Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako třicátý druhý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Uspořádal Miroslav Vejlupek. Vydání první. Na Internet uvedeno 7. dubna 2006.
© Zdeněk Janík, Hana Gerzanicová, Eva Hauserová, Marie Hořínková, Marta Zbyslava Gärtnerová, Jan Míka, Lubomír Macháček, Richard Sobotka, Lubomír Man, Božena Klímová, Helena Christen, Břetislav Olšer, Ilona Borská
I
Zdeněk Janík / Písek v mých snech
Hana Gerzanicová / Květ má svůj svět
Eva Hauserová / Proč vymíráme? – Hranice – O mužské a ženské přirozenosti
Marie Hořínková / Výskyt alternativního světa a jeho tajemství – Aurakarie
Marta Zbyslava Gärtnerová / Tyhle zběsilosti
II
Jan Míka / Hořký osud básníka
Lubomír Macháček / Ptáčata
Richard Sobotka / Transparent – Telefon
Lubomír Man / Jak zase dýchat kouzlo kluka
Božena Klímová / Laskavý neřád – Pan učitel je muž
Helena Christen / Na zkušené – Podpatek
III
Břetislav Olšer / Krev pod obojí
Ilona Borská / Odcizený domov
Občas se mi zdávají o Písku zvláštní sny a s přibývajícími léty stále nostalgičtější.
Přijíždím v nich do města svého mládí starou parní lokomotivou, ohlašovanou neméně starobylým zvukovým zařízením, kterému se říkávalo „číňan“. Nestojí tu ještě autobusové nádraží, leda taxíky pana Milce a Kohlíčka, nemocnice má teprve tři pavilóny a márnici, podřízené pevné ruce pana primáře a starosty města Václava Šťastného, po průmyslovce není ještě ani potuchy, na starobylém gymnáziu je místo dnešní tělocvičny pořád ještě barokní kaple, kam jsme chodívali šlapat měchy u varhan. Pošta se starobylým schodištěm je tu jen jedna bez svých čtyř dalších pozdějších sester, trať na Tábor lemuje stará, krásná třešňovka a za ní stojí dávno už stržená Trhalova pila. Všude kolem jsou jenom pole a louky. Nové domy v Logrech, kde jsem skládal v romantické roklině jako kluk skautský slib, ještě nestojí, v hotelu Amerika a dole ve městě u Dvořáčka s Alšovými sgrafity bydlí studenti z celého světa z proslulé Ševčíkovy houslové školy. Starý krejčí Mann s cvikrem na nose a rovný, jako by právě spolkl svůj krejčovský metr, spěchá do své záhadné vily Meliny, kde mi jednou nabízel krev z Krvecucka, z níž se vyklubala obyčejná malinová marmeláda, a kde se ještě dlouho po Křižíkovi svítilo petrolejem. Na místě prodejny pletařského průmyslu nedaleko morového sloupu hraje U zlatého kola dědeček s panem řídícím Lejskem, krejčím Jarešem a lékárníkem Tocauerem mariáš a nás rozdychtěné studentíky tu učí taneční mistr Mudroch s svou krásnou paní prvním krůčkům společenského tance včetně nejposlednějších výkřiků tehdejšího tanečního repertoáru. Jindy se jdu vykoupat na starou plovárnu na Ostrově, ke Smetákům nebo až na Vápenici. Netáhne se tu ještě parovodní potrubí z teplárny a nestojí tu ani Zimní, ani Plavecký stadion, ale je tu jen starý hřbitov a hroby píseckých velikánů, než byl proměněn v pietní park. Na nábřeží bydlí truhlář Jícha a z jeho domku vedou schůdky rovnou až do řeky a romantická Portyč připomíná svou chudou italskou kmotru, po níž dostala jméno. A Svatý Václav končí hned kousek za starobylým kostelíkem. Písek mých nostalgických snů má všeho všudy něco kolem osmnácti tisíc obyvatel a je městem studentů a penzistů.
Jindy se mi naopak zdá, že je už malým velkoměstem. Jezdí tu tramvaje, je tu vysoká škola a hvězdárna a vedle starých uliček široké třídy. A z nového aerodromu u Purkratic se dá létat do celého světa. Hned si přitom vzpomenu, jak jsem tu viděl ještě před lety ze starého sportovního letadla za pouhých dvacet korun Písek poprvé a naposled z ptačí perspektivy. Chudák maminka přivázala tenkrát na dlouhou tyč bílý kapesník, abychom ji dobře před domem poznali, a nám se to tenkrát opravdu povedlo. Mnohé z toho, o čem se mi takhle občas zdává, je navždy dávno pryč, anebo se naopak stalo mezitím skutkem. Jak už to však v životě bývá, mám z některých novinek stále menší radost. Něco se mi líbí, třeba pestrobarevné a architektonicky zajímavé domy u řeky, stejně jako obchvaty města, velké panoramatické kino, nová rozhledna na Vyhlídkách i moderní kaple na Hradišti. Jen bez nočních klubů a sex-shopů bych se docela dobře obešel. I když … už za Ratkina to bývalo na Ptáčkovně a Na vinici podobné, jenže ne tak vyzývavé a s reklamou.
Jsem pokaždé rád, když se mi o Písku zdá a ze všech snů mám čím dál tím raději právě ty nostalgické.
O Písku mého mládí.
Spěchala do práce. U kamenného plotu ve škvíře mezi dlažbou ji vždy pozdravily modré kvítečky. Byla nemile překvapena, že zmizely. Plot byl natřen odshora až dolů a vše, co rostlo kolem, bylo odstraněno. A tak byla pryč i modrá očka kvítků, která ji vždy vítala na cestě do nového dne. Zbyla jen šedivá dlažba a také celý den nějak zešedivěl.
Taková malá, drobná, nepatrná kytička ve skulině mezi kameny – málokdo si jí asi povšimnul. Ji však vždy potěšila, již svojí barvou. Vytrhli ji, zahodili, není k ničemu… Ale vždyť i ten květ má svůj svět, modré oči hleděly na mravence, mušky kolem. Kdo se ale o ten její svět zajímal?!
Je to jako s lidmi, uvažovala dál po cestě. Nějaký obyčejný člověk, nějaký cizinec – co s ním? Velcí a mocní jej zničí bez zamyšlení. Ale ti drobní také mají svůj život, zájmy, radosti… Kdyby tu kytku zasadili třeba do květináče za okno, možná by ji kdekdo obdivoval pro její azurové květy.
Spěchala ulicemi. Bylo to v době, kdy byla uklízečkou v nemocnici. Neruda napsal: „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád.“ Ona sice vším ráda nebyla, ale co všechno v životě nedělala! Právě teď byla uklízečkou – na té dolní škále životní symfonie. Naštěstí však stihla vlak, nemocnice byla na druhém konci Sydney.
Den jako jiný! Když umyla chodby, uklidila kanceláře, čekalo na ni čištění stříbrného nádobí v kuchyni. Pracovala na privátním oddělení. Právě vzala mop, aby utřela podlahu, když se strhl velký povyk. Ošetřovatelky pobíhaly sem a tam.
„Co se stalo?“ osmělila se.
„Jeden pacient nadává, něco se mu nelíbí, ale my mu nerozumíme. mluví francouzsky.“
„Umím francouzsky.“
„Vy umíte?“
„Jistěže. Kde je?“
S mopem v ruce šla za sestřičkou. Žádné těžké onemocnění, jen vyvrknutý kotník. Rozčileně se na ně díval.
„Dobrý den, jaký máte problém?“
Uklidnil se, když slyšel svůj jazyk.
„Řekněte jim, že tohle nemůžu jíst. Chci pořádné jídlo!“
„Pane, anglická kuchyně je trochu jiná, ale těch pár dní to přece vydržíte,“ domlouvala mu. Ještě si vyměnili pár slov, když zase s mopem odešla ke své práci.
Tato příhoda ale byla zlomem v jejím životě. Není přece jen služkou, nějaký ztracený „nikdo“ v Austrálii, studovala. Představila si své rodiče, příbuzné, rodnou Plzeň. Ne, postaví se na nohy! Nebude jen „nějakým“ přistěhovalcem.
Nic ji od tohoto předsevzetí neodradilo. Ani početná rodina, existenční problémy, žádné překážky.
Začala psát anglické básně. Vracely se zpět sedm let – s poznámkami, že myslí ještě evropsky, ne anglicky. Nevzdala se. Po sedmi letech se jednou její báseň objevila v novinách. Titul byl „Love“ – láska. Byl to její první krok vpřed.
Začala studovat. Po nocích, při velké rodině a již v plném učitelském zaměstnání.
„Tenhle univerzitní diplom – to bude asi jako u nás maturita,“ znělo jednou ocenění českého školství. Tak bude mít diplom i australský!
Možná, že všechno začalo u té modré kytičky u plotu, kterou vytrhli, že byla jen plevel. Nechtěla se stát v Austrálii jen nějakým plevelem, nechtěla to udělat ani svým rodičům, svému národu, své Plzni. Snad nebýt právě toho, že v tom městě vyrostla, nebyla by to možná ani zvládla…
Poslední dobou si politikové, učenci a různí analytikové marně lámou hlavy s tím, proč Češi vymírají: jak je možné, že náš národ neprojevuje dost chuti ani k prosté reprodukci, třebaže má poměrně příznivé podmínky, aspoň ve srování třeba s africkými státy, kde ženy rodí jak o život? Proč je to podobné i v okolních státech? Jak z toho ven, jak přimět ženy, aby rodily v průměru aspoň 2,1 dítěte, což je nutné k udržení početního stavu populace?
Myslím, že místo různých úvah o vzrůstající síle konzumerismu a sobectví, nebo o ztrátě rodinných hodnot a rozpadu rodiny, způsobených zlými ateisty, je užitečné se podívat, jak žijí skutečné, konkrétní ženy, popřípadě se jich zeptat, proč odkládají své mateřství na později a omezují se na jedno dítě. Sama jsem snila o třech dětech, ale zůstala jsem u dvou – ovšem to bylo před dvaceti lety. Dnes bych volila jedno, a to v mnohem pozdějším věku, s rizikem, že nebudu mít žádné. Proč?
Jistě ne proto, že větší počet dětí znamená omezení životního standardu, nebo aspoň ne v první řadě proto. Hlavním důvodem je skutečnost, že mateřství ženě znemožní jiné způsoby seberealizace. Naprostá většina lidí, žen i mužů, potřebuje ke šťastnému a harmonickému životu nějakým způsobem kombinovat rodinu s prací, nebo řekněme s osobním růstem, kariérou, nějakou zajímavou činností – nazvěte si to jak chcete. Současné uspořádání společnosti tomu ale nepřeje. Každý jedinec je tlačený k co nejvyšším výkonům, zisku, kompetitivitě – tak získá mnohem větší prestiž, než když se věnuje rodině. Tohle byla původně mužská hra, ale dnešní mladé ženy na ni přistoupily také a nelze se jim divit. Vychovat tři děti – pokud nejste tak výjimečná osobnost jako třeba Hana Marvanová – vám s velkou pravděpodobností zabrání v profesním rozvoji; ztratíte kontakt se svým oborem a do práce vás hned tak někdo nevezme, dokonce ani když slevíte a budete shánět méně náročné místo. Jenže naprostá většina žen není stavěná na celoživotní roli domácí puťky. Není to přirozené – ani samičky šimpanzů, což jsou živočichové člověku nejbližší, nezůstávají s mláďaty někde zavřené, ale podnikají výpravy za obživou úplně stejně jako jejich ostatní kolegové z tlupy.
Samozřejmě mateřství je také forma seberealizace a mohla byste se svým výkonem právem pyšnit, ale málokdo na to uslyší – typický je názor Miroslava Macka, který označil matky samoživitelky za parazity společnosti. Pokud nemáte dostatečně majetného manžela, který vám bude vaše mateřské hobby financovat, musíte se tedy připravit na ponižující zkušenosti.
Ale jak z toho ven? Podívejme se na Francii, kde je poměrně vysoká porodnost. Stát zde poskytuje matkám tří nebo čtyř dětí plat srovnatelný s platy v jiných oborech. Tím získá mateřství na prestiži jako profese, což dává z ekonomického hlediska smysl – jde přece o produkci budoucích pracovníků nutných pro chod hospodářství. Pro ženy samotné je ovšem nejdůležitější, že se nemohou propadnout mezi sociální případy a udrží si lidskou důstojnost.
Můžete namítnout, že na tohle náš stát prostě nemá. Dobrá, tak tu máme ještě Skandinávii, jejíž porodnost nám také může být vzorem. Velká část lidí se tu neobtěžuje s uzavíráním manželství, ale přesto mají hodně dětí. Jak to funguje? Myšlence rodiny a otcovství jsou nakloněni také muži, což je velice důležité. Stát je podporuje tím, že jim po narození potomka poskytne několik týdnů otcovské dovolené. To přece není tak velká investice! Do politických funkcí se díky kvótám dostala skoro polovina žen, což znamená, že rozhodování ve veřejném životě se děje v zájmu žen a rodin daleko víc než u nás. Ale i v našich podmínkách bychom mohli třeba podpořit zaměstnavatele ochotné poskytovat částečné úvazky matkám i otcům malých dětí, flexibilní pracovní dobu, práci doma a tak dále. Zkrátka ty, kteří by vyšli vstříc přirozené lidské potřebě kombinovat rodinu s prací tak, abychom už nemuseli tyto oblasti striktně oddělovat. Větší vtažení mužů do rodin by navíc způsobilo, že bychom přestali chápat kariéru jako něco prestižnějšího než rodičovství.
Pokud se to nezačne dít, ženy svou tichou, ale důraznou stávku hned tak neskončí.
Hranice na západě a jihu Čech jsou temné, podezřelé, obklopené mnohakilometrovými pásmy, kam je zakázaný vstup. Pohraničníci, psi. Ve slabikářích se dočítáme o těžké práci pohraničníků, kteří bdí ostražitě na našich hranicích, aby přes ně nepronikl žádný narušitel. Diverzant, kontrarevolucionář, plíživá kontrarevoluce, nepřátelé lidově demokratického zřízení, ztroskotanci, kteří nechtějí vidět úspěchy reálného socialismu. Ti všichni číhají na druhé straně hranic.
(Rok 1975 nebo 76, nebo kterýkoli ze sousedních letopočtů. Je to jedno. Ach jo, proč proč proč jsem se nedokázala uchýlit mezi nějaký zajímavý lidi, do undergroundu, proč jsem se bála, co řeknou lidi, že mě odsoudí, že mě posoudí, že mě neprokádrujou, děsila jsem se, brala ohledy, krčila jsem se, abych neztratila nějakou tu normální možnost, normální budoucnost, abych dostudovala, abych dostala zaměstnání, abych vlastnila cestovní pas, i když se na něj nedalo cestovat… Nene, kdybych v undergroundu prstíček omočila, měla bych nadosmrti černý znamení, třeba bych se pak už nevydrápala mezi ty normální, hu, radši budu hodná holka…)
A teď: Jak se hranice jeví pouhému oku.
Hraniční přejezdy: strážní věže, zorané pásmo půdy mezi ostnatými dráty. Koncentrák. Pocit úzkosti, když se člověk přes ně vrací dovnitř: tak, a spadla klec. Zaklapnutá past. Propadnout panice, hledat únikový otvor, bušit pěstmi. Řvát. (Tísnivý pocit, že je člověk uvnitř, nemůžeš z toho utéct, nemůžeš tomu uniknout, buď hodná holka a v tom bude tvoje ochrana, nikdo si tě nevšimne a nikdo tě nepostřehne, nevyloví tě, nezavře tě, buď normální, buď proboha normální, no tak se aspoň VYDÁVEJ za normální osobu a postupně se to třeba poddá, přece nechceš přijít o životní perspektivu, proboha buď normální, studovat, pracovat, mít dětičky, proboha buď normální, všechno okolo bude potom taky normální a kde bude jakej problém?)
Perspektiva: zapomenout na ulice západních měst, který jsi zahlídla v roce 1969, plný barev, květin, lákavých výkladních skříní, usmívajících se lidí. Zapomenout hlavně na samotný ty lidi – sebevědomý, otevřený, slušný a laskavý. Neotrávený a nezdeptaný.
Ale obrazy v mozku rychle vybledávají. Zaprášený, šedivý pražský ulice, kamarádi, spolužáci a rodiče, ano, sem patřím, všichni TO vědí taky a chovají se podle toho.
„PRAVDA? Hahaha, co je to za pitomost, pravda, já znám Pravdy nejmíň tři, Moskevskou Pravdu a Komsomolskou Pravdu a… a třeba Jihočeskou Pravdu. Žádná jedna pravda není, tak o tom nežvaňte, furt. Nad ničím nefilozofovat, to je nejjistější.“
Ne že bychom se báli, nebo že bychom se cítili utlačení. To by našim uším znělo směšně. Ne. My jsme prostě jen POCHOPILI. Pochopte, soudruzi, tak to chodí. Tak se to musí. Vlastně se máme docela dobře. Poláci, ti se mají hůř. To je proto, že pořád žvaněj o svobodě a nepracujou. My chceme svoje vepřový.
Chodím s jedním klukem, co nenávidí komunisty. Sám sobě přezdívá Harry, protože to zní americky a on zbožňuje Američany. Sedíme na lavičce na Staromáku, pod sochou Jana Husa, na kterou tenkrát nikoho nenapadlo lézt (zasáhli by příslušníci VB), kolem spěchají zachmuření Pražáci a sem tam nějaký ten podivný, strakatě oblečený, hlučný turista. Harry mi šeptá, že odsud musí utéct, za každou cenu musí, odpovídám mu, že tady nemůžu dýchat, že se tady dusím – ale současně mě napadá, že to není úplně pravda, protože úplná pravda zní: už jsem přestala dýchat plícemi. Narostly mi žábry a můžu tady dýchat docela dobře. Nevím, jestli bych se dokázala nadechnout, kdyby mě z tohohle bahnitýho rybníka vytáhli na čistý vzduch. Třeba bych lekla jako ryba.
Chce odsud utéct, ale sebrali mu pas, chystali se ven s kamarádama a někdo něco vykecal, musí se nechat okamžitě zaměstnat, jakoukoli práci, skončil studia a teď by byl příživník, tak musí vzít cokoli, ztrácím už přehled, co mu vlastně hrozí a čím se provinil, unavuje mě to a jsem nejistá. Stojí to všechno nervování za to?
Já jsem člověk z jinýho soudku. Jedu s rodiči v létě do Itálie, heč!
Návod, jak se jezdí na západ.
Tak především slovo západ skoro neexistuje. Můžete na něj klidně zapomenout, je to příjemnější. Jednou jsem v nějaké satirické povídce četla větu, že se někdo rozhlédl na VŠECHNY TŘI SVĚTOVÉ STRANY, což mi přišlo geniální – ano, tady jsme skutečně měli jen tři světové strany: sever, jih a východ. Musíte si buď koupit zájezd s jedinou naší cestovní kanceláří, s Čedokem, ale zájezdů na západ je málo a lidi na ně stojí ve frontě třeba několik dní a nocí, když se na jaře začnou v Čedoku prodávat. Anebo musíte mít v Čedoku protekci.
Nebo můžete jet sami, ale k tomu potřebujete devizový příslib. Na ten máte teoreticky právo každé tři roky, ale ve skutečnosti vám ho banka prostě nikdy nedá, protože na to nejsou, soudruzi, peníze. Člověk musí mít známé v bance.
Můj otec se vypravil za ředitelem banky a řekl mu, že devizový příslib nikdy nedostal (nebo asi dvacet let ne) a že má zásluhy o socialistickou vědu. Ředitel se toho zalekl a příslib přiklepl.
Když jste měli devizový příslib, museli jste stát dlouhé fronty na policii na výjezdní doložku (jen pro prokádrované), pak v bance na valuty, pak jste museli odevzdat vojenskou knížku (muži), jo a na pracovišti vám to museli schválit (razítka, obíhání lidí, nervy, závist ostatních, podezření, jak to, že jedete právě vy, nemáte snad styky s tajnou policií?), protože kdybyste utekli, tak by za to někdo byl odpovědný, že vás pustil…
Nakonec jste byli tak vyčerpaní, že jste sami sobě přísahali, že už nikdy v životě ven nepojedete.
Bylo mi třiadvacet a za normálních okolností bych s rodiči už nikam nejela, ale Itálie! Tam samozřejmě jo. Spali jsme ve stanu a rodiče strašně chrápali. A během dne opakovali úplně stejné hlášky desetkrát, dvacetkrát nebo ještě víckrát.
V autokempu u Říma jsem potkala Pokrokovou Bavoračku a pak jsme si psaly. Měla velké plány, že pojede pomáhat do rozvojových zemí, ale pak se rozhodla zůstat v Mnichově. Snažila se vytvořit ze skupiny studentů, se kterými bydlela v jednom bytě, komunu – nejen sdílené bydlení, ale taky sdílené ideály, problémy… prostě stmelit kolektiv, jak se tady u nás tehdy říkalo, když se někde na pracovišti uspořádala oslava nebo zájezd.
Stmelování kolektivu! Nástěnky s rudým krepovým papírem, hesla velkými žlutými písmeny: ZÁVĚRY PATNÁCTÉHO SJEZDU KSČ SPLNÍME! (Nikdo netušil, jaké závěry to jsou. No, asi nějaké zvyšování, zkvalitňování a překonávání. A asi taky stmelování kolektivu.)
Tu její komunu ale stmelit nešlo. Každý se nakonec staral o sebe.
Žíznila jsem po nějakých informacích, co se děje v kultuře venku (nevěděla jsem, co mám přesně chtít, kdybych to byla tušila, tak asi postmodernismus, punkové hnutí a tak), ale když Pokroková Bavoračka přijela do Československa, přivezla mi jako dárek Marxův kapitál provedený jako obrázkový comics a dvě knížky o feminismu.
Strašně mě to zklamalo.
Pak jela na rok do USA a psala mi dopisy, které mohly rovnou vyjít v Rudém Právu: o bezdomovcích, špatném lékařském pojištění, nezaměstnanosti nebo o nekonzistentních politických názorech Američanů, kteří jsou manipulovaní masmédii.
Když jsem se do USA dostala v devadesátých letech, měla jsem úplně jiné dojmy – zářivě hedonističtí, sebevědomí lidé, kteří mi přišli trochu dětinští, ale hrozně šťastní, kteří nekouřli, sportovali, jedli zdravě a byli hrdí na své pracovní výsledky a dovednosti. V Americe je do vzduchu přimíchaná nějaká euforická droga. A všude máte strašně obrovský prostory k rozletu!
(Na druhý straně, když Harry snil o Americe, představoval si něco úplně jinýho. Čestný kovboje, rovný chlapy a tak.)
Pokroková Bavoračka mě naučila o hranicích něco dalšího.
Když s někým mluvíte, vždycky tam ta hranice je.
Ale někdy na sebe vzájemně přes tu hranici vidíte a taky slyšíte, co ten druhý říká.
Jindy ne.
Harry je pořád na obzoru. Nemůže se se mnou sejít, je to nebezpečné. Romantika jako z westernů. Vytrvej a důvěřuj mi. Věř, věř. Ale já jsem už nechápala, čemu bych měla věřit.
Otrávilo mě to a unavilo.
Večer jsem šla s kamarádkami do hospdoy. Seznámily jsme se s nějakými konzervatoristy a procházeli jsme se v noci po Hradčanech. Jeden konzervatorista, ten, který si mě zjevně vybral, takový senzitivní hoch, se díval na světélkující zvlněnou pražskou krajinu pod námi a řekl dojatě: „Ty svině emigranti! No řekni, jak můžou tohle opustit?„
Praha v květnu voní, závěje bílých a růžových květů, ovocné sady, červené střechy a komíny a věžičky, vlahý dech domova, který nekřičí, nerozkazuje, nevnucuje se, jen na vás tiše čeká.
(Vždycky jsem měla pocit, že svět je jedna velká groteska. A nikdy jsem necítila ani špetku vlastenectví.)
„Hm,“ řekla jsem.
Ven, ven!
Nahlížíme klíčovou dírkou.
Jeden kamarád byl poprvé venku, jen kousek v Rakousku. Nemůže se vzpamatovat: „Tam je tolik krásnejch aut! Hned bych zmizel za kopečkama, nemít rodinu!“
A s druhým stejným mladým mužem sedí u piva a povídají si, jak je deptají manželky, a jsou tak melancholicky vyrovnaní a uklidnění. Majitelé trabantů. Ujel nám vlak, říkají. Ujel nám vlak do třetího rozměru, my se tady placatíme v tom dvojrozměrným světě a koukáme, jak to pívo pění, a… no, aspoň v tom nejsme sami. Jsme v tom všichni, kamarádi. Jsem v tom všichni, soudruzi.
Hranice. Zeď. Východoněmečtí redaktoři měli nařízeno vyškrtávat ze všech textů před otištěním slovo ZEĎ, protože to mohla být politická narážka na tu berlínskou.
Museli ho nahrazovat slovem STĚNA.
Lennonova stěna na Malé Straně. Ty mladý lidi – strašně mladý – uctívali Lennona a skoro jako by se k němu modlili a nosili tam svíčičky a psali na tu zeď.
Vždycky je rozehnali a zeď zabílili.
Hranice. Co ve mně zůstalo dodnes: POCIT ZE SVOBODY: Nemusíš se furt proti něčemu bránit! Můžeš se: radovat… hopsat… vymejšlet si… Jenomže ono to nejde. Omezený hranice už ve mně zůstaly.
Jako by se mi pořád lepila vazelína na nohy.
Často slyšíme povzdech, že ženy by přese všechnu emancipaci měly zůstat ženami, anebo i stesky z opačné strany, že muži už taky nejsou to, co bývali. Býváme kárány (i káráni) za to, že se nechováme dost žensky či mužsky, že dost pilně neplníme svou přirozenou, odvěkou roli. V pozadí toho všeho bývá pevné, i když tak trochu mlhavé přesvědčení, že přece existuje nějaká norma, pravzor, ideál ženy či muže – daný od Stvořitele či od Matky Přírody – a na této normě se přece všichni rozumní lidé musí shodnout.
Tak tohle samozřejmě nevychází, protože představ o ženskosti a mužnosti je možná tolik jako nás lidí. Přesto ale můžeme najít jistou oporu ve vědeckém oboru zvaném evoluční psychologie. Ta se totiž pídí po tom, jaké chování je ve všech lidských kulturách – od přírodních kmenů po naši takzvaně civilizovanou společnost – stejné, a pokud je stejné, jakou to asi může mít příčinu. Tady už přicházejí ke slovu hypotézy a spekulace, protože na lidech přirozeně nemůžete dělat experimenty, pokud nejste zrovna doktor Mengele. Tyto hypotézy a spekulace vesměs vycházejí z otázky, co by pro muže a pro ženy mohlo být evolučně výhodné, to znamená jakými taktikami by mohli co nejvíc rozšířit své geny do budoucích generací. No a tyhle taktiky se u žen a mužů liší.
Podívejme se na ně blíž – možná vám něco bude připadat přitažené za vlasy nebo úplně nepravdivé, ale přece jen je to určitý základ k úvahám, co dala mužům a ženám do vínku příroda.
Krásné ženy a silní muži
Člověk je mezi všemi živočichy unikátní tím, že jeho mláďata vyžadují nesmírně dlouhou a náročnou péči. Pokud by matka zůstala na péči o děti sama, mohlo by být jejich přežití ohroženo. Podíváme-li se na nejrůznější lidské kultury celého světa, vidíme, že matky se těší podpoře svého příbuzenstva. Člověk má tendenci žít v párech (často také v polygamii, kdy má muž více manželek, a vzácně v polyandrii, kdy má žena zase více mužů), a tak je jedině logické, že nejbližší osobou, která se na péči o děti podílí, je jejich otec. Samozřejmě že jeho podíl péče spočívá spíše ve hmotném zabezpečení a ochraně rodiny, i když někteří tatínkové, třeba v kmenech afrických lovců a sběračů, si nadšeně hrají s malými dětmi, chovají je a hlídají.
A teď si povšimněte, o kolik víc investuje do dítěte matka než otec: pokud chce, aby dítě přežilo, musí prodělat nejen těhotenství a porod, ale dítě pak kojit, nosit a opečovávat, dokud se nepostaví na vlastní nohy. Otec může investovat velice málo – nic víc než sexuální styk – a i tak má naději, že dítě přežije.
Z toho plyne odlišná strategie toho, jak si muži a ženy vybírají partnery: muži chtějí, aby jejich nevěsta byla mladá a hezká, což jinými slovy znamená, že má být plodná a v dobré fyzické kondici. To ostatní je vedlejší. Ženy naopak chtějí dobře zajištěného a úspěšného ženicha, může to být klidně i zralý muž, hlavně že je bude podporovat.
Podle průzkumů to tak ve většině dnešních lidských kultur doopravdy vypadá. Pokud bychom tohle všechno doopravdy měli „v genech“, pak by bylo docela logické, že na ženách je a bude nejdůležitější a nejvíce oceňovaná krása a mládí, zatímco na mužích naopak bohatství, vzdělání, postavení, prestiž, alespoň do té doby, než se naše geny nějakým způsobem změní, což může trvat dlouhá tisíciletí. Pak bychom se ovšem marně rozčilovali nad tím, že v reklamách, filmech a vůbec všude, kam se podíváme, neustále převažují poloodhalené mladé krasavice, a na druhé straně zralí muži nejlepšího věku v oblecích s kravatami. A že v parlamentu, ve vládě a v managementu nejrůznějších podniků stále převládají muži.
Jak je to s nevěrou?
Všichni z vlastní zkušenosti víme, že v sexuální promiskuitě a nevěře se ženám a mužům měří dvojím metrem. Mužům se promíjí daleko víc, a nejen promíjí – dokonce jsou oceňováni, jací jsou borci! A to je naše doba poměrně velmi liberální, v historii byly tyto rozdíly daleko ostřejší. I tohle ale má svůj biologický důvod.
Otcové rodin po celém světě totiž podstupují velké riziko, že budou podporovat a živit kukaččí mládě – dítě jiného muže. Podle statistik je i u nás podíl dětí, které mají jiného otce než toho oficiálního, asi deset procent. No a protože v historii neexistovaly testy na zjištění otcovství, museli se muži uchylovat k různým více či méně drastickým opatřením, jak si zajistit věrnost manželek: nejhorší je určitě ženská obřízka, následuje zahalování žen, jejich zavírání v domě a na skrytých dvorcích plus ukamenovávání nevěrnic pro výstrahu, zatímco v našich zemích plnila tuto úlohu hlavně pravidla mravnosti, přísně zapovídající ženám jakýkoli poklesek.
Evoluční psychologové původně soudili, že nevěra muže je přirozená – každý muž je přece rozsévač a není důvod, proč by měl propást možnost rozšířit co nejvíc své geny – zatímco nevěra ženy je něco nelogického, čím by byla žena jedině sama proti sobě. Jenomže ono to tak není, ženy se dávají strhnout k nevěře stejně snadno jako muži. Proč to ale příroda tak zařídila? To řeší především hypotéza soutěžení spermatu: ženy, které měly více sexuálních partnerů, měly také větší pravděpodobnost otěhotnění, pokud měl třeba jejich právoplatný manžel „líné“, nepohyblivé nebo jinak defektní spermie. Další možný důvod: evolučně je pro ženu výhodnější mít děti s více partnery, nikoli jen s jedním, protože jejich vlastnosti se budou víc lišit a je tedy větší naděje, že některé dítě při změně životních podmínek, nějaké epidemii a podobně přežije. A konečně nejpravděpodobnější důvod, který vidíme i dnes v kmenech některých jihoamerických Indiánů: tito lidé věří, že na dítěti se podílejí všichni muži, kteří mají s matkou styk během těhotenství a pomáhají miminko postupně „dopékat“. Když některá tamní žena otěhotní, honem se snaží svést ty nejlepší lovce kmene. Dobře ví, že pak budou její dítě podporovat a nosit mu maso. U těch krvežíznivějších kmenů se navíc stává, že muži jedné skupiny přepadnou druhou vesnici, povraždí dospělé bojovníky i chlapce a ženy a dívky si přivlastní. Pokud ale některá žena spala s vítězným bojovníkem, ušetří i její chlapečky, protože si nemůže být jistý, zda není jejich otcem. Můžeme předpokládat, že to v drsném pravěku chodilo právě takhle.
O důležitosti babiček
Vědci si už delší dobu lámou hlavu otázkou, proč u žen vzniklo období menopauzy. Není to jen tak samo sebou, protože třeba samice lidoopů jsou plodné do vysokého věku, i když méně, stejně jako samci a muži. Menopauza tedy musela mít nějakou evoluční výhodu. Dovedeme si snadno představit, že ženy, které rodily až do stáří, už stejně nedokázaly odchovat své pozdní potomky. Naproti tomu ty, které už nerodily a místo toho se realizovaly v roli starostlivých babiček, úspěšně rozšířily své geny prostřednictvím svých dcer a vnuček. A tady nastává zajímavé překvapení – poslední výzkumy ukazují, že babičky byly možná pro přežití dětí důležitější než jejich otcové!
V kmenech lovců a sběračů totiž často tvoří základ potravy to, co ženy nasbírají, někdy to je až osmdesát procent obživy, a maso ulovené muži představuje spíš vítané zpestření. Navíc muži loví kolektivně, takže se nedá říct, že by úspěšnější lovec také lépe krmil svoji rodinu. Naopak muži – lovci v současných kmenech rozdělují maso mezi členy své skupiny tak, aby jim to přineslo co nejvyšší prestiž, zlepšilo jejich status a tím i atraktivitu pro ženské členky skupiny.
Mýtus o muži – lovci utrpěl další ránu archeologickým výzkumem, který ukázal, že pravěcí muži většinou nelovili, ale odháněli od čerstvě zabité zvěře šelmy a zmocňovali se kořisti sami. Navíc zřejmě kořist snědli přímo na místě, mimo tábor žen a dětí. Stál víc nálezů potvrzuje, že podstatnou roli v obživě skupiny hrály „babičky“, které se dlouhými lety praxe ve sběru vypracovaly k nejvyšší výkonnosti a přebytky přenechávaly svým příbuzným.
A konečně se ukázalo, jak ohromnou roli ve vývoji člověka měl vynález vaření, respektive pečení: zvětšení lidského mozku a současné zmenšení špičáků bylo zřejmě způsobeno právě používáním ohně k úpravě jídla. Lidský mozek je totiž neobyčejně energeticky náročné zařízení a vařená strava je daleko kaloricky hodnotnější a snáze stravitelná než strava syrová. (Nebo se velký mozek vyvinul proto, že byl potřeba k zapamatování receptů na všechny lahůdky?) V každém případě mohly i tady hrát velkou roli babičky, ale kdoví, možná že pravěcí muži byli nadšení kuchyňkové.
Každopádně je to trochu jiný pohled na prehistorii lidstva; když ho vezmeme v úvahu, možná se nám už nebude zdát tak důležité, aby žena byla mladá a krásná a muž silný a úspěšný. Možná bude daleko důležitější, aby partneři disponovali nějakou výkonnou babičkou, nebo aby muž uměl vařit.
Z toho plyne poučení…
Zdá se, že opravdu pořádný patriarchát s hromaděním majetku v jednotlivých rodinách nastal až s příchodem zemědělství. Lidem se dařilo stále lépe, začali být opatrnější na svůj majetek, společnost byla strukturovanější a jedinec se těšil menší svobodě, nebo nám to tak alespoň z dnešního pohledu připadá.
Ale když se podíváme na zdánlivě idylické poměry v tlupě lovců a sběračů, můžeme s jistotou konstatovat, že nám příroda dala do vínku tohle: muži i ženy mají sklony k vytváření poměrně – ale jen poměrně – věrných párů, péče o malé děti byla skutečně doménou ženy, ale všichni ostatní jí pomáhali, a k přežití byla velmi důležitá babička – a také dobrý kuchař, pokud se nejednalo o jednu a touž osobu.
A vyhlídky do budoucna? Jen jedna zajímavost na ochutnání: fakt, že pouze ženy kojí, se vbrzku může změnit. Anglický genetik Jared Diamond se domáhá toho, aby i muži kojili, a tvrdí, že by k tomu stačilo pár hormonálních injekcí – konečně prý lidská přirozenost spočívá právě v tom, že dovedeme využít svůj skvělý velký mozek a podobné drobné překážky lidské seberealizace překonat.
K růstu alternativního světa dochází pozvolna, za značných obětí jeho příznivců a za naprostého nepochopení jeho nepřátel. Nepřátelé vlastně nemají co nechápat, protože nejsou pro alternativní svět nastaveni buď svými mozkovými buňkami, nebo čímkoliv jiným, co mozkové buňky nahrazuje.
Příznivci alternativního světa jsou vesměs milí a nenápadní lidé a snaží se nikomu nekřivdit. Jsou rozptýleni všude, většinou však neradi chodí tam, kam chodí všichni ostatní. Jezdí tramvajemi, drží se za ruce, šeptají si samé nepraktické zvěsti, počínaje sluneční soustavou a konče obyčejnou vodou. Někdy mluví o štěstí a zdá se, že jim pro život připadá dost důležité. Možná mají sklon k různým vědám, které vyžadují přemýšlení.
Přemítají, co všechno by se mělo dělat jinak, než se dělá. Vypadají, že jsou nevědomí, ale opak je pravda. Své znalosti světa berou z vlastního pozorování, ne z toho, co jim kdo řekne pod vlivem vlastního já a křičí při tom jako pavián.
Také nosí batůžky, mají rádi přírodu a chovají se ke svému okolí pozorněji než ostatní. Vypadá to, jako by obvyklé starosti se vstáváním, snídaní, prací, nákupy a složenkami řešili nějak jinak. Možná je neřeší vůbec a to je fascinující. Mají svá tajemství, která jim zkrášlují obličeje a je docela jisté, že jim někdo pomáhá.
Pomáhá jim alternativní svět. Je k tomu povolán a čeká na ně. A protože jim alternativní svět radí žít více sami sebou než věcmi, bývají dokonce zdraví. Poznají se podle drobných příznaků i na dálku. Jako by z nich vanulo věčné mládí.
Všichni nemohou žít stejně. Ve stejnosti se ztrácí kreativní duch. Ve skutečnosti není alternativní svět žádná teorie, ani něco, co se odkládá do budoucna, je to přirozený svět, který stále je a je vlastně udržovatelem existence toho hlavního světa, který nabízí různými protichůdnými informacemi a obrázky jako hlučný domovník v nepřehledném domě, v němž se sám nevyzná.
Poznání, že svět žije rozlišováním a ne tím, co se vydává za důležité, je uklidňující.
Čeleď araucariaceae – blahočetovité jehličnany. Do této čeledi patří dva rody a asi 30 odrůd velkých stále zelených stromů. Původem patří hlavně na jižní polokouli, ale rozšířily se i do jihovýchodní Asie. Mnohé z nich jsou důležitým zdrojem dřeva, a v mírném pásmu, tj. v bývalém Hercynském lese (viz Česko) patří ke stromům okrasným a k tomu dost choulostivým. Choulostivým? Jak se to vezme.
Dostala jsem darem malou araukarii. Mohla bych ji vychovat jako vánoční stromek. Hodí se na to. Byl by zvláštní, – řekla jsem si.
„Nezalévejte ji příliš,“ radila známá. Druhá známá řekla :“Potřebuje světlo a vodu!“
Našla jsem mezi tím nějakou vhodnou třetí cestu a araukarie rostla a rostla. V kuchyni. Za osm let vyrostla do jednoho metru a větvě se pořádně rozšířily. Škoda jí v kuchyni, aspoň přes léto ji dám na balkon. Na proskleném balkoně měla dost místa a rostla a rostla. Jistě metr a půl do výšky a metr a půl do šířky.
Jednou ráno na balkoně spadl kus stropu. Rána, jako kdyby se bořil dům. Katastrofa. Nikdy před tím, ani potom to strop neudělal. Spadl přímo na špičku araukarie a asi ve 30 cm ji zlomil. (Že by přírodní síly?) Rozrušilo mne to. Duše se mi zachvěla předzvěstí dalších katastrof.
Telefonovala jsem do Botanické zahrady a naříkavě popisovala co se stalo. Odbornice mi vysvětlovala, že araukárie patří k nejstarším jehličnanům na zeměkouli a že tvořila porost časově před ostatními jehličnany.
Potěšilo mne to, ale má duše se chvěla dál. „ Co s ní mám dělat? Nastavit drátem? To nedokážu.“
„Nechte ji, třeba se vzpamatuje,“ odpověděla botanička. A vzpamatovala se. Rostla dál, trochu pokřiveně, ale rostla.
Léta ubíhala, děti rostly, nábytek se přestavoval, dala jsem araukarii do ložnice, abych lépe viděla, jak je krásná. Hladila jsem ji po dlouhých bočních větvích jako psa.
Rostla. Viděla jsem, že ložnice je pro ni málo. Každý do ní strkal, koncové větvičky se ulamovaly. Musím ji dát do nějaké větší místnosti, ale kde ji vzít?
Telefonovala jsem do zdravotního střediska, tam mají velké okno a pod ním spoustu rostlin.
Ochotná zdravotní sestra mi domluvila odvoz, měla úctu před takovým stromem a na druhý den mělo přijet pro araukarii auto. Na rozloučenou jsem si lehla pod její větve a snila o počátcích země.
Ráno jsem volala do zdravotního střediska, že ji nemohu dát pryč, že ke mně přirostla. Zdravotníci jsou zvyklí na všelijaké lidi. Sestra se ani nedivila, naopak, pochopila to a araukarie stála nade mnou znovu jako živý otazník.
Přišel syn a já jsem mu se zavřenýma očima posadila araukarii do náruče, aby ji odnesl do nedalekého domu služeb pro seniory. Tam se o ni budou starat. Byla pořádně těžká. Ještě půl roku jsem ji chodila do domu služeb z nostalgie postřikovat, dělala jsem louže na zemi (stříkačkou), ale kupodivu to nikomu nevadilo. Všichni araukarii obdivovali.
Konec jejího stěhování byl královský.
Stojí teď v kanceláři ředitelky ústavu, je krásná, a třpytí se fialovými vánočními kuličkami.
“To je úžasné, moje araukarie,“ vydechla jsem.
Ředitelce se zlověstně zablesklo v očích. „Jak to, vaše?“
Vzduchem začaly létat pomyslné sekery boje o teritorium. Šťastně jsem se protáhla jako krokodýl. „To nic, to je historie. První z jehličnanů planety.“
Odborná řeč klidní emoce. Ředitelce zlověstný záblesk z očí zmizel, pomyslné sekery zmizely. Staly se sponkami spásy – totiž na spisy.
„Kam se na ten strom hrabem, „řekla jsem si venku, “stejně je ta araukarie moje.“ Až na ty fialové kuličky se mi úplně podobá.
Slunovrat nejsou vrata vod Slunce, ale klidně by to tak mohlo bejt, protože letošní slunovrat se teda poved. Slunce votevřelo vrata svýho svícení na plný koule, toho si člověk v týhle plynový komoře, kde žiju, hnedka všimne. Zasvítilo jako vo život – helejte, lidi, já se vracím, nebojte se, ještě jsem nevyhaslo.
Přitom jasně že nebazíruju na správnym datumu, jestli to bylo dvacátýho třetího nebo o dva dny pozdějc – včera jsme zkrátka přežili nejdelší noc, a to docela snadno, protože televizní kanály se předháněly vo naši přízeň, a tak jsme cpali chlebíčky a cukroví do břicha a do hlavy kulturu dvacátýho století.
Druhej den jsem měl pocit, že už dokážu pozorovat leda rybičky v akváriu, který ale, bohužel, nevlastním.
Dále pokračuji spisovnou češtinou, neboť mi teď máti dlouhou a odbornou přednáškou vysvětlila, že se to pak po mně blbě čte.
Včera před večeří, k našemu překvapení, tedy mému a ségřinu, prohlásila, že ke štědrovečerní večeři zasedne v teplákách, že tím vyjadřuje svůj postoj, jasně že ne pozitivní, k tomu, jak vypadá, kde žije a co dělá. Svůj slib dodržela a kupodivu nereptala ani ségra, která usedla ke slavnostnímu stolu ve večerních šatech na ramínka.
Mlčka jsme se dali do řízků a bramborového salátu, nějak jsme zapomněli na obvyklý proslov hlavy rodiny, že jako pánubohu děkujeme za všechno, co je na stole. Myslel jsem si, že je to proto, že je toho na stole čím dál míň, ale máti prohlásila, že je to proto, že ji pánbůh naštval a provokativně si při tom prohlášení povytáhla tepláky, co to šlo.
„Čokoláda je droga,“ netečně utrousila ségra a odevzdaně si nacpala nugátem plnou pusu. Máti řekla, že každý jsme nějaký a zapila zmrzlinu pivem. Hrdě jsem prohlásil, že mojí drogou je kytara. Nikdo se nehádal.
Den po Štědrém ségra zdrhla ke druhé polovině rodičovstva a já se uchýlil do svého pokoje ke své kytaře, takže krásy slunovratu šla ven obdivovat jen mátina. Musel jsem pak vyslechnout, ještě než jsem naklusal do práce, neboť jen ta je věčná, že venku potkala psa, který držel v hubě tak velké dřevo, že s tím klackem jako se závorou zatarasil celý chodník, a že to byl asi celník Rousseau, a že u hrobu neznámého miláčka hořely na kmeni břízy plamínky.
Řekl jsem, proboha, to bylo od té tvojí svíčky, ale ona na to, že ne, že by to tak krásně zapálit neuměla, že to bylo sluneční světlo, které přes ty tenké praporky odloupnuté březové kůry zasvítilo, když na hrob neznámého miláčka kladla připálené vanilkové rohlíčky, protože připálené vanilkové rohlíčky miláček za života určitě rád.
Já vím, že bříza je bílá, ale tohle bylo nad mé chápání, i když se mi to máti snažila přiblížit dalším příměrem, že to vypadalo jako bludičky na blatech, které oblepily kmen břízy nebo jako motýlové bělásci, kteří nehybně seděli s přitlesklými křídly nebo jako malinkaté plachetnice s bílými plachtami, kotvící za bezvětří na kmeni břízy.
Jo, s rodičkou je někdy potíž, někdy je lepší neodpovídat, někdy je lepší říct, že to chápu. Ale spíše to první. Když totiž chápu, je jí to vždycky podezřelé a nedá pokoj a nedá.
Když se mě třicetkrát zeptala, jestli nemám hlad a já jí třicetkrát odpověděl, že nemám, odešla do kuchyně a tam mi za půl hodiny vysekla bezva text na moji cover versi písně „I could be the one“. Ten text je fakt dobrý.
Zkrátka, mátině musíš někdy odpustit ty hořící břízy a pak to s ní jde.
Tak jsem zase tady. Budou to nejspíš nějaký prapůvodní pudy, že mě tak bere začátek jara, něco jako sluneční kult. Hlavu mám jako vrtuli na helikoptéře, to když si to šlapu ulicí a snažím se, aby mi neunikla ani jedna holka z obu stran silnice. Ty holky totiž mají na jaře tak velký a houpavý prsa, že večer mlátím do svý elektrický kytary jako o život, buster mě fackuje ze všech malých zdí mýho malýho pokoje a ze stropu padá bílý prach.
Jen sem tam zahlédnu rodičku, chodí po bytě a nemluví, leda když tvrdí, že slyší hukot letadel a že se na to může vykašlat, aby předstírala, že je mír. Já ale vím jako vždycky svý. Je pořád ještě vyděšená z toho, že na hrobě neznámého miláčka ležely po vánocích celá dva dny její vanilkové rohlíčky, miláček je odmítal přijmout, ba ani vrabci je nesežrali, ačkoli na veškeré ostatní potravě ležel sníh.
Snažil jsem se rodičku zabavit očistou svého šactva, ale ani tady jsem moc neuspěl. Vyprat ho dala, uschnout ho dala, ale pak ho bez zájmu pohodila u mé skříně. Ani vynadat mi nepřišla, že už zase mydlím nespisovný slovíčka. A co víc! Ségra povídala, že se rodička potkala s klukem, co polepuje celý město podivnými nápisy, jako aby se lidi měli rádi a netrápili zvířata a ten jeho poslední výkřik „Na horu Říp drápe se džíp – americkej. Vole, mrkej NATO“ si nechala od něho podepsat, když ho předtím vyjela na počítači.
Říkal jsem jí, že jsou to paliči marijánky, ale rodička pevně prohlásila, že je mladej a přitom vypadá důstojně a svatě. Ale veselá z toho nebyla. Viděl jsem ji sekat sekáčkem na maso kus masa tak dlouho, že z kusu masa bylo mletý a určitě naschvál si rukou od krvavého masa odhazovala vlasy z čela, takže měla hlavu taky jako tu sekanou a krvavé oči měly výraz… no netroufám si říct jaký.
Tak nevím, jestli by se jí ty schůzky v čajovně neměly zakázat. To bych radši viděl, jak si tajně schovává do kapsy zapalovač, aby někde pod břízama mohla zapálit svíčku.
Před barákem vidím pěkný holky, ale rodička tu propracovává teorii o jedné vteřině navíc. Když prej bude rok 99 o tu jednu vteřinu delší, jak to alespoň tvrdí astronomové, tak se možná jinak zakřiví vesmír a něco se nepatrně narovná v našich chromozomech. A to změní úhel v našem nazírání na sebe sama.
No – tohle jsem si radši nenechal ani zopakovat, abych ji náhodou nevyrušil v jejím zasněném pohledu a aby se mě nezeptala, jestli to chápu. To bych pak ty holky nestihl.
Jo, na každýho působí jaro jinak. Já jsem na ty prsa, ségra na fotbal a rodička na ty plakáty.
Už aby tu byl podzim a Slunce se poněkud oddálilo. Ty jeho paprsky budou nějaký nakažený. Jo, tak to bude.
My lidi za nic nemůžem. To ty paprsky.
Teploměr ukazoval třicet pět ve stínu a celej svět jakoby zase nabral vyšší obrátky, jakoby dostal z toho tropickýho vedra horečku a k tý horečce i zimnici. Buchary ze Slunce mlátily lidi po hlavách, že radši zalejzali do svejch betonovejch krytů, vybavenejch televizema a ledničkama a studenejma sprchama.
Jenom na mě ten vysokej tlak zapůsobil coby přísun energie, ta energie vjela přes prsty do kytary a já v těch úmornejch vedrech napsal tolik not, co jsem nenapsal za celý dva roky a jelikož kámoš je génius přes počítače, stačil mi ty moje skladby vypálit na cédéčko, takže jsem si ho moh dát rovnou ke svým červnovým narozeninám a pouštět si ho furt dokola, celý horký noci.
Moc jsem v tý době nevnímal dění ve vlastní rodině. Mátina mi občas strčila za dveře mého pokoje misku s jídlem, jako nějakýmu choromyslnýmu, co ho mají zavřenýho v cele. Když jsem o misku náhodou zakop', tak jsem se i najed' a prázdná miska pak zase nenápadně z pokoje zmizela.
Když teploměr slezl o pět příček, konečně jsem zjistil, že ségra zajíždí nový „inlajny“, a to vědecky, neboť s příručkou o technice bruslení v rukách. Tvrdila, že brusle jsou její povinný pracovní oděv, neboť chytla práci v novinách coby dívka přes rubriku sportovní. Řek jsem jí, ať hlavně nejezdí v protisměru, že si brzy koupím auťák. Pak jsem jí daroval Durexy, aby si je dala na kolena, to kvůli držkopádům. Tuhle podpásovku přešla a rychle si zamluvila půjčování auta. Řek jsem jí, ať na to rychle zapomene. Potom běžela za mátinou, aby ji sdělila, že konečně budeme nakupovat v supermarketu jako masňáci kartony mléka a všeho možnýho na měsíc dopředu.
Když jsem se dost naposlouchal svýho novýho „cédé“, tak jsem vylezl ze svýho nahrávacího studia s dotazem na rodičku: „Tak co?“
„Tak nic!“ odsekla, neboť jsme se za tu dobu značně odcizili. Naladil jsem ji na přátelštější konverzaci tím, že jsem otevřel peněženku a přispěl dlouhejma penězma na nájem.
„Co tvý tajný místo?“ ptal jsem se spiklenecky. Mátina se nejdřív nějakou dobu mračila, pak si nějakou dobu kroutila na prst vlasy a nakonec řekla, že to místo musí být prokleté, že přitahuje zvláštní individua a že se tam asi dějí věci, a že to nejspíš sama způsobila tím, že tam toho prokletého miláčka uložila. On tam teď řádí jak černá ruka – na bříze visely dámské kalhotky, vedle pohřebního ohniště ležel celý člověk (fuj, to jsem se lek), ale člověk bez těla, jenom jeho kompletní ohoz, teda boty, ponožky, trenky, tílko, košile i kalhoty, a to položené ve správném pořadí, jako by se tělo vážně jen vypařilo, samosebou flašky od chlastu jen završovaly ten děs, takže, jak máti pravila, už se bude ke hrobu neznámého miláčka bát chodit, že jen tak pokukuje tím směrem, když jde okolo, ale do lesíka se neodváží ani ve dne, ba dokonce se mu bude obloukem vyhýbat, protože jak tak šla včera kolem a zazírala (jasně že toužebně, to bych ji nesměl znát), do hloubi břízek a keřů, tak v tom tropickém parnu tam uviděla úplně nahýho chlapa, stál tam prej bílej a lesklej potem a s oběma rukama v rozkroku. Řek jsem: „Jó, to jako úchyl?“
Mátina se odmlčela a s dlouhým pohledem z okna pronesla: „Bylo mi ho líto, jak tam tak stál bosý, v tom roští, mohl si něco zapíchnout do chodidla… tyhle zběsilosti…
V ten moment jsem přestal chápat i rozumět, jenom jedno jsem věděl nabeton: Mělo by se ochladit nebo mozky některých lidí podlehnou zmrzlinovýmu efektu.
„Dnešní doba se v ničem nerýmuje, pane Chromý, kulhá na všechny čtyři. Dnešní doba o básničky nestojí. Napište detektivku, střihněte si nějakou sprosťačinku, ale veršíky nenoste. Básničky se žádnému nakladateli nevyplatí.“
„Jenomže já je psát musím! To je otázka přetlaku!“
„Nu což. Zvolil jste si krásnou smrt, ale přece jenom smrt.“
Pětatřicetiletý František Chromý si vzal svou básnickou prvotinu. Tichý Don Kichot a vycházel z nakladatelství se skličujícím pocitem, že navěky opouští učebnici dějin české literatury.
Smutek básníka nebývá nikdy krátký. Jeho duše je totiž kultivována zásadně strastmi a zásadně v množném čísle. Kdyby se tak nedělo, umělecky by krněl. Osud mu však zůstával nakloněn. Soukromá cestovní kancelář ZANASI (Zamiř na Sibiř), kde pracoval, se ten den položila i s jeho poslední výplatou.
Než vešel do krámku smíšeného zboží MIX, kde mladá vdova Lída nalévala i alkohol a kam pravidelně zacházel na dvě deci „laku na rakve“, byl již pevně rozhodnut. Vyloupí poštu a básně si vydá vlastním nákladem!
„Nemůžete zapřít, že jsem vás vždycky varovala, Františku,“ řekla mu Lída, „i básničky jsou jenom zboží. A teď to vidíte sám. Všechno je nabídka a poptávka, co nejde z pultu, to nesmí do krámu. A vůbec, specializace je k ničemu! Svět ovládl mix. Ale nebojte se, něco s tím uděláme.“ Naklonila se k němu tak, aby viděl do výstřihu bez jakýchkoliv problémů, a smyslně se usmála: „Básníka za pult potřebuju. Smíšené zboží vyžaduje poetickou duši jako sůl. Copak to někde mají, aby chodili pro povidla k básníkovi. Mají to někde? Báby se do kšeftu jen pohrnou.“
Prohlížel si pohlednou vdovu a musel uznat, že je důkazem svých slov. Ztělesňovala mix krásy a přízemní praktičnosti. Jako by byla ušita z nejdražšího hedvábí a zároveň z klůcků na nádobí. Žít by se s ní nemohl, ale to, co si s ní po dvou deci vždycky představoval, to by s ní mohl.
„Považte, že jste bez práce. Dejte si říct.“
„Když já potřebuju být svobodnější, než je sob na Sibiři, paní Lído. A vy mi nabízíte vězení mezi okurkami a násadami na hrábě. Já vím, myslíte to dobře, ale když je člověk jednou básník, tak je holt básník.“
„Vy jste hlavně nerozuma. I básník musí občas jíst. A opravdového básníka z vás udělá jedině tenhle koloniál. Já totiž vím jak na to.“
„Pařák na brambory, zástěry, utopenci, vajíčka … co je v tom za poezii?“
„Je v tom život a život je mix.“
Vdova Lída neměla jen tělesné předpoklady, vdova Lída měla především silnou vůli. Když tu vůli přitiskla na Chromého s celou naléhavostí, okamžitě ucítil, že se k němu blíží báseň. Už z dálky se jevila minimálně jako znělka a porážela všechno, co se jí postavilo do cesty.
Za půl hodiny na to, když vdova Lída usnula s rukama rozhozenýma mezi ošatkou s kolíčky na prádlo a zbytky koberců, Chromý tu báseň napsal. Zpíval v ní o milování a dálce a nebyla špatná. O milování proto, že předcházelo tvůrčímu činu, a o dálce z toho důvodu, že už je to taková vděčná rekvizita básníků. Ale hlavně se cítil silný. Když dokázal dobýt vdovu Lídu, určitě si poradí i s poštovním úřadem.
Celkem brzy pochopil, že pošta je z kamene, což vdova Lída nebyla a navíc udělala pro zdar věci téměř všechno. Pošta mu určitě vstříc nevyjde. Už jenom zakoupení dámských punčoch, jež měly sloužit jako maska, ho téměř vyčerpalo a katastrofálně rozjitřilo jeho představivost. Zdálo se mu, že se tím nákupem prozradil a že mu skočila na stopu místní policie. Zrušit plán však nedokázal. Stal se ozubeným kolečkem osudové vůle a ozubené kolečko odmítá spolupráci v soukolí jen výjimečně.
V den loupeže vyšel z domu v 17,45 hod., ale zamířil na úplně opačnou stranu, než stála pošta. Naštěstí to zjistil včas, takže se vyhnul nutnosti obejít celou zeměkouli. Což by byl do zavírací hodiny nikdy nestihl.
V chodbě si navlékl na hlavu zakoupenou punčochu, vytáhl dokonalou napodobeninu pistole a vtrhl do úřadu.
Snad to bylo tím, že po horečnatých dnech jeho napětí kulminovalo, snad tím, že patřil k velice nepozorným divákům gangsterských filmů, nebo prostě tím, že byl pro tento svět příliš básníkem, ale katastrofálně celou akci zmotal. Když zařval ani hnout a ruce vzhůru nebo střelím, všechno bylo ještě v pořádku, jenomže potom … Potom se ukázalo, že praktický způsob loupeže přinejmenším podcenil. Vrhal se od jednoho zkoprnělého zákazníka k druhému, úřednice za přepážkou nevyjímaje, z vlastních kapes si vytahoval peníze a cpal je do kapes konsternovaným zajatcům. Například do otevřeného trezoru, narvaného penězi, přidal svoji dvacetikorunu. Po pravdě je třeba přiznat, že to přítomné ohromilo.
„Ticho! Sakra ticho!“
Pro efekt vystřelil do vzduchu a dáma s psíčkem vyjekla. To neměla dělat. Chromý k ní přiskočil, barbarsky ji přitiskl k pokladně číslo dvě a s hrubostí, kterou již nedokázal potlačit, jí strčil do ruky svou poslední desetikorunu. Pak obezřetně a lstivě jako lasička ustupoval k východu.
„Nikdo se deset minut nehne! Kdo špitne, toho si najdu a vysypu do něj celej zásobník!“
A zmizel.
Je zbytečné popisovat pocity přepadených. Jen bych upřesnil, že setrvali v ohromení o celou minutu déle, než zněl rozkaz, kvůli čemuž se ten den zavíralo o jedenáct minut později.
Chromý zatím spěchal domů a čím víc se blížilo bezpečí čtyř stěn, tím rychleji z něho padal krunýř napětí a střídal ho neznámý pocit uspokojení a opodstatněné pýchy. Jen se však posadil do křesla a řekl si: dokázal jsem to!, začal na jeho čistém díle dotěrně vyrážet neurčitý kaz. Za živého boha nedokázal odhalit, odkud se dere. Rozsvítilo se mu až tehdy, když se rozhodl přepočítat lup. Po téměř patologických dnech a nocích jej přemohly ozdravující mdloby.
Druhý den se v městečku nemluvilo o ničem jiném, než o pistolníkovi, co přepadl poštu takovým netradičním způsobem. Názory se různily. Jedni soudili, že je to kretén, druzí tvrdili, že běží o mazaného kozáka, jenž maskuje tupostí daleko promyšlenější ránu, než je místní pošta. Ať tak, či tak, Chromý se cítil méněcenější než kdykoliv předtím. Do mixu se odvážil zajít až pozdě odpoledne.
„Lak na rakve?“ zeptala se Lída a přidala úsměv vyjadřující stručný obsah jejich milostné známosti.
Přikývl. Hlavně jej potěšilo, že má na pultě jeho sbírku básní. Nemůže se od ní odtrhnout. Je to dobrá sbírka. Jeho radost trvala půl minuty, pak se přihodila strašná věc. Opravdu strašná.
Do krámu vešla zákaznice: „Prosila bych dvě vajíčka.“
Lída sejmula ze štůsku básní jednu, vajíčko do ní hbitě zabalila, vzala další báseň a zabalila druhé vajíčko. Celý nákup rámovala profesionálním úsměvem, sousedskými šplechty a upozorněním, že obě básně jsou od místního básníka a že stojí za přečtení. Zamkla za zákaznicí a řekla zdrcenému Františkovi. „Od rána jsem prodala třicet vajíček. Střízlivým odhadem tě už přečetlo takových sto, sto padesát zákazníků. Nevymyslela jsem to špatně, co? Ale básně docházejí! Měl bys honem něco napsat. Je zamčeno!“
Chromý nemohl popadnout dech. Konečně zařval: „Co jsi to udělala, ty krávo?! Kdo ti dovolil balit záprtky do mých básní?!“
Čekala všechno, jenom ne hrubost.
„Starám se o tvoji slávu! Slíbila jsem, že s tím něco uděláme!“
„Jenomže já jsem se tě o nic neprosil. Já nepíšu verše proto, aby sis z nich dělala ubrousky!“
Pohledná tvářička ztvrdla:“Neřvi! A přestaň fňukat!“
„Ty balíš vejce do mojí duše! Copak to sakra nechápeš?“
Vztekle popadl zbytek veršů a chtěl odejít. Bylo zamčeno a klíč měla Lída. A ta nemínila jeho chování tolerovat. Za prvé si cenila své krásy – když už ji někomu nabídla, netrpěla, aby po ní šlapal – za druhé se cítila svou paní, která má obchod a peníze, a za třetí už možná cítila něco jako stavovské rozdíly. Jako majitelka smíšeného zboží si nepřipadala na nižším společenském stupni než básník, kterého nikdo nečte. A ke třem esům patřilo i čtvrté. Obrazně řečeno ho měla v punčoše.
„Tak moment, básníku! V tomhle obchodě mi ještě nikdo dveřmi nelomcoval. Nebudeš to dělat ani ty. Jestli chceš odejít, tak jedině s omluvou.“
„Cha! Omluvit se! Tůhle! Zničila jsi literární dílo, šířila jsi ho bez povolení autora, málem že jsi do něj nebalila povidla a já se ti mám omlouvat?! Ty se budeš omlouvat, ty se budeš svíjet jako žížala na háčku, ty budeš škemrat, abys o tohle vetešnictví nepřišla! Já to jen tak nenechám!“
Dala si ruce v bok jako selka a chvíli si ho zábavně prohlížela: „Výborný nápad. Dojdi rovnou pro policajty. Mám pro ně jméno toho kovbojíčka, co přepadl poštu. A taky mám důkazy.“
Chromý se zřítil z výšin bohémského hněvu na tvrdou zem. Životní zkušenost napovídala, že by měl o těch důkazech slyšet víc.
„Nebudu ti dělat poslíčka! Nevím, proč to oznamuješ zrovna mně!“
„Já ti nic neoznamuju. Já tě varuju!“
„A já se směju.“
„Pošta je tvoje práce.“
Hloupě se usmál a jeho velikost byla už docela malá. „Přeskočilo ti?“
„Uklidni se. Mně je přece úplně jedno, kdo a jak přijde k penězům, nebo proč rozdává svoje. Ale co kdyby tě poznala osoba, která na tebe není tak hodná jako já?“
„Nic mi nedokážeš.“
S dózy s váženou čokoládou vzala jeden bonbon a labužnicky jej vsunula do úst. S neskrývaným potěšením natahovala Chromého na skřipec nejistoty.
„Tak poslouchej, milánku. Každá ženská má nějakou slabost. Až budeš v tomhle krámě delší dobu, poznáš, že mojí slabostí jsou punčochy. Punčochy jsem vždycky opatrovala s větší úzkostlivostí než panenství. A když jsem viděla na poště tu nádhernou, tu přenádhernou punčochu na ksichtě nějakýho gangstera, tak si můžeš myslet, že mě začal zajímat. Stejný punčochy mi totiž prodali před nosem …“
„Vždyť ty jsi na poště vůbec nebyla,“ prozradil se.
„Ale byla. V telefonní kabině. Tam jsem měla dost klidu, abych si mohla gangstera dokonale prohlédnout. Kvádro sis vyměnil, ale tvoje ponožky jsem poznala. Holt jsi ten typ básníka, který je nosí, dokud se nerozpadnou.“
Chromý si povzdechl a pak položil zbylé verše zpátky na pult. Vdova Lída mu vjela rukou do vlasů.
„Ty hlavičko nepozorná. Zapomínat na telefonní kabiny se nevyplácí.“
„Ujišťuji tě, že na nátlaku se nedá založit prosperující obchod ani štěstí,“ pokusil se o klidný, střízlivý tón.
„Ale dá, ničeho se neboj. Dá. Tenhle svět už je tak zařízenej, že se na něm dá založit úplně všechno. Jenom musíš patřit do toho správnýho mixu. Když si tuhle moudrost zapamatuješ, tak budeš jednou i tím básníkem. Ale začít musíš u těch vajec.“
„Divoká teorie.“
„Pořádnej básník je vždycky z divokejch vajec,“ a upřímně se rozřehtala, takže se básníkovi na okamžik zdálo, že je ušita pouze z klůcků na nádobí. „Jednou budeš dokonce šťastný člověk a ve dne v noci mi budeš děkovat. Práce v tomhle koloniálu je pro básníka jako dělaná.“
Pochopil, že přestal být nezaměstnaný: „Co za to budeš chtít?“
Špičkou jazyka si ovlhčila horní ret: „Budu chtít, abys psal pravidelně jednu báseň denně. Ale pokud seš plodnější, nic proti tomu nenamítám. Naopak. Děláš to i pro sebe.“
„To je všechno?“
„Ještě si budu půjčovat ty tvoje punčochy.“
Inspiraci dodávala vdova Lída naprosto pravidelně, někdy dokonce ještě pravidelněji a básník Chromý začal pomalu chápat, že koloniál je pro život opravdu bezpečnější než nejistá sbírka básní. Navíc si jeho přeinspirovanost, jaksi z dostatku a sama od sebe, vymnula i svou komerční odnož. Netrvalo totiž dlouho a ve výloze se skvěl jeho vlastní reklamní slogan:
Naše vajíčko je jedna báseň.
Ve středu jsme měli školu jen dopoledne, proklouzli jsme vyučováním bez větších malérů. Soudruh nám vypravoval o náletu Amerikánů na Petrolku a Explosii a také o tom, jak se zbraní v ruce bojoval spolu s partyzány proti fašistům. Stál přitom na stupínku, mířil na nás ukazovátkem, měl protrpěné oči, on přitom vždycky děsně trpěl, a když se ho Tonda zeptal, u kterých partyzánů, ty jeho oči navíc ještě zmoudřely. Asi takový dotazy čekaly, a soudruh řekl, víte, děti, naši skupinu rozprášili, přičemž mu v rameně zaškubalo a ukazovátko začalo střílet. Neodolal jsem a zeptal se, jestli byl někdy raněn, a on řekl, víte, děti, kulky se mi naštěstí vyhýbaly, ale v době náletu na Pardubice jsem utíkal radši z města ven, mířil jsem k Labi na Ležánka, jenomže spojenci to pustili rovnou tam, bylo to hotové peklo…
Dovedl jsem si ho jako partyzána docela dobře představit. Záviděl jsem mu tu zkušenost. Ostatní spolužáci ani nedutali a určitě bychom ještě poslouchali, ale zvonilo a on musel jít vypravovat svůj příběh zase jinam.
V družině dávali rajskou, omáčky mně moc nešmakujou. Zato Tonda se parádně nalámal, měl břicho jako melounek.
„Tak co, půjdeme?“ mrkl jsem na něho. Čtrnáct dnů mně sliboval ukázat dvoulampovku, objevil ji u babičky na půdě. Ani teď se netvářil nijak nadšeně, začal mně vypravovat něco o tom, že má jít s tátou na pole, musí pomáhat, je to těžký rozhodování, Igorku. No co bys dělal ty, co?
Nenápadně jsem vytáhl z kapsy žvejku, děsně voněla.
„Originál balení z Austrálie. Jeden balíček teď a dva potom.“
Tonda odsunul talíř a utřel si pusu do rukávu. V té chvíli zapomněl na rajskou i na tatínka.
Domek v Labské ulici vypadal jako z perníku, na střeše mu chybělo pár tašek. Tondova babička před časem zemřela, o dům se zřejmě nikdo nestaral, byl určený k demolici. Když jsme vlezli dovnitř, páchla na chodbě plíseň. Tonda otevřel dveře do zahrádky, v domě se rozsvítilo. Na zahradě rostla velká hrušeň, pár jabloní a prales všelijakých střapatých kytek. Za plotem tekla Chrudimka, vodu bylo cejtit až sem. Tady jsme si mohli hrát třeba na Apače.
„Tak pojď, rádio je na půdě,“ vybídl mne.
Opravdu, leželo vedle vikýře na stolku pod šedou kůžičkou prachu. Trochu jsem do prachu foukl, Tonda se rozkašlal a řekl, že jsem vůl.
„V repráku je ale díra,“ strčil jsem do otvoru prst. Chtěl jsem se už dávno Tondy zeptat, jak je to vlastně s jeho fotříkem a taky s ním, s Tondou, že bych o tom možná napsal nějakou básničku, a třebaže teď k tomu byla příležitost, nenacházel jsem odvahu. Tonda mně byl sympatickej právě proto, že moc nekecal.
„No a, reprák si vyměníš. Podívej ale na ty dvě perfektní lampy! A na kondík…“ Musel jsem si na kondík sáhnout taky, strašně se mně líbila ta jeho lesklá žebírka, jak do sebe bezvadně zapadala. „Bereš?“
Podal jsem mu dva balíčky originál balení. Věděl jsem, že z tohohle křápu nevymáčknu ani zachraptění, ale lampy a vůbec celý to monstrum mě vzrušovalo. Jako třeba telefon a všechny ty podobný přístroje, co umožňovaly spojení s druhou půlkou světa.
Tonda strčil žvejku blahosklonně do kapsy, odsunul stůl, otevřel obřadně vikýř a ze skříně vytáhl vojenskou vzduchovku s diabolkama.
„… umíš vůbec střílet?“
„Jasně.“ Najednou jsem si připadal jako partyzán.
„A dokázal bys zastřelit nějakýho člověka… Nepřítele?“ upřesňoval.
„O tom nepochybuj.“
Vrazil mi do ruky pušku a ukázal na hrušeň, kde čiřikali vrabci. Strom rostl nejmíň deset metrů od nás, ale to mě nijak nevzrušovalo, protože jsem v životě nikdy pušku nedržel. Dokázal jsem si docela dobře představit našeho soudruha, jak drží zbraň a bojuje proti nepříteli, a taky jsem si dokázal představit fašistu, jak sedí na větvi a čiřiká. Nemířil jsem nijak dlouho a zmáčkl spoušť. Něco v koruně teskně zašustilo, prolítlo mezi listy a plesklo o dlážky pod stromem. Tohle kdyby viděl strýček!
„Dostal to, vole,“ řekl spokojeně Tonda. Párkrát si vystřelil taky, ale žádnýho ptáka už netrefil. Vzal jsem do náruče dvoulampovku a šupajdil dolů, schody pode mnou strašidelně vrzaly.
Původní nadšení ze mě záhy vyprchalo, vrabec ležel na zemi úplně bezmocnej a nehejbal se. Tonda ho chtěl vyhodit přes plot do řeky, ale rovnou pod námi háčkovali v proudu kajakáři, zabalil jsem ho tedy do kapesníku a strčil do kalhot. Chvíli jsem vrabce nesl v kapse, jenomže mě na stehně začala svírat smrt, a tak jsem ho radši šoupl do dvoulampovky. Zapadl tam jako do rakvičky. Mohl jsem sice ptáka vyhodit, najednou mně ho ale bylo líto, skoro jako Tondy, který teď měl makat s tátou někde na poli. Nemakal.
„Seš nějak ustaraný, Igorku,“ řekla mi doma maminka a odvedla mě rovnou před tátu. „Snad nemáš nějaké starosti?“ Táta se na mě shovívavě zazubil, cítil jsem však, že by mně nejradši jednu vrazil. Málem jsem vyklopil, že jsme si hráli na partyzány, ale tátovi šlo o něco jinýho.
„Ty v sobě nezapřeš Vanáče,“ pravil povzbudivě. „Vanáčovi byli tvrdí chlapi a bouřili se. Ale ten dopis strýčkovi!“ vzdychl tragicky a vyndal z kapsy dopis, který jsem už nestačil odeslat.
„Tohle nám nedělej, Igorku.“ Maminka mě pohladila po vlasech tím způsobem, jako hladil soudruh ve škole holky, když něco důležitýho vykachnily. Docela mě to naštvalo.
„Takže tvůj kamarád Tonda chce fouknout za kopečky, kde by kšeftoval, a ty chceš být básníkem. Hm, pěkně jste si to vybrali,“ pochválil mě tatínek. „Víš ty vůbec, co by se stalo, kdyby se takový dopis dostal někomu do ruky… někomu takovýmu… Vždyť všechny dopisy na Západ se prověřují.“
„Prosvěcují lampou. Vy jste holt ještě ptáčata,“ řekla maminka.
„Křemíkovou,“ dodal samozřejmě otec a hned se obrátil na matku. „Poslouchej, co našeho chlapce trápí. Ono se mu snad u nás nelíbí, maminko,“ vzdychl, nasadil si brýle a začal předčítat. Kdyby řekl, že jsem trouba, ale to on ne, on to musel rozmáznout. Moc recitovat neuměl, a střílet taky ne, napsal pár básniček, to jo, ale kam se hrabal na soudruha. Z mýho otce by partyzán nikdy nebyl, můj tatínek byl posera. Dokonce se mně zdálo, že se mu trochu při tom předčítání chvěl hlas.
Milý Leopolde, četl, tenhle dopis ti píšu, aby to mamka ani taťka nevěděli, protože přede mnou dělají, jako bys nebyl, a já dobře vím, že seš. Tuhles jim dokonce poslal balíček a tatínek povídal, kdepak Ježíšek, buržoázní element je to a bude třít bídu s nouzí. A maminka zase říkala: má, co chtěl. Však on si nějak poradí. Tohles mu měl říct, když byl tady…
Nevím, jak to mysleli, já v Ježíška ani v element moc nevěřím, já věřím soudruhovi, který byl partyzánem. Tuhle nám povídal, že nikdy není pozdě. Jenomže tatínek na to řekl, že všechno je teď v pytli a že musím salutovat, jak nejlíp dovedu. Vůbec tomu nerozumím, proč táta dopisy od tebe schovává. Mohl bys mně to vysvětlit, strýčku?
Něco ti prozradím na sebe, jistě tě to bude zajímat, když už seš tak dlouho na cestách. Navštěvuji základní devítiletou školu a prej škrábu, což mě mrzí, protože bych se chtěl stát básníkem. Maminka chce zase mít ze mě úderníka, úderník mě ale neba. Už teď se učím říkanky nazpaměť a chodím je přednášet na různá shromáždění. Jednou jsem sice zapoměl text a máma zuřila, já jsem si ale věděl rady, řekl jsem jim, že válka nebude a že až budu velký, vybudujem školky. Jedna paní mě chytla, dala mně pusu a ten pán, co byl s ní, mě posadil na ramena, volal hurá a nakonec řekl, že budu určitě básníkem. Tak sem eště dodal, že budeme píct vdolky. Mámě se to nelíbilo, děsně zčervenala a řekla, že vypadám jako blbec.
Na vysvědčení jsem koupil dvojku z č.j. a z tělocviku, bradla nejsou holt mý hoby. Sem dost neohrabanej, strýčku, ale když přednáším na shromáždění básničky, tak nemůžu bejt v tělocvičně, říká maminka. Strýčku, viděl jsem tuhle v tělocvičně Jolanu, někdo jí schoval sukni. Kdo asi? Porád bulila, tak sem jí řek, že překážek se nebojíme a sukni najdeme, a ať nebulí, protože má před sebou světlou budoucnost.
V lavici sedím s Tondou Fialou. On píše levou rukou, ale jinak je nejsilnější ve třídě. Prej ho budou přemlouvat do zemědělství, jenomže on chce fouknout za kopečky. Nemohl bys mu to tam někde u vás vyjednat? Jeho fotřík má pole kousek od nás a jezdí na něm s traktorem. Tonda říkal, že je soukromník a že to teď moc nefrčí. Táta ale povídal, že se klidně uživí, protože zatímco on chodí na schůze vyvolávat duchy, Fiala vyorává brambory. Já jsem mu ukrad na poli cibuli, strýčku, pane Bože netrestej mě. Když jsem šel tuhle kolem, tak ta cibule kvetla. To ti byla nádhera, ty semínka! Ukrad sem ji pro Jolanu, abych si ji udobřil za ty šaty. Jenomže mě viděl Brokolice, to je ten chlap, co píše všude dopisy a věčně čumí za záclonou, a prásknul to na mě. Tonda doma tvrdil, že to není možný, že to udělal Igor, ten se vůbec o cibuli nezajímá, ten se zajímá o dvoulampovky a chce bejt básníkem, aby rozdával naději pracujícímu lidu, ale starej Fiala se šel eště jednou zeptat Brokolice a on věděl přesně den, hodinu, minutu a vteřinu, a tak Tonda dostal řemenem, že lže.
Fiala chtěl napsat do školy, ale maminka říkala, že mu ty tři cibule nahradíme, zatímco táta tvrdil, že soukromě hospodařící rolníci jsou na své výpěstky úzkostliví a vůbec, že si na Vladimíra moc rádi nehrajou. Tak jsem vzal ty tři cibule a odnesl je Tondovi, ale ten povídal, že sem nemožnej, a ať mu radši seženu Bubble Gum, když mám strejdu v Austrálii.
„Jak to víš?“ povídám, protože na buble sem ani nepomyslel, a Tonda prohlásil, že to ví přece celý město a on že už má v hlavě taky plán. A eště povídá. „Ty tři cibule si strč někam.“ Bylo to sprostý slovo, strýčku. Řek do prdele.
Slíbil jsem mu, že ti teda napíšu, ale naši o tom nevědí a radši jim to ani neříkej. Jestli chceš, budu ti posílat zprávy, co je u nás novýho, jistě tě to zajímá, protože táta tuhle povídal, že bys zíral.
Doufám, že tahle adresa je správná, vyhrabal jsem ji v šuplíku, ale letecký papír jsem nenašel, tak ti píšu na prdlifuk. Promiň, jestli se to trochu rozpilo. omlouvám se, že tak urychleně končím, příště napíšu víc. A napiš mi taky. Zdraví tě Igor Vanáč.
P.S.
Strýčku, ve škole jsme probírali ptakopyska a soudruh povídal, že ptakopysk je náramně krásný a vzácný zvíře. Má prej zobák jako plácačku a takový velký tlapky, ale že nám ho bohužel nemůže ukázat, neboť škola tento vzácný exemplář nevlastní. A potom povídal eště, že takový zvíře žije v Austrálii. Já bych se chtěl, strýčku, ve známkách polepšit, celkově, víš, a tak sem řek, že mám v Austrálii strejdu. A soudruh povídal, jestli seš emigrant? A já jsem povídal, žes tam odjel za ženskou a za kšeftem. A maminka povídala, že mě snad tu pusu zelepí. Je to pravda, strýčku? Táta tuhle povídal, že je. A eště povídal, že ženský přirození je pro tebe vysvobození. Nevím, jestli je to vysvobození taky pro mě, pro soudruha nebo pro tátu, asi ne docela, protože se s mámou kvůli tomu děsně pohádali a já se bál zeptat. Buď klidnej, tohle sem už ve škole nepovídal. Ptám se tě na to, protože bych nerad lhal. Tak sem mu toho ptakopyska nakonec slíbil. Může bejt i vycpanej, jenom ho pořádne zabal, aby se cestou neotloukl. To už je opravdu všechno.
Tatínek dočetl a olízl si suché rty. Vzápětí dodal, že jsem ho zklamal a že jestli chci, aby bylo v rodině druhý neštěstí, ať v tom pokračuju.
„Divím se ti, že s tím otravuješ strejdu, má teď v Austrálii jiné starosti. Co si počnem my tady… ho vůbec nezajímá.“
„Tatínek má o tebe strach,“ řekla chlácholivě maminka.
„Strejda ale strach neměl,“ řekl jsem přezíravě.
Nestačil jsem hlavou ani uhnout, tak rychle mně přilítla facka. Vzpamatoval jsem se jen pomalu. Táta mě vyhodil z kuchyně, ať se jdu učit. Nešel jsem… Chvíli jsem si točil kondenzátorem u dvoulampovky, potom jsem vytáhl z rádia mrtvýho vrabce a vypadl ven.
Hvízdal jsem v Labský na Tondu. Dalo se očekávat, že přespí v domku po babičce, dostal nářez a utekl.
Posera, můj fotr je posera,“ oznamoval jsem mu v ústrety, ale stočil řeč jinam, prej má zadek samý jelito. Dal jsem mu žvejku, aby ho to nebolelo.
Dívali jsme se spolu na nebe. Večer se chichotal červeným smíchem, jako by se nám chtěl vysmívat. Úplně rudá záře nad Kladnem. Měsíc na nás poulil svý šílený oko a my snili o tom, co všechno musíme eště dokázat a jak se svejma fotříkama zatočíme, jak jim utřem nosy.
„Jestli soudruh o těch partyzánech nekecal,“ sykl Tonda. Šlincy na zadku ho pálily čím dál víc.
„Je mně děsně blbě,“ oznámil jsem Tondovi.
„Buduj vlast, posílíš mír,“ odpověděl a táhl mě ke stavidlům k Železňáku. Když nám bylo blbě, chodili jsme k jezu očumovat rybáře a poslouchat řeku. Chrudimka tu za mostem cvrnkala zpěněnými prsty do slalomářských branek a kousek dál zase vrněl mlejn.
„On strýček je emigrant jen tak napůl, on vyloženě nemusel, ale chtěl. Kvůli kšeftu, víš. A prej tam zkrachoval.“
„Tak už o tom nepřemejšlej, Igorku,“ uklidňoval mě. Na hladině pod náma se blejskala světýlka, bludičky, až mě z toho bolely oči. „Někdo nechce a může, někdo chce a nemůže, někdo nemůže, ale musí,“ řekl Tonda skoro tak mouře, jako náš soudruh partyzán.
„A ty?“ zeptal jsem se ho. „Utečeš?“
„Co já…“
Řekl mi znovu, že jsem vůl, že bych si to měl v hlavě pomalu začít rovnat. Najednou jsem nevěděl, jestli chci bejt básníkem, partyzánem nebo emigrantem. Rozhodl jsem se nakonec pro básníka. Zdálo se mi, že jedno vylučuje druhý, a to bych nerad. Strýček ani soudruh básničkám moc nedali. Táta sice buňky měl, táta mohl bejt básníkem… ale teď měl hlavu v pejru z něčeho jinýho.
Vyndal jsem z kapsy mrtvýho ptáka a hodil ho do proudu. Taky mě, neplavce, učili takhle plavat. Zdálo se mně, že vrabec roztáhl křídla a ožil, že proplouvá mezi brankami a míří do Labe a dál… dál do světa. Ale tak daleko jsem v tý chvíli už nedohlédl.
Psali jsme transparent. No, psali. Psal ho Bártík. Jediný dokázal udělat kousek rovné čáry a něco napsat tak, aby to bylo k přečtení. My ostatní jsme kibicovali. Také šéf Kodrhel kibicoval, ten ale opatrně. Nahlížel nám koutkem jednoho oka přes rameno, aby to jako nevypadalo, že se straní naší aktivity, ale zároveň si udržoval určitou distanc.
„Tady přijde napsat ypsilon,“ prodral se Kodrhel mezi námi až k transparentu, píchl ukazovákem na příslušné místo, pak hned zacouval a vzápětí se vytratil se, jako že má neodkladnou práci. Jako šéf.
Bártík vyfoukl z pod mrožího kníru oblak čmoudu a přimhouřil na kritizované místo oči. Pro něho přetvořit měkké i na tvrdé byla moucha. I když se jednalo o azbuku. Každý jiný by se s tím páral, gumoval, přelepoval, ale on namočil štětku do barvy a trochu víc přitlačil. Ypsilon bude trošku silnější, no a co.
Bártík vyplivl nedopalek na dlažbu, ani se nenamáhal vajglíka zašlápnout, hned si zapálil novou cigaretu a už maloval další písmeno.
Všichni jsme azbuku ovládali, vždyť se pro nás za ty desítky let stala druhou mateřštinou, ale doopravdy ji nikdo pořádně neuměl. Jenom šéf Kodrhel, který snad jako jediný občan téhle prťavé republiky prodělal výcvik námořního důstojníka u Černomořské flotily. „Jeden den byly k jídlu jáhly,“ vyprávěl, když měl sdílnější náladu, „příští den slanečky. Pak zase byly slanečky a další den jáhly. Tak se to střídalo pořád.“ Ten znal rusky tak dobře, že si musel některá slova říct nejprve rusky a pak je přeložit do češtiny, když s námi mluvil.
Psali jsme transparent tak nějak po našemu, univerzálně slovansky. Kdo bude chtít, ten se dovtípí.
„Jak se píše ch, krucinál,“ nemohl si Bártík vzpomenout.
„Jako naše x, blboune,“ napověděl Vavrečka. „Dyť jsi dřel ruštinu nejmíň osm let, to už si azbuku vážně nepamatuješ?“ A začal odříkávat: „Ŕ Á Â Ă Ä Ĺ …“ Tady se zarazil, protože ani on, chytrák, nevěděl jak dál.
Byl to o tom čase už druhý Bártíkův transparent. Ten prvý visel na chodbě, tam jsme ho pověsili na hřebíky. Byl na něm česky napsán citát našeho básníka: „Bude-li každý z křemene, bude celý národ z kvádrů.“
„Tady ovšem musí být obyčejné u, aby to dávalo smysl,“ poznamenala Velenová. „Básník nesestavuje národ z nesčetného počtu křemínků do nespočítatelného množství kvádříků, nýbrž jej zceluje v jednolitý kvádr.“
Ta byla chytrá, krucinál, určitě mívala ve škole samé jedničky od základky až po maturitní vysvědčení.
Bártík přimžouřil na kroužkované ů nažloutlé oči, namočil štětec do barvy, několika tahy protáhl a zesílil kontury, upravil písmeno podle Velenové, aby jí kroužkované ů nedráždilo žluč. Nám ostatním to bylo jedno, ů s kroužkem nebo u bez kroužku, my jsme věděli o čem je řeč. Pak jsme ten transparent pověsili na čelní zeď. Tam každého, kdo stoupal po schodišti, bil rovnou do očí, protože schodů až do našeho patra bylo hodně a nebylo se na co jiného se dívat.
Transparent o křemenu a kvádru jsme začali psát hned potom, kdy jsme se toho dne celí vyjukaní dostavili do práce. My se nedáme, my jim ukážeme! Ale jak se nedáme? A co jim ukážeme? Ráno doma, ještě za šera jsem vytáhl v kuchyni roletu a dole na ulici právě popojížděl obrněný transportér, hlavní kulometu kontroloval okna činžáků. Před fabrickou branou čoudil tank. Vystrašený vrátný s červenou páskou na rukávě a s pistolkou a pěti náboji u pasu komandýrovi slovanskou češtinou vysvětloval, že tohle je hospodářská vrátnice, že k dobytí fabriky musí použít hlavní brány, a to musí zpátky kolem vlakového nádraží a kolem dvou bloků domů. Rádio chvíli hrálo, chvíli nehrálo, co chvíli vysílalo hymnu, pak zase, že Rusi už našli na Vinohradské ten správný vchod a jdou jim ušmiknout mikrofony. Chvílemi bylo slyšet z reproduktoru střelbu. Pak výzvu k zastavení černé volhy státní poznávací značky to a to.
Tak jsme se najednou octli ve válce. Ve válce? Co je to za nesmysl, krucinál, vždyť nikdo nebojoval. Když mne časně ráno vytáhlo poplašné drnčení domovního zvonku z kanafasu, za dveřmi rozdrnkaný soused Velen hlásil: „Je válka!“ To už jsme byli několik hodin v celé zemi totálně obsazeni po zuby ozbrojeným vojskem od sklepa až po půdu.
Tank u hospodářské vrátnice rozpačitě odfrkl čmoud ze špatně spálené nafty a loudal se k hlavní vrátnici.
Na náměstí seděli kolem podstavce svatého školáci a sbírali podpisy na petice. Všichni se podepisovali na všechny papíry, ať je těch podpisů ví. Nakonec těch podpisů muselo být snad nejméně čtyřikrát víc, než obyvatel.
Tam dál za křižovatkou se jako každý den časně ráno ještě za šera táhl od vlaku a autobusů hustý zástup lidí do fabriky. Kam jinam měli jít? Tohle byl jejich druhý domov. V tom prvém doma zůstávali sami, kdežto ve fabrickém domově se proměnili v masu pracujících. Nikdo nevěděl, co jiného dělat. Valili se takto k fabrické bráně v dlouhém zástupu každé ráno. Tentokrát však trochu víc nahuštěni. Možná proto, že kolem nich projížděly nákladní vojenské vozy. Ozbrojení ruští vojáci házeli z korby do hustého zástupu dávno dopředu natištěné noviny Zprávy. Ty nadělaly v sevřeném zástupu díry, jako by tam pokaždé explodovala mina. Chlapi je chytali a pohotově zapalovali. Ohýnky vesele probleskovaly mezi dusáním nohou. Vojáci seskákali z náklaďáků a pažbami proti chlapům, kteří pod Zprávami škrtali sirčičky, zadupávali okovanými boty ohýnky.
Seděli jsme pak technici v kanceláři. A lidé dělňasi seděli na dílně. Co taky jiného dělat? Bártík čoudil cigaretu za cigaretou.
Tohle už tady jednou sakra bylo, ne? Sevřené pěsti, slzy v očích, bezmoc, zoufalství. Někteří z nás se na to ještě pamatovali. Tenkrát sice byly uniformy vojáků jiné, ale ne všechny. Černé, které vždy vypadaly zlověstněji, byly tenkrát i teď.
Jakou měly ty události spojitost? Vždyť od poslední války uběhlo třiadvacet let! A historie, jak známo, se neopakuje. Nebo že by se jednalo o historický faux pas?
Pak někdo přišel s nápadem napsat transparent. Bártík psal napřed ten, kde jsme měli špatně kroužkované ů. Až pak řekl Mališ: „Což sakra vyvěsit transparent na střechu budovy? Pěkně veliká písmena, aby si je mohli přečíst i z hlavní cesty?“
„To by musela být pořádně velká flákota,“ přimhouřil Bártík oči, aby měl představu o velikosti transparentu i velikosti písma, čitelného až z hlavní cesty.
„To bys ale musel napsat azbukou,“ přemýšlela Velenová. „Češtinu zná z nich sotvakdo.“
„Možná ani ruštinu neovládají,“ zapochyboval Vavrečka. „Ale zkusit by se to mohlo.“
Transparent byl pořádně velký. Asi tak velký, jaké si pamatuji hned z prvého dne po přechodu fronty v závěru druhé světové války, kdy politruci v prvé linii popisovali v osvobozených dědinách vrata stodol obrovskými bílými písmeny azbuky hesly: ÄŔ ÇÄĐŔÂŃŇÂÓĹŇ ĘĐŔŃÍŔß ŔĐĚÍČß. Tenkrát to byla písmena nevídaně krásná a napsat je bezchybně rodilým Rusům nedalo žádnou práci.
Jenže teď jsme se azbukou trápili my.
Bártík domaloval poslední písmeno, poodstoupil a se mžouráním, protože mu šel kouř z cigarety rovnou do očí a štípal, si transparent prohlížel. Pak ještě opravil dvě tři čáry a byl s prací hotov.
Transparent ležel na podlaze chodby z červených a šedých dlaždiček. Očarovaně jsme zírali na obrovská písmena: ÎĘÓĎŔÍŇŰ ÓŐÎÄČŇĹ ÄÎĚÎÉ!
Nikdo nepromluvil. Až Mališ. „Dobrý!“
Velenová posmrkla a otřela si malým kapesníčkem oči.
Popadli jsme transparent a zadním schodištěm jej vynesli na střechu. Pak ještě po žebříku na nástavbu. Tam jsme ho podepřeli klacky, aby zůstal ve svislé poloze, a přivázali jej dráty.
Dobrý byl. Dobře čitelný i z hlavní cesty, když se teda někdo na fabriku od hlavní cesty podíval. A podíval se každý, kdo se po hlavní cestě pohyboval, kolony vojenských vozidel jezdily imrvere sem a tam. Transparent nepřehlédnutelně svítil na nástavbě šestipodlažní budovy jako bělásek.
Jo a pak se několik následujících dnů pořád nevědělo co a jak bude. Taková posttraumatická křeč, jestli jsme okupovaní nebo osvobození, jestli se okolnosti zvrtnou na tu či na onu stranu. Nám to bylo jasné, my neměli o čem diskutovat. Ale papaláši chodili po špičkách, huby na dva západy, pokud se vůbec ukázali. Věčně zalezlí v kanceláři, pořád zasedaly stranické buňky.
A co my? Byli jsme na náš transparent secsakrahrdí. Alespoň na tohle. I když jsme nevěděli, jestli si ho vůbec někdo všiml. Ale někdo asi ano. Už druhý den byl na té střeše položený. Šli jsme ho znovu postavit a trochu jsme při tom krucifixovali. Další ráno zase ležel. A další ráno zase. Pořád jsme ho stavěli a pořád jsme si nenechávali míněni o větříčku, který náš transparent shazoval, jen pro sebe. Na čtvrtý den transparent ze střechy zmizel. Definitivně. A beze stopy. Asi konečně zafoukal ten správný vítr.
Pak někdo sundal se zdi i nápis o křemenech a kvádru. Už vlastně nebyl pro národ důvod existovat jako ucelený blok. Znovu jsme se proměnili v zrnka písku. A zase jsme trochu přežívali. Šéf Kodrhel nejprve jako šéf prověrkové komise a později jako ředitel jakési fabriky na severu. My ostatní jako bezvýznamní lidé na dílnách. Šediví a nevýrazní jako dřív. Jenže tentokrát navíc totálně normalizovaní. Každý si odnášel nějaký šrám na duši.
Jenže proti šrámům na duši se transparenty psát nedají, proto jsme už také žádný další nikdy později nenapsali a ani na fabriku nevyvěsili.
Telefon
Žena Alžběta štupovala děravé ponožky, dcera Martina telefonovala, krasavec pes Redford se rozvaloval na své rohožce nedaleko dveří a čekal na příležitost vyrazit na zálety.
Běžný čas sobotního dne, podmračeno s možností přeháněk, kousky modré oblohy a chvilkami slunečního jasu, právě tak na pěknou procházku podél řeky, posedět v zahradní restauraci, vést nezávazný hovor prošpikovaný lechtivými slovíčky a pikantními představami a pak… však to znáte, jak takové zálety končívají, někdy hádkou, jindy… však víte.
Až skončí Alžběta se štupováním, pustí se do žehlení prádla, pak začne s přípravou oběda.
Martina stále ještě telefonovala a Oli proklínal svůj nedávný úsporný nápad se zrušením pevné linky, namísto které vybavil domácnost jediným mobilním telefonem. Pes Redford se převalil na druhý bok, takhle to bude praktikovat až do chvíle, než někdo otevře dveře a zapomene ho lapnout za obojek a zadržet uvnitř domu.
„Co máš v plánu?“ zeptala se Alžběta.
Nic tím nemínila, byla to jen konverzační otázka, aby přerušila mlčení, narušované pouze bzučením Martina hlasu do mobilu.
„No…,“ zaváhal Oli s odpovědí.
Zálety jsou vždycky ošemetná záležitost a citlivá žena pozná, když se muž snaží lhát. Prostě řekne pravdu, alespoň ho nebude trápit špatné svědomí.
„Mám nějakou schůzku, ale potřebuji ji ještě potvrdit.“
Napůl se obrátil na Martinu a snažil se udržet hlas v přijatelné normě: „Tak už proboha přestaň s tím vykecáváním, potřebuji nutně telefonovat!“
„Moment,“ řekla Martina nevzrušeně do těch několika miniaturních dírek v plastikovém obalu té titěrné věcičky. „Už to bude, jen ještě pár vět,“ usmála se na otce a pokračovala v modulaci hlasu směrem k vysílací části mobilu, která vmžiku věrně postoupila její naléhavé myšlenky v podobě lidských slov dekódovaných do elektronické podoby k transformačnímu bodu vysílacího stožáru desítky kilometrů daleko, odkud je bleskově doručila kamarádce Beatě, bydlící v sousedním domku, jen tuhle přes záhon Růží, na kterých si Alžběta tolik potrpěla a které ten darebák pes Redford stále ohryzával a občůrával. „To byl jen nervózní tatík Oli, znáš to, celý týden nic, najednou právě teď potřebuje naléhavě telefonovat … pevnou linku před časem zrušil a koupil mobil, jen jeden na celou rodinu, spořílek, a teď mne děsně nervuje. Právě teď, kdy je volání přes víkend zadarmo, člověk si nemůže říct ani to nejdůležitější … moment, tati, fakt už jenom pár slov … měla bys ho vidět, dívá se na mne jako Othello pár vteřin předtím, než zaškrtil Desdemonu … ty netušíš o čem je řeč? Přece o divadelní hře, co ji před stovkami let napsal ten Anglán Shakespeare, nazval ji Othello … je o tom děsně svalnatém černém neurotikovi, který si vzal za ženu bílou krasavici a pro podezření z vedlejšáka ji zaškrtí … jo takhle, ty jsi tenkrát nebyla se školou v divadle … Randila jsi? Cože? Žes byla na hřbitově? Byl pohřeb či co? Vážně? … Jo to divadlo… fakt hrozná nuda, co bys chtěla po divadelním kusu kolik set let starém, ani ta postel pod nimi nerupla, ani jiná sranda se neodehrála …“
„Půjč mi ten telefon sakra na okamžik!“ žadonil Oli sice pokorně, ale ve tváři začínal být brunátný.
„Fakt ještě pár slov, tati,“ provedla Martina úhybný manévr. „Řekni svému manželovi něco, mami, třeba že fakt potřebuji vyřešit nějaký problém a že telefonování o víkendu vůbec nic nestojí … tak už jsem zase zpátky, jó, tatík je děsně nervózní, jako by si chtěl na poslední chvíli zamluvit místo v kostele na pobožnost v první lavici, nebo si smluvit rande na vedlejšáka … jo, kde jsem to … to jsem ti říkala, že se mi nad pravým obočím udělal takový pupínek, ne? On teda není skoro vidět, ale je to nepříjemné a nevím co s tím…“
Alžběta srovnala zaštupované ponožky na hromádku, teď se chystala žehlit.
Oli musel nějakým způsobem uvolnit napětí. Nutně potřeboval telefon. Domluvil se, že ještě během dopoledne upřesní místo a čas schůzky. Jít na tajné rande na pasblink je nesmysl, stejně jako zazvonit rovnou u Ženi doma, tak jdeš na to rande nebo nejdeš…, vykoukne její muž Ferda, vazák jako by se právě vrátil z ringu, utře nezvanému hostu jednu, Oli stráví zbytek života v kotrmelcích.
Půjde se trochu projít, rozhodl se. Alespoň jednou obejde dům, podívá se na zaplevelenou zahrádku, obhlédne oblohu, zkusí odhadnout, jak mu bude na záletech přát počasí.
Samosebou pes Redford, jak od rána předstíral napůl mrtvého invalidu, sotva se ukáže ve dveřích mezírka, už se jimi dře ven, leda ho těmi dveřmi skřípnout vejpůl. A hned k záhonu růží, jeden pupen těsně před rozvitím uhryzne, další keřík občurá, pak rovnou k plotu – a podívejme, to Oli nevěděl, že jedna laťka je uvolněná a ta psí bestie ji umí čumákem tak šikovně odsunout, že se tudy protáhne, laťka za ním sklouzne na původní místo, nic není poznat, pes hned somruje po záletech, očuchává chodník, cestu, ploty v celé ulici, patníky, každou vyvýšeninu. Obloukem se vrací zpátky. Všechny psí slečny a psí paničky v celé ulici ještě dospávají, jen ta Mici v těsném sousedství už stojí u plotu a vysílá milostné signály. Redford reaguje. Mici se vrhá do křoviska v koutě zahrady k tajně podhrabané díře pod plotem a už se kolem Redforda točí a vzápětí oba spolu mizí uličkou mezi domy a pěšinou mezi poli k řece, kam měl původně namířeno na zálety také Oldřich. To zase bude sousedka prskat, že čistokrevná Mici vrhla zparchantělá štěňata! Jako by ta čubka byla až do setkání s Redfordem pannou, jako by chtivě nekňučela za každým psím chvostem a dychtivě nenavazovala známost s každým hafanem z ulice a vlastně z celého města. Tu díru pod plotem jí snad podhrabali brigádnicky chlapi z technických služeb městského úřadu?
Redford s Mici už se miliskovali kdesi na břehu řeky. Oli obkroužil dům pro jistotu pěti okruhy, než se odvážil vrátit zpátky do domu a doufat v uvolněný telefon.
Martina se pořád ještě vykecávala.
„Redford utekl někam ven,“ řekla Alžběta. Už měla vyžehleno, začínala s přípravou oběda.
„Já vím,“ zavrčel Oli. „Můžeš už s tím vykecáváním přestat?“ obořil se na Martinu.
„Jsi fakt nemožný, tati,“ odpověděla replikou, sice mobil oddálila od ucha, ale jen proto, aby si otřela pomyslnou slzu. Hned pokračovala v konverzaci. „Vůbec nevím, co s tím mám dělat! Myslíš poradit se s doktorem? Posledně jsem u něho byla s kašlem, namísto do krku mi pořád vejral do výstřihu. Ten by mne určitě poslal do nemocnice na nůž. Heleď, takový zarůžovělý pupínek nad pravým obočím, někdy je trochu světlejší, ale když se ho dotknu tak víc zčervená. Včera tam ještě nebyl! Kdyby mne kvůli tomu vzali na nůž, tak by tam mohla zůstat pooperační jizva. Právě na takovém nápadném místě! Na druhou stranu být v nemocnici by mi vůbec nevadilo, chodit celý den jen v noční košili, navazovat známosti s doktory…, ale ta jizva by byla prekérní záležitost… Leda furt nosit brejle s obrovskou obrubou. Ale co s nimi v noci? Jo, máš fakt pravdu, v noci je vlastně tma, teda pokud se nenechá rozsvícené světlo … Ne, nebolí to. Hmmm, ten tvůj flíček na pravé líci je vlastně takové znamínko krásy. Že už ti to někdo řekl? Fakt? Tak vidíš, že nekecám. Jenže když se vydloubne taková věc nad pravým obočím…“
Běžné sobotní dopoledne. Za chvíli začne Alžběta prostírat oběd. Redford se vrátil ze záletů, také měl hlad. Martina konečně stiskla na té věcičce OFF a ukončila hovor. Oli skočil po odloženém mobilu. Jen začal vymačkávat sadu čísel, vyrytých v paměťovém záznamníku, zašpérovaném tajným heslem, signalizovala červená dioda totální vybití baterie. Postavil mobil do nabíjecího stojánku a vrátil se do jídelny ke stolu. „Dobrou chuť,“ zavrčel. Neodpověděl mu ani ten pes Redford.
Po obědě už byl zdroj mobilu nabitý, jenže teď už nemělo smysl telefonovat.
Přece vtíravá melodie mobilního telefonu přerušila siestu.
Hovor vybavila žena Alžběta. „Spolehněte se, vyřídím,“ řekla a cvakla OFF.
„Kdo to byl?“ zajímal se Oli.
„Žeňa,“ dostal odpověď.
„Co chtěl?“ nedal na sobě Oli nic znát.
„Požádal mne ženským hlasem, abych ti vyřídila, že když ses neozval a ani nepřišel, tak že šla s Fréďou člunkovat na jezero.“
Oli hodil oko na oblohu za oknem. Počasí nic moc, zataženo, foukal vítr, možná bude pršet.
„Kam jdeš?“ zeptal se formálně dcery Martiny.
Fakt mít tu sukni ještě o ždibec užší, mohla by ji používat namísto pásku jako řemen u kalhot.
„No ven, je tady děsně, ani se nedá dýchat, trochu na vzduch,&lquo; hodila Martina kontrolní pohled do zrcadla.
„V šest večer ať jsi doma,“ řekl nekompromisně.
Odpovědělo mu něco na způsob „Tsss…“
Oli vzal televizní program. Dávali válečný film. Usadil se do křesla, na nízkém stolku láhev piva, na prošvihnuté rande si už ani nevzpomněl. Pes Redford si udělal pohodlí na koberci, také byl vášnivým televizním divákem.
Alžběta se pustila do umývání nádobí.
Takový běžný čas sobotního dne.
Potká-li nás v životě smůla, vyčíhá-li si nás nezdar a pech, nebo začne-li nám přímo téct do bot, utíkáme se ke rčení, že všechno zlé může být i k něčemu dobré. Anebo, jak říká Shakespeare, nic není tak špatné, tak zlé, tak marné, aby to nebylo i blahodárné.
Bohužel, přijdou i případy, kdy dotyčné útěchy působí méně přesvědčivě. Což byl zrovna můj případ. Měl jsem bouračku s nepojištěným autem, celý předek se zmáčkl jako harmonika, když přestanete hrát a zapnete přezky, a pasažéři v kokpitu, Eliška a já, putovali do nemocnice. Ne po svých, ale na nosítkách sanitky, Eliška se zlomenou nohou a pochroumanými žebry, já pak s nalomeným krkem a otázkou, dalo-li by se o dobrém a blahodárném uvažovat i v téhle situaci. A to celý program měli ještě uzavřít příslušníci VB, až přijedou na místo a zhodnotí, kdo nehodu zavinil. A že by se šťastné rozuzlení dalo čekat od tohoto výkonu, ne, ne, takové ťululum jsem přeci jen nebyl. Takže co blahodárného bys Williame Shakespeare našel na našich potlučených tělech a na chviličce ticha, kdy zítra (nebo ještě dnes večer?) pohlédnu do očí starostlivých Eliščiných rodičů? Nemluvě už o dluzích, do kterých upadnu, budu-li chtít, aby se moje žabička znovu rozeběhla k obzorům.
Odpovídalo mi ticho, tak hluboké, že snad bylo beze dna. Na nemocniční lůžko padalo zářijové slunko, šimralo mě na sešívaném obličeji, a vysoký klínový límec, zvaný Schantzův, jediný držel mou hlavu na těle. Nohy se však už šouraly, většinou za Eliškou o pár sálů dál, která se zasádrovanou nohou, vytaženou přes kladku do polohy kanónu, na hrudi pak zbarvená leukoplastí do podoby lososa, vyzařovala obličejem zvláštní stav slasti, který mě uváděl do rozpaků. Jako by v ní její rozštípané kosti narazily na ložisko rozkoše, která jí ještě nezevšedněla a na míle daleko ji zahnala od předmětu mého hloubání.
Nezbývalo, než se jí svěřit, Eliška mě vyslechla a pak jaksi nechápavě vydechla: „Já nevím, ale možná nás ta nehoda sblíží. To by mohlo být to blahodárné, ne?“
Bylo pěkné si to poslechnout, kdybych ovšem – už vzhledem k rozsahu zranění – nečekal přece jen víc. Tím dychtivěji, čím výš se vršily další novinky. Příslušníci VB totiž skutečně určili za viníka nehody mne, a protože zde byly Eliščiny kosti, posuzované právnicky jako ublížení na zdraví, čekal mě i soud. Který pak mou vinu potvrdil a uložil mi trest, který zde nebudu rozvádět, aby vyprávění neztratilo tempo.
Asi někde zde vrcholila tragika případu, protože počátkem zimy Eliščiny kosti přece jen srostly, její rodiče se na mne už nemračili, a dokonce i auto prošlo opravou, a zdálo se být z nejhoršího venku. Jenže i tyhle pokroky bloudily stále jen v rámci smůly, která z bouračky vzešla – a to dobré zatím nevystrčilo ani růžek.
To již minula zima, přišlo jaro, a na jaře jsme s Eliškou vždycky zahajovali motoristickou sezonu. Jenže teď jsme na ni mohli jen vzpomínat, protože v soudním rozsudku se psalo i o šestnácti měsících, po které mi bude odňat řidičský průkaz. Nuže, tehdy jeden z nás dvou vyslovil nápad, že bychom si místo autem mohli vyjet ven na kolech. Eliška už takto jistou dobu jezdila do práce a z práce, aby prý získala kondici, a bez kola jsem nebyl ani já, třebaže to moje viselo ve sklepním boxu už dobrých dvacet let, od okamžiku, kdy mi k chodníku přikodrcalo první auto.
Už ten nápad mě celého zelektrizoval, jak se mi z paměti vynořily vzpomínky na někdejší klukovské výlety do Beskyd. Propána, v jaké stavu ten můj nebohý stařeček může být?
Uháněl jsem do sklepa, vlastně sjížděl jsem k němu zdviží, a do skrání jako by se mi opíral dávný vítr. Odemkl jsem zámek, vyprostil kolo z háku a postavil je do světla chodbičky. Prach na rámu i sedle byl sice na palec silný, ale jinak se starý brach zdál být v pořádku.
A tak jsme hned nejbližší neděli vyrazili na výlet, který jsme si domluvili, ven z města a pak k jistebnickým rybníkům. Počasí bylo nádherné, nebe vysoké a bez mráčku, a atmosférický tlak se musel závratně zvedat, protože cosi dávno zapomenutého se zvedalo i ve mně, když jsme si to tak v pěkném průvodu šlapali sluneční krajinou, já na svém zachovalém dědečkovi, a Eliška na oranžové skládačce, na které vyhlížela jako panský kočí, nafukující se na kozlíku kočáru. Zdravily nás kvetoucí louky, ptačí zpěv, vzduch nám narážel na prsa a rozdmýchával v nich mladistvou kuráž, zkrátka byli jsme připraveni šlapat třeba až do Singapuru.
Takto slavně jsme projeli Polánkou, odbočili zde doleva k Jistebníku a asi po další hodince jízdy se noříme do lesa. Modrozeleného, s pásy světla, které k nám pronikají korunami stromů, jako kdyby po cestě mozaikovými okny padaly na dlažbu chrámu. Ta dlažba je zelená a bílá a stoupá z ní povědomá vůně, protože jsme v lužním lese, donedohledna vystlaném květy divokého česneku.
Zpomaluji tempo, abych všechno líp vychutnal, rozhlížím se do lesních koutů, světlých i temných, jako by zvolna se pohybujících prostorem, a cítím, jak s každým stlačením pedálu se ve mně šíří radost, že jsem tohleto divukrásné šlapání pro sebe znovu objevil. A slibuji si, že oře pod sebou už nikdy nepověsím na hák, ne brachu, tentokrát se mnou zůstaneš až do konce. Vždyť jsi lepší než auto, lepší než hromada věcí, které jsem nahospodařil za dvacet let tvého odpočinku. Jakže to řekl Seneca: “Odlehči svou lodičku žití, vyhoď z ní všechno haraburdí, abys nemusel jak otrok hlídat ohroženou čáru ponoru a dokázal tak znovu vnímat krásu!“
Obrazně tisknu římskému vychovateli ruku, teď vděčněji, než kdy jindy. Ale to už vyjíždíme na nekonečnou louku a pěšinka nás zavede k řece a splavu. Neváháme, sklouzneme dolů po svahu, shodíme to málo, co máme na sobě, a jdeme se vítat s dubnovou vířící vodou. A osvěžení studenými bublinkami uháníme pěšinkou dál, nastraženi, kdy to kde zajiskří rybníkem. A už za chvíli k nám cosi stříbřitě bleskne z pravoboku, vyběhneme hráz, a dál je už jen ráj jistebnických vod, křik ptactva nad hladinou, barvy zelená, modrá a bílá, průvody kaprů pod hrází, jukajících tlamičkami pro drobky vzduchu, kačeny, lysky, labutí pár, který k nám míří jako ke starým přátelům, a to všechno přerušované našimi nadšenými vzdechy, to je krása, na kterou nezapomeneme.
Vracíme se k městu, přetíženi dojmy, ale lehcí, lehoučcí, jak jsme nebyli už léta. A jak jsme nebyli už léta též mnohomluvní – až do okamžiku, kdy nás mezi Polankou a Proskovicemi zarazí spuštěné železniční závory.
Sesedneme, obracíme se k autům, která kolem nás hlučně zastavují, a zraky nám bloudí i dovnitř, k vystrojeným pasažérům, vracejícím se z nedělních návštěv a výletů. A zarazí jejich unavené tváře, povlečené jakousi nezdravou mastnotou, kterou tam vyhnal svátek bez pohybu a kyslíku. Zatímco my s Eliškou (soudím tak podle jejího obrazu), vyrůstáme z našich kol jako dva zdravé doubky, prosyceni sluncem, větrem. kyslíkem a vůbec přírodou až do poslední vlásečnice.
V tu chvíli mě napadne otázka, jak je možné, že si tohohle rozdílu ještě nikdo nevšiml. A neudělal z toho nějaké závěry. Vždyť ti lidé v autech sešli prokazatelně ze správné cesty a nemají o tom ani tušení. A nic je netrkne, ani když na nás teď somnabulně hledí. I oni se přece před lety proháněli po kraji s jasnýma očima a po svých, než je svedlo pohodlí a závrať z toho, jak to na motorce či v auťáku fičí. A na opravdovou radost, takovou, kterou zvyk nerozemne v nudu, docela zapomněli. Jak se to ostatně podařilo v minulosti i mně. Protože – nebýt loňské bouračky, seděl bych v jedno z těch čalounění vedle nebo jinde i já. S mastným obličejem a nudou v něm. A že tam nejsem, to je tedy konečně to dobré a blahodárné, co z drcení plechů vzešlo.
Příběh by mohl spět k posledním řádkům, kdyby mé očistné zadumání u proskovických závor nezašlo o krok dál. Když jsem tam totiž stál, s rukama na řídítkách a s tělem, v němž se zachvíval pocit převahy nad lidmi v autech, hluboká radost a tedy něco jako dávno ztracený a nyní znovu nalezený stříbrný vítr, napadlo mě, že jej příště nemusím dohánět jen na kole; že by stačilo rozpomenout se na všechno, co jsem podnikal jako kluk – a pak hurá za ním.
Nu a pak jsem šel a na zahradě jsem vykopal jámu pro budoucí doskočiště, podobnou té, kterou jsem kdysi vyhloubil jako třináctiletý kluk. Dále jsem si koupil rakety na líný tenis, disk, oštěp, fotbalový míč, ze dřevníku jsem vytáhl kus vodovodní trubky, upevnil ji mezi dvě borovice coby hrazdu, a nakonec jsem se porozhlédl po páru kluků, kteří by mi při připravované činnosti dělali společníky.
Kůň mého osudu zaržál a vyrazil. S výsledkem, který mě měl vzít pero z ruky. Protože není marné, když přijdete o panděro. Když na svých nohách objevíte dávno zapomenuté svaly. Když se můžete těšit na míč, doskočiště, louku, na kamarády, na kola. Když si zas zahrajete na apače. Když zkrátka znovu vystoupíte na úbočí mládí, s okouzlenýma očima a povznášejícím vichrem v hrudi.
Jediná obava už pak může vykouknout zpoza všeho toho zápalu: abyste totiž v situaci, kdy se vám kulisa ubíhajícího času rozběhla obráceně, neztratili společnou řeč se svými dětmi. Protože všimli jste si, jak často převádějí řeč na auťák, který teď postává nečinně v garáži? A když pak vy, ve snaze odvést je na správnou cestu, začnete nadšeně o tom, jaká je to krása, když vám z ruky odfrčí disk k modré obloze a letí a letí, hledí na vás úplně cizí nechápavé oči.
U plotu chaty přibrzdil poněkud opotřebovaný trabant. Ač bylo horko k zalknutí, vykulil se z „auta“ mladý kudrnatý muž a na nohou měl gumové holínky. Pak se objevilo neuvěřitelně umouněné dítě, které také mělo na hlavě andělské kremrole. Jako poslední zmíněný povoz opustila hezká žena, s čokoládovýma očima, v bílé krajkové halence a modrých pánských trenýrkách.
Měla jsem právo se domnívat, že den bude vzrušený. Pán k nám totiž přivezl čtyři hnědobílé králíky a žádal mého manžela, aby ty chudáčky zabil. Jinak prý je sklátí králičí mor. Můj muž zčerstva popadl koš, v němž chlupáčci seděli a jaksi příliš lehoučce jej zvedl do vzduchu. I na dálku jsem viděla náhlý údiv v jeho tváři… Držel totiž uši proutěného koše sice pevně, avšak králíci zůstali na dně kufru auta. Koš neměl vůbec dno!
Tak co si má drahá polovička hrála na kata, snažila jsem se zabavit „čokoládovou“ paní a dítě-kremroli. S ženou to šlo snadněji… Chodila do garáže v krátkých intervalech si nalévat do nabídnuté skleničky taktéž nabídnutou vychlazenou zubrovku. S „kremrolí“ to ovšem bylo obtížnější. Chlapec vlezl do auta a otevřeným okénkem halasil:
„Ta kráva, ještě mně tu vezme a chlapisko ubije moje MAZLY!!!!!“
(Po chvíli se mi rozsvítilo, krávou byla myšlena jeho krajková matka a chlapiskem můj nic netušící životní partner.)
Když jsem se dozvěděla od zubrovkou „navoněné“ mladice, že dítě chodí už třetím rokem do téže třídy, zanechala jsem zbytečných pokusů řídit hovor. Od onoho okamžiku jsem byla vláčena okolnostmi. Nějak už to tenkrát dopadlo. Dokonce jsem ubránila své verše, když se návštěvnice nabídla po páté štamprličce zubřího moku, že mi s nimi pomůže. Nepověděla – kam…
Za jakousi dobu přišel muž s nápadem, že pojedeme za onou rodinou na jejich chalupu. Prý vezmeme mladému muži nářadí, potřebné k domácím opravám. Pobrali jsme i krásně zachovalé hračky po našem příliš vzrostlém synovi, ať si jich užije dítě-kremrole, když už to v životě zřejmě nebude mít snadné.
Manžel upozornil mne i našeho hocha na to, že rodina žije v netradičním prostředí, které se dá vykreslit jediným slovem – změt. Zvědavost nás napnula k prasknutí. Slunce bylo též připraveno na vše a beskydské hory ukazovaly bez ostychu svá holá čela a lesnatější úbočí. Tamten den jevil se jako požehnaný a bylo dobré vyjet na výlet.
Konečně se před námi objevila cedule s nápisem N. Odbočili jsme z hlavní cesty, abychom projeli uličkou, nad kterou se s chutí objímaly vzrostlé stromy. Ze zeleného houští vykoukla střecha tušeného obydlí, co měla příliš úsporně položené střešní tašky. Vypadala jako roztomilý opilec, kterému se svezla čepice na levé ucho. Snad kvůli prostorové rovnováze můj muž prudce otočil volantem vpravo…
Cestičkou od vchodu záhadného domečku, nebo domečku s překvapením (chcete-li), k nám přicházel „holínkový“ chlapík. Za ním se hnalo dítě „kremrole“, potom mladá ženuška s nezaměnitelně hnědýma očima, tentokrát halena černými trenýrkami a blýskavou blůzkou z brokátu. Bylo na čase opustit vnitřek našeho povozu. Manžel tak učinil, já a syn nikoliv. Oněmělí jsme hleděli na skladiště věcí všude kolem, jejich soupis by stačil na tři povídky hutného obsahu. K boku auta se ke všemu náhle přitulil jakýsi pes – boxer. Byl prašivý!!!! Kdesi z pomyslné zahrady běžely rovnou k nám za halasného bekotu ovce.
Proč nevystupují? – ptal se pán v holínkách, aniž by nás jaksi pojmenoval. Bojí se psa, zachraňoval situaci manžel. Nebáli jsme se psa, ovcí, ani tazatele. Nevěděli jsme, kam položit nohy! Situace byla neudržitelná. Ať získáme čas, krmili jsme ovce suchým chlebem. Chutnalo jim. Pes žral snad ze samotné závisti sušiny také, slintal a hlasitě mlaskal. Čekala jsem, že za chvíli začne jako ovečka pobekávat. Místo toho mu z podivně vyhlížejícího boku upadlo kolo bláta. Ulevilo se mi, že nechytíme podivnou nemoc.
Tu se odkudsi vynořila další svérázná postava, babička rodiny – jinak lékařka. Na spodním rtu jí visela cigareta. Usmívala se mile a s napřaženou pravicí k uvítacímu stisku přeskakovala haraburdí s takovou baletní svižností, až jsem byla jata obdivem. Na sobě měla zmuchlané kalhoty s nedopnutým rozparkem. Tento nedostatek však byl zanedbatelný.
Vědoma si toho, že musím vysvobodit syna (jediného to potomka po meči) ze svízele, pochlapila jsem se. Uchopila své věrné francouzské hole a – vyšlo to. „Zgraty“, jak by řekli mí osobití předkové „po slezsku“, se samy sunuly a přesouvaly, až vznikaly ostrůvky míru. Zcela nepochopitelně se ze smetiště nemožného k oblakům pnul překrásný strom. Přímo jsem pocítila nutkavou touhu usednout pod touto přírodní zelenou klenbou a vydechnout si od vnitřního napětí. Ale pod dubem sedělo staré železo. A paní doktorka mne beztoho už směrovala jinam. Za mudrování
„Kam bych vás tak, paní spisovatelko, uprdelila,“ minula lavičku, kde nebyl centimetr volného místa. Zkrátka, tu by si neposeděl ani mravenec, natož já.
Ach, jak jsem radostně upadla na zídku pod verandou stavení, pokrytou dlaždicemi, protože se mi ze silných vjemů třásly nohy. V ruce jsem držela šálek vonící kávy. Poslouchala jsem při lahodných doušcích filozofické úvahy ženy, která stále měla na dolním rtu přilepen zbytek cigarety a stále vypadala zajímavě.
Mí dva mužští byli pozváni hospodářem na zahrádku. Posílala jsem za nimi oči a ty viděly toto: byliny vzrostlé, neurčitého původ. Plot nikde, ale pečlivá branka. Hostitel branku odemkl, otevřel, nechal návštěvu vstoupit a zase zavřel. Nepochopila jsem nic z toho úkonu, šlo snad o jakýsi tajný zahradní obřad? Vždyť docela dobře mohli projít oním prázdném po plotu. Leda, že si snad zahrada potrpí na bonton a nesnáší návštěvy vlezlé, dumala jsem. „Tady mám rajčata,“ halasil pyšně hostitel. „Kde?“ ptal se můj muž a bloudil očima polozoufale po divokém kvítí, bujarém plevelu. Chtěl totiž kolegovi poradit, jak rajčata ošetřit tzv. zaštipováním.
Nečekaně za mými zády odněkud vyběhlo další dítě. Myslela jsem, že mám vidění. Bylo nahoučké. Nahý, asi tříletý chlapeček, se žlutými vlásky, stočenými, jak jinak, do andělských kudrlinek. Bosými nožkami umně našlapovalo ono stvořeníčko a téměř skotačivě hopsalo mezi rezavějícími hřebíky, šlahouny, železem, šrotem a hračkami, aniž by si ublížilo. Chlapeček byl čisťoučký, jako by se ho nikdy nedotklo nic pozemského. Bála jsem se na něj ukázat i prstem, aby se nerozplynul. Ale paní doktorka, se stále přilepeným kusem zmírající cigarety na dolním rtu, dítě lapila a přitiskla ho láskyplně k sobě.
Aby toho nebylo dosti, po upozornění svou ratolestí jsem i já uviděla, že do stavení vede obrovská díra, jako by kdosi z děla vystřelil rovnou proti jedné z bočních zdí. Za dírou je místnost. Vstupujete z nitra domu, klasicky, dveřmi. Zavřete-li za sebou ony rozpraskané dveře, pak sestoupíte z podivného schodu, připomínajícího jeviště. Tak říkajíc – v hledišti – sedí suchý dřevěný záchod a čeká, až se otočíte a vyšpulíte nahé půlky na celý svět. A jen hory, hory jsou němým svědkem…
Při vzpomínce na onen „pokoj úlevy“, kde se vám promítá před očima film „Staré dveře“ a za pozadím film „Beskydy pokaždé jinak“ – se mi natřásají útroby vnitřním smíchem. Ten smích je čímsi jako bohatým rámem obrazu, který by se mohl nazývat Laskavý neřád. V rámu jsou chyceny navždy ony postavičky se svým podivínstvím, zablácený pes, chlebožroutské ovce, dobře utajené rajčatové keříky, námi přivezená bedýnka hraček a výkřik pána domu – To jste neměli vozit, oni to všechno roztahají a rozbijou…. A místo rozmáchlého podpisu malíře vidíte jeho bezmocně rozhozené ruce.
Já až po letech na ono zvolání odpovídám svým halekáním:
„Táááák ááááááááááááááť.“
A ozvěna odpovídá – takaťtakaťtakať.
(z rukopisu Výlet do krajiny slov)
Když v dávnověku chodila do hodin houslí, přidělili ji k učiteli, který byl místním „přitažlivcem“, dospělejší studentky ho tajně milovaly a ženy (včetně matek žáků) na něm mohly oči nechat. Jedna z učitelek klavíru se zapomněla natolik, že se stala jeho milenkou, (což věděla celá škola, i městská čtvrt), ačkoliv on měl doma mladinkou paní a malé děti. Ovšem, paní „učitelová“ byla bledničková a nezdravě štíhlá, zato učitelka klavíru kyprými proporcemi naplnila dostatečně oko každého muže, nemluvě o rukou!!! Občas se tito dva provinilci mazlívali mezi nedovřenými dveřmi do tříd a bláhově se domnívali, že jsou neviditelní…
Učitel byl skvělý pedagog. Pod jeho vedením ve hře na delikátní nástroj dělala utěšené pokroky. Rodiče byli nadšeni a začali mluvit o konzervatoři. Kantorovi se ale nelíbilo, že se dívčina u hry trochu hrbí a housle tedy nejsou pak pod krkem vhodně usazeny. To musíme napravit, počkej – řekl tahle v podvečer jedné z hodin, kdy se připravovala k předehrávce, a postavil se za ni. Přitiskl se k ní zezadu celým tělem a rukama ji rovněž zezadu jaksi objal, aby jí srovnal postavení dlaně u krku mistrovského nástroje, a prsty na hmatníku pak dosedly v tom správném úhlu. Něžné dřevo po tomto úkonu vklouzlo tiše pod houslistčinu bradu.
Takto netradičně lapena, ani nevzdechla. Její páteř byla porovnána, jenže ona u toho aktu najednou pochopila cosi o mužství a zrudly jí i kořínky vlasů. Brnělo jí celé tělo. Vždyť na svém mírně vyšpuleném pozadí, v úžlabině mladistvých půlek, pocítila to, o čem neměla zatím řádnou představu…
Napadlo ji okamžitě, že už asi není dítě, a kdyby byli v Americe, odskákal by tento nechtěný incident kantor velice. Byla ráda, když hodina skončila a ona si venku v aleji stromů, vedoucích od „hudebky“, svobodněji vykročila. V noci se jí pak ale zdálo, jak kantorovi bůhvíproč prohrabuje na pódiu svými delikátními prstíky vlasy, v sále určeném ke koncertům a obecenstvo mlčky hledí.
* * *
V době, kdy studovala na vysoké škole úplně jiný obor nežli hudbu a spěchala se spolužačkou na zkoušku, se náhle tenhle pán přede ní objevil na chodníku. V umělecky se „tvářícím“ klobouku tmavé barvy, balonovém plášti dlouhé délky a pod paží zasvěceně držel houslové pouzdro. Pár let navíc mu jen přidalo na šarmu. Poznali se okamžitě, a popoběhli k sobě s jakousi oboustranně podivnou nedočkavostí, jako by se chtěli obejmout, (ba i více!).
Ale centrum města opravdu nebylo tím vhodným místem… Spolužačka udiveně zírala, co že se to děje a proč od jejího boku kamarádka prchá směrem k cizinci a on k ní. Netušila, že tu se právě setkala minulost s přítomností a oběma pochyběla budoucnost.
Toužila jsem alespoň jednou prožít milostnou noc, o jaké se píše v románech nebo jakou vidíme na plátnech kin. Vzrušující, strhující, až k mdlobám slastnou. A pak najednou… Konečně!
Pozval mě do hotelu.
Jůůů, to bude krásně hříšně neřestné!
Trochu mě sice tísnil pocit, že bych neměla, ale to zakázané a lákavé ovoce! Líbil se mi, to ano, ale zase tak moc taky ne. Byl však zjevně zkušený a znalý světa. Pozvání do hotelu by se někomu mohlo zdát vulgární, ale mně to tak vůbec nepřišlo. Myslela jsem na křišťálové lustry, na měkký samet, na diskrétnost obsluhujícího personálu… Ale recepční – co když na mně bude chtít občanku?…
V pokoji bylo děsně krásně.
Objal mě – a dostal srdeční záchvat.
…
Poslal mě do lékárny.
Venku bylo nevlídno. Lidi do mě strkali. Město jsem neznala. Nakonec jsem lékárnu našla a vrátila se s léky.
Ulevilo se mu. Vyndal z aktovky pytlík bonbonů, položil na stůl, pohladil mě po hlavě a odešel do koupelny.
Bonbóny jsem tichounce ujídala a pokaždé znovu načechrala pytlík, aby vypadal jako plný. Byly to griliážové hrudky a višně v čokoládě. Strašně je miluju.
Vrátil se z koupelny a chtěl mi nabídnout. Já že děkuji. Vzal rázně pytlík… Zčervenala jsem. Byl tam už jen jeden bonbón.
Podíval se na mě přísně. Jako náš táta.
„No tohle! Ty jsi to snědla! To se přece nedělá!“
Zahanbeně jsem vstala.
„Tak já – já abych šla koupit nové.“
„Abys je zase snědla? Ne, teď ne!“
„Já už bych je opravdu nesnědla… tentokrát!“
Byla jsem malá peskovaná holčička a on starý přísný pán.
Vzala jsem si svetr a řekla způsobně: „Děkuji, já už musím jít. Na shledanou.“ Vyšla jsem z pokoje. Pokojská se na mě cestou podezřívavě dívala. Otevřel dveře a volal za mnou: „Pojď sem, neblázni!“ Ale já se ani neohlédla.
Předtím, když jsem šla pro léky, jsem se recepční nebála. Teď ano. Co když bude chtít občanku? A co když to napíší našim? Budou mi věřit, že jsem nic nedělala? – Nakonec – nač se zpovídat – minulý týden mi už bylo osmnáct.
Jela jsem autobusem za město a tam stopovala auta.
Zastavil náklaďák. „Kampak, slečno?“
„Do Stráže.“
„Až do Stráže? – Tak nasedat!“
Řidič byl mladý kudrnatý kluk. Smál se a já se taky smála. Ani jsem nevěděla čemu. Najednou mi začaly téci slzy. Usmál se a podal mi kapesník.
„To bude zase dobrý.“
Odpověděla jsem mu – „Co by mělo být dobrý, nebylo nic špatný.“
Pustil rádio a řekl – „To je fakt.“
A uháněli jsme po silnici.
Stojím a čekám na zelenou. To je doba! Že tam vběhnu!? Co ten člověk naproti? On mává! Dokonce zvedá klobouk! Snad to není na mne? Dneska si zrovna nepřipadám.Vlasy zplihlé, kabát už pamatuje pár sezón… Tíží mě tašky. Odkud mě jenom zná? Z Varů? Ne…
Že bych s ním – ale to je vyloučené!
Určitě to není na mne. Opatrně se kolem sebe rozhlížím. Samé netečné tváře. Zelená ne a ne naskočit. Muž si rozepnul prošívanou bundu a ukazuje si na hruď prstem a netrpělivě přešlapuje.
Konečně zelená! Uhýbám stranou, dělám, že ho nevidím. Ale on přímo ke mně.
„Nazdáár!“ zahlaholil.
„Nazdar,“ tázavě odpovídám a chci se hnát dál. Strhl mě zpět. Zapotácela jsem se. Vybírám rovnováhu a podpatkem jsem se zabodla do kolejnice. – To snad se mi jenom zdá!
S neurčitým úsměvem, jako že fajn a nashledanou ho odstrkuji, ale on se nedal.
Naskočila červená. Blíží se tramvaj. Muž lomcuje s mojí nohou v kozačce a já balancuji na jedné noze obtěžkána taškama.
Přeji si být neviditelná.
Podpatek se ulomil. Stejně držel už jen na „čestné slovo“. S pohledem upřeným kupředu jsem odkulhala zpět na chodník, kde jsem stála předtím. Bylo to tam blíž. Ani jsem si neuvědomila, že jsem podpírána.
„Ty mě nepoznáváš?“ rozhlaholil se znovu stále mně ještě neznámý.
„Ale už si vzpomínám,“ vzdávám se.
„Děvče, ty vypadáš!“
Ne že bych mu chtěla odporovat, ale co je moc je moc.
„No já teď, zrovna běžím, támhle.“ Statečně vyvažuji rovnováhu na špičce boty a pozoruji svůj podpatek v kolejnici. Snad by se dal ještě vyšťournout.
„Prosím tě, nemohl by jsi mi vyndat ten podpatek, je červená.“
„Vidíš, tak počkej – ale jestli mě něco přejede!“
Pozoruji, jak šikovně si počíná. Hele, podpatek je venku, raduji se. Vděčně se usmívám.
„Podepři se tamhle o sloup a nastav nohu.“
Přiklekl a podpatek nasunul. Rázně jsem si podupla. Při opatrném našlapování to půjde.
„Kudy jdeš, doprovodím tě a dej mi tašku.“
S úlevou mu podávám tašku a směle jsem se zavěsila.
„Jseš prima,“ usmívám se na něho. Je mi najednou hezky na světě.
„Chtěla jsi na druhou stranu, ne?“
„Chtěla, ale není to nutné.“
„Bojíš se, ale se mnou se bát nemusíš. Jsem rád, že jsem tě potkal. Už jsem ti chtěl dávno volat.“
„Jó?“
„Fakt, ale znáš to. Rozvedl jsem se a teď sháním byt. Ale stejně to bylo tenkrát hezký, viď?“
Zarazila jsem se. Znovu si ho pozorně prohlížím. Jeho tvář mi nic neříká. To bude omyl. Trapný omyl. Škoda. Docela se mi líbí.
„No –„ poznamenám opatrně.
„A jak to dopadlo s tebou, rozešla ses nakonec s Járou?“
Je to jasný, neznáme se! Můj bývalý manžel se jmenuje Olda a žádného Járu jsem nikdy neznala. Co teď – radši mu to řeknu hned. Ještě chvíli. Jde se mi tak hezky. Už dlouho jsem nešla zavěšená do muže. Hraji si, že patříme k sobě. Otáčím se na něho. Otočil se také, jemně mi stiskl loket. Modré oči se dívají tak teple… Neřeknu mu nic. Třeba by hned odešel. Třeba je to má poslední šance, poslední příležitost. – Už nechci být sama.
Hledání nesmělého Brita
Willi Gardner bydlel pořád ještě v londýnském domě po svých rodičích na pokraji Gloucester Street. Z oken jeho pokoje byl výhled na ztřeštěný cirkus jménem Hyde Park a před očima tak měl od dětství vše podstatné, co se bez krotitelů odehrávalo v té bizardní třistahektarové manéži; od psího hřbitova a Marble Arch, přes koňskou stezku Rotten Row, Hadí rybník a ptačí oboru, až po proslulý Speaker's Corner, v němž se během druhé světové války místo řečnění pěstovala rajčata pro vybombardované Brity.
Snad i proto, že od malička sledoval perletí vysázeným divadelním kukátkem své Shakespearem posedlé matky nezvyklá táborová srocení v tomto svérázném koutě a nezažil jeho přechodnou zelinářskou éru ani nálety fau cvaj, stal se po vystudování politologie na Cambridžské univerzitě novinářem. Zpočátku byl prodchnutý svobodomyslností, jež se mu zdála být tím nejprostším způsobem, jak čestně a v klidu prožít svůj světsky vyhrazený čas.
„Co mám psát, aby mě lidé četli?“ zeptal se elév žurnalistiky svého otce, uznávaného pojišťovacího makléře.
„Piš pravdu!“ řekl mu suše otec, považující anglo-saské právo za nejdůmyslnější traktát.
„Jak ji poznám?“
„To se ti nikdy nepovede, ale když tisíckrát stoupneš do koňského lejna, budeš od ní už jen asi jak Měsíc od Slunce!“ zasmál se konformní guru rodiny a Willi tenkrát vyčetl z jeho hlasu výsměch všemu, co jen předstíralo nějaký kloudný smysl.
„Místo psaní mám hledat koňské exkrementy?“
„Ne, snažit se jim vyhýbat…“
„Takže pravda je alibismus?“
„Ostražitost! Jediná správná pravda je ta, s níž vydržíš ve spokojenosti a bez následku až do vysokého a klidného stáří!“
„Tedy žádná…?“
„Hledej a aplikuj! Jedině teorie pokusu a chyb vede k cíli. Pravda je jak proti tragické dopravní nehodě dobře pojištěný klient, jenž se bojí vyjít na ulici!“
Rodiče se mu vyvedli; měl z nich ctěné úředníky v hlavní centrále pojišťovací společnosti Lloyd, Williho mladší bratr John už byl hlavou své vlastní rodiny a pracoval na filiálce pojišťovny v Birminghamu. Dokud žil děda Henry, vzdálený, ale přece jen potomek slavného rodu Winstona Churchilla, jezdili k němu na prázdniny do usedlosti v Coventry. Když zemřel a odešel do nebe britských konzervativců za svojí ženou Betty, vděčné děti haciendu prodali, koupili si zrenovovaný dům v Londýně a ten svůj přenechali prvorozenému synovi.
Do Izraele přivedla Williho kdysi dávno zvláštní osudová spřízněnost s touto zemí, i když nikdo z Gardnerů nebyl židovského původu. Mezi jeho dědečkem Henrym a rodinou Judity Mayerové vzniklo po jejich epizodním manželství nezvyklé přátelství. Nastalo sblížení, v němž pokračovaly i tři děti Henryho Gardnera a jeho čtyři vnoučata. Mezi nimi byl i vnuk Willi, který začal už jako student navštěvovat své „příbuzné“ v Izraeli.
Krátce po svých čtyřicátých narozeninách se vydal jako fotoreportér londýnského týdeníku Photopress do židovského státu, aby tam zmapoval mimořádné volby do knesetu a dokončil pořizování snímku pro obrazovou publikaci Izrael Pictus.
Jako obvykle bydlel v Jeruzalémě u Jakoba Assbahiho.
Byl pátek, všichni už se pozvolna chystali na šabat. Willi měl volno, a tak si vyjel do Tel Avivu, v němž vždycky po návratu do židovského státu absolvoval zkoušku stálosti své izraelské melancholie. Brzy poznal, jak je při této příležitosti rok od roku dojatější.
Co zbývalo čtyřicátníkovi bez závazku, než cestovat. Pracovně i jen tak; zkrátka měl toulavé boty k nerozedrání a romantického ducha na rozdávání. Kdyby si dělal čárky za místa, kde ještě nebyl, spočítal by je na prstech svých končetin. Dostal se až mezi polárníky v Zemi královny Maud, kde si vyléčil svou chronickou rýmu.
Všude se mu to pozdávalo, ale nikde málem nezkolaboval, jako v Izraeli, kde mu vzrušením stoupala hypertenze k hodnotám sto deset na dvě stě a stával se z něho mystik, nechával si narůst mohutný plnovous, nosil černý klobouk k džínům a u Zdi nářků si četl žalmy z verze Tóry v ivritu.
„Vracíš se prostě ke svým kořenům!“ smál se Jakob. „Mluvíš už hebrejsky, přestal ses cpát vepřovým a kdyby to nevypadalo zvrhle, koukl bych se ti do rozkroku, jestli už nejsi též obřezaný…“
„Bracha le vatala – požehnání pronesené nadarmo, aneb jak říkáme u nás Londýně: Marná snaha!“ zašklebil se Willi spokojeně, jelikož mu to lichotilo; namyšlení Židé jen tak nějakého bezvěrce na jednoho ze svých často nepasovali. „Zkrátka žádné sebezohavení na sobě nemám, kromě toho, že mi kdysi vyoperovali apendix!“ dodal, ale docela vážně zauvažoval o jeruzalémském mystériu, jež jím vibrovalo vždy, když zastrkával do škvíry ve Zdi nářků lístek s dalším přáním.
Chladně ho nevítal ani Tel Aviv, i když během několika měsíců, co zde nebyl, se v tom místě udála spousta změn hlavně v psychice obyvatel. Řada lidí byla zabita v atentátech, a ti, kteří přežili, se na zákeřný svět dívali s ještě větší nedůvěrou než předtím. Pozůstalí vyčítali ruským předkům, proč právě tady před sto lety koupili od Turků kus pouště, aby na ní postavili prvních dvacet domů Pahorku jara.
Dnes jako by jeho ulice prořídly a lidé, kteří na nich zbyli, spěchali a nejistě se jeden druhému dívali do očí. Nejraději by také Williho obešli obloukem. Měl pocit, že se snažili odhadnout, jestli není palestinský sebevrah. Šel do obchodního domu koupit kytici růží pro ženu svého hostitele a ozbrojení vojáci s namířeným samopalem po něm při vstupu požadovali, aby jim ukázal obsah fotobrašny.
Potřeboval si dát pro uklidnění kávu s cigaretou a zamířil do denního baru na nábřeží. Stáli před ním další vojáci a byli ve střehu. Vloni se kousek odtud na diskotéce vyhodil do vzduchu arabský mladík a zabil jedenadvacet lidí. Willi bytostně vnímal stresující napětí a sám se přistihl, jak hypnotizuje kolemjdoucího muže s podivně oblým břichem pod nadouvajícím se tričkem.
„Nemá kolem pasu sebevražednou nálož?“ napadla ho paranoidní myšlenka. „A co támhle ten mladík s tím divným balíkem? A ten mercedes plný Arabů, který zastavil na chodníku? Není naládovaný výbušninou?“ mručel nervózně a byl svým stresem vyděšený.
Chvíli se procházel a měl tísnivý pocit, že ho někdo sleduje. Byla z toho už úchylná tradice, že se v Izraeli těsně před volbami vytvořila vždy stejně vypjatá atmosféra, nafouklá k prasknutí. Bezpečnostních opatření nebývá zřejmě nikdy dost. Proto nad promenádou neustále kroužily vojenské vrtulníky, hladinu kolem moře pláží brázdily raketové čluny a po chodníku rázovali vojáci, jimž chyběl do plné polní jen batoh na zádech.
Mluvili spolu rusky a obří pušky měli zavěšeny přes ramena i kolem krku, aby jim je Arabové nemohli strhnout. Tel Aviv založil v roce 1906 ruský Žid z Oděsy Meir Dězengoff a nyní žilo v tomto největším městě židovského státu na tři sta tisíc Rusů a Ukrajinců. Většinou šlo o Židy po matce, byli však mezi nimi i mladíci bez židovského původu.
Izrael je ale přijal za své, pokud chtěli do jeho armády. Domorodí židovští mladíci, kteří se v Izraeli narodili a museli povinně tři roky na vojnu, po zeleném sukně už moc netoužili. Každodenní smrt v přímém televizním přenosu je odrazovala. Nelákaly je ani roky bez výdělku a vlastenectví u nich nebylo životní prioritou, jako u jejich otců a dědů.
„Volil jsem jako Benjamin stranu Šinuj,“ uslyšel Willi do vzdechu moře rozhořčená slova poctivce Jakoba Assbahiho. „Štve mě, že v sobotu během šabatu nesmí nikdo v Izraeli sáhnout na práci, přestože nevěřících je v něm osmdesát procent,“ hájil svůj byznys.
„Kvůli tomu přece nebude konec světa,“ uklidňoval ho a v duchu se smál. Už viděl Evropany; uvěřili by v cokoli, jen aby nemuseli sahat na práci a šabat by slavili třeba celý týden. „Bůh to pochopí; On si odpracoval jenom šest dnů, zatímco ty už přes dvacet roků…“
Teď seděl na lavičce na nábřeží a pozoroval drobnou Filipínku, která ohleduplně a s nezastíranou laskavostí vedla pod paží nemohoucí starou ženu. Když začal foukat od moře vítr, sedl si do baru. Najednou se otevřely dveře a vešli dva mladí Arabové s taškou. Zatrnulo mu, když se uvelebili u vedlejšího stolu. Sáhli do igelitky… a vytáhli z ní krabici s šachovými figurkami. Dali si partičku, přesto Williho nervy nevydržely. Raději zaplatil a kvapně odešel.
Připadal si jako čítankový příklad paranoika a nechal si ujet i linkový autobus, kterým se mohl za pár šekelů dostat k příteli na konec města. Vzal si taxíka, jelikož tady nedávno explodoval právě autobus městské dopravy a spousta cestujících v něm byla zabita. Komu by nebyl život milejší než dvacet dolarů…?
Věděl už, že napjatá situace na Blízkém východě nespočívala v nenávisti Židů s Araby, ale v problémech, jež se hromadily v jedné i druhé komunitě.
„Kdyby nebyli Palestinci na hlavu, nechali by nás deset roků v klidu, a my bychom se zlikvidovali sami svými vnitřními rozpory!“ tvrdil Jakob.
A měl asi pravdu; na čtyři miliony izraelských voličů připadalo třicet politických stran. Chasidé se naučili od islámských kluků házet kamení a trefovali se do gojů, když v sobotu pracovali, sionisté zase milovali svůj stát, jejich ultraortodoxní spoluobčané ale proti němu ve válkách pomáhali Arabům, aby měl jejich mesiáš při svém návratu co na práci.
Matky chtěly mír, muži se naopak vyzbrojovali a stavěli na palestinských územích osady, stříleli do modlících se muslimů, nebo i do svého premiéra, že si příliš zahrával s mírem. Mezitím si izraelští Arabové pozvali do knesetu Al-Džazíru, aby před jejími kamerami prozrazovali státní tajemství o jaderných hlavicích. Takový byl Izrael…
Palestinci už pětkrát odmítli vytvoření svého státu, protože by museli sousedit s židovskými bezvěrci. Pokud chtěl Arafat jejich zničení, byl jediným milovaným vůdcem, když ale uznal právo Židu na jejich domovinu, hrozila mu smrt spíš od Hamasu a Islámského džihádu, než od Mossadu, a jeho Síla 17 povraždila víc protivníků al-Fatáhu, než izraelští vojáci během celé intifády.
Dalších deset militantních skupin z Gazy válčilo s Arafatem i Hamasem, protože milovali krev a chaos a v tajné sázkové kanceláři vsázeli na to, kdo Abú Amara otráví, odpálí nebo zastřelí. Nejvíc všechny tyto palestinské špinavce bez rozdílu nesnášela Arafatova žena Suha, oni zase plivali po ní, jelikož věděli, že jediné, co obézní Pařížanku na Palestině zajímalo, byly dolary devátého nejbohatšího muže světa. Taková byla Palestinská autonomie…
Takový byl problém Blízkého východu.
Konec klidných dnů
Večer se Willi vydal znovu do Tel Avivu za volantem peugeotu z půjčovny, aby si při západu slunka odpočinul v nejstarším přístavu světa Jaffi. Možná konečně spatří potomka velryby, jež u jaffských břehů kdysi spolkla Jonáše. Zvědavý byl i na hejna kormoránů, kteří ve zdejším moři lovili o sto šest údajně ode dne, v němž speciální izraelské komando vysypalo do pobřežních vod výživný popel z těla popraveného Adolfa Eichmanna.
Byl před cestou do Izraele naštěstí dva týdny ve francouzském Calais, kde si vyzkoušel jízdu na nebritské pravé straně, takže mu řízení po silnicích Izraele v autě s volantem vlevo nečinilo problémy. Byl na sebe pyšný, že zůstal přesto všechno věrný domácí evropské značce a zaparkoval za americkým velvyslanectvím u válcovitého Izrotelu, kde měl jistotu, že mu auto nikdo neukradne, jelikož se to tam tajnou policií a agenty CIA jen hemžilo.
Cestou po nábřeží minul středisko vodních sportů, jehož součástí byla i diskotéka Rasija. Jednoho letního večera roku 2001, kdy se u vchodu tísnily stovky mladých Izraelců většinou z rodin ruských přistěhovalců, vešel do davu palestinský sebevrah s dynamitem kolem pasu, který vzápětí odpálil. Nechal tak roztrhat sebe i jedenadvacet bavících se chlapců a dívek, sto dalších výbuch těžce zranil.
Ani po dvou letech od této tragédie nebyl klub zprovozněn. Postaven byl jen pomník obětem. K nebi však dál ponuře trčela polorozbořená střecha explozí zničené diskotéky. Willi se zastavil před otřesným dílem zkázy a v písku u svých nohou zahlédl žárem do černa osmahlou minci. Izraelský šekel, který zde zbyl jako němý svědek krutého pekla. Možná právě touto mincí se jedna z obětí zrovna chystala zaplatit…
Stál u pomníku obětí a přemýšlel o pomíjivosti života a také o tom, jak nikdo nezná den ani hodinu své zkázy. Snažil se zahnat zlovolné mrazení, když se mu ozval v kapse mobilní telefon. Hrůza, kterou si v té chvíli představoval na pietním místě tragédie, se v něm vzápětí znásobila.
„Willi, stala se strašná věc!“ vzlykala do telefonu Ráchel. „To je konec, hrůza, já nevím, jak dál,“ divně zadržovaně štkala a Willi si dal pochybovačně telefon od ucha, aby se na něho podíval, jestli se s ním něco nestalo. Před hodinou s ní mluvil; smála se, vtipkovala a těšila se na jejich společnou večeři u Benjamina.
Najednou si uvědomil, že Ráchel plakat ještě nikdy neslyšel. Pak bylo zničehožnic ticho; hluboké a mrazivé, i když bujarý a nic netušící svět na kolonádě se dál veselil a proudil s úmyslem užít si, co to dá, než to někde opět vybouchne.
„Co se děje, Ráchel?“ nechápal, ale zahlodala v něm předtucha, protože tragédie podobné těm, o nichž před chvílí přemítal, mívaly v Izraeli svá děsivá pokračování.
„Jakob se vracel z Jeruzaléma a nijaký Arab ho napadl!“ uslyšel cizí ženu. „Promiňte, jsem sousedka, uklidňuji Ráchel, ona teď nemůže mluvit,“ posmrkl ten smutný hlas. „Jel na motorce, prostřelili mu hlavu.“
Zaskočený Rácheliným pláčem a neuvěřitelně ubíjející zprávou ohluchl, jako by se potopil hluboko pod hladinu moře a neměl se už nikdy vynořit.
„Jak hlavu?“ zalapal po dechu; copak se dá přežít průstřel hlavy? napadlo ho, přesto vyhrkl: „Žije? A co Benjamin?“ zeptal se, věděl, že bratři spolu měli prodávat v Jeruzalémě.
Ke svému zděšení si ještě uvědomil, že skoro první se u něho dostavila setrvačná reakce, že by měl volat do Photopressu, aby měli sólokapra z Blízkého východu. Hned ale zahnal pokleslé nutkání a rychle zapomněl na pochybnou profesní deviaci. Vnímal děs té události mnohem silněji, než by se ho měla jako cizího člověka týkat. Zřejmě se už vnitřně transformoval do rodiny Jakoba Assbahiho jako její člen.
„Benjamin s ním tentokrát nebyl, musel odjet ošetřit stádo na pastviny za Gilomem!“ sdělila mu sousedka. „Jakob je v nemocnici, ale lékaři mu moc šancí nedávají!“ zašeptala, aby ji neslyšela Ráchel.
„Hned vyjedu; asi za hodinu budu tam,“ vychrlil ze sebe a zajíkl se, jako by do něj narazil závan mrazivého větru.
„Nebude doma, jeďte za ní do nemocnice Hadassah!“ opravila ho žena a, namlouval si, že asi nebude tak zle, protože její hlas vůbec nezněl tragicky.
„A co je s dětmi?“ zeptal se ještě rychle.
„Jsou s mým mužem u nás. Zavolala jsem pro Ráchel lékaře.“
Willi nic nechápal. Pozvolna se vzpamatovával z šoku, třásl se rozčilením, krev mu stoupala do hlavy, až ho popadl záchvat zuřivosti a za jízdy tloukl pěstí do volantu. Nevnímal bolest, ani riskantní předjíždění. Jak mu to jen mohl jeho milovaný Izrael udělat? Tak se v jeho očích zkompromitovat a navždy mu překazit přívětivou pohodu, kterou v něm vždy zažíval. Nebyl schopný si představit, že by se ještě někdy měl v Izraeli veselit. To že má být ta Šaronova pevná ruka, která všechny ochrání?
Najednou mu svět připadal bezvýhradně brutální a se svou nekončící vražednou psychózou zoufale primitivní. Jel jak v těžkém snu, nevnímal auta spěchající po silnici kolem něho, soustředil se jen na imaginární bod před sebou, k němuž se řítil co možná nejvyšší rychlostí. Bod zmaru a konce víry; rozbité zrcadlo, rozbitý život, rozbitý vesmír. Bod nenávisti, kolem něhož se bezohledný svět točil k vyžilému smutku.
Prodíral se svým vzteklým žalem, jak zakázanou skládkou nepotřebného harampádí; směšným útlocitem, zrezivělým pacifismem, karcinogenní solidaritou a stařecky čpící ideou pospolitosti. A ještě zažloutlým patosem slov jako úcta, láska, přátelství, víra v lidskou vzájemnost. To vše byl rázem odpad, archív pro skartování, veteš, jednou provždy dosluhující propriety dávných tužeb a snů. Proč se chovat lidsky v nelidském světě?
Sotva domyslel, zbavený soudnosti, paradoxně pocítil i dosud nepoznanou úlevu, že je vlastně dobře, že nemá svoji rodinu. V té chvíli, kdy si bolestni dotčený smrtí přítele uvědomil křehkou pomíjivost života, to byla výhoda; nemusel se bát, že by nijaký lump mohl stejně přepadnout i jeho ženu a děti. Nebo že by náhlá smrt postihla i jeho a on tak uvrhl své drahé do smutku a odporné trýzně spojené s omýváním mrtvoly a zařizováním pohřbu…
„Jsem mal'ach ha-mavet,“ šeptal si hebrejsky. „Jsem anděl smrti, hněvivý posel Boží,“ obviňoval se, že přinesl Assbahiům neštěstí.
Vlastně přece jen měl ponětí, proč ty výčitky; byla v tom jeho chorobná deformace, když na každém kroku po Izraeli jen číhal s přichystaným fotoaparátem, jestli někde něco neexploduje a někdo někoho neoddělá, aby byl u toho a měl exkluzivní fotoreportáž a tučné prémie ve Photopressu.
Teď byl znechucený sám sebou. Všechno byly jen fekálie, odpudivý marasmus. Když ho oslnila světla z protijedoucích vozidel, jako by se probral a snažil si namluvit, že postřelení Jakoba jsou jen jeho zmatené fikce, jichž se mu vždy před psaním reportáže honily hlavou spousty. Měl si vybrat užitečnější práci.
Jako potrhlý fabulátor si připadal méněcennější, než textař stupidních reklam. Pak si uvědomil děsivou pravdu, že telefonát od Ráchel byla realita, a ne jeho oblíbená ruleta s fantazií. Mozek mu reagoval, jak leklá žába na elektrické šoky a byl z toho stroboskop společných prožitků s Jakobem.
Po každé fleši se mu v mysli objevil podobný záběr: Jakob a on v sajdkáře, když mu ji dovolil poprvé řídit, Jakob a on u Zdi nářků, do níž oba zastrkávali svá psaníčka s přáním žít v zemi bez válek, Jakob a on, když v Eilatu házeli šťastnou Ráchel do bazénu, Jakob a on, zkoušený z hebrejských slovíček, Jakob a on, když si ráno toho dne tiskli ruce, než odjížděl do Tel Avivu…
Cestou se Willimu ozval mobilní telefon ještě jednou. Rychle šlápl na brzdu, prudce zastavil a sáhl po něm v bláhové naději, že přece jen uslyší Jakobův hlas, aby mu sám řekl, že lidi blbnou a dělají zbytečné zmatky, protože střelili do někoho úplně jiného na zcela jiné motorce a že žalem zkormoucená a nešťastná není Ráchel, ale úplně jiná manželka, a on i jeho sajdkára jsou v naprostém pořádku.
„Už jsme s Ráchel v nemocnici!“ volala sousedka. Snažil se ji uhranout a vsugerovat jí, co mu má říct; že ti doktoři už nejsou jako dřív a že všecko popletli. Sousedka však žádnou předchozí zvěst nemínila dementovat. „Jakoba prý pořád operují…“
Willi ukončil hovor z jiné planety, z planety nehorázných fantasmagorií, a rozbolela ho hlava. Svíral se mu žaludek a hnal jeho večeři krkem nahoru. Silou vůle se snažil kyselost v ústech zažehnat, aby se nezdržoval a nemusel nikde znovu zastavit, i když by to rád udělal a vyzvracel ze sebe celý ten odporný život na blití.
Nebyl schopný si myšlenky uspořádat tak, aby z nich vytvořil trochu kloudný závěr, jímž by mohl pomoci Ráchel překonat tu hrůzu hrůz. Stačila jedna zlá vteřina a svět se mu hroutil v kotrmelcích, v prachu té nejmarnější nicoty. A to ještě před malou chvílí myslel na to, že koupí pro Jakoba kus košer hovězí kýty na stejky a láhev zcela nečisté ruské vodky. Teď potřeboval poskládat alespoň dvě ohleduplné věty, jimiž by se přivítal s jeho vdovou…
Včerejší Ráchel s Jakobem v náručí a teď vdova! Absurdní. Špatný vtip. Pár vteřin a svět byl rázem úplně o něčem jiném. A Ráchel tou vdovou byla a on nevěděl, co jí měl vlastně na to říct. Věděl, že jakýkoli jeho pocit nemá v této hororové situaci žádnou váhu, pokud se nedokáže ztotožnit s utrpením Ráchel. A smířit se bez varování a během zlomku času se smrtí zbožňovaného člověka bylo nemožné.
„Pohřbíváš kámoše, který třeba ještě žije! Co o tom může nějaká sousedka vědět?“ namlouval si, ale tušil, že jsou to už jen báchorky.
Těžké rozhodnutí
Když přijel do nemocnice, Jakob už nežil.
Willi si nepřipouštěl, že by ho vždy rozvážná a hrdá Ráchel přivítala hysterickým pláčem, ale zaskočila ho její chladná apatie, s níž mu vyšla vstříc; sice bledá, starší od rána o spoustu času, ale bez jediné slzy na tváři. Měla horečnatě rozpálené tváře a horký dech, i když se zimničně chvěla, jako by stála pod okapem plným zimního deště.
Když jí řekli, že její muž zemřel, zalapala po dechu, srdce se jí nacpalo do krku a prosila Boha, ať také zemře. Panenky se jí rozšířily strašlivým úlekem. Hned po příjezdu do nemocnice dostala uklidňující injekci. Na chvíli se jí vybavilo její dětství, kdy v telavivském parku válela sudy a najednou přesně nevěděla, kde je a co se s ní právě děje. Teď byla obluzena stejně nadějnou rozpolceností, že nic není jisté a zároveň že vše je možné, i to, že by se hrůza mohla změnit v pohodu a těžký sen ve sladké probouzení.
„Je to celé absurdní!“ řekla Willimu stroze, když už z jejího bláhového narkotika válení sudu nezbylo skoro nic. „Postřelil ho Arab a teď po mně chtějí, abych jinému Arabovi dala jeho ledvinu,“ strašidelně se zasmála a zatvrzele se bránila vyslovit konečný ortel, že už Jakob nežije. „Jako by si to udělali na objednávku!“
„To snad ne! Vlastně určitě ne!“ koktal Willi. „To je nesmysl!“
Dopadlo to přesně, jak předpokládal: Nevěděl, co jí má říct. Co je nesmysl a co smysl. Měl připravenou kondolenci, slova útěchy, banální, přesto slova opory, ale zaskočila ho jiným rébusem, k jehož řešení postrádal dostatek duchapřítomnosti.
„Je to divné, moc divné!“ zakroutila nechápavě hlavou s chvatně načesaným drdolem, z něhož do stran tryskaly neupravené pramínky vlasů. „Dívala jsem se na Jakoba. Ležel tam a viděla jsem, jak se mu zvedal hrudník, dýchal. A oni mi řekli, že už je mrtvý. Když mu ale buší srdce, musí ještě žít, ne? Copak to jde, vyřezávat někomu ledvinu z těla, které ještě není mrtvé?“
Ze slova mrtvý se její kůže měnila ve struhadlo. Mráz se v ní střídal s horečkou. Ani kámen by to nevydržel. Chtěla by též puknout. To slovo se přece týkalo Jakoba. Hnusné a bezvýchodné. Proč ho ještě nevyškrtli ze slovních zásob…
„Půjdeme za nějakým lékařem, ať nám to vysvětlí,“ konejšil ji Willi opatrně, aby něco nepokazil, ale co se v té strašné chvíli dalo víc pokazit. „To víš, že to nejde jen tak nikomu živému vzít ledvinu!“
„Byla jsem u Jakoba, pohladila jsem ho; tělo měl úplně teplé. Ne studené jako tělo mrtvoly,“ šeptala v transu, jako by vyprávěla o nadpřirozeném jevu, který za nic na světě nemůže pochopit. „Je napojený na přístroje a na monitoru běží křivka jeho bušícího srdce,“ popisovala šílený obraz.
„Plně vás chápu, ale věřte mi, že váš manžel je mrtvý,“ řekl jí vzápětí tvrdě bez emocí jeden z lékařů. Willi se otřásl, nechtěl by být v jeho kůži a oznamovat lidem tak strašné věci. „Víme, že byl věřící, a proto je nutný váš souhlas…“
Vešel za nimi s drobnou ženou v zelenkavém plášti do čekárenské místnosti s umakartovým stolem, čtyřmi židlemi a polstrovanou sedačkou u růžové zdi, na níž viselo několik optimistických plakátů o všemocnosti lékařské vědy. Byl to štíhlý mladíček, alespoň tak se Ráchel ten mladý chirurg na první pohled jevil.
„Funkce jeho organismu jsou neslučitelné se životem. To, že mu bije srdce, je záležitostí přístrojů, které tyto funkce i tělesnou teplotu udržují uměle řízeným dýcháním,“ dodal s chladnou rutinou.
„Ještě odpoledne jsem s ním mluvila,“ vzpupně a tlumeně vykřikla, jako by jí chtěl namluvit kardinální nesmysl. Vykřikla, jak reagovávala na své děti, když nechtěli dojíst polévku. „Teď spolu máme jet k Benjaminovi na večeři! Víte, Benjamin je můj švagr!“ prosebně se podívala na mladého lékaře.
Jako by ho žádala o slitování, ať svá zlá slova zase vezme zpět. V tom pohledu byla i nedůvěra, jelikož ten doktor byl podle ní příliš mladý na to, aby se vyznal v diagnózách, jestli je někdo mrtvý či ne.
„Jsem členka etické komise transplantačního centra,“ představila se Ráchel drobná žena v hráškově zeleném plášti. „Pro život člověka je nezbytné fungování mozku a ten už vašemu muži odumřel.“
„Cítila jsem přece jeho pulz,“ namlouvala si životem zhrzená Židovka znovu špetky naděje, jež však už existovala jen v její promarněné touze. „Ležel tam a spal. Měl jen ovázanou hlavu, ale to měl i vloni, když mu ji ti arabští kluci rozbili kamenem,“ mumlala nepřítomně.
„Člověk neumírá po zástavě srdce, ale mozkovou smrtí,“ konstatoval lékař stroze, ale ohleduplně ji vzal pod paží a posadil na židli. „Mozek zůstane definitivně bez aktivity, když není vyživován. A jeho nervové buňky vydrží bez výživy, tedy bez kyslíku a cukru, jen několik minut,“ mluvil pomalu, aby stačila jeho slova vnímat. „U vašeho muže nastal nevratný konec funkce mozku, jenž byl poškozen průstřelem kulky ráže 7,62 milimetru, asi ze samopalu AK 47.“
„Nevratný konec?“ svraštila Ráchel obočí, jako by ho chtěla opravit, že se právě strašlivě spletl. „Nevratný, to jako že už nikdy…?“
Najednou si uvědomila, jak hrozně jí bolí hlava, chce se jí zvracet a omdlít, ale ze všeho nejraději by okamžitě umřela.
„Shma Yistrael. Adonai Eloheinu, Adonai Ehaad…“ šeptala si jako v omámení. „Slyš Izraeli. Pán je náš Bůh, Pán je ten Jediný!“
Nevěděla, co právě říká. Verše nejsvatější hebrejské modlitby se v ní líhly bezděčně, jako motýlci ze zapomenutých kukel. V žalem zahlcených uších uslyšela i svého prastrýce Šloma:
„Kdo vyvázl z pekla Osvětimi, žije přesčas; vše, co se mu přihodí, může být už jenom lepší. I každé nové zlo pro něj bude jen dobrem a bez trpkosti přijme i vlastní smrt…“
„Je mi to moc líto…“ řekl lékař zachmuřeně větu, kterou už musel znát pozpátku a bylo mu z její beznadějnosti samotnému nanic.
„Jste věřící?“ zeptala se ho zničehonic.
„Ne nejsem,“ odvětil překvapený lékař, jenž byl na podobné vyděračské otázky zoufalých pozůstalých zřejmě zvyklý.
„Jak vám můžu věřit, když nemáte strach, že vás Bůh potrestá, pokud mého muže zabijete tím, že mu zaživa vezmete kus jeho těla?“ bránila Ráchel úporně svou chiméru.
„Tohle by nikdy neudělal žádný lékař!“ ohradil se doktor.
„Je to věc etiky a ne Boha!“ přitvrdila žena v hráškovém plášti.
„Etika…“ posměšně vzlykla Ráchel.
„Vašeho manžela operovali dvě hodiny na neurochirurgii a prioritní pro nás bylo ho zachránit,“ snažil se lékař zmírnit napětí a neúnavně vysvětloval něco, co žena právě zabitého muže mohla stěží pochopit.
„Plně s vámi cítíme, ale opravdu vám nelžeme, a i když nás to také moc bolí, nic s tím už nenaděláme, že váš manžel umřel,“ reagovala už ohleduplněji drobná žena z etické komise. „Rozhodně jsme to nebyli my, kteří ho zabili,“ ohradila se slušně, ale energicky.
„Nejhorší je krvácení do mozkových plen,“ snažil se lékař vysvětlit věci, jimž Ráchel nerozuměla a jež zřejmě ani nechtěla chápat.
„Byl to přece Jakob… Boží vítěz…“ zašeptala. „Bojující a vítězící…“
V místnosti bylo najednou hrobové ticho, do něhož se jak bolestná ozvěna neslo její tiché štkaní. Nebyla schopná se s tím vyrovnat. Ještě v noci se milovali, něžně a potichu, aby na to děti za stěnou nepřišly. Pak se potkali v družstvu, když přijel naložit nabalíkovaná kuřata, aby je odvezli zákazníkovi do Jeruzaléma.
Když se vrátil, přišel za ní do drůbežárny, objal ji, políbil a potom nasedl na hondu a zmizel v oblaku prachu. Večer měli jít i s dětmi a Willim k Benjaminovi. Teď hledala horečnatýma očima něco, oč by se opřela, aby ji to z děsivého snu vyrvalo a uchránilo před prokletím vědmy zoufalství. Chtěla ji popadnout za pačesy, vléct potupně po zemi, jak krkavčí matku, třískat s její hlavou o zeď, až by se roztříštila a vypustila duši. Co s proradnou mrchou…
„Říkal, že na lásku mám vzpomínat, až když mě přestane milovat…“ rozechvěla se jí ramena, z bezradnosti skleslá a úzká. Po tváři jí tekly slzy bez jediného vzlyku. Jako by filmu někdo vypnul zvuk.
„Krev se valí do mozku, protrhne jeho plenu a buňky reagují tím, že začnou otékat,“ pokračoval lékař a dával si záležet na svém profesionálním soucitu. „Mozek se začne zvětšovat, a poněvadž kolem je nepoddajná lebeční kost, tlačí na lebku, ale nemůže dál, lebka je jako kámen, a tím se zneprůchodní tepny. Ty nemohou přivádět živiny a mozek odumře.“
„Ničemu z toho nerozumím,“ zavřela Ráchel oči a prsty si začala masírovat spánky.
„Už nemám sílu na nic…“
„Mozkový edem je složitá věc; tlak v lebce roste, nabotnaný mozek je tlačen, lebeční kost je neústupná, tak pronikne do míšního kanálu a je konec…“ snažil se vysvětlit tragédii odbornými výrazy, ale spíš to byla laciná detektivka, za níž se chtěl schovat i se svou bezradností.
„Těch podrobností by už stačilo!“ zabrzdila ho žena z etické komise.
Ráchel kroužil hlavou podivný vír, strhávající zoufalce do hlubiny, pod ledové kry, které jako jediné nabízely rozuzlení života neživota. Kolena se jí podlamovala a zoufale si přála ulehnout, alespoň na nepatrný okamžik usnout. Vzápětí ale tuto tužbu zavrhla; dostala strach z probouzení, po němž by byla nucena celou svoji tragédii znovu prožít, když by si musela připustit, že všechen ten šílený děs se neodehrával jen v jejím hrozivém snu, ale byl krutou realitou, králíčkem zaživa staženým z kůže.
„Co kdybych na Jakoba zkusila promluvit? Třeba by mě uslyšel,“ vytřeštila oči, jako by objevila nové východisko z neřešitelné situace. „Tak ho nechejte napojeného na tom dýchání a on se určitě vzpamatuje a začne dýchat sám,“ začala mluvit z cesty.
„Váš muž nic necítí, nevnímá a na tom se už nic nezmění,“ opakoval děsivou diagnózu lékař, jemuž už začala docházet chladná trpělivost. „Vím, že je hrozné ztratit manžela, ale teď už jde o to, že jeho ledvina může zachránit život jinému člověku, jemuž jinak zbývá měsíc života.“
„Právě mi zabili muže a vy chcete, abych se starala o cizího člověka? Proč zrovna já mu mám zachraňovat život?“
„Protože má stejnou krevní skupinu nula pozitivní, jako váš muž!“
„Máte děti?“ zvedla zdrceně hlavu k lékaři.
„Jsem ženatý a máme dvě děti!“ odpověděl chirurg ohleduplně; věděl, kam Ráchel směřuje, a na podobné argumentace byl zvyklý.
„A co byste dělal na mém místě, kdybyste se právě dozvěděl, že vaše žena byla zavražděna?“ pohlédla mu zpříma do očí.
„Podívejte se, paní Assbahiová!“ řekl lékař ještě šetrněji. „Nikdo vám neřekne jediné křivé slovo, pokud se rozhodnete ledvinu nedarovat. Vaši bolest chápu, možná bych jednal stejně. Kdoví…?“
„Co byste dělal?“ neústupně trvala na odpovědi.
„Nevím. Opravdu nevím…“ řekl lékař upřímně.
„Teď jsme spolu měli u švagra večeřet a pak se dívat na televizi…“ šeptala si Ráchel a mávla nad jeho bezradností povýšeně rukou.
„Představ si, že by to bylo naopak,“ dotkl se jejího ramene Willi.
„Jak naopak?“
„Že by Jakob potřeboval pro přežití nějaký orgán z umírajícího muže, jehož žena by měla o darování rozhodnout,“ vypadlo z něho srovnání.
„To je absurdní,“ podívala se na Williho zaskočená tím příměrem.
„Jen si to zkus představit…“
„Ale Jakob přece potřeboval přežít a je mrtvý!“ zakřičela a Willi v tom momentě pochopil, že je vůl.
„Promiň, jen jsem chtěl…“ chytl se za hlavu a ustoupil do kouta. Nemohl se s ní přece hádat o to, že mozky se ještě netransplantují…
„Proč mému muži nikdy nikdo nic nedaroval?“ zavzlykala, jako by říkala, že ji nepřejícný život odnaučil dobročinnosti. „Jak to řeknu dětem?“ vydechla a s hrůzou v očích se pověsila na Williho. „Budou se na mě dívat a já jim řeknu: Už nemáte tátu… Zabili ho! Už nikdy nepřijde!“
Willi ji objal a cítil jak se mu chvěje v náručí. Kdyby mohl, vstřebal by všechnu její bolest do sebe. Neuměl to, nikdy nebyl nucený zkoušet cizí zranitelnost a svoji sílu. Nepotřeboval to, byl sám.
„Mně už je všechno jedno!“ prudce se vymanila z jeho bezradného sevření, jako by si řekla, že tu tragédii ustojí sama.
„Je to jenom na vašem rozhodnutí, ale zkuste si představit, jaký by měl na to názor váš muž, kdyby mohl sám říct svůj pocit,“ naléhal už s mírnou rezignací lékař. „Zbývá nám jen pár hodin. Pak už nebude ledvina vašeho manžela vhodná k transplantaci.“
„Sám víte, že Jakob byl proti tomu. Copak vy jste někdy přemýšlel, že byste rozdal své tělo, kdyby vás zavraždili?“ zle se na něj podívala.
Lékař neodpověděl. Neznal odpověď na tak morbidní otázky a měl zato, že nic s Ráchel Assbahiovou nepořídí a že se jejich dialog nechutně a zbytečně prodlužuje.
„Třeba ti ulehčí vědomí, že část Jakoba bude dál žít, i když jenom v cizím těle,“ pokoušel se ji ovlivnit také Willy. „Jinak nevím, co říct… “ přiznal. „Něco tak strašného mě ještě nikdy nepotkalo…“ koktal a nechápal, kam mizejí všechna důležitá a smysluplná slova, když jsou nejvíc zapotřebí.
Ráchel bezmocně rozhodila rukama, zlomená nerozhodně zavrávorala kanceláří, jako by se těžce prodírala nocí nastražených pavučin, a ke všem se otočila zády. Zastavila se u stěny s plakátem. Tým lékařů i pacient na lůžku po úspěšné operaci a šťastné úsměvy do objektivu fotoaparátu. Nad nimi byl nápis: Zachraňujeme vaše životy! Ráchel si zakryla dlaněmi tvář a lékař s členkou etické komise se po sobě nejistě podívali. Pomysleli si, že pro přesvědčování nevybrali právě nejvhodnější místo.
„Udělej to a mnohem víc lidí na něho bude vzpomínat!“ řekl tiše Willi a připadal si jako podloudný našeptávač. „Jeho smrt nebude tolik zbytečná…“
„Jakože ho nezastřelili zbytečně?“ divoce vytřeštila na Williho oči.
„Víš, že tak jsem to nemyslel,“ řekl Willi a nadával si, že nemlčel. „Třeba že jeho smrt nebude ve vzpomínkách tolik krutá…“
„Pitomé řeči!“ chtěla zakřičet, ale hlas jí jen přeskočil, neměla už sil. „Vzpomínky neobejmu, ani je nebudu moci pohladit. Vzpomínky neumějí vyprávět dětem pohádky,“ otočila se zpátky a odevzdaně vzlykla. „To už budu pořád sama? Opravdu už není možné ho nijak oživit?“ plačtivě žadonila a prosebně sepjala ruce, odhodlaná upsat svou duši komukoli. „Já vám to zaplatím…“
Vždycky byla rozumná a spíš se držela při zemi, než aby se vznášela ve výšinách patetických slovních eskapád. Měla zato, že sousloví „bolest srdce“ se v reálném životě týkalo jen silných kardiaků a nesoudných grafomanů. Do té strašné chvíle ani pořádně nevěděla, kde přesně to své srdce vlastně pod žebry má. Až teď.
A dalo si záležet, aby si jeho polohu náležitě uvědomila. Sebezničujícím rytmem bušilo a tlouklo, pálilo, dusilo a řezalo. Asi tak nějak si představovala cejchování dobytka žhavým železem. Nejradši by si ho vyrvala a zahodila, nebo zadupala, jak červa do země. Nač ten poblázněný netaktní dvoutakt vlastně měla a proč se s ním v tom nespravedlivém světě vůbec ještě zadávala?
K čemu jí byl ten splašený kus masa, ne větší než lidská pěst, jež se jako pominutý jen svíral a rozevíral, za minutu sedmdesátkrát, za hodinu více než čtyř tisíckrát, a pak znovu jen sevřít, rozevřít, sevřít… Milionkrát, bilionkrát… Den a rok, osmdesát let, celý život. Perpetum mobile vnuceného života.
A jen sevřít, rozevřít a pořád dokola. Nasát krev a vytlačit, nasát… Jak by při takovém stereotypu mohlo to umačkané srdce mít ještě čas na nějakou lásku? Jen nestoudně bolet umělo. I bez zženštilých básníků. Nejlíp by udělalo, kdyby v ní zmlklo napořád. Ale co její dítě?
V tom se prudce otevřely dveře a do místnosti chvatně vešel Benjamin. Nepozdravil, nebral ohled na své zablácené holinky, byl zadýchaný a s vytřeštěným zrakem zapátral po přítomných, hledal tu nejpovolanější osobu, aby mu okamžitě odpověděla na tisíc utrápených otázek. Ráchel viděla, že je nachystaný hřmotně a hromotlucky znovu řešit to, co už sama uznala za neřešitelné.
Měl natržený oděv, jak předepisuje židovská tradice při úmrtí člena rodiny. Z pachu, který s ním přivál průvan, bylo jasné, že ho krutá zpráva zastihla na gilomských pastvinách a ani se nestačil převléct.
„Benjamine, je to hrozné!“ vrhla se mu kolem ramen a mimoděk se podívala za něho do dveří.
Něco jí říkalo, že se v nich objeví i Jakob, aby jí poradil, co má udělat. Dveře se však už nepohnuly a Willi ji poprvé viděl usedavě se rozplakat. Švagr ji prudce objal a nešetrně k sobě přitiskl.
„Co se stalo?“ zeptal se sklesle, ale s divokou nedůvěrou.
„Jakob nežije!“ zaštkala a ta tam byla její rozvaha, jen se v ní rozezněla nicotná naděje, že silný Benjamin doktory přemluví, aby Jakoba nechali dýchat.
„Je pravda, že po něm stříleli Arabové?“ zeptal se věcně a všem připadalo, že nic víc už nepotřebuje vědět pro vykonání kruté msty.
„Prostřelili mu hlavu. Přes okamžitou operaci nastala smrt mozku,“ zopakoval lékař stroze tristní informace a představil mu drobnou ženu z etické komise i sebe.
„Proč jsem nejel s ním? Třeba by zabili mě a on by ještě žil!“ bolestně vykřikl Benjamin. „Moje krávy mě zachránily…“ vydechl, když si uvědomil, že potíže na pastvinách mu zabránily odjet s bratrem prodávat do Jeruzaléma. „Spíš mě pohřbily zaživa…“ zasténal.
Jeho slova ale zněla komicky, jako směšné povzdechnutí náruživého rolníka a ne zoufalý nářek osudem zrazeného sirotka. Zaregistroval to zřejmě jen Willi a mrzelo ho, že se tomu nemůžou i s Jakobem všichni do potrhání zasmát. Došlo mu, že už se společně nikdy nezasmějí a to ho vyděsilo nejvíc.
„Mohl bych bratra vidět?“ vydechl Benjamin vzpupně.
„Zatím to nejde, protože čekáme na rozhodnutí paní Assbahiové!“ řekla opatrně žena v zelenkavém plášti.
„Na jaké rozhodnutí?“ zavětřil Benjamin, jak stopařský pes.
„Chtějí, abych darovala Jakobovu ledvinu,“ řekla Ráchel a prosebně k němu vzhlédla, aby jí pomohl v těžkém rozhodování.
„Darovat?“ opakoval s vyjevenýma očima, aby si nechal čas na zvážení šokujícího zjištění. „Komu darovat? Jak darovat?“ zavřel víčka a promasíroval si dlaněmi tvář, jako by si ji oplachoval vodou.
„Máme tady těžce nemocného pacienta, který už na transplantaci ledviny čeká dva roky. Bez darovaného orgánu do měsíce zemře,“ zopakoval důležitou informaci lékař. „A podle předběžných testů by váš bratr mohl být vhodným dárcem…“
„Je potvrzeno, že Jakob skutečně definitivně zemřel?“ zareagoval pochybovačně Benjamin, ale sám věděl, že ten vzdor je pouhá setrvačnost jeho nedůvěry.
„Konstatovaly to dvě komise lékařů nezávisle na sobě,“ potvrdila zástupkyně etické komise a znavený lékař se strojenou trpělivostí mu znovu vše vysvětlil.
„Jeho smrt je nevratná! Takový je závěr konsilia!“
„On ale pořád dýchá…“ šeptla Ráchel.
„Říká, že prý ještě dýchá!“ zvedl hlavu Benjamin a nemínil se nechat zviklat, jako by tím chtěl prokázat, jak moc mu na bratrovi záleží.
„Vše prověřili přední naši neurologové, smrt konstatovalo i vyšetření encefalografem; krevní oběh v mozku byl přerušen,“ vydal ze sebe lékař jen stroze setrvačný popis jejich úkonů.
„Co když se mu mozek vzpamatuje? I z hlubokého koma se přece pacient někdy probere,“ zkoušel to Benjamin a Ráchel ochable zareagovala.
„Jen v případě, že zkolabuje pouze mozková kůra,“ řekl lékař.
„Z toho důvodu může být pacient odpojen od přístrojů až po pěti hodinách od souhlasu příbuzných,“ dodala žena v plášti na tu chvíli v nevhodně přívětivé zeleni. „Je to však jen asi promile naděje…“
„Tak si počkáme!“ vzpouzel se Benjamin, ale cítil, že už nic nezmění.
„Věřte, že vím, co právě prožíváte, ale chcete snad ode mě slyšet přednášku, co to je v mozku subdurální prostor a jeho porušení?“ nevydržel lékař vypětí a zdrženlivě, přesto na doposud ohleduplně vedené řeči vybuchl. „A jakou funkci v něm má pevná mozková plena a pavoučnice? Rozumíte tomu? Nebo jaký vliv mělo na smrt vašeho bratra žilní krvácení do prostoru jeho arachnoidey…?“
„Kdo má být tím příjemcem transplantátu?“ přerušil ho zle Benjamin.
„Člověk, který bez ledviny brzy zemře,“ odpověděl obecně lékař a tušil, kam svojí otázkou bratr Jakoba Assbahiho míří.
Benjamin chtěl mít ve všem jasno. Napadlo ho též něco o protekci a penězích za ledvinu, ale na ty věci se ptát nechtěl; věděl, že jde o zcela neprokazatelné záležitosti, i kdyby byly pravdivé.
„Mám přece právo vědět, kdo má být příjemcem ledviny mého bratra!“ byl Benjamin kategorický.
„Jsou to intimní informace, které musejí zůstat v anonymitě!“ pokusil se lékař o nemožné.
„Jsem jeho bratr a vím, že Jakob byl proti čtvrcení svého těla.“
„Právě proto potřebujeme souhlas jeho ženy,“ řekl lékař a Willi obdivoval jeho chladnou trpělivost.
„Kdo má být tím příjemcem?“ chřestil výhružně Benjamin, jako had, který se už na nic jiného nezmůže.
„Jde o padesátiletého muže z Jeruzaléma.“
„Je to Žid?“ podíval se Benjamin ve zlé předtuše ostře na lékaře.
„Je to občan Izraele; transplantovat můžeme orgán pouze občanu tohoto státu,“ vysvětlil lékař vyhýbavě.
„Takže je to Arab!“ křikl Benjamin a dal si rozčileně ruce v bok. „Muslim, nebo křesťan?“ podíval se vyzývavě, a když mu nikdo neodpověděl, bylo mu vše jasné. „Takže muslim!“ dodal rasisticky.
„To jste řekl vy!“ zvedl lékař alibisticky ramena.
„Je v tom snad nějaký rozdíl?“ položila Ráchel dlaň na hruď svého švagra, cítila jeho prudce bušící srdce a v duchu se ptala, proč už takhle nikdy neucítí tlouct to Jakobovo. „Mně je už všechno jedno! Ať mu tu Jakobovu ledvinu dají…“
„Jakoba přece zabil právě Arab! Chápeš? Muslim! Chtějí nás zase vyhladit a ty jednomu z nich za to ještě budeš bráchovou ledvinou zachraňovat život?“ podíval se Benjamin zoufale na švagrovou, jež ožila divnou útěchou, že by něco z Jakoba přece jen mohlo přežít.
„Jednak to nevíš určitě, že jde o Araba. Ale i kdyby; Židé zabíjejí Araby, Arabové zase Židy, tak to tady chodí odjakživa, ale mezi vámi jsou přece též slušní lidé!“ opatrně se do rozepře vložil Willi. „Vy jste přece hodní, vaše děti si hrávají s dětmi vašich arabských sousedů, kteří určitě nikoho nikdy nezabili!“
„Promiň, Willi, ale to je naše rodinná záležitost!“ umlčel ho rázně Benjamin a jeho britský host poslušně ustoupil do pozadí, i když měl do té chvíle pocit, že už také patří do jejich rodiny.
„Promiň, ale je to především moje záležitost!“ opravila Benjamina vzdorně Ráchel. „Byl to přece můj muž!“ znovu se rozplakala, ale jen tence; uvědomila si minulý čas své věty a zapotácela se.
„Je ti špatně?“ podepřel ji švagr.
„Dali mi jen injekci…“
„Co jste jí to píchli? Omámíte ji a pak chcete, aby svéprávně něco podepsala?“ zvýšil hlas.
„To nic není!“ přerušila ho. „Jen mi chtěli pomoct. Neboj se, jsem úplně při smyslech. Bohužel…“
„Zavolám právníka!“ řekl vzdorně Benjamin, jako by jich doma měli tucet, přitom neznal žádného.
„Neblázni!“ zašeptala vysíleně.
„Zapomnělas, že Jakob tady nechal tři sirotky?“
„A také mě, jestli jsi to nezaregistroval! O ty sirotky, které jsem porodila, se musím postarat zase jen já,“ hystericky se přes slzy zasmála. „Někdo musí to věčné zabíjení nějak zastavit!“ rozrušením jí znovu přeskočil hlas.
„Tím nic nezměníš, když jim dáš kus Jakoba! Jenom se ti všichni budou smát a mnozí tě proklejí!“ varoval ji švagr.
„A co by na to Bůh?“ podívala se na něho uslzenýma očima. „Ty přece v Boha věříš!“
„Bůh to zakazuje, a i kdyby ne, jde o princip!“ nevzdával to Benjamin. „Arabové chtějí zničit Izrael a my ho musíme chránit!“ neubránil se frázím, jež užíval jako vášnivý řečník. „Vyhánějí nás z Gilomu!“
„S takovými principy běž někam!“ neudržela se, i když jí bylo trapně, že narušila pietu. „Ne všichni nás chtějí zničit! A mně je nakonec úplni jedno, jestli budu žít v Izraeli, nebo v Palestině, pokud bude moje rodina v bezpečí! To je můj princip!“ pokračovala rozčileně. „Vy se pořád jen zabíjíte a naivně si dokazujete, kdo je Žid, a kdo Arab, komu patří tamten kopec, komu tamta poušť, ale že většinu lidí zajímá jen mír, to je vám fuk! Ať už přijedou Šaronovy buldozery a rozboří Gilom, budu šťastná…“
„Gilom je náš život!“
„Můj život byl Jakob!“
„Kdybychom nedodržovali židovské tradice, neměli bychom dnes svůj stát!“ kázal Benjamin a Ráchel v něm spatřila pokryteckého rabína Josuu, když se jí v mateřské škole díval za výstřih.
„Mám svůj stát a nemám Jakoba! K čemu mi je teď ten tvůj stát? A co to vůbec je?“ rozeštkala se. „K čertu s tím podělaným státem! Je to jen místo, kde se už půl století lidé bojí o své životy, a kde se na nás valí jedna válka za druhou. K čemu to je? A jaké tradice? Copak zrovna tys je někdy dodržoval? Kouříš, piješ pivo, jíš vepřové a nikdy jsi nesvětil šabat, tak o čem to mluvíš?“ vychrlila a pak si uvědomila, že je Benjamin neoholený.
„Židé přece nesmějí oddělovat nic z těla zemřelého, ani ledviny…“
„Ty a judaismus?“ potměšile se zasmála. „Teď možná budeš držet smutek šivu, aby se v Gilomu neřeklo, a podle Tóry sis natrhl límec, budeš sedm dní za svým bratrem truchlit, nebudeš se umývat, holit a stříhat, nebudeš nosit koženou obuv, odpovídat na pozdravy ani souložit a vařit, schováš ve svém domě všechna zrcadla. Sedm dnů ale pomine a zase na Tóru zapomeneš…“
„A ty snad nezapomeneš?“
„Zapomenu! Bůh je krkavčí otec; vyvolil si Židy, ale pak se na ně vykašlal, ani alimenty neplatí!“ napjaly se jí tepny na krku.
„A co tvoje hrdost, jsme přece Židé!“ skočil jí podrážděně do řeči. „Jsme vyvolený národ, i když se nás Bůh zřekl!“
„V čem jsi vyvolenější než jakýkoli Arab?“ postavila se proti němu.
„Jsme nejstarší národ světa, jsme Židé!“ snažil se být nesmlouvavý, ale vše vyznělo jen ve směšný šovinismus a všem začínal být trapný.
„Řekni mi, jací Židé? Co mám společného s Židovkou z Turecka, která je stejně jako já občankou Izraele, ale nedomluvíme se žádným jazykem!“ pokračovala jako smršť. „Co mají se mnou společného Židovky z Buchary a Maroka, ze Sibiře a Etiopie? Mluví jinak, oblékají se jinak, dětem vyprávějí úplně jiné pohádky než já!“ nadechla se a mínila dál pokračovat v nevraživém tónu. „Nejblíž tady k sobě mají přece palestinští Židé s Araby!“
Izrael jí najednou připadal nepřátelský; velkolepé královstvím bez krále, zato plné pokrytectví a umělé soudržnosti. Jeden druhého nesnášeli, ale ve jménu jakési historické setrvačnosti a pudu samozáchovy si namlouvali, že drží pospolu v dobrém i zlém. Zašli už příliš daleko, než aby se mohli vzdát své modly vyvolenosti. Možná tenkrát, před šesti miliony mrtvých Židů, to snad ještě šlo se pokorně asimilovat kdekoli.
„Uklidni se, Ráchel!“ vzal ji šetrně kolem ramen Willi a rád by řekl, že mu mluví z duše, ale mlčel, aby ho Benjamin zase neuzemnil.
„My dávno nejsme žádný národ, ale jen uměle vytvořený houf psanců!“ snažila se dostat ze sebe veškerou hořkost a žal, který se v ní za poslední roky nashromáždil.
„Jsme nejstarší národ světa!“ kázal Benjamin zaníceně a neústupně.
„Izraelcem se přece může stát každý Nežid, který bude ochotný bojovat v naší armádě, každý nežidovský sportovec, jemuž zaplatíme, aby v cizině dělal, jak jsou ti „Židé“ vytrénovaní,“ řekla rozhořčeně.
Bojovala s Benjaminem, ale ve skutečnosti jí už bylo všechno jedno. V mozku měla jen velikou bolest a pálivou zlobu. Její přepadlý švagr obrátil oči v sloup a rezignovaně žuchl na židli, až pod ním nebezpečně zavrzala. Ani on už neměl sílu vzdorovat. Věděl toho dost, aby uznal, že měla svým způsobem pravdu. Izrael byla jen podivná multikulturní sešlost, jaké nebylo rovno.
Otcem sionismu byl Maiar Theodor Herzl, žijící ve Vídni, předvoj židovského osídlování Palestiny tvořili Poláci, Litevci, Češi a Rusové, první čistě židovskou osadu v Palestině zase založil Žid z Gibraltaru Chajm Amzalak. Navíc hudbu k izraelské hymně složil Moldavan Samuel Kohen a text k ní napsal židovský přistěhovalec a básník Naftali Herz Imber z Rumunska…
Zatrpklý Benjamin si uvědomoval, že takto by mohl historii židovského státu probírat do nekonečna; Izrael tvořili příslušníci více než sta národů, ale s Ráchel se o tom bavit nemínil. Alespoň v té chvíli ne.
1.
Podivný místopis roku 1938: karlovarských osm bodů, norimberský projev, berchtesgadenské požadavky, godesberské ultimátum, mnichovská dohoda, vídeňská arbitráž. Dravá smečka vláčí z místa na místo mapu republiky, tu povědomou rybku; ať si každý urve na kolik si troufá. Dovršení zkázy: luďáčtí separatisté odervou celé zbývající Slovensko. Zůstane larva.
Statisíce lidí musely uprchnout z okupovaných oblastí. Nejsou pro ně byty, není pro ně práce. Hodíkovi mají aspoň svornou rodinu, sourozenci by je nenechali žít někdo v ubytovně, živořit. Čtyři a půl měsíce v Rakovicích u Mařenky. Kdyby to nešlo u Mařenky, ubytoval by je v Praze Čeněk, nebo mladší bratr Štěpán – ale u Mařenky je to nejlepší.
František objíždí školské úřady: Ještě nic nevíme, přijďte příští týden. Za týden totéž: dosud nic nemáme. No co, začnou jarní práce, můžu dělat na statku, nebylo by to poprvé.
V Praze potkal známého z dávných večerních kurzů: „Člověče, Hodíku, ty jsi tady? Byl bych dal krk, že budeš dávno“ – ztiší hlas – „dávno ve Francii?“
„Proč zrovna ve Francii?“
„No vzal sis přece tu naši Francouzku, madmázel Lucii, nebo se pletu?“
„Nepleteš, ale dávno jsme rozvedení.“
„Člověče, to mě mrzí –„
„Mě ne.“ Poví mu, že je znovu ženatý, má dvě dcerky: toho času uprchlík z pohraničí. Učitel bez místa.
Žufana pamatuješ? Našeho malíře? Představ si, že tu maturitu nakonec udělal. Na gymnáziu, takže s latinou a se vším, a letos už je na medicíně. Nedávno jsem ho potkal, šel zrovna z fakulty; ten ti zářil jak úplněk. Počítal jsem – člověče, on doštuduje někdy po čtyřicítce.“
„Ještě může dvacet roků léčit chřipky.“
Někde na vsi, uvažuje František, on přece vždycky chtěl jít na venkov. Budou mu říkat „náš pan doktor“, po tom touží: náš pan doktor je pašák, vykurýroval mě, a moc hezky maluje. Peníze za své obrazy nechce – trochu úcty, uznání; kterýpak malíř se dočká uznání za živa?
Při veškeré snaze, při veškeré té buldočí vytrvalosti se malíř Žufan své idyly nedožije: bude ve třetím semestru, až okupanti uzavřou české vysoké školy. Pak uprostřed války, na jaře 1942, Bořek Žufan zemře. Umře přirozenou smrtí, nebo ze zoufalství – v tom čase nejhlubší beznaděje.
2.
V průjezdě okresního úřadu visí orientační tabule. Tadyhle: péče o uprchlíky, kancelář číslo 16. Štěpánka vzdychla, není lehké být uprchlíkem, ať už se ti podařilo prchnout před čímkoliv.
Mladý úředník se sklonil k okénku: „Co byste si přáli?“
Přáli bychom si v klidu žít, jenže na to se nikdo neptá.
„Museli jsme odejít z pohraničí, máme tam nábytek, svršky, knihy – všecko. Dočetl jsem se v novinách, že okresní úřady udělují povolení k odvozu.“
Příliš se do toho ten mladík nehrne: dosud prý chybějí formuláře, instrukce, pověření.
„Nám zase chybějí postele, stůl, zimní boty, kabáty – všecko,“ vychrlil na něj dopálený František. „Nemám knihy, které potřebuju pro přípravu do školy, a v únoru nastupuji na učitelské místo tady v milevském okrese. Pak už bych na stěhování neměl čas, musím to stihnout teď v nejbližších dnech, rozumíte?“ Mladý úředník přivedl staršího úředníka. Znovu všechno zopakovat: jsme uprchlíci z Javorníku ve Slezsku…
Starší úředník je nadán větší pravomocí, snad i větší účastí. Vyplňovali, podepisovali, za půldruhé hodiny si nesli povolení. Dokonce i radu: autodopravou na větší vzdálenosti se v Milevsku zabývá firma Vrkoč.
V pátek 27. 1. 1939 ve tři hodiny ráno, ne-li ve tři v noci, vyjel z Milevska náklaďák: řidič, závozník a František Hodík, od příští středy učitel obecné školy v Bernarticích. Moc vesele se jim nejede: do mrazu a do Reichu. Přes Tábor a Humpolec, na Hlinsko, Poličku. Ulicí kolem starých hradeb projížděli už za bílého dne.
Polička, město, které se podařilo usmlouvat. Kdosi se odvážil, nalezl argumenty, pak se stala těžko uvěřitelná věc, okupanti již obsazenou Poličku vrátili. Jenom nesměli Češi jásat: pěkně tiše, tiše, ať se neprobudí saň.
Hranice je teď rovnou za městem. Handrkování. Ospalý německý celník tápavě hledá na mapě javornický výběžek, ve výběžku město – No to je dost: razítko, podpis, víc od něj nechceme.
Krajina pěkná, lesnatá, s mírnými kopci, jako byla dřív. Na tabulích u silnice zkomolené, ani české, ani německé názvy obcí a měst. Myslíte, že tohle můžou být Svitavy? Řekl bych že jo, bejvaly tady.
Obchody pod německými firemními štíty zejí prázdnotou. V řeznictví na konzole u kachlíkové stěny prázdné háky, každý jak otazník. Obst – Gemüse a Gemischtwarenhandlung ani Stoffe-Wasche nevypadá o nic líp. „Tedy ty to tady vyžrali!“ Zábřeh nabídl podobný pohled. V obchodech jako ve městě: čisto a pusto.
Minulo poledne, náklaďák šplhá do kopců. Zasněžené vrcholky se třpytí v zimním slunci. Tyhle hory jsem měl rád, myslí si František, i když jsem je znal jen zdola, na dálku. Pořád jsem si sliboval, že jednou, až budu mít čas – po hřebenovce ze Sedla na Šerák. Bylo nebylo. Jauering 20 km.
Zvláštní pocit, takovýhle návrat: jako bys jel za krásného, slunného dne na pohřeb. Jsme tady, pánové.
„Zastavte u radnice, prosím vás. Támhle ten dům s věžičkou.“
Známý průjezd, známé schodiště, a přece – cizo. Vyhlášky s dvouhlavým orlem, s hákovým křížem v záhlaví. Divný pach je tu cítit, dezinfekce, nebo jenom neznámý prášek na mytí schodů.
Od jedné z přepážek v radniční kanceláři uslyšel svoje jméno:“Herr Hodik, Herr Hodik!“ Radostně, přátelsky. „Herr Hodik, zastavte se u mě, prosím!“
Malý nedoplatek vodného. „Mohu platit v korunách?“
„Jistě, jen si zkontrolujte kurz koruny k marce, abyste na to nedoplatil!“
Už se stalo, pomyslel si. Pak to řekl nahlas: ať si to vyloží, jak chce, henleinovec; František ho přece pamatuje, jak nadšeně hajloval.
Úředník si to vyložil zcela správně. Přiklonil se blíž k Františkovu uchu: „Wir alle haben darauf gezahlt.“ Všichni jsme na to doplatili.
Also alle? Ale ale!
Poradil: stěhování nábytku ohlásit dole v kanceláři gestapa. Srdečně se loučí: „Tak ať se vám dobře vede, pozdravujte paní! Třeba se ještě někdy shledáme!“
Gestapák v přízemku znechuceně povytáhl obočí. „Musíte počkat, zrovna tu nikoho nemám.“ Je znechucen tím, že ho ten Čech obtěžuje, nebo že se mu manšaft fláká kdovíkde? V pracovní době? Vyhlédl oknem na náměstí, jako by doufal, že někoho ze svých lidí spatří, přivolá. Nespatřil: „Počkejte na chodbě.“
To zrovna: jak žebrák u dveří, když jsem si přijel pro svoje věci. „Počkám v autě, ale spěcháme.“ Gestapák pokrčil rameny.
„Bordel,“ zhodnotil situaci řidič. „Furt jak jsou pořádný, ale maj tu pěknej bordel.“
Závozník sadisticky obchází prázdné obchody, šofér podřimuje za volantem. František oknem kabiny hledí na pusté náměstí. Dřív to tu bylo jiné, myslí si. Lidi se pozdravili, zastavili na kus řeči. Teď natáhnou pravici, Heil Hitler a dost. Nemají si co říct? Bojí se už jeden druhého? Ani usmát se nikoho z nich neviděl. Pravda, kdo je zrozen k vyššímu poslání, ten se neculí.
Podívejme, tamhle jde Wolf, školník; vystoupím a – Wolf kohosi zdraví, a jak jinak, napřaženou pravicí. Už to taky umí, demokrat, školník české menšinové školy.
Závozník se vrátil: „Je půl čtvrtý.“
„Vykašlem se na ně, jedem,“ rozhodl František. „Ať to aspoň naložíme ještě za světla.“
„No to je slovo! Tak ukazujte kudy.“
Vrátka do dvora jsou otevřená, hrají tam kopanou nějací kluci, nejspíš tady bydlí, protože o nábytku věděli – Ja sicher, nějaký harampádí je na půdě. Jen co začal se šoférem a závozníkem nakládat, Wolf i jeho žena se hrnou na pomoc.
„Děkuju, není zapotřebí, zvládneme to sami,“ odbyl je chladně František. „Pane řídící, já viděl tenhle váš náklaďák na náměstí – vy jste si asi všiml, že – co mi zbejvá? Hajluju, vždyť by mě ukamenovali! Stejně na nás koukají skrz prsty, že jsme sloužili u Čechů.“ Wolfka už táhne z půdy ranec peřin.
Po schodech nahoru, po schodech dolů, na nic nemyslet, na nic nevzpomínat, ještě ta zahradní křesílka, ještě koš nádobí, nejtěžší jsou knížky.
Nejtěžší je vědomí, že asi už nikdy –
Za tmy, těsně před šestou, přidupal muž v hubertusu, v holínkách, je naštvaný, že na něho nečekali. Vydrápal se na vůz, natrhává víka krabic, šlape po hrncích, rozvazuje rance. Seskočí, s úředně tuhou tváří vyčká, až řidič se závozníkem natáhnou a připnou plachtu. Razítko i polštářek na barvu vyndá z kapsy, jeho zdroj sebevědomí: razítko s hakenkrajcem, jež má kdykoli k použití – jaká moc! Jaký pán je gestapák z města Jauernig!
Na zídce plotu oštempluje, přidá klikyhák. „Můžete jet. Heil Hitler!“ Holínky při každém kroku černě blýsknou.
„Co je tam teď?“ zeptal se Hodík Wolfa, ukázal hlavou ke škole.
„Hitlerjugend má ve třídě klubovnu. Ale nepřeju vám –„“ Nedopověděl. Ve tmě se kdosi blíží od protějšího domu, od Baumů. Německý obchodník, odevždy nenávidí nacismus ve jménu německých kulturních tradic. Marně mu svého času František namítal, že v kulturních tradicích se dá obvykle najít, po čem je právě poptávka.
„My vás viděli, pane řídící, jenže jsme čekali do tmy, nezlobte se. Manželka vás prosí, zajděte k nám na čaj!“ Čekali do tmy, aby je nikdo neviděl s českým učitelem, ale Wolfa se nebojí – před ním to pozvání klidně vyřkne.
„Pane Baum, rád bych, jenže – máme dlouhou cestu.“Podíval se na řidiče, ten mávl rukou: „Klidně jděte, pane učiteli, my si zatím s Rudlou dáme dvacet, stejně pojedem až do rána.“
Baumovi čekají kolem stolu, čestné místo v čele připraveno pro Františka.
„Tak jste to viděl, ne, pane řídící? Co z Javorníkla udělali.“
„Já vám povím, kdyby dneska byly volby, pane řídící – Lidi se bojej mluvit, ale vidíte na nich, jak by utíkali zpátky do Československa.“!
„Závidím vám, že se tam vracíte.“
Nevracím, paní Baumová, to by byl omyl. Československo, pro které by teď někteří javorničtí Němci optovali, neexistuje. Vracím se do protektorátu.
Spustila se stavidla: vykládají jeden přes druhého, jak přišli vojáci, vykoupili tu všechny obchody, stovky balíků posílali z pošty do Reichu. Noviny nejsou ke čtení, jenom samé projevy, štvaní proti celému světu. Tady kdejaký nedouk sedí teď v náramně vysoké funkci, umíte si představit, jak to asi vypadá. A co tam u vás, pane učiteli? Kde vy teď vlastně žijete? V Bernarticích? Tady jsou přece také Bernartice, teď se jim ale říká Barzdorf.
Uznává: povědomý název městečka možná přispěl, že jsem to místo vzal. Jednu stanici vlakem a jsem doma. Doma v Javorníku. Bernartice u Tábora však nemají nádraží.
Paní Baumová šla Františkovi odemknout dům, teprv dole v průjezdě se přizná ke svému největšímu trápení: Viktor má na podzim rukovat, samozřejmě do wehrmachtu! Strašně se bojím, že bude válka! Oskara chválabohu nevezmou, prodělal tuberkulózu, ale Viktor…
Přemýšlí, co by jí řekl útěšného, na nic nepřišel, chvatně se rozloučí. Potkáme se ještě někdy, pane učiteli?
Venku sprchlo, ve škole se svítí.
„Maj nějaký sezení,“ sdělil šofér, „táhly jich tam nejmíň dvě stovky, takový spratkové třináctiletý, muchlalo se to tady dole na dvorku.“
„Dvě stě by se jich do třídy nevešlo,“ namítl František, jenom tak ze smyslu pro přesnost. „Tak stovka.“
„To bych řek, že jich bylo víc – nemám pravdu, Rudlo? Takový rezavě žlutý košile, samej odznak. Můžeme jet?“ ubezpečil se.
Najednou je veškerá nostalgie pryč, chce se mu odtud vypadnout, a honem. Už abychom byli v Poličce.
Nahoře ve třídě burácí bojová píseň, i zavřenými okny je ji slyšet, píseň o padlém kamarádovi z boje:
Eine Kugel kam geflogen,
gilt´s mir oder gilt es dir?
Ihn hat es weggerissen,
er lag vor meinen Fussen – zpívají rázně, odhodlaně.
Kluci hloupí, nepřál bych vám zažít, co tu tak lehkovážně vyzpěvujete. Zabila kulka kamaráda, leží mi před nohama. Obával se, že to zažijou. A nimi plachý, šedooký Viktor Baum, vychovaný v nenávisti k nacismu, ve jménu tradic německé kultury.
Škoda že nechytil od bratra tuberkulózu.