Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako čtrnáctý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání první. Na Internet uvedeno 21. dubna 2005.
© dědicové
Usilovně přemýšlím o pomstě. Zatím mě nic správného nenapadlo, ale napadne. Určitě mě něco extrovního napadne, co naším vysypaným Kávičkou pořádně zamele. Nevím, proč si na mě tak zased. Ztrapňuje mě před celou třídou a dneska si dokonce bezostyšně zasadil do toho svého legendárního notesu v pořadí už šestého kuliferdu. Šest kulí jak v Sarajevu, to je trochu silná káva i od našeho Kávičky. Ale to mu nedaruju. Ještě nedávno se mnou laškoval a div mi očima nepropálil sukni, když jsem si to před ním vykračovala po ulici u gymplu. A najednou mu něco přelítlo a natahuje mě na mučidlech. Vystrojil mi na stupínku katovnu.
Copak, já vím, že jsem na matiku tvrdá jako "Y" na plakátě, na počty zkrátka nemám buňky. To už je tak, oba rodiče byli ve všem excelentní, takže to muselo zákonitě přijít – jejich jedináček není génius, ale naopak … vázne to, vázne … a zatraceně. Jak ošklivě zní to slovo degenerace našeho, vždy tak šlechtického rodu. Dovolte, abych se zasmála.
Už si umím představit, jaká to bude pro moje roztomilé rodiče rána, až jim mág rychlých čísel, náš drahý, zasloužilý profesor František Záruba, zvaný Kávička, který si jakožto zachovalý starý mládenec vyseděl své místo nad každodenním turkem v místním salonu první kategorie, v kavárně Slávia na hlavní třídě, až jim začne líčit, jak strašně a beznadějně klesám ke dnu. Já vím, že se už teď asi na to svědomitě připravuje. Už se chystá zamávat před nosem mým drahým, zaraženým a zneuctěným rodičům dojemným notesem, v němž se skví krasopisně zanesených šest kulí – namířených rovnou do mého mladého, nevinného srdce. Atentát na mou mladost, na mou krásu.
A takový pěkný kontakt jsme spolu měli. Nemohla jsem si nevšimnout, jak vždycky plaše a polekaně pohlédl na můj exkluzivní svetřík, jak to s ním zamávalo, když se jen jako omylem, ale zato bezmocně dotkl pohledem vyzývavých hrotů mé rozvité jarosti, a pak odevzdaně sklopil lejzr svých zraků, jenže směrem dolů, takže se jím dotkl proti své vůli i mých boků a nohou, než se beznadějně rozplynul kdesi v nekonečnu a začal mi sázet ty své jedovaté otázky stran derivací, což je pro mě záhadný, nedostupný a naprosto cizí svět, do jehož tajemných dálav asi hned tak neproniknu. A upřímně řečeno – ani po tom netoužím. Na magických derivacích rozhodně nehodlám postavit svůj příští život. To bych ráda věděla, jestli taková Raquel Welchová vůbec tuší, k čemu jsou derivace dobré.
To víš, Kávičko, žádná z tvých pečlivě mířených kulí se mým hrdě modelovaným prsou, k kdybys mířil přesně na levou bradavku, ani nedotkne. Ostatně, vždyť se ti při tom jistě potí ruce a chvěješ se na posedu za katedrou jak začátečník na lovu tygrů, co vypálil všechny ostré mimo cíl. Drahý Kávičko, vymyslím si na tě něco daleko horšího, než jsou ty tvé ušmudlané derivace, rozjedou se ti nohy a práskneš sebou jako čert v pimprleti, když mu přestřihnou provázek.
Už mi svítá v té mé kebuli, kterou ty pokládáš za naprosto beznadějný případ, vystoupil z ní džin jedinečného nápadu. Šmarjá, já se pomalu ani nemohu dočkat, až tu věc jaksepatří rozjedu. To bude exploze, časovaná bomba pro naše ctnostné, zakřiknuté gymnázium s neposkvrněnou staropanenskou pověstí. Jestli se to povede, budou si o tom vyprávět študáci ještě za deset let.
Takže, napřed zavoláme na pomoc toho mamlasa Jardu, který na mě všude číhá a já jej odrážím jako tenisák. Má sice kostru, že by mu řecký diskobolos záviděl, ale jinak je to hlava vycpaná. Kdybych po tom toužila, na mé přání by vylezl po hromosvodu až na špičku městské věže. Jenže tak už to v životě chodí; člověk obyčejně odmítá to, co se mu odevzdaně nabízí, a touží po tom, co je mu nedostupné. To je na něm jediné prima, že ze všeho nejvíc dovede mlčet. Než řekne jedno slovo, v duchu musí asi prolistovat celý slovník …
Přiklusal poslušně na první zavolání a díval se na mě oddaně jako bernardýn. Když jsem ho začala seznamovat se svým plánem, jeho pohled pohasínal a nakonec vyhlížel přímo zoufale.
"Vím, že se můžu spolehnout jedině na tebe," řekla jsem mu, "nikomu jinému bych se takhle nesvěřila." Letmo jsem se k němu přimkla a se zavřenýma očima jsem ho rychle políbila na rty. Bylo to pro něho tak nečekané, že málem zavrávoral.
Chtěl mě obejmout těmi svými bagrovitými chapadly. "Počkej, na to bude čas až potom," šeptla jsem slibně. "Tak nezapomeň, přesně v osm v parku, a přines pořádný kus provazu."
Kývl poslušně hlavou, ale že by byl radostí zrovna bez sebe, to se říct nedá.
* * *
Před osmou jsem vkročila na ztichlou, opuštěnou pěšinu městských sadů, Nikde ani noha – přesně jak jsem očekávala. Zůstala jsem bez hlesu stát u vzrostlého křoví a vyčkávala. Najednou se vedle mne objevil mohutný stín; Jarda byl přesný jako hodinky.
"Čau," přivítala jsem ho tichounce. "Věděla jsem, že se mohu spolehnout jedině na tebe."
"To jo," zahučel, "ale nelíbí se mi to."
"Mně také ne, ale musíme to udělat – jinak by na nás takoví vyskakušové jezdili jak na mulách."
Už mlčel.
Mraky překryly měsíc a park vězel rázem ve tmě. Jen na začátku a na konci slabě svítila světla. Stožáry svítilen uprostřed sadu byly oslepené, snad pro milence, aby měli víc soukromí na odlehlých lavičkách.
"Někdo jde," zahučel Jarda.
Byla jsem připravena, kdyby to bylo nutné, přivinout se k Jardovi a udělat menší jímavou scénku prolínajících se milenců. Ale nebylo toho třeba, milenecký pár zabočil na jinou pěšinu. Ale po chvíli Jarda odtušil: "Tak tohle bude zaručeně von."
Ve směru od města, z postranní uličky, která se sem táhla až z hlavní třídy, vkročila do parku nějaká postava. Nesmí to být on – ještě nejsme připraveni!! Pocítila jsem něco jako nevolnost, ale hned jsem ji zaplašila. Teď nesmím couvnout. Nesmím o tom přemýšlet, nebo to nakonec vzdám.
Nebyl to ještě ON. Naštěstí. Počkali jsme, až zmizel.
"Je čas – musíme jednat!" prohlásila jsem rozhodně a prudkým trhnutím jsem si roztrhla šaty od výstřihu až do pasu. Ryclo to tichým parkem jako výstřel. Pak jsem ten cár ze sebe servala a odhodila na trávník za lavičku. Postupně jsem odházela do křoví všechno své ustrojení, takže jsem se ocitla před vyjeveným Jardou jen tak – bez jediné nitky na sobě.
"Připoutej mě k lavičce, ale pevně, abych se nemohla ani hnout!" rozkázala jsem Jardovi.
Stál jako zařezaný. "Já nevím … Mně se to nezdá …"
"Dělej, nebo to nestihneš!"
Trochu se vzpamatoval a provaz utáhl, až mě to bolelo. Byla jsem naprosto bezmocná.
On se ke mně náhle divoce přimkl a zběsile mě líbal po celém těle. Vztekle jsem vybuchovala: "Zbláznil ses! … Nech toho! … Dej pokoj! … Všechno zkazíš!"
Nedal se zadržet. Bylo třeba jednat takticky.
"Řekla jsem ti přece, že si to potom vynahradíme. Teď to musíš dokončit, jak jsme si řekli. Posloucháš mě vůbec?"
"Vykašli se na něj," šeptal mi do ucha a jeho lepkavé ruce mě laskaly.
"Hlupáku! Všechno zvoráš!"
Teprve teď se zarazil. "Nezlob se, ale já nemůžu přestat."
"Za chvíli přijde … schovej se a čekej, jak jsme si řekli …"
"Ale já mu nechci ublížit." Znovu mě začal líbat a jeho ruce byly stále odvážnější.
"Tak mě odvaž!" vybuchla jsem zlostně. "Hned mě odvaž!"
Ale on neuposlechl.
"Prosím tě, Jardo, vzpamatuj se … Přece nejsi taková bábovka, aby ses neovládl. Schovej se, ON už se každou chvíli přisune."
"Já to nechci udělat," zrychleným dechem sípal ten nemožný hromotluk, a když mě chtěl znovu líbat, zuřivě jsem se mu zakousla do spodního rtu a držela, až začal kvičet bolestí. Přitom jsem překotně přemýšlela co dál.
A v tom jsem zahlédla Kávičkovu postavu. Blížil se k nám pěšinou v parku, měsíc mu zrovna vykoukl nad hlavou jak rozpálená pánvička, a z nedaleké věže sem zazněl úder hodin. Čtvrt na devět.
Uvědomila jsem si, že teď už je na všechno pozdě a bleskově jsem se rozhodla.
Povolila jsem zuřivé zatnutí zubů a začala volat o pomoc.
Jarda, který profesora za sebou nemohl vidět, se nade mnou vzpřímil a chytil se za prokousnutý ret. Zděšeně na mě hleděl, proč volám o pomoc. A pak mi najednou vytnul dvě facky, div mi neulítla hlava.
Znovu jsem vřeštěla o pomoc.
Kávička se rozběhl a začal se sápat na Jardu. Bylo to, jako kdyby se škrábal na naši kamennou městskou věž. Jarda ho několikrát jednou rukou odhrnul, jako se odhánějí mouchy.
Znovu jsem zavolala, a náš zasloužilý matematik, profesor Záruba, vulgo Kávička, se odhodlal k hrdinskému činu – rozpřáhl se na Jardu svou holí.
Jenže ten kopec svalů nečekal, až hůl dopadne, vytrhl ji profesorovi z ruky, zlámal o koleno, a když se malý muž zas na něj zuřivě sápal, zasadil mu direkt, až ten ubohý starý mládenec ulehl do trávy vedle lavičky – a nejevil známky života.
"Ty zmije proradná!" zasyčel Jarda zhrzeně. "Zmije. Zkus o tom někde jen ceknout, a udělám ti ostudu na celé město."
Udivením jsem málem přestala dýchat, jak to z něj plynule vyletělo.
"Neblázni, odvaž mě … Jistě nepoznal, kdo jsme. Ještě se můžeme ztratit."
"S tebou?" řekl Jarda pohrdlivě. "Ty si tu zůstaň, jak jsi …!" odsekl a zmizel v křoví.
Dala jsem se do pláče.
Ale najednou, jak jsem se tam tak bezmocně zmítala, připoutaná k lavičce, najednou mě napadlo, že vlastně všechno dopadlo podle plánu. Nic není ztraceno, vůbec nic … naopak.
A začala jsem úpěnlivě volat o pomoc. Tichým, opuštěným parkem se neslo mé zoufalé, ječivé volání, jako tovární siréna. Až tohle někdo uslyší, pošlou sem nejmíň celý požární sbor s pěti stříkačkami.
Jak jsem tak pronikavě ječela, začal se sbírat se země můj skolený zachránce, profesor Záruba osobně.
Motal se vedle lavičky a nějak se mu nedařilo dostat se zas do vertikální polohy. Šmarjá, snad ho ten blázen Jarda jednou ranou nepřizabil?
Moje siréna překrásně vyla parkem, čekala jsem, že se snad z korun ztichlých, udivených stromů zvednou hejna nočních ptáků a poděšeně začnou mávat křídly proti obloze, z níž vždycky na moment jukl na tu naši jedinečnou scénku nepřístupný měsíc.
Ale ani stříkačky, ani zástupy zachránců se nedostavovaly a skolený Kávička klečel vedle lavičky a zřejmě se z toho otřesu stále nemohl vzpamatovat.
Když se mu přece jen podařilo rozkymáceně vstát, kýval se nade mnou jako orangutan a já vřeštěla ještě víc než před tím. Už jen chybělo, šmarjá, aby mě, bezmocnou, svázanou, sám profesor Záruba na lavičce v městských sadech doopravdy zneužil.
Křičela jsem jako divá a nešťastný Kávička, zbavený brýlí, teprve teď zjistil, že já, nešťastnice, jsem připotaná k lavičce jako bárka k přístavnímu molu.
"Nu, neplačte, neplačte, už jste zachráněna …," koktal rozpačitě nad mým obnaženým tělem, které teď právě svítilo v polibcích měsíčních paprsků na lavičce v parku jako antireflexní Venuše.
"Nebojte se, už se vám nemůže nic stát …," uklidňoval mě a neobyčejně neobratně se snažil rozvázat má pouta. Jen ať se mu ještě dlouho nepovede, myslela jsem si, a stále jsem ječela o pomoc.
Zřejmě ho to vyvádělo z míry, protože se stále marně potýkal s uzly provazu.
Někdo přece musí přispěchat, copak mě nikdo neslyší?
Můj nemotorný zachránce se při zápolení s provazem mimoděk dotkl mých obnažených ňader a polekaně sebou škubl. A najednou mě poznal.
"Propána, to jste vy?" hekl zděšeně a já zrovna cítila, jak zrychlil pohyby při té neutěšené záchranné akci. "Chuděro malá, je to pro vás šok, ale neplačte, už se vám nic nestane. Ručím vám za to, že se vás už nikdo ani nedotkne."
Popotahovala jsem a naposled jsem se pokusila spustit sirénu. Zavyla jsem skutečně velkolepě, ale kroky spěchajícího davu zachránců přesto nezaduněly.
Nadějný plán zhasl. Skonal zrovna v nejlepším na nedochvilnost tak toužebně očekávaného komparsu, a mně ubohé nezbylo nic jiného, než prostě omdlít. "To jsem zvědavá, co se mnou teď, ty zachránče, vyvedeš," myslela jsem si rozčarovaně, a po očku pozorovala svého úhlavního derivačního nepřítele.
Konečně se mu podařilo odvázat provazy a já se bezvládně zvrátila na lavičce hlavou nazad, takže má prsa vyskočila před Kávičkou jako dvě raketové hlavice středního doletu.
Reagoval na to opravdu svérázným způsobem. Strhl ze sebe plášť a přikryl mě jím až po bradu.
"Malá, jste asi celá zrmrzlá," říkal si spíš pro sebe, protože přece musel vidět, že jsem omdlela. "Taková ohavnost," mluvil dál sám k sobě. "Taková bezuzdá ohavnost – uprostřed města," bublal zlostně.
Strnula jsem, neboť mě začal hladit po hlavě jako malé dítě. Málem jsem pod tím dotekem uhnula, jako on prve, když se dotkl mého těla.
"Takové nevinné dítě a bude z toho mít otřes na celý život."
Nejraději bych byla vyskočila na lavičku a začala řvát jako zběsilá: "No právě, nevinné dítě, já jsem nevinné, podezřele rychle vyvinuté dítě, kterému právě ty, drahoušku, ničíš mladá léta nesmyslnými houfy čísel a vzorců a nesmyslných derivací. Strč si je za klobouk, strč si za klobouk i ten notes – padám do křoví!"
Leč nevydala jsem ani hlásku a čekala, jak se to odvine dál.
Hladil mě mírně po hlavě s tichou účastí a jakmile jsem se začala jako probírat, přidržel mi stále nazad bezvládně padající hlavu.
"Skočím pro pomoc … nebojte se … hned budu zpátky …," zajíkal se. "Zavolám jen Bezpečnost a lékaře … nemusíte mít strach … neopustím vás … hned se vrátím …"
"Já nechci," zaúpěla jsem. "Nechci, aby se o tom někdo dověděl. Měla bych z toho hroznou ostudu po celém městě."
"Přece nemůžeme ponechat takový banditismus bez potrestání."
Jedno mi bylo naprosto jasné: že teď už to nedokážu. Podlehla jsem dojemnému hlazení starého mládence. Neskolila jsem já tebe, Kávičko, ale ty mě. Bez brutality, pouhým ždibečkem něhy.
"Nemůžeme to tak nechat, už proto, aby se něco podobného nemohlo opakovat," bouřil se profesor Záruba.
"Ale já nechci … pane profesore. Hrozně se stydím … musím domů."
Zarytě mlčel a já zrovna cítila, jak se mnou nesouhlasí.
Zvedla jsem se a začala rychle shledávat rozházené části svého úboru. Některé viseliy dokonce na křoví. Dokonalé aranžmá, mohla z toho být jedinečná senzace.
V momentě jsem byla oblečená a profesor Záruba, který zatím přece jen našel v trávě vedle lavičky své brýle, utkvěle hleděl v měsíčním světle na mé roztržené šaty.
"Nechte si můj kabát … takhle nemůžete na ulici!" zahučel. "Doprovodím vás a všechno vysvětlím vašim rodičům …"
"Ne, ne, to není třeba …!" vyjekla jsem, protože jsem si představila, jak současně sdělí vyděšené mamince a tatínkovi beznaděj mých matematických školních poklesků.
"Ale ano, je to třeba, nenechám vás přece v tomhle stavu samotnou!" kategoricky rozhodl profesor a já proti tomu nemohla nic dělat.
Vzdala jsem se a bez nejmenšího odporu jsem se dala odvést až ke dveřím našeho bytu a vstrčit do náruče mé vyděšené maminky.
Můj zachránce stál v očích mých rodičů vysoko jako bůh pomsty.
Schvalovali, že jsme, vzhledem k trapnosti situace, neudělali z případu skandál pro celé město, a já jsem si v duchu říkala: "Kdybyste věděli … kdybyste jen tušili …"
"Byl to vysoký hromotluk. Ale já to individuum poznám, dám si na něj pozor … chodím parkem každý den už přes třicet let … Jakmile se tam ještě jednou objeví, bude s ním konec."
Vzpomněla jsem si, jak stačil Jarda jednou rukou odhánět rozparáděného Kávičku jako mouchu … Rychlý konec nastal z opačné strany.
"A jak to vypadá, soudruhu profesore, s naší dcerou v matematice?" přeřadil poněkud nečekaně můj táta.
Profesor Záruba kupodivu nevytáhl svůj odpuzující notes, ani nezačal líčit mým drahouškům, jak beznadějně nepřipravena chodím do školy a jak povážlivě pode mnou ujíždí koberec v říši derivací a jiných matematických úkonů. Ba ani nemukl o tom, že je urychleně pozval do školy. Místo toho jen mávl rozšafně rukou a k mému ohromení pronesl: "Ále, to víte, jak to chodí. Někdo má na matematiku buňky, někdo ne. Vaše dcerka je bystrá, v poslední době sice zakolísala, ale my už si spolu s těmi nešťastnými derivacemi nějak poradíme. Vím přece, že na nich nestojí svět … a ona má jiné zájmy … vyniká zas v jiných oborech."
Vytřeštila jsem na Zárubu oči a v duchu jsem si jen povzdechla: "Kávičko, proč, propáníčka, proč jsi mi to neřekl hned? Já měla pocit, že mě chceš srovnat se zemí."
Tatínek se rozpačitě ozval: "Já vím, že je pohotová, ale do všeho se musí umět zakousnout, jestli chce něco dokázat …"
"Promiňte, není mi dobře, musím si jít lehnout …," vycouvala jsem z pokoje a zaslechla ještě profesora: "Ty děti to dneska nemají lehké, opravdu nemají …"
Klesla jsem v pokoji na postel a dala se sama nad sebou do pláče.