Prácheňské rezonance 2004

V alejích dnění

Literární sborník

Eva Frantinová * Jindřiška Kubáčová * Rebecca Marten * Richard Sobotka
Ivo Fencl * Zora Šimůnková * Hanka Hosnedlová * Jan Bauer * Marie Hořínková
Petr Bartůněk * Věra Sládková * Marcella Marboe * Věra Provazníková
Antonín Hořava * Arnošt Goldflam

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako čtyřicátý druhý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Uspořádal Miroslav Vejlupek. Vydání první. Na Internet uvedeno 1. listopadu 2006.

© Eva Frantinová, Jindřiška Kubáčová, Rebecca Marten, Richard Sobotka, Ivo Fencl, Zora Šimůnková, Hanka Hosnedlová, Jan Bauer, Marie Hořínková, Petr Bartůněk, Věra Sládková, Marcella Marboe, Věra Provazníková, Antonín Hořava, Arnošt Goldflam

V-Art - Vision Of the 21st Century

OBSAH

I
Eva Frantinová / Cesty, Vlak, Koně, Umění doprovázet
Jindřiška Kubáčová / O skromnosti, O věrnosti, O oddanosti

II
Rebecca Marten / Den podle želvy
Richard Sobotka / Bosá pastýřka
Ivo Fencl / Světlo na konci jeskyně
Zora Šimůnková / Lehké kroky Múz, My tě budem kolíbati, Na Dušičky
Hanka Hosnedlová / Podnikavá dáma, Touha na prodej
Jan Bauer / Rozloučení s Martinou, Nerad jezdím v noci
Antonín Hořava / Mrak
Arnošt Goldflam / Lov

III
Marie Hořínková / Riegrovy sady
Petr Bartůněk / Cesta na houpacím koni
Věra Sládková / Anna Urbanová
Marcella Marboe / Křižovatka
Věra Provazníková / Johann Faust

I

EVA FRANTINOVÁ

Cesty

Které cesty máte nejraděj? Cestu z domu nebo cestu domů, cesty do neznáma, třeba do pouštního parku, kde rostou stromy obalené jemným prachem a  přesto některá ta akácie má na sobě sem tam zelený lísteček, anebo cesty tam, kde to známe, kde známe každou zídku, dvorek, u skláren sklíčka mezi kamením, na schodech bývalého Pramenu rýhy, o které šoupali jsme nedočkavě podrážkami cviček dokud nepřivezli máslo, cesty veselé, přímo strakaté‚ na kterých stojíme – ruce v kapsách tepláků – a kolem nás na nás křičí parta menších: tak co se dneska bude dělat, a cesty smutné do ordinací a nemocnic, pane doktore kdy mne pustíte, řekněte, ptá se v nás stále tentýž malý chlapec, a nebudete mě operovat, že ne, a  cesty z nemocnice do cukráren na první kávu a se šlehačkou, maminka tu sní pět větrníků a lžičkou seškrabává polevu, a potom cesty k těm, kteří nás hlídali, protože se nesmí spadnout na jizvu, mě hlídali Kolafovi z Korunní ulice, byly to krásné cesty v jejich doprovodu ze školy k nim, paní háčkovala a pán četl noviny, a až dnes jsem se dozvěděla, že měli syna v Americe, ne na cestách, ale napořád, napořád žít někde bez svých známých cest, jednou vzlétnout a už je nevidět, jak se klikatí, jak se kroutí, jak‚ jsou na jaře poseté pampeliškami a v zimě zaváté, a na podzim skoro udušené listím, to mohou možná úředníci, obchodní cestující a ne básníci, a už vůbec ne trošku starší děti, 85 letý Keňan Kimani Maruge, který je nejstarším druhákem základní školy na světě a ve své třídě premiantem, na summit do New Yorku letěl prvně letadlem a  všem vzkazuje, že se cítí jako by šel do nebe, není to ale také vírou, že se vrátí?

Vlak

Jeli jsme z nádraží Smíchov do Radotína. Na tramvajenku. I z Prahy do Prahy si můžeš udělat výlet. Vystoupili jsme a spatřili komín, který jsme nikdy neviděli – za zády červený motorák spěchající k Berounu. Trochu jsme vlaku záviděli. Jede si „jenom tak“, někdy i přesně podle jízdních řádů, veze si každého kdo má i nemá lístek, mává se z něj i na něj. Na vlak se sype chvála, jindy ho haníme, ale v celém vlaku má starost jen strojvedoucí a  průvodčí. My ostatní si jedem bez starostí, snad jen s tou kde přestoupit a nepřejet, jedem si všichni ve stejné třídě a  je tu pohodlí, jinší než ve vlaku AVE S 103, který je určen pro čtyřistačtyři stříbrných cestujících ve třídách Club, Preferente a Turista, ve vlaku, který nabízí několik kuchyní, audioprogramy, konferenční místnosti, personál, otočná sedadla, zábavní program, a rychlost asi 625 kilometrů v hodině, ale stačí se dobře dívat: podívej jak si natahuji nohy před sebe, a tamhle za soupravou utíká pes, a teď mi do tváře šlehla bezová větev, a jednou k nám do kupé někdo vhodil u Říčan kámen, měla jsem střepů plný klín a babička plakala, mohlo být po mně a  tak snadno, náhodou, sedadla toho vlaku byla ještě dřevěná a krásně žlutá a okno se otevíralo pomocí koženého řemenu, a na záclonkách jsi četl odkud pocházejí, z podniku Československých drah, často jsem přemýšlela jaká by byla ze závěsu sukně, kam by v ní člověk mohl jít, na nádražácký ples, pod svícen, kde je nejvíc tma, prateta, ta se před transportem schovávala také v Terezíně, ale na vlaky s vězni dívala se i v Kralupech, chodila možná i po nádraží v jedné ze svých paruk a  dlouhých rukavicích, chodila a přála si ať všechno skončí, a koleje se jinak leskly před jejíma očima, syčely jako naleštění hadi…

Koně

Skoro celý svůj život se dívám z okna bytu na místo kam před mnoha lety chodili pít koně. Je to docela obyčejný žlab ve tvaru umyvadla pro jednoho člověka, žlab vytesaný do kamenné zdi na dvoře. Dvůr hlídá vysoko nad vchodovými dveřmi, které jsou z druhé strany ulice, koňská hlava. V zimě na ní sněží a  sníh padá na ni nějak tišeji než na střechy, sníh hlavu hladí a těší. Jakoby říkal nic si z toho nedělej, že nevíš, co s tebou bude a s dvorem vůbec, když ten dům naproti se bude privatizovat, když celý dvůr těm lidem z domu nepatří, takže ho nemohou koupit, a kousek koupí jiný, firma, která ze dvora udělá krámy nebo bar. Sníh hladí koňskou hlavu a  kůň poulí kamenné oči do ulice, už dávno neviděl a neslyšel živé koně, kteří klusali bránou a chodili pít pod má okna, do žlabu kam padá listí a prší, a v zimě sněží, a v létě praží… A  možná že se i my všichni – nájemníci domu s okny do dvora – měníme v koně, v chomoutu obav chodíme po bytech sem a tam, večer co večer a už skoro rok máme strach, aby bylo ovsa, počítáme, abychom si mohli koupit celý dům, přestože někdo na byt nemá a nedají mu půjčku. Jsme koně, na které si vsadí leda tak nespavost… Helenko já tě koupím, dělala jsem si legraci na zahradě a na pařez vždycky položila korunu, abych si tetu mohla koupit a odvézt do Prahy. Jenomže tetička se jen tak nedala. Ty koni drátěná, smála se, když jsem jí chtěla spoutat ruce. Ale dnes se, teto, kupují lidé i s bytem, naši sousedé, kteří jsou rádi, že budou dál žít s ostatními v jednom domě a za nájem. Za drátěnými koňmi spadla opona a  malí herci dávno vyrostli z rolí pod širým nebem. Jenom ta první rozpálená koruna se pořád leskne – na vyvrácených pařezech zahradního jeviště…

Umění doprovázet

Doprovázet není jen tak. Bylo mi čtrnáct, přišla jsem celá rozklepaná na přijímací zkoušku na konzervatoř, v kapse zmuchlané noty lehkého Koncertina. Na chodbě mě zastavil pan profesor Maštalíř: „Tak to jsi ty, mám tě tu zapsanou, tak si to rychle sjedem!“ Pan profesor si sedl za piáno, prsty mu po něm jenom létaly, ale já jsem hrála – úplně z rytmu! Prvně jsem poznala, že doprovázet někoho není lehká věc. Je to věc učení a souhry. Nedoprovází se ale jenom v hudbě. Doprovází se ke dveřím. Domů. Do lesa a přes les. Nebo přes tři lesy. Na nádraží. Do letištních hal. Do banky. Doprovázíme někoho, na kom visíme jako košile na hřebíku a  doprovázíme někoho jen tak, třeba jen proto, že prší a nemáme co dělat. Doprovázíme tak‚ ze strachu. A ráno otevřeme noviny, čteme tam o vrazích, o vrazích hledaných, o vrazích, s kterými je soud a útočili v lese, na nádraží, v bance, vidíme jejich portréty a  fotky lidí, kteří právě leží v nemocnicích a léčí si zašité rány, nebo už fotky ani nejdou udělat, protože se přepadení ztratili… Ještě že jsme se včera doprovodili, uleví se nám. Jenomže jak se doprovodit navzájem? Noty končí poslední stránkou a nemůžeme už je hrát pozpátku, pozpátku můžeš hrát tak zrcadlově k non od Mozarta. Hraješ ho pozpátku, ale houštím not jdeš sám – naproti druhému hráči, který part hraje z opačné strany. Dva lidé se nemohou stále doprovázet sem a tam, tam a  sem. Nakonec jeden musí jít sám. Tmou. Tunelem. Houštím. Vesnicí, která spí. Přes dvě vesnice. Dřív jsme si nahlas zpívali. Pomáhalo to. A dnes? Tiše se proplétáme mezi domy, které jsou plné zamčených dveří a alarmů – jako lasičky.

JINDŘIŠKA KUBÁČOVÁ

O skromnosti

Někdo zvorá, na co sáhne, jinému se všechno daří pod rukama. Někdo má z pekla štěstí, jinému se smůla lepí na paty. Někomu je shůry dáno to, co jiný nenakoupí ani v apatyce. Tak to chodí na světě.

Těm, co se zrovna nedaří nejlépe, se někdy stane, že je přemůže závist. Pramení z ní mnoho zlého kromě toho, že postiženému užírá srdce, žlučník a ledviny. Jenže mnozí si s ní neví rady. Normálně by snad ani nezáviděli, kdyby…

… kdyby se ta druhá část lidstva nestydatě a hloupě nevychloubala. Zvláště ti, kteří zbohatli moc rychle, bez velkého přičinění, se právě nejvíc vyznačují pýchou a hloupou nadutostí.

Moji milí, uvažujte rozumně. Sociální smír je velice křehká věc. Aby byl, nesmí chudí nikdy zchudnout až pod hranici samé bídy a ti bohatí mají svého bohatství užívat s rozumem a odpovědností za prospěch celé společnosti.

Ne, nehodlám zde přerozdělovat jmění ani dělat komukoli kázání. Vím však jedno. Společenský zvrat v našich zemích se stal příliš rychle. V jiných částech světa bydlí bohatí ve čtvrtích bohatých, jejich děti chodí do soukromých škol a všechno probíhá trochu jinak než u nás, kde je naše společnost zatím hodně promíchaná.

Snažte si představit, jak je asi dítěti, jehož osamělá matka uvažuje v samoobsluze nad nákupem jablek, ve společnosti spolužáka, který znuděně vykládá o dovolené na Floridě. Nuže, trochu skromnosti by nám všem asi prospělo. Alespoň v chování a projevech. Je to vlastně ku prospěchu nás všech. Nemyslíte?

O věrnosti

Slovo věrnost má zřejmě něco společného nejen se slovy úvěr, věřitel, ale i víra. O věrnosti se v poslední době dvakrát moc nemluví. Proč také někomu věřit. Svět je přece plný darebáků. Člověk, který slepě věří nebo důvěřuje, je naivka a téměř vždy na svou hloupost nějak doplatí.

Žijeme v době, kdy je téměř všechno zpochybněno. V časopisech nalézáme pikantní historky o velkých osobnostech našeho národa. Žádné jejich lidské klopýtnutí ani pomluva nezůstaly zapomenuty. Náš národ už nevzhlíží k Boženě Němcové ani k Tyršovi. Naše mládež už nenosí kvítka na hrob Karla Hynka Máchy. Husův pomník stejně jako svatý Václav jsou obleženy povalujícími se turisty.

Není symbolu, který by nebyl zneuctěn. Komu a čemu tedy můžeme ještě dneska věřit? Všichni prožíváme jakousi hroznou kocovinu, neboť téměř všecky životní jistoty se zhroutily.

Ale člověk je stvořen tak, že touží po tom někomu uvěřit. Touží po jistotách. Touží po tom milovat a být milován. Chtěl by k někomu vzhlížet, být na někoho hrdý. Mít nějaký příklad, hodný následování.

Jakpak bude ten svět vypadat, když o tohle všechno přijdeme?

Nezbývá než začít hledat, porozhlédnout se nejen po své rodině, sousedech, kamarádech, ale i po církvi, různých společenských organizacích a možná i po politických stranách. Zkušenost mne poučila, že všude se naleznou nějací lidé, kterým docela nezištně o něco doopravdy jde. Hledejme. Nenechme se odradit, když se někdy zmýlíme. Je to těžké, ale půjde to.

Všichni se musíme nějak dát dohromady. Začít nějak nově žít. Vrátit lidským hodnotám jejich místo. Vytvořit takové společenské ovzduší, ve které by bylo skutečně znovu velkou hanbou krást, lhát, brát úplatky, opustit manžela či manželku nebo podvádět své bližní. Co tomu říkáte, moji milí? Budeme to právě my, kteří zůstaneme věrni?

O oddanosti

Dostalo se mi nedávno do rukou několik dopisů z roku 1925. Autory byli lidé, kteří ještě dnes požívají úcty v našem národě. Karel Čapek, Petr Bezruč, Antonín Sova. O jejich obsahu by se dalo napsat celé pojednání, mne však zaujalo něco docela jiného. Upoutalo mne, jak tyto dopisy končí.

S ujištění hluboké úcty Vám oddaný…

Váš uctivě oddaný… Zůstávám v šetrné úctě… Vám oddaný… Váš přátelsky oddaný… Přeji Vám ze srdce dobrý stav těla a mysli a jsem Vám upřímně oddaný…

Jednalo se o dopisy přátelské, ale i úřední. Pozastavila jsem se nad nimi s lehkým údivem. ODDANÝ. Kampak se ztratilo tohle slůvko? Ještě v roce 1951 mi můj nastávající psával pravidelně ve svých dopisech: Tvůj v lásce zcela oddaný.

Ta oddanost pak vrcholila oddavkami a přetrvala více než čtyřicet let.

Dneska se to slůvko zcela vytratilo. Dopisy končí slovem čau, ahoj, případně nazdar. Ty úřední pak slovy S pozdravem… (Ještě před nedávnem následovalo Čest práci nebo Světu mír. Dnes už tedy jenom S pozdravem…)

Nuže možná, že by stálo za to obohatit znovu naši řeč tímto slůvkem. Dýchá z toho přátelství, zdvořilost a spolehlivost. Znamená to něco jako – jsem s Vámi, vážím si Vás a držím Vám palec. Ani trochu mi nepřipadá starosvětské. Myslím, že bychom se měli k němu vrátit.

Teď si teprve uvědomuji, že jsem původně chtěla psát o oddanosti vlastní rodině, vlasti a církvi. Ale to se snad rozumí už samo sebou mezi námi přáteli.

Pěkně pozdravuji všechny, kteří dočetli tento článek až do konce. Musíme držet pospolu.

II

REBECCA MARTEN

Den podle želvy

Prázdninová rána na chalupě začínají obvykle velmi podobně.

Kluci zase zapomněli vynést na slunce a postarat se o kobylky, pochytané na louce a vězněné v umělohmotné cestovní přenosce pro želvu rodiny. Otec na to upozornil matku, která měla chov živočichů pod laskavou, leč zdravě ledabylou kontrolou, a připomněl jí tím výhrůžku dětem z předchozího dne.

„Tak jo, jdu je vypustit,” řekla.

Snad pro ten zvláštní pocit – pozorovat znovunabytí svobody cca 17 kusů – nepříliš, avšak přece jen – trápeného hmyzu – pojala při pohledu na jejich ojedinělé výskoky z Bastily nevšední nápad. Želva, dočasně umístěná v ohrádce z prken, už vykukovala otvorem domečku – dřevěné lísky na ovoce, a poklidně zamžourala, když ji matka zdvihla, pohladila po krunýři a zvolna položila mezi keřovité lodyhy odkvétajících měsíčků zahradních. Potom si ke květinovému záhonu přinesla židli a usadila se na ni, v jedné ruce chléb k snídani namazaný marmeládou, ve druhé kávu v oblíbeném “pomněnkovém” hrnečku.

Matčina snídaně probíhala podle želvy. U lískových keřů dojedla chléb a přesunula se pod břízu, aby neztratila žlutohnědě žíhaný krunýř z dohledu. Strom v ranním povětří mile šuměl, že rozumí, a žena usrkávající z kafáče s potěšením seznala, že i jinak konzervativní otec, který obvykle snídá na zápraží, si vzal svou židli a přistavil ji do stínu poblíž ní. Přinesl si i knihu a začetl se do jakýchsi zažloutlých stránek. Děti setrvaly u zahradního stolu a praly se o nůž u sklenice s marmeládou.

Želva lezla uvnitř zahrady podél plotu při západní straně, kde byl tou dobou ještě docela chlad, protože zde převládal stín od chalupy stojící uprostřed pozemku. Matce se převrhl hrnek se zbytkem kávy, na sice placatém avšak poněkud šikmo usazeném žulovém kameni, právě ve chvíli, kdy se pro něj natahovala, jelikož v ten stejný moment se otec, stínem znechucen, prudce zvedl ze židle a náležitě tím dal najevo, že se vrací na slunečné místo. Vybral si takové, aby měl děti i svou ženu na dohled. Ta se však, při cestování ve vleku želvy, dostala postupně na opačnou stranu domu a vizuální komunikace s otcem se zcela přerušila. Též jakékoli volání či pokřikování bylo pro vytrvalé šumění větru ve stromoví zhola nemožné.

Děti pobíhající po zahradě se staly prostředníky mezi otcem a matkou. Prozatím bylo dohodnuto jediné – k obědu budou karbanátky. Stále však nebylo jasné, kdo je udělá. Otec se přesunul do houpací sítě mezi dvěma jeřáby ve východní části zahrady, kde – sluncem dostatečně prohřátý – znovu nabyl pohostinnosti stínu a také se odtud setkal se vzdáleným úsměvem matky, postupně se přibližující k němu z druhé strany domu. Vše začalo nasvědčovat tomu, že se za chvíli oba rodiče setkají a zdárně dokončí plán oběda. Děti zákeřně využily této příležitosti, kdy nikdo nehlídal vchod do domu, i neobvykle rozehrané situace, k dosud nepoznaným radovánkám.

Mezitím prožila matka chvíli hrůzy, když želvu, slídící u plotu, nebo možná jen její pohyb, zpozoroval zvenčí obrovský buldok. Nechtěla do jejího života nijak zasahovat a proto pouze doufala, že jejich zvířátko přestane na chvíli šmejdit mezi uschlými listy konvalinek. Soused, jemuž pes patřil, vyčkával u plotu a nechápal vytržení svého psa na tak banálním místě. Na židli ani nedutající sousedky, napůl schované za prořídlým stříbrným smrkem, si nevšiml. Ta vydechla úlevou, když psa konečně přitáhl za obojek a pobídl ho k pokračování ve společné procházce.

Život se opět zklidnil. Želva se tlačila přes trsy nafialovělých lodyh orlíčků na kraji skalky. Otec v síti na sebe upozornil odkašláním a zašustěním obrácených stránek knihy. Matka posunula svou židli, na znamení toho, že i hlavu rodiny vnímá, o několik kroků severovýchodním směrem.


Sotva dosedla a usmála se na otce, želva prolezla mezerou v plotě. Vzdychla, sebrala židli a opustila zahradu. Želva už přelezla cestu bez buldoka, a směřovala na dlouhý kopec – travnatou pastvinu. Žena se poblíž posadila na své cestovní bílé židli, poslouchala vzdálený křik dětí, frkání sousedovic koní v ohradě za chalupou… a posunovala se dál a dál od obydlí.

Otce přestalo bavit lenošení v síti a jakoby chtěl ženu přivolat, pustil se do řezání dřeva, v domnění, že to sluchu hospodyně připomene čas oběda. Chalupě se zatím pečlivě vyhýbal, jelikož věděl , že nepořádek, který tam děti stihly natropit, by měla vyřešit matka, která za tuto situaci přece nejvíc může. Té však znělo ječení pily stále více vzdáleněji a mnohem líbeznější se zdálo být cvrčení hmyzu na pastvině a praskot uschlých listů pampelišek, které želva svým pohybem pod sebou drtila.

Kluci v chalupě pochopili, že nepořádek uvnitř nikoho nezajímá a změnili působiště. Chvíli pozorovali otce, jak pracuje, v dálce zahlédli matku, jak pase želvu. Vzali si barevné kyblíčky z dětství a zmizeli ze zahrady.

Matka si mohla konečně vychutnat “Den podle želvy”. Viděla sama sebe z velké dálky, zasněnýma očima krajem toulajícího se malíře, slyšela jak vytahuje z batohu štětce a na stojan upevňuje plátno. Uchvátila ji ta surrealistická scenérie. Seděla na bílé kulaté židli s opěrkami, jakými byly ve 30. letech minulého století hromadně vybavovány čekárny u lékařů, lázně i sanatoria. Pózovala tam sama, v zelené krajině prozářené sluncem, nebe bělobou neposkvrněné, teplý jižní vítr jí povíval dlouhými umrlčími vlasy – ten den ještě neučesanými…

Malíř ale nebyl surrealista, nestačil mu pohled na postavu ženy zezadu. Byl nenasytný a chtěl spatřit její tvář. Jeho kroky ji tak vyděsily, že její tvář bez tváře vzápětí vyděsila jeho. Byla …

Otec odpočíval na lavičce u ohniště, spokojen s nařezanou zásobou dřeva. Vtom dorazily děti z výpravy pralidí, obě kyblíčky plné. Vida otce, který s prací skončil…, upustily od vaření „praskacích kuliček” k obědu a začaly se jimi se smíchem trefovat do oken chalupy. Otci to jaksi nepřišlo ani trochu vtipné a chtěl, aby uklidily nařezané dřevo. Protože ho neposlechly, sebral jim poloprázdné kyblíčky s praskacími kuličkami a z jakéhosi, pro děti nepříliš pochopitelného důvodu, je sám ve vzteku rozházel po udržovaném trávníku na zahradě.

Tráva na pastvině, podruhé posečená, již nebyla tak vysoká, vzhledem k suchu toho léta, a hladký želví krunýř odrážel sluneční paprsky, takže na dvacet metrů bylo zvířátko dobře patrné a i po třiceti metrech se dalo najít podle slyšitelného praskání suchých listů pod sebou. Právě díky šustění ji rozjímající matka vždy spolehlivě našla, až na pár děsivých chvil, kdy želva nebyly k nalezení, protože odpočívala v trsu málokde se vyskytujících šťavnatých jitrocelových listů. V těch se posilňovala na své pouti. Matka se je však brzo naučila mezi ostatními trsy rozeznávat.

Otec na zahradě rezignoval. Zbůhdarma vířil uschlou smrkovou větví popel v ohništi a na děti hovořil velmi sprostě.

Matka přemýšlela o nepodstatných věcech ve svém dosavadním životě.

Želva dál pomáhala proměňovat uschlé listy pod sebou v prach a krunýřem drolila zralé paličky jetele, takže semínka vypadávala na zem a některá z nich zadní nohy živočicha pevně vtiskly do prasklin ve vyprahlé hlíně.

Neomylně směřovala na jih.

RICHARD SOBOTKA

Bosá pastýřka

doktor Krása protáčel korespondenčním lístkem, E-ve-lý-na, hláskoval křestní jméno z adresy udiveně, E-ve-lý-na
dost se mi líbí, řekla, tak jsem si Evelýnu vypůjčila
pokrčil rameny
takže strejdovi Josefovi se opět zastesklo, vrátil jí koresponďák, jak to, že právě tvůj strejda se dal na faráře
teď pro změnu pokrčila rameny ona, asi to má v krvi, řekla
ty taky furt jenom za ním a za tím jeho kostelíčkem, to vypadá jako rodové postižení, filozofoval psychiatr
on to vlastně není strejda, jen takový známý
doktor Krása pozvedl obočí, pupkatě deformované tělo jeho příjmení moc velkou čest nedělalo, seš si doufám vědoma, že jsi pořád ještě pod zákonem
má starosti, pomyslela si, kdyby věděl, co neví, jak se ji bývalý kamarád Ferda snažil ohnout u záhonu růží, až do té chvíle společně blbli a bylo jim fajn, Ferda byl tichý blázen, jako ona, když byli sólo tak třeba nepromluvili celý den, ale když byli spolu tak prokecali hodiny o všem možném, třeba o hvězdách, o těch filmových i o těch na obloze, nebo jaké se komu líbí oblečení, Ferda byl přibližně stejně starý a co do zájmů ta samá krevní skupina, ale pak ho jednou u záhonu růží, které milovala, popadl rapl a začal se na ni sápat, v zásadě nebyla proti, oba na to už měli roky, mínila, v patnácti by měl člověk vědět co a jak, mít trochu zkušenosti s opravdovou láskou, nevlítnout do života nepřipravený a rovnýma nohama, ale ne takhle
ne tak zhurta, brzdila Ferdu, chtěla si ten moment, na který už nějaký čas čekala, vychutnat, ale on byl jako puštěný z řetězu, neslyšel, nevnímal, začal jí rvát proužkovanou halenku, kterou měla tak ráda, takže mu prskla jednu přes čumák až stříkala červená, naštval se a hodil ji rovnou do těch růží, byla samý drápanec, samá krev
co je co je, vyděsil se doktor Krása, když se o chvíli později belhala na pokoj, ále, spadla jsem s kola, zalhala
tak tohle je milování z lásky, pomyslela si, už nikdy žádného chlapa, přísahala, šla se umýt, pofoukat rány a vybrečet se
takže co, E-ve-lý-no, kladl doktor Krása přehnaný důraz na jméno, které si přivlastnila z jednoho televizního filmu, ostatně, jak víme, jsi už o sexu kapánek poučena
polekaně vzhlédla, píchlo ji přitom u srdce, jako tenkrát, když elektrikáři opravovali v blázinci vedení a jeden vypínač nechali odkrytovaný, dráty pod proudem, fláklo to s ní o zem až se počurala, jak to doktorskej myslí s tím, že už je o sexu kapánek poučena, hleděla koutkem oka na toho pupkáče, možná něco tuší o Ferdovi, mínila, ale asi nic, to by jinak řádil, to jen narážel na postarší příběh
dyť Pepa je farář, upozornila, v malinkatém chatrném kostelíku uprostřed lesa
napíšeme propustku na týden, mínil doktor Krása, na uklizení bince na faře a v kostele a také na vaření jídla do zásoby, to by mohlo stačit, co říkáš
neříkala nic
na cestu si vzala ty pěkné modré šaty vcelku, co si nedávno pořídila, malounko odvážný výstřih, spodní lem vysoko nad kolena, vespod jen šňůrkáče, to úplně stačilo, nahoře nic, prsa měla pevné, dobře jí držely, pěkně se rýsovaly, a ještě lodičky na vysokých podpatcích, už trochu obnošené, ale pořád by v nich ještě mohla na tancovačku, baťůžek jen s tím nejnutnějším, něco málo peněz, dva krajíce chleba namazané sádlem se škvarkama na cestu
nechala bránu blázince za zády
cestování se jí líbilo, to jak se krajina za oknem vlaku vlní, jak je každou chvíli jiná
ještě nebylo šest a den už se v závěru léta nakláněl k večeru, slunce se kutálelo po naštětěném horizontu, samý smrk, samá borovice, střílelo nízkými paprsky rovnou do oken vláčku, který se každým dalším otočením kol víc a víc hroužil mezi pahorky a kopce
touhle dobou už by měla být v cílové stanici, vytušila
hej
děvče a průvodčí, víc pasažérů ve vagonu nebylo
tohle přece byla zastávka Janovice, jak to, že ten krám nezastavil
ve všední den zastavujeme až v Lesňanech, odpověděla průvodčí nevzrušeně, ani oči neodtrhla od ubíhající krajiny za oknem
zastavte ten křáp, nebo do toho kopnu, vyskočila ze sedadla, copak tu nikde není záchranná brzda
tohle je přípřež, tam záchranná brzda nikdy není, v Lesňanech vůz odpojíme a dál pojede jenom samotný motoráček
sakra
z Lesňan do Janovic po cestě to má nejmíň pět kilásků, zkratkou přes pole tři
copak jí Rouz neříkala, před každou cestou se řádně informuj, radila radila, ale sama byla štont cestou do Pardubic vystoupit v Žilině
a taky doktor Krása, leštil brejle, pomrkával krátkozrakýma očima
víš nabeton, jak se do těch Janovic jede
nejsem blbá, nejedu tam prvně
ve snu by mě nenapadlo, že se upneš na kostel právě v nějakém zapadákově, meditoval doktor Krása, máme pěknou kapli tady v ústavu, jaktěživa jsi v ní nebyla, pokud vím, a je tak hezká, že i já sám, i když na pánbíčkáření moc nejsem, rád tam čas od času zajdu
jenže v ní nefarářuje Pepa, pomyslela si, ale nahlas raději neřekla nic
už si ani nevzpomene, kdy se s Pepou seznámila, vlastně ano, tenkrát u řeky, flákala se tam a on seděl na břehu, čekal na vlak, kouřil jednu cigaretu za druhou, rum pil rovnou z flašky, nedáš si čouda a lokec životabudiče, nabídl, ale neměla zájem, máš recht, řekl
co děláš, zeptala se, čím jako jsi
farář, představil se, farář Josef z kostela Maří Magdalény v Janovicích
fakt, žasla
někdy se přijeď podívat, zval
vůbec netušila, kde by Janovice na téhle planetě mohly být, ale návštěva kostela uprostřed lesa ji lákala, pak už tam také několikrát byla, vlastně kdykoliv se Pepa ozval koresponďákem a doktor Krása jí napsal propustku, jinam nejezdila, ani za matkou Rouz a novým tatínkem, v řadě už bůhví kolikátým, i když ostatní z Janovic říkali farářovi paterek Josef, ona mu říkala Pepo, on jí Mařko, tedy až do nedávna kdy ho upozornila na změnu jména, pak už i koresponďáky nadepisoval jménem Evelýna Frantálová
kam že jsi říkala, že to vlastně jedeš, dělal se doktor Krása tenkrát prvně, a vlastně pokaždé hloupějším, než ve skutečnosti byl
Janovice, kostelíček zasvěcený Maří Magdaléně, upřesnila
proč právě tam, sakra, vrtalo mu hlavou
trochu pečuji o jednoho osamělého faráře
hmmm hmmm
krom toho mne to tam pokaždé hrozně duševně pozvedne
napsal pokaždé opušťák na pět dnů, ale měli tichou dohodu, že když ho protáhne, nic nepodnikne
seš fakt padlá na hlavu trajdat do kostela kamsi uprostřed lesní pustiny, ťukala si Rouz na čelo, je ten farář alespoň co k čemu
lidi ho mají rádi
to byla pravda, alespoň pokud šlo o víkendáře z Janovic, Pepa byl takový chroustek nahrbený, proto mu říkali paterek Josef, i když o to nestáli uděloval jim rozhřešení na potkání, i bez zpovědi, pokání ukládal nepatrné, pokud vůbec, během jejich nepřítomnosti v chatové osadě dohlížel na jejich bungalovy a na úrodu na zahrádkách, na revanš chodili o nedělích do toho jeho kostela, za deště tam kapalo dovnitř děravou střechou přímo na oltář a na lavice, někdy přišli jen dva, jindy i víc, přinášeli trochu jídla, kuřivo a rum, byl to prostě jejich paterek Josef
ona mu říkala zásadně Pepo
původně jeho kostelík stával na návsi Janovic, to ještě před tím, než vesnici začlenili do rozsáhlého vojenského výcvikového prostoru, za dobu jeho existence ze dvou desítek domků přežil dělostřelbu, bombardování, tankové útoky, exploze min a ručních granátů jako zázrakem jenom kostelík, sice notně pošramocený, zdi popraskané, věž trochu nakřivo, rýhy od šrapnelů v omítce, ale přežil, kdežto ruiny zdecimované vesnice zarostly divokým lesem a víkendáři, když byl vojenský prostor navrácen civilním účelům, raději si postavili pěkné dřevěné chatky kousek za lesem na prosluněném šťavnatém pažitu, pošramocený kostel zůstal osamocený na lesní mýtině, byl na prodej, ale nikdo o něj neměl zájem, až paterek Josef, ale co by on, věčně švorcový, kupoval kostel, prostě se tam nastěhoval a sloužil Bohu i lidem
tak zastaví ten vehikl nebo nezastaví, kopla do dveří
kopla tak silně, že jí odletěl kramflíček od střevíčku, jak ona se teď bude trmácet takovou dálku ví jen sám pánbůh
zbytečně soptila, vláček už brzdil na nádraží v Lesňanech, automatika s psíknutím otevřela dveře, mohla jít
šla
spíš škobrtala, jednu nohu ve střevíčku na kramflíčku, druhou nohu ve střevíčku bez podpatku, popadla lodičky, prskla jimi do škarpy, šla louka, role, pastvina, oraniště bosa, potůček, potok
ještě vyběhnout do stráně
mezi stromy zahlédla věž kostelíku
ručičky věžních hodin pořád ukazovaly na ciferníku tři hodiny a deset minut, jako posledně když tady byla, jako předposledně i jako před-před-předposledně, Pepa tvrdil, že hodiny opraví sám, pokud nikoho na tu fajnovou prácičku nesežene, možná by sehnal, kdyby to nebylo zadarmiko, ale kde by Pepa na zaplacení vzal peníze, to nevěděl ani pánbůh, a Pepa zase až tak kumštovní nebyl, nějaká ozubená kolečka odmontoval, některá namontoval zpátky, s těmi, co mu zbyla, nevěděl si rady, takže hodiny furt ukazovaly tři a deset minut, jestli ve dne nebo v noci, to se nedalo poznat
maličká fara přilepená ke stěně kostelíku, dveře nikdo nezamykal, klíč dávno ztracený, tady nebylo co ukrást
šátrala dlaní po zdi, někde by tam měl být vypínač, zbyla po něm díra, v ní holé dráty, zapomněla, že elektrika v tomhle baráku božím připojena nebyla, ale tak se lekla, že ji elektrický proud flákne, řízla sebou na dlažbu, až jí tím švuňkem praskly šňůrkáče, kolik stováků za ty tři šňůrky dala a teď jsou het, horší bylo, že se cítila jako nahá, jak se ona takhle může ukázat před Pepou
svíčka a sirky jsou na stole
bylo jí záhadou, jak pokaždé poznal, že přichází právě ona, ale poznal to, jen se zvenčí dotkla kliky na dveřích, už věděl, že je to ona
jindy touhle dobou šmejdil po lese a kolem zahrádek víkendářů, nebo kradl vosk na hřbitově a vyráběl svíčky, aby bylo navečer čím plašit tmu, jenže teď ležel v posteli, ruce sepjaté na duchně, jen těma očima žil, když ji sledoval jak zapaluje svíčku, jak si odkládá baťůžek, vlastně nic moc v něm neměla, papírové kapesníky, mobil s vybitou baterií, klíče o kterých nevěděla ke kterým dveřím jsou, propisku, poznámkový blok
máš vlasy červené jak oheň, málem bys jimi zapálila faru, kostel i les kolem, zavtipkoval celý užaslý tím zjevem
hrábla si prsty do vlasů, ostříhala se nakrátko, nabarvila ostře dočervena, Pepa kulil oči, nebyl v té divočině na takovou módu uvyklý
máš něco k jídlu, zeptala se
nemyslel na jídlo
přitáhl si ji blíž, nechal usednout na pelest, ruku vtlačil do klína
tak kvůli tomuhle jsi mi psal
stýskalo se mi
fakt, hrála udivenou
po tvoji zahrádce
uchechtla se, vzpomněla si na Ferdu, jak ji při sexuálním harašení srazil do záhonu růží mezi trní, ten poděs a tichý blázen
když mám hlad, tak nemám na to chuť, zalhala, dva krajíce chleba se škvarkama snědla cestou, takže až tak velký hlad zase ještě neměla
objal ji těsněji
tohle bys dělat neměl, řekla, ty jeden faráři sakramentský
nechal ji vklouznout pod peřinu
ten nahoře ti to jednou spočítá
ten na mne z vysoka kašle
nebránila se, nechala po sobě šmátrat a muchlat ty lepší šaty, které si tentokrát vzala, aby udělala dojem
cítila jeho teplý dech na ušním lalůčku
náhle se rozchechtal
tobě ruply šňůrkáče, jukl
už nevypadal na smrt nemocný
takové má ona známosti
máma Rouz jí co chvíli vtloukala do hlavy: jsi pohledné děvče, hleď uhnat nějakého pracháče, na věku a vizáži kór nezáleží, hlavně aby měl dost peněz, aby ses nemusela protloukat postelemi jako já
Rouz se vlastně jmenovala Růžena, ale co se pamatuje, nechávala si podle jednoho amerického filmu říkat Rouz, také tak kouřila, báňala jednu cigaretu za druhou, a pila, chlastala všecko, co teklo, prostě vyváděla jako v pravém americkém filmu
když se jí jednou zeptala, kdo je její táta, že by ho jako ráda poznala, Rouz jen rozhodila ruce a řekla: který ti padne do oka, toho uženeme přes soud na otcovství
někdy také říkala: tohodle chlápka si važ jako svýho táty
jenže těch chlápků, kterých by si měla vážit jako svýho táty bylo tolik, že se nedalo uhádnout, který z nich by jí mohl být opravdovým tátou
Rouz obvykle chlapy střídala co měsíc, jeden vydržel půl roku, pak se po něm také slehla zem
když náhodou nebyla Rouz právě zadaná, promenádovala se po tratuáru a házela při tom zadkem, že málem pobourala činžáky na obou stranách ulice, pořád se předváděla, až pokud zase o některého darmošlapa a darmožrouta nezakopla
a ona si pak zase musela zvykat na nového tátu
až po tenkrát, kdy ji jeden z nich hodil bez velkých cavyků do postele a dobýval se jí do kalhotek s takovou vervou, až měla nadranc všecko oblečení
máma Rouz ho pak tloukla rendlíkem po hlavě, nadávala mu do sviňáků, ale co už to bylo platné
tak se vůbec prvně dostala do blázince, kam ji preventivně a pro jistotu šoupli, dostala se rovnou do běloučkých pazourů doktora Krásy, a to byl, jak se ukázalo, jediný člověk na světě k ní laskavý
tobě vlastně nic není, říkával doktor Krása, ale jistější to pro tebe bude tady, s propuštěním nepospíchal, vlastně ti tady nic neschází, viděl jí až na dno duše, a byl té lásky, že jí psal bez okolků dovolenky, když začala jezdit za farářem Pepou, údajně také jako na pouť do kostelíčku Maří Magdalény v Janovicích
ale Rouz, když se zřídkakdy setkaly na několik minut v místnosti pro návštěvy, kroutila hlavou, že právě ty ses upjala na pánbíčkaření, sama jaktěživ do kostela nepáchla, ale když kostel míjela, pokaždé se pokřižovala, jako pro jistotu
pamatuj, poučovala, esli zkejsneš v blázinci, nebo se dáš na modlení, tak se jaktěživa neprovdáš
dyť ty ses taky neprovdala
no a vidíš, jak to se mnou dopadlo
viděla, ale nebyla z toho moudrá, Rouz sice pořád mluvila o vdavkách, ale proměnlivé známosti jí vyhovovaly
Pepa hekl a chvíli hlasitě funěl, pak našmátral cigaretu, kouřil, na podlaze měl vedle postele flašku s rumem, lokl si
bylo po všem
sice to trvalo, Pepovi pokaždé, ale nakonec přece přestal
jen pomalu se dostávala z postele, nechtělo se jí z přívětivého tepla
že ty seš takový sviňour, farářskej, stulila se mu ještě na chvíli do náruče, vůbec se nedivím, že na tebe šéf tam nahoře kašle
jak to myslíš
jiný by za tyhle služby těm posledním ubohým a opuštěným dušičkám byl dávno třeba biskupem, ty tady pořád jen smrdíš uprostřed lesa, a pro nic a za nic
jak to, pro nic a za nic, bránil se, starám se o tuhle farnost
jednou ti ta rozvrzaná katedrála spadne na hlavu a bude, vztekala se, nic na sebe, spižírna vymetená
zmínka o jídle jí připomněla hlad
z čeho ty vlastně žiješ, hrabala se z postele, v břiše škroumání, chtělo se jí čurat
to ty mne držíš při životě
rozedrané šňůrkáče nahradila Pepovýma trencelema, fotbalovýma, kde k nim přišel ví bůh
neblázni, vzpouzel se chabě, v čem budu chodit já
máš kleriku, odsekla, máš ji až po zem, nic ti vidět není, ani když se ohneš
ale moc dobře věděla, že početnými okýnky děr v klerice je možné zahlédnout na Pepově vyhublém těle ledaco
šátrala po něčem k jídlu, to sakra fakt tady nemáš lautr nic k zakousnutí, marně prohrabávala spižírnu, jako by tady byla prvně
objevila zbytek tvrdého chleba, kousek slaniny, trocha čaje, ždibek cukru, sůl
podej mi oblečení, požádal
od posledka, co ho viděla, jako by zestárl o třicet let
soukal se do kleriky jak byl, bez košile, bez nátělníku, trenýrky měla ona, boty měl rozedrané, líp kdyby chodil bos
nedokázala si představit, že byl někdy mladý
ideální rozdíl jsou dva roky, poučila se z literatury
ale Rouz tohle neuznávala, někdy si nakvartýrovala do bytu ušáka sotva škole odrostlého, jindy vousatého starce
poslední dobou byli v módě šedesátiletí mazáci s dvacetiletými zajíčky, nebo naopak matróny kolem padesátky s šukálky o dvacet let mladšími
kam vlastně jdeš, sledovala ho potácet se ke dveřím
sehnat trochu jídla
už se držel kliky
kolikpak ti vlastně je, zeptala se
Pepa už stál napůl ve dveřích, leknutím nad tím dotazem se málem vyvrátil
a víš, že vlastně ani nevím
nekecej, někde musíš mít občanku, tam je to černé na bílém, pokud ti jako selhala paměť
zatím zkus hádat, než se vrátím
máš ještě nějakou svíčku, když takhle dohoří
v kostele by jedna měla být
takhle to bylo pokaždé, jednou už také snědli všecky hostie, když nebylo nic k zakousnutí, vypili všecko mešní víno, Pepa pak bral k nedělnímu obřadu kousek obyčejného chleba, ale vodu namísto vína pít odmítl, nalil si do kalichu rum
i když k jídlu bývalo málokdy máloco, rumu byl vždycky dostatek, ani s cigaretami nestrádal, a přes léto míval dostatek zeleniny
pořád ještě stál ve dveřích, trochu se potácel
není ti něco, starala se
mávl rukou
nemoc nevadí, poučovala Rouz, hlavně aby měl prachy, klidně ať to s ním dva dny po svatbě práskne třeba do škarpy, důležité je mít dokument, že seš univerzální dědička
co ona by mohla po Pepovi, chudý byl jak ta kostelní myš, navíc po farářovi, zdědit
vrátil se za půl hodiny
to už hořela svíčka z kostela
hodil na stůl náruč zeleniny, nějaká mrkev, kedlubny, česnek, jabka, klesl u postele na kolena, sepjal ruce
že by ho trápilo špatné svědomí, podivila se, tak najednou a právě teď
dávno si všimla, že Pepa toho moc nenamodlí, o to horlivěji plenil zahrádky chatařů, nikdy ale bez rozmyslu, něco vzal tady, něco tam, vlastně se ani nepoznalo, že je na záhonu té zelené žoužele méně, chataři o víkendech zase přicházeli, nosili rum, cigarety, něco k zakousnutí, prosili aby v čase jejich nepřítomnosti jejich chatičky a zahrádky ohlídal
Pepa zpytoval svědomí
tohle dělal i v posteli, všimla si, možná se modlil i při tom a když bylo finito, hned se sám sobě vyzpovídal a také si udělil rozhřešení, pokání nikdy nebylo příliš velké
tohle měl Pepa dobře vymakané
pustila se oškrábat hlínu ze zeleniny
heleď, nemůžu si tady ničit při práci svoje nejlepší šaty, řekla, nemáš třeba montérky, jako že bych se trochu převlíkla, abych se pak měla v čem slušnějším zase vrátit mezi lidi
v sakristii je někde ministrantský ohoz, zdá se mi
chodila pak v Pepových fotbalových trenýrkách a v ministrantské rochetce
pojď jíst
pokusil se vstát, ale tak jak byl v děravé klerice padl do postele, ležel tam bledý až žlutý, jen mu zatlačit oči
byl špatný, to viděla, musela do něj cpát polévku násilím po lžičkách, trochu zeleniny, chleba po odrobinkách
sice jíst nemohl, ale rukou jí pořád šátral v klíně
soustřeď se na jídlo, ty jeden faráříčku
ždibek chleba násilím polkl, ale zaskočilo mu, rozkašlal se
to máš z toho, vyčítala
vzal ji kolem pasu, přitáhl blíž
ještě před chvílí vypadal jako v posledním tažení, teď si zase nedal pokoj
bylo to s ním v posteli jako při četbě román na pokračování, odstaveček – pauza, kolikrát myslela, konečně poslední šťouch, pak se znovu zvetil, moc toho nenaspala
ráno musela hledat trenýrky, kam je Pepa při tom odstrojování a hemžení zašantročil
zapal mi cigaretu, zaprosil, když konečně také otevřel oči, a za chvíli: což kdybys trochu zazvonila, požádal
tohle bylo pokaždé, sotva ráno otevřel škvírky očí tak kouřil a chtěl zvonit, musela pokaždé šplhat do nahnuté věže a tlouct srdcem o prasklý plášť zvonu, vzápětí debil chatař Homola dusal na věž po vyviklaných schodech, sakroval, krucifixoval, že se kvůli tomu rambajzu nemůže vyspat
netušila kdo zvoní, když ona na faře není, asi nikdo
není na zvonění moc brzy, upozornila, všichni ještě spí
pro těch pár zajíců a srnek po lese
nedalo se nic dělat, vždycky mu ve všem vyhověla
stoupala do věže po vrzavých vyviklaných schodech, ranní slunce se dralo vytlučenými okny a prasklinami ve zdi dovnitř až musela přivírat oči
zvon byl puklý, proto měl nakřáplý hlas
chytila zbytek provazu, rozhoupala srdce a co měla sílu tloukla jím o plášť zvonu, pořád a pořád, jako by měl nastat konec světa
co blázníš sakra, rozehřměl se odspodu hovadský hlas, dupání, vrzání, dýchavično, sípání krucifix babo
hleděla do infarktově rudé tváře chataře Homoly, který v té své kůlničce netrávil jen víkendy, jako ostatní spořádaní chataři, ale užíval si v ní zaslouženého důchodu kolikrát i přes týden
hned toho nechej, neslyšelas
přestala mlátit srdcem o zvon
si se snad zbláznila, zklidňoval chatař Homola dech, ani na té chatě uprostřed lesa se nemůžu v poklidu vyspat
co ona s tím
ty jsi která
Evelýna
nekecej, posledně jsi říkala, že Mařka
Evelýna se mi víc líbí, ale klidně mi říkejte Mařka, když vám to udělá dobře
jo holka, co mně by udělalo dobře, zmlsněly Homolovi oči, co to na sobě máš za maškarádu, chechtal se
měla Pepovy fotbalové trenýrky a ministrantskou rochetku, neviděla na tom nic zvláštního
ukaž se
popadl ji kolem pasu
ani se neměla čas bránit
moc se oficialitami ani zdvořilůstkami nezdržoval, jemu na dosažení cíle stačily dva chvaty, jedním se vypořádal s Pepovými fotbalovými trenýrkami na jejím těle a druhým chvatem s vytahanou teplákovku na svém těle
tohle ovšem bylo jiné piccikáto, než s Pepou, farářský by mohl u bezvěrce Homoly brát hodiny, navíc se při tom tenhle křupan nemodlil, ani pak, když si konečně zase natahoval tepláky, nezpovídal se, ani si neuděloval rozhřešení
tohle bych klidně mohla nahlásit jako kardinální znásilnění, odvážila se protestovat, když bylo po všem
kuš, couro, udělal si ten kripl chatař Homola větší pohodlí v rozkroku, stačí abych se zmínil, že chrápeš s farářem a lidi vás oba roznesou po kouskách tuhle po lese a polích
a s tím, jak ten pobožný chachar vykrádá naše zahrádky, to už je v hlášení, hotová věc, dodal
odcházel, ani se nerozloučil, až ze schodů se otočil, ještě na ten zvon někdy sáhni, zpřerážím ti pazoury
musela si trenýrky přidržovat, při tom zápolení prve praskla guma, uvázala je kolem pasu provázkem, utrženým ze zvonu
venku se zvedl vítr, každým okamžikem sílil, větve stromů mlátily do zdí kostela, fary a také do oken
trochu se pokoušela něco uvařit
Pepa ani do úst nic nevzal, jen naznačil ať si přisedne na kraj postele
už toho bylo dneska dost, farářskej, namítala
dělala si zbytečně starost
dej mi rozhřešení, požádal
copak jsem nějaká farářka
to ovšem byla pravda, co s tím nevěděl ani farář Pepa
moc by ti slušela sukně až po zem
zbláznil ses, vyděsila se, přece moc dobře víš, že dlouhé sukně nesnáším, buď kraťoučké, nebo džíny
nebo nic, pokusil se o vtip
teď třeba tvoje trencle a ministrantskou rochetku
taky ti sluší
zapálil si další cigaretu, zhluboka potáhl a zavřel oči
cigaretu nechal mezi rty, vybledlý kouř mu zvolna odtékal nozdrami a přivřenými rty
nechala ho odpočívat
vítr pořád sílil
navíc začal kdosi mlátit na dveře fary, neurvale, hulvátsky
je otevřeno
dva chlapi
musela si přidržovat trenýrky, provázek trochu povolil
zvonek nefunguje
ani nevěděla, že je u dveří zvonek, elektriku odstřihli už za existence vojenského prostoru a v nových časech napojili proud jen chatařům támhle kus dál
tady toho zřejmě nefunguje povíc, ošklíbali se
byli drzí a vlezlí a chovali se drze a vlezle
je pan Josef Paclt doma, zeptali se úředně
kdože, podivila se, netušila, že je Pepa příjmením Paclt
přece ten farář, odstrčili ji, hrnuli se dovnitř
povichr za nimi spěšně přirazil dveře, rázem se octli v příšeří chodby
totiž farář…, on ve skutečnosti žádným farářem není, zkrátka nemá licenci na provozování téhle živnosti, rozumíme si, on totiž, jak bylo úředně zjištěno, není ani katolík, a krom toho se tady v tomhle objektu zdržuje bez povolení a tedy protiprávně
a vykrádá chatařům zahrádky
nestačila zírat
pěkný ptáček, co
nic jí nevadilo, ať Pepa provedl co, pokaždé se ze všech prohřešků řádně vyzpovídal, tak co
a vy jste kdo, zeptali se ti vlezlí chlapi
Evelýna, vlastně Mařka, trochu se zakoktala, občas sem přijedu uklidit, uvařit
a nějaké techtle mechtle, rozumíme si, nic, vyzvídali
byli drzí
měli co dělat udržet koutky úst v klidu
to máte na sobě jeho trenýrky, ukazovali si na ni
teď už se chechtali docela nahlas
kalhotky se mi trochu poškodily, a než je zašiju
aha
vešli do světnice co byla zároveň kuchyní
Pepa ležel v posteli, ruce sepjaté na peřině, oči upřené do stropu, hořící cigareta mezi přivřenými rty na kterých zůstával lehounký úsměv
v té vteřině začal zvon ve věži tlouct, hlas nakřáple letěl do všech stran, i do té malé farní komůrky se prodral
co je zase tohle kruci, vybíhali ti vlezlí chlapi zjistit co a jak, šplhali po rozvrzaných schodech na věž, který zatracený blázen
to jen divoký vítr rozhoupal zvon, až srdce bilo o prasklý plášť
ale kdo ví, jestli jenom vítr
nechala ty vlezlé chlapy drápat se na chatrnou věž, přisedla k Pepovi
už se jí nedobýval do klína fotbalových trenýrek s prasklou gumou v pase, nechával ruce v poklidu sepjaté na pruhované duchně
dotkla se jeho prstů, pak rtů, pak mu hebkým pohybem dlaně uzamkla oči
adié
doutnající cigaretu měl stále mezi rty
jestlipak si vzal Pepu ten nahoře k sobě, napadlo ji
asi sotva
ale což kdyby
k nádraží do Lesňan šla přes pole a louky zase bosa, na sobě lepší šaty, pravda trochu pomuchlané, pod nimi nic, nevyspravené šňůrkáče v baťůžku, také Pepovy trenýrky, jako na památku, na sobě vlastně jen tu modrou šlupičku
na odjezd vláčku musela čekat hodinu
tentokrát motoráček zastavoval také v železniční zastávce Janovice
jo, vždyť je víkend
janovičtí chataři se pohrnou do kostelíčku Maří Magdalény, ponesou paterkovi Josefovi dary, chleba, rum, cigarety, nějakou zeleninu, ovoce, jako revanš za hlídání víkendových chalup a zahrádek, jenže toho jejich paterka Josefa už zatím budou nakládat v dřevěném pouzdru do funebráckého vozu
neměla tušení, jak doktoru Krásovi vysvětlí předčasný návrat zpátky do blázince
tak ses jednou vrátila dřív, no, a co na tom
přesto ustaraně hleděl na její zmáčené oči, myslel, že má slzavé údolí kvůli zničeným střevíčkům
všechno zahojí čas, E-ve-lý-no, nebo jak ti mám vlastně říkat
jako předtím, Mařko
takže Maruško, potáhl kšandy a nechal je s lupnutím dopadnout na kulaté bříško, čas je nejlepší náplast na všechny rány, uvidíš
sáhl do portmonky, kup si nové střevíčky, dal jí ze svého, přece nebudeš chodit bosa
kdyby tak za těch pár stováků mohla vykoupit Pepův život
jinak všecko v pořádku, zeptal se doktor
chvíli váhala, má-li mu povědět o prasklých šňůrkáčích, ale asi raději ne, ještě by si mohl něco pomyslet, ani o Pepovi neřekla jediné slovo
pak už zase běžel čas po svém
až později se jí doneslo
povichr, co rozezpíval naprasklý zvon právě ve chvíli, kdy Pepa natáhl bačkory, ten divoký vítr shodil věž a rozboural celý kostelík, prasklý zvon se pádem z té výšky roztřískal na cucky
nechali hromadu mouru být, kde vzít peníze na odklizení, ať si s tím marastem poradí les jak chce
kousky rozbitého zvonu někdo lacino zpeněžil ve sběrných surovinách
tak
už jen vzpomínky jí zbyly
otřela hranou pěsti uslzené oči

IVO FENCL

Světlo na konci jeskyně

Po tom strašném horském neštěstí se mi stal život jeskyní. A kobkou. Gotickou, mrazivě a goticky černou kobkou, jejímiž útrobami jsem se kupředu prodíral jen tak šátravě a po paměti, jako bídný červ, jako krtek z tunelu, jako osamělá podzemní housenka, která si ublíženě mumlá: „Tak kde už jsi, ty mé vytoužené SVĚTLO NA KONCI KOBKY? Ty záblesku úlevy na konci jeskyně? Kdy mi už konečně zablikneš ve vzdálených temnotách?“

Co říkáte? Že jsem byl slaboch a nedokázal na ty mrtvé včas zapomenout? Máte pravdu. Nikdy jsem nezapomněl. A nejen to.

JÁ SE DOKONCE VRÁTIL NA MÍSTO TRADÉDIE!

Po letech, ale přece. Ač už napůl odumřelý. Ale přijel jsem, přijel jsem do kraje lanovek a lyžařských vleků s nitrem daleko chladnějším než ony VRAŽEDNĚ lesklé skalní štíty, co se BEZE SVĚDOMÍ zdvíhají všude okolo Hradlářovy horské chaty. Vynořil jsem se v místech tisíce vzpomínek coby chodící mrtvola, aby mě bílé ledy na úbočích vymanily z mé „jeskyně“. VRÁTIL JSEM SE NA MÍSTO SMRTI, PROTOŽE JSEM SE MUSEL VRÁTIT!

Zdá se vám to trochu patetický? Tak dobrá. Má duše tedy nebyla chladnější než velehorské štíty, nýbrž třeba … Byla chladnější než to pivo ve sklenici přede mnou.

Právě jsem ho do sebe hodil. A ta bíle oblečená holčička mi pohotově přinášela další. A další. A chodila tak lehce, jako by se vznášela … A tolik, tolik se k té své věčné sklenici nehodila.

Snad správcova dcera? Nebo spíš vnučka? Při pohledu na její dlouhé vlasy se mi však do mysli nevtíral on. Nýbrž …

Zatraceně! Proč mi jen cosi v obličeji té dívky tolik připomíná Věru?

„Ahoj!“ pozdravil jsem ji otcovsky. „Je to daleko k nádraží?“

„Tady nemáme žádné nádraží, pane.“

„Tak snad nějakou zastávku, ne?“

„To jo. K té je to půl hodiny. Ale poklusem, jako běhám já.“

I v tom jejím hlase mi zazvonilo něco strašlivě povědomého a známého a já si toho holčičího pikolíka podezíravě změřil. Šerá místnost s obrazy horských krajin ostře kontrastovala s jasem jejího obličeje. „A bezelstná okna v jejích očích zase s tou zadumanou tmou páru nočních oken, co ODTUD zírají do mrazu,“ zarecitoval jsem si v duchu se svým věčným patosem …

Ale tvář té dívky především zářivě kontrastovala s mou vlastní vnitřní „kobkou“ … To děvče, co tu stálo, jako by bylo mým pravým opakem.

A vysokohorská zima nás dokonale izolovala od světa.

A obkličovala mě v Hradlářově boudě s tou povědomou dívkou a jinak jako by zde nebylo živáčka. Venku mrzlo, až praštěly ledovce. Po celodenní horské túře jsem se právě před chvílí ocitl v teple, a tak jsem si ho chtěl užít, než zase vypadnu do chladu. Uveleben v koutě zadní místnosti lil jsem do sebe pivo za pivem a vynikající čaj s rumem taky vykonal své. A čím víc jsem pivo hltal, tím větší mě popadala žízeň. A já se jako obvykle nedokázal zastavit. A říci si DOST!

A není to pití nakonec spíše důsledkem někde hluboko ve mně tutlaného neklidu? Který procitl tak blízko MÍSTU TRAGÉDIE? A který jsem si jenom nerad připouštěl?

Snad. Ale na tom vcelku nezáleželo, za chvíli z kraje nepěkných vzpomínek stejně navždy odjedu. Vypadnu do zimy a …A ZMIZÍM Z MÍST BRUTÁLNÍHO UMÍRÁNÍ. A už se sem nikdy nevrátím. To jsem si sliboval, jako že se skalní štíty pnuly nade mnou.

V NEBE NAD SEBOU jsem totiž nevěřil.

Dopil jsem snad milionté pivo. Už volněji. Celá šerá místnost mi teď plavala před očima, jako bych se díval skrz akvárium. A na jednom obraze jsem si náhle všiml železničního mostu, který ústil do tunelu. Vysokohorská železnice se umně zavrtávala pod ledový štít. Pod nechutně mi povědomý stít. A jako by ji prorazil krtek, nějaký velekrt – jeskyňář …

Ano. Byl to TEN štít.

A bílý. Tak sinavě, mrtvolně bílý ––– Zrovna jako tenkrát.

A rejem smolně černých stínů se ke mně ten den už po miliónté vznášelo to děvče, taky bílé a s další vražednou sklenicí. A tvářilo se zrovna tak nevinně jako má Věra vteřinu před smrtí.

Tou strašnou smrtí tenkrát ve stěně.

„Máte prý radši zůstat na noc, pane!“ řekla holčička najednou. A že prý mi to vzkazuje dědeček od výčepu. Upřeně mě přitom pozorovala. Připadalo mi, že tak trochu jako brouka.

„Na noc?“

Vtom jsem se poprvé otřásl hrůzou.

„To nemůžu. To je vyloučeno.“

„Ale proč? Pročpak?“

„Prostě … Prostě to nejde, víš? Já … Já zaplatím … A půjdu na rychlík.“

„Jenže tady teď žádný rychlík nestaví.“

„Ale …“

„Až ráno.“

Pohlédl jsem jí upřeně do velkých očí. Ne! Ne! Tohle docela jistě nebyl obchodní trik. Ani její, ani toho jejího dědy. Kdepak! Tohle děvčátko by nedokázalo zalhat.

„A kolik stojí vyspání?“ zamručel jsem odevzdaně. „Dlouhovlásko?“

Tu vykřikly její jemné rty cifru, při níž by se kreslené postavičce dvakrát či třikrát protočily panenky. Jistě, žil jsem si už hezky dlouho „jako prase v žitě“, alespoň co se „hmotna“ týče, takže ta nekřesťanská částka pro mne stejně znamenala pakatel, ale i tak jsem dostal chuť tu horskou vyděračku na oplátku aspoň taky maličko udivit. A tak jsem schválně jen co nejflegmatičtěji přikývl.

A tím jsem byl V TOM.

Pokoj nahoře se zdál menší než náprstek a měl jedno jediné úzké okno, jehož rám mi připomínal křivolaké rámy okolo mé křivolaké cesty sem, cesty podniknuté pod tíhou nepřekonatelného nutkání.

Nutkání SE VRÁTIT. Nutkání démona zvrácenosti.

Přistoupil jsem k tomu oknu do hor. A dlouho, dlouho jsem u něj postával. S jakousi matnou hrůzou. Ne, teď už se nedala potlačit. Ta mrcha. A vzpomínky jako by proletěly prostorem nebe a přisvištěly ke mně s vichrem od oné obří hory nad chatou. Žahavé, pálící vzpomínky. Na jednu horolezeckou výpravu.

Civěl jsem oknem na strnule se vypínající skalní štít a zimničně se chvěl, jako bych byl nějakým kusem kosodřeviny, a zas TO měl všechno před očima. Jako by se to seběhlo včera. A jako by se to odehrálo v dobrodružném filmu snímaném panoramatickou kamerou. Ten krajně nebezpečný výstup slizkou, zledovatělou stěnou smrti. A tvář horského vůdce Raye Mesnera ve chvíli, kdy mně a mé ženě veledůležitě uděluje další pokyny … Jeho trochu kočičí pohyby a mrštnost hodná veverky ––– Ale i Věřina zručnost. Při vázání dračí smyčky. A její ostrý dech … A ostrý cepín, CEPÍN v mojí, navzdory mrazu se potící dlani. A náš zcela krkolomný výstup. TROJICE ve stěně. A Mesnerovy frajeřinky. Věrou uznalým smíchem kvitované. Způsob, jímž ji jistil. Její oči. Jak zářily. A jeho stále méně skrývané pohledy. A zase jsem prožil ty dva momenty vysoko ve skále, kdy VĚRA VĚŘILA JEMU v momentě, kdy mohla zrovna tak důvěřovat mně. A zase jsem jak z perspektivy nějakého zvolna kroužícího kondora viděl celou naši trojici visící právě uprostřed stěny a náhle uslyšel ten táhlý, dunivý rachot. Zase jsem viděl bariéru shora se k nám řinoucího ledu. Tu horskou vlnu tsunami. A Mesnerův úžas v zarostlé tváři, když ho tři metry vedle mne sebral její ostrý okraj ––– A znova jsem s ozvěnou slyšel Věřin výkřik. Výkřik hrůzy, ale i bolesti. Bolesti nad Mesnerovou smrtí. Bolavý výkřik jejího srdce, pojmenoval jsem si to už tehdy s tím svým patosem. Vyjeknutí uprostřed štítů, které jsem však nikdy, NIKDY neměl zaslechnout.

A pak, pak přišla za první vlnou laviny i druhá vlna celé té strašné tragédie. A ta vymazala ze světa i moji manželku.

Milence právě tak „šťastně“ zbavenou.

A já zůstal ve stěně sám. Až dokud pro mne nepřišli. A sotva jsem se trochu zotavil, odjel jsem daleko do nížin a k moři a tam se mi vedlo díky mnoha okolnostem stále lépe a lépe …Ale mou duši, či co to v sobě nosíme, opředla lepkavá pavučina a ta za léta zkameněla ve stěny úplné kobky, jak uhel černočerné a jaksi goticky mě tísnící a ze všech stran svírající. Dostal jsem se prostě „do jeskyně“, jak mi sdělil můj psychoanalytik.

A ačkoli jsem ujel z hor, obludně hluboká a dlouhá horská jeskyně mě nepropustila. A vládla mi. Pevnou a panovačnou rukou, zpod níž jsem se nedokázal vymanit. Dlouhá hladká jeskyně. Nemilosrdná a přece čímsi „milostná“, ta tyranka vyplněná ledovým průvanem, který jí tak divně pohvizdoval. Od rána do večera. A od večera do rána. Kazila mé plány na štěstí, bestie. Ta temná skvrna vzpomínky. A věznila mě bez jediného zazáření světla na konci. Ale já CHTĚL zpátky DO SVĚTLA. Tak jako můra CHCE! říkal jsem si.

Do světla! Jen zas do světla!

A PROTO jsem nakonec podlehl onomu úpornému nutkání. A démonu perverznosti, jako vystřiženému z mého milovaného Edgara Allana Poea. Podlehl jsem volání bělavých sněhů a křídově zářících útesů a pitomému patosu své vlastní mysli. Vzdal jsem boj s pokušením a vrátil se na MÍSTO LAVINY.

Vrátil jsem se k jeskyním, protože jsem chtěl z jeskyně.

Protože jsem tak toužil po záblesku světla NA JEJÍM KONCI …

Ale dost vzpomínek! Trhl jsem hedvábnou záclonou. A zastřel okno. Jako bych zastíral bílou tvář mrtvoly. Rouškou či rubášem. Zastřel jsem sklo a tím ten sípavě arkticky bílý štít za ním. A vklouzl jsem do postele pod stejně sněhovou pokrývku. A vzpomínal na Věru a nemohl usnout. Zdmi Hradlářovy boudy zřejmě probíhali obrovští mravenci. A jejich kradmý šepot mě po chvíli dováděl skoro k šílenství. Ty jejich tunýlky! Ty jejich hemžení plné TUNÝLKY VE ZDECH! Představoval jsem si nesčetnost těch nožek ––– A úzký, tak rakvovitě uzounký obdélník okna ukazoval navzdory zácloně siluetu MÉ HORY. Nebo spíš té VĚŘINY hory. Té NAŠÍ hory. A já … Snad celé hodiny jsem se na to vzdálené úbočí díval a jektal zuby pod tenoulinkou přikrývkou. V pokoji byla strašná zima a to mi připomnělo astronomickou částku zaplacenou za postel do dlaně toho horala dole … A promítal jsem si i tvář jeho vnučky a znovu mě napadlo, jak se TI DVA K SOBĚ NEHODÍ.

V mé pošetilé fantazii ji zneužíval. A týral. A vykořisťoval. A ona byla pouze jeho ubohou schovankou. Něco jako v „červené knihovně“. Ale „naživo“ …

A rovněž jsem si tam v té ledové posteli poprvé uvědomil jednu velice podivnou a zvláštní věc. Že jsem TY DVA ani jednou neviděl pohromadě.

Byla to jenom náhoda? Ne! NĚCO DIVNÉHO ZDE VISELO VE VZDUCHU. Pod těmi věčnými horskými štíty, tak daleko od lidí z měst. Něco zlověstného.

Ale ne! ujistil jsem se vzápětí. Jsou to jednodušší, dobří lidé. A že nasadili takové ceny? Z čeho by žili?

A pak jsem usnul. A zdál se mi zvláštní sen. Nebo to nebyl sen?

Nejprve vrzly dveře. Ale jak to? Blesklo mnou. Vždyť jsem TADY V TOM POKOJI ZAMKL NA DVA ZÁPADY! A dvakrát to zkontroloval!

Přesto se dveře začaly zvolna otevírat a … kdosi jimi vstoupil a … stanul přímo nade mnou.

Dívka,

Ta holčička? Ne.

Byla to Věra.

Má dávno mrtvá žena, jejíž hebké vlasy se vlasům toho děvčete zdola z hospody tak podobaly …

No jistě, musí to být jen sen. A zeptal jsem se úplně poklidně: „Ty jsi asi Věřin duch, že ano?!“

A Věra zvolna přikývla.

Stále jsem byl docela klidný.

„Přišla ses na mne podívat?“ Najednou jsem prudce vyskočil zpod přikrývky, pod níž jsem ležel úplně oblečený. „Tak si mě tedy prohlídni, miláčku.“

„Vypadáš, jako by s ti nevedlo zle, Ellery,“ podotkla uznale. „Ale poslyš, nejsi tady v bezpečí!“

„S tebou asi ne …“ ušklíbl jsem se.

„Počkej, Ellery. Nejde o mne.“

„A o koho tedy?“

„O TY DVA DOLE.“

„O tu holčičku a …“

„Ano. Chtějí tě totiž zabít!“ řekla zřetelně.

„Zabít? Co to meleš? … Kvůli čemu by …“

„Pro peníze.“

Rozechvěle se odmlčela.

„To přece není možné,“ povídám.

„Je to jisté, Ellery. JAKO ŽE TĚ STÁLE MILUJU! Já je znám. A oni … ONI TO DĚLAJÍ.“

„Proboha! Spolu?“

Přikývla. „A dělají to často.“

Současně jsem na ruce pocítil dotek. Ne, nebyl studený. Ani z páry. Připadal mi docela jako dotek živoucího masa a kostí. Zase jsem si vzpomněl na spoustu věcí s Věrou navždy spojených. Lásko …

„Ty odtud musíš okamžitě vypadnout, Ellery!“ Řekla. Stroze a rezolutně.

Jediným máchnutím paže rozrazila ono úzké, obraz připomínající okno směřující ke štítu její vlastní záhuby.

„Skoč!“

A vystrčila mě na špičku jakési kuželovité haldy zledovatělého sněhu. Skutálel jsem se po boku té hromady, a když jsem vyskočil na nohy, stála už Věra pevně po mém boku.

Mrtvolně bledá, ale zcela hmatatelná. A stále taky docela svůdná. Až jsem skoro zalitoval, že jsme tak nakvap opustili ten pokoj. Třebas nevyhřátý …

Ale nesmysl! Je to jen sen! Je to pouhé zdání, opakoval jsem si. A ona vedle mne stála jako ta nejvěrnější manželka z okultního románu. Má žena, poněkud bezostyšně se navrátivší ze záhrobí. O němž mi třeba bude i vyprávět … A její útlé prsty mi zcela lidským stiskem drtily zápěstí.

A pak se hnula. A počala mě vléci. Směrem k tomu „svému“ skalnímu štítu. K tomu NAŠEMU štítu.

Hradlářova bouda se za námi rychle zmenšovala a my stoupali a stoupali. Vzhůru po uzounké stezce a do sněžné říše strnule bílých skal. Vysoko na šedém nebi se taky cosi bělalo. Rozpitá skvrna měsíce. A ostré štíty se třpytily povlakem z ledové tříště a nekonečné hory zimně voněly. Trochu jsem se vzpamatoval z toho všeho až za chvíli.

„Kam jdem?“ Začínala mi totiž být docela zima. Právě ta mě vytrhla z polosnu. Z polosnu ve snu.

„Neboj, neboj!“ odtušila Věra mrazivě. Jak ledová královna. „Ještě chviličku – a jsme tam!“

„Ale kde?“

„No, u zastávky!“

„Ale vždyť vlak tu staví až ráno, Věro.“

„Lhali ti.“

„Cože?!“

„Jistěže ti lhali, ty naivo. Tenhle PŮLNOČNÍ VLAK tu staví KAŽDÝ den. A právě za chvíli.“

„Půlnoční expres?“ vydechl jsem chraplavě.

„Ne. OSOBNÍ vlak. Jen počkej! Už za chvíli je tu!“

Stále jsme stoupali, teď takovým skalami sevřeným údolím, a útlé řasy šedavých mraků náhle překryly onu měsíční skvrnu. A bylo vidět sotva na pár kroků. Z údolí hluboko pod námi se zvedl mírný vítr a celého mě rozklepal. Kradmo jsem koukl po Věře. Ani se nezachvěla. Šla a šla. Jako stroj. A zrovna jako kdysi. Ta výdrž. Ve všem. Horolezkyně jedna zatrolená! Nevěrná, ale krásná!

Vedla mě a našlapovala jako kočka. Jako veliká a zralá, za noci lovící kočka s těma nejnádhernějšíma, do tmy zářícíma očima ze smaragdů.

Pak vítr zesílil a rozčeřil jí vlasy. Jak strašně se podobaly vlasům té holčičky z hospody!

A motaly se mi před očima, tak divně motaly … Jako se motaly i mé nejasné city. A snová Věra šla stále přede mnou. Sebejistě. Znale. A záhadně.

Byl to neuvěřitelně ŽIVÝ sen.

Tak živý, jako byla ona mrtvá.

Anebo bdím? A jsem jen tak neuvěřitelně opilý? Zachvěl jsem se i čímsi jiným než chladem. Jako by do toho zatraceného piva bylo cosi přilito, napadlo mě. A TO NĚCO právě teď zapříčiňuje, že tu teď za svou obětavou průvodkyní kráčím jak nějaká mechanická loutka z hororu. Tak apaticky. A bez vůle. A odevzdán na milost a nemilost tomu přízraku.

Mé ženě, avšak přes to všechno přízraku, s nímž jsem kdysi toužil mít i holčičku. Valérii…

Ale místo děcka přišly ty zatracené zimní sporty, které budiž pochváleny. Lyžování: A horolezectví. A Ray Mesner. Kdysi můj přítel … Než přišla ta Věřina láska k němu. Láska a zrada a … lavina.

Šli jsme s Věrou nocí k zastávce horské železnice a jen půl úkroku doleva by mi zřejmě stačilo k smrti. Tam totiž pevné horské úbočí jaksi končilo v prázdnu. A celá krajina se kamsi propadala a zelo tu vakuum obřího dolu. Fičící a závratné duto … A já a má žena jsme šli jako dvě malinké figurky po LEMU SVĚTA. A za okrajem lemu už nic nebylo. Jen chladná propast. Kotel par, tak podobný „jeskyni mé duše“, té pseudogotické kobce, která byla rozlehlá a plná podobné prázdnoty.

Kéž by tak, kéž by už konečně NA KONCI TÉ KOBKY vytrysklo záchranné světlo! Tolik jsem po teple takového reflektoru toužil. Velmi, velmi jsem toužil po záchraně od toho KONEČNĚ SE KE MNĚ BLÍŽÍCÍHO SVĚTLA …

„Proč se tak ženeš?“ křikl jsem na Věru. „Klouže to! A já nechci skončit TAM DOLE!“

Táhl jsem při řeči zmrzlé prsty po skalní stěně napravo, jako bych se jí chtěl už každým okamžikem zachytit. Vždyť stezka mezi ní a propastí byl skutečně jen uzoulinký pásek. Ale Věra se po ní přede mnou skoro vznášela. To já byl nemotora.

„Tak počkej přece!“

„Nepočkám, Ellery! Musíme si pospíšit!“ A pootočila se jen na chviličku. „MÁME ZPOŽDĚNÍ!“

Slovo ZPOŽDĚNÍ mi před očima vykreslilo útulné, vyhřáté kupé v nitru pryč od tohoto všeho uhánějícího vlaku. A tak jsem sklapl a přidal do kroku. Stoupali jsme a v ústrety nám spolu s větrem cosi nepatrně drobného přilétalo a naráželo mi to do tváří a do čela. Jako docela seschlé lístky z hrobu. Věřina hrobu v propasti.

Byly úplně zkroucené. Ty lístky. Jak rámy obrazů.

Ale nejspíš se mi to všechno jen zdálo a to „listí pohřbených“ musely být zmrzlé vločky. Každou chvíli se mi některá otřela o bradu nebo o ústa. A my tím šustotem spěchali už snad celou věčnost …

Tu překryl věčný šelest jiný zvuk. Pravidelnější. A jaksi mechaničtější …

Brzy se z něj stal zběsilý rachot. Odněkud ze tmy jako by se proti nám řítily mohutné nápravy. A lomozily a lomozily. A blížily se a blížily …

Ten charakteristický, strašidelná zvuk nočního vlaku.

„Rychle! Tak rychle!“ vykřikla Věra. A vyrazila.

Jako kamzík. Po nebezpečné stezce kupředu. Radši jsem tedy přestal vnímat hrozný chřtán dolu nalevo a taky se trochu pohnul. Někde v mlze před námi duněly nosníky, obrovské nosníky nějakého neviditelného mostu. Mostu nad propastí. Snad právě toho z obrazu v hospodě …

A po tom mostě mi přijížděl vlak. Ten můj vytoužený. Záchranný. A v tom vlaku VEVNITŘ na mne čekalo ono vlídné kupé. Ve snu tak měkkounce vystlané jako domeček pro panenku z Andersenovy pohádky. Ano, to bylo přesné! Pro panenku té nikdy nenarozené holčičky … A já, já se chtěl a toužil stát jejím spolucestujícím. A do nejmenšího detailu si její doupátko představil.

A tak se mi k ní chtělo naskočit! Do pojízdného pokojíčku. Do odjíždějícího domečku, co mě odveze z tohohle mrazivého snu … I OD MRAZIVĚ VĚRNÉ VĚRY!

A tak jsem se rozběhl ještě rychleji.

A vtom se má levá noha smekla. A hrůzo, já padal. Neodvratně. A do propasti.

Skoro jako tenkrát má nebohá žena …

Ale tu mě pevně zachytila její ruka.

A přidržela mě a druhou paží ještě stihla jaksi odevzdaně ukázat do tmy. Pohlédl jsem tam … A spatři TO také …

Ty OČI.

Tu řadu žlutě žhnoucích oken oné nocí se řítící soupravy. Oči rachotícího vlaku v dáli.

A pak ty žluté body jeden po druhém mizely. Jako nějaké pralinky, které mi byly právě odepřeny za dávný hřích … Až i poslední vagón s praskotem zmizel za siluetou hory.

Nastalo ticho, rušené pouze šustotem ledových krystalků, které nám kropily tváře jako ony sychravé lístky ze hřbitova.

Toho hřbitova, na němž byli nedaleko odtud pohřbeni Věra s Mesnerem. Ona ovšem jen symbolicky, protože tělo se nikdy nenašlo. A tak jako kdysi její mrtvola odešel teď nenávratně i můj vystlaný pokojík ve vlaku. A já tu zůstal zase tak sám jako tehdy ve stěně. Sám s přízrakem a mezi povědomě „gotickými“ skalami.

Ve své kobce. Ve své jeskyni.

A úplně bez světla. A bez dcery, napadlo mě už zas. Úplně bez všeho …

A věděl jsem to teď s jistotou nejhoršího: Ano, PRÁVĚ MI UJEL POSLEDNÍ VLAK.

Sprostě jsem zaklel. A div nezačal nadávat i Věře. Sen nesen. Duch neduch.

To jme nemohli běžet rychleji? Najednou jsem se od Věry docela chladně odvrátil a začal sestupovat zpátky k horské boudě. Přece se nezaleknu mrňavého děvčátka a lakomého starocha! A bez ohlédnutí jsem se prostě rozběhl. A snad jsem čekal, že se Věřin přízrak po nesplnění svého předsevzetí musí hned nějak rozplynout … A snad jsem čekal, že tím rozběhnutím konečně vyrvu ze spánku sám sebe!

Ale v tom obojím jsem se přepočítal.

Neboť Věra zůstala. I její snovost a krása. A už mě zase doháněly zcela HMOTNÉ kroky těch štíhlých nohou …

„Počkej na mne, Ellery! Počkej na mne přece, miláčku!“ A to poslední slovo mi již chraplavě šeptla do ucha. Z bezprostřední blízkosti. „Ty zpátky do chaty prostě nemůžeš!“

„Ale můžu!“ Ani za mák jsem na ni už nedal. Prostě nechtěl dát. „A nikdy v životě jsem ti vlastně nevěřil!“ náhle jsem na Věru surově vykřičel.

„Že ne?“ hlesla zuboženě. „Já tobě vždycky, Ellery.“

Zase lhala. Ale bylo mi to už fuk.

„Tvoje chyba. I ve stěně, JAK SI JISTĚ VZPOMÍNÁŠ!“ podotkl jsem pouze studeně. A chtěl se jí vytrhnout.

„Počkej přece,“ řekla. „Nechtěla jsem, ale … Vezmu tě tedy NA NOC K SOBĚ!“

A já to nedokázal odmítnout.

Několik minut nato jsme spolu ostře kráčeli po úzkém skalním hřebenu. Větrném až běda. Půda se teď už propadala po OBOU mých bocích a já se znovu a znovu proklínal. Ne, neměl jsem na Věru dát. Ne, neměl jsem ji poslouchat! A už vůbec jsem se neměl nechat zavléct až sem, do těchto šílených končin! To je čiré bláznovství!

Problém byl v tom, že mě ta má bídnice opravdu stále víc a víc přitahovala. I teď – a zrovna tak jako kdysi. JAK LAMPA SVOU MŮRU … A já se tomu magnetismu nedokázal ubránit, protože Věra zdaleka nepřipomínala rozkládající se mrtvolu. A navíc, BYLO TU COSI, ČÍM JSME BYLI SPOJENI NAVŽDY.

Spojeni jako dva horolezci navzájem se jistící ve stěně.

To ta LAVINA. Nás spojovala. TA – a ještě něco …

A mně to nešlo: stisknout nůžky, jimiž bych tu pupeční šňůru rozstřihl. A tak jsem Věru prostě MUSEL následovat. Tou pekelnou velehorskou krajinou svištivého větru. Musel jsem za ní, i kdyby mě lákala na nejkrkolomnější horské chodníky nad kotli pekelnými.

Odkudsi ze dna hlubokého dolu napravo teď zurčela bystřina. A z jícnu vlevo zas jako by sálalo ticho hrobu. Takže teď už mě mučily „kobky“ dvě. A navíc ta třetí uprostřed, ta v mé hrudi …

Něco tam strašně bolelo, abych použil slova klasikova. Mé srdce? Ne. BYLO TO ŽIVÉ.

„Je to ještě daleko, lásko?“

Neodpověděla. A stezka pod našimi botami jako by vedla do nenávratna. Hory jsme v husté tmě spíš cítili než viděli. Sledovaly nás svrchu a z povzdálí, jak obři dva červíky.

A od matně lesklých štítů klesaly do údolí cáry mlhy. Bylo to jako bílý dým. Zase jsem uklouzl a Věra mě zase dostala na nohy. A já se cítil v jejím náručí jako dítě, vždycky jsem jím ostatně nejspíš zůstal – a znovu jsem si dík tomu vzpomněl na onu holčičku z hospody. Tak byla podobná Věře! Tak strašně, prapodivně jí podobná!

No ano. Musím se na tu malou zákeřnou vražedkyni konečně vyptat. A to co nejrychleji. Než ten sen skončí.

Ale hrozná malátnost jako by mi už ani nedovolovala rozevřít čelisti. Motal jsem se po stezce pod břemenem jakési horské únavy. To všechny ty poloviditelné skalní štíty mám na hřbetě, mihlo se mi stísněně hlavou … A dodělám tu snad pod tou strašnou vahou velehor. Jako pod kamenem praštící chrobák. Jak omylem předčasně pohřbený ubožák pod žulovým víkem sarkofágu. Jako moderní poustevník pod bortícím se stropem jeskyně. Jako starý Robinson Crusoe, který už se nedokáže doplazit ku SVĚTÉLKU JESKYNNÍHO ÚSTÍ … Ta myšlenka na světlo na konci jeskyně se mi prostě pořád neodbytně drala do hlavy …

A tu Věra stanula.

„Ellery?“

„Ano?“

„Tak jsme tu.“

A já se díval. Na TO. A díval … A civěl. Zíral jsem na TO neschopen slova.

Že jsme tu? blesklo mi hlavou pouze krátce. Můj i jindy chabý mozek (alespoň tedy třeba vedle Věry) byl v posledním tažení a dodělával jaksi zmožen pivem a rumem a kdo ví čím ještě …U TEBE DOMA ŽE JSME? VĚRO! TADY A TOHLE? To že má být to tvé zamilované a ženskou rukou zútulněné DOMA?

Hleděl jsem na ostře vykrojenou jeskyni v boku mohutné skály.

Hleděl jsem na černočerné ústí jakéhosi loupežnického brlohu.

Bože můj. To snad může být sídlo Lipse Tuliána! Nebo Rinalda Rinaldiniho. Nebo Ali Babových čtyřiceti loupežníků … Ale tvoje, Věro? Tvoje?!

Leda snad opravdu ve snu.

Ta hora okolo ústí byla mrtvolně ledová, když jsem se o ni vrávoravě opřel dlaní:

„Jeskyně!“

Ano. A tak podobná jeskyni ve mně.

„Ovšem, Ellery. Jeskyně … Ale neboj, neboj … Máš před sebou tu nejútulnější jeskyňku ve vesmíru.“

„To mluvíš vážně?“

„SMRTELNĚ vážně, Ellery.“

Mozkem se mi mihlo mé vysněné kupé s panenkou. Pak holčička z hospody a pokojík velikosti náprstku, z něhož jsme před ní před chvílí uprchli. To obojí leželo za mnou. A přede mnou se skvělo tohle.

Která verze osudu však byla lepší a která horší?

„Tak si tu poustevničím,“ broukla mi Věra do ucha. S úžasnou, neodolatelnou samozřejmostí a pevnou vírou v mé pochopení všeho. „Tak trochu. Ale spokojeně. Víš?“

Šílená! došlo mi jako ve zkratu.

A není to sen!

Ne, ani trochu ne. Tohle je od samého počátku realita. Ač třeba lehce groteskní. TO JÁ JSEM VÝCHYLKA. Z ní. To já se tou realitou pohybuji na vodítku šíleného přízraku. DOKONCE I PO JEJÍ SMRTI JSEM ZŮSTAL V ZAJETÍ MILUJÍCÍ MANŽELKY …

A tu mě známě jemná bříška na konečcích prstů mé poustevnice postrčila dovnitř. Do jeskyně. A hned jsem tam skoro zakopl. A opile se motal naprostou temnotou, v polospánku škobrtaje o divné nerovnosti. CO TO TU JENOM BYLO ZA VĚCI …?

Jenom se neboj, miláčku. U MNE SE VYSPÍŠ JAKO VE VATĚ! A ráno se DOČKÁŠ SVÉHO VLAKU!“

A nejde ti spíš o mne než o můj vlak? blesklo mi ješitně hlavou spolu s rojem něžně vášnivých vzpomínek. Ale to už jsem padal jako kámen do polosnu a STRAŠLIVĚ, STRAŠLIVĚ MOC jsem náhle toužil usnout úplně. A nadobro. A spát a spát a snít a jako obvykle tímto způsobem unikat ze své reality, ze své „gotické“ kobky. Ze své jeskyně …

Nebo teď vlastně Z JEJÍ jeskyně.

Z NAŠÍ jeskyně …

A vy už tušíte, po čem jsem toužil. Dotápat tak konečně ke světlu naděje NA JEJÍM KONCI!

Anebo ho aspoň v dáli uvidět! Jak zazáří, jako by se ke mně blížilo … To by bylo něco!

„Tak tady je postel!“ zašeptala vtom Věra.

A jemňounce a něžně mě shora tlačila do ramen. Jako malého chlapce. Automaticky jsem sklesl. A současně se asi propadl i do spánku. Vytouženého. Léčivého. A tentokrát snad konečně už OPRAVDICKÉHO!

Ale běda. To nebyl pokojný spánek v pokoji. Byl to spíše spánek poněkud „jeskynní“. A COSI HRŮZNÉHO MĚ V NĚM VE TMĚ ČEKALO. A namísto MĚKKÉHO prachového peří jako bych se náhle ocitl v pekelně žhnoucí, gotické mučírně. Nebo na nějakém zledovatělém MLATĚ! Na Prokrustově loži … Protože Věřina postel se náhle zdála až děsivě krátkou a pelest jsem ucítil až pod zátylkem a byla tak mrazivě hladká jako ze železa. A ta druhá, ta pod mými kotníky, jakbysmet … Brr, to je mi zima! Aspoň v tomhle snu … A teď už jen přiskočí trojhlavý obr a beng! Roztříští mi dubovým kyjem lebku na kaši. Ta vstaň, ty blázne! pokusil jsem se přikázat sám sobě. A uteč!

Nakázal jsem si, leč marně.

Nešlo a nešlo se vzchopit. Z temné jeskyně osudu, která jako by byla pánembohem ušita přesně na tělo mému patosu a smyslu pro melodrama … Nešlo už se nikam vrátit, ne, za žádnou cenu to nešlo!

Ale copak jsem ochrnul? Anebo je to jen kouzlo, jímž prostě pokračuje další ze snů, které jsou v sobě navzájem zasuty jako matrjošky? „Věro!“

Najednou tu nebyla.

Ale COSI ve tmě přesto ŽILO. Uslyšel jsem nesmírně vzdálený zvuk z hloubi jeskyně. Snad řvaní jakési podsvětní příšery v hrozné dáli. Stvůry z toho nejšerednějšího snu.

A můj bože! Ten řev se ke mně z hloubi jeskyně BLÍŽIL!

Znovu jsem se pokusil vstát a tu se mi do masa s rozkoší zaťaly dráty. Tenké, tak tenoulinké. Jak režná nit!

Jen jsem zachroptěl. Byl jsem náhle velice pečlivě připoután k ledovým pelestem pod hlavou a pod kotníky a nemohl se takřka pohnout … A z hloubi jeskyně se TO blížilo. To zvíře z mytologie. Či co to bylo. A já slyšel blíž a blíž COSI jako stereotypně se opakující, přerývaný dech, a právě ta jeho hrůzná pravidelnost se mi zahryzla do mozku nejbolestněji. A já chtěl zase vyskočit – ale nemohl jsem sebou ani cuknout, nechtěl-li jsem znovu pocítit tu strašlivou bolest od drátů. A cosi obrovitějšího než největší jeskynní medvěd se řítilo jeskyní a blížilo se a blížilo a pravidelně chrochtavě supělo. A já, sešněrovaný balík masa, jsem trpělivě čekal na porážku. Jak u řezníka. Čekal jsem bezmocně na příchod „svých“ čelistí. A na chřtán … Anebo …

Anebo na něco JEŠTĚ OHAVNĚJŠÍHO!

„Věro!“

Ze tmy mi však stále potměšile odpovídal pouze onen rychle se přibližující hlas netvora. A JEHO KOPYTA, můj bože! Tlukotem kopyt bizoního stáda se rozezvučela Věřina jeskyně. Anebo spíš dusotem nestvůrného MINOTAURA z báje! A ta kopyta dopadala jako prudký mravenčí lijavec na kamennou podlahu a úder za úderem mi pronikal přímo do týla. A sadistický zvuk si vzal za vzor dráty. A zařezával se mi do celého těla od hlavy až ke kotníkům. A běda – teď to ještě zesílilo! Teď to už zní jako ďábelsky rozkmitaný perlík těch nejkrutějších permoníků podzemí! A druhá, stejně rychlá kovadlina tomu odpovídá z centra té uzoufané kobky mého mozku …

Tak kde už konečně jsi, ty mé světlo? Kdy už konečně zazáříš? Na konci jeskyně?

„Věro! Tak Věro! Tak nech už tý pitomý hry!“

Pobavili jsme se přece dost! Mně už to stačí. A UŽ JSEM SI SVÉ ODPYKAL!

Nezasloužím si tohle mučení! A to ani ve snu ne!

Prosil jsem a škemral. Marně. A dusot zrůdného minotaura mé fantazie se blížil stále rychleji!

A tu jsem ji uviděl. Tu dívku.

Ale ne Věru. TU MALOU!

Stála tam ostatně v temnotách nejspíš po celou dobu mého vřeštění, které jsem si ani neuvědomoval. Stála tam jako pěna a zřejmě mi zcela chladnokrevně naslouchala. Ta mrňavá, útlounká vražedkyně! Která by docela dobře mohla být mou dcerou …

Spatřil jsem ji, protože v jeskyni se trochu rozsvětlilo …A ona tam stála nehybně, bělavá soška dítěte u mých dráty stažených nohou. A hleděla mi do tváře svýma obříma očima. A stále tak nevinně. A stále tak Věře podobna.

„Rozvaž mi dráty!“

Neodpověděla. Ale poslušně se shýbla k mým kotníkům. Chválabohu.

No tak rozvazuj! Rozvazuj!“ cedil jsem skrz zuby, jat hroznou netrpělivostí. „Dělej! Na co sakra ještě čekáš?“

Neřekla nač, ale opravdu čekala. A může se to zdát šílené, ale ta dívka se sklonila k mým nohám a přiložila ucho na pelest.

Lebkou mi mrtvičně duněla kladívka a šero řídlo, až jsem spatřil dlouhovlásku docela jasně. Už zase stála. Přede mnou. Vzpřímená a s útlýma rukama založenýma na prsou.

Zachrčel jsem už bez sebe vzteky a zběsile zacloumal pouty. Dráty se mi však zaryly do těla, že jsem zavyl bolestí. „Tak na co ještě čekáš, ty prašivá, ďáblem posedlá mrcho!“ vyjelo ze mě zničehonic.

„To ty jsi ďáblem posedlej, TÁTO!“ řekla.

Celý jsem ztuhl. V pletivu z ryjící oceli. A jen jsem vyvalil oči a koukal a koukal se na ni a stále v ní viděl svou Věru. A pak už ne V NÍ. Pak už tam najednou STÁLY OBĚ.

Vedle sebe.

Ta starší, která byla matkou, a ta mladší, která byla dcerou.

A nezáleželo vůbec na tom, zda si mě sem do jeskyně přivedla ta první či ta druhá. Protože POMSTU, pomstu právě vykonávaly společně. Ty ďáblovy dcery.

A stály tam nade mnou se založenýma rukama jako dvě běloskvoucí bohyně smrti na nejčernějším pozadí mé dávné kobky. Jako sinavé sudičky smrti. A onu SMRT mi pilně přivolávaly z hloubi jeskyně.

Ale já přece nejsem žádný tvůj otec! pomyslel jsem si v strašlivé hrůze. A zase viděl Mesnera – a lavinu – a Věru a svou RUKU, KTERÁ VĚŘE PO PRŮLETU LAVINY PROSTĚ UVOLNILA UZEL. A zase jsem viděl její oči a to nepřeplavatelné horské pleso úžasu v nich … A ples sněžných vloček doprovázející její táhlý pád. Lehoučce slétla do mlhy. Poskakujícími lístky sněhu. Na ty jsem nezapomněl. Jak zimní ledňáček se Věra tenkrát naposled zatřepotala … A bylo mi jí tenkrát opravdu líto, ubožátka … Chuděry. Ale… když já v těch jejích pohledech předtím prostě nějak vyčetl s Mesnerem strávenou noc … A DOKONCE SNAD I TO JEJICH BUDOUCÍ BEZDĚKY ZPLOZENÉ DÍTĚ!

„Na světě zplozena – po smrti zrozena!“ poskočila si vtom vesele ta strašná bílá holčička a vyprskla v příšerný smích. Anebo se mi ta její slova opět jen zdála?

V příštím okamžiku se děvčátko znovu skrčilo, tentokrát však bleskurychle. A její ucho se znovu přilíplo na pelest. Na onu ocelovou, chladnou, chvějící se pelest …

Anebo to vlastně nebyla pelest?

Anebo jsem vlastně vůbec neležel v posteli?

Malá mstitelka napjatě naslouchala. A MĚLA PROČ. TA STVŮRA JEJÍ POMSTY UŽ BYLA TADY! Ten minotaurus již přicválal! A šero jeskyně se pod jeho vlivem definitivně rozpadlo a já trhl křečovitě krkem a přece jen se mi povedlo pootočit hlavu, aby viděla do jícnu hory.

A tam, v hloubce podobné studni se lesklo jeho jasné oko! Jak rychle rostoucí oko!

Proboha! JAK STRAŠNĚ DLOUHÝ A ÚZKÝ BYL KRÁTER TÉ JESKYNĚ! A šílenou rychlostí hnal se jím teď ke mně dunící červ obludného podsvětí, cosi nestvůrného, jako z Howarda Phillipse Lovecrafta … A zářivý bulva rostla. A rostla. A obě ženy ode mě v jakémsi strnulém nadšení odstoupily.

A zběsilý klepot kladívek se řinul z nitra pelesti do týla mé lebky jak řeka smrti vnikající do skořápky odsouzené k záhubě …

A vítězné obličeje přízraků se rozplynuly.

A já se díval a díval přímo do SVÉHO, tak dlouho očekávaného světla. Které se blížilo … A blížilo. A prozářilo mou kobku. A které už v příští vteřině dorazí ke mně …

A konečně jsem to pochopil.

To světlo na konci mého TUNELU patří rychle se blížícímu vlaku.

Mému vlaku …

(A dokonce i plod děvy svedené, který jest až po smrti její zrozený, se bytostí astrálu věrnou navždy zaručeně stane.
Thomas Ripley Lorenc: z Privátního průvodce mladého okultního léčitele)

ZORA ŠIMŮNKOVÁ

Lehké kroky Múz

Ten hrneček znal skoro půl století… Bílý s pečlivě vymalovanou švestkou a zeleným listem. Jako malý trávil Viktor dlouhé chvíle představami, jak se mu namalovaná švestka rozplývá na jazyku. Měl švestky rád, miloval nakyslou chuť plodů ze stromu, co rostl za dědovým dřevníkem. Tu na hrnečku automaticky pokládal za jednu z nich.

Ale… co když to bylo úplně jinak… Švestka na hrnečku je přece tak krásná, jako z atlasu, sladká, oblá, hladká… ty od dřevníku bývaly vždycky pomačkané a jakoby skvrnité…

Co když se celé dětství mýlil? Co když švestka na zašlém porcelánu chutná ve skutečnosti úplně jinak…? Co když tenhle hypotetický omyl předznamenával všechny jeho skutečné životní omyly?

To se dostal v uvažování pěkně daleko… původně si chtěl jenom udělat čaj! Viktor až nápadně rychle zašoupl hrneček co nejdál za hraničku talířů a rázně zabouchl dvířka od kredence. Popadl nejbližší hrnek z odkapávače, dal do něj pytlík pigi, zalil horkou vodou a odnesl ke stolu. Odsunul hromádku papírů a poznámek, které na něm ležely a čaj postavil opatrně na desku stolu. Posadil se.

Past času. Nevěděl, kde zaslechl tohle spojení, možná v některém z béčkových filmů, na které se díval pozdě v noci, když nemohl spát, což bylo stále častěji, ale pro jeho situaci mu tohle spojení přišlo výmluvné.

Past času. Kdykoliv nemohl v textu dál, vzpomněl si na to. Past času. Nemožnost pohnout se tam ani zpět, minuty soustředění, které se měnily v hodiny prázdného vysedávání nad stránkou se zlomyslnými řádky.

Múzy chodí lehkými kroky, říkávala jeho maminka… A brzy odcházejí, dodával po mnohých trpkých zkušenostech. Byl ochoten být pokorný, dokud mu psaní šlo. Dokud řádky přibývaly jak rychle odvíjená nit, nebouřil se, psal a psal. Ale potom…zmítal se v pasti času…a rouhal se Múzám… zrovna tak jako teď.

Byl rád, že je tady sám. Doma by s ním nebylo k vydržení. Jakékoliv nároky vnějšího světa pokládal v pasti času za přímý útok na svou osobu. Děvky, Múzy jsou děvky…napadlo ho a s chvatným vzrušením to slovo za slovem napsal na papír. Múzy jsou děvky! Ještě okamžik na ta slova koukal s podivným zadostiučiněním, pak rychle papír zmačkal a hodil do kamen. Kuchyň mu najednou přišla přetopená. Otevřel dveře ven…a couvl před náporem dubnového vzduchu… Zatímco seděl nad psaním, venku se setmělo. Ještě nebyla úplná tma, zatím viděl k brance. Až padne tma jako černé punčochy, uklidní se a znovu soustředí, to věděl ze zkušenosti. Celá dlouhá noc bude na to, aby povídku dopsal.

Věděl, že udělal klukovinu, vždyť nejde o nic,než hloupou sázku. Vsadil se s kamarádem, že do rána napíše povídku. Proto spěchal z práce, děti rozhrnul jako kombajn brázdu, jen aby odjel sem, na chatu, kde ho nebude nic rušit.

S tou hloupou větou se zachoval jako malý kluk. Připouštěl si to, ale přesto mu bylo nějak líp. Jakoby se od něčeho osvobodil. Připadalo mu, že všemi smysly cítí probouzející se jaro. Mimoděk se narovnal, napřímil a hrnek s čajem si vzal na zápraží. Stál mezi dveřmi jako lodivod na přídi parníku, který vyplouval do dubnové noci.

(26. května 2005, 13:08 hodin – 22. června 2005, 12:56 hodin)

My tě budem kolíbati

… Ježíšku, panáčku…, z kuchyně hrálo rádio, my tě budem…, zmlklo vprostřed tónu.

Kolíbati, doplnila v duchu chmurně Kateřina a uhladila si na břiše látku svých nejlepších svátečních šatů. Ještě pořád vypadala jako jindy. Za pár týdnů…už to bude vidět. – Katko, Petře…, ozvalo se zezdola. Mezerou mezi schodištěm zahlédla tvář své sestry Marie. –Večeře, volala dál.

Kateřina zavřela dveře od pokoje a opřela se o ně čelem. Ještě chvíli než půjde dolů. Bude to divný Štědrý večer. Zhluboka se nadechla a vykročila pravou nohou.

Jakmile vešla do jídelny, Marie se natáhla za sebe a pustila magnetofon. Karel Gott: Vánoce ve zlaté Praze. Možná byli vhodnější zpěváci, ale tohle patřilo k rituálu. Kolik let si tu pásku pouštěli! Božský Karel vánočně zpívával ještě v dobách, kdy bydlely u rodičů a Marie byla svobodná.

Kolem prostřeného stolu seděli tři, ale Marie prostřela i čtvrtý talíř. Kateřinu zamrazilo. Jasně, Marie to dělala z pověrčivosti, lichý počet kolem vánočního stolu znamená neštěstí, ale…

Pohlédla na sestru a viděla tatínka. Stejné oči, stejný úsměv…První Vánoce po jeho smrti trávily s maminkou taky u Marie, ale jen ve třech. Petr měl v nemocnici noční. Taky za ním sestra hned po večeři utíkala…a kousek od špitálu ji porazilo auto. Z nemocnice přišla až po Novém roce, bledá, nemluvná, jiná. Potratila – byla ve třetím měsíci vymodleného těhotenství.

Petře, čekáme, začala Marie, a vážně dodala: – Ty jsi hlava rodiny, tak mluv. Chce to přípitek…, povzbudivě se usmála. Po láhvi bohemky stékala kapka sražené páry.

Petr se nadýchl: – Všem přeju hezké vánoce, hlavně tobě, Marie…, pootočil hlavu: – … i tobě, Kateřino. Odevřel šampaňské a naplnil skleničky na tácu. – I tu čtvrtou, prosím, požádala ho vážně Marie. S mírným zaváháním naplnil i poslední sklenici. – Tak na zdraví, pronesl Petr. – A na Vánoce, zamumlala potichu Kateřina. – A hlavně na to, abychom se za rok zase sešli všichni, jak tu jsme, doplnila na závěr Marie.

Kateřině se roztřásla ruka tak, že ji musela schovat pod stůl. – Katko, vem si, pobídla sestra a podávala jí mísu s nádhernými řízky. Nemohla, už nemohla dál. Žaludek jako na lodi, vstala, odběhla do kuchyně a otevřela na sebe okno. Zadívala se do ztichlé ulice. U sousedů na zahradě měli ozdobený smrček a z přízemí byla slyšet hudba. Kroky: sestra…Objala ji: – Katuško, nebuď smutná, nejsi sama. Máš nás – mě a Petra… Kateřina jenom polkla. Zbytek večeře jí uběhl jako v mlhách.

Snad vůbec nic netušila, i když je několikrát skoro přistihla. Nikdy se nezeptala, proč je Petr vprostřed odpoledne doma, možná jí stačily výmluvy, možná se podvědomě bránila tomu, co bylo jasné. Nebo možná jen po tolika letech manželství ztratila ostražitost. Marie chtěla od života už jen dítě. Od té nešťastné události před mnoha lety vyzkoušela co se dalo. Nic nepomáhalo, nic nezabíralo, jak stárla, touha mít dítě začínala být pro ni jediným smyslem života. Ještě se o něco pokusit…, ještě něco vyzkoušet…a pak, možná. Petr ze začátku ochotně dělal, co mu řekla, vozil ji po nejrůznějších vyšetřeních po celé republice, sháněl známé mezi doktory, ale když se nedostavoval výsledek, ochoty měl čím dál méně. Přistoupil na adopci, ale nic nešlo rychle a snadno. Vždycky byl nějaký pár potřebnější, lépe splňoval kritéria… Snažil se ale Marii pomoci tím, že hledal činnost, ke které by se upnula. Koupil jí fotoaparát, opravdu začala chodit do fotoklubu a pomáhala zorganizovat několik výstav. Petr jakoby omládl a dusno v rodině se uvolnilo. Jenže pak spřátelený fotoklub zorganizoval soutěž na téma Děti, a Marie v tom jela znovu. Když ji Petr přistihl, jak v noci potají háčkuje malé růžové dupačky,vzdal to, přestal s Marií téměř mluvit a začal se svěřovat Kateřině. Ze začátku v tom opravdu nebylo nic jiného, než potřeba se vymluvit. Časem ale Marie prodělala další vyšetření s už beznadějným výsledkem a zatrpkla. Začala být protivnější a protivnější, víc a víc na manžela útočila, připomínala mu tu dávnou noční před mnoha lety a nakonec mu přenesla věci do rohového pokoje.

Kateřina nesnědla ještě ani jeden řízek, začala jí pálit žáha. Jednu chvíli ucítila Petrovu nohu, jak hladí tu její. Nepodívala se na něj, Gott, Mariin hlas, který udržoval konverzaci, všechno bylo jenom kulisa…Petr odpovídal jednoslabičně, Kateřina vůbec…Jen Marie se otáčela jako na drátku. – Co je s vámi, lidi, vždyť jsou vánoce, pronesla s úsměvem. –Jsme tady spolu, živí a zdraví, máme se dobře. Jen co dojíme, přijde Ježíšek…, postavila na stůl mísu plnou cukroví.

Úplně nahoře sedělo linecké kolečko. Linecké cukroví dělala vždycky Kateřina, byla to její specialita snad od šestnácti let. I tohle dělala – právě ten den, co za ní byl Petr naposledy. Přišel se vymluvit – a začal plakat. Krátce potom zjistila Kateřina, že čeká dítě. Petrovo dítě, nebylo pochyb. Když se to dozvěděl, opil se s kamarádem tak, že nepřišel domů, spal v ordinaci. Pro jistotu, aby nic v opilosti neprozradil. Bál se Marie, ale víc o Kateřinu, a nejvíc o dítě. Už nevěřil, že bude nějaké mít, a proto nehodlal riskovat. Tajně doufal, že až se přežene první nával vzteku, Marie si zvykne. Možná bude i ráda, vždyť to zůstane v rodině. Proto se dohodl s Kateřinou, že to řeknou Marii po štědrovečerní večeři.

Dojedli. Kateřina sklidila ze stolu a schovala ruce pod stůl. Teď, teď musí Petr začít. Drtil ale mezi zuby vylouskaný ořech a vypadal duchem nepřítomně. Marie položila dlaně na stůl a pomalu řekla: – Mám jednu novinku. Sestra i manžel vylekaně vzhlédli. Petr si odkašlal: – Já taky, Marie. Rezolutně pronesla: – Ale nejdřív tu moji. Máme dítě k adopci. Hned po vánocích se na něj můžeme jet podívat. Už jsem to s paní na sociálním domluvila. Je to krásná holčička. Jmenuje se …a usmála se na sestru: – Kateřina.

(27. 1. 2005, 21:17 hodin – 22. 7. 2005)

Na Dušičky

Květinářka byla zjevně netrpělivá. Dušičky, fronta až ven, a babka si nemůže vybrat. Nejradši by jí strčila tu kytku třeba i zadarmo, jen už aby vypadla. Ale to nešlo, tyhle babky vždycky trvaly na tom, že zaplatí. Jen jednou chtěla udělat dobrý skutek a kytky, co jí zbyly, dát jedné takové zadarmo. Jak se na ni podívala! Skoro uraženě. – Děkuji, ale peníze mám, odpověděla – a pak štrachala korálkovou portmonku asi půl hodiny. Bába jedna! A tahle to samé. Konečně se rozhodla. Pro bílou chryzantému. Jako by zdejší výběr byl nějak ohromující.

Nejraděj by každé babce chryzantému strčila už před krámem a ádié, co by ubylo práce.

Do papíru nebo celofánu, zeptala se se špatně skrývaným podrážděním. – Do papíru, mladá paní, řekla mírně. Jak jinak, jak jinak, viď, na hrob to stačí. Babka zaťukala hůlkou o podlahu a byla pryč. Fronta se posunula. Než se květinářka sehnula k váze s listopadkami, uviděla ještě tu nerozhodnou, jak stojí na přechodu. Vázala kytku a nemohla zahnat protivné podráždění. S takovými zákaznicemi jsou jen problémy, kupují ty nejlevnější kytky… a ještě si vybírají. Jako by to nebylo jedno: kytka jako kytka. Hodí se všechny… Mrtvým je to jedno. Ale co může čekat, když má kšeft u hřbitova, však jí zrazovali. Měla na ně dát. Myslela, že bude vázat kytice na hlavní třídě – a místo toho prodává chryzantémy na hrob. Tak to chodí…Může být ráda, že má práci. Mechanicky vrátila drobné poslednímu zákazníkovi a konečně si sedla. Do dalšího autobusu má chvilku klidu. Zašla za závěs a postavila vodu na kafe. Sotva vyklepala z krabičky cigaretu, cinkl zvonek nade dveřmi. Rezignovaně vrátila cigaretu nazpátek a odhrnula závěs.

Zase ta babka. A v ruce tu kytku. Tak nač jí měla?! Když ne na hrob…– Přejete si?, houkla květinářka víc, než měla v úmyslu. – Mladá paní, prosím, můžete tu kytku vzít zpátky?, tiše řekla babka. – Ukradli mi z hrobu vázu – nemám ji kam dát. Píchla bych ji do hlíny, ale máme tam mramor…, dokončila tiše a otřela si oči kapesníčkem. Kytka vypadala dobře, tak jí strčila zpátky do vázy a beze slova vrátila babce peníze.

Víc takových kšeftů a přijde na buben. Babky jedny! Strčila ještě chryzantému víc mezi ostatní a konečně si zapálila. Taktak to stihla, autobus přijel dřív a příští půlhodinu měla plné ruce práce. Vrácenou květinu prodala mezi prvními.

Sotva si sedla, přišel zákazník. Takový pěkný chlap – v klobouku. – Chryzantémy už nemáte?, usmál se širokým úsměvem. Usmála se taky: – Nemám, to víte, Dušičky…– Nevadí, vezmu si růže. Do celofánu, usmál se ještě víc. A dal slušné dýško. Kdyby byl každý takový. Přešla až k výloze a koukala za ním. Došel k zaparkovanému autu a galantně otevřel dveře. Z auta se vysoukala babka vracenka a zavěsila se do pána s růžemi. Pomalu odcházeli k hřbitovní bráně.

Jo, tak to byl syn…ještěže jí ty peníze vrátila, možná se o ní hezky zmíní…

Stejně je to divné, za celý rok nic co by stálo za řeč – a zrovna dneska…Dušičky jsou vůbec takový divný den…

Přitáhla si svetr zpět k tělu a vrátila se zpátky mezi kytky.

(15. – 16. března 2005, 12:24 hodin)

HANKA HOSNEDLOVÁ

Podnikavá dáma

Hned první rána šla přesně na solar – složil jsem se jako zednický metr. Z podhledu se zdál ten chlápek s pěstmi jako lopaty ještě mohutnější nežli z očí do očí. Vůbec se mi nechtělo vstávat, abych vyfasoval další z těch petelic, které maník nade mnou rozdával zřejmě s potěšením a s láskou. Vyleštěný kožený mokasín mě nabral pod bradu a dalším elegantním švihem se mi zaryl mezi žebra. Slabě jsem škytl a začal zvracet na špičky těch noblesních lakýrek. Chlápek znechuceně odfrkl, ve výši mých očí se objevily stejně nablýskané paty a pomaličku se vzdalovaly po hrbolatém dláždění.

„Tak už vstaňte, už je pryč,“ zatrylkoval hlásek nade mnou, který nesporně patřil k exportnímu páru nohou, jež se ocitly v mém zorném úhlu. Poslušně jsem začal sbírat svou pomuchlanou a pošramocenou tělesnou schránku z městské dlažby. Na radniční věži právě hrála zvonkohra a mně se do mozku s bolestnou naléhavostí zarývala falešná nota v nápěvu. Kyselá pachuť v ústech se mísila se sladkou příchutí krve a skvrny na bleděmodré sváteční košili vypadaly víc než nevábně. Kapesníček s vůní Fantasy se pokoušel zjednat v mém obličeji trochu pořádek, ale na to by bylo třeba nejméně umyvadlo a holywoodský maskér.

„Bolí vás něco, mohu vám nějak pomoci?“ Nasměroval jsem pohled k té světlé šveholící voňavé skvrně. Podařilo se mi konečně zaostřit a na sítnici oka se mi promítl utěšený obrázek, který jsem vídával na filmovém plátně, v barevných magazínech a v bujných snech. Tam jsem ovšem nefiguroval v roli zmláceného panáka s pozvracenou košilí, válícího se v prachu ulice.

Nabídka z úst té snové bytosti byla sice lákavá, ale raději bych dal přednost naprosto jinému druhu setkání. Asi bych se měl před ní nějak rehabilitovat. „Přepadl mě bez varování, z ničeho nic, nemohl jsem vůbec nic dělat…“

„Chcete zavolat policii? To by bylo ale na dlouho, že…“ přejela mě zkoumavým pohledem.

Zavrtěl jsem hlavou ¦ šlo to ztěžka, ale s mluvením to bylo ještě horší. Doposud jsem si myslel, že takovéhle ženy, vyráběné podle vzorku z Holywoodu, dávají přednost vítězům před poraženými, ale tahle měla zřejmě zakódovaný samaritánský program. Ostatně, všimla by si mě v davu, kdybych se nedostal do tohohle průšvihu? To pochybuji…

Opatrně mě vzala pod paží a zavoněla mi přímo do zakrváceného nosu. Raději jsem se snažil zhluboka dýchat. Ještě by tak chybělo, abych jí pozvracel dokonalý hedvábný kostým. Šoural jsem se po jejím boku jako stoletý dědek s prostatou, opřený o její opálené předloktí a navzdory její přitažlivé blízkosti jsem myslel na vanu a chladivou hebkost čisté postele.

„Kde bydlíte?“ zasondovala moje zachránkyně, když náš nesourodý tandém dorazil k černému fordu, který se ukázal být jejím majetkem. „Odvezu vás,“ přetrhla víla s účesem za polovinu mého měsíčního platu moje úvahy o neradostné cestě na vltavské sídliště a nasoukala mě na měkkounké sedadlo vozu. Moje vděčnost bobtnala jako fazole. A co teprve, když byla zalévána další obětavostí mého šaramantního doprovodu.

Dovedla mě až domů, odemkla, pomohla do koupelny, sundat špinavé oblečení, ošetřit rány, uvařila mi čaj a přiložila ledový obkladek. Hotový poklad. To už můj vděk hnal přímo do květu.

„Měl byste na sebe víc myslet,“ urovnala mi pokrývku na prsou. „Podle mne byste se měl pojistit,“ dovedla svou obavu do konkrétního a konstruktivního stádia. „Víte, čirou náhodou tady mám čistý formulář pojistné smlouvy, jestli se na to cítíte, mohli bychom ji vyplnit pomaličku spolu. Co říkáte?“ Co bych říkal? Byla to báječná hodinka. Ona vyplňovala, já diktoval a podepisoval jako na běžícím pásu ¦ pojistku na úraz, na život, na domácnost, na chatu, na kolo… skoro mi bylo líto, když Lucie sklapla své kožené desky. Z vděčnosti bych uzavřel pojistku snad i na počasí.

S uspokojením přitiskla k boku kabelu s vyplněnými formuláři a přidala do kroku. O blatník jejího forda se opíral hranatý týpek, který před hodinou tak odborně knockoutoval jejího klienta. Usmíval se spokojeně do sluníčka s rukama založenýma na prsou. Beze slova vytáhla peněženku a hbité prsty zašustily mezi barevnými papírky. Pár z nich se přemístilo do kapsy svalnatého elegána.

Ten přiložil dva prsty ke spánku a švihnutím zasalutoval své sličné partnerce: „Tak zítra ve tři na nábřeží za Dlouhým mostem. A vyber tak dobře jako dneska. Vůbec ho nenapadlo se bránit. Šlo to jako po másle. Jó, psychologie je mocná čarodějka.“

Ale to už šaramantní Lucie usedala za volant exkluzivního vozu, který jí byl přidělen jako nejúspěšnější agentce pojišťovací agentury…

Touha na prodej

Toho roku měl Eloýs zatracený štěstí, nebo možná smůlu – podle toho, jak se to vezme… Podařilo se mu totiž uhnat a zblbnout holku svýho srdečního svalu – takovou českou Džejn Fondovou. On sám vypadal jako sup bělohlavej kříženej se psem Plutem. Ale měl srdce prostorný jako strahovskej stadión s vjezdem šíře šestiproudý dálnice. Belmonda ovšem z něho neudělal ani sametovej hlas mississipskýho negerskýho zpěváka blues, ani hbitý prsty benžisty. Nicméně tuhle pohlednou wampířici dotlačil až na radnici a koncem roku ji také okroužkoval.

Na druhý straně byl Eloýs zaprodanec khaki víkendů a cest za obzor, narkoman večerních ohníčků s modrým stropem nebe… Za kamarádský zalomení palce a vítr v zádech byl ochotnej vycedit poslední deci krve. Jenomže toho roku se jeho nitro stalo arénou věčně plnou zkrvavenejch pilin. Jeho dvě vášně si tu pěkně dávaly do nosu a střídavě zvedaly nad zmonoklovaný hlavy paže vítěze ¦ ve všední dny to pravidelně vyhrávala jeho láska ke sličný nositelce jeho příjmení, ale v pátek se mač stával nerozhodným, aby v sobotu na plný čáře zvítězily zase ty zprofanovaný modrý obzory a toulavý boty.

Už po pár tejdnech v chomoutu bylo Eloýsovi jasný, že obě jeho posedlosti jsou absolutně neslučitelný v harmonickej celek, a začal v tý svý zkumavce života míchat kapku jinej odvar. Směs, kterou namixoval, byla jako kotel neustále se vařící kaše, plný nevypočitatelný třaskaviny. Neodvratně se tak vmanévroval do strategie zatajování svejch trampskejch úniků, pro který vynalézavě hledal pořád jiný maskování.

Nejprve to byly služební cesty, ale ty se prolátly hned po prvních pár zdánlivě zdařilých akcích. Nastoupila nová teorie – intenzivní internátní studium němčiny, coby požadavek náročnýho zaměstnavatele. Když ale po dvou měsících intenzivní výuky neuměl o nic víc než Was ist das a Das Bier ist gut, odpadl ze seznamu i tenhle vymakanej manévr.

Mimikri číslo tři byl nemocnej strejda v Kolíně, ovšem neúprosnej zákon schválnosti vložil domácímu detektivovi v sukních do ruky rodinný album, ze kterýho jasně vyplývalo, že tenhle příbuznej zatřepal bačkorama už před jedenácti roky, a to někde u australskýho Perthu.

Poslední strategickej tah se zdál Eloýsovi přímo geniální. Pod záminkou finančního přilepšení rodině jezdil na víkend „vykládat a nakládat vagóny“ do překladový pohraniční stanice. Mělo to ale svůj háček ¦ spíš tedy hák. V neděli večer musel Eloýs svý lásce vysolit na umakart kuchyňský linky ten svůj „slušnej vejdělek“, kterej přece stojí zato. Padly na to tajný fondy, sbírka známek a odstartovalo to i kolo dluhů… Eloýs už byl dlužnej klukům z osady, spolupracovníkům, prostě každýmu, na koho se kouknul.

Ale tý svý zelený drogy volnosti se zříct nedokázal. Bylo to silnější než on i než hrozba narůstajícího mínusovýho kapitálu. Když už ocet zoufalství infiltroval i do pohody večerních posezení u ohně, přinesl jednou Ťuhýk ten inzerát: „Koupím vaše touhy, značka: Cenu respektuji!“

Úhlednej obchodník se šedivýma vlasama v šedým obleku a se šedou koženou aktovkou na klíně seděl proti Eloýsovi a šedivýma očima se vpíjel do jeho těkajícího pohledu. „Milý pane,“ odkapával jeho hlas z kohoutku úst s dokonalým dvouřadem porcelánovejch zoubků, „nehodlám vás ošidit. Indikátor tužeb ukazuje takřka nejvyšší hranici ¦ můžu vám vlastně dát ještě víc, než jste požadoval…“ Zmatek v Eloýsovi rozpukl v košatou květinu tísně a vteřinu od vteřiny bobtnal, ale tvrdý desky notýsku plnýho zapsanejch dluhů ho vtlačily zpátky do měkkýho plyše křesla. „Potřebuji k tomu jen váš písemný souhlas a podpis, samozřejmě s notářským ověřením…“ udělal šedivej páníček tečku za váháním.

Nad chlácholivým sloupečkem bankovek s trojmístnýma ciframa měl Eloýs pocit, že konečně vyzrál na osud, a nebylo to ani tak moc těžký. Zaplatil dluhy, koupil ojetýho forda, tý svý pěknici nějakej naprosto zbytečnej šmuk na krk a – přestal jezdit na vandry. Amputace touhy v tomhle směru byla naprosto dokonalá.

Klukům zpočátku chyběl ¦ jeho buldočí vytrvalost ve stopě, v kytarových matiné pod širákem, u večerních ohňových obřadů samozřejmosti, v ospalým tlachání ve spacáku, než spánek zatáhne rolety víček, i u ranního čaje s ospalky nenahraditelnejch zážitků v koutku očí.

Jednoho večera se na jejich kempíku u řeky objevil malej kulatej pán s prořídlou kšticí přilepenou k růžový lebce jako osnova vzácnýho koberečku. Byl celej dychtivej všech těch běžnejch a samozřejmejch trampskejch rituálů, při každý příležitosti zalamoval klukům palec a srdečně je poplácával po zádech. Parta ho vstřebala tak nějak mimochodem a Solly, jak si ten růžovoučkej úspěšnej chlápek říkal, se s neúprosnou pravidelností objevoval na nádražích a na štrece, na kempech i na potlachách a jeho dychtivost byla jako kyselina, kterej neodolaly ani počáteční výhrady kluků z party. Prostě kopíroval jejich víkendy, věrně a důsledně jako profícky vymáknutej počítačovej program, a na ten fakt si všichni zvykli jako na skutečnost, že voda studí a oheň pálí.

Až jednou… To se osada nechala zlákat pozváním na zlatou horečku na zlatonosný Otavě. Trampíci i ve spojenectví s prospektorama byli tlačený do ústraní pestrým záhonem mastňáků, kterej se přelejval mezi stanama jako barevná bublající řeka. A co čert nechtěl – nebo právě že chtěl?: nevyhla se parta na jedný takový přetlakovaný cestičce čelnímu střetu s Eloýsem a jeho slovansky rozvetlou Džejn. Eloýs už nevypadal ani jako sup, ani jako Pluto, spíš jako opelíchaná slepice s kůží o dvě čísla větší

A ta rozkošatělá sexbomba najednou zavětřila jako pes a zavěsila se očima obtěžkanýma nevyřčenejma slibama na ksicht toho růžovýho plešatýho Sollyho. Ve vzduchu to zajiskřilo a přestřelka pohledů mezitím napsala celej román. Všem to bylo jasný – Džejn, Sollymu, klukům… jen Eloýs koukal jako absolvent pomocný školy na iracionální rovnici o třech neznámých.

Neuplynul ani tejden a kyprá Džejn už trvale přirostla k Sollyho bohu jako báječná kytka voňavejch nadějí. Jenom Solly začínal pravidelně v pátek nervóznět jako pes bez patníku a spřádal pavučiny výmluv i umně konstruovanejch plánů. Na svůj věk měl výdrž dost velkou, než si v inzertní stránce novin červeně zatrhnul nenápadnou řádku: „Koupím vaše touhy, značka: Cenu respektuji“

JAN BAUER

Rozloučení s Martinou

Celou záležitost mohl sice vyřídit telefonem, ale to by se nesešel s Martinou. Poznal ji v létě v malém snack baru, kam přes den chodíval s některou mladou sekretářkou. Tehdy šel sám a udělal dobře. Naštěstí manželka odjela s dětmi na chalupu, a tak mohl Martinu Karasovou přivést domů. Samozřejmě až později večer, kdy sousedka Maršíková napjatě sledovala televizní seriál a nehrozilo, že by se snad courala po chodbě.

Stál pod sprchou a dával pozor, aby si nenamočil vlasy. Myslel na Martinu, vybavoval si její tvář, velké zářivě modré oči, maličko vystouplé lícní kosti, na krátko ostříhané světlé vlasy, pak mu do svůdných představ zalétla vzpomínka na neústupného ředitele Kalmexu, který trochu zkomplikoval dnešní jednání. Asi to měl vážně vyřídit telefonem. Jenže to by nebyl teď tady v hotelovém pokoji a nečekal by ho krásný večer s krásnou ženou. Snad se doma skutečně nějak vymluví a zůstane u něj i přes noc. Manželovi prý řekne, že jde ke kamarádce, alespoň mu to tak slíbila v dopise. Martina psala nádherné dopisy. Je zvláštní, že teprve v pětačtyřiceti se dočkal tak vzrušujících vyznání, že vůbec nějaká žena snila o zvuku jeho hlasu a vůni jeho těla.

Očima přelétl svou nahou postavu posetou krůpějemi vody, zatáhl pomalu se zakulacující břicho a usmál se jaksi uvnitř sebe. Až doposud si zachovával ironický odstup od nadměrného sebepozorování, pohrdal dietami, odtučňovacími kůrami, kondičním běháním, různými druhy módních cvičení a najednou mu začínalo záležet na tom, jak vypadá. Není příliš tlustý? Co obličej? Až doposud jedl, co chtěl, pil, na co měl chuť a kolik se mu chtělo a kouřil, kdy ho napadlo. Martina mu nikdy nevytýkala jako manželka, že moc pije, že se v noci probouzí a hned si zapaluje cigaretu. Martině nic takového nevadilo. Byla láskyplně velkorysá. Ale kupodivu pro ni byl ochoten přestat pít a přestat kouřit.

Zazvonil telefon. To bude Martina, blesklo mu hlavou. Zabalil se do osušky a mokrýma bosýma nohama zamířil přes malý hotelový pokoj k šedému přístroji. „Prosím,“ ohlásil se. „Tady je Karas.“ Ozval se ze sluchátka cizí mužský hlas. „Pane inženýre, čekám na vás v recepci. Můžete sejít dolů?“ To je přece manžel Martiny, napadlo ho v náhlém leknutí.

Chvíli horečnatě přemýšlel jak odpovědět. Připadal si stejně trapně jako dnes odpoledne při neústupné argumentaci ředitele Kalmexu. Tupě zíral na pootevřenou světlou skříň s malinkým červeným evidenčním číslem. „Dobře. Přijdu asi za deset minut,“ hlesl nakonec prázdným hlasem a položil sluchátko. Náhle mu bylo úplně nanic. Pomalu se otřel osuškou a začal se oblékat. Dokonce si před zrcadlem uvázal i kravatu. Co bude chtít? Jak se to dozvěděl? Vrtalo mu hlavou. Jak se mohla Martina prozradit? Jak její manžel zjistil, v kterém bydlí hotelu? Že by od ní?

Zamkl pokoj a pustil se k výtahu. Kabina přijela až překvapivě rychle. Stoupl si vedle halasících německých turistů a usilovně přemýšlel. Oč tomu Karasovi jde? Snad se nebude chtít rvát? Vzpomněl si, jak se ho jednou, ještě v létě, Martina zeptala, zda by se s ní neoženil. Tehdy jí odpověděl rovněž otázkou: „A nevadí ti ten rozdíl patnácti let mezi námi?“ Zavrtěla hlavou a on ji políbil. Pak si uvědomil, že by si ji skutečně chtěl vzít. Bylo to po nějaké hádce s manželkou, která mu vynadal do neschopných idiotů. Hádali se v poslední době stále častěji. Už si ani nedávala pozor, zda nejsou nablízku děti. Řešil to sklenkami v malém snack baru. A právě tam jednou potkal Martinu. Byla v Praze na služební cestě a zastavila se náhodou na pohár džusu. Tehdy blahořečil parnému letnímu dni, jenž ji sem zahnal z rozpálených ulic.

Rozhlédl se po vestibulu hotelu. Několik lidí se z pohodlných kožených křesel dívalo na nějaký sportovní přenos v televizi. Před pultem směnárny lelkoval urostlý dohola ostříhaný mladík v černé uniformě a párátkem se šťáral v zubech. Za skupinou palem jukala poloobnažená dívka z rozsvícené reklamy na fernet stock citrus.

Od recepce se odlepil malý muž s povislými rameny a odstávajícíma ušima, došel až k němu a uctivě se zeptal: „Promiňte, vy jste pan inženýr Zachar?“ Přikývl a snažil se nedávat najevo napjaté očekávání. „Já jsem Karas, manžel Martiny.“ Všiml si, že mu při představování ruku nepodával. „Můžeme se na chvilku posadit?“ zeptal se pan Karas. Odpověděl novým pokývnutím hlavy. Nevěděl, co říci, všechno mu připadalo trapné. Zdálo se mu, že se dívá na nějaký špatný film, ale byla to až příliš pravda. Posadili se proti sobě do dvou skořepin, které před třiceti lety představovaly vrcholnou nábytkovou modernu. Pan Karas si položil na kolena černý kufřík, otevřel ho a zalovil v něm baculatou rukou.

„Tady vám Martina něco vrací a prosí vás, abyste jí už nikdy nepsal, ani nevolal.“ Na hotelovém stolku se objevily průhledné desky se štůstkem dopisů, všiml si, že Martina schovávala i obálky, pak zapaspartovaný grafický list a nakonec kolibří vydání Shakespearových sonetů v modré kůži.

„Je to všechno, pane inženýre?“ Naléhal nepříjemným písklavým hlasem Karas. „Vy jste Martinu bil?“ To byla první věta, kterou ze sebe dokázal inženýr Zachar vypravit. „Ne, já nejsem takový hulvát jako vy.“ Muž s odstávajícíma ušima zavřel svůj kufřík a zvedl se. „Martina se rozhodla sama, rozumíte, sama. Úplně sama,“ opakoval pan Karas, jakoby nevěřil vlastním slovům. „A nepokoušejte se jí znovu zkřížit cestu.“ Písklavý hlas zněl až nepřirozeně teatrálně. „Sbohem.“ Postava s povislými rameny zmizela z vestibulu hotelu.

V první chvíli ho napadlo, že by měl Martině zavolat ještě dřív, než se pan Karas vrátí domů. Ale pak tu myšlenku zavrhl, vzal balíček vrácených dopisů a dárků a pustil se k baru. U pultu bylo kupodivu docela prázdno. „Co vám mohu nabídnout, prosím?“ oslovil ho sametový ženský hlas. „Vodku.“ „S ledem nebo bez?“ „Bez.“ Balíček položil vedle sebe na lesklý pult a sklenku rychle vyprázdnil. Martina nepřijde. Martinu už nikdy neuvidí. Všechno se v něm sevřelo.

„Ještě jednu skleničku? Stalo se vám něco?“ Dívka s dozadu sčesaným uzlem černých vlasů, modrými stíny na víčkách a maličko orlím nosem přelétla výraznýma tmavýma očima jeho tvář i dopisy v průhledných deskách. „Jak jste to poznala?“ „Třeba intuice, nebo praxe.“ Usmála se. Uvědomil si, že je krásná. Dokonce velice krásná. „Dám si ještě jednu, ale s podmínkou, že vás budu moci pozvat.“ „Dobře, jenže když dovolíte, já si naleju becherovku.“ Zdálo se mu, že by ten sametový hlas mohl poslouchat celý večer. Přiťukli si. „Kdy budete končit?“ zeptal se zvědavě. „V deset mě střídá kolega.“ „A mohu na vás počkat?“ Podívala se mu zkoumavě do očí, maličko se usmála, lehce si olízla rty špičkou jazyka a tím nádherným sametovým hlasem odpověděla: „Třeba.“

Usrkl vodku a na Martinu Karasovou už nemyslel. Venku zářila světla cizího města a odrážela se v kalužích bláta. Večer začínal.

Nerad jezdím v noci

Jestli jsem někdy jezdil autostopem? To víte, že ano. Aut sice bývalo na silnicích míň, ale řidiči zastavovali ochotněji. Tehdy se ještě tolik nebáli, že vezmou do vozu nějakého lumpa, který je pak přetáhne přes hlavu a  okrade, jak se to stává dnes. Jako student jsem míval hluboko do kapsy, co mám povídat. A na nějaké prospěchové stipendium jsem nikdy neměl ty správné známky. Když jsme chtěli cestovat, museli jsme stopem a  užili jsme si leccos.

Vzpomínám, že jsem jednou, už navečer, kdesi ztvrdnul u malé benzínové pumpy. Měla jen dva čerpací stojany a  byla samozřejmě zavřená. Pořád jsem doufal, že se někdo splete, bude chtít natankovat a najde mě tady. Mohl jsem si všimnout, že kus za pumpou je hřbitov. Ten večer, kdy se už prodlužovaly stíny a všude se vkrádalo šero, z něj šel trochu strach. A čím víc se stmívalo, tím to bylo horší. Nejsem nijak zvlášť pověrčivý, nevěřím na duchy, ale z toho hřbitova jakoby přímo čišelo něco nepříjemného. Zeď se zvolna rozpadala za ní byly vidět rozložité měšťanské náhrobky s kříži a postavami andělů, vesměs trochu víc zarostlé keři a kopřivami. Bránu na hřbitov jsem nikde nespatřil. Patrně byla někde na druhé straně směrem k městečku, které jsem nechal za zády.

Když už jsem tady postával asi hodinu a za tu dobu projelo tak pět aut a žádný z řidičů se neměl k tomu, aby mi zastavil, vzpomněl jsem si na hospodu, kterou jsem zahlédl na druhé straně vozovky cestou k pumpě. Co kdybych si dopřál doušek studeného piva? Po hmatu jsem se přesvědčil, zda mám v kapse ještě dost drobných a  pomalu se šoural zpátky k městečku.

Tma zvolna houstla, ale hospodu, jmenovala se, tuším, U slovanské lípy, nebo tak nějak, jsem minout nemohl. Zářila žlutými obdélníky oken a hlučela hlasy štamgastů a cinkotem sklenic.

Když jsem vstoupil do výčepu, nikdo si mě ani nevšiml. Pár chlápků se dívalo na televizi, samozřejmě tehdy ještě jen černobílou, a hrozně se přitom hádalo.

I ti ostatní byli tak zaujati sami sebou, že jsem na to své „brý večer“ nedostal žádnou odpověď. Zasunul jsem se za pobryndaný stůl u dveří a usedl na volnou židli. Velký plešatý ramenáč s červenou zástěrou, který obsluhoval pípu, na mě tázavě kývnul. Palcem jsem mu ukázal, že chci jedno pivo, a to byla jediná komunikace, co se v tom kraválu dala vést.

Pokud si dobře pamatuji, nevypil jsem těch piv víc než tři. Rozhodně jsem se neopil, jak by mi snad mohl někdo, komu se bude zdát můj příběh poněkud bláznivý, předhazovat. Silnice byla jako vymetená, všude tma tmoucí, jen tu opuštěnou zavřenou benzínovou pumpu se dvěma stojany osvětloval pěkně shůry vysoký kandelábr. Něco z jeho světla dopadalo taky na hřbitovní zeď, ale tam jsem se moc nedíval. Jenom odtud zapípal, patrně ze sna, nějaký pták. Jinak bylo ticho.

Pak jsem uslyšel zvuk silného motoru. Zřejmě sem od městečka přijíždělo nákladní auto. Plný naděje jsem si stoupl na okraj vozovky. Konečně se obrysy vozu vynořily ze zatáčky a světlo reflektorů ozářilo asfalt vozovky daleko dopředu. Nebyl to obyčejný náklaďák, nějaká krátkodechá avie či tatra stojedenáctka, kterých bylo tehdy na silnicích plno, ale pořádný těžký kamión s přívěsem.

Začal jsem na něj zuřivě mávat. S pekelným rámusem se přibližoval, nejdříve trochu ubral rychlost a už už se zdálo, že lhostejně projede kolem, jako těch pět osobních aut před tím, ještě za světla, jenže v tu chvíli zaskřípěly brzdy, se sykotem se ozvala hydraulika, která zastavuje kola přívěsu, celý kolos setrvačností ještě projel několik desítek metrů za místo, kde jsem stál, ale už se otevíraly dveře kabiny a  ozval se chraplavý dívčí hlas:

„Dělej, nastup si!“

Tohle jsem v té chvíli potřeboval slyšet. Ani jsem příliš neuvažoval o tom, zda neznámá je řidičkou takového obřího kamiónu, nebo jenom spolujezdkyní. S taškou v ruce, tehdy se hodně nosívaly takové ty sportovní kapely, jsem přiběhl ke kabině a honem se vyšplhal po strmých schůdcích do otevřených dveří.

Moc toho tam k vidění nebylo. Ve světle palubní desky jsem zahlédl jen rozložitá ramena řidiče v kožené bundě s nevím proč ohrnutým límcem a ze sedadla vedle něj se zvedala dlouhovlasá dívka ve vytahaném černém svetru. Stoupla si, sklopila sedačku a ukázala mi na sedadlo vzadu, zakryté spoustou dek, které patrně řidiči kamiónu sloužilo k příležitostnému přespání.

„Vlez si tam!“ poručila pánovitě zase tím mírně chraplavým hlasem.

Když jsem se protahoval kolem ní, ucítil jsem zvláštní těžkou vůni. Vypadalo to na hodně drahý a hodně zvláštní parfém, ale v těch jsem se nikdy nevyznal. Skoro bych řekl, že takhle bych si představoval vůně tropů, o nichž se často píše v cestopisech a v dobrodružných knížkách. Jenže sám jsem v tropech nikdy nebyl a tak nemohu sloužit.

Sotva jsem sebou plácnul na hromadu dek, řidič už zařadil rychlost a kamión se dal opět do pohybu. V tu chvíli jsem měl příjemný pocit z toho, že jsem prolomil svou autostopařskou smůlu a zase se vezu.

Ještě mírně zadýchán jsem vyhekl: „Děkuju mockrát. Jedete do Prahy?“

Řidič neodpověděl, jen jeho mladá spolujezdkyně, které jsem bohužel pořádně neviděl do obličeje, se ke mně pootočila: „Jedeme daleko.“

„Já bych potřeboval do Prahy. Dělám zkoušku.“

„Neboj, já jedu taky do Prahy.“ A dívka se po těch slovech rozesmála.

Musím se přiznat, že jsem býval poněkud ostýchavým mladíkem a s ženami jsem měl ty minimální zkušenosti. Pokud se se mnou nechtěly vybavovat o Kafkovi, francouzském novém románu, surrealismu nebo Trockém, obvykle jsem jaksi ztrácel téma a říci třeba větu – „je mi s tebou fajn, co děláš večer?“ – bych se neodvážil za nic na světě.

Také tentokrát mě blízkost mladé dívky se zvláštní vůní sice vzrušovala, raději jsem však mlčel a tiše vychutnával opojný pocit rychlého pohybu temnou nocí v kabině obřího kamiónu vysoko nad silnicí, očima jsem hltal to zvláštní divadlo odehrávající se ve světle silných reflektorů před námi. Kolem se po obou stranách míhaly bílé patníky, tu a tam se o přední sklo rozplácla můra nebo moucha, nad vozovkou se zatřepetal netopýr a z keřů kolem silnice na nás občas pohlédly zářící oči nějakého zvířete.

Kupodivu jsme nepotkali žádné auto. Ani v protisměru, ani nás žádné nepředjelo, ani my jsme nikoho nepředjížděli. Byl jsem rád, že mi kamión zastavil a  těšil jsem se na to, že někdy po půlnoci budu v Praze a  k ránu se nějakou noční tramvají dostanu na kolej.

„Ty jsi z Prahy?“ vyrušila mne dívka v černém svetru.

Už jsem málem dřímal. „Ne. Bydlím tam na koleji,“ odpověděl jsem po pravdě.

„To je škoda, mám ráda Pražáky.“ A chraplavě se zasmála.

Neodpověděl jsem, ačkoliv jsem chtěl. Chtěl jsem reagovat nějakou vtipnou replikou, abych té neznámé naznačil, že mě zajímá. Ale nic vtipného mě tehdy nenapadlo a pak – přece jen jsem se bál, že to může být přítelkyně toho ramenatého a mlčenlivého řidiče a  nechtěl jsem ho vyprovokovat nějakou nemístnou konverzací. Už jsem si představoval, jaké by to bylo, kdyby zčista jasna prohlásil: „Mladíku, vandruješ mi do mý kočky. Koukej vodprejsknout!“ A zastavil by a  pohrozil mi pěstí. A já bych se zase ocitnul na silnici, kde jako z udělání nic nejezdí. I proto jsem raději mlčel.

Co jsem tehdy věděl o jemných odstínech konverzace s dámami? V Kafkovi a Camusovi nic takového nebylo. Četl jsem prostě špatné knihy.

„Nevadí ti, že ti tykám?“ ozvala se po chvíli mlčení zase ta dívka se zvláštní vůní.

„Ne,“ odpověděl jsem jednoslabičně a opět byl zticha.

„Já jsem taky stopařka, víš?“ dodala jakoby zvláštním svádivým tónem. „A mám ráda Pražáky,“ zopakovala.

Řekla to snad jen sama sobě a dívala se přitom před sebe na silnici. Řidič se ani nehnul, jen se oběma rukama držel obrovského volantu. Jeli jsme tak sto. Alespoň tolik ukazoval osvětlený tachometr. To je na těžký kamión pořádná rychlost.

A v té chvíli řekla ta dlouhovlasá přede mnou větu, která mě šokovala: „Víš, jeden Pražák mě přefik.“ Řidič se ani nepohnul. Jakoby takové věci slýchal stále. Mě to přece jen trochu vzalo. Jednak jsem tehdy na děvčata nemíval štěstí a pak za mého mládí dámy nepoužívaly slova jako „přefiknout“. Pokud snad ano, pak rozhodně ne přede mnou.

„Znásilnil mě. Víš?“ zdůrazňovala dívka. To už se ke mně otočila a vzala mě za koleno. Jak jsem předeslal, s ženami jsem měl v té době minimální zkušenosti a rozhodně mě na potkání nebraly za koleno. Cítil jsem, že se mi staví a v ústech jsem měl nezvykle sucho.

„Byl sprostý. Zajel se mnou do lesa na odlehlou cestu a  chtěl, abych se svlékla,“ pokračovala dívka. Její chraplavý hlas byl tichý a naléhavý. S řidičem to ani nehnulo, v zatáčkách rozvážně točil volantem a byl zcela soustředěn na vozovku.

„Možná bych mu sama dala. Kdyby byl aspoň slušný. Jenže on mě začal fackovat. Pak mi dal pěstí, to už jsem byla úplně nahá. Vyrazil mi zub. Podívej!“ Děvče se naklonilo ke mně dozadu a otevřelo ústa. Ve sporém světle, kterým kabinu osvětlovaly přístroje na palubní desce, jsem uviděl v takřka thymolinově zářivé řadě zubů otvor. Zdál se být čerstvě zarudlý.

„Mačkal mi ruce. Mám je samou modřinu. Hele!“ Dívka pustila mé koleno, rychle si vyhrnula rukáv černého svetru a já spatřil bělostnou paži posetou temnými modřinami. „Kousal mě do bradavek. Hrozně to bolelo. Vůbec to nebylo příjemné.“

Mladá žena se ke mně nakláněla čím dál víc a podivně ji svítily oči. Bál jsem se, že si svlékne svetr, aby mi ukázala rozkousané bradavky. Pak řidič zastaví a vyhodí nás z kabiny oba. Musel jsem něco říct. Třeba utrpěla šok a potřebuje se z toho vypovídat. Ta díra v ústech i modřiny na rukou se zdají čerstvé. Zřejmě se jí to stalo, chudince, nedávno.

„Řeklas to policajtům? Kdybys jim dala popis, možná by ho chytili. A bylas na lékařské prohlídce? To je taky důležitý.“ Rychle jsem ze sebe sypal všechno, co mě napadlo. Dokonce jsem ji vzal i za ruku. Tělesný kontakt prý je pro lidi v šoku důležitý. Snad jí to není, po tom, co asi prožila, nepříjemné. Ale cítil jsem, že stisk opětovala a se zvláštní dychtivostí se na mně podívala. Napadlo mě v tom okamžiku, že znásilněná by se asi měla chovat jinak.

„Vážně nechceš vidět mý rozkousaný bradavky? Ani modřiny na prsou? Taky tam mám jednu velkou ránu. Nechceš se na ni podívat?“ Z jejího tichého, naléhavého hlasu mi teď naskakovala husí kůže. Dostával jsem z ní strach. Co ještě před chvílí vypadalo jako hra, už hrou nebylo. Ta holka nebyla jen znásilněná, ale zřejmě taky blázen.

Bylo mi jen divné, že řidič nic neříká. Stále dělal, jako by ho naše debata vůbec nezajímala a hleděl si řízení. Dívka s těžkou vůní byla už celým svým tělem natočena přes sedačku ke mně a držela mě za obě ruce.

„Nechceš to vidět? Ne? Neboj se. Řekni mi, proč mi to udělal, když já mám Pražáky tak ráda? No řekni!“ Tiše naléhala a já mlčel a začal se potit strachem. „Nejdřív mě zmlátil a pak vošukal.“

Přiznávám, že do té doby jsem neslyšel z ženských úst slovo „vošukat“. Samozřejmě mě to vzrušilo. Asi to na mně poznala.

„Stojí ti, viď?“ usmála se takovým divným zvláštním úsměvem. Byl to spíš škleb. Vzrušovala mě a zároveň jsem z ní měl strach. Napadlo mě, jak to s ní do Prahy vydržím. Potřeboval jsem něco říct. A tak jsem jí znovu připomněl, že by měla vyhledat policajty a taky doktora.

„Už nepotřebuju policajty. A doktora už vůbec né.“ Dívka se hlasitě rozchechtala.

„Miláčku,“ oslovila mě, když se konečně přestala smát způsobem, že z toho šla hrůza. „Ten Pražák mě pak za jízdy vyhodil z auta. Podívej. Takhle!“ a dřív, než jsem stačil cokoliv udělat, otevřela dveře kabiny a vrhla se do tmy.

„Počkej, proboha. zabiješ se!“ zařval jsem za ní a honem zalomcoval řidičovi za ramena: „Zastavte! Ta holka vyskočila za jízdy.“

Muž v kožené bundě maličko povolil plynový pedál a  zvolna se ke mně otočil. Místo obličeje se na mě ve sporém světle palubní desky dívala bílá lebka černými očnicovými otvory. Obnažené čelisti se pohnuly, zdálo se, že mi chce něco říci, ale já na nic nečekal. Rychle jsem přelezl přední sedadlo a nedbaje rizika vyskočil do noci. Naštěstí kamión jel v té chvíli pomaleji a pak příkop u silnice byl zarostlý vysokou hustou trávou, která zmírnila můj pád.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Jen si pamatuji, že jsem samou hrůzou málem ani nedýchal. Ráno mě naložil řidič mlékárenské cisterny, který si nejdříve myslel, že jsem mrtvý. Sám netušil, jakou mi udělal radost jen tím, že je živý a zdravý a také dost upovídaný. Nebavili jsme se sice o Kafkovi, ani o kamiónech řízených kostlivci, ale o fotbalové lize a o tom, jestli vaří lepší pivo v Třeboni nebo v Protivíně. O svém příšerném zážitku z noci jsem se mu pochopitelně nezmínil. Asi by mi ani nevěřil.

Od té doby jsem už nikdy nechodil na stop večer a dnes sám jako řidič nerad sedávám za volant po setmění. Protože po nočních silnicích nejezdí jen živí, nýbrž i mrtví.

Že jsem v úvodu řekl, že nevěřím na duchy? Ne, nespletl jsem se. Na duchy sice nevěřím, ale vím, že duše zemřelých bloudí mezi námi a hledají klid. Ne každý je potká. Ne každý o nich ví.

Se soumrakem vyjíždějí z nicoty na silnice a dálnice a ráno se pak zase v nicotě rozplynou duše těch, kteří v autech zahynuli. Je jich stále víc a víc a někdy, když naléhavě musím jet v noci, slyším jejich vzdechy a přeji si být co nejdříve ve světle a bezpečí.

ANTONÍN HOŘAVA

Mrak

(příběh)

Erika to silné bušení na dveře vylekalo. Okamžitě mu došlo, že se něco děje. Takovými ránami se do dveří nebuší jen tak. Ucítil zrychlený tlukot srdce. Otevřel. Za dveřmi stál Honza schvácený prudkým během. Sotva popadal dech.

„Za… zavři vo… vokna, vole, je… je nad náma rad… radioaktivní mrak…“ Přibouchl za sebou prudce dveře a zády se o ně opřel. Pak se sesul na podlahu a usedl. Stále popadal dech.

Erik ho chvíli pozoroval a pak se ušklíbl. Za ty dva roky, co spolu sdíleli pokoj v nejvyšším patře prosklené výškové budovy Mezinárodního střediska výcviku budoucích operátorů jaderných reaktorů jej znal natolik dobře, že okamžitě zařadil jeho výrok do kategorie „odpšouků“, kterými si čistili mozek, přecpaný k prasknutí všelijakými limity a podmínkami, nutnými k bezporuchové provozuschopnosti jaderné elektrárny.

„Jo, v JELně rupl kotel a nuklidy se rozletěly po okolí, jak hejna komárů!“ přisadil si Erik svým „odpšoukem“.

Honza zhluboka oddechoval.

Erik ho už klidně pozorovala bylo mu najednou do smíchu. Kdyby nepřišel Honza k němu, šel by k němu on. Seděli by v kožených křeslech dlouho do noci a jeden druhému by nahazovali otázky, na které budou muset naprosto bezchybně odpovídat při závěrečné zkoušce před patnáctičlennou státní komisí, pro kterou se ustálil název Taxis. Byla to poslední zkouška z těch čtyřiceti, přes které se museli bezproblémově proklestit až sem, kdy padne konečný verdikt: „SCHOPEN!“, nebo: „Vy jste ztratil skripta z dozimetrie? Tak si opatřete nová a za rok nashledanou!“ Tady se prostě nemilosrdně lámal chléb. Kdo „Oprávnění“ získá, nastoupí v JELně, kde se už na kontrolních monitorech nebude objevovat varovný aforismus, který nějaký vtipálek uložil do počítačových programů na trenažéru: „Co blbneš, vole, lítat můžeš se stíhačkou, s reaktorem zůstaň na zemi!“

„Co to máš za blbý kecy? Kde to vzal?“ vyjel Erik už podrážděně na stále oddechujícího Honzu.

„Rusům rupl Černobyl!“ odpověděl stejným tónem Honza a Erik si teprve teď povšiml tenounkých čurůčků potu, stékajících mu po tváři.

Erik definitivně pochopil, že se fakt něco stalo.

„A co…“

„Sakra ti to říkám jasně, že se jim roztrh kotel!“ vyjel Honza na Erika vztekle, zajel si rukama pod teplákovou bundu, vytáhl si ji k obličeji a utíral si pot.

Erika zamrazilo v zádech. Pomalu zacouval k poličce ze staré školní lavice, ve které byly za modrotiskovým závěsem uložené boty a zmalátněle dosedl na její vínově červenou lavici, kterou osobně natíral, když se sem nastěhovali. Chvíli civěl tupě před sebe, pak si opřel hlavu o zrcadlo v černém kovovém rámu zdobeném esíčky ze slabých a úzkých proužků plechu a zavřel oči. Okamžitě se mu v mysli vybavil komplex JELny s osmi obrovskými chladícími věžemi, ze kterých se valila hustá oblaka páry a ze které náhle vyšlehla k nebi mohutná, rudá koule vzápětí se proměňující v atomový hřib. Nebylo to poprvé, co se mu tento obraz v mysli zjevil. Nedokázal si to vysvětlit. Snad někde v podvědomí se mu usadil ten známý snímek hřibu nad atolem Bikini a ztotožňoval ho s výbuchem jaderné elektrárny, kdyby k němu vůbec někdy došlo, neboť drtivá většina jaderných fyziků na celém světě byla přesvědčena, že bezpečnostní opatření jaderných elektráren na světě je tak dokonalé, že se z devětadevadesáti procent nemůže nic stát. Otázka ovšem visela nad tím jedním procentem. Většinou se to odbylo pokrčením ramen nebo suverénním úsměvem. A to jedno mizerné procento byl teď Černobyl, o kterém ani nevěděl, ve které části Ruska se nachází. Otevřel oči a uviděl nad sebou Honzovu ruku, jak se natahuje k jutovému kapsáři a vytahuje z něj kartáč na šaty. Otupěle pozoroval, jak Honza poodstoupil do chodby, předklonil se a začal si vyčesávat vlasy, jako kdyby v nich měl usazený prach. Smysl jeho počínání pochopil až ve chvíli, kdy se mu z paměti vynořilo slovo, které se prozatím moc neužívalo: DESAKTIVACE!

Honza si z vlasů vyčesával radionuklidy, které cestou sem nachytal…

„… Birkhoverova studie rizika havárie s únikem značného množství radioaktivity do ovzduší ukazuje na její značnou nepravděpodobnost, i když ji, samozřejmě, nelze zcela vyloučit…“

Kolikátá zkouška to byla, si už nepamatuje, ale prošel přes ní bez odřených uší.

***

Honza se po pečlivém očesání vyloupl ze zamořených tenisek, bosý skočil do předsíně a zabouchl za sebou dveře. Pak se o ně opět opřel, chvíli nehybně civěl před sebe do neznáma a posléze se sesul do podřepu.

Radioaktivní mrak jako by se rovna obrovskému balvanu, pod jehož tíhou se mu podlomila kolena.

V Černobylu muselo hodně věcí totálně selhat a není vyloučeno, že selhalo úplně všechno: že počítače neuhlídaly člověka a člověk neuhlídal počítače, protože ten v podobných případech selhává ve čtyřiceti až šedesáti procentech. Je tedy nejslabším článkem řetězu, na které závisí bezpečná provozuschopnost elektrárny a jedině jeho vinou může dojít ke katastrofě.

„Člověk přece nemůže být bohem!“ cituje s oblibou Erikova žena Eva otce atomové bomby, miláčka žen Roberta Openheimera. A opět se mu před očima mihl obrovský komplex jaderné elektrárny, nad kterou se rozprostírá mohutný, do černoruda zbarvený atomový hřib.

„Myslíš, že operátoři…?“ zeptal se tiše.

Honza pokrčil rameny, opřel si ruce lokty o kolena, roztáhl prsty do vějířů a téměř hypnoticky si je prohlížel.

Erikovi se nepodařilo uniknout z úvah, do kterých se pomalu vkrádal strach. Strach z povolání, kterému se nadšeně upsal, neboť jaderná elektrárna byla pro něho vrcholem lidského důmyslu, a on si velice považoval, že ji jednou bude řídit. V tom byli s Honzou zajedno. A jestliže něčeho litovali, tak že se nedožijí okamžiku, kdy začne na světě makat elektrárna na principu spoutaného slunce. Ale to je stále ještě doména boží a ještě dlouho takovou zůstane. Upřeli tedy svůj pohled a pozornost k množivému reaktoru, který už na světě slouží. Tajně doufali, že si na něj jednoho dne sáhnou, jsou přece ještě mladí, je jim šestadvacet let. Ale zatím je čekají řídící pulty JELny a oni se na ten okamžik těší, jako jejich děti na elektrický vláček v Vánocům. Erikovi ovšem neušly varovné signály, že bude muset za svůj sen tvrdě platit. Honza nad Erikovými pochybnostmi mával odmítavě rukou, ale Erik přece jen poněkud znejistěl. Zejména od té doby, co začali jezdit do JELny na stáž. Postřehl, jak zkušení ostřílení operátoři před nástupem na směnu vytahují z kapes malé, ohmatané deníčky, co stránka, to nějaký LIMIT, některé v červeném rámečku. Jako přikázání boží, napadlo Erika, a trefil se absolutně přesně. Jiný výklad nebyl možný. Ukládají si je do paměti, jako disketu do počítače, kde není absolutně místo pro nic jiného. Budou přece za chvíli přebírat od předešlé směny reaktor a signalizace může přikázat korekci regulační kazety. Tehdy si poprvé uvědomil, že bude žít v neustálém strachu z vlastní chyby, která může… Ani nechtěl domyslet. Ale tehdy se v něm něco jakoby nalomilo a ztratilo na pevnosti odhodlání. Profesionální deformace: LIMITY A PODMÍNKY stále před očima, stále v mysli, v konečcích prstů. Možná, že to byla právě tato nedostatečnost, která byla příčinou havárie v Černobylu. Jak se asi teď cítí všichni operátoři světa, kteří sedí u řídících pultů jaderných elektráren, upřeně pozorují měřící přístroje a naslouchají zvukovým signalizacím? Už jednou to v JELně zažil. Poklidná, až ospalá atmosféra. Najednou se ozval zvuk, jako když zahouká lodní siréna. Takový cvrkot ještě nezažil. Ten zvuk doslova katapultoval celou směnu z pohodlných křesel a během jedné, dvou vteřin stáli všichni u jednoho z panelů a pozorovali šíleně kmitající ručičku na jednom měřícím přístroji. Přístroj signalizoval závadu na primárním okruhu, únik radioaktivní vody. Nervy napnutější než tetiva luku… Dvě vteřiny, tři vteřiny, čtyři vteřiny… A stop! Ručička se uklidnila, zvuk sirény ustal a nastalo všeobecné oddechnutí. Jen hlavní inženýr zůstal a intenzivně přemýšlel nad tím, proč ta zatracená siréna začala houkat. Asi vadné čidlo. Zapíše do protokolu, že se při příští odstávce, což bude výměna palivových tyčí, musí čidlo vyměnit. Proč si sakra, Honza pořád prohlíží ty prsty?

„Kde máš Evu s dětma?“ protrhl tíživé ticho Honza.

„Jsou venku…,“ ještě větu ani nedořekl a vymrštil se jako pero ze starého divanu a s rukou na klice zařval: „Jakou aktivitu má ten spad?“

„Je to spad, vole, tak jakápak aktivita!“ odpověděl stejným tónem Honza.

Jistě. Není důležité kolik toho neviditelného šmejdu sněží. Důležité je, že sněží a že jeho děti jsou venku a radioaktivní sníh je zasypává jako opravdový sníh na Ladových vánočních pohlednicích. Znovu ho zamrazilo v zádech a před očima se vynořil jako fata morgana atomový hřib. Erik vyrazil z bytu jako zdivočelý kůň. Na schodech ztratil trepky a srazil se s paní Jiříčkovou, která namáhavě táhla do schodů dvě obrovské nákupní kabely nadité sardinkami a jinými rybími konzervami. Její manžel, Jirka, pracuje v JELně jako dozimetrista, takže jeho manželka už věděla, co má dělat. Nakoupit nekontaminované potraviny a to co největší množství.

Za normálních okolností by se takovému počínání srdečně zasmál.

Existuje po všech těch testech výbuchů jaderných bomb na světě ještě něco, co není kontaminované? Tráva – kráva – mléko – člověk… jak to pěkně do sebe zapadá.

***

Ale to už stál před domem a zděšeně zíral na temně olověné mraky, které hrozily vydatným deštěm. Tryskem se rozběhl k nedalekému pískovišti s prolézačkami, kam ráno a večer vodili místní obyvatelé venčit pejsky a přes den si tam pak maminky a babičky vodily děti, aby si v písku mezi psími hovínky dělaly bábovičky, tunýlky, stavěly hrady a další důležité věci.

„Dostanou-li se radioaktivní látky do ovzduší buď výpustěmi, nebo únikem při havárii, jsou roznášeny větrem a rozptylovány atmosférickými mísícími procesy do značné vzdálenosti. Obyvatelstvo je pak ozařováno jednak vnitřně, vdechováním, jednak z vnějšku, zářením gama a beta…“

Na jasnou otázku jasná odpověď.

A teď k těm hovínkům přibudou nuklidy jódu sto jedenatřicet, stroncia, cezia… Erik běžel jako o život, protože musel za každou cenu předběhnout ten zatracený déšť.

„… Neklidy se usazují na zemském povrchu buď suchou cestou, čili přirozeným spadem, nebo vymýváním dešťovými srážkami. Pak dochází k ozařování s potravin a vody…“

Nabiflované poznatky z dozimetrie vystřelovaly do mozku jako otrávené šípy a vysílaly signály stavu ohrožení do celého těla a mobilizovaly síly. Erik cítil, že běží rychleji…

***

Pohled na sprintujícího Erika v bílých froté ponožkách Evu vylekal. V první chvíli se domnívala, že se pomátl. A ani by se tomu nedivila… Málo spal, byl věčně unavený, nervózní, pil mnoho černé kávy, cpal se Enerbolem a v jednom kuse ležel ve skriptech, která měl rozložená na podlaze ve svém pokoji a by – seřazena – vydala na slušnou knihovnu. Nebo se celé dlouhé hodiny plazil kolem obrovského výkresu přibitého na stěně od dveří až po okno, což bylo, jak odhadovala, dobrých pět metrů. V rukou svíral barevné křídy, kterými vybarvoval narýsované obrazce, různými barvami je mezi sebou propojoval a označoval záhadnými – tedy alespoň pro ni záhadnými – značkami. Kromě samotného výkresu ji děsila jakýsi příšera podobná chobotnici s kruhovým tělem přibližně uprostřed toho výkresu se zaúhlenými chapadly hvězdicovitě vyrážejícími do všech světových stran a do dalších kruhových těl dalších a dalších chobotnic, ze kterých vyrážela opět další chapadla.

„To uprostřed je kotel, reaktor,“ poučil ji jednou, když za ním přišla do jeho pokoje v průsvitné noční košilce a chtěla se s ním po dlouhých třech měsících pomilovat a nedělat si to sama. On už do jejího pokoje chodit přestal. Už nepřicházel polaskat se s jejími ňadry, o kterých říkal, že jsou krásná, už je nepřicházel líbat, už jí neříkal: „Dobrou noc, ty má krásná Evičko!“ Teď už spolu nejdou ani někam na večeři. Nemá na ni prostě už čas. Žije jiný život. Není to tak dlouho, co si na něm vytrucovala, aby šli alespoň do kina. Okamžitě usnul, aniž by ji držel za ruku jako kdysi a po příchodu z kina se celou noc plazil kolem těch příšerných chobotnic. Ten večer si s nezvratnou jistotou uvědomila, že mezi nimi vzniká propast a ta že se den ode dne prohlubuje. Strašně tím trpěla, mnohokrát plakala a co jí nejvíce na celé věci přímo zoufale vadilo, byl Erikův nezájem o sex. Velmi jí chyběl a začala mít zdravotní potíže. Při každé bezvýznamné maličkosti ztrácela nervy, křičela na děti, dokonce vzteky rozbila několik talířů, v noci si prstem dráždila klitoris, ne, už nemohla takhle dál žít. Navštívila psychiatra a se vším se mu svěřila. Ten jí zcela lhostejně předepsal antidepresiva a poradil jí, ať si najde milence, že prý drtivá většina manželek operátorů ho má. To u ní nepřicházelo absolutně v úvahu. Jednou se totiž příšerně napálila a od té doby jí mohli být lhostejní jak náhodní známí, tak milenci vůbec. V kulturním domě na sídlišti občas hostovalo nějaké divadlo z Prahy. Když měl Erik noční, tak sama na představení nikdy nešla. Považovala to vůči Erikovi za nefér. Jednou ovšem neodolala a to tehdy, když se Snu noci svatojánské účinkoval jeden hodně známý a populární herec, o kterém bylo známo, že nenechá žádnou sukni na pokoji. A bývala zvykem, že se po představení uskutečnilo takové malé, neformální posezení herců s operátory. Chtěla jít domů. Ale Honza si vzal do hlavy, že musí zůstat. Zavolal do JELny Erikovi a Erik jí vzkázal, jen ať zůstane a pěkně se pobaví. Pobavila se. V šatně na prošoupané plyšové lavici. Podlehla prostě profesionálovi s krásným obličejem. Líbivými slovíčky do ouška ji ukecal. Byla to hrůza. Zbíječka. Za necelé dvě minuty si to udělal, zapnul si poklopec, řekl ahoj a šel. Hrozně se za to styděla a stále si to vyčítá. A navíc ještě funěl jak mrož. Byl její největší životní trapas a zapřisáhla se, že už nikdy. Tehdy si zcela jasně uvědomila, že je na Erikovi sexuálně závislá. Každé jeho laskání, a to on uměl, ji přivádělo do stavu extáze, sotva se jí dotkl. Už od začátku manželství věděla, co od něho chce a vychovávala si ho. Navíc znala jeho Numeroskop. Ten prokázal silnou smyslnost a erotičnost. Samozřejmě toho bohatě využívala. Ale neznaužívala. Sledovala, jakou má Erik náladu a ladila si ho na svoji nejcitlivější notu. A Erik nebyl nikdy proti. Nikdy se nestalo, že by s ním neměla orgasmus. Byl totiž jedním z mála chlapů, kterému velmi záleželo na tom, aby své ženě poskytl co největší potěšení. Říkával jí: Evičko, ze sexu musíš mít radost, libovat si v něm a beze zbytku se mu oddat. Jinak je to jen povinná manželská soulož a to je k ničemu. Praktikovala to, jak nejvíc mohla a uměla. Přímo šíleně milovala Erikovo pomalinké putování polibky po bříšku ke klínu. a když se jemně dotkl jazykem klitorisu, jako by ji zasáhl blesk. Tělo se jí otřáslo slastí tak mocnou, že se třásla jak v horečce. Pokládala Erikovi své ruce na hlavu a vší silou si ji tlačila do klína a buď jemnými a něžnými pohyby, nebo naopak pohyby prudce vášnivými se milovala a milovala, nemohla se toho nasytit, bylo to tak úžasně krásné, tak… tak… A teď už si to dělá několik měsíců sama, představuje si Erika, zoufale pláče. Od té doby si nepřeje nic jiného, než aby to Erik v té zatracené JELně vzdal. Nebo aby se pod tíhou učiva při přípravě na ten zpropadený a obávaný Taxis psychicky zhroutil a byl pro psychickou nezpůsobilost ze studia odvolán. Sám o takových případech mluvil, sice s pohrdáním, ale ona přece jen zachytila v jeho slovech náznak obav a snad i strachu. Pro Erika bylo získání Oprávnění prestižní záležitostí. Kdyby neprošel, bál by se oznámit to otci. Jeho otec byl velice ctižádostivý a nakazil tím celou rodinu. Ano. Erik byl ctižádostivý. Když překoná Taxis, tak si ihned podá přihlášku na dálkové studium práv. Erik se prostě upsal JELně a nic jiného pro něj už neexistuje. Nejtrapnější na celém tom jeho operátorství byly testy. Často přicházel domů s čidly přelepenými na těle, které zaznamenávaly reakce jeho nervové soustavy. Dokonce i při milování. Připadal jí jako pokusný králík. Tenkrát se strašně pohádali a ona začala přemýšlet o rozvodu. Ne, s pokusným králíkem žít nebude. Nestojí o peníze, které v JELně jako operátor vydělá, a jsou to velké peníze. Chce, aby byl zase tím Erikem, kterým býval. Nežilo by se jim v době kamenné líp? Byla si jista, že ano. A teď, když ho viděla běžet jen v bílých froté ponožkách, tak se v duchu zaradovala. Že by přece jen ta psychická nezpůsobilost?

„Vezmi Evičku a rychle domů!“ vykřikl na ni Erik a užasle zíral na čerstvě pokropený písek, aby se nezvedal prach a na svou dceru Evičku, jak si ještě s jednou holčičkou nabíraly ten mokrý písek ručičkama a připlácávaly jej na kopec písku, který už byl dobrého půl metru vysoký. Zatmělo se mu před očima a chtěl do jámy s pískem pro Evičku skočit, ale první kapka deště, která se mu rozplácla na čele, ho přiměla, aby popadl kočárek s Venouškem a tryskem s ním upaloval domů.

„Tak neseď a dělej, co ti říkám!“ zařval na vyjevenou Evu, až se několik poblíž sedících maminek a babiček po něm pohoršeně ohlédlo. Měl by na ně také zařvat, aby udělaly totéž, že ten pokropený písek a první kapky deště jsou radioaktivní…

Má, nebo nemá?

A co když to není tak, jak líčil Honza a jeho výzva by způsobila paniku? To by byl konec s JELnou, konec velkého snu a možná i kriminál.

Otočil prudce kočárek se spícím synem a neohlížeje se napravo, ani nalevo, rozběhl se s ním k domovu. Venoušek se při těch prudkých pohybech probudil a rozplakal se. Erik si z počátku pláč, který se vzápětí proměnil ve vřískot, neuvědomoval. Musel být co nejdříve doma, aby dítě schytalo těch zatracených nuklidů co nejméně. I tak už jich vdechuje až až.

***

Eva se chvíli za svým zběsile pádícím manželem nechápavě a zmateně dívala, nevěděla, co si o tom všem má myslet. Asi se něco stalo v JELně. Jinak by Erik takhle nevyváděl a hystericky na ni neřval. Také si uvědomila, že to bylo po dlouhé době poprvé, co se Erik projevil jako rodič. Ale zaklapla knihu, přistoupila k Evičce a táhla ji z pískoviště pryč. Evička začala kňourat. Nechápala proč musí přerušit hru a odejít, když ostatní děti mohou ve hře pokračovat. A navíc jí v botičkách uvízl písek a bolestivě ji tlačil.

„Bolí nožičky!“ zakňourala. Eva jí tedy zvedla do náruče a poklusem s ní ubíhala k domovu. Na asfaltovém chodníku se rozprskávaly velké kapky deště.

„… veškeré druhy maligních onemocnění jako leukémie a všechny druhy karcinomů, projevují se až léta po ozáření jako následek poškození jedné nebo více buněk. Jsou nazývány jako účinky stochastické, neboť jejich výskyt v populaci je náhodný. Pro účely ochrany před zářením se proto předpokládá, že pro výskyt leukémie a karcinomů platí přímá úměrnost mezi dávkou a pravděpodobností těchto účinků a neexistuje prahová dávka. To znamená, že jakákoliv nízká dávka vyvolá určitý účinek s přírůstkem dávky nad přirozené pozadí. Tomu pak bude odpovídat i úměrný přírůstek rizika vyvolání účinku, at je přírůstek dávky jakkoli nízký…“ vypsal si Erik horlivě z informačních materiálů Komise pro jadernou energii při OSN do zvláštního deníčku, kam si zaznamenával zvlášť důležité údaje, vztahující se ke studiu a které ho i jinak z nějakých mimořádných důvodů zaujaly. Když se zapisováním začal, tak vlastně jen proto, aby si heslovitě soustředil odpovědi na otázky u zkoušek. Většinou to byly odpovědi na otázky, které si vynucovaly absolutně přísná kritéria na teoretickou a praktickou vybavenost operátorů. Začaly se ovšem vynořovat i jiné otázky a čím více se mu jaderná energetika odkrývala, tím více otázek přibývalo. Teď přibudou nepochybně další, protože až do této chvíle nedošlo na žádném jaderném zařízení ke katastrofě takového rozsahu a dosahu. Teď bude muset být položena otázka o smysluplnosti jaderných elektráren vůbec, když jsou to v podstatě potenciální atomové bomby, jak se teď bude všeobecně soudit.

„Člověk přece nemůže být bohem!“ štěkne na něho zase Eva. Pokolikáté už tuto větu proti němu použije jako skrytou výčitku a zásadní nesouhlas s povoláním, které ho fascinovalo a stále víc přitahovalo, navzdory i občasným vlastním pochybnostem? Poprvé ji vyslovila, když se sem do těch příšerných betonových bunkrů stěhovali a projížděli kolem JELny a ona, s rukama položenýma na bříšku, ve kterém už nemínilo dlouho zůstat jejich druhé dítě, ustrašeně pozorovala mohutná oblaka páry nad chladícími věžemi. Když jí jakoby mimoděk vyslovila poprvé, začal přemýšlet o tom, co tím vlastně chtěla říci. Když ji vyslovila potřetí, začal přemýšlet o tom, co mu tím vlastně chce říci.

„Muž, který chtěl být bohem!“ je kniha o Openheimerovi, otci atomové bomby, vysvětlil mu poněkud sečtělejší Honza, který na rozdíl od něho sem tam nějakou knihu přečetl.

„Ale atomová elektrárna není přece bomba!“ řekl jí jednou a pak jí dlouho do noci, místo toho, aby se s ní miloval, objasnil rozdíl mezi reaktorem a bombou. Evě ovšem neunikla knihy „Prométheus v plamenech“.

„Roztavit se ale může, že?“ otázala se se skrytou ironií. Ta kniha ho rozesmála a rozzuřila zároveň, protože k ní nemohl zaujmout jednoznačné stanovisko. V jednom směru ho odpuzovala svojí vymyšleností, ve druhém si musel přiznat, že to zas tak nesmyslný blábol není. To, že jeho iluze dostala přímý zásah, si ani na okamžik nepřipustil.

„Tak může k takové havárii dojít, nebo ne?“ dotírala na něj vztekle nahá Eva, doufajíc, že přestane žvanit o elektrárnách a ujme se jejího těla. Odpověděl, že není jisté jestli právě k takové, ale k podobné že tedy dojít může, což je ovšem velmi nepravděpodobné, nezapomněl podotknout. O havárii jaderné elektrárny Three Mile Island v americkém Harrisburgu, kde se palivové články tavit začaly, samozřejmě pomlčel, protože tím by si pod svým manželstvím definitivně podřezal větev. Eva se ovšem tímhle zaklínacím rohlíkem opít nenechala. Pustil se tedy do vysvětlování bezpečnostních opatření, která musí roztavení aktivní zóny zabránit. Eva přikyvovala, že rozumí, ale nedůvěra jí z očí nezmizela. Viděl ji v nich stále a bylo mu víc než jasné, že se už proměnila v bariéru či zeď, která je čím dál tím víc od sebe oddělovala. Co bude mít v očích teď, až jí řekne, co se stalo v Černobylu? Zůstane s ním, nebo odejde do Prahy k rodičům, do jejich nádherné vily, po které se jí stále stýskalo? Bude mít právo a dostatek argumentů, aby tomu zabránil? Při její představivosti a poznatcích získaných četbou o Hirošimě a Nagasaki? A jak to asi vypadá v bezprostřední blízkosti Černobylu, když se radioaktivní mrak přihnal až sem?

NA 1. MÁJE VŠICHNI PRACUJÍCÍ DO PRŮVODU!“ zval velkými, rudými písmeny psaný dlouhý transparent nad vchodem do nízkého betonového baráku, v němž bylo umístěno Agitační středisko. Erik sice ještě neměl tak perfektně vycvičené periferní vidění, jako ho mají ostřílení operátoři v JELně, aby okamžitě zareagovali na světelnou signalizaci na opačném konci blokové dozorny, ale transparent zaznamenal okamžitě. A ač kapky deště padaly stále hustěji, údivem se zastavil a zíral nav prvomájovou výzdobu Agitačního střediska.

„Ježíšikriste, snad nepoženou statisíce lidí v tom marastu do průvodu?“ řekl nahlas, ani ne tak Venouškovi jako sám sobě. To by přece znamenalo, že ty statisíce lidí, co statisíce – miliony, budou pod hrozbou represí za neúčast v průvodu šlapat a povinně jásat před tribunami mocí opilého komunistického panstva v rozvířeném radioaktivním prachu, budou jej vdechovat, přinesou si jej do svých domovů. A štítná žláza dětí je zvlášť citlivá… Teprve teď, při pohledu na tu trapnou výzdobu si uvědomil, že rádio o žádné havárii zatím neinformovalo. Musel by to přece slyšet, má rádio stále puštěné, protože nesnese při studiu ticho. Měl Honza zprávy ze Svobodné Evropy, která tady byla velmi dobře slyšet? Vybavil si ho, jak si na chodbě kartáčuje vlasy. Odkud to, sakra, věděl? A jestliže se radioaktivní mrak dostal až sem, znamená to, že „… atmosférickými mísícími procesy…“ poputuje dál, přikryje přinejmenším půlku Evropy. Jak to, že nejsou zveřejňovány informace, jak si mají lidé počínat? Vždyť je přece naprosto nezbytná prevence, aby riziko ozáření bylo co nejmenší. Naopak! Je to zatajováno úmyslně, protože se musí za každou cenu jásat nad vítězstvím dělnické třídy. A co když se to té dělnické třídě nebude líbit? Proboha, vždyť tady se páchá strašlivý zločin! To je podobné jako v Osvětimi, když nacisti pouštěli nic netušícím lidem do údajných sprch Cyklon B!

KUPŘEDU LEVÁ!

Ale v zájmu prevence se přece jen něco dělo. To ovšem v této chvíli Erik nevěděl. Dozvěděl se to až druhý den v JELně. Okresní, městští a bůhví jací ještě tajemníci objížděli celý okres a vydávali zákazy k vyhánění dobytka na pastvu.

„A ty neřvi!“ utrhl se na svého syna a pokračoval v cestě domů.

Ale vřískot syna nebral konce. Usilovně se snažil vybavit, co v takové situaci dělá Eva. Naklonil se nad kočárek, uchopil chřestítko a chřestil jak zběsilý. Ale Venoušek vřískal dál. Povšiml si dudlíku, který ležel pod jeho bradičkou. Popadal jej a zamířil s ním do Venouškových úst. Pár centimetrů před jeho pusinkou ucuknul, jako by ho uštknula zmije. Bleskově stáhnul ruku zpět.

„Musíme jej opláchnout v čisté vodě,“ řekl Venouškovi. Ale kde tady v tom radioaktivním marastu sežene čistou, nekontaminovanou vodu? Podíval se na dudlík, který svíral ve svých prstech. Po krátkém zaváhání nasál v ústech sliny, vyplivl je a nasál nové. Pak vložil dudlík do svých úst. Pečlivě dudlík ve slinách vykoupal, aby byl „čistý“, ale jistý si ještě nebyl. Vsunul tedy ruku s dudlíkem pod tričko a dudlík pečlivě ořel. Teprve potom jej vložil dítěti do úst. Venoušek začal usilovně sát a bylo po pláči.

„Lékárna má zakázaný vydávat jodid a lidi se hrnou do protiatomovejch krytů. V JELně odpojili telefony. Nikdo se nedovolá ani tam, ani ven,“ vypálil na Erika hned ve dveřích Honza, který mezitím, co byl Erik venku, zřídil improvizovanou hygienickou smyčku.

„Co kdyby šel, kurva,s těma řečma do prdele!“ zařval na Honzu vynervený

erik, neboť si s nezvratnou jistotou uvědomil, že jeho velký sen se právě zhroutil. Už to nebyla teoriemi přecpaná skripta a knihy. Už to nebylo učivo ke zkoušce. Už to byl konec jednoho procenta…

„Proboha, co se to tady děje?“ zeptala se za jeho zády Eva.

Erik se k ní otočil a dlouze se jí zadíval do očí.

„Mělas pravdu. Člověk nemůže být bohem…“ Na chvíli se odmlčel a pak tiše řekl: „Začni balit!“


(Tento příběh je vymyšlen. Tím ovšem není řečeno, že se nestal.)

ARNOŠT GOLDFLAM

Lov

Jednoho dne, bylo zrovna tak pěkně, ani zima ani horko, sluníčko svítilo, ale nepálilo, větřík příjemně chladil, ale nefučel, nepršelo, ale sem tam, pro zábavu, spadla nějaká ta kapka, no prostě počasí bylo tak akorát. Člověk si mohl obléct krátké kalhoty a tričko, ale kdyby chtěl, nevadila by ani mikina nebo nějaká ta bundička, a ty kalhoty mohly být i dlouhé, třeba klidně tepláky. A k tomu nějaké ty boty, možná i něco na hlavu, komu by se to hodilo nebo kdo to má rád. Zkrátka a dobře, bylo tak akorát, jak jsem řekl.

A maminka se dívala na tatínka a na malého Toníčka a povídá:

„Chlapci, co máte v plánu?“ tím myslela oba dva, velkého tatínka i malého klučíka.

„Budeme si hrát,“ povídá Toníček, „tati, budeš si se mnou hrát?“

Tatínek nebyl proti tomu, trošičku byl ale unavený, však před chvilkou přišel zmožený ze čtení včerejších novin.

„No… můžeme si hrát… a na co bysme si teda hráli, co myslíš?“

Klučík přemýšlel.

„Na dobrodružství!“

Tatínek pokyvoval hlavou: „Dobře, dobře, ale na jaké dobrodružství?“

A kluk povídá: „Na velké dobrodružství, velké jako celý vesmír!“

„Ale jaké to je? Co by to mělo být? Jak by sis to představoval?“

Ale kluk taky dost dobře nevěděl co a jak – a tak si vymýšlel.

„No, víš tati, že bysme jako šli… a tak… a ono by to spadlo…“

„Ale co by spadlo?“

„No, nebo nespadlo, ale přiletěl by ten… rytíř…“

„Ale jak by měl přiletět?“ Tatínek chtěl taky něco vymyslet, ale moc mu to nešlo, měl nějakou prázdnou hlavu. „Jaký rytíř?“

Mamince už to nedalo, viděla, že by ti dva potřebovali poradit, tak se zamyslela, sedla si do lenošky a zavřela na chvilku oči, takže to vypadalo, že spí. Ale kdepak, maminka nespala, přemýšlela a přemýšlela, až se jí z hlavy kouřilo! Tatínek s klukem zatím rozmlouvali o tom, na co a s čím si budou hrát, ale opravdu nemohli na nic pořádného přijít a už to vypadalo, že to nedopadne dobře. Toníček už tak trošku poplakával a sem tam i dupl nožkou a tatínek zase mluvil podrážděně a začal se jakoby utrhovat, no, nějak se to celé začalo kazit.

Vtom maminka otevřela oči. „Už to mám,“ pravila, „za chvilku už bude čas, abych začala chystat oběd a já doma nic nemám, jenom chleba, brambory, mouku, cukr, sůl, rýži, olej, rajčata a tak. Ale maso, maso nemám žádné! Co budeme jíst?“

Tatínek přemýšlel a po chvíli se nabídl, že by skočil do obchodu něco koupit. Ale to maminka nechtěla: „Je neděle, to bys musel jít až kdovíkam, pak taky jestli by tam vůbec něco měli a než ty se vrátíš, to už abysme šli spát a měli dávno po večeři. Žádný nic, vy, hoši, půjdete na lov, to je ono. No, co vy na to?“

„Jak, co, kdo, proč, kdy, kde, co, jak?“ vylekal se tatínek.

„No, máte přece luk, ten indiánský, co ti udělal strýc Igor?“ zeptala se maminka Toníčka.

„Ten mám a šípy taky,“ přiznal Toník.

Tatínek se pomalu vzpamatovával. „A máme meč, normální i ten obouručák, halapartnu máme taky, vodní pistole, létající talíř…“

„A bumerang máme, oštěp, co měli pračlověci, masku tygra a slona… všechno máme.“ Toníček už se viděl na lovu: „A mami, ty víš, kde tady žijou dinosauři, ale býložraví, aby nám neublížili?“

Maminka se zhrozila: „Na dinosaury nechoďte, jsou moc velcí, mohli by vás zašlápnout nebo smést ocasem – a pak taky co bych dělala s tím masem, to bysme museli koupit aspoň sto padesát ledniček, aby se nám do nich vešel jeden dinosaurus, rozporcovaný na kostičky a řízečky!“

„To je pravda, vždyť my ani nemáme v bytě místo na tolik ledniček,“ přidal se tatínek. Ale chlapec se nedal.

„To nevadí, tak ulovíme mamuta!“

Ani toho maminka nechtěla:

„Ty seš blázen? A kdo ho bude stahovat z té chlupaté kůže? A kde bysme ho sušili, vždyť v těch chlupech musí být plno blech a vůbec všelijaké breberky. Medvědi tady taky nejsou, bizoni, ti taky ne, ani ty velké mořské želvy, koneckonců ani to moře, takže ani s velrybama nemůžeme počítat. Létající ryba k nám nezalétne a pterodaktyla neuvidíš celé jaro, ba ani po zbytek roku ne. Tak já nevím, že bych nakonec přece jen udělala opečené brambory a rajský salát? Vždyť je to zdravé. A můžeme se dorazit chlebem s máslem a medem. Co říkáte?“

„Asi půjdeme přece jenom na ten lov,“ rozhodl tatínek a do toho se ozvalo Toníčkovo vítězné: „Hurá!“

A jak řekli, tak i udělali. Toník si pro jistotu vzal brnění, které vypadalo jako doopravdické, helmu, meč dvouručák a píku. Tatínek si nabral do batohu zbytek a vyrazili. Naštěstí les nebyl daleko, přece jenom, koně neměli, ani nic jiného, a sedmimílové boty zrovna před týdnem, když se po nich v hračkářství ptali, vyprodali a kdy dostanou další zásilku, nevěděli. Za chvilku byli tedy v lese. Byl hustý, všude vzrostlé, zelené keře, kopřivy a svízel přítula, chytala se jim na šaty a táhla je zpátky. Taky nějaké ty ostružiny nebo maliny se jim postavily do cesty a trny jim způsobily nemálo šrámů. Ale zralé nebyly, jediné, co našli a mohlo se jíst, byla sem tam nějaká drobná jahůdka, ale opravdu jen sem tam. Zvíře však žádné. A tak se trmáceli lesem, Toník musel občas dokonce dvouručákem prosekávat cestu křovím. Ale zvíře žádné nikde. Jen snad u pařezu pár ploštic, jednou zahlédli myšku, ale ta bleskurychle zmizela v díře, zabzučel komár nebo se ozvalo bubnování datla. Na jídlo nic a nic, maso žádné, lovná zvěř v nedohlednu. ani ten mravenečník, ba ani žába.

Stromy už trochu prořídly a objevila se nějaká loučka nebo mýtina. „Tam si chvilku odpočineme,“ povídá tatínek. A chlapci se už najednou nechtělo chodit a začal na tatínkovi loudit, aby ho vzal na ramena. „Už mě bolí nožičky!“ naříkal a když mu tatínek říkal, že to přece ještě vydrží a že má být statečný lovec a že v lese se kňourat nesmí, tak si začal vymýšlet, že už ani žádné nožičky vlastně nemá a tak: „Nosit!“ velel marně tatínkovi.

„Ne, ne,“ bránil se tatínek, když se hošík na něho věšel, „přece nebudu nosit rytíře, ten je moc těžký s tím brněním.“ A tak se handrkovali a trošku se tomu i smáli, Toník měl trochu vztek, že tatínka neumluvil a že ani nevyhrál, když si o to nošení střihli „kámen, nůžky, papír“.

Na mýtině bylo příjemně. Sedli si na poražený kmen, tatínek si vzpomněl, že má s sebou pro každého jablíčko v batohu, tak každý to své snědl a že zkusí jít ještě kousek dál, kdyby je přece jen mělo potkat štěstí. Ale velké naděje už si nedělali. Už už se zvedali, Toník ještě lezl po čtyřech a hledal skryté jahody a vtom zakryl mýtinu velký stín, ozval se šum a mávání křídel a takové skřeky a nad chlapce se snesl veliký orel, uchopil do oběma pařáty za brnění – ještě štěstí, že je chlapec měl! – a vznesl se do výše. Toníček se cukal, mával dvouručním mečem, ale na orla nad sebou nedosáhl. Dole tatínek hořekoval, chtěl po orlovi střelit šípem, ale zase se bál, aby nezasáhl kluka. Už byl orel i s Toníkem nad vrcholky stromů a letěl nad lesem dál. Asi mu Toníček přece jenom nebyl zas tak lehký, protože ať mával křídly, jak mával, výš se nevznesl. A tak nahoře vzduchem letěl orel s Toníkem v pařátech a dole běžel lesem, ostružiním, travou, keříky a svízelí i kopřivami zoufalý tatínek a snažil se je neztratit z očí, kdyby to orla přece jen unavilo, snesl se k zemi a třeba jen na chviličku polevil v ostražitosti a pustil jeho drahého synáčka z drápů, že by se mu podařilo kluka zachránit. Byl dokonce připraven se s orlem pustit do boje!

A shora Toník pozoroval ubíhající vrcholky stromů a tatínka, jak se prodírá lesem a bylo to poprvé, co viděl všechno z takové výšky. Trochu se taky bál a málem, povídám málem, by se rozplakal. A taky s orlem mluvil. Křičel na něho: „Pusť mě, ty orle jeden!“ a „Nech toho!“ a „Já tě propíchnu mečem!“, ale orel buďto neslyšel, nebo dělal, že neslyší. Pak najednou promluvil lidskými slovy, ale takovým zvláštním, skřehotavým hlasem.

„Vy jste lovili v mém revíru! A já jsem zrovna taky na lovu. Kroužil jsem nad lesem a viděl jsem dole divoké prasátko. Tak jsem se snesl na mýtinu a teď tě mám! Odnesu tě do hnízda a moje děti si s tebou budou hrát a budou tě jíst!“

„Ale já nejsem žádné sele, vůbec nejsem prase, ani domácí, ani divoké! Já jsem člověk, jsem kluk a ještě k tomu rytíř!“ bránil se Toník. „A pusť mě, já musím domů, maminka na nás čeká a tatínek má tam dole o mě strach!“

„Tak dobře, ale musíš mi slíbit, že už nikdy nebudete lovit tam, kde vládnu já. Můžete se procházet, i hrát si můžete – ale lovit nesmíte. Slibuješ? Jinak bude s tebou zle!“

„Slibuju,“ řekl Toníček, „stejně bysme nic neulovili, to jsme si jenom tak hráli.“

„Máš štěstí!“ řekl orel. „My máme velké drápy a ostré zobáky a ve vzduchu nasd nás není! A teď tě odnesu domů, chceš?“

„To bych moc rád, ony mě ty nožičky už opravdu bolí. A nemohl by ses pak vrátit i pro tatínka? Vždyť už sotva lapá po dechu.“

„To nemůžu,“ zaskřehotal orel, „já bych ho ani neunesl. A ať se proběhne, však jemu to neuškodí, vždyť je jak kulička!“

„Ale nám se s maminkou líbí i tak. I když…“ hoch se odmlčel.

„Copak, jen s tím ven, nebo tě pustím z výšky a budeš to mít!“ pohrozil orel, takže Toníčkovi nezbylo než říct pravdu.

„No, maminka říkala tuhle tatínkovi, že je jeho manželka, milenka a teď že bude taky jeho zdravotní a dietní sestra, že by chtěla, aby byla zase jako tehdy, když vyhrál olympiádu.“

„On vyhrál olympiádu?“ divil se orel.

„Ale jenom náhodou, to už ani není pravda, říkala maminka, že to jsou dnes dávno jenom takové pohádky.“

Ale to už byli nad jejich domem. Orel se snesl na trávník u baráku, pustil měkce z drápů Toníčka na zem, a když se blížil tatínek, zamával křídly a odletěl. Ještě z výšky volal na oba: „Nazdarrr!“ Oni mu mávali, tatínek funěl jako lokomotiva, hekal a musel si na chvilku sednout na zem. Pak šli domů. Maminka je vítala a trošku se jim smála.

„Lovci lovili lovnou zvěř a ta jim řekla – domů běž. A tak přišli s prázdnou krosnou, jenom hanbu mají hroznou!“

„Co je to za básničku?“ ptal se tatínek.

„Tu jsem složila, zatím co jste byli na lovu,“ smála se a prskala maminka, nedařilo se jí totiž smích zadržet, „a když jste byli pryč, tak přišla paní Kloubová, že ti děkujou za to, jak jsi jim tuhle moc dobře poradil, že bez tebe by na to nepřišli a už to prý běží jako hodinky. A že nám nese půlku husy. I ty dostaneš dietní kousek, z prsíček, suchý!“

Oba se divili: „No tohle!“ A tatínek se olizoval.

„A já jsem tu husu upekla, tak se pěkně umyjte a převlečte, jste jako lupiči z pralesa. A pak přijďte ke stolu, už je to hotovo!“

Hoch i tatínek udělali, jak maminka říkala. Všichni měli výborný oběd, jako už dávno ne. Během jídla vypravovali mamince, co se přihodilo a maminka jen vykřikovala: „Ne!“ a „To snad není pravda!“ a „Já se zblázním!“, zkrátka strašně se divila a divil se i tatínek, když pak Toníček vyprávěl, jak orel promluvil lidským hlasem! Ale pak se zamyslel a pravil: „To bude ono, tak, tak, asi to byl orel odrůdy zvířeco-člověkoidní, ten občas prý promluví, ale je velmi, velmi vzácný. No… ano.“

Maminka kroutila hlavou a ptala se tatínka sladkým hlasem: „No ne, a to máš odkud? Tohleto?“

Tatínek skromně odpověděl: „Někde jsem to četl v knížce o ptácích. Ještě v mládí, před lety, když jsem se tím zabýval.“

„Leda tak,“ pokývala hlavou maminka. A pak oba poděkovali mamince za delikátní oběd a šli na návštěvu za Irenkou, Sisinou, Kájou, Haničkou, Filipem a měli se tam taky dobře, moc dobře. A to je pohádky konec! Já jsem tam k nim došel taky, ale dovnitř mě nevzali. A tak jsem se díval přes okno. Měli zmrzlinu a dort, a kdovíco ještě. Ale já to stejně nemám rád! Jim tam ale bylo dobře. A pak jsem šel zas domů a všechno jsem to sepsal a tady to máte!

III

MARIE HOŘÍNKOVÁ

Riegrovy sady

(z knihy Příběhy pražských zahrad)

„Cherchez la femme.“ Hledala jsem v Riegrových sadech ženu a našla ji. Dcera Františka Palackého Marie, pozdější žena politika Františka Ladislava Riegra (1818 – 1903). se celým svým zaměřením i povahou vřadila do proudu obnovy českého národního uvědomění. Přemýšlivá, tichá dívka, o patnáct let mladší než její manžel, žila v letech 1833 – 1891. Byla vzdělána profesorem Františkem Schneiderem, stoupencem filosofie Bernarda Bolzana. Podílela se na Riegrově politické práci, vedle Vojty Náprstka bývá označována za nejvýznamnější průkopnici sociální péče u nás. Dala popud ke zřízení dívčích průmyslových škol a mateřských škol, vypracovala organizaci jeslí, založila fond pro matky-rodičky, iniciovala zřízení dívčích pokračovacích škol. Pracovala tedy pro vzdělání žen, ale současně k nim byla přísná.

„Copak mám tak přísného a od světa odvráceného? (…) Bojím se jen v tichosti citů náruživých…“ napsala Františku Ladislavu Riegrovi.

Její otec ji měl rád.

„Ženy, které nemilují práci a neumí omezovat své potřeby, jsou nejen samy nešťastny touhou po bohatství a přepychu, ale často zaviňují podlost mužů svých a jsou toho příčinou, že rodiny jejich neslouží národu ku prospěchu.“ Trochu tvrdá slova, s druhou částí citátu se dá dokonce úspěšně polemizovat, ale Marie Riegrová se může hájit tím, že žila, jak mluvila. Pracovitě a bezúhonně.

Marie Červinková-Riegrová, dcera manželů Riegrových, se podílela na vydání Palackého životopisu a korespondence, vydala životopis Marie Riegrové a z ostatních prací je známé především její libreto k Dvořákově opeře Jakobín.

Bylo by pěkné domyslet si, že Marie Riegrová si oblíbila vinohradské návrší, bývalé Viničné hory, a trávila tam s rodinou svůj volný čas.

Riegrovy sady byly založeny a pojmenovány péčí pražské obce v letech 1902 – 1904. Myslbekův pomník Františka Ladislava Riegra u vchodu do sadů střeží území, které – ovšem podstatně okleštěno – sahá svou historií až k bývalým Viničným horám. Tyto Viničné hory se po třicetileté válce staly oblíbeným místem odpočinku pražských měšťanů, šlechty i duchovních hodnostářů, pokud byli na Prahu nějak vázáni. Pekmistr viničních hor, v našem pojetí asi jejich správce nebo ředitel, zapsal do knih v roce 1725, že majitelé vinic sem „chodívají v létě i v podzimu na osvěženou, pijí tu vody kyselé i jiná lékařství dobrá.“

Viničné hory si podle všeho můžeme představovat v nejkrásnějších obrazech. Jen představovat…

Riegrovy sady spojily zbytek velké historické zahrady zvané Kanálka, část villegiatury Saracínky a novější Rajskou zahradu. Je zaznamenáno též přikoupení usedlostí Vozová, Kuchyňka, Švihovka a Pštroska. Kromě archivních listin to dokládají také názvy ulic kolem Riegrových sadů.

Bývalá villegiatura se zajímavým jménem Saracínka je zobrazena na přívětivém kolorovaném mědirytu V. Gottmanna přibližně z roku 1810. Mědirytina ukazuje v popředí vlajky topolů, muže se dvěma konvemi, křížení cest, pánů, dam, dětí i psů. V pozadí vystupuje obelisk a špičaté stavení s ozdobným portálem. Jméno majitele této usedlosti vyvolává představu lítého Saracéna, nebo naopak bojovníka se Saracény, třeba i arabského obchodníka s kávou. Ve skutečnosti byl hrabě Saracin Belfort hofmistrem císaře Ferdinanda I. Dobrotivého a jeho letní sídlo se zahradou zvanou Saracínka bývalo zpočátku místem šlechtických schůzek. Jezdíval sem i císař, později tu bydlel zemský vojenský velitel a zbrojmistr a ještě později německý konzul. Podle Gottmannovy mědirytiny byla zahrada už začátkem devatenáctého století přístupná veřejnosti. Hrabě Saracin Belfort ji vybavil celkem domácky. Byly v ní ovčíny, stáje, oranžerie a vyhlídkový gloriet. Podle historika Františka Rutha byl v zahradě umístěn obelisk s německým nápisem na paměť souboje dvou důstojníků. Zmínka o souboji nebezpečně připomíná proslulý souboj v sousední Kanálce. Buď onen souboj tak rozbouřil snění doby i pamětníků, že jsou jeho stopy široce rozvětveny, nebo šlo o souboj jiný. Netroufám si to s jistotou posoudit.

Usedlost Pštroska byla zajímavá proslulým železitým pramenem, zvaným Křížovka. Zmiňuje se o něm popis Prahy z roku 1835. V něm se uvádí, že „zřídlo pod hezkým chrámkem se prejští“. Dodnes jsou v archivech dochovány celé seznamy nemocných, kteří „za nabytí zdraví mají co děkovat koupání se ve zdejší vodě“.

Viničné hory měly kdysi přírodních pramenů víc. Odborníci by mohli vysvětlit, proč už je nemají, takže naší nostalgii je zůstaveno představovat si všechny půvaby tohoto místa, z něhož zbyl jen malý kousek Riegrových sadů.

Další část Riegrových sadů, Rajská zahrada, vznikla v roce 1863 péčí pražské obce. Ta ve chvályhodném úmyslu dbala o holé plochy náměstí a bývalých hřbitovů. Chtěla, aby městské osídlení bylo přiměřeně prostoupeno vegetací, a zamýšlela vytvořit kolem celého města coby opevnění zelený pás. Rychlý rozvoj zástavby však tyto záměry překazil. Mezi bloky domů dnes jen tu a tam zasvítí malé parčíky, zbytky rozsáhlého komplexu zahrad, které v osmnáctém a devatenáctém století občerstvovaly vinohradské ovzduší. Začínaly v Nuslích Wimmerovými sady, pokračovaly pak zhruba Kanálkou, Saracínkou a Rajskou zahradou – dnešními Riegrovými sady – a skončily na Žižkově, nechci říci pod kolejemi tramvaje.

Rajská zahrada, původně projektovaná jako sad, stala se v roce 1885 z podnětu Františka Thomayera zásobní zahradou pražských sadů. Dnes ji připomínají jen roztěkané zbytky zeleně a svažitá ulice U Rajské zahrady.

Riegrovy sady jsou přírodním krajinným parkem. O jejich úpravu se dělí František Thomayer se svým nástupcem ve funkci ředitele pražských sadů Leopoldem Baťkem. Sady si dodnes uchovávají jistou poněkud nepřehlednou vznešenost. U vchodu z Vozové ulice se v nich členitě kříží cesty, procházejí se tam návštěvníci, hlavně děti, o dospělých a psech ani nemluvě, vpravo je pěkná vyhlídka na Prahu a celé místo připomíná Saracínku. O kus dál v houští se skrývá starobylý trojhranný obelisk s reliéfy ptáků, dnes už bez nápisu, jehož kamenná paměť se také vrací k Saracínce. A na rohu Italské a Vozové ulice jaksi nepatřičně a skromně komentují naše časy bezejmenné zbytky zdí dávné venkovské usedlosti. O něco výš je tichý palouk, z něhož vyčnívají staré kameny a žilnaté kořeny stromů. Zjevně hovoří jinými slovy než okolní úpravné cesty. Prostá řeč Riegrových sadů je neobyčejně vrstevnatá a naráz těžko zachytitelná.

Riegrovy sady jsou porostlé rozeklanými starými tisy, duby, buky, borovicemi, cennými druhy javorů, jeřáby, babykami, jasany, topoly, jilmy, lískou tureckou a lípami a zelenají se v nich udržované palouky. Socha F. L. Riegra u impozantního vchodu do sadů je obklopena šeříky. Dialog s ní vede socha dívky s obručí nazvaná Radostné mládí – od sochaře Vl. Kovaříka z roku 1959 –, která tu hypnotizuje malý palouk s lavičkami.

Časem se Riegrovy sady zmenšily různými zástavbami. V roce 1938 zde bylo vykáceno na šest set vzrostlých stromů a ještě více keřů, aby byl získán prostor ke stavbě sokolovny, cvičiště a hřiště. Za německého protektorátu se v sokolovně ubytovaly útvary SS a celý areál měl být využit pro nějaké vojsko. Naštěstí k tomu nedošlo. Žižkovská Rajská zahrada byla zmenšena ještě podstatněji.

„Večerního času trávívám mnohou chvíli při západu slunce neb při milém měsíčku i hvězdičkách, nebo hromu a blesku, a tuť se mi zdá svět tak krásný a milý! I zdálo by se mi, že by všichni lidé museli býti šlechetnými a vděčnými Bohu, kdyby z toho se mohli všichni spolu těšiti a myšlenky své pozorny činiti na přírodu? A to spanilé ticho, které tu panuje,“ píše Marie Palacká F. L. Riegrovi z Nizzy v roce 1852, rok před jejich svatbou. „Vy jste příliš velká básnířka v srdci svém, musíte se již konečně odhodlati vstoupiti do tohoto světa hříšného a poznati lidi, tak jak jsou,“ odpovídá Rieger.

Jací jsou lidé?

„V záležitosti divadelní se konečně zas něco stalo, ač ne mnoho pěkného. Vydali nám konečně prohlášení, ale opět s výtkami. (…) Nezbývalo tedy nic jiného, než sestavit znovu komisi a to znovu okrajovat a předělávat, že z toho bude již pravá kaše, kterou si bohdá ani naše šlechta, ani kdo jiný víc žaludek nezkazí…“ píše Rieger Palackému o výzvě ke sbírkám pro Národní divadlo v únoru 1853.

Marie Riegrová byla „prostřední výšky, plně vyvibutá, světlé vlasy odstíněné do popelava, a měla krásné, velké žlutohnědé oči, snivé a něžné, kterýma často hleděla jakoby z podlebí pohledem jasným, důvěřivým i plachým zároveň,“ popisuje ji její dcera. „Nezdá se vám též, že není možná, by člověk jeden na druhého choval hněvivé city, když se prochází mezi růžemi spanile ušlechtilými?“ napsala Riegrovi v roce 1852.

Jací jsou lidé? Vypráví se, že kolorovaný mědiryt Saracínky, ať už je uložen kdekoli, každoročně v únoru zbledne. Na celý měsíc se z něj vytratí muž s konvemi. Toulá se, nikdo neví kde. Je prý to nevlastní syn samotného majitele Saracínky, který nesnáší konve a nesnáší ani drobné výjevy. Miluje velká historická plátna. V jednom z nich, tuším v Bitvě u Lipan, byl viděn vzadu s praporem v ruce. Odborníci jsou zmateni. – Jak se levoboček dostal do pravého rohu obrazu? Jenže – únor je vůbec divný měsíc.

PETR BARTŮNĚK

Cesta na houpacím koni

(úryvek ze stejnojmenného rukopisu prózy)

Adam: průsvitný doktor

ON se ve mně prochází s bambuskou místo páteře: tenhleten pan Derby s hákovým nosem v barvě krmný řepy, poďobaný pan Derby s poztrácenými zuby a olezlými vlasy, který mu v těch jeho prořídlých chomáčích a rousech zaplavují límec. Revma¬tický pan Derby, který tolik napadá na chromou nohu, že to vy¬padá, jako by se v prázdným divadle děkoval prázdným seda¬dlům. Zlatý pan Derby, který mě tehdy oslovil na ulici, když jsem nevěděl, kam se vrtnout, protože k Týně a jejím ztřeště¬ným kočkám se mi jít nechtělo.

„Tak co, chasníku … veselejší už to bejt nemůže, co?“

„Vypadá to tak,“ protože ONI se pořád dívají na svět skrz něco, co můžou osahat svýma rukama a drilem, těmi předanými zkušenostmi: skrz kastrol s vařenými nudlemi, televizní příběhy a soutěže, nápady kutilů, poklopec plátěných kalhot, ucho pivního půllitru, dort a ovar a holandský řízek, obrázek zimní řeky, Nedělej to! Ukliď po sobě! Přijď do osmi! Obrať se! Stůj! Musíš si to koupit! Vyzvracej se! děrovaný kalhotky, prázdný botník, budík řízený družicí, politickou příslušnost, opékač to¬pinek, peníze, dluhy, prezervativy a vitamíny, sousedský rady, zadrhnutý mládí a plnou vanu, ONI se tak dívají na mě, protože se ten jejich pohled pořád kutálí tou samou ošoupanou, návrat¬nou drahou jako kuželníková koule, pohled s mantinely, slitý pohled miliónů, který se nedokáže jen tak osamoceně rozeběh¬nout po louce, přilípnout se zespodu na list lopuchu a nasytit se obrovitými titěrnostmi mravenčí říše, nedokáže se vznést do trámoví kostelní věže a tam se vlisovat do kovu zvonu a pak le¬tět s tím hlasem, v tom hlase, rozkročený na tom hlase nad všemi střechami domů … jenže JÁ se dívám očima havranů, vidím přibližující se zem v pádu deště, pluji v bublině na hla¬dině řeky a šplhám za sluncem ve šlahounech psího vína, no a co? no a co?! nikdo, nikdy, nikam, copak se vesmíry můžou vů¬bec nějak poměřovat, copak voda běží proti vodě?!

„Něco bysme s tím měli udělat,“ zahuhňal pan Derby, „co ří¬káš?“ a vzhlídnul ke mně v takovým nadýchnutým očeká¬vání,„bydlím tady kousek, hnedka za rohem,“ že jsem nedokázal odmítnout.

A ten byt: rezatě flekatý matrace poházený po podlaze, tak slisovaný a hubený matrace, že to byly spíš šalo¬vací desky, který místo tíhy betonu přijímaly revmatický tělo pana Derbyho, zakrytý svrchu starými kabáty. V rohu místnosti válcový kamna velikosti pianový stoličky a na kamnech hliní¬ková konvice, a pak už nic. Žádný stůl a žádný police. Žádný skříně, dokonce ani žádný lustr nebo žárovka, jen petrolejka, mastná petrolejka s očazeným cylindrem.

Takový byt: vlažný sevření čtyř stěn, sklad matrací a kabátů, kam mě pozval zlatý pan Derby, aby mě vyprostil z nesnází, jenže místo toho usnul, určitě už nabíral k debatě, ale pak mu sklapnuly rty pod zoba¬nem a stěny se rozvibrovaly. Taky jsem ulehnul na šalovací matrace a snažil se v tom nehybným vzduchu usnout, abych za¬spal to jejich pohledočinění, což nebylo možný a navíc se v katakombách prožraný podlahy množili další a další hlodavci a komínem táhnul ozvučený dým.


A ON se mi potom zjevoval, nadraný pan Derby, který se takhle večer co večer vracel z hospody U Cábů, levá pravá přední zadní. Probil se dveřmi do dvora a pak tam venku šramotil jako obrovitý brouk, než vy¬štrachal někde v záklenku zakrslou svíčku, kterou se mu poda¬řilo napočtvrtý zapálit. A potom plachtil po kluzkým dláždění s rozžatou svíčkou a dřevěnou berličkou, před jeho obličejem ustupovala tma a plašily se stíny, a on narážel do vypouklý omítky domu, zaplétal se do klepadel a klouzal po lešenářských trubkách, až se nakonec zřítil mezi popelnice. A když jsem ho táhnul dovnitř, kňoural a vrzavě naříkal jako umazaný dítě, ale jen se svalil na hubený matrace, začal: chrchlat, slintat, řachat, chroptět a nakonec tak chrápat, že jsem ho musel obložit šalo¬vacími deskami a sám si obalit hlavu kabátem.

Chrápal si ve spravedlivých barvách a odstínech, protože ten svůj pohled ni¬kdy nikomu nevnucoval, ale zase opačně nemohl pozřít a vstře¬bat jiný pohledy, kterými ho jiní tak dlouho pěchovali, až ho zdusili, utloukli a zašlapali, protože se nedokázal vzepřít jinak než svým pohledem.

A pak tam na ty dveře zvenku zabouchal doktor Pernold s tátou Leónem, který ho přivedl, ale raději se hned vytratil.

„Fjůůů,“ doktor Pernold se tam vevnitř, ve skladu matrací a kabátů, zatvářil, jako by si omylem loknul petroleje, a chvilku mu trvalo, než mu vrátily vykloubený hlasivky, „zasta¬vím se tu zítra, zatím zkuste vyvětrat!“ a slovo dodržel.


Druhý den kvečeru zacouvala do dvora sanitka, ze který dva červení zřízenci postupně vytáhli a přemístili do našeho skladu dvě vyřazený nemocniční lůžka. A jen odeznělo mručení mo¬toru, posadili jsme se proti sobě na ty lůžka a doktor řekl: „Si¬tuace se obrátila, Adame … teď jsem tu jako váš pacient.“

„Nerozumím.“

A ON mi všecko řekl. Řekl mi o bioenergii a taky o možnosti, že by mohla taková energie blahodárně působit na jiný lidi, že by mohla léčit.

„Což bychom mohli hned vyzkoušet,“ navrhoval doktor.

„Nevím,“ opravdu jsem nevěděl, jestli se mám k něčemu ta¬kovýmu propůjčit, když se ve mně tolik obracelo pohledobití a taky cesty, který se čím dál tím víc napřahovaly k útěku. Je¬nomže ON nevěděl ani o těch zvířatech a jejich bolestech, byl jenom pro sebe, a hned mi vysvětloval, jak se mám soustředit, a naváděl moje ruce na svoji pochroumanou páteř, abych odepjal a rozptýlil tu jeho střelnou bolest, která už ho nenechala ani vyspat. Tak jsem přistoupil k lůžku, na který se natáhnul, a položil mu dlaň na vyrovnaný záda. Vedle matně svítila petro¬lejka, v podlaze hrnuli hlodavci škváru a prohryzávali povalový trámky, na dvoře někdo vysoko překřikoval někoho nízko … a hlasy a zvuky se vzdalovaly, až je přesáhlo melodický hučení, jako když zmáčený vítr hraje na tovární komíny, nebo splav u břehu brnká na rákos.


A pak se objevila ta olivově zelená, zka¬deřená hlubina s mosaznými odlesky napříč, jako tenkrát v nemocnici. Znovu jsem se vtisknul do blanitýho korálu, ze kterýho se ten¬tokrát oddělil další podobný korál: doktor Per¬nold, korálovitý, průsvitný doktor.

Vznášel se tak blízko, že jsem docela zře¬telně viděl temný skvrny v tom houbovitým, průhledným tělese. A tak mě znepokojily, že jsem si přál, aby hnedka zmizely, jenže jsem nevěděl, jak to zařídit, když mi v tý hlubině chyběly ruce a na nich prsty, kterými bych je případně mohl vyštípat. Po další chvíli vznášení ty skvrny vy¬bledly, určitě aspoň trochu vybledly, a potom už jsem se potře¬boval nadechnout.

„Hmmm,“ zamručel doktor na lůžku, když jsem stáhnul dlaň, tedy vlastně sám sebe, z jeho zad, „takhle napoprvé se mi to zdá ohromný,“ ale ozývalo se v něm ještě víc, mnohem víc, slyšel jsem v tom nepřerušeným spojení, jak naléhá: řekni mi všechno, Adame, prosím, potřebuji to všechno vědět! Místo toho jen řekl: „Cítím se mnohem líp,“ kroužil krkem a propínal se v rame¬nech, „kdy budeme pokračovat?“ a když narazil na můj vyhaslý pohled, poklesnul v hlase. „Mohli bychom třeba v pátek?“

„Snad,“ byl jsem tak unavený, že jsem ani nezvednul hlavu, když odcházel. Tolik unavený, že jsem se chtěl už jenom schoulit do kabátů a otočit vypínačem v hlavě, jenomže venku na dvoře už zase šramotil pan Derby …


Během čtrnácti dnů se mi podařilo zbavit doktora Pernolda temných skvrn, stejně jako jemu se tehdy podařilo zbavit moji hlavu mozkovýho nádoru, toho uzrálýho paraořechu, který mi tam visel v hlavě a pohupoval se v plynutí myšlenek. Vyrovnali jsme si účty, tedy tak jsem si to aspoň zpočátku myslel, pro¬tože ON dál dojížděl do našeho skladu matrací a kabátů, ve kte¬rým přibyl jeho přičiněním stůl a dvě židle a almara a nástěnný ka¬lendář, a vyzvídal a zkoumal, protože potřeboval všecko vě¬dět. Zapisoval mi do paměti anatomii lidskýho těla a přitom mě po¬řád přesvědčoval, že musím dál léčit. Chudý lidi chudý peri¬fé¬rie.

„Je to vaše morální povinnost, Adame,“ bezohledně mi navr¬tával svědomí přítlakem vlastního pohledu, protože nevnímal, nebo nechtěl vnímat, jak se mi rozlízají oči úzkostí, jak mi tuhne a křečovatí celý tělo, do kterýho už se opíraly první kli¬katý záchvěvy. Budu se muset dotýkat cizích lidí, cizí kůže a cizího pohledu … jenomže on si nic takovýho nepřipouštěl: „Je to dar nebes, Adame … nemůžete si ho nechat jenom pro sebe!“

„Tak, tak,“ přitakával pan Derby, kterýho po hloubkových kúrách opustilo revmatický kroucení, zatímco mě opustilo úplně všecko, jestli jsem vůbec někdy něco měl, „doktor ví, co říká!“ takhle mě tedy polapili a obehnali další pohledovou zdí, znevolnili mě ve chvíli, kdy jsem, zdá se, našel konečně způsob, jak se ponořit do oblažující hlubiny a uniknout tak všemu a všem, kdykoliv se mi zachce.


A ON se teď ve mně prochází, tenhle pan Derby, jako hradní stráž, jako podsvětní pes, a hlídá, abych plnil svoje přidělený poslání. Nenechá mě uniknout. Hlídá mě i před tím návalem lešenářských trubek, zatímco sedím tam vzadu v rohu, v posled¬ním koutku, a kouří se ze mě v ševelivým mrazu, protože do mezipatrových záchodků nemáme přístup.

Už druhý den takhle odbíhám za trubky a mráz mi bičuje holou zadnici, protože to zkrátka neudržím. Ve střevech mi vržou bubliny strachu, který se vyloupnul z představy, že až stáhnu prvního pacienta do ne¬známý hlubiny, tak se mi tam někde ztratí mezi jinými korály a houbami. A už ho nikdy nedopravím zpátky na lůžko v příjemně vyhřátý světnici, kde po něm zůstane taková překážející vzpo¬mínka, dutý tělo zasunutý v suchým pyžamu. A z toho mám průběhovou sračku.

„Tak co, Adame, dobrý, dobrý?“ stará se zlatý pan Derby a mráz mu pocukává berličkou.

„Nechte mě aspoň chvíli … ,“ drkotám zuby, co se to ve mně rozpíná za tajemný síly, který dokážou stáhnout celýho člověka jako lehounký brkový splávek do nepředstavitelný hloubky, do takový hlubiny za všemi známými hlubinami.

„Zítra …,“ chce mi připomenout otravný pan Derby.

„Já vím!“ zařvu a pak to ze mě vylítne všecko naráz.


León: čárymáryfuk

ON je uvězněný tam dole, ale JÁ jsem nahoře, po dlouhý době jsem zase celý nahoře, aspoň si to tak zvesela myslím, to proto, že se mě snad konečně začínají chytat peníze. Chytám se jich taky, jako balónků, který pomalu stoupají k obloze a berou mě s sebou. Stoupám k Pánu, který dopustil, aby se to takhle zvrtlo, abych si zase začal připadat jako člověk, oblečený a na¬jedený a pohodový … ještě si pořídím nový zuby a jsem úplně v rychtiku. Kdepak nějaký breberky a připálený placky z obyčejný mouky a další nedůstojný jídla, kdepak, teďka si po¬šušňávám na velebifťourovi, protože jsem zase nenašel nic k jídlu, přestože Mína nedávno prohlásila, jak bude pro všecky v domě vyvařovat. Šel jsem jinam.

Šli jsme s kominíkem Zindul¬kou na prima gáblík do jedný hospůdky, kam mě zlákal na něco mimořádnýho, což se teda potvrdilo: ona tam totiž roznášela holka bez, nojo, černou sukýnku se zástěrkou pro kasírtašku, černý dlouhý punčochy, botičky jako piškoty, ale dál už nic, od pasu nahoru byla úplně nahatá, úžasně kozatá, měla je vystřižený jak z magazínu, výstavně napřímený, hladký, vyzývavý, šťavnatý kozy s dudlíky jako špunty do uší, až mi jazyk začal plavat ve sli¬nách, nemohl jsem od toho živoucího zázraku odtrhnout oči, obě oči. A taky se mi hnedka připomněla ta moje nadupaná ná¬dražácká éra, když jsem měl ještě pevný zuby a ptáka:

Vlhko padá na vlasy, je uplakaný počasí, jenže já sedím vevnitřku v Laguně ve 3. 30 ráno a zvenku po zamženým skle stékají pro¬táhlý kapky deště, ulice před hlavním nádražím je prázdná a lesklá, nad šálkem černý kávy se kroutí proruměný páry, stoly kolem jsou prázdný a lesklý a ONA, barmanka Gábina, pro¬chází korálkovým závěsem, nehezká, ale nepřehlídnutelně vybavená, a její oči jsou zaháknutý v koutcích mých úst, polknu páru, tak co, Leóne, jsme tu dočista sami!? ale, Gábi, ušklíbnu se, jako by mi na duhovku sedla moucha, to přece ještě nic ne¬znamená, a ona: vážně to nic neznamená, Leóne, vážně? a pře¬táhne si ten lehoulinký svetřík přes hlavu takovým tím žen¬ským chmatem, a já: tak tohle není fér, Gábi, to musíš uznat, že tohle je teda fakt podraz, a zvedá mě to ze židle, mátožím se proti ní jako ve snách, do jejího prohřátýho náručí, a pak za ní jako beránek se zježeným kožichem až na kanape, až do sví¬tání, až do vyčerpání deště, v životě jsem neviděl tak nádherný kozy.

Až tady, v týhle hospůdce, kde si tolik pošušňávám na velebifťourovi. A při tom úmorným, patnáctizubým přežvy¬kování si ještě stačím uvažovat, do jaký míry je to pro nás tak důležitý, tak určující, tak podmanivý? protože se kvůli tomu přeci děje na světě tolik věcí, že z toho jednomu může až hráb¬nout, když mu to všecko doklapne naráz, když mu to všecko vy¬kvete v hlavě najednou, v jednom přízračným, chlupatým chumlu. A taky jestlipak ženský s tou svojí výzbrojí nás můžou natolik odzbrojit, že se z nás stane jen takový bezbarvý stádo maňásků? a k tomu ještě mají celou lebku vystlanou těmi svými pocity: Leóne, podívej se na toho broučka, taky asi nemá kde bydlet, taky nemá domeček jako my, a tak zpříma se na mě dívá zaslzenýma očima, že bych až hořce zaplakal. A když si vzpo¬menu na tu ženskou chudinku, asistentku Lewinskou, který prezident USA šáhnul na pičku, tak bych plakal až do rána, bezmocí a vzteky, úplně bych se rozplakal na molekuly vody a soli, protože kdo to kdy viděl a slyšel, aby celým národem hýbala takovou dobu jedna trapná avantýrka, aby se rozdělil na dva nepřátelský tábory, aby tu zneuctěnou nulu uka¬zovaly magazíny a televizní stanice celýho světa, že to až mo¬zek nechce přijímat, že to vypadá, jako by zase něco zastírali, jako by ty důvěřivý lidi odváděli od opravdických problémů bombastickou aférou. A dělají to pořád stejně: záplavou slov, pocukrovaných, citově ledabyle zabarvených prázdných slov, který se v novinách, časopisech, rádiu a televizi valí přes tu¬hletu planetu hodinu za hodinou, den za dnem, hrozivě a neza¬držitelně jako tisíciletá voda. Panebože, tolik slov, a nejhorší na tom všem je, že to už ani nejde jinak. Zvyknuli jsme si.


Zvyknul jsem si: jako všichni kolem, tak i já se una¬veně dívám na televizi, na přívaly příběhů, dokumentů a komentářů, na ty báječný akční a seriálový hrdiny, jak nám zaplňují šedivou každodennost velikými činy a velikými slovy, jak nám obyčejným chudým smrtelníkům předvádějí život v plným lesku, naostro, bez kompromisů, bez úhybných mané¬vrů, bez studu a zábran. Za okny ubíhá, jak se říká: skutečnost, jenomže my se díváme do tváře jiný skutečnosti, chceme taky lítat a šoustat nádherný baby a zkopat všecky na jednu hromadu a rozhazovat prachy a ukazovat opálený svaly, pak ale otevřeme okno a bumho! dýchne na nás sirovodík, smrt převlečená za kometu a marnost. Neviditelný hmyz. Někteří to zkusí podle filmovýho návodu přizpůsobenýho místním podmínkám: zamordují někde v parku důchodce a oberou ho o padesát korun, šlehnou si perník a ukradnou nebo aspoň pořádně vyčistí cizí auto, ši¬kuldové. Je jich čím dál tím víc.


A ani nevím, jestlipak jsou tohleto moje vlastní pocity, nebo to snad někdo za mě procítil, domyslel, napsal?! každo¬pádně mě to, božemůj, vrací zpátky k tý bezholce a k barmance Gábině: vlastně jsem takhle zahnul jenom jednou jedinkrát v životě, sice opakovaně, ale bez přestupů, potom už jsem byl mámě Veduně vždycky věrný, ačkoliv nad tím dneska tolik kroutím hlavou, protože lákavý možnosti se kolem nabízely, ně¬kdy přímo vnucovaly.

Teď už jsem věrný jenom sám sobě. Nepodvádím se. Nedovolím už, abych příliš strádal. Nakonec se to takhle vyvrbilo, když jsem mámu Vedunu musel odstavit, takže se pro mě stala mrtvým kusem čehosi, cizím tělesem, zá¬těží: naposledy jsme to spolu zkoušeli někdy před třemi roky a musím přiznat, že jsem si tehdy připadal jako vypuštěný balón na dně vypuštěnýho rybníka. Bylo to celý rozklepaný, mazlavý, zbytečný a ve všech pádech neopakovatelný. Mockrát jsem po¬tom ještě uvažoval, komu jsem to vlastně tak důsledně věrný? Možná mi to Hospodin prozradí těsně předtím, než mi v hlavě zhasnou všecky světla, blik a … blik.


„Tak co tomu říkáš?“ zeptá se mě Zindulka, když polkne po¬slední lívanečkový sousto a otře si hubu ubrouskem.

„Co by?“ zavrtím se na židli. „Má je božský … něco takovýho jsem snad ještě neviděl,“ a fakticky cítím, že zase žiji, jako kdysi, nebo někdy jindy. Taky proto, že už delší dobu nepouží¬vám žádný berličky a hole, protože se mi ta zhnisaná noha do¬čista vyhojila, takže ani nekulhám. Už mě taky napadlo, jestli¬pak na mě nezapůsobily ty Lambarénovy léčebný vlny a proudy, vzápětí jsem ale tu myšlenku zase zapudil, protože mi schází patřičný dostatek víry v takový schopnosti. Spíš si myslím, že je to všecko jen takový divadýlko, čárymáryfuk, fígle a šaš¬kárna. Šáhnu do cylindru, a hele: krokodýl. Taky s Flipem ča¬rujeme. Nachystali jsme, načechrali pro naše klienty takový to tajuplný ovzduší. Zvonek od domovních dveří vede až ke mně, do přijímací kanceláře. Seběhnu dolů po schodech jako čamrda, čisťounký a nažehlený, prohodím něco zdvořilostí a už vedu kli¬enta přes dvůr zadem do domu, ke schodišti, protože jsme to tam všecko elegantně přepažili a oddělili, aby Adam setrvával v nerušeným klidu. Nahoře v kuchyni, teda v přijímací kance¬láři, už čeká načinčaná máma Veduna, která nabídne klientovi bylinkový čaj, nebo tak něco, a pak s ním probere zdravotní po¬tíže. Teprve když se klient dostatečně vyzpovídá a zbaví nadby¬tečnýho obnosu, teprve potom ho, Flip nebo já, odvedeme přes uzamykatelnou předsíň dole pod schody k našemu zázračnýmu léčiteli. Běží to jak po drátkách. Vypadá to všecko náramně jednoduše. V tom našem divadýlku se staráme o zdraví bližních, každý jak nejlíp umí, jsme vlastně takový ansámbl šikuldů … nakonec jsem principál. Až podezřele nápadně se podobám šikuldům, kteří průběžně potřebují hotovost na všecky ty lákadla, co nás obklopují, jenomže kde ji vzít, když k nim sama nepřilítne. Žijí ja¬koby podle návodu, jsou jako baby: bicykl nevymyslí, přesto by chtěli rovný díl z bohatství světa, který vytvořil někdo jiný. Jenže na rozdíl od nich já vím, že konám dobro, jakkoliv to navenek může třeba působit obráceně. Zkrátka nahlížím na věc takhle: lidi přeci ochotně vysolí peníze za léčbu nakřápnutýho zdraví, protože zkoumat pak z pacientský postele svý noblesní kvádro, nebo plazmovou televizi, nebo výpisy z banky musí být až k uzoufání drtivý, smrtonosný, masochistický, ještě by si tak maximálně mohli dopředu zaplatit bombastický pohřeb a ve zbývajícím čase se těšit na poslední pozemský zážitek. A můj synek pro změnu zase nechápe, že za služby se odpradávna platilo, jeho dobročinný přístup přísluší šíbnutým boháčům, kteří si to můžou dovolit, a navíc se jim uleví v bezradnosti, co s takovou haldou peněz.


„Cos to říkal?“ jakoby vedle mě někdo něco zahuhňal.

„Říkal jsem, že je na čase,“ Zindulka přimhouří spiklenecky oči, „pohnout Senior týmem.“

„Mám už nachystaný dokumenty k notářskýmu zápisu,“ kolem se prosmýknou dvě obnažený prsa, panebože, jestlipak se tomuhle útoku neříká: ňaderná válka, „předsedu sdružení a dozorčí rady známe … zbývající lidi zvolíme.“

„Co dál?“

„Nejdřív musíme Senior tým zaregistrovat,“ nastudoval jsem během vánočních svátků pár užitečných věcí, „pak vymyslíme program a začneme ho nadívat.“

„Kde?“

„Přeci v Senior klubu … zatím ovšem nemáme ten patřičný prostor.“

„A co Homola?“ napadne Zindulku, „zdědil statek za hřbitovem, a neví, co s ním.“

„Lepší místo pro seniory bysme si ani nemohli přát,“ ušklíbnu se.

„Alespoň to nebudeme mít daleko,“ ušklíbne se Zindulka, „ … promluvím s ním, ale budeme taky potřebovat do začátku finance: na notáře, na opravy klubu, na reklamu … ,“ začíná se rozpalovat.

„Zvolni, brachu, klídek,“ zarazím ho vladařsky pozvednutou rukou a vlídným úsměvem, „taková akce vyžaduje čas … to není nějaký nákup prodej, ale běh na dlouhou trať.“

„Obávám se, brachu, že už nám toho času na dlouhou trať moc nezbývá!“

„Tohle už je v rukách Božích,“ a vzhlídnu k očazenýmu hospodskýmu stropu, myslím, že jsem se i letmo pokřižoval, „dáme ještě dvě … je tu pěkný podívání.“


Veduna: zlato

Po obědě už jsem se věnovala jenom sama sobě: nejdřív mi odbornice v kosmetickým centru probraly obočí a zbavily mě všech ohyzdných, protivných chloupků, pak mi důkladně zmasírovaly obličej, na který následně natáhly výživnou masku a nakonec mi barvičkami zvýraznily linky obočí a rtů, zahustily řasy, nanesly stíny kolem očí a vyhladily vrásky, abych jim nedělala ostudu ve společnosti, zasmály se a cinkla kasa. Po kosmetice jsem navštívila kadeřnici, kterou jsem důrazně požádala, aby mi neponičila pracně vymodelovanou fazónu, než jsem jí zapůjčila celou svoji hlavu. Vystřihnula mi melír a střapečky jako ze žurnálu. Šikulka.

Potom jsem se vydala po stopách lesku. V prvním zlatnictví jsem zakoupila slušivý náušnice, ve druhým náhrdelník a náramek a ve třetím prsteny. Miluju zlato k zešílení, především takový zlato, který mám na sobě, nebo naskládaný ve šperkovnici v utajený skrýši, nikdy jsem ovšem nic takovýho nevlastnila, ještě tak krapet stříbra.

Docela nenuceně jsem si kráčela po hlavní třídě umolousaný periférie, na první pohled: klasa, celá upravená v lehounkým pláštíku, melírovanou hlavu nazdobenou zlatem, který mi vhánělo do srdce docela neznámou energii, takový koncentrát jistoty, vyrovnanosti a významnosti, až jsem najednou pocítila, že se lodičkama sotva dotýkám chodníku, nadnášená zemskými proudy, plula jsem ulicí úplně jako ve zpomaleným filmu: povlávaly mi upravený vlasy, všecky moje pohyby zvláčněly a z tváře mi sálala smyslnost. Až do dusivý slasti mě vzrušovali lidi, co se kolem tak pomotávali a klopýtali, jak se otáčeli za plovoucím přeludem, diadémem temnýho předměstí, který ještě nedávno hynul v zatuchlý díře za zatáčkou. A tenhle poklad jsem nesla jednomu bankovnímu úředníkovi a v brnivým mračnu pohledů jsem se cestou ke kostelíku přesvědčovala, že se musím odvážit a přeskočit na jinou kolej, fajnovější vlak, protože tam už moc dlouho nevydržím, svalím se vprostřed rodinný scény a zhebnu. Teď a nebo nikdy!

Za křižovatkou s odrazovým zrcadlem jsem znovu pocítila tepání tajemný energie, který tentokrát natolik zesílilo, že se mi náhrdelník začal propaloval do krku jako rozžhavená koňská podkova, metrákový náušnice mi trhaly lalůčky, náramek a prsteny mi leptaly kůži a lámaly kosti na rukou. Navíc jsem přestávala slyšet a vidět, veškerý zvuky, obrazy a světla připlouvaly odněkud z pradávný mlhy, neurčitě, zastřeně. Už si nevzpomínám, co mě navedlo, ale v kleštích drtivý paniky jsem začala poškubávat hlavou, jako bych takovým způsobem chtěla zpátky nahodit a navrátit normální stav, což se mi nakonec podařilo. A jenom se mi takhle ulevilo, zaplavila mě lepkavá vlna hanby, že mě tam před kostelíkem někdo zahlídnul, jak sebou melu a cukám, celá napuchlá a zbrunátnělá. Z děsuplnýho stavu mi zůstalo jen nepříjemný svědění zlata na mým těle. Nechápala jsem, co se stalo, nedokázala jsem si to nijak rozumově vysvětlit.

Ve vinárně U zelenýho kohouta jsem se na dámským záchodku ještě bedlivě prohlídla, jakýpak trhliny a šrámy utrpěla ta moje fasáda po zásahu vyšších mocností, nebo jak bych to měla nazvat, protože uspokojivý vysvětlení pro takový fantasmagorický tyátr jsem nenašla … ani jsem nechtěla pomyslet na možnost, že bych mohla být alergická na zlato: zatracení, život stažený na minimum, láska v troskách.

Teďka už sedím v zatemněným boxu, na kraji stolku plane svíce, a opírám se očima o tvář pana Alexandra, který vrtí lžičkou v šálku kávy.

„Tak jak se vyvíjí vaše finanční situace?“ propojí stříbřitou hlavu s pozvednutým šálkem a decentně odsrkne hladinku horký kávy.

„Náramně,“ taky se snažím působit distingvovaně, „takže jsem se s vámi chtěla poradit, jak naložit s penězi, který bezprostředně nepotřebuju,“ jakoby roztržitě si pohrávám s náhrdelníkem na krku.

„Proč právě se mnou?“ povytáhne hustý obočí.

„Protože,“ nepatrně posunu rty do plachýho úsměvu a jakoby zahanbeně sklopím oči, „ … na první pohled jste ve mně vzbudil důvěru,“ a položím mu horkou dlaň na hřbet ruky.

„To mě těší,“ usměje se pravými zuby a stáhne tu ruku pod záminkou, že si nutně potřebuje poupravit uzel na kravatě, „jenže nejsem finanční poradce … můžu vám jen doporučit, abyste využila některý produkt z nabídky naší banky, například termínovaný vklad.“

„Myslíte, že je to výhodný?“ zeptám se kňouravě, podle mýho mínění koketně. „ … protože JÁ bych chtěla být hodně bohatá!“ Což míním jako hozenou návnadu, šťavnatý sousto, pobídku k lichocení, vemlouvání a rozvíjení společných perspektiv, který bych rozhodně neodmítla, protože ON je celý takový sexy, okouzlující, sympatický, že se až potím a rezonuju.

Alex chápavě přikývne a pak svůdně zarecituje: „Ptáci se ztratili na obloze, a nyní poslední mrak odkapává, sedíme spolu, hora a já, dokud tu nezbude jen hora.“

„Krásný,“ vydechnu a pak si v očekávání opřu bradu o sepnutý dlaně.

„Krása je pomíjivá, stejně jako bohatství,“ promlouvá ke mně tak melodicky, že až předu, „podstatné je proto bohatství ducha … proto nás Buddhův lví řev všechny vyzývá, abychom usilovali o probuzení.“

„Buddha?“ zpozorním. „ … pro mě je podstatný bohatství, který vidím na účtu,“ a duchaplně si zavtipkuji, „ … duchy bych do toho radši nepletla,“ vidím ale, že jsem příliš nezabodovala, začínám se ošívat.

„Musíme se naučit rozpoznávat prospěšné a neprospěšné emoce a stavy mysli. Kritérium takového rozlišení je prosté: způsobuje tento mentální stav či emoce nám nebo druhým utrpení, nebo je zdrojem štěstí a míru?“

„Prospěšný emoce jsou přeci ty,“ ošívám se tak viditelně, že se mi zpátky vybaví vykloubený stav před kostelíkem: abych pochopila, že mě svědí moje vlastní zlato, „který mi působí blaho.“

„V okamžiku, kdy se s danou emocí přestaneme ztotožňovat, se naše mysl najednou slastně uvolní … a k tomu nám napomáhají meditace,“ svědění se stupňuje, ještě chvilku a přestanu se ovládat, „mohl bych se stát vaším kaljána-mitta, duchovním přítelem.“

„Pěkně děkuju!“ vyštěknu a začnu se všude drbat, nejvíc ve vlasech, neovládám se. Rozdírám lakovanými nehty svoji nebohou kůži do krve, do bolesti, do nepříčetnosti … škrábu se jako pominutá a k tomu ještě trkám rozcuchanou hlavou jako kráva.

A ten nesnesitelně vyrovnaný Alexandr mi položí studenou ruku na napuchlý hřbet mojí pozlacený ruky a pronese: „Óm mani padme húm … což v tibetské tradici znamená požehnání.“

„Trhni si!“

VĚRA SLÁDKOVÁ

Anna Urbanová

(úryvek z prózy Malý muž a velká žena)

Od konce ledna začal být otec nápadně neklidný. Často teď hleděl do zrcadla a mnul si pleš, dlouze si ji prohlížel s pátravými obraty na všechny strany. Tahal se za oční víčka, zkoumal zevnitř jejich červeň, cenil zažloutlé zuby a vyplazoval jazyk. Zevrubně se probíral strniskem prošedivělých skrání a vypínal prsa s významným odkašláváním. Otáčel se a vystavoval zrcadlu svou zadnici, aby také této části svého těla věnoval zkoumavé pohledy, i když byla hluboce a neviditelně zakleta v lůně kalhot. „Tatínku,“ křičela jsem, „co se tak šklebíš?“ A otec pln zmatku odstupoval od zrcadla.

Každý večer psal fialovým inkoustem dlouhé dopisy. Když jsem se někdy probudila, viděla jsem ho, jak se sklání hluboko nad stůl a píše. Tyto dopisy, které připravovaly sňatek s Annou Urbanovou, čtyřicetiletou hotelovou kuchařkou, jsem zdědila a některé z nich tady uvádím.


Dopis číslo 1

Frývaldov, 14. ledna 1938.

Vážená slečno!

Snad mi prominete, že jsem tak smělý a dovoluji si Vám dopsati. Byla jste mi totiž doporučena p. Fr. Latzlem, jelikož se dozvěděl od kolegy, že jsem nedávno pohřbil mojí ženu která zemřela po operaci na zauzlení střev.

A teď prosím dovolte bych si Vám aspoň zdaleka představil.

Jsem poštovní zřízenec, vdovec, 47letý, mám hezkou a milou dcerku 7 let a rád bych jí našel hodnou mamičku. Byt mám zařízený, jenomže je v něm teď smutno. Kraj česko-německý, ale v tom, bodě prý máte zkušenosti. Proto vás prosím tímto avšak vše dobře promyslete zda se mnou chcete přijít v bližší jednání, pak prosím ještě během tohoto týdne mě vše vypište, v opačném případě mě promiňte že jsem obtěžoval.

S projevem úcty
Josef Pumplmě
Pošt. úřad
Frývaldov

Svojí podobenku jakož i dcerky bych poslal později.


Dopis číslo 2

Frývaldov, 18. 1. 1938

Vážená slečno!

Srdečný dík za dopis, který jsem obdržel. Obsah jeho učinil na mne dobrý dojem už proto, že dítěti chtěla byste bit hodnou mamičkou. Škoda že je to k Vám tak daleko ale aspoň tak přijmite můj srdečný stisk Vašich rukou.

Ruku však slečno na srdce buďme si hned zpočátku upřímní nebo jsme daleko jeden od druhého, musíme se poznávat pouze z dopisů což je nesnadné a věc je opravdu vážná a proto si chci dnes s Vámi pravdivě popovídat.

Je právě 10 hod. Dcerku jsem dal spát a mohu si Vám docela věnovat. Vaše podobenky leží přede mnou na stole, mám též jednu kterou mě poslal p. Latzel jak lýžujete. Za každou větou co právě Vám píši prohlížím ony obrázky a jak rád bych četl ve Vašich očích. Nechci teď a nikdy bych Vás klamat nedovedl ale těžce bych nesl sám byt zklaman.

Proč Vám tak slečno začínám psát ihned vysvětlím. Byl jsem v mládí velkým idealistou v 21 letech šel na vojnu a když jsem se těšil, že už pujdu domu nastala válka padl jsem do ruského zajetí byv raněn do stehna později dal jsem se do legie a až mě bylo 30 let vrátil jsem se jako legionář z Ruska domů. Moje nejlepší léta položena za interese státní ale nadále zůstávám vlastenec a nyní brojím pokud možno v tomto kraji proti Němcům.

Když mi bylo 37 let jsem se oženil a po celou tu dobu než zlý osud nás se ženou rozdvojil žily jsme velice spokojeně plných 10 let a 4 měsíce. A právě když čtu Vaše milá slova zda mi dva bychom si rozuměly a já přes to, že dopis ten jsem četl několikrát uvažuji. Neb skutečně na tom slečno záleží. Však z mojí strany dovedu vždy vicitit slabou stránku druhého, upozorním jednou dvakrát a když nejní to něco vážného uviknu tomu.

Snad slečno Aničko při čtení si pomyslíte to je protiva, promiňte však chci byste poznala hloubku mého srdce. Jsem dobře vychován a také tak chci vychovat i svoje dítě které se dobře učí a které mám velice rád, přes to však dovedu ocenit a milovat budoucí svoji ženu a v žádném případě byť i mě někdy křivdila bych jí snad připomínal ženu první snad s timto se mnou souhlasíte.

Mám dosud oba rodiče v Brně kde jsem se narodil už staré tatinek 78 maminka 75 let 2 bratry jeden ženatý v Praze jeden dosud svobodný 2 sestry obě provdané v Brně. A já bych se Vám ukázal v pravej podobě sice jen menší střední postavy 160 cm vysoký, ale rovně rostlý jsem zde dnes zcela opuštěn. Dnes mezi Němci, však chápete politickou situaci, nemám zde žádnou oporu. Působím zde ve Frývaldově 4 roky měl bych teď důvod se nechat přeložit do svého rodiště ale starý voják jsem se rozhodl stát proti henleinovcům a neutíkat a proto jsem si umínil najít si družku života která by se mnou chtěla zdílet jak už to v životě bývá dobré snad i někdy zlé. Oni by nás chtěli slečno sežrat a to já jsem proti tomu a Vy doufám jste vlastenka jako já.

Rodiče mají doma domek takže ke mně nemohou. Se strany zemřelé mojí ženy byla z Kobylí na Moravě Mor. Slovácko tam každý má svoje hospodářství, měla už jen matku otec ženě zemřel před 3 roky, dědila po něm kousek pole, který asi dám připsat dcerce nebo prodám.

Jinak bych Vám napsal, žen na vdávání zde dost ale co je česká menšina mezi těmi partie snad pro mě nejní a němku jelikož jsem čech nechci proto jste první ku které skládám svojí důvěru a ani nedovedu pochopit třeba Vás neznám, neprojde ani jedna hodina bych se Vaši bytosti nezabýval zvláště pak – – – napíšu později.

Slečno Aničko, přímo Vás prosím snažně, buďte i Vy ke mně upřímnou než bude nám umožněno poznat se osobně čas kvapí a já musím vše rozhodnout do konce února. Proto mi napište vše co mě bude zajímat co musím vědět nebo jedná se o štěstí nás obou o štěstí dcerky o štěstí trvalé neb já jsem můž dobrého srdce a temperamentní.

Dobrou noc slečno teď je už 11 hod. tisknu Vám vřele ručky a srdečně Vás zdraví oddaný

Pumplmě Josef

Zasílám Vám prozatimně moji podobenku z legitymaci jiné prozatim nemám snad postačí. Dcerku však mě vzala sestra a tatínek když zde byly na pohřebě a musím ji nechat znovu fotografovat což prosím promiňte. Dcerka však je opravdu hezká jest-li já se Vám budu líbit nevim? Později bych poslal podobenku jako pošťák. Musim přiznat, že vlasy jsem ztratil v zajetí na úplavici, snad to pro Vás nejni nepřekonatelná překážka? Něco černých vlasů mi zbývá a nešedivim.

Pište
mnoho
Dobrou noc
mi lá čku
Ne zlob
se


Dopis číslo 3

Frývaldov, 23. 1. 1938.

Velectěná slečno!

Můj nejsrdečnější dík za dopis tak milého obsahu na který Vám ihned odpovídám. Obdržel jsem ho dnes ráno přečetl do večera 3x vše dobře uvážil a přišel jsem k přesvědčení že mě dodal nové síle k dalšímu životu a ode dneška doufám že mě zase jednou slunečko jasněji svítí a tepleji bude hřát.

Přiznávám se že dnes je mojí největší radosti mimo dcerku těšit se Vašimi dopisy a opět Vám psát a zděluji Vám timto což je i moje přání že pro nás oba je vše na nejlepší cestě když vše pujde tak dále jako za ten kratičký čas co nás osud dal se vzzájemně poznat a chce nás na vždy spojit doufejme v šťastné manželství. Neb však nesmíme bíti tak citliví když někdo zaklepe na srdéčko, bych ale pravdu Vám pověděl moje myšlenky dnes slečno platí Vám a jsem už napolovic u Vás v zajetí. Nebuďte však proto domíšlivou nejsem a nebyl jsem nikdy slabochem vždy energický muž který dovede jednat i žit v odříkání i v tom případě co má nejraději.

Teď však nechám sentymentalyty a je mojí povinností odpovídat na Váš dopis. Předně beru velkou učast nad Vašim mládím nad ztratou Vaší matínky když jste byla ještě tak mladinká a potřebovala snad často její rady i nad ztratou Vašeho ženicha což už je ovšem bohudik dávno. Z dopisu poznávám že jste snad byla ideálně založena a snad Váš sen se nesplnil, v tom případě pak přebírám kladenou mi otázku zda-li bych Vás mohl mit rád a že chcete neb je Vaším přáním byt v manželství šťastnou.

Slečno Aničko i já jsem byl hluboce založen a ta jiskra je ve mě dosud ale mit Vás zde právě přítomnou když jsem ta milá slova četl, zlíbal bych Vás celičkou což prosím nehněvejte se nechci Vás nijak splést s cesty nějakýmy planými frázi aniž bych Vás blíže poznal, odkrývám však Vám svoje srdce mojí nastávající ženě by mě poznala že nemohu byt již vyhaslou sopkou neb vim že dobře uvažujete o každém mojím slově tak jako já neb nejsme dětmi bychom se dali nachytat na cukrlátko.

Rád Vás Aničko budu mít a hodně rád ale bude též záležet na Vás a já ujišťuji Vásže za krásný a laskavý pohled neb úsměv splatím Vám vše dvojnásob. A v tomto případě bude i naše Manželství šťastné a mojí snahou bude vynahradit Vám vše dosud zmeškané.

Vítám velice a radostně zprávu že mě než odjedete z Krkonoš navštívíte ve Frývaldově a těším se na to nevýslovně. Pak prosím zařiďte to tak na neděly kterou mám úplně volnou bychom se poznaly osobně by jste poznala dcerku, takže bude to chvíle rozhodující o našem štěstí přesvědčen však dobře pro oba, hlavní věci bychom se jeden druhému aspoň poněkud zalíbily, pak vzájemná sympatie a ostatní se podá a uvikne. Když toto píši kdy si máme poprve stisknout ruce, srdce mi slišitelně tluče snad radostí. Přišla jste na dobrou myšlenku bych od Vás pozdravil dcerku jako od neznámej tetinky, souhlasím a prozatim se toho držim což by pro mě jste byla jako sestřenice.

Prosím však nehněvejte se než budete číst dále a vžijte se na tu dobu co budete návštěvou ve Frývaldově do té úlohy úřed dcerkou a lidmy a teď následuji:

Milá Aničko těším se na Tebe velice a snad dovolíš když přijedeš abych Tě vroucně políbil na rty ať už potom to skončí čemu však nevěřím i špatně. Mislým jak jsi psala koncem ledna neb začátkem února, že by to byla neděle 3. února. Budu Ti však velice povděčen když budu Ti moci věnovat neděli celou a proto zařiď vše tak by jsi mohla zůstat zde dle možnosti Tvoji co nejdéle snad i 2 – 3 dni neb v každém případě Tě ujišťuji že se vidíme snad jednou a vše při tom se rozhodne o našem biti či naopak snad bude vice záležet na Tobě, tak vidíš Aničko moje úloha bratrance jde prosím zkus to v příštím dopise také ano?

Podrobnosti našeho poznání se na nádraží budou dle toho jak mně zdělíš kdy přijedeš a jak Ti poznám, ale podle fotografie jsi statná imposantní a já Ti hned poznám.

Jak teď žiju? Včera byla v hostinci u Hecklů rvačka s Němci. Já protože jsem menší a mrštné postavy ležel jsem pod stolem a tloukl je do kolen do jablek, tam kde to bolí. Náš ředitel Sousedík má vyražený zub a vykřikoval: „Chcete si zabrat tento mírumilovný stát v kterém jste měli všechny výhody!“ Já jsem pod stolem volal „Bravo!“ protože to jest pravdou co řekl. Hospoda je to německá a hostinský jako obchodník utekl na dvůr jako na záchod aby neměl opletačky. Němci pili na brůdršaft z veliké skleněné boty však to také jistě znáš když jsi v hotelu kuchařkou mislím si že v Krkonoších je podobně. Bili jsme opilí Aničko ale nelekej se, to se stává málokdy a nebýt těch vyčerpávajících národnostních bojů, tak by k tomu ani nedošlo, jsem spořádaný můž a kamarádi také. Ale chápeš jistě, když se tak roztahují a zvou Hitlera, že se člověk neudrží a rvačka je hned tu, a jeden kulhal div jsem mu nepřerazil koleno jak jsem se tak bil pod tím stolem věř Aničko já je poznám podle bot všici chtějí panskou ráci a viksují si vysoké holinky jako zrcadlo. Šláply mě na prsty až jsem zařval a bratr Sáček mi hned podal frťana abych se vzpamatoval, Němců byla tedy přesila ale už to ve Frývaldově vypadá všeobecně je jich víc, zrovna tak jako našich dětí málo a německých hodně. Hostinskýmu Hecklovi když byl jako na záchodě jsme vypili dost piva. On čeká jak se to vivyne všichni obchodníci nechtějí si pálit prsty tak ať na to aspoň doplatí pivem, stejně je skrytý henleinovec.

Také se zmiňuješ v dopise o penězích že jich máš málo chudáčku máš ráda peníze? Nejni to právě mojí podmínkou neb dobře píšeš že potřebuji pro dcerku hodnou mamičku a mě nebude těžké pro mě z Tebe hodnou ženušku udělat nesměj se však tomu ale když už jsme tak u toho bodu pak prosím buď tak laskava a v následujícím dopise zděl mi cifru Tvojích hotových peněz bez obavy zcela pravdivou, neb každý dopis bude dobře uschován pro každý případ Tvojí upřímnosti a prosím schovej si i moje, jest-li mě někdy budeš moci v nepravdivosti usvědčit.

A teď Aničko se Tě táži jen se ale prosím pěkně nečervenej. Jsi už dospělou ženou a dobře uvaž o mojí otázce. Když vše dobře dopadne a vdáš se budeš chtít mít i svoje „děťátko“ a kolik? Můj úsudek, vím dobře že ponejvíce ženám vdaným které vlastní děti nemají nejní sebelepší manželství štěstím a Ty chceš byt opravdu šťastna pak mě odpověz po dobré úvaze dle toho pat Ti sdělím a zařídím se dle Tvého přání a ostatní povím ústně, dále pak budu Ti mít velice rád jest-li jsi též ženou temperamentní né chladnou a jelikož jdi byla dosti mezi lidmy doufám že jsi i žena společenská nemyslím však před příliš. Viď Aničko jsou to otázky příliš delikátní ale Ty mě jistě promineš a snad až jednou – a pak usneme a usne i háj, budem děkovati osudu že takovým nepředvídaným způsobem nás spojil.

Uvidíme se Aničko-dušinko jistě? I když Ti takto píšu? Odpusť však já jinak nemohu. Prosím však přijeď velice mi to prospěje mojí duši. Bude to jako ta pohádka jako se zjevíš se snad pouze usměješ a zase ujedeš a opět budu opuštěn doufám však že v srdci mém zakotví Tvůj šlechetný zjev aby už nikdy nevymizel. Jsem však docela rozhodnut a moje utrpení musí skončit koncem února a jestli mě nebude štěstí přát u Tebe Aničko pak musím zařídit všechno jinak.

Chci však byt Tvůj Pepíček a Ty mojí Aničkou a vim že už se nehněváš že Tobě píšu na Ty a nazívám Tě Aničkou atd. Rád se však mazlím na to si musíš zvykat a snad i pro to budu Ti někdy protivným, stačí mě však slovo a jsem jak si přeješ aneb pohled neb naučil jsem se číst z očí což vyzkouším také až přijedeš a vše co jsi mě nepsala dosud aneb nepravdivě vše z Tvých tmavomodrých oček vyčtu no ale neboj se, jsem vždy a budu spravedlivím.

V posledním dopise psal jsem o mém dobrém vychování a dnes si takto počínám viď? Neodsuzuj však pusinko, až mě poznáš opravdově, jest-li Ti pak záleží bychom si vždy rozuměly ve všem společně poradily žes poznala a budeš mít mužička srdce zlatého.

Mislým však že bych měl přestat je už právě 12. hod. kdy Ty jistě už sladce spinkaš dobrou noc, já líbám Tě ve Tvém snu tisickrát.

Srdečně Tě zdraví
a nashledanou se těší
Tvůj Pepouš

Adressa zní:
Frývaldov – Slezsko
a ne Frývaldov – Čechy,
to je špatné a mohlo by
se stat, že to zůstane
v Čechách. Vlasti zdar!


Dopis číslo 4

28. ledna 1938.

Dušinko mé duše!

Se srdečným díkem kvituji příjem tak milého dopisu. Byl mi doručen v neděli dopoledne a kolega co měl službu jako by tušil, jak mě tim potěší mě ho přinesl právě jsem vařil oběd ale neotevřel jsem ho až jsme poobědvali pak jsem poklidil, dcerku poslal na chvilku lýžovat a dál se do čtení. Aničko, miláčku, děkuji Ti mnohokrát snad za celý obsah toho dopisu kde jsem vytušil jak jsi rozumnou což Ti u mojí osoby postavilo na určitou víši. Vlila jsi do mne omamujícího balsámu bych znovu žil a poznal to co jsem dosud nepoznal opravdovou lásku což později vše Ti povím a snad si teď pomyslíš že jsem slaboch a ne můž, ale těžko bych už nesl, kdyby zlý osud nás opět rozdělil.

K tomu velkému pro mne vyznamenání že určitě přijedeš zařídím si ve službě zástup kolegy co mají volno a sice v sobotu odpoledne, v neděli mám stejně volno a též i zástup v pondělí celý den ať už to dopadne Tvoje rozhodnutí pro mě jakkoliv. Informoval jsem se že z Prahy vyjíždí osobní vlak na Hradec Králové z Denisova nádraží v 6.10 hod. ráno a do Frývaldova by jsi přijela 15.44 hod. což by mě vyhovovalo, abych mohl s dcerkou Tě na nádraží uvítat, chodit budem po peróně. V případě, že by jsi volila rychlík vyla by jsi ve Frývaldově 13.05 hod. pak bys však musela počkat na nádraží v restauraci II. tř. až bych přišel a jen bys řekla vrchnimu čišniku by mě uvedl což ostatně mě zděl kterým vlakem pojedeš, neb uznáš když budu mit do 12. službu a dcerka přijde ze školy o 1 hod. domu že k rychlíku naproti bych přijít opravdu nemohl.

Na každý způsob však budeš-li dříve neb později ve Frývaldově čekam na peroně aneb Ty v nádražní rest. II. tř. Ohledně ubytování zařídím dle Tvého přání ačkoliv těžce nesu, že Tě hned nemohu hostit pod svou střechou. Jinak neměj obav, nestane se nic proti Tvojí vůli nejsem divochem a sebe menší slovo nesouhlasu mě odzbrojí a dovedu si odříct to nejkrásnější. V dopise, který bude jistě poslední do našeho setkání vsuň na vhodné místo pouze slůvko „dovolím“ aneb „nedovolím“ a já Tě budu mít stejně rád a věnovat stejnou pozornost.

Jinak program o Tvém příjezdu Aničko mám následující: po příjezdu do Frývaldova v 15.44 pujdem do restaurace na malé osvěžení neb budeš cestou dosti unavena. Bude-li pěkne malou procházku, potom by jsi navštívila mě dokud bude ještě světlo. Povečeřely bychom doma tak do 9 hod. bychom se zdržely, dal bych dcerku spát, pak pujdem tam co chceš nocovat kde vyplníš lístek a pujdem do kavárny na koncert kde se budem věnovat naší budoucnosti. Pro každý případ objednám pokoj s dvěma lůžky a budeš-li miláčku jen trochu se mnou cítit dovolíš abych byl u Tebe aspoň u Tvých nohou na stráži. Těším se na Tebe a zapomínám na všechno ostatní ač nerad Ti to přiznávám neb ženy pak bývají domýšlivé udělají z muže bačkoru což u mne možné nejni.

Jak žiju? Včera jsem vezl balík z Ameriky jedné židovce kam vislala syna. Židovka slzela: „Phane listonoš. Ňhemci mi rozbili okno. Napíšu synovi, že chcu do Ameriky. Taky vám rozbili okno, phane listonoš? Ale Žid je pro ně eště horší, vědí co se ďheje v Ňhemecku?“ Ta židovka rozbalila balík z Ameriky, Aničko a dala mi kus americké čokolády pro dcerku za což byl jsem vděčný neb na mlsky pro dcerku moc peněz nemám. Židovka je chudák ženská fousatá v bitě to má sice pěkné ale pořád se třese a já se jí nedivim když člověk slyší ty zvěsti z Německa a my jsme tady tak blizko sotva 30 km od hranic, ale já Ti nechci strašit Aničko protože Ty se stejně nebojíš neb jsi na tom stejně teď pracovně v Krkonoších tam je jistě asi tak stejně,že? A ta židovka plakala: „Já už se nevispim, phane listonoš, jdu na záchod, zavřu se na rýgl a sedim do rhána protože tam jsem bhezpečnější než v phosteli.“ No řekni sama Aničko je to život pro starou ženskou?

Tak uvidime se?

Na shledanou se těší
Pepouš.


Dopis číslo 5

Frývaldov, 17. 2. 1938.

Drahá Aničko!

Srdečný dík za dopis, který jsem obdržel v pátek odpoledne a odpovidám dnes v neděli až jsem poklidil. Tvoje návštěva byla jako krásný sen. Dcerka vzpomíná a nevěří, že ještě přijedeš, dále zapoměla sis u nás plnicí péro a objevil jsem ho v kabátě, když jsem šel na tu rozloučenou s našim úředníkem odkud jsem Ti poslal lístek. Sám si nedovedu vysvětlit jak ono péro dostalo se do mého kabátku a proto jsem si dovolil s ním Tobě lístek psát na důkaz jak je mi drahé a jak kdybych to psal vlastní krví. Loučili jsme se s úředníkem dlouho, bál se tady v pohraničí němců jinak dobrý kamarád.

Dcerka už Tě má asi ráda, vipadá jako že ji bolí že jsi nás ještě opustila, zvláště pak když mě vidí vařit a umývat. Už abysi u nás byla natrvalo Aničko, konečně to bude na kupcovou Gluckovou trumf že já ubohý vdovec dostanu delikatesni hotelovou kuchařku co ta se mě natrápí posměchem, když se viline nějaký smrad do chodby z mého vaření! Vydrží hodinu hlasitě počmuchavat bavit ji to nepřestane a já mám někdy chuť tu placku ze zástěry ji strhnout a dat ji pořádně přes Pr – – – promiň mi to slovo s tajenkou Aničko neb bych tak neměl k Tobě se vyjadřovat když Tvůj zjev mě tak dokonale okouzlil, ale člověk tady někdy vibouchnout musí.

Dále jsem obdržel od tatinka dopis kde píše mnoho novosti mimo toho však což Ti píši byl okraden při mši u oltáře o zlaté hodinky i se zlatym řetízkem které už měl 43 let v ceně veliké až chudák z leknutí onemocněl i maminka no ale píše že už je zase lepší. Mě to však mrzí velice už proto že se to stalo při bohoslužbách, ačkoliv sám jsem bezvěrec, ale tatínek není a je to pro něho na starý kolena morální rána. A také proto, že mě tatinek ty hodinky slíbil, ostatní si přečteš až přijedeš, všichni se těší že se letos určitě sejdem a čert vem ztrátu hlavně že jsou opět všichni zdraví.

Těší mě Aničko že jsi šťastně dojela a že na nás vzpomínáš. Zanechala jsi mě zde mnoho dojmu a jsem nucen i já vzpomínat ale já vzpomínám rád až často mě to nedělá dobře – – – doufám však že za několik dní budu opět docela klidným.

Pro dnešek končím budu teď psát rodičum delší dopis a potom budu vařit oběd.

Srdečně Tě zdraví a líbá
Josef i s dcerkou.


Dopis číslo 6

25. II. 1938.

Moje drahá Aničko!

S díkem kvituji příjem Tvého milého dopisu a píši hned obratem tak jak když jsem Ti osobně ještě neznal nemohu však jinak neb jsem stále Tebou plně zaujat ale snad jen proto, že jsi tak dlouho nepsala vím však že máš omluvu zaneprázdněnosti.

Byly jsme na hřbitově, koupil jsem dva věnečky se šiškami a jeden já jeden dcerka daly jsme na hrob. A sám jsemm si opět u hrobu zaslzel až jsem se před dcerkou styděl neb potom plakala se mnou, snad při vzpomínce když jsi byla na hřbitově společně s námi.

Jak žiju? Byl zde včera hned jak zima trochu polevila opět den turnerů, velký průvod ovšem že sem přijely z dalekého okolí mě však včera ani netěšilo nadávat. Táno jsem měl schůzi, dcerka přišla v poledne za mnou a na nádraží u Chytilů jsme obědvali pak jsme museli kličkovat v ulicích zatarasených tím fanatyckým průvodem, šli jsme se podívat na hřbitov a o půl osmé večer už jsme byly doma a v 9. hod. už spaly, tak to vypadá když jsem vdovec.

Měli řady těch svých práporů a bubnovali šíleně a volali hesla který jsou mi proti srsti tou svou nadřazeností. Kde je u nich oucta k člověku? Čekám že se pujde na ně, nějak se to musí zařídit, protože u nich je urážka celého lidstva.

Víš jak ty vipadáš? Jako Amazónka! Ty máš fortel postavit se jim, až mě zas budou chtít věšet na lucernu. Tak budeme dva protože já si nikdy nebojím a věřím v to nejlepší po Tvém boku v lásku trvalou.

Dobrou nic miláčku
Tvůj Pepík.


Dopis číslo 7

1. března 1938.

Sladká Aničko!

Za Tvůj dopis poměnky zdobený, přijmi můj dík, líbám Ti pusanku, očka a na čelo, ostatní až přijedeš.

Jsem tedy opět doma z mého výletu k rodičům nebožky, kam jsem jel s dcerkou ohlásit, že se hodlám znovu oženit a odkud jsem Ti poslal lístek jakož i na zpáteční cestě z Kyšperku doufám žes oba obdržela.

Musím ti částečně vypsat odjezd z domu až po příjezd zpět. Ve čtvrtek ráno jsme už vstávaly v půl 5 hod., dcerka vyskočila ihned jak jsem ji probudil. Ale sněžilo zde hustě muselo se však jet. 5.42 hod jsme vyjely v dobré náladě třeba sněžilo až do Hanušovic, potom však už bylo celou cestu pěkně až na místo. V Kobylí nám byli naproti všichni švagři i švagrové s dětmi a při spatření nás skoro všechno plakalo. Pak jsme šli k babičce která nás čekala doma dcerku začala objímat a plakala dlouho než ji utišily. Po obědě (přijely jsme tam o půl 3 hod. odpol.) musel jsem vše vyprávět ačkoliv nerad a pláč pokračoval. Nevěřili našemu těžkému životu v pohraničí, misleli si možná že přeháním. Pak jsem dal návrch by se šlo na hřbitov ku hrobu tatínkova tak jsme šli společně koupil jsem 4 svíčky za naši rodinu a tak uctily památku u hrobů odkud se šlo do hospody by přišla zase veselá nálada až to bylo dobré a při řeči i sama matka radila bych se jen znovu oženil že mě nic jiného nezbývá, ovšem s tou radou přišly pozdě, viď? Ostatní už šlo svojim způsobem jako jindy, vína, jídla stále dost z návštěvy jedné do druhé takže nad očekávání přijetí jakož i ujišťování trvalého přátelství mě až překvapilo. Loučení bylo zase dojemné a tak musím ještě jen podotknout, že oni tam na Slovácku stále dost vínka se napijí ale o politice Hitlera co my tam u toho jsme na raně nic nevědí.

Vím že mě budeš sice chtít v příštím dopise těšit, že jen krátký čas už nás dělí, nech mě však prosím moje iluse a nic nevimlouvej pro mě je ten čas dlouhý. Píšeš mi že mě máš velice ráda a já teď se toho držím. Také se zmiňuješ, že koncem března budeš už s námi nastávající mamičkou a hodnou ženuškou. Je to pro mě však doba, nic mi nevimlouvej.

Prozatím se s Tebou
loučí, srdečně
zdraví a ruce líbá
Tvůj Josef


Dopis číslo 8

Frývaldov, 12. III. 1938.

Moje sladká ženuško!

Snad nad tímto názvem se pozastavíš a dnes pokud Ti to ještě nenáleží přijmeš. Je mi neobvykle dnes mutno neb byl jsem povinen vzpomenouti nebožky ženy která právě na den před 5ti měsíci zemřela a při této příležitosti položil jsem ráno na hrob kytici a Tebe vzpomínal a přesvědčoval se o Tvojí lásce.

Dopis i lístek jsem obdržel za něž srdečný dík. Onu přiloženou protěž jsem uschoval pro Tebe žes ji dostala darovanou mám z ní radost jako od Tebe, jinak pro mě cenu nemá neb ji nosí němci za kloboukem. A s těmi flámy si to nevykládej nijak černě, to jsem psal listek že jenom našemu úředníkovi se narodil kluk jaképak flámy, když peněz málo i když žízeň velká.

Musím teď k holiči je 10 hod. vstával jsem v 6 hod. neb první vzpomínka na Tebe že musím psát už mě spát nedala, políbil jsem Tě na obrázku a psal. Ten holič je fanatyk němec i když obchodnicky opatrný a jeho syn je fanatyk bez všech ohledů, z kterého už tady má strach každý žid. Nerad tam jdu, ale druhý holič daleko od mého bydliště zatím co tento naprosti.

A tak se těšim nashledanou jak píšeš už 25. března bys už mě nikdy ani na jeden den neopustila. Uvaříš mi bramborovku se sušenými hřibamy? Včera byl u mne zase kapitální smrad. Vyběhl jsem na čmuchající kupcovou s vařečkou a sdělil jí, že brzy už ke mně přijede kuchařka s diplomem a že bude svatba. Nejni to nádhera? dyž si to plně uvědomuji musim si dat na oslavu toho jedno pivo.

Srdečně zdraví a líbá
celičkou
Tvůj věrný
Pepík Pumplmě


Dopis číslo 9

Frývaldov, 20. března 1938,
8 hod. ráno.

Naše drahá zlatá mamičko!

Jak přežiji těch pět dní! Kolegové už mi k Tobě gratulovali, ukazoval jsem s pýchou fotografii jak lýžuješ neb tam jsi tak imposantní, že všichni dokonce i ředitel Sousedík vzdychali při spatření téhož. Pozvu je na svatbu. Dival jsem se u modisty kde si koupíš svatební klobouček se závojem, viděl jsem ve výloze malý třírohý a pro Tebe hned zamluvil neb na slavnostni vydání trochu jsem ušetřil z peněz co došly mi za pohřeb celkem Kč 900. – Jistě souhlasíš.

Svoje věci už bal a posilej, já se pro ně vždycky stavím rovnou na nádraží s poštovním vozem jak pojedu okolo a pak je zas hned sám do našeho hnizdečka doručím, řeknu !“máte tady balík, pane Pumplmě“ a dám taky sám sobě frtana jako doručovateli radostného baliku vidíš, jak budeš mit šikovného mužička? A pak budeme spolu vibalovat a já jako kocour zamilovaný budu stále za Tvými zádami.

Také jsem si sehnal zánovní smoking trochu sice větší na mou postavu ale elegantní napravím to náprsním kapesníčkem a tvrďákem, který bude nový a pak mám přeci také svou bambusku takže za ženicha se stydět nemusíš. Dcerku už mám také oblečenou, světlemodré šatičky šila švadlena Němka představ si Aničko, že si tak kolem vánoc mislela že bych si ji třeba vzal, tak abych pravdu řekl špatná ženská to nejni ale Ty jsi proti ní bohyně a pak však já už něco vím o smíšeném manželství má to tak tady topič Drábek z dráhy, oni mu ji partajníci poštvali a teď je tahanic a mlácení mezi nimi mnoho. Hlavně děti to odnesou ke komu se přiklonit je těžké neb oba jsou rodiče a když to přijde k soudu tak jak soud rozhodne? Dá děti fanatycké němce neb matky stále mají přednost před právy otcovskými. Vidíš Aničko ty problémy? I když jsem zamilovaný neztrácím hlavu, doufám že v tom se mnou souhlasíš.

A teď už Tě netrpělivě
očekává
Tvůj Pepouš.


Příjezd Anny Urbanové jsme očekávali na nádražním peróně. Otec měl v knoflíkové dírce vetknuty první sněženky, na hlavě borzalíno a nepostradatelnou bambusku si co chvíli zahákl za krk a cloumal hlavou, snad aby se uklidnil a přivedl k rozumu.

Na horách ležel ještě sníh, ale nádraží bylo ozářeno hebounkým sluncem. Od vlaku, proplouvajíc oblaky páry, se k nám blížila mohutná žena, zahalená do králičí kožešiny, která obtáčela dvojitý růžový podbradek, a do černého pláště, který těsně obepínal mohutné sešněrované proporce jejího těla. V ruce nesla kufřík, na němž byly v rozmarné směsici rozmístěné nálepky z různých lázní, z Alp rakouských i italských, z Krkonoš a ze všech míst, kam ji všude zaneslo její kuchařské řemeslo, jež ovládala pověstným způsobem. Později nám ukazovala úctu vzbuzující, ale i bizarní fotografie, zobrazující ji v pracovní době. Třeba jak stojí u obrovitých kachlových kamen a velitelsky zvedá vařečku nad „fickami“ – to jsou učednice kuchařství –, které se kolem ní choulí v čepicích, stažených až do půlky očí. Jak pije z půllitru husí sádlo, v druhé ruce drží praporek s nápisem „Na jeden ráz“ a demonstruje tak výjimečnou zdatnost kuchařského obžerství. Nebo jak v naškrobeném bílém čepci, pod nímž vyzývavě cení umělý chrup se zlatým zubem, jede na lyžích.

Po peróně, popoháněn jejím dunivým hlasem, v němž kmital jásavý tón, před ní klusal sám přednosta stanice a vedl ji k nám. „Tak sme se konečně našli,“ zaduněla Anna Urbanová, mrskla kufříkem na dlaždičky a hned objímala otce i mě. Otec utopený v její náruči blaženě kvikal a vůbec nespěchal vymotat se z toho dusivého sevření ven. Mne pak Anna Urbanová přiměla, abych se zadívala do jejích laskavých modrých očí a na svých prsou mi dala znovu okusit blaženosti mateřské ochrany. Bezpečným pudem mláděte jsem vycítila, že z ní vyzařuje něha.

Otec zvedl bambusku a zavelel: „Vpřed!“ a všichni jsme se nahrnuli do nádražní restaurace, provázeni poklonami zkoprnělého přednosty. Po čtvrthodině už se otec s Annou Urbanovou vzájemně hostili likérem a hulákali přitom tyto nádherné věty: „Že sme se našli! Na věčnou lásku! Na rodinku a na zítřejší gulášek!“ Ten „gulášek byl přínos Anny Urbanové, velice jí záleželo na tom, aby nám jej co nejdřív uvařila. „Ať si mě nikdo nepřeje,“ zvolala ještě, mírně už šilhajíc pod náporem likéru, a chytla mě ochranitelsky. A toto heslo plnila dlouho, až do své smrti, a já jsem tak měla štěstí poznat zblízka a na vlastní kůži tu ohromující lidskou vlastnost, nezištnou lásku. Lásku odlišnou od pudu rodných matek, neboť Anna Urbanová si sama zvolila, že bude milovat cizí dítě.


Tíseň z nočních pochodů turnerů dovedla proměnit v osvěžující boj, jehož jsem se nakonec ráda zúčastňovala, a což teprve otec! Nafukoval se vedle Anny Urbanové jako tetřev, když v noci vylezla z postele v široké bílé noční košili, otevřela okno a rozpřahujíc paže jako vědma nadávala turnerům vídeňskou němčinou, jež měla tak rychlý spád, že jí nebylo rozumět ani z poloviny. Turneři z toho upadali do rozpaků a přijímali její nadávky, stojíce v pozoru. Jejich bubínky tichly a Anna Urbanová, zvedajíc bojovně drobný nosík v buclaté tváři, na ně duněla svou rozhořčenou lidskost a uzavírala tím, že tady spí dítě a je povinností každého slušného člověka nechat to dítě spát. Přitom mě chytla do náruče a ukazovala mě v ozářeném okně jako jezule. Držela jsem se jí kolem krku a tak jsem bez bázně hleděla do řad turnerů, v nichž se leskly černé holínky a přezky opasků. Turneři chvilku stáli, ohromeni Anniným výstupem, a pak táhli dál.

Při svatebních obřadech, k nimž se přesně podle otcova plánu dostavila Anna Urbanová v třírohém kloboučku se závojem a on ve smokingu poněkud velkém, odkoupeném za nízkou cenu od ředitele pošty Sousedíka, došlo k bouřlivému výstupu. Zdálo se, že to skončí špatně a že nevěsta je příliš emancipovaná, než aby se vůbec do frývaldovských maloměstských poměrů mohla vdát. Avšak nevšední pochopení, které otec projevil, situaci zachránilo.

Stalo se to tehdy, když oddávající úředník, za jehož zády přecházel strážník Zucker, jako bychom my všichni, ženich, nevěsta, svědci, já i sám úředník, byli trestanci, podal Anně Urbanové pero, aby se podepsala jako právě ustanovená vdaná žena. Anna Urbanová se zpod závojíka chvilku dívala do knihy a dvojitý podbradek jí začal podezřele sytě růžovět. Ze strany se podívala na otce, který se po jejím boku, utopený ve smokingu, blaženě opíral o svou bambusku. Pak mrštila perem do knihy, kterou ji úředník přisunul, a ohromila všechny svým dunivým hlasem: „Tak aby bylo jasný, prosim! Já si nechám svý jméno, nebo teda du vod toho! Nebudu se, prosím menovat Pumplmě, to vodmítám! Já si teda, aby bylo jasno, nechám dycinky svý méno Anka Urbanová, a to ne bezdůvodně, ale na čest a památku svýho praděda, kterej byl teda ten pravej, stoprocentní Urban. Maj snad něco proti tomu, pane?“ zeptala se vylekaného úředníka, za nímž už se strážník Zucker stavěl zkoprněle do pozoru. „Maj, co? Muj praděd totiž, stoprocentní Urban z Písku, namlátil drábovi a teda tu památku já míním udržovat, to vám oznamuju. A na jeho počest ponesu to jméno a kvůli žádnýmu Pepovi Pumplmě, jak je mně milej, to měnit nebudu! Slavny předci se musej ctit, pane, kde bysme jinak byli, a to snad tady na ouřadě musite uznat!“

Teprve teď se Anna Urbanová otočila k otci, aby viděla, jak na něho její požadavek působil. Její modré oči zjihly a vpily se soucitně do otcovy ohromené tváře. „Co musi byt, to musi byt,“ poradila mu přátelsky. A otec už také zjihl, zamilovaně se díval na ten třírohý klobouček se závojem, na ty vřelé modré oči, na dva zrůžovělé podbradky a na hruď, upravenou korzetem do mohutné vlny. To stačilo, aby se nenávratně rozplynula jeho ješitnost, jež byla právě uražena. Začal se otáčet k úředníkovi, ke svědkům, k strážníkovi Zuckerovi i ke mně a nadšeně se rozkvičel: „Chápu, chápu svou novomanželku, naprosto chápu! Pro jeji požadavek mám pochopeni, dyť z našeho rodu vzešel básník nějakej Pumplmě z Jablunkova v minulým století, a já sem na to taky hrdej, a jak! Sem tedy hrdej, že sem Pumplmě, a chápu manželku, když je zas hrdá, že je Urbanová! Jen si to všecko představte! Jak my sme se sešli! Muj předek Pumplmě básník, její předek Urban zmlátil drába! To je přeci šťastný kopulírováni, to musi každej řict!“

Otec, celý rozechvělý dojetím, se vrhl do náruče Anny Urbanové a tím také celá ta nečekaná komplikace dostala slavnostní ráz, když otec i Anna Urbanová tak oslavili své rody a spojili se ke společnému životu.


Vášeň Anny Urbanové pro vaření guláše změnila náš život. Měsíc po svatbě už vařila dvěma úředníkům z berního úřadu. Kupovala laciné koňské maso, z něhož upravovala výtečný hovězí guláš, nesmírně pyšná, že úředníci ani otec její lest neprohlédli a že zásluhou toho guláše začali pohrdat všemi hostinci v městě jako nechutnými špeluňkami a všemi frývaldovskými ženami jako kuchařkami břídilkami. Na kupcovou Gluckovou to dokonce působilo tak, že očividně ztrácela svou sudetoněmeckou svěžest.

Potom přibyli ještě dva strávníci, a tak se náš byt každé poledne hemžil berními úředníky. Dva obědvali u stolu v pokoji, dva v kuchyni. Anna Urbanová, která po svatbě odložila šněrovačku, pobíhala mezi oběma stoly v bílém plášti, pod nímž se její mohutné tělo osvobozeně houpalo, a hulákala na úředníky: „Takovej gulášek nejed ani Ludvík Šestnáctej a nejed ho ani Babinskej před popravou!“ Berní úředníci na to horlivě přikyvovali. Za jeden oběd platili pět korun a odcházeli od nás nafouknutí v pase jako čtyři hroznýši.

Avšak jeden z těch úředníků musel být brzy vyměněn za listonoše. Tento úředník – světlovlasý dlouhán s dětským obličejem – byl hned od prvního setkání v chodbě domu napadán bláznivou Emou. Když se s ním střetla v domovních dveřích, hnala se na něho se svým staromódním krajkovým slunečníkem. Přiběhl pak do naší kuchyně celý bledý: „Ta bláznivá osoba! Mlátila mě po zádech, prý jsem utekl před svatbou!“ Potom se rozechvělýma rukama pustil do svého posledního hovězího guláše z koně. Protože příští den už na něho Ema číhala ve stinné chodbě za hromadou beden a zmlátila ho holí. A další dny, když ji za poledne zamkli v podkroví, házela na nebohého mládence z okna talíře a vajíčka, jež křapala o chodník. Nedalo se nic dělat, příliš se podobal jejímu důstojníkovi, a musel ustoupit. A výborný koňský guláš už nejedl, protože ten u nás býval jednou týdně, a on vydržel útoky zhrzené milenky jenom pět dní.


Za večerů pletla Anna Urbanová svetry. Za upletení jednoho kusu utržila Kč 35,– a otec se kolem ní s obdivem točil, když cvakala pletacími dráty a puntičkářsky mu vypočítávala, kolik přivydělá do naší domácnosti. „To sou mý zlatý ručičky!“ kvikal galantně otec. Za utržené peníze mě Anna Urbanová občas krmila husími játry s okurkou. „To je vrchol delikatézy,“ poučovala mě a dívala se blaženě, jak sedím na stoličce pod rádiem a na klíně držím prkénko s husími játry a s okurkou.

Běžecké závody jsme teď pořádali všichni tři. Lidé se s úžasem zastavovali, jak si to ta přivandrovalá kuchařka supí k mostu, jak jí otec galantně dává náskok a zůstává pozadu a jak ona, rozzářená, se zarudlým podbradkem, jímž otřásala zchvácená tepna, vítězně zvedá ruku k cíli.

Sedli jsme si pod most a dívali se na řeku. Přes velké kameny šumivě přetékala voda, nad písečnými usedlinami byla hladká jako celofán. Když jsme si odpočali, řekla Anna Urbanová velitelsky: „Pepo, di na pivo!“ a otec bez prodlení vylezl zpod mostu, na silnici si bambusku zaklesnul na rameno a utíkal k hostinci pana Ulricha, kde tou dobou osaměle sedával a meditoval listonoš Sáček nad tím, že má doma dvanáct bledých dětí a že, krucinál, nechápe, jak to tak mohlo pořád bez výstrahy pokračovat. Po jedné takové meditaci, o nichž otec vždycky informoval Annu Urbanovou, když už jsme všichni leželi v posteli, šel listonoš Sáček rovnou od Ulrichů do lesa, tam se oběsil a nechal svou rozsáhlou rodinu napospas životu. Ale v té chvíli, když otec od mostu utíkal, se Anna Urbanová otáčela, natahovala krk a křičela: „Podívej, jak mu ty kalhoty plandaj, dyť on nemá vůbec žádnou prdýlku!“ To ji tak rozradostnilo, že mě povalila do trávy a převracela si mě sem a tam jako medvědice.

Když nám v rámci bojkotu Čechů – to už bylo jaro 1938 – dodavatel Němec Kraus odmítl přivézt palivové dříví, nachystala si Anna Urbanová vozík, sekyru a klín. S tímto nářadím jsme spolu vyrazily do lesa na pařezy. Anna Urbanová mě usadila do vozíku, levou rukou jej táhla, v pravé nesla sekyru, jíž občas zamávala. „Mužou si to dřevo strčit do …“ hulákala na silnici. Čelo měla stažené do šátku jako Apač. Uzlíky křečových žil se jí modraly na bílých nahých nohou, nazutých do starých otcových polobotek. Volné kvítkované šaty a přes ně zástěra, potištěná kvítky opět zcela odlišnými, tvořily její lesácký úbor.

Přejely jsme s vozíkem most před Bukovicemi, drkotavě jsme projely loukami a zastavily jsme se pod zalesněnými kopci. Vylezla jsem z vozíku a postavila se vedle Anny Urbanové, která obhlížela lesy, až potom mávnutím paže určila směr. Vnořily jsme se do stínu stromů a při prvních závanech pryskyřice Anna Urbanová zdivočela. „Já bych chtěla bejt lesní zvěř,“ volala dunivě, natáhla krk a se zvučným šňupáním vdechovala vůni, běhala mezi stromy a vyhledávala pařezy se zaujatostí odborníka. Oklepávala je obrácenou sekyrkou, rýpala do těch ztrouchnivělých: „Jen si nemysli, že neumím vysekat pařez! To když moje sestra sloužila u generála Halíka, tak tam byl domovník Franta Homolka a ten mě to naučil: buch, buch! Vzal si mou sestru, šel do Berouna do cementárny, dostal rakovinu. Ježišmarjá, na tragickej život sem já pes!“ Anna Urbanová začala zuřivě sekat do pařezu, na jehož kůře byly ztuhlé smolné krůpěje. Pravidelné údery a praskot dřeva oživily les. Anna Urbanová zálibně čichala ke kouskům dřeva, odloupnutým od pařezu, a dávala čichnout také mně. U okraje apačského šátku jí vyvstaly krůpěje potu. Pak zatloukla do pařezu klín, rozpůlila jej a já jsem velké vonící kusy kořenů nosila pomalu do vozíku.

Když jsme odpočívaly, dívaly jsme se do dálky. Modravá jarní vlhkost se vypařovala z luk. Tu a tam bylo vidět nad lesy dravé ptáky, znehybnělé za lehkého třepotání křídel.

MARCELLA MARBOE

Křižovatka

(úryvek z rukopisu stejnojmenné prózy)

Není určeno těm, kdo si myslí, že kromě jejich soukromého Boha není už nic.

Jsou bolesti, ze kterých se člověk nevylže –
ani nevyspí.
Jsou bolesti, ze kterých se nemůže ani
vypsat.


SMS: Nechvatal je mrtvy. Nasli kolo. Utikej!


Píšu: Janina sevře rty. Lokty si brání obličej. Zahlédne máminu zlostí pokřivenou tvář a když prut švihne znovu, zaútočí jako do kouta zahnané zvíře. Klacek vyškubne ze sevřené pěsti, prodere se ke dveřím – a je pryč.

Utíká. Běží. Nechce se už nikdy vrátit. Bude to umět?

Musí se to naučit.

Útěk jistě není to nejstrašnější, co může člověka potkat. Nejstrašnější se obvykle ukáže to, co člověku vůbec strašné nepřipadá.

Útěk

Před obchodem na křižovatce v Říčkách se pod javorem popelí vrabčák. Vrabců dřív bývala hejna… Pták každým pohybem rozvíří prach, aby tak znásobil své vzácné já. Vrabec. Úžasný vteřinu před svým vyhubením. Stejně úžasný jako trs ostřice.

Bronzově zprahlá stébla vlají v proudění vzduchu. U plaňkového plotu před vchodem do kina přešlapuje z nohy na nohu mongoloidní puberťák Vojtek. Tančí. Je úžasný a skoro neškodný. Přes plot daleko nedosáhne a dvířka předzahrádky tetka pečlivě zamyká. Vojtek za plotem kouká na auta, zvířata i lidi – a lidé vyděšeně koukají na něj.

Po hlavní silnici z Prahy do Pardubic bzikají auta. Z vedlejší se do křižovatky řítí Jamaha. Před obchodem smykem zabrzdí. Nad křižovatkou ryčí z amplionu pop. Náhle zmlkne a vzápětí monotonní hlas zamečí: „Všem posluchačům místního rozhlasu přejeme dobrý den.“

Frrrr! Zatřepe křídly opeřenec a proud vzduchu se roztříští tomu na motorce ve tváři: „Janino! Dám ti svízt!“ nabídne, protože ví, jaký je tahle holka Večeřovic blázen do silných mašin. Kluk sundává přilbu. „Baronka tak honem neotevře,“ ujistí.

Kluk myslí obchod na křižovatce. Secondhand Velrybu. Sekáč „U Baronky“.

„Čekáš na ni, co?“

Holku dřou pásky sandálů, mne si prstem paty.

„A kdyby?“ sáhne lačně po přilbě s teutonskými rohy. V obličeji vzrušeně bzučí včelky pih. Zvlněná krajina vlasů zakryje věčně žasnoucí oči. Klušou tou krajinou jako dva zelení koníci. Holka hubenými koleny v džínách vášnivě obejme boky luxusního stroje. Pak jen tak loktem nenápadně přitiskne na drobná prsa cosi pod tričkem.

– Budou ti slušet, řekla jí Baronka a Janina si myslí: Pro koho? Slušet… Ale pro koho? Tou bolestí až vykřikne: „Jedem!“

– Jako jeden! Bodnou kluka u srdce slova písničky, a taky to, že tuhle motorku vlastně stejně nekupoval pro sebe…


„Ratatatatatatata-ta-tata, ať jde k šípku, kdo má plný kaťata,“ vřískne holka a rozhlas ústy její matky, sekretářky starosty obce, vychrchlává: „FirmaTeleshop international za velmi výhodné ceny nabízí kuchyňské pánve všech velikostí, které jsou na našem trhu považovány za nejkvalitnější. Přijďte se sami přesvědčit, dnes…“

„Ratatatatatatata-ta—tata“ – ječí Janina a hned k tomu zatúruje motor na plné obrátky: rum…ruuum…ruuummm…

„Zpívej mi, vrabčáčku… zpívej mi sladce,“ pošeptá kluk zezadu přilbě a pro sebe pomyslí: Do piči, to jsem fakt takovej idiot?

Vžžžn – vystřelí mašina. Sladčeji zpívat vrabčák neumí. To jen Edith Piaf. Dokázala by prý procítěně zapět i telefonní seznam, říkali. Jenže s Piafkou má holka bohužel společnou jen postavu.

Opravdu. Z dálky motorka vypadá, jako by na tom mohutném stroji seděly vpředu jen teutonské rohy.

Stružky špinavostrakých vlasů kolem obličeje zběsile bičují tvář s titěrným pršákem, křehké kůstky těla jakoby držel pohromadě pouze opasek na mobil. Do těch týnejdžrovských kůstek teď zavrtá kluk čelo a slastně přivře oči. Koutky sleduje úprk domků, zahrádek a venkovských psisek dorážejících na ploty.

V nepořádném dvojstupu od hřiště ke škole se hrne třída deváťáků. Kluci si podrážejí nohy, holky se strkají, objímají a ječí. Jako poslední se táhne nový ředitel, tělocvikář Kaďousek, žáky přezdívaný Serousek. Opozdilce kope do zadku. Julián s ním má nevyřízené účty, a tak plivne.

Vžžžn –

Jamaha prořízne zlátnoucí kožich krajiny jako prásknutí bičem.

Je polovina srpna, a žně právě nastávají.

Za výlohou obchodu se mihne kštice zapálené trávy. Prodavačka Emílie Mařáková, vnučka kulaka Barona, proto jí tu nikdo jinak než Baronka neřekne, zamyká dveře.

Jako by byla celá z plamenů. Jako by byla udělaná z plamenů a větru. Z plamenů ve větru… zavrtí radostně hlavou hodinář v okně přes křižovatku a zapne vodu na polední kávu. Pohled na Baronku si nenechá nikdy ujít. Jednou viděl jakýsi film s Lorenkou. Už si ho přesně nepamatuje. Hrála tam nějakou komediantku, nebo co… Snad se i potýkala s nějakým býkem, nebo co… Tak tohle. Tohle je přesně ona. Baronka.

„Baronka Lorenka,“ prozpěvuje si hodinář a zalévá turka. „Baronka Lorenka… Lorenka Baronka… Nojo, no…“ zavrní.

„… jsou výjimečně praktické, usnadní a podstatně zrychlí přípravu…“ – odříkává znuděně paní Večeřová do mikrofonu místního rozhlasu a prodavačka Em Mařáková peskuje sama sebe: Takhle se zdržet s Janinou!

V polední přestávce musí totiž ještě stihnout nakrmit. Kozu s kůzlaty – i mužské a matku.


Stružky špinavostrakých vlasů bičují tvář. V zelinkavě modrých očích šumí vzrušení. „Ta šlapééé!“

„Cožééé?“

„Že ti šlapééé!“

„Vem to na hřiště!“

Holka kývne. Kluk je fotbalista.

Ze hřiště je to jen skok k Máně, uvažuje Janina. Možná, že bych mohla také něco pomoct u Baronky.

Máňa? Zaručeně se zděsí: Kdože ti půjčil mašinu? Udělá naducané tváře. Ten? Nojo, je do tebe blbéééj. Ale… Nemáš z něj strach… teď…

Když Janina pokrčí rameny, položí Máňa prst na ústa: Pšššt… mamka…

Máňa, spolužačka ze základky. Má cop pšeničně režných vlasů tlustý jako povříslo. Přijímačky na gympl sice zmákla, ale s Janinou do sexty nechodí. Nechodí ani do hospody. Máňa nechodí ani na diskotéky. Nechodí totiž vůbec. A prý už sotva bude. Nohy jí loni o prázdninách v Denárských horách rozdrtilo nákladní auto.

To jen jednou ji Janina přemluvila, aby její invalidní vozík mohla dotlačit na tancovačku. O pouti. Ano, o pouti poznala Janina Večeřová svou lásku. A pak se to stalo.

Motorka prolétla kolem kostela, probublala polní cestou podél rybníka a poslušně zůstala stát za živým plotem hřiště. Je odtud vidět až k labskému mostu, rozkročenému nad línou řekou.

Louky štepují kopretiny s kartouzky, ves je idylická. Poslední bílé domky se krčí v chomáčích stromů, střechy jahodově dozrávají. Za hřištěm idylka vrcholí usedlostí Na hnízdě. Říká se jí tak, protože tu hnízdí čápi. Už desítky let. Statek patří ke čtyřem největším ve vsi. Líza Baronová, později se provdala za řídícího Mařáka, ho restituovala před několika lety. Žije tu s dcerou Emílií a vnukem Janíčkem, ale už nehospodaří.

Klapklapklap… klapklapklap…

Letos mají čtyři mladé. Trénovat děti v letu pod dráty vysokého napětí je ale nebezpečné.

Stodola i chlévy Barončina statku jsou polorozpadlé, ale Janině připadá, že právě proto má usedlost takový půvab. A také se jí líbí, s jakou láskou svírá ve svém objetí veliký travnatý dvůr, na kterém prý dřív cvičívali sokolové. Vstupuje se do něj klenutým obloukem s vraty ve tvaru vycházejícího slunce.

Vnitřnímu dvoru vévodí stoletá lípa s jezírkem u kořenů. Dřív tu bývalo hnojiště.

Ale stodole kraluje koruna čapího hnízda odvždycky.

Zahrada i sad voní růžemi, tymiánem a levandulí. Okna všech stavení zdobí červené muškáty, vchody koše fuchsií. Břečťan, loubinec a lesklé listy psího vína obtáčejí obytný dům jako vášniví milenci. Jejich milování střeží dva smrky ve stříbrném brnění. Vysadil je před vrata sám starosta župy sokolské, Barončin děda Václav, když se mu narodil vytoužený syn Venoušek. Stejné zasázel jako poděkování Bohu i před kostel, vyprávěla jí paní profesorka.

Janina statek Na hnízdě důvěrně zná.

Ze spodního bytu matky paní profesorky vedou schody do podkroví. Tam sídlí Baronka se synem.

Sedlová střecha půdy je podbitá prkny až do špice, kde je umístěna mimoúrovňová ložnice. Od stropu, před dřevěným schodišťátkem, visí ohromný secesní lustr s lahvově zeleným sklem. Obytná půda nemá žádné dveře, jen zdi naznačují, kde je kuchyň, kde pracovna, Honzíkův pokoj a obývák.

Byt je plný krámů. Starožitnosti, obrazy, sochy, knihy a sušené byliny rozvěšené po tmavých trámech vydechují vzrušující tajemno, stejně jako veliký kamenný krb v jižním průčelí.

Dřív sem Janina chodila za paní profesorkou často. Dřív – když ji ještě Baronka na gymplu učila. Sice jen necelé dva roky, ale Janina si ji za tu dobu oblíbila víc než protivnou vlastní matku.

– Ty s tvou hlavou! Ječí paní Večeřová. Ty a tvoje knížky! Není den, aby jí je nevyčítala. Kdybys dělala výpočetní techniku, víš, co bys měla jednou peněz?

– Jaký by to mělo smysl, mami? Jaký má smysl dělat, co člověka nebaví?

– Kdepak! Doma není nikdo prorokem, naříká máma. To Baronka! Ta ti plete hlavu!


Jenže z ničeho nic musela profesorka Mařáková gymnázium opustit.

„Proč? Ale proč? To nechápu!“ křičela Janina, jenže profesorka řekla: „V životě je mnoho věcí, které nechápeme – ani chápat nemůžeme – a přece se denně dějí.“

Do školství se už nevrátila. Vymyslela secondhand. Obchod na křižovatce.

„Obchod, kde se dá všecko koupit za hubičky, bude pro chudou ves požehnáním, nemyslíte?“ zeptala se svých společníků a oni po pečlivé úvaze kývli… „Proč ne? Vejvar z něčeho, co zatím široko daleko není, by mohl bejt lukrativní,“ usoudili.

Vejvar… Lukrativní… ta slova se jí nezamlouvala, ale jaksi podvědomě tušila, že k obchodu, jak ho chápou současnící, asi patří. Vejvar – to slovo ji přímo odpuzovalo. Ale také trochu zavánělo slušným výdělkem – a to se nezaměstnaným samoživitelkám líbí.

A tak byl „Secondhand Velryba“ alias „Sekáč U Baronky“ během několika týdnů na světě.

* * *

„Dík. Ten stroj je fakt dělo.“ Sklouzne Janina s Jamahy a jen nerada vrací přilbu. „No, máš aspoň zábavu…“ vzdychne, ale hned se zalekne své neobratnosti, a  omluvně dodá: „Už musím… Chci se ještě stavit u Máni.“

Pod plotem zahrádky Špinavé Karlíkové se prosmýkl podvraťák. Zuřivě doráží na ztichlý stroj. Přerývaně štěká, dlouhou černou srst má plstnatou a plnou pucků. Cení strašlivé tesáky, které mu dávno chybí a statečně si namlouvá vlastní nebezpečnost. Ale stáří je stáří.

„Mazej ke svý hadrbábě!“ kopne po něm kluk, ale Janina vyšle udivený pohled: „Špinavá Karlíková včera umřela. Copak to nevíš? Povídá doktorce: Je mi zle. A ona: Karlíková, nevyšetřím vás, leda byste se umyla. No, znáš naši dokotorku ne? Sama chodí jako cuchta.“

„To bába zaklepala bačkorama, aby se nemusela umejt? Někdy bych taky radši…“

„A víš, co ta káča? Její dcerunka? Ječela, že prý funus obstarávat nebude, nenechá se od mámy terorizovat ještě po smrti. Tak tam poslali ze sociálky. Hádej, co zjistili?! Že ta důra staré soustavně vypínala vodu i topení, aby se nemohla mýt. A taky jí prý otrávila její milovanou kočku.“

Podvraťák vrčí a zkoumavě očichává podezřelé nohavice. Pak si ovšem nejspíš vzpomene, jak ho Janina potlučeného – chňapej nechňapej – popadla za kožich, přiskřípla pérem na nosič kola a tradááá! Doma mu rány ošetřila a jako bolestné dostal kus kuřete. Při té vzpomínce se olízne, omluvně zavrtí pahýlem ocasu a jakoby nic pokropí sloupek oplocení.

Janina dál se zápalem vykládá, jak si bába stěžovala na obecním úřadě i u policajtů, ale všichni si z ní akorát utahovali. Jenže kluk už neposlouchá. Myslí si: Kurnik, aspoň ji pomuchlat… šáhnout si… nebo tak něco…

Jenže náhle na silnici nad hřištěm zahlédne koutkem oka ruksak. Klinká se na širokých ramenou a trochu kulhá.

Holka bleskne zelinkavě očima: „Julčo! Ne abys blbnul!“

Ale proč přijel ten, který zabil? Proč riskuje, že ho dostanou?

To ví jen on, Janina a ten s motorkou. Tihle tři to vědí až moc dobře.

Z kluka, který chtěl obejmout holku, je náhle syn zabitého. Ruce místo drobných ramen drtí chrom řidítek. „Do prdele!“

Pojišťovácké prachy za tátu mu rozpalují dlaně.

* * *

Jsem hledačka. A pokouším se podat svědectví o životě, i když to ode mne nikdo nežádá. I když mi všude dávají najevo, že je to nežádoucí. Že jsem nežádoucí. Že je nežádoucí svědectví o zločinech, hrdinstvích i láskách, svědectví o prostředí, o časovém úseku dějin, který byl pro mne kýmsi vymezen. A proč by nějaké svědectví vlastně mělo být žádoucí, když v době vlády mamonu žádná spravedlnost stejně neexistuje, dokonce ani existovat nemůže?

A ona někdy existovala?

Co se to stalo s lidmi? A stalo se s nimi vůbec něco, nebo takoví byli vždycky?

Jsem hledačka. A snažím se zaznamenat to důležité, co v naší době dělalo život životem. Snažím se zaznamenat to tak, jak jsem to žila, i když to nemá smysl.

Co ale smysl má? Co dělá život životem? A co je důležité? Pro každého cosi jiného, anebo by to „důležité„ mělo být společné všem lidem a všem dobám? Hledám, co je důležité pro mne. Hledám, co je důležité pro vás.

Slunce? Voda? Vzduch? Oheň? Vítr? Dobro? Zlo? Nebo snad hvězdné nebe nad hlavou?

Hledám…

Já.

Dali mi jméno Emílie, příjmení Mařáková. Ale říkají mi prostě Em. Nebo Baronka. Po dědovi. Jsem zrzka. Divoká tráva. Trs ostřice na křižovatce cizích životů. Výška 170, míry 97 – 57 – 87. Věk?

Stále se cítím, jako bych časně zrána nesla kosu do seče. Jako bych já sama byla ta s kosou. Jako bych já sama byla kosou. Jako bych kráčela s ostřím na krku – já sama.

Věděla jsem od začátku, že vyhazovem ze školství ta věc neskončí. Věděla jsem… a také jsem se hodně ptala… A také jsem byla hodně sama. Sama sebou. Zejména v noci. Den je plný lidí, zvířat, ptáků, hmyzu i rostlin, zvuků, dotyků, tvarů a barev, povinností a ďábelsky vymyšlených potřeb. Den je plný a člověk je jím. To jen v noci…

Tak šíleně. Tak zoufale. Tak nádherně je člověk sám, že může tvořit. Stvořit. I sebe. Poznat. Může slyšet ticho. Ve tmě vidět světlo. Může se ptát. Co znamená světlo? Co znamená ticho? Co znamená „já“? Z čeho jsem udělaná? Z vody? Z ohně? Z větru? Z bouře? Jsem udělaná jako dobrá, nebo jako zlá? A vlastně – jsem?

Čarování.

Ano, v noci čaruji. Je to návyk. Na dobré víno. Na lásku – řekněme. Jsem jí plná. Lásku nikdy nikdo ničím jiným nedokáže nahradit.Tak na co se ještě ptát? Proč psát?

Píšu málo. Spíš pro sebe. Nejraděj si jen tak přemýšlím. Nechci televizi. Za luxus považuji možnost myslet na vlastní hlavu po svém – ale to se neodpouští.

Za luxus považuji někdy i borůvkový jogurt. Schovávám si ho v krámku pod pultem. Když odejdou ranní zákazníci – snídám. Pak otevřu dveře do skladu a nabídnu Šeredovi. To je můj pes. Vždycky začne vylizovat od kraje. Nakonec se protáhne a zaleze pod věšáky. Tam má své místo.

Od té doby, kdy mě vyhodili ze školství, mám já své místo tady, v krámku s krámy.

Proč mě vyhodili?

Protože si něco ve mně najednou řeklo: dost!

A pak se stala ta věc.

Můj krámek s krámy je jediný obchod toho druhu široko daleko a venkovští zákazníci v něm mohou najít téměř všecko, co potřebují. Od dovozového oblečení z druhé ruky, přes pohledy, tužky, žvýkačky, cigarety, kuličky na cvrkání, kondomy – až po hrací automat.

Stojí na hlavní křižovatce a troufám si říci, že se stal středem zájmu nejen místních zákazníků, ale i rozlehlého okolí.

Jestli se mi po škole a mých žácích nestýská? Jestli mě prodávání baví? Miluji lidi stejně, jako je nenávidím. Nemohu bez nich žít – ale s nimi také ne.

Křižovatka je srdcem vsi. Na ní kdysi stály velké zděné domy nejbohatších lidí. Když jim byly vyvlastněny a ves zchudla, umístila do nich vláda lidu zařízení užitečná pro všecky: ústav zdraví, poštu, masnu, drogerii a do někdejšího Jonášova rozlehlého domu a hospody s dvěma velkými sály, vměstnala navíc i kino, domov důchodců – kterému se tady postaru říká chudobinec – a prodejnu Jednoty.

Po restitucích bratři Jonášové, moji nynější společníci, hospodu „U velryby„ pronajali. Několik místních chudáků z chudobince se rozhodli nechat dožít, ale prostory Jednoty, tři velké místnosti se skladem, vyčlenili pro mnou vymyšlený obchod. Měl jim přinášet zisk největší.

Je umístěn v tom rohu domu, který zasahuje přímo do křižovatky. Zkosené průčelí, jímž se vchází, zdobí reliéf velryby. Prosklené vstupní dveře, opatřené plechovou roletou, pokračují na obě strany prostornými výlohami. Před ně, pod kulaté koruny tří stříhaných javorů, jsem postavila stolečky s křesílky. Tady mohou moji zákazníci, pokud nemají právě namířeno do hospody, posedět, popovídat, anebo počkat na autobus do městečka.

Terasa nad krámkem zatím není veřejnosti přístupná. To jen já na ní sem tam větrám šatstvo z nových balíků a čas od času tu v bílém křesílku při ranní kávě a novinách posedí podnikatel Pavel Sklenička, který si hostinec pronajal.

„Nedá se nic dělat, asi budu bohatá,“ naříkala jsem, když se obchod budoval a já od úsvitu do noci dirigovala řemeslníky, zelenou barvou naděje natírala regály i okna, vrtačkou obrušovala rámy výloh, bílila zdi a vyklízela sklad i půdy, abych tam mohla natahat balíky hadrů. Prala jsem, žehlila, věšela na ramínka, větrala a skládala do regálů, navážela zboží a vařila pro své společníky i jejich rodiny, které si ke mně přijížděly odpočinout od velkoměsta.

„Asi budu bohatá,“ děsila jsem se – a ze začátku to tak skutečně vypadalo.


Lidé říkají, že jsem opuštěná, když žiji jen s matkou a synem. Ale, to není pravda. Ve statku Na hnízdě s námi žije i pes Šereda, koza Rozárka s kůzlaty – pět koček, rodina čápů, spousta myší a pavouků, zpěváčci, včelky, brouci a vůbec, co tak přijde.

Ve statku Na hnízdě s námi nežije jen otec mého syna.

Ale to je zase jiná historie.

– Necítíte se osamělá takhle v noci? Ptává se mne potutelně hodinář a já krčím rameny.


Stromy. Louky. Řeka. Nekonečné nebe… Samota, plná lidí, zvířat, pocitů a vjemů.

To není osamělost jedné probděné noci. To je samota celého života. Je to samota ve mně. Moje samota. Mnou vymyšlená a mnou vybudovaná. Čínská zeď.

Čím dál víc nic nechci, a přesto konám. Jsem aktivní. Příšerně činná. Konám. Někdo ve mně koná. Někdo za mne koná. Nevím, proč to dělá.

Zpívám. Zpívám jako vrána. Moc ráda zpívám. Nevím, proč zpívám.

Píšu. Krákám. Přede mnou sychravo a prázdno. To je má kniha. Je ve mně a musí ven. Je to zoufalé, ta moje samota… kniha..

Kniha je možnost. Výzva. Dobrodružství. Kniha mou samotu zalidňuje.

Lid. Lidnit. Zalidnit. Vylidnit. Lidstvo.

Vylidnit ohloupené lidstvo. Zabít ho. Zbít ho…

Zabít lidstvo? Zbít ho?.

Jsem šílená?

Marně se mi kdekdo snaží vysvětlit, co je politika.

Slyšela jsem, že prý zenoví mistři přetáhnou holí své žáky, kteří něco dlouho nemohou pochopit. Prý jim tak cíleně spojí centra vnímání a žákům se rozsvítí.

Brečím. Křičím. Je to přece tak jednoduché!

Nevím, proč brečím. Nevím, proč křičím. Nevím, proč se směji. Nevím, proč chci zmasakrovat lidstvo. Nevím, proč miluji samotu a nechci být sama. Nevím, proč píšu.

Proto. To všecko proto: Abych byla svobodná. Stejně, jako všichni šťastní bezdomovci na tomto šíleném, nebezpečném a hloupostí zbědovaném světě.

Já.

Narodila jsem se po válce. Druhé světové. Anebo prostě nějaké. Narodila jsem se za velké vody u babičky, ve statku Na hnízdě. Narodila jsem se tam ještě předtím, než nám usedlost vyvlastnili. Ve staré selské posteli jsem se narodila. Tu jsem za třicet let nato zbavila barevných nátěrů, vkusů i nevkusů mých předků, a umístila jako vzpomínkový artefakt do své pracovny.


Chvíli před mým narozením stála labská voda již přímo za našimi vraty a maminka si pro porodní bábu musela jet na pramici. Byl únor – čas vodnářů. Tatínek se učil obsluhovat děla kdesi na vojenském cvičení a já, nechtěňátko – třetí dítě v rodině, jsem přišla na svět s otevřeným očima. Prý je to pro život dobrá výbava, ale já si tím nejsem jistá.

„Zpívala jsi jako vrána.“ Sdělil mi později starší bratr, který z vedlejší světnice uslyšel můj novorozenecký křik.

Do opery jsem se neprosadila.

Jenže ani k tvorbě dějin mě nikdy nikdo nepřizval. Již v roce 48 zcela bez mého vědomí, únorovou revolucí převzali dělníci s rolníky – u nás to byla děvečka Anda s čeledínem Pepanem – moc i majetek mých prarodičů a já se tak stala chudým venkovským dítkem z učitelské rodiny. Tedy z rodiny pracující inteligence, jak jsem později uváděla ve všech životopisech i kádrových dotaznících.

Mohla jsem s tím něco dělat? Ptal se mě někdo, jestli to tak chci? Jestli právě tohle považuji za vhodnou startovací plochu pro svůj budoucí, jistě báječný život?

Revoluce. Podle mého přítele Ludvíka boj nějakých jedněch proti nějakým jiným. Tedy těch zotročených, okradených, spoutaných, kteří právě u koryta nejsou, proti těm, kteří tam jsou a nestydatě mlaskají.

Revoluce. Posty se vymění a boj nějakých proti nějakým může pokračovat. To je politika? Peníze, moc a sláva? Tak se tvoří dějiny? Ale ptal se mě někdo, jestli něco takového chci? Ptal se mě někdo, jestli chci, aby přišla spřátelená vojska se svou bratrskou pomocí v roce 1968?

A přesto byla tu.


Žně pozdně nastávaly.

Zkameněla jsem toho rána nahá za záclonou v pokojíčku svého milého a pozorovala, jak tanky s hvězdou točí hlavně směr Praha. Bylo vedro a vojáci, pokrytí prachem, měli můj věk.

„Kluci, co blbnete?“

Pásy tanků duněly a okna se třásla. Tehdy jsem už i já uměla řídit tank, protože doba byla taková. V předmětu branná výchova to studenty tělovýchovné fakulty na speciálním kursu prostě naučili. Naučili nás i spoustu jiných, pro obranu země důležitých věcí – asi to tak bylo dobře. Ale umět se bránit a nebránit se?

Snad i proto mi tehdy po tvářích tekly slzy nechápavé nenávisti. Mou největší touhou bylo zabít. Kohokoli. Celé to šílené, blbostí zbědované lidstvo. Ale zejména všecky vyjukané ruské jelimánky. Jenže ani jich se nikdo neptal, jestli právě tohle chtějí. Nejspíš ani jim nikdo nedokázal pochopitelně vysvětlit, co je politika. Psal se rok 1968. Ach, kde jste zenoví mistři se svými výchovnými metodami!


Ohloupení a podvedení vytvářejí dějiny! Tvoří vlastní podvodnou politiku.

Co to má společného se mnou?

Žně teprve začínaly, ale moje babička Bláža, selka ze statku Na hnízdě, která nikdy neuměla řídit tank, jen kolo, již měla dávno za sebou pokus o sebevraždu, smrt syna, vyvlastnění statku, dvojí věznění manžela – a konečně i jeho smrt. Psal se rok 1958.

Ohloupení a podvedení vytvářejí dějiny. Ideologie se šklebí do tváře svým věřícím.

Stejně jako Bůh?


Žně byly v plném proudu, ale moje prababička Anna, boží nevěsta, která nikdy neviděla ani kolo, měla už za sebou násilný odchod z milovaného kláštera, neboť bylo třeba vyvdat statek. Měla za sebou svatbu s nemilovaným mužem a dvě nemilované dcery. Pak přišel návrat nemilovaného z italské fronty. Ach, jak jsou šťastné ženy, kterým se muži vrátili z války! Naštěstí se vrátil jen proto, aby po třech dnech zemřel na tyfus. Psal se rok 1918.

Ohloupení a podvedení vytvářejí dějiny?

Bůh se šklebí do tváře svých věřících?

A běžel čas.

Žně teprve začínaly, když se bratr mé prababičky z nešťastné lásky – on bohatý ona chudá – oběsil v zahradě na ořechu. No ano. Na tom polopapíráku, který tolik plodí. A pár let nato završil rodinnou tragédii Venoušek. Vnouček milovaný, vyhýčkaný, kvůli kterému stará i vraždila. Sokolík. Bratr mé maminky Lízy, synáček mého dědy Václava, starosty sokola i obce v jedné osobě. Jen tak si ho Pánbůh vzal. Zabil se nevinným pádem s bradel ve věku mého Janíčka. Ale pohřeb měl slavný. Sokolský. V krojích. Byl to nejslavnější pohřeb, jaký lidé v téhle vsi pamatují. Psal se rok 1928.

„Koho Pánbůh miluje, toho neštěstím navštěvuje,“ řekla tehdy moje prabába Anna. A tak od té doby babička Bláža už do kostela nevstoupila. Nejspíš ji popadl strach z přemíry boží lásky. Měla totiž ještě dceru, moji matku Lízu.

* * *

Žně pozdně nastávaly. Moje prababička i moje babička už měly dávno za sebou celý zkurvený život i svou vlastní smrt a já uvažovala, co zkurveného mám před sebou já. Psal se rok 1968 a život se hnal do kotrmelců. Jedním z nich byl i kotrmelec posledního dvojčíslí letopočtu: 68 – 89. Nějací jedni povstanou proti nějakým druhým…

Zase revoluce. Tentokrát „Sametová“… Boj za svobodu těch zubožených, kteří u koryta právě nejsou, proti těm, kteří tam jsou a nestydatě mlaskají.

Ač už jsem nestudovala, posilovala jsem na Národní třídě řady svých studentů. Stáli jsme proti pendrekům policajtů s bílými štíty, kteří měli studentský věk.

„Kluci, co blbnete?“ ptali jsme se jich s úsměvem, ale jediný sval v obličeji se jim nepohnul. Měli své instrukce.

Napětí drásalo nervy na jedné i druhé straně.

První výkřik, první rána… první krev… Po tvářích mi tekou zuřivé slzy nechápavé nenávisti. Mou největší touhou je zabít. Vlastníma rukama zamordovat všecky ty zakuklence, kterých se nikdo neptal, jestli právě tohle chtějí. A jestli vědí, co je politika. A jestli alespoň jen tuší, kdo tvoří dějiny. A co vlastně je nejmocnějším Bohem, nejmocnější hybnou silou tohoto ohloupeného světa.

Měla jsem chuť pokusit se jim to zenovou holí vysvětlit, jenže to už do nás bili pendreky ze všech stran. Instinktivně jsem si rukama chránila hlavu a v běhu nevěřícně vykřikovala: „Kluci, co blbnete? Co blbnete, kluci! Co blbnete?!“

Moji přátelé po revoluci zbohatli. Dílem restituovali, dílem se chytili politiky. Nacpali se ke korytům a mlaskají. Tvoří novou politiku, novou ideologii, nové dějiny.

Mám chuť někoho zabít a do ochraptění řvu:„Lidi, co blbnete? Co blbnete! Co blbnete, lidi!“

Jenže nejspíš mě nikdo neslyší.

* * *

„Hlavně, Julčo, neblbni!“ zaječela mu Janina do zad, ale syn zabitého už neslyší. Žene motorku kolem zídky nešťastné zelinářské zahrady, do vrat rodinného domu. Mrskne stroj na dvůr, proletí světnicí a máma hlesne: „Mám ti přihřát králíka, Juloušku?“

Ze skrýše pod postelí vyrve tátou zapovězené jablko z ráje. Zelené pouzdro. A hup zpátky do sedla. Mámě se zpovídat nebude! Stejně by nerozuměla.

Na mostě se rozhlédne jako sup. Nic netušící kořist se blíží.

Obloha nad elektrárnou je těžká jako víno. Jako víno, které se užuž vráží do nohou. Bouřka na sebe nenechá dlouho čekat. Nohy jsou těžké.

Ten, který zabil si do hospody troufnout nemůže. Útočiště pod mostem je jeho jediná šance, uvažuje Julián a ví, že uvažuje správně. Sedí na svém stroji, ztěžklou nohou podpírá betonové zábradlí a vítr sílí. Rve klukovy husté vlasy a on se raduje. Čeká. Trne. Jistě mu bude stačit jen pár minut. Seběhne příkrou pěšinou a pak –

Vítr začíná krutě ohýbat břízy na břehu. Syn zabitého s nadějí sleduje stále temnější nebe. Ještě počkat, přikazuje si. Ještě chviličku. Již za okamžik udělá, co dosud znal jen z televize. Udělat to musí. Nejen kvůli otci, ale především kvůli ní. Řekla, že jde k Máně. Ale tamten by si ji stejně našel.

Anebo ona jeho?

Syn zabitého je odhodlán. Vítr ho prudkým poryvem postrčí. Dobrá, tedy teď!

A Julián přehodí nohu přes sedlo motorky, z pouzdra osvobodí tu věc, kterou před ním táta tak směšně skrýval a zastrčí ji do náprsní kapsy kožené bundy. Pak začne sestupovat příkrým svahem jako by práskal rajťáckým bičíkem do naleštěné holínky: Dup, dup, dup, dup… Jen žádný vztek, říká si. A žádnou nepředloženost. Klid. Nejsem ten, který jančí ze zamilovanosti. Jsem chlap a konám svou povinnost. Dup, dup – dup, dup. Všecko jsem dobře zvážil: Buď on – nebo já. Dup, dup – dup, dup.

Že jí ten sráč není lhostejnej, je přece jasný!

Klid. Bleskové rozhlédnutí. Nikde nikdo.

Jenže někdo přesto napjatě sleduje každý jeho pohyb.

Když profesorka Em Mařáková zamkla dveře obchodu, byl ještě vymydlený den. Dědek Stínek, jako obvykle rozvalený na zídce výkladní skříně, němě vztáhl ruku. Pánbůh mu nenadělil nic než vypoulené oči, nekonečnou chuť na cigáro, kalhoty, visící z hubeného zadku až pod kolena, a  blbečkovskou chechtavost.

„Ale jen jednu,“ řekla přísně.

Chechtavě poděkoval a roztřesenými prsty zapaluje. Každý jeho pohyb je plný lačnosti, ale sirky se mu jako na potvoru lámou. Em přiblíží k jeho odulým rtům zapalovač. Sama nekouří, ale levné cigarety pro Stínka a věci, které se vždycky hodí, nosí po kapsách stále.

„Tak zase krmit?“ křikne na tu po čertech pěknou ženskou hodinář a ona se směje: „Zase.“

„Že se na ty chlapy nevysérete! Udělal bych vám kafíčko.“

Zatřepe zprahlou trávou na hlavě: „Kdepak! Budu je tam mít nakvartýrované zase všecky!“

Tím myslí matku, syna Honzíka a své dva pražské společníky. Přivezli zboží a na oběd se jistě staví. Proč ne? Jsou to synové tatínkova nejlepšího přítele z mládí. Ráda je vidí. I Marka i Josífka.

– Byli to lufťáci, vyprávěla jí mamka. Před válkou přijížděli na celé léto. To už jsme měli takovou partu. Děti pana přednosty Mařáka – to byl tvůj taťka, strýček Otík, teta Růža a teta Anča. Potom my Baronovi, tedy já a Venda. Z Prahy Líza Drbohlávková, toho kožešníka, co ho pak popravili Němci. No a kluci Jonášovi. Božek – ten byl starší a včas utekl na Západ. Potom Zlatko – táta Marka s Josífkem. Ten zas dělal muziku. Někdy se u nás zastavovali i továrníkovi Engelovi, ale jejich Vilmička s námi do party nesměla, i když by ráda. Oni jezdili na dovolenou k moři. No a jak, chudáci, dopadli…

Zlatko na mě bral, řekne pyšně, protože na ni, podle našeho taťky, bral kdejaký kluk široko daleko.

– Ale to víš, směje se, já byla udělaná do mladšího od přednostů. V zimě jsme bruslili na rybníku, v létě nám naši dovolovali chodit se koupat Do přívoz. To ti byla nádhera! Písek, tráva – Labe vypadalo úplně jinak, než dneska. Hráli jsme Zelenou louku, taťka tam měl takovou lodičku – maňáska – tak jsme se vozili, ale kuci nás holky pořád jen zlobili. Ve vodě nám dávali pasany, házeli na nás žáby… Byla to krása! vrtí hlavou mamka.

– Panímáma, tedy tvoje babička Líza, za námi vždycky poslala děvečku Andu s buchtami a baňkou bílé kávy – takže jsme tam vydrželi třeba až do večera. Jo… směje se. Panímáma za námi posílala „Soudružku ministr“, jak se jí tu teď říká. Před válkou a ještě i ve válce u nás na statku sloužila. Byla to docela hodná holka. Škoda, že potom tak zhloupla.

– Shrábli barák v cajku, závidí mým společníkům místní lidé. Má fungl novou střechu. Pronajímají hospodu. Taky oprava bijáku stála prachy. Lidičky – a dva slušný bejváky budou mít k tomu, až vystrnadějí chudobinec! Má tak někdo štěstí! špitají si, ale Em svým společníkům nezávidí. Jejich děda se tu prý nadřel!

– Nemáme vůbec nápad, co s tím, svěřili se jí jednou, a tak vymyslela velkorysou koncepci. Na řadu let. Krok za krokem. Obchod, restauraci s vinným sklepem, hotel, fitcentrum – souhlasili. Ovšem pokud to také dokážeš zrealizovat.


Pustila se do práce. Krok číslo jedna – secondhand.

Útlá žena s očima nabitýma energií ujíždí vsí na rozhrkané plečce. Vítr začíná zvedat prach. Starý čokl se tu a tam zaboří čenichem k patníku, zběžně postříkne kmen stromu – a pak kolo trapem dobíhá.

– Že toho Šeredu nedáš odstřelit. Jen darmo žere. Diví se společníci, ale Em psa s ukousnutým uchem právě před tímhle osudem kdysi zachránila.

* * *

Janina se dere vichřicí. Je promočená do poslední nitky. Teprve teď se jí svět zhroutil. Výstřel v lomození vichru nezaslechla, ale pohyb Juliánovy ruky, tak známý z gangsterských filmů, viděla dobře. A také viděla, jak se Beny sesunul k zemi.

Beny! Slzy deště ji pálí v očích, vítr jí smýká po mokré trávě dolů s náspu silnice. Co jsem komu udělala? Zvedá se, běží, otevřenými ústy rve sousta větru, polyká je, uhýbá vrcholkům lip, které jako sestřelení ptáci letí běsnícím vzduchem.

Beny! Strach o něj bičuje její síly do maxima.

Beny – Beny… Beny – Beny!

Co je jí po Julkovi!? Co je jí po tom, že vichřice smetla pyšnou Jamahu s mostu? Co je jí po tom, že vrcholek ulomené hrušky přitiskl Juliánovo tělo mezi servané dráty vysokého napětí? Co je jí po topolech, které se skládají přes silnici jako vysypané tužky?

Křách! Křách! Křách! Praskají stromy všude kolem. Labe hučí, most duní, nebe zle mrká fialovýma očima blesků.

Holka uklouzne. Hmátne do mokré trávy. Na rukou jí vyskočily skvrny ekzému. Strčí kus kovu za tričko a pruty divokého angreštu se jí krvavě zakousnou do paží.

„Beny…“ Kleká si k němu. Neví přesně, co se stalo. Viděla z té dálky jen pohyb. Zblízka vidí krev. Kov pistole ji chladí za tričkem. Pod mostem je sucho. Voda z jejích vlasů mu máčí tvář. Konečně jeho oči rozevřou křídla: „Janino…“

Chce mu to říct, jenže vítr rve slova jako výstřely: „Julek,“ trhaně, nesouvisle vykřikuje, co viděla.

„O tom hajzlovi nemluv!“

Jenže ona jeho jméno opakuje. Znovu a znovu.

„Prásknul po tobě! Pak skočil na mašinu, myslel, že ujede. Ale teď leží… tam někde…“ mávne k polomu, „možná mrtvý…“

„Tak ať! Patří mu to!“ svírá Beny rty, ale Janina po paměti přetáčí opasek s mobilem ze zad na břicho.

„Nevolej!“ vykřikne kluk. „Nic to není! Jen… ruka…“

Buší v ní šílená bolest, hlava třeští, tělo rozráží zimnice: „Dostali by mě! Slyšíš, Janino? V kriminále… stříhají vlasy… Pryč! Musím pryč!“

1 – 1 – 2, vyťukává Janina a prsty bělí chladem. Kolena přidržují pistoli pod tričkem.

Kluk jí chce mobil vyrvat, ale bolest ho srazí do zaúpění. Z převráceného ruksaku se kulí poloprázdná láhev.

„Přijeďte k mostu! K mostu přes Labe,“ huláká Janina. „Někoho smetla vichřice s náspu. Leží pod zlomeným stromem… Nevím!… Možná mrtvý…“

O topolech přes silnici nemluví. Lámou se stále další. Janina podvědomě doufá, že to pro ně bude zdržení. „Nevypínejte…“ křičí přístroj –

Vypne. Už ví, co udělá.

* * *

Em běží do zahrady. Vichr jí rve vlasy. Kůzlata bekají, koza vyděšeně běhá kolem kolíku. Jediným škubnutím ho Em vytrhne ze země a kozí trojka letí cvalem do chlívku. Vzduchem chumelí lipové ratolesti, vichr očesává i bobrovky se střechy. S ukrutným kraválem je vztekle tříští o kamenné zápraží. Em uskakuje – proboha! Div že se nenapletla do cesty zubaté. Strhla si kosu s háku u dveří, kam ji Em věší – a teď s ní povětřím kamsi metelí. Obloha je těžká jako víno. Vlévá se do nohou.

První zběsilý poryv nevydržela špička břízy, a také rudé muškáty vylamuje vichr s horních oken i s truhlíky. S balkonu letí bílý stolek s křesílky, fuchsie před vchodem jsou rázem namaděru.

Kočky se vrhly ke dveřím. Zběsile drápou oprýskaný nátěr výplní. Proud vzduchu jim pročesává kožichy proti srsti. Em chytí kliku – a pak ji i se zvířaty další prudký poryv srazí do chodby. Kočky zachraňují život pod botníkem, žena padne zády na dveře: Pánbůh s námi a zlé pryč! šeptala by babička.

Em bouřky miluje, ale dnes si svou láskou není jistá. Kdepak! Tohle není žádná obyčejná letní bouřka.

Baronku děsí nejvíc to, kde jsou její společníci. Kde je Marek s Josífkem? Doufám, že ne v dodávce na silnici! Dávno tu už měli být.

Klid, přesvědčuje sama sebe. Klid a chladnou hlavu. Určitě se zastavili někde na kávu a čekají, až to přejde. Ale…živelných katastrof prý bude přibývat, říkali.

„Janku!„ Zavolá nahoru do podkroví, vyběhne po schodech – a pak už nevěří svým očím, ani uším. Letí od okna k oknu.

– Všem nepřátelům hlavy dolů! řičí král vichru a hlava nehlava bije do větrných koní. Ale čím se provinili stříbrní rytíři před vraty? Rozhodí ruce větví a do své smrti zaujmou i elektrické dráty před domem. Rázem je tma.

„Janku!“

Em skočí k telefonu. Je němý.

„Janku! Jsi tu?“ zaječí.

„Mami! Pomoc!“

Když oči maličko přivyknou tmě, uvidí Em syna, jak se celým tělem opírá do prosklených balkonových dveří. Vibrují jak hnízdo rozdrážděných sršňů, jen jen se vylomit z pantů.

Křách! Křách! Křách! Nebe zle mrká fialovýma očima blesků a kolem padají další mrtví: vejmutovka, modřín, stará hrušeň i –

„Ne! To ne!“ vykřikne zděšeně Em, ale zběsilý král vichru se jen zachechtá. Obejme v pase stoletou lípu, aby ji – tanečnici – zvedl z kořenů k obzvlášť obtížné figuře. Pak, jako by se rozmyslel, pustí partnerku zcela negalantně a ona ve zpomaleném záběru rozhodí košaté spodničky větví, a pak už jen padá… padá… padá… Marně se snaží zachránit desítky ptačích hnízd, marně se snaží vyhnout moruši, keřům brslenu, zábradlí balkonu. Všecko strhává s sebou do rybníčka u svých kořenů. Špička koruny rozbitým sklem dveří vnikne až do obývacího pokoje.

Šereda zaletí pod stůl a chvěje se strachy.

„K babičce!“ křičí Em. „Utíkej dolů k babičce, Janku! Řekni, že už je po všem! Už bude klid. Ať se nebojí! Utíkej!“

Kdesi od vsi houká záchranka. Em se vrhne k oknům v severním průčelí domu. Jimi je vidět až k mostu. Sanita zběsile vyje. Liják se mírní a Em nemůže uvěřit. Topoly kolem silnice, hrušně, břízy i smrky u kostelíka, které vysázel děda za Venouška – všecko, všecičko je pryč. Koho Bůh miluje, toho neštěstím navštěvuje?

Modrý majáček ára se zběsile točí v zatáčce silnice. Em konečně chápe. Něco se u mostu stalo. Aby tak Marek s Josífkem!

Pilu! Bleskne jí hlavou. Zaručeně nemají motorovou pilu! Nerozmýšlí se. Skokem je na nohou.

„Hned se vrátím!“houkne dolů do kuchyně a Jeníček: „Kam jdeš? Chci s tebou!“

„Ani se nehneš! Hlídej babičku!“

Běží sadem, několik švestek je rozčísnutých od koruny až ke kořenům. Tašky na úpatí stodoly připomínají hromádky perníku.

– Co je ti po tom, křičí cosi v ní. Je pitomost, co děláš! Odklízet padlé stromy, to je přece práce pro chlapy! A ty máš dítě! Pamatuj na Honzíčka!


Ale vítr se už mírní.

Popadne Husqarnu, běží k autu. Blbost! Kolo!

„Kam jedeš, mami?“ ječí kluk ze dveří.

„Co? Neslyším tě? Mazej k babičce! Rozumíš?“ nadhazuje si těžkou pilu kolenem. Rozlámané smrky před vraty i dráty elektrického napětí oparně přeleze s kolem přes rameno – pak už naskočí a jede. Šlape. Rve se s lijákem. Padá. Ruce má rozbité.

Asi ses zbláznila! Nadává si. Úplně jsi zcvokla! Zuří na sebe, ale vstává a znovu se dere na kolo. Ví, že ti, kteří mají zachránit, nesmí přijít pozdě!

Ví, že jsou věci, které prostě člověk udělat musí!

* * *

Jen rychle, rychle! Áro už vyje někde u přejezdu! Snad ho zdrží ty topoly… doufá Janina.

Beny má naštěstí na sobě jen lehkou džínovou bundu, rukávy jsou široké. Janina spěšně ohrne ten pravý. Z rány kousek nad loktem chlýstavě vytéká temně rudá krev.

– Budou ti slušet, řekla jí Baronka. Janina chňapne pro balíček za tričkem a zuřivě trhá. Papír – i šaty. Bílé s droboučkými kvítky. Jeden poskládaný pruh urvané látky přitiskne na ránu a divoce se rozhlíží. Ale nevidí nic vhodného. Strhne tedy z promodralého zápěstí hodinky a přiloží je jako tlakovou vrstvu. Takhle ji to naučila Baronka v předmětu, který pro své studenty vymyslela. Dala mu jméno „umění žít“.

Cha! Janina se zle směje. Směje se „umění žít“ i svému naříkajícímu já: Krávo! nadává si. Krávo! Tak přece dělej! Pospěš si!

Křičí: „Tady mi to přidrž. Takhle…“ přikazuje. Pomáhá si zuby – dalším pruhem látky všecko obtočí, úvazkem prostrčí tužku a pevně utáhne. Pak vyskočí: „Vstaň a pojď!“ velí nesmlouvavě. „Musíš jít!“ Smýkne jím za zdravou ruku do vichřice.

Záchranka už houká od vsi.

„Rychle! Nesmějí nás uvidět. Poběž!“ Hodí si jeho ruksak dopředu na svá vrabčí prsíčka a vleče kluka k motorce, která se zachytila v keřích pod náspem.

„ Pomoz mi! Zkus ji našlápnout!“

„Rum… dumdum… ruuuumm…“ zařve stroj – a Janina: „Fofr! Nasedni a drž se! Je to jediná možnost!“

Je to pitomost! Ječí cosi v ní. Koukej se na to vykašlat, káčo! Nebo ses s ním už namočila málo, s ožralou? Zkazíš si celý život! slyší mámu.

Srabe! I kdyby byl třeba prašivej! Štěkne holka na své zbabělé já a motorka vyrazí po chodníčku navigace. Nejodvážnější vzduté vlny už omývají jeho kameny i kaluž houstnoucí krve pod mostem, hladově chňapou po zbytcích roztrhaných šatů, které měly té holce tak slušet.

Leje, ale Janina světlo motocyklu nerozsvítí. Kdesi v dálce ohmatávají reflektory vyjící záchranky spadané stromy. Chlapi s nosítky se prodírají vichřicí. Řve motorová pila. Její zvuk bude teď tady v kraji podmalovávat čas do jara.

* * *

Jamaha letí poli.

Žně právě začínají a Janina už ví, co zkurveného ji čeká. Ví, že jí v příštích okamžicích urazí hlavu vzduchem letící větve. Ví, že ji zabije blesk nebo proud z drátů vysokého napětí, které se kroutí jako hadi v obilí. Ví, že utone v řece, až motorce sebere voda pěšinu pod koly. Ale ví také, že je to fuk.

Některé věci člověk prostě udělat musí!

Jamaha plave filmovým záběrem plným kalné špíny pryč. Pryč z plátna. Pryč z obrazovky – prostě pryč!

Vlny už zabraly chodníček navigace, schramstly bahno po pneumatikách a sápou se výš. Nedá se poznat, kde je břeh, a kde Labe. Vlny se kalně přelévají. Špiní trsy mateřídoušky pokrývající druhý povodňový val řeky.

A pak už jdou i přes ně.

Najednou je vichřice ta tam. Utichla tak prudce, jako začala. Ještě fouká vítr. To ano. Anebo spíš – větřík. Přináší děsivou vůni rozlámaných stromů. Náhlé slunce zapadá do barevné oblohy za řekou. Nezaplavené části povodňového valu svítí zeleně, pod trsem trávy našla něco k snědku myš…

Konečně Janina vidí, co hledala. Trhnutím otvírá zpuchřelá plechová vrátka: „Tady tě nikdo hledat nebude!“

Beny si všiml roztrženého trička na jejím rameně a kdesi uvnitř ho zabolelo. Obejmout ji! Ale levá ruka chová zraněnou pravačku a zuby drkotají: „T… takhle p… anáka…“

Uvnitř plechového útulku není nic a venku všecko mokré. S klukem se motá celý svět.

„Lehni si,“ podkládá mu Janina pod hlavu batoh.

Zuby jektají. Zimnice začíná lomcovat celým tělem. Kluk se choulí do klubíčka kolem zraněné ruky. Janina neví, co by bylo nejlepší. Lehá si k němu, aby ho zahřála vlastním tělem. Tiskne ústa na jeho prsa a horce dýchá tam, kde tuší srdce. Hlavou jí letí zběsilý vichr myšlenek, vzduch duní jeho kopyty.

Proč se to vlastně všecko stalo? Mohl tomu někdo zabránit? Může ona něčemu zabránit teď?

Může jí někdo v něčem zabránit?

Vyskočí. „Prostě to tu musíš vydržet! Slyšíš, Beny?! Vydržet!“

Běží. Jede. Řítí se nadcházející nocí zpět ke vsi a hlavou jí pádí film o úplně jiné noci. Té, kdy se to stalo.

Podél hlavní silnice z Říček do Klečan prý dříve stávaly krásné roubenky. Tvořila je pouze kuchyňka, obytná světnice, chlév a několik kůlen zhotovených z toho, co bylo právě při ruce. Jenže ves postihl socialistický mor a roubenky jsou dnes do jedné přestavěny.

Toho dne už od rána rozkvétaly právě podél téhle zohavené hlavní silnice stánky. Plno kramářských bud s křiklavě pruhovanými stříškami. Pod pultíky se jim nafukovaly desítky křiklavě pruhovaných tašek plných zboží mrňavých Vietnamčíků.

Byl květen. A byla pouť.

„Tak tady je to, varieto! Turecký med od samotné Šahrazád! Med z osmanské říše!“ napodobuje Janina křik dávných prodavačů, a Baronka vypráví o bílém špalku plném mandlí, ze kterého medař odsekával obrovským sekáčkem.

„To bylo něco! Dřív tu prodávali komedianti i cukrkandl, pusinky, mejdlíčka, lékořicové pendreky, panenky, trumpetky, bubínky a perníková srdce z lásky,“ řekla. „Jenže teď?“ rozhlédne se po šikmookých a jejich zaručeně značkových džínách, maratónkách, zaručeně švýcarských hodinkách, košilích a bundách s debilními potisky, přehrávačích, foťácích, mobilech a videích.

Janina řekne: „Samá špičková technika – na jedno použití. Já si jednou u nich koupila kalhotky…“

„Janino,“ rycne do ní Máňa loktem. Z plácku od houpaček, střelnic a kolotočů na ně kývá Julián. Zvláštní. Tenhle plejboj z chvalčického učňáku se objeví vždycky náhodou tam, kde je právě Janina.

„Co mohu pro dámy udělat?“ šaškuje a Janina nadšeně ukáže na řetězák. Pak se ale honem otočí k Máně: „Teda… Kdyby ti to nevadilo.“

„Tsss… simtě…“ zaklepe si na čelo ta na vozíčku a zabere rukama do koleček. Ani za nic by nedala najevo, jak strašně jí to vadí. „Koupím zatím pro legraci… třeba pendrek. Anebo… želatinový hady,“ řekne.

„To je nádhera, letět vzduchem tady nad tím… vším…“ sní Janina, jenže Julián se ušklíbne: „Nemám chuť se zeblít. Ale dáma… Jak je libo!“

Koupí jeden lístek a už ví, co sám zatím udělá. Vystřelí růži. Tu největší. Rudou. Pro ni.

Nutně musí tuhle buchtu sbalit. Proč?

– Prostě proto, odpoví si sám, že je jiná než kurvy z učňáku. A taky proto – zapálí si retko – že by mu do života mohla vnýst aspoň trochu posranýho štěstíčka.

– Kdo si myslíš, že seš, frajere? řve na něj fotr den co den. Já vím, že by ses na celý učiliště nejradši vysral a vzal paly. Ale to se milostpánovi nepovede! To si piš, že tě k matuře dokopu, huláká a nějakou tou fackou nešetří. Ze školy domů – a zařezávat! Dokudˇu mně žereš, budeš poslouchat! Jo až budeš stát na vlastních haksnách, pak si táhni! A to ti povídám! Jak nezačneš sekat latinu, bude vojna! Přidržím tě u huby i proti tvý vůli! Jednou mě poděkuješ.

Julián fotrovi nepoděkuje. Nejradši by ho zabil. Často je k tomu jak s hráze do rybníka. Julián fotříka nenávidí.

– Ať jde do prdele se svejma kázáníma! Co se do mně furt sere? Řve na mámu, protože má už plné zuby ustavičného dovolování do kolika a s kým. Má plné zuby zpovědí o tom, jestli se už dneska učil a jak dlouho.Myslel si, že jak skončí na základce bude Havaj – a zatím hovno!

Fotr by mu nejradši opatřil džob nějakýho technickýho kádra za slušný lovy – jenže na fachu Julek kašle. Julča má v demokratickým státě právo na svobodu a basta. Dělat co chce a kdy chce.

Zatím se ovšem dokázal vyšplhat jen na ubohou dvojku z chování a podmínečné vyloučení, třebaže si zoufale přeje to nepodmínečný…

– Jo tenkrát, jak se na diskošce sťal, sbalil pinglici a chytil chorobu, tenkrát to fakt byla prdel. Vylití na tuty! Jenže fotřík zase zamachroval. Přece nevylejou ze školy synáčka úspěšnýho zelináře, kterej je ochotnej hrábnout hluboko do šrajtofle?

Učňák, to je jeden nekonečnej průser, krvácí Juliánova duše. Tejden ve škole, tejden na dílně. A ráno v pět z pelechu. Celej den pakárna k zblití. A večír biflovat, někdy, jako bonbónek za odměnu, debilní televizní bedna. A den co den… a repete…

– Je na tom něco divnýho, že myslím na fotrovraždu? ospravedlňuje se denně v duchu Julián. Snad – nebejt Jí…už měl ten debil kudlu v sobě.

Kluci kecaj, že má Janina malý kozy. Ale Julkovi je to fuk. Je mi to fuk, fakticky.

Blbost! Není zabouchnutej! Prostě jen tu holku chce šoustat. Strašně. A jestli ne tuhle, tak už v životě žádnou, protože jedině ona je prostě super.Třeba: Jak je blbá do silnejch mašin. Která jiná by si třeba na takovou Jamahu troufla?Ale ona? Povídala, že klíďo!

„Vážené dámy a pánové!“ vykřikuje do tlampače vousatý komediant. „Ještě tři… ještě dvě! Dvě poslední místečka na naši jízdu smrti! Věřím, že se nezaleknete! Tak prosím, slečno, prosím, ještě jedno! Jediné, poslední místečko a můžeme rozjíždět! Ještě jed-no… po-sled-ní…“

Klap! Zaskočí zámek bezpečnostního držáku v sedátku za Janinou. Blonďák, který se tam usadil, je nápadně vysoký, kudrnatý, vlasy mu, jak hádci, zalézají do děr košile. Ty nejdelší vzadu spoutává nepořádný cůpek. Oči má ten frajer jasně modré, džíny záplatované náplastí.

Kdo to je? Nikdy předtím ho tu Janina neviděla…

Krev se jí hrne do tváře. Náhle si přeje být vysoká a krásná. A… a mít poprsí jako… jako Baronka.

Usměje se, ale on její úsměv neopětuje. Nikdy předtím ho tu neviděla. Ale že by ho neviděla opravdu vůbec nikdy? Zamračí se. Tu tvář přece odněkud zná…

Řetízkový kolotoč se rozjíždí. Kluk se odrazí dlouhýma nohama od dřevěné podlahy a chytí rám sedátka před sebou. Janina zatrne. Její záda se zlehýnka dotýkají jeho prstů. Svět dole se začíná měnit v mnohobarevnou stuhu. Je to nádhera. Všecko je nádhera! Svět je krásný!

Janina zakope nohama ve vzduchu, jako by se chtěla rozběhnout a v té chvíli kluk vyhodí její sedátko k nebi. Holka zavýskne. Nechce, ale nemůže si pomoct. Prostě super! Z nebe se vrací zpět do hnízda jeho náruče, ale kluk se tváří, jako by se ho to netýkalo. Skoro vzteklou silou ji vyhazuje vzhůru znovu a znovu, znovu a znovu ji chytá. Chce se jí až rozepnout křídla, křičet jako pták, křičet štěstím. Jenže pak se najednou cosi nepovede a ona je od něj daleko. Daleko…

Natáhne ruku… také on ji natáhne. Trvá nekonečně dlouho, než se prsty dotknou.

Ta věta z ní vyklouzla, ani nevěděla jak: „Večer na diskošce?“

„Neumím tancovat,“ zahučel a pak už se rychlost i výška sedátek začala snižovat. Ruce se pustí, boty zabrnkají o dřevěnou podlahu kolotoče.

Dole u schůdků stojí zkoprnělý Julián. Sráči, myslí si a žárlivě podává holce růži. Rudou. Ty zkurvenej sráči! Kdo se tě prosil, aby ses navážel do mý buchty!

Janina dotlačila Máňu ke stolu v rohu u okna, kde je víc místa. Sál se stále užívá i jako tělocvična, a tak od stropu visí kruhy, mezi okny jsou zabudované žebřiny, vpředu u pódia lze zakopnout o kupu žíněnek a kousek od stolu študáků trůní bradla.

– Ještě stále ta, na kterých se zabil váš strýček Václav, paní profesorko?

– Ano, stále stejná.


Hospodu „U velryby“ – a lidé jí jinak neřeknou – si od bratrů Jonášů po restituci pronajal podnikatel Pavel Sklenička, bývalý skladník Restaurací a jídelen. Šikovný chlap, jenže na růžích ustláno neměl. Když jeho tátovi po osmačtyřicátém sebrali hotel v městečku, vyřešil to starý, jak je v kraji obvyklé. V lednu skočil do Labe.

Sebevražda se mu oproti Emině babičce šťastně zdařila, a tak Skleničková zůstala s malým Pavlíkem a jeho ještě menší sestrou Andulkou sama. Ale ne dlouho. Nějak se jí všecko vrazilo na mozek a zemřela v ústavu pro choromyslné.

Sourozence vychovala revmatická babička Pánková, která sice chodit nemohla, ale zato hlavu měla v pořádku. Vychovala děti k vzájemné lásce a víře v Boha. Ale že čert nikdy nespí, přišla zas jedna revoluce, po ní restituce hotýlku a – láska –neláska, Bůh nebůh – ke žlabu se každému hrozně chce. A tak sourozenci hotýlek prosoudili.

Pavel musel začít v hospodě U velryby na zelené louce. Ale že byl šikovný on i jeho žena, dceru měli odrostlou a vedli ji k práci, dařilo se jim. Za pár let patřili k nejbohatším lidem v kraji. Dcerka se vdala, porodila dvě krásné děti – a snad by žili všichni šťastně až do smrti, kdyby čert spal. Jenže on nespal právě v okamžiku, kdy mladí odjeli novým auťákem od táty na dovolenou. A že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, zůstali tam na silnici u Splitu všichni. Dcera, její manžel i obě vnoučátka.

Nakonec i žena po té tragédii Pavla opustila…Protože, uznejte sami, kdyby Pavlušce nekoupil ten auťák, nic se nemuselo stát. To on za všecko může.

A tak Pavlovi nezbylo nic jiného než bolest a práce. Vlastnoručně vyrobil masívní dřevěné stoly s lavicemi, které umístil ve dvoře pod lipami a k silnici vysázel na památku dětí dlouhý záhon růží.

Kvetou stejně krásně jako jeho kšeft. U velryby se totiž schází nejen občané Říček, ale i omladina ze širého okolí. Ne kvůli růžím, ale kvůli diskotékám, tancovačkám a candrbálům, na které je dost prostoru pouze v téhle hospodě.

O pouti byly všecky stoly v sále obsazené. Sjíždějí se sem učňové z chvalčického opravárenského učiliště, z klečanské zemědělské školy, ale i kluci a holky ze středních škol v městečku. A stejně jako mezi páprdy, panují i mezi týnejdžry nepsané zákony. Jakkoli se většina z nich vzájemně zná ze zdejší základní školy, rodiči vymyšlený příští báječný život a nezbytné IQ je po základce kastuje.

Nejvýš na žebříčku vesnické vážnosti stojí „študáci“. Teprve po nich přijdou učňové – kteří se dělí na šmíráky, navštěvující chvalčické učiliště opravárenské a hnojaře, jinak také mechy, žáky učiliště zemědělského v Klečanech.

Obecně opovrhovanou skupinou jsou uzenáči, tedy občané Rómské národnosti – a kriminálníci, tetovaní „modráci“.

Jenže těch se zas všichni bojí.

Stoly v šenku většinou obsazují starousedlíci, stále více vytlačovaní těmi, před kterými by si nejraději uplivli.

Hle, povaluje se tu blbeček Stínek, s nezbytnou cikánkou na klíně. Holka páchne divočinou, miluje chleba se špekem a pivo. Vedle nich sedí básník Hošek. Kvůli umění nemůže do rachoty, a tak musí, chudáček, žít jen z máminy penze. Naproti se uvelebil Jindra Koloušek. Osiřel ve čtrnácti, v osmnácti se oženil s děvkou a teď mu po nocích chodí do hospody sdělovat pětiletá Andulička, kde že je jeho pravé místo, když maminka není doma.

Sedí tu i otrapa Rosůlek s rybíma očima a ztvrdlými játry.Tátu nádražáka mu zabil vlak, brácha Tonda, dřív než se uchlastal, utrápil mámu k smrti. A sestra Ida? Ta se dala na lehké řemeslo. Teď v Praze klofla bachaře, no, pánbůh s ním, s holomkem. Však oni si ho tady modráci jednou podají.

Hned po první amnestii pana prezidenta si v Říčkách udělali hnízdo. Celá partička jich okupuje zřícenou chalupu u Flašky. Žádný z nich nemaká, a přesto se jim daří skvěle. A také proč ne? Co jim sluníčko ukáže, to jim měsíček dá. Nikdo si na ně netroufá. Ani místní chlapi, ani obecní úřad, dokonce ani policajti z blízkého městečka.

A ještě je tu jedna důležitá skupina obyvatel. Baby.Místo těch mladších je na lavici u kamen a ty, které už opravdu nechtějí být viděny, ale šmírují z duše rády, nahlížejí oknem zvenčí. K nim patří také „Soudružka ministr“. Andula Baráčková, dodnes komunistka tělem i duší. Bez dalekohledu, kterým dokáže odhalit i tu nejmenší vadu na kráse, skvrnku vzadu na sukni či sotva znatelný cucflek, nedá ani ránu.

Janina sedí u rohového stolu študáků v sále. Sedí tam s Máňou, jejím bráchou Zlatkem a kamarády z gymplu. Je tu i Fáňulka od lesa, Hanča ze samoty, Jarunka –Kvočna i Blanina z Kalouskova statku. Rád by si k nim přisedl i Krásnej Julián, ale jako na potvoru není místo. A tak jen každou chvíli přiběhne od stolu šmíráků, aby obrátil nezletilým slečnám studentkám nějakého toho ruma do koly.

Diskotéka ještě nezačala, a tak se u stolu mlátí sláma o kdečem. Jací jsou dnes kamarádi, kdo za kým pálí, kdo s kým peče a kdo to s kým už dělá. Vděčným tématem jsou i loupeže, únosy, znásilnění a vraždy, prostě to, o čem se nejvíc mluví v televizi.Také seriály a rozumí se samo sebou – reality šou.

Maličký pingl Obr roznáší piva a nezletilci u všech stolů si je přičinlivě lijí do limošky, protože co kdyby se tu objevila policajtská šťára.

Tetovaní se narvali do výčepu: „Tý vole, co se ti to tady udělalo?“ slyší Janina jejich šéfa Jarouše, který je kérovaný od hlavy k patě. Pootevřenými dveřmi holka zahlédne – ach! Tak přece přišel!

„Jdi do hajzlu, jo? Na vlasy mi laskavě nesahej!“ ožene se po kriminálníkovi bez respektu dlouhán a vyrve mu z prstů cůpek.

„Jen pomalu, mladej! Mně tady nikdo do hajzlu posílat nebude! Tendle vejčep není pro smrkáče, jasný?“

„Trhni si!“ odsekne znovu drze blonďák. Je vidět, že má pro strach uděláno. Jarouš do sebe užasle hodí rum, který držel v ruce: „Vole, jestli na tebe skočím, budeš strachy srát v síni! Radši vystřel vedle a nezacláněj mezi dospělejma, než ti srovnám hubu.“

„Radím ti, na pačesy ser,“ vloží se mezi ně smířlivěji ten, kterému říkají Šumichrast a  vyzunkne zbytek piva ze sklenice. „Nech si poradit vod zkušenýho,“ zachechtá se. „Protože v base,“ utře knír hřbetem ruky, „v base ti lebzu stejně voholej. Chlap, aby byl třída, nesmí viset na ničem,“ rozběhne se očima směrem klukova pohledu, a když uvidí, vítězoslavně dodá:„Ani na žádný kundě, rozumíš!?“

„J – jinak je ztracenej,“ přikývne opile i Jarouš. „Že jo, ty pičo cikánská,“ chytí pravačkou kolem krku mladou, která na Stínkově klíně upíjí jeho uslintané pivo.

„Valí se Pepa Marijánka!“ mrkne z okna cikánečka, ale to už se do šenku prodírá kytara: „Čauvec, čuráci!“ křičí a všichni si radostně tleskají do pazourů. Na kluka rázem zapomněli.

Beny nese pivo z výčepu a očima slídí po sále. Hledá to jediné místo. Z ničeho nic je volno vedle Janiny a ona mu na židli ukáže prstem: „Jmenuji se Jana,“ řekne.

„Vím. Vyrazili mě z gymplu zrovna, když jsi přišla do prváku. Asi mě neznáš. Ale já tebe…“ polkne a oči mu potemní jako kočce, když spatří myš. „Říkají mi Beny,“ oznámí pak všem u stolu a nechá kolovat krabičku cigaret.

Janina nekouří.

„Co ti chtěl?“ hodí hlavou k výčepu.

„Kdo?… Jo, ten… Coby… jen tak se navážel. V kriminále je berou dohola, a tak tyhle hochy iritujou pačesy. Dal mi dobrou radu. A kdo ví, třeba ji někdy budu potřebovat,“ zasmál se. „Kéráci… mají čuch.“

Julián hodí po Janině nové číslo Brávíčka a s ním i dlouhý zamilovaný pohled, ale ona schválně nechytí jedno ani druhé.

„Hej pane diskžokej, moc po ní nekoukej, táhne jí na dvacet, máš desky obracet…“ zazpívá do mikrofonu ten z rádia Life – a hned to také pustí z disku na plné koule.

Beny objednává pro celý stůl červené. On může. Jemu už osmnáct dávno bylo.

„Teda, ty si žiješ,“ broukne obdivně Janina a netrpělivě zavrtí v rytmu diska dětským zadečkem.

„Někdy si žiju.“

„Jak si žiješ?“

„Ále… to je fuk.“

„A co fuk není?“

„Ty.“

Obr otevře červené, a pak do limonádových sklenic nalije všem u stolu. A pak už všichni se smíchem ťukají. A pak pijí na ten zkurvenej život, jak navrhl Beny. A pak jdou trsat, každý s každým a všichni se všemi, teď se to tak dělá.

„Lidi jsou na rozdíl jeden od druhého úplně stejný. Sobecký chamtivý blbci,“ vysvětlí všem u stolu Beny při třetí flašce. „Čemu se chechtáte?“ houkne. „Copak na tom je něco k smíchu?“

„Pili jsme veselé víno,“ řekne smířlivě Janina.

„A možná i s nějakým flipem,“ mrkne Máňa směrem k Juliánovi. Jenže Beny náhle nemá náladu..

„Na toho kreténa kašlu! Ptám se, čemu se tlemíte vy!? Mně lidská zhovadilost vůbec směšná nepřipadá. Nejradši bych to povraždil všecko! Ještě jednu!“ křikne na Obra a za chvíli se do limonádových sklenic rozlévá další flaška.

„Mít! Všecko zchramstnout, o všem rozhodovat. To jsme my, lidi! A je fuk, jestli si říkáme komouši nebo demokrati. My lidi jsme prostě svinstvo.“

A Beny si poodsedl kousek od všech, aby na ně dobře viděl – a křičel dál: „Sebevědomí blbci jsme! Narcisti! Náš pan prezident narcistů futrál. Všecko je zboží, říká, vůl jeden. A co Sartr, a Camus, a Ferlinghetti, a Kerouak a Picasso a Salvador Dali?“

„Dala bych si okurku,“ zakňourá náhle Janina do duchaplného monologu svého přítele a cítí, že přebrala.

„Okurku…,“ odfrkne Beny. Když se ale dozví, že okurky v téhle knajpě nečepují, pokrčí rameny: „Žádný problém,“ otočí se na Janinu. „Jdeme. Akorát, že nejspíš nebude kyselá…“

Popadne holku za ruku a táhne ji ven. Táhnout ji vlastně nemusí. Janina jde sama. A ráda. Kecy, podpalované drogami ji štvou.

Když se pak ocitnou sami uprostřed teplé noci, řekne vědoucně: „Máš problém, co?„

Beny splaskne jak vypuštěný balónek.

„Přitáhnu ze školy, dřepnu si, čumím do blba… A táta… Chce, abych vyštudoval. Abych byl úspěšný. Abych se měl v životě fajn. Jenže já na to kašlu! Chci žít po svém.“

„Taky tě řežou?“

„Tebe někdo řeže?“ zděsil se.

Zavrtěla hlavou.

„Jsem vlastně srab, Janino.“

„To přejde,“ dá mu holka prst na ústa.

„Nic nepřejde,“ křičí Beny. „Nebudu študovat a neudělají ze mne mašinu na vydělávání prachů! Ze mne ne…“ vyrve ze stojanu kolo, na kterém přijel a Janina bez rozpaků vyskočí na rám.

Pak se líbají.

Kluk šlape. Šlape jako blázen, silnicí to ale trochu šněruje. Fakt, že asi přebral. Určitě přebral.

„Dostaneš okurku, která je dlouhá jak hroznýš královský!“ řekne Janině a mrskne kolem. Pak z místa přeskočí nízkou zídku zelinářské zahrady. Na rozdíl od Janiny neví, komu patří. Ví jen, že cestou z města viděl ve skleníku okurky jak hroznýše královské. Tak ať má tahle báječná holka, po čem touží.

Ve světle pouliční lampy jich narve plnou náruč. Co na tom, že Oříšek Nechvátalů řve na řetěze jako zběsilý.

Jednu okurku po druhé podává kluk Janině přes plot a ona – nejspíš také přebrala. Ví, komu zahrada patří, ví, že krást se nesmí, ale směje se. Tančí. Tančí s okurkami v náručí. Janina miluje Benyho! Beny miluje Janinu! Svět je krásný! Nikdy v životě kvůli Janině ještě nikdo nekradl! A Beny – miluje ho, miluje!

„Pozor!“

Z ničeho nic za klukem, který je už už nakročený k přeskočení zídky zpět, vyroste hora. Juliánův otec, starý Nechvátal. Má dobrých sto padesát kilo a pazoury jako krumpáče.

První ránu dostal kluk zezadu přes hlavu, a pak už do něj chlapovy pěsti bijí ze všech stran: „Ty parchante! Ožebračovat poctivý lidi! To vás na škole učej? Ale já ti dám! Nesázels, netrhej! Komunistický manýry se už nenosej, jasný? Kriminál na tebe!“ A další rána do břicha srazí Benyho na kolena.

V kriminále oholejí vlasy… prolétne klukovi hlavou. Nechce, aby ho chytili. Musí se bránit!

Jenže chlap má trénink se synem. A tenhle tady je zrovna takový smrkáč. Rozpřáhne se tedy k další ráně, jenže to už kluk drží ryčku.

„Zkus si – a máš palici vejpůl!“ zařve. Chlap maličko couvne, odhaduje, jestli to ten cápek myslí doopravdy, jenže v té chvíli je už na zídce Janina: „Beny, ne!“ vykřikne, a kluk za ní otočí hlavu. Dostane to zase naplno ze strany do obličeje.

„Pane Nechvátal! Probohal! Chtěl mi jen…“ zabuší Janina pěstičkami do hory sádla. „Já vám vysvětlím…“

„Co mi chceš vysvětlovat, ty kurvo? Kriminál na vás na všecky!“ dostane Janina facku, až jí z nosu vystříkne krev. Chytí se oběma rukama zídky. Kam se hrabou facky od mámy!

Kluk je plný krve také, ale tohle je příliš.

Zběsile na chlapa vyrazí – hlavu mu silou napálí rovnou do pupku. „Tak, a máš to!“ Pytel sádla se kácí dozadu a Beny je náhle střízlivý. Hodí holku před sebou přes zeď: „Zdrháme! Slyšíš, zdrháme!“

A pak už jen utíkají – a utíkají!

Jenže druhý den dostal Beny od Janiny hrůznou esemesku: Nechvatal mrtev, nasli kolo, utikej!

„Zabili starého Nechvátala! Zavraždili ho u něj na zahradě! A vraha nemají!“

Ta zpráva letí od úst k ústům, od uší k uším.

„Ale našli kolo!“

Hovoří se o té vraždě u doktorky a u zubaře, na poště i v masně, v drogerii i v Sekáči u Baronky.

„Už jste to slyšeli?“

„Jéžíšmarjá! Kdo zavraždil? Koho? Ale proč? Chudák Nechvátalka!“

Policajti šli podle kola najisto.

„Kdo s ním mluvil naposledy?“ A předvolali Janinu k výslechu. Odvyprávěla jim všecko do puntíku, přesně tak, jako Baronce.

„A kde je teď?“

„Nevím.“

Věřili? Nevěřili? Pustili ji.

Věděla jen to, že mu nesmí volat. Za žádnou cenu. I kdyby měla umřít. Slyšela někde, že prý mobil dokážou zaměřit…

Janina věděla ale i to, že se k ní Beny jednou vrátí.

* * *

Píšu: Od pouti v Říčkách se dny Benyho změnily v jeden nekonečný průšvih.

Utíká. Skrývá se po senících a chalupách.

Ví, že po něm jdou. Ale copak takhle může žít celý zbytek života? Kolik že ještě let? Nejmíň padesát? Blbost! To si radši hodí mašli a odkopne stoličku. Utíká, ale cítí, že už nemá sílu. Nemá sílu žít bez ní.

Jenže nechat se zavřít? Ostříhat dohola? Dovolit, aby ho ponižovali?

Utíká.

Zmizet! Rozpustit se kyselinou! Pryč! Pryč z té špíny lidské společnosti. Utéct a nikdy se už nevrátit.

Ale bude to umět?

Naučí se to.

Útěk není jistě to nejstrašnější, co může člověka potkat. Nejstrašnější bývá to, co člověku vůbec strašné nepřipadá.

Beny často hladoví.Beny se dívá. Beny si říká: Jsem ubohý vyzáblý dlouhán.Jsem ubohý vyzáblý dlouhán na útěku.Beny si říká: Ještě jsem. Jsem to já. Beny si říká: Já.

Táta na něj zařval: Nic mi nevykládej! Chlastals! Všecko vím, tak radši mlč! Táta neví nic.

Beny se podivně ztrácí v obrovském lánu sebe samého – a podivně se nalézá. Připadá mu, že je to krásný lán. Beny se modlí: Zdrávas, Janina!

Věřím v tebe. A chci tě znovu nalézt. Chci se k tobě vrátit. Nerozumím si, ale ty mi rozumíš! Z tebe se znovu narodím. Čistý. Bez hříchu.

Beny utíká. Běží. Má strach zastavit. Má strach z toho návratu, ale je jím čím dál svobodnější.

Přestala jsem psát, ale vidím ho. Ruksak na rozhraní poledne. Klinká se na širokých ramenou a trochu kulhá.

Žhavé slunce halí Polabí. Mdloba před bouří.

Bůh.

* * *

Janina opatrně postavila Jamahu k Nechvátalovým na dvůr. Je zázrak, že sem vůbec projela. Všude leží spadané stromy a elektrické dráty. Kvůli rozčísnutému dubu to musela vzít až na Chvalčice. Štěstí, že už je tma.

„To jsi ty, Julku? Zaplaťpánbůh!“ křikne jeho máma ze dveří, když uslyší mašinu. „To bylo bóží dopuštění! Div jsme s babkou o tebe neumřely strachy.“

Štěstí, že už je tma. Janina se plíží podél zdí jako kočka. Ne, nikdo ji tu nesmí uvidět! Fouká lehounký větřík. Chystá se nádherná letní noc. Výprask, který Janina od mámy schytá, je najednou neuvěřitelně blízko.

„Kdes byla?“ ozve se máma z kuchyně, jak jen uslyší klapnout dveře. „Můžu se tady zbláznit strachy – a madam se ani neobtěžuje poslat esemesku. Za to ti máma nestojí, co?„ houkne a prut zasviští. Když si ženská všimne roztrženého trička, zakousne se prut podruhé: „Jak to vypadáš?“

„Upadla jsem. A pak…Když to začalo, schovala jsem se u Baronky,“ zalže.

„Tak? U Baronky! Baronce jsem volala. Lhát mi nebudeš! Rozumíš?“ Máma křičí: „Děvko, nic mi nevykládej! Taky jsem byla mladá! Mně rohlíkem neopiješ! Všecko vím, radši mlč!“

Máma lže. Neví nic. Neví nic, ale bije.

Píšu: Janina sevře rty. Lokty si brání obličej. Zahlédne máminu zlostí pokřivenou tvář, a když prut švihne znovu, zaútočí jako do kouta zahnané zvíře. Klacek vyškubne ze sevřené pěsti, mrskne s ním o zem, prodere se ke dveřím – a je pryč. Utíká. Běží. Má strach. Má strach běžet? Má strach zastavit se. Má strach se vrátit. Ne, nikdy se nevrátí! Už pro ten mámin vítězoslavný výraz: Tak vidíš!

Janina je každým skokem svobodnější. Touží po mámě, ale také ví, že nikdy už tu sobeckou zlou ženskou nechce potkat. Pláče. Běží.

Kam?! Nevěří nikomu. Ani Máně? Ani Baronce? Ne, ne! Ani ty by jí teď nerozuměly. Přemlouvaly by ji. Jenže ona je už rozhodnutá. Podivně se ztrácí v obrovském lánu sebe samé – a zázračně se nalézá. Cosi v ní vybuchuje a svobodní ptáci šťastně vzlétají.

Ale ano, vrátí se. Musí se vrátit, aby se pomstila. Aby ranila. Aby jí mohla do očí říct: Nevím o tobě. Pro mne už nejsi. Modlím se k němu. K Bohu. Ach, tak mi voní…

Mami?

Mami! Skučí. Chci k tobě! Nerozumím si. Nerozumím ti. Rozumíš?

Janina má poslední naději a modlí se, aby to dokázala. Cítí v sobě velkou sílu. Dokáže to.

Okna skladu Barončina obchodu, která jsou otočená do dvora, sice chrání mříže, ale Janina si poradí. Pistoli zastrčí za pásek džínsů, stáhne tričko a přes něj vymáčkne ventilačku,

Čeká… Čeká, jestli se v okně chudobince neobjeví žluklé kudrny a rybí oči s dalekohledem. Ale vše je v pořádku. Soudružka Ministr je už hluchá jako řepa a nejspíš kouká na televizi.

Janina opatrně prostrčí hlavu mříží a jako lasice se protáhne dovnitř. Nikdo, nikdo, kromě téhle droboučké holky, by to nemohl dokázat.

V sekáči se najde všecko. I přikrývka? Ano, i deku Janina balí. Tlumok, teplé oblečení, čokoládu, sušenky…

Obvazy, dezinfekci také pár prášků proti bolesti má Baronka v nezbytné lékárničce. Lednička vydá několik láhví tvrdého alkoholu pro štamgasty. Pod pultem sebere Janina nedojedenou housku, jogurt, pár jablek a hrst drobných, které si tu Em nechává, aby mohla hned ráno vracet zákazníkům.

Když má Janina všecko potřebné v tlumoku, přistrčí navrch pistoli, zapne ve skladu rychlovarku a ve svitu pouliční lampy vyťuká esemes pro Baronku: Nezlobte se. A nevolejte policii, prosím. Moc děkuji. Jak to bude možné, ozvu se a všecko vrátím. Ja

Pak holka polije čaj v termosce a mobil vypne.

Ví, že ozvat se komukoli asi hodně dlouho možné nebude…

Janina to bere zkratkou kolem vodárny, přes potok a rozlomený dub. Běží k řece. Za klidných dní je proud Labe téměř neznatelný. Jen víry jí vždycky naháněly strach. Ale prosté plynutí vody je uklidňující.

Když půjdeš stále po břehu proti proudu, dojdeš k prameni. Když půjdeš po proudu, dostaneš se k moři. S řekou zabloudit nemůžeš, řekl jí otec, když s nimi ještě žil.

Janina nesmí zabloudit! Běží k řece. Běží zpět zválenými poli, běží kolem rozlámaných stromů. Všude je cítit bahno a – Bůh.

Přestala jsem psát: Vidím ji. Janinu. Vidím ji, jak běží zničenou krajinou. Je na rozhraní noci. Soumračné světlo halí Polabí. Vidím Janinu a slyším jí, jak zpívá. Zpívá píseň šílené Viktorky. Ráda bych na sebe vzala její bolest, abych jí skončila vlastní nevědomost o Bohu. Jenže bolest se jen tak svévolně převzít nedá.

Bolest z Boha je člověk.

Batoh řeže Janinu do ramen, slzy jí tečou po tvářích. Ví, že v jejím životě něco navždy skončilo, ale ví také, že něco začíná. Připadá jí, jako by se kolem ní náhle rozjasnilo. Jakoby se uprostřed jasu stalo něco neviditelného. Jako by svým rozhodnutím kdesi uvnitř zesílila a vyrostla. Říká si: Jsem obyčejná malá holka. Jsem obyčejná malá holka – a utíkám. Jsem tady a teď. Jsem tady, kde mé nohy běží pováleným obilím, tady, kde můj čich vnímá bahno řeky, tady, kde má duše cítí ukrutného Boha.

Janina utírá slzy i nos hřbetem ruky a dosud nepoznaná lehkost se jí vkrádá do žaludku, střev, ano, i k srdci.

Tak tohle je svoboda?

Ohlédne se ke vsi. Hvězdy jí vyšly nad hlavou a na věž starobylého kostelíka se napíchl bledě žhavý měsíc. Studený oheň nepálí, řekl prý kdosi Janu Palachovi. Janinu pálí studeně žhavý měsíc nad rodnou vsí jako cejchovací železo.

Tohle je tedy svoboda !

Píšu: Janina se krmí svým snem. Ví, že některé věci končí, ale jiné zas začínají. Těší se. Těší se, jak se znovu narodí. Bezstarostná.Krásná. S poprsím, jaké má Baronka.

Když dorazila do plechového útulku, Beny ji nepoznal. Blouznil v horečce a rty měl rozpukané. Dalo jí hodně práce zabalit ho do svetrů a přikrývky, vnutit mu teplý čaj s práškem, ale dokázala to. Pak si položila jeho hlavu na klín a něžně ji vzala do dlaní. Byla si jistá, že teď už má v rukách všecko. Úplně všecičko.

Otevřela láhev Myslivce a přitiskla mu ji ke rtům. Sama se také trochu napila. Pak přitulila svoji tvář k té jeho a zavrtala se k ně.

Unaveně zavřela oči.

Život je krásný, řekla si. Ale tak!

VĚRA PROVAZNÍKOVÁ

Johann Faust

(dva fragmenty)

1 / FAUSTOVA MODLITBA

Faust:
(schoulený v otcově plášti – pokleká, otcův klobouk svírá na prsou)

Na smrt Tě vím… Navěky odsouzen Tě vědět –
pouze VĚDĚT, že JSI –

JSI! Nic víc…?


Hle šílenství…! A jak holé!

Nemohu proto spát. – Nemohu proto žít…!
Že JSI – – –
BÝT však musím…

JSI TAK, že není ani KAM se zabít – –

Pořád Ti ještě Anděl Smrti nosí mé vzkazy?
Jsem živ – co dál?
Posedlý, znamenaný – jaký?!!

První hřích…! Jsem já snad ten druhý?
Pád? Odkud kam?

Adam se zdvihá z Evy – –
Jsem. chci být! A celý!

Mluv – co Ti do mne chybí?
Slovo věřím …?
Je Řád. Je Řád – – – a jsou – – – řady … Davy!
Sám jsem si zlomil žebro víry.
Řeknu-li věřím, už Tě zpochybňuji – –
Sám jsem se k Tobě odsoudil!

Jsi DOBRÝ? – – Nevím.
Mně po tom nic není!

JSI, který JSI.
Buď jakýkoli…

Hle – láska bez podmínky… Nalačno Tě piji – – –
Mám být Tvým šaškem? Budu – – – Králi…
Budu i se svým hrbem!
Amen…

TVÁ MYŠLENKA je Faust!


Faust:

Proklatec – nahá krev,
kterou se dráždí kat – – –

JSI? I já jsem!
Mne nelze odvolat!

I po smrti – i pak!
třeba jak přízrak nebe se tu zjevím –
v každý čas…
i z pekla! – uslyšíš můj řev – – – můj hlas – – –
jsem k Tobě odsouzený!
Sám sobě past – –
Jsem Tvůj! Tvůj… Johann Faust!!!

JSI. – – Nic víc?!!! – Mluv!
TVÁ MYŠLENKA TI NEROZUMÍ!!!

Mluv! Ze Světla – z Tmy – mluv odkudkoli!
Mluv – SLOVO…! Vystup!
ZJEVENÍ… žádá Jan…!
Hle – Faust Tě Janem zaklíná…

Ze Světla – – z Tmy – – – z mých útrob…!
odkudkoli – vystup a mluv!
Mluv – Pane… JSI-LI Pán…!!!

* * *

2 / PLESOVÁ SCÉNA

V průvodu se objeví postav krásné ženy – Faust v ní ihned poznává „svou krásnou neznámou“. Nápadně znervozní.

Pagát:
(chvíli Fausta pozoruje)

Tu dámu – – – vidíš?

Faust:
(kousne se do rtu)

Vidíš, že vidím. Ovšem!

Pagát:

Ovšemže ovšem! Co jí říkáš?

Faust:
(sleduje ji očima v kruhu masek)

Broušený démant! – – Hned se zrcadlíš.
A přece – do smrti jí vykáš…

Pagát:

Sám kníže ji sem pozval…

Faust:

Ó – snad ne! Utrh se z růže duše lísteček a ona…

Pagát:

Přišla!

Pagát:

Přišla!

Faust:

Ale šla přes nebe!

Za krásnou ženou se objeví Maska zvířete – o hlavu menší nežli ona. Vleče za sebou těžký řetěz.

Faust:
(strne)

Co se to za ní táhne? Zvrhlý rozmar…

Pagát:

Ples masek! Sveď to na ďábla…

Faust:
(stále ženu pozoruje)

Neřek bych, že si ji hned získá – –

Pagát:

Kdo říká hned? Je tu! To zatím stačí…

Faust:

Zatím!

Pagát:

Záleží jenom na ní…

Faust:

Á! Ďábel píská – Salome zatím tančí!

Pagát:

Na co se vztekáš? Na hvězdy?
Však víme – co je na nebi –

Faust:

… to na zemi. A v pekle – – – co!? (Přitiskne Pagáta k sloupku.)
Tarisk!

Pagát: (s úklonou, jako by se znovu představoval)
Tarut…

Faust: (uvolní ho – znechuceně)

Už chápu! Rozumím!
Co vám hned samo samo nejde na zahrádku, s tím máte vždycky trochu zvláštní plán… Stejně jak se mnou. Nemám pravdu? Budete si nás pěstovat!

Pagát:

Spříznění duší. – To vidím moc rád!
Naštěstí – dáma je už zadaná…

Faust:

Tam – i tady? Vám – nebo knížeti?

Pagát: (úslužně se zašklebí)

Tady i tam – princi v zvířeti.

Krásná dáma je právě míjí.

Faust: (konsternován – k Pagátovi)

Představ nás…

Pagát:

Prosím…! Doktor Johann Faust. – Jediný čirý duch
ve zdejší společnosti.
(S dvornou úklonou k dámě.)
Kráska – za každých okolností…

Faust políbí neobratně Krásce ruku. Oba zrozpačití. Kráska se neklidně ohlédne za Zvířetem, které už škube řetězem. Rychle s úklonou oba opustí.

Pagát:

Líbáš, jako když mlaskáš na koně. Posaď se přece.
Trčíš tu jako herec, na něhož nevyšla už role…

Faust:

Myslíš? Třeba bych si i zahrál…

Pagát: (pobaveně)

Na téhle scéně? Ó – rozkošný skandál!

Faust: (stále hledá očima Krásku po sále)

Rád bych si přece aspoň zastatoval – –

Pagát:

Slevuješ? Já bych neslevoval…

Faust:

Apage!

Pagát:

Agape…? Jsem pouhý sluha – – –

Faust:

Sluha a nebo rab? Máš Jeho klíče? Vím to – máš!
Tak dáš?! Tarisk!

Pagát:

Mačkáš na mě jak na dudy. Stejně ti tu tvou nezahraju.
(Chopí se poháru.) Ať hoří láska v předpeklí!
Královna Mab –

Faust:

A mistr Leonard?!

Pagát:

A Kráska? (Odcházeje, přes rameno.) Už zas? Co s ním?
Zajímá tě víc ďas než žena?
Nechápu lidstvo. Fausta ještě míň…
(Nechá Fausta samotného.)

Masky tančí v kole směrem k pódiu. Mefisto upíjí neúčastně ze svého poháru. Kráska se snaží vzdálit se Zvířeti. Je mimo kruh a opile kariguje rytmus tance. Faust – využije okamžiku, seběhne se schůdků a zastoupí Krásce cestu.

Faust: (útočně)

Bavíte se?
Bavíte se dobře – či jak se dá…?
Proč jste uškubla očima?
Že ne? Teď zas!
Tak kam?
(Uchopí ji za obě ruce.)
Musíte být tak krásná? Mějte kaz…!

Kráska: (ohlížeje se neklidně za Zvířetem) Pusťte…

Faust:

Proč tolik lnete k té své rekvizitě?
Nebo se pod tou maskou skrývá
vážná tvář srdce?

Kráska: (ostře) Poslechněte!

Faust: (na oko zkroušeně) Hrubě se kaji.

Kráska:

Koho hrajete? Sám sebe?!

Faust:

Ovšem! Benjamínka!
Kdyby se Váš princ nechtěl vyloupnout…

Kráska:

Už Vás mám dost!

Pagát:

(vpadne – ke Krásce)
Že ale umí tnout! (důvěrně se k ní nakloní)
Divadlo plesu nesmíte brát vážně.
Ten lump tu hraje tajtrlíka jenom Vám pro radost.

Faust: (škemravě)

Chtějte mě…! Všechno vynahradím!

Pagát:

A sázím se, že v plné míře…

Faust:

Má pravdu!

Pagát:

(chytne ji ještě za lem pláště – důvěrně do ouška)
Umí být i zvíře!!
(Nechá Krásku uniknout.)


Zpět na vstupní stránku Edice hostů