Jakub P. Malý

Předmluva

Jakub P. Malý napodruhé v Edici hostů

Na vysokou školu nesměl, vystudoval tedy univerzitu života. Šest let fáral v příbramských uranových dolech, sedm let razil jihlavský korektor. Vedl odbor vnitřních věcí jihlavské radnice, později živnostenský úřad. Také zkusil práci v holandské firmě na výrobu vzorkovnic, práci redaktora, práci manažera hotelu a práci obchodního zástupce Evropské databanky.

Vskutku: Očekávali bychom, že s takovým empirickým bohatstvím přijde do literatury prozaik.

Potkáváme se však s básníkem.

Začteme-li se do jeho veršů, opravdu pocítíme, že je psal muž práce. Jeden z davu dělných, pro něž i píše, když na básnický jazyk povýšil hovorovou češtinu.

Jakub P. Malý.

Jeho poezie je civilní, jako je civilní už samo autorovo sebenahlížení: Žít s básníkem je děsná věc. / Chvíli se chová jak pitomec / a hned nato je k sežrání. / Pěknej dar / to jeho nadání… (Žít s básníkem). Čtenář už zatuší poezii nekvětnatou, bezoblačnou, ale usilovnou a usilující. Téměř výhradně jde o básně milostné a erotické a básně obrazící jedincův pocitový svět ve světě objektivním. Ze světa objektivního zazněl také tento ohlas: Znám jedno srdce / krev se vaří / v komorách / mezi chlopněmi / – zdaří se rým? / ach / oněmím! / a ne-li / pak to nepřekáží / je výpověď vždy silná tak / ztrácím zrak / že nad obsahem / stále žasnu / otrokem krásnu jsem / a z vůle / jsi půle má / – to nebe chtělo / když osiřelo dítě ve mně / svou náručí jsi / něžně / jemně / kolébal mě s tou bolestí / stačíš mi / stačíš ke štěstí / sem / verše tvé! / – jak miluji je / myšlenky / slova / dotyky / – co píšeš ty / je Poezie / jež neskloní se / před nikým / jednomu pánu / zasvěcená / – v ní pravda / čistší pramene / jsem jenom jedna / ze sta žena / co nikdy nezapomene (Jarmila Moosová: Pocta básníku Jakubovi P. Malému). Mohlo se dostat většího zadostiučinění poetovi, pro kterého je žena a láska k ní alfou a omegou tvorby?

Vskutku: Třebas jsme opojeni (ovšemže i zavázáni) svobodou slova, třebas se těšíme dobrému zdraví a nad to možná i dostatku hmotného, dny jsou prázdné, chybí-li v nich citový vztah, pravdaže ten nejodevzdanější. Dílo Jakuba P. Malého přesvědčuje právě o tomto. Proto si můžeme blahopřát: na našich monitorech se zjevují sloky, které mají morální potenciál duši čtenáře čistit, a to přece je z toho největšího, co může umění dokázat. S takovou přišel Jakub P. Malý do Edice hostů už v lednu 2008 – do sborníku Nad nivami duha –, tenkrát s básněmi Hledám slova… sametová, Jenom se držet za ruku, Monolog, Slyším tě ve všem kolem sebe, Vzkaz slepeckým písmem, Kruhový objezd, Vidím tě na jiném nástupišti, Kolik vydrží smutek, Nedělní odpoledne na samotě u bedny a Neschovávej se mi. Těch osm básní rozhodlo: vydavatel sborníku vyzval básníka k autorskému přispění ještě jednou.

Jakub P. Malý tak vstupuje do kyberprostředí Edice hostů znovu, tentokrát rozmáchleji, spontánněji, dynamičtěji – výběrem z tvorby, příznačně nazvaným Perseidy. Jsme pozváni do tvůrčí dílny muže, který pohrdl kariérou a který ať byl, čím byl, vždy nejprve básníkem, třebas to na sebe neřekl hned. O to větší dispozici zaujmout má dnes.

Miroslav Vejlupek

Perseidy

Motto:

Na Perseidy nesmíš koukát sám/a…

Mít půlku hvězdy,
to je trochu málo,
aby se po ní po půlnoci dalo
chtít jedno malé
(třeba víckrát)
přání.

Ta tvoje polovina té mé brání
sestoupit na zem dolů.

Nezkusíme to radši spolu?

* * *

Světýlko za sklem

V okně pokoje hoří svíce.

Vzkazuje lidem do ulice,
těm kteří kolem nevšímavě chodí,
že něco ve mně umírá.

A nebo se rodí?

****

Jak to ten Exupery myslel?!

Pojď, udělám ti malou lišku
a zachumlám tě do kožíšku,
usneš hned sladce
jako na peřince
v objetí paží svého prince…

… i když ten tvůj
už dávno není malý,
nevymetá sopky,
jen sportovní haly
a zarostlou se pyšní bradou,
i on dá přednost
před zahradou
růží
té jedné,
jež mu kdysi v létě
jak meteorem nebo na kometě
zničehonic přistála na planetě.

A lišácky a lstivě
právě tvrdí,
vydávaje se přitom za lišku,
že nejútulnější
ze všech pelíšků
má v jemných chloupcích
na své hrudi.

****

Vybrnkám si tě

Ulom mi kousek
z tvého mobilku.

Udělám z něho kobylku
na svoji kytaru.

Až začnu hrát,
bude mi o tobě
povídat.

****

Drž!!!

Ruka
je nástroj od Boha.

A ten byl věci znalý,
vždyť stvořil orgán
k životu
naprosto dokonalý.
Umí sevřít krompáč,
hladit dítě,
němému ústa
nahradí
i rybářovi sítě,
hrnčíři nic platný bez nich kruh.
Jo, byl to koumák, tenhle Bůh.
Až se jeden diví.

Jen nebyl ke všem stejně spravedlivý,
ta tvá je Rukou mezi ostatními,
když šimrá mezi lopatkami,
laská se s hrudí, bradavkami,
když tiskne místa,
jež až slastí bolí,

když mě drží nad propastí
a nepovolí.

****

Francouzský polibek

Chtěl bych tě vodit
francouzskými uličkami
po stopách dávných rytířů,
nechat se hladit
krásou starých domů,
růzností krovů, arkýřů,
portálů, schodišť, hospůdek.

Pak bychom našli obchůdek
s pohlednicemi a suvenýry,
pro vzpomínku
na Villona a mušketýry
a vůbec bychom neříkali,
že šetřit je mít za tři.

Naopak,
schovali bychom se za regály
a polibky si dokázali,
kam naše láska patří!

****

Nechám tě spát

Noc kouká na hodinky
skrz kalné svítání
a smutek zpod peřinky
se krájí k snídani.

Spi ještě, miláčku,
a dej si ho až k obědu.

Ať nevidíš,
jak ztěžka,
bolestně
a daleko
ti odjedu.

****

Bolí to moc?

Položil bych ti
na bolavé ucho
své dlaně.

Jsou teplé, měkké
navíc odhodlané.
Tvou bolest utiší
a nebo aspoň zkrátí.

Když tobě ubude,
v té mé se
snadno
ztratí.

****

Zas ráno…

Zaklaply dveře.

Odešla jsi.

V pokoji včera plném něhy, krásy
najednou ticho tiskne plíce,
nic nevoní
a do ulice
vylétlo s tebou teplo tvého těla.
Tvá půlka lůžka osaměla,
ramínko na tvé šaty taky osiřelo,
tvá sklenička si suší čelo,
včerejším vínem orosené.

Jen hodiny,
jako vždy nad věcí,
dělají „nejsme opuštěné,
je přece zcela přirozené
jít jít dál jít…“
… já se snad svedu jenom odvléci.

Odvléct svou skleslou tělní schránku
daleko z tvého otománku,
kamsi,
kde v rytmu kolovratu
přemílat budu
touhu po návratu.

****

Hledám slova… sametová

Chci napsat verše
o tvé pleti,
před nimiž by se Nezval sklonil,
Baudelaire přestal opíjeti
a Shakespeare mlčky zakabonil

anebo skromněji,
alespoň pár řádků,
které by otiskli
leda tak v místním plátku,

či aspoň sesmolit
kus vtipné slovní hříčky,
jimiž by čtrnáctky
plnily památníčky,

však nejde mi to!
V pokusu sto pátém
ne a ne popsat,
co jasně cítím hmatem,
ždímu si mozek,
až mi praská lebka…

… ne, nesvedu to!

Jsi tak hebká…

****

Monolog

Miláčku, jsem dnes
jak se říká groggy.

Ležím a čtu si
Kunderovy Monology,
moc hezké a moc poetické čtení,
jenomže bez tebe
to není
k unesení.

Jakby mi každý verš
přiléval beznaděje.
Snad bych měl sáhnout
po knížce s jiným dějem,
po slovu v jiné podobě,
jež by mi dalo zapomenout,
jak se mi stýská
po tobě.

****

Vzkaz slepeckým písmem

Co jsi mi psala na lopatky,
nikomu nikdy nepovím.

Jak kovotepec svými dlátky
vyrývá jemné květní plátky
kovaných růží ve mříži
na zámek někam
do pohádky,
mi nehty škrabeš mezi řádky,
o čem si myslíš,
že přehlížím.

A já tě čtu
jak verše slepec,
napsané písmem Braillovým.

Jak slepý, který z bodů
skládá větu
podobnou věnci z chryzantém a chvojí:

„Miláčku, drž mě,
natruc zlýmu světu,
a drž mě pevně!
Moc se o nás bojím!“

****

Kruhový objezd

Medvídku,
dnes kolem nepojedu.
Na místě,
kde jindy milá mává mi,
nesundám pravou nohu z plynu
a nezablikám brzdami.

Ten cestář,
který objížďky nám staví,
se řídí rozumem.
To my ne.

Krom chvil,
kdy polibky nás smyslů zbaví,
se na kruhových objezdech
míjíme.

***

Kolik vydrží smutek?

Předepsal jsem si tvrdou kúru
a byl jsem na sebe moc zlej,
uklikovanej jsem,
dolů, vzhůru,
od sklapovaček zelenej,
dorazil jsem se volejbalem,
zítra mi člověk nevstane,
vše živé v sobě už jsem zmrtvil.

Jen smutek chcípnout ne a ne!!

****

Nedělní odpoledne na samotě u bedny

Konvice horké vody
se barví černým čajem.
Čtvereček vánoční sladkosti
na patře pomalu taje
a pohádkový Aladin
na obrazovce plní přání.

Půjč mi svou lampu, příteli,
moc bych chtěl
ke své paní

****

Přes hory doly

I kdybych natáh ruku
jako Saxana,
trvalo by mi snad do rána,
než bych tě přes náš světadíl
pohladil.

Jen letmý dotyk
a pak hybaj zpátky,
mílovým botám dupnout
na podpatky,
z širáku poety Cyrana
do civilního pyžama,
protože nejsem,
marná sláva,
pro pohádku ta duše pravá,
kouzelná, éterická,
poddaná.

To jenom ty i zítra budeš,
vzdor probuzení,
Roxana!

****

Táhni pryč, zrůdo…

Můj stesk je jak dvouhlavé tele.
Ne vzácný,
tak tupý a tak veliký!

Dere se za mnou do postele,
až z deky trhá knoflíky
jako ten mutant z panoptika,
odporný, hnusný, nečitelný.

A bez péče tvých jemných rukou
i stejně málo
léčitelný!

****

Spánek předběhl můj telefon

Čas neměří všem stejným metrem!
Než jsem se prodral ke sluchátku,
ujelas unesena větrem
na čarodějném paraplátku
hodného skřítka Ole Zavřiočka
a noční víla jako kočka
v sametu a lesklém pozlátku
ti na víčkách
už tančí pohádku.

Baletní mistr a šéf garderoby
jí utkal závoje
a rozevláté róby
z tkaniny jemné jako sen
a návrhář Hans Andersen
využil kouzel svého střihu,
zavřel za tebou svou knihu
a počítá mi na dvě doby:
nemám, mám, nemám,
nebo mám…

… mám nechat ráno ránem,
vyrazit za tebou
a panem Christianem
a chtít po hrubém aparátu,
aby ti z uší milosrdnou vatu,
když ovečky máš spočítané
a kolébá tě sladký spánek,
vyrval jen proto,
že se cítím sám?!

****

Mít srdce Šemíka

Mít srdce Šemíka
a skočit z hradu,
nechat za sebou,
daleko vzadu
zpackané životy
s našimi partnery,
nemuset utíkat
pod křídla nevěry,
denně se potkávat
u stolu i lože…
… odpusť nám naši touhu, Bože.

Odpusť nám naši touhu
být, jenom být
prostě a jednoduše spolu,
v zahřátém loži,
u společného stolu.

****

Zase ani slovo!

Pár hlásek
za pár vteřin
a tři šedesát.
Vím, noc ani vzdálenost
by nezkrátily.
Jenom bych věděl,
že než půjdeš spát,
chceš na mě chvilku
vzpomínat
a pošeptat mi:
„Dobrou noc, můj milý!“

****

Zhibernuj mě!

Ach, zabořit se do tebe,
přikrýt se tebou,
zmizet v tobě
a objevit se
v jiné podobě i době,
až naše přání,
nyní sotva zkrotitelná,
budou svobodná.
A splnitelná.

****

Sežeru tě po kouskách

Miláčku, hlad se mnou
začíná mávat.

Dej mi kus sebe,
ať nemusím vstávat.
Ústa, krk, ruce, bradavky…
zbav mě té ranní třesavky,
která se ze mě hrne proudem.

Jsem skromná,
nepohrdnu žádným oudem
a i když se mi v krku
vzpříčí jako kost,
nevykřiknu ti: „Stačí, dost!“
a neztuhnu ti jak kus špalku.

Takovou jsi ze mě udělal
kanibalku.

****

Omamné houpy hou

Když klečíš nade mnou
a tvé dvorečky
se zvolna pohupují…

… ach, na ten pohled bych vždy těžko
verše smolil!

Leda tak bonmot,
že bych ho přál každému
a nikdy nikomu
nedovolil.

****

Objevná cesta do pravěku

Vydám se proti proudu času.

Poplavu kraul i prsa, znak,
čubičku, ouško, všelijak,
přelezu třeti-, druho-, prvohory
obhlídnu všechny pra- i prapratvory,
ba potopím se na dna tůní
a vyšplhám i po plavuni,
zda zahlédnu,
byť na vteřinu,
něco jen trochu podobného
tvému klínu.

A slezu potom
na zem hrůzou ztuhlý,
jak trilobit
či černé uhlí.

Hrůzou a štěstím,
vždyť za ty miliony let,
jen jedinkrát
jsem tě směl
a mohl
uvidět.

****

Španělská kytara ve staré synagoze

Pod klenbou chrámu
dětí Izraele
se vznáší hebké tremolo.

Chvílemi plaše, jindy dravě, směle,
tu zplna hrdla,
tu zas napolo
zpívá nám, až se srdce svírá,
že ty a já jsme
jedna mysl, jedna víra.

Jedna víra i naděje,
že prsty kytaristy
nám dříve,
než se nadějem,
odhalí nové listy
knihy, jíž zatím čteme
každý jinou půlku.

Ale teď pst!!!

Mistr preluduje
a my jsme teprv
u titulku.

****

Miláčku, už…!

Zpíváš pode mnou
jak deska pod přenoskou,
jako bych zaslech
Děti z Pirea
či horkou páru nad termoskou
a struny harfy Orfea.

Jako bych slyšel
vonět květy,
zrát víno,
bublat mořskou pěnu,
meteor padat,
vířit kastaněty…

Ne!
Slyším mnohem víc!

Svou…
… jak to říct…

… svou ženu!

****

Navždy… i potom!

Až jeden z nás zemře,
spočítá ten druhý
na naší lásce
letokruhy.

Odleva doprava shora dolů
nalezne v letech,
kdy jsme spolu
proklínali smůlu
téměř nekonečnou,
kresbu trvalou
a jedinečnou.

****

… či nebýt?!

Vidím svou shrbenou siluetu
na kraji blat,
na stezce k močálu
který světu
– a jemuž svět –
se musí
vyhýbat,

neb střetnou-li se,
sviští kosa,
a kvílí varhany,
až srdce puká…

… a z mého stínu
nad hladinou,
– kola pryč plynou,
plynou,
plynou –

o pomoc volá
už jen ruka.

****

Samota

Až jednou umřeme
a naše bolest
vylétne do světa,
bude z ní nejmíň
nová planeta.

A ne ledasjaká,
poloměrem „r“
mnohokrát předčí
Jupiter.

****

Jednou se vrátíme

Jednou se vrátíme.

Za mnoho let na místě samém
nám křemínek, skrytý pod balvanem,
zajiskří
o naší dnešní lásce.

O tom, jak na poslední křižovatce
jsi mě políbila něžně krátce…
a já ti zablikal
brzdovými lampami
na znamení,
že vše je teprv
před námi…

****

Lampa

Na rohu ulice zhasla lampa,
to snad aby mě nerušila.

Náš dům se ztrácí ve tmě.

Tápu a bloudím,
moje milá,
prosím, veď mě.

****

Vím, že tam jsi

Miláčku,
je tma,
ale za obzorem
mám někoho,
kdo může být slunci vzorem.

A když se mi zdá,
že v tom smutku
neskutečně létám,
opakuji si:
je tam, je tam, je tam…

****

Kouzelné slůvko

Medvídku, ukroj mi
kousek bábovky
k voňavé vídeňské kávě.

Zhasneme všechny žárovky
a budeme si povídat
o výpravě
po levém břehu řeky.
Povedeme se za ruce,
já budu jako vždycky
trochu prostořeký,
rákosí bude šumět
v rytmu,
jímž se hladina vlní…

… kouzelné slůvko tak umět.
Vyslovím je
a vše
se splní.

****

Půlnoční bacil

Půlnoční ticho
nad Kalichem
mě nakazilo
tvým smíchem.
Ten bacil neumí
žít sám….

… a bez něho
i já
umírám.

****

Spáleniny

Dlaně si tisknu na ránu,
která ač není vidět,
děsně bolí.
Motám se jako po flámu
a rozhlížím se po okolí:
Kde mě to
tvé prsty před chvílí
tak láskyplně
zranily?

Ten okamžik už je ten tam.
Jo, zkysnul jsem tu zase sám,
odřený v místech,
kde mě před chvílí
tvé prsty něžně hladily.

Můj človíček je zanícený.
Zavřený na ÁRO jen celý hoří.
S nosem rozpláclým
o sklo své stěny
vyhlíží na nádvoří
ruce,
které před chvílí
tak sametově
chladily…

****

Naučím se to od pavouka

Jak pavouk pletu kolem tebe oka sítě
z písmenek slova
miluji tě.

Jen jinak než ten odporný členovec.
Mám v plánu zhola jinou věc,
ne že bys nebyla k sežrání,
ale tahle síť tě před vším ochrání,
nebude útočná, jen záchranná,
skryje tě před nocí
a do rána
zachytí pro radost stříbrné kapky,
zabalí nám je do skořápky,
z níž spolu jednou vysedíme
to, o čem zatím jenom
bolestivě sníme.

****

Před spaním

Umím z rukou kolíbku.
Takovou hebkou, kouzelnou…

… pohoupu
a nato tata
uspím svá smutná
medvíďata.

****

Závidím tvému mobilu

Tvůj mobil ohluchl
a není k dostižení.

Když o tom přemýšlím,
nic divného to není,
být v stejné místnosti jako ty,
taky bych dělal drahoty
a hlásil do světa,
že nejsi k sehnání.

Jen tobě vrněl bych
a cinkal do spaní.

****

Hoplá

Nasadím prst na čelo mezi vrásky
jak jehlu mezi drážky,
pomalu dolů odbočím,
odfouknu jemně z cesty vlásky,
přeskočím stroupek od vyrážky
a propletu se obočím,
chytnu se něžně hřbetu nosu
a vyšplhám až na špičku.
Odrazím se a skočím šipku
do jednoho z tvých dolíčků,
které se vždycky, když se směješ,
vyhloubí u rtů na tváři.

Usměj se honem, ať mám šanci,
že se mi ten skok podaří.

****

Umíš ty mě ale naprogramovat!

Každý z těch software jazyků,
co umí programovat,
CoBolů, Pascalů, Basiců,
se může před tím tvým
schovat.

Tvůj hebky drsný jazýček
mě div naruby neobrací
a když se pustí do práce,
stávám se všehoschopnou aplikací.

Mikročipy mi rázem ožijí
a nejvíc jedna z periferií,
ta jindy hodně vnímavá,
nereaguje už na mě.

Zato tvému jazyku
rozumí přenáramně.

****

Kolik to vlastně hráli?

Ať klidně nároďák podcení Japonce,
záříš mi v myšlenkách jak šperky z Jablonce,
vrtím se u bedny, víc myslím na korálky,
když naši prohrají nešťastnou střelou z dálky,
padáčkem od modré
a nebo od červené,
za měsíc nikdo si na to už nevzpomene,
jen já si vybavím:

To bylo o té noci,
kdy jsem byl daleko od tebe
bez pomoci.

****

Digitální pohlazení

Na půdě voní staré trámy
a hračky z dětství v krabicích
ožívají se vzpomínkami
a trochu tisknou na plicích.

Prchávám sem před denním shonem
se svým mobilním telefonem
ticho a klid, signálu čtyři čárky,
neobejdu se bez denní várky
digitálního pohlazení.

Ale nyní jsem tak na umření,
děti dnes tolik zlobily,
bolí mě člověk. Hukot mezi spánky
rozmazává mi na displeji stránky,
rozplynou se mi za chvíli.

Pojď milý, šeptám v polospánku
svěříme spolu kouzlu spánku
dobytí našich monočlánků.

Jinak bychom se
na tu dálku
ztratili!

****

Jsme na tebe tři!

Počítač a fantazie,
mí tiší spojenci.

On ve dne, ona v noci žije,
aby mi jako spiklenci
pomohli.

Chodívám se k nim poradit,
když tě chci
slůvkem, představou
pohladit.

****

Kdysi…

Kráčel jsem po lesní pěšině
jako kdysi.

Fáborky z naší dětské hry
z větviček ještě visí,
v jehličí obtištěná deka,
zdá se jak v létě na nás čeká,
jen klasy na poli sedláci oholili.
Zbytek sklidil mráz.

Tak jsem tu zpátky, jsem tu zas.
Na kraji lesa zastavil jsem chvíli
a pak z několika kamenů
postavil cosi podobného
minidolmenu.

Dovnitř jsem do malé rakvičky
vyrobené z prázdné krabičky
od spolykaných antidepresiv
uložil oblázek od tebe.
Už dřív,
sebrala jsi jej pro mě
u moře kousek od pláže.

S posledním zbytkem kuráže
navršit křemeny
hup do auta a alou domů…

Pryč od těch
zjizvených
rozbolavělých
stromů.

****

Chci si (š)lehnout!

Den se vleče jak nudle z ESA,
dělá si ze mě topinku.

Chvilku tak spočinout v cípku lesa,
šlehnout si dávku dopinku
tvých prstů, rtů a dlaní,
recitovat si nahlas přání,
která se stejně
dřív či později
rozplynou…

… jen na vteřinku jedinou
se vymknout denní realitě….

… vím, už jsem zase
jako dítě.

****

Terapie tvých rukou

Myslel jsem,
že má občasná nervozita
bývá spíš následkem požití alkoholu.
Včera jsem ale vycucal tři pita
a stejně mám depku
jak z hlubinnýho dolu.

Přitom když vedle tebe ležím,
mohu klidně ignorovat
diety i režim,
pařit jak urvaný lano
a nic mi neschází
druhý den ráno.

Tedy krom závratí
po našem nočním letu,
depka se nekoná,
naopak zdravím kvetu,
zářím a koukám být
patřičně opylován,
toužím psát sonety,
operu nebo román,
a prostě odnosit
co nejdřív plody.

Vůbec se nehlásím
do knihy pro marody.
A kdyby přec se zdálo,
že rána nedožiji,
míváš hned po ruce účinnou terapii,
no, vlastně po obou,
v konečcích prstů, dlaní.
Přiložíš kamkoliv
a hned je po stýskání.

****

Tvůj mobil má namále

Zaslouží velmi tvrdý trest.

Ne, nedělá ti vůbec čest,
spíš jen to, co si zamane.
A když ti volám, říká: „Ne,ne,ne!!“

Už vážu na hák nad stoličku
na provaz pevnou dračí smyčku
a čekám.

Jestli zase místo hlasu tvého
uslyším něco ošklivého,
například ticho ozve se,
tvůj mobil si to odnese.

****

Za plotem rajské zahrady

Držet tě za ruku a druhou nechat šmejdit,
než na tvém sametu nahmátne klapku „vejdi“,
v dvojitém displeji přečíst si „Tvoje malá,
je celá dokořán.
Co jsem se načekala…“
a pak už nečekat, neváhat, neotálet,
vznášet se nad lesy a po trávě se válet
v té krásné krajině pod dekou na pohovce,
skotačit v zahradě, jež by i na ledovce,
vzklíčila, rozkvetla i plody odnosila,
kdybys tam se mnou vstoupila
a snila.

****

Pohlaď mě!

Tvé ruce hladí jako dotek vánku
a léčí jako poděbradka,
voní tak trochu po heřmánku,
lechtají víc, než moje bradka.

Však i kdyby svou žhavostí
předčily
cejch při značkování,
nedbal bych nic té bolesti.

Ba co víc,
těšil bych se na ni.

****

eSPéZet

Na autě,
kterým k tobě cestuji,
mám espézetku:
„MI-LU-JI“

****

Nesmím zavřít oči…

Jsem vcelku veselá kopa,
tak proč se mi chce brečet,
když si vzpomenu,
kurnik šopa,
jak umíš nade mnou
klečet?!

****

Fotosyntéza

Pod stromem obří monstery
vymýšlím rýmy.

Verš, který
by jak ty velké proříznuté listy
obrovský byl, přírodní
a čistý
a jenž by energii z nebe
sál a měnil v sama sebe,
jak já
z tebe.

****

BIM BAM

Hopsejte, milá kůzlátka,
doleva, doprava, nahoru, dolu,
vždyť vaše houpání,
houpy hou,
znamená pro mě i pro milou,
že právě jsme nejvíc,
jak být můžeme,
spolu.

****

Když bolí hlava…

Miláčku, střep proti mé hlavě
je tupý břídil na výpravě
v růžovém altánku.

A to jsem teprv u spánků,
jaképak asi přídavné jméno
bych použít měl pro temeno?!

Pokud se k němu ovšem dostanu.
Mám děsný strach,
že cestou navždy zůstanu
v dvou temných očních
Macochách!

****

MMS

Koukám se znovu
na snímek těla,
který jsi nevědomky
zapomněla
v paměti mého mobilu.

Žhnu jako sele na grilu
a podlévám se vlastním potem,
kulatý dvorec s tmavým hrotem
mě žene na kraj extáze
a hebká kresba bílé pleti
okolo bradavky
mé stětí
dokončí nejsnáze.

Jo, jsem z toho snímku celý sťatý,
tvé tělo lákavé
a nehyzděno šaty,
hlavu jsem zahodil
do kouta ložnice
a s ní tam odlétly
i zbytky zdravé mysli,
však ač bych tedy neměl
vnímat svými smysly,
z tvé nahé krásy
mi šedne sítnice.

Z tvé nahé krásy,
krásné nahoty.
Podívej přece,
jsi to ty!

****

Hřání

Dýchám ti horce do polštáře
a pod peřinkou žhavím všemi žebry,
utkal jsem deku ze sluneční záře,
zapálil v krbu, roztáh kůži zebry
a pyžamo ti pletu ze svých vlasů,
v kterých se tak ráda ztrácíš.

Až přijdeš domů z hodokvasu
postýlka plná tepla, jasu
řekne ti,
jak jsem rád,
že se vracíš.

***

Teorie relativity

Den bez tebe
se mi zdál
nekonečně dlouhým…

… proti noci
byl však mžikem
pouhým.

***

Necítím tě, nevidím…

Tápu a nahmatávám
potmě tvoji tvář…
Marně!
Narážím jenom na polštář!

Naslouchám,
zda zaslechnu tvůj dech…
Nic!
Slyším jen chlad
mi dupat po zádech!

Snad aspoň zachytím
tvou vůni…
Taky ne!
Tma do nosu mi funí
a pomalu mi sugeruje
strach,
že tě snad nenajdu
ani v mých představách,
mých snech
a jindy spolehlivých
zákoutích mé mysli,
kam utíkám,
když odloučení
oslepí mi smysly.

****

Zpověďní tajemství

Má sbírka pro tebe
už čítá šest set básní!

Je to můj deník,
breviář
i snář.

Jestli jim nevěříš
a myslíš, že tě klamu,
pak klamu
i sám sebe.

A jsem sakra lhář!

****

G-bod

Myslel jsem,
ze ten proslulý G-bod
je jen vyčtený z papíru.
Taková literární fikce,
stvořená erotomanům
na míru.

Přitom je,
jaks mi moje malá,
dnes v noci živě ukázala,
středem
i vrcholem
vesmíru.

****

Včerejší známost

Noc zadupala kopýtky
a ze vzdušného zámku
nechala jen kus omítky
a příběh jako z povídky
o vyjedeném krámku.

On našel ji a ona jeho,
co na tom je tak tajemného,
že ze zbytku té fasády
myšlenky jako šíny vybíhají
a v místech, kde se protínají
se chvěje obrys záhady.

****

Roxana II

Miláčku, půlnoc odbíjí!

Čas jak kameny z praku,
skleník mým citům rozbíjí.

Jako pán z Bergeracu
ti klečím pod balkónem,
Roxano, kde jsi?
Nevidím tě a neslyším.
Ukaž se mi honem.

Vždyť každým pípnutím telefonu
jedna tabulka rupne,
smutek si výše vyskočí
a furiantsky dupne.

V tvém okně ale místo tváře
jen záclony vlají,
volání smutného samotáře
se vysmívají:
„Nemáme, pane, už gotiku
a vy jste trochu labilní,
píšete-li svou lyriku
přístrojem, navíc mobilním.

Před očima vám nehoří
renesanční svíce,
ale jen displej a tlačítka
klávesnice.“

Já vím, vy blbé závěsy,
že blouzním z osamění.

Co na století záleží,
když Roxana tu není!

****

Jak se píše báseň

Říci vše
a ještě víc
jen několika slovy,
alespoň na dohled
se blížit Nezvalovi,
dohonit Wolkera
a převálcovat Dyka,
osedlat Paegasa
jak Achab toužil
Moby Dicka
uměním jemné
Macharovy zkratky,
až srdce tuhne, mozek šílí…

Mefisto, kde jsi,?!
Už si řežu žíly,
abych ti podepsal
své splátky.

****

Večerní bouře

Vozová hradba černých mraků
se přiřítila při soumraku
a jestli v tempu nepovolí,
hrozí, že rozdrtí mě
svými koly.

****

Básníkovi

Až jednou narazím,
(co básník běhám často proti stěně),
prosím pokorně i namyšleně,
sotva mě posbírají z kaluže té hrůzy,
a odvezou mě na transfúzi,

než mi krev cizí
poetickou duši přiotráví,
ať mi pan doktor do žil
trochu té tvé vpraví!

Zatím si ze tvých stránek
pro jistotu odervu
pár kousků pro svou
krevní konzervu.

****

Voňavé schůdky

Polštář ti voní podzimem,
jak visel venku na šňůře,
tvůj parfém jemným odstínem,
podobný ženě po kúře
v páře a finské vodní lázni,
mě přivádí až k extázi.

A to jsem teprv u tváří,
o metr níž se nejspíš zblázním.

*****

Jako v cele

Už jsem řek záclonám,
lustru a hodinkám,
skříni a věšáku s košilemi,
že se tu samotou
dusím a zalykám.

Miláčku, kde jsi?
Stýská se mi!

*****

Poslední dějství po oponě

Až odevzdá pan Cyrano
nos zemi
a svou duši Bohu,
obejmu si tě pažemi
a zeptám se, zda mohu
si z básníkovy závěti
vzít jeho něžná slova
a do rána
v tvém objetí
je šeptem opakovat!

*****

Kotvu mi dala a srdce a kříž

Kotvu mi dala
a srdce a kříž,
odpusť mi, Karle Kryle,
i když vím, že to pochopíš,
cítím se provinile,

jenomže mně tvé symboly
nezvoní zpod tváře
kolik jim řetízek dovolí,
spíš křičí z diáře:

kotvou mě vyvezla
na vrchol sjezdovky,
objevit nový svět na hřebeni,
srdce jí hledávám
dlaněmi pod ňadry
na kříži trpívám,
když u mě není!

*****

Televizní sex

Sleduji ze zoufalství Peříčko
a nemohu si neříct
jednou větičkou:

myslet na erotiku bez tebe
je jak hrát symfonii
na hřeben.

******

Za devatero horami

Řítíš se sjezdovkou
po bílém svahu dolů,
pozoruji tě z dálky,
z hrozné dálky,
nejen zdola…

… a všechno ve mně
prosí, křičí, volá
jediné slůvko:

spolu spolu spolu

*****

Co se v mládí naučíš…

Ležel jsem v chatce pod dekou
v čas poledního klidu
a v polospánku na půl ctil
tvé: „Odpočiň si. Přijdu!“

Opravdu sis mě vzkřísila
rty, ňadry, celým tělem,
sálavá, hebká stala ses
šelmou i krotitelem.

Jak erupce či tornádo
zvedlas mě ve svém klíně
a už jsem nikdy nedopad,
natož vstát ke svačině.

I večeři jsem proležel
s tvou hlavou na své hrudi
a do rána bych vydržel…

… ten polední klid bohužel
mě dodnes ze sna
budí!

*****

Hodinu po půlnoci

Od tebe ani vzkaz
a v duši
jak po Černobylu…

… neumím usnout
na rozkaz!

Umím jen brečet
do mobilu…

*****

Proč psát, když už nejsi?!

Prosím, přátelé, nerušte mě,
mám ještě nejmíň metr, od oka,
tak vážně, prosím, nerušte mě,
ta jáma musí být dost hluboká.

Až tenhle výkop vykopu,
do nezámrzné hloubky,
píchnu si propisku za klopu,
i nesplacené vroubky,
to bude tak někdy k poledni,
odložím na drny brýle,
svou vůli pozměním v poslední,
sluníčku pokynu mile,
na prsa dám si své povídky,
pod hlavu poezii,
přikryji se tou zeminou
a spořádaně shniji!

*****

Psycho

Z mých nervů
si noc udělala balalajku,
pyžamo použila na kazajku,
tu svěrací
a stahuje ji silou nevídanou.

Chová se zcela jinak,
než když spíme spolu,
pustě se chechtá Rohypnolu
a kochá se tou krutou podívanou,

jak pod víčka mi palčivý strach lije
o naši lásku,
jestli ještě žije
a pokud ano,
probudí se ráno?!

*****

Zooterapie

Mám pod peřinou
svoji fenku.

Je mokrá,
asi byla chvíli venku
a sníh jí taje
v kožíšku.

Studí mě srstí uplakanou
a na okno už klepe ráno.

Hladím jí zlehka
po bříšku,
když přestanu
hned odhodlaně
čumákem drcne
do mé dlaně
a nespokojeně
se zamele.

Pokračuji,
vždyť díky jejím chloupkům
necítím bolestivou hloubku
té prázdné
druhé půlky
postele.

*****

Jak zastavit to vzdalování?!

Jiskří to ve mně
jak v drátu
na zem spadlém,
fibriluji
či co se se mnou děje,
jako bych vypil
zlatou dávku
beznaděje,
má lásko
z kraje
kdesi
za zrcadlem…

****

Mě celého…

Bereš si všechno,
i co vidět není
a vyvěrá jen při zatmění,
kdy nebe s Měsícem a hvězdami
jiskří až kdesi pod námi
a my jsme právě překonali
prostor, vesmír, čas…

… bereš si všechno…

… ber si zas a zas…

*****

Jako svíce…

Jen se ti schoulit do klubíčka
a rozpouštět se jako svíčka
v temnotách,
tát tvojí vůní, měkkým teplem
a na oplátku malým světlem
odhánět strach.

Obavu, že se rozejdeme,
ztratíme a už nenajdeme,
nuceni živořit
v žaláři vzpomínek,
v zoufalství, jež nám
nitro svírá…

… miláčku, víra neumírá,
ohřej se o můj
plamínek.

*****

Černý anděl

Budeš s ním venku v hospůdce na Výfuku
pít malé pivo, držet jeho ruku
s pocitem, že on ti k životu
přinesl víc než já,klid, pokoj, jistotu,
ačkoliv hodně nudnou, všední, bez jiskření,
bez velké lásky sice, zato bez trápení,
budeš ho prsty hřát a nehty škrábat dlaně
i smát se budeš, hezky smát, jen trochu odevzdaně,
a ne tak vesele a od srdce
jak se mnou…

… vše se dá napravit, uvnitř se trochu chvěji,
jak rytíř přijedu,jen místo koně na Harleji,
dobře si vzpomínám, co s tebou udělalo
když stádo koňských sil v okolí zabublalo,
jak se ti zachvělo srdce až po bránici
motor když kolem nás burácel po silnici,
„to naše sny nám mizí do ztracena,“
říkalas zasněně tou krásou unesena,
jednou tak obléknout legíny z černé kůže,
pevně se přitisknout na záda svého muže
a s větrem ve vlasech se vydat po krajině…

… proto si pro tebe přijíždím na mašině
blížím se k zahrádce, kde vedle něho sedíš,
za přilbou modlím se: snad prohlédneš mé hledí,
pomalu zastavím o hranu tvého stolu
a řeknu: „Nech ho být, pojď, pojedeme spolu
daleko do dáli,“ (hlas trémou chytá výšku),
„jak jsme si snívali, nasedni na projížďku,
ne jak dřív na krátko do říše dona Quichota,
na dlouhou jízdu, se vším všudy, do konce života,
než svorně ulehnem pod zeleň tiché túje…“

… ale ne, tak to přece nefunguje,
vůbec se nezvedáš, jen sevřeš jeho prsty v dlani,
tak aby netušil, co to dá ovládání
a pak mi odpovíš klidně a bez zlosti:
to tvoje žihadlo má málo rychlostí,
aby teď dohnalo, co už je za horama,
zoufalství večerů, kdy jsem tě hrozně sama,
čekala, volala, prosila: přijeď třeba pěšky,
protni mě tady teď, ne v nedohlednu,
jak dvě rovnoběžky,
chci tě mít normálně od rána do rána
v ložnici, v koupelně, ne v póze Cyrana,
abych ti mohla stlát, prát, vařit, tahat tašky,
ty jsi pryč odjížděl, já žrala hrstmi prášky,
za každou hodinu tvých žhavých objetí
trestána byla jsem týdenním prokletím,
každou tvou návštěvu vášně a milování,
tvrdě jsem platila, tvrdě a krutou daní…

… ne, ty můj rytíři,
dosti těch marných výtek,
i když ti nesahá v ničem do půli lýtek,
nemysli, že ti tím kdovíjak pochlebuji,
horší je, ale se mnou,
ví kdy ho potřebuji,
i kdyby čtyřválec u tvého kostitřasu
poháněl kouzelník a nebo přístroj času
na tom už sotva co změní.
Proč mluvit o vášních,
kde špetka vášně není?!

Odjíždím,
plexisklo slzami zamlžené…

… znám jiné řešení,
konečné, přirozené,
kde bude lhostejné, jak moh jsem být tak hloupý,
otočit zápěstím, nechat stroj zakvílet
jednička, dvě, tři, čtyři, pět
kde rovnou dálnici
křižují mostní sloupy…

*****

Bez mazlení

Bez tvého mazlení
a něžných dotyků,
spontánních žádostí
o polibky,
hrudník mám v sevření
a v hlavě rotyku,
pochyby hryžou mě
jak žravé rybky,
divoké piraně,
okouni, žraloci,
candáti, morény,
barakudy,
až místo snídaně
po téhle panoci
vzbudím se zpocený,
kam a kudy
vydám se hledat tě,
takovou jaká jsi,
či vlastně jaká jsi byla?!

Ne takhle okatě
chladnou a ledovou
jak pravá švédská pila,
abych ti mohl říct,
že když tě postrádám
daleko od tebe,
jako bych v srdci měl
tři ostré špice…

… pod jednou peřinou
s tebou když usínám
a po tvých něžnostech
toužím až zesinám,
cítím těch oštěpů
tisíckrát více!

*****

Co vlastně chci od chlapa…

Miláčku, co je
nejlepší lék na únavu?

Polož si
ke mně na klín
hlavu!

*****

Jsem špatný pacient!

Jak se dá dodržet
klidový režim,
když sice fyzicky
na lůžku ležím,
v posteli,
co nemá daleko do skřipce
a s tělem svraštělým
jak hrtan při chřipce,
zatímco myšlenky
o zdraví nedbají
a hrozně daleko…

… u tebe létají?!

*****

Po rozchodu II

Už nemám sílu
na rýmy,
jak bolestivě
scházíš mi,
když z cesty,
která začíná,
mě trýzní
každá
vteřina…

*****

V dobrém i ve zlém…

Jaké je
budit Růženku,
když ze spaní
jen vrní?

Sladké a krásné,
holenku…

… jen musíš
spát s ní
v trní!

*****

Ukolébavka pro dospělýho chlapa

Jsem sám
a ze všech lidských radovánek
mi nejvíc chybí klidný spánek.

A je to divná porucha.

Zmizí,
jak ošklivý sen odletí,
když na mé hrudi mi
v mém objetí
ze spaní pravidelně dýcháš
do ucha!

*****

Nostalgie

Ty vzpomínky
v krabici za komínem
si nejspíš potmě potají
své sázky tiše šeptají…

… zda potkáme se
nebo zase minem.

*****

Vyber si své přání

Perseus posílá na Zem až do svítání
lidem své oslnivě žhavé střely,
aby jim plnily malá (a tajná) přání.

Taková, jaká vyslovit by chtěli,
šeptem jen, spíše chlopní vibrací,
a přesto slyšel by i ten, kdo vzdálil se jim celý
daleko..za obzor, odkud se nikdo nevrací
protože tak to prostě mezi lidmi chodí,
kdo zůstal stát, už stojí opodál
a mezitím se nový příběh rodí,
vždyť curiculum vitae musí běžet dál

Tak i já koukám právě na oblohu
a říkám si, kéž ty meteority
přesvědčit (a taky zplnomocnit) mohu
ať rozletí se do míst kde i ty
právě se možná chystáš vyndat z láhve zátku,
protože na zdraví se nejen přeje, ale taky pije
a mám-li si přát něco k tvému svátku,
zříkám se kouzel perseidů.
Vezmi si je.