Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako dvacátý osmý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 1. února 2006.
© Rudolf Mihola
… viděno očima
naše životy počínají na horizontu
hladiny moře
je to velmi nepřesné tvrzení
je to jenom jistý nezaručený záchytný bod
ale představují člověka návštěvníka
jistých čtverečních kilometrů
j. h.
v přibližných konturách
už dohořelo nebe
zas odpouštíme letním snům
země pod nohama zebe
hořkou chuť vyčítáme ořechům
bez křídel bez ploutví
na samém začátku
jenom ten zázrak
inu budiž
ale – jsme zachráněni?
navzdory
láska není malomocná
vrátím se jednou
s lodí s nejněžnějším jménem
nevěřil jsem na oslnění
z vějičky nejzlatějších vlasů
a vykřičených skalpů
moje víra jediná láska
vina z druhé strany
za naději za slušnost za víru
tříšť tenkého skla
a trubky vysoko a housle vřískavé
zabili skopce snad i koně zabili
tanečnice v sukních svátečních
a vítr podzimní
a kdosi pak pravil potopa
plul jsem po hladině řeky snad vína
a ryby tu pluly přeříkávajíc tuto báseň
zatímco začíná slavnost
v parketu ve hvězdách naše letokruhy
sentimentální úšklebek
přichází Gogolův revizor
zadržme
muzeum voskových figur
a hrajme tvrději
hrajme dál
nevyrušujme
žijeme s pravdami které utahují smyčku
ale ještě se nechci nechat mýlit
co nám včera dalo křídla
dnes duši zabíjí
ale ještě se nechci nechat mýlit
zde dodatečný nápis na pamětní desku
v roce třicet jedna
podlétnut dvouplošníkem Avia
vedení branných sil
plné hořké závisti
zbavilo pilota hodnosti
hrdinský čin žádná bázeň
vše utajeno pro nekázeň
krajinou běží kůň
jiskry a oheň
ale ráno už nalézám skořepinky ledu
moje krajina kolem srdce
vznětlivá s letní láskou
tiše hořela právě včera
s první vločkou sněhu v zimním kabátě
maličkou ji tu vezli kočárem
zabalenou v houních
kůň se vzepjal a pak už ho nikdo neudržel
padali prý dlouho do hluboké propasti
ale všichni zůstali živí
toho koně utratili
a jenom ona už nikdy nepromluvila
napadal jenom sníh a vítr zavál stopy
sladká chuť ztrát
na slunečné stráni srdce místo kamene
třešňový sad
chuť po včelím medu
v kamení červené perly
z Kalvárie sestupuje do města dívka
má sluneční hřívu a led pod nohama taje
a mráz jenom krásné květy maluje
takový tyjátr
inu dobrá maškaráda
zas hořké představení o lásce
ocelové město
na litinovém zábradlí u řeky
poraněný racek
teskné štěstí veliká touha
nebo sám velvyslanec Čechov
lékař našich duší
sem přibyl psát svůj nový kus
o štěstí
moje krevní skupina
dech neslavných dómů
ohrady se zbytky plakátů
nevědomý puls vzpomínání
na zaručené cesty do velkých světů
Vítězných oblouků
takové království vezdejší
takové ořechy jsou zralé
a vysoká zvěř a lovci bez slitování
rána jsou hadí tváří v tvář
slunce na půl žerdi
tiše k zemi padá
s večerem jej přinesou
na tyči a jako smrtku
voda ji přeplaví a vrátí moři
jako přístav po cestách z moří
a jako stopy v písku
ale neodplul jsem
ale nelitujeme ani tažných ptáků
kteří zraněni nedolétají
posílám odtud pozdravy
západy slunce jsou krvavé
ale vítr večerní je balzám
vůně levandule zdarma
víno za groš
láska černá a kočičí
v chřtánu města tráva tu chřadne
a kulisu křupou v zubech
krysařovi bludní hráči
cesta vzhůru na vysoké věže
k nebi až
vzpomínám
byla jsi sivá holubička
ale tu holubičku zapírám
jsi víc sivá než holubička
za skly kavárny padá déšť
taje zima
přichází dáma v černém
a přináší letošní květiny
se slovy
také vy nejste moje letošní láska
připravován
připraven na hořké
plus berná mince bolestiplných tajenek
nulový stav na Celsiově stupnici
podivuhodný úděl člověka
v lidském prostoru
není v dosažení vrcholů
ale v cestách k nim
záviděníhodný nekonečný život
tu jedinou lež beru za svatou
a kolébku v tom domě
jako oltář
pro nekonečně krásné bytí
cesty do ráje odteď až do konce
nebo alespoň na dvě hodiny
ty to víš
ano s básníkem lze tančit
na špičce jehly
ale co radost?
moje jiskřička
má velké modré oči
královna v plenkách
královna se sluneční hřívou
to je ano to může být
abstraktní kresba
dejme tomu
nicméně s požadavkem umění kreslit
jako cenzurou
budiž
proč by to nemohl být suvenýr
pro vděčného turistu z Atlantidy
král tu nespí na svém náměstí
také právě zde jsem se nikdy nedočkal
ani lásky
ostatně dvě kamenné dámy
tu žárlivě střeží svoje staré štěstí
vracím se domů v roli dona Quijota
na scestí
uvláčený milovanými
s rozvichřenými gesty
zhřešení proti prvnímu zákonu
že umění žít je umění domluvit se
vyhlášená válka stárnoucích
alergie s níž ztroskotá
i vyučený kandidát života
není mi líp s rybou mlčení
ale jakápak hra na masky
jsem hořký
z toho co zbývá pro naději
je kámen
mluvím o lásce z ulice
jíž vítězný generál projel už dříve
na hrudi pod srdcem bolavá rána
z ní tryská tvoje krev
lásko
v tvé ráně moje krůpěj krve
už není slyšet dusot koní
kříže podťaté rzí se chvějí
klid
také houslistu zabili
hobojistu i jazzmana od piána
slunce
tak mírné a utišující
smylo prach z bitev
smutek na vysoké struně
už musíš odjet
stěhováci odrazili od břehů už včera
ještě poslední krok
ještě poslední rychlý čas
naskakuji na ojíněné schůdky
posledního vagónu
padám
snad jenom neumřu
jenom soudit tu lásku nepřestanu nikdy
mluvím tiše
myslím na dálky
ale vavříny neberu násilím
můj létající stroj není favoritem
snad jenom svůj slunečník
ponechávám na letištní ploše
protože slunce nemůže mít půst
varhaníka zase ostřihají
poručík vyloudí slzy
dámy v nedbalkách
budou vytesány
trochu tesknoty
než muzikanti v podpalubí
dočtou denní tisk
pokud možno přídavek
kuplet o stříbrném vojáčkovi
takový návod na štěstí
a jiné kusy
stromořadí rób
žádná letošní nechybí
tatíček Dior by se kabonil
matička Chanel by plakala
hvězdy obuté do císařových nových šatů
vycházejí z mraků
velké zklamání
naučme se to konečně chápat
ve svěrací kazajce takového folklóru
tragikomedie jsem vždy žil
nikoliv vyůjčované z muzea literatury
v nouzácích na konečných
na kočovných cestách
pár jizev netrýzní zvláště komu utajeny
ale zbývá jenom málo
po těch které svoje růže pohodily k nohám?
jsem už dlouho na cestách
v ústech slaná chuť
a do krve rozpraskané rty
víra starodávná sedí v dlaních
ptáš se po štěstí
právě tolik kolik nemáš
cikánský vůz dýka v zádech
jenom dříve či později
není pomoci
nelituješ ani smrti?
láska podťatá dlužními úpisy
není k životu
lituji
nemáš co bys dala
lituji
ani já nemám na rozdávání
horký dech proměněn v drobné
drobný vítr a tichý žal
všechno se nevrací
láska jako terč
už není láska
ač ji zaříkáváme
pár černých větví a suché dřevo
je moje bolest
snad jenom proto
aby tvoje byla menší?
nemohu bez tebe nemohu s tebou
v inzertní kanceláři jsem se rozdal
stýská se mi
anebo ne tak zbaběle?
květiny jsem tu nenašel
podzimní vysoká tráva jenom
v souhvězdí čtu
krása je krev a pot
moje svědectví
příliš mnoho krásy
v přímořské krčmě od města dál
bez smutku z nekonečných smrtí ryb
přišel jsem a hrál
na karty a na lásky a slova
neboť dojdeme-li k břehům
tak podobným modlitbě
o vodě která mi tě vzala
moře je zelené
a čpí po potopě
a po slané legendě
takže nebýt mých rozpraskaných rtů
a malé zlaté ryby
řekl bych rybářům
až do svítání nechte lodě stát
v písku staví děti veliké stavby
naléhavě a s talentem
navzdory vlnám
velice podobné lidskému konání?
kolikrát jste to přežila
ptal jsem se prvé soukenice
která tu prodávala šatovku
modrou rudou a bílou
roztrhla tenkrát svůj šat na hrudi
černý korzet
ale podala mi plátno
nikoliv bez krve
u kaliny bílá bříza
rudá míza slunce v krvi
jízda donská krve modré
dámy v bílých liščích límcích
zvony chrámů písně smrti
flašinety na povely
samovarům puká srdce
carů cáry carských sluncí
od carevny Niny svaté
střela na střed srdce
na kříž v ňadrech
někdy se vracím
k dámám a holkám
vysokým kazatelnám lásky
také zelené ještěřičky
táhnou na poslední vinice
zde nemám hlad
a žízní netrpím
v žilách jsem objevil puls
a v krajině srdeční
krásnou bolest
šla jak tráva
a přehrne vlna vlnu
pravím růže
květ který odkvete
a trny jež zůstanou
a přicházejí ženy a dívky
a odkládají vše
za hranici včerejší slušnosti
víc už jen na pobřeží
víc už je ráj
kdy surrealisté a edisoni
zůstávají dlužni činži
nezvěstní v krajinách vod
zatímco město rezaví v kloubech
když ženy podávají jablka
jed je pravý
v písku hadí kůže
s kolikerým znamením
krása se zapomněla
když obouvala střevíc
kralevic zachráněn
voda v křišťálovém poháru
ještě neví že láska je sedmibolestná
a byl tam růžový sad
a cypřišový háj
a legendy
v jezeru labutě
a kdoví zda právě s nimi
se láska nevrací zpátky
pamatuji ještě na pole
prokvétající rudými máky
krásný plevel
velice prý milovala
a velice byla smutná
poznámka pro kronikáře
náš čas měl barvu temně rudou
ještě žiji
můj něžný miláčku
píši
slunce je velice daleko
ale ještě na ně věřím
dívám se na nebe
proboha existují snad ještě jiné planety
byli jsme stateční
aniž by hvězdy přišly blíž
přežili jsme nepřežili
živí i mrtví
navzdory velice naléhavá potřeba štěstí
chci mluvit za ty kteří nedošli
jsou koryfejové a jejich ctitelé
jichž se už zítra zase zřekneme
chápu lze pochopit
i zlatý poklad
po cestách ztrát a nálezů
nikdy jsem nespatřil vrchol
nejvyšší hory
ale vím co je to sestupovat dolů
stojím na úpatí
kolem strmé skály
naděje na sluneční planinu
co stačí?
oslavy v kožených křeslech
jsem jiná krevní skupina
takže válka taková válka
je to důležité?
kdo je většina
která jsou historická vítězství
jsem rovněž bezbranný?
co je to rovnováha?
zázrak jako projekt
tak či tak velmi nebezpečná chůze po laně
pád se nevylučuje
zvykněme si už konečně
bez víry v pozemské
mám snad psát dopis jako jed
nejvyšším orgánům – t. č.?
… když zase nedožijí
mít styl je těžší
nevím odkud moje klíče
stárnu a je mi to líto
co k studiu?
jenom ne filosofii
a dějepis je zvíře s více hlavami
na konci matematiky je také nekonečno
mohu být ing. čehokoliv
ale za nejohleduplnější
považuji vyučit se poezii?
srdce mne už zrazuje
infarkt dobře pod kůží
život jako poezie je snad nepřijatelný?
melancholie kdy člověk cítí srdce v hrudi
a deprese když bolí
je to banální
ale nemusí se ještě umírat
díkybohu
dialog s dějinami je složitý
kdo je Boris?
rusovlasý s vynikajícím úderem
německý tenista … nu dobrá
oddychl jsem si
bývalo hůř
když tanky v ulicích
ještě musím posekat trávu
znovu omítnout postavit nový plot
vysadit nové růže
myslím na tátu
byl to slušný člověk
uprostřed davu
dopovaného břeskným rytmem
v otěžích malomocenství
lze dodatečně účtovat přetrpěné škody?
přicházejí hosté
Julie
ovšemže největší smutek můj
umírá bez lítosti
a tak dále
ta krutá služba to pak zařídí
obratem přijde dopis z notářství
s obálkou a modrým pruhem
dál štěkající feny
rozptylují jakoukoliv naději
na úctyhodnost
život je velice křehký
a křišťál v té věci
je zlomkem možností
co je to poločas rozpadu?
a konec?
i podávání pokrmů v I. cenové skupině
je přinejmenším nezodpovědné
co všechno nevědět?
nečíst neznat
pokud možno se jenom usmívat
pokud síly stačí
ale to je prohra
ani životní pojistka
že jsou vítězství která jsou prohrami
a prohry vítězstvími
tu neplatí
takový film
podívejte se
třeba se umím napít vody
pokud se však dostaví radiči
mnoho radičů
na scéně označí křídou
polohu rukou hlavy
sklenice a tekutiny
můj výkon je jistě hodný odsudku
úsměv žen se zkřiví do úšklebku
nevážnost vezdejší je skutečností
anebo ještě jiný film
pro všední den
ovšemže z vyšší společnosti
na tom kongresu
tenkrát odešlo tam kde už nic nebolí
těch pět profesorů
zranění téže noci o ostří jehlice
v jejím korzetu
ach jaké patoky k vidění
byť ze života s odpuštěním
ve snaze neodpovídat si úvodníkovými slovy
dokonce s jistotou hrdinství
mířím do lůna poezie
jistěže jde o soukromou úlitbu bohům
svar protikladů
což mne uklidňuje protikladně
čemu reklamu?
snad ne vavřínu a nesmrtelnosti?
mají pravdu hodiny?
která víra?
zde moje univerzity
s fascinací povinnosti řešit
co je to ovšem řešení?
má pravdu alespoň Pythagorova věta
a zákon Archimedův?
ach
byl to velký básník
ale četl jsem jeho poslední verše:
„… snad jen světcům
se podařilo nahlédnouti.
My však (byť sebevětší) nedosáhnem
ani na kliku u dveří tajemství…“
byl to veliký básník
Vladimír Holan
někdy se vracím
dveře jsou dokořán
ale řečí už jenom
písmo klínové
také za slovem
včera něžným
stahuješ prapor
čas nedozrál
a zplaňuje
a jsi ve mně
jako nůž
jsi daleká cizí a němá
ryba v moři
jsem hořký
a kámen ze srdce nepadá
drobný omyl
okno – onko …
otce jsem viděl naposledy
na onkologické klinice
když odcházel
mával mi z okna
na světě jsem se vyučil
mnohému smiřování
jenom s tímto omylem ne
v rámci konformnosti
lze mít výhrady
proti nedokonalosti metafor
i autentičnosti poezie
s jedinou výhradou
řeč rovná se kola na hladině
také žijeme
jakoby od věků do věků
ale i to si jenom slibujeme
Vánoce
hladina ztišené vody
město rozpuštěné v bílé
hraji na varhany
a všechny malé děti mne poslouchají
a jenom rybáři
jsou vinni smrtí ryb
teorie vyrovnání
vysoké hory naděje
odteď až do konce
a propasti zrady
zbývá málo
dostiženi revoluční emancipací
a emancipační zběsilostí
a i když už nejseš milovaná
a nemiluješ
ty děti by někdo měl umět utišit
s obapolnými se sladkobolnými
lze obhájit mnohé
ani ďábel to nevyřešil
s konečnou platností
nikdy jsem nekreslil portréty
některé lidi potkáváme
ale už podruhé by nebyly pravdivé
odtud bída
určitě voda zkalená
řeknu něco co je samozřejmé
ale samozřejmostí to není
ani na radost na úctyhodnost
také žádné řády
… on byl slušný člověk
tobě není nejlépe holoubku
přes šedesátku to už je horečka
nevzpomínám na nic
ale na nic nemohu zapomenout
trápíš se a nemáš co bys dal…
jsi pyšná ale co?
alespoň tolik jako dárek
některé hory necháváme tak jak jsou
ale jsem také kus tebe
to mi nemůžeš vzít
mám toho litovat?
to bys byl bídák
a můžeš skončit ještě hůř
a to by se také počítalo
takže je to nebezpečné
jsem tvoje Bílá hora
a tady se nevyhrává
to bychom museli umřít
oba
jsme sami a jsme zlí
my nežijeme my se jenom bráníme
tady je ten čaj
je zase horký
tolik autenticky zcela
nepamatuji pro jistotu na tváře
vryté do náhrobních kamenů
pak jsme tu ještě my
neslavní a velikáni
kterým chybí jenom příslušně
reklamní kampaně
žijeme pravdy které shoří
konečně i archeologické nálezy
přinášejí nanejvýš torza
ztrouchnivělé dřevo
zvětralá tráva
rezavý kov
jakýpak zákon o zachování
cit v krajině srdeční
tajíme jako banální písničku
táhlá melodie křídlovky
nás provází od kolébky
hraje i naposled
jediné přesnější slovo
tragikomedie
písnička o tom ovšemže jímavá
do morku kosti
i v žilách může vzkypět
na břehu
je nejtěžší podlehnout projektu
odjet v bárce a nevrátit se
najít neznámé už bez bolesti
ale jsou to také jenom slova
aerobic pot a o překot a rytmicky
naléhavá potřeba země zaslíbené
má podobu přístavu s tváří ženy
která ještě čeká
domu se záhony růží
uprostřed stříbrných smrků
a ohniště
veliká hra na veliké štěstí
a popraskaná plátna
a zažloutlé fotografie
a trouchnivějící spisy
a také jsem věřil na kulisy
pro slavnost lodí v Benátkách
a Renoiarovy šťastné letní dívky
v růžových a světle modrých šatech
ale prorezlá schránka na dopisy
propouští i kapky rosy
takový pláč
až ten kdo se dotkl hvězd
hovoří o nebezpečí
také ne každý staví dům
bývá to přinejmenším nevděčné
historie to nevyvrací
ale přikyvuje
také tak se rozlišujeme
neprůhledná mlha
zkracuje cestu světlu
náhlé malomocenství
je cestou od vyvrácené krajiny
odposlouchaný útržek hovoru
má podobu šílenství zde na zemi:
Amerika není ráj
ale alespoň se odtud neutíká
uprostřed kalných vod
naléhavě hledám břeh
hrajeme ne jako o život
ale o život
není herců a diváků
jakoby krev byla vodou
připozdilo se a nestačí žádná lež
každý sen
síť pavoučí
propustí i drobnou kapku roky
i slunce se rozpláče
to zde je pouť
hedvábná řeč
neemigroval jsem
ale potkávám se
ve starém židovském městě pražském
šedesát cigaret denně
jak neumřít
ale odpusťme si
něco jako medu něco jako jedu
největší zločin jako žert?
na druhém břehu
nenechme se mýlit
že člověk jako návštěvník
jistých čtverečních kilometrů
j. h.
dobývá tajemství za hranicemi
viditelného očima
dosud se tak nestalo
byť slavnosti bujaré
a za zvuků ryčných fanfár
v bludišti nalézám kru
a hlavu otáčím
za poletujícím míčkem měsíce