Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako dvacátý devátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 1. února 2006.
© Vlastimil Šubrt
Jak si spravit náladu aneb Okupant?
Jak se časy mění aneb Starého psa novým kouskům nenaučíš
Jak kupovat louku aneb Senát je…
Mizernou, prachbídnou náladu jsem měl pár dní před prvním výročím „vstupu vojsk“. Vraceli jsme se s vedoucím odboru školství a kultury Václavem Bednářem z krajské porady a v autě jsme si nevyměnili ani slovo, přestože mluvit bylo sakra o čem. Na kraji jsme se od soudruhů z ministerstva dozvěděli, že během měsíce dostaneme seznam autorů a literatury, prostě „libri prohibiti“, které bude nutno vyřadit z okresních, městských, závodních, obecních a školních knihoven a než jsme došli k parkovišti, sdělil mi šéf, že by si zrovna nepřál být na mém místě. Stále jsem ještě pracoval jako vedoucí oddělení kultury ONV.
„Dělat Koniáše,“ pravil sarkasticky, „to ti, hochu, nezávidím.“
Mávl jsem rukou. „Buď klidný, Václave, nic podobného mi nehrozí. Během měsíce – říkali ti ministerští soudruzi… a já mám na pondělí pozvánku k prověrkové komisi. Na tu katovinu si budeš muset shánět někoho jiného.“
Víc jsme si říct nestačili, došli jsme k služební šestsettrojce a o řidičovi se vědělo, že chodí do kasáren. Tam už místo našich asi devadesáti vojáků sídlilo nějakých – šlo samozřejmě o superpřísné vojenské tajemství – ale říkal se patnáct set, ne-li víc Rusáků. No a protože při střídání obou armád došlo k vzájemným kontaktům, vyprávěla se po městě anekdota, a nebýt Václava (vypadalo to, že na úřadě na rozdíl ode mne patrně udrží), docela bych ji soudruhu řidičovi s chutí odvyprávěl. Jenže s šéfem jsem vždycky vycházel, nechával mi prakticky ve všem volnou ruku, držel jsem ústa a tu anekdotu si odvyprávěl aspoň v duchu.
Posteskli si sovětští vojáci, že zatímco jim se mění osobní prádlo jednou za měsíc, československým jednou týdně. Stížnost se dostala k plukovníkovi a ten rozhodl, že potomci slavných rudoarmějců si to zasr… prádlo budou měnit taky týdně. A kdo s kým, určí velitel.
Uhozené? Daleko uhozenější, a o tom jsem celou cestu domů intenzivně přemýšlel, zatímco šéf si četl noviny, daleko horší je to, že si jeden před druhým musíme dávat bacha na jazyk. Což, jak jsem věděl od rodičů, neplatilo ani za Protektorátu. Tehdy se prý přesně vědělo, kdo je kdo a kdo kam patří. Bohužel, časy se změnily. Leč – nechval ani nehaň den před večerem! Netušil jsem, že až na jedinou výjimku, která, jak známo, potvrzuje pravidlo, si nakonec spravím náladu. Jelikož manželka s dětmi se nacházela u babičky, dal jsem se vyložit na náměstí a zašel si k „Drakovi“ na pivo. Hospoda byla narvaná. Jen před výčepem jsem zahlédl stůl se dvěma volnými místy. Zamířil jsem tam, otázal se „dovolíte?“, odsunul si jednu ze dvou neobsazených židlí a vzápětí bych si s chutí dal odchod, protože od stolu se ozvalo:
„Pažalsta!“
„Spasibo,“ vypadlo ze mne úplně automaticky a posadil jsem se. Teprve potom jsem si letmo prohlédl své dva spolustolovníky. Oba přibližně v mém věku – kolem pětatřiceti. První, sovětský nadporučík, vypadal docela inteligentně a především střízlivě. Druhý, pravý opak. Pitím zarudlý, nařvaný ksicht s malýma prasečíma očkama, odřená kožená bunda, pod ní nic moc čisté triko, a protože jsem stačil zaregistrovat účtenku s osmi křížky a šesti kroužky (čili osmi dvanáctkami a šesti vodkami), což jsem si následně na polodopitých pohárech a skleničkách ověřil, předsevzal jsem si – dáš si jedno pivo a bič a pryč!
Jenže: Člověk míní, lid hospodský mění. Nakonec všechno bylo jinak a já se začal i bavit. Ale až později, nejdřív jsem se cítil neskonale trapně. Ne však kvůli sovětskému nadporučíkovi, docela pohlednému mužskému, ale tomu kreténovi v kožené bundě. Co předváděl… brr! Především se snažil mluvit rusky. Tedy rusky, směšnou hatmatilkou podloženou pár slovíčky povinného předmětu ze základní školy, popřípadě odposlechem v kasárnách. A výsledek? Napůl komické, napůl děsivé zprznění jazyka Puškina, Tolstého, Dostojevského. Zkrátka a dobře, nedal se poslouchat. Rus odpovídal většinou stručně. Da… znáju… vot čto. A já si připomněl Škvoreckého „Babylonský příběh“, v němž dvě česká děvčata doprovázejí někdy v létě v pětačtyřicátém po Praze dva Amíky a obě dohromady umějí asi padesát anglických slovíček. Leč, řečeno s klasikem, každá analogie kulhá. Ti Amíci byli osvoboditelé a ty dvě slečny, spíš holky, konec konců sypaťačky, což se otrapovi po mé pravé ruce rozhodně říct nedalo. Právě se rozjel k dalšímu proslovu.
„Ty drug, já drug, ty továryš, já továryš, ty komunist, já komunist, ty ruskoj, já českoj…“
Dál se nedostal, důstojník ho přerušil, skoro štítivě odsunul ze svého ramene ruku se špínou za nehty, která to jeho rameno objímala a vychrlil ze sebe větu, jíž jeho společník (nahodilý, nenahodilý?) určitě neporozuměl, ale které jsem porozuměl já. Byla totiž vyřčena otráveně, naštvaně a až provokativně perfektní spisovnou ruštinou.
„Především nejsem Rus, ale Lotyš a nejsem členem Komunistické strany Sovětského svazu, rozumíš?“
„Da, ja tě ponimal,“ řekl ten blb, přičinlivě kývl, že palicí málem narazil na stůl a řekl: „Ty gerójec. Osvoboditel.“
Výčepní přede mne postavil pivo, zhluboka jsem se napil a přes pohár se na Lotyše upřeně podíval. Zdálo se mi, že mírně znejistěl. Asi pochopil, že na rozdíl od toho třetího u stolu vím, co před okamžikem řekl a zatím si mne nedokázal zařadit. A tak jsem jsem povytáhl obočí, maličko se usmál, on nepatrně zacvičil rameny. Dál jsme v té němohře nepokračovali, protože se začaly dít věci.
Odněkud z rohu pivnice se ozvala hudba. Jednoduchá, ryčná, ale melodická, toho času asi v Čechách nejpopulárnější píseň, byť z cyklu těch zakázaných, a proto masově přehrávaných z pásku na pásek, z magnetofonu na magnetofon. O jaký song jde, zaregistroval i chlapík v kožené bundě.
„Ty hajzlové,“ zasyčel nenávistně a zbrunátněl vzteky. Načež vstal od stolu a na vratkých nohou zamířil do lokálu. „Koukejte tu sviňárnu hned zavřít,“ zavřeštěl.
„Hele, jdi si řvát někam jinam, vole,“ dostalo se mu celkem přívětivé odpovědi, další ohlasy už moc přívětivé nebyly.
„Pokřikuj si na svý kámoše v kasárnách, až se ti tam stará zas pude kurvit,“ sdělil mu kdosi jiný a dále byl dotázán, jestli takhle ve čtvrtek odpoledne dostal přes držku. Několik chlapů vstalo, kožená bunda zmizela v hloučku těl, lokálem dál zněla ta populární melodie…
„Běž domů Ivane, čeká tě Nataša…“
To už sólistu doprovázel sice neškolený, avšak tím vřelejší „live“ sbor. Kolaborant od našeho stolu mne přestal zajímat. Zřejmě nějakou koupil, což byl ovšem čistě jeho problém.
Znovu jsem se zahleděl přes stůl na uniformovaného Rusa… pardon… Lotyše. Píseň ho zjevně zaujala, dokonce si do taktu lehce podupával.
„Hezké, moc hezké,“ pravil rusky, „u nás v Rize se po hospodách taky zpívá.“
„Máte pravdu,“ přisvědčil jsem, „moc hezká písnička, navíc aktuální. A textu rozumíte?“
„O Natáše,“ vydechl skoro zasněně, možná myslel na tu svou někde na březích Baltu, ačkoliv se asi jmenovala Zina, Gisela či Raisa.
Hluk a zpěv a frmol v lokále sílil, musel jsem zvýšit hlas, aby mne vůbec slyšel.
„Ani ne tak o Nataše, ta je v té písničce celkem nevinně, spíš o Ivanovi.“
„O Ivánu?“ otázal se překvapeně.
„O Ivánu,“ potvrdil jsem, „tak se u nás říká Rusům.“ Maličko jsem se nadýchl a nic moc riskantně dodal: „Dneska okupantům.“
Kývl, že nejen rozumí, ale i chápe, přestal si podupávat, a já mu volně, slovo po slovu, obsah písně přeložil do oficiálního sovětského, ne však jeho rodného jazyka.
„Děkuji,“ revanšoval se mi česky, ale protože šlo třejmě o jedno z mála slovíček mé mateřštiny, kterou pochytil a znal, pokračoval opět rusky: „Aspoň ten Ivan se mě netýká, já jsem Alexanders.“
Vstal, sáhl do kapsy svého nic moc slušivého stejnokroje, hodil na účtenku trochu pomačkanou stovku, maličko se uklonil a tiše dodal:
„Izvinitě, gaspadá.“
Zda se mi omlouval za internacionální pomoc nebo něco jiného, těžko říct. Víckrát jsme se nesetkali. Ale spravil mi tu mizernou, prachmizernou náladu, neboť jsem si uvědomil, že co je „dočasné“, nemusí být na „věčné časy".
Seděl jsem u výrobního náměstka inženýra Hanuše na poradě. Jednalo se o zpracování projektového úkolu a úvodního projektu stavby ODKALIŠTĚ A II/3, tedy třetího zvýšení hráze uvedeného objektu. V podstatě rutinní a vcelku banální investiční záležitost. Ale výrobní náměstek byl punťa a pedant, proto se často věci zcela neproblematické projednávaly až do omrzení. Holt svým způsobem poctivák, neboť je určitě lepší sedět o půl hodiny déle a radit se, než aby se provalila hráz.
Hynek Hanuš alias Hyha, jinak se mu na gymnáziu neřeklo, byl můj spolužák, od primy do oktávy jsme spolu chodili do jedné třídy. Výborný matematik, šla mu lehce i fyzika a chemie, s jazyky a humanitními předměty se potýkal o poznání hůř, což mu ovšem na technice příliš nevadilo. Navíc krátce před maturitou vstoupil do strany a dotáhl to až na předsedu fakultní organizace, posléze člena okresního, ba i krajského výboru… Prostě kádr a zdravé jádro. Nutno ovšem podotknout a zdůraznit, že na rozdíl od valné, ne-li převážné většiny soukmenovců a spolubojovníků oné utopické a krutou praxí od teorie se lišící ideologii bezmezně a oddaně věřil. Nicméně – vynikající odborník přes energetickou stavařinu, čili odkaliště, hráze, paravody a horkovody a komu čest, tomu čest.
Porada se pomalu chýlila ke konci. Zbývaly pouze detaily a doladění některých termínů.
„O tom se snad můžu dohodnout, abychom ostatní zbytečně nezdržovali, separátně s vedoucím technického odboru panem inženýrem Macákem,“ vzal jsem si slovo, abych o ně vzápětí přišel.
„Jirko,“ téměř zařval Hyha – no, nebudu přehánět –, jenom výrazně zvýšil hlas, „s jakým panem inženýrem, sakra práce? S pány jsme skoncovali v osmačtyřicátým.“
Jo. A místo nich tu čtyřicet let máme šlechtu a privilegovanou kastu, napadlo mne, leč nechal jsem Hyhu Hyhou a pohlédl na proti mně sedícího Macáka.
„Abychom pokročili dál, kolego. Jsem o pár pátků starší…“ Tedy o pár stovek pátků, bliklo mi v mozku nostalgicky. „Navrhuji tykání.“
„Fajn, beru,“ zaculil se Macák a podal mi přes stůl pravici a tiše, aby ho Hyha neslyšel, zaartikuloval „pane doktore, já jsem Martin.“
„Jiří,“ opáčil jsem, přičinil vlevo hleď a rozverně se na svého bývalého spolužáka, nyní představeného, usmál.
Vypadal, že mě v následující vteřině vzteky překousne. Nepřekousl. Psal se totiž srpen léta Páně tisícího devítistého osmdesátého devátého, v polích a na odstavných parkovištích stály opuštěné enderácké wartburgy a trabanty, západoněmecké velvyslanectví v Praze praskalo ve švech, pročež si Hyha jen pod fousy nevrle zavrčel: „A soudruhu mu neřekne.“
O čtvrt roku později jsem si ve své kanceláři vyslechl dvakrát opakované mimořádné hlášení závodního rozhlasu:
„Dává se na vědomí všem zaměstnancům jednomyslné usnesení závodního výboru eróhá koncernového podniku Elektrárny a teplárny, že nadále při služebním, ať už osobním, písemném či telefonickém styku, bude dnešním dnem počínaje používáno oslovení pane, slečno, paní.“
Napadlo mne, že pořadí oněch v budoucnu oslovovaných mohlo a mělo být galantnější, to jest přesně obrácené a ještě že za minulá desetiletí jsme si jednomyslných usnesení užili ažaž a … a pak vlastně už nic, neboť mé další možné úvahy přerušilo zazvonění telefonu.
„Pan doktor Mareš?“ ozvalo se na druhém konci drátu.
„Prosím.“
„Víte, pane doktore, co bych vám… sakra práce, pane Mareši…“
„To jsi ty, Hynku?“ otázal jsem se a mírně vyděšeně dodal: „Co blbneš, prosím tě? A proč mi vykáš?“
„Ále… jakýpak blbnutí…“ lezlo z něho jak z chlupaté deky, „právě jsem poslouchal hlášení závodního rozhlasu a chci si na někom známým vyzkoušet, jak mi to pane… sakra práce… poleze z huby.“
Rok se překulil, zima utekla jako voda a pro drtivou většinu české respektive československé populace vypukly první svobodné parlamentní volby. Na poradě předsedů ONV, za tím účelem na krajský národní výbor svolané, nás velmi důtklivě upozorňovali, že je třeba této vpravdě historické události věnovat mimořádnou pozornost, vždyť ony poslední v šestačtyřicátém zažili a pamatují pouze důchodci.
A tak se v den „D“, lépe řečeno „V“, v kulaté zasedačce sešla okresní volební komise a dohodli jsme se, že v rámci časových možností se pokusíme všechna volební místa v okrese navštívit. Befel shůry je befel shůry, navíc o vpravdě historickou událost skutečně šlo. Dal jsem k dispozici všechny čtyři služební vozy a podle organizačním odborem ONV vypracovaných itinerářů jsme se vydali do světa.
Mohu s čistým svědomím prohlásit, že všude a všechno klapalo jak na drátkách. Na volebních budovách československé vlajky, na chodbách těch budov vyvěšené vzory kandidátek, za těmi chodbami vyzdobené místnosti, nu a v těch místnostech plenty, koš na nepoužité kandidátky, zapečetěná urna se státním znakem a za několika k sobě přiraženými a bílými ubrusy pokrytými stoly volební komise. V čele s vylosovaným předsedou.
Ten ve Lhotě, integrované do části okresního města, právě vysvětloval dámě středního věku kam dřív a kam potom, „… a hlavně nesplést urnu s odpadkovým košem, půjde o každý platný hlas,“ vysvětloval důležitě, načež elegantním gestem ukázal směrem k plentě a přidal napůl velitelské, napůl uctivé „prosím!“. Přestože byl ke mně obrácený zády, samozřejmě jsem ho okamžitě poznal.
Hyha!
Volička důstojně odkráčela vytýčeným směrem, lhotecký vylosovaný šéf se otočil, zaregistroval mne, v tváři se mu rozhostil sice překvapený, nicméně srdečný úsměv a slavnostním hlasem oznámil svým komisařským kolegyním a kolegům:
„Vážení, máme tu vzácnou, převzácnou návštěvu. Dovolte mi, abych mezi námi přivítal předsedu Okresního národního výboru, soudruha… sakra práce…, promiň Jirko, … pana doktora Mareše.“
Byla to taková docela milá a sympatická mladá paní. Ať prohádám – pětatřicet. Bloumala po chodbě plné kanceláří, dobrých patnáct jich bylo, možná víc, možná míň, nevím – nikdy jsem si neudělal čas je spočítat. Právě stála u dveří vedle té mé a četla, dokonce spíš slabikovala, protože při tom čtení lehce pohybovala nenalíčenými rtíky, dost záhadný nápis.
– TRANSAKT, s. r. o., dopravní a spediční služby –
pak krůček poodstoupila a bezradně se rozhlédla po liduprázdném koridoru chodby.
„Kohopak hledáte, mladá paní?“ oslovil jsem ji. „Mohu vám poradit?“
Skoro vylekaně si mne přeměřila, načež tiše špitla: „Ve vrátnici mi řekli, že tady v pátém patře má mít kancelář pan notář.“
„Má,“ potvrdil jsem informaci z vrátnice a zahleděl se na okamžik do jejích bezelstných pomněnkových očí, „ale obávám se, že tam nebude,“ mrkl jsem na zápěstí, „je skoro půl páté a on úřaduje od osmi do šestnácti, pokud vím. Asi budete muset přijít jindy.“
„Ježíšku milej a kdy?“ pověsila se na mne těma důvěřivýma očima „Dyť já se sem dřív než ve čtvrt na pět z Březovic nedostanu. Já dělám v přádelně v Mostečku, víte, a autobus sem jede až pět minut po půl čtvrtý. A ten můj mne sem neodveze, protože nemá rád chození po úřadech a benzín je čím dál dražší.“
Zatvářila se tak nešťastně, že jsem se obával, aby se nerozplakala. A tak jsem optimisticky prohodil: „Snad nebude tak zle, mladá paní, co potřebujete u pana notáře?“
„Louku,“ vyhrkla, „vlastně zahradu. Teda… kus louky a kousek zahrádky. Sepsat smlouvu, abysme ty pozemky mohli koupit od macechy, my tam chceme postavit garáž. Víte, on starej… nechce parkovat venku u silnice, protože se dneska strašně krade. A my za auťák dali osmnáct tisíc. V autobazaru,“ dodala celkem nadbytečně.
„Pojďte dál, mladá paní, třeba s tím něco uděláme,“ vyzval jsem ji a otevřel dveře do své kanceláře. „Prosím!“
„A vy jste advokát, pane?“ zůstala stát na prahu, „nezlobte se, ale ženský na sále říkaly, že advokáti jsou ještě dražší než notáři.“
Usmál jsem se. „Ne, advokát nejsem, nebojte se. My se vám s kolegyní pokusíme poradit a nebude vás to stát vůbec nic. Ani korunu. Kafíčko si dáte?“
Má asistentka Irena už zapínala varnou konvici a s nonšalancí sobě vlastní vyzvala naši návštěvnici, aby se posadila. Poslechla ji, ale nejistě usedla na samý krajíček křesílka a já měl málem nepříjemný pocit, že by se nejradši honem zvedla a dala si odchod, protože nejspíš narazila na dva nebezpečné šílence. Poradenské služby a zadarmo? Pozor, tady něco nehraje!
Abych jí dodal odvahy, ležérně jsem se rozvalil do druhého křesílka a oznámil Ireně: „Já to kafe udělám sám; ty se prosím tě podívej do počítače, měli bychom tam mít vzory smluv o prodeji pozemků. Buď tak hodná a jednu mi vyjeď.“
„Provede, šéfe,“ pravila Irena a zapnula počítač, který sice běžel celý den nepřetržitě, ale bylo půl páté, konec pondělní šichty ve volebním obvodu a my se před neohlášenou návštěvou chystali k odchodu. Irena domů k dětem, já na schůzi Klubu seniorů.
Konvice cvakla, vstal jsem. „Rozpustné, nebo turka?“
„Co prosím?“
„Jestli si dáte radši rozpustné kafe nebo klasického českého turka. Co na dně hrníčku zůstane lógr.“
„Když až si chcete dělat škodu, tak tu meltu.“
Naštěstí jsme ji měli – tu meltu. Irena si ji s tatrou dělala k snídani.
„A žádnou škodu si neděláme, mladá paní,“ uklidnil jsem ji, „na provoz téhle kanceláře dostáváme peníze. Sladíte?“ Podal jsem cukřenku, naservíroval jí šálek a krabičku mléka a zase jsem si sedl. Abych tak něco řekl, řekl jsem: „Tak vy od nevlastní maminky chcete koupit kus louky a zahrádky, abyste mohli postavit garáž.“
„Jo,“ kývla, „ale není to žádná maminka, ale macecha,“ opravila mne přísně a dodala: „Ona mě nemá ráda, protože nebožtík táta mi odkázal chalupu. Ale na pozemky, chudák stará, zapomněl. Proto je musíme s tím mým, jako s manželem, odkoupit. Ty máme s bábou napůl, víte?“
„Když jste mi to tak pěkně vysvětlila, vím. Ale,“ a dál jsem raději pokračoval jen v duchu. Radši se s paní matkou o všem po dobrém dohodněte, protože nejhorší spory, které jsme v naší senátorské kanceláři řešili, byly mezi příbuznými. Dokonce těmi nejbližšími.
To už mi Irena podávala makulář smlouvy, dva hustě potištěné papíry s několika mezerami, stačilo do těch mezer doplnit konkrétní údaje. Podal jsem oba listy naší návštěvnici a poradil jí:
„Hezky si ten formulář doma s manželem prostudujte… tedy pročtěte, tužkou jej doplňte, jména, rodná čísla prodejce i kupujícího, to jest vaše, manželovo a vaší paní… macechy… taky o kolik jde čtverečních metrů a na jaké ceně jste se shodli. A nezapomeňte na podpisy, ty musí být perem. Přijeďte si zase buď v pondělí nebo ve středu, kolegyně si všechno prohlédne a zkontroluje a přepíše vám to načisto. A zařídí pro vás přijetí na katastrálním úřadě.“ Protože mladá paní na mne udělala zase ten nádherný a bezelstný pomněnkový kukuč, rychle jsem dodal: „Ona tam Irenka s vámi zajde. Nebojte se, tu garáž postavíte.“
Než dopila svou meltu, slyšel jsem toho o sobě tolik, že kdybych se potkal, tak se pozdravím. Leč všechna sláva – polní tráva, proto už jen závěr jedné z víc než pěti set caus, které jsme s Irenkou řešili a někdy i vyřešili.
„Víte, pane… pane…“
„Mareš,“ konečně jsem se mohl představit a ona se mi revanšovala.
„Já jsem Suchánková.“ A dodala: „Víte, pane Mareši, já se radila taky s naší starostkou. Ona je milionová ženská, naše paní starostka, navíc moc dobře ví, co je naše bába za semetriku a radila mi… jako paní starostka… že se mám v tomhle baráku nejdřív stavit za nějakým senátorem. Prý se s ním moc dobře zná a že by mu zavolala, že jako za ním přijdu a proč. Ale když jsem to pověděla starýmu, jako manželovi, nařídil mi, ať se na nějakýho senátora… no ať takovou hloupost rychle pustím z hlavy. Nedávno se prej bavili s chlapama v hospodě a tam mu řekli, že ten slavnej senát je…,“ upřela své nádherné pomněnkové oči k Ireně, která právě zamykala počítač, a protože vůči prošedivělému a obrýlenému starému pánovi měla zřejmě víc důvěry než k té elegantní třicítce v minisukni a s rudě nalakovanými nehty, tiše mi přes konferenční stolek pošeptala na co.