Literární sborník

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako sedmdesátý čtvrtý titul Edice hostů ISSN 1802-7091.
Uspořádal Miroslav Vejlupek. První vydání. Na Internet uvedeno 1. ledna 2009.

© Theofil Halama * Michael Lorenc * Jarmila Hannah Čermáková
Gabriela Kopcová * Marcela Mazzaová * Blanka Spáčilová * Josef Jarolímek
Marta Francová * Zdeněk Řezníček * Jarmila Týnková * Petr Musílek

OBSAH

I

Theofil Halama
Tří králů
Zvonková hra
Pokušitel
O kumštu a hostech
Ranní protokol
Nový rok 0000
Fantastická symfonie

Michael Lorenc
I když
Po ovacích
Synové II.
Podzim
Život
Vzpomínka
Ze sna
Nést pochodeň

Jarmila Hannah Čermáková
Rozbřesk
Durový večer
Sbohem
Pohádka
Hra o život
Utonulá

Josef Jarolímek
Stmívání
Dálka
Očekávání
Řešení
Přetlak

Jarmila Týnková
Hudba mého života
Iluze
Jak pátek třináctého
Jen milenka
Kamenný svět
Kdysi

Marta Francová
Haiku – Obrázky
Haiku – o lásce
Vánoční haiku

II

Zdeněk Řezníček
O snech

Gabriela Kopcová
Jízda na dinosaurovi

Petr Musílek
Acylpyrin Hysteps

III

Marcela Mazzaová
Vojta

Blanka Spáčilová
Jak šel Pánbůh na zkušenou aneb Pohádka o roku 89 a 90

I

Theofil Halama

Tří králů

Politická satira



Dnes večer je naše zátoka
tak ozlacená sluncem
že by stála miliardy florinů
či guldů kdyby visela v Ermitáži
nebo Louvru jako velké plátno

z období romantismu

I černí orlové v tom nadpozemském
prizmu kreslí dnes po obloze
bílé holubice míru


Všechno mořské ptactvo jako by mělo
na mysli více exhibice v letu
než sháňky po rybách
krevetách či každodenním štíru



Je ta změna dána snad tím
že u naší městské brány
zrovna přistáli vládci

tří nejmocnějších zemí světa

kteří zřejmě přivezli dary
oleje
zemního plynu
a spousty ústupků ve prospěch
Izraele
ve své karavaně



Teď copravda už jsou na golfovém
hřišti
kde jejich křepkým piruetám
přihlížejí zástupy
tajné policie


ale až se ta vybraná společnost
poněkud podnapije
a předurčí politiku pro SSN a NATO
vybalí své dary a na oplátku za ně
jistě bude čekat
právě to naše


PODVEČERNÍ ZLATO

Zvonková hra

Vánek je mír a pokoj
aby se snoubily květy

aby motýli měli
co dělat

aby se čeřilo
moře

a aby šlo snadno rozeznat
emblémy na různých vlajkách
spojených národů


*


Někdo přesto vybombardoval
celé město
a sanitky vyjí cestou
do nemocnice


Pěnice však nadále nadpozemsky
zpívá



a chalcedon podnes vycinkává
tichounké tóny z křemene
který před svou sluj zavěsil
poustevník Euzebius

než se jal poprvé překládat
Písma


DO SVĚTOVÉ ŘEČI

Pokušitel

Na Rio de Janeiro dohlíží třiceti osmi
metrová socha bílého Krista z výše sedmi
set metrů. Ční jako zjevení.



Co je lepší
ráno nad zátokou exotického moře

anebo úsvit nad katedrálou
svatého Víta



Přijde na to koho se to týká
(rozespalého Čecha
domorodce z Fiji
nebo Moldavce z Bessarábie)



Na světě žije přes šest miliard lidí
z toho půl milionu prolétá Londýnem
každý den
zatímco v atomových ponorkách
jí a pije dvojnásobný počet hastrmanů
cvičených pro případ

třetí světové války


*


Kdo nás to provází Římem
Vestálky teď tančí v Riu

kde karioka svádí
proroka



NA BLUDNOU VÍRU

O kumštu a hostech

(Post-moderní satirikon)




Často se ptám proč za vernisáže
nevyplácejí se vepřům mastné
gáže

proč na koncertech místo
honorace
nedřepí v lóžích hejna hus
a kačen



Nemělo by prosím zůstat stranou
loubí
neboť v nelibosti dnešních dívek

píšťaly stále znějí líp
než trouby


o beranech a koních ani nemluvě
v tóninách smyčců a nástrunních
střívek
Není tu nikdo ani z toho
pokolení



Na dramata ať se hrnou vznosní
orlové
na opery velryby a do činoher
ježci
jedni po vzduchu
druzí po moři
a dikobraz pěšky
červenolící



Neměly by chybět ani vzácné
šutry
kde se recitují verše
z Kamasutry
natož tchoři takto hrdí kritici
o kterých není jasné
proč na všechno prdí


co souvisí s krásnem

Ranní protokol

O půl třetí vstanou
cvrčci
a kohouti

o překot začnou budit
přímořské resorty


Dělnické autobusy
na kusy trhají duši



O půl šesté černí
holubi
slétnou se vedle
bílých
a tváří se

jak víly


Voletem kroutí jako by
neviděli si do huby


Vlaštovčí je ráno


*


Oslňující je jitřní jas
slunce
na střechách



Pamíru
odkud blízkému vesmíru
vládnou protěž


a zimostráz



Jen já se nemohu ničím
holedbat


MÁM DOSUD NEUSTLÁNO

Nový rok 0000

Ohňostroj má největší radost
když jako dítě může se vznášet
na ramenech raket


Tváře mu září všemi barvami
rukama i nohama mává
na všechny strany světa

Směje a usmívá se vysoko
nad námi
jako když jarní louka

do vzduchu vzlétá


*


Nevím po čí straně budeme stát
po bitvě u Armagedonu

kdy oheň doroste

a rozhostí se po zemi jak
legendární drak
s jediným cílem na mysli

jak pozřít všechno živé



To se pak bude vznášet
pomocí balistických křivek
a než zhasne

zůstane po něm známý hřibový
mrak

Kdo komu posvítí na louce
zimomřivé

jak nové verše předčítat


z kůže


SVLEČENÝM ZVONŮM

Fantastická symfonie

Na zemi leží starý kalendář
barokní menuet o dvanácti větách

NIKOLIV

Myšičkou prožraná kniha je to
falešný snář

jízdní řád jakému bylo dáno
pohánět lidstvo
k nádeničině



Záclonou okenní příze
pozoruji jak rychle šediví
na vodách

hudební síně

které nebyly osnovou
Hectora Berlioze

ani parketem bledého Pierrotta



Sloužily jako loňská viněta
na nedokvašeném víně

nota o jeden tón blíže

smrti



(TYMPÁNŮM ŽIVOTA)

Michael Lorenc

I když

I když osamělejší než pustá stráň,
jsi to stále ještě ty
a tvá žena ustavičně přítomná
a stále unášená roboty.


I když jsi byl postavený
samotným horstvem na vrchol,
jsi stále ještě krásou ženy
na dně rokle nalomený stvol.


I když jsi sám vprostřed dění,
jsi to stále ještě On,
málokdy však bez chrlení
poezie – vůně anemón.

Po ovacích

Odnesli kulisy,
zbyla revuálka,
opona u Nisy,
tma mlhy, válka.

Odnesli umyté
tabule skla,
zbyl labyrint stěn,
nad ním terasa.

Odnesli vodopád,
zbyl jalový sad
a vyprahlá zem.

Odvlekli tělo.
Zbyl stromový had,
iluze haluze.

Synové II.

Sedávali na pohovce,
ostříhané ovce.
V očích mřížované dálky,
v dlaních sítě na rusalky.


Dospěli bez výhrad,
demonstranti síly.
Postavili hrad,
v němž se opevnili.

Pohádky?
Zbyla jen jediná.
Ta, v které padají hvězdy
princezně do klína.

Podzim

Jak pestrý roj
přivolal zvuk kontrabasu
a jaký nepokoj
vyvolal tón hlasu!

Tanečky odlesků
v hloubce zrcadla,
drobná žároviště
v hřívě lva,

vadnou křídla hořlavá,
hoří papír vos…
Není žádné příště,

je jenom přítomnost,
rozfoukaný popel,
věrná Pénelopé.

Život

Jít po hroudách polí
k homolím hor.
Za vůní zemitou
k babylonským věžím.
Letět jak racek
barokem bouře.
Vytěžit z horkých hlubin
kovadliny zlaté
a z pukliny času
svět v kapce deště.

Vzpomínka

Nadnáší mě
má osobní zkušenost
z potápění
v moři.
Potápí mě
chuť kazisvětů
bořit.
Je průhledná
má rakev s labutěmi.
Hádal bych, že křivky
rozvinutých hadů
plují přímo k vodopádu.
Daleký soumrak,
blízké svítání…
Spouštím se do mraků
z dávné výšky
dní.

Ze sna

Probouzí mne lynčované nebe,
kůže natažená na buben,
hordou goril umlácený hřebec,
do mramoru vrytá smečka jmen.

Probouzí mne dlouhá ruka matky,
halogeny očí, kostní prach,
zvratky křížů kolem křižovatky,
Golem dívčích kolen na marách.

Budí mě koš tepen kolem umělosti,
mantra srdce, dávná pralája,
karavany zdrogované pouští,
palmy křídel, vřídlo mého já.

Nést pochodeň

Nést pochodeň
mrazivou nocí,
najít původní plán,
hlavolam moci,
nalétávat střemhlav
k namoklé planině,
hledat hloubku vně
prohlubně,
spálit síť nápěvů
na uhel slov…

Komu je do zpěvu?

Nebe není ženou
zacloněný strop,
básník není stěnou
prohozený filantrop,
prostor není jehlan
s hvězdou na špici,
zalomená jehla,
mlha zářící…

Komu je do zpěvu?

Řinčí jenom sklo.
V dívčích loktech
zrcadlo.

Jarmila Hannah Čermáková

Rozbřesk

Nádraží snová
s novými vlaky
které mi ujedou
a tobě taky

Přízračný tobogan
který nás převeze
ze sna do reality
a vstanem i já i ty

Durový večer

Krajinou černých luceren
jdu večerem
Jdu večerem

V patách
můj stín
se trojmo kácí

okřídlený
jak tažní
ptáci

Občas
se zlehka zapotácí
opojen

letmým úderem
křídlatých můr
Na duši á moll v bé dur pláči

Pláči-li pláči v dur

Sbohem

Možná
je smělá
má jsoucnost náhle osamělá
Nebo
je nebetyčná nad tvůj vzdor?
Ve mně
však dýchá každý pór
zhloubi
a jemně
jako vémě jehňátkem krátce opuštěné
a chvíle tekou
jako mléko
Beránčí rouna větrem vlají
než hvězdné zvonky zacinkají
– že se ti stýská…?
Mně ne Mně ne!

Pohádka

Před čarodějkou
nelze schovat
ani tvé činy
ani slova
ba ani touhu tvoji pouhou
sedmimílově sedmidlouhou

Chceš-li se zbavit
temné moci
vem sílu noci ku pomoci
přimíchej čaje z moudré báje
zdobené srstí hranostaje
a vzpomeň
nápěv dávné písně

Připevni uzdu
černé klisně
Až se ti okřídlena vzepne
přilož tvář k její krční tepně
pal upaluj! A spal i most
i pokřivený samorost

A zazní-li ti v patách:
Stůj!
-neohlížej se
Obětuj
své spáse předmět nejmilejší
Sebevzácnější dar
je lék
kterým jen zachráníš svůj věk
určený vlastní mladé síle

Zachraň
svou touhu
v barvě bílé
ať čarodějkám unikneš

Až unikneš
potkáš tu pravou
Až černé klisně srazíš hlavu
potkáš tu pravou
svoji lásku
kterou ti dosud tajil osud
kterou ti s péčí
vlas po vlásku
hřebenem česal
zlatý déšť

Hra o život

Umím být
myškou
v drápech kočky
Strašně
tou myškou umím být
Palčivě
umím pocítit
jak shůry na mě padá noha
s pařátem
Jak jsem ubohá u Boha
jak je to marné
toužit žít
když predátor
z mé tepny pije
krev
beze stop empatie

Umím být
kočkou
s myší v drápech
Hravě
tou kočkou umím být
S rozkoší
umím procítit
jak se má oběť hrůzou krčí
v mém stínu
A jak trpně mlčí
když začínám
s ní laškovat

aniž ji sním
Vždyť nemám hlad
a chladná myška
už mě nudí
Marně ji ponoukám a budím:

Proč už si se mnou nechceš hrát?

Utonulá

Klíčníku Petře
v nebeské bráně
nezlob se na mě- ach!
Nezlob se na mě!
Jen pán Bůh ví proč přicházím
– musí to zůstat tajemstvím…

Klíčníku Petře
zarachoť klíčky!
Bolí mě -ach! Poly-
kat andělíčky
Jen pán Bůh ví proč přicházím
– musí to zůstat tajemstvím…

Klíčníku Petře
se svatozáří
vyznám se pouze- ach!
před Boží tváří
Jen pán Bůh ví proč přicházím
snad odpustí i bližním mým
všechno co já jim odpouštím…

To musí zůstat tajemstvím…

Josef Jarolímek

Stmívání

Zaslechlas to? Kroky splínu.
Srdcem hloubí proláklinu

v místě, kde jsme chtěli vysnít
sad i něhu, píseň v písni.

Než prchneme, já i ty,
kořínky se uchytí

příběh, který těžko líčit.
Marně, lásko! Už v nás klíčí.

Dálka

Marná, marná naše snaha,
dnes k nám nebe nedosahá.

Ač jsme vstali oba časně,
nepostačí věta básně,

jež nás jindy křídlem múzy
pobízela zrychlit v chůzi

osaměním, v němž se klene
láska – láska – netušené.

Očekávání

Po zpoždění navlas přesně
přilnem k sobě vodotěsně.

Protože jsi byla sama,
přičiněním vznikne drama,

jež dobyde svět
žadonících vět.

Řešení

Kampak, pýcho? Marná snaha,
hloupost drží, neustává.

Zlost má oči šedé, vlčí –
číhá v koutě: mlčím – mlčíš.

Co nás zbaví téhle mdloby?
Břeskné třesky od nádobí.

Přetlak

Nepočítat – lehké součty:
touha zase tvoří hloučky.

Z polemiky, zaslouženě,
vzniká závěr: Molto bene!

Jarmila Týnková

Marta Francová

Haiku – Obrázky

Lesk mrtvých rybek v síti
rybičky – sestřičky vln.
Moře je zradilo
měsíc jim z očí svítí

Hora v závoji z ledu
vznešená nevěsta nebe.
Je čistá a krásná.
A její polibek zebe

Lístky se snášejí k zemi
ve vánku pozdního léta.
Čekám, že některé sletí
na zvadlé květy mé duše
jak barevné motýlí děti

Posvátná hora Fudži
se s úsvitem z mlhy zvedá.
Poutník na cestě životem
jak slepý mnich domov hledá

Haiku – o lásce

Zastav se, chvíle štěstí!
Radost je jako motýl,
jenž křídly tluče
v sevřené pěsti

Hvězdy nám smutek věští
z černého křišťálu noci.
A naše naděje na věrnost
příští den propláče v dešti

Mé dlaně jsou dva listy
nad křehkým bílým květem.
Chvějí se láskou i zlostí.
Tvou tvář by chtěly skrýt,

žárlivé, před celým světem

Každé naše setkání
je krůčkem k ohni.
Tak buďme jako pochodeň a vích
a plápolejme nocí -
vichřice v rudém šatě
požehná náš hřích

Je smutná sakura v zimě,
jak člověk, když lásku ztratí.
Jen růžové květy se s jistotou
zas příští rok s jarem vrátí

Vánoční haiku

Zvony zpívají z věží
v půlnoční čas
Haleluja!
A z nebe zlatě sněží

Zvěst velká přišla
kdysi od Betléma:
že božské dítě
ani plínky nemá

Praha si oblékla
karnevalový šat.
Ta podívaná, ten chvat!
A Jezulátko pláče

Tisíce rozsvícených oken,
a přesto za mnohými
je tma

II

Zdeněk Řezníček

O snech

Člověk prý mívá za noc mnoho snů. Aspoň tak usuzují odborníci z chvění víček spáčů a myslím, že i ze zvýšeného tepu. Ráno po probuzení se však pamatujeme leda tak poslední a o tom, že bychom měli nějaké sny předtím, nevíme nic. Ne tak můj přítel. Ale od začátku.

Přijel za mnou, že u nás přespí, neboť má zítra služební jednání. Večer se procházíme po městě. Vracíme se pozdě. Bydlím s rodinou na odlehlém konci města, v sídlišti u lesa, kde už lišky dávají dobrou noc. – Jakoby nám ji zrovna jedna přála. – Odpovídáme lehkou úklonou. Přítele chci uložit ke spánku na velký pohodlný gauč v pokoji. On, že ne. Bude spát v kuchyni na úzké rohové lavici potažené koženkou. A já, že ne, je host, gauč je připravený. Ten skromný člověk je neoblomný. Bude spát na lavici. Vzdávám se přemlouvání horolezce. Tak si bivakuj v kuchyni. ale kam dáš nohy, můj vysoký příteli? Tvrdí, že se v pase zlomí, aby se vešel. Nakonec to vyřešila židle, podsunutá pod jeho dlouhé končetiny. Odcházím potmě do ložnice a odstrojuji se. Kde je postel, tam, kde byla včera, už není? Aha, žena opět přemístila nábytek. Budu spát na úplně jiném místě. Magnetické siločáry mě budou tentokrát přetínat napříč. Usínám. Pod levou lopatkou ucítím stavebnicovou kostku. No ano, hrály si tu děti. Usínám. Ve vyšším poschodí kdosi rozkládá pohovku, jejíž rachocení silně připomíná odsunované víko truhly z hororu E. A. Poe. Usínám. Teprve ráno zjistím, že jsem spal na několika figurkách Člověče nezlob se a dýchal do vlasů zapomenuté panence. V nohách postele polomokrý froté ručník. Ráno po bezesné noci. Avšak přítel mi sděluje, že měl těch snů aspoň padesát. Nech si o tom vyprávět, povídá. Žasnu. Takový praktický člověk a najednou se bude rozplývat nad prastarými rekvizitami básníků…

Všechno zavinily staré elektrické hodiny se slabou baterií, které jsem zapomněl odnést z kuchyně; každou chvíli se chrčivě nabíjely a kamarád získal v podvědomí dojem, že je to budík a v onom častém procitání měl – přesně spočítáno, padesát šest snů. Nejlepší prý tím pádem byl padesátý druhý – ironik. Ale možná se z něho stane básník.

Gabriela Kopcová

Jízda na dinosaurovi

To byla ale jízda! Připadal si jako na lodi, která pluje po rozbouřeném moři. Jenže kolem něho bylo zelené moře. Opravdová džungle. A místo kolébající lodi se pohupoval jízdou na hřbetě slona. Ale co pohupoval? Kymácel se, kolébal se, byl nadnášen, přenášen a podivným způsobem přeskupován a přesouván v prostoru. Sám sobě se divil, jak mohl přistoupit na takovou formu cestování, když doteď byl zvyklý na auta, motorky, kola, zkrátka na pohyb jiného druhu.Výprava do džungle ale byla součástí exotického zájezdu, kterou pro sebe a Moniku dobrovolně vybral.

Monika a on byli do sebe zaláskovaní už půl roku. Přišlo nějak samo sebou, že se on uhranutý technikou a Monika zase samá příroda, dali dohromady. On vysoký ramenatý borec, ošlehaný rychlostí a ona plašmuška, drobná, štíhlá jak proutek, lehká jak pírko, oči měla jako chrpy, rty červené jako vlčí máky… Kupodivu jí uměl udělat kompliment, jak si přála. Jemu zase lichotilo, že s ním chtěla chodit.

„A co spolu také jezdit?“ naléhal na ni.

„Na koních?“ předeslala vždycky. Před maturitou se na koně nedostali, ale autem spolu jezdili. Monika dokonce seděla za volantem a sama řídila. V tom případě jejich rychlost byla…

„No asi taková jako pomalu kráčející slon!“

Musel jí občas připomenout, že každé začátky jsou těžké. Schylovalo se totiž k tomu, že na zájezdě odmítne jet s karavanou slonů. Smlouvala ještě i na poslední chvíli.

„Děláš jako bys měla jet na dinosaurovi!“ domlouval jí.

„Ale karavana velbloudů by byla lepší?“ mínila.

„Prosím tě, proč velbloudi a poušť? Do džungle jedině na slonech. A za čtyři dny jsme u cíle.“

Už se těšil na surfování v nekonečných vlnách oceánu, na opravdovou jízdu na vodním skútru, na vodních lyžích. Výprava po souši byla pro něho jen zdržovačka, pro kterou se obětoval kvůli ní.

Zdržovačka? Při všech volantech a kolech, vůbec ho nenapadlo, že jízda na slonu mu dá tolik zabrat! Copak je možné, aby při cestování na tomto kolosu dostal něco jako mořskou nemoc?

„Blbost?!“ Zpočátku si nic takového nechtěl přiznat, ale bylo mu špatně jako nikdy v životě. Bral to sportovně: „Nejraději bych po svých utekl do houští,“ nabuzoval se. „Sedím jak na břitvách, spolykal jsem žiletky, srdce mám jako v kleštích a hlavu jak škopek,“ dělal si ze sebe posměšky. To se ještě domníval, že se vyléčí za pochodu. Ale bylo hůř!

„Mohl bych dělat kuchařku v hladomorně,“ odříkal se jídla, protože i zvracel. Záviděl Monice, která tropy snášela v pohodě a hlavně jí chutnalo. Zřejmě si připadala jak na promenádě. Zato on se marně snažil o soulad těla s pohybem toho záhadného tvora.

„Jsem jak vyklepaná karoserie.“

Zkoušel při neustálém pohybu zhluboka dýchat, nedýchat, myslet i nemyslet. Když chtěl hledět dál před sebe, musel se dívat do nebe. Jinak před bujnou zelení brzdil i očima. Nic nepomáhalo. I tak se jeho tělo stávalo více a více nezpracovanou surovinou. A jeho myšlenky?

„Snad kdybychom jeli rychleji,“ vymlouval se před ostatními. K Monice byl upřímnější: „Ve své malé hlavě mám ještě jednu velkou hlavu,“ shrnul svoje pocity. Úlevu mu nepřinášely ani krátké přestávky, či delší zastavení na noc. Nocleh v sítích bylo skoro to samé jako jízda na slonovi. Jakmile zavřel oči, hrálo mu před očima temno, které se také kolébalo, vlnilo. Třetí den se pro něho stal opravdu kritický:

„Vzhůru do bezvědomí! Příroda je s námi!“ vypomáhal si tím, že bujnou zeleň kolem sebe měnil na bonsaje. Jistou záchranou pro něho byla vidina konce cesty následujícího dne, pokud se ovšem zítřka dočká. Úporně kolem sebe hledal záchytný bod, ale i Monika se mu rozplývala před očima.

„Vlníš se mi,“ přiznával již všechno. Její hlas se také vlnil. Ztrácel se, ale kam? Navracel se, ale odkud?

„Heleď, děláš, jako bys jel na dinosaurovi,“ přeříkával si svoje vlastní slova.

„Na dinosaurovi by se jelo určitě lépe,“ přel se, ale s kým? „Škoda, že dinosauři vyhynuli,“ litoval pravěké tvory. „A proč vlastně vyhynuli?“ vyptával se kde koho. „No proč? Proč?“

Odpovědět si musel sám. Najednou měl před sebou záchytný bod. Ve škole sice z biologie maturovala Monika, ale i on věděl, že dinosauři na svou dobu byli docela dokonalí tvorové. Když se to ale vezme suma sumárum, tak se na planetu Zemi vůbec nehodili. Zrovna tak jako sloni! Už jen jejich velikost, ta hora masa, tolik měkkého materiálu oproti pozemskému neschůdnému tvrdému terénu…

„Abyste věděli, žádný živáček z masa a kostí se na planetu Zemi nehodí!“ Kupodivu se mu z těžko nabitých zkušeností lehce vyvozovaly závěry: „Vše živé je zde jako pěst na oko, vlastně oko na pěst, možná dokonce oko na palcát. Vůbec se nedivím, že dinosauři, chudinky, vyhynuli!“ Soucítil se vším, ale litoval především sebe. Vždyť i celá zeměkoule se s ním točila a řítila vesmírem! Navíc své myšlenky prohnal červí dírou a ejhle, jako by udělal evoluční skok zpět do pradávna. Už věděl, proč dinosauři vyhynuli, ale ještě víc zajímavější bylo, kde se ti tvorové u nás na planetě vzali!?

„Možná by stálo za úvahu i to, že dinosaury na povrch Země někdo dopravil. Ale kdo? A odkud?“ přemýšlel. Dalo se předpokládat, že někde daleko ve vesmíru se určitě najde vhodnější dinosauří kolébka, než je Země. Někde je planeta s vláčně měkoučkým povrchem, tuhá jako svalovina a jen vzácně, občas někde pevnější. Takový materiál se i dobře těží. To není jako když někdo kope uhlí, dobývá se ruda, hledají se kovy! Na měkké planetě určitě proběhla doba morková, šlachová, svalová, dinosauří… . A jaká ještě?

„Jednou tohle všechno bude v maturitních otázkách.“ O tom nepochyboval. Už se viděl, jak u maturity zkouší studenty on. Možná přece jen místo své techniky půjde s Monikou studovat biologii. Vlastně ekologie by byla ze všeho nejlepší, protože všude, kde se něco dělá, vzniká i leccos nepovedeného, zbytečného. V každé době se vytvářejí všelijaké zmetky a tretky. Všichni a všude mají zajisté problémy s odpadem. Nikdo si nechce zbytečně zaneřádit domov či blízké okolí. Zákonitě vzniká snaha transportovat odpad co možná nejdál a to i tehdy, když se pracuje v jiných planetárních a kosmických podmínkách. Je potřeba všelijaké to nepotřebno poslat třeba až do nejvzdálenějšího koutu vesmíru…

„A co odpad měkké planety?“

„Jasňačka,“ byl si tím jistý, „těm měkkýšům a šlachounům za kosmické smetiště posloužila tehdy ještě pustá planeta Země.“ Věděl dokonce i to, že bioskládka na planetě Zemi měla v programu vše potřebné k tomu, aby se časem zmenšovala, likvidovala sama sebe. Jenže její původci museli udělat někde chybu. Skládka, která se měla zničit, se začala neúměrně rychle množit…

„Množit…?“ Zarazilo ho, kam až dospěl. Dával si jen ty otázky, na které znal odpověď. Takže, to dá rozum, taková skládka se neutají ani v rozlehlém vesmíru. Co se mělo stát, stalo se. Majitelé divoké skládky dostali příkaz skládku zničit a planetu Zemi uvést do původního stavu.

U všech galaxií, co teď? Jak umlčet vesmírné tamtamy? Pro daný úkol měkkýši vyvinuli co největší tvory ze svého planetárního materiálu. Nejednalo se již o zmetky, ale byli to již zmíněné obrovské speciální exempláře – dinosauři.

Zprvu to vypadalo nadějně. Dinosauři dosahovali nezvyklých rozměrů a jako potravu spotřebovávali velké množství všeho. Skládka se nezmenšovala, naopak, obdivuhodným způsobem se stále doplňovala. Dokonce se zdálo, jako by velcí tvorové smetišti prospívali. Očekávané výsledky se nedostavily.

Původci skládky raději stáhli dinosaury z oběhu. Tentokrát byli na případný nezdar dobře připraveni. Celá tahle jejich speciální zakázka pro planetu Zemi měla v záloze pojistku. Pojistka opravdu, v tomto jediném případě, zafungovala a prásk! Dinosaurům došla životnost. A bylo po parádě! Stejně, jako na zavolanou, brzy přišlo nařízení o tom, že planetu Zemi, kosmické smetiště, bude nejlépe zapečetit a uzavřít.

„Dobrá. Když uzavřít, tak uzavřít!“ I on přikyvoval na souhlas. Celá tahle záležitost se obešla bez námitek, ale na druhou stranu, s liknavostí se mělo počítat. Stačí si představit kosmické poměry a kosmický čas. Než se skládka uzavřela, hodně se toho stihlo. Z měkké planety sem rychle svezli všechno, co se ještě při vší snaze nepovedlo. A kdo chce, tak může hádat, kdo sem byl poslední zásilce přivezen?

Nechtěl, ale vyřkl ta slova: „Ano, člověk byl na zdejší smetiště vyhozen!“

Je pravda, leckdo mohl uhádnout správně. Ale co podrobnosti? Kdo si dál vezme slovo? Není divu, že ho nikdo nechce. Ono také není o co stát.

Na dinosauří planetě se také od všeho distancovali. Opět bylo co zatloukat. Jejich prototyp zvaný člověk byl v dané nové řadě pouze zkušební, přechodný, ten nejméně povedený exemplář. V ničem nevyhovoval. Nebylo jiné řešení: „Pryč s nepodarkem!“ Při hlasování se rozhodlo, že je načase začít šetřit domácím materiálem. Protentokrát to měkkýšům ještě prošlo. Nikdo se nestaral, co se dál s nepodarkem na skládce bude dít. Smetiště bylo s konečnou platností zablokováno. „A zákaz vstupu – všem!“

Pochopitelně, že takovému uzavřenému místu se každý raději vyhne. Ale po nějakém čase se přece jenom začaly trousit ošemetné zprávičky. Těžko říct, jak se dostaly z nepřístupného místa ven. Většinou šlo pouze o směšné galaktické povídačky, pomluvy. Ostatně, kdo by věřil tomu, že i poslední typ, co byl na skládku vyhozen, se na planetě Zemi úspěšně rozmnožil. Dokonce, že se sám označil za Homo sapiens – člověk moudrý.

Nejjednodušší by bylo takové zkazky vůbec neposlouchat a v jakékoliv době je pustit jedním uchem tam a druhým ven. Vždyť i původci skládky dali do hlasu, že nic z toho se nezakládá na pravdě. Ze všeho nejvíc potřebovali trochu kosmického času. Sami totiž v poslední době zjistili, že bioskládka na Zemi má přece jen naději na úspěšnou likvidaci. Přišli na to, že jejich poslední typ, nepodarek, který sem byl vyhozen, se sám ujal toho nelehkého úkolu. Člověk začal s úspěchem ničit pozemské smetiště a to zajímavým způsobem. Na pozemské skládce začal dělat svoje skládky. Zdá se, že extrémní život bude pro všechny tady zanedlouho krátký, nebo dokonce bez obnovy. A to, prosím, člověk dělá, i když jemu samotnému to neprospívá. Sám sobě škodí.

„Je tedy nyní naděje, že planeta Země bude uvedena do původního stavu?“

Těžko se to říká, obzvlášť tomu, kdo je tázán a zároveň se ho to týká. Ale co naplat, jestli to takhle půjde dál a člověk si bude i nadále počínat jako dosud, bude planeta brzy pustá jako kdysi dávno.

Ale co když se něco zvrtne? Co když své dílo, totální zkázu, člověk nekončí? Občas se již stalo, že se dostal na stopu svému počátku. Odhalil i to, že zhruba před 570 milióny lety došlo tzv. kambrické explozi. Tehdy mimo jiné sesuv jemného bahna konzervoval malý vzorek nesmírně bohaté fauny a flóry. Toto svědectví usazenin, o objemu ne větším než domovní blok, mohlo v jeho mysli zásadně změnit představy o evoluci mnohobuněčných živočichů…

Jaképak představy? Jakápak změna? I původci skládky přehlédli to, že v počátečním údobí Země byli úspěšní v likvidaci svých dodávek. Tehdy se jim povedlo odeslat sem bezchybné balíky odpadu. Většinou beze stopy zmizely a ty pramalé zbytky, co zůstaly, se nerozmnožily, ale zakonzervovaly obdivuhodným způsobem. Kdyby takto dopadly veškeré zásilky, bylo by dávno po problému. Ale i tak, stejně, dnes už přesně nikdo nedokáže, jak se vše přihodilo. Anebo by se někdo našel, kdo dosvědčí, jak se vše seběhlo?

Možná, že ano. Na planetě Zemi jsou přece důkazy! Možná, začas, maturitní otázkou bude i jedno zvláštní dochované poselství. Zatím si ho odnepaměti ústně předávají dosud žijící Indiáni z kmene Zunu. Člověk je u nich odjakživa nejhotovější, ale zároveň nejzávislejší, nejsmrtelnější, nejméně dokonalý a v nastupujícím dalším řádu i nejnižším organismem. Toto poselství je u nich ukryté také jako dobře zakonzervovaný vzorek. Zato všude jinde se člověk cítí jako neomezený velký pán. Převelice se diví, že dinosauři kdysi dávno záhadně vyhynuli. Tím pádem jako pán tvorstva byl nucen za dopravní prostředek si osvojit koně, slony a velbloudy, kola, auta a další následné k tomu… Přitom jezdit na dinosaurovi by byl mnohem větší zážitek!

Je víc než jisté, pro takovou jízdu se najde vícero příznivců, obzvlášť, když při stejném začátku by mohlo být jiné pokračování. To se ví, že on a Monika by při novém dobrodružství nechyběli. Takže, kdo si ještě bere rezervaci na zítřek?

Petr Musílek

Acylpyrin Hysteps

(úryvek z rukopisu stejnojmenné prózy)

Acylpyrin Hysteps, syn Kateřiny Hystepsové a Gejzy Tóttha, vyrůstá ve východočeské horské vsi Olešná. Na přelomu zimy třicátého osmého a devětatřicátého roku, po záboru pohraničí, se mu – osmiletému – domovem stane obec Pohřebačka ležící mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. Acylpyrinu Hystepsovi je souzeno prožít dvacáté století a po vůli a tvůrčí nadsázce autora se s ním vyrovnává jako svérázná, tu takřka tajemná, tu i komická bytost (jako jsou dějiny samy). Hystepsova životní anabáze má ovšem hluboký smysl, vždyť nedělitelná od smysluplných vesmírných procesů v toku času.

*

PROLOG

Acylpyrin Hysteps – prorok budoucího věku

Vážení přátelé, příznivci záhad a všeho fantastického, skeptici, ale i vy, kteří už nevěříte vůbec ničemu. V tuto chvíli se Vám dostává mimořádné cti nahlédnout pod pokličku záležitostí, které bezesporu otřesou základem oficiální vědy, a nebojím se říci, všeho poznání vůbec.

Anonymní postava Acylpyrina Hystepse, o které donedávna nikdo neslyšel, září na pošmourném nebi jako supernova absolutní velikosti.

Nepochybně budete oslněni obdobně jako se to stalo mně, který, zřejmě zcela náhodně a nezaslouženě, narazil na onen mimořádný fenomén.

Všechno začalo takto:

U dveří našeho domu se jednoho dne objevil hajný pan Prošek. Při tomto letmém setkání působil velmi zarputile a na první pohled bylo zřejmé, že mu není do řeči. V podpaží tiskl ušmudlaný, ohořelý balíček převázaný motouzem.

Balíček mi podal se slovy: „Hájovnu jsem neuhájil. Tohle je všechno, co zůstalo.“

Jak vyplynulo z pozdějšího šetření, sled událostí byl v kostce takovýto: V lese pana hajného Proška se brzy z jara objevil neznámý bezdomovec. V rokli vedle zurčícího potůčku si vybudoval útulnou zemljanku. Zpočátku se zdálo, že zcela zapadne do krajiny. Živil se kořínky a větvičkami, pil vodu z nedaleké studánky a čistil les od přebytečného chrastí. Pan Prošek je člověk velmi tolerantní a ve své dobrotě usoudil, že z ekologického hlediska může být tento typ predátora lesu přínosem. Acylpyrin Hysteps, jak se neznámý později panu Proškovi představil, byl však den ze dne nenasytnější. Začátkem července bylo již páně Proškovo polesí dokonale vypucované. „Bál jsem se, že mi vybydlí les,“ svěřil se nám později nešťastný hajný. „Vzal jsem ho do hájovny a v podkroví mu zařídil světničku. Chtěl jsem ho přimět, aby se přihlásil na obecním úřadě a požádal o sociální podporu.“

Acylpyrin Hysteps však tuto alternativu přezíravě zavrhl: „Vesmír mě zrodil a vesmír mě také uživí,“ prohlásil s nezlomnou jistotou. „Když se rozpomenu na naše soužití pod střechou bývalé hájovny, pokaždé zaslzím,“ řekl s omluvou pan Prošek a otřel si širokým rukávem zvlhlou tvář.

Přiznávám, že i mě, otrlého znalce lidí, jeho příběh dojal. Až později jsem si uvědomil, v jakých bolestech vystupují záblesky poznání na chladný a lhostejný svět.

„A přitom jsem ho měl rád,“ říká pan Prošek.

„Za všechno může ta jeho nešťastná vášeň pro Ufony. Co jsem se mu naříkal: Acylpyrine, máš to zapotřebí? Když chodím po lese a žiji stranou lidí, taky občas cosi spatřím. Jsou ale věci mezi nebem a zemí do kterých není dobré šťourat. On si však pořád vedl svou: Potřebují mně. Nemohu je nechat na pospas jejich nevědomosti. Čtou noviny, monitorují rozhlasové a televizní stanice, kontrolují naše domácnosti a ničemu nerozumí. Chápeš? Potřebují prostředníka. Pokud jen mluvil bylo dobře. Když ale prohlásil, že by se hájovna mohla stát strategickou základnou pro trvalý kontakt, tak mi zatrnulo.“

„A neprozradil někdy něco konkrétního?“ zeptal jsem se s neskrývanou zvědavostí.

„To on nikdy nedělal,“ řekl pan Prošek. „Tvrdil, že je přivolá kouřovými signály. Říkal jsem mu: Hraješ si s ohněm. Kdepak ale on. Dneska mám místo domova černý ohořelý flek uprostřed lesa a nejen že nevím, co se stalo s Acylpyrinem, ale nevím ani co bude se mnou.“

*

Toto setkání s panem Proškem, bylo však pouhým prologem následujících událostí.

Obraťme tedy svou pozornost k záhadnému balíčku, který takto spletitými cestami dorazil až na náš stůl.

KAPITOLA 1.

Kdo to je Acylpyrin Hysteps???

Kdo je Acylpyrin Hysteps (dále jen A.H.), vlastně nikdo pořádně neví. Známe jen útržky. Několik deníků zachycujících drobné výseky života, rukou kreslené mapy míst, kterými prolétl jako svítící meteor, mapy míst, kde ukryl výsledky svých starších prací, studie, vynálezy, eseje, rozbory literárních děl a přehršle zrnek moudrosti, uložených v téměř nečitelných poznámkách.

Než nahlédneme do útrob tajemného balíčku, chtěl bych ctěnému publiku předložit autentickou část motouzu, kterým byl balíček převázán, útržek novin ve kterých byl zabalen a borovou šišku z bezprostřední blízkosti bývalé hájovny.

Tyto relikvie, kterých se dotýkala ruka A.H. jsou, mám-li to říci metaforicky, průvodkou obsahu, ze kterého vám půjde hlava kolem.

Namátkou uvedu několik příkladů, o které se naši badatelé později opírali.

*

Jako malý chlapec si A.H. velmi oblíbil Karla Jaromíra Erbena a jmenovitě jeho sbírku „KYTICE“. Zpočátku považoval tyto texty za pohádky, později za horory, až po přestálé pubertě zjistil, že se jedná o lehce zašifrované zprávy o návštěvách mimozemských civilizací v české kotlině. V básni „KOLOVRAT“ je zastřeně popsána transplantace lidských orgánů, (ruce, nohy, oči), provedené chirurgem ze sousední galaxie.

Odkaz na tuto událost bychom mohli doložit i vytrženým listem ze svazku c. k Rakousko-uherské tajné policie, kde je tento narušitel veden pod krycím jménem „Stařeček“.

V básni „POLEDNICE“ varuje klasik české literatury před nebezpečím nepřipravených kontaktů mezi civilizacemi.

Tak zvaná žena pod plachetkou není nikdo jiný než zbloudilý průzkumník z porouchaného vesmírného plavidla. Podle všude platných identifikačních zásad vykřikne heslo E=Mc na druhou doplněné slůvkem prosím, německy bitte.

Prostá žena, žijící dávno před Einsteinem, místo aby heslo zopakovala, neporozumí, a protože je navíc částečně nahluchlá, po přestálé španělské chřipce, slyší : Dej sem dítě!

V hrůze a rozrušení dítě, o jehož pohlaví a jméně se nedochovala žádná zmínka a které známe pouze pod přezdívkou „zlolajník“, uškrtí. Když osoba pod plachetkou spatří, co se stalo, rychle prchá do svého talíře.

(Takto bychom mohli hovořit i o „SVATEBNÍ KOŠILI“, básni „CIZÍ HOST“ a „VODNÍKOVI“.)

Je zde i několik poznámek o působení A. H. na vysoké škole politické, kde se snažil jako příležitostný lektor zavést homeopatický způsob výuky. V čem přesně tento jeho systém spočíval se nám zatím nepodařilo odhalit. Víme pouze že se stal svým kolegům nepohodlným a byl jimi odhalen jako agent imperialismu. Jenom díky zmatku souvisejícím s koncem školního roku se mu podařilo uniknout a zakotvit v malé obci pod Orlickými horami.

Nezakotvil však nadlouho. Poté, co v opravárenské firmě Elektro předělal televizor na mikrovlnou troubu a mikrovlnou troubu na televizor, musel opět ve spěchu změnit své působiště.

Kolem roku 1968 se vrací do Prahy, a spolupracuje s časopisem Smaragd. Zde se poprvé doslechne o práci profesora (zde promiňte, jméno je nečitelné), který vedl expedici do prostoru, kde stávala Perníková chaloupka. Zprávy o vykopávkách ve zmíněné lokalitě ho natolik vzruší, že zcela přehlédne bratrskou pomoc spřátelených armád v tehdejší Československé republice a tudíž se ani nestačí podepsat ani pod žádnou protestní rezoluci.

Toto opomenutí mu v následujících letech umožní i několikrát vycestovat na západ. Zprávy o jeho tehdejších cestách jsou z bezpečnostních důvodů uloženy na různých místech Západní Evropy.

V roce 1989 je několikrát zadržen v různých částech Prahy, když provokuje civilní příslušníky Veřejné bezpečnosti otázkou, jestli neviděli zelené mužíčky.

Od vážnějšího zásahu do soukromého života ho zachrání sametová revoluce.

Přestože A. H. nesympatizuje s žádnou politickou stranou, dokáže v rychlosti spíchnout řadu rozsáhlých návrhů zákonů, které později zakope na Mostecku.

Jak se z jeho poznámek dozvídáme, je i delegátem celosvětového setkání jasnovidců svolaného na podzim r. 93 do Tyrolských Alp. Toto setkání se bohužel nakonec pro neočekávané přívaly sněhu neuskutečnilo. Většina delegátů, včetně A.H., uvízla na zavátých horských silnicích, odkud byla posléze s drobnými omrzlinami převezena do okolních nemocnic.

Koncem století objevujeme zmínky o jeho pobytu na Balkáně, kde uplatňuje svoji teorii o smiřování nesmiřitelného.

Aby byly zlomky tohoto výčtu úplné, musím ještě upozornit na odkazy k rozsáhlému spisu: „Autohypnóza a má cesta minulými životy“ .

To se však dostáváme téměř do současnosti. Od pobytu na Českomoravské vysočině a setkání s panem Proškem vede přímá cesta k vyhořelé hájovně a nálezu tohoto balíčku.

Jak by A. H. řekl: Jednomu starost, druhému radost.

A tak zatímco pan Prošek běduje nad spáleništěm, my můžeme bez nadsázky říci, že nám tento požár posvítil na cestu.

KAPITOLA 2.

Acylpyrin Hysteps – dětství a jinošství

První ctižádostí badatele je zisk co nejrozsáhlejšího autentického materiálu, o který by se mohl opřít.

O co jsme se mohli opřít my?

V balíčku nalezeném u vyhořelé hájovny pana Proška bylo, pravda, materiálu dost. Na druhou stranu je poctivé říci, že údaje týkající se narození a dětství A.H. byly velmi sporadické. Objevili jsme například útržek listu vytržený z matriky narozených. V kolonce matka jsme nalezli jméno Kateřina Hystepsová, neprovdaná dcera Barbory Grunwaldové a Jaroslava Hystepse. Kolonka otec zela prázdnotou. Kmotrem malého Adolfa byl Izák Lôwenstein, rolník z Olešnice v Orlických horách. Jméno Adolf nás nejdříve vedlo k domněnce, že se jedná o bratra A.H. Pozdější bádání prokázalo, že zmíněný Adolf je totožný s naším Acylpyrinem.

Potíž nastala, když jsme chtěli určit rok narození. Jak jsem již předeslal, měli jsme sice útržek listu z matriky, kde jako datum byl uveden 16. květen a tužkou připsaný údaj o půl páté ráno. Zcela chyběla horní část stránky s uvedeným rokem zápisu. Naštěstí nám v pátrání po otci výrazně pomohly dva zažloutlé dopisy uložené v obálce s razítkem „Grónsko“.

První dopis byl odeslán 5.11.1934 a stálo v něm: Říkal jsem si, že tam u nás bude brzy horko. Tady je to fajn, nic mi nechybí. O toho chlapce se mi postarej. PS, to jméno Adolf jsi mu neměla dávat.

Druhý dopis datovaný 27.4. 1937 je silně proškrtaný a pokud v něm jsou vůbec jaké informace, bylo je snad možné kdysi vyčíst pouze mezi řádky. Jediná čitelná věta zní: Místní kmen mne ustanovil svým šamanem. Slovo šaman je dvakrát podtržené.

Oba zmíněné dopisy nesou podpis Gejza Tótth – Grónsko.

Domníváme se, že těmito dopisy se nám podařilo nezpochybnitelně určit otce malého A. H. V čase, kdy jsme se prohrabovali obsahem balíčku, začínalo být zřejmé kam musí směřovat naše příští kroky. Ano, byla to Olešnice v Orlických horách.

Původně jsme chtěli tuto výpravu odsunout až na jaro.

Ozvaly se však hlasy, že vzhledem k blížícímu se miléniu je nutné dokončit předběžný výzkum ještě do prvního sněhu.

Nepříznivé vlivy (a to přesto, že jsme podle horoskopu naší škodovky vybrali nejpříznivější den) provázely celou naši cestu. Už za Chrudimí jsme museli doplňovat chladicí kapalinu. U Jaroměře nám začala svítit kontrolka mazání a u Jestřebí nám došel benzín.

Naštěstí s sebou vozíme hadičku a tak jsme si mohli přečerpat půl nádrže z vozu zvědavého německého turisty, který, jak nám svěřil, přijel do Čech studovat zvyky místních obyvatel.

To už jsme však byli na samé hranici teritoria malého A. H. Před námi se rozprostírala malebná scenérie Orlických hor s divokými bystřinami, zádumčivými kopci a pošmournou oblohou.

Po doplnění pohonné směsi a ujetí několika málo kilometrů jsme zastavili na Olešnickém náměstí. Přímo nad námi čněla věž kostela, schody ke hřbitovu a majestátní budova bývalé fary.

V hospůdce „U POŠTY“ jsme vypátrali starousedlici, která měla tuto oblast v malíčku a minulost údajně znala jako své boty.

Paní Hainzová dopila své malé černé s velkým fernetem a pozvala nás do chaloupky na kraji obce.

Nebudu zde popisovat probdělou noc a netrpělivé očekávání rána v seníku výše zmíněné ženy. Pravdou je, že nebýt tehdejší noc mimořádně temná, pustili bychom se do průzkumu bez zbytečných odkladů.

Brzy ráno při sklence mléka a skývě černého chleba jsme svou hostitelku zahrnuli otázkami.

Co o něm víte? Kdy jste ho naposledy viděla? S kým se stýkal?

Nic před námi neskrývejte! Vším, co řeknete, vstupujete do historie.

Paní Hainzová byla prostá žena a to, jak jsme na ni naléhali, ji vyvádělo z míry. Koktala cosi o podivných pověstech, které provázely celý Acylpyrinův rod.

Ze stenografického záznamu, který pořídil můj kolega, jsme po očištění vydolovali tyto informace:

Rod Hystepsů žil na Olešnicku odnepaměti. Už Acylpyrinův dědeček byl podivín, kterého se sousedé údajně báli. Živil se pouze příležitostnou prací, a to jen tehdy, když potřeboval peníze.

O jeho dceři, matce A.H. se tradovalo, že je bláznivá. Pravdou je, že na tehdejším venkově byl považován za blázna a podivína každý volnomyšlenkář.

Když se A. H. narodil, byla jeho matka právě na dvoře rodné chaloupky. Fakt jeho narození ji tak překvapil, že odložila dítě do korýtka s krmením a běžela do vsi sdělit svému otci, v té chvíli již dědečkovi, jak neuvěřitelná věc se jí přihodila. Starý pan Hysteps právě vypomáhal na olešnickém hřbitově místnímu hrobníkovi a nenadálá návštěva rozrušené dcery mu poskytla vítanou záminku k přerušení práce. V doprovodu Kateřiny spěchal do rodného sídla.

Mezi tím se obloha zatáhla černými mraky a silná bouře provázená blesky, deštěm a krupobitím zaútočila na těžce zkoušené Poorlicko.

Čerstvá matka Kateřina bědovala nad osudem robátka, které nechala ležet v nechráněném korytě, zatímco starý pan Hysteps střídavě hrozil rozrušené dceři a střídavě proklínal nebe ozářené blesky.

(Zde bych na chvíli přerušil náš suchý popis deštivého rána a dovolil si poukázat na rozdílné reakce přírody a prostých vesničanů na zrození génia. Zatímco otec s dcerou zbytečně bědují, příroda v doprovodu všech svých živlů vítá jeho zrození velkolepým divadlem.)

Vraťme se však na prostý dvorek rodiny Hystepsů. Zde v kamenném krmítku leží chlapec a za spokojeného předení vesele mává drobnými ručkami. Na jeho symbolické kolébce sedí z jedné strany holub a z druhé stany jestřáb a oba svorně chrání roztaženými křídly děcko před panující nepohodou.

Na důkaz této idylky jsme vám chtěli přivézt vycpaného holuba, který podle tvrzení paní Hainzové pamatuje nejen Acylpyrinův příchod na svět, ale i pozdější zábor Sudet, válku i všechno, co později následovalo.

Tento náš záměr byl bohužel zmařen tvrdošíjností majitele místního hostince, který používá tohoto ptáka k dekoračním účelům. Tvrdí, že je to poštovní holub a že tudíž do hostince „U POŠTY“ patří. Ze zmíněného důvodu ho odmítl vydat.

S podobným nepochopením jsme se setkali i u některých dalších občanů Olešnice. Jediným světlým bodem, který jak se později ukázalo měl zásadní význam, byla návštěva bývalé olešnické fary. Od této budovy měla paní Hainzová, dnes již můžeme říci naše spolubadatelka, klíče.

Na ponuré půdě, konzervované vrstvami prachu jsme objevili poklady nedozírné hodnoty.

V prvé řadě to byl jediný dochovaný portrét žáků obecné školy, kterou A. H. krátce navštěvoval. Zde v první řadě třetí zprava sedí maličký Acylpyrin Hysteps a nedůvěřivě vyhlíží, kdy vyletí ptáček. (Zde bych pro příslušníky mladší generace připomenul trapný zvyk fotografů z počátků moderní doby, kteří takto hloupě mystifikovali důvěřivé děti.)

Jak je vidět z pohledu A. H., on se nachytat nedal.

Zbývá alespoň stručně vyjmenovat, co jsme zde ještě našli. Byl to okupační „Naučný slovník aktualit“ vydaný nakladatelstvím L. Mazače v Praze, který nepřímo popisuje atmosféru Acylpyrinova dětství.

Dalším objevem byl Rakousko-uherský spis „Obce – Právo a moc“ uvedený mottem „Blaho obce, blaho státu“. Zde na straně 4O2 jsme objevili dva zatržené paragragy a to, § 31 a § 32.

Tyto dva paragrafy i v oné době již zastaralé, byly, jak jsme později zjistili, použity v neprospěch A. H.

Pro úplnost cituji: Ze seznamu dětí školou povinných může být dítě vymazáno pokud se prokáže, že dle povahy ducha neb těla očekávati se nedá, aby účelu veřejné školy dosáhlo. (Konec citátu.)

Pod takovouto chabou záminkou bylo tedy tomuto tehdy ještě malému velikánu už v první třídě znemožněno získat úplné základní vzdělání. Jestli měl tento zásah do Acylpyrinova života i politické motivy, nevíme. Svědci z velké části již nežijí a ti, co žijí, si buď nepamatují, nebo nechtějí mluvit.

V euforii, která se nás na této neprobádané půdě zmocnila, jsme zkoušeli objevit i stopy směřující k Acylpyrinovu otci mizející v dalekém Grónsku. Bohužel tato naše snaha byla marná. Není se však čemu divit. Po podrobném prostudování „Atlasu světových dějin“, vydaného nakladatelstvím Times Books roku 1997 v Londýně, nemá tak rozsáhlé území, jakým Grónsko bezesporu je, dokonce ani dnes samostatné heslo.

Jak se zdá, i v době internetu a všeobecné informační exploze, existuje plno bílých míst, která teprve čekají na budoucí objevitele.

Protože jsme neuspěli u otce, obrátili jsme svou pozornost k Acylpyrinově matce. V době její školní docházky, pokud vůbec někam docházela, ještě neexistovaly skupinové fotografie. Pokud jsme si chtěli její podobu alespoň trochu přiblížit, museli jsme hledat něco jiného. Na dobrou myšlenku nás přivedl kus utrženého rukávu, dříve používaný zřejmě při mytí podlahy. Tato textilie nebyla ničím zajímavá. Logickou úvahou nás však dovedla k obrazové mapě folklóru a lidové kultury v bývalém Československu. Zde jsme pod číslem 12 objevili vyobrazení ženského kroje typického pro region Acylpyrinova dětství. Když se pozorně podíváte na označenou figurínu, můžete si udělat alespoň matnou představu, jak vypadala Acylpyrinova maminka.

Několik dalších exponátů jsme museli odvézt k podrobnému prostudování do našeho ústředí. I po letmém nahlédnutí je zřejmé, že jejich závažnost zdaleka předčí všechno, co jsme zde uvedli.

III

Marcela Mazzaová

Vojta
aneb Ženy v životě jednoho muže

(Z lidové slovesné tvořivosti 21. století. Domažlicko.)

1

Vojta seděl v lavici vpravo, neslyšel hlas vyučujícího, upřeně sledoval Aleniny nádherné vlasy, které rozhozené po jejích zádech svítily ve slunečních paprscích, dopadajících oknem z ulice. Byla to nejhezčí a také nejchytřejší holka z celé třídy. Všichni chlapci o ni usilovali. Vojta se ani nepokusil. Nepřipadal si nijak hezký, průměrný žák a ještě ke všemu spíš malý než velký. Kluci ve třídě ho převyšovali nejméně o hlavu. Věděl, že u ní nemůže uspět, přesto byl do ní bláznivě zamilovaný.

V pondělí ráno před odjezdem do školy si najednou uvědomil, že zapomněl vypracovat rys – návrh rodinného domku. Strčil čtvrtku a vše potřebné do tašky a ve vlaku se snažil úkol vypracovat.

Vlak drncal po kolejích a strkal Vojtou ze strany na stranu. Podle toho také úloha vypadala. Když ji předával profesorovi, hanbou zčervenal. Ten nevěřícně zíral na papír a řekl památnou větu, která vyvolala bouři smíchu: „Horáku, ne, to není na pětku, to je šestka.“ Najraději by se propadl a koutkem oka pohlédl na Alenu a nevěřícně zíral – ona jediná se nesmála. V jejích očích zahlédl soucit.

O přestávce za ním přišla. Zaskočilo mu. Alena ho přátelsky bouchla do zad a povídá: „Poslouchej, Vojto, jestli chceš, přijď k nám, víš, kde bydlím? Trochu ti s tím rýsováním pomůžu.“ Aby nevěděl, kde bydlí, ve vile přímo u městského parku. Však tam už několikrát večer postával pod jejím rozsvíceným oknem. Najednou ho zaplavila povznášející radost. Do konce vyučování seděl jako ve snách a zíral jen na Alenu.

Po příchodu ze školy shledal všechny kousky svého „kružítka“, prkno, čtvrtky a ostatní a nejraději by hned vyrazil. Ale přinutil se a alespoň na chvíli se ponořil do studia. Dlouho však u něj nevydržel. Řekl strýčkovi, u kterého přes týden ve městě bydlel, že se jde učit ke kamarádovi. Alena mu otevřela a on na ni okouzleně zíral.

„Ahoj, pojď dál,“ zvala Alena a zavedla ho do svého pokojíku. Tady na jejím psacím stole, pod jejím dozorem rýsoval. Příliš se mu nedařilo.

„Počkej, půjčím ti svoje kružítko.“

Rys se začal Vojtovi dařit.

„Věděla jsem, žes šikovný. Jsi tak jiný než ostatní. Ti dokážou jen otravovat a nadbíhat mi.“

Vojta si překvapeně uvědomil, že získal Alenin zájem právě svojí nesmělostí.

Nikdo ve třídě nemohl pochopit, že si vybrala právě jeho.

*

Teprve při maturitním večírku Vojta pochopil, že byl opravdu jen kamarád pro všední dny ve školní lavici. Na večírek přišli Aleniny rodiče spolu s primářovými a jejich synem, který začal před rokem lékařskou praxi a celý večer tančil jen s Alenou. A Vojta pochopil, že je konec jeho bláhového snu.

Celé prázdniny pomáhal doma v hospodářství a snažil se na Alenu zapomenout. Snažil.

Pak nastoupil jako stavební technik v nedalekém městě. Protože pracoval svědomitě, svěřili mu stavbu dlouhé haly nedaleko malého náměstíčka. Jednoho dne vyhlédl oknem a spatřil, že na náměstí zastavilo nablýskané auto. Vyskočil z něho primářův syn a galantně pomohl z vozu – Aleně. Ti dva se na sebe šťastně usmívali, obešli náměstíčko a prohlíželi si historické domy. Vojtu až píchlo u srdce…

(Na tento den, pro něj smutný, si vzpomněl v době, kdy postavená hala – spadla. Ta hanba! Teprve teď vyhnal Alenu z hlavy. Ale ze srdce…?)

2

Vojtova sestřenice Magda se provdala za Itala. Vojta se za oběma rozjel na motorce.

Uvítali ho radostně, Dino byl velmi pohostinný, veselý společník a Magda, ta jen kvetla. Oba Vojtovi vyprávěli o životě na Západě, až Vojta právě po takovém zatoužil. Při první příležitosti si zaplatil hromadný zájezd do Francie, předem rozhodnut domů se nevrátit.

*

Po patnácti letech, když přijel do Čech na návštěvu, setkal se tu s ovdovělou Magdou. A vyprávěl. Jak se ve Francii ne a ne uchytit… Jak bydlel s kamarádem, také nezaměstnaným, v miniaturním příbytku, kde jeden musel ven, když se druhý chtěl obrátit… Jak přece jen nalezli společně práci – za pár šupů rozesmávali u fotografa děti… Jak našel na inzerát práci v lese a stal se dřevorubcem… Jakou dceru měli manželé, u nichž bydlel. Nešťastná Jane si Vojtu zamilovala a rodiče chtěli, aby si ji Vojta vzal. A Vojta – utekl. Netoužil po Jane a po poklidném, leč stále stejném životě. Nazul toulavé boty a ujel – do Kanady.

I v Kanadě byly začátky těžké, ale nakonec získal místo kresliče ve stavební firmě. Žil skromně, šetřil peníze – a to několik let. Peníze mu dodaly – sebevědomí.

A když se seznámil s krásnou Tošiko…

Při slavnostní večeři, kterou připravila k jeho narozeninám, požádal ji o ruku.

*

Po svatbě však ouha! Tošiko byla paní v domácnosti, paní domu, ona ve všem rozhodovala, dokonce i o Vojtovi. A tehdy pochopil, že sňatek – byl chybou. Ale na cestě bylo dítě a Vojta byl z čekání na ně docela rozněžnělý. Pozvali matku Tošiko.

Stará paní, potěšena radostnou zprávou, okamžitě přijela. Ale zdržela se jen pár dní. Vojta se jí líbil, moc si s ním rozuměla, ale s kým si nerozuměla, to byla Tošiko. Praktická, tvrdá, studená. Ne, to už nebyla její malá něžná holčička. A tak se brzy rozloučila.

Oba manželé ji odvezli na letiště a přesto, že do odletu zbývalo dost a dost času, Tošiko se hned rozloučila a odešla. To Vojta nedokázal starou paní opustit a zůstal s ní až do poslední chvíle. Moc ho mrzelo, jak se žena k matce zachovala.

*

Tošiko se vrátila do zaměstnání brzy po porodu. Ráno co ráno odcházela z domu perfektně upravená a starost o dům a dítě ponechala na služebné a chůvě Aničce. Anička byla shodou okolností Češka a tak měl Vojta s kým vzpomínat na vzdálený domov. Syna Marca vlastně vychovávali spolu. Marco Aničku miloval a přítomnost matky nepostrádal. Nikdy k ní nepocítil pevnější pouto. Byla pro něj něco jako krásná teta.

*

Do Kanady přiletěl japonský milionář a při obchodních jednáních se seznámil s Tošiko – krásnou, bystrou profesionálkou. Nabídl jí manželství. Oba byli přesvědčeni, že jen získají. Poté se Tošiko s Vojtou rozvedla. Vojta podepsal, ale jen s podmínkou, že mu zůstane Marco. Tošiko nezaváhala ani na chvilku, souhlasila.

Také služebná a chůva Anička se vdala, vzala si pracovitého mládence Pepíka, který Vojtovi připomínal vlastní mládí. Dům byl dostatečně velký. Vojta mladým manželům nabídl byl – a neprohloupil. Anička hravě obstarala obě domácnosti a Pepa se pečlivě staral o zahradu.

Vojta se plně věnoval svému zaměstnání a výchově Marca. Syn byl jeho velkou láskou a radostí. Mnohem později, kdy Vojtu přepadla zlá zákeřná nemoc, byl to právě Marco, kdo mu dodával odvahy a optimismu, obojí tak nezbytné do boje s nemocí. A byl to opět Marco, kdo se o tátu pečlivě staral. A Vojta svůj boj vyhrál.

Nejen zlo, ale i láska se vrátí jako bumerang.

Blanka Spáčilová

Jak šel Pánbůh na zkušenou
aneb Pohádka o roku 89 a 90

(Z lidové slovesné tvořivosti 21. století. Domažlicko.)

Dobrotivý Pánbůh prý stvořil člověka k obrazu svému. A jako takového se ho snažil vybavit vznešenými vlastnostmi, laskavým vzezřením, ušlechtilými city, tedy výbavou veskrze kladnou.

Ale ani čert v tu dobu nespal a za každým škrábnutím kopýtkem zůstalo něco nekalého – nenávist, lenost, pýcha, lajdáctví, chamtivost, podlost a jiné neřesti. A jak je známo, nectnosti přilepené čertovskou smolou drží víc než ctnosti uplácané z jarního sněhu a červánkové pěny.

A tak Pánbůh se smutkem v duši shlížel, jak lidé marnotratně ztrácejí kousky boží výbavy. Ono taky je až neuvěřitelné, co všechno dokážou lidi ztratit.

Když někdo ztratí nervy, hlavu, rozum, řeč nebo hlas, bývá to zpravidla dočasně a není to nejhorší. Celkem běžně se ztrácívá čas nejrůznějších délek, mládí, krása, srdce, nevinnost, teplo rodinného krbu – ale to není trestuhodné. Horší je, když lidé ztrácejí lásku, přátelství, poctivost, čest, svobodu, naději, víru, odvahu, stud nebo také klid, rozvahu, důstojnost, trpělivost, odpovědnost, svědomí, ideály. Ba jsou i tací, co ztratili vztah k práci, fortel, dobré jméno, národní hrdost, ale také postavení, dobré bydlo, šanci ba dokonce humor. To je prostě neomluvitelné. Ale ztratit pár vlídných slov už se tak často nestává a zprávy o ztrátě lajdáctví, ješitnosti, vzteku či marnivosti jsou známy leda z pohádek.

„Nic naplat, musím se na ten svět podívat zblízka, povzdechl si Pánbůh. „Na tu dálku už mi oči neslouží a na zpravodaje není spolehnutí.“ A tak oblékl džíny a lesklou bundu, obul kecky, plnovous pokosil na centimetrové strniště a šel.

Chodil po městech i samotách, prošel pouště a pralesy, viděl Eiffelovku i neméně zajímavou stavbu na Borech, podivoval se Neapoli i Jižnímu Městu, procházel se Královskou cestou a Zlatnickým nábřežím, prohlédl si Chrám svatého Víta i Moulin Rouge. A když už ho moc bolely nohy, zastavil se ve Slušovicích na kafe a přemýšlel, kam až to s tím vyhnáním z ráje s lidmi došlo.

Tak Lotovu ženu – budíž jí hříchy odpuštěny – si lehce jodidovanou sypou do polívky, s babylonskou havárií se už jakžtakž vyrovnali, na ztráty klobouků, paraplat a portmonek si zřídili zvláštní službu, jenom ty ztráty svého lepšího já ne a ne nějak zvládnout.

„Koukám, že máte ňáký starosti, mladej,“ povídal děda od sousedního stolu, sfoukl pěnu a zhluboka se napil.

A když mu Pánbůh svěři svoje trápení, děda ho plácl po zádech a dodal: „No to je vidět, že jste zdaleka. Tohle my už máme dávno vyřešený. Zajděte si k nám do Kvatra a tam hned v přízemí takhle vpravo najdete, co hledáte. Tam je na tyhle ztracený a nalezený případy burza, určitě budete spokojenej.“ Dopil pivo, a byl pryč.

Pánbůh se vydal do obchodního domu a skutečně, jak to ten dědek povídal. Usměvavé prodavačky, milí prodavači, lidí jako směrnic a jen to bzučelo.

„Že jste ztratil bydlo? Tak zatím se nenašlo, ale byl by tu kousek poctivosti v práci, zbytek fortelu a balíček odpovědnosti. A ještě přidáme trochu trpělivosti. Tak další prosím.“ „Krásu a mládí? Tak to se už bohužel nenajde, ale můžeme nabídnout směs laskavosti, rozvahy a porozumění, prvotřídní materiál. Zaručeně budete spokojená, milostivá.“

„Nevinnost říkáte, slečno. Ta se nenašla, ale zkuste to s teplem domova, trochu lásky a ještě přidáme sáček ohleduplnosti. A kdyby váš známý náhodou ztratil svobodu, ať to užívá taky.“

„Naději, pane, tak tu nám přinese málokdo. Tu si každý hlídá. Ale měli bychom pro vás špetku šance a ještě je tu nějaký čas, právě včera někdo ztratil tři roky, a k tomu pár ideálů a kousek víry. Ale pozor, nestavte to do průvanu, je to choulostivé zboží.“

A tak to šlo, radost poslouchat. Pánbůh chvíli ten mumraj pozoroval a pak se potichoučku vrátil domů. Na nebesa.

„Snad mě ti lidé už ani nepotřebují,“ broukal si, když se pomalu převlékal do košile a pomýšlel na zasloužený odpočinek.

Ale že chvilka zdřímnutí v boží věčnosti vydá za hezkých pár pátků v lidské dočasnosti, zrovna jako by v tu chvíli začal nebeský fax vyťukávat mimořádné hlášení:

„Srdce Evropy je v rekonvalescenci a kluci Svatoplukovi jen jsou chvíli bez dozoru, už se perou o píseček a dělají rámus, že je to na infarkt. Polepšovna je kazila a jestli nepřestanou, přijdou o kamarády a nikdo jim nepůjčí ani tucet kuliček na cvrnkačku. Konec hlášení. – Středoevropský zpravodaj Božího Oka.“

Milý Pánbůh z toho posmutněl, přestal přemýšlet o zaslouženém odpočinku a vrátil se do činné služby. Jen si povzdech:

„Taková mrňavá rodinka – a kolik starostí už mi nadělala!“

„A ještě nadělá,“ ozval se hlas odněkud zdaleka. Tak zdaleka, že ani vševědoucí Pánbůh si nebyl jist, kdo je oním prorokem.