Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako devadesátý druhý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 22. dubna 2010.
© Věra Ludíková
Slova se vynořila z tajných skrýší
Básník je chodec po obloze
Krajina milosti
První báseň
Až ta příští
Doteky tu a tam
Nebojme se…
V kraji krásné češtiny
Kafkův odkaz
Vánoční zamyšlení
Slovenština nám zněla lahodně
Autor a překladatel
Autor jako čtenář
Země česká, domov můj
Leží přede mnou bílý list papíru a hledám slova, kterými bych se Vám stručně představila. To nejzávažnější je v metaforách básní, které píšu od mládí. Už tenkrát je posluchači mohli slyšet ve Viole nebo si je přečíst v časopisech. Neznám přesný počet příznivých ohlasů čtenářů, znalců literatury, kteří se k mým básním vyjádřili. V dopisech i ústně mi lidé sdělují: K vaší sbírce se vracím a při dalším přečtení najdu v ní ještě víc.
Často dostávám otázku: Proč píšete? Asi proto, že člověk si sám pro sebe leccos důležitého srovnává a formuluje. Ptá se například, proč jsou lidé nepoučitelní a proč znovu a znovu nechávají rozhořet požáry nenávisti a válek. Rozpoznat jejich zárodky a předejít konfliktům, povzbuzovat v naději a lásce – to by bylo krásné posláni básníků. Jenomže na sebe je člověk sám někdy krátký.
Večer se moje okno zháší jako poslední. Dávno už děti usnuly při pohádce, i potom, když se jedničky z písanek přestěhovaly do vysvědčení dospělosti. Slova se vynořila z tajných skrýší, z hlubin i z modrých výšek, aby pojmenovala to, co tolik trápí nebo přináší jedinečné štěstí.
Když jen tak zavřete oči a uvidíte rosu v pivoňce, semeníky v nachu lístků v žluté košilce, které už dávno opadaly, je to vzpomínání jako volné řazení obrazů a může být tvorbou. Hraje si tak podvědomí. Zachycení okamžiku slovem je tajemství velkých básníků, jako by pocit prožitku rozložili sklíčkem na jednotlivé barvy. Duše však žádá víc. Táže se po smyslu. Ptejte se duše. Půjčí kousek ze sebe a vloží ho jako živný roztok do Petrího misky. Semeno zapustí drobné kořínky a vyroste zčásti podle položené otázky, zčásti podle všech znalostí, zkušeností, fantazie a Boží vůle. Odpověď má tak jasné barvy, jako by byla osvětlena zevnitř. Je to obraz, který dál vybízí k otázkám a může být mnohoznačný.
Básník je chodec po obloze,
s ostnem na prsou, s velikou otázkou
hromadí záblesky v Malém voze.
Básník je poutník alchymista,
sesbírá palčivost, závrať i chlad
do srdce, do tajného místa.
Když uvnitř rozpozná, že poznal dost,
lávu slov uloží do tužky,
roztaví pec nad krajnost.
Duše se raduje, žes podstoupil žár,
že roztok sytí se a krystal zrodí,
jen syť ho dál.
Pochybnost zvažuje, žes nestvořil nic.
Svou laťku zas ve výšce uvidíš…
Jednoho potěšíš, cožpak chceš víc?
Pod stromem poznání hledají list
v objetí s Evou nálezci nahoty,
ptají se, proč zákaz je jablka jíst.
Básník je brusič drahokamů,
do duhy odívá slova a negace –
je světlem na cestu domů…
Inspirace je náhle vytrysklý pramen živé vody, uvolněný tajemnou silou, teď pravě objeveny proud léčivého pramene na kolonádě obyčejných dnů, kterou nabíráš plnými hrstmi, aby ses napil, čerstvou vodou si protřel oči. Unika ti však mezi prsty, vsakuje se mezi dlažební kostky všednosti. Zachyť ji do pohárku, vezmi pero a zapisuj. Pak posuď, zda z této vody můžeš dát pít druhému, je-li to taková voda, která pomáhá léčit malověrné. Nabírej vodu ze studny dávno užívané, protože i tak je důležité podat vodu včas, nebo z pramene, který jsi svým hledačstvím sám objevil, v každém případě se starej o jeho nevysychání, napsanou báseň opatři křídly a vypusť do světa.
Která za to stojí? Pokud ji napsalo tvoje srdce a ty jsi přesvědčen, že může být milá Bohu. Můžeš potom pociťovat velikou únavu, ztrácet víru ve smysluplnost svého počínání, v tom případě popros o další sílu podobnými slovy: Chceš-li, Pane, aby tyto myšlenky mohly oslovit další duše, dej mi, prosím, k tomu sílu. To vše je možné za předpokladu daru slova jako droboučké samostatné bytosti, schopné utvářet nádherná společenství, totiž metafory.
Hledání slov je přitom činnost, jež nás činí beztížnými, protože sama slova nás nesou jinam, do krajů, kde je nám umožněno našimi vlastními představami poznat, jak se navíjí kosmické vřeteno, jak být blízko tvořivé vesmírné síly, jak by bylo možné přispívat k zduchovnění planety Země. Ten, jenž smysluplně Kosmos řídí, náš.
Otec, si přece nemůže přát, abychom se trápili, on si přeje, abychom nalezli jeho samotného v lásce, aby byl s námi prostřednictvím daru Slova, abychom pochopili pravý význam Slova podle Janova evangelia: Na počátku bylo slovo. Prvořadým úkolem je rozpoznat svůj dar od Boha – dar slova – a tímto prostředkem sdělovat své poselství lidem. Dar slova nesmí být přitom zneužit. Musíme citlivě rozpoznat významy slova, přenesené významy slov. Chce-li Bůh, abychom ho milovali, znamená to také, že bychom se měli snažit mu podobat, že bychom měli hledat cestu a přibližovat se k bodu Omega, abychom Boha nalezli jednou přítomného v sobě.
Duše zná slova, která
tam i zpět oscilují
vysoko kdesi nad zemí.
Ti, kteří jednou uslyší je,
úžasem nejspíš oněmí.
Poezie není jen věcí momentálního zájmu, je něco víc. Pravý básník se totiž potřebuje vyjadřovat obrazem, metaforou, potřebuje svěřovat literám svůj vnitřní život právě tak nutně, jako musí dýchat. Tolik potřebuje rozdělit se s někým o své city, o lásku, zklamání a zkušenosti, ale zároveň přitom pociťuje veliké štěstí. Ví, že je správné, aby zachytil to, co je v něm nejlepšího, co v něm vykrystalizovalo do podoby básně. Píše slova na papír a všechno vsadí na vítr, jenž odnese jeho slova jako poskládané vlaštovky, jež usednou vedle sebe na dráty, jako se potom seřadí na stránky knížky. To platí pro básníky začínající, zkušené i tápající, v každém případě však hledající zázračný pramen živé vody. Pokročí-li básník dál, dokáže svoje zvláště špatné prožitky zpracovat v mysli jako recyklovaný papír, umí odpustit křivdy, otočí stránku minulosti jako lístek v kalendáři a začne psát na nový, čistý list. Povznese se nad malichernosti, neznamená to však, že je smířený se vším, co ho potkává. Hledá podstatu, a přitom chce víc, než dokázali nabídnout existencialisté, totiž dokonale popsat roztříštěnost a absurditu světa, a to s plným uvědoměním si vlastního bytí, existence.
Oni netuší
Když je ti do pláče upřímně
a smutek cítíš opravdově,
je světu jedno, zda posloucháš
Mozarta nebo Beethovena.
Za slzou vidí hysterii
a té předpíší studenou vodu.
Když je mi do pláče upřímně
a lítost cítím opravdově,
opakuji si pro sebe přirovnání:
Když hvězda rodí se, anebo zaniká,
pro ni to znamená var i pád
v úžasných tlacích a teplotách.
A lidem jeví se po dlouhém zkoumání
jen jako záblesk.
Procházejí prostorem vědomí, když zaznamenaly otázku, mnohé tváře, mnohé skutky, mnohé sny a také smutky, metamorfované k nepoznání, totiž do metafor, aby, když už se nemohou dočkat odpovědi, sestoupily níž, do podvědomí. Toho se už ani neptám, protože hned samo píše odpověď: Jako se zavíjí okraj zeleného lístku, jako se stáčí okvětí růže do svého středu, pravě tak se tvoje duše točila a točí okolo psaní. První báseň! První knížka! Třetí! Pátá! Kolikátá pak je ta, jež se právě sází? Která je ta nejsilnější, osudová, nejhlavnější? Která je to? Že se ptáš! Přece příští! Copak už se dala popsat všechna krása světa slovy? Všechnu tíseň že by bylo možné změnit v naději? Ještě tě čeká hodně práce, než se z šera stane světlo! Takže až ta příští, a ještě příští, bude-li to shůry dovoleno!
Psát poezii znamená pohybovat se v krajině představ a metafor. Znamená to zachycovat náhle vytrysklý pramen žive vody, uvolněný tajemnou silou. Naštěstí máš po ruce papír a pero, a jsi-li básník, slovy zapisuješ obrazy v celé komplexnosti nebo v detailu, statické, v pohybu, rozporuplně, s pointou. Sám rozum nenalézá vysvětlení pro inspiraci a dokáže jen říct, že takový dar, jakým je dar slova, se zrodil někde mezi nebem a zemi. Proč člověk sahal k hliněným tabulkám a k pergamenu – snad už odedávna? Protože musel, protože pociťoval velikou potřebu podělit se s někým o své city, o lásku, zklamání a zkušenosti, a také protože u toho pociťoval veliké štěstí a zároveň věděl, že je správné, aby zachytil to, co je v něm nejlepšího, co v něm vykrystalizovalo do podoby básně. Píše slova na papír a všechno vsadí na vítr, jenž jeho slova odnese jako okvětní lístky jabloní.
Básník se prochází po lesní stezce, jež obtáčí horu a je nasvícena jasným sluncem. Průhledy mezi větvemi vidí krajinu, svůj život jako na dlani a jako z ptačí perspektivy může sledovat nejen všechny křižovatky života, ale i zapomenuté kouty paměti. V básních vystupující jakoby z šerosvitu lidské zkušenosti do světla a naděje.
Byla jsem možná jednou z posledních těch šťastných, s kým se pan profesor Lukavský setkal, s kým hovořil, kdo měl tu velikou čest podat si s ním ruku a pocítil její dlouhý, pevný stisk, jednou z posledních, které galantně ruku políbil… Možná se vám to bude zdát neuvěřitelné, ale krátce předtím, než jsem se dozvěděla, že pan profesor Lukavský už nežije – bylo to patrně v řádu několika minut pote, kdy úplně zavřel oči –, navštívil mě uprostřed světla jako jasná bytost a řekl mi úplně zřetelně: „Nebojte se!“
Navštívil jste mě rychlostí paprsků, rychlostí světelnou. Byl jste blízko mne, pane profesore, byl jste úplně nablízku a hovořil jste ke mně, Váš hlas ke mně promlouval. Být připravený přijmout poselství… Snad jsem připravena ho předat dál. Bez velkých slov, bez pozlátka, bez velkých gest předal jste právě mně veliký vzkaz: Nebojte se! Duše, duše ušlechtilá, dobře jsi i ve tmě žila, dokázalas světlo rozdávat, chtěla bych na Vás zavolat. Vaše ruce jsou sepjaté ruce alejí, pod jejichž klenbou procházíme. Do víření, do virů obrazů a myšlenek patříte Vy, pane profesore, Váš obraz tam patří, Váš obraz se tam objevuje. Vdechoval jste slovům pel, vůni a křehkost jasmínových plátků, narcisů a hebkost fialek, Vaše slova měla rovnost jedlí a pevnost skály, měla věrnost párů labutí. Jako přelévání ve spojitých živých nádobách je předávání slov přímou cestou od duše k duši. To je doplňování nerovných tvarů do oblosti, to je směřování k úplnosti… Ráda bych slíbila nahoru, do sfér, které teď obýváte, že na Vás nezapomeneme, vážený pane profesore, že na Vás nezapomeneme jako na mimořádnou osobnost, nezapomeneme na ušlechtilost, jíž jste byl prostoupen a kterou jste kolem sebe šířil, že určitě nezapomeneme na celou Vaši krásnou bytost. Jednou budou vzkříšeny ušlechtilé duše, budou vzkříšeny všechny takové vlastnosti, které povedou k duchovnímu zrání českého národa, aby mohl být příkladem pro druhé.
Zalévej stonek rovných slov,
slov krásné řeči;
zalévej stonek, ať je pevný…
S pocitem letu ptáků
až do volných prostorů,
s pocitem rozpjatých paží
až do duchovních sfér
předávám všem, kdo mu porozumí,
Váš vzkaz: Nebojme se!
O literatuře, umělecké
tvorbě a smyslu života
Sluneční paprsky řeka láme,
aby je vracela zpátky nahoru,
bohatší o lidskou zkušenost,
o poznání Milosti tvorby, o naději
posílá poselství do Kosmu dál…
Na planetě Zemi se nad řekou Orlicí, v městě schovaném kolem dokola smrky a zelení, jež není zdaleka zakresleno na všech mapách, stal zázrak. Jako se události stanou v pravou chvíli, právě tak se tady po tři roky spolu potkávali žáci se svými učiteli. Výjimeční byli jak studenti, kteří si profesorů skutečně vážili, tak i profesoři, protože oni upřímně studentům pomáhali projít úskalím kádrových posudků a zákazů studování, i když tím sami riskovali, a možná přitom i tušili, jak marné to bude. Uzavřela se přátelství, která neskončila maturitou, protože ti v lavicích i za katedrou byli vzájemně velmi solidární. V atmosféře důvěry bylo jen přirozené, že celý rok byli pozorní posluchači zasvěcováni do veliké záliby svého třídního profesora, do malování, navíc do niterných pohnutek umělců.
Pusťme na chvíli mezi sebe trochu zlata toho slunce, které tenkrát dopadalo na tabuli a lavice, až k nám otevřeným oknem dolehne zpěv kosů a vrabčí švitoření. Zkouší-li se právě, napjatě čekají na zazvonění i ti, jimž bylo zapovězeno další studium, protože se učili nejen pro školu samotnou. Poslední závoj před očima studentů byl potom odhrnut maturitou, po ní vešli do dospělosti a poznávali to, o čem se jen domnívali, že existuje, totiž tajemný svět, rok od roku dál zkušenostmi srozumitelnější a záhadnější zároveň, celý Vesmír v jednom kalichu vzpomínající a tužící duše. Ona má rozpoznat svoje nadáni, svůj dar od Boha, jenž nesmí být zneužit, a měla by porozumět svému úkolu zde na Zemi. Měli stáčet svou loďku podle vln ne ledajakých, samozřejmě ne po takových, jež přinášejí jen momentální prospěch, měli nejprve nalézt a potom se i ztotožnit s vlněním dobra. To je ta třpytná cesta, jež před tebou uhýbá, vlní se a klikatí, nevrací se však do stejného místa zpátky, ubíhá jen dopředu. Hledej ji očima i citem, a až ji najdeš, následuj ji až do konce života. Můžeš přitom pociťovat velikou únavu, ztrácet víru ve smysluplnost svého počínání, v tom případě popros o další sílu podobnými slovy: Chceš-li, Pane, aby moje myšlenky oslovovaly další duše, aby můj přínos pro příchod Nového věku byl dostatečný, dej mi, prosím, k tomu silu. Ukaž mi cestu k takovému způsobu života, který dobrou budoucnost lidstva umožní. Změní se hodnoty, novým platidlem bude práce pro druhé, jen jako takové bude mít všeobecné uznání. Nestane se tak asi okamžitě, protože významné změny spojené s přelomem tisíciletí přicházejí postupně. Ještě nějakou dobu se lidé budou lopotně předhánět v důležitosti funkcí, v perfektnosti svých bazénů a vil, v siláckých projevech… Pak však přijde čas, o němž nemnozí už vědí, kdy budou ceněni lidé duchovní, bez bůhvíjakého majetku, kteří jsou si však jisti úspěchem lidstva ve snaze o zduchovnění celého Vesmíru. Potom historie české země vyzdvihne právě náš krásný jazyk, jenž bude záštitou národní identity v lingvistickém Babylonu, avšak s jednotící myšlenkou naděje pro cele lidstvo na planetě Zemi. Buďme osudu vděčni, že jsme se narodili jeden pro druhého a našli se právě v tomtéž stejném čase v kraji krásné češtiny, lidsky i citově bohatém Podorlicku.
Časovým míjením jsem nemohla poznat uhrančivé oči, myšlenky a slova Franze Kafky. Kdybych se byla narodila dřív! Ty oči se dodnes dívají ze záložky v knížce dál, dál do budoucna, jako by už viděly nespočitatelné úzkosti těch, kteří byli přinuceni nosit žlutou hvězdu Davidovu. Franz Kafka popsal absurditu světa. K jeho tvorbě se hlásili existencialisté, když hledali podstatu bytí, existence. Ano, to je to pravé učení, říkala jsem si v době, když jsem byla velmi mladá, a Kafkův popis světa se mi zdál reálnější svou neschopností komunikace (Zámek), nedorozuměním končícím tragicky (Proces) či úplnou relativitou všeho reálného (Proměna), než co se jeví jako normální podle zdravého rozumu. Jak blízko byl Franz Kafka ve svých vizích pravdě, ukázaly následující události: absurdita ovládla myšlení nacistů (a nejen jich), židovský národ byl skutečně likvidován. Být, existovat, plně si uvědomovat roztříštěnost světa a popsat ji, a ne pouze vegetovat, to bylo krédo podobně smýšlejících lidi šedesátých let. Vzpomínám si, jak jsem doslova hltala vše nové, co se k nám ze západních zemi v těch letech dostalo, zvláště z pera tehdy módních existencialistů, proto mi nepřipadlo podivné vzít si s sebou do porodnice Novely a texty pro nic Samuela Becketta. Bylo samozřejmě absurdní si ve stejné době prohlížet dlaničky s drobnými prstíky mé holčičky a přitom číst o krysách, jež ohlodávají prsty tuláka, neschopného k jakémukoliv činu, dokonce ani k obraně sebe sama. Knížku jsem tehdy odložila a poprvé nedočetla. Ne, není to tak, jak hlásal velký existencialista J. P. Sartre, že všechno je nahodilost, nesmyslnost, absurdita, protože já vidím a cítím vůli k životu, a to všude. Existencialismus chtěl prolomit zabydlené jistoty, chtěl uvést člověka do excitovaného stavu proto, aby se stal přístupným novým, pro něho nepříjemným myšlenkám. Chtěl ho vybočit ze zaběhnutých kolejí, avšak místo ztracených jistot mu nedokázal nic pozitivního nabídnout. Ten, kdo o hodnotách pochyboval, nepotřeboval dal prohlubovat svoji nejistotu, ke konzumnímu člověku se ani literatura, ani filozofie existencialistů nedostaly. J. P. Sartre jako filozof a metafyzik dovedl existencialismus, hlásící se k odkazu Franze Kafky, přímo k dokonalosti. Podle vědce – biologa, antropologa a geologa – a zároveň křesťanského myslitele a filozofa Theilharda de Chardin vývoj člověka a jeho duše k duchovnosti neodporuje přírodním zákonům. Tento vývoj počíná od výchozího bodu Alfa a postupuje až k bodu Omega, k cíli našeho směřování, až ke Kristu v nás. Bůh filozofů a metafyziků, sice neurčitý, nemusí být v rozporu s Bohem Otcem křesťanů. Jen se ptáme spolu s Platonem, zda neexistuje ještě něco nad filozofií. To něco nad filozofií hledal Franz Kafka, to něco nalézáme v Bohu Otci, jsme-li křesťané, a přejímáme od něho poselství lásky a odpovědnosti pro příští milénium. Člověk stále postupuje, i když jen pomalu a obtížně, na své duchovní cestě. Tato vize není podle mne jen zbožným přáním, podloženým upřímnou vírou v Boží záměry o zduchovnění člověka a Vesmíru, ale zcela logickým pokračováním přirozeného vývoje Kosmu a biologického vývoje planety Země. Franz Kafka geniálně pojmenoval rozporuplnost na nepatrné plošce aforismů. Nevím přesně, do jaké míry věřil v Boha (rozhodně nebyl ortodoxní Žid), chtěl se však dobrat pravé podstaty bytí. Chceme-li pokročit dál, tímto stupněm poznání musíme projít, nemůžeme ho obejít. A to je snad Kafkův odkaz pro třetí tisíciletí, v němž člověk bude překračovat prahy nám těžko představitelné.
Vstupovala jsem do dospívání s knížkami dospělých. Jedna ušlechtilá duše, tenkrát ještě osamělá, mě možná chtěla varovat před samotou, když mi půjčila Baarovy Vzpomínky Štědrého večera. Drobnou knížku, úryvky z deníku kněze, zachycující jeho štědrovečerní pocity, jsem přečetla s poznáním, že osamělý člověk prožívá hůře posvátný křesťanský večer uprostřed rodinného štěstí přátel, než kdyby byl v ústraní sám, protože ti, i kdyby se sebevíc snažili ho potěšit, jsou přesto cizí lidé. Bez lásky je život poušť, řekla mi ta vzácná nevidomá žena, když jsem jí knížku vracela. Tolikrát jsem si vzpomněla na mladého muže s velkým citem, který neměl komu darovat, jako na oběť celibátu. Domnívala jsem se, že jeho velký stesk byl popsán nejsilněji v několika řádcích na konci knížky a bolestivý osten bych našla hned, kdybych ji znovu četla. Nikdo ze známých Baarovy zápisky neměl. Znovu jsem mohla nahlédnout do Vzpomínek Štědrého večera až v Univerzitní knihovně. Porovnala jsem svůj silný dojem s napsaným textem a uvědomila si, že mladý člověk chápe věci sice zjednodušeně, přitom však citově silně a vcelku správně. Svědectví o osamění prostupuje celou knížkou, obzvláště působivé je jeho vyjádření metaforou. Dnes se dívám na Baarovu zpověď jinýma očima, klade mi víc otázek. Kdy si je člověk jistý, že volil správně, rozhodne-li se dobrovolně něčemu život obětovat? Jak vysoký cíl by to musel být? Kolik je kupříkladu takových, kdo jsou sami mezi nejbližšími s neopětovaným citem a se slovy, jimž nikdo nerozumí… Člověk bývá se svým vnitřním hlasem a s myšlenkami v podstatě sám. Jak může nevnímat dávnou lidskou touhu být Bohu blíž, vyjádřenou směřováním od výchozího bodu až k bodu Omega, přitom dostávat duchovní sílu a tu předávat dál. Potom zůstane v úžasu nad stvořením člověka a s pokornou radostí vzpomíná na děťátko v jesličkách, které pohnulo svědomím Země. Narodilo se z lásky pro oběť, slibuje pokoj v duši, veliký dar. Vítáme Tě mezi námi, symbole zrození duchovních lidí, šiřitelů Nového věku. Pro závist by už nemělo být na Zemi místo. To znamená nerušit šťastné lidi ani svou přítomností, aby se štěstí mohlo svobodně projevit, protože i dobré oči mohou být uhrančivé, jak píše Baar v odmítavém dopise na pozvání ke štědrovečernímu stolu, jímž knížka začíná. Patříme k sobě, blízké duše, opakovaně spolu rozmlouváme. Děj se, Pane, vůle Tvá, jsou ta společně šeptaná slova, při nichž se dějí zázraky. Vím, že nemám právo hodnotit pocity J. Š. Baara, přesto mu píšu: Být světlonošem pro ty, kteří čekají v chrámu na Boží slovo, aniž si uvědomují, že pod ornátem tepe srdce člověka, a umět lidem vroucně vyprávět, to by mohlo vysoko povznášet. Být přitom sám, uprostřed blízkých hvězd a s vločkami sněhu být sám, mezi blízkými být úplně sám. Sám s radostí z nového zrození uslyšet celý Vesmír.
Nemohu zapomenout na pocity při čtení vzácné knížky přeložené do slovenštiny a vydané na Slovensku v roce 1969 – na Pasternakova Doktora Živaga. Tehdy se mi dostal do ruky jeden ze zachráněných exemplářů, přestože náklad měl čtenáře minout. Z ruštiny ho přeložila Zora Jesenská, básně přebásnil Laco Novomeský. Po letech mnoho z přečtených stránek z paměti mizí, atmosféru epochy však člověk nezapomíná. Slovenské knížky jsme my Češi rádi četli, slovenština nám zněla lahodně. Vím, že jednotlivá slova jsem neznala zdaleka všechna, přesto ta srozumitelná vytvořila silný obraz o všudypřítomné hrůze a lidské touze přežít přesvědčivěji, než by dokázaly zprávy o neuvěřitelném počtu obětí sovětské hrůzovlády. Ocitnout se uprostřed davové psychózy a chaosu spolu s románovými postavami, a navíc vnímat události citlivým pohledem básníka a prožívat s ním lásku, jež člověka přesahuje, to vše mi dal Doktor Živago díky slovenskému překladu i odvaze v pohnuté době knihu vydat. Při vzpomínání na slovenské knížky se obávám, že vzdálenost dříve sobě nebližších jazyků bude, bohužel, stále větší.
Asi to nebyla náhoda, že jsem před více než patnácti lety potkala paní Liu Xing-can, čínskou bohemistku a překladatelku. Byla mezi účastníky autorského večera, který jsem tehdy pořádala v Městské knihovně v Praze. Když večer skončil, představila se mi drobná černovláska a požádala mě o všechno, co jsem napsala. Báseň Uslyšet duši ve mně vyvolává podobné pocity, jako když čtu Thákura, řekla mi a po nějakém čase ke mně skutečně doputoval překlad třiceti trojverší této básně. Pište poetické texty, přeložím je a vydám v Číně, požádala mě později, když Prahu znovu navštívila. Některé přeložila a dokonce navrhla zařadit do světového výboru poetických textů vedle textů Jana Čepa a Karla Čapka. To byl úplný začátek mé spolupráce s překladateli, tam někde je prvopočátek českého rekordu „báseň v 37 jazycích“, jímž se stala báseň Je jaro. Asi to nebyla náhoda, že jsem potkala tolik báječných překladatelů, díky nimž se moje poezie mohla šířit dál za hranice našeho regionu. A také to asi nebyla náhoda, že přibližně v té době mě požádali esperantisté o svolení překládat mé básně do esperanta. Je to jazyk, který by měl být podporován v dnešním globalizovaném světě. Jako lidé z jiné planety nám mohou esperantisté připadat v době ryze ekonomických zájmů. Kdyby si lidé rozuměli, stýkali by se přátelsky a v míru – to byla hlavní myšlenka, která vedla Dr. L. L. Zamenhofa k vytvoření mezinárodního jazyka esperanta. Lidé už dávno hledali takový společný jazyk, který by převzal úlohu až do středověku všeobecně známé latiny, alespoň mezi vzdělanci. Byli mezi nimi filozofové René Descartes, G. W. Leibniz a především Jan Amos Komenský. Skutečnost, že se esperantisté mezi sebou snadno dohovořili, se později nelíbila ani gestapu, ani komunistům, unikali totiž cenzorům, a stali se proto nepohodlnými. Esperanto je jazyk hodný poezie. Má jednoduchou a logickou gramatiku, avšak nesmírně bohatou slovní zásobu, jež je schopna vyjádřit metaforu, základ básní a poetických textů. Zatímco nejlepšími překladateli do cizích jazyků bývají obvykle rodilí mluvčí, překladatelé do esperanta jsou si v tomto ohledu rovni. Aby se dílo šířilo dál, měl by jít autor s překladatelem ruku v ruce. Překladatel by měl být dílem, které překládá, osobně osloven, natolik zasažen, aby si skutečně přál určitou věc překládat a pokládal to dokonce za věc určité prestiže.
Vybírej z úhlů pohledů, dobře vybírej, z kterého se chceš dívat, protože všechny ani nelze popsat, protože všechny nepopíšeš… Tak dlouho hledáš v dávno zapsaných slovech, v starých knihách i v knížkách současníků, tak dlouho hledáš právě taková slova, která by hovořila za tebe, která by vystihla právě tvoji situaci, tak dlouho je hledáš, až si je sám zapíšeš na papír, sazeč je přepíše a urovná do stránek, tiskař možná vytiskne a knihař sváže. Mezitím se mnohé změní a ty se udiveně dočítáš o někom, kdo už došel o kus dál, než jak ho popsalo tvoje pero…
Hovořím-li za sebe, mohu říct, že čtenář často nepoznává, co sám jako autor napsal v jakémsi „hnutí“ mysli, v jakémsi spatření jevů v celé komplexnosti. Ty obrazy, ta slova, zcela zvláštně uskupená do metafor, jen rychle zapisuje, později dotváří, domýšlí a doplňuje. Během života se pohled na věc mění. Nejprve jsme jen v němém úžasu i před autory doslovů a úvodních slov románů, dokonce si z nich děláme výpisky. Osobně jsem knížky dlouho vybírala, zajímal mě nejen příběh sám, ale kniha mi musela poskytnout něco tajemného mezi řádky, co jsem nacházela například u Otokara Březiny. Autor sám sobě může být čtenářem. Může však sám sobě být autorem čtenář? Snad ano, má-li dost fantazie a domýšlí-li příběh i souvislosti přečteného dál. Autor jako čtenář, jako posuzovatel jiných děl by měl zůstat nestranný, neovlivněný sympatiemi či nesympatiemi, a především ne závistí k posuzovanému dílu. Čtenář v roli autora ocení práci druhého možná lépe než takový, který dosud nic nenapsal. Autor jako čtenář může lépe ocenit práci kolegů, může si jí o to víc vážit. Na druhé straně může být, jako je tomu, přiznám se, i v mé osobě, určitým způsobem zdeformovaný. Z textu totiž vyskakují skutečné i pomyslné chyby a člověku se posmívají, že se jim podařilo narušit plynulost četby. Vynořují se však také slova, která by zdánlivě lépe zapadla do rytmu, zkrátka máme nepěknou tendenci opravovat. Autor by měl pro své čtenáře prostřednictvím svých postav určovat směr, formulovat a formovat vize a rozpoznat někde v dálce světlo reálné naděje. Takový autor musí především poznat sám sebe. Potom pravděpodobně rozpozná to, co je zásadní a podstatné – a co je slovní balast. Chtít opouštět, sebeúcta, důvtip Čechům vlastní (i s tou trochou švejkování), hlavně však tvořivost – to budou nejdůležitější devízy ve světě, jenž se globalizuje. Proč protestovat proti globalizaci, která je přirozenou součástí vývoje světa, hlavního proudu, připodobňovaného k šištici biologického vývoje, jenž vedl až k nám, Homo sapiens, člověku moudrému, a bude dál pokračovat až k člověku duchovnímu. Je to přirozený důsledek fyzikálních kosmických zákonů: částice se slučují do vyšších celků za současného výdeje energie. Míváme tendenci spoléhat na druhé víc než na svoje síly a úsudek. Vím, že když bylo s naší zemí zle, říkala jsem si, že tu žijí s námi osobnosti a ty vědí, jak dál. Jejich reakce jsou dostatečným seizmografem nebezpečí pro nás, také jistě existuje jakési moudré centrum planety Země a někde v dálce někdo chytrý za nás všechno vyřeší. Dnes se mi všechno jeví jinak, totiž že každý, kdo je toho schopen, vidí svět a celou naši civilizaci komplexně. Tedy nejen tu, jež je nám nadosah, ale umí se dívat dál do budoucnosti, protože v době globalizace planety Země bude velmi záležet na tvůrčích schopnostech a dovednostech co možná největšího počtu jedinců. Věřím, že potom budeme moci, sice jako národ malý, zato však naplněný zkušenostmi a statečný, světu nabídnout skutečné hodnoty, stejně jako myšlenky hodné duchovní obrody lidstva.
Jsi-li Čech, určitě víš, že naše země je nejkrásnější. Její kraje jsou si podobné nejen proto, že česká kotlina vznikla pravděpodobně jedním obřím nárazem meteoritu, jednou vnitřní silou bylo posázeno České středohoří cukrovými homolemi sopek, stejnými horotvornými procesy byla utvářena celá česká země. Jsou si podobné i společnou historií. Jsi-li rodák z Petrovic či Sedlčanska, víš zcela určitě, že krásnější kus země na světě není, protože jím je právě jenom ten jedinečný tvůj domov, rozprostřený tam, kde tvé oči rozpoznávají známé třpyty vodních hladin, balvany rozeseté po krajině a táhlé, modrozelené obzory v dálce. Jsi-li Východočech a projíždíš tímto krajem, dokonce i kdybys jen listoval jeho pamětihodnostmi, nutně nalézáš paralely mezi oběma kraji. Čechy krásné, Čechy mé… Jsem Východočeška, ale od mládí žiji v Praze. Snad nikdy se nenasytím pohledu na Hradčany, avšak blížím-li se k Ústí nad Orlicí od Hradce Králové a na obzoru se objeví mírný táhlý hřeben se zříceninou Potštejna, vím, že se blížím k domovu. Rodáci jistě pociťují podobnou hřejivou vlnu, když se blíží k známým místům, jež je obklopí a ujistí, že jsou blízko domova. Mezi prvními řádky z historie Petrovic se dočítám, že z dávných dob se zachovaly staré názvy pozemků: Vlčí loch, Vlčí jáma… Ale vždyť kolem Vlčího dolu, velmi příkrého svahu v smrkovém lese, kam sotvakdy proniknou sluneční paprsky, jsme v dětství chodívali na procházku na Andrlův Chlum nad městem. Z Ústí nad Orlicí vedou na něj serpentiny vhodné pro mezinárodní závody do strmého vrchu. V dětství jsem si představovala mezi vysokými kapradinami plíživé živé stíny… Pak jsme se tudy vodili za ruku s hochem, mým pozdějším manželem… Houslovým klíčem otvírám pokladnici, když se dívám na město pod sebou. Pode mnou nadosah v odstínech zeleně je vidět Betlém, stavěný nad Orlicí. Tak vypadá krása… Průseky mezi smrky se mi opakovaně zjevuje celé město jako na dlani. Vidím tepanou orlici, jež město chrání, jen malý kousek pod samotnou špicí kostelní věže. Pravou ochránkyní je však Panna Maria, jejíž obraz mají místní v úctě a věří, že dokázal odvrátit veliká nebezpečí. Obraz visí v barokním kostele Nanebevzetí Panny Marie.
Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan, jenž má v tomto kostele náhrobní desku, geniálního zakladatele rybníků, znají snad všude, daleko za hranicemi regionu. Zdálo by se, že jihočeský kapr má nezastupitelné místo na štědrovečerním stole českých domácností. Není tomu tak. Nejen u nás doma, ale všichni Ústeckoorličtí, které jsem znala, chystali na štědrovečerní stůl hrachovou polévku a tenoučkou vinnou klobásu s bramborovou kaší nebo bramborovým salátem. V padesátých letech, kdy bylo v řeznictvích maso spíš výjimečně, byla nabídka obzvlášť působivá: Přijímáme objednávky na vánoční klobásy! Podle toho jsem jako dítě usoudila, že nejsme sami, kdo dodržují tento zvyk, a ani komunisté, ač si troufali udělat málem cokoliv, si nedovolili nechat lidem prázdný vánoční stůl. Rybí filé bývalo tehdy sice dostupné, i cenově (jeden kilogram stával sedm korun), na štědrovečerní stůl však málo sváteční a hlavně netradiční. Na Moravě, odkud je můj manžel, ctili tradici štědrovečerní rybí polévky a kapra a já se tomu ráda přizpůsobila, jen naše děti, když byly malé, dostávaly filé. Na štědrovečerním stole mladší dcery, která se vdala do Náchoda, je dnes opět hrachová polévka a tenká bílá vinná klobása podle tradice rodiny jejího manžela. K Příbramsku mě pojí vzpomínka na pradědečka, který byl v tamních stříbrných dolech, když se v nich ještě těžilo, havířem. Snad odtamtud pocházeli jeho předkové… Slyšela jsem vyprávět, že byl i s jinými havíři tři dny zasypaný. Nejhorší prý byla žízeň. Ta byla tak veliká, že si zasypaní havíři vysávali vodu z mozolů a puchýřů, aby ji ukonejšili. Lze hovořit o obrovském štěstí, že byli nakonec všichni zachráněni. Menhir na Obděnicku, kámen se skrytou mimozemskou energií, kterou využívali keltští druidové při svých tajemných obřadech, provokuje naši fantazii a vybízí k překračování časoprostoru zpátky, do dob dávno zapomenutých, ale i opačným směrem, do budoucnosti, a nutí hledat očím skrytý smysl našeho konání, tázat se po smyslu všeho dění. Proč tu jsme, pro jaký úkol jsme se narodili, jakou zkušeností jsme prošli a byla-li dostatečná, abychom světu mohli nabídnout to, co se od našeho národa očekává. Je možné pochybovat o takovém úkolu blízko místa, kde kázal Mistr Jan Hus, je možné zapochybovat a ztrácet odvahu v těsné blízkosti takového útvaru, jakým je viklan „Husova kazatelna“? Znovu se nabízí přímá souvislost mezi působištěm Mistra Jana Husa, obklopeného svými věrnými Čechy, a duchovními Východočechy, do jejichž srdcí se hluboko vepsaly myšlenky Jednoty českobratrské. Však také nejstarší ústeckoorlickou kamennou stavbou z šestnáctého století je budova bratrského sboru, jedna z nejstarších dochovaných budov sborů v Čechách. V blízkém Brandýse nad Orlicí pobýval Jan Amos Komenský, nedaleko odtud je místo, kde se loučil s Čechami – Růžový palouček. Dodnes je vzpomínka na Jana Amose Komenského živá, dodnes je nám drahý odkaz Jana Husa, odkazy a vzpomínky na dva české velikány. Podle tibetských proroctví vzejde myšlenková obroda pro svět někde poblíž nás, anebo přímo z našeho území, od národa zkoušeného, od národa s tolikerou zkušeností, od národa, který ve zkouškách obstál, od národa, který má co světu sdělit i dát. Sdělit i něco světu dát může země naše, země česká, domov můj.