Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako osmý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Druhé (elektronické) vydání. Na Internet uvedeno 13. února 2005.
© Ota Ulč
Z faktografického účetnictví středověku
Věk dvacátý
Smrt milionářka
Pohroma non plus ultra
Na začátku abecedy
High-tech atd.
Fenomén terorismu
Jestliže se podaří…
Náš letopočet vymyslel v šestém století mnich Dennis zvaný Krátký. První den prvního roku Anno Domini začal počítat ode dne Ježíškovy obřízky. Historici však nyní zastávají názor, že k tomu došlo o několik let dříve – ale ono to vlastně nevadí. Rozhodně to nevadí mohamedánům, pro něž náš rok 2000 byl jejich rokem 1421, indičtí vyznavači Zarathustry měli rok 2390, Číňané rok 4698 (někteří jen rok 89, počítaný od pádu císařství Mandžu v roce 1911) a Izraelité rok 5761.
Při pokusu o jakousi letmou inventuru prvního tisíciletí našeho letopočtu mi doba raného, hodně temného středověku splývá, pramálo se dovedu orientovat, co že se událo třeba v osmém a ne v devátém století. Zrak se ale zostřuje při pohledu na druhé tisíciletí. Začalo se třemi sty miliony převážně negramotných pozemšťanů, z nichž třetinu tvořili Číňané. Skončilo s dvacetinásobkem: je nás téměř šest miliard. Průměrný věk se z někdejších třiceti dosažitelných roků víc než zdvojnásobil. Dřívější doba musela být i značně smrdutá. Koupání, pořádné umytí jen sporadické, sdílet střechu s dobytkem, ulevovat si do děr v zemi… Tehdy jak Čína, tak islámský svět byly hodně daleko před Evropou.
Vezměme tedy století po století.
V jedenáctém se zrodila první univerzita (Bologna, výuka práv, rok 1088) a pár let poté došlo k první křižácké výpravě – šlo o to vyrvat Jeruzalém ze spárů mohamedánů. Úsilí trvalo dvě stě let a výsledkem byl největší vojenský a komerční rozmach od pádu starého Říma.
Ve dvanáctém století konečně doputoval do Evropy kompas vynalezený v Číně už ve čtvrtém století před Kristem. Střelný prach, vynález téhož původu, tehdy ještě nenašel své smrtonosné uplatnění.
Třinácté století. Magna Charta, prapočátek parlamentní demokracie na britském ostrově, a Přemysl Otakar II. vládcem území od Baltu až ke Středozemnímu moři. (Tak velcí, mohutní jsme byli – abychom v budoucnosti už nikdy nebyli.)
Čtrnácté století. Roku 1348, když v Praze založili Karlovu univerzitu, vypukl v Evropě dýmějový mor, který zabil třetinu jejích obyvatel.
Století patnácté. Naše války husitské, Turci se zmocnili Cařihradu (1453), Gutenberg vytiskl bibli (1455) a Kolumbus objevil Ameriku (1492).
Šestnácté století. Reformace, renesance, rozkvět věd a umění. Do Evropy dovezené brambory se leckde staly hlavní složkou stravy. (Když se jich pak nedostávalo, nastal hladomor. V Irsku způsobil v půli devatenáctého století smrt milionu lidí.) Nám začali vládnout Habsburci (1526).
Sedmnácté století. Třicetiletá válka, rozpad jakési společné křesťanské říše, vznik prvních moderních státních útvaru. Narodili se Shakespeare a Cervantes, a Newton objevil zákon o gravitaci.
Století osmnácté. Osvícenství a vynálezy. Skot James Watt vynalezl parní stroj a začala průmyslová revoluce. Též vypukla revoluce americká (1776) a francouzská (1789).
Americká publikace The Life Millennium s podtitulkem o stu nejdůležitějších událostí a lidí tohoto tisíciletí uvádí průmyslovou revoluci jako čtvrtou největší událost, již významem předčil jen Luther (třetí), Kolumbus (druhý) a Gutenberg (první, zcela nejvýznamnější). Podle tvrzení publikace se německý tiskař Johann Gutenberg zasloužil v polovině patnáctého století o novotu nejradikálnějšího dopadu. Sice to nebyl jeho vynález, autorství patří Číňanům už od osmého století, ale výrobou dvou set výtisků biblí uvedl do pohybu revoluci šíření znalostí do té míry, že za necelých padesát let už bylo v oběhu půl milionu tištěných knih. Jiní hodnotitelé tisíciletí nepochybně docházejí k jiným závěrům. Tak či onak, my, nynější pozemšťané, přisuzujeme zcela přirozeně dobám kalendářově nám nejbližším i největší váhu. Už století devatenácté, v němž jsme sice ještě nežili, představuje panorama, v němž se dovedeme aspoň trošku orientovat a sympatizovat s jeho (především kulturním) dědictvím trvajícího dosahu. To nám přece potvrdí každý milovník operního repertoáru na současné divadelní scéně.
Po napoleonských válkách a vídeňském kongresu (1815) sice došlo k rozmachu a prosazování idejí nacionalismu, nicméně Evropě se dostalo téměř sta let míru bez takového válečného konfliktu, který by zasáhl celý kontinent. Docházelo ke kolonizaci jiných kontinentů, kvetly vědy a umění, ideologie bujely, industrializace spěchala a čile se košatila, první fotografie (1826), první železnice (1830), mnoho, mnoho toho prvního. A toto vše se zmnohonásobilo ve dvacátém století, o jehož inventuru nám jde.
Ve Vídni stále trůnil mocnář Franz Josef, v Anglii zemřela v roce 1901 královna Viktorie po rekordně dlouhém pobytu na trůnu. Velká Británie vládla vlnám moří, nad jejím impériem slunce nezapadalo. Blažený věk harmonie a balance of power už ale neměl dlouhého trvání. Na pohřeb následníka trůnu Edwarda VII. v roce 1910 se sjely všechny významné pomazané hlavy světa.
A za čtyři roky se započalo dokonalé rozmetání starého, harmonického pořádku. Vypukla velká válka, apokalyptické jateční hody, které si ani jedna ze zúčastněných stran nepřála, ale nedovedla je ukončit. Výsledný účet: pád čtyř císařství (rakousko-uherského, německého, ruského, tureckého), velehory mrtvol na bojištích, celé generace zdecimovány. Katastrofu zmnožila epidemie chřipky, jíž podlehlo dvacet milionů součastníků onoho tak neblaze se zvrtnuvšího věku.
Trocha školení: Užitečnost válek si pochvalovali nejen sadisté a blázni. Mudrcové jako například Francis Bacon či Friedrich Hegel přisuzovali válkám očistnou kvalitu. Je třeba udržovat se v kondici, asi něco jako jogging, a být tak nástrojem proti stagnaci, korupci, všeobecnému zlenošení. Ale početnější byli myslitelé, kteří od nepaměti usilovali o vynalezení receptu na to, jak války vymýtit nebo aspoň rozlišit konflikty spravedlivé a nespravedlivé. Francouz Auguste Comte, Angličan John Stuart 'Mill, Američan Ralph Waldo Emerson předpověděli, že pokrok průmyslové civilizace bude znamenat konec velkých válek. Immanuel Kant věřil, že demokratické státy se na bitevním poli nikdy nepotkají. Netrvalo dlouho a Francie, s Napoleonem a praporem zdviženým co nejvýš, zahájila éru důkladných masakrů.
Technologický pokrok ve válečném počínání způsobuje rostoucí spoušť: Porovnejme s některými konflikty ve středověku, kdy se střetávali jen žoldnéři, jejichž primárním zájmem bylo dožít se penze. Ale i v dávných dobách došlo k masakrům obrovského rozsahu. V jedné bitvě Hanibala s Římany zůstalo na bojišti víc mrtvých, ručně porubaných, než byla celková ztráta Američanů ve vietnamské, víc než deset roků trvající válce.
V první světové válce při obléhání pevnosti u Verdunu padl milion (milion!) Francouzů a Němců. Tento rekord dosud nebyl, a doufejme, že nebude, překonán. Pro porovnání: invaze v Normandii stála čtvrt milionu životů a Stalingrad dvě stě tisíc.
Voják ovšem většinu času nebojuje, ale čeká. Za dvacet let napoleonských válek se bojovalo všeho všudy dvě stě dní. Americký voják ve Vietnamu se dostal do bitevní vřavy v průměru jen pár dní v roce. Jen část vojska se podílí na skutečné akci. Za druhé světové války nepatrná menšina mužstva (posádky ponorek a bombardérů) se zasloužila o vysoké procento způsobených škod. V izraelsko-egyptské válce v roce 1973 zastalo 5% personálu 90% bojování. Novinky doby: v burské válce (1899–1902) Burové vynalezli zákopy, Britové vynalezli koncentrační tábory. Největší změnu způsobila nová technologie zevšeobecněním válečné devastace. Zanulovala rozdíl mezi bojovníky a civilisty, jak potvrzují tyto cifry poměrných ztrát: franko-pruská válka 1870–1871: vojáci 98% – civilní obyvatelstvo 2%; první světová válka: 52%–48%; druhá světová válka: 25%–75%.
O tak notný přesun se v podstatné míře zasloužilo znicotnění mezinárodních konvencí o dovoleném způsobu vedení válečného konfliktu. Bombardování civilních oblastí je totiž zakázáno. Němci začali s Varšavou, Rotterdamem a Coventry, spojenci se přebohatě revanžovali ničením německých měst. Nálet na Drážďany v únoru 1945 stál víc životů (sto padesát tisíc) než Hirošima (sedmdesát jeden tisíc). Zatímco Hirošima přiměla Japonsko ke kapitulaci, bez níž by odhadované ztráty spojeneckých vojáků dosáhly jednoho milionu, Drážďany, město zcela bez strategického významu, obdrželo svůj ortel smrti jen proto, že Churchill chtěl udělat správný dojem na Stalina v předvečer schůzky v Jaltě.
Vraťme se k dávnějšímu datu smrtonosných vynálezů. Edisonův rival, vynálezce Hiram Maxim, obohatil lidstvo řadou novinek včetně automatické pastičky na myši a kulometu, za nějž byl královnou Viktorií povýšen do šlechtického stavu. Kulomet se poprvé uplatnil v rusko-japonské válce (1904–1905) a zasloužil se o víc než polovinu veškerého zabíjení. Za první světové války jeho výkonnost ještě vzrostla, kulomet způsobil 80% všech ztrát (nikoliv tedy tanky či letadla, tehdy teprve nové hračky). Popularita tak účinné zbraně pochopitelně nevadne. Někdejší Sovětský svaz vyrobil a svět zásobil více než padesáti miliony kusů samopalu typu AK.
Největším zabijákem za druhé světové války byla – a dodnes zůstává – dělostřelba. Moderní zbraně se ne vždy ocitnou v rukou schopných s nimi moderně zacházet. Ve zmíněné válce na Blízkém východě roku 1973, Arabové vystřelili dva tisíce sto sovětských protiletadlových raket, jimiž zasáhli a sestřelili pětaosmdesát letadel, většinou svých vlastních. Ve válce mezi Iránem a Irákem (1980–1990) se do sebe obě strany pustily s nejmodernějšími zbraněmi a taktikou první světové války (zákopy a sebevražedné pěší útoky). V bažinách v blízkosti Basry na půlkilometrovém úseku z íránské pětadvacetitisícové divize zůstalo naživu za pár hodin jedno procento. Vědy a umění obohacují život. Války život obohacených radikálně zkracují. První světová válka vyvraždila výkvět nejednoho národa. Však stačí porovnat kulturní žeň Paříže před rokem 1914 a poté.
S pádem rakousko-uherského mocnářství se notně ochudil tvůrčí duch, a Vídeň pak už nikdy nebyla tím, čím dřív v dobách Mahlera, Schnitzlera a přemnoha dalších kumštýřů. Unikátní roli pozoruhodné avantgardy získal Berlín, tam v centru poražené země a pramálo obdivované Výmarské republiky. Krátkozraká politika zejména francouzská se zasloužila o pomstychtivou výši reparací k neunesení. Břemeno zničilo německou ekonomiku spolu s jejím středním stavem. Navíc nastala velká hospodářská krize, vypuknuvší v roce 1929. S proletarizací rostla radikalizace a k moci se dostal Hitler. V téže době už v Rusku řádil Stalin, postaravší se o ještě větší množství mrtvol. Dvacáté století si tak nadělilo dvě příšerné ideologie schopné magnetizovat zfanatizované milionové davy. Západní demokracie vesměs mdle přihlížely a mnohé vynikající mozky té doby se v demokratickém světě vyjadřovaly prapodivně. Pochvalovaly si průběh moskevských procesů jako vzor objektivní justiční dokonalosti. Mezi nadšenci všeho sovětského byl i George B. Shaw, břitký kritik všeho britského. Stalina navrhl jako nejvhodnějšího kandidáta na udělení Nobelovy ceny míru. O tutéž poctu pro Hitlera usilovala v roce 1937 americká autorka Gertrude Steinová, vlivná židovská mecenáška umění, trávící většinu života v Paříži.
Liga národů v Ženevě skončila fiaskem. Nedovedla vymyslet způsob, jak zabránit japonské agresi v Číně a italské v Habeši. V roce 1939 se Hitler rozjel po Evropě a jeho Wehrmacht připochodoval do mnohých končin, včetně již zmíněné Paříže. Lidstvu se dostalo obohacení druhou světovou válkou, jež znamenala globalizaci v řadách válečníků. Statisíce dobrovolníků od Nizozemí po baltské republiky zmnožily esesácké řady. Světové jazyky obohatily zlověstné novotvary jako holocaust a genocida. (Slovo "genocida" vymyslel a konvenci o zákazu genocidy vytrvale prosazoval Raphael Lemkin, polský Žid, který umřel v bídě v hotelu na Manhattanu.) Nacisté usmažili v pecích miliony obětí, Japonci pohřbívali Číňany v Nankingu za živa a též se pouštěli do vivisekcí na čínských válečných zajatcích. Mnohé nerozkrájené infikovali morem, cholerou a tucty jiných nákaz. Lidstvo absolvovalo svou nejméně lidskou éru. Ta pak končila s pořádnou petardou, poněvadž nastal nový věk a sice ten nukleární. Jedna ze dvou zrůdných ideologií zadupána, zatímco druhá se těšila nebývalému rozkvětu. Někde k tomu přispěla přítomnost Rudé armády, jinde postačila radikalizace veřejnosti se zkušeností prožitých válečných let: koneckonců každá válka je v mnohých očích důkazem selhání předchozích pořádků. Zpravidla bývá víc nemajetných než majetných, půvab stalinismu vskutku působil. Pramálo chybělo, aby v roce 1947 francouzští a italští komunisté vyhráli ve svobodných volbách. Marshallův plán odvrátil to nejhorší.
Poválečná mírová spolupráce vítězných spojenců se nepovedla – nemohla se povést. Místo míru nastala éra studené války, důkladně paralyzující Organizaci spojených národů, tehdejší novou naději lidstva. Sověti uplatnili své právo veta v Radě bezpečnosti snad stokrát. Nebyli ve svém antidemokratickém postoji osamoceni. Kromě východoevropských satelitů přibývaly nové státy jako následek z nejvýznamnějších fenoménů druhé poloviny dvacátého století: dekolonizace, konce evropských zámořských impérií. Proces začal v Asii, kde Japonci rozdrtili mýtus neporazitelnosti bílého muže. Když válka skončila, domorodci nečekali na návrat svých britských, francouzských a nizozemských pánů. To byla léta pozdně čtyřicátá. V letech padesátých začala dekolonizace Afriky, napřed západní (první byla Ghana v roce 1957), pak východní v letech šedesátých a proces končil v letech sedmdesátých po kolapsu Salazarova režimu v Portugalsku. Moskva držící ve vlastním područí tucty neruských národností se prezentovala jako důkladná, důsledná obhajovatelka národně osvobozeneckého boje a lákala na svou stranu formující se tzv. třetí svět. Stigmatizované bývalé koloniální mocnosti si s novotou nedovedly dobře poradit. Vlivné kruhy si nechaly vnutit nejen pocit odpovědnosti, ale i viny za bídu v bývalých koloniích; jako by bohatství jednoho způsobovalo bídu druhého. Chudoba charakterizovala Afriku od nepaměti a byl to právě styk s evropským industriálním světem, který začal tento tristní status quo měnit. A potvrdila se zkušenost, že takový styk byl přímo úměrný růstu životního standardu. Největšího pokroku v Africe se docílilo v její západní části, která měla největší kontakt se západním světem. Naopak některé země, které nikdy nebyly koloniemi, jsou mezi nejchudšími na světě – Libérie, Afghánistán, Nepál, Etiopie. V západní hemisféře první z kolonií, která se zbavila jařma bělošské nadvlády, bylo Haiti. Dodnes si Haiti zachovává patetický primát nejchudší země v oblasti od Karibského moře až po jižní cíp Latinské Ameriky.
Zdrojem moderního bohatství je technologie, organizace práce, schopnost vyrobit víc, líp, s menším úsilím a výlohami. Nelze se proto příliš hnout z místa třeba v takovém Somálsku, kde ministerstva zaměstnávají v průměru osm set úředníků, z nichž denně se do práce dostaví nanejvýš šedesát. Zahraniční pomoc, do jejíž distribuce nemá dárce co mluvit, zpravidla skončila v kapsách hrabivých vládců. Někdejší Belgické Kongo (pozdější Zaire a nynější zase Kongo) obdrželo zahraniční pomoc ve výši šesti miliard dolarů. Tuto částku si prezident Mobutu, vzornější otec vlastní rodiny než vlasti, uložil na privátních zahraničních kontech.
Pokus bývalých koloniálních mateřských či případně macešských zemí exportovat pluralistickou demokracii jako model hodný následování skončil v naprosté většině případů kolosálním fiaskem. Místo demokracií vznikly kleptokracie, pravidlem se staly diktatury buď civilní, nebo vojenské, s charakteristickou neschopností a korupcí. Řada nových vládců – jako například ugandský Idi Amin – ublížila svému lidu víc než všechna léta koloniálního příkoří dohromady. Rovněž lidožroutský Jean-Bédel Bokasa v Centrální africké republice, posléze dokonce císařství, si pořídil devět paláců pro svých devět manželek. V dosahu ložnice měl chladírnu s těly málo oblíbených ministrů, jež pozvolna pojídal. Méně známý Nguema Biyogo Macias v maličké republice Rovníková Guinea zčásti popravil, zčásti uvěznil jednu třetinu obyvatelstva, a druhá třetina uprchla ze země. V Etiopii řádil v letech 1976–1978 rudý teror vědeckého marxisty-leninisty Haile Mariama Mengisty s dosud nevyčíslenými ztrátami. V Kambodži neméně zakalený soudruh Pol Pot se svými kádry vyvraždil v letech 1975–1979 dva miliony spoluobčanů z původních osmi milionů. Vietnamskou menšinu o celkovém počtu čtyř set tisíc lidí vyvraždil beze zbytku. Ve Rwandě došlo v roce 1994 k masakru, který nepřežilo pět set tisíc obyvatel z původních sedmi milionů.
V zemích třetího světa je role armády jiná, než se od armády zpravidla čeká: jejím primárním úkolem totiž není ochraňovat zemi před vnějším nebezpečím, ale ochraňovat despotické vládce před vlastním lidem. Spíš tady převládají konflikty kmenové, masakry domácké, utkání jepičího trvání či vlekoucí se celá desetiletí (např. v Súdánu).
Ale ani externí střety nevyhynuly. Měříme-li metrem prožitých světových válečných konfliktů, první půlka století se od druhé značně liší. S vytvořením OSN jako garanta světového míru vskutku nedošlo po roce 1945 k vyhlášení jediné války. Takové vyhlašování úplně vyšlo z módy. Válčení ale ne. Válek nevyhlášených se již uskutečnilo ne tucet, ale aspoň veletucet, s výsledným kontem mnoha milionů mrtvých a zmrzačených.
Ve válkách přibývá na barbarství. Odborníci připisují primát válce mezi Iránem a Irákem v osmdesátých letech. Mučení zajatců, jejich pohřbívání zaživa, zahrabání buldozerem poté, když odmítli klanět se před obrazem Chomejního. Vesměs se tak činilo pod komandem mohamedánských velebníčků. V konfliktech s Araby se zajatí izraelští vojáci rovněž nemohou těšit humanitární blahovůli. Cituji ze syrské vládní vyhlášky: "Ministr národní obrany dekoroval řádem republiky vynikajícího vojína, který podřízl osmadvacet židovských vojáků jako ovce. Tři odpravil sekerou a usekl jim hlavu. Jinému zlomil vaz a pozřel jeho maso." Těžko se pak s produkty takové civilizace domlouvat na pravidlech mírové koexistence.
K porušování mezinárodního práva dochází mnoha způsoby. Po skončení války v roce 1945 Sovětský svaz odmítl repatriovat německé zajatce. Podržel si je jako formu reparace, kterou naprostá většina z nich nepřežila. Do světa prosakují zprávy o dodnes nepropuštěných zajatcích včetně Američanů, někdejších spojenců. V současné době je tím největším provinilcem Irán, podrživší si desetitisíce iráckých zajatců.
Ženevská konvence nepočítala s eventualitou, že zajatec by odmítl vrátit se do vlasti. Tento problém se stal velmi akutním po podepsání příměří v Koreji v roce 1953, kde se tisíce vojáků bránilo repatriaci a budování socialismu.
Jiná ženevská konvence zakazuje používání a zneužívání dětí ve válečné vřavě. "Mládeži do 15 let vstup na bojiště zakázán!" Zákaz porušuje víc než třicet států v Latinské Americe (Peru, Guatemala), Asii (Kambodža, Barma) a Africe (Sudán, Sierra Leone, Libérie). Zejména v Libérii, prostoru charakterizovaném jako vysloveně nihilistickém, je život v rukách deseti až čtrnáctiletých řádících negramotných kluků s prstem na spoušti samopalu. V Iránu ve válce s Irákem takováto mládež sloužila k praktickému účelu, totiž ochraňovala tanky. "Máme málo tanků, ale zato hodně dětí," vysvětlil důstojník, aniž by se mínil omlouvat. Děti s rudě natřenou čelenkou pod čepicí, s malým klíčem přímo do nebeského království, kráčely proti nepřátelské vozbě a střelbě minovým polem. Není známo, že by byl Chomejní odeslal na takovou expedici některého ze svých vnoučků.
Jednotky NATO přivezly do Bosny tu nejmodernější techniku. Letadla a helikoptéry dodají do minuty v jakékoliv tmě či počasí fotografie případného zdroje nebezpečí – s jedinou výjimkou, jíž jsou miny, zbraň chuďasů, lze je pořídit za pár korun. "Dotýkejte se jen toho, co jste si přivezli!" nabádají velitelé.
Mezinárodní právo zdůrazňuje princip vyhnutí se "zbytečnému utrpení" (unnecessary suffering). Tedy nepřítele připravit o život rychle, svižně, pokud možno bezbolestně. Napalm, který se přilepí na kůži a ubožáka nikoli nejrychleji usmaží, by tedy žádoucí podmínku nesplňoval. (Při přednášce právě na toto téma jedna studentka, bývalá důstojnice izraelské armády, mně, bývalému vojínu v jednotkách československých černých baronů, jako pozornost přinesla hrst dvoucentimetrových jehel, které vybuchnuvší granát rozešle v mnohatisícovém množství metr a půl nad zemí. Oběť je dokonale proděravěna. Jak hodnotit takovou novinku?)
O Vánocích 1979 Sověti poskytli Afghánistánu nadílku v podobě internacionální pomoci. Na poskytování dárků se podílelo letectvo, rozhazující tužky, hračky, harmoniky, rádia, motýly jako živé. Kdo se jich dotkl, s životem se buď rozloučil, nebo, v častějším a též horším případě, byl ošklivě zraněn. A to byl účel iniciativy: přece se víc vyplatí nepřítele zranit než zabít. Mrtvola se zakopá, kdežto o zraněného spolubojovníka – i když je to jen několikaleté dítě – je nutno se postarat, přenášet je, naslouchat jeho nářku.
Rok poté (1980) došlo ve Vídni k aktu podpisu mezinárodního paktu, který by se s tak perverzními novinkami nějak vypořádal. Pakt ratifikovala necelá jedna třetina členstva OSN. Zatímco zájem o další ratifikaci uhasl, rozmísťování min nabylo na značné popularitě. Podle údajů z roku 1995 v průměrném počtu min na čtvereční míli vede Bosna (sto dvaapadesát), těsně v závěsu je Kambodža (sto dvaačtyřicet), méně "hustě" pak je v Iráku (šedesát), Egyptě (devětapadesát – proč v Egyptě?), Afghánistánu (čtyřicet), Angole (jedenatřicet), Eritrei (osmadvacet) a Iránu (pětadvacet). V Bosně, Kambodži a Afghánistánu připadá jedna mina na každého z obyvatel. V Mosambiku dokonce dvě. Všeho všudy sto deset milionů min, dvě stě různých typů, zahrabaných v půdě čtyřiašedesáti států. Tam pokračují v zabíjení a mrzačení desetitisíců pozemšťanů. Ekologická i ekonomická pohroma non plus ultra.
Jak se s takovým dědictvím vypořádat? Likvidace min je mnohonásobně dražší než jejich kladení. Domorodec si sice zajistí bezpečnou procházku přírodou, požene-li před sebou dobytče, ale co když je taková kravka jediným zdrojem jeho živobytí? Odborníci odhadují, že úsilí zbavit se smrtonosného zdroje by přišlo na dvě stě až tři sta miliard dolarů, čili na obnos přesahující celonárodní rozpočet mnoha států světa dohromady.
V roce 1995, patnáct let po přijetí zmíněné konvence, se ve Vídni znovu konalo shromáždění s cílem dohodnout se na dalších krocích. Američané předložili návrh omezit používání min jen na takový druh, jehož životnost – tj. smrtelnost – je časově omezena: po jejím vypršení přestanou být miny hrozbou. Čína, značný výrobce a vývozce původního laciného typu zbraní, vetovala doporučené restrikce a obvinila Američany ze zlolajného záměru prosazovat nad světem svou technologickou převahu. Postoj Číny podpořily Indie, Pákistán, Irán a též novodobé Rusko.
Miny nám tedy zaručují, že skončené války vlastně nekončí.
Technický pokrok obohatil, a tím i notně ohrozil budoucnost této planety třemi písmeny: A (zbraně atomové), B (bakteriologické) a C (chemické).
S realismem jakkoli cynickým lze tvrdit, že atomová bomba se stala hlavní zárukou trvajícího míru v druhé polovině dvacátého století. Zabránila vzniku třetí světové války a převálcování západní Evropy Rudou armádou osvoboditelkou. S výjimkou Mao Ce-tunga si všichni významní předáci uvědomili sebezničující potenciál nové zbraně a tedy i fakt, že jaderný střet nelze vyhrát. Naštěstí nedošlo ani k použití jiné novoty – bomby neutronové, použitelné dělostřelectvem na bojišti, radioaktivním zářením ničící nepřátelské jednotky na několika čtverečních kilometrech do vzdálenosti jednoho sta kilometrů. Veliká vraždění však probíhala ve Rwandě, na periférii zájmů velmocí, s použitím nožů a mačet.
Ale v roce 1975 Sovětský svaz provedl generální atomovou zkoušku. Na gigantických manévrech se podílelo dvě stě dvacet lodí a spousta letadel z bází na Kubě a v Africe. Jednu z největších obav Washingtonu působila v té době písmena EMP: elektromagnetický puls, způsobený jaderným výbuchem ve značné výši. Výbuch by měl za následek kolizi paprsků gama s elektrony vzdušných molekul a výsledkem by byl onen mocný puls, schopný knockoutovat veškerou pozemní elektrickou síť.
Stratégům působí větší starost písmeno B. První použití bakteriologických zbraní lze vystopovat už ve středověku. Ve čtrnáctém století – přesně v době, kdy došlo k založení Karlovy univerzity a krysy s nákazou dýmějového moru vyhubily třetinu Evropy – Tataři katapultovali morem zasažené mrtvoly do obléhaného města na Krymu. Za druhé světové války zaimponovala myšlenka použít bakterií jako nástroje válčení zejména Japoncům. Středověkou morovou ránu zopakovali nad čínským územím postřikem z letadel. Kromě moru dodali též tyfus a antrax. Získat do vlastních služeb živé organismy, které jsou nepřítelem lidstva! Na rozdíl od jiných zbraní se čile rozmnožují, působí tiše, bez explozí, a zabíjejí poměrně pomalu. Jejich výroba není nákladná a zásoby lze snadno utajit před mezinárodní kontrolou. Mezinárodní zákaz výroby existuje – na rozdíl od efektivní kontroly. K dispozici tak jsou pohromy vskutku biblických dimenzí: mor, cholera, antrax, ba i obyčejné neštovice; z vysoké míry jejich účinku mají odborníci oprávněný strach. Smrtonosné dávky lze vdechnout, vstřebat kůží, požít v nápoji či jídle.
Spíš než na bojiště, kde by se vítr mohl obrátit a pokus o zabití se zvrtne v nevítanou sebevraždu, hodí se taková zbraň k použití v nepřátelském zázemí. Dodají je tam rakety, dělostřelba, letadla nebo pouhý postřik aerosolem. Odborníci odhadují, že deset letadel s nákladem rozprášeným nad východním pobřežím USA by mohlo zlikvidovat třetinu amerického obyvatelstva (čili víc než osmdesát milionů). S dodávkami ale mohou být potíže, na rozdíl od laciné a snadno proveditelné výroby materiálu. Například bakterie vyslané raketou případně zahynou ještě před přistáním. Celkem nedávno souvěrci japonského kultu Aum Šinrikyo provedli devět útoků v Tokiu s úmyslem zabít miliony spoluobčanů a vůbec se jim to nepovedlo. Co ještě nebylo, může být příště. Jedna láhev s antraxem, vhodně umístěná v metru New York City, by se mohla zasloužit údajně o milion obětí. Nebo o víc, v případě že se podaří dostat takovou dávku do městských vodovodů.
Toxiny jsou jedovatý produkt z buněk živých organizmů. Například takový fungus, který vznikne ve vlhkém prostředí skladu s obilím. Existují nevyvratitelné důkazy (přeživší oběti laboratorní zkoušky), že Sověti používali toxiny v Afghánistánu a v Indočíně. V období 1975–1982 došlo ke čtyřem stům útokům, při nichž zahynulo víc než deset tisíc osob. (Moskva obvinění odmítla jako válečnou štváčskou provokaci a předložila svůj důkazní trumf: SSSR byl mezi prvními signatáři ženevského protokolu z roku 1928, a tudíž nemohl nic takového spáchat.)
Největším nebezpečím ohrožujícím lidstvo je momentálně Saddam Hussein. Irák se už dvacet let usilovně věnuje výzkumu a výrobě biologických zbraní. O jeho dychtivosti použít je dovedou pochybovat už jen nenapravitelní bloudi. Jeho záměr expedovat rakety typu Scud s bakteriologickými náložemi, namířenými na Saudskou Arábii a Izrael, zmařila v roce 1991 válka vypuknuvší v Perském zálivu.
Naskýtají se již i další apokalyptické možnosti: užití bakterií, jež oběť nezabijí, ale obdaří: vyroste jí třetí či čtvrtý úd – extra ruce, extra nohy. R. James Woolsey, bývalý ředitel CIA, se vyjadřuje o tomto biologickém terorismu jako o největším nebezpečí.
Dlužno vzít i v úvahu zcela jiný virus – ten, který zasahuje kompjútry, komunikační síť. S jednou disketou zahájit mohutný útok na informační zásobárnu nepřítele. Být zbraní nikoli hromadného ničení (destruction), ale hromadného chaosu (disruption).
Zbývá nám písmeno C. Chemické zbraně v podobě jedovatých plynů bohatě uplatnily všechny strany za první světové války. Hitler, žel přeživší oběť takového útoku, nedal rozkaz k jejich použití na bojištích v druhém globálním utkání. (Na rozdíl od genocidního vyhlazování v koncentračních táborech.)
Po roce 1945 tyto zbraně, zakázané ženevským protokolem už v roce 1925, použili Egypťané v Jemenu a Sověti jak v Afghánistánu, tak v Indočíně. Našly uplatnění rovněž za občanské války v Etiopii a Angole. Prozatím posledním provinilcem v této kategorii je Irák: jednak na frontě proti Iránu, jednak proti domácímu obyvatelstvu, proti Kurdům, sice mohamedánům, ale nearabského původu, tvořícím 20% menšinu v zemi. Jedovatý plyn vyhubil obyvatelstvo řady vesnic.
Přemnohé státy mají chemických zbraní habaděj. V případě USA je toho přes třicet tisíc tun a vzdor péči se skladováním dochází k defektům, kdy smrtonosný materiál uniká z bytelných sudů. Utrácejí se miliardy peněz na pohřbívání do velkých hloubek v poušti, či při spalování na vzdáleném atolu v Pacifiku. Po porážce v roce 1945 Japonci zanechali na čínském území v Mandžurii veliký počet, snad dva miliony bomb s chemickým materiálem. Číňané se právem zlobí a prozatím je jim to málo platné.
Jak již poznamenáno, mezinárodní právo zakazuje používání zbraní způsobujících "zbytečné utrpení". Záleží pak na interpretaci. Velmi vhodnými kandidáty na zákaz by měla být většina novinek, od napalmu (tři sta osmaosmdesát tisíc jedenadevadesát tun napalmových bomb použito ve Vietnamu), až po hrůzy zvané controlled chemical fireball (bezbarvá hořící tekutina, dosahující teploty 2300 °C), či depleted uranium flechettes (jakési šipky hluboce pronikající do těla či čehokoliv a pak self igniting – "sebevzněcující"). Přibývá zbraní v podobě mikrovln, laserových paprsků a dalších novot, které si nedovedu představit, natož abych je dovedl česky srozumitelně popsat.
Pokrok kráčí i jiným, sympatičtějším směrem. V občasných zásazích proti Iráku Američané používají tzv. smart bombs natolik chytrých, že raketou na tisícikilometrovou vzdálenost dodají nálož až do domu, přesně na určenou adresu, aniž by v nevinném okolí došlo k úhoně. Do vesmíru se již odebraly obranné laserové zbraně s důkladně mocným paprskem (2,2 milionů wattů) a s posláním zasáhnout nepřátelské rakety. Zbraň známá jako HERF (high-energy radio frequency), zaměřena na jakýkoliv elektronický nástroj, znemožní jeho další fungování.
Ke slovu se dostává high-tech, válka digitální, kompjútrová. Dostatečně destruktivní software způsobí vykolejení vlaků, popletení navigačního vybavení letadla, které se pak zřítí. Vyřadit z provozu elektrickou síť, zchaotizovat bankovní a burzovní transakce. Euforie nad takovým pokrokem si zaslouží zamyšlení: tím vším bychom Husseinovi příliš neublížili, ale on by mohl důkladně ublížit nám na Wall Streetu.
Technologickou superioritu handikapuje její zranitelnost. Pár centimetrů sněhu pravidelně paralyzuje New York City, ale určitě neparalyzuje Sibiř. Nemůžeme takto zasáhnout fundamentalistické teroristy mezi ovčáky v afghánských pouštních děrách, ale modlit bychom se měli, aby právě takoví se nezmocnili nástrojů sofistikovaného ničení a nepoužili je v našem směru.
Za druhé světové války při plánu dobytí ostrova Iwo Jima v souostroví Bonin šéf amerického generálního štábu George Marshall navrhl použití tzv. incapacitating gasses, plynu, který by dočasně deaktivoval obránce, aniž by jim permanentně ublížil. S příměsí LSD nepřítele dočasně oblouzní, ale nezabije. S tím dělali Američané už tehdy úspěšné pokusy. Vypustili plyn do vězeňské kobky surových vrahů, kteří si po vdechnutí hačli na neexistující píseček, drželi se za ruce a radostně recitovali říkanky z dob mateřské školky. Eleanor Rooseveltová, prezidentova manželka a zanícená prosazovatelka humanistických hodnot, tento návrh údajně vetovala, snad z podivného strachu, že by se tím zrodil nekontrolovatelný precedent. Zásluhou tohoto veta došlo pak na Iwo Jimě k značným ztrátám na životech.
Principiální fakt: účelem válek dvacátého století již nebyly debellatio, okupace, kolonizace, uzmutí území, ale vnucení vůle, docílení takového chování, jež porubaný protivník tvrdošíjně odmítal. Důležitější než nemovitost se stává mysl, ochota podřídit se. K dosažení takového cíle pak není třeba hory mrtvol. Před rozpadem Sovětského svazu se Západ strachoval, že protivníkům se podařilo vyrobit chemikálie k dezorientaci a zničení mozků. Sověti se značně vyznali rovněž v parapsychologii. Mikrovlnami zasahovali americké velvyslanectví v Moskvě, se záměrem ovlivnit myšlení a počínání personálu. Martin Ebon, autor knihy Psychické válčení: Hrozba nebo iluze? (Psychic Warfare: Threat or Illusion) s těmito vývody dosáhl značného zájmu Kongresu a Pentagonu.
Američané vynalezli laserové zbraně dočasně oslepující nepřítele. Tuto novinku ale zakázala mezinárodní konference v roce 1995, tatáž, která nezakázala další hojné kladení min do terénu. Na pořad jednání se nedostaly další sympatické novinky. Například zásah gumovým nábojem, důkladně lepkavou pěnou, která nepřítele zaobalí, znemožní mu jakékoli počínání, aniž by mu ale ublížila. (Vhodné pro tzv. low intensity conflict, úspěšně již použito v Somálsku.) Letadla rozprašující sedativa. Bleskové světlo (strobe light) vysílané ve frekvencích způsobujících závratě. Infrasonické vysílače, jejichž působení způsobuje zvracení a ztrátu kontroly nad vyměšováním. Z briskně mašírující armády, z arogantních agresorů se stanou neštastně se ploužící, hanebně páchnoucí zoufalci – jak rajský pohled na takový svět!
V inventuře událostí dvacátého století nesmí chybět mezinárodní terorismus. Není to zcela moderní fenomén. Už v devatenáctém století vycházela literatura (rukověti) s návodem, jak použít dynamit, bomby, jedy. Anarchisté se značně činili, v období 1894–1914 usmrtili hlavy šesti států.
Pachatele lze třídit do tří kategorií, v angličtině začínajících písmenem C: Criminals (zločinci), Crusaders ("křižáci" – fanatičtí bojovníci za lepší příští) a Crazies (osoby mentálně vyšinuté, ne zcela normální). Ať už je z jakékoli kategorie, které se ale zas tak úplně nevylučují, cítí se terorista morálně nadřazen celému světu a jakýkoli cíl útoku pokládá za legitimní. Jedná buď sám, nebo jako člen skupiny, hnutí, nebo z pověření státu. Státní terorismus, to je pak novinka ve dvacátém století, spolu s jeho globalizací, zmezinárodněním. (Příklad: Masakr na letišti v Tel Avivu naplánován v Německu palestinskými Araby, uskutečněn japonskými teroristy, vybavenými ruskými zbraněmi, koupenými v Itálii, dodanými alžírským diplomatem, vše financováno Libyí, a oběťmi se stali poutníci, zejména jeptišky z Portorika.) Terorismus může úspěšně fungovat pouze v neteroristické zemi. Nic takového by se nemohlo udát v Hitlerově či Stalinově říši. "Terorista je jako ryba plovoucí v moři liberální demokracie," je výrok přisuzovaný Mao Ce-tungovi. Moderní společnost je zranitelná z řady důvodů. Fragmentace politická, etnická, náboženská, výskyt nespočetných grievances (ve smyslu stížnost, rozhořčení, zlost), kdy vyřešení jedné údajné křivdy by vedlo ke vzniku jiné křivdy. Dosažitelnost účinných zbraní a zranitelnost cíle: výbušnina za deset dolarů, výbušnina schopná zničit letadlo za pět set milionů dolarů a zmařit čtyři sta lidských životů. Ochota některých států takovou činnost podporovat. Ochota masmédií tuto činnost oznamovat, inzerovat a třeba i glorifikovat. Jestliže terorismus – definovaný jako úmyslné násilí na civilním obyvatelstvu se záměrem vyvolat strach pro politické cíle – je vrcholná forma propagace té které kauzy, pak jsou sdělovací prostředky vskutku nepominutelným spojencem teroristů. Čin nikým nezaznamenaný by byl důkladně znicotněn.
Média ovšem nemohou předstírat slepotu a hluchotu v případě úspěšného zničení federální budovy v Oklahoma City, exploze v obchodním centru na Manhattanu či útoku na americké velvyslanectví v Keni a Tanzanii. Svět se teď dostal do fáze high-technology terorismu, z něhož jde oprávněný strach. V současném Rusku jsou uskladněny a místy se údajně jen povalují desítky tisíc nukleárních zbraní. Leckde ve světě je o takové zboží značný zájem a armáda hladoví. Dočítáme se o transakcích prostředníků s mafiánskými konexemi i o možnosti zhotovit jadernou bombu, která by se vešla do plechovky od coca-coly. Bombu zbývá odvézt v automobilu a odpálit. Exploze nálože o síle jedné kilotuny by byla stonásobně a vícenásobně mocnější než exploze v Oklahomě. Ještě větší obavy nahánějí představy použití bakteriologických a chemických zbraní. V roce 1995 tokijské metro okusilo takovou zkušenost po útoku sarinem, plynem zasahujícím nervovou soustavu.
V jedné knize jsem četl toto motto: Stíhač vystřelil, ale tím se i sestřelil, poněvadž jeho letadlo se řítilo vpřed tak obrovskou rychlostí, že kuli dostihlo. Čili symbol zlověstné věštby o sebezkáze člověčenstva. V pesimistických scénářích přibývá lidí a hnutí poháněných vášněmi, nenávistí a stále mocnějšími nástroji k uskutečnění svých jakkoli úchylných tužeb. Po dvou světových válkách a dvou zničujících ideologiích, po pádu komunismu znovu vzkvétá nacionalismus jako jeho poslední fáze, v mnohých končinách se děsivě dere vpřed náboženský fundamentalismus a nad tím vším jako by se kruh uzavíral v podobě nadnárodních celků a globalizace. Co když ale válečné konflikty úplně pominou zejména zásluhou zkušenosti, že jsou kontraproduktivní, že nedocílí toho, co se od nich očekávalo, že vyřešením jednoho problému stvoří problém jiný, třeba ještě zapeklitější? Významný americký žurnalista Thomas Friedman předložil tento recept k zachování světového míru: macdonaldizace. Státy s těmito výkrmnami pod zlatou klenbou na svém území na sebe nikdy nestřílejí.
Je tedy sklenice z poloviny plná, nebo prázdná, povedlo, či nepovedlo se toto století? Vzdor předloženému katalogu špatností století v mnohém vskutku hrozné bylo též mimořádně zajímavé a obohacující. Rekordně kruté, krvavé, ale též s kolosálním rozmachem, když vynalezlo víc než všechny předchozí éry dohromady. Naše doba nám umožnila existenci daleko hodnotnější, kvalitnější, příjemnější a delší než kdy v minulosti. Po sečtení všech plusů a minusů je rezultát nepochybný. Pochybovačům odpovídám jedním anglickým slovem: dentistry. Sedět v křesle u současného moderního zubaře je zážitek k neporovnání s martyriem, uštědřovaným provozovateli tohoto řemesla předchozím generacím.
Nostalgici romantizují staré, údajně zlaté časy, jako by v minulosti bylo vždy líp &ndahs; i za komunistů. Zlaté se zdají, protože pamětníci, kteří jsou dnes staří, vrásčití, neduživí, tehdy takoví nebyli. Vzpomínka na vlastní mládí a ztepilost kalí rozhled.
Od roku 1900 se průměrná délka života skoro zdvojnásobila – z pouhých čtyřiceti roků na téměř osmdesát. Máme k dispozici antibiotika. Všelijaké neduhy, postihující předchozí generace, přestaly být smrtelným nebezpečím. Pozemšťanů přibylo víc než požehnaně, ale rovněž náramně vzrostla schopnost živit hladové krky. Úroda na kukuřičných polích v USA se ztrojnásobila a zásluhou nové odrůdy rýže (tzv. miracle rice) Asie již netrpí hladomorem.
Nejen možnosti snadnějšího naplnění žaludku, ale i ona tzv. kvalita života se vylepšuje. Její významnou součástí je rostoucí podíl volného času, v němž se nemusíme pachtit za živobytím a dalšími dřív nepominutelnými starostmi. Týdenní pracovní doba se snížila o třetinu – z šedesáti na čtyřicet hodin. Dovolené se staly samozřejmostí. Už si nemusíme pěchovat prkenice bankovkami a běhat do fronty na poštu, abychom zaplatili účty. Pošleme šek, jsme součástí bezpeněžního hospodářství, ušetříme spoustu času. V domácnosti zapneme různé ty myčky a sušičky, aby se plahočily za nás. Lidé minulého století se trýznili tropickým vedrem. My ale máme klimatizaci. Máme filmy, televizi, magnetofony, sterea, videa. Začátkem tohoto století rádius průměrného celoživotního pohybu nepřesahoval sto kilometrů. Teď za pár hodin přelétáváme do všemožných, vzdálených tramtárií. V roce 1998 americké letecké společnosti přepravily šest set patnáct milionů pasažérů, aniž by došlo k jedinému smrtelnému úrazu. Úspěšně byl odstartován výzkum kosmu, první astronauti už hopsali po Měsíci.
K možnostem mobility připočtěme blaho moderní komunikace. Ještě nedávno jsem se o událostech v rodné zemi dozvídal z pražských novin, jež se zpožděním a za nehorázně vysoké poštovné nespolehlivě putovaly přes Atlantik. Teď si bezplatně přečtu nejčerstvější vydání na Internetu. Elektronickou poštou si okamžitě mohu popovídat se sebevzdálenějším pozemšťanem. Thomas Watson, zakladatel giganta IBM, vyjádřil v roce 1943 přesvědčení, že na celém světě se podaří prodat všeho všudy tak pět kompjútrů. Teď jich jsou stovky milionů, ubývají na váze a nabývají na výkonnosti. V roce 1997 kompjútr zvaný Deep Blue, výtvor právě firmy IBM, porazil v šachovém utkání mistra světa Kasparova. Raný počítač UNIVAC byl mamut velikosti místnosti. To, co uměl, teď zastane mašinka, kterou vstrčíme do kapsy.
Nejen velikost stále výkonnějších zázraků se zmenšuje, ale také jejich cena klesá. Gordon Moore, spoluzakladatel firmy INTEL, v šedesátých letech správně předpověděl zmenšování tranzistoru o polovinu každé dva roky. Nová elektronika ztratí v prvním roce 80% své hodnoty, následující jeden až dva roky si podrží zbylých 20%, a pak spadne hodnota k nule. Četl jsem tvrzení, přirovnávající tempo tohoto pokroku ke stavu v automobilovém průmyslu: kdyby si tak zdárně počínal Rolls-Royce, stál by už jen dolar a ujel by sto kilometrů se spotřebou jednoho náprstku benzinu. Třeba to není úplně akurátní, ale hezky se to poslouchá.
Jiný Američan Watson, křestním jménem James, spolu s britským biofyzikem Francis Crickem rozluštil tajemství DNA, "knihy života", našeho genetického biochemického kódu. Na zpracování všech, zhruba jednoho sta tisíc genů, zakódovaných třemi miliardami chemických párů DNA, se začalo pracovat s velkým úsilím a výlohami v roce 1990. Gigantický úkol bude dokončen začátkem jedenadvacátého století. S rozluštěním funkcí všech genů se též získají odpovědi na příčiny jejich malfunkcí vedoucích k chorobám – a pak tedy objeví i možnosti, jak se s nimi úspěšně vypořádat. Ústavy státní a privátní, jakož i farmaceutický průmysl utrácejí na tento výzkum miliony v očekávání jak miliardových zisků, tak nemateriálního blaha. Život se bude dál prodlužovat, pokrok vyřeší léčbu zhoubných nádorů a další vítané zázraky nám poskytne klonování, s nímž se úspěšně započalo ve Skotsku stvořením ovečky Dolly.
A co AIDS, jehož dopad v částech Afriky se rovná morové pohromě ve středověké Evropě? Co kriminalita, nebezpečnost ulic po setmění, a vlastně někdy i v pravé poledne? Co ten smog, hanebný vzduch v pražských ulicích, pane Ulč? Ano, připouštím, že při prvním polistopadovém návratu do rodného prostředí mě tamější vzduch natolik zarazil, že jsem znovu začal kouřit, abych si ochraňoval plíce dýmem z kvalitního virginského tabáku. Ale nedal bych přednost době před vynálezem automobilu, kdy v pražských ulicích převládal puch hromadících se kobylinců.
Ona již zmíněná kvalita života se dál košatí. Kouření přestalo být obligátní módou a jeho zbývající příznivci jsou vyháněni z uzavřených prostor. Třeba si zopakují historickou zkušenost prvotních křesťanů v katakombách. Emancipační hnutí získávají všelijaké podoby, máme feministky rozumných, sympatických názorů, jakož i obtížně snesitelné neurotičky, extremistické úchylkářky.
Nedovedu si představit, že bych žil raději v jiné době.
A třeba se teď na prahu nového století a tisíciletí nehorázně mýlím, urputně rád bych žil v tom nadcházejícím věku. Jaká to asi bude doba?
Astronomové dovedou předpovědět zrod nebeského tělesa miliardu kilometrů vzdáleného, kdežto mudrcové, zabývající se pozemskými záležitostmi, si počínají s daleko menší zručností. Anglický spisovatel H. G. Wells na začátku dvacátého století tvrdil, že discovery of the future – objevování budoucnosti bude stejně vědecky přesné jako v přírodních vědách. To bylo v době, kdy prezident britské vědecké společnosti ujistil laickou veřejnost, že stroje těžší než vzduch nikdy nebudou schopny vzletu, že rádio nemá budoucnost, že Roentgenovy paprsky jsou sprostý podvod. Irving Fisher, profesor na slavné univerzitě Yale, v roce 1929 předpověděl další nepřetržitý rozkvět newyorské burzy, pár týdnů před jejím krachem a začátkem světové hospodářské krize.
Že bychom o inspiraci požádali marxisty-leninisty, vědecké socialisty, kteří nikdy neměli potíže s vysvětlováním budoucnosti? Jim přece byla jasná, nevyhnutelná jako zákon o přitažlivosti zemské. (Horší to bylo s minulostí podrobované vzájemně se vylučujícím interpretacím podle politických potřeb té které sezony.) Ovšem i tito mistři se dovedli netrefit. Berlínská Zeď míru, postavená na věky, vydržela jen o pár roků déle než Hitlerova tisíciletá říše. Špionážní centrály s desetitisícovým personálem a miliardovým rozpočtem nepředvídaly rozpad sovětské říše. Kolaps a následný vývoj pořádně neodhadli ani outsideři, ani přímí účastníci dramatu. Kdo v davech klíči cinkajících českých nadšenců na konci onoho annus mirabilis 1989 předvídal, že neuplyne ani deset let a snad už jen polovina či dokonce menšina národa bude dávat přednost výhodám/nevýhodám demokratického pořádku/nepořádku před minulostí v komunistické svěrací kazajce, ne zas tak nesnesitelné? Kdo předvídal, že lze zlikvidovat komunismus jako vládnoucí systém, ale nikoliv jako setrvávající mentalitu?
Svět nikdy netrpěl nedostatkem věštců apokalyps. V sedmdesátých letech našeho století mudrcové z tzv. římského klubu sepsali scénář o de facto nevyhnutelném zániku lidstva. Nadmíra populace, ekologická devastace, vyčerpání zdrojů. V roce 1992 už nebude k mání ani kapka ropy. Vědec Paul Ehrlich v knize Populační bomba (The Population Bomb) předpověděl zánik světa už v roce 1983. Jonathan Schell se proslavil rovněž mimořádně populární knihou Osud světa (The Fate of the Earth) zaručující zánik v podobě nukleární devastace. Další významní myslitelé stvořili opusy s tituly jako Krach v roce 1979, Bankrot 1985, Panika 1989, předvídajícími kolapsy hospodářské a výbuchy politické.
Víc pozornosti si zaslouží dvě knihy. Srážka civilizací a předělání světového pořádku (The Clash of Civilizations and the Remaking of the World Order) Samuela P. Huntingtona, politologa na Harvardově univerzitě, jednoho z nejvlivnějších myslitelů ve svém oboru. Předkládá vizi civilizačního konfliktu, v němž významná role připadne islámu. V první dekádě nového tisíciletí vypukne třetí světová válka. Zahájí ji Čína – nikoli invazí Tchai-wanu, ale Vietnamu, s úmyslem zmocnit se tamějších zdrojů ropy. Jinak to v knize Příští válka (The Next War) prezentují autoři Caspar Weinberger (potomek českých přistěhovalcú a ministr národní obrany za Reaganova prezidentství) a Peter Schweitzer. Předvídají válečný konflikt, který začne Čína invazí Tchai-wanu, zatímco severokorejská armáda se pustí na pochod jižním směrem a pořádně zničí Soul. Biologické zbraně zasáhnou americké vojenské jednotky a Washington se bude revanžovat použitím taktických nukleárních zbraní. Skutečná situace v nynější Severní Koreji podporuje pravděpodobnost uskutečnění tak nepříjemných vizí. Totalitní režim v hladem ohrožené zemi má k dispozici rakety s doletem nejen do Japonska, ale i na Aljašku a Havajské ostrovy. Vyhrožuje Americe nevyhnutelným zničením v oficiálních zdrojích. (Podrobná zpráva v The New York Times, 3. ledna 1999.)
Jestliže se podaří odvrátit tento či kterýkoliv jiný konflikt s globálně zničujícím dopadem, lidstvo bude mít příležitost těšit se z mnoha náramných novot. Rozmach robotizace nahradí lidskou práci. Kompjútry budou vybaveny kapacitou přesahující mozkové schopnosti jejich tvůrců. Distribucí miracle food (tzv. izolovaná sojová tekutina) se vymýtí hlad ve světě. Uříznu-li si ruku při sekání trávy, doktoři zařídí, aby mi vyrostla náhradní. Však se začalo s úspěšnou regenerací kůže už ve dvacátém století. Regenerace srdeční chlopně se uskuteční z několika málo buněk. Jestliže se povedlo stvořit ovci z miniaturní genetické zásoby, proč nestvořit tvory z předchozích generací – čili někoho z nás? Nebo na to jít jinak a k životu probouzet uskladněné nebožtíky.
Odvážlivci v příštích generacích odletí na Mars.
Bude plno zábavy na zemi. Dvacáté století dodalo do domácností video, takže se mohu dívat na Casablanku. V novém století si poručím druhý díl, rád bych totiž věděl, jak to mohlo mezi Bogardem a Bergmanovou dopadnout. Nebo bych dal místo zhlédnutí takového instantního díla na objednávku přednost popovídání si s nimi. Virtuálně zařízeno bude. Rozhodnu se pro rozmluvu s Aristotelem. Nebo třeba se Stalinem, géniem všech věků, abych se dozvěděl jeho vědecké hodnocení nového stavu věcí.
Ale toho všeho se my, na této planetě právě přítomní pozemšťané určitě nedočkáme. Škoda.