Prácheňské rezonance 2004

My právě teď

Literární sborník

Soňa Harasimová * Josef Jarolímek * Richard Sobotka * Lubomír Man
Karel Pexidr * Ivo Fencl * Zdeněk Huspek * Lydie Romanská
Zdeněk Řezníček * Eva Frantinová * Gabriela Kopcová * Marta Urbanová
Milan Charoust * Jiří Klobouk * Lubomír Martínek

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako šedesátý pátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091.
Uspořádal Miroslav Vejlupek. První vydání. Na Internet uvedeno 10. února 2008.

© Soňa Harasimová * Josef Jarolímek * Richard Sobotka * Lubomír Man
Karel Pexidr * Ivo Fencl * Zdeněk Huspek * Lydie Romanská
Zdeněk Řezníček * Eva Frantinová * Gabriela Kopcová * Marta Urbanová
Milan Charoust * Jiří Klobouk * Lubomír Martínek

V-Art – Vision Of the 21st Century

OBSAH

I
Soňa Harasimová / Pohovka s lekníny
Josef Jarolímek / Ptákem v kleci
Zdeněk Řezníček / O síle scénáře
Richard Sobotka / Povídka
Lubomír Man / Jak (ne)napsat povídku
Karel Pexidr / Jak se stal z Alberta Einsteina věčný student
Zdeněk Huspek / Za Hedvikou
Gabriela Kopcová / Adam a Eva
Marta Urbanová / César
Milan Charoust / V parku
Jiří Klobouk / Vlci v zimě

II
Ivo Fencl / Žiji, ježek v kleci
Lydie Romanská / Příběhy poznamenané Ostravou
Eva Frantinová / Visací zámek od zahrady

Příloha
Lubomír Martínek / Koneckonců


I

Soňa Harasimová

Pohovka s lekníny

Karel Motyčka nenáviděl uherák. A samozřejmě uherák utlačený v chlebu. Kromě toho také nenáviděl mastný sáček od svačiny s proužkem na boku, který byl nasáklý máslem a přesně ukázal polohu obloženého chleba uvnitř sáčku. Rovněž se mu příčila představa toho, že do salámu melou osly, neboť pravý uherák se vyrábí právě z těchto zvířat. Červenobílá očka masa a sádla, která se střídala na průhledném kolečku, měla svou pravidelnou geometrii a tu jedinou byl schopen na salámu tolerovat.

Jednou týdně, když usedl ve své kanceláři ke stolu a rozbalil si svačinku, kterou mu připravovala jeho žena, tedy nejméně jednou týdně na něj z krajíců vykoukla tmavě červená kolečka tohoto salámu. Jeho žena Valérie uherák milovala, její otec vlastnil řeznictví a uzenářství Poštulka a syn a tak i v těžkých poválečných dobách se jim tato pochoutka dostala v hojném množství na stůl. Nepomohlo Karlovo ujištění, že jí milerád všechen salám přenechá, Valérie trvala na tom, že si takovou pochoutku nesmí nechat ujít a tak mu jej pro jistotu naskládala na chléb ve dvou vrstvách.

Práce ve Státním statistickém úřadě si Karel Motyčka vážil pouze toliko, že ho živila. Jeho kancelář v šestém patře bez výtahu byla až pod střechou. Naproti jeho stolu seděl další úředník Vladislav Jaroš. Toho rána měl k svačině vaječinu se špekem, pažitkou a dvěma lžícemi smetany pro zjemnění. Když uviděl mastný sáček, který Karel položil na stůl, mlčky sáhl do své kožené aktovky a podal mu skleničku s vaječinou. Výměna proběhla jako vždy beze slov, s pohledem vzájemného pochopení.

Vladislav Jaroš si tentokrát na salámu nepochutnal. Bylo vidět, že ho něco trápí. „Už je to tady, zemřela teta Vilemína,“ pravil smutným hlasem, když konečně sesbíral odvahu, a slečna Jablonská a paní Mašková si odešly o patro níže uvařit kávu.

„Přijměte mou upřímnou soustrast,“ řekl automaticky Karel Motyčka a napřáhl k němu pravici.

„Ah, jistě,“ přikývl Vladislav, stiskl ruku a jako by mimochodem dodal: „Hm, to je velmi prekérní situace. Co mám dělat s tou skříní?“

„Vyklízíte její byt?“ zeptal se Karel.

„Ovšem tato skříň je strašná a navíc – já ji musím zdědit,“ řekl Vladislav Jaroš.

„Musíte? Ale kolego,“ pousmál se Karel Motyčka a vsunul papír se dvěmi kopiemi do psacího stroje. Jeho dnešní hlášení se týkalo počtu domácích zvířat a to včetně papoušků, psů a koček.

„Prosím, nesmějte se mi,“ řekl Vladislav smutně. „Bylo to její výslovné přání, jinak nedostanu jistý,“ poškrábal se na bradě, „poněkud větší finanční obnos.“

„To nebude takový problém, kolego, máte přeci velký byt, ne?“ snažil se ho povzbudit Karel.

„Ovšem, že mám, leč,… já tu skříň nemám rád.“

„Je to přeci jen kus nábytku, že?“ pravil konejšivě Karel Motyčka.

„Vy nevíte, o čem mluvím,“ Vladislav zvýšil hlas. „Když jsem byl malé dítě, tedy vlastně chlapec, mí bratranci mě vždy do té skříně zavřeli, začali tlouci smetákem do dveří a křičeli, že mě posílají do pekla.“

„Oh, to je mi líto,“ řekl upřímně Karel.

„Bylo to strašné, vždy jsem celou noc proplakal a pak se mi zdály ty nehrůznější sny.“ Vladislav Jaroš se podíval ke dveřím. Na chodbě se ozvaly kroky a vzdálený hovor slečny Jablonské a paní Maškové pomalu zesiloval. „Kdybyste jen věděl, jak já tu skříň….. NENÁVIDÍM! Udělala mi to schválně, potvora jedna!“ vykřikl Vladislav v okamžiku, kdy slečna Jablonská otevírala dveře kanceláře. Paní Mašková udiveně zdvihla obočí, neb kolega Jaroš byl již patnáct let šťastně ženatý.

„Musíte si lépe hlídat svou kočku, pane kolego, to zvíře ubohé z toho nemá rozum,“ pravil Karel Motyčka a zachránil celou situaci. Slečna Jablonská se usmála, položila hrnek s kávou na svůj pracovní stůl a obě se pustily do vyplňování výkazů.

Po páté hodině se úřad začal rychle vylidňovat. Také Karel Motyčka zamkl svůj psací stůl, doprostřed přisunul židli, zatáhl roletu od registru, dovřel všechna okna a teprve pak si oblékl kabát. Kolega Jaroš, slečna Jablonská a paní Mašková už odešli, a tak jako vedoucí úseku zamkl kancelář a sešel do přízemí, kde do okénka odevzdal klíče vrátnému.

U hlavních dveří však na něj čekal Vladislav. „Víte, příteli, trápí mne to. Je to jako ten váš chléb se salámem. Nic proti tomu nezmůžete, že?“

„No, máte pravdu,“ přikývl Karel Motyčka a společně vyšli na ulici.

„Kdyby to tak šlo vyměnit, že? Ty vaše chleby se salámem a má skříň. Ale co byste dělal s obrovskou almarou po tetě Vilemíně, že?“ pravil smutně, zdvihl klobouk a rozloučil se.

Karel se pomalu loudal domů. Ona věta: „Kdyby to tak šlo vyměnit.“ mu nešla z hlavy. A pak, pod sochou barokního anděla, co strážil vjezd na most přes řeku, ho to napadalo. Byla to tak geniální myšlenka, že se naklonil přes starodávné kamenné zábradlí a díval se na tekoucí vodu hluboko dole pod ním. Musel nechat odplynout ten úžasný pocit, protože by začal skákat radostí, a to se na úředníka jeho věku a postavení samozřejmě neslušelo.

Druhý den, když si slečna Jablonská a paní Mašková opět odešly uvařit kávu, naklonil se Karel Motyčka přes svůj stůl. „Víte, kolego, včera, co jste mi povídal o té skříni…“

„Oh, nepřipomínejte mi tu bránu pekelnou, zase jsem nespal,“ pravil Vladislav Jaroš a protřel si kruhy pod očima.

„Něco mě napadlo,“ a během pěti minut mu vysvětlil svůj plán.

„To je úžasné,“ vydechl Vladislav, „a myslíte, že bych také mohl?…“

„Ovšem, to bude pro každého…,“ usmál se Karel Motyčka. „Jen stále nevím, kde to udělat. Kdybych měl volnou místnost, nemusí být velká, stačila by…“

„No, ale počkejte!“ přerušil ho Vladislav. „Moje matka měla prádelnu a mandl. Byla to taková místnůstka u nás v domě se samostatným vchodem do ulice. Když zemřela, otec prádelnu zavřel. Teď je tam sklad nebo komora? Já jsem tam už roky nebyl. Kdyby se tam trochu uklidilo a vymalovalo…,“ oči mu hořely nadšením, „to by byla nádhera…“

Slečna Jablonská a paní Mašková se vrátily s vonící kávou a našly je oba zasněně sedět u svých psacích stolů.

„Ehem, kolego, jsme tedy domluveni,“ řekl Karel Motyčka a uvedl Vladislava zpět do stavu reálného.

„Jistě, jistě, do konce týden to zařídím a v pondělí se tam spolu podíváme.“ A s nadšením se vrhl do vyplňování výkazu o počtu komínů a otopných zařízeních v činžovní zástavbě na Malé Straně.

*

Do bývalé prádelny vešel muž v dlouhém šedém plášti a pozdravil. Pak se rozhlédl po prázdné místnosti, které vévodila obrovská skříň a za ní se krčilo proutěné houpací křeslo. Začal trochu nejistě: „Víte, Vladislav je můj bratranec, tedy vzdálený bratranec,… ale vlastně ne tak docela, protože jsme pořád rodina. On mi řekl, že jste, jaksi, otevřel znovu tuto provozovnu. No, já jsem sem přišel, abych…,“ a odmlčel se.

Karel Motyčka se na něj obrátil: „A co byste potřeboval?“

„Víte, tchýně nám koupila sofa, česky se to řekne pohovka, že?“

„Ano, ovšem. A co vám na ní vadí?“ zeptal se Karel, aby povzbudil neznámého.

„Je celá zelená,“ vyhrkl návštěvník. Zoufalství z této barvy z něj kapalo všemi směry. „Zelená jak brčál, jako řasy na hladině,“ dodal zkroušeně, „a na ní jsou, představte si tu hrůzu, na ní jsou namalované žluté lekníny,“ dodal zlomeným hlasem.

„Nehodí se vám do bytu?“ zeptal se Karel Motyčka.

„Nehodí?“ vyjel po něm muž, „nejen že nehodí, je přímo odstrašující. Kdo to kdy viděl postavit si do obýváku takovou pohovku?“ křičel neznámý. „Připadám si jako uprostřed rybníka,“ ztišil hlas a naklonil se přes pult. „Víte, já neumím plavat. V takovém leknínovém rybníce jsem se před několika lety málem utopil.“ Muž se narovnal a rázně pokračoval: „Ta pohovka je obrovská, zelená a ohyzdná,“ nadechl se a Karel čekal, zda muž vysloví ono kouzelné slůvko. „Je přímo ODPORNÁ.“

Ulevilo se mu. A přátelsky se na vyčerpaného muže usmál. „No, tak… co kdybyste ji k nám přivezl?“

„To jako sem?“ muž se rozhlédl po místnosti.

„Jistě,“ přikývl Karel, „na pár dní ji tu necháte a uvidí se.“

Návštěvník užasl: „To jako, že bych se jí na čas zbavil?“

„Ovšem a my ji někomu, komu se bude líbit, na pár týdnů půjčíme.“

Muž znejistěl „A to jde?“

„Vše pro naše zákazníky, od toho jsme přece tady,“ řekl vlídně Karel Motyčka a dodal: „Když ji bude vaše paní tchýně chtít vidět na místě v obývacím pokoji, tak si pro ni zase přijedete.“

Neznámý zavrtěl hlavou. „Myslíte se, že by si někdo tu obludu dobrovolně vpustil do bytu?“

„Jsem o tom přesvědčen,“ řekl Karel s vážnou tváří.

„Tak, já tedy,“ muž se nadechl a nervozita se mísila s nadšením. „Tak, já vám ji sem zítra přivezu. Ne!!!“ vykřikl najednou. „Přivezu ji už dnes. Za hodinu jsem zpátky,“ a vyběhl z prádelny.

Karel Motyčka došel ke dveřím. Na konci ulice zahlédl míhající se postavu svého prvního zákazníka. Byl spokojený. Když se vracel k pultu, rukou jemně rozhoupal proutěné křeslo po tetě Vilemíně a otevřel knihu s nápisem PŘIVEZENÉ – VYPUJČENÉ. Odšrouboval své stříbrné plnící pero a přitlačil list na hranu. Na první řádek napsal jedničku, pak datum a doprostřed velkými písmeny POHOVKA S LEKNÍNY.

*

Přes prosklené dveře nakoukla do prádelny postarší dáma s pejskem v náručí a zaclonila si rukou světlo, aby viděla, co se děje uvnitř. Osmělila se a vešla. „Oh, dobrý den vám přeji,“ zašvitořila a zavřela dveře. „Víte, nechci vás rušit při práci, jen jsme tu s Oskarem na procházce, viď, zlatíčko? Často chodíme touto ulicí, ale dnes to je poprvé, co vidím vytaženou roletu, a že se uvnitř svítí. Manžel říkal, že po válce tu byla prádelna a mandl, ale kdo by dnes dával prát prádlo k cizím a za peníze, když každý má v domě elektrickou pračku a velkou sušárnu, že? No, tak jsem si řekla, že Oskare, že se musíme podívat dovnitř, co to tu vlastně prodávají.“

„Asi vás zklamu, milostivá,“ uklonil se Karel Motyčka, „ale zde není prodejna.“

„Ó to nevadí, jen se rozhlédnu, mohu, že?“ Zamířila ke křeslu, světlou rukavičkou se jemně dotkla dýhového výpletu a přeleštila ohýbané dřevo. „To je famózní kousek,“ a rozhlédla se po místnosti. Najednou ohromeně rozhodila ruce a nadšeně vykřikla: „Oh, vidíš tu pohovku, Oskare? To je poklad!“ otočila se k pejskovi, který začal očichávat velkou skříň. „Pupíčku, ta je ÚŽASNÁ!!! Mohu se vás zeptat, kde jste ji koupil?“

Karel vykoukl z pod pultu a řekl: „Minulý týden ji tu nechal jeden pán.“

„Nechal?“ vyděsila se dáma. „Takovou nádhernou věc tu nechal jen tak?“

Karel Motyčka přikývl a dáma se rozběhla k pohovce. „To je nádhera a ty barvy, vidíš to, cukroušku? Mohu se na ni posadit?“ nečekala na jeho svolení, usadila se na pohovce a roztáhla ruce, aby zabrala co nejvíce prostoru. Pohladila potahovou látku a nadšeně pokračovala: „No to je krása, a ty barvy…. Víte, já jsem znalkyně umění. Můj muž je historik a čtyřicet let pracoval v městském muzeu. Já jsem už toho viděla hodně a takové kvalitní věci, to já poznám na deset metrů. Oskare,“ zavelela a psík vyběhl z přilehlé místnosti, kam se zřejmě z nudy zatoulal. „Miláčku, hop, sem nahoru, no, to MUSÍŠ zažít,“ dáma si stáhla krajkové rukavičky a prsty se rozběhly po lesklé látce. „To je úžasný pocit. Víte, já miluji lekníny, já MILUJI ŽLUTÉ LEKNÍNY. Ale, tak okouzlující věc přeci nemůže stát v bývalé prádelně. Ta musí být uprostřed pokoje a musí na ni svítit slunce, aby zářila.“

„No, tak si ji odvezte,“ řekl po chvíli Karel Motyčka.

„Jen tak?“ zamrkala dáma překvapeně.

„Jistě, majitel proti tomu nic nemá. Jen sepíšeme smlouvu o pronájmu a bude vaše.“ Dáma na pohovce málem omdlela. „Je to jedno procento z ceny věci na celý rok. Ovšem, pokud by ji majitel potřeboval, musíte ji načas vrátit.“

„Ovšem, ovšem! To je grandiózní, to je úžasné. Jsem nadšena.“ Dáma si natáhla rukavičky a došla k pultu. „Mohu si od vás zavolat?“

„K vašim službám,“ Karel přikývl a přistrčil jí telefonní přístroj. Postavil se k oknu a sledoval odpolední ruch na ulici. Slova jeho zákaznice opěvující zelenou pohovku mu proplouvala skrz uši a vůbec je nevnímal. Vyprovodil dámu, znovu jí ujistil, že pohovka tu zůstane jen pro ni a usadil se do houpacího křesla. Přes okno dopadaly odpolední paprsky, jemně ho vyhřívaly a bylo mu báječně.

Večer Karel Motyčka zamknul dveře z první republiky a s rachotem zatáhl dlouhou kovovou mříž a roletu přes výlohu. Očima pohladil naolejovaný a po letech znovu funkční zámek a odstoupil na chodník. Jeho sen se splnil. Už žádný uherák, už žádná skříň po tetě Vilemíně nebo pohovka s lekníny. Na roletě se skvěl velký červený nápis PŮJČOVNA ODPORNÝCH VĚCÍ.

Josef Jarolímek

Ptákem v kleci

Jedenadvacáté století – co nás může! Snad jen drobné čertoviny: černá kočka, průtrž mračen, oblá dívčí lýtka.

Život bývá jinak všední. Den narůstá za dnem ke dni. Přestože nás leccos trápí, svět se točí, nemění. Mezi starým dnem a novým je však jedna chvíle zvláštní, veliké proměny. Stačí zavřít oči.

Zavře-li je účetní, z množství cifer vynoří se po vteřině pohlednice. Barevná je z dovolené: on a vzadu pyramidy. Černobílá ze služebních cest: on a Eifelova věž.

Pryč jsou rázem odmocniny, odvanuty čísel knihy. Jachtou pluje z Hongkongu, zpět letadlem vrací se. Vyplní si každou touhu, než se ozve z ulice křik či auta troubení. Tehdy končí proměny. Každý sen má šťastný konec.

Pánek nebyl účetním, ale také nelajdačil. Pánek, ten byl prodavačem ovoce a zeleniny. Osm hodin vážil celer, třídil svazky petržele, slýchal výtky zákaznic. Osm hodin – víc než víc. Osm hodin čistil pulty, vyplňoval objednávky. Osm hodin ruch i hádky. A teprve v noci.

Se setměním býval jiný, tajně snil sen ptačí. V noci Pánek býval ptákem, peří načechrané. Znal se s každým nimbostratem. Létal k snovým zátočinám, vnímal krásu pestrých květů, uzobl si z sladké třešně. Sen netrval věčně.

Znovu obchod zeleninou. A zásilka pomerančů. I brambory v pytlích nebo volně ložené. Zákazník ho prožene. Znovu tržbu spočítal a odevzdal bance. V tramvaji se sotva směstnal, posté jízda břichem města.

Uléhal a máchl křídly. Letěl zvolna nad krajinou, snesl se i k lázním s vřídly. Kolumbus nebeských světů – Pánek, ptačí kavalír! Proháněl se s pěnicemi korunami stromů, ach, než k ránu létal domů. V neděli si poležel, často létal celý den.

Je sobota a den končí. Pánek zase uléhá, aby snil sen ptačí. Mávne křídly, letí kamsi do dálek. Létá z kraje do kraje. V neděli si přispí, aby v mracích létací sen vnímal všemi smysly. Snad by tomu také bylo, nebýt zvonku u dveří. Hned po ránu návštěva, aniž by ji někdo zval.

Pánek vstává, jde otevřít. Cosi je tu ale jiné. Cítí se být jaksi lehčí, ani župan nesedí. Kroky znějí příliš tiše. Pánek dojde k zrcadlu – z hladké lochy na něj hledí pták, má lesklé peří!

Zvonek zvoní, neustává. Pánek trochu popolétne, k petlici si vzlétne. Ve dveřích je teta Míla, strýc Bořivoj a tři děti. Lenka, Jiří, starší Milan. Příbuzní jdou na návštěvu.

Neutrnou při objevu, bratranec, že stal se ptákem. To se nikdy nedovědí. Krátce k nohám tupě hledí – okouzleni jarabáčkem, honí jej až k podkroví.

Odpočívá Pánek v šátku, železnicí veze se. Však ta dálka uteče! „Synovec je na cestách,“ vysvětluje strýc Bořivoj cestujícím ve vlaku. „Oknem k němu vzlétl pták, vezeme ho ve vaku, ať si děti pohrají.“ Nijak se tím netají.

Na světě je jedno město a v tom městě stojí dům. V prvním patře toho domu, v kuchyni hned u okna, v kleci divný pták.

Poskakuje, poletuje, občas peří načechrá si. Málokdy si prozpěvuje, nesměle se k svému hlásí. Se setměním sní sen zvláštní.

Nemívají jej prý ptáci. On se mění v prodavače ovoce a zeleniny. Trpělivě váží celer, třídí svazky petržele, usměvavý k zákaznicím. Trpělivě snáší výtky, čistí pulty, stále svěží, vypisuje objednávky, ztělesněná pohoda.

Přepočítá denní tržbu, lehce kráčí k bance. Na vteřinu ohlédne se. A pronese tichá slova: „Zítra zase, zítra znova!“

Radost při nich sídlí v hlase.

Zdeněk Řezníček

O síle scénáře

V pubertě jsem na plátně obdivoval ani ne tak odvážné kousky hrdinů, jako jejich vtipné a duchaplné monology pronášené velice ležérně. Jak ti to uměli. Oči dvojrozměrných dívek, které naslouchaly u jejich kolenou, byly vlahé, a vůně slzí čpěla z kapesníčků mých sousedek ve venkovském kině. Ani sedadlo nezaskřípalo. Kluci, samá noha samá ruka, zase skřípěli zuby, nebo uvnitř brečeli. Oni ještě tak: Vole, Pavel dostal od fotra magnetofon a nebo: Mistr dneska povídal, že atd.

A roky šly. Nastoupila televize s jejím tzv. „živým“ vysíláním. Onehdy mi jeden mistr, který měl na starosti odbornou výuku učňů a byl hrdý na to, že „jeho“ kluci budou účinkovat v televizi při jakési soutěži, ukázal její scénář. Na levé straně se pravilo doslova: Moderátor „jako“ neumí zatlouci hřebík dvěma údery, později přijde učeň, který to hravě dokáže. Bylo mi toho televizního profesionála docela líto. Co všechno musí podstoupit. Doma je to kutil, má ověšené stěny spoustou polic vlastní výroby, italskými kachličkami obložené umakartové jádro koupelny, na chalupě chodník z hladkých balvanů, klenutý sklípek s nalepenými desetníky a tady dělá budižkničemu. Režisér mu nejspíš řekl: Tlučte vedle, nešťastníku, jenom se nezraňte, jak bychom to dokázali? Suverénní učeň pak přišel o bum, bum, hotovo. Že to cvičil hodinu v zákulisí a spotřeboval spoustu hřebíků je nabíledni. Jaké „spontánní“ bylo přitom hlasité povzbuzování spolužáků – přesně všichni najednou, jak při sborovém zpěvu – tak jak máchla ruka někde mimo kameru.

Jednou si brněnská televize pozvala význačného herce z Prahy. Seděl za stolem ještě s několika. Jeho vystoupení bylo na druhý den v práci komentováno: „Slyšela jste, paní, včera X. Y.? Strašně chytrej chlap!“ X. Y. se zatím několikaminutovou řeč učil celé odpoledne, jak mi indiskrétně prozradil při jednom náhodném setkání režisér pořadu.

Scénárista je mocný, z literárního dílka udělá televizní dílo, že sám autor dílka začne litovat času, který nad psacím strojem promarnil, když geniálnost se ubírá úplně jinými cestami; z lidí dělá úplně někoho jiného. Z pánů v letech dělá kašpary (potkáte-li je na ulici, jsou důstojnost sama), z trémistů mluvky. Co říci, když na silvestra houf herců na sedadlech v hledišti mohl puknout smíchy, zatímco my před obrazovkou jsme se jen zdvořile usmívali? A jak se umějí smát šedesátníci při rádoby zábavném pořadu z nějaké Lhoty, ve kterém se to hemží dvojsmyslnými lacinými vtipy…

A ještě radu P. T. ženám nespokojených se svým manželem: Napište mu scénář a něžně mu ho podstrčte a naléhejte, aby se ho naučil. Budete mít doma dokonalého muže. Přesně podle vašich představ. To bude nuda…

Richard Sobotka

Povídka

pořád se držely hice, kdo měl ještě co, rychle to ze sebe svlékal, cikáňata z domu hrůzy na protější straně starého hřbitova od batolat málem do věku dospělosti běhala po dožívajících hrobech nahá, byl na ně z okna dřevěného kutlošku pěkný výhled, i na zeleň staletých lip, osvěžující a inspirující, hice se držely i přes noc, nedalo se spát, jen dívat, poletovaly svatojánské mušky, snědá děcka v té tmě vidět nebyla, jen ukradené svíčky, se kterými lítala mezi hroby, vytvářela rej duchů, jako by se nebožtíci noc co noc vraceli zpátky na zem alespoň se podívat, jak si vedeme my dosud živí, no nic moc, mlátil jsem do pokřivených klapek psacího stroje od rána do noci, ještě mi scházelo pět šest či padesát stránek do dokončení příběhu, ulomené písmeno „C“ jsem permanentně nahrazoval písmenem „G“, co je to za nesmysl, povídá má věrná čtenářka Bety, žádné ženské přece nenarostou „gegíky“, ale „cecíky“, ber to obrazně, povídám, až na tomhle románu o zhýralém prastarém rodu, jehož poslední potomci ukryli rodinný poklad do rakve nebožky „Gornelie“ – rozuměj „Cornelie“ Hobelspan von Langweile v rodinné hrobce, o které nikdo neví, kde se nachází, až na té knížce zbohatnu, tak si koupím nový psací stroj a pak se ti nebudou pod tenkým plátýnkem růžové noční košile rýsovat „gegíky“, ale „cecíky“, a Bety se zasmála a povytáhla lem růžové noční košile přes nebezpečnou zónu, i když nebyl čas na hlouposti, naléhavým výzvám není radno odolávat, hned nato zdola ze hřbitova hulákal bezdomovec Louis, buď furt mlátíš do té písací mašiny, nebo vrzáš postelí, pojď kapku na čerstvý luft, než z toho totálně zmagoříš, jen běž, neměla Bety námitky, já si zatím přečtu poslední kapitolu, usadila se na opěradlu židle, pozadí v růžové noční košili pěkně vytvarované, kouřila cigaretu za cigaretou jako by vlastnila trafiku, zaujatě četla a také si utírala uslzené oči, hltala pokaždé vyprávění málem písmenko po písmenku, každou stránku pokrápala slzami, tohle bude světový bestseller, oklepávala do stránek rukopisu popel z cigarety, hulila pořád, i v posteli, hulila i dole v přízemí na toaletě, kam si uprostřed noci naléhavě odskočila a pro ukrácení dlouhé chvíle si vzala hrst listů mého rukopisu, v jedné ruce svíčku, elektrické dráty sice do patra dřevěného kutlošku vedly, ale jen dva, sytily jednu žárovku a jednu zásuvku, co chvíli proud vysadil, proto se všude po almarách válely hromádky zbytků svíček a sirky, jako u nějakých žhářů, v jedné ruce držela Bety zapálenou svíčku, ve druhé svírala přehršli listů rukopisu, doutnajícího čvaňháka mezi vymalovanými rty, pokaždé tam dole na hajzlíku seděla celou věčnost, četla a otírala slzy, slzela i pak, když v té polorozpadlé barabizně stoupala po chatrných schodech zpátky do mého kutlošku pod střechou, kde v těch hicech bylo i uprostřed noci vedro jako v pečící troubě, jednou se pod ní ty vachrlaté schody prolomily, hořící cigareta jí leknutím vypadla ze rtů, plápolající svíčka z ruky, málem tu provizorní ubikaci z desek prosušených sluncem na troud spálila na popel, bylo to bídné bydlení, však úřady pořád vyhrožovaly, že jednou do té šopky drcnou buldozerem a bude, a už to trvá nejméně deset let, ale měl jsem z podkroví krásný výhled na hřbitov, alespoň to, však bude líp, až si za prachy z Nobelovky za literaturu koupím honosný palác na nábřeží, takže požár, když se Bety vracela z noční návštěvy toalety, i ta růžová noční košile tenkrát už na ní začínala chytat, ale rukopis zachránila, hasit plameny nebylo čím, jen přírodními zdroji, přibíhal každý kdo měl nohy, snědí kámoši pouštěli do bujících plamenů sporé tělní tekutiny, až Louis mocným čuracím střikem, bohatě syceným od rána do rána pivem plameny uhasil, od té doby musí Bety na návštěvy ke mně do podkroví lézt po žebříku, když si v růžové noční košili, kterou snad ani nesvléká, přichází čas od času z nedalekého panelákového sídliště přepírat špatné svědomí, nebo šplhat zkratkou po větvi lípy, co roste na okraji hřbitova, a po střeše, k přepírání špinavého svědomí nepotřebuje Bety žádné prací prášky, docela jí stačí má jedenapůlpozicová postel, co se každou chvíli rozsypá a s rachotem spadne, tak co je s tebou, huláká Louis, už jdu, loučím se nerad s rozepsanou větou, co je to za kravské jméno, podivuje se Bety a píchá ukazovákem do jednoho řádku, jaktěživa jsem neslyšela, že by existovala nějaká „Gegílie“, to je „Cecílie“, povídám, přece víš, že písmeno „C“ je u téhle mašiny vsakry…

sedánky na vyleštěné žulové desce kdysi honosného hrobu jsme obyčejně dělali ve třech, jenže bezdomovec Toncek toho dne nějak falíroval, Louis si udělal větší pohodlí v proužkovaných plátěných kraťasech, jeden barevný proužek vedle druhého, jako by vypadl z cirkusu, vytáhl z houštiny okrasného záhonu další pivo, zručně otevřel uzávěr o náhrobní svítilnu, na, povídá, padal soumrak, cikáňata pořád rejdila s hořícími svíčkami mezi hroby, tady na čerstvém povětří jim bylo líp, než v zamaraseném paneláku domu hrůzy s nefungujícím vodovodem, ucpanými hajzlíky a pokálenými chodbami, seděli jsme s Louisem na leštěné žule, obřadně upíjeli pivo rovnou z lahve, šimral jsem se na hrbolatém nose, v prořídlé kštici a na zrostlé bradě, vyprávěl kapitolu příběhu, kterou právě ťukám do psacího stroje, co furt blbneš s historizujícími tématy, povídá Louis, copak neexistuje současnost, a rozmáchl doširoka paže, jen se rozhlédni a nebuď slepejš, a já na to: to mám psát o tom jak furt zírám z okna na hřbitov, klepu si na čelo, třeba, udělal si Louis na leštěné náhrobní desce větší pohodlí, jednou na hřbitově tak jako tak všici skončíme, odříhl a pokračoval: například právě dnes nad ránem kolegu Toncka rozkrájel vlak, usnul ten pako rovnou na kolejích a pokud by se snad ještě mohl probrat, tak by to bylo až v márnici, Toncek byl bezdomovec, stejně jako Louis, tvořili jsme na té náhrobní desce z leštěné žuly diskusní trio, jenže Toncek pokaždé jen mlčky naslouchal a při tom chlastal, kdežto vzdělanec Louis pokaždé chlastal a při tom filozofoval, Toncek připomínal mimino, neměl na těle chlup, kdežto Louis vousy a vlasy samá kudrlinka jako Robinson po návratu z letité dovolené na pustém ostrově, mohl by se tím závojem přikrývat o chladné noci, nebo třeba i utírat, pokud by se někdy myl, takže na té náhrobní desce, když Toncek natáhl bačkory, už budeme sedávat jen my dva, Louis a já, a znovu se vracím ke svému arcidílu: je tam láska a nenávist a věrnost a zrada, hájil jsem rozepsaný příběh, a navíc ten mamon, namítal jsem, čili hromada zlatých mincí ukrytá v rakvi poslední dědičky – psáno na mašině s ulomeným písmenem „C“ jako „Gornelie“, ve skutečnosti „Cornelie“, jenže nikdo neví do které hrobky nebožku „Gornelii“ – rozuměj „Cornelii“ Hobelspan von Langweile uložili, ale Louis máchá pažemi, jako by se proměnil ve větrný mlejn, o nás jak jsme tady bys měl něco napsat, jo, to bys teda měl, přisvědčila přičmoudlá krasavice Sena, spoře oděná jednou šňůrkou dole a druhou nahoře, a zavrtěla nám před obličeji snědou zadnicí, také ona věděla jaký text právě lípám list za listem ve svém podkroví s výhledem na hřbitov, nejen Bety, všichni tady byli mými věrnými čtenáři a mé prozatím nedokončené dílo důvěrně znali, když jsem právě nebyl doma lezli do mého kutlošku po žebříku i po střeše, tak vášnivé čtenáře aby člověk pohledal, jednou si v rukopise četla naráz celá cikánská kolonie z domu hrůzy na protější straně hřbitova, seděli porůznu na náhrobcích, půl dne jsem pak sbíral listy mezi hřbitovním kvítím, dalšího půl dne řadil listy podle čísel, i tak několik stránek scházelo, ale to snadno dopíšu, každý spisovatel nosí celé své dílo písmeno po písmenu v paměti, tak jsme tam s Louisem seděli a leštěná žula honosného náhrobku nás příjemně studila do zadnic, cikáňata už přestávala blbnout se světýlky a usínala rovnou na hrobech, kam právě padla, Bety slzela v podkroví nad prozatím posledními řádky rukopisu, Louis vytáhl z houštiny další lahve piva, hovořili jsme o životě a smrti, o nekonečnosti vesmíru a zámetích hvězd na obloze, o tom kde se pořád bere v řece voda a kam z květin a trávy mizí rosa po ránu, to je pohodička, pochvaloval jsem si, nad hlavou myriády hvězd, ta pravá pohodička bude, až budeme ležet pod tou kamennou deskou, řekl Louis, tak bohatí nikdy nebudeme, abysme si mohli dopřát leštěnou žulu na hrob, míním pesimisticky, náhlým vnuknutím se Louis posadil, ty by sis měl na to své psaní pořídit počítač, povídá, mlátit písmenko po písmenku do psacího stroje bylo moderní před sto lety, dnes je jiná doba, moderní, buď se přizpůsobíš, nebo nemáš šanci, a Louis se trochu nahnul na stranu aby mohl přes barevné proužky plátěných kraťasů pohodlněji vypustit ducha, nechali jsme ránu odeznít, hned pak oponuji, kde bych na počítačovou mašinu nabral prachy, a šimral jsem se v prořídlé kštici, už teď pro mne musí banda cikánská krást papíry, abych měl vůbec na co psát, a Louis máchl chlupatou rukou, jo spisovatelé, povídá, buď prachy mají a chrlí jedno bezduché dílo za druhým, nebo holt prachy nemají a píšou geniální díla jen do šuplíku…

nevěřil jsem svým očím, co za zjev se vydrápal po žebříku do mého podkrovního kutlošku, a ona Bety, no to jsem fakt zíral, už tak jsem pokaždé jako fascinovaný hleděl na její výzor v růžové noční košili, když si ke mně do podkrovíčka přicházela z nedalekého sídliště přeprat špinavé svědomí, nesvlékala tu svou modes robes ve všední den a snad ani o velkých svátcích, jen jednou, co se pamatuji, si navlékla slupičku květovaných šatů, pod tím nic, až jsem měl dojem, že konečně odpoví kladně na mou nabídku k sňatku a že právě v té chvíli uhodil rozhodující okamžik a dohodla s farářem stání před oltářem, prostě hotová věc, ale ona šla jenom na funus, nějaký prastrejda se poroučel, nic po něm nezůstalo, jenom ten popel a i ten kdosi pár dnů po funuse rozsypal po nedaleké louce a urnu rozbil, jenže tentokrát se vyoblíkala jinak než do růžové noční košile nebo do květované slupičky, měla na sobě dlouhé bílé kalhoty a střevíčky na šteklících a průsvitnou halenku, tys mne krucifix vyděsila, prohlížím si ji od hlavy k patě, nevěřil jsem svým zrakům, když jsem Bety poznal byla jen taková holka, to já jsem ji musel vycválat od bombarďáků ke šňůrkáčům, na trend s růžovou noční košilí přešla sama, z úsporných důvodů, a teď tohle, dlouhé bílé kalhoty, střevíčky na šteklících, průsvitná halenka, už jsem se lek, že mne přišel někdo vykrást, povídám, i ten její účes, jako Kolumbova plachetnice s plachtami na ráhnech v plném větru, no co co co, co furt vejráš jak spadlý z višně, kroutí Bety střídavě hlavou a zadnicí, udělala jsem terno s jedním prachatým fotbalistou, ani ten směšný baťůžek na záda jí nechyběl, měla v něm než tu růžovou noční košili a tu slupičku květovaných šatů, to se občas chudé dívce stane, že zakopne o štěstí, povídá Bety, čímž naznačila loučení s mým ubohým kutloškem v podkroví s výhledem na hřbitov, s postelí pro jednu a půl osoby, která se co chvíli s rachotem z hroutila, když se v ní neleželo úplně klidně, a koneckonců i s mou maličkostí, loučit se je pustý nesmysl, zamačkávám kdesi hluboko uvnitř sebe slzu lítosti, ještě jsem ani nedokončil příběh, a byl to příběh ve skutečnosti o nás dvou, Bety a já, růžová noční košile a má vypelichaná hlava, ale Bety už byla myšlenkami mimo, v duchu se candrala kdesi s prachatým fotbalistou po světových fotbalových stadiónech a po mořských plážích, ale ještě si zapálila cigaretu, přišla jsem si přečíst těch několik posledních řádků, co jsi za noc nadrásal, povídá, zbytek příběhu do úplného konce už si domyslím, povídá, a už zase sedí na opěradle židle, vystrkuje pěkně vymodelovanou zadnici, noří se do příběhu, a zase do listů rukopisu padají slzy a popel z cigarety, co je to za nesmysl, povídá a kouř jí malebně lemuje načančený účes, jak to, že ten mužský pocházel z kmene „Cermánského“, píchá ukazovákem do jednoho řádku, neboť si pamatuje, že písmenem „G“ zásadně nahrazuje ulomené a chybějící písmeno „C“, pohotově vysvětluji, že v tomhle případě je písmeno „G“ na místě, tentokrát totiž nenahrazuje chybějící písmeno „C“, takže musíš písmeno „G“ číst skutečně jako písmeno „G“ a Hermann tedy nepochází z kmene „Cermánského“, ale z kmene „Germánského“, a Bety si jen povzdechne, v tom aby se prase vyznalo, čte dál, posmrkává a kouří, kropí stránky slzami a posypává je popelem, až v nestřeženém okamžiku jí do pokroucených listů upadne i dosud nevyhaslý popel a listy hned začnou doutnat a než se Bety vzpamatuje, hoří rukopis sakumprásk, chrstám do plamenů právě uvařené kafe, pak vodu z lavóru, už začíná hořet i těch pár mých knížek, v plamenech se také kroutí fotografie Bety, co jí zbyla při pořizování občanského průkazu a kterou mi věnovala k posledním Vánocům, takže opět požár, jenže hasit není lautr čím, i když se po střeše derou dovnitř cikáňata, marně kropí oheň ze svých chabých přírodních zdrojů, konečně přihrčí pohotovostní zásahový vůz hasičské záchranné služby a chrstne do mého kutlošku obsah cisterny, voda by zaplnila středně velký bazén, no tohle jsi tedy přehnal, drží Bety škvarek své fotografie z občanského průkazu mezi dvěma prsty, upustí ho do spáleniště a už se ani neohlédne, ani políbení na rozloučenou jsem nedostal, Bety se nechává snést do přízemí v náručí sličného hasiče, a já vím: tohle je definitivní konec našeho příběhu…

tak jsem zase žil trochu jako Robinson na pustém ostrově v chajdě stlučené z vysušených prken na okraji hřbitova, ale pokud jde o Bety zahlédl jsem ji pak v jedněch novinách na přední straně ve společnosti vyhlášeného fotbalisty, kterého si právě kupoval další světový mančaft za děsivé miliony, a pokud jde o rukopis, i když neshořel sakumprásk bylo všechno na vyhození, co se dá dělat, i tak jsem ho měl písmeno od písmene vytesán do paměti, hned bych mohl ten příběh znovu namlátit do klapek psacího stroje, jenže v té mašině scházelo od zásahu hasičů dalších pět nebo šest písmen, s takovou by ta předlouhá povídka spíš připomínala válečnou šifru, jenže – Bety při jejím čtení slzela, cikáni a Louis žasli nad spoustami tolika popsaného papíru, tak tak, jenže teď momentálně byl můj život pod psa, protože ještě dřív, než jsem se rozhoupal co a jak dál, vyšplhali do očadlého kutlošku nějací lidé v civilu, strčili mi pod nos jakési průkazy, že jsou od policie, vyzvídali, co se jako stalo, nic, povídám, něco se stát muselo, trvali na svém, copak jsem jim měl vyprávět, že mne opustila Bety, prostě jsem usnul, tvrdím, usnul jsem se zapálenou cigaretou, lžu jako když tiskne, a oni se dohadují, jak velká asi vznikla škoda, žádná, povídám, až na to, že shořela jedna fotografie a jeden rukopis pár řádků před dokončením, na čem jste právě pracoval, vyzvídají, co to jako bylo, a já odpovím popravdě: povídka, hned se důkladně probírali v troskách rukopisu, i ten poslední zuhelnatělý list v demolovaném psacím stroji je zajímal, vyprávějte nám ten váš příběh, požádali, prostě jsem usnul v posteli se zapálenou cigaretou, uvedl jsem já od zásady nekuřák už kolikrát opakovanou smyšlenku, tohle nás nezajímá, vrtěli hlavami, vyprávějte příběh, který jste právě psal, dožadovali se, o čem to je, vyprávějte ho pěkně od začátku, vyděsil jsem se, má to přes dvě sta stran, namítám, vyprávějte jen to podstatné, řekli, erotické expozé, filozofické úvahy a jiné debility nás nezajímají, dodali, takže, začal jsem a trochu se zakoktal, je tam láska a nenávist a věrnost a zrada, citoval jsem své dílo, které nebýt požáru mohlo být na Nobelovku, ovšem při čtení je třeba dávat pozor, pokračoval jsem, chybí písmeno „C“, takže jsem na– něj používal písmeno „G“, což by neinformovaného mohlo zmást, jen máchli otráveně rukou, tohle vynechte, to je detail, nezajímala je jednotlivá písmena, povídejte, co dál bylo v textu, chtěli vědět, o čem ještě se tam jednalo, tak jsem jim sdělil, že o mamon, a co dál, vyzvídali, hromada zlatých mincí ukrytá v rakvi poslední dědičky – ale pozor – v textu kvůli chybějícímu písmenu „C“ napsáno jako „Gornelie“, tedy správně „Cornelie“ Hobelspan von Langweile, a oni byli po tom sdělení hned veselejší, to je ono, tleskli, žasl jsem, nikdy bych nevěřil, že někomu může udělat záměna dvou písmen takovou radost, kam tu bábu vlastně pohřbili, zajímali se, to nikdo neví, krčím rameny, jen vzpomínejte do které hrobky ji uložili, naléhali, jak bych to mohl vědět, krčím rameny, všecko jsem si vymyslel, a v té chvíli mi oči sklouzly otevřeným oknem na hřbitov, málem všechny hroby rozkopané, jen Louis s lahví piva v ruce dál sedí na desce z leštěné žuly, bezradně se rozhlíží co se to děje, stěhuje se hřbitov, ptám se a žasnu, budou na jeho místě snad stavět další supermarket, divím se, ale chlapci od policie vrtí hlavou, to lidé hledají ty vaše peníze, a najednou mi svítá: to mí snědí přátelé, podrobně znalí mého rukopisu podlehli klamu a mamu a hledali trakař plný zlatých mincí, ukrytých v neexistujícím hrobě Cornelie Hobelspan von Langweile, ale policeboys mne nenechávají domyslet, úředně dodávají: jste důvodně podezřelý z navádění k trestné činnosti hanobení ostatků a vykrádání hrobů, cože, nestačím se divit, nenechají mne ani vydechnout, hned pokračují dál: kdo všechno ten váš rukopis četl, ptají se, všichni, říkám popravdě, ale dobře vím, že úplně všichni ne, protože Nobelova cena za literaturu za něj prozatím udělena nebyla, až pozdě večer to vyzvídání skončilo, ale dřív než detektivové z mého apartmánu odešli ještě utrousili, že úprava hřbitova do původní podoby bude pěkně mastná a půjde na můj účet, no pozdravbůh, kde na tohle vezmu peníze, jen co jsem osaměl práskl jsem sebou zničený do postele, ale ještě jsem nestačil zamhouřit oči, když se otevřeným oknem protáhla dovnitř snědá kráska Sena, oděná jen do dvou šňůrek, a vtiskla se ke mně do postele, ale tak nešetrně, že se to zařízení s rachotem zhroutilo, aťsi, tuhle noc spadlou postel řešit nebudu…

snědí přátelé a pobratim Louis měli starost co se mnou, kdy začnu psát nový příběh, což o to, námět by byl, tentokrát to fakt bude příběh ze současnosti, povídka o vzdělaném bezdomovci Louisovi a o mně jak drásám příběh za příběhem a také o snědé krásce Seně, která se bez okolků vetřela do uvolněné postele, abych nebyl tak sám, jenže na– růžové košile nosila jen ty dvě šňůrky, bude to příběh o dožívajícím hřbitově ze kterého už bylo všechno cenné ukradeno a zpeněženo ve sběrných surovinách, také o nezměrné hlubině kosmu a o tom, kde se pořád bere voda, která sytí řeky, jenže v psacím stroji kromě písmene „C“ scházelo nejméně dalších šest písmen, tohle nemá cenu, šifrovaný příběh sice ještě nikdo nenapsal, ale také nikdo nečetl, a celý zoufalý jsem raději sestoupil po zuhelnatělém žebříku do přízemí a šel si sednout za Louisem na leštěnou žulovou desku hrobky, kterou se hledačům zlatého pokladu nepodařilo ani zaboha odsunout, protože na ní Louis furt seděl a zíral na to dění kolem, pili jsme pivo, kterého měl Louis porůznu po hrobech poschovávanou zásobu, padal večer, hvězdy se nám sypaly na hlavu a kolem půlnoci se Louis ptá, o čem to bude tentokrát, asi o ničem, říkám popravdě, o nápady by nouze nebyla, ale mašina nadranc, tohle vážně nemá verka, prostě jsem práskl se spisovatelským řemeslem, pověsil je na hřebík, jak se říká, ale je mi smutno a derou se mi slzy do očí, Louis zůstává v klidu, nikdy není tak zle, aby nemohlo být líp, povídá a položí se na záda na tu žulovou desku náhrobku, aby měl větší pohodlí, podívej těch hvězd, dostat se tak na některou z nich, to by byla paráda, míní, a zase hovoříme o hlubinách kosmu a o tom co sytí řeky a proč je život takový, jaký je, až nakonec tam na té leštěné žulové náhrobní desce usneme…

nestačil jsem zírat, když jsem se za rozbřesku vyšplhal po ohořelém žebříku zpátky do svého kutlošku, pochroumaný psací stroj šoupnutý do kouta, na stolíku klávesnice počítače, monitor, bedna počítače, šňůra v zásuvce, kde se ten krám tady nabral, nestačím žasnout, snědá kráska Sena se směje, jak se na tom vůbec pracuje, kroutím bezradně hlavou, to je jednoduché, povídá Sena, zmáčkneš tohle a tohle a tohle a můžeš psát ty své bláboly, povídá kráska Sena, jenže jsem zvyklý psát na– „C“ písmeno „G“ namítám, naučíš se, povídá Sena, oděná jen do dvou šňůrek, člověk se musí pořád učit, o čem budeš psát teď, vyzvídá, bude to úplně nový příběh, říkám, a myslím, že bude o nás dvou, povídám po pravdě, tak fajn, souhlasí snědá kráska Sena a tím je pro ni záležitost mého spisovatelského řemesla vyřízena, jde si po svých, sám se musím trápit s tou moderní mašinou, kam sáhnout, na co sáhnout, jak do příběhu dostat ideu, mačkám, zkouším, jenže po obrazovce monitoru pořád běhají cifry, obrázky, zírám na to jako blázen, tuhle mašinu už někdo používal, a nestačím se divit, po obrazovce lítají údaje o počtu raket a jejich doletu, vojenská letadla, tanky, obrněné transportéry, stav armády a možné cíle jejího nasazení, vejrám na monitor jako spadlý z větve, generální štáb armády měl v té chvíli své – v mém kutošku, ale co, pár přiblblých údajů mne přece nerozhodí, nalistuji prázdnou obrazovku a začínám ťukat první slova příběhu o snědé krásce Seně, o bezdomovci Louisovi, o svěžím výhledu na dožívající hřbitov, o hvězdném dešti a také o řece, kde se v ní pořád a pořád bere voda, ty jedeš, chválí mne o přestávce na oddych Louis, má pravdu, jedu jak fretka, písmena skáčou sama na monitor, jen mne trochu mate starý zvyk psát na– „C“ písmeno „G“, ale to se pak snadno opraví drobným fíglem, kdy nechám všechna písmena „G“ zaměnit za písmena „C“, jen nevím, jestli pak nebude na– „Gengela“ všude napsáno jméno „Cencela“, to se uvidí, pořád píšu, jen když snědá kráska Sena přinese něco k jídlu dám si přestávku, a také když pod námi padá postel, ale i tohle snědá kráska Sena vyřešila, do jednoho rohu umístila vysloužilý psací stroj, další tři rohy podstavila knížkami, a je po problému s padáním postele když právě máme divočejší diskusi, nebo sny, i jinak, někdy Sena usedne na opěradlo židle, kouří a čte si v rukopisu a popel a slzy jí prší do počítačové klávesnice, heleď se, povídám, až s tím budu hotov, bude potřeba ten příběh také vytisknout, ale tiskárnu nemáme, Sena jen mávne rukou, aj tiskací mašina bude, nestará se, všecko nejde udělat naráz, a čte dál a pořád při tom sypá popel z cigarety a slzy z krásných oči do počítačové klávesnice, ta naštěstí není z papíru, takže bezprostřední ohrožení požárem nehrozí…

už jsem byl s tím příběhem téměř u konce, scházely možná ještě tři stovky slov a nějaký dojímavý závěr, když se jednou snědá kráska Sena rozčílí: tohle tam přece nemůžeš dát, povídá, že tady jako chodím oděna jen do dvou šňůrek, je to pravda, namítám, literatura musí zobrazovat život, jsi přece snědá kráska a je horko, přímo hic, dodávám, takové hice nepamatuju, je vůbec div, že ty dvě šňůrky na sobě sneseš, hice nehice, povídá snědá kráska Sena, tyhle prasečinky o mně psát nebudeš, prohlašuje kategoricky, tak podívej, povídám, prodiskutoval jsem to s Louisem, nevidí na tom nic závadného, Louis je staré prase, namítá Sena, co kolem něj jdu plácne mne a kdo ví kde všude mne už osahával, a krom toho každému vykládá, že jsi se mnou dělal pěknou trefu, tak tohle mne fakt dožralo, aby se mi můj nejlepší kámoš posmíval kvůli mé známosti, hned večer mu to vytmavím, bejkovi, ručně a stručně, jsem naštvaný, a esli na tebe ještě někdy těma pazourama od piva šáhne, vyhrožuju, klidně mu nabij držku, souhlasí snědá kráska Sena, ale tady v tom povídání musíš na– šňůrek napsat kalhotky, to bys napřed musela nějaké ty bombarďáky nosit, bráním se, jenže pak by to všechno ztratilo grády, jsem nešťastný a argumentuju: heleď je přece krásné, že máš vlasy jak roští, mandlové oči a pěkně vyboulenou zadnici, i ta jizva na podbřišku po operaci slepáku ti sedí, to bych jinak mohl psát třeba o papundeklové manekýně z výlohy obchodu, chápeš, ale snědá kráska Sena se dál rozčilovala nad mou netaktností, ťukala při tom do klávesnice, obrazovka monitoru chvílemi černala, pak zase bledla, nakonec snědá kráska Sena uhodila na jakousi klapku a obrazovka zůstala čistá jak slovo boží – a celý ten můj nadrásaný příběh definitivně z paměti počítače vymazala, už jsem z té počítací mašiny nevydoloval ani písmenko, hned pak snědá kráska Sena odběhla po střeše a větvi lípy někam pryč a když se po chvíli vrátila, měla na sobě kalhotky bomarďáky a nahoře byla ofačovaná květovaným závěsem, pořád byla krásná, ale už to nebylo ono, a tím vlastně definitivně skončil další příběh…

nebyl ještě všem dnům konec a život šel dál, i když snědá kráska Sena už za mnou do podkrovního kutlošku nikdy nepřišla, zato se ve vyžhaveném podkroví ukázal Dežo, a nějací mužští ve vojenských uniformách, olepení zlatými hvězdičkami a barevnými stužkami, dole stál obrněný transportér s ostře nabitými zbraněmi a dvě tři naleštěné limuzíny, hřbitov obsadila rota maskovaných výsadkářů, snědí kámoši vyděšeně zírali z oken panelákového domu hrůzy, co se to jako děje, tady je hic mručeli válečníci a crčel z nich pot, a hned k počítači, je to ten ztracený computer, jásali, evidenční číslo souhlasí, takže mašinu máme, oddechli si, Dežo se dělal v koutě neviditelným, bylo mu patnáct, ale vypadal na padesát, tys to prásknul, ptám se, Dežo krčí rameny, dali pětikilo, argumentuje, ten by za pětistovku klidně prodal svou mámu, pak lampasáci začali dotírat, kde jsem počítač vzal, krčil jsem rameny, co jsem s ním dělal a co jsem na monitoru viděl a co jsem neviděl, pořád jsem krčil rameny, jestli jsem nějaké texty tiskl nebo odesílal internetem, na čem asi tisknout, taková blbost, to přece viděli sami, tiskárna ještě nebyla dodána, a internet, co to ksakru je, to se budu muset zeptat Louise k čemu to je, dál se oficíři ptali, s kým jsem o obsahu paměti hovořil a komu jsem informace předal, jestli jsem texty kopíroval na disketu nebo vypálil na kompaktní disk, nevěděl jsem o čem mluví, jako by ke mně hovořili španělsky nebo čínsky, absolutně jsem nechápal oč jim jde, tak podívejte, milý pane zlatý, povídá ten nejnaleštěnější, zcizil jste vojenského zařízení plné vysoce utajovaných informací, nestačím žasnout, ale oni mleli dál po svém: za to je sazba deset až patnáct let, nevím o čem je řeč, opakoval jsem tak dlouho, až jeden z těch vojenských papalášů o mně prohlásil: je to hňup, neví nic, je fakticky úplně blbej, a ještě dodal: posbírejme ty saky paky a vypadněme, jinak se v tom hicu uškvaříme, sotva i s tím krámem sakumprásk vypadli a ti jejich maskovaní kumpáni odhrkali s obrněným transportérem a vyklidili hřbitov, slezl jsem po střeše a po větvi lípy užít si čerstvého povětří, seděli jsme pak po zbytek dne a ještě i večer až dlouho do noci s Louisem na leštěné žulové desce, házeli do sebe pivo za pivem, hovořili o tom jak snadno by mohla vypuknout třetí světová válka, jsou to volové, uzavřel Louis trapnou kapitolu, večer už měkce padal, pokoušeli jsme se dozírat až na dno hvězdné propasti nad hlavou a dohádat se smyslu života, pak jsme chvílemi na té žulové desce i trochu zadřímali a když jsem se nad ránem vydrápal zpátky do svého kutlošku, ležela v posteli Bety v růžové noční košili, která jí tolik slušela, jednou mne z tebe fakticky klepne pepka, tvářím se infarktově, co fotbalista, ptám se, nic než obyčejný hňup, odfrkla Bety, strefoval se mi balónem do hlavy, no a co, povídám, je fotbalista, umí to s míčem, a Bety na to: rozbíjel hospody, a já: to bujní fotbalisté občas dělají, a Bety: a prodával mne kamarádům, aby měl na zaplacení škody a na chlast, na to už jsem protiargument nenašel, Bety utřela slzičku a povytáhla růžovou noční košili přes nebezpečná místa, co jsem mohl dělat, vzal jsem nabídnuté místečko, vidím, že jsi tady ledacos povyspravil, narážela Bety na postel zpevněnou psacím strojem a knížkami, jo, milá zlatá, pomyslel jsem si, životaběh se zastavit nedá…

na oslavu návratu Bety jsem natahal do kutlošku věnce a kytice z celého hřbitova, snědí kámoši mi ochotně pomáhali, Louis otevíral pivo za pivem, cikáňata zahrnula Bety kradenými cigaretami, všichni se veselili a všem bylo dobře, jen já pořád kapku nostalgie, nevím jak dál, šimrám se v prořídlých vlasech a na zarostlé bradě, nemám psací stroj ani papíry, copak takhle mohu začít něco drásat, o nápady nouze nebyla, kdežto s materiálním zajištěním jsem si fakticky rady nevěděl, ale v hloubi duše jsem tušil, moc starat jsem se nemusel, a fakt že jo, už o dva tři dny později stála psací mašina na popáleném stole, vedle kupa nepopsaných papírů, no vida, zase mohu mlátit dnem i nocí do klapek fungl nový příběh, jen na– ulomeného písmene „F“ musím používat písmeno „E“, takže například slovo „fantazie“ bude mít tvar „eantazie“ a Bety zase bude šílet, co je to za blbost, na– „František“ vznikne „Eantišek“, Bety bude nějaký čásek celá zmatená, než si zvykne, pak zase bude skrápět text rukopisu dojatými slzami a posypávat nadrásané listy popelem hořících cigaret, když v růžové noční košili usedne na opěradle židle, když si čas od času přijde ke mně do kutlošku přepírat špinavé svědomí, a kámoš Louis mínil, když jsme o podvečerech popíjeli pivo a pak leželi na leštěné žulové desce náhrobku a hleděli na nebeskou hlubinu prosetou hvězdami, že tentokrát to bude vážně trhák, však je načase, říkal jsem skromně, konečně by uhodit mohlo, aby to furt nebylo jen tak darmo psaní, a život s výhledem na krchov, věčně švorc a holý jak ta lipa, a jak jsem se na té leštěné žulové desce fajnového hrobu převaloval a dělal si větší pohodlí, poprvé za celičký ten čas mi padl zrak na jméno, vytesané do náhrobku a celý vyjevený jsem četl CORNELIE HOBELSPAN von LANGWEILE, a sakra, pořádáme s Louisem mejdany na žebřiňáku plném peněz, došlo mi, ale hned jsem pustil hříšnou myšlenku z hlavy, jako bych se nepamatoval, že jsem si všecko sakumprásk vymyslel, ať tak či tak, furt jsem měl pocit, že život je krásný a stojí zato ho žít, těpic, plácli jsme si s Louisem dlaněmi na dobrou noc, vzal jsem to do svého kutlošku zkratkou po větvi lípy a po střeše, Bety už ležela v posteli podstavené vylágrovaným psacím strojem a knížkami, co teď budeš dělat, povytáhla růžovou noční košili přes nebezpečnou zónu, takové výzvě nelze odolat, ale hned pak jsem přitáhnutím v objímce rozsvítil žárovku, zavěšenou na dvou drátech nad rozviklaným stolíkem, natáhl do rozhrkané psací mašiny čistý list a začal natloukat do vyviklaných kláves fungl novou povídku…

Lubomír Man

Jak (ne)napsat povídku

Dostal jsem za úkol napsat povídku na šest stran. Úkol to pro mne úplně nový, protože, řečeno po malířsku, jsem spíš tvůrcem velkých pláten. Nemám ani tušení, za který konec bych měl takovou povídku chytit a kde ji rozmotat. A tak jsem pár nocí rozvažoval, jak si s tímhle poradit. Napsat krátký příběh ze svého života? Anebo si prostě něco vymyslet? To první mi připadalo správnější, autor má brát z vlastní zkušenosti a přitom to nemá být jen příběh pro příběh, ale má v něm být i jakási morální výzva.

V tu chvíli jsem na to přišel. Napíši, jak jsme kdysi dávno na jednom zájezdu vyměňovali v Zakopaném peníze. Transakci prováděl za všechny účastníky sám vedoucí výpravy na chodbě jakéhosi hotelu, pak vyšel ven a s blouznivě šťastným výrazem nám oznámil, že dostal od překupníka desetkrát víc zlotých, než jak bylo domluveno. Svůj omyl poznal ovšem i onen Polák, vyrazil z hotelu, ale to už celá naše výprava v počtu kolem třiceti lidí byla na zběsilém úprku směrem k polským radovánkám wodce wyborowe. Byl to netradiční pohled, třicet Čechů v nejlepších letech v bohatýrském sprintu a za nimi belhající se stařec, proklínající český národ tak ozdobně, až se kameny kolem polského lyžařského ráje zelenaly.

Tu mé smysly jak by zachytily ozvuk dávných husitských chorálů, cosi zkoncentrovaného z Jiráskových Starých pověstí českých, a vyrazil jsem kupředu rychlým záběrem. V několika vteřinách jsem všechny předběhl a postavil se proti stádu chlapů, dupajících do asfaltu jako Valaši. Na čele poskakoval sám vedoucí, hrst bankovek se v trysku snažil zasunout do náprsní kapsy zimníku, a ve zrudlé tváři mu seděl divoký skrblický výraz. Ohnal jsem se po něm, chytl ho v letu za rameno a zařval mu zblízka do tváře: „Ty peníze navíc musíte vrátit, jinak je zle.“

Byl to zázrak, ale on se opravdu zastavil. Má výhrůžka ho zmátla, navíc mě ve výpravě pořádně nikdo neznal, a jemu došlo, že vlastně neví, co jsem zač. Takže se zničeně obrátil, šel vstříc už skoro udušenému starci, a bylo to, jako by kráčel do Canossy. Zatímco na mou hlavu letěl mrak nadávek a prokletí, z nichž se sice nevyplnilo nic, ale dál už se mnou nepromluvil ani dobromyslný šofér, na výměně nezúčastněný.

Propána, to to dopadlo! Není toho ani stránka a je to černobílé až hrůza. Kdepak, takhle se povídka psát nedá. Jsem moc bílý, v tom to je. Třeba se poohlédnout po příběhu, ve kterém jsem byl pouhým divákem – to jediné mohlo vyznít pravděpodobně. Tak třeba jsem se zúčastnil školení mladých prozaiků u Slapské přehrady. Přednášky starších autorů zde byly sice zajímavé, ale mnohem víc mě upoutávalo, co se dělo pak, v kruhu nastupující generace spisovatelů, když se se jejich předchůdci odebrali na lože. Přítomní byli vesměs povoláním redaktory, ať už v našich nakladatelstvích, či v kulturních časopisech, ti nejméně významní pak pracovali v kulturních rubrikách novin. Šlo o výbornou partu, kde se přátelské vztahy dotvrzovaly různými ujednáními. Tak například: „Hoši, příští rok mi u nás vyjde knížka, ale tu nechme být, jde o další, co teď dopisuji. A tu bych dal rád k vám, Bedro, jo? No a samozřejmě, ty mi dáš zas k nám tu svoji novelu. A Venco, tebe bych si představoval jako nejideálnější personu pro předmluvu. Já ti za to píchnu v polemice s Brázdou. Recenze by pak mohla vyjít u tebe, Vlastíku, a ve všech vašich rubrikách, hoši, jakbysmet. Ano, do našeho sborníku jste už byli schváleni. No a co řeknete na Heřtovou, jak si tady pouštěla pusu na procházku. V Praze už má utrum, ale ty by ses jí měl ujmout, Jirko, i u vás v Budějovicích.“

Tak a podobně se debatovalo dlouho do noci. Heřtová už dávno spala, protože s ní po jejím kritickém příspěvku na adresu přítomných dál nikdo nepromluvil, ale ani ve snu se jí asi nezdálo, že byla zrovna vyčleněna z nastupující české literatury. I já jsem měl vlastně namále (z podobných příčin) a pohyboval jsem se mezi přítomnými spíš jakoby na záruku. Poposedával jsem od hloučku k hloučku a oči jsem vyvaloval na všechny ty úmluvy jako venkovan na zhýralý zámek. Připravovaná díla se zde zabezpečovala jak hrady, hloubily se kolem nich příkopy a stavěly festovní hradby, schopné odolat zubům jakékoli kritické myši. Jen se čtenářem se jaksi nepočítalo. A pokud ano, pak jen tak, že není nic lehčího, než ho s pomocí domluvených referátů zpracovat pěkně dokulata. Uvidí-li přece v předmluvě černé na bílém, že autor nejjasnější hvězdou na současném literárním nebi, nezbude mu nic jiného, než to vzít jako fakt a hlásat ho dál.

Myslím, že už cítíte, že s tímhle tématem by se dalo něco podnikat, rysy jednajících postav trošku prohloubit a povídka by byla jako víno. Ale já prchám, protože dobře vím, co by to znamenalo, a vy to víte také.

Takže poodejdu k něčemu obecnějšímu. Tak třeba pracovní kolektiv – to zajímá skoro každého. Vrátím se léta nazpátek, ke skupině asi dvaceti lidí ve vzdáleném městě. Vedl nás tam tehdy mladý, schopný a energický vedoucí s jedinou vadou. Ale jakže to řekl Shakespearův Hamlet?

„I kdyby jinak oplývali ctnostmi až nadlidskými, ryzími jak milost, úhonu berou v soudu veřejnosti, jen pro tu jedinou chybu. Špetka strusky tak stačí zhanobit a zostudit nejčistší kov.“

Struska v kovu našeho vedoucího působila tak, že si tento pěstoval v kolektivu oblíbené lidi, většinou podle jiných než pracovních měřítek. Přivezl z Krkonoš sadu fotografií, dal je kolovat, a ti správní okamžitě pochopili, co je třeba dělat: „Jarouši, ty jsi božský, tenhle záběr je fantastický, báječné!“, křičeli tak a podobně jeden před druhého, třebaže na fotografiích byly jen podivné šmouhy a jinak na nich nebylo nic vidět. Což ovšem nadšení oblíbeneckého kroužku nesnížilo o jediný decibel. Čert vzal, vypadá-li tohle jako černoch v tunelu a má to být Sněžka, prokrista, o to teď přeci nejde, jde o prémie, výkonnostní třídy a další výhody, a tak hulákejme, co hrdlo snese. A prosťáčci jsou támhleti hoši se slabým žaludkem, kteří se právě zvedají a mizí kdesi na chodbě. Však on jim to Jaroušek spočítá.

A Jaroušek opravdu spočítával, měl paměť a dával naivním domýšlivcům zabrat tím víc, čím víc popřál dobře vychovaným: ve všem, co už bylo shora uvedeno. Výsledek byl strašlivý. Mezi Jarouškovými podřízenými se odehrávalo masakrování, proti němuž byla jatka na Piavě čajovým dýchánkem. Neoblíbení se probouzeli ze snů se smrtelným chropotem v hrdlech, protože se jim už nezdávaly jiné sny, než takové, ve kterých je oblíbení pobíjeli železnými tyčemi a topili ve smrdutých bažinách, když pomoc nebyla široko daleko. A přestálé hrůzy se ještě vystupňovaly při nástupu do práce, kdy mučení spatřili své mučitele v ostrém denním světle. Rozdráždění nočními běsy se na sebe všichni vzájemně vrhli a bitva zuřila bez oddechu, přerušovaná snad jen okamžiky, kdy se s pláčem nebo bez pláče klepávalo na Jarouškovy dveře, aby se mu referovalo o nových potyčkách či o stavu těch starých. A Jaroušek se usmíval, jen občas zavrtěl hlavou, jakoby údivem, kde se v těch lidech bere bere tolik záštiplnosti a chuti se rvát. Sám nad věcí, nepotřísněn, jen si tak podle Mao Ce-tungova hesla seděl na hoře a pozoroval boj tygrů v údolí.

Konec byl smutný. Vzájemný boj nás kosil jako mladé osení, někteří předčasně zemřeli, další se zbláznili a pár jich též odešlo. Jaroušek zůstal a má prý teď v kancelářích jenom mladé neopotřebované síly.

Vidíte, tak tohle vyšlo skoro jako minipovídka. A možná i povídku bych na daný námět svedl, kdyby se mi ovšem detaily téhle historie už nevykouřily z hlavy. Tak raději zkusím něco, co mě pálí dodneška. Snobi. To je pochoutka. Hemží se jich kolem celá hejna a množí se rychleji, než komáři za vlhkých měsíců. Začínají se líhnout už na středních školách, když se chystají na svůj první lyžařský zájezd. Lyže musejí být přinejmenším rossignolky, vázání marker a oblečení adidas. A až trochu povyrostou, potkáte je na rohu známé ulice a vyslechnete tento rozhovor:

„Hoši, zařízeno, ten doktorát mi přece jen povolili. Břeťa utřel nos. Nejdřív se chechtal on, myslel, že jsme ze hry a on to má na sto procent. A teď se všechno otočilo vzhůru nohama. Co se u nich bude dít, až se o tom mém doktorátu dovědí, u toho bych chtěl být, ti snad rozbijí i svou sbírku čínského nádobí.“

(Kdysi jsem takovýto rozhovor opravdu vyslechl a tehdy mi též v mozku odumřely všechny buňky, usilující o akademické pocty.)

Ale to už támhle kráčí moje známá a žádá mne, abych jí vzal do kurzu dceru. Chce, aby si do roka udělala anglickou státnici. Nevinně se jí zeptám, oč jí jde v první řadě. Aby se dcera naučila anglicky, anebo měla v ruce papír? Zavrtí nade mnou hlavou, jako nad ztraceným případem a mám pokoj.

Přijdu domů a zvoní telefon. Zvednu sluchátko a na druhé straně se ozve: „Tady doktor Silný.“ Silného znám a nechápu, proč se mi představuje včetně titulu. Ale vlastně chápu, vždyť on se tak představuje, i když kupuje zeleninu, nebo si dává opravit boty. Používá titulu jako bubnu s paličkami, kterými vybubnovává na všechny strany, co je zač. A má s tím úspěch, proč to nepřiznat. Vrchní, šatnářky, prodavačky – samozřejmě též snobi – se mu klaní až k zemi. A o to přeci jde.

Dlouhý večer mě zavede do kavárny. Támhle v rohu sedí známý, o kterém vím, že studuje dálkově inženýrství. A celý večer od něj slyším tuhle písničku: „Počkejte, pacholci, až toho inženýra dostanu, to pak uvidíte, co se bude dít, ježíšmaria, už aby to bylo tady, já z vás nadělám cucky.“

Pozoruji jeho krvelačné grimasy a je mi jasné, že v jeho hlavě má titul podobu rychlopalné automatické zbraně, kterou bude, až se mu dostane do ruky, plnými dávkami kosit vše živé. A až ho příště potkám, poznám, že už má titul v kapse podle toho, že mi neodpoví na pozdrav. Jedna kule tedy zbyla i na mne.

Ale nemyslete, se snoby je i legrace. Zkuste třeba některému z nich říci, že je snob, a ještě to doprovoďte konkrétním důkazem. Rozzlobí se tak, že se budete divit. Svědčí to o dvojím. Za prvé: žádný snob, ani ten nejčistokrevnější, nemá ani potuchy o tom, že je snob. A za druhé: každý snob má snobství za cosi hrozně pod úrovní, což se jeho (viz za prvé) vůbec netýká.

Z toho by se dalo vyjít a snobům by se v žádném případě nemělo zamlčovat, čím jsou. Vpálíte-li jim to tedy mezi oči, přinutíte je na vteřinu přemýšlet. Názor, že jsou snoby, samozřejmě odmítnou, ale možná si v koutku duše připustí, že se tak mohou někdy, někomu, a za jistých situací jevit. A dají si na své největší vybranosti pozor. Už tohle by byla pro lidi kolem velká úleva. A ještě dovětek z oblasti titularitis. Kdesi jsem četl, že v Anglii je možné znemožnit se společensky už jen tím, že člověk při představování uvede svůj titul. Tohoto poklesku se dopouštějí většinou lidé z kontinentu, neznalí anglických mravů. (Jako by tím ti Angličané chtěli říct: Víš co, kamaráde, strč si ten cajk za klopu, my si počkáme, až čím zazvoní tvé pravé jméno.)

Hleďme, šestá stránka je tady a povídka se mi zas neurodila. Tak až příště.

Karel Pexidr

Jak se stal z Alberta Einsteina věčný student

Když jsem tu historku slyšel poprvé vypravovat, také jsem jí nevěřil. Postupem doby jsem si na ni však docela zvykl.

Jak známo, opustil Albert Einstein v roce 1933 Německo a emigroval do Spojených států. Bez okolků byl přijat jako profesor na výzkumném institutu v Princetonu, kde se okamžitě ponořil – alespoň tak si to představuji – do své přerušené vědecké práce. Mám dojem, že změnu země a krajiny ani nezpozoroval.

Nějaký čas byl klid, protože Einsteina v institutu – jak by ne – uctívali a znali. Potom však jakýsi úřední orgán vyšťáral, že Albert Einsten je cizinec; hned na něm začali požadovat všelijaké papíry a dokumenty. Cizincům se totiž ve Spojených státech ze zásady nevěří.

Albert Einstein buď měl ve svých věcech zmatek anebo snad cestou nějaké písemnosti poztrácel, zkrátka nemohl doložit řadu školních vysvědčení. Zejména vysvědčení z obecné školy chyběla naprosto a docela. Tím vznikl v úřední hlavě nevývratný dojem, že Albert Einsten snad tuto školu vůbec nenavštěvoval. To bylo ovšem zlé. Přílivu cizinců bez elementárního školního vzdělání se totiž Spojené státy zuby nehty brání.

Nakonec moudře usoudili, že když už Albert Einstein v zemi je, nechť pobude, musí se však zapsat do prvé třídy školy základní čili obecné, aby tak alespoň dodatečně uvedl svou osobu do souladu se zákony, které Amerika svému lidu dává.

Stalo se tedy, že Alberta Einsteina vtěsnali do úzkých školních lavic k ostatním žákům prvé třídy obecné. Vypadalo to ovšem podivně, rozměry a tvarem těla se k tomu vůbec nehodil – seděl tam jako hroch mezi opičáky – nad tím se však v Americe, v zemi protikladů, nikdo nepozastaví. Jak jinak má se čelit dotírajícímu nebezpečí negramotnosti?

Albertu Einsteinovi, zdá se, nepřipadala zpočátku ta změna nijak významná. Hluku a nepořádku ve třídě si tuze nevšímal – jak by byl býval mohl vědecky pracovat, kdyby se nechával vším vyrušovat – a také vlastní výuka nezanechávala v něm žádný konkrétní dojem, z něhož by mohl soudit, že v té či oné formě skutečně probíhá a existuje.

Tak minul měsíc, možná i dva.

Jednoho dne při hodině psaní – právě se učilo písmeno g – nachýlila se učitelka k Einsteinově kosmaté hlavě; zřejmě se chtěla přesvědčit o stavu jeho grafické dovednosti. Albert Einstein v té době řešil jakési principiální rovnice stran pohybu v gravitačním poli a křížemkrážem popsaná stránka se fyzikálněmatematickými symboly „g“ jen hemžila.

„Tohle jsem v životě neviděla,“ učitelka nevěděla, má-li se zlobit, nebo smát. Pak v ní zvítězila pedagogická touha:

„Okamžitě to přepíšeš!“ velela a bleskurychlým tahem pera stránku červeně přeškrtla.

Albert Einstein přeškrtnutou stránku zmateně prohlížel, načež ji zmuchlal a zahodil. Jeho geniální mozek ji okamžitě označil za neplatnou. S neobyčejným elánem vrhl se znovu do díla a hle! – počítání mu vycházelo tentokrát bezvadně a skvěle.

Bohužel, s psaním tomu bylo přesně naopak. Učitelka nemohla jinak, než ošklivě zkritizovat jeho rozházená písmenka slovy:

„Ty jeden kuliferdo, takhle se píše g?“

Einstein, zachumlaný do svých závratných výpočtů, na tuto poznámku nereagoval. Patrně ani nepochytil, že byl osloven. Hlas učitelky pro něj v té chvíli znamenal tolik jako bzukot mouchy, možná že ještě méně.

Naproti tomu učitelka, poté co Einsteina objevila, vyhradila si pro něj veškerou svou budoucí péči.

Hned druhého dne jej vyvolala. Jakýmsi zázrakem vymotal se učenec z lavice a důstojně přistoupil k tabuli.

„Dostaneš úkol. Napíšeš velké tiskací E. Potom nějakou větu, která od tohoto písmena začíná.“

Einstein opravdu napsal velké tiskací E.

„Je šišaté.“ poznamenala učitelka, „a teď větu.“

„EMA MÁ MÁMU,“ „EVA NOSÍ BOTY,“ „EDA BUDE BIT,“ napovídali spolužáci.

„Bože, ten je natvrdlý,“ povzdechl si kdosi.

Einsten opravdu ani neslyšel, ani sám na žádnou kloudnou sentenci, na něž je slabikář tak bohat, nepřipadl.

Pak se široce rozkročil, jak měl ve zvyku při styku s posluchači, a doplnil několika rozmáchlými tahy:

E = mc2

„Co je to za nesmysl?“

Albert Einstein, ačkoli předtím už psal tuto proslulou rovnici nejméně tisíckrát, z opatrnosti svůj výtvor ještě přehlédl.

„Je správně,“ prohlásil.

„Vůbec ne! Předně, není to věta. Za druhé: nepíšeš písmena, ale klikyháky. S tím počkej, až budeš univerzitním profesorem. Za třetí: ta dvojka mezi písmena nepatří, a když už, musí se posadit na řádek. Plandá-li ve vzduchu, není k ničemu. Vidíš, jak prokazuješ, že neumíš psát!“

Albert Einstein zatím už dávno přemýšlel o něčem jiném. Uklonil se – přednáška pro něho skončila – a odešel.

Učitelka však – v tomto směru nelze se diviti – klasifikovala jeho výkon známkou velice nedostatečnou.

Tak to šlo s Einsteinem rázem z kopce.

Snad by ho byla mohla zachránit matematika – mám za to, že alespoň v tomto oboru beze sporu vynikal – bohužel však i zde objevily se nad jeho hlavou houstnoucí černé mraky.

Einstein nikdy nepochopil, že je tázán. Asi se v duchu nepřetržitě viděl mezi svými žáky, kteří ho ovšem otázkami jako: kolik je tři a dvě, kolik je sedm bez pěti či čtyři bez jedné zásadně neobtěžovali.

Jedině tak si vysvětluji, že Einstein zůstával – snad poprvé ve svém životě – při řešení početních úkolů chladný. Choval se netečně, neprosazoval se a nehlásil se, ba ani k daným otázkám nezaujímal stanovisko, až vzbudil dojem školáka zanedbaného, ne-li bezduchého, s nímž by se ostatní ve svém postupu nadarmo zdržovali.

Učitelka, ačkoli v psaní snad chovala ještě jakýsi pablesk naděje, v počtech už Einsteina bez všech skrupulí odepsala.

„V tomto oboru je žák Einstein,“ prohlásila na pololetní konferenci, „pro školní výuku definitivně ztracen.“

Dodatečně to potvrdila i následující epizoda.

Jednou se výjimečně přihodilo, že Albert Einstein byl poněkud méně soustředěn než jindy. Těkavým zrakem se rozhlížel po třídě a v tomto světlém okamžiku zachytil učitelčin pohled, jakož i její napřímený ukazováček a nesmlouvavý hlas.

Albert Einstein vykulil oči. Slyšel-li dobře, otázka zněla: „Kolik je čtyři a pět?“

Buď že to považoval za dobrý žert, nebo si troufal i takovýto výrok přímo ex kathedra vyložit, bez rozmýšlení odpověděl:

„Například, lze i soudit, že sto osmdesát šest.“

Chtěl pak vystoupit z lavice – pochopitelně, nemohl se odtud hned dostat – aby svým žákům s použitím tabule vysvětlil a dlouhými řetězci výpočtů dokázal, že ve světle té a té matematické soustavy, s přijetím těch a těch axiomů, jakož i jistých početních kalkulů lze právě i uvedený, zdánlivě nemožný výsledek se zdarem odvodit a nadále považovat za korektní, plausibilní, po všech stránkách platný…

To vše zhatila učitelka, která využila Einsteinovy časové tísně – vždyť dosud z lavice ani nevykročil – a v samém počátku vědce zarazila:

„Nenamáhej se, Einsteine! Cos řekl, je naprostý žvást. Když nic neumíš, buď raději zticha: nemá smysl plést páté přes deváté.“

Nato se obrátila ke třídě: „Kdo tedy poví, jak to má být?“

Hlásilo se nejméně deset rukou.

Je pochopitelné, že skromný učenec Einstein, jakmile zpozoroval, že o výklad není zájem, opět si sedl a oddal se svému každodennímu přemítání. Učitelka – s ní, bohužel i veřejnost sama – nikdy se potom už nedověděla, co měl v té chvíli jeho matematický génius za lubem.

Tak plynul čas, až se přiblížil konec školního roku a prvňáčkům byla rozdána vysvědčení. Vyšlo najevo, že Albert ze všech povinných předmětů propadá. Musel tedy hned první třídu opakovat, což by bývalo jinak spojeno s nemalou ostudou; jemu to ovšem v žádném ohledu nevadilo. Jedině na určitou těsnost školních lavic si ještě po nějakou dobu stýskal, avšak i s touto stinnou stránkou věci se nakonec docela vyrovnal.

Ani tím se pak necítil zklamán, že se mu v průběhu dalších let nevedlo po stránce studijního prospěchu o nic lépe. Ta léta beztak šíleně ubíhala, takže již záhy ani nebylo možno je rozlišiti. Tím ztratil Einstein definitivně přehled o tom, zda vůbec ještě a kterou třídu navštěvuje.

Když potom, jak se ukázalo, přehled chyběl i škole samotné, stalo se během doby obtížným Einsteina vůbec nějakým myslitelným způsobem zařaditi. O třídě, v níž má vysedávat, vedl se každoročně urputný boj. Nakonec bylo shledáno, že jasného není už na věci vůbec nic. Jedině v tom se všichni shodovali, že zralosti, potřebné k absolvování základní školy, žák Einstein pohříchu dosud nedosáhl. Na tomto obecném, hluboce zakořeněném a jednoznačném veřejném mínění setrvává se, jsem-li správně informován, s nepatrnými odchylkami i dnes.

Jaké štěstí, že Albert Einstein sám nebyl tímto spádem událostí ani trochu dotčen!

Jako prominentní člen princetonského institutu pokračoval klidně a cílevědomě ve své práci, jsa všemi kolegy i žáky bez výjimky uznáván, zbožňován a ctěn.

Je historickým faktem, že jeho vědecká činnost přinesla lidstvu prvotřídní ovoce a že záplava jeho kosmologických myšlenek, ať byly jeho životní osudy jakékoli, s neobyčejnou úderností přepadla a ohromila svět.

Zdeněk Huspek

Cesta za Hedvikou

Noc ustoupila šedivému ránu a stařec se pomalu zvedl ze svého bizarního lůžka. Spustil nohy na studenou podlahu a zašátral po pantoflích. Na stole nahmatal silné brýle v kostěné obroučce a zkontroloval čas na hodinách nade dveřmi. Za pět minut sedm, kývl spokojeně hlavou. Věděl, že tahle spokojenost jej bude provázet celý den, anebo aspoň převážnou část dne. Už léta nepotřeboval budíka. Z porcelánového hrnku vypil zbytek studeného čaje, stejný hrnek vedle byl prázdný. Byla to jeho dávka čaje na noc, někdy vypil oba, jindy zbylo tolik, co dnes. Natáhl staré pruhované tesilky, ponožky, přes tričko, jež nesvlékal ani na noc, košili. S kbelíkem, do něhož v noci močil aby nemusel do studené předsíně na záchod, opustil místnost. Místnost byla stejně bizarní jako lůžko. To představoval starý gauč, na jehož proleželých matracích byly vyskládány ještě jedny, novější. Přes ně bylo natažené prostěradlo, barevná deka, na níž ležel a teprve potom prošívaná deka a polštář. Hned vedle postele byl bytelný dubový stůl, původně kuchyňský, pod oknem lavice stejná jako stůl, v rohu naproti vysoká, nová ještě lednice a vedle ní na dvou židlích postavených na sobě barevná televize. U dveří do bývalé ložnice, kterou měla původně užívat dcera, byly na zdi zavěšené široké světlé skříňky, část kuchyňské linky. Spodní část linky stála vedle v kuchyni. V rohu u dveří do této kuchyně byla provizorně, už skoro deset let, zabudována výlevka s kohoutkem na studenou vodu. Voda ostatně tekla v celé chalupě, kromě koupelny, jen studená. Zajímavou částí místnosti byl kachlový sporák, pec tomu říkali, původně ji chtěl při úpravách po koupi chalupy zbourat, k čemu tu bude ten starej krám, říkala Hedvika, ale dcera se postavila proti. Jestli chcete, abych sem jezdila a měla tyhle dvě místnosti, tak tady pec zůstane, poručila si a tak to i zůstalo. Pec byla funkční, měla dvě trouby nad sebou a prý se tam pekly i pouťové koláče. To říkali sousedé, ale Hedvika peci příliš nevěřila, pláty jsou děravý, kouř půjde do místnosti a zadusí nás, stařec věděl, že to je nesmysl, ale neodporoval a tak vedle pece stál starý elektrický sporák, z něhož se používala jen trouba několikrát do roka. A protože z velkých kamen z kuchyně se místnost příliš vytopit nedala, stála před sporákem ještě malá, bubínková kamínka. Stařec odemkl hlavní dveře, odklapnul zástrčku dveří verandy, sundal řetízek a přehlédl dvorek. Nebyl velký, pod košatou jabloní dřevěná králíkárna, přístavek slepičího kurníku, menší stodola. Do ohrazené části dvorku vypustil šest slepic, nasypal jim pšenici, králíkům hodil do kotců seno, pro dnešní ráno to musí stačit. Vrátil se do chalupy, na plynovém sporáku si ohřál zbytek včerejší hovězí polévky a k tomu zakrojil kousek chleba. Po snídani přišla na řadu doktorská strava, jak říkal misce s několika druhy prášků. Jeden na svoji anginu pectoris, další na šumění v uších, bolavá záda, prostatu… krmil se prášky trpělivě, i když s nechutí. Nevěděl, jestli vůbec k něčemu jsou, ale když už mu je doktor napsal, respektoval to. Misku odsunul na linku tentokrát v kuchyni, hned vedle lahví s nedopitým rumem,fernetem a zbytkem červeného vína. Podíval se na hodiny, byl nejvyšší čas.

Přestože byl všední den, vyšel před chalupu ve svátečním tmavém obleku a kloboukem na hlavě. Tak jedete, zavolala na něho sousedka z protější chalupy, jo jedu, odpověděl a pomyslel si něco o zbytečném zájmu. Jenže takhle to v této části vesnice chodilo. Všichni o sobě věděli. Poněkud toporným krokem lidí, kteří špatně vidí, sešel k silnici, počkal, až přejely dva tři kamiony a vydal se k železniční zastávce. Na téhle silnici jim zajeli Alíka, strakatého podvraťáka, jemuž udělal boudičku na zápraží. Pes občas vyrazil do uliček vesnice, využil pootevřených vrátek, když je stařec zapomněl zavřít. Ještě několik měsíců mu to Hedvika připomínala, ani jemu to nebylo lhostejné, na psa byli zvyklí. Od vlakové zastávky byl krásný výhled na západní část Šumavy, modravé kopce s nevyšším vrcholem Ostrý stařec spíš tušil než viděl, ale ještě před třinácti lety, když chalupu kupovali, viděl hory dobře. Stavení potřebovalo hodně práce a jemu tehdy bylo už třiašedesát, přesto měl radost. Proti chatě, postavené kousek od krajského města, to bylo solidní stavení a hlavně, vrátil se do svého dětství. Než potkal Hedviku a usadil se v západních Čechách, vyrůstal na okraji malého městečka v Čechách východních, taky to byla chalupa s dvorkem, stodolou, slepicemi, králíky i čuníka měli v chlívku. Kdysi se zkusmo před Hedvikou o prasátku zmínil, žádný čuně tady nechci, odmítla rezolutně, přece jen pocházela z města a už králíci a slepice byl ústupek. Ale vajíčka rozdávala ráda.

V zatáčce trati se objevil motorák s jediným vagónem. Stařec do něho nastoupil, hučení motoru mu nedělalo dobře, vlak se rozjel a klikatou tratí pokračoval k okresnímu městu. V tento dopolední čas cestovalo pár lidí a to mu vyhovovalo. Společnost nepotřeboval. Usadil se u okna a vzpomínky ho vrátily zase zpátky. Chalupu chtěli s Hedvikou už dlouho, na chatu se dalo jezdit jen přes léto, nebyla tam studna a voda se musela vozit, i do vesnice bylo daleko a Hedviku bavilo hledat v inzerátech a objíždět kraj, nechávala si ukazovat i chalupy, na které neměli, proč to děláš, vyčítal jí, zbytečně ty lidi otravujeme, nech mě, baví mě dívat se, co všechno lidi prodávají, nakonec se shodli na chalupě v této vesnici, i cena byla přijatelná, zpočátku sem jezdili jen na víkendy, za nějakou dobu se pustil do vylepšování, zavedl vodu, zbudoval koupelnu, přistavil verandu, bývalý chlívek v chalupě změnil na spižírnu a všechno sám, jen těžké práce mu pomohl syn a dva vnuci, jeden synovo a druhý dcery, bylo jim přes patnáct a síly měli dost. Syn měl svoji chalupu a byl vdovec, i dceři manžel zemřel, ale ta si našla jiného, taky jezdili pomáhat a potom se dohodli, že dcera bude užívat místnost s pecí a vedlejší ložnici, jemu a Hedvice budou stačit místnosti tři. Byt v krajském městě pronajali, měsíčně z toho nějaká koruna byla a město jim nescházelo, alespoň si to myslel. Hedvika si našla jinou zábavu, pořídila si seznam bleších trhů za hranicemi, kam to bylo pár kilometrů a začali je objíždět. U vietnamských trhovců si vyměnila marky a mezi stolky s různou veteší ožívala. Vlak už delší dobu stál, stařec si uvědomil, že je ve vagóně sám, polekaně se rozhlédl a vystoupil. Další vlak mu jel za půl hodiny, v nádražní hale nahlédl do bufetu, odolal chuti na pivo, jeden půllitr by chodil vyčurat pětkrát, chodil nevlídnou halou a potom nasedl do vlaku taženého elektrickou lokomotivou. Poslední léta před důchodem dělala Hedvika na dráze a tak měl vlak téměř zadarmo, starou škodovku garážovanou ve stodole využíval jen na větší nákupy.

Osobák jel svižně, zastavoval krátce a zbytek cesty na vzpomínky moc času nebylo. Lidí ve vagóně přibývalo, hlasitě se bavili a vytrhovali starce ze vzpomínek. Nakonec byl rád, když vlak dojel na konečnou, tentokrát vystoupil s ostatními a z nádraží se vydal na stanici trolejbusu. Hlavním průtahem města uháněla osobní auta pomalovaná reklamami, zaplachtované kamiony, rámus motorů, klaksony a do toho siréna záchranky, jak jsme v tomhle mohli žít tak dlouho? ptal se sám sebe. V trolejbusu byla tlačenice a vydýchaný vzduch, držel se madla a ani nečekal, že by ho někdo pustil sednout. Vystoupil na konečné u velkého obchoďáku, supermarket tomu teď říkali, jednou dvakrát v takovém byli a pro Hedviku to byl ráj, potraviny ze všech koutů světa, elektronika všech možných značek, oblečení, boty, hračky, sportovní věci… nepotřeboval to. Dávno už věděl, že život je někde jinde.

Podchodem pod silnicí se dostal k otevřené kované bráně, nejprve hlavní asfaltovanou cestou a potom cestičkami sypanými drobnou drtí došel konečně k mramorovému náhrobnímu kameni, kde třetí v řadě shora bylo čerstvě zlatým písmem vyryto jméno jeho ženy Hedviky. Obdélník ohraničený prostým obrubníkem po náhrobkem byl upravený, pár podzimních květů, kateřinky tomu na vsi říkali, skleněné vázy na svíčky, aby je nesfoukl vítr, několik vyhořelých kalíšků jen tak volně. Přehlédl hrob a pokýval hlavou. Tak vidíš, už jsem tu zase. A to jsi říkala, že po tvojí smrti ani nebudu vědět, kde jsi pochovaná. Že mě to nebude zajímat. Neměla jsi pravdu a neměla jsi pravdu i v jiných věcech. Jako třeba v tom, že nebudeš chodit na procházky. Já vím, bolely tě nohy a posledních pár let jsi špatně chodila, jenomže když jsme se nastěhovali na tu chalupu, tak jsi skoro nikam nechtěla jít, že je to tady samej kopec. Předtím ve městě jsi chodila aspoň po obchodech, prohlížela regály a ta jiná doba, která nastala, regálů nabízela každej rok víc… raději bych šel někam do lesa, koukali jsme na něj z okna našeho paneláku, jenomže tebe les nezajímal. Co tam budu dělat, v lese, odpovídala jsi opovržlivě na moje lákání, třeba na houby, žádný nerostou, namítala jsi, a stejně mě bolí nohy… a bylo po debatě. Do obchodů a potom marketů, nebo jak jim dneska říkají, jsem chodil s tebou, třebaže mě to nezajímalo, anebo jen málo. A nohy mě bolely možná víc než tebe, protože takový courání, postávání a zase courání unaví víc, než procházka venku. A když jsme do města jezdili jenom občas, tak jsi prostě chodit přestala. Vlastně ty blešáky, to jo. Ale to jsme stejně přijeli naší starou škodovkou mezi ty německý bouráky, ani zaparkovat pořádně nešlo a zase jenom chození kolem stolků s veteší. Moc se mi nechtělo, nikam nejezdíme, nadávala jsi, ty bys nejraději seděl doma, krmil králíky a slepice a kocoura a psa a já se nikam nedostanu, tak holt byl na okně rozpis blešáků a jezdilo se. Stejně jsem nikdy nepochopil, co tě tam lákalo. Občas tam byly k vidění zajímavý starožitnosti, celý rezavý a za slušný ceny, jenomže kdyby tady na vesnicích lidi vykrámovali půdy, tak by se takových věcí taky našlo! Tebe ale zajímaly hadry. Šaty, halenky, svetry, pulovry, mikiny, kabáty, paleta, saka, kostýmky, kalhoty, všechno obnošený, pravda, měli to vypraný, ale předtím to někdo nosil celý léta a když nevěděli, co s tím a nechtělo se jim to dávat někam do kontejneru, tak to vyndali na stolky, nikdo to skoro nekupoval, až ty. Přitom jsme měli peněz dost, dva důchody, prachy za pronájem bytu ve městě, hadrů starej člověk nepotřebuje bůhví kolik a na vesnici už vůbec, ale nakupovat se muselo. Co s tím budeš dělat, kroutil jsem hlavou, na co ti to bude, nestarej se, odsekávala jsi přes rameno a brala ty hadry do ruky, natahovala je, prohlížela, ne, to nekoupím, babky za stolkem slevovaly a tys to potom ukládala do skříní… Vlastně to bylo poslední tvoje obchodování, protože obchodnice, to jsi byla vždycky dobrá. Když jsem odešel do důchodu i já, našla jsi nám brigádu v kulturáku v jedné okrajové čtvrti, chodili jsme vypomáhat na zábavy a dali ti malej bufítek, nebo skoro bar, nalévali jsme tvrdý pití, i když se to na zábavách nesmělo, nikdo na to nedbal a taky ani nekontroloval, to se mi líbilo, fronty před pultem v přestávkách mezi tancem, na míru nikdo moc nekoukal, každej do sebe kopnul panáka a šel a ty ses s těma mírama taky moc nepárala… Občas jsem tam kopnul taky nějakýho, abys to moc neviděla a samosebou zadarmo, ráda jsi to neměla, ale většinou jsem dovedl podržet míru. Peníze z těchto akcí jsi měla navíc, nikdy jsem nekontroloval, co s nima děláš, vlastně mě to příliš nezajímalo celý náš společný život, nějak jsi s nima hospodařila a něco jsi ušetřila a taky dost utratila, protože za poslední rok, co tady ležíš jsem z jednoho důchodu ušetřil taky dost… no. Někdy to s tebou šlo a někdy jsi mi šla pěkně na nervy. To tvoje věčný – zavřel jsi slepice, zamknul jsi dveře, udělal jsi tohle a udělal jsi támhle to, kolikrát jsem si říkal, že by mi bylo líp samotnýmu! A vidíš. Teď už to je víc než rok, nikdo mi nic neříká, co mám dělat a jde to taky. Jenomže… nějak to není ono. Prostě jsem tam sám a občas bych to tvoje – udělal jsi, zavřel, zamknul… potřeboval slyšet. A neslyším.

Náhrobek se starci rozostřil, jako by se mu zamlžily brýle. Polkl slzy a uvědomil si, že tady stojí už pěkně dlouho. Vyhledal v kapse sirky, zapálil svíčku, kterou si přivezl z domova, nasadil na ni skleněnou vázičku a pomalu se vydal zpět do civilizace. Nohy ho bolely, i záda, přece jen byla cesta na hřbitov únavná, měl už svoje léta, i když si to nechtěl přiznat. I dcera mu radila, aby na ten hrob nejezdil tak často, mámu nevzbudíš a jenom si zhoršuješ zdraví, co ty víš, odpovídal jí, ačkoliv ona něco podobného musela zažít taky. Jenomže ona ovdověla poměrně mladá, ani čtyřicet jí nebylo… ačkoliv kdo posoudí, v kterém věku člověk snáší samotu líp, uvažoval stařec cestou zpátky na nádraží. Ze svých vzpomínek se dostával hodně, hodně zvolna, až na peronu si uvědomil, že má hlad, přehlédl ve vitrínách stánku nabízená jídla a vybral si klasický opečený párek, říkají, že to není zdravý, ale jedli jsme je celý život a ještě jsem tady, uklidnil se, když sedal do vlaku.

Když vystoupil z motoráku a došel k chalupě, zbývaly do tmy nějaké dvě hodiny. Potlačil palčivé kručení žaludku, jako správný hospodář dal přednost králíkům a slepicím a teprve potom uvažoval nad otevřenými dvířky lednice, co by si udělal k jídlu. Rozhodl se pro zbytek salámu a vejce, dal silná kolečka na pánev a než na ně rozklepl vajíčka, nalil si panáka fernetu. Na bolesti žaludku, zdůvodnil jej nepřítomné Hedvice a snažil se nevnímat její podrážděnou odpověď. Bereš prášky, pít nesmíš! Pro jednou se to nezblázní, oponoval sám sobě, dobře věděl, že léky a alkohol k sobě nejdou. Nad vonící večeří ho napadlo, že prostě dneska prášky vynechá. Co se může stát, když si je vezmu až ráno, položil si otázku a hned sobě i Hedvice odpověděl – nic. Rozhodnutí mu dodalo nálady, nalil si pro změnu skleničku rumu a přemýšlel, jestli bude dělat hygienu. Vždyť jsem se dneska od ničeho neušpinil, vyřešil i toto dilema a v tu chvíli mu nic nescházelo. Usadil se na lůžko, oblečený, pustil si televizi s chvíli sledoval zprávy. Z klimbání jej vyrušil telefon. Podíval se na hodiny, kolem osmé hodině obvykle volala dcera. S povzdechem se zvedl a doufal, že než dojde do kuchyně, zvonění přestane. Jako obvykle se tak nestalo, zvedl sluchátko, prosím, řekl a potom už jenom odpovídal na dceřiny otázky. Jo, byl jsem na hřbitově, je mi dobře, nic mi není, možná jsem trochu unavený, ale to bude do rána dobrý, jo, prášky jsem měl, zalhal na závěr a zavěsil. Byl rád, když zavolala, syn se ozval jednou za měsíc, po smrti Hedviky dcera volala téměř denně a jednou za týden přijela, trochu uklidila a po domluvě udělala i větší nákup, aby nemusel nikam jezdit. Spokojenost se mu vrátila, připravil se své dva čajové hrnky a nalil si ještě skleničku rumu. Je tu chladno, vysvětlil Hedvice, a zatápět se mi nechce, víš? A pak se to stalo. Po dvou krocích do pokoje k puštěné televizi se kuchyně několikrát zhoupla a podlaha se prudce zvedla proti jeho obličeji. Než dopadl, narazil hlavou do ostrého rohu velkých kuchyňských kamen. V noci se cestou na záchod podívala sousedka do oken starcovy chalupy. No jo, zase usnul u televize, napadlo ji. Ráno jí bylo divné, že ještě v osm nepustil slepice. Že by zase někam jel?

V tu chvíli netušila, jak blízko je pravdě. Pozdě večer se stařec vydal na poslední cestu za svojí ženou Hedvikou.

Gabriela Kopcová

Adam a Eva

„Nesahejte na ten mobil! Jen byste mačkali tlačítka, skautíci všeteční. Člověk aby měl oči všude!“

Já už vážně nevím, co kam schovat. Je pravda, Adam než odešel, dal dětem svůj mobil na hraní. Stejně prý tu není signál a ta krabička je dobrá jedině na vyťukávání písmen. Nebýt abecedy, kterou se skautíci učí poznávat, Adam by mobil určitě zahodil.

„K pravému zálesákovi nic takového nepatří,“ snažil se nám po celou dobu vštípit jistá pravidla. Já jsem je ale vážně nebrala. Hned jak opustil tábor a vydal se na cesty, skautíkům jsem mobil zabavila. Pokusila jsem se ho oživit. Našla jsem k němu i solární nabíječku. Já vím, signál chyběl a kredit si tady nikde nekoupím. Ovšem, už jen samotný pocit, že by to mohlo fungovat…

„Halo, kdo tam? Dovolala jsem se někam?“ Uleví se mi, když si jen naprázdno pokecám do mobilu. Alespoň na chvíli změním způsoby a nebavím se pouze s dětmi. Skautíci se sice umí o sebe postarat, ale jsou to přece jen maloši. A já si zase s mlčícím mobilem připadám jako blbeček. Ale přesto, jak to jde, tajně, když mě nikdo nevidí, zkouším naprázdno volat. Mačkám tlačítka, dělám, že naslouchám a odpovídám. Zprvu, jako bych mluvila s někým cizím, ale nakonec to dopadne vždycky stejně. Skončím u jedné osoby. A u koho? No samozřejmě, pokaždé je to on – Adam. Adam, který mi tady na krk hodil celý skautský tábor a odešel si pryč. A jeho slib, že se vrátí co nejdřív?

„Kdy bude – to nejdřív – Adámku?“ halekám do mobilu. A on mlčí. Moc by toho nenamluvil, i kdyby stál přede mnou. Ale já to tak nenechám! „Haló, to jsem já, Eva,„ hlásím se. „Která Eva?“ stručně by se zeptal. „No která? Tam, kde je Adam, musí být i Eva!“ povykoval na mě vždycky. Mohla bych přidat i další jeho nejčastější rčení:

„Jsem tu jedinej dospělej!“ neodpustil si komentář, coby vedoucí zdejší komunity. Já vedle něho byla jen holka s notně opožděnou pubertou. Vlastně, nejen to! Nedá se ani spočítat, co všecko na mně Adam zprvu nesnášel. Divím se, že mi vůbec nějakou práci svěřil. Stejně, teď by určitě ze všeho nejvíc rád věděl, jak si bez něho vedeme?

„Jde nám to tu výborně, velký skaute. Klidně ti to povím, třeba i do hluchého mobilu. Máme se skvěle, i když děláme vše proto, abychom nepokazili ten tvůj sakrametskej skautskej rekord. Jedná se o rekord, že jo? Jedná se o čas, o to, jak dlouho vydržíme bez civilizace. Odešels tento nekonečnej pokus ukončit. Je to tak?“

Určitě to tak je! Rekord, co se týká pobytu tady, nikdo jen tak nepřekoná. I všechny ty nemožné podmínky stále dodržujeme. Není zde žádné spojení se světem, žádné rádio, žádná televize, nikdo sem nezabloudil. Stále máme k dispozici jen sekeru a nůž. To bylo určitě povolené, jinak by je s sebou Adam neměl. A mobil?

„No, jak to bylo, chlapečku, s tvým mobilem? Jen řekni, pověz! Mobil i solární nabíječku sem tajně propašovals? V nutných případech mohls takto zavolat pomoc. Věděls i to, kde je tady signál. Buď ale rád, že ten křáp přestal brzy fungovat. Jinak by mi celá zdejší necivilizace mohla být ukradená. Rekord nerekord, nějak bych se dostala k tvému mobilu a v jednom kuse bych telefonovala. A bylo mi jedno kam, to si piš!“

Vůbec jsem netušila, že neobydlené území, jako je tohle, může na zeměkouli ještě existovat. Kdo sem vlastně umístil skautský tábor? Za celou dobu po obloze nepřeletělo ani jedno letadlo. Dříve se v noci mezi hvězdami pohybovala alespoň ta zatracená blikající hvězda – družice. Ale i ona už zmizela. Brzy nato zmizel i Adam. Skautíkům namlouvám, že po setmění vyhlížím blikající hvězdu. Pravda je však jiná.

„S každým končícím dnem víc a víc vyhlížím tebe, Adame. Nějak ti ten návrat dlouho trvá. Mně mohls napovídat tisíc důvodů, proč ses vydal na cesty. Ale co skautíci? Měls jim alespoň povědět, že jdeš hledat zmizelou hvězdu, nebo si vymyslet něco jiného. Pořád by to bylo lepší, než odejít beze slova. Vše nakonec zůstalo na mně. A co já? Co jsem jim měla říct?“

Nevím, jestli je to dobře, ale já těm malošům tvrdím, že Adam vůbec neodešel. A možná je to pravda. Možná, nás zpovzdálí pozoruje. Možná se jedná o poslední zkoušku před ukončením tohoto ztřeštěného experimentu. Už jsme přece dokázali všechno. Žijeme v daných podmínkách, oheň nám ani jednou nevyhasl, máme co jíst. V poslední době jsme se obešli i bez vedoucího. Skautíci drží bobříka přežití na výbornou.

„Ano, Adame, děti drží bobříka přežití na výbornou! Vidíš, někdy ti mobilem posílám i naprázdno esemesky. Písmenkuji, jak té hře říkají maloši. Písmenkuji a dělám to proto, abych nevyšla ze cviku. Když jsem byla ve věku jako skautíci tady, tak jsem se stala přebornicí v psaní esemesek. To byly alespoň rekordy a ne jako náš přírodní skanzen tady! Schválně, za jak dlouho napíšu tuto zprávu:

Pospěš si s návratem, nebo nás tady nenajdeš.
Zdraví tě Eva.“

Což o to, zprávu umím napsat raz dva. Ale zní dost naléhavě? Zatím je u nás vše při starém, ale mám stále ztřeštěnější nápady. Občas už musím něco udělat – udělat podle svého. Hledám nové – pro náš tábor – někde výš na skalách, kde by byl větší rozhled a případně také signál pro mobil. Co kdyby někdo jiný přišel zdejší experiment ukončit? Musíme být připraveni. Skautíci se těší na každou sebemenší změnu, fandí mně. Ostatně, byl  to Adam, kdo mi předhazoval, že věkem i myšlením mám blíž k dětičkám, než k němu. A že všechna ta léta přes dvacet si klidně mohu smazat. Potřebuji teprve dospět.

Dospěla jsem tady už stokrát. Mohu si připočítat i deset let navíc. Adam totiž, sotva jsem se dostala trochu do formy, chtěl, abych skautíkům dělala mámu. Měla jsem se o ně starat. Jenže já na vaření moc nejsem, ani sobě jsem nikdy neudělala pořádnej žvanec. A spravovat dětičkám oblečení? Možná vytvořit novou módu, dělat z ničeho něco, vymýšlet účesy, zdobit se jedno čím, to snad. Ale jinak?

„Nic ve zlém, Adámku, ať děláš co děláš, velkého skauta ze mě neuděláš. Všechna tvoje zdejší námaha – také nic moc. I na toho biblického Adama seš trochu starej. Skautíkům bys mohl spíše dělat dědečka. A já zase jsem na tu biblickou Evu příliš mladá. Zkrátka, příliš se k sobě nehodíme!“

Tak, a je to! Alespoň jsem mu to nandala s tím dědečkem! Věk prý zasluhuje úctu, ale já mám také svůj názor. Já se zde octla, ani nevím jak. Adam byl určitě na vše připravený, do všeho zasvěcený. Na neobydlené – si vzal sekeru, nůž a mobil, solární nabíječku. „Tyhle ty věci – to je až moc,“ tvrdil. „Dokážeme, že se člověk obejde bez dalších čtyřiceti tisíc druhů zboží, které k posledku ve světě nabízely a prodávaly supermarkety.“

Je fakt, že já z těch čtyřiceti tisíc druhů zboží nepotřebovala ani jednu věc. Už dříve jsem se ve svém životě obešla bez televize, videa, myčky, sušičky, počítače… Já totiž potřebovala od svých patnácti let jen jedno – svůj fet.

Klidně se přiznám přede všemi – fetovala jsem. Fetovala jsem do té doby, než jsem se octla tady, kdesi na konci světa. Zbavila jsem se své posedlosti jen proto, že zde nebyl žádný přísun drogy. Naprostá abstinence zajištěna. Ať jsem dělala, co dělala, nikde nic. Byl to děs! Moc nechybělo a umřela jsem. A že se tak nestalo?

„Já vím, můj zachránce! Tvoje péče, Adame, byla dojemná. Ale vůbec netušils, co mě postavilo na nohy? Chceš to vědět? Chtěla jsem nalézt nějakou drogu. Chtěla jsem ti sebrat alespoň mobil a zajistit si tajný přísun. Své absťáky jsem přežila jen proto, že jsem pouze přemýšlela, jak v okolí nalézt náhradní fet. Ty moje vycházky nebylo nic jiného, než že jsem se pídila po nějaké rostlině, houbě, která mění vědomí.“

Kupodivu na útěk jsem nepomýšlela. Věděla jsem, že jako smažka bez zdroje, se daleko nedostanu. Byla jsem zesláblá, lehká jako pírko, jako oteklá niť. Skoro nic jsem nevážila. Můj žaludek se odnaučil normálně jíst, nemusela jsem ani příliš pít. Také nemělo nic smysl. Můj mozek pracoval jen tehdy, když jsem přemýšlela o droze.

Docela ráda bych se vsadila i teď, že tohle není žádnej skautskej tábor. Je to odvykačka, jakýsi zvláštní druh terapie. Určitě se tady zkoumá, co se s námi stane, když se najednou utne přísun drogy. Za celou dobu ani nevím, kde vlastně jsme. Je to neobydlený ostrov? I kdyby mi Adam na to odpověděl, stejně bych mu nevěřila.

„Tak, tak, miláčku. Tohle jsem ti chtěla říct dávno. Nemysli si, že ti všechno zbaštím, co mi nakukáš. Jednou přijdu na všechno sama. Dokonce se mi jeví, lásko moje, že i ty, Adame, byls feťák. Z kozla udělali zahradníka. Ty ses toho pokusu zúčastnil dobrovolně, ale já ne! Já žádnej dobrovolník nejsem.“

Nevím, co bylo horší, zda absťáky nebo mořská nemoc, než jsme se sem dostali. A pak bylo ještě hůř! Kus mého života bylo vynulováno s drogou a zrovna tak, když jsem zůstala bez drogy. Ztratila jsem úplně pojem o čase. Zmatená jsem byla i ze skautíků kolem sebe. Už tehdy mě napadlo, že skautíci jsou děti feťáků. Sirotečci, kteří si závislost na drogu přinesli sebou na svět. Dětičky, o které se rodiče od kolébky nestarali. Odvykačka platí i pro ně.

Já jako bych také byla sirotek, ale od svých patnácti let. V tomto věku jsem natolik lítala v drogách, že se mě rodiče vzdali. S tím se netajím, tohle mohu povědět kdekomu. Ať všichni vědí, že jsem neměla domov. Naposled jsem bydlela v jakémsi polorozbořeném statku. Byl tam velkej sad a sklad brambor, ale já už nepotřebovala jíst. Za peníze jsem sháněla jen drogu, drogu, drogu…

Nezáleželo mi na ničem, ale přistěhoval se tam za mnou jeden ulítlej spasitel. Podobal se Adamovi. Vysokej, hubenej, vlasatej, nosatej… Ten se také o mne staral. Také bral drogy, ale nebyl tolik nabouchanej jako já. Chodil i někam do krizového centra. Zásoboval mě jehlama. Nutil mě jít na léčení. Zkusila jsem to, ale do týdne jsem odtud utekla. Kdo ví, jestli to nebyl on, kdo mě podstrčil do tohoto dalšího programu. V té době jsem byla úplně na dně. Pro drogu bych udělala všecko!

„I tebe, Adame, jsem sváděla a nabízela se ti tady za jednu jedinou dávku. Něco se mi plete, žes zpočátku kouřil cigarety…“

A kde jsou cigarety, tam mohl být i jiný přísun – rotovalo mi v hlavě. K héráku se tady asi nedostanu, ale dát si alespoň travku, bylo mým jediným přáním. Ale Adam mi nedal ani obyčejnou cigaretu. Prý mu došly. Odstrkoval mě od sebe, jako bych byla prašivá. Tehdy mě nechtěl. A já jsem po určité době vůči němu změnila taktiku:

„Abys věděl, já bych tě také nechtěla, i kdybys byl jedinej chlap na světě,„ popichovala jsem ho. „Ke starému Adamovi se nehodí mladá Eva,“ dělala jsem ze sebe málem nezletilou. Až jsem byla z nejhoršího venku, když už jsem začala vnímat kolem sebe i okolí, zničehonic Adam obrátil.

„A co když jsem jedinej chlap na světě,“ začal se mnou koketovat. Najednou se ke mně laskavě měl. Snažil se mě oblbnout i takovou pitomostí, že skautíci potřebují znát model rodiny. Neměli by zapomenout, kdo je máma a kdo táta, a že k rodičům patří děti.

„To si jako začneme říkat maminko a tatínku? Budeme spolu maminkařit a tatinkařit, jak se to patří?“ Byla jsem z toho na větvi. I svatební obřad byl se vším všudy. Předepsané formule jsme si odříkávali sami. Za svědky nám byli skautíci. „Ano,“ prohlásili jsme se za muže a ženu.

„A co až skautíci přijdou domů a budou vyprávět, jak jsme si hráli na maminku a na tatínka?“ nedalo mi, abych se Adama nezeptala.

„Lidi tomu neřeknou nic, protože neexistují!“ odpověděl mi, blázen jeden. Ale mě nenaštval. Šlo mi to jedním uchem tam a druhým ven. Jenže Adam nepřestal. Dál mě zásoboval těmito fantazmagoriemi. K takovým přeludům jsem já nedošla ani v celé své drogové kariéře. A zažila jsem všelijaké úlety!

„Hele, tohle je zajisté součást moji terapie, součást programu,“ nedala jsem se vyprovokovat. Ale on i po nějakém čase mlel to samé. Já však vím proč!

„Jo, frajere, snažil ses, mizero mizerná, ze všech sil dokázat, že nemám kam utéct, viď! Já se ale o lidstvu odmítala s tebou bavit. Vždyť jak by se stalo, aby lidé vymizeli v jedné miliontině miliónového věku? Ne, nic mi nevysvětluj ani teď, drahoušku. V tomto případě dovedu být jak porouchaná gramofonová deska. I kdyby teď mobil začal fungovat, nechtěla bych od tebe slyšet nic… nic…nic…“

Jednou jsem se ale přece jen dala od Adama nachytat. Ne, neodsoudila jsem lidstvo k záhubě, jen jsem se zmínila o tom, že já, chudinka malá, jsem si ničeho tehdy v tom zapadlém statku nevšimla. Tam sice moc lidí nebylo, ale přece jen bych o zkáze světa něco věděla, ne? „To by se snad lidi museli vypařit…“ plácla jsem jen tak.

„Přece jenom o tom něco víš, když jsi použila slovo vypařit,“ vzal mě za slovo. „Co si ještě pamatuješ?“ zpovídal mě.

„Coby!“ utrhla jsem se na něho. „Já zůstala u svého héráku. Pamatuju se ale, že se dostala na trh nějaká nová droga. Sytá droga, nebo tak se to jmenovalo. Tlustí po tom hubli a hubeni… co hubení?“ vybavovalo se mi přece jen něco.

„Jo, vypadalo to na grandiosní objev a pak – toho…“ doplňoval mě Adam, ale ostatní jako by se bál vyslovit: „Ta droga, cizopasník, se pak dostala do obilnin a  pak…“ okolkoval.

„Tak dobrá, lidstvo dojelo na obilí a nějakou tu novou drogu!“ dořekla jsem – něho. Ostatně, já tomu nevěřila. A on, magor jeden!?

„Zajisté, seš magor, abys věděl! Pokaždé ti tohle budu opakovat! Ještě teď se na tebe i na sebe zlobím, že jsem se dala vyhecovat!“

Občas mi totiž cosi přeskočí v hlavě a začnu počítat, kolik let jsem jela ve starejch osvědčenejch drogách, jak dlouho jsem nic s obilninami nejedla. A jaký by to byl svět bez lidí – tedy jen tak na zkoušku. Jak je možné, že zrovna já a Adam jsme do dneška přežili? Bylo to snad proto, že jsme žádné jídlo nekupovali, protože veškeré peníze jsem dali za fet? Za klasickej fet. Dobrá, a i kdyby tomu tak bylo, máme zde přece ještě skautíky.

„Hele, a co naši maloši? Co ti? Jak to, že žijí?“ zkoušela jsem ho. Už jsem si myslela, jak jsem nad ním vyzrála.

„Dětičky jsou bezlepkáči. Rozumíš, ti co po celý život musí držet bezlepkovou dietu. Obiloviny jako takové nikdy nepatřily do jejich stravy,“ vybruslil z toho. Pokaždé se až příliš rychle zbavil lidstva!

Už jsem se s ním nedohadovala. Nejhorší však na tom je, že i my tady po celou dobu, dá se říct, držíme, bezlepkovou dietu. Z obilné mouky jsme zatím nic nejedli. Jako praví skauti si obstaráváme obživu, která nám poskytuje okolní příroda a moře. V okolí roste i chlebovník, ale hlavně jsou zde kokosové palmy. Nemohu zato, ale víc než skauti jsme asi trosečníci. Ovšem, ani tohle mi úplně nepasuje. Ani to s lidstvem!?

„Ne, kdepak Adámku! Spíš bych, chlapče, uvěřila na přenos v čase, než na nějaké vyhynutí lidstva. Jenže, mrzutá věc, kam by nás stroj času posunul? Do historie? V minulosti byla doba kamenná, bronzová… ale o době kokosové jsme se neučili. A dobu kokosovou zde zažíváme nejvíc. To základní k životu máme z kokosových palem.“

Je to jak začarovaný kruh. Jedno se však Adamovi upřít nedá, je víc než pravý zálesák. Projevil se i jako kokosový expert. Obydlí máme z kokosových palem, nádobí máme z kokosových ořechů, jíme kokosové ořechy, pijeme kokosové mléko, máme kokosovou moučku. Kokosová moučka se dá zkvasit. Z moře toho máme také hodně. Adam naučil skautíky lovit ryby, ale jen tak po pytlácku. A hlavně bez lodě! Plavat nás naučil, ale o lodi nebo o voru, o něčem takovém jsem nesměla ani ceknout.

Podivně zněly i jeho pohádky, které vyprávěl skautíkům. Byly o lidech, kteří kdysi dávno žili. A nebe bylo nahoře, tam kde blikala hvězda, která všechno viděla, co děláme. Ale peklo – pod zem umístil hned za vodou, za mořem.

A co pohádka, kterou servíroval mě v jednom kuse?

„Já, milý Adame, já ti budu opakovat stále jedno a to samé: S tím lidstvem jsem ti to nespolkla. To už spíš uvěřím tomu, žes odešel navždycky?Vlastně, navždycky ne! Za každou cenu se vrať!“

„Čekáme tě!“ píšu ještě i esemesku.

A nemohu jinak! Vor zatím neděláme, ale lodičky na hraní, takové ty z kůry a z kokosových ořechů, ty se nám už daří. Pouštíme si je po vodě. Na vycházky chodíme vysoko do hor a beru si s sebou i nefunkční mobil. Jen tak zkusmo si říkám, kde by mohl být signál. Nahoře ve skalách jsme náhodně objevili jeskyni. Chodíme i tam. Na stěnách jeskyně zkoušíme kreslit. Máme i čím. Jak jsem se tady zpočátku pídila po nějaké té droze, přišla jsem na zajímavou rostlinu. S drogou nemá nic společného, ale její šťáva z kořene barví všechno krásně dočervena. Zkouším dětičkám malovat zvířata – zvířata, která tu nejsou, ale jednou se s nimi mohou setkat. Chtěla jsem, aby se děti podepsaly na kámen se mnou, ale umí jen na mobilu písmenkovat. Místo podpisu necháváme všude alespoň otisk prstu – ale co otisk jednoho prstu? Chce to rovnou celou dlaň!

„Budeš, Adame, překvapenej, až se vrátíš! Věřím, že brzy nastane ta chvíle a odpustíš mi. K daleké cestě jsi měl tisíc důvodů, ale vlastně jsem tě pryč poslala já.“

Fajn jsme spolu maminkařili a tatinkařili. Jsem už v osmém měsíci těhotenství, vlastně mi začíná již devátý měsíc. Adam mě přemlouval, že i s miminkem se tu dá žít. Docela se mi líbil i jeho nápad, že kdysi a kdesi na severu se – plen pro mimina – používal mech. Na všechno jsem mu kývla, všechno bych s ním vydržela, ale kdyby zde někde fungoval alespoň mobil! Byla jsem to já, kdo naléhal, ať ten krám oživí, ať jde kamkoliv a sežene i kredit…

„Jinak to nešlo, Adame. Já jsem tě poslala, a třeba až na kraj světa. Takže se brzo vrať a ještě – nezapomeň na ty papírové pleny!“

Marta Urbanová

César

Když přijela autem před jeho ošuntělý a záplatovaný dům, otevřel bránu. Nevítal ji ve smokingu, ale v pracovním. Neobjal ji ani nepolíbil, jen si ji zálibně prohlížel a začal ji provázet svým domem. Byl na něj pyšný, jako je máma pyšná na svého syna.

Dům má pro jednoho chlapa zbytečně moc místností, odhadla, moc prostoru a není tu nikde patrný vliv ženské ruky, není tu živočišné teplo, teplíčko, které má láskyplný dům mít. Nejsou tu cinkrdlátka, vázičky, kytičky, není tu hedvábno.

Celý dům ji zábl. Zdál se jí studený. Nesváděl ji, aby si tu poseděla a vychutnávala pohodu. Aby vklouzla do lenošky a četla si knížku. Aby si tu lebedila u kávičky. Asi k tomu účelu nebyl ani stvořený. Všechny pokoje byly obráceny na sever a k jihu do zahrady navrhl stavitel schodiště, koupelny a jakési záhadné komory.

Takový dům naruby, pomyslela si. Jen aby i on sám nebyl taky naruby. Seznámení s ním nebylo na úrovni, nic extra. Dalo by se říct pofiderní, nijak podle jejího gusta. Takhle navazují známosti primitivní chlapi, které ženou živočišné pudy, chlapi, kteří se chtějí uvolnit na jeden večer.

Nevím, proč jsem mu na ty jeho řeči naletěla. Co je ve mně silnějšího než můj rozum, neznámého, nekontrolovatelného, že jsem se od něho nechala hned líbat. A jak líbat. Ani nevím, co je to za člověka, a jedu za ním přes půl republiky. Někdy si připadám, že to nejsem já, že jednám jako smyslů zbavená. Jako by mi sám ďábel našeptával.

„Jaký máš boty?“ zeptal se jí. „Tady si obuj máminy mokasíny a jde se na soušku.“

Na hlavu si narazil pracovní čepici.

„Proč na dřevo?“

Spíš čekala, že ji bude tahat do postele. A on na práci. Asi nějaký cvok.

„Nevíš, jaký tu jsou zimy. Už bych nechtěl zmrzat a chodit se umejvat támhle do potoka.“

Co je mi do jeho zim. V zimě tu už dávno nebudu. Zvažovala, jestli mu to má vpálit do obličeje přímo nebo má zachovat dekorum.

Rozhodla se pro to druhé. Přišlo jí nevhod, že jí takhle vítá, ale nedávala na sobě nikterak znát, jak se jí takové přivítání příčí. Místo aby ji obskakoval, aby se jí věnoval, když za ním přijela jen na dva dny přes půl zeměkoule, zachází s ní, jako by tu měl být její domov. V takovém bohem zapomenutém kraji. Nikdy!

Podívala se z okna přes silnici. Viděla, že kopce se houfují kolem domu, za nimi tušila hluboké lesy. Potok běžel podél vozovky po okraj. Hučel a padal se stráně do rybníku přímo před okny. Hrozil rozlitím, zatopením silnice i domu.

Všechno v mlze. Mlha se tu rozvaluje, pohlcuje celou vesnici, drží se zuby nehty. Slunce nepustí. Kolem dokola prosvítá kulisa zalesněných kopců. Kolem dokola čiší smutno. A kňučí stesk.

„Tady bych nemohla žít.“

„Za hodinu se zvedne a slunce dokáže zázraky.“

Když viděla, že na ni čeká, vyzula si módní střevíčky a zapadla do vyšlapaných polobotek. Proboha, takovéhle roztlemené škrpály jsem jaktěživa neměla na nohou, pomyslila si. Proč to nespálí?

„Nač máš tohle?“ ukázala na hromádku drátků.

„Až zreziví, tak je vyhodím. Ale dřív ne, byla by jich škoda. Mohly by se ještě hodit.“

Nějaký samorost, pomyslela si.

Než vyšli z domu, sejmul ze skoby trubku.

„Nač to bereš do lesa? Budeš vábit jeleny?“

„Jeden nikdy neví.“

Kroutila hlavou a následovala ho. Málem si před ním zaťukala na čelo. Málem na něj vyplázla jazyk.

Najednou měl přes rameno pilu a v ruce sekeru. Stoupal po schodech a před ním jedna terasa za druhou jako visuté zahrady Semírámidiny.

„Podobný kotár znám. Jedna příbuzná má taky takový úhor. Když jde pro mrkev do polévky, aby vyšla ráno, chce-li se do oběda vrátit. Já na tvém místě,“ radila mu, zatímco zdolávala příkré schody, „bych uvažovala o lanovce.“

„Jakej úhor? Roste tu, nač si vzpomeneš.“ Současně se otočil a podíval se dolů na svůj dům.

„Střechu máš jak vrabčí hnízdo.“

„Každá vichřice si na ní zařádí. Spravím to.“

„Nejsi víc na střeše než v obýváku?“

„Obývák mám pro návštěvy.“

Které nikdy nepřijdou, protože by v něm zmrzly a protože by se v něm cítily jako ve vyhnanství.

„Nač se tolik dřeš?“

„Stavím si pomník,“ lehce přehodil přes střechu svůj burácivý smích.

Hnusný chlap, ale přitažlivý. Až příliš chlapský. Živočišný. Zvířecí.

Nevycházela mu vstříc, držela se zpátky. Byla spíš založena na řečičky, na jemnost, na duši, a tenhle chlap, kdo ví, jestli nějakou duši vůbec má. Budí dojem, že právě vypřáhl voly. A takoví chlapi mají humpolácké jednání a přízemní myšlenky.

Mlha se začala zvedat a propouštět teplé paprsky.

Dům maličko projmutý v pase rozhodil na tuhle stranu bílou sukýnku a červený klobouk měl najednou frajersky do čela.

„Je jak Popelka.“

„To snad ne.“

„Od silnice přebírá hrách a tady ze zahrady se natřásá v plesových šatech, než časem ztratí zlatý střevíček,“ vysvětlila.

„Ze zahrady jsem ho obílil, ale od silnice ještě ne. Časem.“

„On má představu, že práce na baráku vydrží navěky, ale to se mýlí. Stará barabizna je jak chobotnice,“ ozvala se odněkud zezdola, ze záhonů jeho matka a táhla v igelitovém pytli po schodech nahoru hnůj. Sotva popadala dech, pytel se vzpíral jako živý. „Obtočí si tě a do smrti nepustí.“

Žena na ni hleděla jako na zjevení.

„Hučím do něj, ale jako bych házela hrách na zeď,“ stěžovala si. „A palici má, že by s ní skálu rozbil.“

Bože, to je babka. Správná a kurážná. Líbila se jí.

„Nepředstavíš mě?“

„Je čas.“

Obrátil se k matce zády a protáhl se škvírou v pletivu.

„Měl bys spravit plot,“ volala za ním.

„Však spravím.“

„Pošlapeš trávu! Podupeš, a sekat nebudeš!“

Zmizel v lese.

Ona za ním běžela jak ovečka, ale žádná poslušná ovečka, spíš jak tvrdohlavý beránek. Zastavovala se a růžky trkala kolem sebe, ukusovala šťavnaté lístky a hrabala kopýtky zbůhdarma v trávě. Měla svou hlavu.

„Matka tu bydlí s tebou?“

„Ne. Chodí sem obdělávat zahradu.“

„Ty ji za to platíš?“

„A tebe platí za vtipy?“

Vyběhl z lesa.

„Pojď,“ lákal ji na chlapskou práci, ale ona zůstala uprostřed louky. Prokoukla tuhle chvíli a nemínila se podrobit. Přece sem nepřišla jako námezdní síla.

Zatracený chlap! Vidím, že jsem se napálila. Ale jen jednou. Jednou a naposled!

„No poběž, pomůžeš mi řezat,“ volal z lesa.

To tak! Tahat pilku. Z toho jsem už vyrostla.

Brouzdala se neposečenou strání a kolem ní do pasu trávy a vůně. Houpaly se, nakláněly, sváděly k posezení. Přivírala oči, clonila si je rukou proti slunci. Motala se a ztrácela v těch travách, splývala s nimi. Vzrušovaly ji, chtělo se jí rozpřáhnout paže a běžet. Utíkat až na konec světa. Bylo jí fantasticky, jako když byla malá. Rozpřáhla ruce, ponořila je do trav a začala se smát. Pořád se smála, jako by měla závrať nebo byla opilá.

Už už se zdálo, že ho svede, že on se podívá, nechá řezání, odhodí pilu a urve si ten obraz pro sebe. Že si ho schová, že za ním poběží, popadne ji do náručí, povalí do trav, zlíbá. Ale on ne.

Jak beran. Zůstal, kde byl a pižlal ten nanicovatý klacek, jako by to bylo její tělo.

Odtrhl od ní pohled, naměřil na kmeni dva metry a odřízl je pilou. Dvoumetrový kulán vyhodil na cestu.

„Nestůj tam a poběž! Práce šlechtí,“ křičel z hustého maliní.

„Jen toho, kdo to potřebuje,“ překřikovala ho. „Nepotřebuji být vyšlechtěná.“

Zasmál se a znovu ji lákal. Kdo s koho.

„Pojď, vždyť je to jen sport.“

Ale ona dělala, že neslyší, trhala a splétala do vínku pampelišky. Mastná oka. Žluté lívance. A po způsobu desetiletých si klekala ke každé smetánce a výskala radostí.

„Kup si Black & Decker,“ vykřikla.

„Ta je slabá. Pojď za mnou,“ bylo slyšet jeho hlas po celé vesnici.

„Když jsi na soušky, to abych ode dneška nevečeřela.“

„Chytej!“ vyhodil druhý kulán. „A víš, že si ji koupím. Těch pár táců na ni obětuju.“

„A pro mě?“

„Pro tebe i Harlekýnovy milióny.“

Sáhl pro trubku a vyšel s ní do slunce.

„Zbláznil ses? Budou myslet, že ve vsi hoří.“

„Tvý srdce?“

„Ty blázne. Blázne bláznivej,“ křičela zatímco běžela přes louku pryč od něho.

Otočila se. Trumpeta v jeho rukou se zablýskla, jako by v ní zažehl oheň. Slunce zapalovalo ve žlutém kovu desítky ohníčků a ty ho kvapem rozehřívaly. Jak ji udrží v prstech?

Vyběhl jí naproti a ona se zalykala smíchem a nevysvětlitelným strachem. Vzrušoval ji.

„Žádný milióny. Chci Herkulovy lázně,“ stačila ještě křiknout.

Přiložil nátrubek ke rtům a v lázních se roztočily chromované kohouty a vřídelní voda tryskala do nebe. Stříkala mohutným proudem, vysoko strání, lesem, gejzír zasáhl celou vesnici. Tóny kropily střechy, údolí, sypaly se do potoka, klouzaly po střechách, ohýbaly špičky smrků, klasy trav.

Matka na zahrádce zapomněla na kracličku a narovnala si záda. Vrtěla hlavou a mávla rukou, jako by chtěla tím gestem povědět: s tímhle nic nesvedu. Ví Bůh, po kom to má.

Celá vesnice s nimi dvěma poslouchala, dokud poslední tón neztratil dech, dokud se neodkutálel, nezeslábl a nezmizel ve stráni.

Vylil z trubky pár kapek a uťal tu chvíli jako nožem. Nenechal jí čas na dosnívání a natáhl k ní ruku: „Jde se na konvalinky!“

Trubku a pampeliškový věnec pověsili na plot a kráčeli vedle sebe do svahu. Brodili se trávou po pás, ona ji nabírala do dlaní jako vodu a propouštěla mezi prsty. Hladila ji. Vlasy jí poletovaly kolem hlavy jak pod teplým fénem a on měl štítek čepice frajersky vzhůru.

Sakra božský chlap. Ten to má daný od Boha. Jak beran. Tu sílu a paličatost. Žádná ženská mu nemůže odolat. Ale zabít ho. Zabít ho je málo.

Takhle se jí začínal líbit. Chlap má vědět, kdy je čas na práci a kdy má dát práci vale. Ještě se spolu nemilovali. Ještě ne. Jen ji párkrát políbil. A sebralo jí to. Podrazilo jí to nohy a neslo a cloumalo s ní jako dravý proud.

Proto přijela.

Pohoda chvíle není jen ve slovech, pomyslela si, když k ní napřáhl ruku. Ale jeho dlaň nedostihla její, zčistajasna prodloužila štítek jeho čepice. Nedíval se na ni, ale někam dál.

„Mizera! Je tu zas!“ spíš sykl, než zašeptal: „Přines pušku! Visí venku na zdi!“

Proti nim s hlavou vraženou mezi přední nohy beran. Veliký jako dům a hrozivý, že šel strach.

„Co je?“

„Leze mi do zelí.“

„Vždyť tu žádné nemáš.“

„Už seš zpátky!“

„Už letím.“

To tak! Podrobit si mě! Na to zapomeň! Říkala si cestou.

Hned věděla, že půjde proti němu. Musí jít proti němu, musí s ním bojovat, jinak by všechno prohrála.

Odběhla, ale nevracela se s puškou. Držela v ruce pampeliškový věnec. Odvážně a po krůčcích se přibližovala k beranovi.

Ten stál, hlavu skloněnou, jen ji nabrat. Nedovedla číst v jeho očích, ale patrně z nich čišel vztek.

„No tak, nevyváděj,“ hovořila k němu měkce a po milimetrech se přibližovala.

Beran měl stále hlavu mezi nohama, a přitom ji měl na mušce. Rohy mu trčely hrozivě a on si toho byl vědom.

Koutkem oka zahlédla sekeru. Přibližovala se a už se zvedala k ráně.

Baran viděl jen ji, sekeru ne.

Ona už stála přímo proti beranovi. Pomalu k němu vystřelila ruce a nasadila mu pampeliškový věnec mezi rohy. Uskočila na bok, ale chránila ho rukou.

„Je César!“ vykřikla.

Poté se postavila před berana a stejně odhodlaně jako on se i ona vzepřela muži se sekerou, přestože neměla špičaté rohy, přestože byla žensky něžná a bezbranná:

„Je César! Nemůžeš ho zabít!“

Milan Charoust

V parku

Jeho ženu jsem nikdy neviděl, musí to být pěkná furie, když ho časně zrána vytáhne z postele a žene přes celé město na trh koupit čerstvá vajíčka. A když se mu nechce, chlístá mu na holé tělo vodu, kdyby aspoň studenou, ale ta potvora horkou, vařící, tak mi to aspoň líčí a demonstruje tyranii několika puchýři na prsou. Potměšile mu navrhuji, aby ji šel zažalovat, že se na něm dopouští domácího násilí, ale to briskně odmítne tvrzením „jsem přece chlap ne“, což naoko připouštím, sáhnu do kapsy, vylovím pár drobných a pokládám mu je do rozevřené dlaně, aby si zašel do nedalekého kiosku pro lahváče, na cestu jej ještě obdaruji cigaretou. Už je to mezi námi ustálený zvyk, stal se ze mě přející dobrodinec, drobný mecenáš a také neočekávám, že se mi bude poníženě klanět, bere to jako samozřejmost. Popíjím svoje první snídáňkové pivo, pokuřuji a svět se mi zdá neobyčejně krásný, bez jediné poskvrnky, mému psovi ostatně rovněž, položí si hlavu na přední packy a přemítá, co dostane k snídani, bude to hnusný párek klausovka, zabalený do ohavných šatiček z igelitu a nebo jej počastuji kouskem voňavého sýra. Jsme šťastná dvojka, já a můj velšský teriér, pozorní lovci příběhů z té zatuchlé truhly šedivé, nudné každodennosti. Hovím si na lavičce, prohřáté ještě nesmělými prvními slunečními paprsky, opojen krásou jitřního ticha, začínajícího dne, probouzejícího se durovým hukotem motorů spěchajících auťáků, autobusů a trolejbusů napěchovaných lidičkami, rozespalými a nemluvnými, hledícíma lhostejnýma očima přes umatlané sklo do prázdna, jedoucími němě za obživou. Jsme dva flákači, já a můj pes, minuty, hodiny, dny, čas pro nás ztratil význam, míjí nás, aniž by se o nás sebemíň otřel horečným spěchem. Staletá smuteční vrba vztahuje k nám útlé zelené paže a obdarovává nás přejícím stínem. Po nočním lovu usedá do svého hnízda na vysokém topolu moudrá sova. Kam se poděješ, ty noční tuláku, až motorová pila a ostří sekery porazí ztepilý strom, tvoje osamělé sídlo a zbaví tě tvého domova, tak pracně zbudovaného z úlomků větviček a chomáčů seschlých travin, do kterých končin zanesou tě tvoje křídla, rád bych ti nabídl můj příbytek, po celou noc nechával bych okno otevřené, abych tě k ránu za úsvitu přivítal, ba i na mém psacím stole dovolil bych ti složit tvoje znavené perutě, protože vím, jak těžké je nalézt –, v němž byla bys doma, moudrá sovo, stejně jako já. Ale ty odmítneš, jsi příliš hrdá, člověka neuctíváš a v lásce nechováš.

Už se od kiosku vrací můj kamarádíček rozumu poněkud mdlého, s lahváčem v napřažené ruce prodírá se opatrně zkratkou, křovinami, jejichž konečky ostré jsou jak hroty jedových šípů. Na vyhřáté lavičce vedle mne jeho nákup v igelitce, plato s čerstvými vajíčky. Už vím, že ta jeho vyvolená patlá si na tváře slizký sopelný šlem, aby zahladila škaredé vrásky stáří, chce vypadat jako ty našminkované krávy v televizi, utrousí zlobně můj kamarádíček z mokré čtvrti. A daří se jí to, vyzvídám.

Něco si pro sebe zamumlá a jedním hltem glogloglo dorazí zbytek piva v láhvi, zteplalá tekutina, smíšenina sladu a chmeloviny, nejlacinější lék, medikament těch nejchudších, hořký, jak jeho život sám. Odvrátí se ode mne, mumlá a blábolí dál, útržky, zlomky nevybíravých slov, valí se z něho jako lavina a zarývají se do jeho raněné duše, ostřejší než střepiny skla. Nechám jej pokračovat v nesouvislém monologu, aniž bych rušil, už znám jeho slabé chvilky, v nichž si podává ruku skleslost a beznaděj se záchvaty sebelítostného vzteku. Pak hlasitým vzdechnutím ukončí svůj proslov… ááále, což znamená, že se zase navrátil do normálu. A je to tvrdý dopad do nicotné přítomnosti, doprovázený ledabylým mávnutím jeho pravé ruky, gestem zoufalce. Zdržuji se jakýchkoliv komentářů, víc jak slova útěchy nad jeho zpackaným životem, spíš živořením, mu pomůže milodar, pár drobných na pivo. Neb jeho stará, jak ji láskyplně nazývá, zkontroluje mu účet z trhu a prošátrá hnidopišskými prsty i jeho kapsy. Od chvíle, kdy ztratil práci nemá ani floka a ta zlá doba už je příliš dlouhá, vypočítává mi, kde všude hledal práci, vyučený čalouník, naběhal jsem se víc, než závodní chrt a už mě to přestalo bavit, to věčné doprošování, připadám si jako žebrák, somrovat o práci, kde to žijeme, ty časy, kdy byl ještě plný naděje, jsou už nenávratně pryč, teď už jen nenávistně proklíná, všechno a všechny. Někdy se sám zastydím za svoji bezstarostnost, ale pomoci mu nemůžu, snad jen tou žebráckou almužnou na pivo a několika cigaretami. Z nedalekého azylového domu, útulku pro bezdomovce, trousí se do parku zanedbaní, mlčenliví muži, ve tvářích zarostlých strništěm vousů, skloněných k zemi pusto, tváře s absencí i toho nejmenšího příběhu, obsazují opuštěné lavičky, balí si první cigaretu, každý sám, bez sounáležitosti se stejně postiženými, ztrátou domova, ztrátou života. Když se vracím domů z ranní procházky snažím se nevšímat si jich, tak je to lepší, pro ně i pro mne,jsem ušetřen jakéhokoliv pohrdání,vím, jak bolí pád až na samé dno, sám jsem ten sešup zažil.Takhle jednou skončím, říká můj kamarádíček a dopijí druhého lahváče. A ani netušil, že pronesl prorocká slova. Pak jsem jej několik týdnů neviděl, ne že bych ho postrádal, jen jsem si na něho zvykl, na živou bytost, s níž jsem mohl prohodit pár vět, adresovaných stejně jen větru napospas. Zima zaútočila rychle a zrádně, bílý příkrov sněhového poprašku udusil zešedlou seschlou trávu, ledové zmrazky pokryly cestičky v parku, ostrý vzduch bodal v plících hůř, než tisíce drobných jehliček, lavičky, útočiště ubožáků, odvezla parta dělníků proklínajících mráz deroucí se za nehty a já jsem šel ven, jen kvůli mému psovi. Obyvatelé azylového domu, vyhnaní z tepla ještě před rozbřeskem už do parku nechodili, táhli do města, do laciných putyk, čekáren, do pasáží obchodů, jen aby protrpěli mrazivý den a k sedmé večer se setmělými nevlídnými ulicemi, hladoví a vymrzlí navraceli do milosrdného útulku. Na kamarádíčka jsem už zapomněl. A byl jsem překvapen, když jsem jej zahlédl u vypuštěného umělého jezírka v parku, schovaného za betonovým kvádrem, vyzdobeným barevnými klikyháky sprejerů. Zůstal jsem nepozorován stát opodál, prozradil mě můj pes, vycítil bývalého kamaráda, který se s ním kdysi rád hrával. Pes se vzpínal, stavěl se na zadní, radostně kňučel, málem, že se neutrhl z vodítka, žádal si laskavé podrbání mezi ušima, lichotivé poplácání po hřbetě. Přítelíček stál bosýma nohama na kusu tvrdého papíru, zabořeném do ledového sněhu a natahoval si kalhoty. Bylo mi trapně, styděl jsem se za sebe, že jsem ho vyrušil při nedobrovolném striptýzu. Je zima a tyhle gatě jsou teplý, řekl, jednou rukou se přidržoval betonové zídky a pracně se snažil narvat druhou nohu do nohavice. Trapně bylo i jemu, ještě jej neopustil stud, nevyzvídal jsem, nevyptával jsem se, proč není v tom mrazivém nečase doma, pověděl mi to sám, snad proto, aby chabě obhájil mizérii, v níž teď byl. Stará umřela a synátor mě vyhnal, ale to už jsem táhl mého poštěkávajícího teriéra pryč, tak to pro mě i pro přítelíčka bylo lepší. Nepřemýšlel jsem o tom, zdali lhal, nebo mluvil pravdu. A proč také, když jsem mu nemohl pomoci, ještě chvíli trvalo, než se pes uklidnil, neohlížel jsem se za sebe a tak jsem ani nevěděl, zdali zamíří k azylovému domu, nebo zůstane na dlouhou chladnou noc v parku, poblíž ztraceného domova.

Snad to byla jen náhoda, že jsem asi za dva dny listoval v novinách, které jinak nečtu, v několika zanedbatelných řádcích jakýsi pisálek lhostejnému světu sděloval, že v parku časně ráno byl nalezen umrzlý muž, nejspíš bezdomovec. Pod hlavou namísto polštáře igelitový černý pytel a v něm velké množství prázdných obalů od vajíček. Jako každý jiný den vyšel jsem s mým teriérem do vylidněného parku. V závěji čerstvě napadaného sněhu choulila se zkřehlá sýkorka. Ukryl jsem ji do dlaně a chystal se, že ji odnesu domů, po několika krocích jsem dlaň rozevřel a dlouze na ní teple dýchl. K mému překvapení se ptáček vzpamatoval a odletěl na větev nejbližšího stromu, tak vidíš, že to jde, zamumlal jsem si radostně pro sebe. Jako blesk, rychle a znenadání, s křídly široce rozevřenými a protivně skřehotající, snesla se na ubohou sýkorku černobílá straka a zaťala do chladem zuboženého tělíčka drápy. Stačilo pár úderů ostrým zobanem a sýkorka padla do bělostného sněhu. Byla ihned mrtvá.

Jiří Klobouk

Vlci v zimě

Když Maryša přeskakujícím hlasem dočetla dopis, podala ho vedle sedícímu hostinskému Frckovi, a ten zase tajemníkovi Holomkovi. Předávali si ho z ruky do ruky jako by drželi za ocas chcíplou myš. Poslední z nich, kulaťoučký předseda Charouzák, papír popsaný drobným písmem znechuceně zmačkal a hodil pod stůl. Kdyby to šlo, podstrčil by někomu vykrmené prase, jenom aby měl tuhle nepříjemnou záležitost za sebou. Podle zaběhaného zvyku mastili každou neděli úderem půl druhé ve výčepu oblíbený mariáš. Místo toho jeden z nich, Cyril Halenka, jemuž byl dopis adresovaný, starý kamarád, že by ani lepšího nenašli, držel se s potížemi na nohou u protější zdi, kam ho postavili, aby se nad sebou zamyslel. Kdykoliv se opřel zády o vlhkou omítku, kus se odloupl. Připomínalo to vzdálené léto, kdy se teplé kravince rozpleskávaly na prašné polní cestě za líně se vlekoucím dobytkem. Únorový severák začmáral okna neprůhlednou bílou mazanicí. Dva vytáhlí mladíci, tak zvaná nastupující generace na zácviku, horliví pomocníci s vyhrnutými rukávy, využili příležitosti a zmačkanou papírovou kouli začali kopat z rohu do rohu. Když je předseda napomenul, poslušně naládovali náruč dřeva do nenasytného jícnu stáložárných Florencek, aby vzácná společnost neutrpěla újmu na zdraví. Vzápětí sebou žuchli na bobek a čekali na další příkazy.

Důležité zasedání se konalo v přilehlém sále staleté hospody. Vývěsní ceduli nad vchodem – U kuňkající žáby – dávno urval vítr. V chátrajícím sále se kdysi tančilo a cvičilo, a když skončila válka a do vsi zavítal pojízdný biograf, promítaly se tu grotesky se špenátovým Pepkem námořníkem. Na čelní stěně plesnivěl prapor rudé barvy. Hospodě ho věnoval Charouzák. Tloukl o žerď z vikýře jeho domu na návsi. Vybledlý sluncem a plískanicemi splýval s okolní rumělkovou zdí. Neméně ošuntěle působily tři zasklené fotografie významných revolucionářů. Visely v nadživotních velikostech poněkud nakřivo hned vedle praporu. Poseté stovkami mušinců na všechno vůkol kálejících hmyzích stíhaček, ztratili nemálo z oficiální uhrančivosti. V rolích nedotknutelných potentátů pohlíželi dolů na své věrné ovečky.

Jediným bodem programu úmorného rokování byl osud Cyrila Halenky. Šlo o to, jak se ho jednou provždy zbavit. Dopis mu poslal jeho bratr Metoděj, který nedávno uprchl do ciziny. Protože se ve Starém Hrozenkově všichni narodili, vyrůstali, chodili spolu do školy – zkrátka a dobře – znali se jako staré boty, nejraději by celou tu nepříjemnou záležitost ututlali. Jenže hranice státu byla bedlivě střežená složitou soustavou nejdůmyslnějších zátaras a Metodějův husarský kousek způsobil značné rozladění na nejvyšších místech. Předseda byl doslova zaplavený důvěrně tajnými příkazy až z hlavního města. Neuplynul den, aby na jeho stole nezadrnčel telefon a nakřáplý hlas se dožadoval zprávy, zda-li Cyril Halenka ještě dýchá. Pokud ano, na nejvyšších místech se očekávalo, že jako spoluviník všemi opovrhovaného vlastizrádce, brzy dodýchá. Nebylo to lehké rozhodování. Nazíráno ideologicky, Cyril Halenka zasluhoval kulku do hlavy. Jenže důvěrně tajné instrukce nabádaly předsednictvo vesnice, aby nedělali z komára vola. Ba právě naopak. Vzhledem k mezinárodním okolnostem, smrt by se měla navenek jevit jako nešťastná náhoda. Suma sumárum, nabádal v telefonu nakřáplý hlas, naše vznosná epocha není temný středověk, ve kterém se nepohodlným živlům bez velkého přemítání jednoduše zakroutilo krkem a hotovo. My žijeme v  době mnohem pokrokovější, a třídní nepřítel, jakým Halenka bezesporu je, se musí z povrchu zemského vypařit nenápadně jako pára nad hrncem. To byl postup na nejvyšší míru žádoucí. Ačkoliv parta do mariáše za otlučeným stolem chápala, o co kráčí, od samého rozbřesku je nenapadlo nic, co by se dalo nazvat spásným řešením. Kdyby byl Cyril kopa shnilých vajec, seškrábli by ho lopatou do rybníka, aby se obecní kačeny poměly. Jenže on kopa shnilých vajec nebyl, a tak nevěřícně zírali na toho nebohého bambulu a kumpána z dětství. Vždyť na jaře s ním kradli hrušky a hráli kuličky. Dokonce Maryša si jeden čas myslela, že až vyrostou, budou jim cestou k oltáři vyhrávat slavnostní fanfáry. Když si nakonec Cyril vzal za ženu její nejlepší kamarádku Magdu Hořčičkovou, a měli spolu tři děti, dost ji to naštvalo. Ale nic naplat, od pradávna kámoši, byli mu za kmotry a u  Magdy se často zastavili na kus řeči nebo mastnou klobásu.

Nejvíc jim lezlo krkem, že ošemetná záležitost, kterou zrovna projednávali, se stala právě jim, obyvatelům tohoto malebného údolí. V létě tu zpívali skřivánci a výletníci si libovali, že Starý Hrozenkov spořádaně podřimuje jako v pohádce. Pokud se zpočátku tihle kamarádi z mokré čtvrti na Cyrila Halenku usmívali, s uplývajícím časem se čím dál víc kabonili. Od samého rána mu nepřistrčili židli, aby se posadil. Dokonce mu nenabídli sklenici vody. Pokud by navrhl, že se střechy smete těžký sníh, aby dokázal, že může být nějak užitečný, mávli by znechuceně rukou. Zkrátka a dobře, Cyril se opíral o zeď, omítka padala, z výčepu doléhal do sálu hluk, a oni měli, po přečtení dopisu, náladu pod psa. Před nimi stál jeden z nich, dobrák od kosti, který měl tu smůlu, že jeho bratra na nejvyšších místech označili za vyvrhele lidské společnosti. Nejraději by do Cyrila začali bušit zaťatými pěstmi, aby se vybouřili ze své bezmocnosti. Když si uvědomili, do čeho je namočil, jenom proto, že existuje, dělaly se jim mžitky před očima. Jenom zřídkakdy postihla vesnici nepříjemnost, která by vyžadovala radikální řešení. Nic v životě neběží jako po másle, tu a tam se něco zvrtne, a pokud si nějaký jelimánek po pár pivech pustil hubu na špacír, vzali ho stranou, aby mu vysvětlili, že každá hra má svoje pravidla. Jenom opice lozí po stromech, kdykoliv je napadne, dostalo se mu ponaučení. Naopak pokrokový jedinec, který uvědoměle kráčí k zářných zítřkům, po stromech nelozí, poněvadž není opice. Tohle si měl ochmelka zapsat za uši. Pokud první domluva nenalezla patřičnou odezvu, umožnili mu, aby se nad svým jednáním patřičně zamyslel. Vyhnali ho na pole, kde musel magořit, jako otrok za starodávna. Šlo o to, aby ve vlastním zájmu ocenil onen obrovský rozdíl mezi zaostalou minulostí a pokrokovým dneškem. Pokud současná doba umožňovala zemědělcům sklízet obilí pomocí strojů, nepolepšitelný nevděčník musel pšenici kosit v potu tváře nenabroušenou kosou. To samé na podzim s řepou. Místo stroje, čvachtal se po kolena v bahně a vytrhával ji rukama. V zimě dojil krávy zmrzlými prsty, a pokud slepice nesnesla vajíčko, musel ho koupit v krámě za vlastní peníze. Taková černá ovce, pokud se vyskytla, záhy moudře usoudila, že je lepší se podřídit názorům většiny. Vzali ho zpátky mezi sebe, vždyť se zase nic tak moc neděje a za odměnu, že se podřídil, ho plácali po zádech.

Případ s Cyrilem Halenkou byl mnohem složitější. Nejenom že se vymykal dosavadním zkušenostem, ale kromě záplavy oběžníků a telefonátů až z hlavního města, se o tom psalo ve všech novinách. Zkrátka a dobře, Starý Hrozenkov se stal pupkem světa. Aby se to celé zatrachtilé rozhodování hnulo alespoň částečně kupředu, slova se ujal předseda Charouzák. Začal vypočítávat, kolik je každá sklizená fůra sena stojí námahy, a jak si právě v uplynulém roce nevedli nejhůř. Komín kravína, který se při předloňské vichřici nebezpečně naklonil, byl zbourán a od základu postaven nový. Ve škole došlo konečně k výměně tabulky skla, kterou syn hostinského Frcka promáčkl, když se při ranní rozcvičce příliš rozháněl rukama. Na požární stanici byl vztyčen hromosvod. Mladý topol vysazený minulého jara na návsi, se měl srdnatě k světu. Jinými slovy řečeno, úspěch následoval za úspěchem. Dobré zprávy se řetězily jako lasturky na Maryščině náhrdelníku. Pokud něco nefungovalo tak, jak by mělo, postěžoval si Charouzák, byl to nekvalitní příjem televizního signálu.

Sotva to slyšel tajemník Holomek, vydal se na obchůzku kolem stolu s rukama založenýma za zády. Byl ve vesnici nejuznávanějším potentátem. Nejdřív všem připomněl, že černou limuzínu, která mu byla přidělena z vyšších míst, nemá jenom tak pro zábavu, ale využívá ji k častým návštěvám hlavního města. Udržoval tam blízké styky s předními představiteli partajního okruhu římská I., a ze svých cest se vracel s aktovkou naditou nejčerstvějšími informacemi, instruktážemi a direktivami. A právě předevčírem přivezl z partajní centrály vynikající zprávu, že maximálně do tří let bude u Starého Hrozenkova, na nejvyšším kopci zvaném Čertovo kopýtko, postavena retranslační věž, zpevněná prvotřídní ocelí. Dá se předpokládat, že tato věž bude sloužit nejenom k vyhlídkám do dalekého kraje, ale televizní signál ve vesnici se podstatně vylepší. Zkrátka a dobře, pokračoval Holomek, od té doby, co veškerá zemědělská půda včetně  koz, krav, slepic a králíků byla převedena do opatrování státu, ze všech stran se hrne blahobyt. Na to by nemělo být vzpomenuto jinak, než s vděčností, láskou ke straně a projevením soudružské odevzdanosti  pokrokovým myšlenkám. Jenom se pozorně rozhlédněte kolem, hlásal – nejenom že odpadla ta nejhorší dřina, ale naše domky mají květináče v oknech a jsou vybaveny pračkami, sušičkami a elektrickými sporáky. Dokonce lednička není dnes už žádnou vzácností.

Tady vyskočil na nohy předseda Charouzák a prohlásil, že pokud to půjde takhle dál, Starý Hrozenkov bude co nevidět vyhlášen v celostátní soutěži vesnicí číslo jedna, a to zejména pokud se týká již zmíněné úpravnosti obydlí, květnatosti obklopujícího nás okolí a podaří-li se nám dotáhnout do konce onen zatrachtilý problém, a podíval se vyčítavě na Cyrila, aniž by bylo třeba sáhnout na finanční rezervy, můžeme očekávat, že nás jako kolektiv zavalí lavina řádů a titulů za zásluhy. Nazíráno z úhlu stranické vyspělosti, zasloužíme se o zpevnění ideologického zázemí, utužení nerozborné bašty všeho pokrokového, což zajisté povzbudí ke zvýšenému pracovnímu úsilí naše zainteresované jednotlivce. Jako takoví pak budou hrdě dáváni za vzor zbytku národa co by novodobí průkopníci ve snižování nákladů, zvyšování produktivity práce a kulturně politické vyspělosti. Tato nezměrná iniciativa zásadně vylepší celostátní průměr naplánovaných parametrů, čímž se znatelně vyjasní vyhlídky do blízké budoucnosti, za jejíž efektivnost budeme nadále bez dechu bojovat, protože v tom spočívá smysl našeho vzkvétajícího společenství.

Sotva Charouzák domluvil, ozval se potlesk a Maryša navrhla, aby prapory z vikýřů vlály nejmíň každý druhý den na důkaz oddanosti právě načrtnutým myšlenkám. Taky se zavázala, že bez odkladu rozjede přesvědčovací akci, aby každý doposud váhající spoluobčan přispěl pokud možno co nejčastěji na společné hospodářství nejmíň kilem starých kostí, papíru a barevného kovu.

Protože hostinský Frcek se prozatím nepřihlásil o slovo, podívali se na něho s nadějí, že by mohl mít za lubem něco, co by zašmodrchanou situaci rozšmodrchalo. Mořil se s hlavou zabořenou do dlaní, jako kdyby bůhvíco nevymýšlel, a když zjistil, že se stal středem pozornosti, bručivým hlasem nevyspalého medvěda prohlásil: „Ať děláme co děláme a říkáme co říkáme, nejdřív ze všechno musíme přijít s nápadem, jak nenápadně zprovodit ze světa Cyrila Halenku. Dávám k úvaze, abychom ho na jaře doprovodili k okraji Eliščiny strže a on nám bez zbytečných cavyků předvede, jak umí krásně padat do hloubky.“

Hostinského návrh sice zanechal hluboký dojem, ale zase ne tak převratný, aby to jeho kunčaftům vyrazilo dech. Především tajemník Holomek se domníval, že má v šuplíku něco mnohem nápaditějšího a hned s tím vyrukoval: „Až se oteplí, zavedeme Cyrila do lesa k obrovskému mraveništi a on nám svatosvatě přislíbí, aniž bychom ho k tomu museli nutit, že si stoupne jako kůl v plotě doprostřed mravenčí homoly a nejmíň dvanáct hodin se nepohne z fleku. Jde o to, že mravenci po něm budou lozit jako zběsilí, pomalounku ho ožírat a  nakonec z něho zbyde jenom pouhopouhá kostra.“

Nejrozmanitější nápady ze všech stran jenom pršely. Maryša kdysi sedávala s Cyrilem ve stejné školní lavici a opisovala od něho domácí úkoly, zejména početní a v rodném jazyce. Na základě této osvědčené spolupráce dospěla k názoru, že Cyril ani po letech neodolá jejímu osobnímu kouzlu a po jarním tání sněhu, až pokvetou šeříky, si udělají společný výlet k nedalekému Ramcajzovu rybníku. V záři rozesmátého měsíce přijdou až ke splavu, kde jejímu milému rozmilému jako by nešťastnou náhodou uklouznou v blátě nohy. Zkrátka a dobře, náš trumbera ztratí rovnováhu, spadne po hlavě do vody, a protože neumí plavat, každý si umí jeho smutný odchod z tohoto světa představit.

Ale hostinský Frcek se jenom tak nenechal odstavit na vedlejší kolej. Navrhl, aby hned v květnu byly na místním fotbalovém hřišti uspořádány závody v  lukostřelbě. Jako z udělání, právě když se Cyril bude motat kolem terče, stane se vskutku nepříjemný malér – Frcka cosi zašimrá v nose, a jak kýchne, vypustí z prstů napnutou tětivu. Šíp vletí nešťastníkovy do hlavy jedním uchem a vyletí druhým a bude po parádě. Cyril spadne na zem jako shnilá hruška se stromu.

Ještě se nějakou chvíli se dohadovali, komu udělit první cenu za originalitu nejrafinovanější popravčí metody. Její naplnění by Cyrilovi umožnilo spakovat si svůj raneček, aniž by někdo tušil, že se tak nestalo za jeho dobrovolné spoluúčasti. Předseda Charouzák byl zřejmě jiného názoru, neboť přednesené návrhy uvážlivě zhodnotil: „To všechno, co tady povídáte, mudrcové, nepostrádá smysl, ba dokonce to srší vtipnou nápaditostí, ale vyhlédněte z okna, vašnostové, a všechno co vidíte jsou bílé závěje. Mluvíte o jaru, jakoby už ťukalo na vrata, ale chyba lávky, nás pořád sužuje zavšivený únor. Pokud se týká kupříkladu lukostřelby, ani léto by nemuselo zaručit kýžený výsledek. Dejme tomu, že hostinský kýchne a vypustí tětivu zrovna když zafouká vítr. Načež šíp změní ve vzduchu směr jako bumerang, mine Cyrila o vlásek a zarazí se Maryše do zadku. A to bychom přece nechtěli, aby Cyril s rukama hluboko v kapsách, si začal pohvizdovat a obcházel Maryšu, zatímco ona, chudák nešťastná, si vytahuje ze zadku šíp. Když to tak proberu kolem dokola, všechna přednesená vnuknutí mají dopad, ale nepočítají s tím, že k jejich provedení bychom museli Cyrila udržovat při životě několik měsíců až do jara, dokud se neoteplí, a jeho pokračující existence by setsakramentsky zatížila náš skromňoučký rozpočet. Jako jeden příklad za všechny, oprava silnice do Zápotovic by se musela odložit napřesrok, a to přece nikdo nechce. Dost dobře nechápu, proč bychom se měli donekonečna handrkovat s někým, kdo podle směrnic z vyšších míst už mezi námi nemá prakticky co pohledávat.“

Bylo jim z toho všeho nanic a jako by se chtěli přesvědčit, zda osoba o níž je řeč se nadále nachází s nimi ve stejné místnosti, upřely své zraky tam, kde odsouzenec k smrti postával u zdi v potemnělém koutě v naději, že se mezitím propadl do země a všechno co po něm zůstalo, byla velká díra vedoucí přímo do pekla. Měli trapný pocit, když zjistili, že Cyril Halenka pořád stojí tam, kam ho postavili, s hubou otevřenou dokořán, starý brach, bývalá veselá kopa, čtvrtý do mariáše, spolužák a kdovíco ještě. Nejraději by jako krtci zalezli do děr alespoň na čtrnáct dní a usilovně se modlili, že až vylezou, bude je čekat přenáramná novina, že Cyril je pod drnem, protože ho ranila mrtvice. Vždyť za normálních okolností by ani kuřeti neublížili a teď si měli poradit s někým, koho znali jako staré boty, ale podle názorů vyšších míst, měl už dávno dodýchat. Poposedávali a pokašlávali, odpalovali si cigarety jednu od druhé, bloudili očima po stropě a div se nerozplakali jeden druhému na rameně, ochromení nemohoucností, že pokud je nenapadne nějaká naprosto geniální metoda, jak se toho pitomce zbavit, jejich budoucnost, vzhledem k okolnostem, visí na vlásku.

„Co takhle vlci v zimě,“ ozvalo se pojednou z potemnělého kouta.

Kdyby někdo ve vedlejším výčepu z furianství převrátil stůl plný půllitrů nebo si hostinská při roznášce piva vyvrtla kotník a zoufale vykřikla, určitě by to nevzbudilo takovou pozornost. Cyrilovi neušlo, jak se jeho kamarádům z mokré čtvrti údivem rozšířili oči, nadzvedlo se jim obočí a rozzářili se jim tváře. Od Maryši až po hostinského Frcka, od tajemníka Holomka až po předsedu Charouzáka jim viditelně spadl kámen ze srdce. Dokonce dva mladíčci na zácviku na sebe mrkli a šťouchli se lokty. Nebyl hloupý, aby si nespočítal, že jim bude chvíli trvat, než si srovnají v hlavě, jak je možné, že je něco tak jednoduchého už dávno nenapadlo. Kdekteré dítě ve vesnici vědělo, že nějaký kilometr od místa, kde zrovna byli, obvykle po setmění, v cípu lesa nazývanému Po skalkou, se po celou zimu shromažďují smečky vyhladovělých zvířat. Večer co večer mohli slyšet jejich hladové skučení až sem do Starého Hrozenkova. Cyrilův plán musel být srozumitelný i tomu, kdo neuměl do pěti napočítat. Znal kolem dokola kdejaký kámen a jakmile se setmí, přeleze plot předsedovy zahrady, zamíří přes zasněžené kukuřičné pole k vysokému topolu, a jakmile si trochu odpočine, bylo to Pod skalku jenom coby kamenem dohodil. Těžko by se v sále našel jediný bláhovka, kterému by nebylo nad slunce jasné, že z podobného výletu do končin, jimž se sami v zimě vyhýbali širokým obloukem, bezbranný člověk neměl sebemenší naději navrátit se domů živý. Sotva ho brzy ráno postavili ke zdi a začali rokovat o beznadějnosti jeho osudu, Cyrila doslova zavalil pocit zodpovědnosti za nesnáze, do kterých své kumpány dostal. Zkrátka a dobře, nebýt oněch soustavných tlaků seshora, hodili by tu zašmodrchanou aféru za hlavu, a ještě teď by mastili karty, trochu si popili a cestou domů, celí rozjaření zpívali, či po sobě házeli sněhovými koulemi. Jenže kdo si nechtěl na vyšších místech rozlít ocet a přijít o všechny dosavadní výhody včetně zdárného rozkvětu rodiny, neměl na vybranou. Až dosud si vzájemně vycházeli vstříc a Cyril by se nikomu z nich nemohl podívat do očí, kdyby jeho zásluhou život ve vesnici vybočil ze zaběhaných kolejí. Bolely ho nohy, kručelo mu v břiše a měl žízeň, ale přesto trpělivě vyčkával, bude-li možné, když už bylo po všem, aby se napil a kousek něčeho pojedl.

Hostinský Frcek se vrátil z výčepu s půllitrem piva a na jedno loknutí ho do sebe převrátil. Maryša se nabídla, že spočítá hlasy, aby se zjistilo, komu se zamlouvá předložený návrh. Proti se nezvedla ani jedna ruka. Naprostá většina jasně podpořila Cyrilův velkolepý nápad. Tím pádem Maryša prohlásila volby za úspěšně ukončené. Byl to potěšující závěr úmorného rokování. Všem spadl kámen ze srdce. Od předsedy po hostinského se vzájemně plácali po zádech. Tajemník Holomek si pohvizdoval revoluční melodii. Prý mu uvízla v hlavě při nedávné návštěvě Volgogradu. Dva hubení mladíčci na zácviku, jako kohouti na hnojišti, se procvičovali v jiu-jitsu. Maryša skládala papírové vlaštovky a vypouštěla je do vzduchu. Když si hostinský Frcek povolil pásek u kalhot, trhla pro legraci zipem u sukně. To inspirovalo předsedu Charouzáka a štípl ji do zadnice. Jako by si uvědomil, že dodržování stranické disciplíny je nade vše, odpoutal se od chichotající prostopášnice a dokolíbal se k Cyrilovi.

„My jsme s tím měli tolik práce, Cyrilku,“ prohlásil omluvně, „že jsme ti zapomněli nabídnout židli, aby ses mohl posadit. Dej na to, že jak jsme tady, je nám to krajně nepříjemné a pokusíme se učinit nápravu.“ S mrkvičkovitě zabarvenou tváří se protahoval před Cyrilem jako stárnoucí akrobat, který si prověřuje pružnost vápenatějících kloubů. Když se několikrát předklonil a zaklonil a pohnul se zleva doprava a obráceně, ještě zkroušeněji opakoval: „Ani nevíš, náš milý brundibáre, jak je nám to všechno proti srsti.“

To už se k nim přibatolila Maryša a všelijak se kroutila, aby si povšimli, že když si dá záležet, dokáže být velký mazel, kterému hned tak někdo neodolá. Mrkala šibalsky víčky a připadala svou trošku do mlýna: „Já si, Cyrilku, moc dobře vzpomínám, jak jsi mi jednou ve třidě zlomil červenou pastelku. Ale věř tomu, hošku nehošku, že už se na tebe dávno nezlobím. Byl jsi vždycky moje nejroztomilejší motovidlo.“

Přejela mu jedním prstem po tváři, ale to už se na špičky vyšponoval tajemník Holomek a zapištěl mu do ucha, jako krví nasáklý komár: „Vidíš, vidíš, kams to kamarádíčku nakonec dotáhl. Že se nestydiš, táto tří dětí! Ale nevěš hlavu. Druzí na to taky škaredě doplatili a další přijdou na řadu. Když jsem posledně jel ve svém černém bouráku hlavním městem po nábřeží řeky Moldavy na setkání s vlivnými činiteli našeho progresivně orientovaného zřízení, naskytla se mi poblíž mostu Nerozborného přátelství zajímavá podívaná. Pozornosti našich bdělých milicionářů neušlo podezřelé chování jakéhosi opozičníka, a jak si umíš představit, dostal na místě kulku do hlavy ve jménu ponižovaných a vykořisťovaných mas.“

Pokud se na Cyrila ještě před pár minutami mračili, poposedávali a pokašlávali, ochromeni bezradností, co s ním a jak se ho zbavit, aby to nevypadalo příliš okatě a nikomu nepřišlo, že se jedná o  vraždu, ale naopak, o politováníhodné neštěstí, obklopili ho nyní s hřejivou spontánností. Onen ožehavý problém měli úspěšně za sebou, a teď šlo o to, aby se s nešťastníkem podělili o pocit uspokojivé nálady a ujistili ho, že jsou i nadále jeho nejlepší kamarádi. Aby nezůstali jenom u slov, tu a tam mu uštědřili pořádnou herdu do zad, jako to dělávali, když se potkali na návsi či v lese na malinách, houbách, ostružinách a borůvkách. Zkrátka a dobře, z  jejich úsměvů od ucha k uchu měl usoudit, že ho i nadále považují za dobráka od kosti, na kterého je spolehnutí za každých okolností. Několik odvážlivců mu dokonce šeptalo do ucha, že ti tam nahoře nemají páru o tom, co se děje tady dole. Tak či onak, Cyril nezklamal jejich důvěru, a budou mu vděční až nadosmrti za jeho skvostnou myšlenku, jak sám sebe nenápadně zprovodit ze světa.

Maryša do sebe vrazila prcka slivovice, kterou ji podstrčil hostinský Frcek a celá rozparáděná se lísala k Charouzákovi. Imponovalo jí, kam až to ve vesnici dotáhl, i když spolu kdysi pásli dobytek.

„To máš tak, předsedo,“ řekla mu. „Když už mluvíme o zimě, nejvíc starostí mi dělají děti. Pošlu je na klouzačku a za čtvrt hodiny se vrátí domů celé promrzlé, ačkoliv mají na rukou palčáky s nejhuňatější podšívkou, pod kabátem silný vlněný svetr a  na nohou vysoké boty s plyšovou vložkou. Jenom si vzpomeň, když my za mlada v tuhém mrazu vynášeli ze stodoly hnůj, měli jsme nahou prdel.“

„Tak, tak,“ souhlasil Charouzák, potěšený projeveným zájmem. „Naštěstí moje děti jsou na vyšších studiích v hlavním městě, kde je o ně po všech stránkách postaráno ve speciálních vzdělávacích buňkách, zřízených při partajním okruhu číslo I.“

„Víš co ?“ Maryša ho šibalsky popotáhla za ucho. „Předpokládám, že i moje děcka budou mít jednou stejné výhody.“

„Propánakrále!“ zahořekoval hostinský. Vracel se z výčepu s dalším půllitrem, který mu načepovala manželka. „My si tady klíďo píďo povídáme a ani nás nenapadlo, abychom se Cyrila zeptali, jestli nemá žízeň.“

„Tak to je veřejná ostuda,“ připojil se předseda. „Mělo nás to už dávno trknout. Jsme nevychovaná čeládka. Proč jsi nám, Cyrilku, už dávno nepřipomněl, že máš žízeň?“

„Přestaň se upejpat,“ zamručel hostinský. „Přece se známe jako kvočna s kuřaty. A nedělej si starosti, kdo to zatáhne. Co vypiješ platím, i kdybych měl přijít o střechu nad hlavou.“ Strčil mu půllitr pod nos. Pěna byla tak vysoká, že Cyril, ač se snažil, piva se nenapil. Na špičce nosu mu visel vatově bílý chuchvalec.

„Utři si frňák, krasavče,“ zapištěl pobaveně tajemník. Poskočil na jedné noze. Ostatní ho následovali. Vyplazovali na Cyrila jazyk, aby tajemníkovi doložili, že jsou jedna stejně smýšlející parta.

„To jsme si nikdy nemysleli, Cyrile,“ slzel smíchy Charouzák, „že máš takový vyvinutý smysl pro humor. Jenže na legraci moc času nemáme. Brzy se začne stmívat a v první řadě se s tebou musíme rozloučit. Navrhuju, abychom ti udělili poslední slovo v případě, že máš něco důležitého na srdci. Tak se konečně vymáčkni, člověče nešťastná!“

Kdekdo se zahleděl na samoodsouzence. Dokonce dva vyzáblí mladíčci na zácviku, přestali poskakovat kolem, jako rozdováděné opice. Cyril si utřel hřbetem ruky nos a odkašlal si. Na víc se nezmohl. Neměl nic dopředu připraveného a nahonem ze sebe vymáčknout nějakou nemastnou neslanou slátaninu se mu příčilo. Cokoliv řekne, budou to jeho poslední slova. Zůstanou po něm navěky. Pár věcí měl na jazyku, ale jejich důležitost si netroufal posoudit. Považoval se za člověka nesmělého. Nikam se necpal, ani se neprosazoval. Raději by se nechal psem kousnout, než aby mu nakopnutím ublížil. Maryša by to mohla dosvědčit. Když ho ve škole pan učitel zavolal k tabuli, díval se do země a uši mu hořely. Když se v létě jako kluci koupali v rybníce, předseda s tajemníkem skákali do vody nazí. Cyril polykal andělíčky v pruhovaných trenýrkách. V kostele se krčil v bázní boží v poslední lavici. Naopak předseda s tajemníkem sloužili u oltáře jako ministranti, ale dnes o tom mlčeli. Kdo si to nechtěl rozházet s těmi nahoře, vyhýbal se kostelu jako čert kříži. Cyril toho měl na srdci zdaleka víc. Kupříkladu, proč si k poslednímu vydechnutí vybral místo, kterému se v dědině říkalo Po skalkou. Od léta do podzimu tam chodíval sbírat houby s Magdalenou. Nejednou se spolu pomilovali v dolíku vystlaném hebkým mechem. Považoval to místo za posvátné. Narodili se jim tři zdravé děti. Oči mu zvlhly dojetím, když si představil Jeníka, Vašíka a Mařenku v kuchyni za stolem. Vybírali dřevěnými lžícemi z kamenných misek kozáky a křemenáče, mrkev a brambory, a jejich tváře byli zobrazením štěstí. K  nápadu s vlky ho navedl příběh z Itálie, který kdysi četl v  zažloutlém vesnickém kalendáři. Romulus a Remus byla nemluvňata, kterým bylo souzeno utonout v řece. Ale z náruče smrti je zachránila hodná vlčice. Chlapce odkojila a starala se o ně jako vlastní matka. Zkrátka a dobře, v Cyrilovi doutnala jiskra naděje, že se ze zvířaty domluví líp než s lidmi. Kdyby nic, nechají ho u sebe. Bude s nimi na pokraji lesa výt, aby se jich vesničané báli. Ale musel držet jazyk za zuby. Předseda s tajemníkem a Maryša s hostinským by ho nařkli, že jim maže med kolem huby a s odchodem z tohoto světa to nemyslí vážně.

Cyrila napadlo, jak by to jeho kamarádi z dětství přijali, kdyby si postěžoval, že mu narušili nedělní ráno. Týden měl sedm dní a šest z toho poctivě pracoval, a když přišla neděle, rád si s Magdalenou polenošil v  posteli. Jenže tentokrát se ozvalo bouchání na vrata ještě dřív než kohout zakokrhal. Nejdřív si myslel, že někde hoří a svolávají k ohni dobrovolné hasiče. Oknem spatřil Maryšu, jak za zídkou obhlíží chalupu dalekohledem. Jakmile dva rozjívení asistenti praštili lopatou do vrat, schovali se za baculatého sněhuláka na dvorku. Cyril si natáhl kalhoty a svetr a vyšel ven. Mladíčci na něho za sněhulákem jukali, ale byl to obyčejný trik. Sotva vykročil, abych se jich zeptal, co to má znamenat, ti ostatní na něho skočili ze všech stran. Dokonce i ze střechy. Bylo jich nejmíň tucet a strkali ho celou cestu přes zasněženou náves až do hospody U kuňkající žáby. Rozradostněná Maryša metelila dopředu, aby všem oznámila, že se plán do puntíku vydařil. Cyrila prý vedou jako krávu na porážku. Když ho dostrkali do vytopeného sálu s plesnivým praporem a obrazy tří mouchami potentočkovaných revolucionářů, Charouzák, Holomek a Frcek mžourali rozespale za podlouhlým stolem. Maryša ukládala do koženého pouzdra dalekohled.

„Ani nevím, kde bych začal,“ ozval se nesměle Cyril Halenka. „Však víte, že mám ženu a tři děti. Vždycky jsem se snažil odevzdat poctivou práci. Ani kůň by tak nedřel od rána do večera. Moje mozoly to mohou dosvědčit. Rád bych si někdy zafidlal na housle, ale jak bych mohl.“

Cyril natáhl ruce dlaněmi vzhůru, aby se na vlastní oči přesvědčili, o čem je řeč. Přistupovali k němu jeden po druhém a dotýkali se jeho mozolů. Maryša si dokonce vylezla na židli, aby viděla co nejlíp do rozpukaných kožních zářezů. Když Cyril podotkl, že by místo hraní na housle mohl foukat na trumpetu, zatvářili se nepřívětivě. Na svatbách a pohřbech na trumpetu troubil hostinský, který nepotřeboval, aby mu někdo ve Starém Hrozenkově dělal konkurenci. Vzhledem k Cyrilově osobní situaci, zmínka o hraní na hudební nástroj, byl stejně nápad přitažený za vlasy.

Sotva se Cyril po skončení inspekce utřel ruce do kalhot, napadlo ho, aby využil práva na poslední slovo vyprávěním historky, kterou nejednou slyšel od tatínka. „Často vzpomínám,“ začal zajíkavě, „jak mě tatínek vedl do Zápotovic k holiči. Byl jsem malý chlapec, a jak sami víte, do Zápotovic je to pěkných pár kilometrů. Držel jsem ho za ruku, a jak šlapeme, on mi popisoval prapodivného živočicha jménem Džung-Džung, který žil po zemí. Prý tam žral kamení. Nešlo mi do hlavy, jak takový Džung-Džung pod zemí dýchá. Tatínek mi vysvětlil, že dýchání Džun-Džunga pod zemí je jako dýchání ryby ve vodě. Nejvíc mu dělalo starosti, že Džung-Džung žere kamení. Nevím, nevím, co bude dál, říkal mi, až to kamení do posledního kousku sežere. Představ si, Cyrilku, že zemi potom nebude nic držet pohromadě a my se propadneme do bezedné díry. Seděl jsem u holiče a myslel na Džung-Džunga, jak pod holičským krámem ujídá kamení. V tom se země zachvěla a já nadskočil v domnění, že kamenožrout už hryže podlahu. Holič mi málem ustřihl ucho. A tak se ptám vás, kamarádi rozmilení, zrovna jako se mě kdysi ptával tatínek, co uděláme pro záchranu světa dřív, než se k nám Džung-Džung prokouše a my se všichni, jak jsme tady, propadneme rovnou do pekla!“

Předseda se podíval vyjeveně na Maryšu a Maryša na tajemníka a ten zase na hostinského a hostinský na předsedu. Zírali jeden na druhého, jako by Cyril spadl s měsíce a promluvil nesrozumitelnou hatmatilkou. Nezakrývali rozmrzelost, že Cyril na poslední chvíli ze sebe souká moudrosti, na které nejsou zvědaví.

První se vzpamatoval předseda Charouzák. Mávl rukou a prohlásil: „Tak, jak to mohu posoudit svým selským rozumem, tohle fantazírování otce na cestě se synem k holiči jsou plané žvásty. Halenky, si dali každý frťana a rozhodili partičku mariáše.“

Maryša se přidala:„ Jakože se Maryša jmenuju, předsedo, jsem se tebou  zásadně zajedno. Nedá se říct, Cyrile, že je nám fuk, co tě čeká. Ale takový je život. Někdy jseš nahoře, jindy dole. Do soumraku zbývá pár hodin. Abychom tě ochránili od zlovůle neomalených vesničanů, pro tvoje dobro tě strčíme do železné krávy. Doufáme, že nemáš nic proti. Věř tomu, že děláme všechno, co je v našich silách, aby tvoje poslední chvilky na tomhle světě byly alespoň částečně přijatelné. Snad naši dosavadní starost oceníš a  nerozejdeme se ve zlém. A nakonec tohle: že sis vzal za manželku Magadalenu, to už jsem ti dávno odpustila. Vem na to jed.“

Hostinský ani nečekal, až Maryša domluví a pospíchal do výčepu, aby objednal debrecínské párky s hořčicí a křenem a k tomu pivo dvanáctku. Předseda Charouzák pokynul na dva výrostky, aby doprovodili Cyrila napříč sálem do protějšího rohu. V přítmí se tam leskla tlama zvířecí obludy. Nebyla to nějaká živá příšera v pravém slova smyslu, ale provizorní vesnická šatlava kombinovaná se skladištěm nepotřebného obecního a hospodského harampádí. Předsedu kdysi inspiroval film z hlubokého středověku a do otvoru po vybourané zdi nechal zasadit plechem obité dveře. Nikdo tomu kamrlíku neřekl jinak, než železná kráva. Naposledy v létě tam strčili cikána přivadrovalého ze sousedních Zápotovic. Opilý na mol rozbíjel v hospodě, co mu přišlo do ruky.

Když mladíci Cyrila nakopli, vletěl do krávy po hlavě. Plazil se po čtyřech okolo hromady polámaných zahradních židlí a zrezivělých hudebních stojánků. Zuby mu drkotaly zimou. Opřený o proražený buben vzpomínal, že kromě historky s Džung Džungem, mu tatínek cestou k holiči vyprávěl, že na místě hospody U kuňkající žáby, stával ve čtrnáctém století kostel svatého Bartoloměje, po něm klášter Neposkvrněné Panenky Marie a nakonec pevnost Tatarů a Turků. Víš, chlapče, říkal mu, Tataři a Turci se přehnali krajem od jihu na sever, Švédi od severu na jih a Napoleon se svými vojsky táhl od západu na východ. Až vyrosteš, nevyhneš se krvavým pohromám. Bude ti na nic z toho, že jim nemůžeš zabránit. Cyrilovi se zavíraly oči. Železná kráva jako by ho ve svých útrobách láskyplně přežvykovala. Měl hlad a žízeň. V zatočené rouře u stropu protékaly hospodské splašky z kuchyně a ze záchodu. Měl halucinaci, že mu nad hlavou visí vemeno teplého mléka. Rozevíral ústa v očekávání, že mu pár kapek blahodárné tekutiny svlaží vyprahlá ústa.

Doposud nedělně ospalá vesnice se probouzela k životu. Z návsi doléhalo cinkání zvonků zavěšených na sáních a odfrkávání zadýchaných koní. Hosté z blízkého i vzdáleného okolí, zabalení do těžkých houní, se sjížděli, aby mohli svědčit Cyrilovu odchodu z tohoto světa. Vlastizrádce měl spadnout do jámy, kterou si sám vykopal. Záhy hospodu naplnil křik a hostinský Frcek s manželkou nevěděli, kam dřív skočit. Když venku mrzne jenom praští, doušek pálenky rozproudí v těle krev. Lidé vymění starosti za smích a zpěv. Cyril svým spoluobčanům nezazlíval, že mají dobrou náladu. Kdyby se jim naskytla příležitost, určitě by mu na rozloučenou řekli pár povzbudivých slov. Vzali by ho stranou a mumlali, že to, co ho potkalo, není žádná složitá matematika, ale zpropadený příkaz z vyšších míst. V současné situaci nám nezbývá, než se podřídit. Přece si uvědom, kamaráde, říkali by, když to tak probereš kolem dokola, nikdo z nás neví, co ho čeká zítra. Dnes jseš to ty, brachu, a zítra někdo jiný.

Venku se smrákalo a Cyril by mohl odpřísáhnout, že v tom hospodském rámusu zaslechl vytí smečky vlků. Sbíhali se k cípu lesa Pod skalkou a  dávali celému světu vědět, že mají prázdná břicha. Cyril se v duchu potěšil s Magdalenou a dětmi a potom zaletěl v myšlenkách za Metodějem. Když Maryša přeskakujícím hlasem četla v sále bratrův dopis, vryl se mu do paměti slovo od slova. Drahý Cyrile, psal Metoděj, pochybuju, že by něco mohlo zvrátit moje rozhodnutí usadit se v St. Hopedale natrvalo. Stanu se rybářem. Určitě si vzpomínáš, jak jsme spolu jako kluci chytali ryby v místním rybníce a mně nejvíc vadilo, že v něm neplavou delfíni. Přístavní městečko, které je od  října mým novým domovem, se rozkládá na strmém srázu nad mořem. Netrvalo mi dlouho, abych si tento požehnaný kout světa zamiloval. Ale nejdřív několik slov o obřím parníku, na kterém jsem přeplul oceán. Dostal jsem práci jako šéfkuchařův bůhví kolikátý pomocník. Měl jsem na starosti přípravu salátů od hlávkových po okurkové, obohacené rajčaty, fazolí a  plátky  cibule. Ani ti nebudu vypočítávat, kolik hodin jsem strávil strouháním a  krájením mrkve. Jenom si uvědom, že se vařilo pro tisíc strávníků! Volné chvíle jsem věnoval prohlídce lodi. Dokud nevstoupíš na palubu, vůbec ti nepřijde, že se pohupuješ na mořské hladině v útrobách tak nevídaného kolosu. Svíráš rukama zábradlí, napěněné čepice vln se ti zvedají před očima a bělostně vymáchaní rackové ti křičí nad hlavou svou píseň. Dýcháš zhluboka, díváš se do dálky a nasloucháš bušení vlastního srdce. Pojednou si uvědomíš – ano, tak chutná svoboda! Kam pohlédneš, obklopují tě neznámé tváře – bílé, tmavé, hnědé, žluté – a  málokdo mluví řečí, které bys rozuměl. V podpalubí vzácným dřevem obkládané sály připomínají zámecká sídla. Hudba hraje k tanci. Elegantní páry klouzají po parketu v rytmu argentinského tanga. Slyším zvonkohru přiťukávaných sklenic. Prolíná se s kadencí nakažlivého smíchu. Ještě se nestalo, abych viděl tolik šťastných lidí pohromadě. Myslím na tebe, tvoje tři děti a Magdalenu. Kéž byste mohli se mnou prožívat tyto povznášející chvíle uprostřed bezedného oceánu.

Netrvalo dlouho a po přistání v St. Hopedale jsem našel nový domov. Ložnice domku, který obývám, má okna obrácená směrem k majáku. Minutu po minutě moře naráží do skal s neochabující silou. Přede mnou leží svět nenarušený ode dne stvoření. Většinou pomáhám rybářům s čištěním lodí a spravováním potrhaných sítí. Když je počasí příznivé, vyplouváme za rozbřesku na moře. Nedávno jsem se vydal na svou první pochůzku do městečka St. Hopedale. Bylo odpoledne a slunce stálo vysoko na obloze. Už z dálky mě upoutala konstrukce neobvyklé stavby. Tyčila se k nebi jako egyptská pyramida sestavená z bílých kvádrů. Obklopen  davem na chodníku, pojednou mě někdo oslovil: „To je budoucí hvězdárna.“ Tak jsem se seznámil s černochem Lee. Směřoval do kavárny Měsíční molo. Hrál tam na klavír. Za kulatým stolem jsme upíjeli lahodné víno. Dovedeš si představit, Cyrile, že jsme víc rozhazovali rukama než mluvili. Lee záhy pochopil, že přicházím ze země, kde každá věta před vyslovením musí být odsouhlasená pro správnost myšlenky. Poprvé v životě jsem slyšel jazz. Hudba mě odpoutala od země vzhůru do výšin nebeské stratosféry. O přestávce mně Lee řekl: „Příteli, největší úlevu z bolestné úzkosti, která nás provází na každém kroku, nalezneme v náruči ženy.“ Tak se stalo, že jsem se ocitl v La Parané, domu nevěstek. Dívky se na mě sesypaly, sotva jsme vstoupil do haly. Každá voněla jinak a každá nabízela rty k polibku. Poprvé v životě ženy ode mě neutíkaly, ale snažily se mě získat. Zcela náhodou jsem uchopil jednu za ruku. Měla dlouhé tmavé vlasy svázané sametovou stuhou. Představila se jako Joyce. Stoupali jsme vzhůru po praskajících schodech a provázel nás škádlivý křik těch, na které se nedostalo. Ocitl jsem se v pokoji, kde jediným zdrojem světla byla lampička na nočním stolku. Její stínítko zdobily  čínské perokresby. Od toho okamžiku, všudypřítomná kulisa času, uplývání hodiny za hodinou, ztratilo na významu. Na šlapacím harmoniu v rohu místnosti leželo divadelní kukátko. Zaostřil jsem ho na Joyce. Ležela svlečená na neodestlané posteli, a trvalo mi chvíli, než jsem se odhodlal posadit se vedle ní a vzít její ruce do svých. Byla nepopsatelně krásná. Tolik jsem potřeboval její lásku. Sebenepatrnější záchvěv kolem jejích lesknoucích se úst pronikal hluboko do mého vyprahlého nitra. V takových chvílích věříš v zázraky. Zbavíš se okovů.

Útrobami železné krávy projelo zaškubnutí. Dveře se otevřely. Asistenti si přišli pro Cyrila. Moc se s ním nemazlili. Táhli ho ven za nohy. Narazil hlavou do bedny se sodovkami a do stehna ho řízla zrezivělá obruč odpadlá z bečky piva. Nechali ho ležet na ztrouchnivělé žíněnce pod obrazy tří internacionálních revolucionářů. Bloudil očima kolem. Sál kdysi sloužil jako tělocvična a s předsedou a tajemníkem soutěžili, kdo zvedne nejtěžší činku. Cyril pokaždé vyhrál. Kromě toho vydržel stát na rukou nejdéle z celé vesnice. Každou druhou neděli vyhrávala v sále k tanci dechovka nebo se promítaly grotesky. Byly chvíle, kdy se všichni smáli, až se za břicha popadali. Dírami po vytrhaných parketách prolézaly šedivé myši. V koutě za polovyhaslými kamny kapala se stropu voda. Pod podlouhlým stolem ležel Metodějův zmačkaný dopis. Výčep se vylidnil. Nebylo tam slyšet ani hlásku. Květy ozdobená zástěra hostinského manželky visela na klice pootevřených dveří. Ze dřeva vyřezaná kukačka vykoukla z okýnka a zakukala. Venku byla tma.

Když mladíci vystrkali Cyrila před hospodu, nemohl uvěřit svým očím. Byla noc, ale celé prostranství ozařovaly plameny loučí. Obloha zbarvená dokrvava připomínala západ slunce. Náves, v zimě tak bílá a poklidná, nestačila pojmout rozměrná těla koní zapřažených do sání. Prstenec přikrčených domků se rozpínal k prasknutí. Svalnatá zvířata s klapkami na očích připomínala zmrtvělé stroje. Jako by je měl neviditelný obsluhovatel uvést do pohybu stiskem tlačítka. Štiplavý pach upocených tahounů byl znatelný v chladném vzduchu. V aleji bezlistých kaštanů se blýskala řada automobilů. Do Starého Hrozenkova se jimi sjely delegace ze vzdálenějších míst. Ospalí řidiči křivohubě podřimovali s hlavami na volantech. Motory běžely naprázdno. Reflektory osvětlovaly zasněžený prostor předsedovy zahrady. Cyril statečně vykračoval ke svému cíli. Kdykoliv mu někdo zamával, pozvedl ruku a usmál se. Přátelským gestem ujišťoval své spoluobčany, že se nic tak zvláštního neděje. Ale jeho sedlácká dobrosrdečnost ho záhy opustila. V polovině cesty se udusaný sníh proměnil v klouzačku a rozjívené mladíky nemusel nikdo pobízet, aby do Cyrila ze vší síly strčili. Přesto, že mával rukama, aby nabyl ztracenou rovnováhu, natáhl se jak široký tak dlouhý. Jeho děti by se smáli a tleskali, jakého ze sebe umí dělat cirkusového klauna. Nemohly tušit, že svého legračního tatínka vidí naposled.

Cyril si dýchl na mrazem zčervenalé ruce. V dálce zahlédl předsedu Charouzáka. Čekal na něho ve vrátkách zahrady s rozzářenou tváří. Vypadal zdravě a blahobytně. Jeho vypapaný obličej vzbuzoval respekt. O jeho vyšším postavení ve vesnici nemusel nikdo pochybovat. Sváteční tmavý oblek s červenou bíle puntíkovanou vázankou překrýval tříčtvrteční kožíšek protkaný stříbrnými vlákny. Zvednutý huňatý límec mu zahříval krk. Baculaté ruce měl vnořené do nitra rukávů. Cyrilova flanelová košile a chatrný svetr byly nedokonalou ochranou proti únorové zimě. Ale kdyby mu předseda nabídl koňskou houni pro zahřátí, zdvořile by odmítl. Po celodenním čekání na rozsudek ztratil cit v těle. Chvilka, která mu na tomto světě zbývala, byla proti trvání vesmíru nepostřehnutelná. Jeho oči bloudily po oploceném pozemku za Charouzákovými zády. Tak velkolepé shromáždění se každý den nevidí. Hosté postávali v hloučcích. Jak se mezi sebou bavili, z úst jim vycházela pára. Stopy bělavých chuchvalců se vytrácely ve větvích ovocných stromů. Kam se podíval, málokterá tvář mu byla neznámá. Nejpočetnější skupinu tvořili jemu podobní. Vypadali čistě a upraveně, v žádném případě žebráci, ale jejich vlňáky či kazajky, nebylo oblečení přiměřené počasí. Tiskli se k sobě, jak nejvíc mohli, aby jeden druhého zahřáli. Tu a tam prohodili slovo, ale většinou se dívali do země. Do druhé skupiny patřili vesničané obdaření smyslem pro humor. Předávali si z ruky do ruky láhev, aby jim dobrá nálada vydržela co nejdéle. Nejvíc se řehonila Maryša. Chtěla na sebe upoutat pozornost tajemníka Holomka. Nijak pozadu nezůstával hostinský Frcek s manželkou. Smáli se, až se za břicha popadali. Přidalo se k nim několik významných hostů, kteří se vydali na cestu ve svých automobilech až zdaleka. Z  jejich chování se dalo usoudit, že tam, odkud přijeli, zastávali důležité funkce. Chránění teplými válenkami, palčáky na rukou a huňatými šálami, tuhý mráz jim nevadil.

Předseda uchopil Cyrila pod paži a odvedl ho za roh stodoly z dohledu ostatních.

„Cyrile,“ oslovil starého kamaráda. „Rád bych ti něco řekl mezi čtyřma očima. Naprosto chápu, jak mizerně se cítíš. Vždyť tě znám takovou fůru let a teď tohleto. Jenom si vzpomeň, jak jsme spolu lozili po stromech. Vidíš tamhletu třešni? Spadl jsem z ní po hlavě a tys mi pomohl na nohy. Těžko je mi u srdce. Nejraději bych se neviděl. Snad mi věříš.“ Kousal se do rtů a všelijak se kroutil, aby se na něho Cyril alespoň podíval. „Co ty na to?“ zeptal se.

„Já ti, předsedo, fakt věřím,“ zamumlal Cyril.

„To máš tak, můj zlatý dobráku,“ pokračoval Charouzák. „Někdo to odskákat musel. Delší dobu to viselo ve vzduchu. Kdyby to nepotkalo dnes tebe, potkalo by to zítra někoho jiného. A to bys přece nechtěl, aby to místo tebe odskákal někdo jiný. Natolik jseš moudrý a uvážlivý člověk, že si dovedeš věci srovnat v hlavě. Kdybychom spolu zalistovali v nějaké učebnici historie, určitě bychom to tam našli černé na bílém. Zkrátka a dobře, neuplyne na tomto světě hodina, aby se nějaký nevinný člověk neobětoval ve jménu záchrany lidstva. Co ti mám povídat. Nic se nezměnilo. Stal se z tebe hrdina. Jednou ti postavíme pomník. Vsaď se o co chceš. Jak povídám, jako na potvoru se to muselo přihodit zrovna tobě. A to mě dost trápí. Kdyby záleželo na mě, kurva svět, přísahám, že bych do toho kopl, až by se to celé kamsi rozletělo. Jenomže ono to na mně vůbec nezáleží. A proto se nediv, že to dospělo k takovému zpackanému konci.“ Aby předseda zdůraznil svá slova, nakopl hromádku sněhu. Rozvířil se v jemný poprašek, který oběma usedal na tváře. „Vždyť by nás tam ti nahoře do jednoho uštvali. Pořád by nám posílali oběžníky nebo telefonovali. Jestli jseš ještě naživu a takové kecy. To tě může maximálně bavit pár dni, ale víc ne. A řeknu ti ještě tohleto: když už musel Metoděj ten dopis napsat, proč zrovna o takových nesmyslech? Jakože stoupal s tou lehkou holkou vzhůru po praskajících schodech a provázel ho škádlivý křik těch, na které se nedostalo. A že si tu nahou šťabajznu prohlížel divadelním kukátkem. Co ho to, kurva svět, napadlo? Divíš se, že se v hlavním městě rozčílili? No a nakonec to tobě zakroutilo krkem. Chápeš?“

Někdo přicházel. Byl to tajemník Holomek.

Předseda narychlo dodal: „Chtěji krev. Tak ať se jí nasáknou. A až se jí nasáknou, tak prasknou, poněvadž přetečou. Kapišto?“

Holomek volal z dálky: „ Tady jste! Hledám vás celou věčnost!“

Předseda se omlouval: „To máš tak, soudruhu, snažím se tady Cyrilovi mezi čtyřma očima vysvětlit, co se děje. Do jaké se dostal prekérní situace. Natolik mu to ještě zapaluje, aby si uvědomil, že se nedá nic dělat.“

„Tak, tak,“ přitakal tajemník. „Život není fotbal. Hráči kopou do mičudy, jako by se nechumelilo. Protože, ať se nám to líbí nebo nelíbí, ono se chumelí. A kdo tomu nevěří, ať nám prdel políbí. Ty máš sice po ptácích, Cyrile, ale ber to tak, že vesnice si oddechne. Ale abys nelitoval, do čehos ses namočil, postarám se ti o děcka. Za žadnou cenu nedopustím, aby z nich vyrostli nepřátelé státu. Zařídím jim studie. Začnu na tom pracovat hned zítra. Podívej se na moje potomky. Vzdělání, kterého se jim dostává v rámci speciálních buněk, zřízených při partajním okruhu římská I, jim umožňuje nejenom se občansky zainteresovanost, ale i hmotně se zabezpečit. Zkrátka a dobře mají sakramentsky zajištěnou budoucnost. Nám se o něčem podobném ani nesnilo. Takže hlavu vzhůru, kamaráde, a s chutí do toho. Nic se neboj. Já když něco slíbím, tak to myslím smrtelně vážně. A víš proč? Poněvadž jenom tak zbůhdarma neplácám do větru.“

Cyril si utřel nos do rukávu svetru. Předseda se málem celý rozepnul, vytáhl z kapsičky postříbřené cibule a poslouchal, jestli tikají. Vtom se za rohem stodoly vynořila Maryša.

„Tady jste!“ zvolala. „Vy tajnůstkáři!“

Přistoupila k Cyrilovi, až se málem svými tlustě nalíčenými rty dotýkala jeho promodralých, ale nepolíbila ho.

„Když jsem šla okolo vašeho,“ zakrouňala, „svítilo se v  kuchyni. Magdalena nalévala děckách jakousi šlichtu. Říkám si, však znáš Cyrilovu ženu, tak proč bys ji pár slovy nepotěšila. Zabouchala jsem na dveře a poptala se po zdraví. Mám ti vyřídit, že je všechno v pořádku. Mařenka má trochu rýmu, ale s tím si nemáš dělat zbytečné starosti. Hlavně, aby ty ses nenachladil. Sem do předsedovy zahrady se jí nechtělo. Prý musí dát děcka spát a tak dále. Však to všichni dobře známe. Když se nám někam nechce, tak tam nejdeme. Předseda by určitě nic nenamítal, kdyby dala na moje slova a přišla se s Cyrilem rozloučit. No řekni, předsedo, měl bys něco proti tomu, kdyby si sem Magdalena odskočila?“

„Za koho mě pokládáš?“ durdil se oslovený.

„No právě. Hučela jsem do ní jako do vrby, ale zabouchla mi dveře před nosem.“

„Poněvadž to nemá zrovna nejlehčí,“ netajil se svým názorem Holomek. „Zrovna když to nejmíň čekala, Cyril musí kamsi, odkud se už nevrátí.“

Tajemník by toho napovídal zdaleka víc, ale v cípu lesíka Pod skalkou se ozvalo naléhavé zavytí. Nebylo třeba nic dodávat. Kromě vlčí smečky, vyhladověle skučící na měsíc, v zahradě netrpělivě čekali vzácní hosté a vesničané. Rozhodně se neslušelo celou věc donekonečna protahovat.

„Tak a jde se, kuliferdové,“ prohlásil předseda zvesela.

Jako předvoj vyrazila kupředu Maryša. Z nashromážděných diváků nahonem sestrkala klikatící se koridor, kterým Cyril klopýtal k tyčkovému oplocení. Právě když si plivnul do dlaní, aby zdolal poslední překážku, která ho dělila od lesa, napadlo ho, aby svým spoluobčanům pověděl něco o Džung-Džungovi, požírači kamení. Ale koho by mohlo zajímat, co mu kdysi cestou k holiči vyprávěl kdysi tatínek. Napnul svaly a hned po prvním doteku s hrubě otesaných dřevem, vzpomínky z  mládí se jenom hrnuly. Připadal si znovu jako malý kluk, kterého vyplašili na hruškách. Pokud by tehdy plot mrštně přeskočil a zmizel z dohledu, dnes mu připadal šest metrů vysoký. Obrácený zády k publiku, oddechoval a hekal námahou. Styděl se, že mu ta cirkusová akrobacie dává tolik zabrat. Z ničeho nic se mu jeho tělo zdálo být nepotřebné a mysl unavená, přesto, že měl ještě dobrou půlku života před sebou. V předklonu balancoval na vrcholu zašpičatělého plotu a chystal se seskočit, ale v tom se přihodilo něco, s čím nepočítal. Plot se znenadání zakymácel, nohy mu uklouzly a Cyril zůstal na něm viset za roztržené kalhoty. Promrzlou krajinou se rozléhal bujarý smích. Do stehen se plácali bohatí i chudobní, funkcionáři i  pacholci, hosté zdaleka i  kumpáni z  rodné obce. Cyrilova odhalená zadnice, bělejší než okolní sníh, ozářená reflektory automobilů, se šklebila do světa, jenom něco moudrého promluvit. Nějakou chvíli Cyrila Halenku mrzelo, že se tak nedůstojně zesměšnil, ale jakmile dopadl na všechny čtyři do hluboké závěje a pokračoval v cestě k cíli, pocit zahanbení ho opustil. Bez ohledu na to, co se v několika příštích okamžicích Pod skalkou přihodí, hřálo ho vědomí, že za sebou zanechal trvalou stopu radostné pohody, a kdykoliv si na něho lidé vzpomenou, pak s úsměvem na rtech.


II

Ivo Fencl

Žiji, ježek v kleci

(úryvek z prvního dílu rukopisu)

1. Někdy zvoní pošťák třikrát aneb Předběžné varování všem zvědavcům

Začněme příběh pro děti jako knížku dospělých.

Docela hezká pošťačka jménem Ivana (29 let, 2 děti, jeden ryšavý foxteriér Luoít s výhrou na výstavě v Karlových Varech, jeden manžel snad i s výhrou v lásce, jeden přítel bez výhry, jedna takřka intimní přítelkyně, jeden šatník, patery džíny a jedno slušné sebevědomí, jen občasná touha po romantickém dobrodružství) zazvonila už potřetí a muž vzdáleně připomínající Alberta Einsteina jí otevřel a stál na prahu v proudu slunce a tetelícího se prachu. Zaujatě hrdinku našeho vyprávění pozoroval.

Vždycky vypadala, jako by se právě vykoupala po dvouhodinovém namáhavém pohybu, ale jak to dělala, opravdu nevím, a navíc byla od přírody chytrá. „Pojďte dál,„ prohodil nezávazně.

„Co má syn číst, abych z něj měla taky vědce?“ zeptala se Ivana o něco později.

„Pohádky.“

„A až povyroste?“

„Víc pohádek.“

„A pak?“

„Ještě víc pohádek.“

Odkud plyne i naše varování. Nechcete-li mít ze syna dalšího z rodu Einsteinů, nevstupujte s ním do Města krutých čolků, neboli mu nečtěte ani tento příběh.

2. Foglarovo tajemství

Docela jinačí badatel, ale rovněž s duší kluka, toho zrána procitl a dosnil. Dost zarputile v tom snu hledal matku. Až kdesi hluboko, hluboko v nitru Kamerunu po ní pátral – a v nabobtnale zelených džunglích. Nasazoval krk v úděsu, ale zbytečně. Byla dávno mrtva, jak se ukázalo.

Snílek se konečně zvedl a šel psát – tak jako každý den. Už odmala uměl snít nejen ty noční, ale i denní sny, a kdo sní přes den, pozná věci, jež unikají těm, kdo snívají pouze v noci, jak věděl už Edgar Allan Poe.

Jenže za většinu věcí se platí a v tomhle případě bývá daní žába usazená u pramene sebepoznání. Panu Foglarovi to však za oběť stálo. Psal – a hlavním z jím vyfantazírovaných artefaktů se stal jistý archetypální a až zvonivě lesklý hlavolam. Ježek v kleci.

Právě o jeho vzniku a jeho původu – a o krvavé válce ježka se žábou na onom prameni – pojednává i následující příběh.

A taky o lásce, ovšem, a ačkoli budoucí pošťačka Ivana byla tenkrát ještě značně malá, svůj tajný deník už si prozřetelně vedla. Chvála Pánu Bohu za něj, protože právě odsud, ze zažloutlých listů tato pravdivá kniha vychází a vězte , že všechno dál mnou vylíčené se doopravdy událo.

Kde? Snad v nitru Kamerunu, snad někde trochu jinde, jistým však zůstává, že Ivana vskutku mívala dva kamarády, kteří ji do oné strašlivé války s čolky zatáhli, byť nechtěně. Ale nepředbíhejme.

A co s tím vším má dělat ctihodný pan Jaroslav Foglar? Nic víc a nic méně, než že zde zůstal jakýmsi čistě nevědomým prostředníkem. A nic to ostatně nemění na faktu, jak se právě jeho vize noc co noc snově uskupovaly kdesi v prázdnotě jeho bytu – a že mu stačily. A že útulno mu vytvářely i samostatný, svébytný svět, a ne, ještě se mu nechtělo umřít a po každém dalším procitnutí tedy chvíli ležel a nechával duši, aby se jen zvolna uvelebovala zpátky v těle… Počkat! pomyslil si. Ale vždyť dnes přijdou kvůli tomu rozhovoru.

Stalo se a následující odpovědi vyšly 4. dubna v měsíčníku Plzeňský literární život. Karel Hvízdala: „Ve vašich knížkách se často vyskytují různé hlavolamy a podobné záhady. Mají reálný základ?“

„A proč to chcete vědět?“

„Protože jsme zvědaví.“

„Víte, já to nechci prozradit.“

„Vymýšlel jste si je sám?“

„To už je zas otázka na tělo. Něco vám povím. Je tu prostě hlavolam, který se nazývá Ježek v kleci, a tím to všechno hasne.“

3. Předčitatelka Ivana aneb V nitru Kamerunu

„Pojďme zítra až tam k Dikobrazí hoře a pronikněme vzhůru jejími sedly a průsmyky a až daleko za ni, skrz ten zvláštní, namodralý opar. Pojďme svorně. Vnikněme hluboko do neprobádaných pralesů a prohledejme všechna ta báječná místa s nevyslovitelnými jmény…“

Tak Ivana předčítala synům, když už leželi v postýlkách, a pak teprve trochu unaveně vzhlédla.

Smrákalo se. Rudé řasy mraků se divně krabatily nad Plzní a ona na ně zůstala zírat oknem dětského pokoje. Na vteřinu se jí vybavil starý „Einstein“ a zase uslyšela moudro o pohádkách uvězněných v duši dětí. „A většina vědců jsou vymývači lahví a třídiči tlačítek,“ dodal k Ivaně přátelsky. „Fantazii, tedy to hlavní, postrádají. Ačkoli ta je nejdůležitější.“

„Důležitější než vědomosti?“

Albert Přikývl. Ivana na to vzpomínala a slastně přivřela oči. „Fantazie se dá rozvíjet, jenom než vyrosteme?“

On opět přikývl a ona se teď sklonila zpátky ke knize a v duchu viděla nový obraz. Ony hory v modravém oparu dálek a jak vystupují nad nekonečné moře šťavnatých džunglí. Ach, být tak tam, V NITRU KAMERUNU, rozesmála se, ale ještě pořád slyšela i Alberta. „Hlupák s dobrou pamětí může být přímo přecpán vědomostmi, ale bez fantazie nikdy nenajde sílu k syntéze. Na představivosti, na imaginaci závisí všechno, paní Ivano, a kdo má tu smůlu, že musí dojít až na práh dospělosti bez ní, ten bude až do smrti trpět.“

„Mami, ještě nespíme!“ vytrhl Ivanu ze vzpomínek menší zlobílek. „Tak koukej číst, jinak uvidíš.“ A naznačil úder na sanici. Trýzněná odevzdaně sklopila oči k řádkům – a četla… I v éře televize, internetu a počítačových her prostě postaru pokračovala v četbě: „Hloub a hloub do pralesů, tak jako do studny se ponořme a prohledejme všechna ta báječná místa s nevyslovitelnými jmény a pátrejme po nestvůře, která číhá tam v skrytu, ačkoli podle mínění dospělých nikdy nežila.“ Tak i jinak vábil Marvin Harkins dlouhovlasou kamarádku, velmi podobnými slovy jí maloval nejúžasnější dobrodružství, která toužil prožít, avšak pokud jen možno po jejím boku.

„Hm, a jak se ta holka, mami, jmenovala?“ přerušilo četbu starší zlobidlo.

Ivana jen krátce zaváhala. „Jmenovala se náhodou… Jmenovala se jako já.“ A usmála se na oba kluky. „To je ale náhodička, co?“ Věděla nicméně, že o náhodu tu právě nejde ani náhodou…

„Aha, mami. Tak my si budeme představovat, že jsi to ty. Ale ty, když je ti dvanáct,“ rozhodl mladší syn.

„Fajn. Proč ne?“ Ale na vteřinu se jí zastavilo srdce. Dojal ji trochu. A Ivana pokračovala v předčítání s náhle novou chutí. „V oněch památných časech si ještě malá Ivana nepřestala vést tajný deník a také ze sebe dosud nedělala dámu a prozatím se rovněž uměla kamarádit s Marvinem, tím klukem, co zavítal až z Evropy. Jako pstruzi spolu například plavali v řece, nejednou, a pobíhali jindy přístavem Ivanina rodného Labuanu. Jejich otcové zatím trávili většinu času daleko na oceánech a jednou nohou stále v truhle Davy Jonese, a tak děti vyrůstaly bez peskování. Zvykly si na svobodu a tu nejbáječnější volnost…

Onoho osudného večera, kdy všechno začalo, se zrovna celé říčné přiřítily za půvabnou Ivaninou maminkou, labuanskou paní poštmistrovou, a chytli ji – každý za jednu ruku. A už do ní hučely. Umlouvaly ji – a umlouvaly… až ji umluvily, a ona se sice nejprve zdráhala, ale pak svolila. „No, dobrá, Ivano. Pustím vás. Smíte podniknout svou vytouženou výpravu k Dikobrazí hoře, když vás ten kopeček tak láká, ale…“

Vždycky mají dospělí nějaké ale.

Nicméně řekla, co řekla, protože znala Marvina Harkinse tak dobře, že si jím byla jista a měla dokonce všechny důvody se domnívat, že bude dcera poměrně v bezpečí. Čemuž upřímně věřil i sám Marvin.

A přece nikdy nijak nepopíral, že sám zůstává ono „labuanskou náplavou“ a do jisté míry zelenáčem. A přece nechtěl do džungle jen jen s holkou, byť sebelepší, nýbrž toužil i po Sandym.

Kdo byl Sandy Stilbury?

Věru zvláštní chlapec. Úplně bez rodičů a… Jeho dalším typickým znamením zůstávalo, že zdravil zvířata, a nedobrou jeho vlastností se snad zdála být značná uzavřenost vůči… vůbec všem lidem. Dále se Sandy vyznačoval ještě dvěma touhami. Touhou toulat se – a touhou si stále něco úžasného číst – a jen docela mrňavý háček vězel v tom, že ho obojí nejvíc bavilo prováděno zcela o samotě.

„Tak co, Lví králi?“ zeptal se ho Marvin se strohou ironií. „Jdeš s náma?“

Od chvíle, kdy Sandy Ivaně zachránil v pralese život – byla kdysi napadena rozběsněným bublurem – cítil Marvin ke Stilburymu ještě vřelejší přátelství. „No, tak se nedělej. Vím, že půjdeš.“

Sandy nevrle vzhlédl od rozečtené knihy. „Podle toho kam.“

Marvin zopakoval barvité věty, jimiž začíná naše vyprávění a kterými už předtím zhypnotizoval Ivanu. „A pojďme tedy rovnou za nosem, abych se ještě jednou a naposled pokusil najít legendární brloh toho zatraceného Stormbringera. Toho, jenž přináší bouři. CO?“ A Marvinovy oči plály, když to říkal. Sandyho však proud přítelovy dětinské výmluvnosti ponechal poměrně chladným.

Stilbury sám byl tak trochu Lawrencem z Arábie a navíc znal nástrahy světa. Zvolna teď zvedl dlouhou, skoro pavoučí paži na znamení trpitelského protestu a zadíval se dlouze ne na Marvina, ale i skrz. Nepřítomně pak potřásl hlavou, pomalu jak nějaký bernardýn. A víme, že Sandy Stilbury Marvinovi občas záviděl nezlomnou víru, s níž hledal svou matku, ale sám si nikdy nečinil ani sebemenší iluze, že ji Stormbringer už dávno nezahubil. Ono hledání se mu proto zdálo beznadějné. A víc než to!

Sandy a Marvin byli asi tak stejně staří, ale přístupem ke světu se beznadějně lišili. Marvin zůstával dítětem civilizace, i když svým tátou slušně vycepovaným, a uměl se sice v malém Labuanu samostatně otáčet, ale u prvních stromů pralesa jako by jeho zkušenosti končily.

Kdyby se talent opravdu rodil v tichu a charakter v hřejivých proudech světla, měl by Marvin rozhodně charakter. Byl upřímný k sobě i ke kamarádovi a jen doufal, že bude vždycky i statečný tváří v tvář každému nepříteli. Nebyl však žádným zkušeným stopařem a dobrodruhem. Toužil spíš být po otcově vzoru velkomyslný ke každému poraženému, ale nikdy neměl příležitost si to zkusit. Zatím. Až příliš se taky svými neprožitými ideály a plány kasal před Ivanou a osamělost v přístavu ho sice otužila a byl od přírody srdnatý, nicméně jeho otec se vracíval a Marvin se nikdy necítil úplně opuštěný jako Sandy.

Ten žil už odmalička jako nějaký báječný pralesní Robinson. Měl přitom i vzezření chlapce, který jako by vypadl z brakového románu. A jak že se vůbec objevil? Ženy ho kdysi našly v pralese co Tarzana či Mauglího, pobrekávajícího, hořekujícího, ale v úhledné klubko ostražitě stočeného. NAŠLY HO JAKO JEŽKA – as to bude ještě důležité.

Kdo ho však odložil, to se nikdy nedozvěděly. A ještě zvláštnější bylo, že se toho podivuhodného chlapce vlastně nikdy nikdo nedokázal nastálo ujmout, tak se zdál samorostlý. Už od tří let, jestli mu tedy věk odhadli správně, byl osobností, a to až neuvěřitelně nezvladatelnou. Brzy uměl žít docela sám v chatičce, již si vlastnoručně a podle svých potřeb dál zveleboval, zatímco ho na přeskáčku vychovával celý Labuan. Hlavně se však Sandy vychoval sám.

Leckdo to s ním sice zkusil, ale každý dal brzy ruce pryč popálen. Stilburyho nezkrotný individualismus a nevypočitatelnost odrazovaly. Byl od přírody mazaný a chytrý a navíc mu jistý muž, kterého nemůžeme jmenovat, v pravý čas zásobil zajímavými knihami, z nichž se hoch svižně a prakticky sám naučil číst (opět jako Tarzan). Brzy v těchto svazcích doslova ležel a sál příběh za příběhem. Obzvlášť rád měl spisovatele Haggarda a Lovecrafta. Ano, ti dva zanechali v jeho citlivé duši nejhlubší a nepřehlédnutelné stopy.

Ale Stilbury nebyl jen snílek a zdaleka nečetl pořád. Toulal se často jen s oštěpem džunglí a čistě z čiré radosti mnohdy vystoupal i za nejprudší bouře korunami až k oblakům, aby tam pak jaksi podvědomě prováděl věru zvláštní věc, ke které jako by jej cosi nutkavě nutilo.

Rozepjal totiž paže, pevně se chopil větví… a rozkročen v neskutečné výši a nedbaje na závrať si představoval, že je strašlivým, storukým obrem Stormbringerem. Ptákům přitom však spíš připadal jako nějaký podivný, i když vlastně docela půvabný brouk. Anebo pavouk.

A když se běsnění hromů unavilo (ten čas si totiž Stilbury ke svým „výstupům„ vybíral nejradši), usnul někdy bez obav stočen v mechu, stočen podle zvyku do nejúhlednějšího klubka. Jako ježek.

Tak takový byl Sandy.

Ani on se však nikdy nepouštěl moc daleko od Labuanu. Ale přesto v džungli dokázal sám a sám a beze zbraně přežít celé týdny. To nebyl problém. Po každé takové zkoušce se však zase nevzrušeně a beze slova vysvětlení vracíval do své chatrče na kraji Labuanu a ke knížkám. Těmi žil, těmi býval až posedlý. A když za ním nyní zašel Marvin se svým nejúžasnějším návrhem, naslouchal mu tudíž jen vlažně a na půl ucha. Sám už měl džungli v malíku a většina jeho myšlenek teď putovala spíš bájnou zemí Oz. Sandy byl odvážný, ale nespolečenský a studený sirotek.

A je sice jedna dobrá metoda, jak nadchnete flegmatické povahy, totiž když je zfanatizujete, ale Marvin ji neovládal. Takže co dělat? Přizval si nakonec dlouhovlasou Ivanu.

„To aby mi někdo pomohl s jeho přemlouváním,“ řekl jí.

„A ty myslíš, že to bude něco platný?“ nevěřila. „Také znám Sandyho, nemysli si. Ten se nedá jen tak ochočit.“

I Ivana se tedy zdráhala, nakonec však svolila a o něco později do Sandyho i jemňounce ťukla. Jako by mimochodem, ale až se zachvěl. „Sandy náš,“ pravila se spíše hranou nežli skutečnou vážností. „No, tak už se nevzpouzej. Vždyť víš, jak Marvinovi na pátrání po mamce záleží.“

Přitakal. „Vím, ale pátrá roky. Sama cítíš, Ivano, že je to beznadějné.“

Asi jako když se někdo zamiluje a ona ho nechce a nikdy nebude chtít, myslil si. Pak se takový blázen zbytečně se snaží a ztrácí život spolu se zmarněným časem. Ne? „Svou mámu nikdy nenajde. Je dávno mrtvá.“

„Možná,“ shrnula Ivana dlouhé vlasy stranou, „ale tohle bude poslední pokus. Chce najít Toho, kdo přináší bouři, který snad jediný o jeho máti něco ví.“

„Ale to tvrdí jenom věštba, které já nevěřím.“

„On ano, Sandy.“

„Ke své škodě.“ A Stilbury měl nejspíš pravdu. Marvin se totiž pouštěl za Stormbringerem znova a znova po celé dětství jsa k neudolání. Snad i že se narodil ve znamení berana, podnikal výpravu za výpravou, ačkoli zůstával stále tímž zelenáčem, a Stilburyho tato zarputilá snaha plnívala despektem. „Já přece mámu taky nemám,“ upozorňoval přítele, „a vidíš mě snad bláznit? Vždycky jsem byl i bez ní docela spokojenej. Už odmalička.“

Nu, jednou se po takové odpovědi i servali. A Sandy měl navrch. Ovšemže. Byla to bitka, teklo i trochu krve, nakonec se však jen stali ještě lepšími přáteli. A kamarádství navíc dál rostlo. „Tak jako v románech,“ smával se Sandy.

„I sami dva bychom mohli jít,“ řekl Marvin, „jenže já si tu výpravu, upřímně řečeno, nedovedu bez Ivany představit.“

„To já zase ano.“

„Tak anebo tak, až mou mámu konečně najdeme, bude to i tvá máma,“ zatřásl Marvin pošetile Stilburyho rameny.

„Jenže ji nikdy nenajdem. A ty sis, Marvi, měl mámu UŽ DÁVNO NAJÍT V NĚKOM JINÝM, nemyslíš?“

„Ale… Ona žije!“

„Odpočívá v pokoji.“

„Chceš se zas prát?“

„Ne, ale uvěřil jsi žvástu staré šarlatánky. Je to čarodějka a klame každého, Marvine, copak to nechápeš? Obří mravenci Glubdrubu tenkrát vyhráli a my už to nezvrátíme. Oni za tvou máti dávno zatáhli plentu. Nebo ji opravdu stáhl sám Stormbringer. Mezi mraky,“ vzhlédl Stilbury pochmurně. „Anebo tebe baví se dál a dál znemožňovat sám před sebou? Proč tolik masochismu? Ty přece nejsi já, Marvine. Tys nebyl zrozen pro podobné výpravy. Anebo se ti prostě líbí předvádět se v džungli před holkou?“ Rozesmál se. „Dojedeš na to. Brzdi. Prr! A dej na Sandy Stilburyho. Ten je zkušenější.“

Tak Sandy klidně hovořil i v Ivanině přítomnosti a těkal očima z ní na Marvina a zpátky. Snad trochu rozpačitě, neboť byl přece jen poněkud vyveden z míry přímočarostí jejich útoku. Marvin už není tak sám, pochopil také najednou. On a Ivana jsou teď sehraná dvojka. Vycítil to snad právě díky tomu, že sám jakoukoli závislostí opovrhoval. Díval se na teď na ty dva jako na své kamarády, ale skoro tomu stále nevěřil, jak si jdou na ruku. „Jestli půjdeme, naběhneme nejspíš Přinašeči bouří rovnou do chřtánu…“

„Chceš nás v tom nechat?“ skočila mu do řeči.

„Ale CO se to vlastně stalo Marvinově mámě?“ ozvali se vtom Ivanini kluci z postelí.

„No… Když byl Marvin úplně mrňavý, napadli zničehonic přístav Labuan gigantičtí mravenci Glubdrubu. A ti odvlekli v kusadlech desítky mužů a žen a mezi nimi i jeho matku. Nikdo za nimi nešel, protože mravenci jsou nepřemožitelní, ale Marvin vyrostl a nesmířil se s tím jako ostatní. Tím spíš ne, že uvěřil slovům jedné místní vědmy, ženy vyschlé jako mumie, a podle ní monstra Marvinovu máti nezahubila. „Vězní ji dodnes ve svém obřím mraveništi,“ dala mu baba naději. „Žije?“ vydechl chlapec šťastně v šeru její chýše. „Ano, ale jaký je to život? Zmar a utrpení. Příšerný osud mravenčí otrokyně.““

4. Pátrající trojice – a také Stilburyho píseň

Jen pár dní nato šlo z vysokého nebe zaregistrovat uprostřed džungle Glubdrubu tři děti s lesknoucími se mačetami. Urputně se prosekávaly blíž a blíž k Dikobrazí hoře.

Pro pána krále! Jak jen mě mohla tahle útlounká holka tak ZPRACOVAT? přemítal horečně Sandy při pohledu na Ivanina záda. Čímpak to dokázala, že se tu s nimi najednou, já bloud, plahočím za pouhým přeludem?

Nevěděl. Že by to zapříčinily její hebounce nekonečné vlasy, co mi už celé dny povívají před tváří pokaždé, když se Ivana rozežene mačetou? Asi. Je to určitě výjimečná holka, uvědomoval si stále víc. I bezvadně klukovská, i s čímsi zakřiknutým a snivým a snad i smutným – proč asi?

Sandy se nepletl. Ivana se skutečně až diametrálně lišila od všeho, co až dosud stačil poznat a ne, nedivil už se, že si ji Marvin tak jednoznačně vybral za společnici na cesty. I s mačetou se činí! polkl teď Stilbury uznale. Kdo by to řek… „Počkej,“ ťukl ladnou Ivanu zezadu do ramene, jako to jindy dělávala ona jemu. „Vystřídám tě.“ A při klestění džungle se jako obvykle pustil do zpěvu zvláštní písně, kterou Sandyho nikdy nikdo neučil, ale teď už ji nezpíval jen sám sobě a vrcholkům stromů jako kdysi.

Už ne, ale přesto se ještě podvědomě roloval zpátky do klubka. Přesto se i dnes tak snivě propadal při té melodii i sám do sebe. A tam zněly přečtené knížky, ale i něco zakletého, co měl teprve najít. To proto se Stilbury musel vracet dovnitř, tak jako do doupěte. To z toho důvodu.

Když měsíční nadejdou noci,
já toulám se samotou sám,
jsem podmaněn kouzelnou mocí
a podivnou touhu vždy mám.
Chci běžet na skály vysoké,
kde na útes měsíc září,
toužím plout v pralesy hluboké,
kde tůně mě svým jasem vábí…
JEN DALEKO OD LIDÍ CHTĚL BYCH JÍT,
KDE SÁM BYCH MOHL BÝT,
KDE ZA DRUHA ZVÍŘE JEN BYCH MĚL,
TAM KRÁSNĚJŠÍM ŽIVOTEM ŽÍT…

5. Muroň, Duroň, Hudroň a Ramirez

Sandy dozpíval. Pak už bylo zase slyšet jen svištění mačety. Ale zvláštní nálada džungle těsně před soumrakem jako by v sobě tóny jeho zpěvu dál uchovávala.

Marvin už tu píseň znal z dřívějška, nicméně pokaždé ho znovu dostala. Při ní na něj vždycky dosedl zvláštní smutek a jako by to bylo jeho skutečnou a jedinou nemocí, vzpomněl si zase už na mámu. Ba na chvíli se Marvin dokonce ocitl v jejím těle. Zdálo se mu, že skutečně žije, a její utrpení a osamělost v otroctví ho děsila. Ach, jak se asi změnila za ta léta? Zestárla? napadalo ho s temnou bázní. Jestli ano, nevadí! Přeji si, aby se má milovaná maminka dožila sto dvou roků. Víme? Přinejmenším.

A zaťal zuby s vírou. Měl nechutný zvyk jimi skřípat a jednou na to měla jeho sklovina doplatit. Maminku si však pamatoval z dob, kdy v ní zdaleka ještě nic neskřípělo. Viděl ji stále, jako velmi mladou a velmi hezkou ženu, ale běda, co když už jí zlověstné mravenčí chůvy dávno ohlodaly ty dlouhé vlasy?

Bezděky se ohlédl po vlasech Ivaniných a jako každý večer užasl. Ony… totiž už nebyly světlé, nýbrž zrzavé, jak soumrak z jeho přítelkyně vytvořil rusovlásku. A jak je i nutil hledat tábořiště. A ten soumrak tu nesporně byl a snášel se v Glubdrubu jako vždy bleskurychle. S přízračnou fialovostí divného netopýra.

„Zítra už dojdeme k Dikobrazí hoře,“ prohodil Sandy. „To bude aspoň potřicáté, co pohladím její lávou zalité úpatí.“ Ale zachvěl se. Lépe než Marvin věděl, že džungle za horou je hustší a zlá. A že tam začíná skutečné peklo…

Uslyšeli cikádu. Nastal večer před dalším dnem hledání.

Toho hledání, jímž už Marvin zaplnil tolik dnů dětství, a Stilburyho kdoví proč napadlo, zda to „takhle náhodou“ nebude i jejich den poslední. Měl ten tísnivý pocit. Anebo se Marvin zítra probudí a bude konečně dospělý a s rozumem v hrsti? Pak se jistě vrátíme. A z nějakého důvodu si onen postrádaný rozum představil jako malého ježka. A sám ještě netušil, proč se mu tato vize stále vracela, ale dělo se to. Ostny! Zlé ostny.

Sandy míval už odmala sen o divné čtveřici navzájem spřátelených ostnatců, jakýchsi mušketýrů, a postupně jim dokonce vymyslil i jména. Anebo mu je cosi vnuklo? Muroň, Duroň, Hudroň a Ramirez, zněla. Pak vzpomínal dál, tak jako vždycky, a oni čtyři mu nosili na bodlinách ovoce, nicméně jindy, za horečky, byli zase až nesdělitelně děsiví. Obzvlášť Ramirez.

Ten se totiž uměl stát příšernou rotující koulí, co se v horečném snu vždy řítila závratnou rychlostí skrz naskrz zeměkoulí a ne, Sandy si nikdy nebyl jist, zda mu ostnáč nevystřelí přímo pod nohama z trávy či mechu. Jindy ve snu z profilu pozoroval celý ďáblíkův průlet středem Země a ještě jindy Ramireze samotného v průřezu. Děs. A něco nepochopitelného žilo a tepalo uvnitř ježka. Sandy se toho vždy zhrozil. Co to jen bylo? Ne, radši na to nemyslet! A vytrhl se ze vzpomínek a rozhlédl.

Objevili útulnou mýtinu. Byla úhledným kruhem vysoké trávy. Uprostřed čněl zvláštní pahrbek stvořený z mechu. Zdánlivě neprodyšné stěny z větví a listí všude vůkol horce dýchaly. Ti tři vlastně doputovali na ohromné mechové oko. Poulilo se tu k nebi od věků, zíralo ze dna pralesů Glubdrubu a děti nyní čile rozkládali tábor v jeho měkce zelené duhovce. Byla dnem příjemné studny, ach, jako ježečci se tu schoulit… Pohyb výpravy ustal.

Jednotvárný šum dřevěných obrů nad nimi však už pojednou nerušila jen cikáda. Začaly se ozývat hrůznější zvuky. Cosi zlého a ponuře mručícího se náhle probouzelo v hlubinách džungle. Hned první dravé mečení vyděsilo Ivanu a následovalo zlověstně bublavé zachrochtání. Bublur? Brrr! Asi ano. Anebo bublurova žahavá larva. Ivana s ní neměla právě ty nejpůvabnější zkušenosti…"

„Mami, ale jak vypadá bublur?“ vyjekl mladší ze zlobílků. „Už o něm čteš nejméně podruhé.“

„Nemám ponětí,“ pokrčila Ivana rameny. „Ten mizera jej nepopsal. Dost ignoruje popisy, to je pro něj typické.“ A nasupeně přelétla pochybné jméno na hřbetě knížky.

„Nevadí, mami, čti dál,“ uklidnil Ivanu starší zlobílek. „Za to tě ještě nezmlátíme.“

Věnovala synům děkovný pohled a četla poslušně dál.

6. Ivanina báseň aneb Z jejího „intimního deníku“

Divně táhlé vytí k nim ještě později dolehlo z nepředstavitelných dálav a také smrtelný chropot jakési umírající oběti i klokotání nepochopitelného původu. Trhavé hýkání a zrůdné skřeky, proti nimž zněl prostý řev leopardů vlídňounce. Ale uondaná Ivana už kakofonii nenaslouchala. Usínala vsedě a na občasné narážky klábosících kluků odpovídala výhradně jednoslabičně. V duchu děkovala za hebké polštáře mechu, na nichž mohou nocovat, a byla ráda, že svedli tak rychle rozdělat přítulný oheň a že dřevo zvesela praští. Jakmile vyskočily žlutočervené plameny výš, vykoukly z chladu i zdi džungle a ti tři je měli pod dohledem. To je ono! Opravdu jim bylo, jako by tábořili na dně mechové studny.

Bílé kotouče vonného dýmu stále a stále stoupaly mezi tísnivými stěnami až do zvědavých očí hvězd a… Deky! vzpomněla Ivana a začala vše chutě připravovat na spaní. Noc na dně, která je čekala, může být na rozdíl ode dne docela chladná.

A Když byla dlouhovláska s přípravami na spaní hotova, nenápadně věnovala pár úhledných řádků i svému tajnému deníku. Dnes večer ti tu usínám o samotě, psala, a tak sama, má milá Bankerang!

Zachumlána do mechu si svlékám odumřelou kůži nejsoucitnější z užovek tvých snů a chci se svíjet v jehličí a toužebně syčet, aby sis mě už konečně získala a aby sis mě už konečně navlékla jako prsten. Chci být navždy obtočena okolo tvého prstu. Tak si mě opatři. Proč jen mi necháváš nezajatou svobodu a krásu?

Toto psaní bylo Ivaně tímtéž, čím Sandymu jeho stará písnička. Terapií. Takovou, jakou si z nich tří jen Marvin nikdy nedopřál. Ke své škodě.

I nyní seděl Marvin Harkins jaksi laxně… a zatrpkle a po většinu večera vlastně jen čučel do ohně. A zabráni sami do sebe ani nepostřehli, že už nějakou dobu nejsou trojicí, neboť Sandy bezmyšlenkovitě vstal a vyzbrojen nočním triedrem a zbrusu novou opakovačkou se propadl mezi pralesní velikány. Bez optání.

7. Kapitola, v níž se nezkrotný Sandy Stilbury propadá hloub

Chlapec se beze strachu prodíral k severu. Navzdory noci se chystal trochu lovit. Jak se však vzdaloval od přátel, zvolna se ho zmocňovala tulácká nálada samotáře a obvyklá zvědavost. Třebaže od dětství zbrousil notný kus Glubdrubu, zrovna tady dosud nebyl, protože k Dikobrazí hoře se naučil chodit jinou cestou. A tak se teď prodíral dál a dál švihaje břitkou mačetou, až znenadání do čehosi zapadl.

Bahno? Jistě. A sálo víc než zdrávo. V mžiku vězel v řídkém černém mazu až po stehna, fuj, ale pak se přece jenom díky jakési lodyze chapadlům močálu vymanil. Nebylo to poprvé, co ho pohyblivé chodníky Glubdrubu takto zkoušely, a nikdy ho až doposud nezaskočily. I teď s nimi změřil síly úspěšně, jak vidno. Ještě daleko větší pozor však musel dávat na hluboké pasti kanibalských Setipiů.

Krvelační barbaři rádi a s pečlivostí dosti nezdravou pižlali (prý dnem i nocí) až do záludných špiček tenounké palmové kůly, aby je pak hroty k nebi vráželi do dna svých propadel. Stát! blesklo Sandym. Byl by přísahal, že jedna taková past číhá přesně dva a půl kroku před ním. Ustoupím radši stranou…

Jenže právě tam se jeho bota ocitla v prázdnu. S kratičkým stenem zmizel „zkušený stopař“ v podrostu. Padal a už jen čekal zahrocený kůl a nic než strašlivou bolest.

Místo na hrot naštěstí dopadl na úbočí rokle, díky křoví úplně neviditelné. Tedy žádná past – a on se kulil dolů stále rychleji. Svah se brzy stal skoro svislou stěnou. Vyjekl a tu se jeho tápající ruce konečně něčeho zachytily. Sandy náhle visel na vyvráceném kořeni a po chvíli našel i oporu pro nohy. Ani puška mu nějakým zázrakem nesklouzla a uvolněný dalekohled zachytil v poslední chvíli.

Stál na uzounké skalní římse obrostlé neproniknutelnou vegetací. Začal se po ní soukat kupředu, až stanul na plošině, kde se mohl bezpečně otočit zády ke svahu a přimknout se k němu. Pod špičkami jeho bot se propadaly stěny kaňonu a tam hluboko dole se drala voda, kolotavá a dravá. Sandy však zvedl oči k protějšímu úbočí a… Ustrnul úžasem.

Zapomněl i na propast pod sebou. Ba údivem div nevykročil kupředu, tak jako k městu Oz. Až v poslední chvíli se zachytil tenké, suché větve a… Jen, jen zíral.

Až pak začal zvolna, fascinovaně rozhrnovat další a další větévky před svou tváří a nyní už pouze nehybně vstřebával nečekaně šokující panorama.

Do fialového oparu se totiž před ním zdvíhala nekonečná mozaika rudošedých portálů a zdobených střech, útle strmících vížek a děsivě stíněných uliček, a to vše tvořilo plastickou mapu, bludiště, které však bylo celým světem pro sebe. A přece jen dnem toho nejježatějšího města záhad. Mrtvého, ale nádherného města uprostřed pralesa…

8. Ono žije!

Prastaré brány města tonuly v záplavě plevele. Sandy se díval. Některé části hradeb se dávno zřítily do kaňonů. Sta černých průchodů se šklebilo mezi křivolakými schodišti. Ta zrádně spadala do propastí, aby se hned zase horolezecky škrábala až do závratných, vratkých výšin, k zarudlým, jako by krvavým úbočím obrovského ústředního pahorku.

A tam… Jako koruna se tu tyčil pompézní palác a až v hrozné hlubině pod ním se křivily obličejíky neuvěřitelně spletitých dvorků. Zdi byly zubaté a jinde vodou vyhlazené. Všude se složitě větvily v labyrinty. Vnější, nejmohutnější zeď majestátně objímala celý mumraj, který byl absolutně strnulý. Jako by Sandy právě odhalil legendární zámek Šípkové Růženky.

Zcela nehybně spočívaly na skále zdi z kvádrů, které jako by sesadili tvůrci Baalbeku. Při pohledu na groteskní bašty se Sandy otřásl. A… Na vteřinu se mu zazdálo, že byl v některém z minulých životů také jedním z mužů, kteří město budovali. Anebo snad spíš jeho objevitelem a jedním z těch, kteří se stávají spasiteli světa? Měl dojem, že tenkrát prošel mnoha podobnými městy. Tušil, že jeho vlastní minulost ho přesahuje. Projelo jím to jako úžasná pravda poprvé právě tady.

Nejasný pocit nenaplněného ještě poslání… Přitiskl k očím triedr a mezi kvádry gigantické určitě nikdy nebyla malta, jak zjistil, a ani nic jí podobného. Ne. Do škvíry mezi bloky bych nevsunul ani list zápisníku! Tušil už, na které město se dívá, a jeho stěny mu tichounce napovídaly ono jméno úžasu. Smaragdové město z pohádky? Ale kdepak. To by jistě nepůsobilo ani zdaleka tak zlověstně a monoliticky, zatímco zdejší zeď se táhla na obě strany až do nedohledna… Tam někde na jihu se k ní přimykala říčka, bublavě zpívající až k němu. Sklopil triedr. Zaostřil. A tamhle už je z ní pořádná řeka. Namáhal oči, až rozeznal i přítok. A nad ním. Pár bělavých nití. Co to tam visí? Dlouho to zkoumat nevydržel, radši už zase hltal úžasné moře střech naproti. Táhlo se vzhůru. Do dáli, zdánlivě do nekonečna, a nebylo jen z hlíny a kamene. Záludná, temně zelená vegetace bujela v rozpraskaných ulicích a zvolna pokořovala stavbu za stavbou, a přece musely zborceniny někdy žít! blesklo Sandymu hlavou. A přece těmihle ulicemi kdysi proudily exotické zástupy strakatě oblečených mužů a žen. Zřetelně slyšel zvuky rozklinkaných náušnic i rychle tasených mečů. A toho povyku. Dětí. Lomozu. Vyvolávání, pranic o lásky, šarvátek…

JENŽE PAK SE NĚCO SEMLELO, představil si Sandy pochmurně.

Došlo k nějaké katastrofě. Něco jako zkáza Atlantidy, pomyslil si. Šlo o epidemii? Kdo ví, co tudy prošlo slintajíc a s kosou, katastrofa však zaručeně vytvořila z výstavných chrámů hnijící tratoliště hrůzy a prázdnoty.

Sandy upřeně civěl do mrtvolně prázdných důlků nesčetných oken. Ano, je to on, Eryx. Bájný Eryx. Takže přece existuje. To město, které znají všecky děti Labuanu už odmalička z pověstí. Odumřelý, z neznámých důvodů opuštěný Eryx a jeho věčná samota a jeho zívavé kobky. Asi jako když staří Mayové na opačné straně Atlantiku v desátém století znenadání opustili veškerá svá vzkvétající města. Co tak příšerného se k nim tehdy blížilo? A odkud? Jak to vyhlíželo, že je to vypudilo ze zútulněného domova? Proč tak vyspělá civilizace zničehonic zanikla?

Jemný vánek se Sandymu opřel do užaslého obličeje. Bezděky pohladil malou jizvu pod jeho levým okem. Byl to vlídný vítr, jako by však od zřícenin přinášel chlad nesčetných hrobů. Proboha. Vždyť pozoruji ROZKLÁDAJÍCÍ SE HŘBITOV, nejspíš. A všechny ty vybraně oděné postavy s amforami na hlavách přece spěchají jen mou fantazií, tak zbytečně zbujnělou, a ve skutečnosti opustily město už před tisícem roků. Jako Indiáni Yucatan… Otřásl se. Skoro s jistotou věděl, že ti ubožáci tenkrát prostě MUSELI odejít a že prchali před něčím stokrát horším, než je nynější záplava zhoubné zeleně. Že šílíce prchali před daleko pekelnější, živoucí záplavou… Před…

Tyto a ještě stokrát fantasknější úvahy Sandyho ovíjely jako divoký břečťan. Zdi zřícenin ho strašily a krvavé představy mu klíčily v duši. I tam už džungle zapouštěla kořínky, tak jako v každičké sebemenší puklince Eryxu. Zlá, po civilizaci lačnící vegetace se slizce rozlézala a panovala. Cítil skleslost a chuť jít spát, jako by byl přiotráven pylem.

A město bylo totálně mrtvo.

Skoro reflexivně se k němu konečně otočil zády.

Vklouzl do džungle. Ušel sedmnáct kroků dávaje pozor na pasti Setipiů… a pak se zarazil. Ba zůstal trčet, asi jako strašák mezi dvěma zkřivenými palmami a s tváří ještě víc zkřivenou. Ach, to ta groteskní vize před chvílí. Ach, co jsem to jen koutkem oka a bezděky zaregistroval? A že město přece jen nebylo úplně mrtvo a že by tam nahoře…

Byl si jist. Ač se to zdálo šílené. Kdepak mrtvo! ONO… ŽIJE. Ustrnulo, ale je to rozeklané hnízdiště. Běda – a jen staví mrtvolou, aby každého oklamalo. A Sandy zase vnímal naprostou strnulost paláců. A vzdušných vrstev obalujících město. A přece v tom všem před chvíli zahlédl kradmý pohyb. Pohyb stejně náhlý a nečekaný, jako závan, co mu před chvílí pohladil jizvu. A Sandy se otočil na patě. Vrátil se. Stanul na původním místě. On, nezúčastněný pozorovatel, a přece jak na kraji nejhysteričtějšího záchvatu lepkavé hrůzy.

„Žije,“ vydralo se mu ze rtů. Protože TAM NAHOŘE…

9. Ta zlověstná věc tam nahoře

Panorama města se už rozpíjelo v šeru, takže nebylo vidět skoro nic. Triedru to nevadilo. Sandy zaostřil na bod, který plál vysoko. Na vrchol ústředního paláce, na špici centrální ze sedmi útlých věží. Díval se… a ty hladké minarety městu dominovaly. Byly jako hroty obrovské císařské koruny a staviteli jako by sloužily za vzor starověké, k odpálení však vztyčené kosmické rakety. Šest těchto raket tvořilo obvod koruny. Sedmá, vyšší se skvěla uprostřed. Střecha se leskla v posledních paprscích a malá zamřížovaná terasa pod touto stříškou tonula pod fialovým pláštěm šera. Právě na této okrouhlé plošince pod kuželem se to prve hnulo.

Cosi lesklého. Ohyzdně, odporně, ďábelsky lesklého. Přeostřoval na krku zavěšený triedr. Musím se přesvědčit o své mýlce. Musím se ujistit, že to bylo jen zdání. Ne pravda, ale pouhá stínohra. Jen okamžitý hrůzný přelud, jektalo v něm. Přitiskl okuláry k doširoka rozevřeným očím… a pak zkameněl. Vrostl do skály. Stal se sochou v neskutečné výši nad ostře zurčícím potokem. Dlouho hleděla přes kaňon. Přes hradby. Přes onu změť střech a stříšek a podchodů a dvorků a skulptur, můstků a propadlišť. Zíral nad to všechno, až do věže.

A v ní, jako stéblo slámy tenounké a vzdálené od Sandyho asi šest kilometrů, opravdu něco bylo.Hne se tvor opět? Čekal. TA ZLOVĚSTNÁ VĚC TAM NAHOŘE však ani nedutala. Rovněž teď strnulá a jako by zákeřně číhají. Tiskla se na onu okrouhlou plošinu minaretu uvězněna nosnými mřížemi špice.

„U všech Lawrenců, co to jen může být?“ šrouboval Sandy triedrem jako posedlý. Co to tam visí, v tak nebezpečné výšce nad městem, a proč na mne ta věc působí tak hnusným a odporně vlhkým dojmem? Zkusil lépe zaostřit a… Škubl sebou. Proboha!

Na minaretu ležela na boku obrovská tykvovitá tvář a dívala se na něj.

Nebo to tak aspoň vypadalo.

Jako prastará, zvrásněná tvář Alberta Einsteina, ale… Ale slizká a hnisem mokvající. Zrůdnost – s pletí gigantické ropuchy, takové té, co jediná svede vysedět ze čtverhranného vajíčka i baziliška. Z té tváře visely jakési laloky. A uprostřed… Triedr v tichu sklouzl na Sandyho hruď. Bušilo mu srdce. Bože. Ty dva topasově žluté body, co se tak dívají. Vždyť to jsou přece oči. Ne! Ano! A jak upřeně se dovedou dívat. Sem, až sem, přes celou zkamenělou krajinu. Až na mne! A napadlo ho, že jsou pohledy, s nimiž se střetneme a nikdy víc nám z duše nevymizí. Zůstanou otištěny i proti naší vůli a snad jen hypnóza by je svedla vygumovat – a tento pohled stvůry byl jedním z takových.

Ale nešlo o tykev. Ani o hlavu. Bylo to „jen„ zvrásněné tělo tvora, který se honosil menší hlavičkou, ale snad ještě ohyzdnější a potměšilejší. Ta nyní nehybná, jako vytesaná tvář chrliče se dívala žlutými korály topasů, z nichž čišelo nekonečné zlo. Třas projížděl Sandymu od ohryzku dolů celým tělem. Konečně, byť jenom na chvíli, ztratil svou věčnou touhu po samotě. A strašlivá nenávist ke mně srší z těch zorniček! ujištoval se velice pomalu, až s jakýmsi rutinním uspokojením. STRAŠLIVÁ NENÁVIST CHLADNÉHO PLAZA KE KAŽDÉMU. A já, horkokrevný vetřelec, zemřu. Konečně se vyškubl ze sna, ale dál tam stál. Chlapec, z jakých nevyrůstají racionální muži…

Už se ani nepohne? vyčkával. Že by tedy nakonec přece jen socha? Jen hrůzná, ve věži zapomenutá plastika? Vtom poslední paprsek rudě zapadajícího slunce sklouzl ze špičky věže – a tu pohltila temnota. A tvor tam nahoře jako by si uvědomil, že je sledován, a v naprostém tichu Eryxu a jeho hrobů sebou mrsklo tělo úhoře, ten sliz, a nezbylo nic. Plošinka nad městem zela prázdnotou. Minaret byl němý, rýsoval se proti pohaslému nebi jako varující prst a šokovaný Sandy ještě hodnou chvíli pozorovat závratnou scenérii. Když se setmělo úplně, prochvěl ho chlad. Odvrátil se a utíkal za Marvinem a Ivanou.

Lydie Romanská

Příběhy poznamenané Ostravou

(úryvek ze stejnojmenné knihy, části IV.)

Kostara

Je povodeň, ale tu v lese je akorát jen zalito, zase se rozpršelo, předčasně se smráká. Ferdin má po práci, těžce dosedl na hospodskou židli, která se bůhvíjak dostala do cestářské boudy. Tašku upustil a natáhl se pro láhev piva. Raf přilehl ke zmáčené aktovce, srozuměn, že k jídlu už dnes nebude nic. Věděl o Žolině, byla tam a Raf ji hlídal, packu přes zavírání, hlídal a tesknil.

Pán měl také žal, ale už nevěděl odkud a jaký, jen si stýskal, seděl, kýval se, hleděl do prázdna, najednou ho bolelo tělo, hekal a vzdychal, dopil a otevřel další z hnědých lahví; potom se svalil na postel, přes pracovní bundu přehrnul štiplavou houni a usnul spánkem přerušovaným chrčením a zase tichem se zástavami dechu zaviněnými zapadlým jazykem. Spaní jako smrt času nepočítá… Fedin se hlučně a ztěžka prochrápal k ránu.

V jedné chvíli se probral, zůstal bez dechu, otevřel hubu, vydal úděsný, zoufalý ryk, zmatený kolem sebe tloukl rukama, pak vypoulil oči a kašlal, chrchlal, a dechu pořád nebylo. Vdechnuté bublinky s mlhou piva bránili nádechu, bolelo to a Ferdin už viděl svaté, jak se blahosklonně usmívají a mávají mu na přivítanou. Byla to mýlka, svatí nemají na starosti ožralé Ferdíky, svatí mají jiný, globální plán a nejsou tak nízko, aby byť zahlédli cestářskou boudu, v níž bojuje o život nevhodný kus bývalého člověka.

Raf vyskočil a kňučel, Žolina v tašce zůstala plochá a už suchá. Nakonec se Ferdin přece jenom nadechl, oči měl krhavé, ale to neviděl nikdo, ani pes. Venku už bylo vidno, pes občas ňafl, nebylo to úplně normální, Ferdin se posadil na posteli a vstával, celý vrzal, víc než pryčna, vstal, pořádně si řízl do kalhot, pak také krkem, všude smrdělo a pes si vzpomněl na svou paní, na pelech ve starém koši; pravda, cítil z něho kočku, ale vycházeli spolu a někdy spali, k sobě zády sice, ale bylo to jako mír a jako vyhlídka na ranní chleba promísený se starými škvarky.

Ferdin otevřel boudu a na pařezu před ním seděl Kostara, Richard Kostara, starší než Ferdin, chlap nebetyčný, tenký jako špejle, odmítané a nepohodlné svědomí kraje.

Slunce se dralo lehkým přízemním oparem, sítě pavučin v průsvitech vykreslilo dopodrobna.

Kostara byl jako vždy hladce oholen, šedivé vlasy do drobných vln česané vzhůru. Mírným, ale jaksi nutkavým, zvláště výmluvným pohledem se zadíval na Fedina, ale neřekl nic. Ferdin dobře věděl, nemuselo se říkat, zarostlý ve tvářích i na krku, obočí přerostlé, uhnul pohledem. Uhnul kamsi dovnitř a uviděl otce Slívu; jde do kostela hladce oholen, pchne slivovicí. Tu užíval jako vodu po holení… nedělaju se po ni bolaky, Ferdinand…

Zanedbanost stejně není to jediné, co by mohl na něm nejen Kostara v této chvíli kritizovat. Mohl Ferdina učit, mohl ho kárat, měl by za co.

„Zdravím tě, Ferdine,“ zaznělo hlubokým, příjemným basem a ruka klesla, aby podrbala lísajícího se Rafa. Ten měl vlhký kožich, jak se před chvílí prohnal křovím, kde cosi zavětřil.

Ferdin zachrchlal, vyplivl a zmohl se na uskřípnuté: „Ahoj.“

Potom se znovu rozkašlal vlhkým kašlem, plival a něco říkal, ale nebylo mu rozumět. Pomalu se uklidnil a pozval Kostaru do boudy.

„Pojď dovnitř, pojď se napit,“ řekl a nestaraje se o hosta, obrátil se k dvířkám. Uvnitř se napolo svalil na postel přilehlou ke stolu.

Kostara vstal, oprášil z kalhot jehličí, vstoupil na schůdky, sehnul se, pustil prodírajícího se Rafa a prošel do místnosti.

Uvnitř bylo šero, podzimní světlo se dostávalo jediným malým okénkem. Kromě postele, židle a stolu tu nebylo skoro nic. V rohu na smrkovém špalku něco zmuchlaných hader, na nich obitá smaltovaná mísa, na polici lampa, tři plechové hrnky a zpola naplněná, umaštěná láhev od petroleje. Dvě lopaty a krumpáč vedle postele, do zásuvky sníženého prkenného stropu zasunuto několik košťat, násady a pár pokřivených sakováků. Proti posteli prošpikovaný napínáčky vybledlý obrázek ženy s velkými ňadry vyzývavě si zakrývající klín.

Ferdin se natáhl po aktovce, cvakl zámkem, aby vytáhl lahváč, ale instinktivně ucukl.

„Krucinalfagot,“ ulevil si často opakovaným slovem, vrátil ruku do aktovky a položil na stůl psa plochého smrtí.

Pak se mu roztřásla brada, položil čelo na studený psí kožich a rozeštkal se: „Žoli, krucinalfagot, Žolino!“

Mohl si to dovolit. Kostara nebyl z těch, od nichž se každý všechno dozví; měl toho za sebou dost, platil za moudrého; přesto si s ním lidé neradi začínali, báli se ho, styděli se před ním, došlo jim, jak malověrně uvěřili soudruhům, když brali kruté právo jako spravedlnost.

*

Týden co týden, v neděli brzy za svítání, chodil Richard Kostara z nedaleké Loučné lesem do Samotína na hřbitov. Chodil tak téměř pravidelně sedmnáct let, lesem, dál kolem svých vyvlastněných polí, obloukem obešel stoupání do vsi s cestou lemovanou jeřáby a otevřel, často ještě za poloviční tmy, vrata hřbitova. Postál u hrobu, zadíval se do protilehlého svahu nízkých hor na výrazné stavení, na svůj bývalý statek, hleděl a přemítal.

Do Podvrchova měl zákaz, byli vyhnáni jen s nábytkem a osobními věcmi, které otec stačil naložit na vůz. Dobytek zůstal, koně i stroje, dřevo, krmivo. A stromy v zahradě a skvělé chlévy, jaké neměl v kraji nikdo, napáječky a vyklápěčky hnoje s elektrickým pohonem. Rok padesát jedna. Kulaci. Richard měl tehdy přes třicet, akorát ženatý, hospodařil s otcem, tak museli pryč všichni.

Slívovi zorali pole noví hospodáři, dobytek po dlouhém rozmýšlení odvedl. Na odpor si netroufl. Halama vstoupil se svou krávou do družstva první. Ferdin ví.

Kostara je jiný. Do družstva ne, říkali si sousedé, odkud na to má, ptali se ti mladší, kteří neznali nejstaršího Kostaru, Kostaru Karla, vzdělaného hospodáře z předválečné republiky, podnikavého zemědělce, posedlého stroji a technikou, legionáře mluvícího několika jazyky. Ve vzdělání se mu vyrovnal snad jenom František, absolvent hradeckého učitelského ústavu, s ním se přátelil, jemu se svěřoval. František učil v nedaleké vsi a bydlel v domě, kde teď všechno píšu.

Nejstaršího Kostaru, Karla, bylo mu něco přes sedmdesát, zastřelili nedopatřením Němci při přestřelce s partyzány, když se vracel přes hory domů. To ještě stály Ležáky i Leškovice a ještě se neradili partyzáni s Františkem, jak se zbavit místního udavače. Udal jen jednou a podruhé nedojel. To už bylo po poradě a bylo zachráněno mnohé.

Po smrti Karla Kostary hospodařil Rudolf, otec Richarda. Převzal, zdokonalil, uměl a měl. Přišel Gottwald a vlastnit byt byl velký hřích. A tak je vyhnali. Nic nového pod sluncem.

Nakládali, bohorovný Smejkal se svými nohsledy procházel statkem a dohlížel, aby nevzali něco, co by mělo patřit straně a novému družstvu.

„Toho nahýho si přibalte,“ ukázal na kříž mezi okny a uchichtl se.

Vzali ho, položili nahoru na nůše s peřinami a vyjeli. Očití svědkové to nezapomněli barvitě roznést, počínaje hospodou.

Smejkal později umřel u cirkulárky, i jeho kamarádi si jeden po druhém našli záminky k předčasné smrti. Nahý zůstal neoděný, ale silný a nepodnikal proti nim nic, jen sledoval, jak se pomalu ale jistě znemožňují sami před sebou až k totálnímu vymazání svých osobností.

Byl to trest, říká se tady trochu tajemně, ale sami soudci své osudové rány nikdy nespojují s nahým, mrtvým tělem na dřevěném kříži. Nespojují nic s ničím, a když, tak křivě, jak je naučila doba.

Rodina nesměla zpátky do Podvrchova a mělo to trvat dvacet let, ale skončilo to o tři léta dřív.

Mají hrob vedle našeho a opravdu je odtamtud na jejich statek v Povrchově dobře vidět. Sousedé se snažili osud Kostarů ze svého povědomí vytěsnit a žít v poklidu, jako by se jich to netýkalo; to se jim dost dařilo.

Ale Slívovi a Kostarovi klidně nežili, ani mnozí další, a nespočítali bychom je na prstech všech lidí ve vsi – v dědině, jak se říká ve Slezsku a na Opavsku – odkud pochází Ferdin Slíva, jeho otec, bratři a Staza Halamová, kde dosud žije Fred a v té chvíli i naše rodina, můj tatínek, který mlčí, protože přesně neví, co by řekl, matka, která má úplně jiné starosti, a já, odtržená od dobré sestry Imeldy, která se bojí stále připomínané imperialistické války, sleduji v pionýrském šátku odpich železa a toužím po životě v centru lásky…

*

A tak dneska Ferdin vzlyká a neví proč, čelo na studeném kožichu nebohé Žoli. Vzlyká, a je to muž jako Kostara, ale není oholen jako on, není zdráv jako on a neprožil nic z toho, co on. Ale nemylme se, Ferdin nenaříká nad tím, co v životě udělal špatně nebo neudělal vůbec, naříká především proto, že nemá další lahváč, je to žal z nedobrovolné abstinence, bylo by mu docela dobře, nepotřebuje nikoho a nic, svobodu ani své svědomí, to dávno utopil v pivu; a vzpomínky, ty nejsou k ničemu, potřebuje se napít, stačilo by trochu a svět by byl rázem dobrým místem k životu.

Kostara to ví, nechává Ferdina chvilku tak a potom se zvedne:

„Půjdu ji pohřbít.“

Vzal ze stolu tělíčko, potěžkal krumpáč, vyšel ven a začal hloubit u blízkého mlází úzkou jámu. Ale to už se Ferdin o něho nezajímal.

„Krucinalfagot,“ utrousil už pokolikáté a roztřeseně se opřel o svůj bicykl. Pak zavěsil na řídítka kabelu plnou zvonících flašek a rozjel se. Pes vyběhl za ním.

Takto jezdil denně. S taškou naditou prázdnými lahvemi tam, s plnými zpět. Cestou vykonával svoje cestaření, postával u prvního plotu Samotína a vybavoval se s Mlátkovou, osmdesátiletou opatrnou ženskou, ovdovělou dávno. Nebyla jako ženské tam od nás. Mluvila pomalu, nepospíchala nikdy, nevěděla by, co je zával a proč je nebe večer červené. Byla oulisná, jak se říká, s každým vyšla, pravdu neřekla nikdy.

„Pane Slíva,“ tak mu říkala ve své oulisnosti jen ona, „pane Slíva, potřebovala bych ňákou souš, trochu dřeva, támhle jsem si ji vyhlídla, co říkáte, šlo by to?“

To by mělo být slyšet víc a daleko, vytahuje se v duchu Ferdin. Povýšil.

Zásob dřeva měla fůru, štěpinky narovnány do úhledných rázů pomalu šedly a trouchnivěly, občas se řada sesula a Mlátková pak zatápěla přednostně s těmi na zemi a hýřila teplem a zachraňovala tak svou práci a práci zesnulého manžela, který také viděl bohatství světa v rázech suchého dřeva.

„Pro vás všechno, Mlátková, jen ji přefikněte, pomůžu vám ji přinést,“ dal si záležet Ferdin. Ochotně dovolil, věděl, že něco kápne, a kapalo jen dobré, slivovici, tu ona měla, a ne ledajakou!

Kompetenci k udělování lesních souší neměl, ale uděloval rád, dostával se tím do funkce a vážnosti, a komu by se s tím nežilo o něco líp?

*

Mlátková umřela na bitevním poli, bude to ještě chvíli trvat; stalo se to takhle k podzimku při kácení statného smrku, na který dostala od Ferdina povolení.

Uřítila se, řezala do něj pilou dlouhé minuty, možná hodiny, zdolala ho, padla s ním ve velké radosti skoro devadesátiletá, zrůžovělá jako panna, mokrá na své pampersce, usilovným ždímáním jinak suchého těla. Skonala smířená s lesem, pod tělem své vlastnictví, svou jistotu, šťastná. Nedaleko osiřel pařez dosud pokrytý roštím, sedátko jejího milovaného muže, bývalého zaměstnance Lesů, pařez, který ona nikdy nepřestávala nadestýlat, co kdyby si muž zase sed.

Když zastavil u stavení řidič sanitky, aby jí předal bílé pecičky, které denně s kávou přijímala jako lék, aspro, za které mu platila v září švestkama a v říjnu povidly, v listopadu jedlovím na hroby, v prosinci vánočkou a v lednu pálenkou ze své vánoční nadílky – a mohla bych pokračovat dál – když tedy zastavil a ona nevyšla, věděl, která bije, odjel a na výboru ohlásil její smrt.

V chalupě ji nenašli, zato celou blaženou v lese a měli chuť nechat ji tam, odhrábnout tu rašelinnou, měkkou zem a zasadit ji do podhoubí, pod borůvčí, byl by to nejkrásnější osud těla, jaký se dá zaznamenat.

*

Zatím však Mlátková vyhlíží Ferdina, aby si pojistila další plundrování samotínského lesa, a nejen to, prožívá jakési mladé okouzlení. Týká se Ferdina a její sousedky, však už Mlátkové vrtalo hlavou, proč se Ferdin tak dlouho zdržuje ve vedlejším stavení, nejdřív u plotu, pak uvnitř, čtvrt, půl a nakonec celou hodinu, jednou dokonce nevyšel vůbec a odjížděl po polednách na opačnou stranu, tašku už naditou, jako by se vracel z Jednoty, a vratký, jako by se vracel z hospody.

Ale na tu neměl a také tu hospoda nebyla, leda kdysi, ještě před Smejkalem, co vyhnal Kostaru, ale to už je dávno pryč, i soudruzi jsou dávno z výboru, a na ně se tady nyní, co to píšu, skoro s láskou vzpomíná.

Ve vsi byly, dávno je tomu, hospody dvě a k tomu řeznictví a kostel s farou a kostelník a také škola, krejčí, kovář a mlýn, a k tomu malý konzum, kde se sehnalo vše. Bylo to ještě dřív, než musel otec Freda, Siegfrieda Storfa, do války za Hitlera, tehdy, co selské rody – Slívův ve Slezsku a Kostarův tady pod Železnými horami – rozšiřovaly svá pole a jejich současníci se s radostí lopotili do úpadu, aby udělali svůj kousek Země plodným.

Eva Frantinová

Visací zámek od zahrady

(úryvek z knihy Hudba pro měděný drátek)

Když v noci nasněží, není ráno čas na posvátnost. Dříve jsme otvírali okna a v nich – v  pyžamech z flanelu, na němž se proháněli motýli – dýchali. My splývali jsme s padlým sněhem, jak výzvy k místním hovorům.

Chceme být hodni zastávek. A tak má pero zlatý hrot, hrot supího zobáku, který se slétá na písmena v čase, kdy banka Povinnost bere chudým široká  rozkročení před okny.

A slunce nad námi, na všechny stejně, klade paprskové parkety. Nejsme snad lidský šraml, který věří, že neopustí pódium? Vždycky, když dopíšeš poslední řádek, toužíš se zakousnout do nové věty. A její šťáva stéká  ti až na břicho, kde se jak vedlejší tok vlévá do toku hlavního, do toku slz Prachové řeky.

Trháme prutem i udicí a ono trhnutí je hromem ticha. Zatímco na stůl už se pokládají tácy ryb, tácy stříbrné jak nohy milenek v šedivých blýskavých punčochách, které tak snadno opouštějí pro jedno puštěné očko i toho, kdo je kupoval… Milenky vyváznou vždycky hladce a do stop se jim – aniž vědí – skládá pavučina. Ach ony netuší, že jednou také tulipány jejich kolenou zamknou do sebe záněty!

Jdu městem, chrčí mu na plicích jak ve starém tranzistorovém rádiu Sokol. Jdu městem, které musí v kancelářích vykazovat alespoň kroky – když zaměstnanci nemají co dělat, stoupnou si za chůze na jednu nohu jak čápi a dlouze zvažují krok po chodbách. Zvykli si na křídla složená po kapsách kabátů, na vějířovitě skládací křídla. A uvěřili, že nelze jinak, nežli si lehat pod pana Muse.

Ano, jen fantazie se umí nejlíp hnát po našich – beztak už zpuchřelých – plachtách nebes. A  umí plachty vymáchat ve stříbře fléten, provonět svěžestí rán, parfémem zn. Břitva. To všechno v koupelnách plných páry časů, kdy nebyly lesy vykousány a u pařezů našli jsme ještě teplé chomáčky srsti víry, kdy jsme si chomáčky tiskli k tvářím ne jako trofeje, ale jako samozřejmé nálezy.

Rodiče chodí dlouho kolem plotny dětské víry. Až jednou chlapec řekne: „já vím, že ty tatínku a ty maminko, já vím, že vy jste Ježíšek, kdopak sem ale nosí o vánocích dárky?“

My jsme tu nasazeni na nenucené práce úžasu nad pohozením plavé kštice chlapce, který má v rukou dálkové ovladače našich kol, a já se tomu směji.

A já se směji přiopilá hmotou, hmotou, která mi umožní padnout do nebes jako do rozestlané postele. Mazlím se s balíčky, s balicím papírem, s provázky a známkou. Mazlím se se zásilkou, někdo ji poslal jako pozornost podniku Peklo, někdo mi poslal ráj plný hroznového vína, ráj ve kterém se lehce zapomíná!

Co sejde na koncích, co sejde na světlech, která jsou mlhovkami? My mlhou jistě projedeme a potlačí nás bolest na lanech Odtahové služby světa, ale nikdo z nás nebude moci podat zprávu o cestě. Nemyslíš, že by odhalila smysl životů, nemyslíš, že by potom – bez tajemství – nikdo už nechtěl žít? Děkujme tedy a modleme se k mlhám, u nohou rozbalené dárky bez zpáteční adresy.

Včera jsem potkala v krámě zašlých a dlouho používaných věcí člověka, který vyprávěl: „před druhou světovou válkou viděl jsem v Tatrách z Lomnického štítu polární záři. Celé Tatry byly ozářeny červenožlutou září na obzoru, obloukem, z kterého šlehaly plameny. Bylo to znamení, že přijde válka. A ona druhý den začala.“

Někdy se přece jenom slepecká hůl člověka promění na hůl vidoucího. Někdy se přece jenom provrtají šroubováky mlhovek sukovitým dřevem až na dno. Hobliny písmen nesou se ti před oči – jak někým rozemletý poklad. Měli bychom být spokojeni a dál se klidně mazlit s věcmi na zemi, ale my pátráme po chrupu, jenž poklad rozemlel. Klid jako opar na sametu podušek přináší ale jenom jedno: neptat se. Nechat si v sobě poletovat dítě. Kyvadlo plavé kštice, které jsme v sobě zastavili!

Vzpomínám na tajemství. Na drahou ruku – neměla ukazovák, ale on pro mne existoval a  mířil do mlhy jak šipka. Na těžítko ruky na kostkovaném stole, těžítko jež vydechovalo. Na košile a jejich spravované podolky a límce v časech, kdy se správka ještě vyplácela. Na pláty lístkového těsta balené do závinu stmívání. Na okna dílny – seděla jsem v nich jako živá mušle, mušle z které je slyšet táhle došumívat krev. Na šuplík – byl z opravdového dřeva a vzpouzel se transplantátu překližky. Na práci domácích dělníků, kteří pracovali s  vysokým plamenem – odlétaly pod ním do krabic perličky korálků ze skla. Když byla krabice plná, mohly se ženy ozdobit, a  všichni byli spokojeni, protože ukojeni.

Většina lidí štěstí předstírá, žijí v zámlkách stínů nebo řečí, aniž by promluvili. A oni mají slabé děti, děti slabé na plíce zážitků.

Mikuláš, v plášti z půjčovny, která si účtuje procenta za našívané hvězdy, jedno z nich vede za ruku. „Já chci být bohatá, já chci být jako naši“, šeptá mu do ucha holčička.

K životu stačí málo a často jenom soustředění na padající déšť, který bezelstně zalévá zahrádky. Člověk mu spílá a on zalévá, přes všechno zalévá. Déšť nechce nic, jen padat, padat…

A my, kteří pořád chceme, my, kteří chceme sami sebe vysvětlit a luštit ve složitých luštěnkách anebo v hvězdicích osmisměrek, po nichž si šustí tužky jak hadi puštění z terárií, nemůžeme být pro trička propocená úsilím, v lásce. Ach, ta chce jenom padat!

Připadá mi to zázračné stejně jak Batizovské pleso, které jak oko zakalené černě bludných balvanů na dně, upřelo jeden pohled na mžik mého času. Jako hudba tekoucí přes tvůrce. Jako nevyplněná kartička z knihovny, na níž je napsáno v prvním řádku Spisovatel, a pod tím tučněji: Tiskl.

Nechá lásku padat, vzdej se ctižádosti – není to klíč? Klíč, který otevře úsměv na tvojí tváři jak dvířka domácího oltáře? Všichni jsem narozeni do ohrad, ale toužíme po výběhu. Je umění žít s  ohradou a vychutnávat volně klus. Je umění odmítnout ty, kteří si na tebe chtějí vsadit, ale ty máš jim sloužit – jak věčně platící mince Supermarketu s neomezenou otvírací dobou.

Najednou všichni jsme si platidlem. Haléře leží pod korunami, koruny na pětikorunách, ty na stovkách, tisících, milionech… Na špičce kovové hory slétají se mrchožrouti. Nikdo si nevybere, kam se narodí, a mnozí budou proklínat své výchozí body. Dokud se bude měřit a vážit mincířem.

Přesto se duše blýská po kovu, duše s ražbou ticha a otázek. Mrchožrouti si – zdánlivě svobodní – vykračují po špici mincovní hory. Číhají, oni jenom číhají až drápem podsunou pod kamení nová data narození, jako se podsouvá karta do bankomatu.

My, kteří už jsme provždy zařazeni, na očích máme černé brýle, my nemůžeme spatřit z této operace ani chlup. Občas nám na hlavy spadne poprašek kostní moučky ze zobáku některého supa. Ten sup měl vztekem a úsilím zdrátovaný hák zobáku – on trpí vždycky, když se někdo narodí, protože musí zvedat mince, které už procházejí měnami. Kdo ale poslal ptáka na horu? Kdo rozlosoval moje i tvé místo, místo básníků?

My jsme snad světlonoši chránění v rezervaci černých brýlí na nose, jsme lampami, o něž se hřejí ruce bezdomovců i ruce těch, kteří mají domovy. Jen špatný básník trpí strachem z konkurence ohňostroje, jen on si ohňostroje objednává na křesty básnických knih, kde kniha v  povijanu řve, protože cítí nikoli matku, ale macechu. Znám jednu dívku, má dukáty, protože chce být leukoplastí na patách slavných.

Dívka by mohla na zádech nosit reklamu, placku s nápisem: Chceš, aby se o tobě vědělo na Nově i v rádiu? Zeptej se mě jak! Co ale počne si spisovatel, až shoří sláva?

Místo, aby psal o krásném ohni, bude hledat poslední vlásenku některé slavné tanečnice, poslední nedopalek cigarety některého kabaretního herce, poslední zednickou třísku, na které potápí se celý pseudo um. Um rozhovoru, který musí být i kýčem, aby se kniha neprodávala pod cenou, po holičstvích i kadeřnictvích, kde pod helmami sedí zvědavé dámy.

Víš, že mezi slovem zvídavost a zvědavost je rozdíl jenom jediného písmenka? Je nádherné být zvídavý, otáčet v rukou broušenou vázu otázek. Je skvělé vést si poznámkový blok, je cennější než poklady, denně si zapsat myšlenku. Proto jsem zbožňovala procházky kolem hotelu Ametyst, tam se mi k nohám hrnulo drahé kamení myšlenek i básní.

To dítě nic nedělá, řekli byste. Jenomže dítě s rukama v kapsách kostkovaných kalhot, dítě, které lenoší a čichem, hmatem, zrakem, tykadly, pátrá, to dítě na procházce vytrhne se z naší ruky a tančí divošský tanec.

Zvídavost dětí lechtá naši zvědavost na vrásčitých patách, ale my děti cejchujeme jako připínáčky: náš připínáček strašně zlobí, stěžuje si matka, zatímco dítě – pohled k zemi – zkoumá spleť kořenů stromů, konec, nad kterým nehnije už nic, jenom vysoko, vysoko v korunách visí lampy květů rozsvícené naplno…

Děkuji kořenům. Díky nim byla jsem dítě zámlk a ticha dřepění. Chtěla jsem narazit na zlatý kloub věcí a kormidlo si udělala z kořenů, kormidlo, které dodnes hledá kapitána. On jednoho dne omráčil mne větou: „v této zemi nenarazíš na moře jiné, nežli na fosforeskující moře Hořkosti…“

Přitiskla jsem tvář na kořeny a ucítila teplo mízy. Přitiskla jsem nahý hrudník ke kmeni a objevil se obraz, který na stěnu života pověsím až za patnáct let: my se milujeme…

Bylo to krásné, že nelze zapomenout, kdykoliv spatřím strom a opodál něj šípky planých růží. Vždycky, když vidím šípky planých růží, vybaví se mi plakety dárců krve, plakety s červenými kapičkami všeho, co drží i nás na zemi, všeho, co dechu nedovolí přerušení pro poruchu, která je také druhem vysílání.

Bylo to krásnější než duše pana Doutnáče, který vymyslel přístroj na tahání kyblíku s uhlím ze sklepa. Kyblík s uhlím se houpal na laně, jak příslib pospolitosti a tepla levitoval několik let v  prostoru domu Máchova 15. Železný vynález, kolem kterého omotávali jsme dětství – cín…

Když jsem šla včera večer do sklepa, do dlaní se mi rozsypala tatínkova modrá kazajka, ve které nosil denně do pokoje šest plných uhláků.

Kazajka se mi rozsypala do rukou, ale hřebík – pevně – zůstává. To vždycky zůstávají po zázracích nakonec jen rezavé hřebíky, hřebíky, které v Železářství Břenda váží v kornoutech z hrubého papíru?

Je mnoho zvonků, které zarostly mechem, ale i přesto září vycíděny ve zlatých mosazných rámečcích na futrech dveří. Je mnoho sklepů, jsou jen skladišti lyží, jen místy odložených kamen, protože komíny jsou zrušeny.

Závidím těm, kteří nepostřehnou víc než nepořádek, víc nežli pavučiny a prach, závidím matce – celý svůj život nebyla ve sklepě a když už – i ve tmě vidí příležitost k úklidu. Takoví lidé nevšimnou si rezavého hřebíku po drahé kazajce, dovedou ale objednat nejlevnější a nejvýhřevnější uhlí. Napadlo mne, že oni také vládnou jistým druhem zázraku.

Jednou mi matka řekla: jsi tu kvůli bytu. Vidím ji těhotnou, jak nese průkazku na bytový úřad, jak si plánuje koupi záclon a nového obýváku, jak měří stěny bytu ve Strašnicích, jak v zubech s ještě neporušenou sklovinou, drtí hadrový centimetr…

Je mnoho matek, které jak krápníky visí z našich stropů – přes všechnu snahu, péči, starostlivost, přes tisíce svačin zabalených v ubrouscích. Je mnoho matek, nelze je rozehřát grogem nadšení, těšení, plánů, matek, jejichž dnem je geometrie, tvoření přesných obrazců – obrazců pravd, které jsou úsečkami lží: „přinesl holce do nemocnice jen tři pomeranče“, rozhlašuje žena v práci, žena neschopná vidět, že ovoce se houpe v síťce nespavosti mužů. A  všechny tyhle matky drží opratě domovů, kterými trhají otcové s dětmi.

I to je úloha. Úloha z klasického kusu, jenž se nebude hrát na mém divadle. Úloha, která nepřipustí, aby si silná duše sedla jak měch pěnové harmoniky samým steskem a neštěstím, aby na všechny prsty, jež nástroj chtějí utěšit, prskala zpod kláves jed, jenž zároveň je sérem… Silné duše stojí na sloupech mostu Přítomnost.

Nic nevytvořit, nemít co ztratit, svalit se do trávy v děravém svetru, z kterého utekl strach a úzkost – jak dlouho neměl jsi pocit volnosti? Jestli se mám stát kvůli němu ještě chudší, klidně zchudnu. Silné duše jsou konzumenty laciných vuřtů a jídel „na stojáka“, ony se – účastné – nedočítají o cholesterolu, ani o zkráceném životě. Silné a zdravé duše kupují trpaslíky a řvavé tapety s rozbouřenými moři světa. A lustry z polských trhů s kouřovými skly, na kterých jsou vymalovány zlaté květiny. A oranžové leskimo nejleskovatější, jen aby jako meč projela sedačka z obýváku očima hostů. A šeříková zátiší voňavější než voňavky.

Nemít co ztratit, to bych chtěla zažít!

Jemný člověk má blízko ke ztrátám. Přemýšlím, kdo ho sem vsadil právě dnes, jak kámen do otloukaného prstenu. Kdo a proč potřeboval skladatele, básníka, člověka, který nic ze sebe nedokáže prodat a otočit, člověka, jenž nesvede oklamat starce – stařec jde prodat do Bazaru vzácnou věc, ale prodavač už inkasuje předem, protože stařec nepřečte: míšeňský porcelán…

Podstata zisku? Je v našem slabém zraku i v nedostatku lup, je v našem oklamání reklamou, je v našem placení, které platíme za blbost, jedoucí na červenou i zelenou, ve strachu, že nebudu mít předem svoji kost a začne pohroma větší než všechny války, je v obyčejném hadru – hadr se zrestauruje na gobelín z šestnáctého století a prohání se na něm uměle vytvořená zvěř, je v kýči, který nepřestane se příčit, je v knížce, kolem jejíhož vydání stane se vražda nakladatele…

Nemít co ztratit krom košile, košile vlající při pomalé chůzi zvěřincem!

Přitul se ke mě, my půjdeme spolu ve stopách stařečka, kterému sice z očí zmizela značka drahého porcelánu, jemuž ale z očí nezmizela důvěra. Cítím, že stopy dovedou nás na cestu. Cítím, že vzdáš se přebytečných věcí, lží stařečkům i ostatním, cítím, že potom vždycky o den dřív než ostatní, budeš mít svou kost. Možná jde o zákon a na práci už nezáleží, protože vzdát se přebytečných věcí je dřina. Je mnohem výhodnější zůstat zaměstnaný, nastavovat své žíly nadřízenému, nechat si dupnout na krk, kde nezapěje v keři soprán volnosti, svůj život ztratit, ale myslet: žiju…

Kdy by mne napadlo, že ke všemu přinutí člověka jeden jediný nájem! Kdy by mne napadlo, že spisovatel stane se koníčkářem, který své dílo může poslat do televizního Receptáře s podmínkou, že vazba jeho románu zároveň bude pouzdrem na zahradnické nůžky? Nůžky se prodají s knihou, kniha zase s nůžkami, takže je dvojí možnost. Jedna pro ty, které zajímá současný román, druh pro ty, jimž přerůstá živý plot. Jenže spisovatel se trápí. Obíhá obchody a nůžky kupuje. A zastavuje jejich dovoz. A nejraději by byl, kdyby příroda zašla na souchotiny. I takový je spisovatel se jménem, které nemusí zvučet jako zvon, musí mít ale aspoň břink! Tak napiš detektivku lidem do vlaku!

Oni jí vytáhnou zpod plata vajíček, přečtou tři stránky, potom se juknou dozadu na cenu, nakonec juknou z okna – jistě, že nikdy nepřejedou svoji stanici. Kdyby bylo jen špatných knih, nepotřebuješ budíky, které nám drnčí na nočních stolcích, budíky, jež svými skoky dupou po něžných Chopinových Nokturnech v bolavém cis moll i g moll, budíky, které nevědí, že tahat nás z postele je proti přírodě.

Kdo vlastně určí, co je práce? Veškeré hýbání i hýbání hvězd, které jsou červotoči v  kazetovém stropě nad námi, ve stropě s věčnými ornamenty, veškeré pobíhání s pauzovacím papírem v ruce, ale i lokty podepřené předstíráním u obrazovek počítačů – umění her na lidi, kteří nic nestíhají, protože mají strašně času, ale i opravdová zoufalost, že klavírista nestihne do koncertu nacvičit koncertní etudy a ještě vyzvednout frak z čistíren, frak, jenž je kosem – v zobáku drží žížalu klavíristova zbývajícího času, protože do ulic už startují motorky lepičů plakátů, ale i držení těl i duší pod poklopem nejistoty a věčných záminek o zrání.

Telátko zralé je, když se narodí, už když se staví na třínožku nohou.

A stejnou zralostí vládnou děti. Třeba šestiletá holčička, která poprvé jela se třídou na hory, kde pan učitel řekl dětem: dnes půjdeme na pěší výlet. Ukázal na pěšinku vydupanou v čerstvém sněhu, který hrál jiskřením. Ta cesta byla nádherná, připomínala šňůru korálů kolem kotníků trouchnivých pařezů i vzrostlých borovic. Děti se po cestě hned rozeběhly, ale naše holčička zůstala s panem učitelem na samém kraji. Dostala strašný strach a vyprávěla: „já vidím chaloupku, chaloupka má jedno okno zalepené leukoplastí jako by byla osleplá, chaloupka na konci našeho výletu je červená z roubeného dřeva, a  dřevo na zátop se tulí kolem jejích stěn, proto se bojím vejít do lesa…“

Pan učitel vzal dítě za ruku. Jak se blížili k cíli, v holčičce stále rychleji a úsečněji tikaly hodiny strachu, tikaly tak, že si klekla před pana učitele a prosila o obrátku. Ale on se jen smál: „vždyť jsi tam nikdy nebyla!“ Smál se až do chvíle, kdy spatřil roubenku. A okno zalepené leukoplastí. A dřevo na zátop.

Já oči s děvčátkem kladu na zasněžené stráně, nad hlavou se mi klene modrá kupole oblohy. Kupole prostá jak dech hovádek, z kterých by rozumní chtěli zrovna vymlátit i svoji věčnost.

Lidstvo se touží zapamatovat. Touží se orazit ve tvářích synů a dcer a oni nesou stopy podoby. Jsou tedy vlastně dílem oněch božích mlýnů, mlýnů, o kterých myslíš si: ty domlely a rezavé se válí na skládkách?

Já před zrcadlem prohlížím své rysy a prsty přejíždím tvář, kterou znám lépe nežli obraz, jenž bych malovala. Když ale pero postavím jak zlatou lyži na sráz pergamenu, který má konzervovat všechno drahé, zjistím, že pergamen je žlutým špičákem. A za ním propast, huba tmy.

Když Mahler umíral, šeptal: Mozart!

A já se válím na tvém těle, které je prosáknuto razítkovou barvou. A já na tobě křičím dlouhé ach, protože nechci mít poslední slovo, protože nechci se zastavit jako závodnice černé barvy pleti. Závodnice se nezastavila, ani když spadlo jí ramínko nátělníku a nahý prs ohromil tribuny jak černý kulový blesk, jenž mužům vlétl rovnou do kalhot. Náhoda tvoří zázraky a mně je smutno, protože fotku polonahé černošky spatřím na stránkách Večerníku Praha: „A ještě jednou Eduard Erben a jeho snímek z MS v Aténách, za který získal Cenu Minolty.“

Morek zázraku je vysátý, hladovci na něj slétnou se a z něj žijí. Zeptá se někdo na honorář tomu, kdo modeloval pevný prs, na jehož půlku položil se stín?

Ach každá pravá rozkoš musí na sobě nosit nátělník s jedním spadlým ramínkem!

Jen pak jsou těla vyždímána a suší se na drnčících šňůrách našich srdcí, o které zavadila láska špičkou malíčku. Milování a všechen křik jsou zásnuby s láskou, ona nás na konci vždy shodí z prstů, přesně jak dnešním datem oražené prsteny. Proto se po orgasmu kutálíme sobě – k objetí…

Já kutálím se k tobě, do očí se mi zasekává třpyt jmelí, jako by jmelí vysekat si chtělo stupy v  očích, jako by chtělo vystoupat až na vrchol. V mých očích jsou galerie a věže, skály, jež pamatují zřícení a úraz na úrazu, z mých očí visí lana, já lana uvázala kolem tvého pasu.

Jsme jako v rozích ošoupané mapy cest, toužili jsme být ale cestami. Jsme z těch, kteří nemají svůj absint, domovní znamení nad domy, jež říká: tady žijí… Přesto jsme důvěrně poznali pelyněk, bylinu, která se vzpínala k absintu, dokud on nesklonil k ní své zelené lokty.

Moc se mi líbí faksimile rukopisů. Když přehlížím a očima pářu pleteninu toho svého, hrubou pleteninu z inkoustu, harasovou vlnu, která štípe, ale dost možná, že hřeje, napadá mne, že my sami jsme rukopisem. Vědět, kdo nás píše! Vejít do pracovny!

Včera v mém skleníku zadupali sloni. Úlek mne zvedl od monitoru počítače. A zřítila se fialová svíce.

A za tři dny přišla zpráva, že teta Hermínka, skoro sto let starý a jediný platan, který drží svou korunu nad rodem, v den pádu svíce myslela, že umře… Vždycky, když už nemůžeme, splácáme šlehačku i okurky zároveň. Vždycky, když tělo zavírá se jako ústřice, která už nepřijímá ani kapku citronové šťávy, vezmene kleště. Trápím se otázkou proč – aspoň pro nevinné – to není zadarmo. Na všem, na všem jak na krku přestárlých žen, které nosí v  kabelkách rukavičky, jež pohazovaly v ateliérech malířů, visí cedulka s cenou.

I láska je živa z kupované plenty. Každá láska vleče za sebou plentu, ale jen zamilovaná cloní si oči: „v kuželu světla jde za tebou jehňátko…“

Od narození všude vidíš smiřování s tím, že se i k tobě rozjedou stěhovací kolečka s kostrou, na níž se trhá plachtoví. Smír úplný, smír jak úplněk! Bojím se, že jsem příliš obracela věci, pohyby i drahé osoby, že jsem trhala za zipy, které měly zůstat zarostlé rezem. Bojím se, že jsem neprošla závodní kuchyní, aniž bych neviděla srnce v lesích, a ne na víně.

Všechno mne přepadlo, tak jako může přepadnout oči sen o slzném plynu. Někdo zvoní. Jdu otevřít a ve dveřích stojí mladá žena v kožené bundě. Vytahuje z kapsy lahvičku, namíří… Skládám se k zemi. Když ve snu proberu se – najednou dole u domovních dveří – stoupám po schodech ke svému bytu. A spatřím vyvrácená futra, z kterých se sype hlína.

Sen pokračuje v Himalájích. S tatínkem stojíme v polích pod nějakým svahem. Je tu stanový tábor, kterým procházíme, ale najednou jsme na silnici. Čtu velkou ceduli s šipkou, na ceduli je napsáno velkými písmeny Lunch. Stojíme v poli u silnice a díváme se na zasněžené velikány hor. Divím se: to už jsme, tati, v Tibetu? A jak se dostaneme nahoru na sněhové špičky? Vrtulníkem? Najednou u nás stojí zmrzlý člověk, vítá se s tatínkem, objímají se. Jde o tatínkova spolupracovníka, o kterém mi kdysi vyprávěl, že zmrzl na Makalu. Vezmu tě, Vašku, nahoru, to se spolehni, říká člověk v ledovém hranolu. Potom letíme v nějakém stroji a nevidíme, co je to vlastně za stroj. Přímo proti nám letí letadlo, červenobílé letadlo. Je nádherně a slunečno, můžeme přečíst každou vrásku hor. Kroužíme nad jednou, já dostávám strach: co když nás ledový člověk z Makalu vylodí a potom zemřeme? Dívám se na sráz – není odtud možnost sestupu! Nemáme sebou ani mačky. Proto se ptám tatínka, kolik stojí mačky v půjčovně. Tři rupie, všechno dole stojí tři rupie, odpovídá.

Vzbudím se. Jdu hledat do knih, v které zemi se platí rupiemi, a zda jsem skutečně poprvé spatřila Himaláj.

Potom si sedám k bílému papíru a nevím, jakým slovem začít. Je jisté, že mi báseň byla malá a próza mele širší koryto. Dostat do ucha jeden pramen dravého proudu, který nám teče mezi prsty, dostat ten pramen do ucha koryta, aby se po krátkém omráčení zase vzpamatoval, aby byl tarantelou na nehybných balvanech, jež jsou bludnými, je umění.

Stejně jsi jenom posel na voru, musíš depeši doručit včas a na správné místo.

Myslím na ty, kteří nedojeli a nohy se jim rozeběhly na třískách hned na začátku plavby. Myslím na materiál z ochranných vest, on není schopen myslet na člověka, ale člověk zpracovává korek. Dobře to cítí děti, u nichž se vyvinula nenávist k plavčíkům, kteří je házejí do říźních plováren, plavčíci minuli se s povoláním závozníků…

Křivda je židlí, miláčku, židlí – a do nás hodili ji závozníci prudce a bezohledně. Křivda je židlí zarostlou do duše, která se s židlí musela naučit růst a prokvétat. A všechny křivdy jsou štosovací židle v nás. Vzpomínka vezme za jednu, jenomže už se řítí další… V křivdách, které jsme utržili jako děti, lze číst prima vista. Jako to uměl tatínek, který se narodil s prachovkami, kyblíkem a lahví stáčeného saponátu v ruce, tatínek, který – podle pověstí v sedmi letech otcem zanechán – vydělával si sběrem tenisových míčků. Rakety spěte, proboha, spěte, modlil se tatínek. A rakety usínaly. S opocenými výplety vzhůru k nebi, s výplety jako s pérovací tváří hleděly přímo k sluncím.

Někdy jediný tenisový míček a už únavou přiopilá raketa, která usíná na slunci v holých halách letošního prosince, změní život chlapečkům, obrátí jejich život jako kapsu. Hoši přibíhají a pilně usedají u bílých ponožek panstva. Hoši přibíhají i k stejně starým hochům, hochům s  plavými vlásky, kteří se teprve učí hrát, ale v očích už mají led vítězství. Až potom, po poslední hodině na cihlově vydřených kurtech, v poslední předsváteční den přitisknou se hoši „od míčků“ na palác věcí Kotva, který se se skřípotem otevírá – palác jako by šel na vysílačku spravedlnosti…




Není strašné, že je to přítomnost?

Že můžeš koncem roku 97 uvidět na sklech výkladů Kotvy usmrkané nosy skutečně svatých hochů, že naše moderní Podobenství opírají se o stará Porobenství?

Rakety spěte, spěte, já pěstí zatlačím vám oči. Až potom s hochy zapálíme sítě. Už cítím radost po těle, teplo se kůží rozlévá spolu s mrazivým pocitem – pronásleduje toho, kdo neukradl zapalovač, ale plamen.

Chtěl bys být básníkem, kterému hoši začnou přezdívat Indián a k němuž se začnou upínat, protože jedině on umí ohně rozdělat, jedině on si dá s nimi sraz před Kotvou a za děti vykoupí všechny ponožky Nike a Puma v oddělení bílého sportu? Básník je ten, jenž dnes i zítra všem koupí torby barvy khaki a maskáče české výroby, básník musí vědět koho ošidit, aby získali všichni, aby poznali: světlo se neline z diamantů, ale ze střenek křivých nožů, z otvorů píšťaliček, z krabiček posledních záchran.

Školy nám zošklivily slovo kolektiv, ale ono zas začíná být krásné. Když vyslovíš ho, jako by někdo v hrdle točil kuličkami ložiska z pravé mosazi. Když vyslovím ho, jako by hrklo v hodinách, které zas budou bít a každou čtvrt hodinu volných časů. Zatímco dole na Václavském náměstí vozí se děti na ponících v ohradě, zatímco děti vydělávají na daně majitele ohrady, myslíš na děvčátko z Josefova Dolu – miluje koně víc než sebe… Jenomže matka, kterou já – kdysi dítě – vystrčila z křesla, píše o alimenty na Slovensko.

A já se tiché a svaté noci ptám:

Nevidíš svatozář kolem všech z křesel vystrčených? Někdo v té svatozáři spatří jen kolo zábavnío parku, já ale vím, že hledím na dědice, kteří se ujmou všech mých nedokončených zakázek. Poníci jednou musí do volné přírody, kde si je chytíš za hřívu, poníkům kouří se už pod ocasy, a dá se říci – schůzují.

Kdypak vše skončí a s jakým výsledkem, ptá se mne Janička a do skicáku kreslí visací zámek. Od ohrady. Teprve potom uslyšíme dupot stád.


(1997)


*
Příloha sborníku My právě teď

Lubomír Martínek

Koneckonců

Není sporu, že se něco vytrácí. Názory se však zásadně liší v tom, zda to, co přichází, je znamením jedné civilizace, nebo jde pouze o další její proměnu. Výsledkem je v obou případech zmatek, v němž se mísí stesk, obavy, iluze, nostalgie, naděje a řada dalších, často vzájemně si odporujících a těžko definovatelných stavů. Nevíme dost dobře, ani co ztrácíme, ani kam směřujeme. Jisté pouze je, že cosi končí a něco nového začíná. Co se rýsuje na obzoru, může stejně dobře vzbuzovat nepodložený strach jako neoprávněné nadšení. ani jedno není namístě už z toho prostého důvodu, že jednobarevné vidění skutečnost pouze zahaluje.

Přechod z jednoho druhu civilizace do druhého není sám o sobě ještě nic světoborného a nevídaného. Svět, totiž soustava zvyků, pravidel, způsobů chování, myšlenek, zkušeností, kterou za svět chtě nechtě považujeme, zmizel nesčetněkrát. A přesto je naše situace radikálně odlišná. Až doposud každou zaniklou civilizaci nahradila civilizace sice silnější, agresivnější, ale v podstatě podobná, protože omezená na určité, byť zpravidla větší teritorium. Často se dokonce stávalo, že vítězové od poražených mnohé převzali, vzájemně se pronikli v nerozpletitelném uzlu vlivů. Až doposud si alespoň velké civilizace mohly budovat vizi světa po svém, rozvíjet myšlení směrem, jenž závisel pouze na jejich podmínkách a vůli. S tím je dnes konec. Nikomu už není dovoleno se nepřizpůsobit, nebrat ohled na to, co se děje na zbytku planety. Je vyloučeno, aby se nějaká země rozvíjela odlišným způsobem a nebyla stržena proudem, který smýká ostatními. Lapidárně řečeno není kam odejít, když jsme nespokojeni tam, kde nás osud pohodil. V nejlepším případě můžeme změnit klima, vyměnit mírné pásmo za polární chlad nebo tropy, celkové atmosféře však uniknout nelze.

Chceme-li někam dojít, je lépe vědět, odkud přicházíme. Pouze srovnáním vyniknou rozdíly i podobnosti. Protože nám bylo souzeno narodit se v Evropě, je nezbytné začít tím, že na ni pohlédneme očima zbavenýma klišé a lichotivých představ. To neznamená popírat její kvality a neoddiskutovatelné zásluhy, ale nastolit rovnováhu a vpustit do vědomí také to, co se zpravidla zamlčuje a nač nemůžeme být právě pyšní.

Evropská civilizace není natolik odlišná, aby se vymykala obecným pravidlům. Existují v ní géniové a vynikající osobnosti, ale i tyrani a zrůdy jako všude jinde. to prosté zjištění kupodivu naráží na neuvěřitelně obtížné překážky. Jakmile přijde řeč na jednotlivé kultury, vzedme se vlna emocí, jež debatu zatemní. Z hlubin se vyvalí atavistické reakce, nadšení či odpor zdeformující realitu, obraz převáží nad skutečností. Ve zjištění, že život je všude složitý a obtížný, je cosi nepřijatelného, neboť podkopává hluboce zakořeněnou představu idylické harmonie. Je stejně nebezpečné ji vynášet do nebe jako v ní vidět zdroj veškerého zla, protože právě to pohání lidi, kteří by ji nejraději odizolovali od ostatních vlivů, nebo naopak smetli z povrchu zemského. Zaslepení zastánci evropské kultury a teroristé si jsou podobní vášní, s jakou lpí na své utkvělé myšlence.

Ačkoli jsme se doposud ani nedohodli, kde Evropa začíná a končí, natož co vlastně je a znamená, zacházíme s tímto pojmem, jako by se rozuměl sám sebou. Prostor, jenž ani není samostatným kontinentem, spíš je jen poloostrovem čehosi většího, se už řadu století považuje za střed všehomíra. Evropská civilizace se od ostatních liší třeba tím, že nemá jednoznačný původ a od samého počátku přesahuje i samotný geografický rámec (Jeruzalém leží v severní Africe, Amerika byla po dlouhou dobu jejím prodloužením za Atlantický oceán). Do značné míry jde tedy o abstraktní koncept, protože třeba země ležící okolo Středozemního moře na třech kontinentech spolu mají rozhodně víc společného než třeba Řecko s Norskem.

Evropský šovinismus se nijak zásadně neliší od šovinismu nacionálního. I on spočívá především na zveličování zásluh a popírání hanebností, jichž jsme dědici. Abychom si dodali váhy a důležitosti, identifikujeme se čímsi, o čem nám vyprávějí učebnice dějin, a neobtěžujeme se ověřováním faktů. Podobně je tomu s kulturou a uměním. Z čistě pragmatických důvodů se dovoláváme odkazu, který považujeme za nejlepší, aniž bychom ho podrobili kritickému rozboru.

Téměř všichni, kdo nám přinášejí zprávy o minulosti, se shodují v obdivu ke stále stejným historickým postavám. Jakým způsobem však Homér či Rabelais, Giordano Bruno nebo Tomáš Akvinský skutečně ovlivňují naši přítomnost? Do jaké míry jsou přítomni v našem vědomí? Kolik z nich může ještě přinést skutečný čtenářský zážitek a co vlastně pro současníky představují? Je opravdu důležité být s nimi obeznámen? Při troše upřímnosti není obtížné přiznat, že jejich svět je nám stejně cizí a vzdálený jako svět Kanaků nebo brazilských Jivaros. Neobejdeme se bez překladatelů, interpretů a vykladačů. Jsme tedy na nich stejně závislí, jako když se chceme obeznámit s civilizací Mayů. Ačkoli Dantův nepopiratelný přínos spočívá v objevu individuálního času a použití hovorového jazyka, promlouvá k dnešnímu čtenáři zcela jinak než ke svým současníkům. Jeho přitažlivost spočívá spíš ve dvojznačné hře obsahu a tehdejší doby. Obávám se, že převažuje pocit povinnosti. Novátoři sice přežili v podobě legend, ale přímý dotyk je vyhrazen pouze úzkému kruhu specialistů. Pochopitelně je možné je přivést k novému životu, není to však možné bez překladatele do současného jazyka. Forma stárne rychleji než obsah. Nakonec člověk zřejmě nedělá nic jiného než vyhledává to, co mu umožňuje přežít.

Evropská propaganda používá obvyklých nástrojů: idealizace a zamlčování. do chodu byla uvedena mašinérie přikrášlování, připomínání světlých chvil, což se neobejde bez zastírání a překrucování všeho, co líbezný obraz narušuje. I bez berliček iluzí a umělých rájů osídlených ušlechtilými divochy lze říci, že do osmnáctého století bylo příjemnější žít prakticky kdekoli jinde než v Evropě.

Dovoláváme se evropské civilizace, a přitom zapomínáme, jak nesmírně chudý kontinent to původně byl. Jak by Evropa vypadala bez přínosu ostatního světa? Bez brambor, kukuřice, krůt, meruněk, rajčat, tabáku, koření, alkoholu, čokolády, arašídů, kaučuku, kakaa, ananasu, makarónů, množství druhů stromů a spousty dalších věcí, jež zde kdysi neexistovaly? Přitom ani obyčejné brambory nejsou pouhou rostlinou a nestačilo je převézt přes Atlantik, jsou výsledkem dlouhého šlechtění, které za nás udělali jihoameričtí Indiáni. dokonce i duchovno přichází odjinud. Judaismus považovaný za jeden z pilířů evropského myšlení je původem z Palestiny, bez arabského přínosu by se patrně vytratilo celé dědictví antického Řecka. Evropské umění je nepředstavitelné bez přínosu ostatních kontinentů. Na Evropě je pozoruhodná především schopnost vstřebávat cizí vlivy a adaptovat se na nové podmínky.

Klíčovým okamžikem v dějinách Evropy je moment, kdy se obyvatelé vydali na cesty a setkali se s bytostmi vyznávajícími diametrálně odlišný světový názor. Tedy období, kdy se všeobecně sdílený pohled začal postupně rozpadat v konfrontaci s ostatními. Pocit sounáležitosti či souznění s čímkoli velkým propůjčuje obrovskou sílu. Básníci se pouštějí do eposů, spisovatelé sbírají odvahu k rozměrným freskám, technici se odvažují projektů, na něž by v období úpadku neměli odvahu. Comöes je produkt doby, kdy všechno vypadá dostupně. Cortéz a Pissaro jsou nemyslitelní bez klimatu, v němž vyrůstali. Na první pohled je zřejmé, že křesťanství je na šok setkání s odlišností nejen nijak nepřipravilo, ale naopak poskytlo nástroj umožňující podřízení a v mnoha případech i fyzickou likvidaci. společnost stmelená jednotnou vizí jediného boha se prostě nemohla smířit se společnostmi vyznávajícími bohy odlišné. První objevitelé a dobyvatelé založili tradici, která pokračuje dodnes. Jejich žezlo převzali kolonizátoři zaštítění posvátnými pojmy civilizace a pokroku, po nich přišli revolucionáři se zářnými zítřky a dnes je nahrazují ekonomové a technokrati třímající nad hlavou prapor lidských práv a demokracie. Jejich úmyslům lze jen stěží něco podstatného vytknout; o tom, co se pod jejich záštitou dělo a děje, to lze prohlásit jen stěží.

Setkání s ostatními osvětluje mnohé. Evropané zpočátku přicházeli jako chudí příbuzní a nešetřili obdivem k Orientu. Situace se mění od křižáckých válek a benátského impéria. Zhruba od počátku šestnáctého století se Evropané chovali téměř výhradně jako dobyvatelé a kolonizátoři, jen ve zcela výjimečných případech si v cizích krajinách počínali jako hosté. Z dobových zpráv je zřejmé, jaké spravedlivé pohoršení v nich vzbuzovaly způsoby lidí, které na cestách potkávali. Jakým právem naši předkové zvyklí veřejným popravám a mučení opovrhovali kanibaly či upalováním vdov, se však z uchovaných dokumentů už nedozvíme. Prvním návštěvníkům dělalo nepřekonatelné potíže přiznat obyvatelům cizích kontinentů alespoň lidskou podstatu. Když po dlouhých disputacích konečně uznali, že mají duši, tak je zase ocejchovali jako zaostalé, méněcenné, nebo alespoň opožděné ve vývoji a nedospělé.

Dovoláváme se kořenů, do omrzení připomínáme jakési evropské hodnoty. Není příliš jasné, co se tím přesně míní, odvolávka na ně však funguje neomylně. Ve skutečnosti se nám sotva podaří nalézt hodnotu, která by byla výhradně evropská. Zásady obsažené v desateru nalezneme prakticky všude. Žádná společnost netolerovala vraždu, krádež nebo smilstvo. Pouze se s nimi vyrovnávala odlišnými způsoby.

Navíc se hodnoty neustále mění. Hodnoty patnáctého století mají pramálo společného s hodnotami století devatenáctého, a ty zase jen nepatrně připomínají hodnoty hlásané dneškem. Je skutečně individualizace a respekt vůči jedinci v Evropě tak nesrovnatelně větší než jinde? A od kterého okamžiku? Zástupy obdivovatelů Hitlera či Stalina a hromady jejich obětí tomu právě nenasvědčují.

Jedním z nedotknutelných slov naší doby je demokracie. Slovo, další v pořadí, do něhož se vejde takřka všechno. Každý má o něm jakousi představu, kdekdo ho používá. Přitom je demokracie pouze jedna z mnoha forem řízení společnosti, má své přednosti i slabiny. Nedorozumění začíná v okamžiku, kdy ji zaměňujeme se spravedlností. Je slučitelná s otrokářstvím, státním rasismem, segregací, kolektivismem a kdovíčím ještě. Pokud věříme, že v demokracii si jsou všichni rovni před zákonem, je zřejmé, že doposud nikde neexistuje. Měřítka, jimiž bude soudce posuzovat ministra, jsou zcela jiná než ta, která použije na prostitutku. K bohatému synkovi z vážené rodiny bude policista vždycky přistupovat jinak než k odrbanému potomkovi alkoholika. I to patří k lidské povaze a je nepravděpodobné, že by se to v dohledné době radikálně změnilo.

Pokud ovšem za demokracii považujeme stav, kdy jednotlivec není předurčen zrozením a má značně větší prostor seberealizace a intimity než v tradičních nebo totalitních společnostech, pak tento pojem můžeme s klidným svědomím používat pro popis určitého stavu věcí. Nehledáme-li v ní nejvyšší dosažitelný cíl, ale pouze vnější rámec, demokracie docela dobře poslouží a stojí za to o ni usilovat i bránit ji. Nebezpečí hrozí, když si z ní uděláme vrchol vývoje, který nemůže být nikdy překročen, a začneme ho prosazovat násilím (koneckonců v mysli věřících je jejich náboženství rovněž poslední stupeň, a tudíž důvod, proč ho vnucovat všemi možnými prostředky). Pocit, že přináležíme k tomu nejlepšímu, nejvyspělejšímu, nejdokonalejšímu, je pouze zdrojem samolibosti a přezíravosti. stejně jako každý jiný dostatečně vágní ideál může i demokracie posloužit za pláštík k zakrytí uniformizace, tedy skrytou chuť vnutit vlastní vizi světa ostatním, a přitom maskovat neochotu od nich cokoli převzít.

Demokracie je obvykle považována za výsledek dlouhého vývoje, ačkoli ve skutečnosti je přirozeným stavem malých společenství, kde se členové vzájemně znají. V její oficiální kolébce, antickém Řecku, z ní byly vyloučeny ženy, otroci a cizinci. O svém osudu rozhodovali pouze „svobodní“ občané, kteří se mohli sejít na náměstí. Teprve v rozlehlých společenstvích se může dostat do čela i zbabělý pitomec, což je v malých skupinách prostě nepředstavitelné. S pomocí byrokratické admirality může být kapitánem člověk neschopný, což na pirátské lodi jednoduše nepřicházelo v úvahu, protože by byl po první neúspěšné výpravě bez milosti demokraticky sesazen. K našemu dnešnímu pojetí demokracie měli rozhodně blíž lovci nebo pastevci než královské dvory a světová impéria. Ostatně je otázka, zda můžeme nazývat demokratickou společnost, o jejímž osudu rozhodují lidé, které nikdo nezvolil a nepověřil řízením: vědci, kapitáni průmyslu, intelektuálové vydávající se za mluvčí lidu. Některé pojmy si zasluhují zvlášť opatrné zacházení, protože do oblíbených slov promítáme i to, co v nich není. Opatrnost je namístě také při pohledu na novopečené zastánce demokracie, kteří byli ještě nedávno jejími úhlavními nepřáteli.

Nejzáludnější jsou pojmy, jež se rozumějí samy sebou a o nichž není třeba diskutovat, protože panuje všeobecně sdílené mínění, že jsou všem jasné. Má je každá země i doba. Nadužíváním ztratily jakýkoli obsah, a proto poslouží čemukoli. Mezi taková slova patří třeba bůh, civilizace, pokrok, ale stejně dobře poslouží jakékoli jiné, pokud je dostatečně pružné a vágní. Jejich jedinou předností je, že je bez zaváhání přebírají oportunisté a hlupáci, což je umožňuje snadno rozpoznat.

Počínaje judaismem přes římskou legislativní mánii až po Kafkovy texty se představa zákona vine evropskou historií jako červená nit a představuje další z pilířů naší ničím nepodložené hrdosti. Když Evropané dorazili do cizích končin, chovali se, tak jako by tamní obyvatelé neznali žádný zákon. Přitom není třeba být zrovna odborníkem na otázky práva, aby člověk postřehl, že každá společnost si z pudu sebezáchovy vytváří celou soustavu zvyků, psaných či nepsaných pravidel, zákazů a nařízení. Dokonce i mafie a gangsteři mají přísný kodex cti a soustavu hodnot, za jejichž porušení samy sebe nemilosrdně trestají.

Odkud tedy pochází představa, že existují národy žijící v blahé nevědomosti a rajské nevinnosti, jimž je všechno dovoleno a nic zakázáno, která byla víceméně běžná až do počátku dvacátého století a často přežívá dodnes? Odpověď je zřejmá: je výsledkem touhy po ideálu doma nedosažitelném. Mýtus ušlechtilého divocha je kritikou společnosti, a zároveň projekcí nesplnitelných přání. Údajná neexistence zákona je zpravidla spojována s naprostou sexuální svobodou. Není divu, že Evropanům spoutaným celou soustavou zákazů omezujících sexuální život musela každá země, kde tělo nebylo odděleno od ducha nepropustnou hrází, připadat jako pozemský ráj. Úředník, který omylem zabloudí do prostředí hippies, je dodnes pevně přesvědčen, že když hlásají volnou lásku, musí mu být každá dívka automaticky po vůli. Ani si nepovšimne, že i tato miniaturní společnost má svoje zvyky a pečlivě vypracovaný způsob projevů přitažlivosti, odmítnutí a podobně. Jde mráz po zádech při představě, jak se asi chovali námořníci, objevitelé, kolonizátoři, úředníci, když se ocitli daleko od dozoru domovských konvencí v zemích, kde podle jejich představ nevládl žádný zákon, navíc podpořeni technickou převahou a jistotou svého poslání šiřitelů víry nebo civilizace.

Zákon, pravidlo, nařízení představují normu a její nedodržení se stíhá. Nemusí jít vždy o postih trestní, ve většině případů stačí společenský. Patrně neexistuje společnost, v níž by se s chutí a rafinovaností nemučilo. Dodnes je hluboce zažitá představa asijské krutosti. Přesto neznám jediné společenství s výjimkou našeho, které by mučení přesně kodifikovalo a povýšilo na součást práva. Řeč je o inkvizici a Kladivu na čarodějnice. Přitom je římské a inkviziční právo dodnes základem evropské justice. Geometrickou řadou přibývající policejní opatření a kontrolní systémy nepřinesl žádný úpadek mravů, ale to, že jedinec žije ve stále anonymnějším světě. Na vesnici, kde každý o každém všechno věděl a všichni se měli pod takřka neustálým dohledem, stačil k udržení statu quo jeden dobromyslný policajt, který byl mimochodem součástí téhož celku a podléhal stejným tlakům. Povaha vesničanů nebyla o nic lepší než povaha obyvatel předměstí, prostředí však bylo takové, že je konvencemi nutilo zachovávat alespoň navenek podobnou tvář.

Proces, který započal rozséváním víry v jediného transcedentního boha, pokračoval zaváděním evropských norem (včetně měr a vah, kalendáře, módy) a dnes vrcholí definitivním zploštěním celé planety. Dokud Evropané šířili pouze svou kulturu, byl to pro ně pokrok, pacifikace a civilizování. Když jsou poprvé v dějinách vystaveni podobnému nátlaku (mnohem nenásilnějšímu, protože je koneckonců nikdo nenutí napodobovat americký způsob života), považují se za nebohé oběti a dovolávají se práva na odlišnost a vlastní cestu.

Za jednu z radikálních změn současnosti lze považovat ztrátu posvátna. Tradiční společnosti jím chránily nejen určitá místa, ale i jisté typy chování. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde skutečně o tragickou a nenahraditelnou ztrátu, protože tím padají poslední zábrany a není nic, co by zastavilo masakr. Namyšlené aroganci moderního člověka už skutečně nestojí v cestě žádná překážka. Otázkou však zůstává, jestli tomu bylo dřív jinak. Posvátno jedné společnosti bylo druhé obvykle k smíchu. Kácení model, znesvěcování posvátných míst, ničení kultovních budov, pálení fetišů patří k běžným a pravidelně se opakujícím epizodám dějin. Je tedy namístě zeptat se, zda alespoň v rámci jedné společnosti byla tabu respektována. Do jisté míry jistě, existuje však dlouhá řada příkladů, kdy tomu tak nebylo. A jak posuzovat vzájemné ničení mezi protestanty a katolíky? Jde o dvě různá náboženství, nebo pouze o odlišné větve téhož kmene, tedy jednu jedinou společnost? Odpověď ponechme raději teologům a jiným milovníkům spekulací.

Zamysleme se spíš nad tím, co vlastně pojem posvátna znamená a jaké přináší důsledky. Posvátné je, co je nedotknutelné a čemu by se měla vzdávat úcta. V širším slova smyslu je však posvátno především generalizací, a před generalizacemi je lépe mít se na pozoru. Prohlásíme-li například za posvátnou krávu, pak bude přirozeně zakázáno zabít ji a sníst. Z evropského pohledu absurdita, z hinduistického logický a přirozený důsledek určitého přístupu ke světu. Může nám připadat odpudivé umírat hlady a neposloužit si k přežití zvířetem, které je nadosah, ale jakým právem ho chceme zachraňovat? Není přece obtížné pochopit, že z pohledu věřícího v reinkarnaci, jehož náboženství nedělá z člověka pána tvorstva, jde o zcela přirozený jev. Už proto bychom si měli dávat pozor, když mluvíme o přirozenosti.

Jděme však ještě dál. Myšlenku o posvátnosti lidského života lze napadnout jen stěží, a přesto v některých případech vede ke katastrofálním následkům. Přistoupíme-li totiž na to, že život je za všech okolností nedotknutelný, pak se z potratu stane neřešitelný problém (ani vyznavači života za každou cenu nemohou vysvětlit, proč má život dítěte přednost před životem matky) a budeme muset odsoudit i euthanasii a sebevraždu. V důsledku to znamená, že upíráme člověku ve jménu jakési vyšší autority právo rozhodovat o vlastní smrti, a tedy o životě. Existuje-li princip, který nás odsuzuje k životu v utrpení a za jakoukoli cenu, chybí už jen krůček k určování, jak má ten život vypadat.

Totalitní zkušenost dvacátého století nás poučila, že tam, kde se masakruje jazyk, masakruje se i člověk. Dnes už je naneštěstí banální říct, že každý pokus o likvidaci člověka začíná útokem na řeč. Tato technika se praktikovala odnepaměti, není žádným objevem moderní doby. Od starověku se každý vítěz snaží poraženému vnutit svůj jazyk. Každá kolonizace je na prvním místě jazyková. Proto se latina stala prvním „světovým“ jazykem. Irsko hovoří anglicky, Bretaň francouzsky. Celá jižní Amerika dnes mluví španělsky nebo portugalsky, Afrika se dělí na anglickou a francouzskou oblast, stamilionová Indie se domlouvá rovněž anglicky. Povinné vyučování němčiny nebo ruštiny spadá do stejné kategorie. Moderní diktatury pouze celý proces urychlily a znásobily. Jakákoli invaze má za účel zlikvidovat odlišný pohled, vést k zapomnění. Nikdo už nikdy nespočítá, kolik jazyků muselo ustoupit „civilizačnímu“ úsilí.

I převracení smyslu slov existovalo odjakživa. Masakr byl vždycky pacifikace, útok obrana civilizace. S tím pochopitelně úzce souvisí snaha vnutit poraženému představu minulosti. Nedávný včerejšek a dnešek ji pouze přivedly ke zrůdné dokonalosti., nic víc. Existuje řada studií zabývajících se tímto fenoménem. Mnohem méně pozornosti bylo věnováno vztahu mezi destrukcí jazyka a příběhem jakožto nositelem paměti. Příběh příběhu se stává postupně příběhem osudu. Jedním z největších zlomů dvacátého století je objev nepostradatelnosti paměti jako jediné zbraně proti demagogii a manipulaci. Zejména po desetiletích řádění pokrokářů, pro něž všechno nové musí být a priori lepší, vystupuje nezbytnosti paměti stále zřetelněji.

Občas se setkáváme s tvrzením, že typickou západní hodnotou je dodržování slova. Už to samo naznačuje, že ostatní jsou podvodníci a lháři. Absurdita podobného výroku rozesměje zástupy mrtvých Afričanů, Australanů, Polynésanů, Indů, Číňanů, Indiánů… Právě „civilizace knihy“ nikdy nedodržela závazky dané ostatním. slovo má podstatně větší váhu ve společnostech s orální tradicí. Příčina je vcelku pochopitelná. Neexistují-li písemné záznamy a psané zákony, musí platit ústní dohoda, protože bez ní by byl život i té nejmenší společnosti prostě nemožný. Tam, kde neexistuje psaná smlouva, ji musí nahradit slib, jehož nedodržení je přísně trestáno. To si dobyvatelé velmi rychle uvědomili a bez váhání toho využívali. S vědomím vlastní nadřazenosti rozdávali sliby, které jejich partneři považovali za bernou minci, ale jimiž se oni sami necítili nijak vázáni. Ostatně jim nic nebránilo smlouvy sepisovat a poté bezostyšně porušovat.

Hořekujeme-li dnes nad úpadkem hodnot, měli bychom vědět, o čem vlastně mluvíme, položit si otázku, co všechno naše hodnoty způsobily. Křesťanství, marxismus, fašismus, ekonomismus bezpochyby vyznávají určité hodnoty, jejichž ztráta žádnou tragédií rozhodně není. Koneckonců i antisemitismus lze počítat mezi typický produkt evropského myšlení. Odvolávky na takzvané hodnoty jsou často spíš projevem úzkosti z rozpadajícího se způsobu života, jenž s nějakými hodnotami pramálo souvisí.

Naše nezáviděníhodná současná situace samozřejmě nespadla z nebe. Je výsledkem nejméně pět století dlouhého a nesmírně složitého procesu, v němž se mísí závratné výšky s propastnými hloubkami. To, nač jsme právem či neprávem hrdi, není výsledkem snažení celku, ale jednotlivců, kteří se z něj odvážili vystoupit. Většina z nás ráda prohlašuje: Přistáli jsme na Měsíci, objevili léky proti smrtelným chorobám, vynalezli lokomotivu a letadlo… Přitom jen málokdo umí opravit ledničku, rádio, auto. Pyšně se hlásíme k něčemu, na čem nemáme sebemenší zásluhu, a čerpáme z toho pocit nadřazenosti. Nikdo ovšem neprohlásí, že jsme vynalezli likvidační tábory, vyvraždili celé národy, na všech kontinentech otrávili vodu a vzduch. Pocit příslušnosti vyprchává v okamžiku, kdy vzbuzuje nelibost. Rádi z Evropy vidíme katedrály, renesanci, individualizaci, demokracii a technickou vyspělost, velmi neradi si připomínáme inkvizici, kolonizaci, pogromy. Pokud o nich vůbec uvažujeme, spatřujeme v nich cosi zcela cizího evropskému duchu, jako by nás přepadli nějací vetřelci a nutili nás páchat věci příčící se zdejší tradici. Považujeme se za humanisty, ačkoli jsme mimo jiné i potomky zločinců, kteří s vynaložením všech dostupných prostředků rozvrátili ostatní kultury bez ohledu na jejich minulost, mentalitu, klima nebo zvyky. cizí země se ostatně dají posuzovat i podle toho, kdy podlehly evropskému vlivu. Čím později, tím lépe, protože snášejí zvěcnění kratší dobu, mají účinnější obranné látky proti byrokratizaci a nepřijímají šikanování se samozřejmostí, jaká nám už přešla do krve.

Civilizace jsou, jak známo, smrtelné. Ale teprve ta naše disponuje prostředky, jimiž může strhnout do zkázy také ostatní. Patrně se nikdy nepodaří rozšifrovat záhadu, proč právě naše civilizace je ze všech nejagresivnější a nejnesnášenlivější, na samotném faktu to však nic nemění. Nejdřív evropská, později americká civilizace se staly závazným vzorem všem dalším zemím. Spojitosti, souvislosti, tajemné spodní proudy, pavučiny vztahů, uzly návazností bezpochyby existují. Jistě není náhodou, že naše civilizace působí jako neodolatelný model, jemuž se mnozí snaží přiblížit. Některé důvody jsou pochopitelné, jiné méně. Otázkou ale zůstává, zda mají ostatní na vybranou. A jestli společnost, v níž se jednou z hlavních příčin úmrtí sebevražda, je skutečně tak dokonalá, aby sloužila jako ideál celé planetě.

Nebyli to původní obyvatelé obou Amerik, Afriky, Austrálie, Asie a Oceánie, kdo ostatní zavlekl do procesu, jehož výsledek se ztrácí v mlhách. Žili si nějakým způsobem až do té doby, než jsme se u nich objevili my. Navzdory archeologii, etnologii, historiografii, lingvistice a jiným vědám příliš nevíme, jak jejich život skutečně vypadal. Je hloupé idealizovat je, ačkoli se to děje neustále, a dokonce možná stále víc. I oni válčili, masakrovali, mučili, pěstovali podivné, často odporné zvyky. Je však hanebné omlouvat vlastní zločiny jejich nízkostmi. Kanibalství jistě není nic zvlášť obdivuhodného. Faktem ale zůstává, že pojídání bližních existenci společenství neohrožovalo. Tu ohrozila teprve naše víra v jediného boha, jedinou civilizaci a jediný pokrok. Rovněž je pozoruhodné, jak odlišným způsobem jsou vnímány třeba lidské oběti, ačkoli je najdeme i v bibli. Oběti Mayů dodnes představují jeden ze silných argumentů na obhajobu rozvrácení jejich říše. Antické Řecko zůstává kolébkou civilizace, kultury, filozofie a demokracie, ačkoli všechno nasvědčuje tomu, že lidské oběti byly přinášeny i tam.

Naše unikátní situace ovšem není bez paralel a podobností. Nejsme ani dnes natolik výjimeční, aby nebylo možné nalézt příbuznost s dávno zmizelými nebo dodnes přežívajícími vzdálenými světy. Mechanismy ovládající jedince a společnost jsou všude zhruba stejné navzdory takřka nevyčerpatelnému množství převleků, které na sebe mohou vzít. Radikální, černobílý rozdíl je ještě vzácnější než výbuch supernovy. V drtivé většině případů je veškerý rozdíl pouze rozdílem stupňů a nuancí, nikoli samotné podstaty. Od australských domorodců nás dělí ideál krásy, chuti, spiritualita, odívání, bydlení, a přesto můžeme obdivovat, s jakou jemností se dokázali přizpůsobit nehostinnému prostředí a kolik poznání z něj načerpali. Že se nám někdo nepodobá takřka v ničem, ještě neznamená, že je automaticky hlupák a nebezpečný vyvrhel. Pod naprosto nepodobným, a třeba i odpudivým zevnějškem se může tajit závratná inteligence nebo nevídaná básnická intuice. Pozorovací schopnost domorodců nepřekvapuje, mnohem víc zaráží přesnost jejich uvažování. V Austrálii je ložisko povrchového uranu, které domorodci obklopili přísným zákazem vstupu, aby se nevystavovali působení radioaktivity. I v tak složitém případě rozpoznali příčinu a následek a udělali nezbytné opatření, aby se nehody nemohly opakovat.

Při srovnání různých civilizací nevyhnutelně vycházíme z vlastních zkušeností, vědomostí, představ i iluzí. Podle známého pravidla je soused obvykle nositelem všech našich špatných vlastností, zatímco někdo vzdálený v prostoru nebo v čase ztělesňuje naše touhy a skrytá přání. Je zvláštní, jak silná je potřeba ušlechtilých předků. Člověk si neustále vymýšlí nějaké Kelty, Slovany, Teutony, Sasy, kteří mu slouží jako nedosažitelný vzor. Ačkoli o nich zpravidla téměř nic neví, a ani vědět nemůže, bezpochyby by se zděsil, kdyby se pomocí nějakého stroje času ocitl v době svých snů. Přesto zůstávají předkové nedotknutelní. Sníme o Římanech, Vikinzích, Řecích, Babylóňanech podle toho, co je právě v módě. U těchto idealizovaných obrázků nám nevadí nevadí zhola nic. Podobně pohrdáme černochy, Židy, australskými domorodci a zatěžujeme je všemi myslitelnými neřestmi, jako bychom se jich tím chtěli zbavit. Arab může být nedostižný vzor hrdého a nezkrotného jezdce, nebo špinavý nevěřící, odporný otrokář, případně bezcitný fundamentalista. Skutečnost nás příliš nezajímá, potřebujeme ideál. Cosi nám brání vyrovnat se s myšlenkou, že i oni mají své kvality, slabosti, nedostatky. A už vůbec nebereme v úvahu jejich historii, myšlení a zvyky.

Je bezesporu nesmírně těžké měřit všem stejným metrem. Pro příklady není třeba chodit daleko. I když se hádáme se sousedy z vesnice, začneme je hájit, jakmile budou osočeni někým přespolním. Kupodivu člověku nedělá potíže vidět okolo sebe chamraď mluvící stejným mateřským jazykem, a zároveň být nezvratně přesvědčen, že je členem skvělého, inteligentního, pracovitého národa. Vrchol toho paradoxu nalezneme v rodině. Matka zůstane matkou, i když své děti odloží nebo týrá. Ačkoli je bratr surovec a člen zločinné organizace, vidí v něm sourozenci zpravidla pouze bratra a pro jeho jednání vždycky najdou nějakou omluvu. Asi patří k nezměnitelným věcem, že pro to, co člověk důvěrně zná, má zpravidla i pochopení. Podobně evropanství milovníků evropské literatury, hudby nebo umění stojí z velké části na důvěrné obeznámenosti s předmětem jejich zájmu a na iracionální fascinaci, jíž jsou k němu přitahováni.

V jistém smyslu jsme v podobné situaci jako přírodní národy po příchodu Evropanů. Možná situace dokonce není tak katastrofální, jak se na první pohled zdá, ale po všech pokusech o nastolení pozemského ráje či zářných zítřků by neškodilo být ve střehu. Jistotu nemáme žádnou. Dokonce i ty nejpesimističtější prognózy se mohou ukázat příliš optimistickými. Nejpravděpodobnější je, že se člověk jako obvykle přizpůsobí. Na naši dobu úzkosti a zmatků pak bude vzpomínat jako na nenávratně ztracený zlatý věk.


Zpět na vstupní stránku Edice hostů