Prácheňské rezonance 2004

Daleko, vysoko…

Literární sborník

Alex Koenigsmark *Jindřiška Kubáčová * Ivo Fencl * Tomáš Hájek
Zuzana Cwiková * Zora Šimůnková * Vladislav Kučík * Lubomír Martínek
Petra Haasová * Zdislav Wegner * František Skorunka * Blanka Kubešová
Zdeněk Řezníček * Lydie Romanská * Roman Cílek

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako padesátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091.
Uspořádal Miroslav Vejlupek. První vydání. Na Internet uvedeno 24. dubna 2007.

© Alex Koenigsmark, Jindřiška Kubáčová, Ivo Fencl, Tomáš Hájek,
Zuzana Cwiková, Zora Šimůnková, Vladislav Kučík, Lubomír Martínek,
Petra Haasová, Zdislav Wegner, František Skorunka, Blanka Kubešová,
Zdeněk Řezníček, Lydie Romanská, Roman Cílek

V-Art - Vision Of the 21st Century

OBSAH

I
Alex Koenigsmark / Dveře a přednosti / O nesmrtelnosti / Noční rozhovory aneb Komunikace s médii
Vladislav Kučík / Vzpomínka totálního nehoubaře

II
Jindřiška Kubáčová / Mantila
Ivo Fencl / Za mámou
Zuzana Cwiková / O příchodu muže / Výlet / Praktično
Zora Šimůnková / Hospodská byla jako kytara
Petra Haasová / Beskyde, Beskyde… / Někomu to prostě nejde
Zdislav Wegner / Foťák
František Skorunka / Kód (pro zvláštní účely)
Lydie Romanská / Tvrz

III
Tomáš Hájek / Spánek a naděje
Zdeněk Řezníček / Cesta do Bavor
Blanka Kubešová / Můj otec s velkým O

IV
Lubomír Martínek / Marný pokus o rehabilitaci jednoho slova

V
Příloha. Literatura faktu
Roman Cílek / Běda tomu, kdo vyčnívá z řady / Tři šibenice, na jedné z nich lotr / Vojáka živí naděje

I

ALEX KOENIGSMARK

Je to zvláštní. Dostal jsem v životě dvě ceny: když mi bylo třicet, napsal jsem televizní scénář podle Thomase Manna a inscenace Mario a kouzelník vyhrála televizní festival v Monte Carlu. Když mi bylo šedesát, napsal jsem několik fejetonů a tento vyhrál v roce 2004 cenu Evropský fejeton. Těším se na příští ocenění, až mi bude devadesát a věřím jen, že si budu ještě schopen aspoň uvědomit, za co to je…

Dveře a přednosti

Jeden můj známý odjížděl nedávno přednášet na americkou univerzitu a před odjezdem obdržel od hostitelů instrukční brožuru s návodem, jak se správně chovat, čeho se vyvarovat a co naopak vždycky dodržovat. Nic zvlášť nového tam nebylo, ale zaujalo mě takzvané druhotné sexuální obtěžování, secondary sexual harrassment. Ten prvotní je jednoduchý, to prostě dáváte ženám najevo, že se vám líbí, ačkoliv jste k tomu nebyl vysloveně, nejlépe písemně a před svědky, vyzván.

Druhotný pohlavní harrassment je však rafinovanější. Stačí například, stěžuje-li si studentka, že se víc věnujete jiné studentce, protože je hezčí, čili uplatňujete sexistická měřítka; podobně nepřípustné je dávání přednosti ženám ve dveřích. Je to prý nejen odporný náznak sexuálního zájmu, ale také sexistické povyšování jednoho pohlaví nad druhé. Proto pravila brožurka například, že je-li profesor s jakoukoliv studentkou sám v místnosti, musí nechávat vždy otevřené dveře, ať je průvan či nikoliv.

Otevřené dveře mají vůbec v dějinách zajímavou úlohu… ale o tom později.

Kdysi, když jsme co mladí, hloupí divadelníci navštívili v sedmdesátých letech matičku Moskvu, abychom se seznámili se sovětským divadlem, zaujalo nás, že se o nějakých přednostech a jejich dávání nedalo vůbec mluvit a obdivovali jsme, jak se občané bez rozdílu pohlaví všude navzájem odstrkovali.

Jedna kolegyně chtěla se jet podívat do nějakého ruského kláštera a hodný mladý herec Miťka jí v tom chtěl pomoci. Dopravit se do kláštera bylo možné na dva způsoby – autobusem nebo autem, auto začínající herec Miťka neměl. Kolegyně mávla rukou – není rozmazlená a s jízdou autobusem nemá žádný problém. Miťka se však tvářil povážlivě: „A dovedeš jezdit autobusem?“ zeptal se.

„Ovšemže dovedu,“ pravila budoucí kritička. „Jezdím autobusem velmi často a už jsem jela i velmi daleko.“

„Tak dobře,“ souhlasil Miťka, „jestli je u vás něco daleko.“

Druhý den se vydali na autobusové nádraží. Přišli včas a stáli ve frontě asi jako třetí. Pak přijel autobus a všichni čekající občané se na něj vrhli. Miťka udeřil do nosu jakousi stařenu, odkopl dva námořníky a podrazil nohu dědkovi s dvěma batohy, načež přelezl kohosi před sebou a byl uvnitř, ale kolegyně se náhle ocitla hlavou dolů, pak se chvíli točila jako vlček a nakonec objevila sama sebe asi tři metry od konce fronty, zatímco autobus, ověšený cestujícími, visícími na dveřích jako hrozny, pomalu, za silného zápachu a kouře, odjížděl. Miťka ji spatřil, vylezl z autobusu po hlavách ostatních cestujících a při seskakování z jedoucího autobusu se skoro vůbec nezranil.

„Nedovedeš jezdit autobusem,“ řekl budoucí kritičce a jal se shánět auto.

Zaujati těmito zkušenostmi, provedli jsme několik experimentů se zajímavými výsledky. Velmi hezký pokus proběhl s velkými, mosaznými dveřmi v Dóme podarka, obchodním to domě s drobným, zbytečným zbožím. Dveře měly asi tři metry na šířku a čtyři na výšku, byly dvoukřídlé, každé křídlo vážilo půldruhé tuny a byly létací. Občané se jimi hrnuli v davech dovnitř a když zjistili, že uvnitř není kromě bustiček Lenina a ošklivých šátků s obrázky Kremlu nic, hrnuli se zase v davech ven. Chtěli jsme se dovědět, jak daleko jejich vzájemná zcela nesexistická nevšímavost půjde a tak jsme vždy jedno mohutné křídlo podrželi a prudce pustili. Někdy sice zasažený občan zanaříkal a většinou hodně popolétl, bez ohledu na pohlaví se ale takřka nikdy neohlédl. Jediný případ, kdy občané dávali přednost a to nejen ve dveřích, kterého jsem si tehdy povšiml, bylo, jestliže se jednalo o nějakého muže v plukovnické či generálské uniformě. Těm občané i občanky uhýbali zdvořile i na chodníku, občas dokonce před nimi uskakovali i do jízdní dráhy mezi volhy a pobědy.

Pokusil jsem se otestovat takto nějakého generála, počkal jsem si na ulici, až se jeden objevil a šel jsem klidně proti němu tak dlouho, dokud jsme se nepřiblížili na krok. Zůstali jsme oba stát proti sobě. Generál na mne lhostejně a bez zájmu pohlížel, asi jako na kaluž. Já na něj také. Snažil jsem se neusmívat. Generálovi pak došlo, že jsem hloupý cizinec a neuhnu, proto mne uchopil, zvedl, postavil vedle a týmž klidným a volným krokem pokračoval v cestě, neustoupiv ani o píď vlevo či vpravo.

Vše vyvrcholilo jedné noci v hotelu Junost. Vzpomínám-li na způsob našeho života na tomto zájezdu, trochu se dodnes divím, že jsme nebyli ani zatčeni, ani vyhoštěni, ani zbiti – dělali jsme myslím hroznou ostudu, totiž byli bychom dělali, kdyby to bylo někomu opravdu vadilo. Ale nevadilo.

Abychom výlet v duševním zdraví přežili, prodávali jsme dežurným džínsy a nakupovali za to alkoholické nápoje a jednou jsme se s kolegou kolem půlnoci takto vydali pátrat po nějaké dežurné, potřebovali jsme doplnit zásoby. Když jsme procházeli cizím patrem hotelu, nalezli jsme v jednom pokoji otevřené dveře, jimiž bylo vidět na stůl. Na stole stálo několik láhví vodky, mísa ovoce, krymský sekt v kbelíku s ledem… Nahlédli jsme a nikde nikdo. Nu, vot, řekli jsme si fatalisticky a s mladistvou oprsklostí, nalili si vodku, otevřeli sekt a popíjeli.

Asi za deset minut přišel odkudsi mohutný muž v bílém tílku bez rukávů a když nás uviděl, začal jevit známky nespokojenosti. Abych ho uklidnil, promluvil jsem k němu asi takto:

„Znáješ, továryšč, my inostránci, my Čechoslováky a u nás takoj obyčaj – kde otkryto, tam vozmožno.“

„Charošij obyčaj, očeň charošij,“ opakoval muž nadšeně. „Kdě otkryto, tam vozmožno! Prekrasnaja idea!“

S hrůzou jsem si povšiml širokých rudých lampasů na jeho tmavomodrých nohavicích. Byl to zase generál. Muž mě však objal a zlíbal, posadil se k nám a během hodinky jsme jeho zásobu vypili. Potom chtěl vědět, zda sebou nemáme nějaké děvušky a tak jsme ho odvedli o tři patra výš na osmilůžkový pokoj našich ženských účastnic, kde se také konala jakási oslava. Generál začal okamžitě vůči všem účastnicím realizovat prvotní sexual harrassment a ony odpovídaly tím, že mu nalévaly další a další deci vodky.

Když jsem odcházel, večírek ještě zdaleka nekončil, ale generál spal na prahu pokoje, takže jsem ho musel opatrně překročit a tehdy, aniž by otevřel oči, zamumlal:

„Kdě atkryto, tam vazmóžno…“

Možná tam právě začala nová politika otevřených dveří, jež pak vedla k rozpadu Sovětského Svazu… Ano, dveře mají v dějinách významnou úlohu.

Být autorem té americké příručky, třesu se preventivně strachy.

(2004)

O nesmrtelnosti

Nesmrtelnost je starý lidský mindrák. Jakmile člověku dojde, že jednou zemře, logicky ho to musí naplnit nespokojeností: cože, něco tak skvělého, něco, do čeho jsem tolik investoval, co jsem naplnil vědomostmi a úžasnými myšlenkami, totiž já, to že má jít jen tak do prdele? To tedy ne! A tak se snažíme se nějak zvěčnit.

Touha po nesmrtelnosti má mnohé zajímavé formy, někdy i tragické. Například kolega spisovatel Pavka Kuřinec chce být ne slavný, ale ze všech nejslavnější. Za následek to má, že stále víc a rychleji píše, víc a víc, knihy jsou pořád tlustší, až to vypadá, že Kuřinec věří ve známou dialekticko-materialistickou poučku o proměně kvantity v kvalitu. Obávám se, že u knih to neplatí. A navíc třeba Milan Kundera je prostě pořád o něco slavnější a chudák Kuřinec už pomalu ani nespí… Co mu poradit?

Adepti věčnosti se uchylují k nejrůznějším metodám. Jedna paní v sousedství měla velmi ráda svého psa a když pošel, nechala si ho vycpat. Seděl v jejím parádním pokoji na takovém taburetku, na polštářku, který užíval i zaživa a upřeně se na nás díval skleněnýma očima. Byl trochu odporný, ale bylo mi ho líto, ačkoliv se mu nic nedělo. Později se někam ztratilo jedno oko a majitelka ho nahradila knoflíkem, což vycpaninu pozoruhodně oživilo a přiblížilo divákovi. Řekl bych dokonce, že to trosku toho čokla polidštilo.

Víc, než toho psa mi ale bylo líto vycpaného koně v chebském muzeu – je to kůň, který padl pod Albrechtem z Valdštejna v nějaké bitvě, jenomže nikdy nevím, ve které, snad u Lützenu. Jízda na koni je jeden z mála sportů, ve kterých se jakž takž vyznám a vím, že tomu koni vůbec o žádný hrdinský čin nešlo. Koně dobře vědí, jestli vyhráli dostih, to je jim z nějakého důvodu až na výjimky vlastní – utíkají rádi, chtějí být první a dobře poznají, jestli byli; nechce se jim však ani omylem padnout hrdinskou smrtí. Často se jim to ale stávalo.

Když toho koně v muzeu opravovali, pomyslel jsem si, že kdyby nechali vycpat jiného, bylo by to levnější a zase by ten nový kůň mnohem déle vydržel a stejně to nikdo nepozná a je to vlastně jedno… Jenže to by bylo nehistorické a smyslem vycpaného koně je právě jeho historie, dostalo se mi poučení. Nu, především je dost malý, ale lidé byli tehdy taky menší.

Každopádně ten kůň působí také velmi smutně a jeho skleněné oči jakoby žalovaly: jak já k tomu přijdu, vlastně už nejsem žádný kůň, jsem jenom kůže, nejdřív ta vřava válečná, pak moje blbá smrt a teď tady ještě pomalu opelichávám…

Méně lítosti – skoro žádnou, přiznávám – pociťuji, když vidím vycpaného či sušeného člověka. Viděl jsem v životě čtyři sušené jedince, vynechávám egyptské mumie či mumie v klatovských katakombách (jenže takové mumie vznikaly působením klimatu, nikoliv záměrně), byly to dvě hlavy nepřátel z Jižní Ameriky a ostrovů Fidži v nějakém etnologickém muzeu a v Sofii jsem shlédl vycpaného Georgi Dimitrova a jak jinak, v Moskvě zase vycpaného Vladimíra Iljiče Lenina. Oba vypadali spíše smutně.

Vycpávat své náčelníky původně pokud vím jiné kmeny, než Indiáni Maui, ostrované Fidži, ve zvyku neměly, původně ani Rusové a Bulhaři. Kupodivu s tím přišli až programoví vědečtí materialisté. Vycpaný génius měl sloužit jako trvanlivý suvenýr. Typické myslím je, že pokus o suvenýr vznikl rovněž u nás, byl však proveden nedbale a ubohý první dělnický president se prý začal kazit a uhníval, ačkoliv byl podle obecného názoru léta preparován lihem.

Dnes myslím by byli kandidáty na preparaci zejména slavní fotbalisté.

Nad vycpaným géniem se neubráníte všelijakým pochybným myšlenkám. On tam tak leží, zpravidla má dolní polovinu těla zakrytu nějakým lajntuchem a vy si nutně říkáte – má vůbec nohy? Jak tam pod dekou asi končí? A jestli má nohy a všechno ostatní, vnucuje se vám nemilá představa jeho sušených genitálií a konečníku a… Pryč od toho.

Proti tomu je vycpaný kůň skoro estetickým zázrakem.

Koneckonců, což kdyby se kolega Kuřinec nechal také nakonec vycpat? Jen ale pozor – na pomníku se dá leccos opravit, například lze postavit sochu v nadživotní velikosti. To v případě vycpání nelze… Vycpaní vypadají spíše zmenšení. Jak říká přísloví, kdysi poněkud neslušně upravené mým otcem, není veliký trpaslík, i kdyby se mu na hoře postavil.

(2005)

Noční rozhovory
aneb Komunikace s médii

Jedny lidové noviny, celostátní to deník, měly pěknou reklamní kampaň, jejímž stěžejním heslem bylo: Naše noviny začínají tam, kde jiné noviny končí. Nu, za mého dětství a raného jinošství u venkovské babičky končily noviny zpravidla rozřezány na pravidelné kousky a napíchnuty na hřebík v reterátu. Tam jsem se s nimi pak setkával i já nezletilý a dychtivě se dovídal o světových katastrofách. Jestliže tam onen deník naopak začíná, může to mít něco do sebe… Ale nejspíše to tak nebylo míněno.

Nicméně ta představa mě přiměla pozastavit se nad přímou reflexí a využitím médií konzumenty, řečeno odborně, neboli jak lidé do novin, rozhlasu a televize píší a volají., nikoliv, co s nimi po přečtení dělají.

Někdy začátkem šedesátých let, ještě za totalitního režimu, studoval jeden kamarád novinářskou fakultu a jeho pedagog, takto šéfredaktor jakéhosi týdeníku, se jal vyučovat práci se čtenářskými dopisy. Kamarád, dotázán, jak se dívá na význam dopisů čtenářů redakci, odpověděl, že vychází ze dvou skutečností: za prvé, že do novin píší dopisy jen kverulanti anebo blázni, po případě pitomci, za druhé, že se jim ale musí odpovídat zdvořile, neboť jinak hrozí, že napíší znovu. Pedagog se na něj strašlivě rozhněval, neboť, jak se ukázalo, napsal o práci s dopisy čtenářů napsal tři knihy a troje skripta, kde vysvětloval, že tyto jsou naopak základem veškeré žurnalistovy práce, takříkajíc důkazem jeho bytí a stvrzením smyslu médií – a přítel měl veliké problémy, aby nebyl ze školy vypuzen, ačkoliv samozřejmě poněkud žertoval. I když opravdu jen poněkud.

Už tehdy docházely do redakcí především na straně jedné nepodepsané dopisy, respektive udání, dále podepsané, ale falešnými jmény a neexistujícími adresami, na druhé straně pak stížnosti, respektive udání, podepsané pravými jmény, vesměs zasloužilými členy Strany nebo uličních výborů. Možná i právě proto tehdy skutečně normální lidé s médii příliš přímo nekomunikovali. Zato dnes se s přímou komunikací roztrhl takříkajíc pytel. Ale zdá se mi, že platí přítelův axiom.

Všechna média po nás stále chtějí, jako kdyby to opravdu bylo jediným potvrzením smyslu jejich existence, abychom jim posílali esemesky, volali jim, psali a mailovali, hlasovali a něco u nich vyhrávali. Osobně sice podobně jako neznám nikoho, koho se ptala některá sociologická agentura na jeho volební preference, neznám ani nikoho, kdo by v těchto kontaktních pořadech něco vyhrál, ale věřím, že existují. Možná, kdybych se překonal a napsal jim nebo zavolal, že bych vyhrál taky, napadlo mě.

Abych se připravil, začal jsem takzvané kontaktní pořady nejprve sledovat. Ukázalo se, že nejveselejší jsou rozhlasové. Zřejmě se občan, telefonující do televize, obává, že nějakou technickou schválností bude vidět a tudíž se zostudí nebo prozradí – zatímco v rozhlase má podobný (falešný) pocit anonymity jako na internetu.

Brzy se mými favority staly noční kontaktní pořady v rozhlasech. Ačkoliv na privátních stanicích se dá vyslechnout leccos pikantního, dávám přednost vysílačkám veřejnoprávním. I ony ale jednak naplňují pravidla přítelova axiomu, zároveň však i návod pedagogův. Účastnit se aktivně kontaktního pořadu nicméně může být nebezpečné. Viz níže.

Nejčastěji volají opilé staré dámy. Některé si šlapou na jazyk a občas slyšíte žblunkání, jak si dodávají energie během rozhovoru. Typický rozhovor vypadá asi takto – opilá stará dáma volá do jazzové dvouhodinky.

Dáma: Dobrý večer… škyt. Jsem slyšet?

Moderátorka: Ale dobrý večer, vítám vás v pořadu Jazz v noci, je to pan Jiří?

Dáma: Jsem slyšet? Kdo je Jiří?

Moderátorka: Ach, paní Saša!

Dáma: Já váš pořad prostě miluju…

Moderátorka: Dobrý večer, to jsem ráda, že vás slyším, ztlumte si prosím rádio, abychom se lépe slyšeli.

Dáma: Chci vám říct, že váš pořad – prostě miluju…

Moderátorka: Kdybyste – to jsem moc ráda – to rádio…

Dáma: Miluju. Jste báječná. (Žblunky, žblunky, nalévání sklenky). Víte, já žádnej váš pořad nikdy nepromeškám…

Moderátorka: To jsem moc ráda. Dnes se ptáme na vaši oblíbenou jazzovou desku. Máte ráda nějaký orchestr nebo…

Dáma: Moje nej… promiňte, jsem taková citlivá… já poslouchám váš pořad. Mám vás moc ráda… pane… paní. Víte, já jsem… to Masaryk… a ten jazz…

Moderátorka (má radost): Máte nějakou vzpomínku na Masaryka? On měl rád jazz?

Dáma: Prosím?

Moderátorka: Na pana prezidenta Masaryka…

Dáma: Váš pořad je můj nejmilejší. Já bych vám chtěla strašně moc poděkovat, za všechno, co říkáte a jak jste taková… (žbluňky, žbluňky)… laskavá, víte…

Moderátorka: To jsem moc ráda… A ty vzpomínky na Masaryka?

Dáma: Víte, inteligentní a vzdělaná žena dnes… to není lehké… Proto poslouchám váš pořad. Já ho poslouchám pořád. Já bych vám chtěla moc tento… poděkovat…

Moderátorka: Moc děkuji a dáme příležitost dalšímu posluchači…

Dáma: Počkejte, já jsem vám ještě chtěla povědět, že na tu televizi se nedá koukat… takový pořady hrozný…ale vy jste taková hodná…

Moderátorka: Děkuju… a ten Masaryk…

Dáma: Ten by byl dneska zdrcenej… já vám to říkám…

Moderátorka pouští desku What a wonderful world. Ještě je chvilku slyšet žblunky žblunky.

Když posloucháte ty pořady častěji, zjistíte, že těch volajících je jeden okruh a už se asi znají, jako respondenti statistických a demografických průzkumů, kteří se scházejí v hospodě. Ti, kdo telefonují po politických diskusích si dokonce i nadávají a vyčítají redaktorům, že se ten debilní socan Krupička ze Severních Čech už zase dostal do vysílání – Krupička pak spílá v jiný den a jiném vysílání ostatním do pravičáckých oslů.

Můj favorit vysílal v neděli v noci, byl to pán s medovým, až bych řekl teplým hlasem, na rozdíl od jiných neměl jeho pořad pevné téma, nýbrž hovořil s telefonujícími o čemkoliv. Mluvil s volajícími něžně a nadšeně s nimi stále souhlasil.

To je základní pravidlo nočního kontaktního rozhovoru – souhlasit a radovat se. Někdy nedávají ospalí a unavení moderátoři pozor a reagují souhlasně a nadšeně „To je ale báječné“ i na sdělení opilé staré dámy, že jí chcípla kočka. Ale to jsou výjimky.

Rozhodl jsem se, že se do toho také zapojím a zvolil jsem si pseudonym Stáňa z Prahy. Předstíral jsem, že jsem opilá stará dáma a telefonoval jsem pánovi s teplým hlasem každou neděli. Vyprávěl jsem o tolika příšerných neštěstích, jež mne udánlivě potkala, doprovázel jsem je vždy nejprve slzami a pak teprve jsem se pochlubila, jak skvěle to snáším. Také jsem předstírala, že píšu básně, na ty měl pán s medovým hlasem slabost a tu a tam jsem je chraplavě recitovala. Moderátor mě obdivoval, dával mě ostatním za příklad, jak ty rány osudu (pozbyla jsem tří manželů, dvě děti zahynuly na moři, jedna sestra se otrávila houbami a chov psů shi-tzu mi vymřel na mor; mezi zvuky žblunky žblunky jsem o tom třesoucím se hlasem vyprávěla) výtečně snáším. Časem mě začal pozitivně srovnávat se svou matkou a dokonce vysloveně litoval, že se osobně neznáme, jak říkal, jsme jedné krve… Ostatní na mě žárlily a moderátor je měkkým hlasem okřikoval.

Nazdar, Stáňo, volali na mne po několika měsících nadšeně všichni moderátoři i moderátorky kontaktních pořadů. Měla jsem ráda jazz, vážnou hudbu i dechovku a časem mi začala chodit do rozhlasu pošta mého fanklubu.

Jenže – pak mě jednoho dne chytil v tramvaji revizor bez lístku a když jsme se dohadovali, zvýšil jsem trochu hlas. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se jako hadem uštknut otáčí muž o dvě sedadla přede mnou. Leknutím jsem málem zaplatil revizorovi pokutu. Byl to on, moderátor s měkkým hlasem. Jeho radost, když zjistil, že Stáňa je muž, byla zřejmá a projevovala se bouřlivě.

Teď už raději píšu sprosté ohlasy do internetových časopisů. I to je druh potvrzení existence, mé i jejich.

(2005)

VLADISLAV KUČÍK

Vzpomínka totálního nehoubaře

Houby nejím a nesbírám. Nebaví mě to. Pamatuji si výrok mého milého přítele, slavného televizního kameramana Františka Němce, který mi na jedné z recepcí Filmového festivalu v Karlových Varech řekl, u mého jásání nad nakládanými kyselými houbami: „Ty blbe, houby nejez, jsou těžký do žaludku. Dej si lehké bílé víno a plátek šunky.“ Kameramana Němce poslouchám dodnes. J Jo, poslouchám.

Vzpomínám, při tom poslouchání, na rok 2001, kdy ve vesnici Maletín, ekologicky čisté oblasti severu Moravy, s výjimečně čistým včelím medem, který mi závidí půl Prahy, a taky můj kamarád herec Filip Tomsa, se urodily tuny hub. Tuny. Auta externích houbařů, z dalekého či blízkého okolí, postávala u lesních cest. Chtiví sběrači – trvalý pobyt Maletín – vstávali ve tři ráno, aby s prvními paprsky nového dne vyrazili do hvozdů a v pět – opakuji v pět – vítězoslavně nesli ty nejkrásnější kousky, pod závistivými pohledy nedospalců, co ledva dojížděli auty ze svých chalup a domků a rezidencí. Pamatuji ten rok. I já podlehl tlaku sbírat tunu hub, mít jen pro sebe ty krásné hnědavé paličky, a dlabat pak v podvečer výživnou smaženici s domácími vajíčky, kterou by mi záviděly stoly králů světa.. Byl to krásný rok. S mým malým synovcem Zdendou Dočekalem, co teďka už bude studovat hudbu na konzervatoři, jsme vstávali… no v sedm… a ve vysokých gumových holínkách, proti ranní rose, jsme chvatně běželi do „našeho“ kousku lesa, kde jsme měli „svoje místo“ a kde jsme každé ráno sebrali svůj díl na krásném vlhko-slunečném létě.

Houby vůbec nejím.

Ale nikdy mi tak nechutnala smaženice, co babička Kučíková na velké kápi domácího sádla uměla ve žlutavých sluníčkách vajíček vysmažit nejlíp na celém světě.

Recept?

Stačí dobré domácí sádlo, na dně sklenice musí být usazeno pár škvarků, či lépe drť z nich. Hrábnout hluboko nerez lžičkou, vyklopit sádlo s drtí škvarků na nahřátou pánev, žádnou „wok“ nebo tak něco, klasická plechová pánev je zde třeba! Nu a dále je nutno neopomenout velkou a zdravou cibuli, z domácího pole, na drobounko nakrájenou a nechat ji na sádle lehounce zhnědnout. Teď přišla chvilka pro jemně nakrájené praváky. (Pro lehké žaludky je dobré praváky napřed trošku ovařit ve slané vodě, ta voda musí být ale slaná výhradně a pouze špetkou mořské soli!) Lehce houby osmažit, pak prsknout dobrých pět domácích vajíček, nechat je zesklovatět. Za dvě až tři minuty nasypat drcený kmín a středně pálivou papriku, nu a z plechové pánve je připravena ta nejlepší večeře, kterou jen každá babička může připravit! K tomu kus dobrého chleba, ne ale předem „průmyslově“ krájeného a zabaleného v igelitu, ale kus chleba domácího, z domácí pekárny!

(Úplně nejlepší je ovšem chléb se škvarkama, co ho ale dělají jen a pouze v jedné domácí pekárně na Šumpersku.)

Ne, houby nejím.

Ale sakra tu smaženici z praváků, tu bych si dal. Třeba hned. Pak bych hezky v naší chalupě v Maletíně usnul a ráno – pak ráno bych dostal bílou kávu s tím ekologickým lesním medem na domácím chlebě… A na oběd by byla bramboračka, se zbylými  kousky praváků, co se nevešly do večerní smaženice. A v té bramboračce musejí být na dně usazeny kuličky pravého pepře, jinak není ta pravá – z praváků…J

No jo, ale já sedím v Praze, ve svém bytě, je středně teplé léto, a píšu novou divadelní hru. Pro herce Filipa Tomsu. Houby se do Prahy moc převážet nedají. Ale ten pravý ekologický med Filipovi přivést mohu. Jen co zajedu do Maletína, co dopíšu tu hru, vypadnu na ekologicky čistý sever Moravy a nacpu se smaženicí na sádle a bramboračkou s kuličkami pepře.

Ne, houby vůbec nejím…

(Fejeton byl poprvé zveřejněn v knize Houby jako hobby. Vydalo nakladatelství IVOS v roce 2005.)

II

JINDŘIŠKA KUBÁČOVÁ

Mantila

Můj pradědeček Benjamin z maminčiny strany se jmenoval Bauer a ačkoliv měl německé jméno, byl ryzí Čech a pocházel z Chodova u Prahy. Měl však neposednou krev a boty z toulavého telete, takže mu náramně vyhovovalo jeho zaměstnání, kdy při montážích cukrovarů zcestoval daleké kraje a šířil tak slávu českého řemesla po celém světě. Tu jeho neklidnou touhu po světě po něm zdědily i jeho děti, které až na jednoho se později rozběhly po všech možných zemích.

Prababičku Žofinku si náš pradědeček přivezl až z Vídně, ale byla rovněž českého původu – i když jako sirotek vyrůstala od útlého mládí u své nejstarší sestry ve Vídni.

Žofinka si přivezla do Chodova něco městských šatů, vznešené způsoby a hrdé držení hlavy s přebohatým pletencem světlých vlasů. A to bylo také všecko. Sousedé z Chodova ten její zvednutý nosík neviděli rádi a protože o ní nic nevěděli a ona sama byla také nemluvná, domýšleli se všelijakých historií, aby si zkrátili dlouhé zimní večery. Zvláště dívky vsi, které si kdysi na Bena myslely, potají žárlily a brblaly po straně, že si ze světa přivezl nóbl paničku.

Jen tchyně Anežka věděla, jak to bylo, ale byla opravdu ráda, že si Ben ze světa přivezl hodnou a hezkou nevěstu. Bylo jí už v prázdné chalupě smutno a kromě toho už byla chatrného zdraví. Všude mladou chválila, jak umí počítat a jaká je to hospodyně a náramně se podivovala, jak Žofinka pěkně umí šít, vyšívat, háčkovat – ba i paličkovat. Když se časem v chalupě narodilo první vnoučátko, byla Anežka na vrcholu blaha, jen škoda, že se z toho štěstí nemohla dlouho radovat. Ben byl naštěstí v té době zrovna doma. A tak mohl sám posoudit, s jakou láskou a oddaností Žofinka matce posloužila až k smrti.

Přišlo jaro. Žofinka zase čekala dítě a Ben odjížděl znovu do světa. Tentokrát až kamsi do Španěl a sliboval, že Žofince něco pěkného doveze.

Když se vrátil, kopala v kolébce bosýma nožičkama malá Anežka a malý Jozífek už pěkně běhal kolem. Žofinka dostala krásnou černou krajkovou mantilu, jakou nosívají bohaté dámy ve Španělích. Točila se celá blažená před zrcadlem a nemohla se dočkat neděle, až v ní půjde s Benem do kostela. Ben si prohlížel svou mladou ženu a nemohl skoro očím uvěřit, jak Žofinka rozkvetla do krásy. Ty modré oči, zlaté vlasy a růžové, boubelaté tváře. Viděl po světě už nějaké krasavice, ale před jeho Žofinkou se mohly schovat.

Pak zase musel Ben odjet a Žofinka už zase čekala děťátko a tak to chodilo dokola skoro každý rok a na šňůře před chalupou přibývalo dětského prádýlka.

Žofina dostala postupně zlatý řetízek, nové náušnice i náramek a dokonce i zlatý medailonek s krásně namalovanou pradědečkovou podobiznou, aby na něho nezapomněla, když se pořád toulal po světě. Ben už v té době nosil mohutný knír, snad proto, že jeho bujné kadeře už poněkud prořídly. Zato Žofinka byla léty čím dál tím půvabnější.

Peněz bylo v chalupě dost, protože Ben v té době povýšil v zaměstnání, ale stavení chátralo valem a všude bylo vidět, že tu schází pořádná mužská ruka. Žofinka na to kupodivu moc nedbala. V té době už měl Ben svůj účet u České spořitelny v Praze a Žofinka proto schovávala pilně krejcar ke krejcaru a těšila se tajně, že by si snad v Praze mohli koupit dům. V Chodově moc nezvykla a dostat se do Prahy, kterou náramně milovala, bylo její velikou touhou.

Toho roku, co se stalo to neštěstí, odjel Ben hned počátkem února. V březnu přišla prudká obleva, všude bylo bláta po kolena. Žofinka měla plné ruce práce a trvalo jí dost dlouho, než si všimla, že neposeda Jozífek už pěknou chvilku není v sednici. Našla ho ve zbořeném domečku na dvoře, který voda podemlela a dítě nešťastné svou neposedností ještě rozviklalo. Žofinka si odechla, že je z hnojiště vytáhla živé, ale bohužel ne na dlouho.

Prochladnutí a snad i otrava vykonaly své dílo ve třech dnech. Co se namodlila i naplakala a doktora až z Prahy povolala. ale nic naplat. Dítě zemřelo.

Šílená bolestí se vtěsnala do černých šatů, které ještě měla od smrti Anežky, hlavu zahalila krajkovou mantilou a hořce plačíc šla sama za bílou rakvičkou.

Jen pár sousedů přišlo na pohřeb. Ženské Žofinku litovaly, ale tenkrát se to tak ani moc nebralo. Děti se rodily i umíraly a kmotřička Smrt byla častým hostem. Život šel dál.

Žofinka byla na to trápení sama. Největší hrůzu měla z toho, jak Benovi napíše tu strašnou historii. A tak otálela, týden, dva snad i tři. Její dopis byl zmatený a plný chyb. Když dopis konečně došel, Ben už věděl vše. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Ben nikdy neprozradil, která zlá huba mu sladkým slovem, plným narážek a jinotajů sdělila jeho neštěstí. Jedovaté slina však dopadla na úrodnou půdu. Ben, který na krásnou Žofinku už stejně nějaký čas žárlil, ve svém bolu zahořkl a stal se nespravedlivým.

Ano, to ona všechno zavinila. Nedala pořádně pozor na dítě a pak, jakoby to nestačilo, si parádnice vzala na pohřeb mantilu. Jeho krajkovou mantilu! Na nic nemyslí, jen na párdu, jen aby se chlapům ze vsi líbila. Vzal párkrát pero do ruky, aby jí všechno v hněvu napsal, ale srdce ho bolelo, a tak k tomu naštěstí nikdy nedošlo. Tak jí tedy jen po komsi vzkázal, že se velice zlobí.

Žofinka to zprvu nebrala moc vážně, ale když nepřišla odpověď ani na druhý prosebný dopis a nepřišly ani peníze, věděla, že je to zlé. Znala svého Bena velice dobře.

Žofinka sama byla z hrdé krve. Dvakrát prosit nebude, i kdyby měla s dětmi hlady umřít! Trošku litovala, že si neschovala nějaký ten krejcar stranou pro sebe, ale však ona si poradí. Zprvu trochu pomohla vídeňská sestra. Sama děti neměla a na ty Žofinčiny se zrovna třásla, ale pak se Žofinka postavila na vlastní nohy.

Něco peněz vyneslo malé hospodářství, něco naturálií dostala za propachtované pole. Vzala pár krajek a výšivek, které udělala kdysi jen tak pro zábavu a z potřeby ukrátit si dlouhou chvíli, a pokusila se je v Praze po domech prodat. Měla štěstí. Dobře oblečená, líbezná dáma s cizokrajnou mantilou, nedbale přehozenou přes ramena, vzbuzovala dobrý dojem. Tři nebo čtyři paničky žádostivě vztáhly ruku po mantile. Peníze by se hodily, ale Žofinka ten zpropadený kousek oděvu nemůže, ani nechce prodat. Příliš srostl s jejím osudem – a pak co by řekl Ben.

Ukázalo se však, že mantila může přinést do rodiny znovu štěstí. Vždyť Žofinka při troše trpělivosti dokáže něco takového vyrobit sama. A tak Žofinka našla prozatím obživu. Čím dál víc však vzpomínala na Bena, stýskalo se jí a bylo jí těžko. Doslechla se již, že montáž skončila. Chlapi z party se vrátili domů, jen Ben se nevracel. Toulal se snad sám kdesi po světě, kdoví kde byl a Vánoce byly za dveřmi.

Nejstarší Anežka se po tatínkovi teď stále ptala a jednou přišla z návsi s velkým pláčem, že se tatínek už nikdy nevrátí. Co jí měla Žofinka říci? Slíbila dětem, že tatínek se na Vánoce určitě vrátí a celé noci se modlila, aby to byla pravda. Na Štědrý den měla uklizeno, jako ještě snad nikdy. Na mechu za oknem stály bílé ovečky, na stole na bílém ubruse ležela do zlatova vypečená vánočka a červená jablíčka ze sadu. Děti byly už od rána čistě umyté a oblečené a ten den i nezvykle hodné.

Bylo už pozdní odpoledne. Žofinka potají stírala slzy a pomalu ztrácela naději, že Ben ještě přijde. Vymýšlela, jakou by dětem udělala zábavu, aby se trochu potěšily. Skončila nakonec u truhly s věcmi po babičce Anežce. Žofinka nalezla starodávné šaty a nenechala se dlouho pobízet. Oblékla je na sebe a kupodivu padly jako ulité. Až jí vytryskly slzy, když vzpomněla na tchyni. Rozumnou a klidnou. Jak by ji teď potřebovala. Šaty si už nechala na sobě. Přijala je jako dar, který jí Anežka podala přes práh hrobu.

Večer se nachýlil. Připjala si zlatý náramek, řetěz s medailónkem a náušnice. Rozpletla si vlasy a učesala znovu, docela novým způsobem, jak to viděla u paní, které posledně prodala své výšivky. Děti se na ni dívaly s okouzlením. Žádné dítě ve vsi nemá tak krásnou maminku. Pak prostřela stůl. Bílý porcelán s obroučkou ze zelených vinných listů jí daroval Ben loňského roku. Talíř pro sebe. Talíř pro Bena. Na obráceném talíři pro Jozífka zapálila svíčku. Talířek pro malou Anežku, pro Benjamínka a pro Toníčka. Malý Jakoubek už ležel nakrmený v polévce a šťastně snil svůj štědrovečerní sen.

Po chalupě vonělo vařené zelí a nic se už nedalo odkládat. Žofinka zapálila v cínovém svícnu svíce za mrtvé a začala se modlit. Modlila se nahlas, slzy kapaly do talíře a brada se chvěla dojetím. Aby je všechny Pán Bůh opatroval a hlavně tatínka, aby se jim ve zdraví vrátil. To už nevydržely ani děti a daly se všechny do vzlykání.

Starý Ben už stál v tu dobu pěknou chvíli za oknem a podupával zimou. Netroufal si vejít. Hněv jej přešel teprve nedávno a stále nemohl pochopit, proč Žofinka nepřišla s prosíkem.

Chtěl vejít hlučně a se sebevědomým výrazem předložit vyhládlé, opuštěné rodince své dary z daleké ciziny. Teď stál sám jako žebrák na zápraží a s otevřenými ústy s údivem se díval na plačící Žofinku. V matčiných šatech, ověšená jeho šperky a se zlatými vlasy v bohatém pletenci byla ještě krásnější, než když na ni vzpomínal.

Vešel tedy domů s pláčem a pokornou omluvou.

Byly to moc hezké Vánoce. Žofinka dostala překrásnou modlitební knížku vázanou v červeném sametu s tepanou přezkou uprostřed a ještě mnoho jiných pěkných věcí.

A ano, málem bych zapomněla. Můj dědeček Emanuel se narodil hned potom na počátku září příštího roku.

IVO FENCL

Za mámou

Bylo mi dvanáct a máma mi napsala mail: „Do Hrádku na hudební festival jedeme dnes i zítra. Ale asi bude blbý počasí… Viktor sice folkovou muziku moc nemusí, ale naživo si to dá rád. Těším se, Šmudlo, i když – a to ti bude stoprocentně nepochopitelné – mnohem víc bych si to užila sama.

Tím nemyslím bez Viktora. Tím myslím sama. Bez kohokoli. My jedináčkové už jsme takoví. Nejlíp je nám samotným. Jenže to se vždycky objeví nějaký blboň, který nás začne považovat za osamělé a zatouží nás obšťastňovat. A my přitom chce být jen Robinsony v davu. Když si chceme s někým pokecat, pokecáme. Když se chceme zakuklit sami do sebe, zakuklíme se.“

Dočetl jsem ten mail, a pak ho ukázal tátovi, se kterým se máma rozešla, už když mi bylo osm: „Taková byla vždycky?“

„Co já vím. Ty si ji pamatuješ líp.“

„Podle mne taková nebyla, tati, možná to znamená…“

Ale můj táta už zase něco montoval v dílně. Možná to znamená, že máma CHCE, abych tam za ní přijel. A znovu jsem si četl mail: „Dnes i zítra. Asi ale bude blbý počasí… Viktor sice…“

Viktor byl nový mámin partner, rocker. Tak on tam bude taky, snad proto táta od monitoru mého počítače tak rychle odskočil a znovu začal kutit. „Ale naživo si to dá rád. Těším se, Šmudlo, i když mnohem víc bych si to užila sama.“

Třeba to znamená, že máma už nemá Viktora ráda. I když… „Tím nemyslím bez Viktora. Tím myslím sama. Bez kohokoli.“ A vrátil jsem se ještě o pár vět: „To ti bude stoprocentně nepochopitelné.“

Třeba to znamená, že chce, abych tam za ní přijel, ale nedokáže mi to říct. Třeba se máma bojí, že bych tam Viktorovi vadil. Možná že sama neví. „Když si chceme s někým pokecat, pokecáme.“ Aha! A co když se jí zachce pokecat si se mnou – a já tam nebudu. „Táto! Jedu na Muziku!“

Z dílny žádná odpověď. Začal jsem hledat batůžek. Pak jsem šel do spíže a vylovil z regálu jednu igelitku. Do té jsem dal peněženku a náhradní triko a zmuchlanou ji nacpal do batůžku. Šel jsem do kuchyně, kde jsem uviděl svůj nedopitý čaj, tak jsem se koukl do chodby, jestli tam není prázdná plastová láhev od malé koly. Byla, na ledničce, takže jsem ji vzal a v kuchyni na židli jsem do ní začal čaj přelévat. Z konvice to šlo snadno, ta má hubičku, z hrnku už hůř, pobryndal jsem celou židli. Tak jsem ji rychle utřel kapesníkem, aby to táta neviděl, a kapesník byl hned celý mokrý, tak jsem ho vyždímal do dřezu a u sebe v pokojíku strčil do horní zásuvky mezi školní sešity. Všiml jsem si přitom dvou svých kamínků, u kterých pořád zapomínám, jak se jmenují, ale dala mi je kdysi máma. Když odcházela. Jasně, už vím, achát, a tohle chalcedon. Ještě jsem míval jeden, takový bílý, ale dal jsem ho jedné holce.

Takže ty kamínky jsem dal taky do batůžku, ale do takové kapsičky vepředu, a než jsem za nimi zatáhl zip, ještě jsem přidal modrou propisku, tužky, tuhé papírky, nakonec i notýsek. Máma je novinářka, což já taky trochu zkouším, takže si to možná na Muzice v Hrádku vytáhnu a něco si poznamenám! Dobrý nápad. I když asi ne, máma by třeba řekla, že se jenom předvádím a chci dělat chytrého. Ale ne, ta by to neřekla. No co, jestli tam, bude, stejně nebudu mít na psaní ani pomyšlení. Ale třeba tam nebude, psala přece o špatným počasí. To tam pak budu sám. A třeba se začnu nudit, a tak se bude sešitek hodit, vždyť si můžu kdyžtak napsat třeba i něco jiného.

Třeba deník. Anebo krátkou povídku.

Sešitek jsem zběžně prolistoval. Byl sice plný různejch blbostí – na každý druhý stránce -, ale pořád ještě zbejvaly ty první stránky, tak jsem ho zase zazipoval do kapsičky. Když jsem pak batůžkem zamydlil, tak propiska a tužka chřestily o ty kamínky. Ještě jsem šel znovu do spíže a chtěl sebrat tabulku čokolády, ale zjistil jsem, že jsem si už všechny snědl. Nevadí, koupím cestou. Vzal jsem ještě mobil a uvažoval, zda to mám mamince napsat, že tedy vyjíždím, ale tak strašně rád bych ji překvapil… A tak jsem nenapsal nic.

I mobil – v pouzdře – jsem přidal do kapsičky. A kdyby pršelo, všechno z kapsičky přendám do igelitky uvnitř batůžku, protože ten proprší. A na chvíli mne napadlo, že schumlaná igelitka je jako miminko u mámy v bříšku. Jako já, než jsem se narodil.

„Tati, já jedu… Já jedu za kamarádama.“

Chtěl jsem původně normálně do dílny zakřičet, že jedu za mámou a za Viktorem, ale pak mě nějak napadlo, že táta Viktora nemá zrovna v lásce (zatímco mně rozhodně nevadí).

„A za kterými?“ vyšel otec z díly s něčím, co připomínalo zvětšený kus lega smontovaný s mou stavebnicí merkur.

„Za Vojtou, za Jindrou a za Oldou.“

„Až do Cheznovic? Ale už budou tři.“

„Za hodinu jsem tam a v devět večer zpátky.“

Táta něco mrmlal, že se mám pořádně oblíknout, ale bylo přece léto. Srpen. A kdybych promokl, tak mám náhradní triko u mámy v bříšku, é, teda v igelitce. Tak jsem jel jen tak: v šedém triku s třemi knoflíky u krku, to je takové pohodlné, v džínách – a v těch rozšklebených botaskách, kde mám hodně volnou nohu. Batůžek jsem si jen tak přehodil přes štangli a vyrazil. Byly teprve tři hodiny a cesta na Hrádek mohla trvat hodinu a půl. Festival začínal až v šest, ale doma bych už stejně nevydržel. A na cestu jsem se docela těšil.

Nejprve jsem jel okolo policajtů a byl rád, že nemusím svítit a ani dodržovat stanovenou rychlost. Pak jsem sjel z kopečka okolo benzinky a prohoupl se do dalšího kopečka a to už jsem si zpíval. Já nevím, jak vy, ale já vždycky, když jedu, tak si zpívám, akorát co je zvláštní, že člověka vždycky napadne jiná. Dneska mne napadla jedna mámina z dob, kdy jsem byl ještě malej: Horo, horo, vysoká jsi. Ostatně jedna vysoká hora mne čekala – hned za Šťáhlavama. Párkrát už jsem ten asfaltový stoupák houbovým lesem i vytlačil, ale tentokrát jsem si toužil vypotřebovat svůj elán. Asi jako když jsem byl menší a stále lítal mezi kuchyní a dílnou, až mě tátou s mámou zastavovali a smáli se. „Potřebuju si vypotřebovat svůj elán,“ říkal jsem jim už tenkrát. „Ale proč ty výbuchy pusou?„ smála se děsně máma. Jó, to se naši ještě děsně milovali, a teď už jsem velkej a žádný výbuchy pusou nedělám a táta mne zapsal na fotbal, ale já mám elánu pořád dost, i když jsou tréninky. A tak jsem to vyšlapal jako nic, a pak už se jede po rovince, kde je taková krásně široká krajnice, až konečně uvidíte rokycanskou věž. Taky že jsem ji uviděl – a zase si uvědomil, jak jsou ty Rokycany hrozně krásné, ale nejen Rokycany, taky hluboké lesy okolo silnice a nebe s obláčky a… A pořád jsem musel myslet i na tu krásnou kunu, kterou jsem potkal včera vpodvečer u nás na zahradě. Víte, ona bydlí mezi stropem a střechou naší garáže, ale chodí na lov. Včera vykoukla z keře, a když mně uviděla, jak tam stojím, zase zakoukla, i když jsem ze sebe dělal sochu. Bože, jak ta byla hezká! A jak veliká! Větší než kočka! Obdivoval jsem její hebkou srst a šel do chodby domu a díval se skrz záclonu na zahradu a asi za minutu zase vykoukla. Abych ji lépe viděl, odhrnul jsem záclonu, ale kuna sebou trhla, oběhla naši garáž z druhé strany… a pak už jsem ji neuviděl.

Když jsem dojel do Rokycan, tak bylo teprve čtvrt na pět. Tak jsem to vzal přes park kruhového objezdu na náměstí a zastavil u první cukrárny, ale měli dovolenou. V lahůdkách zase jenom nějaké obložené chlebíčky, ale zato mně napadlo, koupit si jednu kolu, tu já hrozně rád. Sice už jsem měl ten čaj, ale hned jsem se chtěl napít koly, jenže tu mne napadlo, že bych ji mohl na Muzice nabídnout Viktorovi a mámě… a jestli tím pádem nebude vypadat blbě, že už je upitá. Ale pak jsem se stejně napil, byla tak slastně studená…

Zatímco červenec toho roku se zdál Afrikou, srpen začal chladněji, ale v triku a džínsách mi bylo na kole tak akorát. Fištěl jsem si to v Rokycanech sem tam po náměstí a jednu chvíli to bylo úplně jako slalom mezi cikány. Smáli se. Pak jsem zastavil u kašny a jen tak koukal, jak shora ze sochy crčí ty vody a rozstřikují se v kapičkách na průzračné hladině. Pak jsem začal hledat třetí cukrárnu, protože jsem měl děsnou chuť na čokoládu, ale všiml jsem si prodejny knížek. Tak jsem si před ní opřel kolo a šel jsem tam. Hned za dveřmi drbala paní prodavačka s nějakou jinou paní a drbaly celou dobu, co jsem si prohlížel knížky. Napadlo mě, že v Rokycanech asi nemají ženské do čeho píchnout. Našel jsem i jednu hodně zajímavou knížku o záhadách nacismu a s hákovým křížem na obálce, ale stála dvě stě korun. Ty jsem sice měl, ale musel jsem šetřit. Na tom festivalu se přece třeba nejspíš bude u brány platit, ne?

Jak to tam v tom přírodním divadle ale vypadá, to jsem nevěděl, protože jsem tam ještě nikdy v životě nebyl, ale co jsem si pamatoval, bylo to, že písničkář Samson Lenk ten festival založil už v roce 1990, kdy já jsem ještě zdaleka nebyl na světě a máma si zrovna brala tátu. Tehdy prý došlo k nějaké krizi plzeňské Porty, a tak Samson objevil zapomenuté místo na kraji Hrádku. A tam začal ty festivaly pořádat, pozval tam za léta kdekoho – i z Ameriky – a tohle letos už byl patnáctý.

Vyšel jsem z knížek a přejel ulici k samoobsluze, protože tam bylo na skle napsáno mimo jiné i cukrárna, bohužel však uvnitř zase žádná pořádná cukrárna nebyla, tedy aspoň ne taková, jako třeba bývají v Plzni, tj. aby tam měli kávová zrna – mňam – . anebo aspoň žloutkové věnečky či kokosky s marmeládou – taky mňam. V téhle samoobsluze jsem zato uviděl plné regály různých čokolád a okamžitě mě napadlo, že koupím tu úplně nejdražší a největší až pak budu sedět vedle mámy a Viktora, tak že ji najednou jen tak nonšalantně vytáhnu z batůžku: „Dáte si?“

A pak, až si ji rozdělíme a schroupeme, tak je zase překvapím, když vytáhnu tu dobrou, studenou kolu, a řeknu zase úplně klidně, zrovna tak jako kovboj z westernu: „Dáte si?“

Jenže ty čokolády byly zbytečně drahé, a tak jsem nakonec koupil jen čtyři úplně malé za třicet korun – dohromady – a jednu hned na náměstí slupl, ale až u koše, aby mě to nesvádělo a nehodil jsem obal na dlažbu, což by mi určitě nějaký cikán vytkl – a právem.

Zbylé tři čokoládky jsem přidal do té kapsičky ke kamínkům a k mobilu a k zápisníku a vlastně bylo fajn, že jsou tři, tu velkou bychom museli s mámou a Viktorem složitě dělit.

Pořád byla ještě fůra času, ale už jsem to nemohl vydržet a nemohl jsem se dočkat, abych již konečně viděl, jak to přírodní divadlo vypadá. Jenže nebe se začalo podezřele zatahovat a za chvíli krápalo. Dostal jsem docela strach. Ale pak jsem se rozhodl, že na toto nebezpečí nebudu vůbec myslet.

Ostatně – musel jsem myslet na něco jiného. Na cestu, protože v těchto končinách už jsem to vůbec neznal. Nejdřív mě ještě ve městě vrátil nějaký pán, že jsem prý měl odbočit už na předchozí křižovatce, a potom jsem zase vjel na stezku pro cyklisty mezi louky, a ta bůh ví kam vedla. Nějaká paní s dcerou ale zrovna proti mně vezli dvojčata a já se zeptal, jestli dojedu do Hrádku, a ony přikývly a ještě mi ukázaly kudy přes lávku. Tak jsem jel dál a hrozně jsem se těšil.

Na chvíli jsem taky zastavil – u takového lesíka – a napil se mimo jiné znovu trochu koly. Přemýšlel jsem přitom, jestli je lepší přijet na Muziku později anebo dřív.

Když přijedu později, to znamená už po začátku, bude to lepší, představoval jsem si. Suverénně tam totiž vejdu branou a máma hned vykřikne: „Hele, Šmudla přijel!“

Zatímco když přijedu moc brzy, tak tam budu určitě sedět na lavičkách zcela sám a jako oukropeček, o kterého se nikdo nezajímá, a až Viktor s mámou vejdou do amfiteátru, nebude to takový haló efekt.

Jenže vydržet to nešlo, a tak jsem znovu vyrazil a měl dál úplně skvělou náladu, i když začínalo pršet, a představoval jsem si, jak tam suverénně vrazím třeba i úplně promočený, až bych šel ždímat jako ten kapesník, ale zároveň i jako by se nechumelilo, a jak poběžím rovnou k mámě a budu volat: „Tak tohle počasí miluju a ještě ať hřmí a ať sjede klidně blesk támhle do té kůlny a nám krásně hoří plameny.“ A máma bude v šoku, ale pak se budeme s ní a s Viktorem o to víc řehtat. Určitě! Anebo jsem si představoval, jak se tam budu jen tak nonšalantně procházet mezi usedajícími diváky a holky na mne budou kulit oči a já jen sem tam nějakou oslovím, ledabyle, a máma to bude všechno vidět.

Konečně pak půjdu – jako náhodou – okolo ní a Viktora… a řeknu: „A heleme, vás dva už jsem někde viděl.„ Anebo řeknu, aby měli ještě větší radost: „A hele, vy dva tady… Asi patříte k sobě, což.“ A pak se zase budeme všichni hrozně smát.

Vjel jsem do Hrádku – a to už lilo. Navíc jsem zase bloudil, i když tam byly šipky: K přírodnímu divadlu. Ale místy rozkradené. Nakonec jsem se musel schovat v autobusové zastávce, kde byl uvnitř strašný bordel, sklo na špinavé zemi – a vůbec – a ještě nějaký pán se tam za mnou nacpal – v tom lijavci – ale já si ho ostentativně vůbec nevšímal a hrál si jenom s mobilem a přitom zase vymyslel nový začátek… Přijdu prostě nonšalantně k mámě a Viktorovi a řeknu: „Tak jsem tady měl dneska celej večír vystupovat, ale neudělalo se mi dobře, a tak to Samson musel zalepit asi dvaceti bezvýznamnými kapelami.“ A přitom jsem si představoval, že bych byl někdo jako Mick Jagger, a že mám v mobilu místo hry kalkulačku a na ní po každým svým megakoncertu počítám, kde jsou ty daňové ráje, abych nemusel platit nikomu žádný daně, a že třeba v Nizozemí a v Monte Carlu v Monaku. No, a že mi z těch kalkulací nakonec opravdu vyjde, abych se na toho Samsona vykašlal, protože se mi takový koncert v Hrádku nevyplatí. A dál jsem si představoval, jak je Samson z Plzence zoufalý a všude lítá a třeba i za Slávkem Janouškem a jak mu telefonuje: „On to Šmudla odvolal, Kristova noho, tak… Tak nepřijel bys lidem zabrnkat a zakokrhat. Musíme to něčím zalepit.“

A to celé jsem si vymyslel hlavně proto, abych imponoval Viktorovi, který je taky rocker. Jako Mick. Ale… Ale jak imponovat mámě? To mě už taky napadlo. Přijdu k ní od brány a první, co řeknu, bude: „Já mám nápad! Super! Na úplně novou rubriku do novin.“ A máma se s obavou zeptá: „Na jakou?“ – a Viktor bude taky čučet, a já řeknu: „Bude se to jmenovat Cyklistovy zápisky.“ „A o čem to bude?“ „No, mami, dáš tam mou fotku, takovou malou barevnou hlavičku, jako to bývá, ale ta bude stále to na stejném místě v Mladé frontě po celý rok, tři sta šedesát pět dílů, no, a pod tím vždycky bude, co jsem nového provedl policajtům na silnici. Tak třeba, jak jsem klidně překročil na kole povolenou rychlost třicet kilometrů za hodinu, ale oni mi to nedokázali změřit. Chi chi. Anebo jak jsem porušil na kole zákaz parkování – a zase se mi nic nestalo. Nebo jak jsem měl přes den nerozsvícené světlo a ještě se jim vysmál. Ale, víš, to by byl vždycky jen takový vtipný úvod, mami, rozumíš, ne? Takový pošťuchování, aby vynikla blbost některých zákonů, které schválil ten… Ten Paroubek, ne? Ale postupně bychom mohli zvolna měnit tón a až by ty provokace nalákaly čtenáře, dávali bychom postupně těm policajtům i v něčem za pravdu.“ „A Paroubkovi také, že?“ smála by se máma. „Ne, tomu ne. Jenom tomu, že teď umírá na silnicích už méně kluků, jako já, když jezdí řidiči opatrněji a víc se bojí.“

„Dobrá, ale co by bylo jinak obsahem té rubriky?“ zeptá se maminka – a já řeknu: „Bude to prostě můj deník. A v něm každý den to, co se mi nejdůležitějšího přihodilo. Tak třeba, že jsem byl dneska poprvé na Muzice. Anebo co se mi stalo ve škole, tedy až skončí prázdniny, a co si myslím o Stephenu Kingovi (že je to dětský autor) – a co o Jamesi Bluntovi, tom zpěvákovi. Co o muzice, co o filmech, co o svých kamarádech, i třeba co o holkách. Co o tobě a co tady o Viktorovi a co o svém tátovi a co o Polívkovi, tvém šéfovi v novinách – no, a vůbec.“

„A ty si jako, Šmudlinko, myslíš, že by to někoho zajímalo?“ rozesměje se máma.

„Já si myslím, že jo. Řekni o tom šéfredaktorovi, prosím tě.“

Za těchto úvah přestalo pršet a já znovu vyrazil a brzy se dostal k přírodnímu amfiteátru, ale byla tam opravdu brána, ach jo. Já tak trochu doufal, že nebude, a že to je všechno a každý rok zadarmo. Že to snad Samson dělá z lásky a všechno hradí sám. Ale lístek stál tři sta třicet korun.

Máma má sice novinářskou průkazku, ale já ne, a tak jsem to musel zaplatit, a pak šel do brány, jenže jsem uslyšel: „Tak to ne. S tím kolem sem rozhodně nemůžeš, chlapečku.“

Otočil jsem se – a tam stál sám Samson Lenk. Ale ne, neříkal mi to on, nýbrž vazbič vedle, který se mu jenom podobal. „No, tak nemůžu,“ povídám a odvedl jsem kolo pokorně stranou, kde jsem si ho zamkl.

Ještě zbývalo půl hodiny do začátku, ale přírodní divadlo už se plnilo. Překvapilo mne, na jak prudkém svahu jsou lavičky, a hrozně mi to připomínalo všechna řecká a římská divadla, i když tady všude rostla tráva a stromy a obklopovala to spousta zeleně. Už-už jsem vcházel do zorného pole všech těch lidí, kteří už seděli odzdola až nahoru, když se mě zmocnila tréma. To já tak vždycky mám.

Víte, mně je hrozně nepříjemné, když se na mne někdo kouká, i jenom jedinec, obzvlášť je-li holkou, a když se na mne najednou koukne čtyři sta lidí, tak to se studem propadám. A tak jsem couvl.

A rozhodl jsem se, že to celé obejdu co nejvíc po straně a že vylezu mezi takovými smrčky až nahoru a tam si sednu někam na krajíček a začnu klouzat očima po lidech pod sebou, až konečně uvidím mámu a Viktora. No, a pak k nim sejdu… a řeknu všechno, co jsem si cestou připravil a pobavím je tím, určitě. No, a pak už si budeme normálně povídat, chvíli, ale to už začne zpívat ta první, ta Američanka, ta Loma Bracewellová, a tak zmlkneme a budeme jenom poslouchat, protože to už přece vím, že máma je taková, a že by tam seděla nejradši sama a bez nás a jen tak se nechala unášet krásným přednesem Dylanových písniček anebo Slávkem Janouškem. A tak ji nebudeme rušit.

Jenže když jsem vylezl lesíkem až nahoru a do toho rohu, tak tamodtud bylo vidět na lidi pod námi dost špatně, a tak jsem to celé nahoře obcházel a viděl, že plno lidí se tu pomalu chystá tábořit a snad i nocovat. Leželi a seděli i v jehličí a všichni byli na rozdíl ode mne vybaveni pláštěnkami anebo celtami nebo aspoň něčím, na co si aspoň mohli sednout.

Konečně jsem si taky našel místečko, a protože byla ta lavička mokrá, dal jsem pod sebe to náhradní tričko. A sedl si, ale pořád se musel posunovat, protože vždycky někde někdo ubyl a někdo naopak přišel s celou rodinkou, tak jsem nakonec skončil trochu dál od kraje. Ale to už jsem v celku nevnímal a pořád se jenom koukal po své mámě a čekal, že buď v některé ženské tváři šťastně poznám ji, anebo v obličeji některého muže poznám Viktora. Jenže ono těch tváří a tvářiček bylo až trochu moc, ne, tak jsem si to předtím nepředstavoval. A navíc, přímo pode mnou měli takovou širou střechu z plachty, takže na lidi pod ní jsem neviděl, a zároveň mi připadalo trapné odcházet znovu ze svého místa, když už se okolo mě všecko tak tísnilo a když už se za chvíli mělo začínat.

A taky že se začalo. Uvaděč nejprve žvanil nějaké nesmysly a já shora koukal na všude okolo jeviště rozložené reklamy, jako třeba na country rádio Karolína, a pak začala zpívat ta Američanka a to už bylo fajn, i husí kůži jsem chvíli měl. Znělo to tam moc dobře, tleskali jsme jí, přidávala a něco anglicky říkala o Bobu Dylanovi. A pak zase komentátor a další zpěváci, tentokrát celá skupina.

Mezitím už jsem si už několikrát prohlédl všechny lidi a byl si skoro jistý, že Viktor a moje máma tady ještě nejsou – tedy pokud nesedí zrovna někde pod tou stříškou, a tedy paradoxně jen tři metry přede mnou…

Sice jsem mámu už i několikrát uviděl, ale vždycky to byla jen nějaká jiná mladá žena se stejně rusými vlasy anebo stejně bílým kabátkem, jaký měla máma na sobě, když jsem ji viděl posledně.

Aha, asi přijdou s Viktorem až na Janouška! napadlo mě nakonec, protože toho zpěváka měla máma ve zvláštní oblibě. Nebo přijedou prostě později, třeba je akorát odradil ten déšť. Třeba zůstali déle na chalupě, anebo doma v Plzni. Anebo ztvrdli doma úplně. Třeba vůbec nepřijdou!

Ale rozhodně jsem se koukal pořád dolů a ke vchodu, a protože stále přicházeli další a další lidé, mladé páry, jedinci i skupinky, cítil jsem se docela fajn, protože jsem chápal, že Viktora a svou mámu okamžitě spatřím, až se vynoří, a že je od té chvíle už budu mít zcela pod kontrolou a budu jen a jenom sledovat, kudy se amfiteátrem pohybují a kde naleznou místečka. A až si někam sednou, tak já, kluk, se na ně dlouho a dlouho budu jen dívat, a právě díky tomu mě začne bavit i koncert.

A třeba to jen tak vydržím až do konce – a napadlo mě taky, že mámu snadno hned poznám, protože je hrozně krásná ženská, má pěknou postavu a… a takový ten fotogenický obličej, takže stačí, aby jenom vstoupila do místnosti, jakékoli, a už za pár vteřin je středem pozornosti. A to se jí dneska stane i tady. V amfiteátru. A já se díval pozorně po každém, ale přísahám vám, vůbec jsem tam za celou dobu neuviděl jedinou ženu a snad ani holku, která by se mámě vyrovnala. Vůbec. A koukal jsem hlavně dolů k bráně, a tedy na to místo, na které jsem se při příchodu tak bál vkročit a z něhož jsem se vrátil mezi smrčky.

Ale máma není jako já. Ta tam už za chvíli klidně vejde, tak jako do záře reflektorů, a hned i zamává, protože na ni taky zamávají, protože… Protože ji zná každý.

Ale máma nepřicházela. Ani Viktor. A jemu vlastně nesmím ukřivdit, napadlo mě. Takže řeknu radši: „Jeden den bude v té rubrice vždycky fotka má, ale druhý den Viktorova, mami, takže jeden den budu komentovat politickou situaci já, tvůj syn, no, a druhý den bude Viktor komentovat situaci povětrnostní.“ Jo, a taky jsem si ještě vzpomněl na tátu – a co by komentoval, ale to už jsem sám věděl, že o tohle by rozhodně nestál.

A pak už bylo sedm… a pořád nic, a tak jsem napsal mámě esemesku: „Jel jsem do Hrádku. Už neprší, je hezky, jedna paní zpívala Dylana, mám dobrou náladu.“ A taky jsem dobrou náladu měl, protože i když mě už přestávalo bavit to hraní a zpívání, tak jsem se pořád a pořád mohl dívat na nové a nové lidi, kteří přecházeli i přicházeli, a celá ta atmosféra tady pro mne byla úplně nová a hezká. Jenže máma je hezčí – a bez ní to nemělo cenu.

Batůžek jsem měl vedle sebe a ruku na něm. Pak seděl nějaký mladý pán a pak jeho žena – byla taky dost hezká – a měli tam dvě malé holky a kluka, daleko menšího než já. Chvílemi na mne všichni koukali. A nalevo zase seděl starší chlap a dál i jeho žena a za mnou nahoře spousty nejrůznějších týpků, většinou v maskáčích… Sáhl jsem do batůžku a důležitě se napil ledové koly. Vyndal jsem mobil znovu z pouzdra a cpal ho do kapsy a každou chvíli pak na něj koukal, jestli máma odpoví, ale to nestalo.

Pak už jsem začal přemýšlet, jak odtamtud odejít, aby to nevypadalo nějak divně, nikdo totiž moc neodcházel. Napravo byla ta rodina a nalevo ještě víc lidí, hm, nejlepší tedy bude, když budu ustupovat dozadu – a hlavně musím vyrazit rychle, a to nejlépe v pauze mezi písničkami, když se tleská. Ne, ještě líp: uteču mezi dvěma kapelami.

Hm, ale co když Viktor s maminkou jsou skoro u mne? Co když sedí celou dobu hned tady pode mnou, tady přede mnou, pod tou zelenou plachtou? Co když… Konečně jsem se odlepil. Vyběhl jsem šikovně přes části laviček, kde nikdo neseděl, a byl jsem zase volný. Hned mi bylo lépe, než mezi tolika lidmi. Otřepal jsem se a nahoře pak znovu kráčel nad celým divadlem a proplétal se mezi ležícími i sedícími, až jsem došel úplně na druhý kraj a tam odtud bylo opravdu vidět i pod onu plachtu, a tak jsem tam dlouho stál a vytahoval se na špičky a zase klesal, ale pokud jsem se koukal dobře, tak ani máma, ani Viktor tam neseděli.

Asi tedy přijdou později, opakovalo se mi v hlavě. A třeba mi neodepsala, aby mě mohli překvapit, i to je možné, vždyť já je taky chtěl překvapit a dát jim ty čokolády a dál jim napít koly. Té jsem se ale teď manifestačně znovu napil sám. A snad bych tam čekal dál, ale nevzal jsem si bundu a už prve na lavičce mi začínala být hrozná zima. Ne, tam na to místo už se nevrátím – a ne, ani si nic nezapíšu. Na co?

Stejně mi to nikdo nevydá a nebude žádná rubrika a ani ta napůl s Viktorem, protože máma nepřijde. Leda zítra. Možná. Jo, a taky mi mohli zatím ukrást kolo.

Běžel jsem tam, ale kolo tam bylo, a já se vlastně už těšil, jak se zase projedu – a šerem, ale celou cestu jsem měl mobil zavěšený v pouzdře na krku a aspoň zezačátku se díval, jestli mi třeba máma nenapíše: „Tam my už tady taky jsme.“

Ale nic se neobjevovalo a když jsem byl menší, tak mě mamka brala i do náruče a dávali jsme si pusy, to je snad normální, ale mně o tohle teď nešlo, chtěl jsem ji prostě jenom vidět. Jenom jsem se chtěl dívat, ještě tam z toho svého místa nahoře, jak se hýbá do rytmu folku… a třeba bych k nim šel až úplně nakonec, anebo… Anebo taky vůbec, ne? Ne, rozhodně bych je neotravoval.

Za Rokycanama jsem samozřejmě píchl a neměl nic na zalepení, a tak jsem kolo těch zbylých deset kilometrů vedl po kraji silnice, ale v levé ruce jsem stále držel mobil a vždycky když jelo auto, dělal jsem, jako že telefonuju anebo vyklepávám esemesku, takže to a nic jiného je ten důvod, proč kolo vedu, a doufal jsem, že nikdo nevidí, jak mám splasklou pneumatiku a nesměje se mi. A stále byla větší tma a domů jsem se dostal až hodně po desáté.

„Ty jsi brečel? Kde jsi byl?“ zeptal se táta.

„U Vojty, u Jindry a u Oldíka.“

„A co dělají?“

„Co by dělali? Pozítří odjíždějí s rodiči do Chorvatska, jako každý rok.“

„Nechceš vajíčka?“

„Tak jo.“

A zhluboka jsem se napil koly. Ty čokoládky jsem ale snědl až po míchaných vajíčkách a taky jsem se umyl a všechno uklízel.

A zítra si musím zalepit duši.

ZUZANA CWIKOVÁ

O příchodu muže

Byl tam jen on a bizon. Jinak nic. Ticho. Krása. Snažil se zaostřit svůj pohled někam kupředu, zahledět se více do dálky, ale stále byl přitahován. Poddal se tomu. V očích zvířete se odrážely mraky. Byly fialové a modré a silné. Pluly nesmírnou rychlostí a unášely oči s sebou do nekonečna. Ty jakoby váhaly, zda opustit tělo a plout také, odpoutat se. V mracích se ukrývá mnoho moudra. Napoví duši, jakou cestou se má ubírat. Je v nich odvaha a síla jít dál. Mraky se nebojí. Bývají kruté a nebezpečné. Přesto znají pravdu. Znají příběh každého živočicha. Znají budoucnost. Naslouchejte.

Uhnul pohledem a začal si prohlížet bizonovo tělo. Snad ho zaujala jeho majestátnost, možná, jak mu z rozehřátých svalů stoupala pára. Byl obrovský. Stál zeširoka, až udýchaně a černými kopyty se zarýval stále hlouběji do rozbředlé půdy. Dlouhá, tmavě hnědá srst kolem hrudníku byla napjatá a vztyčená. Hlava se zdála drobná a svěšená, avšak nepostrádala hrdý výraz, utajovala věčný vzdor, symbol svobody. Nozdry se chvěly.

Ticho bylo omračující. Nehnul se ani lísteček, a přesto bylo ve vzduchu něco těžkého. Přicházelo to pozvolna a zaplavovalo vše. Stíny se rozlézaly. Všude okolo plula neviditelná energie, kroužila kolem bizona a zase se obloukem vracela, vystoupala vzhůru, aby pak mohla prudce klesnout a těsně nad zemí se zakřivit ve své nekonečné smyčce. Vířila, jako by měla vlastní hlavu, kroutila se a proplouvala skrz trnité keře. Plazila se suchou trávou, až dorazila k chodidlům chlapce. Začala se pomalu ovíjet kolem jeho kotníků a spirálovitě stoupala kolem celého těla až k temeni hlavy, kde se nejasně vytrácela. Chlapce zachvacovalo najednou horko a hned zase chlad, světlo se mu nepříjemně míhalo před očima, ale nedokázal je zavřít. Celé tělo jakoby ztuhlo, upadlo do snu a jen tak se vnášelo v prostoru.

V oku bizona se zaleskla hvězda. Byla jako nádherné vysvobození, byla tak jasná a teplá, dárkyně života, pohupující se v nekonečné síti vesmíru…Tělo zaplavil neznámý pocit síly a v uších zazněly písně dávných předků. Srdce se rozbušilo prudkou vášní a láskou k těm známým tónům. Hruď se začala vzdouvat a zafoukal vítr.

Bizon náhle přivřel oči. Když je opět otevřel, hvězda už tam nebyla. Místo ní spatřil chlapec jen temnotu. Podíval se na oblohu a ta skutečně byla černá jako uhel, ocelová a studená. Mraky se slily v neprostupnou clonu. Celá krajina jako by se stále zmenšovala, obloha klesala a tlačila k zemi vše živé. Vítr prudce zesílil a přihnal drobné víry prachu. Chlapec se rozkašlal a v té chvíli se na obzoru ukázal stříbrný klikatý blesk a hladce rozřízl oblohu, doprovázen varovným potemnělým hromem, kdesi v dálce. Chlapec leknutím přivřel oči a ve své hlavě uslyšel tisíce bubnů, jak tvoří jednolitý rytmus, koloběh života. Uslyšel hlasy předků, táhlé zavytí kojota, cítil, jak se kolem něj všechno hýbe a pulsuje, jak se vesmír rozpíná.

Otevřel oči a bizon byl pryč. Krajina byla jako za šedivou clonou, z nebe se prudce spouštěly provazce lesklé vody a rozbíjely se o kameny a hlínu, vytvářejíce hlasitou melodii. Vše jako by se opět nadechlo a uvolnilo. Nervy povolily a dovolily tělu se pohnout. Muž se narovnal a pomalu vykročil zpět, směrem k vesnici.

Výlet

Vyšel ze dveří domu a nechal je za sebou prudce prásknout. Klíče mu zacinkaly v kapse. Byl to pro něj trochu neobvyklý zvuk. Rozhlédl se a dlouhými kroky přešel ulici. Nad hlavou mu obrovskou nezměřitelnou rychlostí uháněly mraky. Táhly na západ.

Ve spěchu se ohlédl na dům. Byl pořád stejný. Starý, oprýskaný, v některých bytech byla dokonce vybitá okna. Přišlo mu najednou docela líto, že v těch bytech nikdo nebydlí. Že na stěnách kvete plíseň a že sklepy jsou vlhké a zatuchlé. Nečekal, že ho tohle někdy napadne, takhle přemýšlet o starém domě. Je to přece jenom dům. Jeden z mnoha v tomhle městě. Dům přece nestojí o jeho lítost. Stojí si sám a moudře bafá z komína a podřimuje v chladném, sychravém odpoledni. Jeho myšlenky se pomalu stočily na jeho vlastní byt. Představil si dveře, zvonek, kulaté kukátko, boty v botníku za rohem, prasklé umyvadlo. Napadlo ho, že by měl vyměnit žárovku v kuchyni. Praskla a střepy ležely všude na podlaze. ,,Teď už je to stejně jedno,“ řekl si.

Přesto zamířil do elektra a koupil ji. Venku ji vytáhl z krabičky a prohlížel ji, jak je lesklá a čistá. Napadaly ho všechny lesklé předměty v jeho bytě. Lesklé zrcadlo, lesklá pánev, nůž na stole, konvička na čaj. K nohám mu ve větru přispěchal list starých novin. Zvednul jej, narovnal a složil. Myslel si, že bude vypadat důležitě. Důležitě jako pánové bankéři, úředníci a podnikatelé, kteří se zrovna kvapně vyrojili z banky. Nesli kufříky, deštníky, složky a někteří měli pod paží noviny a v levé ruce klíčky od auta. Jiní se vláčeli s velikými krabicemi a ti další měli přes pravý loket přehozený plášť a druhou rukou si zrovna nasazovali klobouk. On klobouk neměl a přišlo mu líto, že teď si ho asi nikdo s úředníkem nesplete, protože nemá co na hlavu a taky že nekráčí dost důstojně a nedělá tak veliké důležité kroky, které by úředníka možná trochu připomínaly. Zkoušel se alespoň tvářit důležitě, když rychle přeběhl silnici a vmísil se mezi ně s novinami pod paží a druhou rukou v kapse, aby to vypadalo, že v ní hledá klíče od auta. Měl najednou takový potřebný pocit. Pocit, že někam patří, že je součástí toho chumlu života, že taky někam spěchá. Všichni podnikatelé se ale brzy rozešli ke svým autům, na autobusové zastávky nebo volně odkráčeli ulicí a on zůstal sám. Nechtělo se mu domů, ale pak ho napadlo, že objímka je doma sama a že určitě čeká na svou žárovku. Uvědomil si pro sebe vážnost situace a obrátil se k domovu. Noviny vyhodil do popelnice.

Když dorazil před dům, přepadla ho nezkrotná chuť jít se ještě na chvíli podívat k molu. Na čluny. Otočil se tedy a zamířil k přístavu. Šel pomalu se skloněnou hlavou a počítal svoje kroky. ,,Jedna, dvě, tři…“ Když došel k číslu osm set dvacet dva, uviděl nejprve hlavní stěžeň. U čísla osm set sedmdesát jedna už byl dobře rozpoznat bílý nátěr levoboku, a pak už přestal počítat, protože se zastavil a v úžasu hleděl na celou loď. Byla bílá a dlouhá a úzká a celá hladká. Plachty byly stažené, což ho trošku mrzelo, ale ne zase tolik, aby si neužil celý pohled. Zamával rackovi, který se vznášel vysoko na nebi. Voda byla klidná a tichá a u betonového břehu se zelenaly řasy. ,,Natrhám si trochu domů.“ řekl si v duchu a přišel až ke kraji mola, kde se voda pomalu přelévala přes beton a zase rychle utíkala zpátky, aby se snad příliš neohřála. Šikmá plocha, svažující se do moře byla velice kluzká a on postupoval opatrně, aby neuklouzl. Když už mu voda sahala po kotníky, natáhl ruku dolů a nehty seškrábl trochu řas. Dlaní z nich pak vymačkal vodu a strčil je do kapsy k žárovce. Uspokojivý pocit se mu rozlil po celém těle a on konečně vykročil domů.

Před svým domem vytáhl svazek klíčů a přemýšlel, který z nich asi patří do zámku. Postupně vyzkoušel všechny a velice ho udivilo, když se nehodil ani jeden. Zaklepal tedy v domnění, že mu přijde otevřít někdo ze sousedů. A opravdu se po chvíli otevřely dveře a v nich stála starší žena.

„Dobrý den, co potřebujete?“ zeptala se.

„Já tady bydlím a nepasuje mi klíč,“ odpověděl.

„Ale tady vy, pane Kameníček, už dávno nebydlíte. Váš ústav je přece o ulici dál!“

Praktično

Praktično. Spojme neochvějné dráty existence s pančovaným lihem a dostaňme odpornou nutnost, dýchající s lehkostí nosorožce v louži bahna. Povznesme se nad všední realitu vyklízení myček, zalévání květin a roznášení roztočů. Zavelme na ústup nerozdmýchanému chtíči donekonečna se ploužit mezi regály toaletního papíru a zavařeným hráškem.

„Co je to?“

„Nevím.“

„Jak se jmenuješ?“

„Nevím“

„Kde leží Tádžmahal?“

„Ve městě Agra v Indii.“

„Kde je Indie?“

„Nevím.“

Žaludky všech se otřesou při pohledu na cizí žaludek uprostřed rychlostní komunikace mezi Doksy a Kladnem, prázdný žaludek místní prostitutky už tolik pozornosti nevzbuzuje.

Je důležité nenechat se příliš unést osmdesáti sedmi procentní slevou, která se vidlácké dívence, jež je poprvé v obchodním domě, nakrucuje přímo před nosem.

Matky zajímá, jestli synové nechají spadnuté Toffifee ležet na koberci a zmizí, anebo jestli počkají, až ho někdo rozšlápne, aby pak mohli stopovat otcovy zapatlané pantofle až do komory, kde si schoval na později kus bůčku a milenku. Slyší pár mlaskavých zvuků a hádá, jestli tatínek volá čiči na jejich kočku nebo na tu sousedovu.

Kamarád jde na operaci střeva a neví proč na sále najednou vypnuly pojistky. Co když se mu říká slepé proto, že když se vytáhne, tak člověku oslepne duše? Odhadne to jenom elektřina, ale nikdo její poselství nechápe. Společně s pár deci krve se vycucne z těla energie a to je pak jenom kus vláčného hadru…Laparoskopie je přece nuda, když nevíte, co to je. Řezání chápe každý.

Když je vaše spolužačka všeobecně uznávaná popěvkářka, přejete jí úspěch, ale po čase zjišťujete, že nesnášíte slova jako „zkouška“, „noty“ nebo citoslovce „munmun-monmon“. Těšíte se na chvíli, kdy vám smutně oznámí, že ztratila hlas a bavíte se při představě, jak se doma dáví syrovým vajíčkem.


„Prosím Vás!“

„Přejete si?“

„Ty kalhoty, které jsem si minulý týden u vás koupila, mají kaz. Vyměníte mi je?“

„Nelíbí se vám barva?“

„Barva je v pořádku, ale tady vepředu je dírka v látce.“

„No ale neříkejte, že se vám nelíbí barva?“

„Vepředu je díra.“

„Ale barva je to hezká, viďte?“

„Máte stejný kus?“

„Moment, podívám se.“

„Promiňte, ale jsou už jen v jiné barvě. Nevadí vám to?“


Potlesk. Plácání stovek tupých lepkavých placek, jedna o druhou. Navzájem. Tleská se tlustému funícímu chlapovi, jehož nakladatelství FAT právě vydalo pátý díl příručky na hubnutí. Báječné. Davy se těší na půl kila brokolice a litr vody.

Důchodci si rádi stěžují. Naposledy to bylo na odporný bahenní zápach, jež se linul z místního žabího rybníčku. Hlouček ze sebe vyprodukoval jednoho odvážného staříka a ten za pomoci francouzských holí a vyndané zubní protézy, kterou používal místo horolezecké skoby, nabral vzorek vody do odměrky na léky. Pak se rozlícený dav vydal na místní úřad a zorganizoval sípající protestní akci, doprovázenou varovným vrčením elektrických invalidních vozíků. Prosby o odstranění hnijícího povlaku z povrchu rybníčku byly vyslyšeny. Parčík, v němž se rybníček nacházel, byl vykácen a na jeho místě vyrostla báječná kvalitní automobilka Kia. Obyvatelé místního domova důchodců jsou nyní spokojeni.

„Jindřiško!“

„Coo?!“

„Jindřiško!“

„Noo?“

„Tak si představ…“

„Cožee?“

„Říkám, tak si představ.“

„Co si mám představit?“

„Tak si představ, že místo toho žabince co tam byl, dali ti mladí šikovní hoši v montérkách do toho rybníka nějakou hezkou duhovou vodu…“

„Cožee?“

ZORA ŠIMŮNKOVÁ

Hospodská byla jako kytara

Hospodská byla jako kytara: širokej zadek nakláněla mezi stoly, až jsem se bál, že mi pivo vyrazí z ruky. Měli tu dobrý pivo, Kozla, chodil jsem sem ale kvůli muzice.V naší ulici byly dvě hospody. Ale jen tady hráli každej pátek dixieland.

Za ty léta už jsem měl vychytaný místo s nejlepším výhledem. Sedával jsem blízko výčepu, pokud tam teda nezacláněl Zrzavej Pete, ale ten chodil poslední dobou málo. Šetřil na barák, a byl proto pořád v práci.

Pamatoval jsem všechny štamgasty léta nazpátek, vzpomněl bych si i na starýho Nerudu, co tu šéfoval před Máří. Ale to už bylo dávno: deset – patnáct let? Za tu dobu Máří zestárla. Když tady začínala, byla ženská krev a mlíko, postavu jako kytara. Trochu do větru, řekli byste, kdybyste viděli, jak chodila, jak se kroutila, ale nikdo na ní nic nevěděl. Bydlela v bytě nad hospodou a kdyby si začala s někým z okolí, a že zájemců bylo dost, byla by hned na ráně. Ochotně nastavovala zadek k poplácání, bavila se, ale jinak nic. O víkendech za ní chodil maník v červený kožený bundě, prej automobilovej závodník. A možná to i tak bylo, když se zabil při autonehodě, zbyl po něm Máří velikej vavřínovej věnec, co někde vyhrál. Přinesla ho do hospody a pověsila na zeď nad výčepem. Po každým malování se vrátil zase na původní místo, což svědčí o tom, že Fredy, ten závodník, pro ni nebyl tak uzavřená kapitola, jak jsme mysleli, když si přivedla šoféra Standu.

S ním se zklidnila, snad proto, že u ní bydlel a nechodil jen o nedělích jako Fredy. Jezdil pro barrandovský ateliéry a u filmu vůbec asi dělá spousta veselejch chlapíků, protože tu dixielandovou partičku sem přivedl on.

Když tu s dixielandem začínali, nebyli nic moc. Časem se vypracovali, koupili si lepší nástroje a občas v hospodě chytli i nějakej kšeft. Jednou měli hrát na oslavě i největšímu uhlobaronovi z Teplic, ale dva dny před tou slávou umřel a s vystoupením pro tři sta lidí byl konec. To jen, že ta partička nebyl žádnej bídnej hospodskej šraml.

Nejkrásnější dixie doba trvala tak dvě nebo tři léta. Pak přišla krize, lidi šetřili a do hospody chodili už jen takový, co si museli hlavu vypít, ať se dělo co se dělo. A ne ty, co jdou jen na jedno dvě piva, slušný občani jako vy nebo já. Ani muziku neměl chuť nikdo moc hrát, natož poslouchat.

Standu propustili z práce a začal pít. Máří už ani služby nestřídala, byla v práci pořád, jen aby je oba uživila. Taky už nelítala po place jako vlaštovka, ztloustla, otékaly jí nohy a plácaly po zadku se naučila zmrazit pohledem tak, že je navěky přešla chuť. Na samým konci týhle neradostný doby dostal Standa invaliďák a jestli předtím ještě občas pomáhal v lokále, teď už dolů ani nechodil.

Byly to špatný léta, v týhle větě je všecko.

A pak se NĚCO STALO a lepší časy se vrátily. Jednopivové, jak jim říkám, a nedělní rodinky s dětmi zase začaly chodit, a když Máří za okno nalepila ceduli DIXIELAND OPĚT KAŽDÝ PÁTEK, dala vymalovat lokál a na čistou zeď zase vlastnoručně pověsila věnec po Fredym. Na výpomoc si vzala neteř a když hrál dixieland, obsluhovala většinou jenom ta Markéta. Máří seděla jako každej jinej host a jen kasírovala. – Dixie, to je moje hudba…, zpívala na melodii z Limonádovýho Joea.

A vypadala v tu chvíli jako tenkrát, když jsem jí viděl v hospodě poprvý. Zardělá a smějící se ženská s postavou jako kytara. Holky nemůžou za to, že stárnou – ale kluci taky ne.

A pak to přišlo. Město dům prodalo a novým majitelem se stal nějakej Amík, suchoprd, co nechtěl v baráku hospodu.

Dneska se proto hrálo naposledy. Kapela dorazila v kompletním obsazení: klarinet, saxofon, bicí, trubka, dvě banja… Přišel jsem brzo, abych Máří pomohl, a proto s ní stačil dát řeč. – „Kam bych šla? Nahoru půjdu,“ hodila hlavou směrem k hospodě na horním konci ulice. „Mejt nádobí. Z důchodu se Standou nevyžijeme. Kór když on potřebuje ty léky, už to zase zdražili, sviňáci.“

Standa jezdil už nějakej pátek na dialýzu a veřejným tajemstvím bylo, že to s ním růžový není. Hubu na špacír si pustil saniťák Lojza, co ho vozil. Věděl to asi celej svět, ale řekl bych, že Máří nic nevěděla nebo si to aspoň nepřipustila. Kdo ji měl rád, na nic se neptal, a to byli skoro všichni.

Nehodlala truchlit: „Nějak bylo, nějak bude,“ típla cigáro. „Pojď mi pomoct se stolama.“

Bylo natřískáno tak, že ani já si neměl kam sednout. I Zrzavej Pete přišel: „Když je to naposled, to musím. Barák se nepo…,“ hulákal mi do ucha. Kapela hrála jako o život a já si prohlížel lokál jako bych ho viděl poprvé.

V jednu chvíli se kolem mě protáhla ven Markéta. Bylo tolik lidí, že se na mě musela doslova nalepit. Přísahal bych, že při tom zavrtěla zadkem.

V deset večer jsem pil pátý pivo, když vzadu někdo zhasnul. Svítilo se jen nad trumpeťákem, kterej vstal a nasadil sólo. Během něho Máří obřadně sundala ze zdi nad výčepem ten věnec po Fredym a chvíli ho držela nad hlavou. Bylo to její vítězství, ten večer, ta hospoda, dixieland…Ten aplaus si zasloužila.

Ještě dozníval, když se v lokále objevil Lojza saniťák. Za ním jsem pootevřenými dveřmi zahlédl Markétu. Zamířil k Máří, něco jí pošeptal a vyvedl před hospodu.

Protože jsem měl poměrně přehled jak a co, postavil jsem se k pípě a točil, dokud se Markéta nevrátila. Tou dobou už každej věděl, co se stalo, nikoho jsme proto nemuseli k odchodu dvakrát přemlouvat. My dva jsme pak všechno nahrubo uklidili a hospodu zamkli.

Bylo už skoro ráno, když si na dvoře dala Markéta prvního práska.

„Nakonec je dobře, že se to stalo zrovna dneska,“ řekla zamyšleně. „Že poslední, co slyšel, byla ta muzika. Dost nás trápil, ale když hráli dole dixieland, byl vždycky chvíli hodnější.“

Na to se nedalo nic říct. Chvíli jsem myslel na Standu, kterej už v dixielandovým nebi jistě veze na koncert Bixe Biederbecka nebo poslouchá nějakou pekelně dobrou kapelu. Pak jsem Markétě půjčil čistej kapesník a objal jí kolem ramen. Opřela si o mě hlavu a já jí jemně poplácal po rameni a pak po zadku. Nic víc, přátelé, nic víc.

– o -

Za nějakej pátek začali hrát dixieland v druhý hospodě, ale už to nebylo ono. Možná je hudba jako kytky, nedaří se jí všude stejně.

(26. října, hospoda Nad kostelem, Žižkov – 31. 10. 2006, 16:28 hodin. Láďovi Š.)

PETRA HAASOVÁ

Beskyde, Beskyde…

„Tak už bys mě konečně mohla přijet navštívit,“ zazněl mi do ucha rázný hlas mojí kamarádky Věry, která před dvěma lety, v důsledku lásky na první pohled, padla do tenat sympatickému valašskému „ogarovi“ a v celkem krátké době opustila Prahu kvůli Rožnovu pod Radhoštěm. Od té doby mi ve svých četných dopisech líčila nádhernou přírodu, zdravý vzduch a atmosféru plnou lásky k bližnímu a porozumění, která z místních obyvatel údajně přímo čiší. Při jejich čtení jsem si pokaždé vzpomněla na moje oblíbené „cérečky“ Gabru a Málinku z knížek Amálie Kutinové, které mě provázely celým dětstvím a díky kterým pro mě pojmy Pustevny, Radhošť, Nový Hrozenkov či Kopanice nebyly ničím cizím. Při každé zmínce o Valašsku jsem tak přímo cítila vůni dřevěných roubenek a podzimních ohníčků. Nakonec jsem té spravedlivě rozhořčené osůbce slíbila, že přijedu na víkend. Ostatně – poznat další část naší krásné vlasti nebude vůbec na škodu, alespoň přibudou nové zkušenosti.

Po šestihodinové cestě přeplněným rychlíkem jsem si tedy konečně potřásla rukou s ogarem Ondrou, kterému, kdo ví proč, Věra říkala Jaráši. Když jsem si prohlížela jeho sympatickou tvář a pomalý úsměv, pochopila jsem, že stojím tváří v tvář té nejlepší příčině proč opustit hlavní město a splynout s přírodou. Věra ho, již očividně přeonačená, vzápětí energický vybídla, aby se přestal „oškéřat“ a nalil „slivovicu“ na tykání, na zdraví, na setkání a na zítřejší výlet na Pustevny.

„Pojedeš sama s Jarášem. Máme jen dvě kola, tak jsem si na zítřek objednala klientku, budu jí vykládat karty. Když po dvanácté vyjedete, do sedmi jste zpátky a pak se jde na tancovačku. Vedle v šenku hraje cimbálovka, to se ti bude líbit,“ chrlila na mě Věra informace, které mi stočily uši do kornoutků. Karty? Co asi přimělo silně pragmatickou Věru dát se na cestu mystična? Že by to zdejší povětří? A v neposlední řadě …. „Na kole? Blázníš, vždyť jsem na tom neseděla patnáct let. A navíc – má to být výlet – TURISTIKA, nikoli CYKLOTURISTIKA“. Musela jsem mít oči jako tenisáky, protože mě Jaráš a jeho pomalý úsměv ujistili, že se nemám čeho obávat, že je to „brnkačka“. Proč jsem se jen blíže neinformovala o jeho obdenních návštěvách posilovny a faktu, že když si jde večer zaběhat, je venku minimálně hodinu? Proč mi vlastně Věra nevyložila karty už před naším odjezdem?

Druhý den ráno jsem se zachmuřeným pohledem sledovala Jaráše, jak z garáže vytahuje příšerné monstrum, které by určitě vyhrálo první cenu na výstavě kostitřasů. Vypadalo to jako rekvizita z pohádky Královna koloběžka první, akorát to mělo pedály. „Tož si to ozkůšaj,“ vyzval mě srdečně a já odhodlaně šlápla do pedálů.

„Tak co?“ zazněla z jeho strany následně zcela zbytečná otázka.

„Nefungují brzdy,“ informovala jsem ho z křoví u silnice, kam jsem to ihned po dvou vteřinách jízdy střemhlav napasovala.

„Jo, já zapomněl, hned to sešteluju,“ nabídl dobrácky a s funěním něco kutil u řídítek. Mezitím mi podával kusé informace o zvláštnostech po domácku vyrobené přehazovačky a sedačky rafinovaně stočené ke štangli. Poté mi vtiskl řídítka té ďábelské věci do rukou a zmizel směrem k Pustevnám. Zbaběle jsem se ohlédla zpátky k domu, ale u vědomí, že Věra za klientkou zamkla a tím mi bylo dost důrazně naznačeno, že nechce být rušena, jsem opět nasedla a s pozadím vystrčeným do pravého úhlu k blankytně modré obloze vyrazila za Jarášem. Ještě než jsme vyjeli z Rožnova, bylo zapotřebí projet dvě křižovatky. U jedné z nich stáli policisté, ale přestože jsem se všemožně snažila upozornit na zchátralý stav mého dopravního prostředku a následně se nechat alespoň na pár hodin zabásnout, nebylo mi to nic platné. Navíc se oba „oškéřali“ ze všech sil a jeden mi dokonce zasalutoval.

„To musí být tím zdejším povětřím,“ pomyslela jsem si, zasalutovala taky a následně přes tři ulice chytala balanc. Od ukazatele na Dolní Bečvu mával očividně již půl hodiny odpočívající Jaráš, a jakmile jsem k němu zadýchaně dorazila, už pokračoval v jízdě. Zatímco mě zpravoval o různých pamětihodnostech a krásných výhledech na hřeben Radhoště, já v duchu přemítala, jestli funguje také přední brzda a kde vlastně je. Kdybych si přečetla turistického průvodce a zjistila, že v příštím okamžiku „zahneme doleva a začneme prudce stoupat na Kamenné, les vystřídají louky s výhledem na Vsetínské vrchy, Soláň…“, zůstala bych doma s Věrou a kartami. Ani naděje, že cestou potkáme valašské dřevěnice, o kterých jsem dlouhá léta pouze snila by moje rozhodnutí nezměnila.

„Jaráši!!“ zaječela jsem na kilometr vzdálená mohutná záda mého průvodce a nasadila kosmické tempo.

„Jak je to vlastně daleko?“ zahalekala jsem po chvíli, kdy mi bylo jasné, že jediná možnost, jak jej dohonit, je sestřelit ho.

„Ále, asi dvacet kilometrů – tam i zpátky…..ale zpátky je to z kopce,“ dodal rychle a pokoušel se znovu nasednout. Zalapala jsem po dechu. Pohled na strmý kopec před námi ve mně probudil sveřepého rebela. Pomalu jsem sestoupila z kostitřasu a prohlásila, že od nynějška jsem turista a hodlám si krásy beskydské přírody užít a nikoli je „profunět“ a „propotit“. Zpozorovala jsem, jak tomu mírnému ogarovi zacukal pravý biceps, nicméně neztratil duševní rovnováhu a rovněž seskočil z kola. A bylo čím se kochat. Podzimní sluníčko prozářilo jasně zelené lesy a sem tam se za zatáčkou naskytl božský pohled na něžné údolíčko s dřevěnými chaloupkami. Nádhera, klid a mír, jen kdyby mi kostitřas nevyráběl po celou tu dobu prohlubeň v mém boku a Jaráš kolem mě provokativně neobjížděl obrovskými oblouky, aby prý nevyšel ze cviku. Postupem času přestaly zabírat výmluvy typu „musím najít kapesník“ nebo „podívej se na ten krásný strom“ jako důvod pro zastávku, když tu mě zachránila bystřinka, která přímo sváděla k osvěžení. Využila jsem toho naplno – tak, že jsem strčila celou hlavu do chladivého proudu vody a trpělivě čekala, až mě přejdou myšlenky na utopeni kostitřasu i průvodce.

„Říká se, že kdo se vody z tohoto pramínku napije, omládne o deset let,“ plnil Jaráš neúnavně své průvodcovské povinnosti bez ohledu na své a mé vražedné úmysly. „Ale myslím, že to asi nebude pravda,“ dodal zadumaně.

„Blblblgll – a proč?“ snažila jsem se zjistit, co mu překazilo jeho víru v dávné pověry.

„No, protože kdyby to byla pravda, tak by z tebe za tu dobu, co jsi strávila v té vodě, bylo batole.“ Poslední kilometry vedoucí k Pustevnám proběhly v naprostém tichu, ve kterém jsme zřejmě oba v duchu probírali otázku pověr. Myšlenky, které mě odváděly od skutečnosti pravděpodobně způsobily, že jsem si v útulné hospůdce na Pustevnách dala obrovský bramborák se spoustou cibule, česneku, a malým pivem, aniž bych si uvědomila, že den ještě nekončí a čeká mě společenský večer. Guth-Jarkovský by nade mnou zalomil rukama.

„Ty, Ondro, proč ti vlastně Věra říká Jaráši?“ odhodlala jsem se ke všetečné otázce, jakmile bylo jasné, že už hlady neumřu.

„No, to máš tak. Jarášek (nebo také Rarášek) je naše valašské strašidlo. Je to hotový poklad v chalupě, když si ho dobře vychováš – teda vypažíš. Vylíhne se totiž z vajíčka od černé slepice a černého kohouta, které po devět dní a nocí musíš držet pod levou paží. Nesmíš se při tom mýt. Kdo ho při sobě nosil, tomu nosí štěstí, třeba i v loterii. Ale když jsi na něj zlá, ofoukne tě ohnivým dechem a tobě naskáčou na obličeji boláky. No, a od té doby, co jsem jednou nevsadil naše čísla na sportku, když jsme mohli vyhrát třetí cenu a Věra z toho chytla kopřivku, jsem Jaráš.“

Rozhodla jsem se být nadále hodná. Za prvé mi nic jiného nezbývalo a za druhé – co kdyby mě ofoukl ohnivým dechem a mně se opravdu něco urodilo na obličeji?

„Věděla jsi, že dopadnu takhle? Řekly ti to ty tvoje karty?“uhodila jsem při návratu na Věru hned ve dveřích, ukazujíc jí bouli jako slepičí vejce, která mi zůstala jako památka po setkání s jedním rožnovským dubem.

„Ale jo, chci říct, na to, co mi řekly karty, vypadáš ještě dobře. A teď šup do sprchy, cimbál čeká!“ ukončila moji snahu pozitivně ovlivnit svůj osud. Kostky byly vrženy a já se rezignovaně nasoukala do společenského oděvu.

„Nespi, tohle v Praze nemáte!“ šťouchala do mě o hodinu později u stolu ve valašskému šenku. Spolkla jsem poznámku, že NIC, co jsem za celý den poznala, včetně pramenů mládí a soukromého strašidla nemáme, a soustředila jsem se na dění na parketu. Tam se pohybovala spousta očividně cizích lidí, ale všichni tančili stejně – byla to nádherná souhra pohybu, jako by všichni chodili léta do kursů valašských tanců. Nevěřícně jsem sledovala tu nádheru a soulad, když tu ke mně přistoupil chlap jako hora a vyzval mě k tanci.

„Běž, máš to v kartách,“ zasyčela Věra a pošoupla mě i s tanečníkem směrem k parketu, kde se ostatní právě začali rozohňovat do rytmu nové písničky.

„Pod tým naším okénečkem stóójí lipka zeléénáá,“ juchal na nás z pódia pětičlenný cimbálový soubor a synchronně s ním dole na parketu podupávali valaši jedna rodina. Můj tanečník, očividně čím dál zklamanější, že si vybral nějaké cizí dřevo, v pravidelných intervalech naléhavě šeptal „otočka…OTOČKA…ó jézuskote…“ ve snaze naučit mě bleskurychle základy lidového tance, které ovládá každé čtyřleté dítě široko daleko….no ale až tak daleko, odkud jsem se vyloupla zase ne…. Takže když šly ostatní cérky jednou doprava, já šla dvakrát doleva. Když se podupávalo, já zvedala ruce nad hlavu. Udělala bych lépe, kdybych ogara poslala pro jinou a sama ve stavu sedacím dočkala konce večera. Ale mně se najednou hrozně zachtělo jim všem dokázat, že i ve mně je kus jejich folklóru. Dozněla další sloka a já se připravila na refrén, kdy se cérky po celou dobu, za jásavého výskání, točily kolem své osy a ogaři si pucovali kalhoty na stehnech a na kotnících. Přišla má chvíle.

„Jipíííí!!“ zaječela jsem a asi šestkrát jsem se zatočila jako káča. Můj tanečník zůstal v naprostém tichu stát jako opařený a stejně tak ostatní, kteří se chystali zasednout ke stolům, jelikož písnička skončila a byl čas na občerstvení.

„Juch!“ zařvala jsem na závěr spontánně a – nenaleznuvši oporu ve svém zkoprnělém tanečníkovi – vyrazila ajsem směrem, kde se nacházel nejbližší styčný bod a zprudka se ovinula kolem cimbálu.

„Jo, a to jsi v těch kartách měla taky!!“ zajásala Věra nadšeně od našeho stolu. Vrhla se ke mně a vyprostila mě z cimbálu, neboť můj taneční vyzyvatel statečně dělal, že překonává střevní potíže a ostatní valaši na tom nebyli o nic lépe.

„Přesně – dejte si pozor na lidi, kteří vás nutí do neznámých aktivit, dopadnete špatně. To je neuvěřitelné, u tebe to vyšlo na sto procent!!“

„Jede odsud nějaký noční vlak?“ zeptala jsem se jí mrazivě ve snaze dostat se od ní co nejdříve a co nejdál. Kam se poděla ta avízovaná atmosféra plná lásky k bližnímu a přátelství? Moje poraněná ješitnost však nenaříkala dlouho. Brzy začaly od okolních stolů k tomu našemu putovat džbánky s jiskřivým vínem a nedlouho nato, jsem byla pasována na „událost týdne“ a obdarována dřevěnou soškou pohanského boha Radegasta.

Po půlnoci už téměř všichni tančili odzemek „po pražsku“ a Věra se mi ve slabé chvilce přiznala, že na Pustevnách nikdy nebyla, protože ji hned na počátku pobytu v Beskydech karty varovaly, že si má dávat pozor na výšky.

„Že zase brzy přijedeš,“ dělala na mě při odjezdu psí oči. Přestože jsem si byla téměř jistá, že nejvíc ji potěšilo, že jsem jí na půl dne zabavila hyperaktivního Jaráše a veškerá útrata šla na účet mého nadšeného publika, nemohla jsem říct nic jiného, než že přijedu na sto procent. Asi to bude tím ovzduším…

Někomu to prostě nejde

Je to nespravedlivé, uvažovala jsem tuto zimu již poněkolikáté, když přišla řeč na lyžování. Otázky typu „jak to, že nelyžuješ, když jsi z hor?“ byly na denním pořádku a já věděla, že se svou teorií nadlouho nevystačím. Pokaždé, když jsem pronesla své výmluvné „Nevidím nic vzrušujícího hnát se bezhlavě z kopce na dvou úzkých prkýnkách, když netuším, co mě dole čeká a kolik stromů mě cestou potká“, se totiž většina lyžařů zatvářila velmi agresivně.

Skutečnost je úplně jiná.

Samozřejmě, že jsem na střední škole prošla lyžařským výcvikem. Ve svých šestnácti jsem od rodičů k Vánocům dostala lyže a obrovské umělohmotné lyžáky, o kterých jsem zjistila hned vzápětí, že v nich neujdu ani krok, aniž bych si nějak neublížila. Považovala jsem to za součást tohoto sportu a tehdy mě ještě nenapadlo, že na to prostě nejsem stavěná. Maminka si při pohledu na moje první „lyžařské kroky“ dojatě utírala oči. Očividně si mě představovala, jak na těch nových věcičkách nejpozději za týden budu létat jako pták po Jesenických horách. Nechtěla jsem jí kazit ty dojemné představy svými neveselými pocity, že si připadám jako zacementovaná do lavóru.

Už první den výcviku, kdy nás rozdělovali do družstev, jsem dokázala všem, že pokud si v nejbližší době něco nezlomím, bude se mnou náramná legrace. U mých několika pokusů nasadit lyže asistovali tři instruktoři, jeden držel mě, druhý lyže a třetí se zabýval vázáním. Bez výhrad jsem proto přijala umístění do posledního, desátého družstva, a společně s dalšími patnácti nešiky se šla učit padat. Přiznám se, že to mi šlo velmi dobře. Horší to bylo se vstáváním. Zatímco ostatní už několikrát upadli i vstali, já jsem se stále po prvním cvičném pádu zmítala na zemi v chaosu lyží, nohou, rukou a hůlek, kterými jsem mávala tak zoufale, že se nikdo neodvážil přijít mi na pomoc.

Během dalších pěti dnů se většina začátečníků naučila sjet malý cvičný svah „pro mrňata“ bez nehody, zatímco já jsem každý pokus zakončila obrovským „lavórem“ a pochroumaným sebevědomím, a snažila jsem se nevnímat nevraživé pohledy profíků, kterým jsem svými pády přímo u vleku nechtěně „upravovala terén“. Předposlední den výcviku se náš instruktor rozhodl, že jsme všichni způsobilí nechat se vyvézt na svah pro pokročilé a vychutnat si jízdu, aniž bychom přitom někomu způsobili úraz. Bylo to od něj hezké, ale podle jeho výrazu jsem odhadla, že polovinu z nás by nejraději zařadil mezi pouhé diváky. Profíci byli upozorněni, že jim končí bezstarostné svištění po svahu a nastává čas dávat pozor a vyhýbat se rozpláclým amatérům a osamoceným lyžím.

Za cenu toho, že byl téměř přerušen provoz a dole u vleku se utvořila asi kilometrová fronta, nás instruktor dopravil na vrchol svahu. Nahoře na naši rozklepanou skupinku pršely štiplavé poznámky typu „jsem zvědav, kolik jich přežije“ či „Hej, šéfe, máte připravenou záchranku?“, takže jsem zazáviděla spolužačce, která v polovině kopce ztratila nervy, „vystoupila“ pomocí krkolomného kotrmelce a v podřepu dojela dolů, kde se zapíchla do stánku s občerstvením.

Ačkoliv se nás náš velitel snažil přesvědčit o tom, že máme mít nohy u sebe, pokrčit kolena a pružit, většina z nás si vysvětlila jeho instruktáž po svém a ve chvilce zdolávala svah skupina hulákajících nešťastníků s hůlkami nad hlavou a nedoporučovaným stylem „pluh“. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám jen jedno tělo a jsem šťastná, když je celé.

„Já to sejdu po svých“ prohlásila jsem neoblomně a než mohl instruktor cokoliv namítnout, sehnula jsem se k vázání. V tu chvíli se to stalo. Lyže mi podjely a vzápětí jsem se bez hůlek, v hlubokém předklonu a za strašlivého jekotu řítila šůsem dolů. Nebyla jsem schopna dělat vůbec nic, natož pružit, či jiné výmysly. Ke všemu jsem si s hrůzou uvědomila, že svah nestrategicky končí potokem, který je dost široký, stoprocentně ledový a hrozivě se blíží. V té nejhorší chvíli, kdy už jsem se viděla v nemocnici s pěti zlomeninami a zápalem plic, se z davu nadšených diváků odloupla postava instruktora, umístila se mezi mě a potok a s hlavou v loktech čekala na kolizi. Poslední metry se mi přece jen podařilo „sednout na bobek“, ale přesto jsme skončili v jednom chumlu těsně u břehu potoka. Když jsem konečně byla schopná se zvednout a zjistit, že zlomená lyže je instruktora a naražený zadek můj, byla jsem si stoprocentně jista dvěma věcmi. Že ten bouřlivý potlesk rozléhající se kolem nepatří mé divoké jízdě, ale heroickému činu našeho velitele, a že ze mě lyžař nikdy nebude.

Tak takový je pravý důvod, proč netrávím zimní víkendy na lyžích, ale doma,v teple. Příroda se totiž rozhodla udělat ze mě zatvrzelého odpůrce tohoto druhu sportu.

ZDISLAV WEGNER

Foťák

Zvedl jsem oči od novin a málem jsem na něj křiknul, ať zavře ty dveře. Kolem jeho sešlapaných bot zavál do kupé vítr, a s ním zápach dávno nemytých podlah, nedopalků, záchodků, potu a špíny. Vešel, s námahou za sebou dveře zatáhl, a s omluvným úsměvem se usadil naproti, vedle okna. Díval se na mne zpod klobouku, dost dlouho, jako by mne hodnotil, nebo jen čekal, až se nastupováním namožené srdce vrátí do svého obvyklého rytmu. Pak si sňal klobouk pohybem téměř obřadným, podržel jej v levé ruce, a podal mi pravici.

„Matouš,“ řekl, „to je příjmení.“

„Werner,“ řekl jsem. A ruku jsem mu stiskl.

Bílé vlasy mu zakrývaly uši, jeden pramen padal do tváře. Sledoval stmívání za oknem a kapky na skle. Podpíral si bradu a občas si vlasy zastrčil za ucho. Ale ty se vracely při nejmenším pohybu zpět. Zdálo se mi, že myslí na něco či někoho, kdo zůstal tam, odkud vyjel.

Po chvíli sáhl do kapsy a vytáhl digitální fotoaparát. Pohrával si s ním. Jeho tvář odrážela postupně všecky barvy duhy, podle toho, jaký obrázek si na displeji prohlížel. Usmíval se i mračil, cosi si pobrukoval, tu spokojeně, tu nazlobeně, sem tam se vyplašeně kolem sebe rozhlédl, snad ve strachu, zda to, co vidí on, nesledují ještě jiné, nepovolané oči. Ale když se ujistil, že tam jsem pořád jenom já, zahloubán do novin, vracel se zrakem zpět a jeho tvář měnila barvu.

Přestal si hrát. Zdálo se mi, že váčky pod očima se mu zvětšily. Ramena se shrbila, vlasy se uvolnily z obou stran a pramének po praménku mi braly výhled na něj. Pojednou se předklonil, tak, že jsem mu nemohl vidět do tváře. Lekl jsem se, že se mi sesype na kolena. Byl jsem v rozpacích, nevěděl jsem, jak člověku poskytnout první pomoc, a vůbec, jak se pozná, že ji potřebuje. Poslepu jsem začal skládat noviny, ale nepřestával jsem jej sledovat. Muž se naklonil ještě víc, ale nepadal, jen se choulil do sebe, jako by chtěl přede mnou ukrýt svou tvář.

Vzlyk.

„Pane,“ řekl jsem, ale on vytáhl z kapsy kalhot velký, bílý kapesník, rozhrnul si vlasy na tváři a ukryl se za ním. Za hodnou chvíli se vynořil, kapesník zasunul na původní místo, a teprve pak se na mne podíval. Provinile se usmál a zadíval se do okna. Odkašlal jsem si a roztáhl jsem před sebou plachtu novin.

„ Pane Wernere,“ uslyšel jsem jeho tichý hlas. Pohlédl jsem na něj přes okraj novin. V ruce měl fotoaparát. Displej mu osvětloval zápěstí.

„Taky fotíte?“ zeptal se.

Nečekal jsem žádnou konverzaci. Já si povídám rád, ale když tento starý pán vkročil do kupé, zdál se mi tak všední, jako toto počasí, jako tenhle vlak, jako ti všichni, které zde denně potkávám. O čem s ním mluvit? Jak rostou ředkvičky v zahrádce? Nebo jak bolí revma?

Nechal jsem noviny klesnout do klína. Díval se na mne svýma modrýma očima a mlčel. Projížděli jsme stanicí a blikající lampy na něj vrhaly zář i stíny. A tu jsem uviděl, jako v hledáčku fotoaparátu, jen jeho tvář mezi prameny šedivých vlasů, s vráskami, vyprávějícími příběhy na celé večery, a pochopil jsem, že jsem šlápl vedle. Bylo mi smutno, protože mě znovu, jako už tolikrát, bodlo vědomí, že jsem pouhý amatér. Přikývl jsem.

„A vy?“ odpověděl jsem.

„Fotím,“ vyšeptal, a rty se mu sotva pohybovaly, „celý život jsem fotil.“

Zarazil jsem se. Matouš, pomyslel jsem si, snad ne TEN Matouš! Pohlédl jsem mu do očí.

„Vy jste…“

„Ano,“ odpověděl, ale nezdálo se mi, že jej má odpověď potěšila. Jako by se chtěl bavit o něčem jiném. Cítil jsem, jak se mně zmocňuje vzrušení.

„Viděl jste něco ode mne?“ zeptal se.

„Jistě, že viděl.“

„Ve které galerii?„ řekl a soustředěně manipuloval se svým fotoaparátem.

„Nechodíme do galerií,“ vysvětloval jsem. Muž malinko pozvedl obočí.

„Manželka nemůže dlouho stát.“

„Ach ták,“ zabručel, a dále se věnoval té věci. Vyhrkl jsem:

„Ale máme vaše album.“

„Které?“ opáčil. Byl jsem rád, že se na mne nedívá.

„Já na tituly moc nejsem,“ odpověděl jsem. „Ale před očima mám každou z těch fotografií!“

„Kterou například?“ Pohyb prstů ustal.

Usmál jsem se. Tak, ješitný byl, a bylo to vidět, ať se v něm momentálně dělo cokoliv. A taky zvědavý. Umělci prý ve svých dílech vždycky něco ukrývají. Tisíce lidí obrazy vidí, a nevidí.

„ Tu ženu, co brzy ráno trhá v zahradě růži. Rosa jí zmáčela noční košili.“

„To je vše?“

Má odpověď jej očividně zklamala.

„Manželka říkala, že ta žena je blázen, že si uhoní zápal plic,“ pípl jsem.

„A co si myslíte vy?“ řekl a rýpl ukazováčkem do vzduchu.

„Já,“ začal jsem.

„No?“ vyzval mě. Nadechl jsem se, a pak jsem spustil:

„Já měl dojem, že ona necítí chlad a mokro, že jí nevadí zablácené bačkory.“

„A dál? To je všechno?“

„Pak tam byly ještě jiné fotografie…“ Ztichl jsem.

„Ne ne, v téhle fotce, bylo tam ještě něco?“

Podíval jsem se na něj, hledal jsem posměch. Ale jemu se ve tváři nepohnul jediný sval.

„Víte, mně se zdálo,“ začal jsem.

„Jen to řekněte,“ vyzval mě.

„Ta žena se sklání, aby si přivoněla.“

„To si pamatuji,“ přitakal.

„A já, jako bych tu vůni cítil.“

„ To je zajímavé,“ řekl po chvíli, „rád poslouchám, co lidé v mých fotografiích vidí, pokaždé se dozvím něco nového.“ Bez ironie, pouhé konstatování. Potom se opřel a pokračoval:

„Víte, umělecké dílo má lidi inspirovat, ne ponaučovat. Opravdový umělec to hravě dokáže. Pokud ovšem ten dotyčný divák, čtenář nebo posluchač není úplný pitomec. Věděl jste to?“

Kývl jsem. Přece se nepřiznám.

„Když něco takového slyším, jako třeba teď od vás, tak mi to moje staré ego malinko zahřeje.“

„A nikdy nic nechcete říct sám? Všechno přenecháváte nám?“ zeptal jsem se.

„Jistě, ale většinou se mi to nepodaří. Jen nějaké volovinky. Ale co bych opravdu předat chtěl, to nejde.“

Už zase si opřel bradu do dlaně a koukal do téměř černého okna.

„A v případě téhle jedné fotografie?“ pokusil jsem se. „U ní jste taky chtěl něco říct?“

Pousmál se.

„Vždyť ta fotka má dobrých čtyřicet let! Řekl byste, že ta modelka je dnes v domově důchodců? A že je jí sedmdesát?“ Hlava se mu chvěla. „Co já vím, co já si tehdá myslel.“

„ Máte, mistře, zřejmě nějaký nový problém,“ odvážil jsem se. A lekl jsem se svých vlastních slov.

Zazubil se. Ale oči se k úsměvu nepřidaly.

„ To teda mám. A pořádnej!“ pronesl naštvaně. Ruka přestala podpírat bradu, chňapla aparát, a pan profesor s ním začal šermovat.

„Odmalička fotím, táta mi koupil takovej malej bakeliťák, pionýr jsme mu říkali, na film šest krát šest, když jsi zapomněl přetočit film, tak jsi na fotce měl „duchy“, a to já měl často, protože jsem fotil dřív, než jsem si dovedl přečíst číslo snímku. Víte, to tam bylo takový malý kulatý okýnko a člověk to četl přímo vzadu na filmu, jo, a vyvolávat jsem si to musel taky sám, vývojka, voda, ustalovač, voda, dokázal bych to se zavázanýma očima dodnes, a pak jsem dostal najednou leicu, a čím dál tím lepší foťáky, to jak mi fotky tiskli a dávali na výstavy, pane, já měl doma snad nejvybavenější laboratoř v republice!“ Odmlčel se, ale pořád rozčileně odfrkoval.

„ A co vás tíží, mistře?“

Podíval se na mně. V jeho očích, v ohnutém spodním rtu bylo tolik pohrdání a tolik zármutku, kolik se do nich jen dalo vtěsnat.

„Už jsem vám to řekl,“ opáčil, „někdy mám i já svoje představy, co by dílo mělo říkat. Nemyslím, že chci příliš mnoho. Jen to, aby aspoň v jediném případě můj snímek vyjádřil přesně, ale úplně přesně to, co vidím já. Kdepak, nevidím lidem nad hlavou svatozář, nebo mezi stromy víly a tak. Ne! Víte co, já vám to řeknu, jste duše vnímavá, o tom jsem se přesvědčil, vždyť s tou ženskou v ranní rose, jak jste to řekl, to bylo akorát, tak poslouchejte, jste chlap, ne?“

Kývl jsem, jako že jsem chlap.

„ To bylo tak.“ Vzal do ruky svou digitální věcičku za pár set eur a nebezpečně s ní zamával. „Já jednu holku nejdřív fotil tím mým pionýrem. Ne tu v tý rose, jinou. Tajně, jak to dělaj puberťáci. Vzrušovalo mě to, ale puberťáky vzrušuje kdejaká blbost. Pak jsem měl přestávku, a když jsme se zase setkali na vejšce, tak jsem ji kreslil všude, kde se jen dalo – na přednášce, i v ateliéru, kde jsme měli malovat něco jinýho, nebo jen tak doma z paměti. Na čem se dalo, i na okraji novin. A nakonec, když svolila, tak jsem ji fotil. Snad jen za ty študácký léta tisíckrát.“ Vytáhl kapesník jako prostěradlo a utíral si zpocené čelo.

„ A fotím ji dodnes. Já se s ní, pane, oženil. Lidi říkaj, že abych měl zadarmo modelku. Ale já ji miloval a já v ní vidím dodnes něco, co v ní snad nikdo neviděl… Takovýho něco, co není jenom ve tváři, co je taky ve vlasech, v pažích, v celým těle, co dělá, že já, starý revmatický dědek kolem ní skotačím jako zajíček a jsem do ní pořád zamilovanej. Rozumíte? Ne? Tak poslouchejte, já s ní byl včera v kostele, a uprostřed kázání jsem jí musel říct, že ji miluju, a že bych s ní nejradši hned teď šel dom, já ji viděl takhle ze strany, tu křivku jejího profilu, ty kaštanový vlasy, ten úsměv a tu laskavost, já ji viděl jako tehdá, zamlada, když jsme stáli v noci na schodech před jejím domem a ona mi šimrala svýma řasama po tváři, a já chtěl mít u sebe foťák a zachytit to teď v tom kostele, ale bylo by to zbytečný, protože jsem to už dělal tisíckrát a jenom jsem kazil film.

Byl jsem v Paříži a čuměl jsem na tu Monu Lisu, ale nebyl jsem z toho chytrej. Co já se nahledal a nazkoušel. I tohle jsem si koupil, prokousal jsem se návodem v angličtině, a když jsem to dnes ráno měl na nočním stolku, tak jsem neodolal, víte, já vám to klidně povím, mě už na tom nezáleží, teda jak jsme se milovali, tak já viděl, že teď, ano teď je to celý zase tady, mohutný jako řeka a tak jasný, že by to musel vidět každý, a já jí to řek, já ji uprosil, a ona svolila, ale prej že jenom obličej a bez blesku, a měla recht, nač taky blesk, však zářila jako polární záře, a já fotil a fotil…“

Tu se zastavil, zkřivil tvář, a já se odvrátil. Hlasitě se vysmrkal.

„Mistře,“ řekl jsem tiše a vztáhl jsem k němu ruku.

„Já blbec jsem se na výsledek nepodíval sám. V zápalu „boje“ jsme si to prohlíželi hned spolu. A víte, co jsme tam viděli? Ne? Já vám to na sebe řeknu. Starou, jo, starou ubrečenou ženskou, očividně po koitu.“ Odmlčel se, a pak zašeptal: „Trapné. Víc než trapné. Tak je to,“ přešel do své spisovné češtiny. Ale nepřestával troubit do kapesníku.

„ Mistře,“ znovu jsem pozvedl ruku.

„A neříkejte mi mistře. Když nedovedu tohle, tohle, co jsem už tolikrát těmahle očima viděl jako na dlani, tak jsem diletant, můžu dělat tak leda fotky do pasu.“

Jako na potvrzení svých slov se narovnal, povstal a trhnutím otevřel okno. Bylo dost široké a pohodlně by se z něj dostal, ale byla to vrchní část, takže jsem obavy zavrhl. Položil obě paže na rám spuštěného okna, hlavu vystrčil ven a nechal vítr, aby mu rval hřívu bílých vlasů.

A pak, dřív, než jsem jej stačil zadržet, otevřel dlaň a stříbrný aparát se chvíli vznášel podél vlaku, až zapadl mezi kamení náspu, kde zvedl obláček jisker.

FRANTIŠEK SKORUNKA

Kód (pro zvláštní účely)

Robert Schneider, kdysi Šnajdr, pro známé Bob nebo Roba udržoval Suzuki z půjčovny v Leptokarii na úzké vozovce a chvílemi si nebyl jist, zda míří vzhůru, nebo už se rozhodl pro návrat prudkého klesání. Druhý převodový stupeň, zvolený pro obě alternativy jako projev zkušeného řidiče sice umožňoval vnímat odpočívadla, ale absence posilovače řízení dokonale měnila skutečnost v iluzi. Na příští vyhlídce zastaví a výřez zálivu v Plantamonas s tykadlem mola zvrátí iluzi v reál.

Robert Schneider, zvláštní zmocněnec EU pro revizi infrastruktury, si na iluzi potrpěl, stejně jako na reality show; byly mu lhostejné. Jestli poslání emisara s něčím koketovalo, pak s vidinou penze, která se mu připomínala v podobě dovolených – pracovně vytížených. Pětašedesátiletý Schneider málokdy dokázal spolehlivě posoudit, kdy ještě pracuje a kdy už odpočívá.

Bylo tomu tak při poslední návštěvě Czech republik, před třemi léty, stejně jako loni cestou na sever k Baltu, vlastně až k mysu Severního moře s Cap Arkonou na závěr. Zatímco situaci v Česku (zrůdné pojmenování) reprezentovaly korupční skandály, pochybné restituce a zneužívání policie politickými stranami, což přesně vyjádřil novodobý disident ve své knize Bordel v Čechách, sumář detailní zprávy z bývalé DDR postihl nárůst a modernizaci ubytovacích kapacit v oblasti turistického ruchu a připomněl volně motivační dispozice při zvládání cizích jazyků(angličtina!). Schneiderova zkušenost vycházela z hotelové nabídky Binzu a přístaviště v Sassnitz, opomenuta samozřejmě nezůstala atraktivní lokalita křídových útesů. Novota přístupových komunikací na Rujanu s rapidním poklesem ojetin vytěsnily potřebu zmínit se o existenci jakési ostalgie.

Přesto se znatelnou úlevou vydechl teprve tehdy, když se octl v bývalé západní zóně a jako už několikrát nezamířil rovnou do Mnichova, svého bydliště, ale hned na severu svedl audinu z dálnice s úmyslem strávit víkend v Lübecku. Neodradilo ho ani že byl pátek a že se proti němu hlemýždím tempem sunou kolony automobilů na venkov. Na ubytování v Park hotelu am Lindenplatz bylo spolehnutí stejně jako na rezervé v pizzerii ristorante San Carlo. S rodinou majitele Girolama Farizziho se léta přátelil, i když nedokázal říct, proč se cítí dobře pod nízkým stropem s hrubou omítkou a svatými obrázky z Itálie. Z paměti kdo ví proč nešla vytěsnit první návštěva, kdy to mezi ním a restauratérem bojovně zajiskřilo. Schneider, který plynně hovořil sedmi jazyky, italština mezi ně patřila, zastával názor, že by do výbavy každého turisty mělo patřit přinejmenším několik zdvořilostních frází v jazyce domorodců. Snad z toho důvodu pochválil v italštině divočáka na chřestu a bezelstně pokračoval v dotazech o kvalitě nabízených vín. Nemohl mu tudíž uniknout korektní odstup personálu střední generace a zámlky jednoslovných odpovědí. Vyžádal si rozhovor s majitelem a vskutku zakrátko se dostavil sám padrino. I když už dávno překročil sedmdesátku, vojácké držení těla ho neopouštělo, stejně jako neztrácel schopnost udělovat příkazy pomocí gest a mimiky. Zdvořile ale bez náznaku servility vysvětlil Schneiderovi: Jsme Němci. Když naše rodina opouštěla Itálii, bylo mi deset… ostatní už se narodili tady. Cítíme jako závazek, že nám bylo umožněno integrovat se. Respektujeme… a tady se na Schneidera usmál, jako že si pamatuje, v jakém jazyce uváděl jeho host svou objednávku…law and order. Zákon a pořádek, tomu Robert Schneider, zvláštní zmocněnec EU pro revizi infrastruktury, rozuměl. Opětoval úsměv, povstal a stiskl majiteli restaurace pravici. Entschuldigung…

Postupem času se v přátelském zdůvěrnění dozvěděl, že celý rodinný klan bez problémů zvládá obchodní francouzštinu s angličtinou a vnučka…? Ta zanedlouho složí státní zkoušky ze španělštiny a portugalštiny. Do Mexika a Brazílie to není až zas tak daleko, že ne, strýčku? Claro que si, mi querida. Máš pravdu, má drahá, má drahá, má…. Jestli strýček považoval za vhodné něco rodině Farizziů zatajit, pak to, že pochází z Čech.

Když auto konečně přistálo na krajnici, obloukovitě vytvarované štěrkem a šotolinou v odpočívadlo, kam se vešel vůz jen taktak, navíc po nekonečně dlouhé brzdné dráze, Schneider se vysoukal od volantu a natáhl paže; ruce se netřásly. Udělal několik dřepů a zakroužil hlavou. V oblasti krční páteře mu nepříjemně ruplo. Zatímco pod úbočím srázu bylo všechno na svém místě, záliv, hrad i městečko kypící turistickým ruchem, při pohledu vzhůru viděl jen nekonečnou pláň kleče a kosodřeviny. Vesnička Plantaleimon, kvůli níž si dnes vypůjčil auto, se v té zeleni ztrácela jako Chalkidiki naproti v moři. Ale mozek Roberta Schneidera vycvičený pracovat s fakty po její návštěvě zaznamenal: i když ojediněle, přece jen výstavba. Jinak především rekonstruovaná obydlí, s využitím mramoru z nedalekých lomů. Už ne vyzdívka se vším, co přišlo pod ruku a zbylo: pahýly větví, piliny. I domorodé obyvatelstvo zjevně začalo ctít řád… Navzdory padesátiprocentní nezaměstnanosti mimo turistickou sezónu.

Ne jako před čtvrt stoletím, kdy se Řekové rozhodovali pro vstup do EHS a kdy Schneidera přidělili do poradenské mise s akčním rádiem působnosti mezi Thessaloniké a Athénami. Tehdy trvala cesta z letiště rozhrkaným autobusem šest hodin, vzpomněl si Schneider, když nastupoval do připraveného vrtulníku, který ho v krátkosti dopravil na základnu k čekajícímu taxíku. A stejně jako tenkrát zvolil středobod Slunečného pobřeží se zánovním hotelem, který vznikl velkorysou přestavbou turistické ubytovny – název se nezměnil: Sun Beach. Hotelový pokoj měl sice daleko do přepychu apartmá, ale nechyběla klimatizace, sprchový kout s WC a televizor Sony. S ubikací tenkrát měl společné jediné: tři postele. Robert Schneider se musel pousmát nad tou rozmařilostí stejně jako nad magičností číslovky tři. Zvláště když úsměv k samolibosti prohloubila vzpomínka, odstartovaná dnešním ránem, kdy se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř se hrnula obstarožní pokojská se svou pomocnicí.

Katharos, katharos, vyslovil Schneider zbytečně příkře, což způsobilo, že druhá z žen, mladá dívka, zůstala stát mezi dveřmi, zatímco starší si slovo několikrát zopakovala jako obtížné k uvěření, zvláště je-li vysloveno starším osamělým mužem. Aby se přesvědčila, že je pokoj skutečně uklizen, čistý a v pořádku, prošla ode dveří k oknu, neopomněla nahlédnout do koupelny a teprve pak, aniž dala najevo spokojenost nebo zklamání, zavřela za sebou dveře. Tenkrát před léty otevřel dveře Schneider sám a opřel se o zárubeň. Nehýbal se; chtěla-li pokojská, mladá dívka, dovnitř, musela se protáhnout mezi dveřmi a jeho tělem. Pokusila se o to po jistém zaváhání, motivovaná smyslem pro povinnost. V tu chvíli spustil Schneider své paže na její ramena a jenom dvě prázdné postele se staly svědkem, co se odehrálo na té třetí. Pro pořádek jí vnutil značný obolus v drachmách…

Ale tady, vysoko v horách nad zálivem s odstínem azuru a temna hlubiny, kde nebylo zatěžko představit si mytického krále Aigea, jak s netrpělivostí očekává synův návrat z Kréty, propadl Schneider chladnokrevnému kalkulu informací, jež na rozdíl od bájných plachet Theseova korábu byly výsledkem nejmodernější informační techniky. Svodka z internetu o Sun Beach zacházela do bizarních podrobností, ale Schneider na místě zjistil, že je nelze ověřit. I když to bylo do Plantamonas třicet minut chůze a stejně tak do Nei Pori, MHD jako by neexistovala, také taxi zahlédl sporadicky. Dokonce vláček, který pendloval po silnici v nezjistitelných intervalech, převážel odhmotnělé pasažéry jakoby z jiného světa. Schneider proto využil nabídky fakultativních zájezdů a vmísil se do výpravy českých turistů. Ne, celodenní výpravu do Athén odmítl, ale návštěva v lokalitě Meteora byla obdivuhodná stejně jako úpatí olympského pohoří s archeologickými vykopávkami v Dijonu. Schneider, který se při plavání pouštěl daleko do moře, jen aby zahlédl vrchol Olympu, věčně zahalený v mlze, se jenom nerad vzdával představy, že ve skutečnosti žádný Olymp neexistuje. Halasně to dával najevo turistický průvodce, když tvrdil, že se nejvyšší hora olympského pohoří jmenuje Mithakas s výškou 29OO metrů. Dalo se to přijmout stejně jako spikleneckou informaci, že přišel o řidičák, a tudíž musí spoléhat na kolo. Tohle sdělení mělo k pravdě nejblíž, neboť několik dní nebylo po průvodci ani vidu ani slechu. Jeho výklad stejně Schneiderovou představou o Olympu jako panteonu bohů neotřásl, byť šlo o součást mýtu. A mýtus, který prokazuje životaschopnost po celém světě, nemůže zpochybnit informace nějakého nýmanda, třebaže v dokonalé češtině. Ani v nejmenším si Schneider nepřipouštěl, že by mohl průvodci závidět jeho mládí; v duchu na něho líčil past. Nikdo z účastníků autobusových zájezdů neobdržel doklad o zaplacení: jako odvrácená strana zákona a pořádku se šedá ekonomika v této části Řecka měla evidentně k světu.

Nicméně ropotání v mateřštině Schneidera nakrátko vrátilo do krajin dětství, do českého Pošumaví, kde se až do počátku sedmdesátých let minulého století Schneiderův otec živil jako tesař. Schneiderův děd dokonce dostal přezdívku Vogel Hans, kvůli potulkám krajem, při kterých se snažil o podomní prodej hrábí a dřeváků, zrobených přes zimu. Svorně užívali českého příjmení Šnajdr, dílem manželčiných předků, dílem dvojjazyčného prostředí, fungujícího bez problémů odnepaměti. Rukou svornou a nerozdílnou kultivovali pastviny kopanin, v proutěných koších snášeli kameny do hald zarůstajících křovisky. Pouze nejmladší z pěti bratrů tesaře Šnajdra, Walter, aby si polepšil, cítil potřebu změny příjmení v pohnutých dobách, kdy se České Budějovice začaly nazývat Budweis a Český Krumlov Krumau a rodiště všech Šnajdrů Brloh bylo úředně přejmenováno na Berlau. Prokázat věrnost Říši a jménu Schneider mohl Walter záhy v uniformě wehrmachtu, s jehož panzer divizion cílil na východ. Jeho stopa se ztratila v rovinách Donu…

Protože tesař Šnajdr nenaplnil skutkovou podstatu nezbytnou pro odsun, mohl i nadále obývat svou samotu, zdobit značkou krovy nových obydlí, dokonce nechal svého jediného syna vystudovat; nejprve jedenáctiletku v okresním městě, posléze Filozofickou fakultu UK v Praze. Dispozice pro studium jazyků si v případě Roberta Schneidera podala ruku s motivací v osobě Stavrose, syna řeckých partyzánů, který se několik let po válce octl v ozdravovně nedaleko Robertova bydliště. Bylo to osudové přátelství zpečetěné desítkami dopisů v obou jazycích. Kdo by si nepamatoval na dobovou atmosféru protiamerických nálad, výstižně vyjadřovanou hesly Yankee Go Home! Myšleno samozřejmě z Řecka.

Život obou Šnajdrů se zatím odvíjel v intencích osudového paralelismu; zatímco Robert Šnajdr se drápkem uchytil v novinách jako zahraniční korespondent s možností pravidelných výjezdů za hranice, tesař Šnajdr upevnil pouto s místem zrození manželčinou smrtí, již byl odhodlán následovat na Halkovu nivu, jak eufemisticky přezdíval místu posledního odpočinku. Zkrat v jeho myšlení způsobil fakt, že se mu jednoho dne procházeli v sadě za stodolou vojáci spřátelených armád, dokonce soukmenovci z Východních Prus bivakující v brambořišti se mu snažili vysvětlit, že jsou tu od toho, aby zachránili socialismus v Čechách. Informace dokonale zvrátila Šnajdrovu víru v stabilitu místa, jež si zvykl nazývat domovem, a od toho okamžiku bude každoročně žádat o povolení, aby se směl vystěhovat. Začátkem roku 1972 bylo jeho žádosti vyhověno a Šnajdrova rodina v počtu dvou mužů legálně opustí území ČSSR a přesídlí do Bavor. Upevnit vztah k místu až k zdůvěrnění se tesař Schneider pokusí výstavbou domu, který dokončí ve chvíli, kdy jeho syn vstoupí do diplomatických služeb NSR.

Robert Schneider v uhranutí hleděl na moře, dokud nervózní poryv větru z Olympu (jakýpak Mithakas) nezvedl vlny a nepřinutil koupající se chvatně opouštět pláž. Potom se vsoukal za volant, odbrzdil vůz a proti všem zvyklostem ho nechal klouzat do údolí bez zařazení rychlosti. Omrzele si přitom vzpomněl na ranní příhodu(do třetice všeho dobrého anebo zlého?!) nepochopitelného vyznění. Právě se chystal opustit Plantamonas severní výpadovkou, aby navedl Suzuki na místní komunikaci směrem k horám, když si všiml těžké stavební techniky při povrchových pracích. Reklamní loga na strojích nepokrytě odkazovala k významné nadnárodní korporaci. Schneidera zaujalo s jakou razancí dělníci rozšířili ústí bývalé říčky a jak ji připravují pro povrch dálnice. Ale právě nyní bylo na staveništi nezvyklé ticho. Podlehl zvědavosti, spustil auto do vyschlého koryta a stočil proti svahu kola. Zaskřípění brzd jím projelo až k úleku. Na náspu stál šedomodrý citroën Xsara a k Schneiderovi mířil policista v modré uniformě a košili s krátkými rukávy. Bez rizika odhadl v Schneiderovi cizince, neboť si v dokonalé angličtině vyžádal doklady od vozidla.

Robert Schneider mu vyhověl a stejně dokonale řecky požádal o vysvětlení, čeho se dopustil. Policista jeho řečtinu ignoroval a sdělil mu anglicky: Zaparkoval jste v řece! Schneider údivem oněměl, zaskočen absurdní situací hodnou Tertullianova výroku o mrtvém Kristu, který vstoupil na nebesa – Je to jisté, protože to je nemožné! Posléze s neoblomnou rozhodností pronesl řecky: Já žádnou řeku nevidím…

„Ale slyšíte ji!“

Proti své vůli se Robert Schneider zaposlouchal do iluzorního hukotu, který mohl působit vítr z hor stejně jako příboj pod útesem.

„Takže slyšíte,“ konstatoval policista a s co největší rozhodností, která nepřipouštěla odmluvy, doplnil: „Teče tudy řeka!“

Vzápětí byl policistou vyzván, aby uhradil blokovou pokutu ve výši padesáti eur. V opačném případě ať následuje strážce pořádku na služebnu, kde s ním bude sepsán protokol. Služebna se nacházela v blízkosti hotelu Kronos, to Schneider věděl, a kdo by se v pětašedesáti letech zaplétal s bohem času. Schneider bez protestů zaplatil, aniž využil diplomatickou imunitu, a vzpomněl si na tuhletu zkrušující zkušenost teď, když se vůz osvobozený neutrálem rozběhl ze svahu k prvním serpentinám. Leč Suzuki vypůjčené ráno v Leptokarii nenabírá rychlost, vůz se neřítí směrem do údolí Plantamonas, ale Suzuki proti všem zákonům zemské gravitace snižuje otáčky, zpomaluje, až zůstane stát uprostřed vozovky. Pud sebezáchovy by za této situace přiměl každého řidiče k opuštění vozu, ale Robert Schneider se nehýbá, je příliš ponořen do vzpomínky na toto místo před čtvrtstoletím. Také tenkrát je řečtí kolegové vzali na výlet do hor, nejspíš právě touto bohem zapomenutou trasou, kde voda vylitá na vozovku tekla vzhůru a autobus s vyřazenou rychlostí ji vzápětí následoval. Aniž si to tenkrát dokázali vysvětlit, shodovali se, že jde o důmyslný trik blízký podvodu.

Nyní je na Schneiderovi, aby nevěřícně kroutil hlavou, když kola Suzuki zadrhnou o štěrk a posléze se s neuvěřitelnou adhezí vydají proti svahu. Vůz nabírá rychlost a řítí se kamsi navzdory zákonům a smyslu pro pořádek. Takže nahoru nebo dolů…? Také barvy se střídají černá, bílá, až nakonec převládne černá, navlas taková jako na plachtách Theseovy lodice. Ale jestli je zapomněli vyměnit nebo to bylo naschvál…? Starověký mýtus si podá ruku s přítomností v naléhavosti otázky: Co když si místní nechtějí nechat vnutit praktiky globálního byznysu s rizikem ztráty národní identity? Ale to už se Suzuki zhoupne přes bod zlomu a začne řinčet plechy o skaliska. Poslední myšlenka zaskočí Roberta Schneidera až k úžasu: Oni nás tady nechtějí: GO HOME!

LYDIE ROMANSKÁ

Tvrz

„Robinku, tiše,“ napomenul synka. Vysypal mu do ohrádky krabici kostek a zároveň odtud vytáhl dvě plechové poklice. Pak vzal telefon.

„Ano, mami, Horek.“

Odsunul sklenici s kyselými okurkami a s telefonem na uchu se přesouval do ložnice.

„Zapomněl sis tady tu uzeninu.“

„Ale ne! Ještě jsem tašku nevybalil. To je smůla. Zítra se pro ni zastavím,“ zareagoval ještě v předsíni.

„Vždycky tu něco zapomeneš.“

„Vždycky ne…,“ hlesl přiškrceně a usadil se na rohu postele.

„Myšlenky máš pořád jinde… Já ti s tím nepojedu, nemůžu, bolí mě noha.“

„Nechci, abys sem jezdila.“

„Ale bodlo by ti to, ne?“

„Přijedu si, není to velká zajížďka.“

„No, já se možná vypravím, abys věděl, že máš matku.“

„Já vím, že mám matku, ale nechci, abys s tím k nám jezdila.“

Jeho hlas už byl pevný. Vstal.

„Proč nechceš? Ty nechceš, abych k vám přijela?“

„Neřekl jsem, že nechci, abys k nám přijela, řekl jsem, abys k nám dnes nejezdila s tou uzeninou.“

„Vy máte návštěvu?“

„Nemáme.“

„Tak někam jdete?“

„Nikam nejdeme, musíme se chystat.“

„No však, jedete na dovolenou a budeš si muset ráno zajíždět kvůli té uzenině.“

„Nic mi to neudělá.“

„Stejně se mi zdá, že mě nerad vidíš, jinak bys řekl, ať přijedu.“

Přešel k oknu a zase se vrátil zpět.

„Ale vždyť máš hole, bolí tě noha, pořád to opakuješ.“

„No dobře, ale někdy se člověk musí překonat. Však víš, taky bys někdy mohl…“

„Co tím chceš říct?“

Sedl si a zase vstal.

„No, nic, jenom… přijedu, je dobré se někdy přemoct, odříct si…“

„Co to povídáš, já si neumím odříct, co si mám odříkat?“

„Možná někdy víc ohledů…“

„Mamko, zapomněl jsem u tebe kilo uzeniny, zítra před cestou se pro ni zastavím, a to je všechno. Nechci, abys k nám jezdila. Máme návštěvu.“

„Tak přece jenom máte návštěvu! Věděla jsem to, jinak bys mi přece řekl, že můžu přijet.“

Zavadil o koš s prádlem. Kopl do něho. Koš se převrátil.

„A potom jdeme k sousedům!“

„Myslela jsem si to, někam jdete…Tak já přijedu hned, dokud tam bude ta návštěva.“

„Krucinál, mami, říkám ti, nejezdi.“

„Přijedu.“

„Povídám, nejezdi, nebudeme doma. Mám přece ohledy, nechci…“

„To nejsou ohledy,“ skočila mu do řeči, „to je nechuť… neúcta k matce.“

Horek vypnul telefon. Heda pere v koupelně, Robiho slyšet není.Vstal a vytrhl zásuvku s prádlem. Prádlo se rozsypalo. Vytrhl druhou. Vyklopily se z ní poskládané ručníky. Pak vztekle škubl záclonou. Levý úchyt garnyže vypadl ze zdi. Záclona visí na dřevěné holi napříč oknem, jeden konec leží na koberci.

„Co se tu proboha děje?“ děsí se Heda a staví chlapce na zem, „šílíš nebo co?“

Robin se chytil za sukni a chvíli se dívá. Pak se dobatolil k prádlu a usadil se.

„Tak to je druhá! Neumíte nic než do člověka šít. Jen houšť!“

Horek přiskočil ke komodě a vyhazuje jednu zásuvku po druhé, všechno na hromadu.

Heda se mu věší na ruce: „Nech už toho, to si uklidíš!“

„Myslíš?“

Horek běsní. Dostal se k nočním stolkům.

„Tak už přestaň, Horku… Horku… vzpamatuj se!“

Hedin hlas zní úzkostně. Postavila se zády ke stolku. Leží na něm digitální budík a linkový telefon. Dostala strach.

„Uhni!“

„Horku, prosím tě…„

„Říkám ti, ustup!“

Horek pokročil k Hedě. Ta zvedla ruce v sebeobraně.

„Tak ty se chceš se mnou prát?“

Děcko na podlaze se rozkřičelo. Muž strčil do ženy, uvolnil si cestu a vší silou práskl telefonem o zem. Pak vyběhl z pokoje.

Robin přestal křičet, zůstal jako bez dechu, nabírá. Matka k němu přisedla a konejší ho. Sama se snaží neplakat, ale slzy jdou z očí samy. Kolem je spoušť, v ložnici nezůstalo nic na svém místě. Zbláznil se?

Heda nechápe, snaží se rozpomenout na poslední rozhovor, než odešla do koupelny. Nic zvláštního. V čem budou chodit do lesa, kde jsou gumové boty, vzít-li staré bundy nebo ty s fajfkou… Horek chtěl ty staré, ona s fajfkou…to přece nemůže být důvod. Sbírá se z podlahy, bere do náruče Robina a jde za mužem. V tom slyší z kuchyně signál svého mobilu. Horek sedí u stolu s otevřeným braníkem.

„Nemůžu se k vám dovolat. To pořád telefonujete?“

Výčitka. Tak je to vždycky. Kdo má na to nervy…

„Máme pokažený přístroj, co potřebujete, maminko?“

Heda pokradmu pozoruje Horka.

„Telefon se dá tak lehko pokazit?“

„Shodil ho Robinek.“

„To na něho nemůžete dát pozor? To bude ještě škody!“

Heda se zhluboka nadechla, a neřekla nic.

„Jste tam dva…“

„Co potřebujete, maminko?“ o poznání chladněji opakuje Heda.

„Přijď mi naproti k tramvaji. Pojedu odsud v sedmnáct dvanáct, budu na vaší zastávce s přestupem zhruba za třicet minut.Vezu vám uzeninu, kterou si tu zapomněl Horek. Abych nemusela až k vám, dám ti ji u tramvaje.“

„Možná, že byste neměla jezdit, zůstaňte doma, my si k vám dojedeme sami. Možná Horek…“

„Horek, Horek… ale já vám to dovezu… Už tam máte tu návštěvu?“

„Jakou návštěvu?“

„Tak on mi přece lhal…“

„No, možná přijdou sousedi.“

„Tak vy k nim nejdete?“

Heda si neví rady. Co je to za řeči, lže a neví proč.

„V kolik že pojedete?“

„Víš co, Hedo, abys sis nemusela vymýšlet, přijď na tři čtvrtě na šest k zastávce, dovezu vám tu uzeninu.“

Matka zavěsila a myslí si své.

Heda dopadla na židli, dítě pořád v náručí. To je dobře, přijede tchýně, půjdu ven a situace se vyjasní.

„Jede k nám babička, Horku, veze uzeninu, kterou jsi u ní zapomněl.“

„Jede, ale nedojede,“ řekl Horek a napil se piva.

„Nedojede, půjdu jí naproti, chtěla.“

„Nikam nepůjdeš.“

„Jak, nepůjdeš? Mohu jít kam chci!“

„Myslíš? Zpřerážím ti hnáty, abys nemohla.“

Heda zbledla. Nemohla se v situaci vyznat. Nikdy se nic takového nestalo. Ano, pohádali se, jednou ustřihl šňůru od vysavače. Ale nikdy nebyl tak agresivní jako dnes…

Podívala se na hodiny, zbývalo dvacet minut a k tramvaji je kolem deseti.

„Horku, musím jít. Matka…tvá matka tam bude čekat.“

Horek vyšel z kuchyně. Cvakl zámek.

„Chceš-li vyskočit oknem, běž! Ale už se mi sem nevracej!“

„Prosím tě, vysvětli mi, co se stalo!“ žadoní v pláči Heda.

„S ženskýma se nebudu bavit. Všechny jste stejné! Čůzy…“

„Jak můžeš… co to všechno znamená?“

„Ještě cekni a obrátím ti tu kuchyň vzhůru nohama.“

Dítě se svezlo na zem, zůstalo na čtyřech, otevřelo dolní skřínku kuchyňské linky a krámuje v hrncích.

„Ať toho nechá! Kdo má pořád poslouchat takový randál!“

„Robinku, pojď, pojď ke mně!“ natahuje Heda ruce.

Dítě nedbá. Další hrnec padá s rachotem k zemi.

Horek vyskočil.

„Když on, můžu já taky.“

Vyhazuje obsah skřínky. Hrnce, pokličky, cedníky, dopadla termoska. Uvnitř se vysypalo sklo. Některé nádoby zasáhly Robina.Ten je fialový, mokrý slzami.

„Vždyť ho zabiješ!“ křičí Heda a vrhá se k dítěti.

„Budu to já?“

„A kdo?“

„Bude to ONA!

Přeskočilo mu. Heda ztichla, bojí se. Na cestu k zastávce se už nechystá, přemýšlí, jak od něho dostat ty klíče. Bere děcko do náruče a nenávistně se dívá na muže. Promluvit se neodváží.

Matka zatím dorazila na zastávku; nechala si pomoci ze schůdků tramvaje. Má obě francouzské hole, na zádech baťoh a po boku přes rameno malou příruční kabelku. Rozhlíží se, chvíli čeká. Heda nikde. Nepřišla.

Snaží se otevřít kabelku. Hněvá se, je rozrušená. Zip ne a ne…

Hedě opět zvoní mobil. Leží na stole vedle prázdné sklenice od braníku.

„ Když ho vezmeš, bylo to naposledy. Rozflákám ti ho na marast.“

Nechá telefon znít. Postavila na plyn kastrol s koprovkou. Ještě uvařit čtyři vejce. Na tvrdo. Dvě pro Horka. Večeře jí zabírá část myšlenek. Ty zbývající jsou zmatené, skoro zoufalé; neví, co bude dál, Horek je nepřístupný, cizí, změněný. A zítra mají jet na dovolenou. A v ložnici je spoušť. I tady v kuchyni. Heda klečí, vrací hrnce na police páté přes deváté, jen aby se tu dalo projít, jen aby se malý nezranil.

„Zavři všechna okna v pokoji i v ložnici,“ přikazuje Horek.

Heda má těžké nohy, sotva jde. Proboha proč? Netroufá se ptát, s Robinem v náručí zavírá.

„Hlavní vchod je zamčený?“ ptá se muž.

„Určitě, už je večer,“ roztřeseným hlasem odpovídá Heda.

Je na pokraji zhroucení. Ptá se po smyslu.

Matka se Hedy nedočkala, ale nevzdává se. Spřádá zlé myšlenky a chystá si slova. Za rámeček si je nedají.

Krok za krokem se jde hůř, bojovnost nálady je na ústupu, myšlenky trpknou. Unavená se blíží sídlištěm k paneláku mladých. Je to pěkné místo, domy třípodlažní, úzké, slušné malé kostky, na každé straně po jedné partaji, celkem šest. Kolem zeleň, stromy, keře; už je u školky, ještě dva domy a je tu.

Noha, hlavně ta levá, se citelně ozývá. Žena se do ní pořádně opírá, tu operovanou jak jen může nadlehčuje. Také ruce ji bolí, je to přece jen kus cesty. Možná jsem neměla jezdit. Heda slíbila, že přijde, a nepřišla. Dům je zavřený. Tyhle paneláky jsou nedobytné tvrze! Hledí na sloupeček zvonků. Úlehlovi.

Heda slyší zvonění a bez řeči se obrací na Horka. Ten otvírá druhou láhev piva.

„Běž otevřít, ale na Brdy jedu sám.“

To je síla. Těšili se na tuhle dovolenou od jara. S malým se zatím nikam nedalo, začínal chodit, potřeboval chůvu v každém okamžiku. Teď… ne, nebudu riskovat, řekla jsem tchýni, aby nejezdila. Je to také její problém. Ale má smysl vůbec někam jet?

Zvoní. S Hedou to škublo. Vstala a zase si sedla. Jsme nedobytní. Okna zavřená, hlavní vchod také. Nejsme doma. Jsme u sousedů. Kolem domu obchází chromá tchýně. Horkova matka. Jeho matka. Heda vypnula plyn a kastrůlek s vejci položila do dřezu.

Opět zvonek. I teď to s Hedou trhlo. Jednou to už zažila, vzpomněla si. Tak se na ni dobýval Miloš, když se s ním nadobro rozcházela. Pak rána a okno se vysypalo. Utekla do ložnice. Vysypalo se i tam. Abys mě slyšela, volal. Pokoj ti nedám, tak lehce se mě nezbavíš.

Pak pětikoruna a dveře auta dostaly hlubokou rýhu na pravoboku. Auto už není. Rozdrobilo se na zasklívání oken, soudní výlohy, stěhování, jiný byt. Miloše se zbavila a zbavila se i dítěte, které v ní tehdy začínalo růst. Potrat. Totálka. Horek o potratu neví. Zápis o porodu Robinka ani nečetl. Pod složeninou v polovině stálo: Těhotenství: druhé. Tehdy byla připravena všechno mu říct. Schválně mu podala papír se zápisem. S napětím čekala, a nic. Už se k tomu nikdy nevrátí. Ani o Milošovi Horek skoro nic neví. Nechtěl. Neřekli si vůbec nic. Prý to není podstatné. Co je podstatné? Žijeme. O podstatném nepotřebujeme vědět.

Pendlovky odbily půl sedmé. Pořád je plné světlo. Na horním konci Výletní ještě určitě svítí slunce. Tchýně stále obchází dům. Možná zvoní na jiné partaje. Možná také nejsou doma. Možná ji sledují za záclonami a nejdou otevřít.

Heda přešla od sporáku ke stolu s hrncem koprovky. Jen tak. Hlad nemá a na jídlo ani pomyšlení. Pomalu, opatrně, jako ten, kdo se skrývá, se vrátila pro dva talíře. Aby se nepohnul vzduch. A záclona. Pak přibrala talířek s žabkou, nalila na dno a přistavila vysokou židli s opěrátkem. Robinek je teď v ohrádce a hraje si. Drží opletenou šňůru od žehličky a soustředěně se dívá, jak se mu v rukou tvoří tvary, jaké ještě neviděl. Zvenku slyšet štěkot psa. Jemný, až bizarní. Bišonek. Vrací se paní Bradová. V Hedě ztuhla krev. Teď otevře dům.

Otevřela. Matka běží skoro přískokem opírajíc se o obě hole. Doběhla, když se bišonek prosmykl své panince kolem kotníků a dveře se zavíraly.

„Prosím vás, paní, pusťte mě dovnitř!“ prosí, „Abych nemusela zvonit, malý by mohl spát.“

„Prosím, pojďte dál,“ říká paní Bradová a drží dveře tak dlouho, dokud se hole i baťoh nedostanou dovnitř, „jdete asi k Úlehlovům, že?“

„Tak,“ ozve se už bez zájmu.

Bišonek letí do prvního patra před paničkou, která pomalu stoupá.

„Matka je za dveřmi, Horku. Budeme muset otevřít.“

„Něco jsem ti řekl a na tom trvám.“

„Horku, proč, proč? Je to tvoje matka, pomáhá nám jak může, odpoledne´s u ní byl, co se stalo?“

Heda je součástí Horkovy revolty, mluví jako komplic, šeptá, aby ji za dveřmi nebylo slyšet. Zároveň se skloní k Robinkovi, čichne k němu a posadí ho k jídlu. Šňůra se koncem dotýká žabky na dně talíře.

Zvonek. V Hedě opět hrklo; ten zvuk je napojen na její citlivý nerv.

Horek se doma zastavoval téměř denně. Posekal zahradu, vzal seznam pro Kaufland, pomohl s opravami. Až někdy žárlila. Zdálo se jí, že tchýně zabírá první místo v mužově životě. Najednou jakoby praskla struna. Pravda, tchýně je někdy hodně na tělo, ale pomůže. Pozvání k obědu, dárek, oblečení pro Robinka. Mají dva roky po svatbě, předtím byli spolu necelý rok. Ještě pořád jsou vztahy jako na počátku, tchýně a snacha se nestačily sžít.

Znovu zvonek. Drží. Oba ztuhli. Jsou tiše, skrývají se, zapírají. Spiklenci. Horek jakoby změkl. Už neběsní, je také napjatý. Robinka se nic netýká. Šňůra je v polévce celá.

Ticho. Příchozí stojí za dveřmi, uvnitř se nic nehýbá. Opřela se o zeď a vzrušeně oddychuje, nohy ji bolí obě. Tak si na chvilku sednout… Napít se. Teď rozmýšlí, na který zvonek zazvoní. Čelo má orosené. Vytahuje kapesník. Je unavená, uzenina v baťohu se pronesla. A chce se jí na záchod. Nutně by potřebovala na záchod.

Dům je tichý. Neslyšet ani bišonka. Matka si sundala zátěž s ramen a rozhodla se zazvonit u sousedů přes chodbu. Nedošla. Z bytu syna se ozval dětský pláč.

III

TOMÁŠ HÁJEK

Spánek a naděje

Kapitán Ludvík stále vzpomínal na svoji otázku, na kterou nedostal ze strany psychiatrů odpověď.

Zněla takto: „Ale co se může skrývat za onanií, zabíjením, sebeukájením se na mrtvolách? Je ta poslední motivace, která se za tím skrývá a o které nám Kor vůbec nic neprozradil (jeho upřímnost je jen jako kulisa), vůbec povahy agresivně sexuální? A když ne, tak jaké? Jak je podněcován zločin? Podnět o jaké síle vytrhne člověka ze všednosti, aby na ni zapomněl, a dopustil se dobrodružného skutku, kterému se říká zločin?“

A přikázal, aby Kora přivedli. Chcípáček Kor mu připadal ochablý a nesoustředěný a Ludvík by jej nejraději poslal zpět do cely. Výslech označil za pohovor. Vyšetřování již bylo uzavřeno, lékaři již podepsali verdikt týkající se Korovy příčetnosti, jakákoli výpověď již na tom nemůže nic změnit. Ale rád by o Korovi získal úplnou představu. Sdělil mu, že si cení jeho upřímnosti. Ten řekl po pravdě, že trpěl nesnesitelným tlakem v genitáliích, kterého se zbavoval výhradně tak, že mířil pistolí na ženu, zabil ji, ulevil si na ní – navíc oběť často okradl. Taky při výsleších připustil, že by se mohl pomilovat s mrtvolou. Je to tak brutální, že to musí být pravda.

„Vážím si vaší upřímnosti, pane Kore,“ řekl Ludvík. „Nicméně psychiatři jsou stále toho názoru, že nám neříkáte úplně všechno, i když ani třeba nemůžete všechno říci: všechno řečeno být nemůže. Máte jen základní vzdělání, ale třeba budete tomu, co vám teď řeknu, rozumět. Jako onanista jste podlehl volání, nebo nárokům, jak chcete, principu slasti, až jste se vymkl z kontroly. To je ale v říši lidí a zvířat běžné.

Neurologové a psychiatři dělali pokusy s chudáky myšmi. I myši mají mozek, jak jistě víte. V mozku se nachází taková šedá hrudka s latinským názvem nucleus adcumbeus. Tam, pane Kore, sídlí slast. Psychiatři a neurologové do něj implantovali elektrodu, do které když pustí proud, začne se nucleus adcumbeus dráždit. Následně myš nebo člověk, je to jedno, začnou pociťovat slast. Počínali si tak fikaně, že si myš může objednat, kolik slasti vlastně chce. Když se dotkne tlačítka, přivede do elektrody proud a začne pociťovat slast.

Víte, jak to dopadlo, pane Kore?“

„Myš byla šťastná,“ pravil Kor smutně.

„Myš se vykašlala na všechno ostatní a pořád si jenom pouštěla do svého mozku proud, protože chtěla slast. Nechtěla nic jiného: nejedla, nepila, pořád si jenom do elektrody poouštěla proud…“

„No ale potom, když už měla pořádný hlad, tak se aspoň nažrala, ne?“

„Chcípla hlady a žízní, ale zřejmě pořád pociťovala slast.“

„To je škoda,“ řekl Kor melancholicky.

„No, Kore, pro vás z toho plyne to, že taky máte v mozku takovou nějakou elektrodu, kterou vám tam implantovala příroda. Vaše jednání nejde z vás!“

„Aha, to ta elektroda,“ ozval se Kor.

„Ono to opravdu nejde z vás, pane Kor.“

„To mě teda pustíte?“ zeptal se Kor tiše.

„To nepůjde, Kore.“

„Myslel jsem si to.“

„No ale budeme si vykládat dál.“


Ludvík znovu zopakoval, že jej Kor zajímá a že by o něm rád získal přesnější představu. Vnitřně je daleko bohatší, než se psychiatrům a kriminalistům zdá. Říká se, že kdo lže, ten i krade, a tedy Kor kradl, na co přišel, včetně toho, že bral mrtvolám po dokonaném činu náramkové hodinky. Ano, nemarnil čas. Pokud byste proti tomu nic neměl, rád bych vám vyprávěl ještě další příběh z vědeckého prostředí, kde bude dokázáno, že i jeho lhaní lze vysvětlit jako něco, co nepochází přímo z něj.

„A z čeho?“ podivil se Kor.

A Ludvík vyzval Kora, aby si představil dvě opičky se jmény Lucy a Washoe. „Vzali si je do parády psychiatři a neurologové, tím se tento případ podobá předchozímu. Neděste se, Kore, neoperovalo se a nikdo nezemřel. Víte, Kore, že jsou někteří lidé hluchoněmí? Těm nezbývá nic jiného než používat zvláštní znakový jazyk k dorozumívání. Určitě jste měl možnost něco podobného pozorovat, určitě ano. No a psychiatři a neurologové naučili opičky znakové řeči hluchoněmých. Bylo to už tak ke sto padesáti slovům, na co stačila paměť opičí. Základní poznatek zní, že čím více slov znaly, tím víc se chovaly jako lidé.

Jejich lidství se projevovalo dvěma způsoby. Pokud nic nemáte proti misionářům, začaly se chovat misionářsky – a začaly učit další opičky znakové řeči. Ale co je důležitější, což představuje druhý způsob projevování lidství, začaly se chovat jako lidé docela obyčejní a všední: daly se do lhaní. A tak mně nezbývá než udělat tlustou čáru za vším filozofováním a žvaněním a říci, že je nám lež vrozena. Slovo bylo na počátku, slovo je víc než pravda. Na počátku bylo fakt slovo, ale slovo je víc než pravda. Na počátku bylo fakt slovo, ale slovo jako lež, jako hra. Má svoji vlastní sílu, nezávislou na všem ostatním. Rozumíte tomu?“

„Já nevím,“ řekl Kor smutně.

Ludvík pokračoval:

„Mně jde taky o vás. Ten příběh o myši s elektrodou v hlavě a o opičkách jsem vám vyprávěl, abyste viděl, že vás chápu a taky se vám opravdu, ne jako ti pitomí psychiatři, snažím porozumět. Dělám to kvůli tomu, že lžete, ale nemůžete za to. Lež je nám vrozená. Snažil jsem se něco vyloudit z psychiatrů. Říkali, že tak u deseti procent lidí se šílenství a normalita kombinují. Jsou normální, a taky nenormální. Lidi mají mezi svý normální příznaky vsunutý jeden nenormální příznak. Až takhle je to složité. Ale pořád mi jde o jednu věc, když o vás přemýšlím. Jste jeden z mých výjimečných případů. Chci se dobrat velký duhy pravdy, která se schovává za vší brutalitou, která jako pravda nevypadá, a lež to taky není. Takže potřebuji zkoumat ty okamžiky, kdy jste zabíjel.“

„Šlo to rychle a už si to nepamatuju. Pořád jsem to chtěl… pořád… bylo to hrozný,“ pravil Kor.

„Jde mi o to, jestli jste u toho něco neviděl?“

„Jak neviděl.“

„Třeba jste v tom okamžiku viděl něco, co není.“

„Jak – co není?“

„Prostě je to nadpřirozené. Víte, já si myslím, že ty poslední důvody se vůbec nemusí, a to ani u člověka jako vy, týkat vraždy, sexu, agresivity a podobných věcí.“

„Já tomu nerozumím.“

„Dám vám několik příkladů, pane Kore. Určitě víte, že se dějí zázraky. Církev katolická považuje zázraky za velice důležité, ale nesmí jich být příliš. Proto zřídila úřední místa pro rozlišování jevů mystických a pseudomystických. Ve složitém jazyce církve, kterému nikdo nerozumí, se to nazývá distinctio spirituorum. O zázracích a vůbec o jevech nadpřirozených vycházejí celé knihy. Tuhle jsem četl Bruna Grabinského. Sepsal to za první světové války, pojednává třeba o vidění přízraků ve Vestfálsku.

Tak abych dal konkrétní příklad: roku 1875 měl jeden prostoduchý hoch, jméno vám neřeknu, i když je to asi jedno, tedy František Tryčl, vidění Krista a Panny Marie. Chlapec do té doby nemluvil, proto taky nechodil do školy a pásl prasata. Ten chlapec se Pánu Kristu vyzpovídal, a když se probudil, řeč se mu vrátila. V tý oblasti byla přítomná opravdu velká síla, protože ten malý chlapec v tom snu přetrhl kožené řemeny, kterýma se prasata spoutávala. A lidi v tom viděli zázrak. No a při takový vraždě se taky objevuje velká síla. Musíte mít odvahu, jako zjevení jasný důvod, abyste mohl zabíjet. Určitě byste taky přetrhl řemeny, kdybyste zrovna pásl prasata.“

„Nebyl to zázrak, takový nepodařený zázrak, který se vám vymkl z kontroly, ty vaše vraždy, pane Kore?“ upřesnil Ludvík základní myšlenku.

Ten zavrtěl hlavou.

„Je to důležité!“

„Je to jedno!“

„Psychiatři nevědí definitivně, jestli jsou vaše motivace k ubližování lidem sadistické a sexuální?“

„Necháte mne na svobodě?“ pokrčil rameny Kor.

„To ne. Motivace není až tak důležitá ve světle dokonaného hrůzného činu.“

„… Anděla jsem neviděl,“ řekl Kor smutně.

„Třeba bylo něco za tou ženskou, po který jste šel,“ naléhal Ludvík.

„A co by tam mohlo být?“

„Já nevím.“

„Já sny nemám.“

„Každý máme sny, i když o tom nevíme.“

„Nic tam nebylo,“ pravil Kor po chvilce.

„Mohlo tam být vidět velké světlo.“

„Vždycky tam bylo takový světlo, jaké má být.“

„Anebo tam mohla být postava, která na vás dělala posunky.“

„Nebyla,“ řekl Kor smutně.

„Udělal jste, pane Kor, někdy dobrý skutek?“

„Ani ne.“

„A víte, pane Kor, co je to LSD?“

„Nevím.“

„To je látka, která vám rozbije hranice ega.“

„A co je ego?“

„To je jako já.“

„Takovým blbostem nikdy neporozumím,“ pravil Kor.

A Ludvík že mu to vysvětlí. LSD je látka, která člověku umožňuje poznat sama sebe a začala se hojně používat v hnutí hippies v šedesátých letech: načež Kor připustil, že si vzpomíná. LSD obluzuje jako heroin a kokain, že ano? Ludvík přikývl a pokračoval, že LSD může mít na člověka dvojí účinek. Buď chce člověk přijmout pravdu o sobě prostřednictvím LSD, anebo nechce. Pokud ne, je mu naopak velmi špatně: potí se, dusí, zvrací a podobně. Pokud ovšem člověk přijme LSD jako prostředek k pravdě, skutečně pravdu zažije.

A pak poznamenal, že on sám LSD vyzkoušel.

Kor se zeptal, jaké to bylo? Bylo mu blbě?

Nebylo. Seděl proti bílé zdi a všechno se mu zdálo barevnější a jasnější. Kolem seděli lidé, kteří také požili LSD, rozuměl jejich duševním hnutím a skrytým přáním jako nikdy v minulosti. Tomu se říká rozšířené vědomí. Je to vlastně vědomí, které není utiskováno vědomím vlastního já, vlastního ega. To se účinkem LSD již rozpustilo.

„A co jste viděl, když zeď ega padla?“ navázal Kor a Ludvík si s úžasem připomněl Steibeckovu myšlenku, že není hloupých lidí, dokonce ani mezi muži.

Řekl, že proti němu začal ze zdi vystupovat ornament. Byl do sebe zatočený jako labyrinty, které se stavěly v barokních zahradách.

Vylézal jako divný brouk a jako pavouk kolem sebe rozprostíral záhyby. Měl podobu šílenství, byl divný, blízký i vzdálený. Potom prý Ludvík vstal a řekl si, že se ornamentu dotkne. Určitě nahmátne jen vzduch. Kupodivu mohl ornament nahmatat. Hmat nelze přelstít (orientujete se jím i ve tmě). Je na kůži všudypřítomný, není to párový orgán jako oko nebo ucho, nebo výrůstek jako jazyk. Ludvík hmatal labyrint, který proti němu vyrostl ze stěny.

„Myslím si, Kore, že by proti vám ze stěny též mohl vyrůst ornament, z něj se stal labyrint, vy jste do labyrintu ze zvědavosti vstoupil – koneckonců všichni si rádi hrajeme hru: jak se dostat z labyrintu – a ten vás dovedl až sem, do konečného bodu nula. Ale proč byste se nemohl otočit a stejnou cestou, kudy jste přišel, se opět nemohl vrátit na počátek, kdy vám ještě celý svět, skoro celý svět, leží u nohou? Teď jste sice v temnotách, ale nechcete se vrátit na světlo?“

„Vy jste taky v temnotách a chcete se vrátit na světlo? A to vám mám dělat, jak se říká, vodiče? Rád bych vám pomohl, pane kapitáne, ale nevím jak. Určitě jsem udělal moc, moc špatných věcí, pro které se určitě budu smažit v pekle, ale jinak jsem teď docela spokojen. Netrpím puzením, které mi otravovalo život, jen tu a tam se mi chce trochu krást, ale mám to pod kontrolou. Léky mi dělají dobře, pane kapitáne. Víte, až budu sedět, hrozně rád bych dělal ve vězeňské lékárně. Léky mají velice malinká tělíčka, ale strašnou sílu. Jsou to malí, kulatí zápasníci…“

„Víte, Kore, ty vaše vraždy mohly být takový nepodařený zázrak. Ale co když by se vám teď zázrak skutečně podařil?“

„Pane kapitáne, nevěřím v Boha. Proto si myslím, že se zázraky nedějí. Nikdy jsem sice neudělal dobrý skutek, ale připadá mi, že zrovna teď ano. Nevykrucuju se a mluvím pravdu. Dělal jsem špatný věci a teď si chci svoji nemocnou duši léčit až do konce života v kriminálu. Jestli si myslíte, že mě zase pošlete mezi lidi a hlavně mezi ženský, tak přísahám, že vás zabiju. Už chci mít klid. Nemáte ponětí, jak jsem se styděl, když jsem… nechci to vyslovovat, jde o mě a zabitou.“

„Vinu jste necítil?“ zeptal se Ludvík.

„Styděl jsem se. Brečel jsem u toho. Cítil jsem se tak nečistý, že jsem se drhnul práškem na praní celý dny, až mi odpadala kůže jako malomocnýmu.“

„Kore, chci vám porozumět. Třeba zachráním další lidi před lidmi, jako jste vy.“

„To uděláte tak, že mne zavřete až zčernám,“ pravil Kor.

„Chtěl bych vám navrhnout to LSD, dost byste mi tím pomohl,“ nabídl Ludvík.

„Ale ti psychiatři se mnou dělali všechno možný. Promítali mi různý filmy a přitom mě pořád proměřovali, asi chtěli zjistit, co mě vzrušuje,“ odpověděl Kor.

„Takže LSD?“

„Ne, pane kapitáne. Ne. Mám už svý jistý.“

„Kore, František Tryčl byl němý, ale nakonec se s pomocí Boží naučil mluvit, a to krásně, velmi krásně, věřím, že velmi krásně. V té době ještě neexistovaly nahrávací přístroje, ale vím to na sto procent. Podobný osud může potkat i vás.“

„A k čemu mu bylo, že umí mluvit krásně?“ pokrčil Kor rameny.

Ludvík odpověděl, že je dvojí němota. Prvním typem němoty je mlčení čili němota dobrovolná, jejím prostřednictvím člověk vyzařuje svobodu. Mluví jinak než slyšitelným slovem, řeklo by se hudbou sfér. Slovo si mlčící lidé předávají jako mluvící pásku, znáte přece, Kore, mluvící pásku za starých barokních obrazů? Mluvící páska připomíná prapor na počest slova. Ale existuje i němota nedobrovolná. Dusíte se tím, co by vám mělo otevírat svět. Máte v hubě neviditelný špunt a krátí se vám dech. A teď ať si představte, že na ten špunt, co člověku vězí v hrdle, začnete hrát nejkrásnější melodii jako na hudební nástroj.

„Kdybych uměl krásně mluvit, říkal bych něco krásnýho první ženský, kterou bych potkal,“ řekl Kor. „Pamatuji si, že jsem vždycky v přítomnosti ženský mluvil pekelně rychle. Nevím, jestli jsem se styděl, anebo jestli jsem byl tak nadržený, že mluvit mně připadalo zbytečné. Vůbec tomu nebylo rozumět, dívala na mě jako na blázna. To mě pohněvalo. Ženskou zase rozčililo, že mám náladu pod psa. Otočila se na obrtlíku, vlasy se jí rozlétly a vypařila se jako pára nad hrncem. Kdybych vypadal jako pokora sama, možná by se nade mnou slitovala a nechala by mne, abych ji svlíknul.“

„Krása je krása, Kore. Váš problém je v tom, že ji neumíte vychutnat.“

„A vy ano, pane kapitáne? Kdybych byl němý a najednou začal krásně mluvit, začal bych balit ženský, miloval bych se s nimi, byly by šťastné a já taky. Beztak žijí jen pro lásku, nebo jak tomu říkají. Stojí za povšimnutí, jak se tváří, když se jedna ptá druhé, jestli je zamilovaná? Byl bych šťastný, proto bych nikoho nezabil. Možná by se ze mě stal policajt, který chrání ženský před takovými, kteří se nikdy nenaučili krásně mluvit. Všechno, co je krásný, musí být k něčemu…“

„To je zajímavé. Mluvíte jako moje přítelkyně. Myslí si, že Tryčl ještě neřekl poslední slovo. František Tryčl ze sebe podstatné slovo dosud nevypravil. Mohl napsat knihu nebo založit v Litém lázně za účelem léčení němoty. Bohemie by se mohla pyšnit českými Lourdy, mohli bychom žít z nemocných a turistů. Vůbec mi připadá podivné, že se v naší tajemné zemi Bohemii neobjevil zázrak jako v La Sallete nebo v Lourdech. Nejsme sice katolická země, spíše nedůvěřiví a mesianističtí bezvěrci, ale Bůh přece každému měří stejným metrem. Ale nahrazujeme si to tím, že jsme tajemní. Za hradbou pohraničních hor se rozkládá malé království české, s velkými zásobami drahých stříbrných rud – takhle líčí spisovatelé českou zemi. Ale po velkém zázraku nenajdete sebemenší stopy. Ale pro vzdálené země celá Bohemie vyhlíží jako církevní zázrak.“

„Pane kapitáne, ten Tryčl, o kterém tady mluvíte, neřekl poslední slovo, ale já ano. V lapáku mi bude dobře.“

(úryvek ze stejnojmenného románu)

ZDENĚK ŘEZNÍČEK

Cesta do Bavor

Nakoupeno, tak zajdu naproti, možná tam bude někdo z krajanů a něco se dozvím. Zum Weisser Kreuz není jediný hostinec, o sto metrů dál čepuje Frau Tichy, u rybníka Gerber a ještě dál u cukrovaru Josef Wottle. Zdraví se s hostinským Maschou, Tyrolákem, hubeným chlapíkem v kloboučku s kamzičí štětkou, jehož boubelatá paní, pravá to šenkýřka, se proplétá mezi stoly. Prý, zatím co ona kypí, on hubne, komentují štamgasti, a hospodská se usmívá, jestlipak se bude večer ještě tak usmívat? Otvírací doba je totiž od šesti hodin do půlnoci. Na pravé stěně známý nápis: Jedermann ist sehr geehrt, wenn er zahlt er begehrt – každý je ctěn, když zaplatí, co si poručí; jiný nápis břitce upozorňuje kibice, ať toho nechají. Na pultě Erste Znaimer Brauerei, světlé i černé, za desetiprocentní pivo se za první republiky platilo devadesát haléřů, teď chtějí dva feniky, dvě koruny. Poručí si jedno a usedá k prázdnému stolu, kde sedávají Češi; jak to, že tam nikdo není? Za chvíli se přece jeden objeví, Bratík, a pak ještě jeden, soused Tregr z dolní kolonie, a hned:

„Chlapi, víte, co jsem slyšel? A je to prý pravda, povezeme německý ženský s děckama kamsi do Bavor. Říkal mi to jeden z cukrovaru, už prý tam Volkssturm dostal Befehl, aby jel s náma jako ozbrojená stráž.“ Ti dva se šeptem děsí:

„Teď, před koncem války, kdy Rus je za humnama?“ Zavolají hospodského, platí a honem domů všechno promyslet. Ale co chceš, sedláčku, promýšlet, buď pojedeš a nebo půjdeš ke zdi, přijde četník a dá ti písemně, že den nato ráno máš být s koňským potahem na náměstí se zásobami ovsa na několik dnů.

Jak nevzpomenout na zápisky milčického rychtáře Vaváka, písmáka a poetu, co všechno zkusili předci, když vojska táhla přes jejich vesnice.

Bylo jasné, že pojedou oni, mladí Němci byli na frontě, staří ve Volkssturmu – a taky většinou neměli koně. Češi usedlí po roce 1910 naštěstí nebyli považováni za Němce, na rozdíl od svých krajanů přistěhovaných před tímto datem, nevztahovaly se na ně všechny příkazy říše, nemuseli pochopitelně rukovat ani se povinně účastnit nacistických slavností, kde by někdo se zápisníkem kontroloval přítomnost – po této stránce měli pokoj, ostatně staré Izraelity taky nikdo nenutil klanět se římským bohům. Po roce 1939 to byli protektorátní občané žijící v říši.

Proč jsme se jen v tom osmatřicátém vraceli, přemítá František na zpáteční cestě, zatímco jej míjí kolona vojenských aut Ostmarky – jižního seskupení vojsk, nějací pěšáci či myslivci, kdo se v nich vyzná, v ruce pušky Mauser a samopaly Schmeisser, s nimi i Maďaři, těm vlhnou v ruce samopaly Danuvia, Němci mají označení s černým křížem, synové pusty, osmahlí, černovlasí chlapíci se svislým knírem zase bílý kříž v černém čtverci. Už se to blíží, určitě jedou do Břeclavi jako posila. Němci před nedávnem vypustili Vranovskou přehradu a zatopili na Břeclavsku louky, aby ztížili postup východních spojenců, za Drnholcem nechali udělat protitankové příkopy a zátarasy, moc si od nich místní nacisté slibovali, na práci tam většinou samosebou nahnali Čechy. I František musel.

Tehdy v osmatřicátém se vystěhovali do Bosonoh, ale co tolik lidí na jednom hospodářství? Na úřadě v Brně, když se šel František zeptat jak dál, řekli, vraťte se, nechají vás tam. Když se nevrátíte do měsíce, majetek vám zkonfiskují. A tak se na jihu opět setkali s krajany, kteří slyšeli ta samá slova. Jen jedna rodina se nevrátila, nasadili tam německou, bez muže, ten byl na frontě, a Češi věděli, že je tam Němka i proto, aby je hlídala.

V polích z něho všechno spadne: ale třeba jsou to řeči, Rusové tu mohou být rychleji, než k cestě dojde. A prásk bičem, koně se dají do klusu, kamínky odletují od kol jak třešňové pecky vystřelené uličnickými prsty; něco cink, v rachotu kol skoro neslyšně a na podlaze se rozlévá loužička, teď už louže… Zabočit doleva, náves s kaštany – listí se jen pomalu souká z pupenců, a jsme doma, pronikavý zápach petroleje docela přerazí pach hnojiště.

„Vždyť jsem to měl omotané hadrama,“ ospravedlňuje se František, ale selka už nic neříká, když předtím mluvila očima.

„Dé sem ty hadry,“ a svolává kočky, je jich šest.

„Aspoň je natřu proti svrabu,“ rozhoduje; kočky prskají, mňoukají, ale držet musí. Ještě psa.

Františkova rodina není početná: otec, on a manželka, děti nemají a zřejmě ani mít nebudou, hospodyně není zdravá, už několikrát potratila. Sejdou se v kuchyni a František se rozpovídá, co slyšel; ale co, usoudí nakonec všichni, dočkejme času, a paní domu staví na stůl polévku.

Četník přijel ještě to odpoledne a že zůstávali na konci osady, byli poslední, co si tu zvěst přečetli. Hnátek vedle ji už luštil, taky Knobloch, Matějka: Zítra 13. dubna v 6 hod. ráno sraz na náměstí s koňskými potahy. Půjde o delší cestu, vhodné oblečení na cestu, peníze, osobní potřeby a krmivo pro koně. Heil Hitler. Hospodyně se dává do pláče a František ji chlácholí:

„Ale holka, co ti to pomůže, dopadne to dobře, uvidíš,“ a jdou po své práci. Mezitím přicházejí sousedé: „Chlapi, tak co bude? Mně se má telit kráva, ti zase čekají hříbě,“ šest hla mudruje, ale na nic nepřicházejí. Nejmladší z nich, Doležal, známý Jánošík, navrhuje v noci naložit rodiny a odjet polními cestami vstříc Rusům, každý na vlastní pěst. Vzápětí si to sám vyvrací. – Jak by přešli frontu? Byl to jen okamžitý nápad z touhy něco udělat. A má ještě jeden: odjet na sever do krumlovských lesů, tam přečkat, sousedé doma by se jim postarali o dobytek. No jistě, chlapče, chceš mít nové Lidice?

Skoro za tmy přijel koňský povoz plný Volkssturmu, utábořil se na návsi a k ránu zase odjel. Krause, německý ředitel cukrovaru, dosazený na začátku války, organizátor akce, počítal se vším. Po krmení sednou k večeři – deset krav, dva koně s hříbětem a tři prasnice jsou obslouženy, teď si mohou dát vrchovatý talíř, potom ještě cizí rozhlas a půjdou spát. Na posteli říká František ženě:

„Děvče, poslouchej, neměl jsem ti o tom říkat, ale když zítra odjíždím, vědět to musíš, jen nikomu nic neříkej, ani otcovi.“ Takhle tajemně začal.

„Povídal mi Fomin: gospodin František, v Brně od známých jsem se dozvěděl, že jste dobrá česká famílie, je tady taková věc: až bude čas, tak přijde jeden člověk, ruskij a bude hlídkovat silnici na Brno, dejte mu najíst a na nic se neptejte, já jim to nakreslil, jak to u vás vypadá, on trefí do stodoly na to správný místo,“ rekapituluje přesně jeho slova.

„Abys nebyla překvapená, že máš cizího chlapa na seně,“ dodal.

„Tak tady to máš, vlastní chlap z baráku a cizí v domě,“ ale jinak neříkala nic, jen přemýšlela, co ten Fomin je zač: říkají bývalý šlechtic, jiní Vlasovec, který se chce zachránit, taky může být něco na způsob páté kolony. Až později se dozví, že to byl opravdu šlechtic, který za revoluce utekl do Francie, kde se seznámil s dalším ruským emigrantem von Nesslerem, majitelem jakési firmy ve Vídni; po pádu Francie přesídlil za ním a dal se na obchodování se starožitnostmi, vyhledávaje šlechtice, aby od nich něco odkoupil, pohyboval se volně po celé říši, tedy i po Ostmarce, propustku měl i do Protektorátu, navštěvoval Brno i jiná města. Von Nessler miloval koně, měl dvanáct jezdeckých, a když ve třiačtyřicátém už byla Vídeň často bombardovaná, dostal o ně strach a hledal nějaké stáje na venkově, vždyť byli i jeho obživou, vozil je na všechny dostihy; pak se Fomin jednoho dne objevil v městečku a kdosi mu řekl o prázdných stájích na samotě, na dvoře vyvlastněném v roce dvacet šest hraběti Khuenovi, jehož nynější majitel Čech si ještě netroufal na veliké hospodaření. No a tak tam koně polokopytě poslali. Ošetřovali je vídeňští štricáci, frajeři z Prátru, ale malá osada není Vídeň, nikde ani hospoda, tak to rychle vzdali. Po nich přišel Francouz, totálně nasazený zemědělec z Bretaně. Občas tam přespával Fomin, říkal, že tam je klidněji než v městečku, nechtěl být moc Němcům na očích.

„Frantíku, co když se mi nevrátíš?“ pojednou jí zatrnulo.

„Nějak to dopadne, to se mám schovat ve sklepě a čekat až mě najdou, co zbývá než jet?“ odbýval ji. „Na všechno je dobré se vyspat, tak dobrou noc.“ Ale že tak úplně klidný nebyl, bylo znát z jeho častého převalování se z boku na bok.

A je páteční ráno, svátek svaté Hermenegildy, ráno se sluncem za oknem, ráno jak před školním výletem, zavzpomínal František: to je tenkrát tatínkové naložili na vozy a se zpěvem Krásný vzhled je na ten Boží svět odjížděli na Pernštejn. Karlík Čoupek zaspal, oni nečekali, ale dohonil je za vesnicí a pohodlně za jízdy naskočil za smíchu spolužáků na vůz.

Hnátek už taky zapřahá:

„Dobré ráno, sousede, na výlet, na výlet?“ V kožených holínkách, v nichž jsou zastrčeny štruksové kalhoty, černý kabát po stehna a na hlavě placatou čepici s klapkami na uši, běhá kolem vozu, stejně oblečený je i František, i když má levou nohavici vlhčí: ze starého zvyku vybral z neregulérního hnízda v nepoužívaném žlabu pod chomouty pár vajec a dal je do kapsy. Tlakem látky a pohybem nohy dostaly hranatý tvar…, ale to je nepodstatné. – Zasmějí se. Kdyby šlo i o výlet, ta dychtivá radost v tom stejně nebude, buňky mladých let, ve kterých to bylo zafixováno, už stejně odumřely. Manželka přináší slaninu a chléb, v ruksaku je už nějaké prádlo, a pláče, i tatínek má zvlhlé oči: na čelo dostává křížek a odjezd. Vjíždí na náves, za ním Hnátek a ostatní. Zatáčejí mezi pole. Nalevo pálavské skály, na posledním bochánkovitém kopci poutní místo s kostele a zvonicí, k nimž příkře stoupá křížová cesta; pod Svatým kopečkem prastaré město Mikulov, uprostřed se vypíná rozlehlý zámek Dietrichštejnů, ještě o kousek dál strážní věž Turold, jejíž vápencovité zdivo svítí na dálku, stejně tak jako místy obnažené skály; říká se, že je pod Pálavou nejlepší víno, asi tím vápencem; a směrem na jihovýchod v dálce, v bývalém Rakousku, Buschberg. Kdysi tady v té mělké kotlině byla dvě jezera a pět rybníků. Když kopali na vršku u kostela, našli dokonce zvápenatělé kornoutky ulit mořských hlemýžďů. Z rakouské strany chodili hrát Rakušané přes hranice karty s Čechy, ti zase k nim, často si přišli zahrát i financové – buď tam a nebo na českou stranu. U karet se zas tak moc nehádali. Ani tancovačky nebyly plné temných vášní, sem tam klasická facka a trochu krve z nosu, budiž, ale půllitrem do hlavy či nějaký úder karate, to nebylo, ani křivák nebo vreckový nožík se nepoužíval.

Na náměstí lemovaném po jedné straně zemědělskými usedlostmi z nepálených cihel, do dvora s loubím, po němž se pne vinná réva, se studnou a hnojištěm, už stojí vozy většiny Čechů z městečka a taky pět potahů s polskými kočími. Jak ti se sem dostali? Jednoduše. Když Němci zabrali Polsko, museli jít mladí Poláci jako náhrada do zemědělství za německé sedláky, na menší usedlosti po jednom, na větší jich přidělili víc. A nejen Poláci, ale i Jugoslávci seli a orali. Ponětowski, zamračený blondýn kdesi od Krakova, v jednom kuse láteří:

„Pša krev, paňstvo, tady byl přece jen v závětří a teď kamsi… chamije, šmuly.“

Ředitel Krause s cvikrem na úzkém nose se zeptá na jméno, nahlédne do papíru a vyvolá ze skupiny žen a dětí, stojících mezi kufry a balíky, určenou rodinu: „Familie Ditrich!“, a už se pětičlenná rodina hrne k Františkovu vozu. Sestává z babičky, soudě podle podoby s mladší asi čtyřicetiletou blondýnou, a tří děvčátek. Někteří Poláci přijeli se žebřiňákem a povezou víc rodin; mezi příčlemi napočítáš i patnáct lidí. Když se ozve: familie ta a ta, oddělí se od skupiny pokuřujících mužů v černých kabátech a vyzbrojených opakovacími puškami ten, který pojede jako stráž a pomáhá s nastupováním. František vysazuje děvčata v kloboučcích, která mají zjevnou radost, že se povezou, na rozdíl od vážných obličejů dospělých.

(úryvek ze stejnojmenné prózy)

BLANKA KUBEŠOVÁ

Můj otec s velkým O

Dívám se, jak přechází od knihovny ke křeslu a zase zpátky. Slyším jeho hlas. Rozumím jeho starostem a strachu z budoucnosti, který jde s ním. Je to můj hrdina. Vysoký. Vyzáblý. Ješitný a přísný; úzkostlivý, samolibý a sobecký, až hrůza. V prořídlých vlasech na pěšinku řádí lupénka, ne a ne se jí zbavit. Se všeobecným přehledem a znalostí čtyř jazyků slovem i písmem je vzdělanější než všichni jeho kolegové dohromady, přesto ho znalosti nepřivedly dál než ke klotovým úřednickým rukávům a bytu na Žižkově s vchodem z pavlače a záchodem na chodbě…

Miluju ho. Miluju ho až k breku. Za těch pár let, co o něm připravuju román, jsme si jeden na druhého zvykli tak, že si budeme chybět, jestliže práci skutečně někdy dokončím. Jak je to vlastně možné, zamilovat se do člověka, který žil více než půl století přede mnou? Můj hrdina se až k pláči podobá mému otci! Tak nějak to bude…

*

Už celé týdny se nemohu hnout z místa. Na papír nepřibyla ani čárka, leká mě svou čistotou… a mlčenlivostí. Každý můj krok se stal číhavý a napjatý, poznamenaný hledáním a čekáním. Na slova. Na ta pravá. Vím, že jsou někde tady, tady kolem…

V noci vstávám, v tu dobu ke mně obyčejně chodí ty nejfantastičtější nápady. Naneštěstí nemají dlouhé trvání, ráno je z nich jenom pára nad hrncem a z mého hrdiny obyčejné strašidlo, mátoha bez kapky krve, neschopná samostatného života. Kdyby mi na stole neležely jeho deníky, kterých se chytám jako tonoucí třísky v moři, kterých se znovu a znovu dotýkám a kterými znovu a znovu listuji, málem bych pochybovala o Fediově existenci. Jediný, kdo mi ještě věří, když klesám pod tíhou bílého papíru, je můj muž Jozef. Společnými silami se nám podařilo vyhledat několik posledních pamětníků mého příběhu, jejich vzpomínky jsou kusé a často si odporují, přesto jsem naplněná vděčností. Deníky, noviny, výpovědi svědků… Shánět materiály je velice vzrušující, asi jako když kriminalista shromažďuje další a další usvědčující fakta, až mu vznikne jakási mozaika, v mém případě nikoli pachatele, ale jakéhosi podivína, veskrze zvláštního a svým způsobem neobyčejného člověka. Jenže teď, když je práce skoro u konce, se to zaseklo. Znovu a znovu začínám, škrtám, občas upřesním to a ono. Znovu a znovu upravuju, pročesávám, přemisťuju. Zdá se to dobré. Ještě jednou to po sobě přečtu a hodím to do koše. Občas mě můj otec přistihne, jak lovím v odpadcích… Jak škrtám, abych to snad po sobě už nikdy nemohla dát dohromady. Ale to všechno je málo, trhám papír na kousíčky a všechno se opakuje. Začínám, upravuju, pročesávám…

Už dlouho jsem po sobě nehledala v koši. Slova odešla. Definitivně. Stávalo se ovšem i dřív, že mě náhle zalehl strach. Třeba že o hrdinovi pořád ještě nevím dost. Že si nejsem jistá, jaké mu dát vlastnosti, lásky a nenávisti; jak ho pokřtít, aby jméno v sobě neslo nápovědu příštího osudu… Tohle všechno ale bylo tentokrát dávno za mnou, v tom všem jsem už měla jistotu. Můj hrdina stál přede mnou obnažený do nejmenších podrobností, zdálo se, že na něm není místečko, které bych předem neprozkoumala, a přesto se nemohu hnout z místa!

Můj otec zůstává klidný. Sedí v křesle a záhadně se pousmívá. Dívám se na něj trochu zvědavě a trochu s úžasem, jako kdyby odpověď měla přijít právě odtud. Jak si byli podobní! Jak strašně si byli podobní! A to i přesto, že jeden bydlel na Žižkově a zemřel, když druhý teprve začal vyrůstat z chlapeckých let a objevovat Královské Vinohrady!

Podobní? Přísně vzato, podobní si nebyli vůbec, přinejmenším fyzicky.

Vrchní účetní rada Julius Fediov… 69 let, nevoják, IQ 119, revmatik, hypochondr a vdovec, výška sto sedmdesát, váha slabých šedesát tři, vlasy tmavě plavé… se s úděsem podíval na jazýček váhy. Tušil to, už zase ztratil čtyřicet deka! Sundal skřipec a znaveně pomnul kořen nosu…

Dobrá, tady to nevězelo, tak tedy v čem? V čem vězela podoba dvou mužů, z nichž jeden se s vypětím sil a buldočí vytrvalostí vyšvihl do střední úřednické vrstvy, zatímco druhý se už jako příslušník vinohradské smetánky narodil? Nemohlo to být nic nepodstatného, protože když jsem svého Fediova, Čecha s ruskou duší, spatřila poprvé, když jsem nahlédla do jeho mysli, strnula jsem úžasem. Okamžitě jsem věděla, že tohle je můj hrdina… hrdina, na kterého jsem čekala. Že jeho příběh je tak trochu i příběhem mým, a že se ho už nezbavím. Že totiž Fediov a můj otec jsou oba Otcové s velkým O. Dva zachmuření džinové uniklí z láhve.

„Už dlouho jsem tě neviděl psát…,“ uhodl v té chvíli příčinu mého předráždění otec. Jsem v pokušení se vším se mu přiznat, ale bojím se, že můj rukopis ho v tuhle chvíli zajímá asi jako epidemie na Dálném Východě. Co horšího, že ho zklame…

„Jestli je to román, tak víš, že romány nečtu… Stejně to bude nějaká pitomost,“ rozhoduje rázně a zavírá oči, debata je definitivně u konce. Teď si povídej, co chceš a tvař se, jak umíš, stejně tě nevidím, říkají zježená záda.

Cítím, jak se ve mně už zase všechno vaří. Bariéra mezi námi narůstá den ode dne, stává se nesnesitelná. Užuž se chystám vykřiknout něco neodvolatelného, když ho slyším… Tak co po mně chceš? Raděj kdybys mi podala účetní knihu a obklad na hlavu, a pěkný studený…!

Ano, to je on! Konečně! Můj hrdina je v mojí hlavě, jen ho dát odtud ven. Z hlavy na papír…

Vrhám se po tužce.

*

„Už dlouho sis někam nevyrazila, děvuška…“ Hlas, který měl ve vychrtlém hrudníku málo místa, přeskočil do fistulky. Fediov skopnul bačkory a natáhl v křesle nohy co nejpohodlněji. Tohle mohlo znamenat jen jedno: Hela vstala od pletení, vzala lavórek a s povzdechem vyšla na pavlač.

Pokrytec stará! Jak tomu měla rozumět? Když běžela v biu Kosmorama Matka Kráčmerka, chytal ho fantas, že byla dvě hodiny z domu! Tak co to bylo za řeči? A kdy naposled si dopřála hodinku v žižkovských lázních? Pod rouškou, že odtamtud nosí blechy, jí zprotivil i to poslední potěšení! Musela se usmát, v tomhle měl pravdu!

Hela třískla lavórkem o vodovod, který byl tak bytelný, že mu snad nic uškodit ani nemohlo, otočila kohoutkem a počkala, až to v trubkách naprázdno zarachotí. Tu námahu si mohla ušetřit. Moc dobře věděla, že voda neteče. Celá Krásovka byla rozkopaná a zápach těžké mokré hlíny se táhl ulicí jako odjakživa špatná pověst pražské kanalizace. Hela potřásla hlavou, až se jí svezl šátek a pod ním se objevily slámové, prořídlé vlasy.

„Jsem strašlivě churav! Myslím že mě přepadla melancholie. Krom toho už od rána cítím sklon k migréně. Je mi to nevysvětlitelné,“ uvítal ji otec, když mu jako náhražku za vodu začala nohy otírat hadrem navlhčeným v octě.

Vinný ocet měl rád, přesto obrátil oči v sloup a trpitelsky zasténal. Na svoje jemné, bílé ruce a nohy byl pyšný, třebaže mu činily tolik obtíží, počínaje dlouhými, vyčouhlými palci a přespříliš choulostivými chodidly konče. A vůbec, na ocet si nestěžoval. Ale copak tohle byla dostatečná péče o člověka, který trpěl neurastenií a revmatismem? A taky depresemi, závratí, nespavostí, předrážděností a únavou tělesnou i duševní tak, že mu nakonec nezbylo, než trpně souhlasit s návrhem vedení o předčasném odchodu do výslužby?!

Včera ano, při takovém počasí se nic jiného než migréna čekat nedalo, ale proč dnes? zauvažoval opět, sáhl si na hlavu a významně se chytil za nos. Ocet nezředěný vodou příšerně páchl, a dokonce i trochu štípal v nose i na chodidlech. Okamžitě si je nechal prohlédnout. Kůže tu byla neustále přeschlá, a jestliže se řádně neošetřila, snadno praskla. Na pedikúru neměl, ale pokud žila jeho žena Máša, nebyla to ani potřeba. Starala se o něj vzorně, dokud… dokud mohla. Jenže Máša odešla.

„Starala se, dokud jsi ji neutahal,“ upřesnila Hela vzdorně, ale ihned se zastyděla a s láskou začala otci osušovat chodidla a natírat je glycerinem.

„Dělalo ji to šťastnou,“ namítl Fediov nahlas. Na to už Hela neřekla nic, plácla hadrem do umyvadla a vstala.

Ušklíbla se, anebo se mu to jenom zdálo? Chtěl zůstat spravedlivý. Jeho žena se už taková narodila, podřízený tvor určený sloužit a obětovat se. Měla to v krvi. Potřebovala to k životu. Naopak Hela -– Hela byla po něm, rozená Fediovová. Nemohl chtít, aby mu sloužila. Aby mu vařila a posluhovala. Že jí to nebude stačit, si mohl spočítat předem. Vrátila se z venkova, kam se kdysi dávno odstěhovala, až dlouho po Mášině pohřbu, a teprve na jeho opakované a výslovné prosby. Doprošoval se jako malý kluk a přimluvit se za něj musel i Theo, poslední z jeho mála přátel. Theo byl mrtvý a Fediov se kradmo pokřižoval. Kdyby mu žena dala syna, nemusel by stát teď před Helou jako žebrák, ten by mu obstaral služebnou a bylo by po problémech! Teď ke stáří toužil po věrné služebné duši čím dál víc. Jenže Máša mu porodila dceru… Nikdy to žádné z nich zcela neodpustil.

„Žena je halt obrovskou hádankou,“ vzdychl, a když k němu Hela obrátila oči, nelogicky doplnil:

„Jestliže se nestane včas řádnou matkou, je z ní budižkničemu!“

Řádnou matkou v této souvislosti ovšem znamenalo: Jestliže neporodí muži kluka jako buk… Tohle už bylo trochu moc, Hela vzala koflík s horkým čajem meduňky a zdálo se, že si pohrává s myšlenkou vchrstnout mu jeho obsah na obnažená chodidla. Řádnou matkou! To se odvážíš říct mi ty, zavyčítal ten pohyb a stín, který otec vrhnul kdysi na její budoucnost… kdysi, ale stín studil ještě dneska… jí sevřel rty. Pohyb nemohl Fediovi ujít a při představě, co všechno by se mohlo stát, k čemu všemu ji mohl vyprovokovat jednou neuváženou poznámkou, se zimomřivě roztřásl.

„Já za nic nemůžu, to je citace… aspoň myslím.“

„Nietzsche?“ Optala se, ale nečekala na odpověď a s opovržením ho začala ubalovat v křesle. Nato Fediov požádal o spis Tak pravil Zarathustra a s povzdechem, že si musí neprodleně cosi ověřit, začal listovat dílem v notně ohmataných a už jedenkrát vyspravovaných deskách.

„Věděl jsem to, nebyl racionalista, ale v tom se setsakramentsky mýlil! Nerozpoznal včas sílu a vítězství rozumu. Tenhle spor intuice s rozumem… a se mnou,“ zahuhlal skromně, „prohrál na celé čáře!“

Znovu zalistoval knihou, ale nečetl. Zdálo se, že je každý zabrán do svého. Fediov do svých bolestí a Hela do výčitek, které jí ležely kolem hlavy jako všudypřítomný mrak. Ve skutečnosti jeden druhého nepřestávali vskrytu pozorovat. Vnímali se i na dálku, když to nešlo smyslem jedním, byly tu v záloze další. Šel s ní, když běžela do sklepa pro uhlí, sto dvacet tři schodů dolů a sto dvacet tři nahoru, a třebaže ve skutečnosti sám nikdy nic tak těžkého nenesl, teď cítil, jak mu loupe v kříži.

Fediov heknul, to Hela složila ke kamnům plné dva kýble. Uhlí letos koupil ze zvyku v Hybernské, jenže od té doby, co starý Sachs skončil v koncentráku a mladý na Pankráci, nebyla firma to, co bývalo a zle pochodil. Zima trvala od Štědrého dne a nejlepší Mostecké Ia jakosti ubývalo příliš rychle, i při šetrném zacházení spotřebovali šest metráků měsíčně.

„Vydává málo tepla a mnoho popela,“ postěžoval si a promnul prsty, ztuhlé chladem. Firma nefirma, měl koupit obyčejné hnědé uhlí tady na Žižkově. Kluk, který ho prodával hluboko pod cenou po putnách ušetřených na důvěřivých a nepozorných občanech při rozvážkách, byl docela pěkně probuzený. Tohle neschvaloval, ale současně i trochu obdivoval a v duchu se huboval, že kvůli zásadám, které, jak se zdálo, nikdo jiný nedodržoval, přišel o peníze i o teplo.

Fediov se díval, jak Hela svléká dlouhou propínací zástěru, ale pod ní měla ještě druhou, kratší, jak si přehazuje lehký zimní kabát s králičím límcem. To mohlo znamenat jen jedno, chystala se z domu. Cítil, jak ho roztřásla zima, měl by jí dát svého bobra, tím neprofouklo. Znovu se zachvěl. Tak tedy aspoň půjčit. Ale co, jen nebýt sentimentální… jak pochcaná baba, znechuceně si nad sebou odfrkl.

Když všechno selhalo, šachy ho uklidnily pokaždé. Tak schválně, jakou barvu si dnes zvolí? Hloupá otázka, coby vítěz měl bílé!

Fediov se ponořil do hry.

*

„My dva že jsme si podobní? Co je to za hlouposti! Tvůj Fediov je egoista a despota! Co na něm máš?…“ Otec ke mně sedí zády v obranné pozici naježeného kocoura a dívá se do země.

„V tom není sám, nemyslíš?“

Teď otci strašlivě křivdím. Na rozdíl od mého Fediova je totiž pokrokový člověk. Skutečnost, že přeje každému svobodu, bohužel nemůže nic změnit na tom, že vyrostl v době milostpaní, chův, kuchařek a služebných, a výsledek, ať chce nebo ne, se od jeho zásad podstatně liší.

„Krom toho je do sebe chorobně zamilovaný! Milovat se je nutnost. Ale všeho s mírou!“

„Kdo je to? Upravený Nietzsche?“

„A i kdyby, neříkej mi, že ty bys to poznala! Mít se rád, souhlasit s tím, jaký jsem, být se sebou srozuměn… ale nepřehánět to! Nezáleží na tom, co děláš a čeho dosáhneš, ale co si při tom o sobě myslíš. Ani úspěch není tak důležitý. Důležitá je pouze cesta. Pocit uspokojení ze sebe sama, obyčejně se říká z vlastní práce, ale to není totéž. Ten pocit tě vede ke srozumění se vším, co tě potká… Zdá se, že tvůj hrdina to trochu přepísk! A co se týče tebe, pochybuju, že něčeho takového můžeš kdy dosáhnout.“

Nepamatuju se, kdy naposled jsem od otce slyšela tolik slov najednou. Neochvějné přesvědčení o vlastní pravdě staví kolem něj val, z kterého vyráží na povrch kousavá, štiplavá ironie, a ta se jako všemocný plevel každým dnem víc a víc ujímá vlády nad jeho myšlenkami i vztahem mezi námi.

Mít se rád, tohle se mi nezdálo tak těžké. Mnoho lidí v sobě najde lásku a obdiv pro sebe sama. Horší je to s láskou pro druhé.

„A když se to nepodaří?“

„O tom právě mluvím. Pak se ti stane, že budeš sebepotvrzení celý život hledat u jiných.“

„Tak tohle mého hrdinu rozhodně nepotkalo! Pokud vím, Fediov nehledá u bližních lásku a chválu, dokonce ani potvrzení své ceny. Své přednosti zná. Ví, že je dokonalý a neomylný, a tudíž i nekritizovatelný. Ne-kri-ti-zo-va-tel-ný, chápeš? Na mínění druhých mu záleží asi jako na pohromě způsobené lučními kobylkami v severní Africe.“

„Někoho mi tím připomíná…!“

Tak to byl Jozífek. Vrátil se z pochůzek dřív a podle toho, jak se tvářil, nás už hodnou chvíli poslouchal ve dveřích.

Vrhám se k němu a pěstmi ho vytlačuju z pokoje. Jak se ti dva dostanou k sobě, je z toho vždycky nějaký malér.

„Proč tak posměšně? Musíš být tak ironický? To nemůžeš říct jednou… jedinkrát něco milého?“ Aspoň mně kvůli. Takový přece nebýval, ne vždycky!

Můj muž se ušklíbne. Mlčky, uraženě staví nákup do kuchyně a odchází. Vracím se. Jen ty a já, otče, navždycky! Jak zadržet… jak popsat ten pyšný úsměv, odměňující mě přede všemi za to, jak jsem mu podobná? Jen ty a já! Jenže tohle je dávno. A je to pryč. Můj otec se přece na mě už dávno neusmívá a na mínění druhých mu záleží… no asi jako na pohromě způsobené lučními kobylkami v severní Africe.

„Někoho mi tím připomíná…!“ opakuju teď i já zaraženě.

„To musíš vědět ty. Je to tvůj hrdina…“

Že by se přece jen poznal?

*

Otec přijíždí a odjíždí a vrací se vždy o něco starší, o něco znavenější. Sedí v ušáku, který mu patří vždycky, kdykoli je u nás, za léta s ním už téměř srostl. Odtud jak z kapitánského můstku řídí, vzdoruje, poslouchá a přehlíží své mužstvo. Nenamluví moc, ale když otevře úzké, přísné rty, jsou jeho soudy vždycky jasné a kategorické, rozkazem, který nepřipouští vyhnutí. Z křesla kriticky sleduje, jak naše Irenka roste, hraje na klavír, dělá úkoly… jak zkouší svatební šaty.

Dívá se, jak se batolím, už jsem zase těhotná. Z jeho tváře se nedá nic vyčíst, jen občas nekontrolovatelný záblesk. Tak vidíš, už zase! Místo abys udělala něco kloudného, tak tohle…

Až daleko později mě napadne, že v těchto chvílích viděl moji matku. Syna už měli. Tak proč proboha další dítě? Jen aby to nebyla dcera! Ale právě to se stalo, přišla jsem na svět.

Otec přijíždí a odjíždí, u své přítelkyně Madly to nikdy nevydrží dlouho, až jednoho dne zůstane natrvalo, zas o něco starší, o něco znavenější a nerudnější. Ušák je stále týž, jen o trochu víc ošoupaný.

*

Venku stojí slunce vysoko a obloha je bez mráčku, dělá se další vroucí den. Otec je teď sotva dva týdny po nemoci, v rysech má ještě vyčerpání a únavu, ale už po snídani oznamuje, že se vypraví do města. Marně se pokouším ho varovat, je přece neděle a ve městě nebude pro turisty k hnutí.

„Jsem kosmopolita, turisté mi nevadí.“

„Dělá se strašné vedro…“

„Musím trénovat…“

Třicetistupňová horka by utýrala i zdravého člověka, ale dávno vím, že když si otec něco svobodně usmyslí, je jen a jen na něm, aby to taky svobodně provedl. Jako by nám potřeboval dokázat, kdo tady má ještě pořád vrch. Ve tváři mu s jakousi provokativní samozřejmostí polehává jeho ego, které by dokázalo vytočit i nejmírnější povahy. Leží v hlubokých brázdách v mlčenlivé svornosti spolu se stínem těžké nemoci.

Nenapadá mě nic dobrého. S obavami se dívám, jak si podává a nese lžíci na boty, vzdorně a zároveň jako by vážila metrák, jak se neskonale pomalu a s námahou obouvá, jak si obléká sako s kravatou vedro nevedro, jak se vrací pro hůl… Sako je zezadu příliš krátké, snad den ode dne kratší. Zkracují je víc a víc kulatící se záda, která otce vytahují do výšky, pořád výš a výš k ženě, která tam někde čeká, výš a výš k Bohu, na něhož nevěří.

„Omnia mea mekum porto….“

Otec pozorně kontroluje obsah plátěného pytlíku… všechno, co má, nosí s sebou…, který mu Madla na cestu sem přivázala zvenčí ke kufru tak, aby byl na dosah, kdyby se něco přihodilo… Pytlík je špinavý a prodřený, jak ho vláčel za sebou nejdřív v městských ulicích a pak po nástupišti a celém Wilsonově nádraží. Jsou v něm ještě jedny brýle, občanka, cestovní pas a lupa, to nejdůležitější, co vlastní. Tvář je bez výrazu, latinské rčení jí propůjčuje chlad a nadřazenost filozofů. Vlastnit jen to, co mám u sebe – není to smutné? Anebo je v tom moudrost věku?

*

Na začátku měl plátěné pytlíky dva, ten druhý sloužil výhradně na doklady. Vláčel je neustále sem a tam – k lékaři, na poštu a do lékárny, dokonce i z jídelny do ložnice… podobně jako Židé v dobách zlých.

Všechno mimo ten pytlík byla zbytečnost. Tohle dřív nevěděl.

„Věci mají jen takovou hodnotu, jakou jim ty přisoudíš, zabručí nerad. Omnia mea mekum porto…“ Nevím, zda se ve větě neskrývá trpkost. Mám báječného muže, dvě dospělé dcery a dům se zahradou – a co má on?!

„Ten dům je vaší pastí,“ odsekne a dál si mě nevšímá. Možná má pravdu. Nejdřív z lačnosti a pak už jen setrvačností shromažďujeme kolem sebe věci, pro které přestáváme vidět to důležité… Přesto si nejsem jistá, zda ve větě není zašifrovaná nějaká jedovatost. Přece si nakonec nebudeme ještě i závidět?

Na domě je hypotéka, přesto to vypadá, že nikdy nebudu muset jít žebrotou ani klepat dcerám u dveří. Mám všechno, co otci schází, muže a rodinu, o kterou se mohu opřít. Mám všechno, co teoreticky vzato by mohl mít i můj otec, kdyby mu rodina něco znamenala. Ale právě tím si nejsem moc jistá. Copak při každé příležitosti neopakuje, že manželství byl jeho životní omyl? Že dnes by se už neženil?! Ženy zašívaly jeho ponožky a žehlily jeho košile. Zato si přály ležet bok po boku v manželské posteli, kterou nesnášel. Madle naštěstí vydržel vzdorovat, zůstali spolu na neurčito a nadivoko. Pomstila se zato na košilích, ale tohle mu nevadilo. Košile se nosily úplně stejně nevyžehlené a vysloužilé ponožky prostě vyhodil.

K autobusu veze otce Jozífek, tohle se už dávno vžilo. Třicet let dělá otci taxikáře do města a zpět, k lékaři, na poštu, do lékárny, z nádraží a na nádraží. Tohle je odbyto jednou větou:

„Copak vy, vám je hej, vy jste ještě mladý…“

Jozef má naopak pocit, že je ve věku, kdy by si už nemusel nechat cedit na hlavu, jak říká. Přeloženo to znamená, že už nechce dělat děvečku pro všechno, německé laufbursche je možná výstižnější. Ani mu to nemohu mít za zlé. Otec bere, protože je starý, protože má nárok, protože jsem dcera… Dokud nebyl starý, měl jiné důvody. Možná by nebylo špatné jednou za čas projevit i jinak, že naše soudržnost, náš svazek trvá. Podobně jako se občas něžně pomilují i starší manželé na znamení obnovení svatební úmluvy. Ovšemže si to nechám pro sebe, je to přece ještě pořád můj otec s velkým O, moje zrcadlo, a je nekritizovatelný.

*

„Co tu sedíš jako neštěstí? Přestala jsi pracovat. Celý den se točíš kolem toho staříka…“ Jozífek má ovšem zase pravdu. Od okamžiku, co otec přijel, cítím se jako ochromená. Kdy naposled jsem vydržela čtrnáct dní bez papíru a tužky? Vždycky když k tomu došlo, znamenalo to nějakou pohromu, převrat v rodině, něco se dělo.

Začnu předstírat práci, ale myšlenkami jsem jinde. Těch, kteří mají dost pochopení nejen pro sebe, ale i své bližní, je jako šafránu, ale právě v nich… možná jen a jen v nich sídlí radost, vnitřní klid a spokojenost. Tohle je těžké, zatraceně těžké.

S rostoucími obavami pozoruju oblohu. Mraky houstnou a nalévají se jako obrovité kalichy a paruky stromů před našimi okny se připravují na pořádný kvapík. Naposledy nám na zahradě silný vítr zlomil dospělou břízku, nepomohlo, že se pružně a poslušně podvolovala jeho rozmarům.

Je čím dál zřejmější, že je zaděláno na pořádnou čimelici, nebe je černé jako tuš.

„Snad se ten tvůj stařík někam schová…“ Oba s Jozefem doufáme, že otec zůstane ve městě, než se bouře přežene. Očima zaříkávám telefon, ale ten zůstává němý. Nemohu tušit, že i tohle je druh revolty, jeden z posledních. Že otec sedí v nádražní restauraci nad polévkou a novinami a prodlužuje okamžik, kdy se bude muset vrátit. Že bude muset, je mu jasné. Kam by šel?!

*

Nádraží odjakživa miloval. Ať už to bylo nádraží v Praze, Barceloně, Miláně nebo Paříži, zůstával jim věrný jako kdysi, když ještě cestoval. Nádraží českých městeček byla méně rušná, ale i v těch byla nádražní restaurace, ve které se dalo posedět. Lidé proudili těsně kolem něj, s kufry a balíky, občas nějaká žena zavadila o jeho nohy či stolek, zabreptala omluvu a usmála se. Nejraděj měl mladé moderní, řádně emancipované ženy a dívky, ty cestovaly samy nebo s přítelkyněmi, záda a ramena obtěžkané batohy.

Tohle za jeho časů neexistovalo, to obdivoval. Takové dívky netoužily po vdavkách, ale chtěly předtím vidět svět, poznat hodně mužů a užít si života. Kdyby s nimi mohl hovořit, rád by jim řekl, že to je pěkné, ale i nebezpečné a musí se znát míra, protože i ta nejemancipovanější žena se bez muže a bez rodiny dřív či později cítí bezbranná a opuštěná.

Jak stárl, začal před otevřenými místnostmi a kavárnami dávat přednost stolkům u okna. Bylo tam teplo a nebyl tolik na očích. Také na kávu zanevřel, nechápal, jak mohl vypít pět šest silných šálků denně. Teď si poroučel čaj. Nebyl tolik silný a nedráždil. V poslední době si dokonce oblíbil i nádražní polévku, čím hustší, tím lepší.

Nejdřív odbilo půl, pak celá, a tak dokola. Konečně usoudil, že už se narevoltoval dost a těžce vstal. Venku uhodil hrom.

*

Zahřmělo. Jednou a dvakrát, a už leje jako z konve. Vichr a prudký déšť buší do oken, průtrž nebere konce. Balkon je ve chvilce posetý velikými kroupami, už je to na několik centimetrů vysoký bílý koberec. Snad ho v tomhle nenapadne jít domů?

Po půl hodině krupobití stojí odpověď za dveřmi. Otec je zničený, promoklý a zkřehlý, vyčerpaný tak, že nemá sílu překročit práh. Obličej má žlutý a ztrhaný, oči plavou v hlubokých černých talířích. Bez řečí, vyplašeně, ještě ve dveřích, z něj trhám sako, kšandy a košili… všechno promoklé tak, že se dá rovnou ždímat. Z toho kouká další zápal plic, tak hlavně rychle!

Stojí přede mnou vysvlečený a orvaný jak starý strom na podzim, ubohý, nahrbený. Nahá, do oblouku vysedlá záda mají barvu tuhého, spařeného a špatně oškubaného kuřete. Třu mu záda a lopatky, snažím se zahnat zimnici, a oblékám suchou košili.

„Tuhle ne, tu druhou!…“ Jozífek běží pro jinou košili.

„Nedívej se na mě, nechci, abys mě viděla nahého…“ Na protesty není čas. Jozífek vaří horký čaj. Ukládám otce do postele, ještě pořád se třese jako osika. Mlátí s ním vichr a zimnice a těžko zadržovaný pláč vhání i mně slzy do očí.

„Jsem zraněný…“

Opravdu, kroupy poranily otci hlavu do krve. Potlačované chrčivé vzlyky se mu teď daří udržet na uzdě jen s největším vypětím. Zuby mu drkotají zimou. Neskuhrá kvůli bouli na hlavě. To si právě navzdory tolik proklamované svobodě uvědomil svoji bezmocnost, a ta z něj pořád nanovo vyráží vzlyky podobné chroptění poraženého zvířete.

„Nechci už do nemocnice!…“ A vzápětí znovu:

„Už nechci!“

Jen aby z toho nebyl další zápal plic! Myslíme oba na totéž. Objímám otce kolem ramen a znovu a znovu třu prochladlá záda. Hladím je útěšlivými, krouživými pohyby jako kdysi svým dvěma dcerám. Připadám si jako tesařík, který své druhy na potkání zdraví doteky tykadel, nohou a křídel, kupodivu to funguje. Po lžičkách podávám otci horký čaj. Mlčíme. Slova došla.

Otec utápí dojetí nad hrnkem a pláče. Do sebe, kvílivě. Nastavil mi tvář k políbení, nebo se mi to jenom zdálo? Netřes se, proboha netřes se… Lehce se dotýkám rty jeho tváří, oba je máme vlhké.

„Jdi už. Chci spát…“

Myslím, že by chtěl říct, potřebuju se vyplakat…

*

Na zápal plic to nevypadá, dokonce se zdá, že nechytí ani rýmu. Nesu do postele další čaj, Jozef do něj přidal kapku něčeho ostrého na zahřátí…

„Jak to -– něčeho? Chceš říct, že nemáte v domácnosti ani rum?“ Otec podezřívavě převaluje chuť na jazyku.

„Nejlépe bacardi…“ dožaduje se ukřivděně.

Jozef znovu prohlíží a třídí zásobu alkoholu, je nevalná. Sám pije prostě to, co právě je. Cítím, jak mi hrdlo zaplavuje a stahuje hořkost, není před ní úniku.

„Měl bych na něj strašnou chuť…“ zvyšuje nátlak otec.

Vidím na Jozefovi, jak to v něm bublá. Jeho sarkasmus nezná hranic, a jak se jednou utrhne…

„Jen žádné strachy, tvůj stařík má hroší kůži, ten je nezranitelný…“

Nezranitelný… Samozřejmě, že jsem nezranitelný. V mém věku to je nutnost, holenkové. Tam musel přes sebe nechat přejít bez rozčilování jiné věci, kam by došel, kdyby se ho všechno hned dotklo. Sestry byly mladé a hloupé, s takovými si ještě nedávno uměl poradit, ale dnes se dívaly na jeho nahotu a ani nevěděly, že je mužský…

Tak co, dědo, dáme pohřeb? Kývl očima na znamení, že by rád, a ty rusalky v kokrheli se mohly uřehtat. Braly ho do koupele, nejdřív se zakrýval a styděl, odebraly mu i hodinky a nakonec nebylo zakrýt se čím. Dvě sestry ho ponořily do vany až k uším, zavřel oči a nechal na sebe působit slastné, hřejivé teplo. Myly ho pečlivě, namydlily žínku a bez milosti zajížděly do všech záhybů… Povídaly si přitom samé banální věci, co bylo nebo bude k obědu, tomu ze čtyřky že už kouká z kapsy parte a kolegu odvedle odvezli už v noci… To ho trochu rušilo, naštěstí v poslední době hůř slyšel a i přes ty řeči cítil, jak ho koupel vzrušuje, bál se, aby to na něm nepoznaly. Bál se ovšem zbytečně, erekci už neměl léta, byla to jen nevinná slast, jako když matky myjí své chlapce, krátce ho napadlo, že takhle by si přál zemřít.

Otec pohoršeně a s konečnou platností odstrčí koflík.

*

Zdá se, že s procházkami a trénováním měl otec přece jen pravdu. Vzal to sice trochu zhurta, skoro jako by měl strach, že kdyby si polevil, už by ten svůj stroj nikdy nepřivedl do chodu, ale jde to den ode dne líp.

Jen zřídka si vyjdeme spolu. Také tomu se pokaždé brání, jako by mu moje podpora brala kousíčky jeho svobody, nebo jako by se bál naší samoty ve dvou. Elektrický výboj, který mě spálí od srdce až do nohou, když mě sám od sebe chytne za ruku, provází horký úlek vděčnosti a něhy. Kdy jsme se takhle vedli naposled? Po školní besídce? Večer po divadle? Každopádně dávno.

V noci mě přepadá staré známé dušení. Jozífek už dávno spokojeně oddychuje, já se obracím z boku na bok a poškytávám. Úzkost se mi sápe po krku a stahuje ho tak, že nemohu chytit dech, do plic se nedostává ani kapka vzduchu. Co oplakávám? Sebe? Otce? Nás dva?

*

Otec snědl s chutí talíř silné hovězí polévky a pak venku na sluníčku usnul. Letošní červenec se už vybouřil, obloha je bez mráčku, máme dobrých devětadvacet stupňů. Obávám se, aby nechytil úžeh, ale takové starosti ho jenom rozčilují. Sněz tohle, spolkni tabletku, posaď se sem… Však už jde, copak je malý Jarda, aby musel mít nad sebou pořád dozor?

Obrysy postele jsou už na dohled, konečně! Teď ještě zvládnout to nezbytné, záchod je příliš malý a se spoustou potměšilostí, vzato kolem a kolem, nemusel by existovat. Přinejmenším teď v létě by bylo o tolik jednodušší vyřídit to rovnou na zahradě, ale tohle si Jozífek hlídá. Jako kdyby na tom záleželo. Nu což. Ještě je mladý. Však se dočká a pochopí.

Hlídají hlídají, ale neuhlídají. Někdy musí přece jen odejít z domu, a to si pak všechny zákazy vynahradí.

„Byla jsi někdy večer v pořádné hospodě? Ne? Stoupneš si mezi dveře a močíš rovnou na dlážky. Je to nejjednodušší a uklízečky mají pak méně práce, tohle mají ožralové dávno vykoumané…“

Ožralové? Můj otec nikdy do hospod nechodil a na jeden ráz nedokázal vypít ani malé pivo. Odkdy se přirovnává k téhle vrstvě odporných, nechutných povalečů? Vím, že se Jozef v tomhle nedá zlomit, na zahradě se prostě nemočí a močit nebude, a honem řahtám nádobím.

„Bažanta?! Slyšel dobře?“ Podíval se úkosem skrz lupu. Teď viděl Irenu trochu zkresleně, nebyl si hned jistý, jak to myslí. Návrh v něm vzbudil představu opeřence na divoko, ale to byl jen mžik. Tak tohle si mu dovolí nabídnout jeho dcera?! Strnul, nahrbil záda a s despektem napřáhl hůl, ale pak mu bylo líto rány i slov.

Bažanta, podívejme, jako nějakému dědkovi! Nechce láhev jako nějaký prostatik, chce močit na zahradu, protože to je pohodlnější a hodné chlapa. Ostatně při své příslovečné šikovnosti, by jí ho nanejvýš vylil na kanape, bažanta! Možná by to měl udělat! Málem že nevrazil hlavou do zdi. Ještě by to vypadalo, že se rozčiluje! To by měl sakra slabé nervy! Přece se ho nebude dotýkat něčí strach o zahradu nebo pročůrané kanape?! Měli přece strach o kanape? Zlostně, chrčivě se zasmál.

*

Pokoj má pro sebe a postel je pohodlná, ale dovedl by se vyspat i na zemi, tak je unavený. Cítí, jak do něj vstupuje těžká, sladká ospalost. Je to příjemné, té nebýt, co by celý den dělal?!

Ospalost a únava jako opona před světem. Jako hráz před nimi… před dcerou a těmi ostatními. Neboť i ona, ač by tomu docela rád zabránil, začíná pomalu splývat, řadit se k té šedivé, přinejmenším lhostejné, ale stále častěji nenávistné mase živých.

„Tomu nerozumíš, odtuší temně…“ Únava jako ochrana dokonce i před sebou samotným, před vlastními myšlenkami, starostmi i potřebami: teple a dobře se najíst, v klidu se vyspat, odvézt k lékaři… odvézt k lékaři, dobře a teple se najíst…

Chtěli by se ho nějak zbavit, ale tu radost jim neudělá. Ještě tu nějaký čas vydrží. Má nárok na umírání. Tohle poslední právo si nedá upřít. I dlouhé umírání je život.

*

Všeho do času, děvenko. Všechno, co potkalo mně, potká i tebe… Odkašle si, jako by spolkl něco hranatého. Nebo jako by se chtěl zbavit nějaké hořkosti, ale nejde to, v krku jí je stále plno a stále se tvoří nová. Z opuštěnosti. Žena zemřela náhle a v plné síle, pozdější známost s Madlou mu ji nikdy nemohla nahradit, ač byly okamžiky, kdy tomu věřil; syn žil daleko a z dcery, která se mu v mládí tolik podobala, byl jen slabý odvar. Kde zůstala její ctižádost? Znalosti dnešních mladých lidí byly tak povrchní, že by zaplakal! Od dětství jí vybíral jen to nejlepší – a skončila čím? Maturitou na komunistické jedenáctiletce! Aby se nezasmál! Irena nejenže nesplnila ani zlomek nadějí, které do ní vkládal, ani zlomek toho, co chtěl kdysi dokázat sám, ještě má tu drzost myslet si a tvrdit, že mu je podobná!

„Jestliže napodobenina, tak zkažená a nepovedená!“ V duchu počítá schody a vzteklá slina z koutku úst si zatím bezmocně klestí cestičku po bradě dolů.

Zkažená a nepovedená? Co je zas tohle? Nemluví se to náhodou o mně?

„Šest!“ vykřikne v té chvíli otec, a já úlekem instinktivně rozpažím ruce, ale není to potřeba, chválabohu, pro dnešek jsou schody za námi!

„A přines mi kapku toho čaje!“ Otec podrážděně poťukává holí a pak ji klade pozorně k hlavě postele. Když zhasnu na schodišti, mám pocit, že jsem mu se světlem vzala všechno to málo, nač se mu scvrkl život.

Jedna noha v kostkované bačkoře je ještě venku, ale už spí, tak ho to všechno znavilo.

*

S napodobeninou bych souhlasila. Ale že zkažená a nepovedená? To bolí. Kdo lépe by měl vědět, do jaké míry mojí vinou?

Člověk potřebuje paměť. A prostor. Aby moh dát myšlenkám rozmach. O obojí jsem přišla naráz a ze dne na den už kdysi dávno, ještě v dětství, ale vyrovnávám se s tím celý život. Vlastně si z téhle své etapy toho moc nepamatuju a jediný člověk, který by mi v tom mohl pomoct, ten mlčí.

Vím jen, že jsem se najedenkrát probudila a všechno bylo jinak. Záclony v oknech zatažené a takové šero, že se stěží daly rozpoznat obrysy předmětů v pokoji. Šero mělo ulevit rozpálenému tělu na posteli a hlavně hlavě obložené ledem, ale příliš to nepomáhalo. Blesky bolesti a od nich záře jak z tavicích pecí provrtávaly pořád nanovo klouby, oči, uši i spánky.

Všichni kolem chodili po špičkách. Občas ke mně otec přivedl návštěvu v bílém plášti, nějakého slovutného, fousatého profesora v brýlích. Naklonil se nad lůžkem, posvítil mi baterkou do očí a oklepal lehce měkkým kladívkem oteklé klouby a pokrčená kolena, zprava zleva. Nato pokýval moudře hlavou a zase odešel.

Někdy jsem slyšela samu sebe, jak volám matku. Křičela jsem ze všech sil, křičela jsem celou svou bytostí a tak úporně, dokud jsem se neprokřičela k vědomí. Proč matku, když výsadní postavení zastával otec?

Jak dlouho to trvalo, nemám zdání, ale když jsem se konečně probrala k životu, byla jsem o rok starší. Zdánlivě bylo všechno při starém, ale nic jako dřív. Všechno, co leželo předtím, než mě uložili na tu postel a zatáhli záclony, zmizelo, nebo aspoň obrostlo zapomněním. Přestala jsem si být jistá, co se stalo doopravdy a co jen v mojí hlavě.

Všichni si dávali bedlivý pozor, aby mi dokázali, že je všechno, jak má být. Matka jindy veselá a sdílná, mlčela. Bratr dostal zákaz hulákat a brát mě na loupežné výpravy do Grébovky. Moji spolužáci a kamarádi chodili do vyšší třídy a když jsme se potkali, zvědavě mě okukovali. Stávalo se mi, že jsem nevěděla, zda se známe, nebo zda mi jen někoho připomínají.

Začala jsem chodit podruhé do 4. třídy a z premiantky se stala holka, která prolézala s odřenými zády. Vím, že jsem musela napnout všechny síly, abych to dotáhla k maturitě, ale na víc jsem neměla energii.

A přece jsem se časem vzepjala. Nestudovala jsem, zato v krátkosti zhltala celou knihovnu. Co mi chybělo, byla paměť. A prostor! Všechno volné místo však stále zabírá ta postel a z paměti je tenké vlákénko, které se trhá samým vypětím, jak se snažím dohlédnout nazpět.

Noc co noc mě děsí noční můry a ještě dnes se občas probouzím vlastním křikem. Zdá se mi, že bloudím tunelem bez konce, v jehož trychtýři se postupně ztrácejí matka i otec. Že těkám neznámým městem a neznámými ulicemi. Probouzím se steskem po dětství a po matce a zároveň mě děsí, že se mi vytrácí i tahle jediná… poslední vzpomínka.

Tunel, onen temný trychtýř bez konce, je moje vlastní paměť. Zatímco jiní se mohou utéct do vzpomínek, já sama jsem bez minulosti. Občas mi něco napovědí fotografie, vzkřísí ve mně jiskérku vzpomínky. Prožila jsem to? Nebo se mi zas jen něco zdá? Umanutě hledám a skládám střípky dětství, jsem tím posedlá. Všechno, co vypráví otec, je pro mne nové, protože zapomenuté, jenže ten o minulosti příliš nemluví.

Nemám paměť a tak jsem teoreticky mrtvá. Ale mám Jozífka, který mě pokropil živou vodou a od té chvíle mě neúnavně znovu a znovu křísí, kdykoli nade mnou temné síly nabývají moc.

„Na nic nemysli, představ si, že máš křídla, zavři oči a leť…“

Někdy to pomáhá, ale občas se ještě dnes probouzím hrůzou z temnoty, která se užuž chystá mě pohltit a pozřít. Naštěstí Jozef bdí, hýčká mě a objímá tak dlouho, dokud znovu neusnu. Je to on, kdo mi trpělivě pomáhá zpátky do větví. Kdo znovu a znovu nastavuje náruč, když se zdá, že padám, a znovu a znovu mi pomáhá vzhůru, tam, odkud není pohled omezený stropem, ale jen šířkou obzoru a mraky, a i ty jsou stále jiné a nové. Tady mě napadají skvělé myšlenky. Náměty, které žadoní o zpracování. Píše se mi tak samozřejmě a s takovou lehkostí, že lituju, že strom nemá klapičky. Pro tyhle řídké chvíle vím, že stojí za to žít… A dost možná i psát.

Tak o jaké napodobenině je vlastně řeč?

(úryvek ze stejnojmenné novely)

IV

LUBOMÍR MARTÍNEK

Marný pokus o rehabilitaci jednoho slova

… vrah cynicky prohlásil… vyšetřovatel se cynicky usmál… s tímto cynickým postupem nelze… s cynismem sobě vlastním… ostatně jako každý cynik… nelze očekávat, že by takový cynik skutečně…

V každém jazyce slova umírají, mění svůj smysl, vznikají nová. To je přirozený vývoj, který pouze svědčí o pružnosti, životnosti, přizpůsobivosti tohoto zoufale nedokonalého nástroje. Existují však slova, která procházejí dějinami až s podivuhodně neměnným smyslem, který je ve všech jazycích překvapivě stejný. Jedním takovým slovem je cynik. Kdekdo ho používá, cyniky a cynismem se to všude hemží, ačkoli jen málokdo ví, co si pod tímto pojmem představit. Cynikem se všeobecně míní člověk bezcitný, chamtivý, jdoucí přes mrtvoly za svým sobeckým cílem. Cynik je odvozen z řeckého kynikos – kyon značí pes. Etymologie nám v tomto případě příliš neposlouží, neboť jedinou stopu kyona lze nalézt už pouze v nevinné kynologii, nauce o psech. Ani slovníky nejsou mnoho platné. Ve všech jazycích je cynik, pokud je vůbec uváděn, člověk, který ostentativně hlásá nízké egoistické, amorální, nehumánní či antihumánní postoje a který pohrdá konvencemi.

Za zakladatele cynické filozofie je považován Sokratův žák Antisthenes, který byl o dvacet let starší než Platon. Antisthenes měl zvláštní povahu, ne nepodobnou hraběti Tolstému. Dlouho žil v aristokratickém prostředí a teprve porážka Athén nebo smrt Sokrata ho v pokročilém věku přivedla k vlastní filozofii. Zřekl se svého prostředí a odešel žít s prostými, pracujícími lidmi. Začal přednášet takovým způsobem, aby mu rozuměli i lidé bez vzdělání. Hlásal návrat k přírodě, zrušení vlády, soukromého vlastnictví, manželství a etablovaného náboženství. Buď on sám nebo jeho následovníci jako první odsoudili otrokářství. Moudrý člověk byl podle něj člověk „mimo zákon“, bojující proti všem formám nátlaku, nezávislý na sociálních tlacích a vlivech, odmítající válku, vyhledávající pouze přátele, opovrhující ctižádostivci a politickými rituály, jejichž lživost prohlédl. Známý je rovněž jeho odpor ke státu.

Jeho žákem a nejznámějším představitelem cynismu byl Diogenes (413-327 před Kr.). Nezachovala se ani jediná jeho řádka a za všechny zprávy o něm vděčíme pouze zprostředkovaným svědectvím. I on odhodil všechny konvence včetně náboženství, oblékání, jídla, bydlení. Jeho nejsilnější zbraní byl humor, který systematicky používal ke zesměšňování pověr, náboženství, rituálů i ceremonií. Celým svým chováním odhaluje konvenčnost kritérií, na nichž spočívají žebříčky hodnot ustrašených konformistů a pokrytců. Říká se o něm, že žil v sudu, ale Gilbert Murray tvrdí, že to byl velký džbán používaný při pohřbech. Diogenes žil dobrovolně jako pes, od něhož je nejčastěji podivný původ slova cynismus odvozován. Svým neústupným postojem Diogenes otevírá novou epochu, kdy intelektuál už není integrovaný ani v přírodě, ani v životě společnosti, ale žije osaměle uvnitř ní, aby jí prospíval pouze svým odtažitým, kritickým, nesmiřitelným pohledem a vzorem, který nastavuje.

Už z pouhých zlomků životopisů obou nejznámějších cyniků je zarážející rozpor mezi původním a dnešním smyslem tohoto slova. Cynismus v prapůvodním slova smyslu znamenal především člověka, který bytostně nesnáší žádný druh podvodu a pokrytectví. Hledání pravdy pro něj znamená nepřetržité poznávání věcí takových, jaké opravdu jsou a nikoli jaké si je představuje. A především snahu poznat sám sebe bez masky, kterou většina lidí svému okolí nastavuje. To ovšem vyžaduje nemilosrdnou likvidaci všech všeobecně přijímaných názorů, hodnot, morálních i sociálních návyků a nepřiznaných obav z ostudy, z etablované moci i z bohů. K takovému poznání se však lze dobrat pouze přímým kontaktem se skutečností. Nelze je čerpat z hromad knih, které většina lidí nazývá „kulturou“. Cynik není naivní, aby se domníval, že ovládne svět, když ovládne sebe. Ale zkušenost ho přesvědčila, že není otrokem nikoho a ničeho v malém prostoru, v němž se pohybuje. Zbavil se povrchních radovánek a vystačí si sám se sebou. Nejhorší iluze by byla domnívat se, že se lze osvobodit pouze rozumovými úvahami. Nezbývá mu tedy než se ponořit do vlastní zkušenosti a dohnat ji až na hranici svých možností. To ovšem vyžaduje odvahu podrobit se všem výzvám, každému klimatu, všem životním podmínkám. Když člověk žije bez zavazadel, není ztroskotání nic hrozivého. Proto cynik experimentuje se všemi zkušenostmi, dobrovolně se zříká všech vazeb, aby si vyzkoušel dosah absolutní svobody myšlení i pohybu. Odmítá kvůli tomu i pohodlné bezpečí důvěrně rodného místa i sociálního zařazení, protože vnitřní svoboda, nezávislost ducha, upřímnost, souboj s etablovanou mocí, kosmopolitismu ho neodolatelně lákají.

Rozpor mezi původním a dnešním stylem cynismu je o to nápadnějším když si uvědomíme, že největší přínos cyniků k dějinám myšlení spočívá v oblasti etiky. To nejlepší z nich, jejich kritičnost, nezávislost, nezkrotnost, antiautoritativnost, individualismus a pochybování, přešlo do skepticismu a stoicismu, kde se rozvíjelo až do zničení křesťanstvím. Propast se stává naprosto nepochopitelnou, připustíme-li s Karlem Jaspersem, že největšími duchy v dějinách byli Sokrates, Buddha, Konfucius a Ježíš. Cynikové nejsou totiž pouze žáky Sokrata, tohoto jediného evropského myslitele „velké čtyřky“, který po sobě na rozdíl od zbývajících tří myslitelů nezanechal žádné učení, ale rozpracovávají jeden zřetelný aspekt jeho myšlení. Mám tím na mysli zejména Sokratovu lásku k pravdě, jeho myšlení neustále směřující k poznání ne-vědění, a zejména jeho chování před soudem, jenž ho odsoudil za „kažení mládeže“ k trestu smrti, které jasně vykazuje cynické prvky v původním slova smyslu. Cynici podobně jako Sokrates nebyli osloveni žádným božstvem, aby zvěstovali nějakou pravdu, ale dožadují se myšlení, otázek a jejich zkoumání. A stejně jako on, na rozdíl od jiného Sokratova žáka, Platona, nehledají žádné ospravedlnění, nezakládají žádnou institucionalizovanou školu, nepřinášejí reformu státu ani myšlenkový systém. Neobracejí se k lidovým shromážděním ani senátu, ale jako Sokrates v Obraně „jedině k individuu“. Hledají nezávislost v sebeovládání a svobodu v poznání. Ženou kritiku do extrému, ale žijí pod autoritou dobra, pravdy a rozumu. V podstatě žijí cynici podobně jako Sokrates před popravou. Převzali od něj ataraxii, vnitřní nezávislost a vědomí omezené platnosti jak vzdělání, tak kultury. Na rozdíl od Sokrata, kterého si mohli zakladatelé církve přisvojit a vydávat za předchůdce křesťanských mučedníků, nejsou však cynici pro žádné masové hnutí použitelní, protože nemají jeho respekt k obřadům a nesdílejí jeho přesvědčení o nezměnitelnosti zákonů. Nikdo z cyniků by patrně neřekl jako on před popravou: „Asi bude rozumné se vykoupat, než vypiji číši s jedem, abych ušetřil ženám práci s mytím mé mrtvoly.“

Jak tedy vzniklo spiknutí proti tomuto slovu, které trvá až dodnes a jež zvrátilo jeho význam v pravý opak? Po smrti nejznámějších cyniků učení zaniklo, i když ještě dlouho žilo dost lidí, kteří se snažili ničit chrámy, parodovat kultovní ceremonie, bratříčkovat se s galerkou a jinak svým chováním podrývat autoritu státu. Těžko lze vystačit s vysvětlením, že ve třetím století před křesťanským letopočtem se stal cynismus módou, zejména v Alexandrii, kde jeho propagátor Teles učil, že je pošetilé cítit vztah k rodné zemi, že je snadné spokojit se s prostou stravou a oblečením a hlásal: „Smrt mé ženy nebo syna není důvodem ke smutku, neboť já žiji dál.“ Ani zde cynismus neučil pohrdání majetkem, ale pouze lhostejnosti k němu. V případě půjčky to ovšem může znamenat i lhostejnost dlužníka vůči věřiteli. Je však nepravděpodobné, že by pár neobratných formulací a několik příkrých, sporných vět postačilo k zdiskreditování celé myšlenky. V historii existuje mnoho jiných myšlenek, jejichž cesta je k nerozeznání podobná hřbitovu, a přesto nejen jejich vyznavači, ale dokonce i jejich odpůrci vždycky naleznou důvod, jak je obhájit, vysvětlit, ospravedlnit, svést všechny neblahé omyly na dobový kontext, shodou okolností, historickou nutnost apod. Odpověď je tedy nutné hledat jinde.

Zhruba lze říci, že problém cynismu je především problém vztahu jednotlivce k moci. To pochopitelně není nic výjimečného. Tuto otázku si kladlo i mnoho jiných myšlenkových směrů, a přece jejich jména nebyla pokroucena, převrácena jako cynismus. Cynismus totiž na rozdíl od nich s mocí nepolemizuje, neuznává její nezbytnost, nepřipouští její, byť i omezenou oprávněnost. Naopak se jí vysmívá, paroduje ji, zlehčuje při každé příležitosti. Nikdo nesnáší ironii a posměch hůř než držitelé i té nejtrapnější, nejubožejší moci. Přesvědčit se o tom lze pouhou nevážností k obyčejnému policajtovi nebo domovnici… Neodpustitelná vina cyniků zřejmě spočívá v tom, že bez okolků, bez vytáček a s upřímností jim vlastní formulovali požadavky etiky, čímž odhalili druhotnost moci. Jejich texty musely být zničeny, nemilosrdně zlikvidovány, zbývající fragmenty překrouceny a zahrnuty opovržením, protože od svého vzniku až dodnes podrývají rádoby nedotknutelnou autoritu a odhalují její pečlivě skrývanou tvář. Na rozdíl od ostatních kritiků nevstupují do dialogu s mocí, protože jí opovrhují, vědí, že moc disponuje prostředky, které nezaváhá použít, jakmile jí dojdou argumenty. Je-li něco pro cynismus skutečně příznačné, pak je to jeho „netaktičnost“. Cynik neumí vyčkávat na příhodný okamžik, manévrovat, opatrně lavírovat, trpělivě přispívat. Cynik nikdy nic nezamlčí pod záminkou, že by to prospělo nepřátelům, což mu brání přilnout k jakémukoli systému. Diogenes není označován za blázna, protože byl v mládí padělatelem peněz, masturboval na veřejnosti, pobíhal ve dne s lucernou po Athénách a hledal člověka, ale proto, že vyjádřil pravdu morálky: ctnost je všechno, moc není nic. I král sedí na prdeli. Je lepší být dobrý než politicky účinný. Proto cynik dává přednost ctnosti před mocí, jednotlivci před skupinou, moudrosti před činem, etice před politikou. Diogenes ve svém sudu nebo džbánu má větší cenu než Alexandr na trůnu. Diogenes, který o vládu nikdy neusiloval, dobře věděl, že stejné zásady platí v sudu i na trůně. Etika nezná výjimek. Lhát světu nebo sousedovi je pořád lež. Lež není povinná. To, co nemohou dělat všichni, neměl by dělat nikdo. Antisthenes říkal: „Vidím koně, ale nevidím koňstvo, vidím člověka, ale nevidím lidstvo.“ Tím dává najevo, že zná lidskou podstatu v celé její rozmanitosti. Netvrdí, že člověk je v podstatě dobrý, čímž by mohl ospravedlnit nucenou převýchovu těch, kdo náhodou „dobří“ nejsou. Ale neprohlašuje ani, že člověk je špatný, což zase dává právo vládnout tvrdou rukou a ospravedlňuje tyranii. Nikomu nebere právo se osvobodit, ale uznává i právo spočinout v bezstarostné podřízenosti. Na rozdíl od všech učení, která poskytují argumenty pro sice možná uklidňující, nicméně ve svých důsledcích vždy nivelizující a uniformizující jednotu, cynismus připouští rozmanitost a nepodobnost. A je-li často nemilosrdný, zdánlivě netolerantní, nešetří-li posměchem, pak to není proto, že by toužil po tom, aby se všichni stali cyniky, ale jen proto, aby varoval před nebezpečím. Cynik sám nejlépe ví, že je naprosto vyloučené, aby se cynismus stal převládajícím učením, ale uvědomuje si svou vlastní důležitost jako korigujícího prvku i té nejlépe míněné moci. Je protikladem naivního snílka, ale neváhá se vzepřít i tam, kde si jasně uvědomuje svou bezmoc. Beznaděj vlastního počínání ho nejenže neohromuje, ale dokonce mu poskytuje i jakési tajemné uspokojení. Proto je cynismus nejen pravdivější a obdivuhodnější, ale především méně nebezpečný. Cynik není posedlý žádnou pravdou, kterou by mohl vnucovat. Násilně lze prosazovat jen příkazy a zákazy, ale nikoli etiku. Existují pouze dvě věci, které nelze ani vnutit, ani naučit, ale pouze naznačit osobním příkladem: etika a svoboda. Zákazy potratů, vstupu černochům nebo židům, cestování atd. jsou pouze zákazy skupin, které nemají s etikou nic společného. Pouze laická, dobrovolná morálka má smysl, ne morálka vnucovaná ostatním a nevyhnutelně vedoucí k pokrytectví, terorismu a inkvizici. Bez moci nebo s mocí, před sebou samotným se ukrýt nelze. Důležitější je bezmocná morálka než moralizující moc.

Cynismus se brání deformaci, ale i rozšíření samou svou podstatou. Je tak náročný, nepohodlný a nelítostný ke svým zastáncům, že jen málokdo ho unese i se všemi důsledky. To jej pochopitelně činí „aristokratickým“, neboť jen zanedbatelná, ale nepostradatelná menšina ho může nejen hlásat, ale i praktikovat. Pokud je filozofie doktrína, pak cynismus není filozofie. V tomto smyslu ale ani předchůdce Sokrates nebyl filozof a následníci stoikové a skeptici rovněž ne. Cynismus je tedy spíš životní postoj, který se jen obtížně slučuje s „praktickými“ požadavky všedního dne. Proto je naprosto absurdní věta typu „cynicky využil příležitosti a přidal se na stranu…“. Cynik zůstane vždy v menšině, protože většina, ať už je její program sebelepší a sebevznešenější, bude vždycky přitahovat slabochy, chamtivce, kariéristy, kteří dobře vědí, z čeho jim plyne užitek. Cynik je svou podstatou osamělý asketa, který však své odříkání nepovyšuje na posvátnou hodnotu a nedělá ze samoty, do níž se sám odsoudil, žádný posvěcený prostředek „vyššího“ poznání. Jeho upřímnost, nebo spíš neschopnost pokrytectví, mu neponechává prostor pro přetvářku. Jak známo, není nic snadnějšího než být věřícím a masakrovat celé kontinenty, hlásat rovnost a zkracovat hlavy na stejnou velikost. Cynik si podobný přepych dovolit nemůže, protože se nemůže opřít o žádný posvátný text umožňující manévrování, kličkování. Cynik si sám uzavřel cestu posměchem, pošklebkem, opovržením, které si vůči všem panovníkům pěstuje. Nemůže se sám sobě zpronevěřit, neboť si neponechal žádnou ústupovou cestu v podobě odpuštění, omluvy, mylné interpretace, povinnosti vyžadující oběti. Z hlediska mocných tohoto světa je tedy vlastně správné a zcela logické, že se snaží cyniky alespoň zahnat do ústraní, když už je nemohou zlikvidovat. Cynik je svým způsobem monstrum, které má sílu vidět svět takový, jaký je, a jemuž není nic svaté, a navíc si dokonce ani nezoufá. Dovedl sokratovskou ironii až na poslední výspu sarkasmu nehorázně znevažujícího sebemenší projevy touhy po moci. A jak jinak by se všichni vládci udrželi u moci, kdyby se nemohli opřít o posvátné pojmy, jako je vlast, národ, rasa, stát? Žádný teroristický snílek ani anarchistický nadšenec není pro sjednotitele nebezpečnější než bezostyšný, nestoudný, osvěžující, osvobozující cynikův smích. Představitelé i těch nejznepřátelenějších režimů se nakonec vždycky mohou nějak dohodnout, protože navzdory všem rozdílům mají něco hluboce společného, třebaže se to snaží zoufale zakrýt. Tyran, diktátor i prezident totiž věří v nějaké vyšší poslání. I když jsou jejich bohové smrtelně znepřátelení, pouhá existence božstva stačí k tomu, aby se alespoň vzájemně respektovali. Navíc jsou otevřeně nebo v skrytu duše přesvědčeni, že musí existovat něco, co spojuje všechny lidi bez výjimky. V tom jim odjakživa pomáhali filozofové a teologové, k nimž se dnes přidaly i týmy psychologů, psychiatrů, pedagogů a sociologů vytvářejících nové a nové teorie umožňující převést všechny na jednoho společného jmenovatele, odhalit zákony, s jejichž pomocí by bylo možné se přiblížit (nebo se vrátit) k dokonalé společnosti. Vyznavači minulosti i budoucnosti se od sebe liší v zásadě pouze tím, kam kladou svůj ideál. Protože však každý pohled na přítomnost, na skutečnost je usvědčuje z omylu, dělají vše pro to, aby přítomnost přizpůsobili své představě. V tomto okamžiku není příliš důležité, jaký je jejich úmysl, protože i ta nejkrásnější a nejšlechetnější předsevzetí se podle absurdních, nevypočitatelných a nezakalkulovatelných mechanismů mohou zvrátit a většinou se zvrátí ve svůj pravý opak. Cynik má sice také k přítomnosti výhrady, s nimiž se netají, ale nedělá si iluze ani o budoucnosti. Tímto postojem ovšem cynik ničeho „nedosáhne“. Nepropadá však žádnému zoufalství, protože ani ničeho dosáhnout nechce. To, co se cynismu neustále podsunuje, je totiž jeho pravým opakem. Cynik nepřistupuje na jednání, na vyjednávání, na ústupky, jejichž výsledkem je zisk, nebo alespoň pozice k novému pokusu cosi získat, uchvátit, protože budoucnost je pro něj jen mlhavý pojem plný nekonečné řady nových, nepředvídatelných možností. Spokojuje se z nedostatku lepšího s pouhou přítomností, neboť nejenže si od budoucnosti nic neslibuje, ale navíc ze zkušenosti ví, že následky i těch nejušlechtilejších úmyslů jsou nedozírné. Chybí mu namyšlenost všech budovatelů bez rozdílu, ale nevyžívá se ani v ochromujících výčitkách těch, které zaskočila jejich vlastní minulost. Vědom si svých chyb, omylů, nedostatků, ubohosti, malosti, nenamlouvá si, že budoucnost bude lepší, ale nesnaží se je ani zastírat, vylepšovat, omlouvat. Uvědomuje si je a nesvaluje svou odpovědnost na jiné. Zároveň však pochopitelně odmítá nést odpovědnost jiných, protože se považuje za pána svého osudu. Ve své neschopnosti ukrýt se za povznášející myšlenky prohlédl hru a odmítá ji hrát. Opravdových cyniků nemůže být nikdy mnoho, ale pouze oni, ať už si říkají jakkoli, mohou zabránit tomu, že by se celá planeta stala dobře organizovaným, sterilním, uklizeným peklem, v němž by lidé snili o dřívějším chaosu, problémech, potížích i starostech.

A nám nezbývá než se utěšovat zlomky, které masakr přežily, a zoufat si nad nenahraditelnou ztrátou, za niž jsou zodpovědni většinou ti, kdo to s námi tak dobře myslí, že nás musí chránit před pokušením odchýlit se od pravdy, jejímiž jsou majiteli a o níž by se s námi rádi velkoryse podělili. Ostatně nepřistoupíme-li na jejich pravdu dobrovolně a s nadšením, jsou ochotni se vzdát svých zábran a k souladu nás štědře, v našem vlastním zájmu a pro naše dobro přinutit. Čekání na tento nádherný okamžik, kdy budou všichni dobří a krásní, si lze zkrátit přemýšlením nad několika následujícími ukázkami:


„Lékaři také navštěvují nemocné, a neonemocní,“ namítl kdosi Antisthenovi. „To je blbost,“ odpověděl Antisthenes. „Z obilí se oddělují plevy, zbytečné ruce nejsou do bitvy připuštěny, ale vyházet pacholky z veřejného života nikdo neumí.“

Jednoho dne navštívil Antisthenes nemocného Platona. Když viděl nádobu, do níž Platon zvracel, řekl: „Vidím tam tvou žluč, ale nevidím tam tvou ješitnost.“

„Dobrý člověk je důležitější než špatný příbuzný.“ (Antisthenes)

„Lidé, kteří mají trochu rozumu, by se neměli učit číst, aby se nedali ostatními zkorumpovat.“ (Antisthenes)

„Je třeba mít buď rozum, nebo provaz k oběšení.“ (Antisthenes)

Platon definoval člověka „jako dvounohého tvora bez peří“. Diogenes tedy oškubal kohouta, přinesl ho do sálu a vykřikl: „Hle Platonova člověka!“

Když se Diogena ptali, kdy je nejlépe večeřet, odpověděl: „Když jsi bohatý, když chceš. Když jsi chudý, kdy můžeš.“

Když Diogenovi kdosi vytýkal, že prchl do exilu, odsekl: „Ubožáku, jen díky tomu jsem se mohl pustit do filozofie.“

Když mu někdo jiný řekl: „Lidé ze Sinopu tě odsoudili k exilu,“ Diogenes řekl: „A já jsem je zase odsoudil k nucenému pobytu.“

Jindy se ho zase kdosi zeptal, jaký má smysl žádat almužnu od sochy. Diogenes vysvětlil: „Zvykal jsem si na odmítnutí.“

Když mu utekl jeho jediný otrok, odmítl ho po jeho polapení vzít zpátky se slovy: „Byla by ostuda, kdyby Manes mohl žít bez Diogena, a Diogenes nemohl žít bez Mana.“ A dodal: „Můj otrok utekl a já jsem se osvobodil.“

Jednou mu někdo vyčítal, že v mládí falšoval peníze. Diogenes mu odpověděl: „To bylo v době, kdy jsem byl to, co jste vy dnes. Ale to, co jsem já dnes, to vy nebudete nikdy.“ Jindy zase na stejnou výčitku odpověděl: „Dříve jsem neudržel chcaní, dnes už ano.“

„Hrát si na mudrce, to je taky filozofie.“ (Diogenes)

„Ten, kdo dává tomu, kdo si to nezaslouží, je stejně vinný jako ten, kdo nedá tomu, kdo si to zaslouží.“

Diogenes říkával: „Kultura je moudrost mladých, útěcha starých, bohatství chudých a ozdoba bohatých.“

„Co je nejkrásnější věc na světě?“ zeptali se ho. „Svoboda jazyka.“

„Pohrdání požitky je rovněž velmi příjemné, když si na ně člověk zvykne.“

„Jediné skutečné občanství je takové, které obepíná celý svět.“

Když se Diogena ptali, jak se stát svým vlastním pánem, řekl: „Tak, že si budete vyčítat to, co vyčítáte ostatním.“

„Jak se nejlépe pomstít svému nepříteli?“ zeptali se Diogena. „Tak, že z něj uděláte čestného člověka,“ odpověděl.


Když se Alexandr Veliký, který se vydával za boha, zeptal Diogena, co by pro něj mohl udělat, Diogenes odpověděl: „Uhnout mi ze slunce.“ Neexistuje lakoničtější věta, která by vyjadřovala, že existují věci, kterých žádný mocnář nedosáhne, i kdyby dobyl celý svět. Že jsou myšlenky, které nestačí hlásat, ale které je nutno i žít. Proč v českém překladu Božské komedie zmizel Diogenes z prvního kruhu pekla, kam ho Dante ještě milostivě usadil vedle Sokrata, Platona, Demokrita, Anaxagora, Herakleita, Seneky, Dioscurida a dalších? Náhoda, literární důvody, nebo vědomá dezinformace? Navzdory všemu zdání se celou historií táhne nepřetržitá červená nit jistého myšlení, které se nijak podstatně nemění…

Potíž je pouze v tom, že stínících je stále víc, a stále dokonaleji vybavených, a lidí majících sílu stát se cyniky stále méně. Zároveň je to možná i částečná odpověď na otázku, proč všechny akademie světa při sestavování encyklopedií se tak málo a tak překrouceně o cynismu zmiňují.

Paříž, červen – prosinec 1990

V
Příloha. Literatura faktu

ROMAN CÍLEK

Běda tomu, kdo vyčnívá z řady

„Proboha, proč se ty vteřiny tak vlečou?!“ vykřikla Helena Kordová. Bála se, a bylo proč. V soudní síni a jejím bezprostředním okolí skoro až hmatatelně vibrovalo zvláštní napětí a nad všemi přítomnými jako by se vznášel přízrak smrti. Každý z nich však tuto hrozbu vnímal jinak. Proces ve věci plukovníka Alexandra Kordy, poručíka Miroslava Káchy a jejich společníků, trvající pouze jeden jediný den, byl od počátku až do konce přísně tajný, jen při čtení rozsudku se prý povolí účast omezeného počtu rodinných příslušníků obžalovaných.

Bylo září roku l949.

Před soudem v Praze na Pankráci stálo sedm důstojníků. Jejich blízcí netrpělivě přecházeli po chodbÁch a před budovou. Evžen Korda, nejbližší příbuzný hlavního obžalovaného, už poněkolikáté pobouřeně opakoval své švagrové Heleně:

„Tak pro tohle padl můj brácha Lacko v horách mezi partyzány, pro tohle jsem jako voják prošel bojišti celé Evropy… abych po vítězné válce doma čekal, jestli mi pověsí nebo nepověsí bratra!“

O přestávce za nimi přišel advokát. Na přímou otázku jen pokrčil rameny:

„Budu k vám upřímný, paní Kordová. Nevypadá to dobře. Prokurátor Vieska žádá absolutní trest aspoň pro tři z nich. A jak známe Viesku…“

JUDr. Juraje Viesku, který se ke strmé prokurátorské kariéře vhodně připravoval jako pracovník právnické složky Reicinova 5. oddělení (obranné zpravodajství) ministerstva národní obrany, a jehož ostrý, až ječivý hlas a vypjatě nenávistný tón poznamenají o tři čtvrtě roku později i proces s dr. Miladou Horákovou a jejími spoluobžalovanými, znali dobře všichni zasvěcení. O to horší, méně snesitelné bylo nyní čekání na výsledek.

Konečně se otevřely dveře porotní síně a mohli vstoupit.

Předseda senátu, jímž byl plukovník justice JUDr. Otakar Matoušek, začal číst rozsudek: „Státní soud v Praze uznal po hlavním líčení, konaném l2. září l949, takto právem…" Následovala jména a nacionálie obžalovaných. Plukovník Alexandr Korda. Poručík Miroslav Kácha. Kapitán Antonín Kouřil. štábní kapitáni Ladislav Procházka a Ludvík Vašíček. Poručík Svatopluk Kráčmer. Poručík Miloš Kaipr. A pak slova, slova, slova, křečovitě sestavená ve věty: „… V měsíci srpnu l948 a později v Hranicích na Moravě, v Praze a na jiných místech ČSR, v úmyslu nepřátelském ČSR, se domluvili, že založí, a také založili, protistátní organizaci, jejímž účelem bylo začlenit ČSR do systému Spojených států evropských, vyvíjet nepřátelskou činnost proti lidově demokratickému zřízení, společenské a hospodářské soustavě republiky a ke zničení a rozvrácení její společenské a hospodářské soustavy, zaručené ústavou.“

A pak se stalo něco, co nikdo nečekal.

Soudce se po té skoro až nekonečné větě chystal načít nový odstavec, když se ze zadní řady lavic ozvalo několik hlasitých výkřiků:

„Pán plukovník, tady jsou Pliešovce… povstalecké Pliešovce, vaši přátelé! My si vás oběsit nedáme…!“

Diváci se ohlíželi, a i ten, komu bylo zvolání určeno, se pootočil a nastavil tak přihlížejícím svou tvář. Byla to tvář ztýraného, do krajnosti vyčerpaného člověka, ale byl na ní teď i úsměv, kratičký, letmý, leč přece jen úsměv. Zdravil ho přece kraj, kde bojoval proti nacistům – kde se stal snad až legendárním povstaleckým velitelem, zdravili ho ti, kteří nemohli uvěřit prokurátorovým a soudcovým slovům, slovům, slovům, protože znali především činy muže, který stál nyní před lavicí obžalovaných a nad nímž, stejně jako nad jeho druhy po levici i po pravici, visela ta nejkrutější, ničím už dodatečně napravitelná hrozba.

* * *

Návraty:

… bod a časomíra počátku: Vrútky, duben l907…

… Alexandr Korda pocházel ze šesti dětí v poměru půl na půl: tři bratři a tři sestry…

… vystudoval gymnázium, hranickou vojenskou akademii, nastoupil důstojnickou dráhu…

… na jaře devětatřicátého roku, kdy se německou okupací Čech i Moravy a vznikem Slovenského štátu dočasně rozpadla republika, musel jako Slovák přejít z české posádky, kde předtím sloužil, na Slovensko…

… v Trnavě odmítl starat se o výcvik tisovských gardistů a z trestu byl přeložen do Kežmarku, kde mu nejprve svěřili pracovní židovský oddíl a později – po udání, že se snaží uchránit svěřené židovské spoluobčany před transporty do koncentračních táborů a i jinak je všemožně podporuje – přešel do štábu zdejšího dělostřeleckého pluku…

… již od podzimu l939 se podílel na důstojnickém a občanském odboji proti nacistům a jejich pomocníkům na Slovensku, který se projevoval především sabotováním německých transportů mířících přes Kežmarok proti přepadenému Polsku, dále šlo o pomoc polským důstojníkům, kteří utíkali přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii dál do světa, aby se mohli zapojit do zahraniční polské armády…

… Alexandr Korda se v Kežmarku seznámil s dívkou, která se ve čtyřicátém roce stala Helenou Kordovou a o pár let později matkou jeho jediného potomka…

* * *

– Připadá mi, paní Kordová, že je v tom určitý kus symboliky. Přijela jste z Anglie, kde už delší čas se synem, jeho ženou a nyní i vnoučaty žijete, a sešli jsme se v pražském bytě paní Jarmily Golianové, vdovy po generálu Janu Golianovi. A Golian, to je…

„Jeden ze symbolů slovenského vojenského povstání proti Němcům, přesně tak.“

– Jak jste tu zvláštní dobu před více než půl stoletím prožívala?

„U ženské se to vždycky trochu tříští. Byla jsem niterně vychována ve vztahu k republice, ke Slovensku jako jeho nedílné části, při studiu literatury a jazyků jsem se naučila ctít demokracii, svobodu, ušlechtilost, věděla jsem, že za tyhle ideály je třeba někdy i bojovat, ale na druhé straně jsem byla také obyčejnou strachující se manželkou a od listopadu l943, kdy se nám narodil syn Saša, i strachující se matkou. Měli jsme v té době už za sebou všelijaké vojenské putování. Z Kežmarku do Banské Bystrice, kde můj muž začal působit na vojenské akademii, a když akademii přeložili do Bratislavy, zase jsme se stěhovali. To se již protitisovsky smýšlející důstojníci dávali dohromady, všelicos domlouvali, chystali… a mne zase naopak znervozňovalo, že manžel mluví před akademiky i jinými lidmi o svých názorech příliš otevřeně a nedbá na to, že jsou mezi nimi jistě i donašeči. Však také došlo na má slova: měl malér a náhle ho přeložili na Oremov Laz, do armádního výcvikového prostoru na středním Slovensku. Bohem i lidmi opuštěná končina. Všechno zlé je však k něčemu dobré, žili jsme tam jako rodina ve skromných poměrech, takových doslova vojenských, ale zato tu asi byly skvělé podmínky k tomu, co připravované povstání potřebovalo. Jednou jsem slyšela Janka Goliana, jak mému muži říká: „Oremov Laz se nám moc hodí. Je skvělé, že jsi právě tady.““

– Kdy asi to bylo?

„Zkraje roku čtyřiačtyřicet, možná už na jaře. Přišli jsme na Oremov Laz až úplně na sklonku předchozího roku, malému Sašovi bylo pár týdnů. Přípravy vojenského povstání proti Němcům a Tisovi tehdy nabývaly konkrétní podoby, upřesňovalo se vzájemné spojení. Velký Saša… tedy manžel… o tom přede mnou moc nemluvil, to je samozřejmé, ale leccos jsem pochopila již z toho, o kterých lidech se jen tak mimochodem zmínil. Golian, Viest, Dobrovodský, a samozřejmě nemohli chybět ani bratři Miro, Milan a Miloš Veselové, skvělí důstojníci, bouřliváci a vlastenci z báječné slovenské luteránské rodiny, odkud vzešlo snad jedenáct dětí. Postoje těch lidí jsem velmi dobře znala, proto mi bylo jasné, oč asi usilují. Němci jezdili na Oremov Laz kontrolovat výcvik slovenských jednotek pro frontu, a přitom to byl ve skutečnosti výcvik pro povstání. V létě roku l944 se konalo závěrečné cvičení v terénu, dostavila se i delegace wehrmachtu a pochvalovala si: „Báječná úroveň, všechna čest, skutečně elitní.“ Pomyslela jsem si: Však brzy poznáte, co se bude dít… Manžel spolupracoval také se sovětským partyzánským velitelem ze Sklabině, jmenoval se Veličko, občas jim to spolu vycházelo, jindy se o taktiku boje a zejména kázeň partyzánských jednotek tvrdě hádali. Ale když Němci chystali nějakou protipartyzánskou operaci, vždy se o tom Veliško od Kordy a jemu podřízených důstojníků včas dozvěděl a mohl připravit vhodnou protiakci. Podobně to dopadlo, když měl být zatčen Miro Clementis, bratr Vlada Clementise, pozdějšího komunistického ministra zahraničí – přišlo včasné avízo, útěk… Bylo toho moc, na všechno si člověk ani nevzpomene, bylo to jaro a bylo to léto plné vzruchu, neklidu a očekávání. Každý večer jsem se modlila: Bože, ať už to přijde! A také: Bože, prosím tě – ať to pro mou zemi a všechny mé blízké dopadne dobře!“

* * *

Návraty:

… podplukovník Alexandr Korda se v rámci strategického plánu vojenského povstání stal velitelem úseku Hron, který se rozprostíral zhruba od Zvolena po Modrý kameň; spolupracujícímu bojovému úseku Strečno-Martin velel jeho přítel Jozef Dobrovodský, pozdější Kordův spoluvězeň v poúnorových kriminálech…

… přibližně 25. srpna 1944 měli Korda i ostatní velitelé rozestaveny na potřebných místech všechny jednotky určené k bojovým akcím…

… povstání! …

… vypuklo v důsledku nepříliš šťastných martinských událostí (likvidace německé vojenské mise vracející se z Rumunska) o něco dřív, než se předpokládalo, což nezůstalo bez okamžitých i vzdálenějších následků…

… proti Kordovu bojovému úseku se tlačily zkušené nacistické tankové divize z Maďarska…

… boj o každý kilometr půdy…

… ústup ke Zvolenu…

… sedmadvacátého října 1944 se Korda naposledy setkal s jedním z hlavních povstaleckých velitelů Jánem Golianem, který ocenil hrdinství Kordovi svěřených jednotek a vydal rozkaz ustoupit do hor a pokračovat v boji partyzánským způsobem; v poznámkách sepsaných Alexandrem Kordou těsně po válce našla jeho žena tento záznam: „Golian mi podal ruku a řekl: Sašo, je ve mně pocit, že již nikdy neuvidím manželku a syna.“…

… zajetí…

… z prostoru kolem Starých Hor, kde k tomu došlo, odvezli podplukovníka Kordu a některé další dopadené důstojníky do Bratislavy…

… po Slovensku se rozšířila zpráva, že všichni budou německo-tisovským zvláštním soudem odsouzeni k smrti a bez odkladů pro výstrahu popraveni…

* * *

Helena Kordová:

„Tehdy jsem si myslela, že nic těžšího mne už nemůže potkat, vidíte – kolikrát se člověk v životě mýlí. Převážnou část Slovenského národního povstání jsme prožili v Pliešovcích na jih od Zvolena, tam nás lidé nádherně přijali, mne, mého syna i manžela, který se občas objevil, ale brzy zase ujížděl za svými povinnostmi. Pliešovce a Kordovi, to je něco, co přetrvalo čas. Nějakou dobu pobývala v Pliešovcích také část americké vojenské mise, většinou to byli chlapci ze slovenských či jugoslávských rodin. Jenomže potom se přibližovali postupující Němci a když už se kolem střílelo, putovali jsme na Suché Brezovo vysoko v horách. Byli s námi i manželovi rodiče, protože tchána gardisté ve Vrútkách v nepřítomnosti odsoudili na smrt, také dvě malé děti od mužovy sestry jsme s sebou vedli.

Několikrát to vypadalo, že nepřežijeme, ale přežili jsme.

Jenže já chtěla vědět, co je s mužem.

A tak jsme se s otcem Kordou, který měl ve válce tři syny a o všechny tři se bál, vydali na cestu do Bratislavy. Svezlo nás tam nákladní auto, všude byli Němci, neustálé prohlídky, legitimování. Ale já věděla, že dojet musíme. Zburcovala jsem v Bratislavě kdekoho známého, dostala jsem se až na ministerstvo obrany, kde mi řekli, že usilují o záchranu života zadržených důstojníků, ale že o všem rozhodují Němci a nikdo neví, co provedou. Vydala jsem se tedy rovnou do věznice, německého velitele jsem přesvědčila, že brzy mohou nastat chvíle, kdy on se ocitne v opačné situaci, a má-li doma ženu a dítě… Zkrátka mi umožnili se Sašou promluvit. Byl vyhublý, měl strhané výložky a řekl, že každým dnem čekají popravu. „Starej se o syna,“ nabádal mě a já mohla jen mlčky přikývnout, protože jsem nechtěla vzlykat nahlas.

Leč stal se zázrak, který jsem si vymodlila.

Jednoho dne hlásilo rádio, že zajatí povstalečtí důstojníci byli odtransportováni do Německa. Zřejmě tu byl zájem, aby popravy nevyvolaly na Slovensku, kam se blížila fronta, nežádoucí pobouření.

No, zkrátím to: vrátila jsem se do Pliešovec, skončila válka a já pořád jen čekala. Koncem května 1945 už jsem skoro ztrácela naději, když k nám jednou vtrhl do bytu místní člověk a hned ve dveřích křičel: „Pán podplukovník Korda žije! Teď četli v rozhlase seznam lidí, kteří v německých lágrech čekají na odvoz do republiky.“

To byla zpráva!

První, co mne napadlo – že to musím sdělit Kordovým do Vrútek. A protože žádné spojení nefungovalo, vydala jsem se tam. Nějaký voják mne vezl na motorce. Ale lehce se jede, když je člověk poslem dobré zvěsti! Radost se na Vrútkách střídala se smutkem, dva synové – tedy Saša a Evžen, povstalecký velitel a tankista z naší západní jednotky – přežili, třetí – partyzán Lacko – padl a nikdo ani nevěděl, kde je pochován. Z Vrútek jsme uháněli do Bratislavy. A tam, v bytě jeho sestry Růženky, jsme se s mužem setkali. Skoro jsem ho ani nepoznala, jak ho ty zajatecké tábory sebraly, ale byl to on. Živý! A on zase nemohl skoro ani poznat svého syna, jak za tu dobu neuvěřitelně vyrostl. Kolik toho bylo k povídání! Ale objevil se, přiznávám, i okamžik kratičkého nesouladu.

Řekla jsem: „Doufám, že s armádou je teď konec. Dost jsi toho prožil. Svlékneš uniformu…“

Podíval se na mne a mně bylo v té chvíli jasné, co odpoví: „Ale to přece nemohu.“ A já k tomu jako ženská neměla co dodat.“

* * *

Návraty:

… Alexandr Korda se stal velitelem zvolenské vojenské posádky…

… v srpnu 1945, při 1. výročí Slovenského národního povstání, přivítal v kasárnách prezidenta dr. Beneše, jeho choť a také ministra zahraničí Jana Masaryka…

… koncem roku 1945 byl přeložen do Hranic, kde převzal funkci zástupce velitele vojenské akademie (velitelem byl generál Šimon Drgač, později generál Jan Květoň)…

… v Hranicích prožil Alexandr Korda, nyní už plukovník, také únorové události v roce 1948, které výrazně poznamenaly atmosféru mezi akademiky, budoucími důstojníky naší armády…

* * *

Miroslav Kácha:

„Jako kdyby někdo mezi nás postavil barikádu!

Studoval jsem na akademii od šestačtyřicátého roku, táta byl profesorem češtiny a franštiny, za okupace pomáhal v odboji a skrýval se u nás i později nacisty popravený generál Bedřich Homola, k lecčemu z toho jsem jako kluk-maturant přičichl, a tak, když jsem po osvobození váhal mezi medicínou a armádou, vyhrála armáda. Hranická akademie, to byl svět tak trochu pro sebe. Dbalo se nejen na odbornou, ale i společenskou úroveň posluchačů, zdůrazňovala se vlastenecká apolitičnost s tím, že důstojník má a musí sloužit především své zemi a nikomu a ničemu jinému.

Jenomže už tak od druhé poloviny sedmačtyřicátého roku a pak čím dál víc začal vát zvenčí jiný vítr, který nemohl neproniknout i do akademie.

Politikaření!

Někteří přednášející začali při hodinách osvěty a i při mnoha jiných příležitostech agitovat pro komunistické myšlenky, prosazovali útočný ateismus a také jednostrannou orientaci na sovětské vojenské zkušenosti, jiní s tím zase otevřeně nesouhlasili, dělicí čára se logicky přenesla i mezi nás akademiky, dohadovali jsme se, hlasitě přeli, což mělo i svou výhodu: věděli jsme, kdo ke komu patří. Vlastně ne… o každém jsme to nevěděli, našli se – hlavně po únoru 1948 – i záměrně provokující donašeči.

Sblížil jsem se v akademii s lidmi, jichž si budu do smrti vážit, i když mně, upřímně řečeno, vztah k nim i notně zkomplikoval život. Mám tím na mysli především zástupce velitele plukovníka Alexandra Kordu a kapitána JUDr. Josefa Němce, mého hranického velitele čety, a vznikla tam samozřejmě i řada přátelství s kolegy-posluchači. Spojovaly nás shodné názory na minulost, přítomnost i věci příští, také tu sehrál roli jistý vztah k náboženství, k víře, odpor proti bezduchému a primitivnímu materialismu, který se začal prosazovat jako státní filozofie, chtěli jsme aspoň myšlenkovitě udržet kontakt se světem, vědět, co se děje za tou rychle se spouštějící železnou oponou. Měli jsme si zkrátka o čem povídat a slíbili jsme si – jak se to na vojně dělá, že se pokusíme i v budoucnu občas sejít, udržovat kontakt, i když nás naše důstojnické řemeslo rozežene na různá místa …

Takhle docela obyčejně to začalo.

Jistě, nesouhlasili jsme s vynucovaným komunistickým vývojem v zemi, nechtěli jsme se nechat zavřít do myšlenkové i pocitové klece, bouřili jsme se, ale také jsme nemysleli na nic násilného, nečestného, spíš naopak, a nikoho z nás ani nenapadlo, že se z toho udělá bůhvíjak nebezpečná protistátní skupina, ohrožující prý samu podstatu lidově demokratického zřízení.

Skončil jsem akademii v červenci 1948, vyřadili mne jako poručíka a nastoupil jsem u pražské posádky: v kasárnách na náměstí Republiky.

A zbývalo mi – což jsem naštěstí netušil – tři čtvrtě roku svobodného života.“

* * *

Návraty:

… na jaře osmačtyřicátého roku nuceně skončilo působení plukovníka Kordy na hranické akademii, rozhodnutím z vyšších míst ho přeložili do Mladé Boleslavi, kde se stal – což byla z funkčního hlediska značná degradace – velitelem divizního dělostřelectva…

… přímo i nepřímo to jistě souviselo také s tím, jak si nová moc k obrazu svému upravovala historii, a to včetně Slovenského národního povstání, tisková kampaň zdůrazňovala vedoucí úlohu ústředního výboru Komunistické strany Slovenska (Husák, Novomeský, Šmidke), role povstaleckých velitelů-vojáků se problematizovala a zpochybňovala, o nacisty zavražděných generálech Golianovi a Viestovi se začalo hovořit jako o agentech reakce, podobně hodnoceni byli i jim podřízení důstojníci, kteří se tehdy připojili k povstání…

… půlroční pobyt (podzim 1948 – jaro 1949) Alexandra Kordy v Praze, povinná účast na kurzu vysoké válečné školy, kde se hovořilo převážně o sovětské vojenské doktríně a možnostech jejího využití v našich podmínkách…

… návrat do Mladé Boleslavi…

… v té době již lidé z 5. oddělení ministerstva národní obrany operativně rozpracovávali „případ Korda, Němec, Kácha a další“…

… 26. květen 1949: zatčení…

* * *

– Jak k tomu došlo, paní Kordová?

„Obyčejně, úplně obyčejně. Odešel ráno do práce a nevrátil se. Místo něho se dostavili muži v civilu, ukázali mi orazítkovaný papír a začali prohlídku, jakou jsem ani za Němců nezažila. Všechno rozházeli, každou knihu vzali za hřbet a vytřepávali ji, jestli v ní není nějaký papírek, pak ji hodili na zem a nohou odkopli… Tenhle detail s odkopnutou knihou mám jak z filmu dodnes před očima. Hrozně se chovali, hrozně, a nejhůř na to reagoval můj ani ne šestiletý Saša, držel se mne a šeptal: „Co chtějí, maminko, co hledají?“ Sebrali dokonce i mužův zarámovaný diplom čestného občana povstaleckých Pliešovec. A když jsem protestovala, řekli rovnou před dítětem: „On už žádný diplom nikdy potřebovat nebude. Je zatčen a uvidíte, jak to s ním dopadne.““

– Usilovala jste o setkání s manželem?

„Řekli mi, abych za hodinu přišla do kasáren. Vzala jsem kluka s sebou, prosil o to, dovolili nám, abychom se rozloučili – a malý Saša ty okamžiky odstonal, dokonce i doktor si myslel, že ho z toho snad ani nedostane, v horečkách stále jen křičel: „Otce nám zabijí…!“ Po synově uzdravení jsem se vydala hledat manžela, v Boleslavi nic nevěděli, jezdila jsem tedy do Prahy a bezúspěšně chodila od úřadu k úřadu. Dva měsíce jsem o něm nic nevěděla, dokonce jsem si myslela, že je snad mrtev. Pak mi oznámili, že mohu na Pankrác přinést čisté prádlo. Dali mi špinavé a když jsem ten balík doma rozbalila, myslela jsem, že mi snad pukne srdce. Odtrhané výložky… to už jsem na něm jednou viděla, ve čtyřiačtyřicátém v bratislavské věznici, kde vládli Němci, ale čert vezmi výložky, rozložila jsem blůzu i košili a nechtěla jsem věřit svým očím: na všem, vpředu i vzadu, byly strašlivě velké skvrny od krve.“

* * *

Miroslav Kácha:

„Ten květen 1949 byl pro nás zlý. Mne sebrali jedenadvacátého. Odvezli mě do budovy hlavního štábu a v kanceláři 5. oddělení mne major Turek přivítal fackami. Krátce předtím totiž můj přítel a někdejší velitel z akademie kapitán JUDr. Josef Němec, člen té naší kamarádské hranické skupiny, uprchl za hranice, protože se cítil ohrožen, a oni teď chtěli vědět, kdo mu útěk organizoval, jaké s sebou odnesl zprávy, kdo mu je pomáhal získávat, kdo byli další spolupracovníci.

Pochopil jsem, že nás někdo udal, všelijak jsem se vymlouval, kličkoval, a Turek se rozzlobil. „Zkusíme to tedy jinak, poručíku!“ řekl, zavázali mi oči ručníkem a výtahem vyvezli do podkrovní místnosti. Tam čekalo několik mužů, starší i mladší, zřejmě tedy vojáci základní služby i gážisté, vrhli se na mne, porazili mě na zem, kopali do mne… Měl jsem spoutané ruce, takže jsem se nemohl krýt. Pak mě položili přes dvě židle a začali zpracovávat pendrekem. Dvakrát jsem nesnesitelnou bolestí omdlel, polili mne vodou a řezali dál. Po čase mne vždy odvedli dolů do kanceláře, kde výslech pokračoval. A když bylo potřeba, tedy zase nahoru, potom dolů…

Celou noc a potom ještě značnou část následujícího dne mne takhle tahali sem a tam. A když je to přestalo bavit, poslali mne do pověstného „domečku“. O tom, co se dělo tam, se ani nedá vyprávět. Hlavní trýznič a tamní velitel František Pergl měl svou kancelář v prvním poschodí vyzdobenou bejčáky, pendreky a pouty, visel tam také plakát s citátem z knihy Alexandra Beka Za námi Moskva: „Se zrádci není a nebude slitování.“ Podle toho se choval, a nejen on. Jeden z vyslýchajících to řekl jasně: „Od nás z 5. oddělení přijdeš buďto před soud, anebo rovnou na hřbitov.“

Po týdnu krutostí mne štábní kapitán Kočí z 5. oddělení na 1. oblasti, kam zřejmě případ z ústředí předali, zaskočil otázkou: „Co víš o Kordovi?“ Padla i jména jiných mých přátel. Pochopil jsem, že zatýkání pokračuje, že řetěz se nastavuje o další články. Došlo mi, že z nás chtějí udělat protistátní skupinu. V tom směru se pak vyvíjelo všechno další. Výslechy, rány, nové výslechy, konfrontace – a zase rány. Těsně před přelíčením si mne štábní kapitán Kočí nechal dovézt z Pankráce do své úřadovny na velitelství 1. oblasti, které sídlilo v budově naproti chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. A dostalo se mi charakteristického poučení:

„Varuji tě! Jestliže u soudu řekneš, že se tě někdo z 5. oddělení, kdokoli z nás, třeba jen nešetrně dotkl, prokurátor na tebe podá trestní oznámení pro falešné nařčení vyšetřovacích orgánů, potom to dostaneme zase my a ty přijdeš sem. A jestliže věříš na nějakého tvého pánaboha, tak ať je ti v tom případě milostiv. Rozumíš mi?“

Po zkušenostech, které jsem s nimi měl, na tom nebylo nic, co by se nedalo pochopit. A čemu bych nevěřil.“

* * *

Soudní přelíčení se konalo, jak už víme, 12. září 1949.

A senát JUDr. Otakara Matouška tentokrát, těžko říci proč, nevyhověl přání prokurátora JUDr. Juraje Viesky, který i v závěrečné řeči požadoval aspoň tři hrdelní výroky. Soud se spokojil „jen" s tresty na svobodě. Plukovník Korda a poručík Kácha – doživotí. Kapitán Kouřil dvacet let vězení, další dostali deset, sedm, pět a tři roky. Jak relativní, pouhou logikou nesnadno pomlčitelné mohou být lidské pocity: za určitých okolností se i trest doživotí stává výhrou, nad níž je možno se radovat.

* * *

Šetřme však radostí, ještě není u konce historie jednoho povstaleckého velitele a jeho rodiny. V říjnu 1950 zatkli v Kežmarku i Helenu Kordovou.

„Vezměte si s sebou jen kartáček na zuby a mýdlo, jde pouze o nějaký výslech,“ poradili jí.

„Já vím,“ odpověděla, „a vrátím se za deset let.“

Uhodla to na rok přesně.

Vyšetřovatelé 5. oddělení se jí ve spolupráci se Státní bezpečností pokoušeli dokázat, že při špionážní činnosti pomáhala svému muži. Odmítala podepsat vymyšlené údaje až do chvíle, než přivezli z věznice v Opavě jejího manžela, týrali ho, nutili, aby donekonečna běhal po dvoře, a ona se na to musela koukat z okna, ukázali jí ho zmučeného v cele, vyhrožovali, co všechno mu ještě udělají… Vzpomněla si, že když ho viděla po jeho odsouzení při návštěvě v Opavě, spatřila v jeho vlasech zvláštní lysinky a pod nimi promáčklinu, takový důlek, pak jí někdo vysvětlil, že mu v „domečku“ až do omdlení svírali hlavu železnou obručí…

Vzpomněla si na to – a podepsala, co si přáli.

„Jen už ho hlavně nechte na pokoji!“

Přiřadili ji k nějaké skupině, k lidem, které vůbec neznala. A dostala u soudu čtrnáct let vězení.

„Co proti nám, proti němu, proboha, mají?“ zeptala se advokáta.

„Těžko říct,“ odpověděl. „Jde, myslím si, o spiknutí nějaké vojenské komunistické mafie. Bojí se osobností, které mají něco za sebou a jaksi vyčnívají z řady. A pan plukovník Korda je především živým svědkem toho, že ve Slovenském národním povstání to bylo trochu jinak, než se teď říká. Byl tehdy kritický k činnosti některých sovětských partyzánských velitelů, a ti jsou nyní našimi vojenskými i bezpečnostními poradci a mají ve všem poslední slovo…“

* * *

Helena Kordová:

„Dobře, myslela jsem si, tak budu čtrnáct let sedět, a kdoví, co se za tu dobu může stát, třeba se ten Gottwaldův režim opravdu brzy zřítí do pekel, jak jsme si přáli, a my pak půjdeme se Sašou na svobodu najednou, hlavně když budu mít pokoj od těch šílených výslechů.

Jenže ouha!

V době, kdy se snad už z nedostatku jiných obětí začali zavírat mezi sebou a připravoval se Slánského monstrproces, by se jim zavřená Kordová hodila. Najednou pro mne do věznice v Rakovníku přijelo auto. Dali mi na oči brýle s neprůhlednými černými skly, odvezli na neznámé místo a strčili do cely, kde byla hrozná zima. Naboso, v sešlapaných papučích mi nohy doslova tuhly a měla jsem strach, že o ně přijdu. Pokusila jsem se usnout, ale za chvíli mne vzbudili. S očima převázanýma šátkem mne odvedli do malé kanceláře.

Vyšetřovatel se mne zeptal: „Víte, kde jste?“

„Jak bych to mohla vědět.“

„Na americkém velvyslanectví.“

Rozhlédla jsem se kolem: „Opravdu? A co ten Stalinův portrét na stěně?“

Pak už ovšem žerty skončily. Čekala jsem, že budou chtít vědět zase něco kolem mého muže, ale referent vypálil docela jinou otázku: „Znala jste Clementise?“

Překvapilo mne to, pochopte, že jsem o tom, co se děje venku, za ostnatým drátem lágru, nevěděla vůbec nic. „Jistě,“ přikývla jsem, „oba jsme s manželem znali, bratři Clementisovi – Vlado i Miro – byli našimi přáteli, a Mirovi manžel pravděpodobně zachránil život, když ho před povstáním chtěli gardisté a Němci zatknout. Varoval ho, nechal ukrýt…“

„O Vladovi mluvte,“ přerušil mě vyslýchající, „jeho bratr nás zatím nezajímá! Copak vy nevíte, že Vladimír Clementis byl americký špion?!“

Skoro jsem ztratila dech.

„Cože?! Vždyť je ministrem zahraničních věcí.“

Zasmál se tomu: „To už tedy není. Zradil a bude souzen jako třídní nepřítel.“

„Ale to musí být nějaký omyl,“ namítla jsem. „Vlado i Miro byli opravdoví komunisté, každý to o nich věděl… takoví idealisté, nadšenci… Často jsme s nimi v pohledu na různá témata nesouhlasili, přeli jsme se s nimi, ale vážili jsme si jich…“

„Co víte o politické činnosti Vladimíra Clementise?“

„Nic. Po válce už nebyl čas se stýkat. Vlado pobýval často v cizině, my se přestěhovali do Čech. A když se po smrti Jana Masaryka stal ministrem zahraničí, nechtěli jsme zneužívat našeho vztahu k němu…“

„Psali jste si?“

„Ne.“

Poslal mě do cely, usnula jsem, ale snad za hodinu mne znovu vzbudili. Tak to šlo celou noc, už jsem se na těch promrzlých nohách skoro ani nemohla udržet a posadit se mi nedovolili. Ptali se stále na to samé, ale občas mi naservírovali i pořádné překvapení.

„Co víte o Slánském?“

To snad není možné! Jméno druhého nejmocnějšího muže v zemi vyslovil referent bez náležité úcty. Že by tedy i on – generální tajemník?!

„Nic o něm nemohu vědět,“ odpověděla jsem, „nejsem členem komunistické strany. Vy o něm přece musíte vědět o moc víc než já.“

Naštval se: „Zdechnete tu, když nebudete odpovídat, jak potřebujeme. Jste v Ruzyni, aby vám tedy bylo jasno. A budete mluvit, za to vám ručím.“

Tento výslech si ještě pamatuji, věřte mi, skoro slovo od slova, pak už se mi to začalo plést. Snad dva měsíce si mne tam takhle podávali. Podepište! My text připravíme, stačí jen podepsat! A Ruzyň byla strašná, strašná, nikdy jsem nic strašnějšího nepoznala. Zima, hlad, nevyspání, ztrácela jsem přehled o čase, o tom, zda je den či noc. A pořád: Slánský, Clementis, Clementis, Slánský. Neumíte si představit, co s lidskou psychikou udělá, když se vás ptají stále na to samé. Den, týden, měsíc… Skoro jsem jim tam opravdu umřela, jak mi ten první z nich prorokoval. Když jsem se dostala úplně na dno, řekla jsem jednomu z referentů: „Podívejte, podepsala jsem před časem na sebe věci, které jsem neudělala, protože mi šlo o to, abych zachránila život svému muži. Teď jde o můj život a já se nebudu kvůli vám zaplétat do dalších lží. Nepodepíšu!“

Asi si to mezi sebou rozebrali a mávli nade mnou rukou.

Poslali mne zpátky do rakovnického lágru, který mi v tom okamžiku připadal jako vysněný ráj. Při převlékání do muklovského mundúru jsem omdlela, a potom ve sprchách znovu. Prostě jsem dojela na okraj svých sil. Zachránily mě spoluzavřené jeptišky, dostávaly od svých řádů, které působily i v zahraničí, vitaminové tablety a injekce, také kalcium, vzdaly se toho v můj prospěch – vidíte, vliv Boha pronikl až za ostnatý drát. S pomocí jeho služebnic jsem se z toho dostala, jinak by byl se mnou konec.

Jenomže…

Co krásného jsem měla v nejbližší době k očekávání?! Dítě v nedohlednu, manžel v nedohlednu… O koho víc jsem se měla strachovat?!“

* * *

JUDr. Vladimír Clementis…

Muži, o kterého se ruzyňští vyšetřovatelé tolik zajímali a chtěli proti němu využít i svědectví Heleny Kordové, už nezbývalo mnoho času, vánočních svátků roku 1952 se již nedožije, jedenáct k smrti odsouzených ze Slánského monstrprocesu skončí na šibenici 3. prosince. Několik měsíců před svým zatčením, v době, kdy se už nad ním stahovala mračna a byl vyzván k sebekritice, nakreslil Clementis při jednom soukromém setkání tři písmena M. Od největšího k nejmenšímu. Na otázku, co to má znamenat, prý odpověděl: „Přemýšlím, jakou mají určité ideje a myšlenky životnost. Existence takové ideologie začíná Moudrostí… mění se však v Moc… a ta se proměňuje v Malodušnost. A v tom stadiu je velice, velice nebezpečná. Je-li idea zdravá a životaschopná, zvrátí se však Malodušnost časem opět v Moudrost. Jsem zvědav, kdy tento stav nastane.“

Snad opravdu věřil, že se toho dočká.

Nedočkal se.

* * *

Na Sicílii tomu říkají vendeta, český název se skládá ze dvou slov – krevní msta. Jak jinak označit zničující, bezcitný úder, který po zatčení a odsouzení plukovníka Kordy postihl skoro všechny jeho příbuzné? Příbytku Kordových rodičů ve Vrútkách se v rodině začalo říkat mateřská školka. Kromě malého Saši tu měli na starost dalších pět vnoučat, jejichž rodiče byli ve vězení. Msta postihla nejen Alexandrova bratra Evžena, který po výsleších a vězeňské práci v jáchymovských uranových dolech ohluchl, ale i jeho dvě sestry, švagrové, švagry… celkem sedm lidí z rodiny. Také blízcí Heleny Kordové byli neustále pronásledováni, bez ohledu na děti je v Kežmarku vystěhovali z bytu, nábytek jim doslova vyházeli na ulici…

Na Sicílii se tomu říká krevní msta.

* * *

Ubíhala léta.

Bylo září osmapadesátého roku, když z brněnsk× věznice číslo 1 zaslali na adresu lidového soudu trestního v Brně, oddělení 1, k rukám JUDr. Babora, naléhavé sdělení podepřené diagnózou vedoucího lékaře oddělení 76 v místní fakultní nemocnici, kde v uzavřeném areálu, označovaném jako infekční, byli drženi těžce nemocní vězni.

Věc: návrh na přerušení trestu (ods. Alexandr Korda).

Text sdělení: „Zhoubný plicní nádor, rakovina, t.č. neoperovatelný, který se šíří do mozku. Metastáze v mozku v 1. polovině. Jde o nevyléčitelnou chorobu, která pacienta usmrtí v době kratší dvou měsíců. Jelikož zde není naděje na vyléčení nebo zlepšení stavu, který se denně zhoršuje (pacient nereaguje na dotazy, nejí, chřadne atd.), doporučuji, aby nemocnému byl přerušen trest pokud možno v brzké době.“

Není známo, jaké následné kroky podnikli v té věci odpovědní pracovníci lidového soudu trestního, ale i kdyby učinili cokoliv – bylo již tak jako tak pozdě.

Jedenapadesátiletý Alexandr Korda zemřel v nemocnici osm dní po podání tohoto návrhu: 13. září 1958 v osm hodin a pětapadesát minut.

* * *

– Jak jste se, paní Kordová, dozvěděla…?

„Snad tomu ani nebudete věřit… Z pardubického kriminálu jsem manželovi poslala povolený dopis do špitálu v Brně. Vrátil se mi zpátky a na obálce byla poznámka: „Adresát zemřel.“ A datum. Nic víc. Ani slovo.“

* * *

O dvaatřicet let později, na podzim roku 1990, prezident republiky Václav Havel povýšil Alexandra Kordu in memoriam do generálské hodnosti.

(z knihy Hrobaři iluzí)

Tři šibenice, na jedné z nich lotr

Potupný nástroj smrti se tyčil v temném koutě věznice na Pankráci – a májová noc, dýchající jarem, se blížila k ránu. Třem mužům, pro které byly uplynulé hodiny nejtěžšími v jejich životech, zbývaly poslední okamžiky.

„Po letech, kdy jsem vše pochopila,“ svěří se nedlouho před svou smrtí matka jednoho z těch, kteří tehdy museli zemřít, „jsem na to ráno musela myslet Čím dál víc. A jako by mi to, co se stalo, splývalo s jakýmsi až biblickým výjevem. Tři kříže. Jeden spravedlivý, který za nás převzal lidské hříchy, a dva lotři po jeho bocích. V případě mého syna a jeho kamaráda to bylo jinak. Vlastně opačně. Z těch tří byl zlým člověkem, který vědomě a zištně způsobil mnoho zla, jen jeden. A nijak ho v mých očích… očích matky… neomlouvá skutečnost, že z rozhodnutí ještě mnohem horších lidí, jimž špinavě sloužil, zemřel spolu s těmi, kterým neodpustitelně ublížil.“

Šibenice.

Tři muži odsouzení k smrti.

Na deskách se spisy jejich případu je napsáno PROTISTÁTNÍ SKUPINA „PRAVDA ZVÍTĚZÍ“ a v závorce pod tím KUTLVAŠR A SPOL., ale mohla by tam být i jiná slova: AKCE „PROVOKATÉR". Trojnásobná poprava byla tečkou za touto kauzou. Došlo k ní v květnovém ránu v devětačtyřicátém roce – ránu, které se vůbec nepodobalo tomu májovému před čtyřmi roky.

* * *

Barikáda u mostu přes Vltavu. Poblíž sovětského tanku, který sem v doprovodu terénního vozu právě dorazil, se setkali dva vojáci. Oba měli na sobě pomačkanou a zaprášenou generálskou uniformu, a i když jejich stejnokroje byly rozdílné, ti dva se objali a vzájemně si poblahopřáli ke společnému vítězství, na jehož počest se v těch chvílích začínalo jásat i tančit po celém světě. Jeden z těch dvou generálů o čtyřiadvacet měsíců později usedne k čistému listu papíru a napíše:

„Mám za to, že pražské povstání či spíš revoluce své poslání splnila na sto procent. Mohla by naše branná a válečná historie postrádat onoho závěrečného aktu barikády ve dnech 5. až 9. května l945? Ne, nemohla, je to naše chlouba, ozdoba a radost… Myslet si, domnívat se, či dokonce předhazovat, že náš válečný zápas doma byl tak krátký a snad započat až v hodině dvanácté, by bylo naprosto nepravdivé. Jisté je, že Praha urychlila spád konce války o nějaký čas, snad o dny nebo hodiny, ale i na tom záleží… V celém povstání nebylo nic ryze spekulativního. City lidí a propuknutí davové revoluční vášně se nedají tak lehce řídit, vznikají samy od sebe. Pátého května se šlo do boje bez výhrad… Jistě, mnohé se mohlo udělat lépe jak v přípravě, tak v provedení. Ale revoluce, to je především určitý chaos, a tak mnoho věcí, které se zdají v odstupu nepochopitelné, byly v tu dobu zcela logické… A zlí dodateční kritikové? Nu což, měli možnost ukázat, jak se to dělá dokonaleji.“

Pod článek se podepsal Karel Kutlvašr.

Člověk s pestrou škálou předchozích i pozdějších životních osudů, na něž lze nahlížet z toho či onoho zorného úhlu. Očima citu i pohledu faktů. Za první světové války starodružiník-legionář. Voják zraněný v legendární bitvě u Zborova, kde na dohled od něho smrtelně zasažen do prsou padl i jeho bratr František. Účastník legionářských bojů s bolševiky při zauralské magistrále. A o bezmála tři desetiletí později, v Květnovém povstání, velitel vojenských jednotek později často kritizované české národní rady, muž, jenž se 9. května l945, na závěr bojů, setkal u jednoho z pražských mostů s generálem Rybalkem, komandýrem sovětských tankistů. Tři roky poté, v únorových dnech, nabídne divizní generál Kutlvašr prezidentu dr. Edvardu Benešovi, svému vrchnímu veliteli, že pokud by toho bylo třeba, je připraven v čele svěřených jednotek zasáhnout ve prospěch hlavy státu a demokratického vývoje v zemi, pokusit se včas a bez krveprolití odzbrojit samozvané Lidové milice a vrátit jejich zbraně tam, kam patří. Byl odmítnut, republika svou při o budoucnost na celá desetiletí prohrála a generál Karel Kutlvašr, milovaný, vážený i neodpustitelně nenáviděný, se bude moci těšit ze svobody již jen ani ne tři čtvrtě roku.

Protože – jak říkáme i v úvodu této knihy – pouze moudrý a vznešený vítěz se dokáže v okamžicích, kdy získá moc, obejít bez pomsty. Ti, kteří triumfovali v únoru l948 a měsících následujících, měli ke vznešenosti dál než ke hvězdám.

* * *

Ženská ruka umí kouzlit. Jediná místnost bez příslušenství ve starém pavlačovém domě. A přece tam bylo tehdy, před třemi desetiletími, během nichž se změnil svět, moc útulně. Obrazy, květiny, knihy. Z okna výhled na vrcholky stromů Grébovky, dávného azylu milenců. Když dala Slavia v Edenu gól, muselo to sem být slyšet. Viděl jsem tuto nikoli už mladou ženu na jaře l968 plakat na Žofíně dojetím, když ustavující shromáždění K 23l, klubu politických vězňů, povstalo na počest jejího již nežijícího muže. V bytě pod Grébovkou, v křesle u okna, se teď její oči usmívaly. Ortodoxně věřím v tento druh zmrtvýchvstání: prostřednictvím vzpomínky, které neublíží čas a v níž je cit a láska a láska a láska.

– Příběh vztahu na celý život, paní Jelizaveto Kutlvašrová, vždy musí začít u seznámení. Kde…?

„Městečko Kansk, daleko na východ za Uralem, na magistrále, asi šest set kilometrů od Krasnojarsku na Sibiři. V únoru l9l9 tam dorazil l. střelecký pluk československých legionářů. Jeho velitelem byl po sebevraždě plukovníka Švece jistý Karel Kutlvašr. Čtyřiadvacetiletý mladíček, ale už podplukovník. A na prsou mu visel Bílý georgijevský kříž – řád, jehož až magická působivost útočila na srdce snad každé ruské ženy. Zaútočila i na nitro dvacetiletého děvčete, které se jmenovalo Jelizaveta Viktorovna JakovlevovÁ. Stačí?“

– Jak se ten mladíček do Kansku dostal?

„Narodil se na chalupě ve vesnici Michalovice u Německého, dnes Havlíčkova Brodu. Po škole se v jedné továrně v Humpolci zaučoval na úředníka a ve třináctém roce, to mu bylo osmnáct, se mu zachtělo do světa. Lákalo ho daleké a neznámé Rusko. Odjel tedy do Kyjeva. Rychle se naučil rusky, mnohem rychleji, než já potom česky. Pracoval u firmy Vielwert a Dědina, kde se vyráběly zemědělské stroje, ale potom začala válka. Jako dobrovolník šel do armády – mezi starodružiníky, české krajany, kteří žili v Rusku. Vznikly legie, přežil zranění u Zborova i Bachmače, choval se statečně a prokázal schopnosti, postupoval v hodnostech, dostával vyznamenání…“

– Ale pak už nebyla válka a legionáři přirozeně toužili po své vlasti. A vy?

„Co umí mladé děvče?! Střídavě jsem se vztekala a pak zase brečela. Po půl roce pobytu v Kansku se totiž 1. pluk vydal přes Irkutsk do Vladivostoku. Mířili domů, i když tou velkou a nebezpečnou oklikou přes půl zeměkoule. My s Karlíčkem… promiňte, třeba je to směšné, ale já mu budu říkat tak, jak jsem mu vždycky říkala… my byli smutní. Dokud chodíval k nám, stále jsme se hádali a říkal, že jsem strašně rozmazlená slečinka. Jakmile odjel, nemohli jsme to bez sebe vydržet. Telegramem mne požádal o ruku, maminka to oplakala, tatínek, který sám byl jako inženýr velkým světoběžníkem, nadával, bručel, ale nakonec jsem přece jenom jela. S velitelstvím l. divize a se svolením tehdejšího plukovníka, později generála Karla Voženílka. Čtvrt roku to trvalo. Měsíc vlakem do Vladivostoku, pak dva měsíce lodí přes Singapur, Aden, Terst. Odtud zase vlakem přes Rakousko do Čech. V Horním Dvořišti bráškové slzeli a líbali zem. Já taky, i když jsem tu zemi neznala. Ale byla to přece Karlíčkova vlast. V Českých Budějovicích na nádraží na mne čekal.“

– Pamatujete si datum tohoto setkání?

„Samozřejmě. Bylo to čtyřiadvacátého dubna l920. V srpnu téhož roku jsme se vzali a plukovník Voženílek nám spolu s advokátem JUDr. Hellerem šel za svědka.“

– Karla Kutlvašra čekala v republice výrazná vojenská kariéra…

„Kariéra? Snad se to dá tak říci, já však viděla věci hlavně z té druhé strany. Našla jsem v Čechách krásné kulturní prostředí, hodné lidi, i jeho početná rodina mne láskyplně přijala. Prodělala jsem s manželem stěhovavý vojenský úděl. Nejdříve byl velitelem pluku v pražských Černínských kasárnách, poté odešel jako plukovník do Českých Budějovic. Odtud do Chomutova, kde se stal velitelem brigády. Potom do Milovic u Prahy. Z Milovic jsme zamířili do Hradce Králové, kde jsme prožili přípravu na válku, stavěla se pohraniční opevnění, nakonec vtrhli do Čech Němci. Okupace! Manžel odešel z armády, přestěhovali jsme se do Prahy. Čas strachu. Člověk nevěděl dne, ani hodiny. Chodili k nám různí lidé, občas jsem někam tajně odnesla nějaký balíček. Na nic jsem se neptala. Ale bála jsem se o něho. Zejména tehdy, když zatýkali a popravovali generály. Bílý, Šára, Eliáš. Většinu z nich jsem osobně znala. Po válce jsem mluvila s jedním legionářem, který na Pankráci hlídal K. H. Franka. Ptal se ho prý, jak je možné, že jim unikl Kutlvašr, když tolik jiných generálů zabili. Pokrčil rameny a odpověděl, že takové nedopatření se občas stane. O hodinu později K. H. Frank sám dozorce-legionáře přivolal a svěřil se mu: „Víte, kdy jsem si uvědomil, že je pro nás vše ztraceno? Ve chvíli, kdy jsem přijal parlamentáře pražského povstání a uviděl jsem pana Kutlvašra v generálské uniformě. „Vidíte, jak dějiny stojí někdy na zdánlivých malichernostech.“

– Květen l945. Znalci historie k němu ještě neřekli své poslední a konečné slovo. Jak jste události viděla vy?

„Bylo to krásné! Taková krása, že to snad ani nejde pojmout do jednoho srdce, to by člověk musel mít ta srdce nejméně dvě. Třetího května večer byla už ve vzduchu taková zvláštní nervozita. Němci, kteří bydleli v našem domě ve vinohradské Přemyslovské ulici, se najednou chovali až moc slušně a už zdálky zdravili. Manžel celý den někde pobíhal a večer mi řekl: „Nevím, co bude zítra a co se stane dál. Ale dostalo se mi velké pocty. Pověřili mě vojenským řízením historické akce, která může každou chvíli začít.“ Víc nepověděl. Teprve později jsem se dozvěděla, že ho určili velitelem nad revolučními jednotkami… Klid před bouří, telefony, čekání… Pátého května ráno jsem vytáhla československou vlajku, kterou jsem měla schovanou ve sklenici s červeným rybízem. Chtěla jsem vlajku vyvěsit, ale manžel mi to nedovolil. Čeká prý tajnou návštěvu sovětského důstojníka Sokolovského, spojky od partyzánů, kteří se pohybovali v lesích u Prahy, a nemůžeme tedy na náš byt upozorňovat. Potom ho ale kolem deváté hodiny ráno volali, aby přijel na zasedání České národní rady někde poblíž Staroměstského náměstí. V té chvíli už jsem to nevydržela. Povídám mu: „Ty máš, Karlíčku, svoje úkoly, já taky svoje.“ Vlajku jsem vystrčila z okna. Byla první v Přemyslovské ulici. A jako by lidé čekali na nějaký signál: v momentě byl ověšen skoro každý dům.“

– Generál se tedy vydal do města…

„Jenže nevěděl, jak se tam co nejrychleji dostat. Vzpomněla jsem si, že máme doma staré kolo, které však léta stálo někde v koutě a nemělo nafouknutá kola. Společně se sousedem jsme bicykl dali dohromady, otřeli z něho prach, Karlíček se převlékl, nasedl a zmizel za rohem.“

– Velitel vojenských jednotek české národní rady odjel tedy v den revoluce na starém kole. V uniformě generála československé armády.

„Směšné, viďte. Naštěstí ho někde u Penzijního ústavu na Žižkově potkalo auto našich četníků a ti ho svezli. Kolo tam schoval v nějakém krámku a asi za šest neděl nám ho jeden člověk přivezl i s kytičkou… To ostatní, co si z revoluce vzpomínám, jsou jenom takové útržky, nedokážu ty dny vylíčit jako celek. Slyšela jsem – snad z rádia, nebo mi to někdo říkal, že k nacistům, k obávanému K. H. Frankovi, jdou parlamentáři a že je mezi nimi také generál Kutlvašr. Strašně jsem se lekla. Pamatuji se… vidíte, takovéhle hlouposti v člověku zůstanou nadosmrti, že jsem zrovna honila po bytě mola. A když jsem se tu zprávu dozvěděla, nechala jsem mola molem a řekla si: Leť k čertu, vždyť ty jsi stejný boží tvor jako je můj Karlíček, a jestli ty se zachráníš, tak i on… Když potom všechno dobře dopadlo a odbývaly se po osvobození všelijaké ty parády, jednou jsem se k manželovi naklonila a pošeptala mu: „Jen se moc nevytahuj – jestlipak víš, komu vděčíš za svůj život? Molovi, blbýmu ubohýmu molovi.“ Často mi pak tyhle mé věty připomínal.“

– Sláva ovšem brzy skončila.

„Manžela vyznamenali, vítal v Praze prezidenta Beneše při jeho návratu z exilu, zúčastnil se přehlídek, ale pak se jednou vrátil z jednání u ministra národní obrany Ludvíka Svobody velmi smutný. Za den či dva dostal dopis, že je s okamžitou platností propuštěn do výslužby. V devětačtyřiceti letech! Měla jsem strach, aby se mu něco nestalo. Kouřil sto cigaret denně, nemohl spát, trápil se. V šestačtyřicátém roce… prý to zařídil prezident Beneš… ho přece jen vzali znovu do služby a poslali do Plzně jako velitele sboru. Odtud za necelý rok přešel do Brna. Jenže to už zase začínaly potíže. Cítili jsme to. Jednou jsem za ním jela na Moravu a celou cestu ze mě v autě tahal rozumy nějaký podplukovník. Dodatečně mi muž řekl, že to byl člověk od Reicina, náčelníka kontrarozvědky. Jindy mu snad sám Reicin přímo vlezl do stolu a tajně v jeho nepřítomnosti prohlížel zásuvky.“

– To už se blížil únor l948?

„Těsně před tou vládní krizí, anebo to už bylo na jejím počátku, manžel několikrát narychlo přiletěl do Prahy a žádal o přijetí u prezidenta republiky, mluvil o nějakých zbraních, které se ilegálně převážejí z místa na místo a snad i do komunistických sekretariátů a do těch továren, kde měla jejich strana vliv. Ani pořádně nevím, jestli ho dr. Beneš tehdy přijal, či spolu jen mluvili telefonem nebo přes nějakého prostředníka, nikdy už o těchto věcech nechtěl hovořit. Krátce po sestavení nové Gottwaldovy vlády jsme odjeli na předem naplánovanou desetidenní dovolenou do Špindlerova Mlýna. Vydržel tam jen několik hodin. Řekl mi: „Nezlob se, musím do Prahy, je ve mně nějaké tušení.“ A odjel. Brzy poté byl zbaven všech funkcí a přeložen do výslužby. Tentokrát už natrvalo. Dodnes si obsah toho urážlivě stručného sdělení pamatuji: „MNO zprošťuje vás činné služby vojenské.“ Podepsán: Ludvík Svoboda… Potom už to byly jen samé ústrky a strach. A osmnáctého prosince l948 ho zatkli. Sedm chlapů si pro něho přijelo. Teprve za čtvrt roku mi povolili první návštěvu na Pankráci.“

– A potom?

„Pak mne pozvali až na čtení rozsudku. To byl strašný den, ten l6. květen l949. Šla jsem tam s několika jeho příbuznými z Havlíčkobrodska. Vše se divně vleklo, několikrát nás vyhnali ze soudní síně – že se prý musí místnost prohlédnout, nejsou-li tam nějaké pumy. Viděla jsem, jak před budovou stále přijíždějí a odjíždějí osobní auta. Nervózní prostředí, nesnesitelné napětí. Nakonec předseda soudu rozsudek nad třinácti či čtrnácti obžalovanými přečetl. Myslela jsem, že omdlím radostí, když jsem zaslechla, že Karlíček dostal doživotí. Jen doživotí! Těsně vedle mne vykřikly však hrůzou paní Bacílková a paní Kovaříková, jimž odsoudili na smrt syny. Představte si, mladé kluky, vysokoškoláky! Skoro si jako bezdětná žena ani neumím pocity těch matek představit, ale vždy mne bude ta hrůzná vzpomínka trýznit.“

* * *

„Co chcete, pane, slyšet?! Od mámy, které z nepochopitelných důvodů odvedli na popraviště jediné dítě, a ještě ji nepřetržitě, noc co noc, den co den, pronásleduje a až do konce života, do jeho poslední vteřiny, bude pronásledovat vědomí, že to její dítě před smrtí strašlivě trpělo?!

Veliký a obludný politický podvod to byl. Mého syna, studenta práv Borise Kovaříčka, člena napůl vymyšlené a přehnaně zveličené odbojové skupiny, kterou měl údajně vést generál Karel Kutlvašr, při vyšetřování tak zbili na chodidlech, že se ani nemohl zúčastňovat povinných procházek na dvoře kriminálu. A tak ho tam prý položili na zem, ostatní spoluvězni chodili kolem něho v kruhu a on jen volal: „Namláceno – podepsáno!“ Druhý mladík z této skupiny, rovněž student-právník Karel Bacílek, měl obličej opuchlý od ran a vyražené zuby, takže pořádně ani nemohl mluvit.

Takhle se připravovala žaloba. V první její verzi uváděli mého syna až jako jedenáctého, potom však postoupil na čtvrté místo a to už bylo zle. Kladli jim za vinu až nepochopitelné věci, které se – pokud vím – nikdy nestaly. Podle toho také vypadal proces. V duchu jsem proklela paní Ludmilu Brožovou, jednu ze soudních přísedících, či snad pomocnici prokurátora, která se ve své závěrečné řeči vyslovila v tom smyslu, že všichni obžalovaní by patřili bez jakékoliv milosti okamžitě na šibenici. Nakonec to nejkrutěji dopadlo jen na tři z nich. Na ty dva mladé chlapce a na důstojníka Josefa Hrušku. Každá matka si umí domyslet, že jsem se až zalkla, když jsem to z úst předsedy senátu JUDr. Jana Metličky vyslechla.

Trest smrti …!

Dodnes nevím, jak jsem se ze soudní síně dostala domů. Manžela to úplně zničilo, zhoršila se mu choroba a už tehdy jsem začala tušit, že ani on již nebude dlouho žít, což se také splnilo. Musím něco podniknout, říkala jsem si a opakovala jsem to sama sobě stále dokola. Napsala jsem prosebné dopisy prezidentu Gottwaldovi, jeho ženě Martě, ministrovi Čepičkovi. Nikdo z nich mi neodpověděl, ani paní Gottwaldová, která sama přece také porodila dítě. Třiadvacátého května 1949 navečer nám právní zástupce sdělil, že rozsudek byl bohužel v plném rozsahu potvrzen, ujistil nás však, že do výkonu trestu musí uplynout určitá zákonná lhůta. Řekl také, že hned druhého dne, to je 24. května, podá úřední cestou žádost o milost. Tím mě a mého nemocného manžela poněkud uklidnil, myslel to asi dobře a probudil v nás naději. Téhož dne večer po desáté zazvonil však u dveří našeho bytu uniformovaný muž z Pankráce se vzkazem, že smíme použít dobrodiní zákona a jít se se synem rozloučit. Prý bude ráno popraven. V bezmocném zoufalství jsem mu křičela do obličeje, že to snad ani není možné, že i ten lotr Hitler dodržoval zákonnou lhůtu k vykonání rozsudku. Ten člověk jen pokrčil rameny, a protože nevěděl, co by odpověděl, prostě odešel.

A tak jsme strávili kousek poslední noci se svým jediným dítětem… V cele smrti!

Boris byl klidný, anebo se tak před námi alespoň stavěl. Než ho dozorce okřikl, stačil nám říci, že smrt je pro něho lehčí než mučení, kterému byl po celé týdny vystaven…

Rozloučili jsme se, ale jeho dva poslední dopisy jsme dostat nesměli. První z nich napsal hned po rozsudku, kdy myslel – jak jim to říkali, že půjdou na Bory a budou tam čekat na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Druhý dopis sepsal odpoledne toho 23. května, když se dozvěděl, že ho ráno oběsí. Loučil se, protože netušil, že se s námi bude moci ještě sejít. Ty dopisy nám odmítli vydat. „Viděli jste ho, tak co chcete víc,“ řekli v kanceláři na Pankráci. Památka na něho nám nesměla zůstat v rukou. Jako by se i takového obyčejného dopisu syna rodičům báli. Protože neměli čisté svědomí.“

(Ella Kovaříčková)

* * *

– Pankrác, Mírov, Opava, Ostrava, Leopoldov, Ruzyň. Tam všude jste, paní Jelizaveto Kutlvašrová, jezdila na občas povolované návštěvy. A jinak…? Jak jste žila?

„Samozřejmě jsem se musela vystěhovat z bytu, kde jsme předtím žili, a také jsem obtížně hledala zaměstnání. Máte příliš zvučné jméno, vymlouvali se. Ani byste nespočítal, kolika řemeslům jsem se za ta léta vyučila. V Orionce jsem balila kolekce, v Diamantu na Václavském náměstí jsem se starala o sklad porcelánu, na stavbě takzvaného Mostu inteligence v Braníku jsem sbírala železný a dřevěný odpad, pátého května 1955, v den desátého výročí Květnového povstání, jsem u Švermova mostu uklízela smetí, v Motexu jsem se zaučila na fréze, vrtačce i soustruhu, ve Vkusu jsem se stala dočasnou švadlenou, Družstvo invalidů mě naučilo opravovat deštníky… Nejsem zvyklá naříkat, už dávno jsem v té době nebyla tou rozmazlenou slečinkou ze zauralského Kansku, která Karlíčka svými rozmary tak rozčilovala, ale nebylo to lehké, to ne.“

– Na jaře v šedesátém roce vám však muže konečně vrátila domů amnestie.

„Pustili ho z Ruzyně 10. května. Oznámit mu to přišel do cely velmi elegantní muž, asi to byl prý ministr vnitra Rudolf Barák. Odvezla jsem si manžela sem do tohoto vršovického kutlochu. První, co ho na svobodě zaujalo? Vojenský tábor na Bílé hoře, chlapci, kteří přijeli do Prahy na přehlídku a teď se chystali k návratu do domovských kasáren… Dělal potom hlídače na výstavách v Jízdárně, nakonec si našel místo nočního strážného v nedalekém nuselském pivovaru. Druhého října 1961 šel na prohlídku k profesorovi Niederlemu do nemocnice v Motole. Profesor ho přivítal a poslal s asistentem napřed. Ve dveřích místnosti, kde ho měli vyšetřit, se Karlíček zapotácel a padl do rukou asistenta kráčejícího za ním. Než mohli cokoli udělat, můj manžel zemřel. Infarkt. Už třetí, dva ho postihly ve vězení, ale o tom mi neřekl, abych si nedělala starosti. A představte si, že – aniž by to tušil – umřel v náručí člověka, jehož táta dělal mému manželovi pobočníka u 1. pluku v ruských legiích. Ten lékař se jmenoval MUDr. Vladimír Endt. A jeho otec byl svědkem našeho seznámení v Kansku v devatenáctém roce.“

– Kruh se uzavřel.

„Byl to krásný kruh. Škoda, že je v něm ta mezera. Vím, že už asi brzy umřu, ale na tohle musím pořád myslet. Na těch nekonečných a nespravedlivých dvanáct let, roky 1948 až 1960. Mezera, kterou dodnes nechápu. Za co? Proč?“

* * *

Proč? Za co?

Odpovědět, či aspoň pokusit se o odpověď může jen někdo, kdo měl k případu Kutlvašr a spol. velmi blízko. A prokurátor, který tuto údajnou protistÁtní skupinu žaloval, takovým člověkem nesporně je. Někdejší pracovník Reicinova 5. oddělení hlavního štábu MNO (obranné zpravodajství), později generál justice JUDr. Jan Vaněk. „I já byl jednou z obětí,“ řekl mi před mnoha lety při osobním setkání. Pravda má v tomto případě, jak tomu bývá dost často, dvousečnou podobu. Protože dnes už nežijící generál JUDr. Jan Vaněk byl nekompromisním, vyhraněně tvrdým žalobcem v exemplárních procesech s generálem Píkou, generálem Janouškem, s Kutlvašrovou skupinou a mnoha, mnoha dalšími, počet absolutních trestů vynesených a vykonaných v případech, při nichž v roli vojenského prokurátora působil či spolupůsobil, by jen stěží sám spočítal na prstech obou rukou, plnil tím vším skrytou vůli 5. oddělení a politických činitelů v zákulisí, na druhé straně je třeba říci, že alespoň relativně včas poznal, v jak nečestné hře – ať již vědomě či nevědomě – pomáhal míchat a rozdávat karty. A že si to, co věděl, nenechal pro sebe. I za to díky, mnozí jeho kolegové a političtí souputníci to nedokázali až do samotného konce.

– Pane doktore, jakou jste na jaře v devětačtyřicátém zastával justiční funkci?

„U státního soudu na Pankráci jsem byl jedním z náměstků, vedl jsem vojenské oddělení. Záležitost generála Kutlvašra a jeho společníků jsme dostali jako spis z hlavního štábu ministerstva národní obrany. Pracovalo na tom ve spolupráci se Státní bezpečností Reicinovo 5. oddělení. Za předsedu senátu byl určený plukovník dr. Jan Metlička. Prostudoval jsem materiály. Výslechové protokoly, doznání, přílohy, znalecké posudky, všechno vyhlíželo naprosto důvěryhodně. Podle klasifikace z těch časů tu byly jasné náležitosti nebezpečné protistátní skupiny. Hodně jsem uvažoval nad Kutlvašrem. Proboha, vždyť je to starý voják, legionář, hrdina revoluce, do čeho se to zamotal. Obsáhlá přiznání všech aktérů měla však logický podklad…“

– Říkáte přiznání. Chcete říci, že jste neměl ani tušení o tom, jak se taková přiznání vyráběla?

„Jestli vám někdo z tehdejších soudců či prokurátorů poví, že absolutně nic netušil o používání podivných metod při výsleších, pak vám ten člověk do očí zbaběle lže. O tom si zpívali vrabci na střeše a kolikrát byly stopy týrání na obžalovaných i vidět. Jenomže jsme nebyli seznámeni s podrobnostmi. Kdo a proč takto vyslýchá, kde vyslýchají, za jakým rámcovým účelem.“

– Nebylo snad, pane doktore, vaší povinností prokurátora, ochránce zákonnosti, si to všechno zjistit a zakročit? Nepřipadaly vám pověsti o mučení politických vězňů mnohem závažnější než trestná činnost takové protistátní skupiny, projevující se zkoncipováním několika víceméně naivních letáků?

„Pojem politický vězeň jsme tehdy nepřipouštěli. A když se zrovna takhle ptáte… Připadat mi mohlo všelicos. Kdybych si ale šel cosi takového zjišťovat na 5. oddělení, hned bych tam zůstal. Vy ani netušíte, nemůžete tušit, kdo to byli Bedřich Reicin a jeho lidé!“

– Ve věci generála Kutlvašra jste neměl podezření z násilného vymáhání výpovědí?

„Ne. Já se na něho dokonce šel podívat. I na jeho údajného hlavního společníka podplukovníka Hrušku. Mezi dveřmi cely na Pankráci jsme s generálem prohodili několik slov. Vypadal dobře, byl absolutně klidný. Ptal jsem se ho, jestli něco nepotřebuje. Poděkoval a zavrtěl hlavou, že ne.“

– Věděl, s kým mluví?

„Představil jsem se. A byl jsem kromě toho v generálské uniformě. Pak mě odvedli ještě k Hruškovi. Na toho byl zcela jiný pohled. Nepatrný mužíček, oči mu létaly ze strany na stranu, připomínal myšku v kleci. Dnes si umím představit, proč tomu tak bylo. Nevěděl, na čem je a co se s ním stane… Začal jsem tedy proces připravovat. Vzpomínám si, že jsem mluvil s někým z 5. oddělení a řekl mu: „Poslouchej, nebude to před soudem ostuda, vždyť ten Hruška, který měl mít ve skupině vedoucí slovo, vypadá jako nicka.“ A on mi odpověděl: „Kdepak, to klame, člověče, toho když zatkli a poprvé vyslýchali, vytáhl na našeho podplukovníka Mysíka pistoli. Jednu mu už předtím sebrali, ale on měl v druhé kapse ještě další.“ V protistátní organizaci s názvem PRAVDA ZVÍTĚZÍ to prý měli rozdělené tak, že Kutlvašr dělal jakousi reprezentativní hlavu, velitele, podplukovník Hruška pak výkonného náčelníka štábu. Pomyslel jsem si, že trochu přehánějí a vytahují se, že ty dvě pistole mi k Hruškovi nějak nesedí, ale vzal jsem tahle fakta na vědomí. Když se přiblížilo datum přelíčení, začaly nám chodit rezoluce z fabrik žádající přísné tresty, k procesu, kde došlo na poslední chvíli v zájmu propagandistického využití k určitému odtajnění, se dostavily delegace dělníků a vojáků. V takovém nátlakovém ovzduší se těžko pracuje. Právníka to spoutává.“

– Používaly se už tehdy jakési scénáře procesů, jak to dodatečně víme o přelíčeních třeba s Rudolfem Slánským a dalšími? Tedy přesný rozpis toho, co řekne obžalovaný a na co se zeptá prokurátor?

„Něco takového jsem nikdy nedostal do ruky, to vám třeba odpřísáhnu! Uvědomte si, že bylo teprve jaro 1949, počáteční procesy měly ještě v podstatě normální charakter. Tu a tam obžalovaní dokonce i zapírali, pokud jim v tom nezabránil strach z jejich vyšetřovatelů. Když o tři roky později… jak jste to připomněl… vysílali v rádiu přelíčení se Slánským a jeho druhy, byl jsem už mimo justici. Poslouchal jsem přenos, slyšel jsem sebetrýznivé, sebeobžalovací výlevy obžalovaných a ničemu jsem nerozuměl. Skoro celý život jsem prožil u soudu, stávalo se mi, že obžalovaní plakali, vztekali se, nadávali, přiznávali se, aby získali polehčující okolnosti, žádali o mírné potrestání, shazovali někoho jiného. Nebo byli arogantní, nebo lhali, nebo nás uráželi. Ale nikdy, nikdy se mi nepřihodilo, že by některý z nich řekl: „Já jsem hrozný darebák, já jsem tohle všechno spáchal, a já jsem toho dokonce spáchal ještě víc – a žádám proto co nejpřísnější trest, protože si nic lepšího nezasluhuji.“ Vůbec jsem si něco takového až do chvil, kdy jsem to po mnoho hodin slyšel v přenosu ze soudní síně, neuměl představit.“

– Jak si tento jev vysvětlujete? Jako právník i jako člověk, který zblízka nahlédl do politiky?

„Myslím si, že jim něco slíbili. A komunisty mezi nimi zavázali stranickou disciplínou a sebeobětováním ve prospěch vyšších partajních cílů. Vyplývá to ostatně z jejich dopisů na rozloučenou, kdy těsně před popravou, doslova pár hodin před potupnou smrtí, přáli straně mnoho úspěchů a Gottwaldovi, který jim neudělil milost, pevné zdraví.“

– Vraťme se, prosím, zpět k záležitosti Karla Kutlvašra. Vdova po panu generálovi mi vyprávěla, že těsně před vynesením rozsudku od soudní budovy odjížděla a zase se k ní vracela zpět osobní auta. Mýlím se, když řeknu, že to vypadá přinejmenším na souvislost s vnějším ovlivňováním soudu?

„Běžná věc. Tehdy se ovšem projevily i náznaky, že by se mohl kdosi pokusit osvobodit obžalované násilnou akcí, těchto věcí se pak týkaly některé následné procesy, ale dnes si už po všech zkušenostech netroufnu říct, co z toho byla záměrně naaranžovaná provokace a co skutečný úmysl. A ovlivňování rozsudku? To mohu potvrdit v mnoha a mnoha případech, v tom směru nemá cenu strkat hlavu do písku. Pokaždé, když ve velkých politických přelíčeních skončilo průvodní řízení a závěrečné řeči obžaloby i obhajoby, udělala se pauza. Během ní pak předseda soudu a soudci z povolání, zcela výjimečně někdy také prokurátor, odjeli k poradě na ministerstvo spravedlnosti, většinou přímo k náměstkovi Karlu Klosovi. Předporada. Tam dostali instrukce. Rozumy. Vinu, konečné upřesnění výše trestu.“

– Stalo se tak i v případě Kutlvašr a společníci?

„Samozřejmě. Ale já – já osobně byl ovlivňován jen celkovou atmosférou ve společnosti a svými tehdy… to přiznávám… dost jednostrannými politickými postoji. Ničím jiným.“

– Pane doktore, mám v ruce váš pracovní diář z roku 1949, který jste před okamžikem přinesl. Nalistovali jsme 16. květen, den vyhlášení rozsudku v záležitosti skupiny PRAVDA VÍTĚZÍ. Zde je zápis vaším písmem: „7.45 – MNO – „R“ – fotokomora, Hl.št.“ Co to znamená? Rozluštíte nám tenhle kryptogram?

„Ukažte! To R nesporně znamená Reicin. Jméno jsem se do diáře psát neodvážil. To si dnes ani neumíte představit. Ovzduší strachu kolem toho člověka a všech, kteří mu tak či onak sloužili. Stačilo, aby kývl, ukázal prstem… Promiňte, znervoznělo mne to.“

– Několik hodin před vyhlášením rozsudku jste se tedy jako žalobce radil s všemocným šéfem 5. oddělení ministerstva národní obrany, které tento případ v zájmu jednoznačně účelových politických cílů doslova vyprovokovalo. Nezlobte se, ale to může mnohé naznačovat. Nevzpomínáte si na obsah onoho jednání?

„Vůbec mi neuvízlo v paměti, že bych u Reicina toho dne byl. Počkejte… měl jsem ve fotokomoře na hlavním štábu kamaráda. Asi jsem od něho něco potřeboval.“

– Ale to přece vyznívá docela logicky. Spojil jste asi poradu u Reicina s návštěvou ve fotokomoře. Soud se konal na Pankráci a když už jste jel do Dejvic…

„Možná, že jsem se tedy nějakého takového jednání zúčastnil. Ale vážně už nevím, o čem byla řeč. Věřit mi to můžete i nemusíte, to je vaše věc. Ale jedno je jisté – pokud mne pozval, odmítnout se nedalo. To by si tehdy nikdo z nás nedovolil.“

– Pak jste se tedy vrátil do soudní síně… Jaké jste požadoval ve své závěrečné řeči tresty? Použil jste pojmů: navrhuji u toho a toho trest smrti, nebo u toho a toho doživotí…?

„V životě jsem to takto neřekl! Ani jsem se nevyjadřoval, že žádám u některého z nich maximální trest. V závěrečné řeči jsem popsal skutkový děj, zhodnotil otázku viny, zmínil se o tom, zda je prokázána či ne, určil jsem paragrafy a dodal, že obžalovanému přitěžuje toto a polehčuje mu toto či něco jiného. Tečka. Nic víc. Jsem ze staré právnické školy, podle níž žalobce nic jiného učinit ani nemohl.“

– Ale takový Urválek v procesu se Slánským a společníky…

„Věc cti každého prokurátora. Trvám na tom, co jsem řekl! A stejně jako jindy to bylo i ve věci generála Kultvašra a jeho spoluobžalovaných. Nic výjimečného.“

* * *

„Spravedlivý rozsudek nad velezrádci. Ve dnech 12. až 16. května 1949 se konalo před senátem Státního soudu v Praze hlavní přelíčení proti pplk. v. v. Josefu Hruškovi, Karlu Bacílkovi ml., Borisu Kovaříčkovi, generálu v.v. Karlu Kutlvašrovi, Miroslavu Gregarovi, Josefu Demeterovi, Josefě Straširybkové, Ladislavu Strejcovi, škpt. v. v. Ervínu Novotnému, Josefu Slaninovi, Janu Moravovi, Zdeňku Lochovi, pplk. v. v. Jaroslavu Nedbálkovi a voj. Františku Hlinovskému, kteří byli státním prokurátorem obžalováni pro zločin velezrady, zločin vyzvědačství a jiné zločiny podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky.

Po provedeném hlavním přelíčení byl vynesen tento rozsudek: ObžalovanÉ pplk. v. v. Josef Hruška, Karel Bacílek a Boris Kovaříček byli uznÁni vinnými zločinem velezrady i zločinem vyzvědačství a odsouzeni k trestu smrti. Generál v. v. Kutlvašr byl uznán vinným zločinem velezrady a odsouzen k těžkému doživotnímu žaláři.“

Tolik Rudé právo v úterý 17. května 1949.

Následoval výčet trestů pro další obžalované: 25 roků těžkého žaláře pro Miroslava Gregara a Josefa Demetera, 20 roků pro Josefu Straširybkovou a Ladislava Strejce, 15 let pro Ervína Novotného a Josefa Slaninu, Jan Morava – 12 roků, Zdeněk Loch – 10 roků. Všichni prý spáchali zločin velezrady. Podplukovník v. v. Jaroslav Nedbálek byl uznán vinným neoznámením trestného činu a odsouzen k těžkému žaláři na dva roky, vojína Hlinovského soud obžaloby zprostil.

Závěr článku, zalomeného do těsného sousedství projevu Marty Gottwaldové k tehdy ještě trpěnému Svátku matek, tvořily povinné odstavce v nejhorším slovníku té doby: „Odsouzení jsou většinou zavilí nepřátelé státu a našeho lidu, osoby propuštěné pro nespolehlivost z armády a veřejných služeb a osoby kriminálně vadné… Vynesený rozsudek jest spravedlivou odplatou za zločinné rejdy odsouzených a důkazem rozhodnosti našeho pracujícího lidu nedati se nikdy a nikým odvrátit od pokojného budovatelského úsilí.“

* * *

– Nepřipadal vám, pane doktore Vaňku, výrok soudu příliš tvrdý? I kdyby se skutečně událo to, co jste jako prokurátor kladl odsouzeným za vinu? Pár letáků, přesněji nedefinovaný kontakt se Západem, debaty o málo reálných a tím tedy jen relativně, spíš teoreticky nebezpečných plánech. Karel Bacílek a Boris Kovaříček, nad nimiž byl vynesen hrdelní trest, byli studenti, velmi mladí lidé, měli život před sebou… Rozumíte, co chci říci?

„Nebuďte naivní, z tohoto hlediska nad tím tehdy nikdo nehloubal. Byl to čas počínající studené války, kdy se vše nahlíželo zorným úhlem vyhraněné třídní bdělosti, na to nezapomínejte. Nenosím už v hlavě detaily případu, ale myslím si, že verdikt byl zcela v souladu s danými zákony a dobovými normami pro jejich naplňování. Pravděpodobně se nepřihlédlo k některým polehčujícím okolnostem, ale jinak to… podle tehdejška… sedělo. Protistátní skupiny se posuzovaly jako krajní ohrožení společnosti a jejího socialistického vývoje. U těch mládenců a u podplukovníka Hrušky se ovšem nasadil strop, maximální hranice. Ale to se v podobných případech dělalo běžně.“

– Stavělo se ovšem, myslím si, především na doznání obžalovaných?

„Museli jsme tehdy povinně studovat a uplatňovat zkušenosti sovětského práva…“

– Vyšinského teorie?

„Jo, Vyšinskij. Zásada, že doznání je důkaz jako každý jiný, ba někdy, vlastně skoro vždycky, ještě významnější.“

– Odpovídalo to klasickému, anebo aspoň ve světě běžně používanému právu?

„Klasice a ani ničemu jinému to neodpovídalo, ba dokonce odporovalo. Ale takové to prostě bylo…“

– Soud skončil v pondělí 16. května 1949. K smrti odsouzení Hruška, Kovaříček a Bacílek byli popraveni již v úterý 24. května. Pouhý týden mezi rozsudkem a exekucí. Není to nezvykle rychlé?

„Zřejmě tu byl enormní zájem, aby odvolací řízení a všechny další formality proběhly takovým tempem. Důvodů se sešlo asi víc. Jednak, o tom jsem už mluvil, vyšly tehdy najevo snahy o odzbrojený zákrok ve prospěch generála Kutlvašra, který měl mnoho přátel a příznivců. A z hlediska 5. oddělení se také asi jednalo o to, aby Hruška nemohl promluvit. Dokud žil, stále hrozilo nebezpečí, že by něco z toho, co o zákulisí procesu a jeho příprav skrývali, mohlo nějak vyjít najevo. Takže se prostě spěchalo. Moc se spěchalo.“

* * *

Dopis z Rancho Mirage poblíž města San Bernardino v Jižní Kalifornii, USA. Odesílatel: Vlastimil R. Jenč. Datum: červen 1992.

„Přísahám, že dodnes si ty chvíle pamatuji snad minutu po minutě. Jsou věci, které člověk nezapomíná, nezbaví se jich, nosí si je s sebou, i když ho osud zavane až kamsi k mexickým hranicím, vlastně tedy na druhý konec světa. Mohlo být tak deset večer, když se otevřely dveře naší pankrácké cely číslo 1B.136. Vstoupil bachař a řekl: „Kovaříček – nástup. A všechny věci s sebou.“

Úplně nás to, pane Cílku, zmrazilo, to vám mohu i po tak dlouhé době potvrdit. Protože tenhle rozkaz znamenal buďto transport do jiné věznice, anebo… V případě Borise Kovaříčka, se kterým jsem seděl na cele několik týdnů a věděl jsem, že dostal, jak se tehdy říkalo, špagát, to pravděpodobně znamenalo to nejhorší, co se mohlo stát. A také ano. Za zády Borise, který si skládal věci, jsem se podíval do obličeje bachařovi. Ten patřil mezi ty slušnější, co tam sloužili ještě před nástupem komunistů k moci. A bachař tiše přikývl na mou otázku, kterou jsem ani nemusel vyslovit, a bylo vidět, že i jemu je snad toho kluka tak nějak lidsky líto.

Chtělo se mi najednou brečet. Ale věděl jsem, že se kvůli Borisovi musím ovládnout. Hlavou mi prolétlo všechno, o čem jsme si spolu v cele povídali. Většinou šeptem, protože tam s námi byl ještě nějaký Arnošt M., kterému jsme ale moc nevěřili a myslím si, že donášel. Boris nenáviděl komunistický režim a protože studoval práva, mnohokrát mi vysvětloval, v čem je celá ta ideologie od základu pochybná a nevěrohodná, což potom v důsledcích znamená, že se musí udržovat u moci jen a jen terorem. Prošel ten kluk strašným mučením, ale byl ohromně statečný a dával najevo opovržení vůči každému, kdo s ním krutě zacházel. A ti se mu pak zase za to opovržení mstili, takže to byl takový nekonečný kruh a on si dost užil.

Teď už bude mít aspoň pokoj, napadlo mne, když ho bachař odváděl na celu smrti. Podal jsem Borisovi ruku a byl jsem možná posledním, kdo se ho takhle mohl dotknout.

Ráno se u nás znovu rozletěly dveře a velitel oddělení mi tiše Řekl: „Jenči, Kovaříček vás pozdravuje.“

Zeptal jsem se, co je s ním. Mávl rukou tak, že to bylo jasné.

Když jsme potom šli na ranní vycházku, zahlédl jsem přecházet přes dvůr hlavního bachaře, se kterým jsme se jinak tak často neviděli a který se vždy musel motat kolem poprav. Vzpomněl jsem si, že Boris tomuhle chlapovi s jakýmsi zvláštním tušením říkal „posel smrti“…“

* * *

Rudé právo, úterý 24. května 1949:

"Úředně se sděluje, že rozsudek Státního soudu ze dne 16. května, potvrzený Nejvyšším soudem, jímž Josef Hruška, Karel Bacílek ml. a Boris Kovaříček byli pro zločiny velezrady a špionáže odsouzeni k trestu smrti, byl dne 24. května nad nimi vykonán."

Pravdivě to řekl generál justice ve výslužbě JUDr. Jan Vaněk: spěchalo se. Dokonce natolik, že redaktor Rudého práva musel nepravdivě použít minulého času. Když tuto agenturní zprávu zařazoval do novin, byli ti tři ještě živí. Zemřeli až za úsvitu, v okamžicích, kdy se list rozvážel na stánky.

Proč se tedy tato krátká informace nenechala až na další den?

Protože ve středu 25. května 1949 začínal IX. sjezd Komunistické strany Československa a do slavnostně laděného čísla, jemuž vévodil ohromný portrét Klementa Gottwalda a verše dvorního básníka Ivana Skály s názvem Straně, by se sdělení o trojnásobné popravě příliš nehodilo, rušilo by sjezdovou atmosféru.

* * *

– Zúčastnil jste se jako prokurátor výkonu trestu?

„Myslím, že ne. Mohl jsem se nechat někým zastoupit. Byl jsem u popravy Miloslava Choce, odsouzeného za údajné zastřelení majora Schramma, pak jsem na Borech zažil popravu generála Heliodora Píky, i jiné případy si teď před očima vybavuji, ale…“

– A co váš diář?

„Aha! Čtyřiadvacátý květen. Tady: pět nula nula exekuce Kovaříček, pět třicet exekuce Bacílek, pět pětačtyřicet exekuce Hruška. A poznámka: zástupce JUDr. Tichý… Vidíte, že vám říkám pravdu.“

– Před časem jsme si, pane doktore Vaňku, vyměnili několik dopisů. V jednom z nich píšete, že jste vlastně generálu Kutlvašrovi zachránil život. Jak jste to myslel?

„Uplatňoval jsem přece u něho polehčující okolnosti. Vycházel jsem z toho, že nebyl v ilegální skupině tím hlavním iniciátorem, spíš jen reprezentativní figurou jaksi na ozdobu. Takto jsem to také v soudní síni řekl.“

– Promiňte, ale pojem záchrana života mi v této souvislosti připadá trochu nadsazený. Byla to přece víc té režie v pozadí, o které jste sám mluvil. Kdyby soud dostal z vyšších politických míst prostřednictvím ministerstva spravedlnosti příkaz, aby nad Kutlvašrem vynesl absolutní trest… co byste mohl pro jeho záchranu podniknout?

„No… nic, to tedy absolutně nic. Ale takový pokyn naštěstí nepřišel. A tak jsem se prostě držel jen toho, co bylo v mých funkčních povinnostech. Snažil jsem se o objektivitu a generálovi jsem jeho postavení nezhoršoval. Rozbít to nijak nešlo.“

– Nešlo…? A co kdybyste se třeba vydal za Hruškou a zeptal se ho: Jak to s vámi vůbec bylo? Jak probíhaly výslechy? Co to všechno bylo a je za komedii…?

„Zbláznil jste se?! Proč bych to dělal?! Já jsem přece v podstatě nic protizákonného netušil.“

– Ale o týrání zatčených jste věděli, před okamžikem jste to potvrdil. Bylo vaším právem za Hruškou jít a zeptat se ho na to?

„Právo je právo a skutečnost byla skutečnost. Nenechali by mne s ním mluvit mezi čtyřma očima. Posadili by k nám někoho z 5. oddělení. Kdyby se ovšem Hruška o nějakém nátlaku zmínil přímo v soudní síni, požádal bych o odročení a přešetření. To ano, to bych udělal.“

– A co by se asi stalo?

„Těžko říct. Možná… dokonce pravděpodobně by to celé skončilo ještě hůř a padlo by víc rozsudků smrti, protože lidé z 5. oddělení a návazně i ze Státní bezpečnosti by za takové situace měli zájem za každou cenu smazat všechny stopy, aby nic neprosáklo ven… Copak vám to už není jasné?! Byli jsme jako právníci zcela bezmocní.“

– A přesto…

„Jo, jen si do mě rejpněte: přesto jsme to dělali, a někteří ještě déle než já. Můžete se nad tím pohoršovat. Ale umíte si vůbec představit, co cítím já?! Když tady jako penzista bezmocně sedím na židli a dozvídám se, že třeba právě ten Kutlvašrův případ byl od počátku do konce sprostě vyprovokován? A i jiní, na kterých jsem se jako vojenský žalobce podílel? A když čtu, co se dělo při výsleších třeba v „domečku“, a o co vlastně šlo v politickém zákulisí toho všeho? Kdo to mohl tušit! Stále nám opakovali, že musíme věřit straně, která je kolektivní moudrostí, a zatím… Vždyť my byli oklamáni stejně jako ti odsouzení!“

– Jenomže ti odsouzení…

„No ovšem, my to odnesli v některých případech ztrátou postavení. A doživotními výčitkami svědomí. Oni často životem, nebo mnohaletým vězněním, které jim zničilo zdraví. Komu se tedy mám jít omluvit? Všem, nebo nikomu…?“

* * *

„Minuty těsně po vynesení rozsudku byly zvláštní, skoro dojímavé,“ říká Josef Slanina, jeden ze spoluobžalovaných v monstrprocesu Kutlvašr, Hruška a společníci, a přitom se usmívá. Usmívá se, i když je to návrat ke vzdáleným okamžikům, kdy mu soud uložil patnáct let vězení, z čehož si odsedí – což tehdy ještě nevěděl – bez tří měsíců plných devět roků.

„Vyvedli nás z velké porotní síně na Pankráci do těsně sousedící pochmurné a špatně osvětlené chodby. Stáli jsme tam a bachaři se chystali nás katakombami, které v člověku vyvolávaly pocity dávno minulých časů, odvést do věznice. Nálada byla skleslá, nedivte se, tři šibenice, jedno doživotí a vysoké tresty pro každého z nás, byli jsme ztýraní, umlácení, vynervovaní, nedělali jsme si iluze, že můžeme tak nekonečnou dobu kriminálu vůbec přežít. Generál Kutlvašr, jemuž v rozsudku nenávistně určili, že by už nikdy neměl vězení opustit, cítil, co je ve vzduchu, a projevil se jako voják, jako chlap, který umí v potřebnou chvíli vnutit jiným svou vůli. Najednou do toho skoro pohřebného ticha zavelel: „Tak naposledy, na můj povel… Pozor! Pochodem vchod!“

Poslechli jsme a cestou těmi přízračnými podzemními chodbami jsme mašírovali jak na přehlídce, dokonce někteří z nás začali zpočátku zpívat, pak doslova řvát pochodovou píseň o lví síle a srdci sokolím, odráželo se to od stěn a musel to být tak silný okamžik, že se ani jeden z dozorců neodvážil nás nějak okřiknout.

Pak ale všechno naráz skončilo. Rozvedli nás po celách a už jsme každý prostě museli šlapat svou vlastní cestou. Generála Karla Kutlvašra jsem tehdy viděl naposledy v životě…“

Vzpomíná. Mhouří přitom oči a i když je to pro člověka, který něco podobného nezažil, skoro nepochopitelné – usmívá se.

– V osmačtyřicátém roce jste, pane Slanino, učil v Semilech na internátní odborné škole. Jak se může sedmadvacetiletý kantor, dojíždějící do Semil z rodných Žiželic u Chlumce nad Cidlinou, zaplést do generálského a podplukovnického případu, který svého času vzbudil pozornost světa a svým způsobem se zapsal do historie? Jak se to stalo?

„Shodou mnoha zcela banálních náhod v době zcela nenormální. Chodil jsem v Žiželicích do Sokola s nějakým Mirkem Tichým a ten se, pochopitelně nevědomky a bez vlastní viny, stal spolustrůjcem mého osudu. Po únoru 1948 chtěl odejít do zahraničí a napadlo ho, že by mu v tomto směru mohl pomoci jeho vzdálenější příbuzný, který byl v Praze vyšším důstojníkem. A když jsme potom jednou byli v hlavním městě spolu, Mirek mne – nic špatného netuše – pozval, abych ho doprovodil do kasáren na náměstí Republiky. Tam nás vzájemně představil a tak jsem poznal…“

– Podplukovníka Josefa Hrušku…?

„Ano. Tím to začalo. Hruška neustále nadával na režim, říkal, že odboj proti němu se musí zaktivizovat, získat pro něj veřejnost, burcovat občany letáky. Připadal mi trochu směšný a dost velkoústý, abych to řekl slušně, vždy jsem si myslel, že takový důstojník musí nejen vypadat, ale i mít jaksi hlavu nad hvězdami, bylo přece krajně neopatrné, když takhle mluvil s člověkem, kterého viděl poprvé v životě. Ale v tom základním jsem mu dával za pravdu, pocházel jsem z rodiny, která měla blízko k národní socialistické straně, tátu po únoru vyhodili z rady národního výboru, mne všelijak perzekuovali, vyloučili ze Sokola, zakázali mi vyučovat občanskou nauku. Tohle všechno jsem Hruškovi v debatě svěřil, bylo vidět, že ho to zajímá – a pak jsem naneštěstí také nadhodil, že mám v Semilech občas přístup k cyklostylu, protože dělám školní časopis.“

– Co na to Hruška?

„Obřadně mi podal ruku a prohlásil: „Jsi můj člověk, budeme dělat letáky!“ A já mu, i když mi nebyl valně sympatický, uvěřil. Dokonce jsem se jaksi až kantorsky sám pro sebe v duchu umravňoval, že na sympatiích či vzhledu přece nezáleží, když jde o společnou věc."

– Obsah letáků nechal na vašem uvážení?

„Kdepak, a spočívala v tom také podstata našeho prvního sporu. Pro koncept letáků jsem si za čas přijel k němu do Prahy, některé byly psané strojem, jiné rukou, odvezl jsem si je domů, ale nelíbily se mi. Volil se tu příliš hrubý, urážlivý a především neinteligentní tón. To byly spíše výzvy k boji než podnět k zamyšlení, jak jsem si představoval. Něco z toho jsem upravil a letáky vytiskl. Přijel si pro ně Karel Bacílek mladší, kterého poslal Hruška, naskládal je do kufru a odvezl. Hruška se ovšem nad mými textovými zásahy rozčilil, označil je za nedisciplinovanost a dokonce jsem teď nedávno našel zmínku o tom v jeho výslechovém protokolu, kde uvedl: „Se Slaninou jsem se ve věci obsahu letáků nepohodl.“ Až později jsem pochopil, proč měly být ty letáky tak útočné: vždyť byly připravovány jako důkazní materiál pro obžalobu. Během přelíčení jsem se stále na ten štos papírů naskládaný na stole soudců díval, letáky byly zřejmě Hruškou uskladněny na 5. oddělení, vůbec se nedostaly mezi lidi. Ale to předbíhám…“

– S generálem Kutlvašrem jste v té době ještě do styku nepřišel?

"Až při přípravě soudního přelíčení. Ale když už jste se o tom zmínil, svěřím se vám s pocitem, že mne spojení mé vcelku nicotné letákové činnosti s jménem generála Kutlvašra jaksi poctilo, protože můj otec pod ním sloužil v ruských legiích a u nás bylo jeho jméno pojmem. Nikdy by mne nenapadlo, že se naše životy tak osudově protnou.“

– Jak dlouho trvala vaše letáková spolupráce s podplukovníkem Hruškou?

„Pár týdnů. Zaplétal jsem se do jeho sítí zhruba v průběhu října, listopadu a částečně i prosince osmačtyřicátého roku. Jsem svým založením realista a tak mi vadilo, že jeho nápady začínaly mít už skoro šílenou podobu. Třeba se mne při jednom setkání zeptal: „Je v Semilech pohřební ústav?“ Odpověděl jsem, že ano, dokonce je tam krematorium. „Výborně,“ zareagoval Hruška, „pošleme ti tam ve vhodný čas zbraně v rakvích!“ Bylo by to skoro k smíchu, kdybych potom v obžalobě s mrazením v zádech nevyslechl zmínku o tom, že jsem hodlal organizovat přepravu zbraní, což při rozhodování o výši trestu zavánělo provazem. Prostě mi už Hruška tak na rozmezí listopadu a prosince docela intuitivně šel na nervy, i když mne ani ve snu nenapadlo, že by to mohla být provokace, něco takového jsem si vůbec neuměl představit. Začal jsem brzdit, ale stejně už bylo pozdě. V té době mě v Semilech i Žiželicích sledovali doslova na každém kroku. A osmačtyřicet hodin před Štědrým dnem mne sebrali.“

– V Praze nebo u vás doma?

„Rovnou ze školy v Semilech. Rozdával jsem právě vysvědčení, protože jeden z našich odborných kurzů končil posledního prosince a chtěl jsem, aby měli absolventi vysvědčení doma už na Vánoce. Přišla pro mne školnice s tím, že na mne venku čekají, jak se říká v anekdotách, dva páni. Bohužel to… jak jsem už tehdy začal tušit… nebyla anekdota. Před školu mě šla v závěsu vyprovodit polovina třídy. Tvrdil jsem, že se brzy vrátím, ale všichni jsme pořádně zestárli, než jsem se s některými z nich mohl znovu setkat. Odvezli mne do Prahy, do Bartolomějské ulice. Předstoupil jsem před vyslýchajícího, který snad ani neměl tušení, o co se jedná, ten mne měl jenom tak nějak zlomit, abych – jak tomu říkali – změknul. Položil mi první otázku: „Student?“ Odpověděl jsem trochu příliš obrazně: „Ne, naopak.“ A dostal jsem první facku s patřičným ponaučením: „Abys, hajzle, věděl, že to myslíme vážně.“ Od té chvíle jsem přestal rány počítat.“

– Přes čtyři měsíce se připravovalo přelíčení. Souhrnná koncepce žaloby byla od počátku jasná?

„Každý z nás do toho viděl jen ze zúženého osobního úhlu, ale myslím si, že měli jakýsi základ, který jim dodal Hruška a lidé, kteří ho řídili, a oni pak různě improvizovali a navěšovali na tu šňůrku další korálky, aby vznikl dojem členěné a vysoce mobilní protistátní skupiny, zasahující do různých oblastí veřejného života. Vzpomínám si, že na Silvestra roztrhal můj referent všechny protokoly a řekl: „Tak takhle si, ty lumpe, vážíme toho, co jsi dosud přiznal.“ A všechno začalo znovu. Původně bylo snad určeno, že proces se uskuteční koncem února, jaksi na počest prvního výročí komunistického převratu, jenomže pak se mladému Bacílkovi prostřednictvím nějakého pomocníka podařilo vypašovat z věznice obžalobu, dostala se do ciziny a protože jméno generála Kutlvašra mělo všude svůj zvuk, citáty z ní četli i v zahraničních rozhlasových stanicích. Vzápětí nám sebrali všechny papíry, krutě přitvrdili zacházení a došlo k odkladu. Místo k výročí Února načasovali tu tragikomedii do období před IX. sjezdem komunistů. Na květen 1949.“

– V té době jste už zcela pochopili provokatérskou roli podplukovníka Hrušky?

„Mohu mluvit jen sám za sebe, s nikým ze spoluobžalovaných jsem před soudem nepřišel do styku, ale dodatečně jsme si řekli, že jsme na tom byli všichni zhruba stejně. Takže takhle: postupně se mi obraz té pavučiny vyjasňoval a čím dál víc bylo jasné, že Hruška přinejmenším hrál na dvě strany, ale to, že šlo o vědomou, věrolomnou a asi i dobře zaplacenou provokaci, mi došlo až těsně před přelíčením a v jeho průběhu. A dodnes si neumím pořádně srovnat v hlavě, že je někdo takové věci vůbec schopen.“

– Jak jste se vůči němu pod dojmem této otřesné jistoty chovali?

„Snad mi to ani nebudete věřit, ale velmi slušně. Vytrpěl si své, což vytváří mezi lidmi v mezních situacích zvláštní solidaritu. Jednou mne v Bartolomějské ulici řezali, až jsem v jakémsi polovědomí zůstal ležet na zemi, ale nebylo to nic proti tomu, co jsem slyšel z vedlejší místnosti, kde někdo ukrutně řval bolestí. Referent mi řekl: „Jestli nedostaneš rozum, dopadneš stejně jako tady vedle ten váš Hruška.“ Možná ho tam opravdu měli v práci, třeba to byla jen nátlaková finta. Nemohu mluvit za všechny, ale já v Hruškovi prostě i v době soudu, kdy už jsem toho dost pochopil, neviděl jen bezprostřední příčinu svého neštěstí, ale také umordovaného, zničeného mrňavého človíčka, který tušil, ale nechtěl si asi připustit, že to s ním moc nedobře skončí. Z několika náznaků tuším, že podobně se na něho díval i generál Kutlvašr. Ten byl… když už jsem ho zmínil… v tomhle všem Hruškovým pravým opakem. Držel se, povzbuzoval každého, s kým přišel do styku, hledal před soudem i po něm cestu, jak informovat venkovní svět nejen o svém vlastním údělu, ale i nadosobně: poukázat na situaci obecně, nastavit odsouzeníhodnému času zrcadlo všelidského hlediska.“

* * *

Moták generála Kutlvašra propašovaný z Pankráce:

"Osmnáctého srpna 1949.

Za osm měsíců, co jsem za mřížemi, bylo již deset poprav. Viděl jsem i nástroj a místo, kde se to provádí. Nyní tu sedm odsouzených nešťastníků s úzkostí a napětím čeká na svůj osud. Vzpomeňte jich denně, modlete se za ně, pokud jste věřící…

Já aspoň jsem prožil více než půl století… a s hrdostí se mohu ohlédnout zpět. Ale co je zde mládeže při vstupu do života! Děti, chlapci se stávají vězni či trestanci za svůj idealismus, za lásku ke svobodě, za své přesvědčení… Jakou budoucnost mohou mít ti, kteří takto jednají s mladým pokolením?"

* * *

– Říkal jste, pane Slanino, že jste byl zcela izolován od spoluobžalovaných. Ale ze spisu vyplývá, že čas od času docházelo ke konfrontacím.

„Občas nás proti sobě postavili, to je pravda, ale byla to vlastně vždy jen taková formalita, stejně z toho bez ohledu na naše vyjádření do protokolu zapsali, co potřebovali. A ještě častěji to bývalo jen záminkou k dalšímu týrání a ponižování. Reagovali jsme na tyto situace každý podle své nátury.“

– Například?

„Obdivoval jsem třeba studenta Borise Kovaříčka, ten všemu čelil s takovou mírou noblesního, skoro až frajerského nadhledu, že mi to bylo u mladého člověka skoro až nepochopitelné. Jednou ho ke konfrontaci se mnou doslova přitáhli, nemohl po bití sedět ani chodit. Opřeli ho o zeď v rohu místnosti, ukázali na mne a zeptali se: „Znáš ho, Kovaříku?“ Neodpověděl a dostal vzápětí několik ran. A znovu: „Znáš ho, Kovaříku?“ Zase nic a zase rány. Tak se to opakovalo asi třikrát a teprve potom odplivl krev a řekl: „Byl bych rád, pánové, kdybyste konečně vzali na vědomí, že se jmenuji Kovaříček.“ Pak se podíval na mne a prohodil téměř kavárenskou větu: „Toho pána bohužel neznám, ale vypadá sympaticky, takže budu rád, když nás představíte.“ Po věznici koloval také jeho výrok, jímž odpověděl na poznámku dozorce, že místo čibuku, z něhož na svobodě rád kouřil, by mu spíš slušel dudlík. „Když jsem dost zralý na šibenici,“ řekl Kovaříček, „tak bych snad i na ten čibuk mohl mít nárok.“ To byl Boris! A představte si… to malinko odbočím a zase předběhnu čas, že Borisova matka paní Ella Kovaříčková dlouho bojovala o rehabilitaci svého jediného syna. Dočkala se jí v osmašedesátém roce a byl to pro ni tak silný, pohnutý okamžik, že ji cestou od soudu snad někde v Myslíkově ulici přejelo auto. Přežila synovo dodatečné a posmrtné očištění jen o několik málo minut.“

– Květen 1949. Přelíčení. Co si z něho po těch desetiletích pamatujete?

„Je to možná zvláštní, ale především mi utkvěly v paměti takové drobné, až nicotné úryvky z děje, který na mne tehdy zapůsobily. Například atmosféra v den vyhlášení rozsudku, kdy docházelo k opakovaným odkladům, pozorovali jsme na dozorcích neobvyklé vzrušení, stále někdo měnil příkazy. V kriminále každé vybočení z běžného chodu věcí buďto probouzí naděje, anebo naopak vyvolává hrůzné asociace. Slyšeli jsme údery kladiva na dřevo, každého z nás napadlo, že stloukají šibenice pro hromadnou popravu, pak někdo prozradil, že narychlo svolaní údržbáři zabedňují vrata, protože má dojít k vojenskému protirežimnímu puči. Takže se strach střídal s radostí a nadějemi, a to všechno v strašně rychlém sledu, že to až člověka přivádělo k šílenství.“

– A přímo v soudní síni…?

„Zase zůstaly jen detaily, jež mám dodnes před očima. Třeba když urostlý, vzpřímený generál Kutlvašr řekl soudcům: „Pánové, pochopte, že tak jako bych si nemohl obléci Hruškův kabát, zrovna tak bych nemohl akceptovat nějaký jeho plán ozbrojené akce.“ Spoluobžalovaného Josefa Demetera, někdejšího redaktora ekonomických novin, obvinili, že vyzrazoval nepřátelům státní tajemství. „Jaká, prosím vás?“ zeptal se. „Například podrobné údaje o materiálních zásobách.“ Zasmál se: „Ale vždyť každá slepice v Československu ví, že žádné zásoby nemáme.“ Jeden z prokurátorů mu odsekl: „No vidíte – a právě v tom tkví to vyzrazení…“ S Josefou Straširybkovou zase sehráli neuvěřitelně krutou slovní hru. „Koho máte nejraději?“ zeptal se předseda soudu. „Celou rodinu, především však miluji svou malou vnučku,“ odpověděla. A následoval úder pod pás, který ji k neutišení rozplakal: „A tu jste, obžalovaná, chtěla bestiálně zavraždit! Protože ve spojenectví se západními imperialisty, kteří mají atomové zbraně, jste chystala válku, v níž by vaše vnučka nesporně zahynula…“ Takový to byl proces.“

* * *

Kdo přičiní ke všemu, co už bylo řečeno, souhrnnou vysvětlující tečku? Pomyslnou tečku za případem Kutlvašr a společníci? V padesátých a šedesátých letech ze všech nejvíc pronikl k podstatě věci dnes již rovněž nežijící JUDr. Jan Hloušek, advokát, který s konečným úspěchem zastupoval živého a potom již i mrtvého generála Karla Kutlvašra v dlouhém rehabilitačním zápase, a s nímž autor této knížky několikrát rozmlouval na sklonku šedesátých let.

– Kdy jste, pane doktore, tuto nesporně velmi obtížnou kauzu převzal?

„V říjnu sedmapadesátého roku se na mne obrátila paní Jelizaveta Kutlvašrová a požádala mne, abych se ujal záležitosti jejího tehdy ještě vězněného manžela. Prostudoval jsem si spisy a odjel za panem generálem do vězení v Leopoldově. Bohužel jsme však společně došli k závěru, že nejsou známy žádné nové skutečnosti, o něž by bylo možno s nadějí na úspěch opřít návrh na obnovu trestního řízení. Navíc nám nepřála ani celková politická atmosféra v zemi, která se po událostech v Maďarsku, kde byla Sověty násilně potlačena protikomunistická revoluce, velmi zostřila.“

– Generál Kutlvašr se cítil vinen?

„S otevřeností, která mu byla asi vlastní, uznával skutečnost neoznámení trestného činu, tedy to, že se na schůzce s údajnou protistátní skupinou PRAVDA ZVÍTĚZÍ, k níž došlo 16. prosince 1948, dozvěděl od podplukovníka Josefa Hrušky o plánované trestné činnosti a neoznámil to. Trest doživotí a kvalifikace jeho chování jako zločinu velezrady podle paragrafu 1 zákona 231 na ochranu republiky – to bylo ovšem nepřiměřeně přísné a neodpovídalo to normám trestního zákona. Jednalo se přece o jedinou schůzku a mohlo jít podle mého názoru maximálně o zločin spolčení. Další skutky, a ani povědomost o nich, se neprokázaly. Nicméně jsme s žádostí o obnovu přece jen museli čekat. Asi o dva roky později jsem navštívil generála Kutlvašra znovu, tentokrát už ve vězení v Ruzyni. Ani nyní jsme však neviděli naději na úspěch. Že šlo ve skutečnosti o záměrnou provokaci, nebylo dosud známo. A výpovědi podplukovníka Hrušky generála Kutlvašra usvědčovaly. Takže to byla situace, kterou by šachista označil za patovou.“

– Po amnestii v šedesátém roce však váš mandant vězení konečně opustil…

„Brzy poté mne navštívil a připravovali jsme patřičný dokument, pan generál však v říjnu 1961 náhle zemřel a tím se celá věc umrtvila. O šest let později se na mne znovu obrátila paní Kutlvašrová. Prý byla povolena obnova a revize v trestní věci popraveného podplukovníka Hrušky. Požádala mne, abych přezkoumal možnosti revize i v případě jejího manžela. Ujal jsem se toho a ke svému překvapení jsem zjistil, co při obnoveném Hruškově řízení vyšlo najevo. Že celá ta ilegální skupina byla uměle vykonstruována a údajná trestní činnost odsouzených vyprovokována někdejšími pracovníky 5. oddělení hlavního štábu MNO. A především Hruškou samotným! To samozřejmě od základů měnilo situaci. V březnu 1967 jsem proto podal návrh na obnovu trestního řízení.“

– O co konkrétně jste se v návrhu opíral?

„Zaměřil jsem se mimo jiné na výpovědi svědkyň Uhlířové a Králové, bývalých zaměstnankyň 5. oddělení. Potvrdily, že tamní šéf pátrací skupiny podplukovník Richard Mysík, který na podzim 1951 po svém zatčení spáchal v cele vyšetřovací vazby sebevraždu, celou věc s Hruškou, placeným agentem-provokatérem, připravil a řídil. Dokonce jsem se později dozvěděl i skoro neuvěřitelné podrobnosti. Třeba to, že některé ilegální letáky, které přitěžovaly údajné protistátní skupině PRAVDA ZVÍTĚZÍ, se koncipovaly a snad i částečně tiskly přímo na jednom z odloučených pracovišť 5. oddělení. Z téhož zdroje pocházely také vysílačky pro skupinu.“

– Jaký to vše mělo podle vašeho názoru smysl?

"Není těžké si leccos domyslet, víme-li něco o povaze režimu, který byl tehdy u moci. Myslím si, že šlo především o to, aby byli na lavici obžalovaných zahnáni lidé, kteří s poúnorovým režimem nesouhlasili a představovali tedy jakési potenciální nebezpečí. A současně halasným procesem i výstražnými rozsudky zastrašit veřejnost, v tomto případě zejména bývalé vojáky z povolání a studenty, zatlačit je do úzkostné pasivity, probudit v nich obavy o život. Osobně u generála Kutlvašra šlo také o zlikvidování mezi lidmi značně populární a se svými nekomunistickými názory se neskrývající osobnosti."

– Kdy se konalo obnovené trestní řízení?

„V dubnu a říjnu 1967 projednal můj návrh městský soud, a to společně s návrhy dalších odsouzených – kapitána Ervína Novotného, podplukovníka Jaroslava Nedbálka, ing. Ladislava Strejce a Josefa Slaniny, kteří měli vlastní advokáty. Městský soud sice z nepochopitelných, anebo spíš jen politicky pochopitelných důvodů náš návrh zamítl, podali jsme však stížnost a Nejvyšší soud nám v prosinci 1967 vyhověl. Obnovené trestní řízení se uskutečnilo v květnu osmašedesátého roku. To už ovšem mezitím vyšly najevo také další skutečnosti. Vdova po generálu Kutlvašrovi mne upozornila na paní Sokolovskou, sestru popraveného studenta Karla Bacílka, a z její výpovědi jsme získali obraz vzniku fingované protistátní skupiny. Podplukovník Hruška se totiž náhodou seznámil s otcem toho studenta, s Karlem Bacílkem starším, a dozvěděl se od něho, že jeho syn má jisté potíže – že byl po únorových událostech vyakčněn z právnické fakulty. Hrušku asi napadlo, že tady na něho čeká živná půda pro vytvoření pseudoilegální buňky, s níž by mohl libovolně manipulovat. Na tuto výpověď navazoval výslech paní Ludmily Uhlířové, která podrobně popsala, jak o tom, co vymyslel, Hruška informoval Mysíka z 5. oddělení hlavního štábu MNO a nabídl mu, že by se do této věci jako provokatér pustil. Podplukovník Mysík souhlasil.“

– A tak Josef Hruška, který snad až patologicky toužil stát se jednou generálem, začal splétat smyčku, ve které nakonec, obrazně i doslova, uvízl za hrdlo také on sám. Jak se ke skupině dostal generál Kutlvašr?

„V tomto směru jsou důvody dost průhledné. Chtěli prostě své akci dodat lesku, dostat do čela známou vojenskou osobnost. A tak přišla asi řeč na generála Kultvašra, se kterým měla vedoucí mocenská garnitura nevyřízené účty už kvůli jeho postojům v květnu 1945 i v únoru 1948, nezapomněli mu jistě ani jeho účast v protibolševickém vystoupení našich legionářů v Rusku. Podplukovník Hruška zřejmě v tomhle směru dostal plné požehnání… „

– Hájil se Josef Hruška před soudem tím, že jednal na pokyn 5. oddělení?

„Myslím, že takhle otevřeně by se to vyslovit neodvážil, na to by krutě doplatil. Ze spisu však vyplývá, že naléhavě žádal o svědectví podplukovníka Richarda Mysíka. S tím souvisí výpověď tehdejšího předsedy senátu státního soudu plukovníka JUDr. Metličky, kterou nám v písemné podobě dodalo inspekční oddělení ministerstva vnitra. Doktor Metlička vypověděl, že podplukovník Mysík nevyhověl Hruškově prosbě a nedostavil se k soudu, aby podal svědecké dobrozdání. Místo něho přišel podplukovník Suchomel, oznámil, že Mysík je služebně mimo Prahu a několika dokumenty naopak dokazoval Hruškovu nespornou vinu. O něco později Metličku uprostřed jednání povolali do pracovny prezidenta Státního soudu dr. Richtera. Tady se Metlička ke svému překvapení sešel s Mysíkem, který kategoricky prohlásil, že Hruškovi nemá soud věřit ani slovo – že je to dabler, který sice občas pracoval i pro 5. oddělení, ale současně se ze zištných a osobních důvodů dopouštěl rozsáhlé protistátní činnosti a všelijakých dalších zločinů. Jasně z toho vyplynulo, že se z operativních i jaksi politických důvodů požaduje trest smrti.“

– Reicinovi lidé tedy hodili Hrušku přes palubu…

„Umlčeli ho, protože už příliš mnoho věděl a stával se tím nebezpečným, třeba si také kladl stále vyšší požadavky. Takže to vyřešili jednou provždy. Agent-provokatér prostě splnil další ze svých nesčetných úkolů a šel na šibenici společně se svými oběťmi.“

* * *

Tři sta kilometrů od míst, kde Jelizaveta Kutlvašrová spolu s JUDr. Janem Hlouškem zápolila o čest mrtvého generála, usedla k dopisnímu papíru jiná žena. Ruku jí vedla touha svěřit se se svými nikoli lehkými pocity:

"Jistě Vás překvapí, že se k Vám, paní Kutlvašrová, z vlastní vůle hlásím. Já, která jsem na čas spojila život s člověkem, jehož skutky Vám osobně i jiným tolik ublížily. Brala jsem si ho mladá a nezkušená. Odešla jsem od něho v době, kdy byl na vrcholu úspěchu a sám o sobě si myslel, že může vše.

Věřte mi, prosím, že se mi jeho práce hnusila!

Kdysi mi řekl, že když se rozhodne někoho dostat do basy, tak ho tam dostane, ať ten dotyčný chce či ne. Po těchto slovech jsem se o jeho činnost začala trochu víc zajímat, pokoušela jsem se zjistit, proč chodí tak málo domů, proč přicházejí anonymní dopisy, divně volají různí lidé telefonem. Jednou jsem si pro manžela, když se dlouho nevracel, zajela do kasáren. Strážný mne znal a tak mne pustil dovnitř. Už za dveřmi kanceláře, kde úřadoval, jsem slyšela střelbu. Lekla jsem se a vtrhla jsem dovnitř. Zamrazilo mne, co jsem viděla. Můj muž seděl za stolem a uprostřed místnosti stál takový postavou menší podporučík a střílel z pistole do velkého kufru, který byl už celý proděravělý a z některých otvorů se sypal písek. Utekla jsem domů a cestou mne napadlo, co to asi mělo znamenat. Za manželovou pracovnou byla ještě jedna místnost, v té asi někoho vyslýchali a výstřely odvedle měly toho člověka psychicky zlomit a nahnat mu strach. Vím, že jednal s lidmi hrubě a odmítal jim jakoukoliv pomoc. Zahlédla jsem doma na jeho psacím stole prosebné dopisy vojáků, důstojníků a jejich blízkých, ti všichni ho prosili, ale on dopisy bez odpovědi házel do koše a ještě se tomu vysmíval. Přišla za ním až do bytu jedna moc hezká blondýnka, Slovenka, přimlouvala se za svého muže, který byl majorem a měl takové krátké jméno, manžel ji odmítl způsobem, za který jsem se styděla a musela jsem z předsíně, kde spolu hovořili, raději odejít… Narůstaly u nás hádky a doslova na kolenou jsem manžela prosila, aby šel do civilu a věnoval se tomu, co dělal předtím – byl elektrikářem, aby pracoval za mnohem míň peněz, ale čestně. Odstrkoval mne od sebe a říkal: „Někdo TO přece musí dělat.“

Nyní už vím, co slůvko TO znamenalo…

I Vašemu manželovi, panu generálu Kutlvašrovi, o němž jsem toho slyšela tolik dobrého, můj bývalý muž, který už není mezi živými, neodpustitelně ublížil. Dodnes nedokáži pochopit, co ho tak změnilo, co bylo příčinou, že se stal zlým člověkem. Když jsem si ho brala, byl jiný. Pak už to bylo pořád jen horší a horší.

Proč? Že by to bylo dobou, která potlačovala dobro a zlu nabízela výhody? Prosím, paní Kutlvašrová, dovolte mi, abychom se spolu osobně setkaly a mohly nad tím společně přemýšlet. Třeba na to jako dvě ženské přijdeme. A také se Vám chci z očí do očí omluvit, když on, můj bývalý muž, už to udělat nemůže a ani nevím, zda by to udělal, i kdyby žil a udělat to mohl…"

* * *

Květen 1969.

Obnovené trestní řízení ve věci generála Kutlvašra a některých dalších spoluodsouzených v plném rozsahu zrušilo obžalobu z května devětačtyřicátého roku. Z právního hlediska tím byla celá záležitost uzavřena. Bohužel až devatenáct let po popravě studentů Borise Kovaříčka a Karla Bacílka, sedm let po smrti Karla Kutlvašra, který zemřel jako degradovaný divizní generál a až o dalších třiadvacet let později, v lednu 1992, bude prezidentem Havlem povýšen na armádního generála. Použijeme-li tedy v této souvislosti příměru o božích mlýnech, pak si je troufneme označit za bolestně pomalé. Snad to v kontextu se vším, co o té věci teď už víme, nezní přespříliš kacířsky.

(z knihy Hrobaři iluzí)

Vojáka živí naděje

Čekal všelicos, ale věta, kterou se zvláštním důrazem v hlase znenadání pronesl vedle něho sedící podplukovník, mu vyrazila dech: „Majore, musím se vás zeptat, zda u sebe máte nějakou zbraň – ano nebo ne?"

„Cože…?“

„Odpovězte!“

Major Tomáš Sedláček cítil, že se mu zachvěly prsty. Bylo to absurdní. Před okamžikem pro něho dle dohody přijelo auto se šoférem, protože ve tři hodiny odpoledne se měl hlásit na dejvickém hlavním štábu ministerstva národní obrany a mít s sebou věci na zhruba týdenní služební cestu. Podobné rozkazy nejsou v armádě ničím neobvyklým. Ani to, když se dozvěděl, že se s ním na onu cestu sveze i jakýsi podplukovník ze štábu, jehož jméno mu nic neříkalo.

Nic mimo běžnou normu. A teď tohle…! Že by…?

Další podplukovníkova slova odstraňovala už sebemenší zbytek pochybností: „Uchopte se, prosím, oběma rukama za držadlo na sedadle před vámi! Musím vás prohledat. Doufám, že se nepokusíte klást odpor, bylo by to ostatně zbytečné.“

„Jsem snad zatčen?!“

„Poslechněte příkaz! A žádné dotazy! Od téhle chvíle se budeme ptát my.“

Myšlenky, které letěly hlavou majora Tomáše Sedláčka, překrývaly, potlačovaly či naopak překotně umocňovaly jedna druhou. Minulost, dnešek – a zítřek s velkým otazníkem. Spíš tedy otazníky.

Proboha, je to možné?! – uvědomil si najednou.

Kolikátého že dnes je? Opravdu, rok jedenapadesátý, jedenadvacátý únor. Den a měsíc, které měly v jeho vzpomínkách nezastupitelné a především nezapomenutelné místo. Jedenadvacátého února l945, před šesti roky, se partyzánské skupině, k níž tehdy jako voják patřil, podařilo v Pohroní prorazit německé obklíčení a připojit se k rychle postupujícím sovětským, rumunským a československým jednotkÁm. Válka se v tom čase blížila ke konci a v srdcích mužů, kteří ji prožili na straně těch, co bránili čest lidstva, byla touha zúročit ztráty a bolest ve prospěch lepší podoby světa.

Před pouhými šesti roky…!

Teď, v únoru l95l, bylo vše jiné a jinak. Auto, na jehož zadním sedadle byl prohledán a v podstatě zbaven svobody, s ním mířilo k nejasnému, leč neblaze tušenému cíli, a třiatřicetiletý major Tomáš Sedláček, voják, který prošel za války naší západní i východní armádou, karpatsko-dukelskou operací, Slovenským národním povstáním, partyzánskými boji i závěrečnými operacemi při osvobozování republiky, věděl – musel vědět, že v těchto okamžicích nastává pro něho další a nikoli jednoduchá etapa života. Že každý pohled z rychle jedoucího vozu je ohlédnutím za všedním světem, od něhož bude brzy neprodyšně oddělen, ale i za vším, co bylo.

* * *

„Kde je fronta? Jak jsme na tom? Co se děje?“ ptali se prvních uniformovaných Čechoslováků, se kterými se po příchodu do bojové linie setkali.

„Nic zvláštního – útočíme,“ zněla lakonická odpověď.

Ze všeho nejvíc jim tehdy, v září čtyřiačtyřicátého roku, chyběl čas. Vpadli do horečného dění doslova rovnýma nohama a museli okamžitě velet mužstvu, se kterým se teprve seznamovali. Vše ve válečném mumraji souviselo se vším: přijeli z Anglie dobrovolně posílit naše jednotky na východní frontě o něco později, než se původně předpokládalo, zdržela je totiž invaze spojenců přes kanál La Manche do Normandie, protože v době jejích bezprostředních příprav byl vydán zákaz opouštět Britské ostrovy. A tak se stočlenná skupina československých důstojníků dostala k cíli až teď. Až těsně před velkým třeskem, až v okamžicích, kdy sovětští i naši vojáci zahajovali rozsáhlou operaci, jejíž štábní název (karpatsko-dukelská) pronikne do povědomí jaksi ex post, leč rámcový cíl musel při pohledu na mapu pochopit i řadový dělník války. Šlo o násilné překonání Němci silně chráněných Karpat a tím o proniknutí na slovenské území. Těžké chvíle…

Snad i proto se ptáme o půl století později: – Co jste tehdy cítili, pane generále?

„Především touhu se zapojit. Mohli jsme si o způsobech realizace této operace podle vlastních dojmů a našich osobních zkušeností myslet – zejména dodatečně – cokoli, ale nepřijeli jsme, abychom povýšeně kritizovali, přijeli jsme pomáhat v boji. A skutečnost, že se tlak proti ustupujícím Němcům přibližoval k naší republice, nám dělala radost, měla pro nás maximální pocitový význam. Byli jsme přece všichni dohromady, Čechoslováci na západě i na východě, spojeni jedním shodným úkolem. Bylo třeba pomoci všem odpůrcům nacistů zvítězit a porazit společného nepřítele. To až později, po únoru osmačtyřicet, nás z nízkých politických důvodů začali uměle rozdělovat, vrážet mezi nás klíny.“

Představme ještě o něco důkladněji muže, který tyto věty vyslovil.

Tomáš Sedláček, podle jména české herečky Anduly Sedláčkové, jejímuž kumštu už od mládí nadšeně fandil, přezdívaný přáteli Any, dnes generálporučík v. v., nositel nejvyšších státních vyznamenání, významný činitel a před časem i předseda Československé obce legionářské – tedy organizace sdružující zahraniční vojáky, tehdy šestadvacetiletý nadporučík, odchovanec hranické akademie s dělostřeleckou specializací, a ve Velké Británii, kam se ve čtyřicátém roce po útěku z protektorátu přes Francii dostal, navíc k tomu absolvent náročného paravýcviku a přípravy k boji zblízka, byl jedním z té stovky „chlapů z Anglie“, jak se jim potom u sboru občas říkalo, kteří dorazili z relativně už klidnější ostrovní říše na bouřlivé východní válčiště a neměli čas si ani vydechnout a vybalit skromná zavazadla.

– Slibovali vám, pane generále, účast na frontě, a bylo to jistě i konečným cílem vaší cesty. Ale že to půjde tak nesmírně rychle…

„Zbytečně bychom přemýšleli o tom, jestli se nám to líbí či ne. Náš přesun vyvolala válečná nutnost a tím bylo vše dáno. Kdybych zůstal v Anglii, zřejmě bych se s britskou dělostřeleckou jednotkou, u které jsem tehdy sloužil, zúčastnil invaze. Ale dění se vyvinulo jinak. Po osvobození Volyně se mnoho tamních Čechů hlásilo k naší východní jednotce, přidala se k ní i podstatná část slovenské takzvané „rychlé divize“ operující na Krymu, najednou tu prostě byl nadbytek mužstva a kriticky málo důstojníků. A tak došlo prostřednictvím naší londýnské exilové vlády a jejích zmocněnců k dohodě, že někteří českoslovenští důstojníci působící v Anglii posílí své spolubojovníky na východní frontě. Začalo se s přesuny už v roce 1943 a cesty měly různou podobu, jedni se plavili do Murmanska, jiní mohli využít letadel. Nás to čekalo až v létě čtyřiačtyřicet. Osmnáctého července jsme odjížděli lodí z Glasgowa, stál jsem na zádi, viděl mizet pevninu ve tmě, myslel jsem na to, co mě čeká – a jestli tuhle zemi, kterou jsem si pro její půvab a vlastnosti jejích obyvatel bez přehánění zamiloval, ještě někdy uvidím.“

– Že vám to vyjde až po tolika desetiletích, to vás v té nostalgické chvíli jistě ani nenapadlo.

„Vojáka ve válce živí naděje, ale ta má většinou ohraničenou podobu, málokdy uvažujete v nějakých vzdálených časových kategoriích, spíš vám přeběhne myslí, zda přežijete nejbližší týdny či měsíce: zda se třeba od tehdejšího léta dožijeme podzimu a Vánoc, abych byl konkrétnější. Úvahy nad tím, co bylo a co bude, však tak jako tak musely jít stranou. Zůstávala přítomnost. Po složitém putování jsme dorazili do Černovic, kde byla v té době náhradní jednotka našeho východního sboru. Rozčlenili nás a mne – protože jsem měl za sebou ten speciální paravýcvik v Manchestru a ještě všelijaké jiné podobné kurzy – spolu s několika dalšími přidělili k 2. samostatné paradesantní brigádě pod velením tehdejšího plukovníka Přikryla. Putovali jsme za nimi na nákladních autech a 7. září 1944 dostihli štáb brigády u polského Przemyslu. Na důkladné seznamování se situací nebyl čas. Štábní kapitán Štěrba, šéf našeho transportu z Anglie, se stal velitelem brigádního dělostřelectva a mne udělali jeho náčelníkem štábu, což zní náramně, ale celý ten štáb se skládal ze dvou lidí. A vše se odehrávalo doslova za pochodu. Útočili jsme do podhůří Karpat.“

– Na dukelském směru?

„O něco málo východněji, zhruba po linii Przemysl-Sanok. Střídali jsme v tomto prostoru, kde se Němci bránili jako čerti, ztrátami silně zdecimovanou sovětskou jednotku. Naše brigáda měla k dispozici zhruba tři a půl tisíce mužů a svěřili nám v dost nepřehledné situaci úsek o šířce patnácti či šestnácti kilometrů. Žádná letecká podpora, žádná podpora těžkým dělostřelectvem. Každý oficír vám posoudí, zda to bylo snadné či ne. Navzdory tomu jsme se celkem úspěšně drali kupředu, protože většinu mužstva parabrigády tvořili na rozdíl od jiných brigád sboru mladí a odolní kluci, měli – jak já říkám – výdrž a šťávu. Ale přibývalo samozřejmě také ztrát, padli v těch dnech dokonce i někteří z mých přátel, se kterými jsem před několika dny přicestoval z Anglie. A to jsme ještě měli, jak jsme si dodatečně uvědomili, veliké štěstí, že se náš operační prostor nacházel bokem od hlavních sil sboru, jinak bychom možná dopadli jako 1. a 3. brigáda, kde byly v těch dnech i o něco později ztráty doslova strašlivé. Nechci jen popichovat, snažím se o objektivitu, ale nelze neříci, že sovětské velení v několika případech podcenilo průzkum a hnalo naše vojáky, a jistě i své, doslova na smrt. U nás to bylo trochu jiné, spoléhali jsme víc sami na sebe, ale jako parabrigáda jsme měli zase k dispozici pouze několik džípů a nákladních aut, a tak jsme se tou zhruba devadesátikilometrovou trasou hnali ke Karpatům vlastně pěšky. Okusili jsme zkrátka na vlastní kůži, jak chutná ten příslovečný pěšácký chlebíček…“

– Pěšácký…? Proč byla tato parabrigáda nasazena jako pěší?

„Snad tisíckrát jsme si tehdy položili tuhle otázku a až mnohem později, kdy už vyšly najevo události třeba kolem povstání ve Varšavě, které nechali Sověti záměrně vykrvácet, jsme mnohé pochopili. Bylo skutečně absurdní a zbavené vší logiky, když se speciálně vycvičená brigáda oslabovala při pěším nasazení ve chvíli, kdy nepříliš daleko odtud, na Slovensku, bylo už v plném proudu povstání, které nutně potřebovalo pomoc. Přitom úspěch tohoto vojenského a občanského vzepětí by zase naopak pomohl blížící se frontě, protože by rozklížil obranné pozice nepřátel. Tohle vše bylo nad slunce jasné, nicméně náš organizovaný odlet na Slovensko se přes mnohé urgence stále odkládal. Teď už víme, že to byl politický a velmocenský záměr, jehož prosazovatelům byly, jako vždy, lidské životy zcela lhostejné. Stalin a jeho rádci nikdy nepodporovali dění, které se neodvíjelo přesně podle jejich scénáře.“

– A povstání na Slovensku…?

„Mělo skutečně národní charakter, bylo připraveno a řízeno slovenskými důstojníky a vlastenci, většinou stoupenci tradic demokratického Československa, byly to události, v nichž Moskvy poslušní komunisté – na rozdíl od toho, co se nám po léta vykládalo – hráli jen dílčí roli. To vše rozhodně Stalina a jeho blízké nenaplňovalo nadšením. A tak se podpora povstání prostě brzdila a čekalo se, jak se věci vyvinou. Sověti sice vysazovali na Slovensku své partyzánské organizátory, ale ti plnili především specificky politické či ryze zpravodajské úkoly zaměřené do budoucna. My museli čekat. Generál Rudolf Pernický, můj přítel, který v té době působil v Itálii na spojenecké základně v Bari, odkud byl později vysazen do protektorátu se skupinou Tungsten, mi po válce řekl, že v Bari Angličané shromažďovali zbraně a munici na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Letecký přesun tohoto materiálu se však neuskutečnil, protože Sověti prohlásili, že Slovensko se nachází v operační oblasti Rudé armády a se zásobováním povstalců v tomto prostoru si poradí sami. Ale nepostarali se. Anebo jen zcela nedostatečně.“

– Myslíte, pane generále, že s tím všichni sovětští velitelé bezvýhradně souhlasili?

„Rozhodně ne, většina z nich byli poctiví vojáci, kteří si o záludnostech politiky a politiků mysleli své. Jenomže systém, jemuž sloužili, a jiný vlastně ani neznali, od nich žádal jen slepou a strachem vynucovanou poslušnost. A tak v Bari nečinně zahálela část zbrojních dodávek, kterých bylo na Slovensku tak nutně třeba a jejichž nedodání se platilo krví, a my, příslušníci parabrigády cvičení především k boji v týlu nepřítele, jsme jako pěšáci v rámci karpatsko-dukelské operace pěšmo a se značnými ztrátami na lidech i materiálu zdolávali kilometry od Przemyslu k Sanoku…“

– Nakonec však dění ovlivnil všestranný tlak našich lidí, a možná i intervence z jiných stran. Dostali jste se přece na Slovensko?

„Dostali, ale dost pozdě, v době, kdy už bylo o osudu povstání vojensky rozhodnuto. Posílili jsme velmi statečnou, ale teď už spíš i zoufalou obranu slovenských povstalců. To bylo vše, co se dalo udělat. Ale abych nepředbíhal. Začalo to tím, že nás po vyčerpávajících devíti dnech a devíti nocích útoku narychlo stáhli na polní letiště u Krosna. Jenže jako by se proti nám všechno spiklo, najednou se výrazně zhoršilo počasí a plánovaný přesun se tím narušil. Snad dva týdny jsme tam zbytečně tvrdli. Uskutečnilo se nespočetně zbytečných letů, došlo i ke katastrofám s mnoha oběťmi. Skupina, k níž jsem patřil, putovala na Slovensko nadvakrát, poprvé jsme se 26. září dostali až nad Sliač, ale mlha nám zabránila v přistání, museli jsme se vrátit na polní letiště u Lvova, podruhé to bylo skoro stejné, ale pilot se naštval, propíchl tu duchnu nad zemí a přistál na letišti Tri Duby u Banské Bystrice. Ocitl jsem se zase doma. Po bezmála pěti letech. Byl tehdy 7. říjen 1944.“

– Symbolické datum. Zhruba v téže době překročili naši vojáci na Dukle československou hranici. Dozvídali jste se něco o průběhu karpatsko-dukelské operace?

„Jen více či méně zmatené útržky. A jak to tak ve válce bývá, spíš se k nám někdy i dodatečně dostaly ty horší zprávy. Třeba o katastrofálním průšvihu 3. brigády sboru, která při útoku vlezla do pasti, protože v prostoru, kde podle sovětského průzkumu nikdo neměl být, se najednou ocitla divize SS. Následoval děsný masakr, doslova jatka, padli i mnozí dobrovolníci, kteří sloužili teprve několik dnů. A zahynulo tam i několik důstojníků, se kterými jsem přišel z Anglie… Překročení hranice bylo jistě významným mezníkem, silnou chvilkou, jakou člověk až do smrti nevymaže z paměti. Přáli jsme to těm našim klukům, vždyť jsme se s nimi tam dole, pod Karpatami, aspoň kousek svezli a to jejich tvrdé pěšácké řemeslo pocítili na vlastní kůži.“

– A jak si v téže době vedla 2. samostatná parabrigáda na Slovensku?

„Nebylo to, co mohlo být. Kdyby se podařilo dopravit nás do povstání včas, organizovaně a vcelku, představovala by brigáda v dané situaci značnou údernou sílu. Takhle na poslední chvíli a po kouskách s námi jen zacpávali díry zhruba na třech směrech, kterými se tlačili Němci. Ale i tak jsme aspoň v něčem zcela určitě pomohli, nikdo z nás nebyl na Slovensku zbytečně. Organizoval jsem, jak bylo mým úkolem, dělostřelecké jednotky a doplňoval jsem je ze slovenských vojáků, protože ztrátami pod Duklou naše řady přece jen prořídly. Dopravili jsme si na Tri Duby kanóny šestasedmdesátky s krátkou hlavní, minomety stodvacítky, protitankové kanóny 45 milimetrů a jednu baterii protiletadlových sedmatřicítek. Všechno ve spěchu: vyložit z letadla, smontovat, krátce procvičit doplněnou obsluhu – a rovnou na frontu. Nápor Němců byl úděsný. I kdyby nás bylo desetkrát víc, všichni bychom tam měli co dělat. Takhle jsme jen létali z místa na místo a snažili jsme se zabránit nejhoršímu. Anebo to nejhorší aspoň oddálit a především snížit ztráty mezi slovenskými vojáky, jimž jsme kryli ústup.“

– Až do konce října čtyřiačtyřicet, kdy Slovenské národní povstání v podstatě vykrvácelo?

„Do osmadvacátého října. Výročí vzniku republiky jsme si ani nestačili připomenout, všechno se právě v těch chvílích zřítilo. Padla Banská Bystrica, zbytky vojenských celků povstalců, a my s nimi, se stahovaly od Donoval do hor, kde to pak byl v krutých zimních podmínkách doslova zápas o přežití. Hlad, mráz, nedostatečná výzbroj a výstroj, neustálé výpady německých protipartyzánských komand. Nejhorší válečná zima mého života – a totéž by vám asi řekli i ostatní, kteří tam byli. Úlevu přineslo až blížící se předjaří. Spřátelená rumunská armáda postupovala Pohroním, a když se dostala na naši úroveň, sestoupili jsme z hor a přešli frontu.“

– Jedenadvacátého února 1945?

„Ano. To je to datum, které si budu z důvodů, o kterých jsme již mluvili, navždy pamatovat. Zařadili jsme se pak ještě k našemu sboru v Kežmarku, parabrigáda se doplnila a přezbrojila na pěší, ale právě když jsme zahájili přesun směrem na západ, na frontu, najednou byl konec. Konec války! Konec bolesti, ztrát, umírání kamarádů, nespravedlností – mysleli jsme si a věřili tomu, jako málokdy a máločemu v životě. Kdybychom nevěřili, jaký by to všechno předchozí mělo smysl?!“

* * *

Sen, spojený s koncem bojů, se stal pravdou jen na krátký čas. Čas o co kratší, o to víc naplněný silnými pocity. Osmnáctého května velitel brigády plukovník Přikryl nabídl Sedláčkovi a ještě jednomu důstojníkovi džíp:

„Jeďte se, mládenci, podívat, co je s vašimi blízkými.“

A tak Tomáš Sedláček zamířil k osudovému bodu svého mládí i svých vzpomínek: do Toušeně u Prahy, kde mívali letní byt a kde vyrostl. Cítil srdce až v krku, když se k domku uprostřed zahrady blížil. Pět let nevěděl o rodině ani to nejmenší, mnohé se mohlo přihodit. Teď potkal u zadního vchodu maminku, padl jí do náručí a vyhrkl:

„Co táta a brácha?“

Všichni to přežili – otce, předválečného důstojníka ještě ze staré školy, sice Němci na čas zavřeli do lágru ve Svatobořicích, ale dostal se z toho.

Tolik toho bylo k vyprávění!

Začaly všední dny. Všech lidí – i Tomáše Sedláčka. Nějaký čas působil u jedné z divizí na Slovensku, potom ho přeložili do Hranic, kde se obnovovala vojenská akademie.

„A protože,“ říká o tom, „si v papírech našli zmínku o mém anglickém paravýcviku i škole boje zblízka a tichého zabíjení, kterou jsem absolvoval, udělali mne jako štábního kapitána profesorem bojové zdatnosti. Učil jsem prostě vojáky, kam píchnout, aby tiše… a tak dále, umíte si to představit. V šestačtyřicátém mi dali majora, začalo se mi na akademii líbit, poznal jsem v Hranicích řadu vynikajících lidí… a s mnohými z nich jsem později sdílel podobné vězeňské osudy, ale přece jen mi zatím chyběla jasnější životní perspektiva.“

Přihlásil se tedy do 2. ročníku tehdejší Vysoké školy válečné, skončil v osmačtyřicátém a poslali ho do Plzně, kde mu svěřili funkci přednosty operačního oddělení 11. pěší divize. Dlouho tam nevydržel. Byla to pohraniční divize, rozložená od Rozvadova po Mariánské Lázně, ostře kádrovaný útvar prvního sledu – a bylo přece po Vítězném únoru, a on byl přece bezpartijní a navíc zápaďák.

A tak se zase stěhoval.

Do Prahy.

„Co pro mne máte?“ zeptal se.

„Budete dočasně přednášet otázky týlu na Vysokém vojenském učilišti. Berte to… vzhledem k vaší minulosti… jako projev mimořádné důvěry. Pak se uvidí.“

„Týl…? Promiňte, to ale není má specializace. Já jsem přece…“

„Nevadí. Zvládnete to.“

Zvládal to s trochou sebezapření až do února jedenapadesátého roku. Čím dál víc převládajícím pocitem byla však nejistota. A vtíravé otázky: Jestlipak i já přijdu na řadu? Kdy? Nespočetně jeho přátel se už ocitlo ve vězení či aspoň v internačním důstojnickém lágru na Mírově – mezi nimi i kamarád z nejvěrnějších: Rudolf Pernický.

A on stále nic!

Sledoval zprávy o vojenských procesech, bolestivě se ho dotklo odsouzení a poprava Heliodora Píky, vrtěl hlavou nad přístupem ministra národní obrany Ludvíka Svobody, který k tomu všemu jen nemužně přihlížel, s úžasem naslouchal přímému rozhlasovému přenosu z přelíčení ve věci majora Jaroslava Nechanského a jeho společníků, znal Nechanského už z Anglie a byli potom jako spolužáci i na válečné škole. Nedokázal pochopit, jak je možné, že Jarda Nechanský o sobě tvrdí vědomé nepravdy a přitěžuje si jimi, sám sebe obviňuje z absurdních činů, které se… jak major Sedláček věděl… nestaly a nemohly stát. O účastnících našeho západního odboje proti nacistům se v té době už zcela otevřeně hovořilo jako o zaprodancích imperialismu, špionech a nepřátelích lidově demokratického společenského zřízení. "Byla to líheň zákeřných hadů, kterou musíme do kořene vypálit," vyjádřil se k tomu kádrový náměstek ministra národní obrany generál Bedřich Reicin.

Že by zrovna na mě zapomněli? – ptal se sám sebe major Sedláček.

Nezapomněli.

Jedenadvacátého února 1951 odpoledne, v den, kdy byla příležitost si v duchu připomenout, že před šesti roky, v pětačtyřicátém, prodělával úžasné okamžiky přechodu fronty „ke svým“, pro něho měl přijet služební vůz do Dělostřelecké ulice ve Střešovicích, kde tehdy bydlel.

Tatraplán přijel přesně. Ale brzy poté se stalo to, co se – jak už víme – stalo. Z Dělostřelecké nezamířili doleva na hlavní štáb v Dejvicích, ale na opačnou stranu. Odebrali mu osobní zbraň a prohledali ho. Vůz mezitím dorazil do Kapucínské ulice pod Černínským palácem a Loretou.

Vše bylo jasné.

Protože v Kapucínské ulici se nacházelo vojenské vězení. Garňák. A také pověstný „domeček". Objekt samovazeb. A mučírna.

Člověk je veskrze problematický a těžko pochopitelný tvor. Major Tomáš Sedláček, ostřílený frontový voják, pocítil totiž v té chvíli kromě všeho jiného i cosi jako zvláštní, ve vztahu k dané realitě skoro až nesmyslný pocit úlevy. Protože skončil čas zneklidňujícího a především trýznivě bezmocného čekání na to, co se stane.

Stalo se!

* * *

– „Domeček“… Co od vás chtěli slyšet? Na co se ptali? Čím začali?

„S pomocí Lorety a její zvonkohry jsem se i v těch nejtěžších okamžicích snažil počítat hodiny a tak to vím skoro přesně: devět dní a devět nocí trval můj počáteční výslech. Jedinou pauzu mi poskytli v den, kdy měli slavnostní shromáždění na počest únorových událostí. Jinak se na mně referenti jeden za druhým střídali a já pozvolna i za tou clonou únavy a bolesti začínal chápat, že upletli jakési obvinění týkající se mého nedlouhého působení u 11. pěší divize v Plzni.“

– Co konkrétně vám kladli za vinu?

„To mi tehdy nebylo příliš jasné. „Hovořte o vaší trestné činnosti!“ řvali na mne. A já stále dokola odpovídal, že žádné své trestné činnosti si skutečně nejsem vědom, takže nemám o čem hovořit, a vymýšlet sám na sebe že si nemíním. Po čase je ty mé stereotypní odpovědi přestaly bavit, označili můj postoj za zatvrzelé zapírání a pozvali si na mne velitele „domečku“ Pergla, duševně méněcenného sadistu, který se na bolesti svých obětí doslova vyžíval. V prvním patře u své kanceláře měl Pergl velký dřevěný panel, na nímž byly upevněny různé druhy bejkovců, bičíků, pout a podobných bohulibých zařízení, aby každý, koho přijímal do své péče, okamžitě věděl, na čem je. Takže nyní Pergl ochotně přispěchal a namontoval mne do speciálních a nesmírně trýznivých okovů. Na každou nohu mi přišrouboval těžkou, snad sedmikilovou manžetu, spojil je k sobě mohutným řetězem, jehož očkem protáhl o něco slabší řetěz, jímž byla spojena těsná pouta na rukách. Takže k jakémukoliv pohybu bylo nutné uchopit spodní řetěz do rukou a kývavě se šourat kupředu. Jako medvěd. Neuvěřitelně ospalý medvěd, protože na cele jsem si nesměl ani na vteřinu sednout, což dozorci velmi úzkostlivě kontrolovali. Stále řvali: „Chodit, chodit, chodit!“ A tak jsem chodil. Celý den, celou noc.“

– Pokusil jste se někdy odhadnout vzdálenost, kterou jste takto nachodil?

„Samozřejmě. Vyšlo mi, že na těch třech a půl metrech cely jsem za jednu jedinou noc urazil skoro pětatřicet kilometrů. A hodinu co hodinu mi zvonkohra z věže Lorety oznamovala: „Tisíckrát pozdravujeme tebe.“ Později se mne někdo zeptal, jestli je pravda, že jsme jako nucení obyvatelé „domeĂku“ tu zvonkohru po několika týdnech či měsících už doslova nenáviděli. Já za sebe mohu říci, že ne: bral jsem ji mimo jiné i jako poselství o tom, že čas běží také mimo zdi této otřesné budovy, kde vládnou muži, kteří pod vlivem zrůdné ideologie a odlidštěni pocitem své moci přestali být lidmi. Snad tedy i jako povzbudivé poselství víry a naděje.“

– Vojáka živí naděje. Takhle jste to před chvílí řekl. Ale to byla řeč o válce.

„Platí to vždy a všude. A za mimořádných okolností samozřejmě nejen pro vojáka.“

– Jakou podobu měla naděje při vašem pobytu v „domečku"?

„Věřil jsem, že to přežiju a že se jednou ukáže pravda. To je vše, a není to málo. Tuhle jedinou soukromou hradbu jsem mohl postavit proti tomu, do čeho mne vyšetřovatelé svými absurdními protokoly, v nichž se hovořilo o zcela absurdních věcech, neustále zaplétali. Podepsal jsem ty jejich výmysly ve chvíli, kdy jsem se totálním vyčerpáním z nevyspání dostal až na dno, a to je stav, kdy je vám všechno jedno a o budoucnosti a následcích vůbec nepřemýšlíte. Pak jsem několikrát vše zase odvolal a začalo to nanovo. Nekonečné měsíce v samovazbě – a já v ní prožil deset a půl měsíce – způsobí, že lidská psychika je pak už značně křehká a neuřiditelná: začínají se ztrácet jemné rozdíly mezi pravdou a lží, zejména tam, kde se slovíčkařením promyšleně balancuje jaksi na hranici.“

– Mohl byste to, prosím, blíže popsat?

„Byly to takové slovní šarvátky. „Přáli jste si tedy zvrat politických poměrů v republice, ano nebo ne?!“ dotírali na mě stále dokola. Jistě, přáli, jak bychom si něco takového mohli nepřát, připustil jsem si v duchu a podvědomě jsem přikývl. Snažil jsem se pak vysvětlit, že od přání je k činům, které by byly v rozporu se zákonem, přece jen daleko. Jim však stačilo to kývnutí. „Takže konečně přiznáváte, že jste konkrétními činy usilovali o převrat!“ upravili si to po svém. „Ale to ne…!“ namítl jsem. „Přiznal jste to přece!“ rozkřičeli se na mne. Chvíli jsem se s nimi handrkoval, argumentovali, že usilovat a přát si znamená vlastně to samé, tvrdil jsem, že ne, ale pak jsem to dost často vzdal. Stejně to byl marný zápas. Bylo jasné, že konečné protokoly musejí mít tak jako tak podobu, jakou od vyšetřovatelů požadují jejich nadřízení, jiná alternativa se prostě nepřipouštěla. Potřebovali další zastrašovací proces proti důstojníkům a nebylo síly, která by je od toho odvrátila. „My máme dost času!“ říkali mi.“

– Zatímco otázka vašeho času…?

"Ta se čím dál víc stávala značně problematickou, protože… i když jsem se snažil si to nepřipouštět… se nad celou věcí vznášela hrozba trestu smrti. Naplno jsem to pochopil, když jsem si po ukončení výslechů konečně přečetl obžalobu, v níž se o naší věci – jak jsem si dodatečně porovnal – hovořilo naprosto stejnými slovy jako v pozdějším rozsudku. Protistátní skupina uvnitř armády, špionáž, nepřátelská činnost, hromadění zbraní za účelem puče – to bylo zlé, moc zlé. Takhle to tedy v konečné podobě seštrikovali: pět důstojníků, kteří kdysi, v kritické době, sloužili u plzeňské divize a kuli státu i straně nebezpečné pikle. Hlavní spoluobžalovaný Josef Kučera byl tehdy mým podřízeným na operačním oddělení, Josef Černohorský a Bohuslav Tyr sloužili jako intendanti – a Jaromíra Nového, s nímž jsem měl rovněž konspirovat proti režimu, jsem osobně vůbec neznal a poprvé jsem ho spatřil vlastně až u soudu.“

– V čem měla spočívat praktická podstata vaší viny?

„Naprostá konstrukce! Josefa Kučeru znal nějaký Ženíšek, snad zpravodajec, který byl odsouzen pro špionáž, a Kučera se znal se mnou, takže to bylo možno pospojovat do řetězu a přibalit i další osoby, aby údajné spiknutí vyhlíželo důvěryhodněji. Chatrná logika s minimem důkazů, vše stálo na vynucených přiznáních a předem secvičených konfrontacích, které nás potápěly hloub a hloub. Faktografická a tedy i právní hodnota nulová. Každé druhé slovo byla průhledná lež. Lidé z 5. oddělení hlavního štábu MNO, kteří se po pádu Bedřicha Reicina už také necítili ve své kůži a měli strach z toho, co přijde, odvedli ledabylou vyšetřovatelskou práci. Ani v nejmenším to však zřejmě nevadilo prokurátorovi JUDr. Vladimíru Dlouhému. A předseda senátu JUDr. Vladimír Podčepický… který se později, v červnu 1968, kdy fakta o padesátých letech začala vycházet najevo, oběsil v Mariánských Lázních… se také nad ničím nepozastavil a jel podle daného scénáře.“

* * *

Třiadvacátého června 1952 se konalo hlavní přelíčení. Jen půl dne trvalo, pouhých pět nebo šest hodin čistého času. A hotovo…!

Z rozsudku:

"Obvinění jsou vinni, že koncem roku 1948 a v roce 1949 na Plzeňsku jako důstojníci Čsl. armády přistoupili k protistátní organizaci, která připravovala protistátní puč k obnovení kapitalismu v ČSR… tedy všichni se mezi sebou a s dalšími osobami za zvláště přitěžující okolnosti spolčili, aby se pokusili zničit lidově demokratické státní zřízení a společenský řád republiky… I socialistický stát v době kapitalistického obklíčení a náporu mezinárodní reakce musí mít pevnou a spolehlivou armádu… Je svatou povinností každého příslušníka armády, aby svou věrností a oddaností byl skutečně oním článkem mohutného nástroje, který se zove moderní armádou socialistického státu…

Obviněný Tomáš Sedláček je synem bývalého rakouského a československého vyššího důstojníka, jeho nazírání je čistě buržoazní, nesrostl s naším pracujícím lidem, měl negativní postoj k lidově demokratickému zřízení…

Na trestné činy spáchané obviněnými ukládá zákon trest absolutní. Ustanovení paragrafu 29 odst. 2 trestního zákona pak soudu dovoluje, aby trest smrti přeměnil v trest na svobodě…

Všichni obvinění se odsuzují… Josef Kučera na doživotí, Tomáš Sedláček na doživotí, Josef Černohorský na 23 roků, Bohuslav Tyr na 15 roků, Jaromír Nový na 17 roků…"

* * *

– Co jste ve chvílích, kdy JUDr. Podčepický dočetl rozsudek, cítil, pane generále?

„Vlastně ani nevím. Snad přece jen úlevu, ulehčení, protože nějaký děs z pojmu doživotí jsme si nepřipouštěli, každý z nás věřil, že musí dříve či později dojít ke zvratu poměrů. Advokát mi naznačil, že odvoláním vůči výši trestu bych neuváženě riskoval krk, takže jsem rozsudek přijal. V případě Josefa Kučery se však odvolal prokurátor JUDr. Dlouhý a dal tím najevo, že požaduje provaz. Odtransportovali nás potom z Pankráce do Valdic neboli Kartouz a odtud na Mírov. A pokaždé jsme se s Kučerou, ať záměrně či náhodou, dostali na jednu celu. Byl na tom psychicky velmi špatně, bál se toho odvolacího řízení, stále mu totiž vyhrožovali šibenicí, vsugeroval si, že jí zřejmě neunikne.“

– A unikl?

„Neunikl. Odvezli ho z Mírova k novému procesu, pak dopravili zase zpátky, ale oddělili od ostatních. Byli jsme zrovna na povinné vycházce a Kučera mi z okna cely jednoznačným pohybem dlaně kolem krku naznačil, jak to před odvolacím senátem JUDr. Pacáka dopadlo…“

– Takže?

„Popravili ho 14. listopadu dvaapadesátého roku.“

– Možná se zeptám trochu nevhodně, ale… proč jeho ano, a třeba vás nebo některého jiného ze spoluobžalovaných ne?

„Těžko říct, neviděli jsme jim do karet. Zřejmě tu sehrál roli Kučerův vztah k jeho už zmíněnému spolužáku z akademie Ženíškovi, jemuž kladli za vinu otevřenou spolupráci s americkou zpravodajskou službou. Třeba se Kučera při vyšetřování dozvěděl něco o tom, jak tenhle separátní proces se Ženíškem připravovali, takže Kučerovou popravou prostě mazali stopy. Možná. Ale mohlo to být i zásadně jinak.“

– Jak?

„Ještě jsem si jaksi sám pro sebe vydedukoval vlastní teorii. V době, kdy v „domečku“ bitím, vázáním do řetězů a nevyspáním připravovali naši kauzu, došlo v 5. oddělení k vynucenému střídání stráží a rozpracované případy běžely už jen jaksi samospádem. Až dodatečně jsem si mohl seřadit dění do chronologické řady a leccos jsem pochopil. Reicin byl zatčen ve stejném měsíci jako já, v únoru jedenapadesát, a o něco později, zhruba v červnu, jsme určité změny pocítili i my. Sadista Pergl kamsi zmizel a brzy se s ním některé jeho oběti setkaly v kriminálu. Jako muklové s muklem. Také poměry v „domeĂku“ se o trochu uvolnily, ustalo samoúčelné ponižování, najednou i ke mně přišel nový referent a vyptával se na metody toho předchozího. Bylo mi to podezřelé, nevěřil jsem ani jednomu, ani druhému, všelijak jsem mezi tím kličkoval a nic podstatného neřekl. Kdežto Josef Kučera, jak mi potom prozradil ve Valdicích i na Mírově, využil příležitosti a rozbalil to doslova naplno. Sepsali s ním obsáhlý protokol, kde dopodrobna vypověděl, co s ním vyváděli a kdo jmenovitě to dělal a od koho asi přicházely instrukce. Po čase jsem měl dokonce příležitost se s tou výpovědí seznámit – bylo to otřesné, adresné, věcné. A já si myslím, že mu právě tenhle protokol zlomil vaz. Ani ti, co přišli po Reicinových lidech, si nepřáli, aby do věci vniklo přespříliš světla. Kučeru potřebovali zkrátka umlčet. A umlčeli. Navždy.“

– A vy?

„Nic výjimečného. Osudy blízké tomu, co prožili všichni ostatní, kteří byli podobně postiženi. Před chvílí byla řeč o naději. Už jsem nebyl voják, ale i tak mne naděje musela živit. V otřesných komunistických kriminálech se ta naděje u většiny z nás ztenčila na podstatu věci.“

– Co bylo tou podstatou?

„I v obtížných podmínkách si udržet rovnou páteř. A navzdory tomu přežít.“

* * *

Přežíval až do května 1960, do doby velké amnestie, kdy i naši vládci museli vzít konečně na vědomí, že čas velkého tání se už nedá zastavit, v nejhorším jen zbaběle přibrzdit. A milníky toho přežívání byly Pankrác, Kartouzy, Mírov, koncentrační tábory, uranové šachty na příbramském Bytízu. Devět let – to je sice o mnoho míň než doživotí, k němuž ho odsoudili, ale i tak to představuje nekonečně mnoho hodin. Dumal v nich o všem možném, jen válku si za ten rok na samotkách a i potom odháněl z myšlenek, dařívalo se mu s úspěchem se vymanit ze světa, kam ho zahnali, vracel se do dětství, na zahradu v Toušeni, kde vyrostl, vzpomínal na klukovské zážitky, na rodiče, na kamarády ze Sokola, na dívky, které tak či onak poznal.

A pak těch devět let skončilo.

Manželka ho nedlouho předtím opustila a znovu se vdala, otec zemřel, jen maminka ho čekala právě tady – v Toušeni. V místech, spojených s ním pupeční šňůrou pocitů, v místech, kam si přál se vrátit a také se vždy vracel, a která po celou dobu války a potom kriminále byla pevným bodem, k němuž směřovala magnetická střelka jeho myšlenek. A právě tady, na provoněné a úly s včelami oživené zahradě v Toušeni, kladu osmdesátiletému muži s vypracovanou figurou někdejšího sokolského borce, muži, který po návratu z vězení ještě vystudoval stavební průmyslovku, třicet let po první maturitě složil také druhou a v novém povolání našel své uplatnění, muži, který se dnes navzdory téměř úplné ztrátě zraku angažuje v organizacích zahraničních vojáků, bojovníků za svobodu a někdejších politických vězňů, muži, který se v říjnu l992, kdy bylo spolu s ním povýšeno do vysokých hodností posledních osm československých generálů, vyslovil takto: „kdyby mi někdo v době, kdy jsem chodil v „domečku“ s okovy na nohou a pouty na rukou, řekl, že se dožiji dnešního dne, považoval bych ho za fantastu" – tomuto muži kladu v Toušeni, právě v Toušeni, poslední dvojotázku:

– Co si, pane generále Sedláčku, po všem, co jste prožil, myslíte o poslání vojáka? A vůbec – o čem teď nejčastěji přemýšlíte?

„Voják je obhájcem cti národa. Anebo to tak aspoň má být. A já dnes s pocitem hlubokého zadostiučinění věřím, že tomu tak u nás navždy bude… A o čem přemýšlím? O svobodě. O tom, že každý, kdo se dnešní doby dožil, by si přes všechny těžkosti a nedokonalosti naší současnosti měl uvědomovat to podstatné: že je svobodným člověkem. A že je to víc, než jsme vůbec schopni pochopit a vnímat. A že nespočetně lidem, kteří po svobodě v nacistické i komunistické diktatuře toužili a bojovali za ni, nebylo toto štěstí dopřáno, nedožili se toho.“

Nenapadlo mne tam mezi toušeňskými včelami a ani dodatečně nic, co by se k tomuto noblesnímu názoru dalo dodat.

(z knihy Hrobaři iluzí)


Zpět na vstupní stránku Edice hostů