Prácheňské rezonance 2004

Než odkvetou lýkovce

Literární sborník

Jindřiška Kubáčová * Albert Kaufmann * Jiří Olšovský * Zuzana Cwiková
Karel Pexidr * Zuzana Nováková * Petra Haasová * Zdeněk Řezníček
Roman Szpuk * Lydie Romanská

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako čtyřicátý devátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Uspořádal Miroslav Vejlupek. První vydání. Na Internet uvedeno 8. března 2007.

© Jindřiška Kubáčová, Albert Kaufmann, Jiří Olšovský, Zuzana Cwiková, Karel Pexidr, Zuzana Nováková, Petra Haasová, Zdeněk Řezníček, Roman Szpuk, Lydie Romanská

V-Art – Vision Of the 21st Century

OBSAH

Alena Vrbová
Jindřiška Kubáčová
Žalm
Falešní proroci
Ulice mého dětství
Stav vytržení
Mezi bodláčím a trním
Poslední růže
Exodus

Albert Kaufmann
Sedm dní v týdnu

Jiří Olšovský
Duše I
Dítě na rameni
Opatrování
Potopa
Duše II
Trochu si zatančíme
Pokora

Zuzana Cwiková
Mistru Florentskému
Osudná kulka
Počiny
Země

Karel Pexidr
Píseň beze slov
Kdykoli. Kdysi
Úděl
Parabola

Zuzana Nováková
Cizí dům
Modrý strom noci
Neumírání
Den na Vysočině
U ohně
Jak usínám na tvé hrudi

Petra Haasová
Modlitba k osudu
Myšlenky na Petříně
Fikce
Fontána v dešti
Dotek času
Psaní

Zdeněk Řezníček
Římské náměstí v Brně
(aneb malý výlet pana Řezníčka do 15. století)
Noc na předměstí
Letní fantasmagorie
Gymnazistka na procházce

Roman Szpuk
Smíření do proudu
Chudý
Nový stesk
Půl za půl
Vánice útočí z měsíční strany
Tichem list

Lydie Romanská
Jsem uvnitř
Jen co v sobě nesu
Dnes
Cítím
V kučeravém vraném oblaku se topí Gogh
Postel je žlutá

JINDŘIŠKA KUBÁČOVÁ

Žalm

Rosu dejte nebesa
má země žízní
Zahrada má
líbezná a utěšená
vyprahla žárem letním
Tak dávno už zvetšely
korouhve prosebníků
Osamělá bloudím
v krajině zbité sluncem
V zoufalství
pozvedám svůj hlas

Což nikdy nevybledne blankyt nebes
a slunce neskryje svou tvář
v mračnech
nabobtnalých vláhou?

Můj Pane
i sedmikráska sklonila svůj květ
i hladové bučení telat
rozdírá můj sluch

Osamělá
v chatrné prosbě
pozvedám svůj hlas
Pane můj
Pane
dej zemi pít

Falešní proroci

Všechno je jaksi složitější
hřích v tomto čase
už nechodí v šarlatovém šatě
a nevytrubuje své teze
halasně na nárožích

Falešní proroci
dnes chodí v civilu
s důvěryhodným obličejem

Jsme trochu zmateni
z toho
že jejich slova si lze vyložit
i jinak
kupodivu i zámlky
mají svou barvu

Nejpohodlnější by bylo
nevěřit ničemu
nikomu
ba ani sobě

Nebo právě naopak
se slabomyslným úsměvem
uvěřit každému
kdekomu
všem

Naslouchám nárazům větru
plynoucímu toku slov
a záchvěvům svého srdce

Do škopíčku po mamince
jsem vylila celou přehršli
těch slov
a hledám zlatinku
nic
jen samá voda
a trochu bláta na dně

Ulice mého dětství

Babička
z ulice mého dětství
hrozí prstem
dítě, ne tak rychle
ne tak rychle…

Střevíčky
Kde jsou mé střevíčky?
voda je vzala

A dům?
Co se stalo s domem?
trním zarostl…

Maličká papá polívčičku
lžičku za maminku
lžičku za tatínka
dědečka nemáme.
Dědeček je v nebi
… dívá se…

holčička horlivě vyškrabuje talíř,
tak
a ještě lžičku…
vyroste, bude veliká
tákhle…
… a ulice dětství
zaroste trním.

Stav vytržení

Stejně jako je zaklet
v pupenu budoucí strom
i s minulostí předků
je v sotva slyšitelném šelestu
holubích křídel
tam někde
mezi nebem a zemí
pro mne zakleto
tajemství dálkového ovladače.

Zapíná a vypíná
skryté záhyby mého já
slyším neslyšitelné
vidím neviditelné
umírám a rodím se
v blankytné naději nicoty
kterou nelze uchopit
v čase
který protéká mezi prsty.

Sotva slyšitelný šelest
holubích křídel
mne povznáší k setkáním
která jsou skutečná
jako svědectví víry.

Mezi bodláčím a trním

Mezi bodláčím a trním
prahnoucí a vyprahlá
se vleču
po stezkách písčitých a strmých

Už dávno se neptám
po smyslu těch věcí

Můj Pane
tuším oblak tvé slávy
i v prohraných bitvách

Jsem tak nepoučitelná
ve svém doufání
že mnozí mnou pohrdají

Má víra
se už dávno změnila
v jistotu prožitku

Já vím
zázraky se dějí
Trní ožívá
ptačím trylkováním
a bodlák
se zaskví šarlatem

Dívám se a žasnu
jak bělostné chmýří
letí se svým poselstvím
až k nebesům.

Poslední růže

Památce prof. dr. Otty Rutrle

Poslední růži
střiženou před zámrazem
teď kladu na práh věčnosti

Déšť se sněhem
se mísí se slzami

Tu jeden vzlyk
se ve mně rozbil
jak pohár stříbrný
jen střípek zůstal
bolestně vrytý do hrudi

Proč také plakat
Vždyť tam
hned za údolím
je nebe

Exodus

Zabili jsme beránka
a krví
pomazali dveře
Budeme se držet za ruce
a konejšit plačící
Až nastane noc
budeme se tisknout k sobě
a bdít
Za pevnou hradbou dveří
shromáždíme maličké
kolem nádob
se zbytkem
zaschlého kvasu
Hrdla snad ochraptí
ale my nepřestaneme zpívat
o naději
Dne vyjití
Jsme poznamenáni pečetí krve
beránka jsme zabili
a krví pomazali dveře
aby do našeho domu
této noci
nevstoupila smrt

Albert Kaufmann

Sedm dní v týdnu

Až půjdu po válce
v šest večer ke Kalichu,
radši mi uhněte z cesty.

Pondělí

Vysrat se z podoby
a spláchnout včerejší den,
kdy se šlo spát s tvrdým,
namazat si ke svačině kruhy pod očima.

Vysrat se z podoby
a nahodit ksicht jak na zatykač,
abychom přehlušili stud
za poluce v produktivním věku.

Vysrat se z podoby
a schovat se sám sobě v davu,
špízovat mondény
a mačkat se na tupé paničky.
Vlašim – Příbram 4 : 1,
splnili plán,
přejímka zboží,
sanitární den.

Vysrat se z podoby
a vůbec se nepoznat.

Úterý

Polévka přihřátá na cizím výsluní,
přisolená snaživým potem
a míchaná opatrností;
nepřepepřit, nepřipálit,
nespálit se, nehasit.
Dochutit štěstím z magikostky,
dát si dvacet a snít,
že zajíček v své jamce sám
je strašný lesů pán.
Snít o tom, že pot nesmrdí,
snít o superkočkách s exportními rajcováky,
o superdětech v establishmentu
a superfáru před domem.
Zatnout zuby
a nenápadně onanovat v ředitelně,
těsnat své touhy do kolonek formulářů
a kontemplovat v čekárnách.

Cvekl na prdeli ošoupaných kalhot
má tvar písmene V jako victory
nebo jako vita, vitae femininum:
přitáhnout si řemen a žrát
polévku ohřátou na cizím výsluní.

Středa

A dieseláky duní do paměti.

Naftový intimspray
balený po čtyřech litrech
rozprašuje vůni klaustrofobie
a touhu milovat se nezletile
v biografu na předměstí
a splynout s jeho základními kameny,
až se místo zvonů rozeřvou dieselmotory
a dech se zrychlí podle jejich obrátek.
Šílený tep zní v nezrozených ozvěnách
a dieseláky duní do paměti
den co den
svými monotonními vzněty
jak aušusová gramodeska.
A vzněty lidské mají plyn a brzdu,
sání, kompresi, expanzi, výfuk –
co má být?
Jen tu a tam
vibrace rozechvívá vzpomínky
a jen kdesi hluboko dole v paměti
neznatelně duní dieseláky.

Ve spánku celkem neruší.

Čtvrtek

Lidé mrazem nesví
v koridorech eloxované nabubřelosti:
Ukončete nástup, dveře se zavírají!

Lidé mrazem zkřehlí
spěchají do tepla svých úřadoven
na ranní kávu s křížovkou.

Vykulené bulvy oběšenců
září ve šňůrách nad cirkusovým stanem
a lidé mrazem zbledlí
podobni králíčkům
se děsí vitality krasojezdkyň.

Bezobsažná slova z tlampačů
usměrňují hemžení
a lidé mrazem přešlí
s mrtvolným jedem v přirození
přecházejí na červenou, sem a tam,
rozsévači chladu před hejny vran.

Pátek

Až budu interesantně prošedivělej čurák
a budu si moct všechno dovolit,
pojednám svůj život hogo fogo,
já, díky letitému úsilí, odříkání
a důmyslným transakcím,
legální majitel autonomního slunce
v provedení portable:

Na oběd s přítelem chartistou,
na večeři s plukovníkem od konkurence
a v noci balit vyjukaný kundičky
ve vinárně U železnejch dvéří.
Nikoho nepodrazit,
ale pomáhat jen dobrou radou,
oslňovat svými styky
a sbírkou důvěrných informací.
Zhodnotit nabyté zkušenosti
a dát si patentovat páteř
z jedné strany rovnou a z druhé křivou.
Mít za čárou konto
a dostávat švýcarský prášky na erekci,
ožírat se v Alcronu skotskou
a k ránu hulákat já žiju! já žiju!
a neptat se proč.

Sobota

Melancholickou krásu hlubokých očí
zasypává listí,
halí mlha
a pálí jinovatka.

Veršotepci bloudí po hřbitovech
a hledají omšelé náhrobky dívek,
jež zemřely v sedmnácti,
aby nemuseli přemýšlet
a číst neviditelný nápis
vyškrábaný nehty do zdi blázince:
Děkuji ti za to, že mě potřebuješ.

Nálože diluviální zloby
se derou branami zimních stadionů.
Jiní se vymlouvají na dávný čas,
kdy se knihy vázaly do kůže,
a další se snaží ze všech sil
udržet se na hormonální hladině.

Cesty, na nichž zůstávají lidské šlápoty,
jsou prý zastydlá romantická klišé.
Nad městem se vznáší úzkost
a básníci bujaří roupama úředního požehnání
se se síťovkou dlažebních kostek na krku
ostentativně topí v kalužích.

Neděle

Jít mimo
a splývat v představách
s diametrálními blíženci.

Jít mimo
a přehlížet zaschlé zvratky,
močové abstrakce
a cáry poledního večerníku,
zpod něhož opět zítra nanovo
budou hledět zasmušilé tváře.

Jít mimo
a nevnímat poctivého nálezce:
Ztratil jste, pane, lístek z úschovny,
vyzvednětě si svůj stihomam.

Jít mimo
a nejevit známky odlišnosti.

Lahvičky od barbiturátů
vzdorují podél cest.

JIŘÍ OLŠOVSKÝ

Duše I

Ležíš tu ztajena
jak azurová květina
mezi listím a trávou
a kdo tě najde s pořezanou hlavou
tomu zmizí rána
Jsi schoulená
do stříbřitých pavučin smíchu
a slzy dešťů ti omývají
poušť ran
pro poupě
jež v tobě vykvete
až přijde proměna
Ty půjdeš někam světem
tichá a blažená

Dítě na rameni

Nesu tě v sobě
jak lvíče na cestě
a ty vidíš svobodně
zlatými paprsky

Sbírali jsme maliny lásky
propastně jsi
jako já zabalený
do marnosti náhod

Vlásky nespoutané
vlajou ve větru
jak hříva kytary

Jsi mou písničkou
pacholíčku žní
pšeničnou hostií
na cestě oběti

Opatrování

Jako tyrkys přírody
přebaloval jsem tě do plínek naděje

A každého kdo by nás chtěl zničit
sejme lesní smaragdová magie

všem atakujícím býkům zmaru
nalíčí náhražkou rudé kohouty

ani drsná motorka bez citu
nevjede do perleťové jizbičky

Hedvábným sítem opentlím kolébku
proti zmijím a moskytům se sosákem

amazonské rybičky pošlem k čertu
ožraly by tě do kostičky

Nikým nespoutáni skáčeme do vody
otevírající se božské svobody

Potopa

Tvoje chrpové oči ztroskotaly
zvířata zoufale hledala modrou citadelu
vše sevřel do svých šlach tupý vítr
marně plakala nebesa
tříšť stříbrnějších slz

Ztrácel jsi se v tůni
pokryté rudým bahnem
odevšad vyrážely gorgony
se škvířícím se šklebem šelem
aby obemkly útlé břízky myšlenek
a těla broskvových dívek a dětí
a oni klesaly a stoupaly
po zhroucených věžích nářku
Dříve to byly majáky her

Nikdo nevěřil že znovu přijde den
ve stinném světě železných dešťů
nicující tuposti
jež tě pohltí jak pírko do pekel

Jen nevýslovná milost
nepřestala vonět jak květ očí:
zkrápěla zem legendárním dechem

Duše II

Jsi zde a nikde
neuchopitelná vrávoráš
jak podél klamavých zdí
vše se mění Ty
se vracíš
a zlatý vítr tě nese
ve svých tančících dlaních

Zdála ses –
klesal jsem hloub do propasti
ale propast
tak stále v tvých rybařících očích
je jak dech moře
moc opojení

Trochu si zatančíme

Co si počít v této revoltě
když přepadá vás zapomnění
a marně vrávoráte u bran
jež zdá se nikam nevedou Tanec
konce se zjevuje jak v snách
v barevných fáborech hysterie
křepčí loutky na sám práh

Klopýtáš u svých rán
a víčka hlínou těžknou
kam se jen podívám
štěkaví psi lezou břečkou

Tak všemu navzdory klesáte
naladění jak
k branám pokory
jež tichnou v ozvěnách

a purpurové ticho
taje jak pramen
v ústech útlých panen

Pokora

Ležím na zahradě dýchající něhou
uprostřed města bílá citadela
(vzdálený štěkot otevírá zuřivější tlamu)
na stromě zpívá kos
světla v tichu této meditace

Vstupuji do stromu a on mě přijímá
blízká jabloň tančí a šarlatově se směje
přechází z ní na mě opojná síla
té se poddávám jak neviditelnému mléku
tajemného svítání

Tak naposled v jednom z dnů
kdy musím vystoupit někam jinam
lehám do trávy se šperky sedmikrásek
jejich čistá pokora
nepředstavitelně kvete v tmách

ZUZANA CWIKOVÁ

Mistru Florentskému

Sfumatem pokrytý krčíš se v koutě
Smrtící stroje plíží se v zrcadlech
Medicejských stavy rády pojmou Tě
Budoucím sám stvořil jsi cech

Jsi odporný když hraješ si s chlapci
To proto ten záhadný úsměv
Pak Jana Křtitele chceš vyzvat k tanci
Z kostela zaznívá sborový zpěv

Krvavou rukou zapsal sis poznámku
A v pravé leží Ti studené srdce
Vévoda Sfoza poslal Ti pozvánku
Těžká je hlava starého mudrce

Víc lidí zahubí ústa než nůž
Říkáš si plujíce ve vratké bárce
Géniem měl zemřít už mladý muž
Na vlastním portrétu jsou jen oči starce

Osudná kulka

Zastavil se čas
Když vyšla
Jen na vteřinu
Okamžik početí a zániku

Nepohnul se čas
A přišla
Chvíle bez cíle
Až našla
Sama sebe

Zas rozběhl se čas
A začla
Nová éra
Další špinavá doba
Zase jen obdoba
Té předchozí

Někam ztratil se čas
V dlaních těžkne vzduch
Předtím a potom bez jména
A Země – smutná to žena
Je starší než kdy dřív

Navždy duha vybledla
V ten den
Kdy zemřel
John Lennon

Počiny

Příjemné jest počínání jedince
Jenž téměř ve chvilince
Oddá se polospánku

Příkladné jest počínání mudrce
Který má sklenici po ruce
A napije se z láhve

Tajemné jest počínání čaroděje
Ten ať se děje co se děje
Zahalen je do pláště

Zoufalé jest počínání milence
Jenž ve své pálence
Utopil svou poslední lásku

Troufalé jest počínání kapsáře
Co bez ostychu uzná za lháře
Muže jehož právě okradl

Truchlivé jest počínání starce
Když ve své děravé bárce
Pomalu jde ke dnu

Země

Nad muničními sklady
Svítá a ráno otvírá svou náruč
Zemi
Málo je soli v jejích ranách
Málo je zkropena krví
Přikloň se blíž
Až uslyšíš
Jak z masa stvoly klíčí
Jak z kostí pramen vyvěrá
Do očí země prší
A ona svým skromným víčkem
Zamrká
A je zardělá
Vždyť ona nechtěla–
Zemřela…

KAREL PEXIDR

Píseň beze slov

Hvězdy,
to nejsou symboly,
hvězdy,
jež za dva oboly
otevřených očí
vidíš umírat.

Slova,
ta bolest nebolí,
slova, ať vzrostla kdekoli,
za jediný akord ticha
všechna chtěl bych dát.

Kdykoli. Kdysi

Vrať se mi zas, ó Kdykoli,
jež utonulos v tmách.
Přeplav ten čas a údolí
v slunečních hodinách.

Pospěš si, brzy zajde den,
ciferník s ciframi. –
Ó, vrať mi největší svůj sen,
to nebe nad námi,

jež visí cize nad městem –
nad každým městem visí
a vysmívá se bolestem.
Ó Kdykoli, ó Kdysi!

Dvě polokoule s hvězdami,
jedna je druhé klamem
a každá mořem s vlnami
a každá vlnolamem,

jenž visí cize nad městem.
Jedna, ta bez údolí,
však vysmívá se bolestem
a druhou, tu to bolí.

Vrať se mi zas, ó Kdykoli,
jež utonulos v tmách,
přeplav ten čas a údolí
v slunečních hodinách.

Můj den je krátký, v údolí
se prodlužují stíny.
Ach, tys tak stejné, Kdykoli,
a já tak stále jiný!

Úděl

Meditovat o ničem,
začít u sebe,
otevírat paklíčem
bránu do nebe,

meditovat a pak jít
někam za horu.
Ztratit se a nenajít
východ z prostoru…

Parabola

Neříkej! Ticho tě zrodilo,
Ticho, jež bolest přetne.
Rána. Krvavý šrám,
padající k nám.
Dolétne? Nedolétne?

Letí kometa,
oko oceánu,
turbina očí, paleta,
vytržená z rámu,
milována těmi, kdo milují,
nenáviděna těmi, kdo nenávidí,
všem však záhadná,
neboť nemá dna,
jenom samé stěny.

Visuté číslo, sbohem buď,
na nebi utoneš v snění.
Nepodržíš v hrsti
výkřik skutečnosti
bez rukou, bez brnění.

Letí kometa,
hmota nepohřbená,
hmota světla, jež rozkvétá
v očích beze jména,
nenáviděna, že přichází,
milována, že odchází,
všemi chápána,
nikým nepochopena
v hlubinách kostek stavebních,
jež bloudí v lidech, lidé v nich,
lidé v nás, s námi, nad námi,
všichni putují s hvězdami

dutými portréty mlhovin.
Světlo je bílé, pokud vím,
dříve však než propučí
bezednem těch náručí,
promění se v stín.

Letí kometa,
nebetyčná sečna,
odchází ze světa,
přichází z nekonečna,
protíná věnce jmen, ač sama bezejmenná,
všude přijatá, odevšad vyhoštěná.
Neříkej! Je to láska?
Neříkej! Je to nenávist?
Parabolo, z konce svého dej nám odpověď!

(básně z let 1950 – 1954)

ZUZANA NOVÁKOVÁ

Cizí dům

Cizí dům, opuštěný a skoro bez nábytku.
Zaprášeným oknem zářijové slunce,
stíněné houštinou zarostlé zahrady,
zlaté a tiché proniká do kuchyně.
Pár židlí a stůl bez ubrusu, stará skříň
a plotna dávno vychladlá,
na stěně dva tři obrázky, jimž chybí tváře.
Je po poledni, cosi obědvám z naprasklé misky,
aktovka s učením, které tak nenávidím,
mi dělá mlčenlivou společnost,
usazená na protější židli. Nějak sem nepatří.
– A já? Odkud jsem přišla? Proč tu jsem?
Bydlím tady teď?
V zamlklém, cizím opuštěném domě
neslyším odpověď.

Dojedla jsem, dívám se na stěnu,
tak trochu puklou jako moje miska,
a třebaže do skla hlučně vráží včela,
ticho je stále hlubší, bezedné,
houstne a šumí kolem mne…
Najednou slyším přivřenými dveřmi,
jak dřevěné schody do patra
zavržou pod znavenými kroky,
pod kroky těžkými jak strach.
Jak úděs, že tu se mnou kdosi je,
kdosi, kdo tu vlastně vůbec není,
kdosi cizí jako tento dům,
smutný jako samo osamění.

Uprostřed schodiště kroky náhle ztichly –
a zas jen včela tluče do skla.
Je vyčerpaná už a je jí zle.
Otevřu okno, půjde-li to,
rám už je totiž zpuchřelý a panty zarezlé.

Modrý strom noci

Ve tmě se nebe pootvírá:
kulatým oknem prší sny.
Nad těly lidí skloněný
modrý strom s křídly netopýra

z hlubiny zvedá jejich oči.
Za okny spící, tiší mrtví
jak srdce achátu se vrství,
vstávají z trávy a jdou nocí.

V plachtoví bílém samo jen
má loď mě houpe nad mořem
jak rozkřídlená sněžná sova.

A když vstávají mrtví z trávy,
vlny mi šumí kolem hlavy –
má loď je náruč miláčkova.

Neumírání

Je pozdě
ohně pohasly
mha splývá
s nocí tmavou –
jak víko rakve
bez hlesu
zaklapla nad mou hlavou

Ležím tu v jámě
bosa
bez ozdob
Země se otáčí
a kolébá se hrob
Květiny barevné
už na rakev se stelou

v každé z nich
sládne med
a každá
zvučí
včelou

A modré vlny rán
zelené vlny trávy
proudí
kol rukou mých
proudí mi kolem hlavy
jež rakví prorůstá

a prokvétá
tak snadno
jak snadno padal by
oblázek
tůní
na dno

Z kolébky hrobu
– dlaně otcovské –
se vykutálí
jitřní dítě
Ve slunci
mlha roztává

Neznám
a miluji tě

Den na Vysočině

Den jako kámen třpytivý,
co našlo kdesi dítě,
jak úsměv, který nečekáš,
a proto překvapí tě,
den – slunce, které tváří v tvář
mi stojí od svítání
a se mnou u zrcadel vod
kolena do trav sklání,
den jako kámen třpytivý,
co podala mi dcera,
se zpátky do hvězd, beze stop,
propadne za večera.

U ohně

Utichly písně sedmihláska,
vrže jen cvrček. Plamen praská.
Rosa se snáší do vysoké trávy
a nebe prostřelo svůj zářivý chvost paví.
Ty páve tajemný, běž si, kam chceš, a veď mě.
Kuličky rybízu se trochu lesknou ve tmě,
kuličky rybízu, jablko na jabloni,
která se pod tíhou té paví krásy kloní –
do stínů hrbí rozpukaný peň.
Přihodím další větev na oheň.

Jak usínám na tvé hrudi

Nemyslím
že je všechno marné
I déšť plný jedu
ještě život dává
ještě hřeje slunce
clonou smogu
ještě chladí
voda nečistá
a dosud bije srdce
nocí
dnem
a vzývá lásku
každým úderem

PETRA HAASOVÁ

Modlitba k osudu

Osude bledý,
teď naposledy.
Můžeš mi duši
zachránit?

Na mléčné dráze
postavit hráze,
můžeš mi v lásce
zabránit?

S pocitem štvance
bráním své šance
před citem, který
nezná cit.

Tak naposledy,
osude bledý,
řekni jí, ať mě
nechá být!

Myšlenky na Petříně

Jsem na Petříně a voním k růži.
Já myslím na tvou horkou kůži
a Mácha zhlíží s pousmáním
na pozdrav lásky na mé dlani.

V nebi se karty zamíchaly,
já myslím na tvá slova z dáli,
že myšlenky tvé jsou v mém blízku,
když piji čaj na Nebozízku.

V bludišti pocitů se bojím.
Už vím. V té zkoušce neobstojím,
když bude se mnou jen to tělo,
co zrcadlo mi nabízelo.

Fikce

Mohla jsem být tvé spasení,
tvá Jitřenka i tvé zatmění.
Za žlutou růži, dotek něžný,
dala bych duši, lásko, věř mi!

Jsi ve své moci zmatený,
kam vede tvoje pábení?
Dnem míří tvoje kroky jinam,
proč ve dlaních ti neusínám?

Mohl jsi být mým osudem,
princi můj, svoji nebudem.
Noc políbí tě na vlasy
mou zprávou, co tě nespasí…

Fontána v dešti

Stojí tu sama
kamenná dáma
krajkoví z páry natřásá.
Nad její přízní
zem suchá žízní
zeleným dechem zajásá

V pěnovém kouři
k milenci bouři
vysílá sonátu povzdechů.
A bouře steskem
uhodí bleskem
do korun prastarých ořechů.

V divokém roji
kapky se spojí
krajkoví z páry rozpustí.
Nad ránem sladce
chvějivě vratce
fontánu duha opustí.

Dotek času

Miluji tě, jak lehce se to říká.
Překročím bludné zápraží.
Jak sníh, jak dotek kolibříka,
nic víc ta slova neváží.

Duhová tříšť a jednou nohou v ráji,
nad světem oči přivírám
a skutečnost má barvu třešní v máji,
myšlenky mizí kdo ví kam…

Kvapíkem čas se žene na idyle,
zeslábnou tvoje doteky,
tvůj prázdný dopis barvy sněhobílé
pouštím jak loďku do řeky.

Miluji tě, jak lehce se to říká.
Opouštím bludné zápraží.
Jak sníh, jak dotek kolibříka,
nic víc můj odchod neváží.

Psaní

V ulicích večer zní
a barvy míchá nebe.
Ve schránce poštovní
zas nacházím kus tebe.

Naříká soumrakem
má touha pošetilá.
Ne mne, to známku jen
tvá ústa políbila.

Ne mne, to obálku
tvé dlaně pohladily.
Naříká na dálku
můj povrch sněhobílý.

V ulicích večer zní
a barvy míchá nebe.
Do schránky poštovní
já vkládám zbytek sebe.

ZDENĚK ŘEZNÍČEK

Římské náměstí v Brně
(aneb malý výlet pana Řezníčka do 15. století)

Letní podvečer,
otevřená okna, lavička u zdi.
Prosím vypněte televizi
a vy tam, přestaňte se dohadovat,
SNÍ:
Letní podvečer,
z františkánské zahrady vanou těžké vůně.
U kašny copatá dívka s pocákanou sukní.
Zavírají městské brány.
V dáli hrčí poslední selské vozy.
V kterémsi domě usínají jeho předci.
Kde bude spát on?
Sedí podivně rozechvěn.
Hodiny odbíjejí devátou, desátou,
už půl jedenácté…
Dobře, až tudy někdo půjde do dvacátého věku,
přidá se k němu.
Přišel tam kolem půlnoci.

Noc na předměstí

Nebe s protrhanými mračny:
Matný rentgenový snímek
s putujícím jasným tělískem měsíce.
Konečně objevena příčina jeho nespavosti?

Mění se scenérie:
Mraky houstnou.
Poslední škvírou připlouvá veliká zářivá ruka.
Kývá, nabízejíc pomoc.
Rozpačitě odmítá.
Příliš velká pomoc pro jednoho.
Bratři odpočívají.
Spánek je plátnem přemalovaným
(pod vrchní vrstvou znovu krajina
a vždy se najdou dveře i do té za ní –
a průvan vábí…)
Ruka odplouvá.
U temné kaluže teskní opuštění psíci

Letní fantasmagorie

Lubomíru P. Nedbalovi

Ležel ve stínu vysoké bílé zdi,
která tiše šuměla,
a čekal na příjezd
dědečkova nádherného žebřiňáku.
Po dlouhé době se zvedl a zvědavě šel kolem ní
dál a dál.
Za zdí zpěv ptactva, vzdálené bušení řemeslníků.
Na jeho straně ticho.
Pak bílá zeď končila,
pokračovala zeď z neomítnutých cihel,
později z vepřovic,
zeď z kamenů.
Zajímavé, nikde branka.
A zeď se táhla do nedohledna
a on se musel vrátit.
Když přišel na původní místo,
tichlo vrzání přetíženého vozu.

Gymnazistka na procházce

Přes lesní stezku nekončící proudy mravenců,
tělíčka obtížená nákladem,
vyschlé mrtvolky brouků.
A to je dějepis.
Kapitola o stěhování národů
(či Zlatá horda, Attila).

Náves s lipami, žabincový rybník
a v něm žebřiňák.
Hejna husí, v pozadí teplé zdi stodol.
A to už je hudba.
Ze vsí z trávy strmě vzlétá pták.
Pod šedým nebem dravec.
Ve vysoké trávě těžce pak vytéká krev.
Hle, partitura Beethovena.

Zvedne se vítr a stále sílí.
Unáší motýly, staré ptáky,
pláténka i květiny,
v něm dýmy a dychtivé neznámé hlasy.
Tohle se nejvíc podobá poezii.

ROMAN SZPUK

Smíření do proudu

Hřebenem kamení říčka se
krášlí. Je prostřednicí mého přiznání.
Spustil jsem korálky slov po niti stesku za hlasem
jejího šumu, do vlání
vln: Má vodním stínem obvázané dno, hle, vzala
mé dlaně na mořskou milost přesvědčena, že mě ubrání.
Nabírám rozhřešení, podhladinná hala
lesku je plná spěchu, v ní nezapustí kořen obava.
Svou prostotu mezi dva břehy rozepjala.
Mír poprchává. Proud jej strhává.

Chudý

Chudý jak vánek procházím přírodou,
Tebe i tebe nechám si všeptat, i vůni
vyslechnu s barvami tak, jak za sebou plavně jdou,
očima pohladím, co pluje i trůní.
Hle, ostří se míjejí
jak vlny, ten pohyb Boží, jenž umí
všechno sladit v jedinou skladbu naději.
Tak v chůzi nejšťastněji chudý, v každém obrazu
cítím úzkost i radost za ději:
Kraj se mi navrací do srdce pod úhlem odrazu…

Nový stesk

Přece jsi přišla, královno stydlivého dotýkání!
Lákám tě rozvolněným povětřím.
Tak znovu počínám se pod Boží dlaní
hvězdami probitou, jen ať sobě nepatřím!
Však stále větším prostorem mě svlékáš
ve stále marnější bod. Bez končetin předklečím,
ti to, čím bezmocněji volám: „Někam! Někam!“
Tak znovu počínám se! Ale nemám už dost prostoru,
zde do sebe včekán
jsem jak zarostlá dlažba ve městě po moru…

Půl za půl

Roztrhni Slunce na dvě poloviny.
A stvoříš mezi nimi dvoustinný kraj.
Tam mezi námi vzroste kamenitý les a naše sliny
zatouží po soutoku ve zvířených hrách.
Roztrhni srdce: Tolik nových spojů pro puls:
Mezi dvěma nocemi orosí se kamení jak z ran
anděla jistot. Bez odpovědi jej propusť.
Rozprostři jej na lidskou oblohu
mezi oba póly, z hloubi, tam od úst,
mlčky až nahoru…

Vánice útočí z noční strany,

jsme si v ní blíž než nazí. Tma mete nám
do tváří prstence z planet.
Až na kolena světel jsou údolí stržena
a z hory rebeluje řevem les, výš vede nás alej
egolam – v ní předáme si poselství, aniž spěch
rozmělní nám dotyky v drobné, ruse rozcuchané.
Teď dech za dech – mísí se v jeden dech,
vichrem obalené kryjí se do sebe dvě rány.
V nich buďme si jak malí. Je tolik těch,
co k nám přicházejí z noční strany…

Tichem list

Do přílivových lesů pod vrchol máš
zakleto své bezcestí pro muže.
Čím ti srdce zvoní, tím vítr v korunách cloumá.
Své nitro zraním si na kůře.
Kořeny plaše se plazíš mi do ptaní
mé chůze. (Útěšná hladina mračen níž nemůže!!!)
Srdce své vyprázdním
pro pád tvých listů z větví – zbraní pro stráže
u sestupů z tebe, rusovlásko… Zacházím do zrání,
sám sobě v tobě nastražen.

(ze sbírky Noc závěť)

LYDIE ROMANSKÁ

Jsem uvnitř

i kos je uvnitř a cosi ho přimělo vzlétnout,
vnímám ten věčný imperativ…
stejný ve mně i v mouše sedmitečné
a sháním se po prvním verši; má ho Gogh?
Je na dně mé řeky? (Je to Odra…
její staleté tělo tvoří krajinu, z níž jsem.)
Všechny nitky vedou sem… dovnitř center…
(Slyšíš prvorozený svůj pláč?)

Jen co v sobě nesu

co přinášíme,

co se uvolňuje z nás, jen to je nezbytné
v našem domě… spolu s vrásčitou židlí,
se zakořeněnou postelí, s nadějí k počínání…
Počínám si jako s prádlem u řeky,
čistá se tisknu k tvé mokré košili…
jen to je náš dům, poledne dokořán,
jdu s těžkým uzlem, ukápne ano,
proteče tenké slovo… průsvitné.

Dnes

Vincente… světlo (sinalá kaše s podsedlinou vran)

houpe se v něm slanina, cítím i francouzskou kosmetiku,
terpentýn… to tvé myšlenky?
Cesty jsou krátké, blízko od člověka k dětství… zátěž…
naplněný džbán, Bože, obrať mi kapsy
a myšlenky ať voní a nepídí se po slovech; chci si hrát,
Vincente… vezmi žlutou… udej azimut postele.

Cítím

lehký třes ruky v křivých čarách

a pole za domem a nočník pod žlutou postelí.
Vznikají nové kontinenty, musí se jít,
živit se chrousty a kůží z bot, podržet ruku
nad plamenem… láska bolí z celé duše nejvíc.

V kučeravém vraném oblaku se topí Gogh

ne a ne najít bělobu, odlehčit…utěšit…
raději by šel … úvozem, uličkou kopřiv
mezi bodláky se svatbami modrásků,
aby mě slyšel zpívat… (houslemi Hrubínovy básně),
raději by… vřes sedraný mými vlasy,
drobenku na límečku klíčních kostí,
raději by odložil plášť, když se koupu…
v hloubce růžencových útesů své horlivosti,
to všechno by rád… a víc, ale zapomíná,
zodpovědný za osud léta šťastně roztírá bílou,
odvolává tornádo havranů…

Postel je žlutá

zastlaná oblaky v pevném kanafasu;

její bosé nohy vězí v mých papučích,
nedá se spát… zkouším to… má příliš světla,
odvážné polohy slunce,
dík za azimut…teď půjdu na opačnou stranu,
mezi vrány a lůžka s nebožtíky, mezi siroty…

(ze sbírky Goghova postel)


Zpět na vstupní stránku Edice hostů