Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako šedesátý druhý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Uspořádal a předmluvu napsal Miloš Kročil. První vydání. Na Internet uvedeno 30. září 2007.
© dědicové
předmluva © Miloš Kročil
Věra Sládková, významná česká spisovatelka, je autorka znamenitých próz Kráska s cejchem (1961), Otázky kočky (1967), Klec (1969), Poslední vlak z Frývaldova (1974), Pluky zla (1975) a souborného vydání posledních dvou próz v románovém triptychu Malý muž a velká žena (1982), známého z televizního seriálu Karla Kachyni. Málokdo však ví, že Věra Sládková psala také verše. Jedinou svoji sbírku Černé vlaštovky vydala v roce 1964. Z podnětu Antonína Hořavy, autorčina životního druha a manžela (též prozaika a dramatika), jsem uspořádal z literární pozůstalosti Věry Sládkové tento výbor veršů.
Hledal jsem přitom vnitřní dramatické předivo obrazů a v řazení básní se snažil postihnout je v logické posloupnosti a se všemi promluvami a stavy. Základem jsou samozřejmě básně z Černých vlaštovek, větší část však dotvářejí básně méně známé a dosud nepublikované. Zdá se mi, že v tomto výboru svítí verše Sládkové novými barvami a také mají jinou vůni.
Věra Sládková je originální, výrazně osobitá a jedinečná básnířka. Její metaforika má neuvěřitelnou sílu imaginace a senzitivní uhrančivosti. Věřím, že i na čtenáře a budoucí recitátory zapůsobí stejně silně.
Miloš Kročil
Brno 2006
Někdy lidské tělo
tak propadá v modrém a nekonečném
větru noci,
jako hmota
skoro neživá,
jako hvězda z masa mléčná a drobná.
Ty lože,
ty lože, na němž sním.
Ty raketo, vzlétající
k Měsíci a dál,
ty, na němž konstruktéři vysnili
představu, na níž pracují.
Jen nepatrně dýchající
a letící tou tichou, studenou, kouzelnou prázdnotou,
ó nitro,
znáš zahrady prázdnoty, květiny prázdnoty,
zpívající věže a mluvící ptáky prázdnoty,
znáš bezpočet toho, co sníš.
Země vyhání
ze své hlíny stromy,
alespoň kousek do nesmírného prostoru kolem sebe,
stojím-li pod nimi,
jsem drobná pod jejich korunami
a jako měkké zelené ovce táhnou ulicí,
dívám-li se na ně z horního okna domu,
poznávám mezi nimi
kadeřavé beránky,
kteří laskavě přecházejí
prázdný vodnatelný oblouk obzoru,
hluboké lastury chodeb se uvolňují
šuměním stromů,
modré okno,
kterým se dívám na stromy,
je rám, který svírá
mou touhu po jejich volném dechu,
stromy,
stromy několika otevřených nocí,
když měsíc napíná
průsvitné plátno nad vašimi korunami.
To je ten starý činžák za Severní dráhou
říkali jsme mu Zelený dům já a můj miláček.
Často plul měsíc nad jeho nesčetnými komíny
na obloze mezi kouřem lokomotiv.
Cesty černě sypané se křížily u jeho vrat
a tudy pomalu lezli a mizeli
krabi našich vzdechů.
Za městem jsme chodili po rudých horkých mezích,
oranžové slupky tam umíraly vůní,
modře se chvěly dráty nad námi a kvetlo
kouzlo nočních květů.
Nad ploty svítily lampy v řadě jak nekonečná lehkost,
ale my jsme padali láskou,
jak mravenci hnaní mechem.
Před kruhem měsíce stály antény
a v kouři vlaku. Tonuly v daleké krajině se mnou,
nic jiného se nedělo, nic, vědomí se uzamklo v kouzlu.
Mé rty jako chlopně vsály tvůj vzduch
překonávajíce sdílnost,
jak němé ryby pluly k tobě. Nelze to popsat,
nelze učiniti obraz tebe a mne,
neboť jsme byli v lásce, neboť jsme byli
zcela v jejím jádru
a ona
tak nepříčetně samotná.
Někdy za noci v samotě
něha, kterous mi věnoval vystupuje
jak horká pára ze mne,
jsou to jen její přízraky, vím,
neboť je to něha už minulá,
už dávno vydaná,
ale já hned
jak Egypťanka chřestící barevným svým límcem
nad prázdnými džbány
krmím to stínové hrdlo holubice
a vše se navrací.
Když jednou zrána vstala z rakve
S malovanými ptáky
Šla do světa a kocour s ní
A za nimi a napůl v nich
Ta vůně polí egyptských
Balzámů a hrnců s vnitřnostmi
Za drápky měli myší krev
Tak dávno jim tam zaschla
Kulatá kapka splasklá
A královna Hatšepsut řekla:
Stejný je nářek na časy
Stydím se říci nářek lidský.
Bude tak vždycky?
Měla tak dlouhé černé oči
A spousty času v nich
Nad městem houkaly tovární sirény
A ozýval se smích
Na její límec z barevných plotýnek
Padala obloha
A její světlezelený prstýnek
Přivolával brouky
Ležela potom
Ve starém domě
V mosazné posteli
Padala mlha o půl čtvrté ráno
A všechno zamčeno a všechno zotvíráno
Ležela tady ochutnávajíc věk
U jejich nohou
Plavý kocourek
Ó zaklepejte na dveře
A pokoušejte osud
A dívejte se tam
Jestli tam leží dosud
Kocour a královna Hatšepsut
Jež kdysi na poušti
Seděla na písku
Viděna z dálky
Ó za kterési války
A přátelsky kývala rukou na jezdce
Na štíhlé a lesklé
Moudré koně
Ó zaklepejte na dveře
A pokoušejte osud
A dívejte se tam
Jestli tam leží dosud
Kocour a královna Hatšepsut
Jež kdysi na Nilu
S nahými zády
S němými rybami proplula všady
S rybami všemi dcerami svými
Bez úsměvu a tajemnými
Královna Hatšepsut s malovanými ptáky
Šli jsme silnicí dolů, zpívali jsme,
otec, matka, já,
ženich,
veselá vdova a bratránek,
šli jsme silnicí dolů, zpívali jsme.
V šeru svítilo
dívkám zpod blankytných sukní
čapí peří tak bělounké,
sukně se houpaly sem a tam.
Dívky otáčely tváře ve velkých bílých šátcích.
Před zvonicí
ležely stíny kytic přes silnici,
vesnická slavnost, vesnická slavnost,
zvučící hluboko do polí,
krásná vesnická slavnost,
šli jsme silnicí dolů, zpívali jsme,
otec, matka, já,
ženich,
veselá vdova a bratránek,
vdovin černý cylindr se trochu třásl,
upevněn jenom jednou jehlicí,
bratránek dělal vdově poklony, jak Tatar voněl kobylami.
Zašli jsme stranou silnice,
do chalupy po babičce,
v kuchyni seděli strýc a teta na lavici,
na polici stály malované talíře,
bylo tam vydrhnuto až k pláči,
u kamen v koutě stál soused v klobouku jak homolka,
očarován se díval na náš průvod,
nikdy ho nenapadlo, nikdy ne,
že je na světě takový cylindr,
jako má veselá vdova,
nalévali víno, chystali koláče,
všichni jsme se dali do tance,
soused tleskal do dlaní, na hlavě měl důstojnou homolku,
a vdovin černý cylindr se trochu třásl.
Plode, jenž rosteš ve mně,
naslouchám
růstu krve, nadchází čas
života
tak těsně ve mně. Dívám se do dálky
pluje tiše
skvrnitý opálový měsíc.
Pak zavírám oči,
aby na chvíli uzřely ten růst
zaznamenané lásky.
A stopy jsou vždycky vichřicí, ulomenou
větví,
rozervanou hlínou.
Plode, jenž rosteš ve mně,
tobě patří to podobenství
věcí a tvarů země,
duhová ploutev ryby, ústa čekající ženy
a oči,
jimiž se žena dívá před sebe, když naslouchá
svému plodu,
ale i kočka, i kráva
i všechna zvířata naslouchají
svým plodům.
ty, jež rosteš ve mně,
ty, zadumané temněrudé jezírko
s výběžky,
na nichž klovají
temněrudé vrány,
temněrudé vrány, tiché chvějící se prstíčky,
jež klovou
před zrakem čekající ženy
ze semen uvnitř dechu.
Vším, co mám, oslavím teď malá tvá záda, Káťo,
ten plást, ten hebký štít nevinných proti vinným,
potůček míchy tvé, jenž teče v novém žlabě,
v tom novém a čistém, nedávno stvořeném žlabě,
tvůj sen je vánek, jenž bílé beránky črtá,
děťátko, dítě, ty ptáčku v mém holém hnízdě,
tvá krev, to jsou živé a rozpukající větve,
tvá krev,to jsou živé a rozpukající větve,
loďko z mé útroby, jak tě ten svět chopil,
nejistou šíjí okoušíš zemský vzduch,
ach děti s matkami, dušené v komorách komor,
ach děti s matkami, dušené v komorách komor,
ten, kdo se zadíval na drobnou páteř mláďat,
ten musí navždycky bezhlavě bránit život,
ne, nenastane marnost a bolest je vždy malá,
ne, nenastane marnost a bolest je vždy malá,
ty máš dvě ramínka jako dvě křídla květin
a světlé housátko ti kryje hlavičku,
ach děti s matkami, dušené v komorách komor,
ach děti s matkami, dušené v komorách komor.
Pod tyto mosty
tak jako ztichlý pták do šera připlouvá obloha,
kámen v kameni se potí, svět citu zde
je svět apokalypsy.
Mstivá krev místo plísně, ach, milostná lásko,
lne kresbou v klenutích.
Jako list na řapíku tkví zde mé tělo,
neserveš je živé, svět citu doposud
je svět apokalypsy.
Tady Hynek Mácha překračoval hory Alp
v rudě podšité pláštěnce,
vy mosty, hřebeny svíraných mladičkých,
hřebeny z rohů krav.
Vlasy leží na čele, ruka se zvedá,
to všechno v nahotě a všechno v naději,
je tma. Zapáleny jsou
bolestmi lásky prokousané nehty.
Jahody kvetou v zahradách bílými oky,
stín stojí v koutech zdí, halí
džbány těl a jablka tváří.
Po cestě vane prach,
jakoby prchali ti, kteří k sobě právě lnou,
ach, je to vyřčeno předem.
Ulehnou, budou spát,
ulehnou, neuprchnou.
Jablko v síťce, chycené do osidel,
už si tě odnáším ze Zelného trhu,
jablko žíhané od tajemných zřídel,
jablko sladké z kouzelného vrchu,
jak mohlos nabobtnat a vyplout jako měsíc
tak nízko nad zemí a netušit můj hlad
a na větvičce viset a čekat v sadě kdesi
na chuť mých lačných úst, která tě budou sát,
jak mohlos, jablko, nechat se takto chytit
do síťky průsvitné tak jako do osidel,
žíhané jablko. Jak vidím bíti
o síťku záchvěvy tvých temněžlutých křídel.
Pomalu obchází
oprýskanou zeď,
sama pro sebe kráčí
s červeným hřebínkem,
z té zdi opršelo
mnoho zrnek písku
v noci, když slípka spala na hřadě,
za nočního větru, když měsíc bodal,
a spadl podzimní list,
to žluté světlo, které se svíjelo za rozbřesku,
a které teď trne suchým šelestem u zdi,
slípko, ach slípko, ševelí list,
už jdou pro tebe
a jak jsme vyšli ze dveří,
slípka se zastavila a podívala se očkem na nůž,
který matně blýskl
v ranní páře,
pak zatloukla křídlem o zeď,
když jsme po ní skočili,
na našem dvoře
jsme ji oškubali
a vítr hned přišel a hrál si
v tom černém péřovém balónku,
podívej se, slípko,
drsná, otevřená slípko,
kolikrát ses točila dokolečka v tom svém černém peří,
tvé oko je malý studený,
modrý měsíček,
slípko, bývalá tanečnice,
nůž leží u pumpy a ty vedle něho,
jsi nahá,
jsi žlutá prázdná skříňka, zbavená pokladu,
nemáme s tebou soucit, slípko,
neboť košile je bližší
než kabát
a tvoje malé srdce
ať ulehne
v našem žaludku,
uvnitř, kde je temno jak na dně studny,
a tvoje srdce, slípko, tam padá
jak malý, rozdrcený okov
Kameny, kameny,
padaly na hruď krásných dívek
a vojáků, stojících na poli,
už v tolika českých písních,
šedivé kameny, které
nepadly mimo mne,
kameny ve vodě
jsou počitadla času,
nad nimi prostřeli paže své
milenci na dně loděk,
na horských loukách mezi čistou trávou
tyčí se hladké vypouklé stoly kamenů,
lesknou se vlhkem anebo sluncem,
závratně pomalu jsou omílány,
těla zašlých královen jsou vrypy v kamenech,
všechno, co zašlo, leží v nich bez dechu,
kameny, kameny,
s hustou tmou uvnitř,
proud hustoty padá
na postele zašlých královen, jež stojí tu bez prostoru.
Do dálky mizím
V podobě cizí
Ze země své
Voda a hoře
Ryba a moře
Je srdce mé
Pod peřím bílým
Bušením šílí
Má lidská krev
Volám tvé jméno
Ty slyšíš jenom
Labutí zpěv
V bolavém chřtánu
Jak v puklém džbánu
Můj lidský stesk
Varem se svíjí
A křídla bijí
Oblohy lesk
Viktorka
V bílých plínkách
Tiše spinká
Děťátko mé
Sladkým mlékem
Chladným světem
Kolébám je
V lese stojí
Na pokraji
Divoký strom
Píseň divnou
Srdceryvnou
Rozrazil hrom
Viktorčin stín
Pod stromem zlým
Nad vodou trne
Děťátko hází
Na vodu k hrázi
Čeřivé vlně
Náručí svou
Opuštěnou
S kvílením třese
Nad kamením
Nad prameny
V studeném lese
Děťátko mé
Utracené
Vodičku pije
Rozžehnu keř
Pro divou zvěř
A lásky zmije
Kolébá se
Zas a zase
Divoká žínka
Sukně její
Na cár vějí
Jak bílá plínka
Živý kůň v této básni
je zároveň symbolem nevýslovného pocitu ve mně,
klepátkem uvnitř srdce,
motivem života za nocí snu a spánku,
vždyť například
je možno říci při hře
vzniklo to obětí koně na černém poli a hned
jste plni tajemné tragiky života
a v posledních vteřinách před spánkem,
fialových jak nebe,
cítíte dupot kopýtek uvnitř srdce,
to běží kůň,
protože závory na všech kolejích jsou rozevřeny,
měsíční nocí,
na čele znamení jisker a tichého bzučení snu,
větří povzdechy blíženců
a běhá nocí tryskem,
tehdy
hříva koně voní
rybami a vrbovým proutím,
mastným prachem v podjezdech tratí,
někdy kůň
na periférii v zeleninových polích
v záhonu karfiólu chroupá
a vylekanýma očima sleduje vlak
a vylekanýma ušima poslouchá dunění mostů,
neboť člověk ve snu
pokračuje ve všem, co započal
a třeba dvěma směry anebo v kruhu,
zatím co spí se zavřenýma očima
a volá své toulavé ohnivé jádro
a musí čekat a doufat,
že kůň přijde ráno k tramvaji uprostřed náměstí
pohřížen ve svou tmavou hřívu, ve své jiskry a ve své tiché
elektrické chvění,
ještě brzy ráno,
kdy spánek a bdění mají jedno ovzduší,
v němž kůň stojí několik vteřin bez hnutí,
zmámen vonnou dusivou mlhou časného rána
a stříbrnou uzdou zvonících tramvají,
představte si
oči koně v ranní mlze,
když se na vás dívají moudře a tajemně,
jak ve vás jitří
lásku k životu
a černou hřívu koně,
jejíž konečky se ustavičně chvějí,
ale děj
může mít svůj druhý směr,
jak složitý obraz ze skla, ponořený v průhledné vodě,
matoucí mnoha čarami vlnění,
slyšte tenké sykání pěny na třesoucích se bocích koně,
slyšte jazyk plný šťáv, jak dychtivě saje proudící vůně,
slyšte kopýtka, obdařená kouzlem čarodějek,
slyšte a umějte se ubránit
proti odchodu, proti mizení, proti ztracení,
neboť kůň
teplý a živý,
neboť kůň,
který je také symbolem,
tak snadno zdivočí
a vrací se tryskem na periférii do zeleninových polí,
okolo řeky,
okolo dřevěných bud
a ve vašem srdci je pusto.
Znám jeden obrázek, starodávný vůz čísi,
v něm sama dívka sedí, složené ruce v klín,
v pavoučcích pod víčky jí tiché slzy visí,
sní smutné zorničky stopené do hlubin,
opadlé žluté listí za vozem se zvedá,
na plachtu bubnuje a ulehává tlít
na okraj kaluží, na pole sytě hnědá,
koníček polem jde, jakoby nechtěl jít,
ach, je to podzim, podzim je, tak plný toho rezu,
když listí krouživě do vody odkrápí
a v pěně zelené u černého dna jezu
se ztrácí, vyplouvá a znovu potápí,
znám jeden obrázek, starodávný vůz čísi,
v něm sama dívka sedí, složené ruce v klín,
v pavoučcích pod víčky jí tiché slzy visí,
vůz jede po cestě a je už na podzim.
S rozbřeskem vkročila tak plaše pod římsami
do města šedého se džbánkem tiché vody,
ptáčata omývá a něžnou rukou mámí,
beránky vlhkých zdí a opršelé schody,
v okenních tabulkách svítí svou bílou tváří,
ústa má bílá jak jablko nakousnuté,
oči jak suchý hrách, který se dlouho vaří
a sukně u kolen chladným větrem vzduté,
na zídku usedá, na chvilku zasněná,
a srdce tluče jí, na stromě tluče list,
a jinak ticho je, zní listu ozvěna
kolem vrat zavřených a opuštěných míst.
Jsou večery,
které mě nutí pospíchat a vyznávat se ze všeho,
dech
neosvobozuje mou hruď od výhně
tak jako rasa zahrady pod růžovými hlohy,
jsou nocí kdy se probouzím
a dívám se oknem na stromy,
obloha je jako indické jezírko z pravidelných čar,
vstávám a tápu po tmavém pokoji,
mé nohy jdou nejistě ke stolu
a ruka se posouvá k lampě, aby rozsvítila,
na stole
vychladlá čajová konvice a některé drobné věci,
jedli jsme z nich a pili před usnutím,
po římse šlape kočka,
líbí se jí tma a líbí se jí noc,
seskakuje
pod tiché stromy,
naslouchám
ohňům praskajících vlasů spáčů,
jak uschlá lesní tráva točí
k obloze hřbety svých trsů
a jejich stín
je teplý k zalknutí,
vy zahrady,
vůně rosy se zvedla z vašich úponků,
zpěv ticha je tak čistý a stíny plotů pravidelné,
hvězdy
jako by visely na mém hrdle,
tak jsou blízko.
Na podzim, na podzim,
chvěje se chabé nožky stín,
nožky, která tančila si
na poli mezi klasy,
na podzim, na podzim,
chvějí se pruty ostružin
a obrací se v těžkých snech
to listí na stromech.
Polož si ruce do klína,
už zase podzim začíná,
zvadlo tvé lůžko na loukách
a žlukne suchý hrách,
průsvitný déšť a šedé dny
a sladké vůně podzimní,
potůčky stékají po šíjích stád,
musíš je domů hnát.
Je tříbarevný podzim,
v krajině se kouří
a kdesi pod obzorem v misce je slunce,
vítr a dobří polní ptáci se slétají,
stromy opršely,
všechno, co vyhnaly ke konečkům větví, se proměnilo,
jdou spát,
jsou průsvitné jak ztichlé žilobití.
Na břehu města
v zasněné kotlině s rudými věžemi,
čekám na návrat dne.
Zvon, jenž ve mně bije,
tluče o sešlapanou kluzkou mez
kde v rose kvetou rzí
obruče a velké plechovky.
Přijdi pro mne ty,
vyhlížím tě cestou,
ten rovný
útlý zářez v obloze, jímž je tvé tělo,
přibližující se
mezi cihlovými stěnami.
Na břehu města,
na chladné hlíně,
na břehu města
ubývá noci.
Dívám se tak vytrvale,tak nehybně, tak dlouho
až to bolí,
nevydržím to navždy, můj ohled je smrtelný, zanikne,
ó, přijdi.
Svítání má křídla
divokých holubů,
pleskají nad odhalováním střech
sotva slyšitelně.
Přijdi pro mne ty,
zavírám oči
a vidím,
kus noční modři, ukryté v tvém teplém loži
a stín té modři a její vyprchávání.
Její dočasnost ve mně budí hrůzu,
jsem daleko, nikdy už ji nespatřím.
Svítá,
přichází den,
obláčky váže k věžím, košatí
sivou oblohu.
Svítá,
přišel den,
otevřel můj stesk, že jsem tě ztratila,
tvou tvář,
tvé slovo,
tvou úlevu,
ty teplé modři,
ten oddech zašlých nocí.
Nad městem jdou těžká holoubátka mraků,
dým kypří střechy fialově a zeleně,
lůžka pod střechami, stoly a těžítka pod střechami
kreslí tvé tiché stíny,
žlutý džbán,oheň snu stojí na okně
a po zdi dolů padá jeho proud,
jsme náchylní na těžké lásky, dobře tak,
na těžké plody, které ohýbají větve,
vše, co je bez lásky, zamyká hrdla skřivánků,
za nimiž musíš tím dál, čím větší je město,
město může být v tobě, pod tvojí kůží může tepat
a láska nejhlouběji.
Jak nesmírně klidu
je zapotřebí k tomu,
abychom svůj dech dobrovolně
vypouštěli z plic,
abychom ochotně a rádi dýchali.
Potřebuji klid
svých probděných nocí.
Krása se zjevuje v klidu
i účel,
zrno odpracovaných dnů
vyplouvá z mlh
v klidu.
Klid zaostřuje i pročesává,
je ve změti
pýchy a žádosti a hladu,
je téměř bytostný, tak jej vidím.
Pouliční kameny
jej vsávají po setmění,
modrají a tichnou, zaplaveny.
Tudy jde,
rozvazuje tkanice, jež uzavíraly
a vybízí
vláhu propastí, aby vzlínala,
vůně borovic a vlasů a kovu letí vzduchem,
je to přírodní katastrofa
klidu.
Dar klidu.
Průzračná mana.
V zarudlém listí schoulený pták
je jádro
mlhy ve větvích,
s nedovřeným zobákem okouší
snivě páchnoucí zemi. Dusno táhne nad ránem,
deštivé podzimní dusno,
beránci vlhkých zdí vykračují
nad opršelými schody.
Hlad živého dechu provál
jitřně kalnou krajinou,
v dálce padají vlaštovky pro žhavost.
Obracím se ke dnu
zavile kvetoucímu,
tam, pod oděvem, tam,
kde si pamatuji blaženost.
Pod černými stromy
vratce stojí
tisíce mlhových jícnů. Proudí jimi vánek,
těmi perleťovými chřtány kačen,
vánek, upadání do bláta.
Jakoby zvony padaly s věží
bez hluku a tíhy kovu,
takové ticho, takový sen
je v krajině.
Šli spolu milenci a déšť je marně křísil
z hlubin, v nichž tonuli tak z očí do očí,
dech se jim, přiškrcen, v kořenech hrdel mísil,
s ústy tak u sebe, kdože je otočí,
ty lásko úrodná, ty plodíš blížence,
jak střepy chtějí se slepiti v jeden džbán,
ale nic navěky. V krvi jim zbude cejch
holuba sblížení, jenž vlétl do tvých bran.
Často sem přicházím a chci se dívat znova,
jak v střechách propadá ten šedý hořký jas,
holoubek na báni se do vikýře schoval
a v tůni okenní hrá flétna zas a zas,
kouzlo se zaplétá s chladem a strmou výhní,
když padá na ty zdi střemhlavý slunce proud,
kdo tady půjdeš zas, zastav se, oči zdvihni,
tou věží zraněn stůj a přej si uplynout.
Před vraty na věky v slunci tu tichá leží
dlažba jak holá kost,
vše to, co minulo, to poutá zvony k věži
jak zaklíněný host,
zvon zvučně vyzvání, tichý je kámen věže
v poledním objetí,
ach, zajde holoubek, co tady chodí něžně
a další přiletí.
Málokdy vidím bílé husy na vodě
a přece
mohu k nim přirovnat to bití křídel ve mně,
slétají uvnitř na břehy, které jsou uvnitř,
noří
pod černou hladinu štíhlý bílý krk,
já jsem tvůj oděv, touha, také mé tělo jsou tvoje šaty,
touho, má vnitřnosti, stínící tu udýchanou změť,
srdce, střeva a žaludek,
málokdy vidím bílé husy na vodě,
avšak často mě tlučeš ty horkými křídly,touho,
ty neurčitá, sahající do míst, jež ani neznám, jen tuším,
anebo ostrá jak hrot v drsné kůře dřeva,
neúprosná,
ty jsi sklenice slz,
v tobě se zjevují dálky a pahorky v slunci,
radostný smích
tě ukončuje,
pak zase znovu vstáváš,
zapadlas hluboko v těle mém a zrcadlíš tam kraje,
které už nevidět, které už nejsou z masa,
touho,
když ráno měsíc bledne a pomalu se ztrácí,
ty tlučeš horkými divými křídly.
Ach, země.
Daleko je moře.
Daleko je moře, daleko jsou vlaštovky.
Tráva přichází.
Strom se zachvěl.
Jablko padlo, ozval se smích prachu.
Ach, země.
Ach, země běží, běží, běží,
otáčí se.
Ach, země.
Svítání v stromech.
Veliká města, černé vlaštovky.
Ach, země.
Svítání v stromech.
Přiblížit navždy čistotu
a splynout navždy
s čistotou.
Tudy jsem šla,
hluboce hučely vody města v žíznivém bití vln,
mladý strom vlál jako praporek na rohu pod sítí drátů,
ohledával
krajinu pro svůj květ,
tak známé mi to bylo, tak známé,
stromek sál oblohu, šedé zdi byly jak dým,
v mém nitru hořelo,
tak známé mi to bylo, tak známé, zvonění zvonků,
komíny na střechách a nikde nic velkého a nikde
nic malého,
neboť stromy jsou malé,
neboť domy jsou malé,
neboť chodníky, kolejnice, tramvaje jsou naprosto malé,
z dálky,
odněkud z dálky,
odněkud z vesmíru, odkud se nikdy nedíváme,
nikdy, když chceme milovat,
nikdy, nikdy,
nikdy, když milujeme,
a tudy jsem šla,
komíny na střechách, zvonění zvonků a nikde nic malého,
proudy chodníků,
krabice tramvají, chodci v pláštích,
stromek sál oblohu, šedé zdi byly jak dým,
v mém nitru hořelo
a všechno bylo tak známé, tak známé.
Když vane vítr,
stromy vykvetou labutím peřím
a zdi domů
se pohybují divokou stínohrou,
když vane vítr,
onemocním tesknotou,
labutím křikem toužení,
znám větve, když tlukou do zdí
a pavlače vroubené mřížkami jak zpívají,
když vane vítr
ptáci z dalekých krajin se rozletí a padají
s křikem do moře,
a to je touha,
já jsem její dítě,
tolik říká miluj mě, tolik mě objímá
ta zvěstovatelka dalekých nedostupných miláčků,
Miluj je říká, Nejsou tu,
Nikdy tu nebudou, Vroucně je miluj,
Ciť, jak tisknou tvou ruku
po kvílejícím větru,
nejsou daleko, ó ne,
jen za nárožím,
když vane vítr
je ve mně tolik tesknoty jak v rozvlněné vodě,
v oknech to tluče,
dráty se kývají sem a tam
a já běžím slepě někomu na pomoc, tak mi srdce trne,
trávou,
která se čeří a splétá
do malých věnců.