Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako jedenáctý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání druhé, první elektronické. Na Internet uvedeno 19. března 2005.
© Petr Musílek
Slepecké písmo
Domov
Ráno
Krájení chleba
Bolesti
Řekla mi
Ateliér
Růže
Oheň
Stromy
Cukroví
Střepy
Horké léto
Zrání
Jen
Odlet vlaštovek
Podzime
Listí
Před odchodem
Listopad
Jako už tolikrát
Tichý svědek
Mlčení
Opouštění
Večery
Pozdní večer
Roleta
Předjaří
Věci jak přicházejí
Už skoro
Prameny
Je jaro
Doteky
Jitro
Mé místo
Jitřní koncert
Zátiší
Situace
Přiznání
Vzdálenosti
Sám
Míč
Krátké setkání
Houpačky a kolotoče
Stříbrná nit
Nedočkavost
Podzim
Podoby
Kartotéka
Teď
Sucha
Svízele
Zatím
Vernisáž
Tou chvílí
Začátek zimy
Večerní úklid
Pochyby
Sedm pádů
Je takový zákon
Je písmo v nás jež smysl tají
kameny smutku trávu dní
Je písmo v nás jež oči nepoznají
co není zřejmé co jsme my
Bez výstrah stoupá na hladinu
to neznámé a bezhlasé
klínové písmo písmo klínů
štěpiny snů sny nad časem
Je písmo v nás jež smysl tají
Je písmo v nás a my jsme v něm
Oheň a led svým ostřím krájí
Buď shoříme či roztajem
Jak každé ráno člověk vstane
dům před dveře ho dovede
kameny k hlíně připoutané
ho vyprovodí pohledem
Jde od domu a dům ho čeká
v puklinách jeho erb i znak
Dům nemůže žít bez člověka
a stejně stejně naopak
I v dálce jsou tak propojeni
blíženci tichých souhvězdí
dům nese v sobě lidská chtění
a člověk pevnost vazby zdí
Ráno je nitka k přetržení
kohoutí křik čas siluet
Zívnutí v kterém probuzení
pozvolna osahává svět
Ráno je černý chleba s medem
kouř cigarety ve spěchu
Startovní čára která vede
k neúspěchům i úspěchům
Ráno je rozkaz v prostém znění
Konec snů Spánku Věčné vpřed
Ráno je nitka k přetržení
kohoutí křik čas siluet
Čepelí nože chleba krájím
nůž v kůrce zavrže
z bělostné rány odpadají
bochánky bez kůže
Zjemnělé dlaně hladu mého
jim v pádu nebrání
Ty země rozprostřená něho
změň v klas má selhání
Strom růstem trhá vlastní dřeň
Letokruh šířku mění
Nemysli na mne Zapomeň
co není k odpuštění
Les už jen pro podzimek dýchá
slunci je stále tíž
Teď nemluv Buď zticha
ať zimu nevzbudíš
Už rána plují v rose
a rybář spustil síť
Až jednou budeš muset
pak přijď
Řekla mi že má hrůzu z rána
z odchodu z ulic z příštích dní
a že na konci toho lana
nás jistě čeká neštěstí
Pak její strach jak čerstvá rána
do očí pad a bloudil v nich
zatímco záclonka potrhaná
odkryla dnění v ulicích
Má slova schlípla před tím strachem
tak dětinským – však – Byl to strach
A bylo mi v tom ránu plachém
jak když mráz drnká ve strunách
Obklopen krásnými tvary
jediná výjimka já
V zápase hlíny a dlaně
kdo koho přetrvá?
Obklopen krásnými tvary
až v neskutečnu ty
Ty neživá i živá
tvé sny tvé šlápoty
Tak zaséváme spolu
dech do hliněných těl
zatímco prach si sedá
na dlaň i na model
Je to víc k smíchu nežli k pláči
Ta přesazená růže schne
a je jí těsno v kořenáči
kde všechno je tak příjemné
Řekli jí Trocha hlíny stačí
a slunce máš až přespříliš
venku bys rostla u bodláčí
dušena trávou Co ty víš
Však přesto Povzdechne si růže
když další lístek upustí
Čím kdo z vás nahradit mi může
tu svízel plnou radosti
Ohněm snu šel jsem k probuzení
když tma spolkla noc i den
On dlaní větru všechno měnil
přes tmu mi mával plamenem
V něm lupen spadlý do lupení
v horečném víruz vzhůru vzlét
a žhavý jazyk v okamžení
doutnavou malost žárem smet
I já chtěl stát se jeho částí
On přikázal však ještě zrát
Potichu zvolna sbírat chrastí
a mlčky přikládat
Sražených stromů tiché kmeny
už skryly ruce do ohně
Tak z živých větví vysvlečeny
jsou rezignací vnitř i vně
Na jejich hrdost pily brousí
na jejich bělost sekyry
Už po milosti nezaprosí
se vším se smířily
Smím? Nesmím? Zapomínám
na vrátka samoty
Pak z prachu roste hlína
Tvar modly Přízrak Ty
Dnes možná hledím jinam
kam dřív jsem nedohléd
Tichounce tebou vzývám
červánky smělých vět
A vím že se jen těším
klamavou náplastí
Zatímco sny – jak myši
padají do pastí
Už nevím kdy a jak se stalo
že zrcátko se rozbilo
Tak na střepy se rozsypalo
co bylo náhle nebylo
I v prázdném rámu prázdné stěně
den zmizel v stínu příštích dnů
jak dítě které zapomene
pro svůj pláč jeho příčinu
A teď když jenom vzpomenu si
– kdo žil ten vždy si vzpomene –
každá z těch dávných prasklin prosí
Dívej se jinam Sem už ne
Sežehlá tráva stébla sklání
Jde prašné sucho přes lýtka
Každý krok úpí zapraskáním
úst která pijí jenom prach
Stín padá k stínu ale žhoucí
spár sucha všechno prošátrá
Vázne řeč stromů Potokům se
jazyky lepí na patra
Jen rosa k ránu slíbí trávě
chuť vody zemi blátivou
Však když se shýbnu vidím v trávě
jen prašnost klamně třpytivou
Řekla mi Přijdu Soumrak zrál
jak zraje víno k lisování
jak zraje trpkost jeho šťáv
jak zraje samo zrání
Jak zraje zrno v zástupech
klasů jež v poli zlátnou
když slunce obzor přebarví
na zkrvavené plátno
Řekla mi Přijdu Soumrak zrál
a do ran máků planých
pomalu k spánku zamykal
sliby všech oklamaných
Jen nesmělý stisk dlaní
Horký dech neklidu
Jen tiché zašeptání
Už víckrát nepřijdu
Jen cesta jež se dvojí
Postavy na ní dvě
Jedna jde druhá stojí
Dálka je vzdaluje
Jen rozdíl v tom co nutí
ji zůstat Jeho jít
Jen opak přikývnutí
a chuť vše obrátit
Promoklý slibe klíčků
ty šipko ptačích per
Les bez křiku a křídel
ztichl jak na povel
Pozvi mne na svou cestu
nech křídla nebem vlát
Pro toho kdo se vrací
je snadné odlétat
Nebo mi slupkou slibu
poruč Zde čekej mne
Abych jak strom stáh knůtek
plamenem do země
Do korun stromů den ze dne tišších
větrná hnízda zvedáš podzime
Z bochníčku slunce skousaly myši
zlatý lesk kůrky – a my nevíme
jestli v tom chladu oblohy zvadlé
i nás tvůj vítr svlékne do kosti
Podzime lásek – V zedraném prádle
otázky bloudí slepé úzkostí
Čekáme sněhy – čistotu ostří
kterým mráz sevře stráně povadlé
Obvazy připrav Odvaze prostři
a ukaž nás v svém zrcadle
List který vlastní váhu zná
nepadne nikdy do prázdna
Dole je zem a v jejím blátě
je psáno i když kostrbatě
a nečitelně na pohled
že v každém pádu klíčí květ
Mlha se o lesy láme
Co na cestu si vzít?
Co zamlčet? Co vzkázat?
A za co odprosit?
Je pozdě chvíli tisknout
a víno stáčet z ní
Za chvíli kohouti začnou
kokrhat svítání
Mlha se o lesy láma
polštář je vychladlý
Penízky našich slibů
do mlhy propadly
Jde chladný vítr krajem spícím
Déšť za mou a déšť přede mnou
Podzim mi hodil rukavici
blátivou cestu pokryl tmou
Lepkavou hlínu zmáčkl v dlaních
a jinovatku z nebe stáh
oči zarudlé nevyspáním
otrhal z větví při cestách
Teď v holých stromech mlčky střeží
hnízda už dávno vychladlá
Jde posel zimy po nábřeží
houpavých krokem kyvadla
Mráz nad potok svou ruku vztáh
a vodu spoutal chlad
Na břehy padl sněžný prach
jako už tolikrát
Ten štiplavý stín zastavil
proud který míjel břeh
jen já si trochu tepla skryl
v kapsách a ve vousech
Pak ucouvl Vždyť můj dech hřál
a tříštil jeho chlad
V něm tušil tání Tušil pád
Jako už tolikrát
Tak tiše lidské srdce bije
a málokdo je na doslech
Poryvy křiku přehluší je
i vzrušený a prudký dech
Však přesto – Spěch ten neustálý
zpěněnou krví překrytý
jak kapka vody drolí skály
žíznivou rýhou svírá rty
Záznamem jizvy s láskou srůstá
Neklidem neklid setřást chce
Bije i tam kde mlčí ústa
až za lásku až do konce
Kapky jak husí kůži
si voda navléká
Podzimní vory z listí
stahuje po řekách
Než otočím se zima
břeh ledem podřízne
Jak budeme pak hledat
já řeku – řeka mne?
Nemluvím – a z té vody
jež dnes tak kalná je
jako by vzdech zněl tichý
Však ten led roztaje
Den své poslední světlo brání
Už nasedl jsem do vlaku
V nápravách skříplo znenadání
zápasem kol a přetlaků
Vtom večer šerem nebe ranil
Vlak hnul se dálku ve znaku
Bělavé terče bílých dlaní
jsou plné slz a rozpaků
Dva úsměvy dvě zamávání
Les kopretin a bodláků
Nahoře na protější stráni
kouř hnízdí v soumraku
Noc po trávě je voňavá
za hrází soumraku my
A nakonec nám zůstává
jen to co zůstat smí
Z hlíny jen dotek naší paty
Z vody jen kůže zrosená
Z větru jen šátek rozevlátý
a ze stmívání tma
Tma drtící tma shovívavá
tma v níž se topím já i ty
Hlas který šeptá – To se stává
Písnička bez noty
Láhev se s láhví tiše mine
Skleněné pěsti plní kout
Tmu sklenic ústy rozpouštíme
Čas vrávorá jen upadnout
Do sklenek prší Šero klouže
z tváří až kamsi pod kůži
Slovo ach slovo Která louže
tě v náruči své zadrží
Oči jsou plné zimy
a cesta sněhem zarůstá
a vítr honí sníh za okny zavřenými
tak hustě že je bílá tma
V svém domě uzavřen vyhlížíš po okolí
kde chladné vání rozviřuje sníh
Sám před dům nevyjdeš
Sám nezkusíš jak bolí
vichřicím stavět hráz
a mrznout v závějích
Ach ano můžeš spát svá okna nechat stranou
v představách převracet krásné sny o létu
před vichry chladnými šňůřečkou ohmatanou
zatáhnout v okně barevnou roletu
Však venku sníh
ti zatím cestu smaže
a zasype tvůj dům přes uzamčené brány
protože cesty to jsou živé paže
jež musejí být stále podávány
Zatím máš oči plné zimy
a cesta sněhem zarůstá
a vítr honí sníh za okny zavřenými
tak hustě
že je bílá tma
Tak najednou rašení
První a ještě dušené mrazem
Jaro na spadnutí
Startovací klíček spíná
kašlavá zajiskření
Po návětrné straně nutnosti
jde člověk
človíček
a už skoro dýchá
Bylo ticho za praskáním
Nebe smířlivě daleko
Jen ty bezhlasá
voda zvážená jezem
měla jsi oči upovídané
oči zraňující
oči překvapené vlaštovky
poznávající hnízdo
Tak zasažený dechem ticha
zvedl jsem kámen
a položil
vedle cesty
Ty ses lekla
lidsky krásným strachem
té nutnosti
té jistoty která nevybočí
té pravdy mravenců a oblohy a hlíny
a svůj kámen
jsi dala k mému
Takové jaro
nůž i polibek
Už skoro zem
když díváš se skrz led
Čas přeháněk
a pánbů ví co tráva
Tak ani tak
To na výsluní
rosnička z Delf
své kvá kvá pokvákává
Studánky běží naproti žízni
Nesou mi jiskřivý třpyt
Přes pole vyřčená
Přes slova sklizní
chci jim nadejít
Po letu ptáků
a po stezkách zvěře
rovnám dny své
Uhýbám pouštím
Uhýbám nedůvěře
Běžím i za tebe
Za tebe který ani
svou žízeň netušíš
I za tvá procitání
ze spánku v kterých spíš
Za všechny které svírá
ta žízeň shodná s mou
za toho který sbírá
dech pod mou oblohou
Tak ponořený do dní
slyším jak rachotí
hluboké vody spodní
a jdou nám naproti
Jsou vize stromů bez lupení
a ptačí budky bez křiku
Odsudky pochval
Rozhřešení
Zbabělé nory úniků
Je to co je
Jsou nabádání
jak hrát na nástroj rozbitý
Mozková kůra
skřipce dlaní
a potrhané závity
Jsou řeky s ledem neprůchodným
Jsou vzkazy psané do flašky
a sněhuláci v beranicích
Je jaro podle vyhlášky
Je zde
to předjiskření
ve kterém ona čeká
ruku nataženou k doteku
Chvíle otázky zamlžené
Takže ani ptačí hejna nevědí
zda vzlétnout
Pomyslíš si
Teď právě teď
přišla ta chvíle
A ono je dobře
o hodinu víc
Svítání drhne
po sametu dlaní
Jistotu chvíle
na slib zítřka mění
Čím bych tě zdržel?
Noc je k nezdržení
Kohout už zkouší
třetí kokrhání
Ráno bylo studené
a stejný byl den
Chtěl jsem se zeptat
ale ve vlaku
bylo nacpáno
a nikdo
nebyl nejblíž
A jak praskaly pražce
a utíkala okna
dojel jsem
až na konečnou
celou cestu
zabíraje místo
Pomalé metrum má řeč chytá
Přes ráno káva probublala
Ve vinných sklenkách nedopitá
tma co si na tmu jenom hrála
Zbyla tu slza Jak v ní svítá
zdá se mi že ses mi jen zdála
Z rozbitých slůvek stavím větu
Slovíčko hledám které skryje
strach různých tónů různých světů
pod hlásku tiché harmonie
Větrák si bzučí ukolébavku
Nad stolem
oči v moll
zkoušejí úsměv
Jen kouř cigaret
je k neučesání
Čas předvečerní
zaklíná unavenou posádku
že ani pádla sklenic
nepohnou vodami
První mráz Lásko
zvoní kovadlina
Z bramborů nať
je chladem zahnědlá
Jdem krajem sklizně
Od brázd voní hlína
a všichni koně
běží bez sedla
Les přikrčil se
Vidíš jak si zvyká?
Kohoutí křik
už sklouzl dožluta
Slova jsou těžká
div se nezalykám
První mráz Lásko
proč jdeš vyzutá?
Oči oslepuješ
hrotem setkání rozrýváš kůži
ale tam kde nejsi
jak mapa plná bílých míst
je den
V zmatení citu
slaměnou hrází zastavujem řeku
Každý po svém
Oba marně
Usmiřme na chvíli
povídavost svého tajemství
Vydechněme
jako běžec před sstoupáním
Nechtějme poznat
jaká zem
čeká za vrcholem
Čekám
pod velmi pevným mostem
Je den
krásný jak láska
Na druhém
dálkou oslněném břehu
se jako vždycky
skrývá touha
Když se později
voda palčivě chladná
dotkne mých kotníků pasu a ramen
ten břeh
je tu
Já jen tak pluji
Však má tempa
jej přibližují
Na odřeném stole
řadím slova
Lidé spí
a noc je tmavá
Není na koho promluvit
Písmeno za písmenem
kape na papír
Okna jsou slepá
Musím jít zamávat vlaku
Koupil jsem dětem míč
Jen tak pro radost
jsou koupil ten míč
Ale míč
ta věc obrácená svým zaoblením
proti všemu a všem
poskakoval mým bytem
všeho se dotýkal
a vůbec nezaujímal své místo
jako to dělá skříň
stůl
nebo telefon
Nakopl jsem míč
a ten se odrazil
a udeřil mne do tváře
Koupil jsem kled
a zavřel míč do klece
Děti posmutní
když dovolím
aby se šly na míč podívat
Od té doby
je u nás pořádek
Míč má své pevné místo
ve své kleci
Je vždy při ruce
Je tam
kde vím že má být
Je součástí spořádané domácnosti
stejně jako skříň
stůl
nebo telefon
Nádraží ničím je
na cestě nejisté
Nased a zamával
Zeptal se Kdo vy jste
Odpověď není nic
To jste mu řekla vy
Váš pohled štěrkem šel
a den byl šedivý
Cílem se pochlubil
A vy hned To je lež
Co cesta nevydá
u cíle nenajdeš
Tma cesty převrátí
a přání zamlží
V úrocích ze slibů
se kdekdo zadluží
Pak slova vyřčená
spolykal pražců spěch
Houštinou otázek
vlak supěl do dálek
Houpačky a kolotoče
Zkus mi šeptat
Ale o čem?
O větru co kolem sviští
O té jízdě
Ne tu příští
tu mi přibliž hlasem svým
Ať už teď se roztočím
Uzavři mne do létání
do svých očí které brání
obraz v němž je celá pouť
Nic mě nenech přehlédnout
Houpačky a kolotoče
Už jen vrzavý čep spočet
pády mé a stoupání
Máš mou ruku ve dlani?
Mlčím Mlčím Létám Létám
Už jsem se i vzdálil větám
Měl jsem Budu Chci mít rád
Jak tvá vlajka větrem vlaji
zatímco dny propadají
k otiskům mých pat
Na kraji lesa
divili jsme se mravencům
Uprostřed louky
divili jsme se krtinám
Uprostřed města
divili jsme se lidem
Já a ty
tedy my jsem se divili
té pavučině
která pomalu rostla
od jednoho slunečního paprsku
k druhému
(jako by to bylo vůbec možné)
od světla ke světlu
když tu nebyla ani skála
ani strom ani lidská ruka
nic
o co by rozum opřel první steh
A tak jsme se divili nemožnému
zatímco pavouk nepoučen
tkal dále
stříbrnou nit
Jen babí léto
létalo tu
Mé chmýří
pampeliščích snů
Létalo větrem
Čím blíž k létu
tím také blíže k podzimu
Na vodu mží
je podzim trávy kluzké
nebe jen krůček nad zemí
cesty jsou blátivé
a jaksi úzké
zúžené loužemi
U břehu strom
pár lístků ještě střeží
zlomená větev čeří proud
Zkalená voda
která v březích běží
dna
nedovolí dohlédnout
Ryba která nikdy nepromluví
předá pohyb vodě
když ploutví rozhrne hladinu
Hořící keř
zapraská mizejícími větvemi
ohřeje vzduch
a stane se podobenstvím
Vážka Bod ztracený
nad nesmírnými vodami
prudkým pohybem křídel rozvíří vítr
a poznamená ticho
V co se promění naše touha
dorážející na hladinu zrcadla
jestliže voda vzduch i oheň
zůstanou nedotčeny?
Strom u stromu
je les
Pár vteřin
to je dnes
Sliby
čtu v dálce
Zítra? Snad?
Ze stromů
padá
Listopad
Teď rybář rozhodil síť
a vítr stejně bláznivý
sáhl
do zvlněných mraků
Byla noc
Ryba i měsíc
proklouzly tichem
ale síť zůstala prázdná
Jen řeka
vyrostla
o celé nebe
a nebe se prohloubilo
o celou tůň
Odežeň slova
Jen tiše
zbav vyschlou řeku pout
Když vlny není slyšet
v křemenech jiskří proud
A jeho čistá vláha
přes mračna bouřková
už po spadnutí sahá
do blesků dozrává
Překáží hora hoře
když dvojčetem jí je
Překáží hoři hoře
když noc svou přežije
Překáží světlo cestě
když bere tmě jen cíl
Trpaslík v říši obrů
oslněn zabloudil
Tak lehko vzdá se všeho
a na všechno má vztek
až spadne mezi kola
kapesních hodinek
Možná že nitka neudrží
kmitavý pohyb stínohry
Možná že skončí náš sen v strži
na začátku své hry
Možná že pochod příkrým srázem
den změní v pád a tříštění
a všechna nebe stáhne na zem
a bůhví v co je promění
Možná že s křídel nedozrálých
odpadne to co bylo snem
Zatím však
čelem k čelu skály
bijeme hlavou o kámen
Za stromem strom
les za lesem
za hlasem hlas
za zemí zem
za dlaní dlaň
za rubem líc
a jenom za prázdnem
za prázdnem nic
Tou chvílí
v které koně
propadnou křeči trysku
tou chvílí v které pramen
zázrakem vstane z písku
tou chvílí v které šílí
v tvých očích opak hrůz
tou chvílí podaruj mne
tou chvílí zbav mne úst
tou chvílí v které vzlétneš
osedlej dnů mých chlad
tou chvílí dej mi hloubku
v té chvíli nech mne zrát
pro všechno co je šedé
čím budu – čím jsem byl
Tou chvílí veď mou bázeň
až za opak
těch chvil
Vítr si s deštěm hraje
po oknech kreslí světadíly
Veliké země neznámé
země v kterých se potkáme
uprostřed stejně hořké krásy
Zima nás přijde přivítat
Ve vlasech chladné nitky jíní
zamrzne rybník
a zachumelí sad
slunce se schová do maliní
Kdo by si na ně sáhnout chtěl
ten se zraní
Kouř slova smetá
za prach denní
Den končí spirálový let
V otáčce dalších zrcadlení
spí nevědomá naposled
A jak se světlo ve tmě zvedá
a znovu padá pod břit dnů
zbloudilé včera
v čase hledá
co zapomnělo v budoucnu
Pomalu
všemu vzdálené
si řeky
k cíli jdou
Tam do moří
kde přetvoří
je moře
hloubkou svou
Proč ten
kdo proudu
určil běh
a odňal
vodám strach
nás
do všech koutů
plynoucí
nechává v pochybách?
1.
Kdo jsme
my kteří přicházíme?
A přicházíme-li
jenom jako myšlenka
nebo znamení něčeho
o čem nevíme
kdo nám dává pohyb?
Vždyť naše ruce
se pohybují ve směru větrů
Naše nohy
kráčejí podle vší přirozenosti
Naše oči
se dívají plástvemi
dávno zrušených úlů
Naše já
se hlásí o svá práva
Jako lovec
který bloudí hlubokým lesem
zabíjíme to co je nejblíž
Jako slepce
hledáme pojmenování věcí
Jako nevidomí
ohmatáváme tvar
který je tvarem našeho světa
A poučeni bolestí tvrdíme
Toto je nůž
který řeže
A toto je oheň
který pálí
2.
A ptáme se
Bez koho
se můžeme obejít
na svých cestách?
Jaká slova zavrhneme
abychom jiným přiklonili ústa?
Které chvíle uchráníme
před korozí neúplatného času?
Bez kolika lásek
bez kolika zajiskření
dokážeme poponést
svůj malý oheň
čistého plamene?
3.
Komu však řekneme nevýslovné?
Kde najdeme odvahu
svléci se až k nahotě?
Které z rodících se dětí pochopí
že naše berla
byla kouzelným proutkem
a víčka zvrásnělá únavou
brázdou
otevřenou radlicí slunce?
4.
Pro koho
bude naše slabost odrazištěm
pro koho výčitkou
začátkem
ještě nevykolíkované cesty
pro koho průsmykem
překračujícím
opakovaná selhání?
5.
Ne my
ale cosi v nás
denně volá
a oslovuje
Touha předávaná a šeptaná
vichřičně vstupuje do zástupů
Brouci a semena vyplouvají
z nejhlubšího podzemí
To toužené
hledané a lidské
odkrývá zasutou tvář
před těmi
kdo vstupujíce v zápas
nabízejí minci vlastního života
6.
O kom
jsme-li pak zaskočeni
rubem své velikosti
sní všechno zvířecí a čisté?
O čem
je veden krvavý spor
směrníků našich cest
těch otázek udivujících nepřesností
O kom
když odpovědi
mimo řeč
hluboko v nás
pokaždé odkloní směr chůze
v tu nezbytnou?
7.
Když odcházíme
pak neptáme se s kým
Jehličí v přesně vyrovnaných kobercích
chrání nejvyšší vrstvy kořenů
A závratě
bláhová troufalost milování
Už nepromluvíš
Jako kámen letící příkrým srázem
váží se vášně do smrtelných lavin
A zbývá les
nad hlubinami rozkoše
a mraveniště šeptající náš pád
V té chvíli
necháváme otázky
na břehu řeky
neboť loďka je vratká
schopna převážet
jen nejtěžší věci
Je takový zákon
že ti kteří chtějí slyšet
slyší
i přes zamrzlou hladinu rybníka
Je takový zákon
že ti kteří upadnou na pochodu
zůstávají v strnulém upažení
jako ručička trvajícího kompasu
Je takový zákon
že ne ti kteří byli napojeni
ale žízniví
budují artéské studně v pouštích
A je taková spravedlnost
že zemřou-li vysílením
žijí dál
v každé kapce
hasící žízeň