla s putnou od horní pumpy, kde voda byla lepší. "Za chvíli přijdu."
"Přijď. Nebo ani radši nechoď. Táta řádí."
Doma snědl kus vařeného. Na palci zahrádky utrhl květiny. Roček seděl na židli u stolu, slinil tužku, škrábal se držátkem za uchem a chvílemi taky psal. Doryna seděla na stoličce a mámy nebylo vidět. Stála v koutě za pecí.
"Dobrej večír vespolek."
Roček zdvihl hlavu. "Dobrej."
"Co to píšete?"
"Numera. Počítám," povídá po chvíli.
Doryna i máma mlčely jal:o oukropkové.
"Sousede, chtěl bych si s vámi promluvit." Všichni zdvihli hlavu směrem k Josefovi.
"Tak co je," zabručel Roček.
"No, nebudu se ani moc plíst v řeči. Vzal bych si tadyhle Dorynu."
A zase bylo ticho.
Roček se spletl v číslech. Máma vystoupila ze stínu.
Roček se ostře zasmál: "Proč ne. Jen si ji vemte i s tím panským panchartem, čím dřív tím líp." Josef položil kytky na stůl. Pak je zase sebral. Několik jich dal Doryně, a co zbylo, její matce.
"Jo," znovu se zasmál Roček. Povytáhl knot petrolejky. "A je to."
Pak smluvili ohlášky. Maminka se začala nějak strachovat: "No, peřiny dostane, a skříň…" Doryna vyprovodila Josefa k vrátkům.
"Si hodnej," povídala.
"Ty hloupá!"
Dobře jsem udělal, říkal si. Bylo mi jí líto v tý zatuchlině. Vždyť je to taky jen člověk. A co jinýho bych promejšlel?
Ještě mámě to musím vysvětlit.
Tma byla všude.
Usmál se ještě do ní. To sem se pěkně vykoupal.
V krajině bylo ještě mnoho života, když vyšli z lesa na stráň, trnovou maliním, ostružinami, šípky. Kráčeli opatrně mezi prstíky trnů zakopanou, smyšlenou cestičkou. Pak se rozeběhla a on za ní. Vběhli na louku.
Trny jim vytrhaly nitky ze šatů. Tady šli už po skutečné cestičce. Pro jednoho. Šli za sebou. Les, ze kterého vyšli, byl vysoko za nimi. Tam byl již večer. Po kvetoucích travách, po všech květinách a po rybnících se začal rozlévat laskavý smutek.
Šli kolem topolů a vyplašili z nich hejno ptáků. Fičelo prudce, nízko při zemi, za ním druhé a třetí.
Z cestičky uskakovaly žáby.
Utrhla si kominíčky a dala je do knoflíkové dírky. Pod jabloní našli malá padavčata. Zakousla se do jednoho, zavrtěla hlavou a řekla: "Dvakrát dobré to není."
Zastavili se. Svět dýchal jak oni.
Říkal si: "Ty a ptáci. Ty a louky. Ty a obloha."
Když se blížili k vesnici, voněly vzduchem zahrady. Cestička se vlila do cesty. Š1i kolem hřbitova, pak kolem žabince, pak kolem zahrádky, ve které byly trpasličí broskve, ale jiřiny větší než obličej.
Kudy?
Kýchla.
"Pozdrav Pámbů."
"Je to pravda," odpověděla.
"Co?"
"Všechno."
Vzali se za ruce jako dvě slepé děti. Stroužek několika slov opět pohasl a bylo ticho. Potkala je malá plavovláska a pozdravila je. Pozdravili ji a byli překvapeni.
Usmál se: "Vždyť jsme na venkově."
Na návsi byl kostel, hostinec, koloniální obchod Josefa Říhy a Baťa.
"Půjdeme vůbec někam spát?" A v jejích očích stálo: jaký je to nový svět – abychom raději ani nechodili na nocleh.
"V noci bude zima. Už jsou lískové oříšky."
"Když jsou lískové oříšky, v noci je zima?" ptala se dětsky.
"To se tak říká. Ona je v noci zima už asi předtím. Ale pro milence teprve od lískových oříšků!"
Pohladila mu líc ruky. Nezvykl si ještě, jak je to dobře, myslila. A její myšlenka navazovala na jeho slova o milencích.
V hostinci se na ně chvíli zkoumavě dívali. Pak se uspokojili. Říkali: "Ale nejste manželé!" Do okna pršelo rdesno.
Pravila: "Ale jsme."
A on potichu: "Ale nejsme." Uvedli je do malého, jediného pokojíku. ("Náhodou je volný," dělali jej vzácným, "pan doktor nepřijel.") Byla tam postel, pohovka, umyvadlo, obrázek, na který už nebylo vidět. A parůžky. Okno vedlo přímo na náves. Každý mohl vidět do pokoje. Vešli se tam právě oni a paní hostinská. Hostinský musil stát na chodbě. Stál a kouřil listí.
"Musím ještě ustlat na pohovce."
"No…" usmíval se v chodbě.
Mlčela.
Zatím, co paní hostinská stlala, šli do hostinské místnosti. Napili se, namazali chleba paštikou z konservy.
Hostinský si k nim přisedl. "My taky nejsme ještě svoji, a jsme už dědek a bába. Tak si z toho, slečinko, nic nedělají!"
"Vidíš, že nám to nikdo nevěří." řekl. Teprve v pokojíčku mu odpověděla. "Nevěří nám, protože ty tomu nevěříš. Jak bych to měla udělat, aby nám věřili!?"
"Já nic dělat nebudu!"
Pak si sedli na postel. Držel ji kolem pasu. Šeptali si: "Naše svatební cesta. Trávy a květiny a slunce a noc…"
"A ty!"
"A ty!"
Byla už tma, čepobití noci. "Umíš rozsvěcovat petrolejku?"
"Nač?"
V botě měla písek. "Kde se tam jen vzal?" mudrovala.
"Hm, narodil se."
Najednou ona, bez souvislosti, vyhrkla: "Vid, že žádný člověk není docela obyčejný."
"Na koho myslíš?"
"Na naše dnešní domácí pány."
Leželi vedle sebe. Dotýkali se jen rukou. "Já vím, a až budem usínat, najednou řekneš… Podivné, ani nevíme, co je to život…"
"Ty! Jen se směj!"
Přivřel okno. Znovu si přilehl.
Víš, já myslím, že jsou na světě lidé, kteří nepoznali za celý život jediného člověka docela."
Usmíval se v duchu. Políbil ji na oči a na nos a malinko na ústa.
"Vždyť ty vůbec nechceš myslet," horlila.
Pak vzala jeho hlavu k sobě. Zavírali oči.
Usnula první. Když usínala, ještě zašeptala: "Copak je možné usnout?" Ráno bylo tolik modré, jak pampeliška žlutá. Došel ke studni pro vodu. Rumpál skřípal vodu do umyvadla.
"Rozházej trochu pohovku, aby to tak nevypadalo," říkala ještě v posteli.
"Vždyť přece nejsme milenci…"
"Zlobíš. Pojď raději ještě chvíli ke mně."
"Nemám místo."
Odvrátila hlavu. Usmívala se. Předstírala, že spí a že je uražena. Obojí najednou. Pokojíček byl modrý, ale s kočičími skvrnami jako školní výkresy. Obrázek nad postelí nebyl o nic lepší, byl za to zelený.
Musila jej už vyhnat z postele. "Každý se nám může dívat do oken."
"Af," bručel pod hrstěmi vody, do které mezitím napadaly malé mušky.
Měl chuť štípat dříví. Ale dříví bylo na dvorku srovnáno. Dostali kávu se škraloupem. Do kapsy jablko. "Však vy si jich po cestě natrháte víc. až zase přijdete, napište nám." Řekla jim své jméno.
"A jak se jmenuje obec?" zeptal se.
"To vy nevíte?" spráskla ruce. "Co jste to za lidi…"
Druhou stranou vyšli z vesnice. Jak se jmenovala, měli napsáno na kousku čtverečkovaného papíru.
Nebe bylo dnes vysoké, lehké jak olej, čistě modré. Kopce byly blízko, co by kamenem dohodil. Pod kopci hnízda malých vsí; dýmala k nehnuté hladině nebes. Po silnici přejel zaprášený voják na kole. Dědek ani neotočil hlavou a viděl ho. Prošel potom Soukupovým sadem, sebral pár padavek; po chvíli mu samy vyklouzly z chatrně sevřené ruky. Z vrchovinek se zdvihal vítr. Studený jako potok, řezavý jako trnka. Všechna brslata na oblinách příkopů vlála. Vlála a vlála, celé dny vlála. I vrásčité řepné listy, které ještě zůstaly, pohybovaly se ve větru jako staré, bachraté tanečnice. Děda přitáhl k tělu hazuku, přešel hvízdající koleje a zamířil do jednoho z kouta, kde byl chráněn.
Vlak za chvíli zahoukal a přijel. Zobracel spadlé listí, opět zadýmal a na nebi se začala kupit podmračiska.
Teprve teď si děda uvědomil, že je neděle a že vlak jel o hodinu později. Přitáhl na cibulích deset minut a už se za vlakem ani nepodíval.
Kluci, Kopyštů a Janek Marynčáků, jehož táta sem přitáhl jako dělník odněkud až od maďarských hranic, šli do městečka pro noviny. Pískali si.
Včera lezl Kopyštů na jabka.
Hnedle sem ho sundal. Ale kluk má voči, že by mě byl probod a místo, abych mu napohlavkoval, poslal jsem ho dozádu k aleji, že mu tam nějaký přinesu. Kluk tam nebyl, snad si myslel, že ho tou svou přetáhnu. Večer, když jsem svlík kabát, měl jsem na něm samé žebrácké knoflíky. Počkej, kluku!
Vod konce císařský války, protože mi v ní trefili nohu, hlídám tady stromy. Ale nikdy jsem nebyl tak měkkej ke klukům jak teď. Každýho si prohlížím, voči a pusu, držení a řeč. Každýho si prohlížím, pomalu a hodně, a co vidím, hned srovnávám. Jak blázen dělám. Večer hraju harmoniku, abych je k sobě přitáh, zatím co na druhym konci mi kluci češou. Vím to.
Jednou ve vsi se mne zeptal kluk Kopyštů: "Jak se menujou tyhle koně?"
Zeptal se tak určitě, jako bych mu to já musel zodpovědít. Jako by něco věděl. Ale neví nic.
Nikdo nic, krom tý osoby.
Ani já nic.
A tak jdu někdy v noci skrze všecky místa, ke kterym jsem určenej, a vidím mladý v ubohejch příkopech, jdu kolem nich tiše jak já už umím, tiše jak voda, která přeje. A tu vidím, když se přeci podívám, nahý ženský nohy, jak se krásně blyskotají v tý tmě, nejinak než tenkrát.
To byla tma, božínku. Byl jsem ještě skoro mladej. Službu sem si dělal veselejší, voňavější; dneska vůni už necítím. Ale taky necítím tolik tu svou válku jako tehdy, bolavou nohu a všechno, co s tím souviselo. Naučil jsem se samotu a zvostávala u mě. Co jsem se natoužil. To byla tma, Bože. Tu slyším brek, v příkopě sedí mladá ženská, naříká napořád a napadlo mě, abych jí řek: "Válka je horší než špatnej milej."
Sed sem si vedle ní. Musel sem v tý tmě hmatat, kde je. Tak jsem se jí dotk. Byla skrz látku teplá a já jsem hned usáhl.
"Která ste?"
"Nikterá."
Vypravoval jsem jí teda věci, který sem prožil, plakala už jenom lítostivě a míň a míň a pak mi řekla: "Jakej jste trpělivej."
Usmál jsem se, chtěl jsem ji vzít za ruku, to že nic.
Taková tma.
Byl to prs. Krásnej, měkkej, a najednou můj. Pak jsem celý její vzlykání ukryl pod sebe a dlouho jsem nic přesnýho nevěděl, jen jsem cítil proud jako v nějakém tajemství, protože se nesmí vyslovoval.
Když jsem zase viděl, bylo nebe plné hvězd, miliony a miliony, teninké, stříbrné, ach… Vedle mě nebyl nikdo.
Myslím si, třeba se té noci narodilo chromýmu dědkovi dítě. Takový štěstí jsem tehdá cítil, že bych chtěl…
A teď hledám, pozoruju všecko, voči, pusu, držení a řeč. Ne po mně že by měl, ale po ní, kterou pořád, když je tma, malinko vidím a malinko slyším. A ona přede mnou nikdy už nevyjde, nikdy už nevyjde taková a já, slepejš, natahuju ruce, který by chtěly obemknout cizí život.
Zanedlouho se už posbírají zímata, přijdu k starostovi a ohlásím mu: Všecko sklizíno, stromy jak vymetený, zase je rok pryč.
Starosta mi dá koruny a já se můžu do jara uklidit; někdy se půjdu projít svými cestami – ale jako cizí. Až napadne sníh, jednou za čas se tam k tomu místu přišoulám a zkusím, zda větve nad ním vydrží na jaro a jaká je kora.
Za městečkem byly ještě žně, ačkoliv odevšud civěla jinovatka, kůže na obličeji se svírala a slunce se slabě tetelilo. Starý hlídač ze vsi a vozembouch Láska, bratr cukráře z městečka na náměstí, jinak darmošlap, kosili vysoké rákosí u knížecího, stavěli z něho kupy u zahřívali se hovorem.
Slunce šlo k zimnímu poledni.
Skončili práci; postáli nad holomrazem a vydali se točivou cestou do městečka. U trati je pozdravil cestář rukou na čepici.
"Pro co vlastně deš?" zeptal se Láska hlídače, když minuli cestáře.
Dědek zabručel.
"Nikde beztak nečepujou… Holt, až to svý vobejdeš, dědo, stav se u mě… ukážu ti něco."
"A sakra… co?"
"To víš, že ti nový firhaňky ukazovat nebudu…!"
V městečku se Láska chystal jít doleva, k Hrádku. Bouchl dědka do zad: "Těch padesát korun dostaneš od bratra."
Z několika kroků pak na něj ještč zavolal: "Tak přiď, povídám ti, a nezmrzej venku!"
Městečko se rozložilo na ulice a domy.
Vanul vítr. Domky ze dřeva praštěly zimou a plech komína pukal.
Dědek se zastavil. Do ulice zahnul vůz s těžkými koni; rezatil řetězy a hlučel úzkem mezi domy. Náruční kůň nezdravě dýchal a potil se. Po chvilce přejeli řezník s klukem; utíkali s krvavým vozíkem.
Děda zavolal na chlapce. Uslyšel: "Máma je doma!"
Na plácku hrkali kluci a nevěděli co roupy; vesničtí, kteří dědka předběhli, stáli opodál a dívali se na chumel. Městští pískali namrzlými rty, frkali, chodili za Maďarkami, které s plenami přes ramena spěchaly do kasáren. Měly boty z tenké kůže a pod zástěrou nosily nákup. První týden snědly všechno na lístky a teď chodily k pekaři a hokynáři žebrem: po dobrém a ne-li, rozčilovaly se; zatím jiná Maďarka si na vztek sedla na chodník a pila rychle pivo. Malá maďaronská holčička, ustrojená po dospělu, stála vážně nad ní. Kolem pak lidi. Těm ukazovala sedíci tři balíčky kávoviny a basamoremtetila.
Někdo řekl: "Potvory!"
Pak se vše rozběhlo po svém. Někdo spěchal na nádraží, ženským hýbala ryba taškou, dál ke tmě ulice proti Nepomuku smály se dvě děvečky, jako by nikdy nechtěly vyměnit planetu země za jinou.
"Už jsem hotov, strejdo!" přitočil se k dědkovi malý řeznický. "Zato zejtra ráno začínáme v půl čtvrtý."
"To je dost brzo."
Šli ještě kus hlavní ulicí. "Heled, Madar, velkej jako já…," udivoval se kluk.
Oba se zastavili proti sobě. Maďar měl soplivý nos a vysoké boty. Řeznický by se ho rád zeptal, ale pohrdal jím.
"Heleď, ty," pomlčel chvíli, "Maďare…" Ten se však najednou utrhl a pelášil kolem okousaných domů pryč.
Řeznický šel za dědkem a brzy ho dohonil. "Tak co doma?"
"Jarouš byl nemocnej."
"A máma?"
"Škaredí se na mě pořád."
Domek, se štítem do dvorku, byl zčernalý a obrostlý starým tichem.
Dědek se políbil se sestrou, nepohnuv studenými rty. Potřepl klučíka Jarouše.
"Já viděl Madaři, strejdo!"
"Letos ani nic nedělám…" pravila. "Tady si skroj peciválek, teď eště upeču pár zázvorek a bude to všechno…"
Natáčela z měděnce provlahlou vodu.
"Viděl jsem Maďaři," tahal strejdu za rukáv. "Dej už pokoj," dospěle k němu mluvil řeznický a svlékal si vysoké boty.
"Holota," řekla máma.
"A jedna jejich holka měla na šátku díru. Velkou kulatou díru. Eště větší než má máma na svetru." Máma se podívala do prázdna a když domlčela, řekla, co měla tu chvíli v hlavě: "Všechno je to vlastně podobný," vzdychla potom, a začal padat sníh. "Budou přece bílý Vánoce!"
"Tady máš něco pro sebe, Aninko… A něco pro kluky."
"To nemuselo bejt, bratře…"
Dědek se začal šantročit ven. "Co už chodíš?"
"Musím eště k Láskovi."
Posadil si koženou na uši, popřál a šel. Se silnice táhlo; k Láskovi se mu nechtělo, co by mu už mohl ukázat, k cukrářovi Láskovi pro padesát korun ted taky nepůjde, budou mít plnej krám. Tak se vydal do kroků. Kohout ještě měkce zaplnil podvečer a to bylo všecko, co bylo slyšet. Silnice dostala sváh a také více zafičela. Dal ruce do kapes. Našel v nich naměňalá jablka, která zapomněl rozdat. A komu? Láskovi? Klukům? Anče? Madarům?
"Jo. Všecko je to vlastně jedna podoba."
Vysmrkal se do potrhaného, červeného kapesníku. Palc se sehnul do škarpy pro tlouk; a ten byl také celý holý, samotný a omrzlý.
"V kaštanech úvalu bylo natřískáno slavíků…"
J. Giono
Jaro přišlo zelené a hnědé. "Jakorát v neděli," povídal Bezunkovi. Pak si pomyslil, nač mu to povídá a nač mu před nosem táhne rukou kolem celého kraje vzduchu. Slunce dělalo čistý oblouk jako koňský ocas.
"Kam deš?" povídá pan Bezunk a přemýšlí čelem, které strkal dopředu.
"Kam du? Nikam… Po všem se kouknout."
"Ja jdu ke Křivejm, Tamtudy musí jít vona kolem, až pude dolu do vsi. To ti povídám proto, abych tě tam nezhlíd."
Druhý to spolkl, chvíli mu to vevnitř cuká, a když pak odskakuje na jinou cestu, hrkne: "Nevim."
"Ať se tam nevokážeš, Slováku!" Sebral kámen po cestě, potěžkává ho v ruce a prudce kráčí dál.
"Tak ty na mě," myslí si. "Takovýho chlapa jako je Bezunk musí člověk mít celý dny na vočích, poslouchat jeho žvasty a nechat si nadávat. Nedávno povídal, když jsem se s tou Terkou náhodou trefil… Jsi tady cizej, moc se do zdejšího nepleť! Mohlo by tě to stát frňák!… Jakejpak cizej. Kdo je vlastně cizej dovopravdy. Co kdo ví o tom, kdy člověk kam příde a proč příde. Jednou na palundě, na to nezapomenu, povídalo se o ženských a von… Láska, kamarádi, to je největší blbost… Ta Terka je štihlá jako lunt a pěkná. Každý její slovo je jakoby ho vytahovala z nějaký horský vody… Jakejpak cizej. Z hor jsem…"
Slunce mu mžikalo v očích. Mžitky se odpoutávaly a stříbrně vzlétaly. Docházel k městečku lidí. Ženským na širokých kloboucích zasvítil první vítr. Šly se s mužskými dívat na kopanou v zimomřivých přešíváních. Kopálisti vyhnali nejdřív husy a pak začli hrát.
Mezi lidmi najednou vidí Terku, jak se proplétá nejkratší cestou pryč. Shlédla ho. Zůstal stát, naklaní trochu hlavu a zdržuje pravou ruku.
Když přišla k němu blíž, teprv ji pozdravil a zdvihl ruku v okamžiku, kdy ona. Podívala sc na ni a stiskla ji. Podíval se na svou ruku taky. Byla široká a jako poprášená.
"Zažraná prašivina, že jo!" omlouval se.
Byla nedělně ustrojena. Nedělněji než posledně.
"A co vy?" udivuje se Terka, že tak slojí jako svatý utřinos; a když ani teď nic neříká a nehýbe se, chystá se jít.
"Já… já pudu kus s váma…" vyrazí. A pak se zeptá docela jinak, osvobozeně: "Smím?"
Kolem tenkých tváří jí projde smích, pak se usměje až v očích, a jdou.
Neměli bysme kolem Vostrých, myslí si. Ona však klidně, lehounce jde, a člověk má příliš tuhý boty a nohy, aby jí stačil a ještě přemejšlel, co za chvilku bude a jak to všechno dopadne. Jímá ho úzkost, aby se jí nic nestalo, aby neslyšela svištět kámen ani žádné sprosté slovo, aby neviděla rvačku dvou cihlářských bagánů.
Už se blíží k hospodě u Vostrých a pořád musí na to myslet a pořád se tam musí koukat. Jde vedle ní a jako by o tom ani nevěděl.
"S čím na mě příde?" přemítá.
Podívá se ze strany na Terku a proti všem otevřeným polím vzhůru s krákorci stromů uvidí její tvář, čelo až k nosu, který je tenký a chvěje se jak stonek úpolínu, a pod ním rys, ten nad ústy, lehce zkřivený…
Tak jdu, myslí si, když se na ni dívá, a tak jít chci. Af se děje jaké dílo!
Terka ucítí jeho oči a uslyší změněný krok. Neví, ale vzduch svítí víc a víc a jde jí k radosti. A před dveřmi stojí Bezunk, a jak je uvidí, zachází a nikdo ani nehlesne, ti jdou, neohlížejí se, a čekají oba, neboť Terka rázem porozuměla; čekají něco zlého, horšího nad hlas a kámen. Vezmou se dole za ruce a čím víc se vzdalují od hospody, tím více přerůstá jejich strach a jejich hlavy příliv nových věcí, nových dotyků ze vzájemných myšlenek, které se berou kdoví kde v zákrutech člověka, a oba zaprášeni, zapomínají na vše právě minulé a cítí, že se něco velikého vrací, vrací se něco, co ještě nikdy neměli.
Teprve daleko, za roubením přes potok, uslyší svůj údech a zpomalí kroky. Podívá se na ni, jako by se jí něco ptal.
"Měl oči jako baterku…" říká ona. "Takový náhlý… víte?"
"A já?"
"Vy máte jiný… Jste zase rousavej, vlasatej…" směje se.
"Nos mám velkej," mumlá… "je to k vzteku."
"To není k vzteku."
"Neni?" Po prvé se usmál. Celý se rozesmál. "A to jste hodná."
"Pojďte mě potížkat, jestli jsem hodná!" Jak rád by ji opravdu vyhodil do výše a zase chytil, ale jak na to pomyslí, hned křičí ona: "Ne, ne, ne!"
A chce mluvit v mžiku o něčem jiném. Třeba: "Jak děláte cihly?" Diví se, že ji to zajímá. Přemýšlí, jak by, jak by to jasně vysvětlil.
"Cihly… To máme starou kruhovou pec. Dvacet komor pálíme dvouma ohněma za sebou, slečno Terko."
"A kolik cihel upečete?"
"Víc než vy buchet."
"A kolik?"
"Tisíce."
"Za den?"
"Tak. A celej rok, Terko. A co cihla, to hrana jako břitva. A zvoní jako zvony. Klenovky, falcovky, patky, taky fezonky. Tuhovky už neděláme. To se už nedělá. Nejdřív pereme hloubenou hlínu. Nejlepší je ta, co zmrazovala v jílech přes zimu. Je to pěkný, když se cihla vyvede. De do ruky jak kytka."
Se stromů padali do vzduchu zmačkaní ptáci, z příkopu vyletovala tráva a květiny, které se draly smetím, a vzduch hvízdal jak píšťaly na všechen hmyz.
"Támhle odbočuju doleva. Tam už se mnou nesmíte."
Nahoře po silnici se táhnou vozy, jeden za druhým. "Počkejte, Terezko, podíváme se eště, co to jede… Nechoďte pryč. Necháte, všecko je to takový…"
Byli to vystěhovalci. Utíkali přes kopce do Čech před frontou. Hubení, kníratí, s širokými ženskými bez obličejů. Jejich káry neměly brzdy. Byli z rovin, a tam je nepotřebovali. Když jeli teď s kopce, ženské běžely podél rachot a klackovaly kola.
"Válka fofruje kolem nás," tiše povídal.
"A smrt."
"Tak. Každej druhej, třetí umře teď na světě na válku. A až jí bude konec, zase nebude konec."
Podívali se na sebe. Myslili, zdali zemřou.
"Kdo má smrt v knížce napsanou," sotva mluvila, "ten už ji stejně neodpáře. Ničemuž neutečeš."
"Nevim." Rozmačkal větývku v dlani. "Co teď vím, že je dobrý se postavit."
Pak šla a on se díval a pak se ohlédla.
Takovej člověk, myslela si. Unese tisíc cihel na rameni, celej od nich. Ponese je třeba až k modrýmu, do daleka. Cihly jak kytky.
Zalykala se.
Pak přidala ještě do kroku.
A tam vystaví dům.
Skoro utíkala.
Já šťastná…
Odpoledne přijel do Prahy. Šel z nádraží celým Smíchovem. V nohách měl led. Viděl holé větve růst proti siluetě kostela, slyšel pípat pionýra ptáčka, který zůstal a chtěl vydržet. Nebe se kalilo: právě odbíjelo pět hodin s večera. Umíráček za dnem.
Kolem předčasného večera chodili bezprizorní, otrhaní kluci s krabatými obličejíky a s dospělou mluvou. Oprovázkované kalhoty jim tiše popadávaly, čepice, příliš velké, padaly se strany na stranu, punčocha každá jiná. Říkali si: "Ty Číňane!"
Bylo jim deset let. Šel dál.
Ve skrčené uličce bez chodníku dělaly děti do tmy jámy; něco pohřbívaly. Byly špinavé a nikdo na ně nevolal; z dolejších oken necinkla ani lžíce.
Teprve ve třetím domě bydlila ta paní. Dveře nebyly zavřené, a jak zaklepal, pootevřely se. Seděla, hlavu na stole. Vedle hlavy ležela kočka.
"Dobrý večer."
Zdvihla pomalu celý starý, popleněný obličej. Podívala se.
"Nesmrď tady, mrcho… Co vy chcete?"
"Jdu od tety Čápový. Psala vám, abych mohl tady první dny přespat, než se trochu poohlídnu a zařídím."
"Vod Čápový?"
"Vy jste nedostala ten dopis?"
"To mi asi mužský spálili."
"Nesu vám trochu sádla a kousek masa."
"Jedeš mrcho dolů!… Toník má dneska noční směnu, tak se nějak srovnáme."
Přiložila do kamen a utřela si ruce do šatů.
"Je to bída…" když viděla, že si prohlíží místnost. Na kamnech bylo plno studených hrnců, v uhlácích smetí, u odřených oken stály dvě neustlané postele. Na skříni, zavřené na provázek, stálo hluché, zaprášené rádio. O ně byl opřen pošťácký kalendář s Gottwaldovou podobenkou. Jeden za druhým přicházeli domů. Nezdravili, kývli jen hlavou. Jeden z nich, zarostlý, přišel se psem, čistokrevným vlčákem. Šel, jako kdyby byl zvyklý nosit pušku přes rameno.
"Kdo to je?" ukázal prudce na hosta.
"Čápová mi ho sem posílá. Bude v Praze pracovat a zatím bude tady, než něco najde. Čápová mi prej psala a já nic nemám."
"Máš slepičí paměť, babo!"
"Mám, mám…"
Venkovan si sedl do kouta, kousal přeložený krajíc chleba a hladil botou kočku. Na kamnech se něco začalo vařit.
"Přinesu zajíce," povídá jeden.
"Přines, upeču ti ho."
"A kdo ho stáhne?" chechtal se a hned odpovídal. "Naše fajnová baba. To je kuchařčino."
Neodpovídala. Těžce si sedala.
"Tak Eliška," dorážel.
"Já, já!" křičel malý kluk, který právě přiběhl. Byl to jeden z Číňanů.
"Ty harante…"
Nejpozději přišla tlustá dívka v šátku. Myla si ruce a pak pomáhala staré. Ta ji odháněla: "Di vod toho!"
Zarostlý muž, Eliška a stará jedli spolu, jeden z mužských rozbalil salám a oddělil klukovi, jinak každý jedl sám.
Pak bába utřela stůl, zarostlý vytáhl karty a všichni se sesedli. Kluk si přistrčil železnou postel. Bába si sedla k zarostlému. "Di vode mě!" křikl. Bába seděla dál a byla ticho jak vlčák u kamen. Kočka a Eliška byly asi ve vedlejší místnosti. Prosvítala odtamtud tma.
"Umíte to hrát?" zeptal se jeden venkovana. Po prvé na něj promluvili.
"Ne, neumím." Chtěl říci něco více, ale neuměl vůbec hrát karty a nevěděl, co říci. Tlustá Eliška přišla a sedla si na postel; měla drobný, jemný obličej a neforemné, těžké tělo. "Vrať sem korunu," křičel zarostlý, rozčiloval se dlouhou chvíli.
"Sme u chudejch," řekl ten třetí, ani zarostlý, ani ten s puškou bez pušky. Řekl to a díval se po venkovanu.
"Dneska chudej. Když jsem dělal v přístavě v cizině měl jsem peněz, že sem moh jít k takovejm holkám, u kterých sis svlík kabát a hned tě to stálo dvě stovky."
Pak bylo ticho. Zvenku bylo slyšet mžení. Nebylo by bývalo slyšet, kdyby Eliška na chvíli neotevřela okna a nebyl cítit déšť. Někdo živý třásl vzduchem.
Opět ten třetí se zadíval na venkovského. "Teď jsem propadlej jako Macocha." Smál se tomu.
"Takhle vínko kdyby bylo."
"Takhle víno místo tyhle báby starý. To by mě pozdravilo, sakra. Vy v těch hlídkách nedostáváte příděly? Chlastáte to mezi sebou, že jo…"
Bába odtáhla přiložit. Ukázala prstem na čelo, aby to venkovský viděl. Přišourala se k němu. "Je to pacholek a má nevopatrnou hubu. Ale já už s ním nežiju. Co dělá Čápová?" Přistrčila si židli. "To je moje dcera," ukázala na Elišku. "Když jí byly dva roky, tak jsem se teprv vdala za svýho dědka. Taky byl zlej."
V jedenáct hodin hry nechali. Zarostlý dopil pivo z lahve a lehl si na kuchyňskou postel.
"Vy pudete vedle," povídala bába. "Místo Tondy. Má noční."
V jizbě byla zima. Nikdo nerozsvítil a postele se zdvihaly hrůzostrašně ze všech koutů. Bába ho dovedla k posteli a trochu natřásla lehkou peřinu. Vedle byla manželská postel. Všichni se odstrojili a padli do své špíny.
Peřina páchla. Vzpomínal.
Někdo chrápal.
Dveře se otevřely a rychle se zavřely. Na vedlejší postel si lehla Eliška.
Zdvihl hlavu.
"Já tady spim," povídala. "Dneska ste Tonda."
"Nejmenuju se Tonda."
"Tonda říká, že jsem strašně tlustá. Porád na to myslím. Maminka chce, aby si mě vzal.
"A vy?"
"Von se mnou spí."
"Já taky."
"Jinak," zachichtla se.
Za chvíli, jako by si rozmyslila: "Já už vůbec nemám hezký myšlenky. A na trhu je nekoupím. Snad až bude jaro, ne ten sníh plavajzník, bláto a třasavá zima. Když jsem byla malá, divila jsem se, jak může nějakej ošklivej milovat krásný věci. A teď sama bych chtěla… Víte, sem ohavná, ale četla jsem v knize vod kamarádky, jak tlučou v noci mladým bohatým milencům slavíci. Ve fabrice mi řikali, že takový knihy se už nemají číst. A já bych ty slavíky chtěla slyšet."
"Kušte," křikl kdosi.
Našla jeho ruku. "Poslouchal jste mě?"
"Poslouchal."
"To je hezký. A tu ruku mi neusápnete?"
Ráno spal vedle báby Tonda; zarostlý, Eliška a všichni ostatní byli pryč. Město se tesklivě zdvíhalo do oken. Dole, u škvíry ohrady, byl pohřbený mokrý tenisový míček, se kterým se jistě hrálo už hodně dávno.
Hadice čurala přes pusté kapusty a už byl večer. Ten večer… Na dřevěném plotě se v soumraku objevila odřená reklama na velocipedy a vedle na zdi reklama kalodontu. Za oknem jednoho domu byl šicí stroj a na něm šila bledá dívka. Ulicí dolů se šlo k tekoucí vodě. Pluly po ní košťály, rozbitá jablíčka, klacky a jiný prevít.
Nad vodou dům s terasou. A za vodou fialová skála a kopec lesa. Marie šla už do vody. Božka, Jiřinka a Věra se dívaly. Ve vodě byly teplé kameny jako koně. Kočí Šimek si zavolal: "To jsou brejle na moje voči." Marie se rychle ponořila a Božka přemýšlí o tom, že je nemocná. V okresní péči jich čekalo čtyřicet na rentgen. Stáli na hrbolatém dvorku naproti chlívu a vyplňovali dotazníky pro pana primáře.
"Každej po válce něco má…" povídá jeden. "Jsme jak nemocnej les." Špičkou hromské boty vyrejpával hlínu mezi kameny, které byly zaběleny od holubů.
Marie, ta se má. Bydlí nad vodou a chodí spát na terasu. Taky bych tam chtěla spát. Ale táta by řekl: "Jen dojdi na noc pěkně domů, abys nepřišla do řeči!" Jiřinka a Věra se Marii tolik neobdivují: "Z nebe jí taky neteče," povídala na příklad Jiřinka, když Marie dlouho nešla. Jiřinka řekne každému všechno a chroupe při tom jablko. Něco řekne, chroup, zdvihne hlavu a neodpoví, chroup, podívá se ještě jednou, chroup. Jablko stéká do úst a voda a hlína a vzduch, ze kterých jablko vzniklo. netušily, jak krásně a růžově skončí.
Marie utíká z vody, doma se usuší a vklouzne vlhkým tělem do šatů. Modré plátno se na ni lepí jak večer na zem. V jeteli rostou chrpy a máky a kus čerstvě natřeného mostu překáží výhledu proti proudu.
"Daleko nejdem," říká jedna.
"Daleko ne," říká druhá. A jdou, dokud nepotkají Toníka.
"Tak co, holky, jdete zejtra vozit?"
"My nevíme."
"Každej musí, kdo je ve Svazu. A každej musí bejt organisovanej. A já jsem teď ve vedení. A budu to hlídat."
"Tys moc hloupej," říká Marie. Spí na terase a má modré, přilepené šaty.
"Když musíme, tak musíme," říká Jiřina. "Sesbíráme to a je to, jakýpak copak."
"Správně. Je to první velký podnik Svazu české mládeže tady a nesmíme si udělat ostudu. A německé knihy nemají místa v české obci."
"Ty mluvíš jako jeden, co nás chtěl pojistit," říká Marie.
Toník přeskočil příkop a zase zpět a přimotal se k Jiřině. Marie jde sama kousek vzad. Božka a Věra nevědí, co se děje.
Náhle se Marie obrací a jde pryč. "Tak si to posbírejte!" volá.
Toník ukyvuje hlavou, nerozumí tomu. "Vona je votravná," říká Jiřině.
"Žárlí," vyprskla Věra a uskakuje, jako by se lekla.
"My jdeme ještě k tetě," chytá se Božka Věry a mrkají na sebe. Utíkají do horní pěšiny a smějí se za prvním bukem v lese.
"Tumáš." Toník trhá ledabyle květiny. "Dost už. Co s tím budu dělat?"
"Ať jich máš hodně. Ať jich máš nejvíc!"
"A proč jich mám mít nejvíc?"
"No… že zejtra pomůžeš Svazu. A přines nůši. Každej na to zapomene a v čem se to pak má nosit?"
Soutok večera a říčky plakal do čistého oleje vzduchu, teplé mráčky, co jich bylo, zcela pohasínaly.
"To já si vymejšlím i jiný věci," řekl bez souvislosti Toník. "Třeba… třeba tebe. Otevřem nějakou zarostlou, skřípavou branku, půjdeš napřed, utrhnu podél cest něco květin, přijdu za tebou, umelu kávu, rozepíšu pozvánky na velikou slavnost, sednem si naproti sobě s rukama napřaženýma, zhasneme okna a všecky kytky najednou padnou k zemi… že to, Jiřinko, není neslušné…"
"Co?"
"Že jsme tam jen sami dva."
"Nevím, Toníku."
Vraceli se. Šli teď podél řeky, vlhká cesta se prohýbala a husí peří se mazalo o noc. Dlouhý břeh sirého měsíce. Kamení spalo: jen jejich nohy je budily.
Podél zahrad šumělo listí. Jablka se chvěla nocí. Čas zůstal stát nad vojenskou večerkou. U přívozu seděl starej Váša. Vyschlé ruce opíral o roubení lodi. "Toníku," zavolal, "jsi to ty?"
"Jo."
"Pojď sem! I s tou panenkou!"
"Co chcete?"
"No, no… Chci se tě zeptat vážně… co s tím svazem mladejch dovopravdy chcete. Místo, aby každej dělal řádně boty a kalhoty, chodíte se učit hlouposti. Správně, hlouposti. Víš, že jsem tě vždycky převážel zadarmo, že jsi byl kamarád mýho kluka. A že jsme spolu mluvili. Toníku mýho srdce, to není pro štěstí světa, co děláte. Štěstí se nedá nařídit, to se dá jen zadumaně, trpělivě hledat, dokud nenajdeš tu svou ozvěnu. Nečti noviny a písmena, píšou to pořád ty samý. Víš, že jsme spolu mluvívali a myslel jsem, že jsi už dost velkej, abys tomu rozuměl. Tuhle mi přijde kluk v noci domů: "Táto, řeka šuměla, když jsme šli ze schůze…" "Co je to," ptám se ho, "za způsob… schůze… výbory… A řeka prej šumí. Řeka šumí vždycky, jen si na ni najděte čas, a nepotřebujete chodit ze schůzí… Kamenem si radši rozbila hlavu. A to jste všichni takoví? Nevěřím, povídám ti. Tady, panenka, je jistě z toho moudrá, moudřejší než ty…"
Z řeky vyskočila na malou vteřinu ryba. Kopec zapadl docela do tmy, rozproudilo se ticho a černé včely poletovaly po nebi. Pravý svět se nehlučně otáčel kolem své osy a kamení začalo dýchat jako živé. Tisíc lidí usnulo a tisící první ruce zapomněly na vše a kvetly jako květiny.
Tak tu jde rok za rokem. V zimě, dlouhé jako bílý rubáš, sotva může člověk proběhnout od samot do vsi nebo na druhou stranu do města, na poštu, na níž rezivějí prázdné žerdi. Sněhu je až po nízké smrčky a holinky už od loňska zatýkají, ať dělal švec Filip co dělal.
"Špatně mazals křápy!" řekl.
A člověk pořád něco potřebuje.
Z jara hned to a ono; všechno se chystá. Slunce hryže mladé, zelenavé listí, ve vzduchu poletuje nějaká pejř a lehká vůně všude polehává. I tráva sílí. Jak chrstám kbelík vody, vstane, co se ohlídnu. A tak se neohlížím a dívám se na ni hodně zblízka, ať vím, jak celá umdlelá a umrtvená se najednou až u kořene protáhne a pokouší se vstát po prvé. Trochu sebou brkne a zase padne zpět, ale za chvíli se opět počne cukat, protahovat se v kolínku a zabírat pro sebe vzduch, až tu nakonec stojí rovná jako dřív.
A než by pes štěk, začnou deště, mezi neurostlým žitem se plamení pampelišky a už nevíš, co dřív. Sázíš na tlap brambory, pod palcem rezatý nůž, chodíš jako hrbek, a sotva víš, co se děje v lesích. A sotva víš, co se děje za nimi. Že už rostou holubinky, toho máš také povědomost, protože u mladé Filipové jsi je jedl v polévce, když tě pozvala.
"Zase mi neseš, držgrešle, ty smutný holiny?"
"Zase!"
Kývá rychle hlavou jako dětská hračka, panáček, a nevím, co si to myslí.
"Pojďte na krapet polívky," na to Filipová, co se češe jako za svobodna – s pěšinkou uprostřed. Kouká do zrcadla, říkají, a má dítě.
Tak holubinky. Ale holinky, kdoví, co s nimi bude. Když teď už porůstá i škarpa, a třeba samým šťovíkem, tak mi nejsou k potřebě. Ale až budu zaorávat a potom hlavně v zimě. A ta je tady, sotva se otočí léto.
S loukou byla lehká práce. Kus jsem zakrojil k polím a tak jsem začal síc ve tři s noci a večer za rosy jsem ji dodělal. Hlava se mi motala, ale hotová byla; nic jiného nemůže nikdož říct. Jo. Na to nejsou hodiny. na nic nejsou hodiny. Taky mi doma, už od tý smrti, všelijak chodí pěšinama. A že vůbec jdou, to se divím. Natahuju je, jak se mi chce. A když se mi nechce, blaženě odpočívají. Hodiny. Někdo na ně věří, někdo zas ne. Filip na ně jistě taky nevěří a vstává podle slunce. A Filipka? Ta možná na ně věří; sloužila ve městě.
A co pořád ta Filipka?
Aby ji káně poklubalo.
Člověk na ni v noci myslí, jaká je pěkná, a že Filip je už dědek, sotva se mu dratev z ruky nevytřese. Taky jsem na ni myslil ten večír. To už byla pole vysoká, pampelišek, koukolu, chrp nevidět. A tak jdu. Všechno se hýbalo květem a růstem, všechno cvrčelo a teklo do divné muziky, která ne a ne utichnout.
Po třešňové silnici jel stěhovací vůz a nechával za sebou prach. A slunce ještě svítilo a myslil jsem si, kohopak to stěhujou. Jdu výš, cesta v polích mě vysouvala k obloze; nic jsem neviděl, když jsem překročil silnici, nic jsem neviděl, jen zdvih té své cesty a nad ní nebe rozzářené od večerního slunce. Ale veselé to nebylo.
Pod prvními stromy lesa leží mladá Filipová. A oblečená je bíle jako bříza na skaličce, tenká je jako ocún a naklání se prsy k zemi jak vítr.
Ani nevím, jak jsem se obrátil.
A už nejsem.
Vydychuji, a přece bych se rád ještě podíval, jen podíval skrze poslední klasy pole u lesa. Jen mžik oka. Ale nemám čas na dlouhé procházky, jakýpak copak, doma musím všechno obsloužit, kozu a slepice, řezačku namazat, aby nedopadla jako mé boty u Filipa.
Však se ho musím zas jednou zeptat, co je s nimi.
A až uvidím Filipku, řeknu: "To jsou časy…" Nic víc. Však si z toho vybere, že jsem ji viděl. A snad právě proto jsem přestal chodit večír ven a u Filipa jsem taky nebyl. Však je práce, tolik práce pro samotný ruce, že člověk nemá čas si zahoukat postaru do kornoutu rukou, že sotva si odplivnu a jdu za stavení.
A zase byl večír a už jsem kozu podojil a slepice zavřel na dřevěnej prst, i včera uvařený brambory jsem si ohřál, omastil a upil jsem k nim mlíka.
Venku byly třesavé mráčky jako kozí bobky, drobné kamení mi chrupalo pod nohama, jako by se veselilo nebo smutnělo, nevím; snad jako by žilo.
A tam a tady, všude – taková volnost, až mě to uhodilo. Snad jsem si to jen tak vymyslil v tý chvíli, ale všude toho, ty volnosti, bylo plno, nad stromy, nad vzduchem, nad všemi barvami, kdejaká byla. A všecičko utichalo, jen ta volnost ne, i nebe uteklo z područí slunce, jen to jediné všude zbývalo a já jsem měl krásně ve hlavě, v prsou. A sotva jsem věděl, co se děje v lesích a co se děje za nimi. Stojím jako u vidění.
Na pole, kde už jen tu a tam stojí zakrslý králičí trojkvítek. padá němá vůně, vůně beze strachu, bez úzkosti, že by za ní mohla přijít ošklivost. Jako by měla trvat jistotu až do věčnosti.
Sedím právě na tom místě, co kdysi ležela mladá Filipová. Cesta jde nade mnou prudce vzhůru a já už se dlouho tak nezamyslil. Tolik jsem chtěl v té bolesti se vší smrtí v rodině, tolik jsem chtěl klid a žádnou starost už o drahýho, radš ho nemít; a sen se mi vrátil do skutečnosti. Je ten sen často zakrytý a nepoznáme ho hned…
A člověk pořád něco potřebuje.
A člověk pořád něco potřebuje, aby nepřestal být.
Seshora utíká mladá Filipová, ústa pootevřená, vlas rozcuchaný a jako šílená.
"Kde je mý dítě," křičí na mě.
Dítě, říkám si.
"Dítě!" křičí.
Dívám se na ni.
"Vrátka byly otevřený. Já, nešťastná, jsem byla pro cukr v Zákolčí a Filip musel dělat koláře i kováře. Starej kortouč se rozbil a jak bil do plechu, asi se nic nekoukal po děcku…"
Já povídám, že jsem nic neviděl, a hned se dávám s ní na cestu. A nad lesní školkou čte Filipová nahlas tabulku, bledne a dává si prst k ústům, aby nevěřila zlé bolesti:
MRTVÉ VRÁNY JSOU OTRÁVENY! NESBÍREJTE!
A nad hroudovatým polem jsme najednou oba jasně uviděli dětské stopy, šlápotky, stále a stále dál, a to pole se náhle zvětšovalo a zvětšovalo, až se rozlilo do otevřeného kraje, kde snad nebylo otrávených vran a kde malá, něžná stopa se dočista ztratila jako toho, jenž musí jít…