Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako padesátý pátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 28. června 2007.
© Zdeněk Rosenbaum
Podzimy
Čas němoty
Spodní voda
I.
Smrt se mi vloupala do duše
vzplál oheň podzimu
Dým v očích dým za očima
dým z úst do úst
kamenem smutku zatěžkaná noc
Ó luno bezkrevná
luno na řetězech
vypluj!
II.
Čekám až strom se zardí
a zezlátne
Nad vodou slunce je
zesláblé malátné
a nevidomé
Šál mlhy houstne
v pískovcových lomech
III.
Smrtka pase mlhu
podzim kácí les
po nebi se rozlézají
bradavice hvězd
Sirotek má v puse ocún
saje z něho jed
z plesnivého chleba hryže
rozpustilý skřet
Pomatené zvíře bloudí
po pastvině
Mrtvé maso mrtvých
zase chutná hlíně
Ras si brousí kudlu
žena hada hýčká
duše dětí plápolají
jak lojová svíčka
Slunce rudne studem
sen listuje v snáři
Je konec krásného
měsíce září
IV.
Jdou mlhy zrána
dusit děti
Padá zlatá brána
za každým třetím
Jdou mlhy z nor
úlisně vykasané
něžné jak mor
A do úmoru tanec
Jdou mlhy sem tam
přítulnost vrahů…
Slunce krev chlemtá
smrt seje slávu
V.
Podzim už plete věnce
pro lásku popelku
měsíc křtí utopence
Smrtka má veselku
A déšť se uklání
jak při tanci
Bahno svítání
poseté plivanci
Podzim už chrastí kostmi
až zebe radostí
Halasně vybuchují do tmy
šrapnely marnosti
VI.
Poutnice smrt od dveří ke dveřím
klepadlem října ohlašuje
poslední večeři
Podzim už prostřel…
Zvěř v tlamách jablka
půvabně vbíhá do střel
a divná krev se vpíjí do hlíny
Lehám si do brázd
na srdci v ústech samé osiny
VII.
Na mrtvých loukách září
kamenem ubíjí léto
Lesem jdou žháři
ocúny kvetou
S očima vyvrácenýma
nedbám slov
Strom ruce spíná
prší na hřbitov
VIII.
Vítr si rve vlasy
slyším ten nářek
jsem sám a stesk
si odhrnuji z tváře
V puklinách nebes
hvězdy drkotají zuby
Jdou nelítostné deště
květiny hubit
A už se nevzbouzí
kdo neklidně šel spát
Je noc je první noc
je listopad
IX.
Krev tvého návratu podzime
vychrstla na listí
Vezmi mě s sebou Vyzáblou
duši dlaněmi hřeju
A poštou přicházejí
vizitky sebevrahů…
dívám se dívám
Zbrojnoši večera
korouhve mlh
skládají k prahům
XI.
Opuštěné duše
krajinou ženou se
jak štvanci
Kácejí se hluše
stromy otrhanci
Smrt v kůži zvířete
haraší lískovými pruty
Býti jako podzim:
milostný
krutý…
XII.
Kraj už se uzavřel
na tvář mi padá popelavý déšť
A ve mně modlitba
mi ústa zamyká
tolik jsem opuštěn
Zlá luna zhasla
I sen mě míjí
i sen…
XIII.
Podzim ovečka prašivá
na lukách mých se pase
a sad se zardívá
jak báseň
Půvabně nabízí se smrti
polonahá hrušeň
hlína čpí z krtin
strach z duše
že nezůstane památka
po tom číms žil
Za vodou tiše štká
pták jenž se opozdil
Podzim ovečka prašivá
na lukách mých se pase
a sad se zardívá
jak báseň
XIV.
Snad to byl podzim
snad požár lesa
Nevím…
Stál jsem a díval se
jak malí cikáni
vstupují na nebesa
XV.
Pod krásným převlečníkem
kostry stromů chrastí
Jsem učenlivý
S podzimem vybírám
lapená těla
z nastražených pastí
XVI.
Je podzim
Obloha se svlékla
Nastala první
potopa pekla
Nastal čas plísní
Konec pohody
Zběsile mumlám
verše do vody
XVII.
Po ústa v bahně
plný plískanic
zplihlé sny lovím
tenkou udičkou
Co jsem chtěl povědět
už nedopovím…
Vábivá smrti
něžná sudičko!
XVIII.
Knot slunce zhas Za humny
tiše zahajují půst
Vydechuji mlhu
z lítostivých úst
a pálím matné ohně
dým namáhavě stoupá
Deště se zdvíhají
ze studených doupat
XIX.
Podzim už slaví v hájích
hodokvas marnosti
Na sirou zemi uléhají
ptáci mdlí slabostí
Déšť pod jazyky mračen
načichl plísní
Něžné zoubky pláče
zahryznuté v písních
Potichu bloudím zamženými kraji
překrásným smutkem zmámený
Z podzimních stromů v hájích
šlehají plameny
XX.
Pták se propadá listím
jak živý kámen
vržený na hladinu podzimu
a nastražený sad to ví
lépe než básníci:
Jsou dluhy splatné umíráním
aniž by smrt cokoliv odpustila
z žití
Pták se propadá listím
uboze prostřeným po stromě
jenž už zapírá
Jako by nikdy nemělo být hudby…
Zatím
Můj syn se bude jmenovati Jakub
v ruce slaměnky
a spánek
až si má dívka smutek uváže
tkaničkou kolem krku
a až jí povyrostou ňadra
během léta
Zatím lze vyprávět pouze v řeči ryb
o dutých stromech z kterých zní
hlas bosých dětí
až příliš lehce oblečeni blednem
zvlášť vychází-li měsíc
odvrácenou tváří
a v planých hrušních
vězněna je-li
noc
Květnové noci
Říká se že za květnových nocí
když noc je v přílivu
a ještě neusychá láska se
z ložnic prohryzává
já o tom nic nevím
mně sen šlápl na ústa
a zpřevracel ve mně slova
pro tento účel
nachystaná Má žena
spí vedle mne a zdá se jí
o psacím stroji vypadá
dosud velice dětsky s těmi
drobnými ňadry hřebínek
krve jí bloudí v zápěstí
ale zřejmě to nebude pravda
o tom květnu neboť
k čemu by nám byl kopec mlékem nalitý
anebo louka dvěma hladovými těly
dosud nespasená
k čemu by nám to bylo
teď
říká se ledacos Má žena
leží vedle mne a lituje mě v spánku
leč já ji už neznám jak bych
ji chtěl znát
vor z nocí květnových
se zadrh o útes
Rozhovor
Řekl jsem Hledám tě ve slovech
která je hrůza vyslovit
a ty jsi řekla Tam
mne nenalezneš
Když tedy jinde řekl jsem
jsi jen obyčejná
jak prach a popel
které přikryly hvězdu
Co však řekla jsi
pokojného milosrdenství
je v těch věcech
o nichž hovoříš…
Pýcha
Všemu jsme nablízku
tak že by stačilo
nazítřek omluvit se smrti
Leč nelze dojít milosti
u lidí dočasných
Mlýnek úst posměšně drtí
marné zrno poezie
na němž cizopasí lež
Noc
Útěžkem měsíce zhanobená tak
že básník závidí hrdlu psa
milostnost vytí
Z hnízd šlehá němota
Ostatně kdo z nás
pozná stín hlasu svého
když žena rodí do spálených trav?
Být slovo
Být slovo schopné jiného
než zalhat A nebýt pravda
tak zadobře se lží
že i smrt je na pochybách
Vždyť hrůzu ticha zná
i zpívající kámen
a nejen v době
falešných dešťů
Toliko mlčení
lze připomenout básní
Láska v zimě
Duše je sytá už tím že našla
leč tělo věří právě jen
v hladové hledání
Ošidné počátky lásek
když zub zimy se směje za oknem
skrz něž nelze popatřit
Přesto ti říkám: Tehdy
je třeba paklíčem pravdy
odemykat věčnost!
Ale kdo by byl schopen
té ukrutnosti…
Po milování
Tělo zná noc i po ránu
když od úst prýská sen
tenký jak vlásek předloňského srpna
a z klínů zahrad to čpí zaškrceným ohněm
Duše se pyšní sdílnou němotou
Ovšemže: Slovo je spíše vějičkou
než ptákem na svobodě
a bez úmyslu…
Žena
Dal bys ruku za muže
když sedí za stolem
a ukusuje z chleba
zatímco žena si pyšně vytřepává
mlácenou slámu z podolku!
A přece: Pro jedno milování
rajtoval duši na náměstí těla
a jí to bylo málo…
Pro lásku
Pro lásku s níž ke mně leháváš
odkrytá k zubů milování
nazvěme to láskou
aby se nám nedostalo slov
Neboť už na hřbetech knih jsou psány osudy
skončené dřív než stihly začít
lomcovat puklým životem matek
Pro lásku tedy s níž ode mne vstáváš
nazvěme to strastí
Milenci I
Řinčeli slovy jak prodavači rolniček
a kousali se psovsky
v dvojnásobném těle
A táhli strží cizoty
majíce na mýtné
schováno v podbřišcích
Ta slota slot!
Milenci…
Milenci II
Oni jsou z těch
kdo ještě myslí na zázrak
když tělo klesá do těla
jak kámen do příbuzné sochy
třebaže samota i v nich
lomcuje řetězem ticha
o němž se vzpírají vědět
Milenci… Pokorou pádu
proto tak šťastní
že našli propast
Je pozdě
Možná jsou krajiny
kde smrt si správně vybírá
a Bůh je viditelný okem
(a mrzáček láska tam ožívá
jak o svatební noci)
Jenom jsme neměli
prosit a slibovat
teď už je pozdě
Na cestách tam
kývá se
stínadlo osudu
Lhostejnost
To už je buď jak buď Přijdeš
nepřijdeš zemřeš
nezemřeš Klín noci
vypálený lunou Smečky
vzteklých hvězd
To už je k ničemu Slova
motyka na popel
svazování větru List
z knihy vyrvaný a beze smyslu
Na prámu nicoty
převážím lásku
Ještě ano
Prohledal jsem celý hřbitov
ale nikde už nebylo místo
ani pro hrob dítěte
Všude plno květin
zcepenělých andělů
a lopat zlomených
které se vzepřely hlíně
hrobník spal na hrobě Stáničky Vránové
zabité při náletu
levou rukou objímaje buxus
v puklinách stromů vlhla
spousta nevyzvednutých vzkazů
a spících motýlů
ještě se tedy smíme milovat
lásko
Prohledal jsem celý hřbitov
ale nikde už ani místečko
k spočinutí
natož pro úkryt
vraťme se tedy domů
a zoufejme si
a těšme se
dál
Proč
Náhle bylo zatěžko odolat
Na dně mé lhostejnosti protahovala se
neklidná zvířata a už už
Jenomže v domě bylo stále plno
nežádoucích svědků na něž
žádné slovo neplatilo
a navíc ten mrtvý skrytý pod postelí
cinkal zakutálenými pěťáky
a já měl strach že ho objeví
a dají se s ním do řeči
a bylo dopito a dojedeno
bylo-li vůbec co pít a co jíst
na půdě měsíc líčil otrávené zrní
v zobáku věchet tmy
ale já už si tam dávno nechodil hrát
na schovávanou se svými myšlenkami
Otec byl zavřený v komoře a spal
neklidným spánkem neboť i ve snu
na něj doléhala tíha mých vin
Navenek ještě bylo všechno v pořádku
a kdosi řekl
Vyprovoď nás přes práh abychom se nebáli
a já je vyprovodil a jenom jsem se
modlil aby tě nespatřili stát
pod jabloní a nahou Psi
byli na řetězech a v sadu
bylo podestláno plechovými hvězdami
jen v zástěrkách na plotech schla krev
podobná růžím
Mně už nezbylo času na dopis
Jeleně Ivanovně jak jsem jí slíbil
neboť jsem konečně zatoužil
milovat tě
Jenomže stěny pukaly
a krov se sesouval
ke všemu bratři se začínali vzbouzet
a chtěli víno ti z mých bratrů
kteří mi byli podobni k nerozeznání
za dveřmi oheň lil si smůlu do úst
a smál se
Že k čemu a proč
byla by mi láska
A do sadu jsem nedohlédl
zdrátovaným oknem
takže zda jsi plakala a s kým
ses ten večer
přehořce milovala
nevím
Opět o lásce
Já už se neubráním
Holoubek v keři šípkovém
travička spálená
já už se nebráním
sklíčkem se koukám
oči pořezané
sklíčkem se koukám
jak se zatmíváš
na vodě plave kámen
v komoře se oběsily housle
a taky mlýnkům došel dech
A na shledanou na shledanou strýčku
na shledanou na hřbitově
v nejlepším kabátě
ode vsi třicet minut
oblázky kulaté
a švestky u cesty
a na shledanou strýčku
Já mám vodu v rukávech
ze svetru cáry
Holoubek v keři šípkovém
voda v rukávech
a v oboře (na shledanou strýčku)
modlí se Jakub Deml
nevěřím v Boha
v oboře strýčku
na vodě plave kámen
a zvoní poledne
plechovka s hvězdou
pod polštářem
rezaví
Víc už nemohu víc už
holoubek v keři šípkovém
košilka roztržená
mašle pod krkem
víc už opravdu
Zítra ti napíšu jsem tvůj
a budu na to věřit
Zítra a pozítří znovu
A neplač děvenko
neplač že se zítřka nedožijem
neplač děvenko
v šatové sukni jak jsem tě poznal
před půlnocí
fialky na očích
a pěšky městem
A neplač děvenko jak jsem tě poznal
na vodě plave kámen
a Klárku bolí u srdce
Neubráním už se tomu
holoubek v keři šípkovém
ach strýčku
mha za mnou
sklíčkem zeleným
oči pořezané
ach strýčku
neplač děvenko
zítra ti napíšu
neplač děvenko
Za deště
Kdo mi to posílá
popsané papírky deště
To dívka odnaproti chce
abych ji pozval na trochu čaje
na mokrou kůži abych položil
ohýnek úst
to dívka odnaproti
chce abych věděl
V takovém počasí být sám
je nemoc
Moje noc
Míjím se s časem je noc cítím
že stárnu a na dně sklenic
roztříštěný zpěv Pamatuji
ještě že podle hlasu poznával se
cit Dávno – anebo možná že víry bylo
přes hlavu osudu Ale
kdo by si troufl říct že mezi
včerejškem a zítřkem je jenom
beznadějnost dneška?
Míjím se s časem je noc dítě a zvíře
rvou se o duši
Ze života básníků
Pustinou duše kde žvatlající anděl
prstem obrací hříchy a déšť mu maže úsměv
toulá se báseň
Bůhví kým seslaná
a proč
jen láska bláhově kleká si do stop
aby zmátla smrt
zatímco v předpeklí úst
mne si ruce sláva
aniž by ovšem tušila
co hrůzy…
Malá bezbranná poezie
Krajina stloukla máslo mlh
a zhasíná
Neplačte děti
Úvozem spánku
jde snící květina
Zima
Psi mrazu rvou se
o vnitřnosti zimy
A vítr vytlouká ves
kde sypou popel za hladová humna
jenom tak pro výsměch
a pomíjivou slávu
škoda těch něžných vran
že zajdou
škoda těch nesmyslů
Zoufalý
do ohně
kladu si hlavu
Noci
Noc loupí v psinci
ohon smrti vzhůru
Mám pod jazykem minci
A hlas je skoro jako vytí
zatímco ve zvířeti
cosi se ozvalo slovem
Měsíc plá v sítích
Zetlelé děti
plachtí nad hřbitovem
Tak blízko
V stodole oblohy spí
červení býčci
Sčesáno je už ovoce dešťů
a noční ptáci
za drápky visí
na ústech ticha
Jen občas pohnou se
kolínka vrbového proutí
Smrtelně blízko je k písni
Proč milujeme jaro
Nasládle páchne jaro
dým teče zahradami
bílý jak tvaroh
A my jsme sami
Pod ořezanými jabloněmi
kašleme krev
a hrabeme se v zemi
saháme pro úsměv
těch co sem přinesli
na shnilých márách
potichu jako slib
loňského jara
Navzájem vyvraždění
náhle jsme bez viny
Slunce zlaté zuby cení
kvetou květiny
Jaro jaro
Je jaro
Smrtka je zase panna
Voní to v záhonech
zrána
Nějaké dítě
umírá na chřipku
Potrhlé jaro
žehná polibkům
u řek schne
loňská tráva
Smrtka
se zase vdává
Hra
Skončila hra Listí
padá na jeviště
Kdo zemřel dnes
zemře příště
Jen básník omylem
a tajně krvácí
Skončila hra
Odešli diváci
Kulisami mrtvý vzduch
mátožně vane
a cosi zmítá se
v tom nedohraném…
Pouť
Podřízli hudbu Kvičí
Slunce je z plechu
Pokradmu líčím
past na potěchu
Náves se opila
jde vratkým krokem
Obloha do týla
střelená brokem
Sklenění ptáci
rozbili klec
Bílé břízy kácí
černý myslivec
Smrt vybírám si
musí mi slušet
Hoří mi vlasy
krvácím z duše
Slizkou hudbu dáví
nestoudné tlampače
Je pouť Já vím
Je mi do pláče
Večer
Zvířata večera
třou si hřbet o dům
Luna jen doutná
Noc pije z jezera
tesklivou spodní vodu
Potmě
Bez křídel sad
ve střevech stromů hlína
Noc pase psa
a stíná
V ohništi květin
které spí
sní oči dětí
jež osleply
Před spaním
Ó jen si lehněte děťátka
beránci růžoví
měsíc jak bílá oplatka
schovaná za křovím
Ó jen si lehněte drobečkové
krvácející z pat
přece si oči nevyklovem
a snad se nebudeme prát
o něhu zavražděnou slovem
a malichernost zázraků
měsíc jak máslo plove
v polévce oblaků
a noc vám znechuceně tká
příběhy bez viny
Ó jen si lehněte děťátka!
A obličejem do hlíny
Nicota
Propadlé břicho hrobů
živené masem nebožtíků
čeká
Anděl v hrdle dýku…
Co Bůh
chce od člověka?
Krhavá půlnoc
Jak mrtvě visí
fešná luna!
Čísi
zpuchřelé lůno
hýbe se u dna
Do zítřka
Možná že do zítřka prokřehnou sochy
a z povodně ticha slina mi na jazyk
přinese báseň
Potom bych uvěřil v překrásnost pochyb
Jestliže ovšem ještě dá se
rozmlouvat s kameny
lunou
a stromem střásajícím kosti
a jsou-li takové
Zaťata do srdce
láska smrt hostí
Báseň
Nicotnost skutků
Lež na lži leží
a cpe se hříchem
Báseň
je mlčení
obklopené tichem
Tyjátr žití
Posměšně troubí
trubači z pozlátka
Báseň
je roubík
nebo oprátka
Marně
Vraťme se domů
milovaní
slepí
Jsou tam
prázdnotou
přeplněné sklepy
V podkroví
viselec
hraje si s vlastní kostí
Vraťme se domů
nicotu hostit
Vraťme se domů
od ženy
plevelem její lásky
obrostlí
Na zdi schne
uťatá
oháňka marnosti
Hráči
Ladislavu Szalaiovi
Do půlnočních houštin
padá prach
To jediné nás neopouští:
Strach
Ti co se neprobodli
zítra se uškrtí
Hráči se modlí
ke smrti
A smrtka hází kostkou…
Vydechly hodiny
Boha se dotknou
jen nevinní
Co zbývá
Co zbývá do vánic
Pár nocí
z nichž vyženeme hosty
a divně skličující pocit
Žel neznáme se víc
než vlastní zbabělostí
Co zbývá do vánic
Pár dnů
v nichž zůstaneme sami
a propast kam dopadnu
Žel neznáme se víc
než svými nevěrami
Žel neznáme se víc
než tím čím jsme sytí
co zbývá do vánic
do konce do tmy do nebytí…
Dům
Dům pluje po větru
Krb dohasíná
Luna spí ve vodě
jak tlustý mlynář
Dům je obsazený člun
na vzduté vlně
V ústech motýla
dívám se na úplněk
Dům pluje po větru
Už přeplul noc Už je za soutokem
Kdo ještě uslyší hudbu
která vlaje z oken?
Mejdan
Fackovali víno
(žízní končil půst)
a mísili ho s pomatenou slinou
v kotlíku úst
Úlisní štíři slov
lezli pod šaty
a ruce neustálých vdov
ty sličné lopaty
jim cesty k břichům
rozevřely
Z obvazů smíchu
jámy tváří čněly
Za oknem ustrnul
měsíc z modré sádry
V brlozích snů
páchly dětské hadry
a v rozprostřených klínech
vlhly postýlky
Krvácejícím vínem
smrt psala obsílky
Stínohra
Řekni mi ano Ano
Řekni mi ne Ne
Ze slov co nezůstanou
jedno zůstane
Na plátně snu sen
otisk motýla
na růži used
a ta se rozbila
Řekni mi ano Ano
Řekni mi ne Ne
Ze slov co nezůstanou
jedno zůstane
Bez názvu
Těch zmrzačených slov
přes tváře myšlenek
že zahanbený vracel by ses
do roklin němoty
vědět kudy!
Těch zpupných slov
v nichž hnije pýcha!
Zbytečné básně!
Hřmotí jen bezelstně
kameny ticha…
Marnost
Se světlem které uhaslo
přecházím síň
Hrst marných slov
je báseň – a míň
V duši se lež nám
posměšně vrtí
Za dveřmi něžná
silueta smrti
Moje noc
V rozparku noci
měsíc jak stehno nevěstky
kterou měl každý
Tma břitvu v zubech
Domácí zvířata
páchají sebevraždy
Zděšený
potácím se
na třesoucích nohách
Zahrada pln hořících keřů…
až hrůza a strach jde
z mumlání Boha
In memoriam Michala B.
Kratitelka knotů
ta hrozná
jak milenka kajícná
dala se ti poznat
Překupnice duší Lhářka
jež slíbí svatozář
před tebou
si odhrnula tvář
Nevěstka pekla Tobě
tak brzy
a tobě nejvíce
Dokořán tlama žároviště
pro triumf panice
Naslouchání
Zlomený nehet měsíce
neslyšně rozhrabává zem
Umlkla polnice
za lesem
(Dítě se modlí
a než usne
smrt
mu přepudruje úsměv)
Pod prahem divoce
mumlá spodní voda
Uvadl jitrocel
škoda
Noc natahuje prsty
tiše
Slyším jen to
co není slyšet
Směšnost
Jako bych netušil
že smrt se přivolává
V děravé loktuši
spávám
a nahlas
jazykem jezdím po duši
Jako bych netušil
že smrt je náhlá …
V noci po pohřbu
Jde dítě chodbičkami hrobů
v dlani spícího motýla
a hlína mazlivá se k němu tiskne
jak louka k beránkům
jako smrt k Barunčině ňadru
Na vratech zkormoucený anděl
převaluje v ústech
marnou hostii
Déšť padá na hřbitov
a do mdlých lilií
Jaro
Oblohou táhnou plavovlásky
hlavou dolů
Mám z dlaní splav
Slunce jak zapálený holub
vzlétá ze záplav
Noc
Noc leží v troskách
a touha pohnula se
za mými ústy
Pod sukní tmy
měsíc je
líný a tlustý
Má duše je z vosku
Sny chodí za sebou
na popravu
Jako bych uvěřil
horoucně laskám
ostrou trávu
Jarní
Z trnových korun vyrazilo listí
Ve slunci blýskají se
hladoví motýli
Na louce utloukám je
vypranou košilí
Pocity
Nůž v zádech neštěstí
Dvouhlavé tele smutku
Stesk s prokousnutým zápěstím
Vřed strachu na žaludku
Pod schody propadliště zrady
Líc obelhaný rubem
Dvě dlaně fňukající hlady
Kost pláče v zubech
Cizí smrt na jazyku
Krev znečištěná soucitem
Lepkavé prsty zvyku
Na kříži ticho přibité
Poslední
Les plný černých veverek
a lidožravých ptáků
Kamenné zuby luny
ukusují ze soumraku
Poslepu ohmatávám hlínu
na to co najdu nejsem zvědav
Hle stopy Boha který mě minul
a smrti co mě hledá …