Prácheňské rezonance 2004

Ota Ulč

Postřehy

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako dvacátý čtvrtý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání první. Na Internet uvedeno 14. října 2005.

© Ota Ulč

V-Art - Vision Of the 21st Century

OBSAH

Bizarní americká obohacování
Chiméra nepředpojatosti amerických sdělovacích prostředků
Problematické výhody spojenectví
Postmodernismus, politická korektnost a socha hasičů
Přitažlivost Kanady
Udělování azylu
Vsadit do loterie a emigrovat do Ameriky
Co asi přijde na pořad po rozprášení Talibanu

Bizarní americká obohacování

Spoluzaměstnanec zažaloval kolegyni z kanceláře, že se nemůže soustředit na práci, protože ví, že ona má vagínu, napsala Iva Pekárková (v MF Dnes, 23. června 2001). S pánem tak snadno vzrušitelným a k soudu spěchajícím jsem se ještě nesetkal, ale mohu posloužit rovněž rozkošnými příklady zdejších mravů/nemravů, jak již téměř každý se soudí s každým. V dubnu 2002 ve večerních televizních zprávách, hned po záběrech z patrně nekonečného izraelsko-palestinského konfliktu, následovala zajímavost ze soudní síně ve státě Washington. Osmnáctiletý mladík polynéského původu již jako čtrnáctiletý chlapeček úspěšně oplodnil svou velmi pohlednou paní učitelku, stala se dokonce dvojnásobnou matkou a on neméně dvojnásobným otcem. Chtíč přivedl matku na sedm roků do vězení (prznění neviňátka), zatímco neviňátko inkasuje od bulvárního tisku značné honoráře za poskytované podrobnosti.

S jídlem roste chuť a jeho lačná rodina podala žalobu o miliónovou náhradu škody, které se domáhá od školní správy, údajně se provinivší nedostatkem bdělosti nad žákovým panictvím. Žák sice původně vypovídal, že k intimitám docházelo mimo výchovné prostory, ale teď, náležitě instruován supem advokátem, pod přísahou tvrdí, že milování se mnohonásobně uskutečňovalo na dámském záchodku, též v učebnách a tělocvičně. Případ není dosud rozhodnut, ale naděje na vítězství je značná při uvážení četných precedentů.

I do Čech dolehla sláva poroty z Albuquerque, stát New Mexico, přiznavší devětasedmdesátileté stařeně náhradu škody ve výši 3 miliónů dolarů, poněvadž si do klína převrhla šálek kávy u McDonalda, který ji předem nevaroval, že horká káva je horká.

Tohle jsou ale jen pominutelné banalitky v porovnání s účtem, který míní prosadit někteří značně hlasití reprezentanti spoluobčanů tmavší pleti. Již od roku 1989 kongresman John Connyers pravidelně předkládá návrh zákona na reparaci za dobu otrokářství a v březnu 2002 skupina právníků zahájila u federálního soudu příslušnou při. Charles J. Ogletree, spolupředseda Reparačního koordinačního výboru a rovněž profesor na slavné Harvardově univerzitě, seznámil národ (The New York Times, 31. března 2002) s podrobnostmi. Nejdřív jsou žalovány tři společnosti, mezi nimi přední pojišťovna Aetna, a po nich přijdou na řadu firmy další a také významné univerzity jako Brown, Yale a Harvard. Jsou sice na Severu, který neměl s otrokářským Jihem nic společného, ale v minulosti dostávaly různé granty, které s otrokářstvím něco společného měly. Čímž ofenzíva neskončí, dojde též na žaloby proti vládě, ta bude platit nejvíc.

A kdo že bude vyžalované miliardy či spíš trilióny požadovaných peněz inkasovat? Ty přijdou na projekty k podpoře těch černochů, kteří z přednostního zacházení Affirmative Action, už přes třicet let uplatňované, dosud neměli dostatečný prospěch (have not substantially benefitted), vysvětluje pan profesor.

Nepřekvapí, že většinová společnost nepropukla v nadšení a ledacos namítá. Neměli by mít nárok i potomci bělochů, kteří ve válce za emancipaci ztratili život? Žádný z dnes žijících Američanů nikdy otroka neviděl, natož aby ho vlastnil. Naprostá většina pochází z rodin, které přibyly k americkým břehům až po občanské válce a konci otrokářství. Někteří kritici poukazují na ošemetnou skutečnost, že otrokářství v Africe byl (a v některých místech dodnes je) populární místní obyčej, že běloši tento lidský materiál nelapali, ale kupovali – druh transakcí neuskutečnitelných s americkými Indiány. Univerzitní profesor ekonomie Walter Williams v reakci na reparační nároky si troufl poznamenat – poněvadž sám je černoch – že reparace by měla platit ta druhá strana za možnost žít v Americe a neskomírat někde v bídných afrických končinách, kde jejich předky ujařmili a do zámoří odprodali.

Nárokující restituenti se odvolávají na precedent s kompenzacemi obětem holocaustu a Američanům japonského původu, kteří se za druhé války ocitli v internačních táborech. Jenže otroctví skončilo před víc než sedmi generacemi. Století sem, století tam, žalobci jako harvardský učenec Ogletree vědí své a jakékoliv námitky šmahem zatratí jako projev rasismu. Tady to máte.

Říká se o Američanech, že v jejich pojetí žádná ňadra nejsou dost veliká stejně jako nelze být dostatečně bohatý. Američanka Lisa Bonder Kerkorianová, profesionální tenistka, věk 36, žaluje miliardáře arménského původu Kirka Kerkoriana, věk 84. Porodila mu dceru Kiru, nyní tříletou. Kerkorian, absolvent několika předešlých manželství, se k dalšímu takovému kroku neměl, ale kvůli dceři se dal umluvit, s podmínkou podepsání smlouvy, že matka se vzdá všech majetkových nároků. Domluveno, podepsáno, manželství trvalo jeden měsíc, otec se zavázal platit na dítě 35.000 dolarů měsíčně čili částku přesahující tisíc dolarů denně.

Jenže zákon v Kalifornii opravňuje matku domáhat se štědřejší pomlázky. Což věru učinila a zažalovala o zvýšení podpory na téměř desetinásobek – 320.000 dolarů (ekvivalent víc než 11 miliónů korun) měsíčně. Velká položka (114.000) na časté používání privátního tryskového letadla, výdaje na značnou péči a na potěšení pro holčičku. K jejím druhým narozeninám pořádaná party v hotelu Bel-Air stála 70.000 dolarů a nákup v luxusním obchodě Neiman Marcus také nepřijde lacino – například pár punčošek za 325 dolarů. Případ této extravagantní lakoty neunikl pozornosti medií, posléze zahlcených protestními dopisy, přirovnávajících tento druh rozmařilosti k orgiím v předvečer francouzské revoluce. Jako by plebejští dopisovatelé nechápali obtížný život v těchto nejvyšších kruzích, trávících dovolenou na exkluzivním ostrůvku Necker Island na britských Panenských ostrovech, kde denní penze přijde na 31.000 dolarů, jachty rovněž nejsou zadarmo a ještě dražší jsou luxusní ponorky, zaručující bezpečí před biologickým, chemickým či nukleárním útokem. Tedy nepřekvapuje požadavek, který přednesl Stephen A. Kolodny, advokát paní Kerkorianové, že ony alimenty ve výši 320.000 dolarů bude nutno podstatně zvýšit.

Juristé zápolí i s jinými zapeklitými problémy. Například v paternitních záležitostech soudy zásadně neuznávaly otcovství dítěte, které se narodilo déle než rok po smrti předpokládaného otce. Pouze stát Louisiana přiznával dědické právo posmrtně počatému potomstvu za podmínky, že zůstavitel se tak před svou smrtí (samozřejmě) písemně vyjádřil. Lékařský pokrok to teď důkladně zamotává a soudní agenda se hromadí. Ošemetnosti s vlastnictvím zmrzlých spermat, zmrzlého vajíčka, embrya, problém, jak upřesnit dědická práva anonymních či identifikovaných dárců spermat a vajíček, co náhradní nositelky plodu pro potřebných devět měsíců, co třeba i zprostředkovatelé biologické transakce? Ve státě Massachusetts soud vyžadoval důkaz, že k tvorbě dítěte došlo se souhlasem dárce spermatu. Co když si to on rozmyslel a žena se potřebné substance zmocnila a úspěšně ji uplatnila, zužitkovala?

Vzpomínám-li si správně, za normalizace byl natočen film s názvem „Pane, vy jste vdova“. Teď máme v Americe případ, a asi nebude jediný, kdy vdova není žena. To například tvrdí Joe Gardiner, jehož otec Marshall Gardiner, bývalý předseda Demokratické strany v Kansasu, se ve věku 86 roků oženil s podstatně mladším protějškem a po jedenácti měsících manželství dostal smrtelný infarkt. Ač též sloužil v zákonodárném sboru státu, nezanechal po sobě zákonnou poslední vůli. V takovém případě dle kansaských předpisů by mělo dědictví připadnout stejným dílem vdově a synovi z prvního manželství. Tomu se to nelíbilo, začal pátrat a zjistil, že jeho macecha byla původně mužem jménem Jay Noel Ball, který se po pěti letech předchozího manželství nechal ve věku 34 let komplikovanými operacemi a léčbou předělat na ženu. Tak se zbavil své vrozené vady (birth defect), totiž penisu a varlat – jeho slova. (NYT, 13. ledna 2002). V roce 1994 ve Wisconsinu získal potřebné přepsání v rodném listě a na univerzitě v Georgii získal doktorát komerčních věd.

V Kansasu však první soudní instance rozhodla, že pohlaví osoby je určeno při jejím zrození, a choulostivý potenciál politické korektnosti explodoval. Slovy Jennifer Middletonové, mluvčí Obranného a výchovného fondu Lambda, soudy jakož i zákonodárné sbory pokulhávají za vědou a společností, která si začíná uvědomovat, že rozdíl mezi mužem a ženou je vlastně mlhavý, nezřetelný (blur), je určen jak biologicky, tak společensky. (NYT, 13. ledna 2003). Toto novátorské vidění, že pohlaví není výlučně genetická záležitost, potvrdila Julie A. Greenbergová, profesorka práva na univerzitě v kalifornském San Diegu. Její vědecký článek přiměl odvolací soud k zvrácení původního rozsudku s odůvodněním, že sexuální identita je věru směsice fyziologických a psychologických faktorů. Rozhodné slovo bude mít Nejvyšší soud v Kansasu, prý v dohledné době, pokud pře potom nedoputuje k Nejvyššímu federálnímu soudu ve Washingtonu. (Tam je u federální vlády zaměstnán český matematik, jenž mi vyprávěl o svém kolegovi, náhle přeměněném v kolegyni. Na toto překvapení reagovala nadřízená složka memorandem, nařizujícím psychologicko-psychiatrické školení, nikoliv pro novou ženu, ale ostatní personál, jak si na změnu zvykat.)

Kalifornie zpravidla vede v zavádění novinek ať už jakéhokoliv druhu. Městská správa San Francisca se rozhodla hradit svým zaměstnancům výlohy spojené s transformační procedurou. Není to laciná záležitost: předělávka muže v ženu přijde na 37.000 dolarů a operace opačným směrem je dvojnásobně nákladná. Bývalý muž Susan Strykerová, nyní výkonná ředitelka Severokalifornské historické společnosti homosexuálů, lesbiček, bisexuálů a transsexuálů odhaduje počet těchto transgendered jen v samotném San Franciscu na patnáct tisíc.

Chiméra nepředpojatosti amerických sdělovacích prostředků

Pro pracovníky ve sdělovacích prostředcích dobrá zpráva je zpráva vlastně špatná nebo vůbec žádná. V komerčním konkurenčním prostředí nejlíp uspěje zboží, které přiláká největší počet konzumentů. Nebude jím tedy sdělení, že letadlo bez úhony odstartovalo a pak přistálo. Však proto je televize tím nejpřirozenějším, nejpotřebnějším spojencem teroristů. Jejich počínání – tato nejdrastičtější forma public relations – nikým nezaznamenané by se zcela míjelo účinkem. Veřejnost sice media kritizuje, čenichání v privátních sférách odsuzuje, ale přitom dychtí co nejvíc se dovídat o výsledcích právě takového zasahování do soukromí, například jak si v Bílém domě počínal s orální aktivistkou Monikou Bill, prezident s Achilovou patou v poklopci.

Není snadné plnit potřebnou normu. V The New York Times se objevuje 138.000 vytištěných slov v denním a 517.000 slov v nedělním vydání. Norma se neplní vyjadřováním velké přízně vládě. Kritickou kontrolní roli nutno vítat, pokud se příliš nepřehání, jak například činil Tom Wicker na nejvýznamnější, tzv. op-ed stránce zmíněných NYT v souvislosti se setřelením korejského civilního letadla v mezinárodním vzdušném prostoru v blízkosti Kamčatky či Sachalinu. Wicker opakovaně prezentoval lživou sovětskou verzi, a když o hodně později vyšla najevo pravda, nepostřehl jsem omluvné vyjádření redakce. Teď – v souvislosti s Afghánistánem – přední deníky předvídaly opakování vietnamskému omylu. Vlivný časopis The New Republic přispěl předpovědí, že vláda Talibanu během zimních měsíců přetrvá a Americe tak zasadí potupnou porážku.

Sdělovací prostředky svým důrazem či pominutím rozhodují o důležitosti úkazu. V šedesátých letech hnutí černochů za rovnoprávnost (jejich tehdejší požadavek) zprvu pramálo získalo zájem většinové americké společnosti, ale zásluhou zejména televize se stalo velevýznamnou událostí své doby. Vysílacího času, který zpravodajství věnuje komerční televize, je ovšem daleko míň než množství zaznamenání hodných událostí. Poněvadž se teď zabýváme mezinárodním terorismem, nezabýváme se Balkánem, což pak ve veřejnosti vyvolává mylný dojem o tamním úplném klidu zbraní. V USA zejména tři televizní koncerny rozhodují o přídělu novinek dne. Na obrazovkách je prezentují Dan Rather (CBS), Tom Brokaw (NBC) a Peter Jennings (ABC), každý z nich pobírající daleko vyšší plat než americký prezident. Večerní zprávy nejen čtou, ale mají i značný vliv na to, co bude a jak bude čteno. S pomocí svých štábů uplatňují tyto nikým nezvolené celebrity velký vliv, takže si své mnohamiliónové gáže vlastně zaslouží.

Divák – konzument aby byl postižen notnou dávkou oligofrenie, kdyby nepostřehl politický nátěr výběru zpráv a jejich prezentace. To když například zprávě o lepšící se hospodářské situaci v zemi je věnována míň než jedna minuta, načež následuje podrobné exposé o údělu jednoho nezaměstnaného. Když Jennings oznamuje výsledek hlasování v Kongresu se sdělením, že konzervativní senátor Orrin Hatch z Utahu hlasoval tak a Barbara Mikulski z Marylandu onak, že proti konzervativnímu Jesse Helmsovi ze Severní Karoliny se ostře postavil Edward Kennedy ze státu Massachusetts. Liberální, levicová orientace Mikulské a Kennedyho je pominuta, neboť ta se pokládá za správný, přirozený postoj, tak jak věci mají být, na rozdíl od jejich úchylných oponentů. (Nejinak tomu v tisku: komentátor Charles Krauthammer je označován jako konzervativní, kdežto komentátor Anthony Lewis na opačném konci ideologického spektra je svého označení ušetřen.) Sympatické hodnocení se dostává politicky korektním kauzám – zastáncům a nikoliv odpůrcům potratů, ochráncům přírody a nikoliv prosazovatelům rozvoje ropných polí na Aljašce (a tak i snížení závislosti na Arabech). Příslušných sympatií se dostává feministkám, všelijakým aktivistům, zastáncům lidských práv, mluvčím chudičkého Třetího světa, a tak dlouze dále.

S mnohou takovou kauzou třeba sympatizuji, ale uráží mě ono zdůrazňování údajně naprosté objektivity zpravodajství. Leckdo se již ozývá s důkladnou dokumentací. Činí tak třeba Tammy Bruce v knize The New Thought Police: Inside the New Left's Assault on Free Speech and Free Mind (Forum, 2001). Daleko významnější odezvu, věru poprask, měl Bernard Goldberg knihou Bias: A CBS Insider Exposes How Media Distort the News (Regnery,2001). BIAS čili JEDNOSTRANNOST, ZAUJATOST. Jak uvádí podtitulek, Goldberg, dlouholetý spolupracovník Dan Rathera, byl důkladně obeznámen se skutečným stavem věcí. Své bývalé kolegy neobviňuje z úmyslného přibarvování či dokonce ze zpotvořování reality, nepřisuzuje jim nekalé úmysly, ale toliko dokazuje a dokumentuje něco horšího: že to je bias nechtěný, podvědomý.

Řada solidních průzkumů potvrzuje, že přinejmenším devadesát procent tohoto elitního establišmentu hlasuje pro liberální levicové kandidáty. Ve volbách roku 1972, kdy prezidentský kandidát George McGovern s vehementní podporou naprosté většiny mediálních celebrit katastrofálně prohrál ve všech státech, včetně své rodné Jižní Dakoty (jedinou výjimkou byl stát Massachusetts, tehdy nikoliv neoprávněně označovaný jako lidově demokratická republika M.), vlivná filmová recenzentka Pauline Kael vyjádřila své zmatení otázkou ve smyslu, jak jen tohle bylo možné, že přece neznala naprosto nikoho, kdo by byl hlasoval pro Nixona, McGovernova přemožitele. Tak ale národ tehdy volil a zmatené elity si nepovšimly nálad vně svých exkluzivních kuloárů. V nich převládá mentalita, vidění světa, pokládané za přirozené, zcela normální, a pokud by někdo příliš zapochyboval a měl nutkání se rozpovídat, s ohledem na své socioekonomické zdraví raději pomlčí.

Goldberg nepomlčel a značný oheň pohoršení vzplál na mediálních střechách. Dostalo se mu vehementního zatracení od lidí, kteří neváhali přiznat, že tak odpudivé knihy by se ani nedotkli. Neposlušného autora jsem sledoval v několika televizních interview a svou argumentací mě zcela přesvědčil. Naprosto ale nesouhlasil jeho někdejší šéf Dan Rather. V jiném pořadu, Marvin Kalb, solidní žurnalista a někdejší publicistická hvězda u téže CBS společnosti, nyní na významném učilišti J. F. Kennedyho v Bostonu, ostře napadal Goldberga v programu veřejnoprávní (na rozdíl od komerční) televize PBS, s asistencí moderátora Terence Smithe. Ten nahrával Kalbovi a ignoroval Goldbergovy vývody. Zkrátka neveselá, leč nepřekvapující podívaná.

– o –

Povídal jsem se sousedem, také již penzistou. Celý život se živil rukama, takže má teď hlavu nezatíženou všelijakým balastem. Na přetřes přišla právě proběhnuvší megashow s udělováním Oscarů, už po sedmdesáté čtvrté, tentokrát s módou oslavování černošství: cena pro Sidney Poitiera za celoživotní zásluhy, Denzel Washington oceněn jako nejlepší herec, Halle Berry jako nejlepší herečka. Slávu uváděla podle mého názoru tuze přeceňovaná Whoopi Golberg, z výše spuštěná na pódium v oblečení nehorázně nevkusném i na hollywoodské poměry. Nashromážděné celebrity jásaly a media v národě si pochvalovala.

„Černochů máme v národě dvanáct procent. Takže mají nárok na mou pozornost akorát jeden měsíc v roce. Že se nikdo neozval, copak jsou slepí?“ namítl politicky neosvícený soused.

„Jsou opatrní,“ zpřesnil jsem. „Musejí si přece dávat pozor na politickou korektnost. Šlápnete vedle a je po vás,“ a dodal jsem jeden varovný příklad z přemnohých: Statistiky bohatě potvrzují, že černoši a hispánci se věnují obchodování s drogami víc než ostatní obyvatelstvo. Ale nesmí se to říkat nahlas. Proti mlčenlivosti se provinil Carl A. Williams, policejní ředitel (state police superintendent) ve státě New Jersey. Článek v novinách The Star-Ledger (Newark, N. J.) promptně ukončil jeho 35 roků trvající kariéru. Poněvadž řekl nahlas to, co každý ví a o čem nikdo nepochybuje, byl donucen k rezignaci, musel být zničen.

Kdepak, zmínkou o tématu, z něhož by mohlo vzejít obvinění z rasismu, se vstupuje na velmi výbušné minové pole. Proto jsem se přepečlivě začetl do dlouhé reportáže, která započala 28. března 2002 hned na první straně The New York Times. Autorka s podivuhodným jménem Anemona Hartocollid, pojednání o rozdílných výkonech školní mládeže nazvané „Racial Gap in Test Scores Found Across New York“, podtitulek „Black and Hispanic Students Lag Behind Whites“. Sice nelhalo tvrzením, že černošské a hispánské žactvo má horší výsledky než běloši, ale přesto si netrouflo říct plnou pravdu. Pominulo onu politicky nepříjemnou skutečnost, že děti asijského původu předčí ve výkonu všechny ostatní, jakékoliv rasové kategorie. Asians pro potřeby politické korektnosti totiž nejsou pokládáni za menšinu, nemají nárok na privilegia affirmative action – a ne že by se preferenčního zacházení domáhali. Pilně pracují, pilně studují. Pochybovači nechť nahlédnou do kterékoliv univerzitní knihovny o večerech, zejména o víkendech, přesvědčí se, kdo tam hloubá.

Rozdíly ve výkonu autorka vysvětlovala tak, že „nejspíš“ (most likely) to zavinil poor and disadvantaged backround. Ani slovo o skutečnosti, že nejúspěšnější jsou děti přistěhovalců z Vietnamu, Koreje, Číny, bez znalosti angličtiny, z rodin, začínajících na nejspodnějším stupni společenského a hospodářského žebříčku. Jenže to jsou rodiny fungující, scelené, obdařené tím, čemu se říká work ethics. Porovnejme to se skutečností, že víc než dvě třetiny černošských dětí se narodí mimo manželství, svého otce vesměs neznají, a víc než třetina černošských mladíků dlí za mřížemi kriminálů. V takových podmínkách konfuciánská etika věru nekvete, motivace k pilnému studiu nepřebývá.

Pár údajů o výsledcích ve státě New Yorku (obyvatel přes 18 milionů): v osmé třídě splňuje státní požadavky z matematiky 13% černochů, 16% hispánců, 52% bělochů, 58% Asiatů. I v angličtině, která není jejich prvním jazykem, si Asiaté počínají nejlépe: 59% jich uspěje. Na rozdíl od 55% bělochů, 24% černochů a 26% hispánců.

V rámci politické korektnosti pak následoval jásavý článek, že v New York City je jedna škola, Public School 8, v části Bedford Park v Bronxu, kde běloši mají horší výsledky než černoši a hispánci. Bělochů je tam totiž jen 12 procent, vesměs děti z rodin nedávných přistěhovalců z Balkánu. A jen tak stranou, jaksi nevrle připuštěno, že i tam jsou nejlepší Asiaté.

Zpět ke Goldbergovi: salutuji mu za jeho odvahu vyslovit, že král je nahý, jakkoliv on svou nahotu rozhořčeně popírá. Veřejnost tomuto trapnému stavu věcí začíná věnovat víc pozornosti.

Problematické výhody spojenectví

Brněnský literární měsíčník HOST v prvním čísle nového roku 2002 uveřejnil dlouhou stať, nazvanou „Decivilizace“. Jako autor je uveden Mirek Vodrážka, ročník 1954, povoláním „feminista, hudebník a teoretik chaosu“. Tento odborník rozličných žánrů tvrdí: „Příkladem nedávného zhroucení civilizačního vědomí nebyl jen apokalyptický teroristický útok z 11. září 2001, ale i okamžité válečné výhrůžky americké administrativy vůči Afghánistánu na základě pochybného principu kolektivní viny, které však měly okamžitý efekt v podobě masového exilového exodu civilního obyvatelstva.“ Nevinní civilisté se tak stali „obětí barbarské tautologie: Válka je válka.“ Na Bushův projev (v Kongresu 21. září, čili deset dní po útoku), v němž prezident řekl, že každý stát se musí rozhodnout, zda podporovat či potlačovat teroristy, autor Vodrážka zareagoval otázkou: „Nezešíleli tito politici, když nabízejí světu decivilizační manichejskou volbu: buď fundamentalistický Taliban, nebo demokratický Bushistán?“

Podobně dovede v Evropě uvažovat nejedna hlava a ne zrovna marginální část veřejnosti souhlasí s tím, že mohamedánský fundamentalismus, tuto nepříjemnost, si Američané značnou měrou zavinili sami svou velmocenskou arogancí – vměšováním (imperialistickým zadupáváním místních kultur) nebo nevměšováním (sobeckým nezájmem bohatých vůči chudým), neposkytováním zahraniční pomoci nebo naopak jejím poskytováním (dvě miliardy dolarů Egyptu rok co rok). Může tedy být pouze k prospěchu Evropy zachovávat si od počínání Washingtonu opatrný odstup a přesvědčovat se, že tento druh terorismu je výlučně nebo aspoň převážně americká záležitost, i když již byl odhalen islámský zálusk na trefu do Eifellovy věže a do katedrály ve Strassburgu. Příštím cílem se stane třeba katedrála v Kolíně nad Rýnem nebo hradčanské panorama. Však máme NATO – severoatlantickou alianci, jejímž členem se v březnu 1999 stala i středoevropská Česká republika, s věru smolným načasováním. Aliance, která přece měla být oporou, ochranou, se do týdne stala nepříjemným břemenem, když už konečně došlo k rozhodnutí Američanů něco užitečného podniknout na Balkáně, přestat nečinně přihlížet genocidnímu počínání Miloševičova režimu vůči občanům albánské národnosti. A na řešení se měly podílet všechny členské státy. Nejen čeští komunisté s třešničkami, ale i Václav Klaus, předseda modrého ptáka, se rozvřeštěli s tvrzením, že horory, které postihly albánské obyvatelstvo, byly důsledkem a nikoliv příčinou vojenského zásahu NATO. A leckdo takovému nehoráznému zpotvoření skutečnosti přikyvoval.

Sebevrazi, kteří se podíleli na zničení manhattanských dvojčat, pocházeli z lépe situovaných, nikterak chudobných rodin ve státech neschopných či pouze neochotných modernizovat, počínat si efektivně. Frustrace z takového tristního stavu věcí nevedla však k objektivnímu kritickému zjišťování skutečných příčin, nýbrž k té nejpohodlnější únikové variantě: je to konspirace, vina někoho jiného – čili židé, Izrael a zejména Amerika, nejmocnější stát na světě, zbylá supervelmoc. Mnozí zfrustrovaní mládenci, včetně převážné většiny sebevražedných teroristů z 11. září, se vydali na studia do západní Evropy, do prostředí s méně otevřenou náručí, než jakou by našli v Americe. Neschopnost adaptace, následný pocit izolace vedl k jejich radikalizaci, k chiméře islámských středověkých představ jako odpovědi na problémy novověké současnosti. Nejeden takový radikál pak zamířil do Afghánistánu pokračovat ve zcela jiné výuce ve cvičných táborech Al-Kaídy a tak byl zrozen terorista.

Ještě víc než projevem po zářijovém útoku pohoršil Bush evropské humanisty v lednu 2002 svou výroční zprávou Kongresu, v níž bez předchozí konzultace se spojenci v NATO jmenoval Severní Koreu, Irán a Irák jako státy podporující, sponzorující terorismus. A též usilující o výrobu atomové bomby. Irán tak činí s ruskou pomocí, zásobuje teroristy organizace Hezbollah v Libanonu a nedávno se pokusil dodat 50 tun zbraní Arafatovi. Iránští ajatoláhové se snaží destabilizovat post-talibanský Afghánistán a místního separatistického vládce v Heratu zásobují nejen zbraněmi. Na Bushovu řeč zareagoval Irán mohutnými protestními pochody miliónů účastníků, skandujících „Smrt Americe“. (Dovedl by si někdo představit pochod třeba jen stovky Američanů s transparentem „Smrt Iránu“? Jaký to by vyvolalo poprask, globální rozhořčení, mimořádné svolání Rady bezpečnosti OSN.) Nejnebezpečnějším je však Irák, pilně pracující na svém nukleárním programu, vývoji zbraní chemických a bakteriologických. Před několika lety Hussein vyhnal inspektory OSN ze země a výrobny tohoto zkázonosného zboží jsou nadále v provozu na mnohých místech, včetně suterénu bagdádské nemocnice.

Igor S. Ivanov, ruský ministr zahraničních věcí, jménem své vlády ujistil (The New York Times, 27. ledna 2002), že rok 2001 znamenal radikální změnu ve světě, že Rusko, sdílející demokratické hodnoty, zatracuje barbarský útok 11. září, prezidentem Putinem přirovnaný k nacistickým zločinům ve druhé světové válce. Cesta před námi však bude dlouhá, porážka Talibanu znamená jen první krok, a další kroky dlužno podnikat pod společným praporem OSN.

Pod tím se ovšem daleko nedojde, jak potvrdilo fiasko nerozhodnosti cokoliv užitečného podniknout na Balkáně. Pochybovači nechť si osvěží paměť masakrem s jménem Srebrenica. Jenže postkomunistická Moskva má značně materialistický důvod proč podporovat Husseinův režim. Irák dluží Rusku (jakož i České republice) 8 miliard za zboží vesměs válečné povahy. A navíc je v sázce budoucnost smlouvy, kterou před 23 lety uzavřel Lukoil, největší ruská olejářská společnost. Je to smlouva o zbudování a rozvoji ropných polí v západní části země – s předpokládaným ziskem 20 miliard dolarů. Jenže zásluhou sankcí OSN nedošlo prozatím k vyprodukování ani jediné krůpěje. Však proto Kreml tolik usiluje o zrušení sankcí a zpochybňuje tvrzení o existenci iráckého programu vývoje zbraní hromadného ničení či podpory terorismu.

11. září způsobilo revizi řady priorit. Jednou z nich je vztah Washingtonu k Saudské Arábii, hlavního zdroje strategické tekutiny. Demokratický stát uzavřel dohodu s konzervativními autokraty: záruka dodávek za záruku bezpečnosti monarchie. V roce 1991 došlo k její záchraně před iráckým vpádem. V roce 2001 patnáct z devatenácti zkázonosných sebevrahů byli její občané. Monarchie sice projevila politování nad událostí, mínila New Yorku věnovat deseti miliónů dolarů (které starosta Guiliani nepřijal), leč odmítla vyhovět řadě požadavků, jako například poskytování informací o osobách mířících do USA. Jak by asi zareagovala Saudská Arábie, kdyby letadlo s patnácti Američany na palubě se trefilo do Mekky? (V době studené války CIA přišla s bizarním, nikdy nerealizovaným nápadem vypravit letadlo s insigniemi SSSR s doletem nad Mekku a tam svrhnout několik vepřů bez padáků na nejsvatější místo.) V USA existují stovky, možná tisíce mešit. Kolik křesťanských chrámů krášlí Saudskou Arábii? „Oni si počínají, jako by nám poskytovali laskavost tím, že je můžeme ochraňovat,“ hodnotil situaci Carl Levin, liberální demokrat, předseda významného senátního výboru.

I ti nejtvrdošíjnější konzervativci si uvědomují, že v podmínkách rostoucí globalizace se těžko může dařit tradičnímu americkému izolacionismu. Mezinárodní terorismus je mezinárodní záležitost. Velmi vítané a vzájemně prospěšné jsou výměny informací a kroky vedoucí k identifikování a pochytání příslušníků globálně rozprostřené Al-Kaídy.

Což ale nenamená, že USA nejsou ochotny podniknout ledajaké unilaterální kroky.

Přibývá důvodů tak činit. Za příkladem poslouží reakce v řadě zemí na přesun pochytaných příslušníků Talibanu a Al-Kaídy po jejich výprasku v Afghánistánu na americkou vojenskou bázi Guantanamo na Kubě. Nepřekvapuje, že egyptský vládní deník Al-Ahram uveřejnil 26. ledna 2002 stať významného publicisty Anis Mansoura, který tvrdil, že záměrem Američanů bylo přeměnit zajatce ve zvířata, a proto s nimi zacházeli hůře než nacisté se židy. Podobně se vyjadřoval nejen bulvární tisk ve Velké Británii, jejíž několik občanů se dostalo mezi zajatce. Však na území někdejšího hrdého Albionu přibývá měst a městysů, kde mohamedánské obyvatelstvo tvoří podstatnou menšinu (např. Birmingham) nebo již většinu (např. Tipton nedaleko Birminghamu – tam zbývá pouhých 9 procent bělochů).

Washington byl zavalen obviněními z porušování ženevské konvence o zacházení s válečnými zajatci (P. O. W. – prisoners of war), aniž se přísní kritici obtěžovali pořádně se seznámit s jejím textem. Účelem konvence bylo zajistit ochranu zajatců – příslušníků regulérní armády, v uniformách, s insigniemi, se zbraněmi zřetelně viditelnými – dodržujících mezinárodní normy válečného práva. Takový zajatec je povinen pouze uvést své jméno, vojenskou hodnost, identifikační číslo. Nesmí být vyslýchán a po ukončení válečného stavu musí být deportován do vlasti. Tyto podmínky nesplňují ani příslušníci Talibanu, režimu neuznaného naprostou většinou států, jemuž i OSN upřelo svou reprezentaci, natož příslušníci Al-Kaídy, mezinárodního řetězce teroristiských buněk bez adresy, v jejichž představách válečný stav skončí teprve úplným zničením západního světa.

Ženevská konvence též specifikuje právo zajatců oprávněných obdržet poštu včetně zásilek s hudebními nástroji a vědeckým vybavením. Rovněž mají mít k dispozici vybavení k přípravě jídla, odpovídajícího jejich etnickým a náboženským zvyklostem.

To by také znamenalo dát jim k dispozici nože, což Američané odmítají. The New York Times uveřejnily (27. ledna 2002) bohatý jídelníček pochytaných teroristů: stejná strava jako pro příslušníky americké armády, leč s dodržováním mohamedánských dietních tabu. Nad hlavou tam mají směrovky kterou stranou je Mekka. Svět obletěla fotografie zajatců na kolenou. Jako přesvědčení mohamedáni tak musí přece činit pětkrát denně. Reportéři z medií britských, francouzských, německých, australských a reprezentanti humanitárních organizací odjeli na bázi Guantanamo odhalit údajná zvěrstva. Schlíple se pak vraceli bez důkazů pro své prokurátorské představy.

Rovněž mnozí evropští političtí předáci projevují značnou nelibost. Britský zákonodárce Menzies Campbell vyjádřil obavu, že Washington by mínil jednat unilaterálně. Karl Franz Lamers, mluvčí německé CDU, vyslovil podezření, že Washington pokládá své evropské spojence snad za trpaslíky. K téže obavě se přiklonil Lord Robertson, generální sekretář NATO.

Zřejmě vyjádřili obavy oprávněné. Jak to totiž na válečném poli vypadá, Američané přestali pokládat alianci NATO za příliš užitečné plus. Rozdíl technického vybavení je už tak podstatný, že evropští spojenci by se spíš pletli do cesty. Styl válčení se přece podstatně změnil. To co Sověti v Afghánistánu nezvládli za deset let, povedlo se Američanům za pouhý měsíc. Počínání je teď docela jiné: uplatňování oněch precision guided bombs, letecký transport speciálních, nepříliš početných jednotek do týlu nepřítele, jejich vybavení tou nejmodernější technologií včetně night vision equipment a důkladným systémem komunikace. Jak poznamenává výtečný komentátor Thomas L. Friedman (NYT, 2. února 2002), těmto schopnostem se blíží pouze Britové, hodně pozadu jsou Němci, Francouzové a Italové, a na zbytek NATO spojenců raději zapomenout. A situace se nevylepší, dokud nedojde k podstatnému přesunu priorit.

Již zmíněný český feminista, teoretik chaosu a prognostik exodu civilního obyvatelstva z Afghánistánu, nebude potěšen zprávou (Johna F. Burnse 10. února v NYT), že zloduch G. W. Bush je teď ta nejpopulárnější osoba v Kábulu, na univerzitě, kde puritánští primitivové pálili kule do encyklopedií, nejen do učebnic gynekologie. Po pět let v domácnostech uvězněné ženy se teď dychtivě hlásí na studia. Však v předtalibanských dobách měly mezi studenty většinu (60%). Bude jistě nějakou dobu trvat, než se takový stav vrátí.

V listopadu 2O01 se bude v Praze konat shromáždění NATO. Pokud dojde k předpokládanému rozšíření členské základny, nelze vyloučit ani další pokles účinnosti takové aliance.

Postmodernismus, politická korektnost a socha hasičů

Po útoku 11. září 2001 se objevila předčasně optimistická tvrzení, že taková katastrofa bude též znamenat konec postmodernismu. K orientaci pro šťastlivce, kteří se s touto údajně tuze pokrokovou módou dosud nesetkali: její intelektuální prosazovatelé tvrdí, že neexistuje objektivní, všeplatná pravda, ale pouze její interpretace posuzovateli toho kterého pohlaví, sexuální orientace, rasy, národnosti, ekonomického postavení, sociálního zařazení, věku, zkušenosti, atd. Slovy profesora a nyní též děkana Stanley Fishe: „Postmodernismus vychází z předpokladu, že neexistuje nezávislá forma, standard, podle něhož by se dalo rozhodnout, která z interpretací události je ta pravdivá.“ Fakta se stávají „takzvanými“, nutno je znicotňovat uvozovkami. (Takže někteří mohamedánští fundamentalisté, modernizaci se zuby nehty bránící, jsou vlastně postmodernisté, když tvrdí, že pachateli útoku na WTC byl všudypřítomný zkázonosný Izrael či dokonce sám prezident Bush.)

Univerzální hodnoty neexistují, záleží na interpretech, jejich pocitech. Jestliže před skvosty v Národní galerii dám přednost kosočtverci, vyrytému na venkovských vratech, ergo, kosočtverec je hodnotnější. Hodnotnější než Shakespearovy sonety může být oplzlá říkanka na zdi veřejného záchodku. Všechny kultury jsou si rovné a kdo s tím nesouhlasí, je rasista. Takže kultura, například počínání vzájemně se požírajících kanibalů v odlehlých novoguinejských končinách, je stejně hodnotná jako tradice tolerance ve švýcarské konfederaci. Ovšem s tvrzením o neexistenci všeobecně závazných hodnot je pak těžko odvolávat na všeobecně závazná lidská práva, OSN deklarovaná před víc než půl stoletím.

Místo řeči ANO – NE slyšíme zejména ANO – ALE. Sice nelze tak zcela úplně souhlasit se zničením tisíců životů ve WTC, ale na druhé straně musíme pochopit motivy usilovatelů o islámskou nirvánu, jejich oprávněné rozhořčení nad zvěrstvy amerického imperialismu. Přemnohá léta jsem se účastnil shromáždění profesorských kádrů a naslouchal postmodernistickým rozumům, vyznačujícím se vágností, rozplizlým vyumělkovaným žargonem, kdy se ze samozřejmého jevu stane &ndquo;socially constructed reality“. Nedávno jsem se ve vědeckém časopise dočetl, že rozdíl mezi mužem a ženou je toliko „cultural construct“.

S relativismem jsme se seznamovali už v dávnověku budování vědeckého socialismu. Zmínku o miliónech zničených životů v sibiřských koncentrácích neochvějní soudruzi negovali zmínkou o lynčování černochů (ač dle přiznání velebníčka Jesse Jacksona víc černochů se rok co rok povraždí ve vlastních řadách, než kolik má na svědomí hanebný Kukluxklanu za celou dobu svého působení). Někdo hodnotil tankový příjezd třídních bratří v srpnu 1968 jako zničení socialismu s lidskou tváří, zatímco pro jiného to znamenalo záchranu socialismu sovětského, toho jedině platného, legitimního.

Jestliže neexistuje objektivní pravda, nezávislá na svých předpojatých interpretech, jestliže ona „fakta“ v uvozovkách jsou především soupeřením o moc a privilegia, jak je tomu v případě přírodních věd, co třeba zákon zemské přitažlivosti?

Nepřekvapí, že osoby, zabývající se přírodními vědami, nemají pro frivolní eskamotáže příliš pochopení. Postmodernisty báječně ztrapnil americký fyzik Alan Sokal. V roce 1996 napsal údajně velevědecké, leč zcela nesmyslné pojednání, nazvané „Transgressing the Boundaries: Toward a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity“, v němž jakoby zcela vážně tvrdil, že stejně jako „social reality“, tak i „physical reality“ není v podstatě nic jiného, než „a social and linguistic construct“. Takže zákony termodynamiky jsou destilovány v pouhou jazykovou vazbu. A tuto hovadinu poslal pokrokovému časopisu Social Text, jehož redaktoři parodii nepochopili a uveřejnili, k notnému zesměšnění těchto věřících.

Jestliže objektivní fakta neexistují a záleží jen na jejich interpretaci, lze si pak legitimně počínat všelijak. Edward Said, profesor literatury na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, známá pokroková mediální persona a propalestický propagandista, publikoval memoáry, v nichž prezentoval svou minulost tvůrčím postmodernistickým způsobem, kupříkladu že jako dvanáctileté dítě byl sionisty vypuzen z rodného Jeruzaléma, ač vyrostl v egyptském Kairu, kam se přestěhoval jeho otec, naturalizovaný americký občan. V knize je fotografie dítěte před honosným, násilně opuštěným rodným domem, ač to je cizí dům, který rodině nikdy nepatřil. Inu, postmodernistická interpretace – konfabulace, oprávněně zdůrazňující to které rozhořčení.

Ohromné slávy docílila autobiografie „Já, Rigoberta Menchu“, svořená údajně téměř negramotnou vesničankou mayského původu, ve skutečnosti však vybavenou na tamní poměry privilegovaným vzděláním. Popsala horory způsobené pravicovou diktaturou v Guatemale. Jak její otec byl připraven o půdu vládnoucími vykořisťovateli, ač ho ve skutečnosti okradli vlastní příbuzní. Jak vládní soldateska upálila jejího bratra, byť se tak věru nestalo. A za tento výkon náhlou globální slávou ověnčená lhářka Menchu dokonce obdržela Nobelovu cenu míru! Její kritici obdrželi nálepku reakčních hnidopichů: ve jménu vyšší pravdy ona přece pravdu měla. Jestliže její bratr upálen nebyl, jiní upáleni byli, že ano. „Indiáni mluví kolektivně,“ potvrdil autorčin editor. Profesorka Marjorie Agasinová prohlásila, že jí vůbec nezáleží na pravdivosti této knihy, neboť dosahuje pravdy vyšší zásluhou svého pokrokového záměru. Tak zvaná „objektivní pravda, skutečná historie“ jsou jen lži, sloužící zájmům privilegovaných vykořisťovatelských tříd.

Hodně pokrokoví myslitelé odmítají individualismus a zásluhy a zdůrazňují diversity, proportionality. Tom Hayden, bývalý manžel Jane Fondové, ve funkci předsedy významného zákonodárného výboru v Kalifornii prosadil zákon, vyžadující nejen proporcionální přijímání na vysoké školy, ale také jejich absolvování podle etnického složení ve státě. Jestliže je tam 15 procent černochů, pak 15 procent doktorských kloboučků v oboru nukleární fyziky musí dostat černoši, vem kde vem. Jinak by to byl rasismus. Rasismem ovšem není téměř totální černošská monopolizace profesionálního boxu. Ani požadavek na zavedení kvóty mrňavých Asiatů mezi černošské dlouhány v basketbalové lize vznesen není.

Požadavky poměrné reprezentace a přehnaná háklivost co do barvy pokožky zasáhla i divadelní, televizní, filmový svět. Připravovanou inscenaci muzikálu „Miss Saigon“ na Broadwayi zničily protesty proti obsazení hlavní role hercem nedostatečně orientálního původu. Kde jsou ty časy, když Lawrence Olivier byl oslavován jako Otello a Sára Bernhardová dokonce mohla absolvovat roli Hamleta? Dick Cavett, intelektuálně příliš založená, a proto komerčně nepříliš úspěšná televizní osobnost, už před řadou let napsal (New York Times, 10. srpna 1990): „Přece podstata herectví je předstírání něčeho, co není. Že prý jde o ochranu a poskytováním příležitosti hercům, příslušníkům rasových menšin. Ale od kdy je umění demokracií? Možná že talent je ta jediná ospravedlnitelná aristokracie na světě.“ Správně. Zavedeme-li si demokracii, nejen Placido Domingo a Luciano Pavarottti, ale my všichni budeme zpívat v Metropolitní opeře.

Někdejším požadavkem hnutí za rovnoprávnost černochů byla colorblindness – barvoslepost, hodnocení kvality člověka bez ohledu na jeho doslova povrchní posuzování. Tak tohle už naprosto neplatí. I nikterak neradikální černoští intelektuálové jako například Glenn Loury nyní zavrhují barvoslepost (The NYT Magazine, 20. ledna 2002) jako údajnou záminku lhostejnosti, netečnosti vůči údělu menšin – které se v mnohých končinách stávají či již staly většinou.

Otázka: Jestliže všechny názory a hodnoty jsou si rovné, co potom je v nepořádku s rasismem?

Radikály ať už postmodernistického či jiného ražení značně charakterizuje jejich přecitlivělost, nezřídka předstíraná. Ona se totiž báječně vyplácí. Morální rozhořčení, pocit navýsost subjektivní, nedokazatelný, jím se lze ohánět jako klackem, mlátit o hlavu, soudně vymáhat milióny. Příkladem nám poslouží slovo „Nigger“, výraz vesměs hanlivý v dnešní, ale nikoliv vždy v dřívější době. Věru nepřekvapuje, že čtenář Mark Twainových spisů zažaloval nakladatele o obrovskou sumu peněz z důvodů svého niterného zranění. (A ve Washingtonu, D. C., městský úředník, běloch, byl donucen k rezignaci, poněvadž v rozhovoru se svým nadřízeným, černochem, užil slovo „niggardly“, synonym pro lakotu, skoupost, výraz, který má s nadávkou stejně málo společného, jako má obřezání s vyřezáním či teta s tetivou. Nicméně šéf s omezeným slovním vybavením zkázonosně zasáhl a potrestal.) Autoritativní zdroj Merriam-Webster ve svém vydání z roku 1999 doplnil omluvné vysvětlivky u 200 slov, jimiž by se někdo mohl cítit dotčen.

K zásahům správním, soudním, existenčním vede nařčení z hostile environment („nepřátelské, nepříznivé prostředí“), v němž dotyčný – či mnohem častěji dotyčná – se cítí uncomfortable. Goyův obraz (Nahá Maya), který deset let visel na zdi Pennsylvania State University, musel být odstraněn z iniciativy pedagožky, neboť se cítila sexuálně harašena. Na univerzitě v Torontu, profesor chemie, ponořen v plaveckém bazénu, sexuálně zaharašil dlouhým soustředěným pohledem na plavkyně (prolonged and intense staring).

Vysoká učení reagují vydáváním předpisů, porušujících ústavní záruky svobody slova: Harvard zakazuje nevítanou řeč (unwelcome speech), která by vedla k urážlivému výchovnému prostředí (offensive educational environment). University of Connecticut zakazuje nevhodný smích (inappropriate laughter), Michigan State University zakazuje diskriminaci způsobenou pohledem přímo do očí nebo naopak nedíváním se přímo do očí (eye contact or the lack of it). S příklady podobných absurdit by se dalo ještě hodně dlouho pokračovat.

Aspoň krátkou zmínku si zaslouží politicky korektní eufemismy. Neúspěch se stal „netradičním úspěchem“, krádeže v obchodem jsou „netradičním nakupováním“. Ten kdo je nudný (boring) je „jinak zajímavý“ (differently interesting), opilec je chemically inconvenienced, šereda je cosmetically different. Analfabet vlastně není analfabet, ale „osoba jinak školená“ (alternatively schooled), a kdyby nás z toho všeho měla ranit mrtvice, nebudeme mrtví ale toliko „trvale znevýhodnění“ (permanently inconvenienced).

Shrňme si to: Jestliže fakta jsou pouhý social construct, interpretovaný držiteli moci, jestliže podřizujeme univerzalitu člověčí existence všelijakým kritériím, zejména rasovým, a vše to důkladně umocníme přetvářkou velikánské emocionální zranitelnosti, pak tedy máme, co máme. Ve filmu s názvem „U-571“ a s tématem z druhé světové války, doby rasové segregace v amerických armádních složkách, v ponorce dominuje černoch nad bělošskými spolubojovníky a dokonce přemůže a zmocní se německé ponorky. Ve Washingtonu úspěšně probíhá hnutí zbavit sportovní klub jeho tradičního jména Redskins. Konec rudokožcům, kdosi se cítí dotčen – s největší pravděpodobností nikoliv autentičtí Indiáni, politicky korektně již přejmenovaní na Native Americans.

Nejznámější americké sousoší z druhé světové války tvoří skupina příslušníků námořní pěchoty, vztyčujících vlajku na krvavě dobytém ostrově Iwo Jima; podle fotografie válečného kameramana. Teď, po jedenáctém září loňského roku, je nejznámější fotografií symbolizující tragédii a heroismus, ta, jež zachycuje, jak na sutinách je vztyčována vlajka třemi příslušníky požárního sboru, který při pokusu o záchranu lidských životů ztratil životy několika set svých členů. Z nich devadesát procent byli běloši. Tři příslušníci držící prapor byli rovněž běloši. Jenže co zmohou pouhá fakta proti potřebám politické korektnosti? V rámci kýžené diversity pokrokoví činitelé již nařídili předělat jednoho požárníka na černocha a druhého na hispánce, jakkoliv tato dvoutřetinová většina sousoší by reprezentovala jen desetiprocentní menšinu obětí. Člen černošské hasičské organizace Vulcan obhájil tuto aritmetiku tvrzením, že „umělecké vyjádření rozličnosti musí mít přednost před ohledy pro pouhou faktickou správnost“. Čili postmodernismus aplikovaný ve své křišťálové podobě. Pramálo mohl uspět hlas jiného černošského hasiče, který v televizi nepokrokově prohlásil, že zná jen jednu barvu – tu modrou jejich uniformy.

Přitažlivost Kanady

Ať už bída, válka, zemětřesení, nepříznivé zásahy přírody či vůle státu nebo zcela individuální ambice, pachtění po realizaci snu způsobují, že v tom kterém okamžiku aspoň 150 milionů pozemšťanů se snaží najít někde nový domov. Do Evropy se tlačí asijští zájemci z východu a značně přibývající Afričané z jihu, do USA pronikají taktéž z jihu miliónové hordy hispánských chuďasů a prázdné severní břehy Austrálie neunikají pozornosti obyvatel přelidněné Indonésie a jihovýchodní Asie.

Počet zájemců přede dveřmi značně převyšuje ochotu a nezřídka i schopnost dveře pootevřít. V současné době jen čtyři státy – USA, Kanada, Austrálie a Nový Zéland – zakomponovaly imigraci do svých předpokladů vývoje země. Spojené státy americké se svým dosavadním počtem již téměř 300 miliónů (oficiálně 284 miliónů, k nimž však třeba připočítat další, stále přibývající milióny ilegálních příchozích) na celkové rozloze 10 miliónů čtverečních kilometrů mají tu nejvíc otevřenou náruč – už teď s výsledkem, že v New Yorku 43 procent obyvatelstva přišlo odněkud z ciziny a ve školách se tam učí 140 jazyky, od albánštiny po zulštinu. V Kalifornii se v nedlouhé budoucnosti stane španělština hlavním dorozumívacím jazykem.

Taková budoucnost nehrozí sousední severní Kanadě, která je svým bilingvalismem (angličtina a frančtina) postižena od svého prvopočátku. Ekonomicky to je náročný luxus tisknout vše dvoujazyčně, i pro potřeby končin, kde do stakilometrových vzdáleností se nevyskytuje ani jedna frankofonní noha. Rozlohou je Kanada, po Rusku největší stát na světě, je o něco větší než USA, ale s pouhou desetinou (30 miliónů) počtu obyvatelstva. Elinor Caplanová, ministryně resortu přistěhovalectví, předložila ve federálním parlamentu v Ottawě plán pro rok 2002: počítá s absorpcí 210.000 až 235.000 nových příchozích, což ale ještě nedosahuje předpokládané dlouhodobé normy vzrůstu o jedno procento celkového počtu Kanaďanů.

V porovnání by to pro Českou republiku znamenalo roční přírůstek víc než poloviny další Plzně, a v případě Slovenska přírůstek víc než poloviny Bánské Bystrice.

Kanada ale není motivována především humanitárními ohledy, nýbrž předpokladem ekonomické užitečnosti takového přírůstku. Takový je věru stav industriálně vyvinutých zemí, že fertilita obyvatelstva klesá, životní délka se prodlužuje, poměr hospodářsky činných osob se zmenšuje. Takže zemím, z nichž se tradičně odcházelo, nezbývá jiné řešení, než otevřít dřív uzavřené brány. V Čechách sice nikdo nebude stavět Ukrajincům slavobránu, jejich podíl na kriminalitě třeba vskutku přesahuje národní průměr, ale oni ti cizinci zastanou práce nezvládnutelné z domorodých zdrojů. Dokonce i insulární, etnicky homogenní Japonsko, které ještě v nepříliš dávné době zabíjelo trosečníky, dosáhnuvší tamní břehy, se s pramalým nadšením musí přizpůsobovat potřebám demografické a ekonomické reality.

Je ovšem v racionálním zájmu státu do svých řad vítat, ba i lákat ekonomicky užitečné příchozí. Na kanadském trhu práce je poptávka po kvalifikovaných silách v technických oborech, inženýrství, managementu a řemeslech. O zručné pracovníky je tak značný zájem, že vláda umožňuje také přednostní imigraci jejich partnerům – manželkám i družkám. Tento druh lidí bude tvořit většinu (60%) přistěhovalecké kvóty. Čtvrtina kvóty připadne na rodinné příslušníky kanadských občanů či permanentních rezidentů, a pouhých 10 procent se dostane uprchlíkům, azylantům, u nichž převažují humanitární ohledy.

Čím víc otevřenosti, tím víc pokušení ji zneužívat. A vlády se pak brání. Kanadské ministerstvo přistěhovalectví například zavedlo v prosinci 2001 vízovou povinnost pro občany čtyř ostrovů pacifických (Kiribatu, Nauru, Tuvalu a Vanuatu), dvou ostrovů karibských (Dominica, Grenada), afrického státu Zimbabwe a evropského Maďarska. Zatímco v případě Maďarska byl příčinou příval neopodstatněných žadatelů o azyl, ostatní jmenované státy se proviňovaly jinými šejdířskými praktikami, jako například prodejem občanství. Po teroristickém útoku v New Yorku a Washingtonu 11. září 2001 došlo k notnému zpřísnění bezpečnostních opatření. Dřív si totiž obě země počínaly s lajdáckou neopatrností. Zejména Quebec, tato frankofonní provincie, se stala vítanou přestupní adresou pro řadu teroristů, severoafrických Arabů, včetně osob hledaných policií ve Francii. Jenže ani kanadská ani americká strana se o to příliš nezajímaly.

V USA všelijaké živly žijící v zemi již řadu let se v případě konfliktu se zákonem úspěšně bránily deportaci ze země podáním žádosti o azyl. Tak například učinil mohamedánský fundamentalistický kazatel Omar Abdel Rahman, vzdor své slepotě značně aktivní terorista. Absurdity donedávna platných praktik potvrzuje rovněž Pákistánec Mir Amal Kansi, který přijel do USA s návštěvním vízem, platným jeden měsíc. Po roce ilegálního pobytu vyřešil nebezpečí deportace podáním žádosti o politický azyl, načež před vjezdem do areálu CIA zastřelil několik zaměstnanců a den poté ze země odjel.

Teď však kanadská vláda přijala nejpřísnější antiteroristická opatření v historii země, včetně důkladného prověřování žadatelů o azyl, zavedení nepadělatelných průkazů totožnosti pro nové imigranty, elekronického sledování, práva předběžného zadržení, výstavby kapacit pro osoby zadržené, uspíšení trestního postihu, procedury deportací, posílení početního stavu imigračních a bezpečnostních orgánů.

Takové iniciativy, pokud kdy dojde k jejich důsledné realizaci, je třeba tuze vítat. Náhoda tomu chtěla, že dva dny před tragickým datem 11. září jsem v Montrealu navštívil svou bývalou studentku, která teď působí jako imigrační soudkyně, rozhodující o žádostech na přiznání azylu. Svěřovala se mi s mnoha případy lživých, až urážlivě průhledných báchorek a o svých frustracích, když její oprávněně negativní rozhodnutí ultraliberální odvolací instance ve většině případů zrušila. Když jsem se pak vracel z Kanady do New Yorku, na hranicích mě ležérní strážci jen odmávli.

Na jižní, mexické, hranici nepočetní američtí pohraničníci ročně zadrží gigantický počet jednoho a půl miliónu ilegálů. Značně menší úlovek – 20.000 zatčených – dosahují ještě méně početní hlídači podél 5.600 kilometrů rekordně dlouhé kanadsko – americké hranice. Na jednoho strážce tam připadá odpovědnost na uhlídání 160 kilometrů – vzdálenosti z Prahy do Mariánských lázní. Pokud by se někdo obtěžoval jít pěšky, na pláních a prériích, v lesích a pralesích, v divočině a zejména prázdnotě se tak nabízí přemíra svůdných příležitostí.

Populárním odrazovým bodem pro pašované karavany zejména Číňanů, Indů, Pákistánců a Poláků je Toronto. Brodit se přes velká jezera by byl nerozum, lépe tedy zamířit k řece svatého Vavřince, na jejímž opačném břehu je stát New York. V roli převozníků značně bohatnou Indiáni – Mohawkové v rezervaci St. Regis.

Udělování azylu

Česká republika se jednak stala zemí zaslíbenou pro řadu zájemců až z daleké Asie a jednak z ní chtějí odejít někteří příslušníci místní romské menšiny s pradávnými kořeny v oné Asii. Zájemcům o emigraci již nehrozí zastřelení na hranicích, mezinárodní konvence o lidských právech zaručují právo odchodu – ale nikoliv právo příchodu do země, kam by se komu zrovna chtělo. „Amerika má odpovědnost, povinnost mě přijmout a také mi přiznat penzi! Mám na to nárok, jsem politický uprchlík!“ v televizi nám tu hřímal rozčilený Rus, odmítnutý nápadník.

Nikoliv. Zůstává právem suverénních států rozhodnout, koho na své území vpustí. Proto stavba zdi na americko-mexické hranici není srovnatelná s někdejší berlínskou zdí. Ta bránila odchodu vlastních lidí, kdežto ta druhá brání návalu nevítaných cizích hord. USA, země přistěhovalců, ale nadále přijímá a absorbuje největší počet imigrantů. Porovnejme třeba s Japonskem, kde v ještě nepříliš dávné minulosti škrtili trosečníky, dosáhnuvší tamních břehů.

Čeští Romové si už zkušenost se zavřenými dveřmi okusili jak na severoamerickém kontinentě, tak v západní Evropě, od Velké Británie po Finsko. Samozřejmě, že to není férové, ale taková zkušenost nás přece doprovází celý život. Někdo se narodí do zlaté kolébky a jiný na skládce popele. Lišíme se vzhledem, talentem, mnohým jiným. Jednou z povinností slušného státu má být snaha pokud možno mírnit handicap nestejné startovací čáry. Nevím ale ani o jednom státu, který by vítal zájemce postižené třeba malomocenstvím a dal jim přednost před laureáty Nobelovy ceny.

Podmínky pro udělení azylu: důkazní břemeno je na žadateli, aby prokázal oprávněnou obavu (well-founded fear) z pronásledování z důvodů politických, etnických, rasových či náboženských. Nestačí tedy pronásledování věřitelem, nerudným sousedem, žárlivou manželkou, agresivní tchyní. Neuspěl by ministr kultury Pavel Dostál postěžováním, že ho v útlém jinošství třískal velebný pán.

Žadatelé mají požádat o azyl v první zemi, kam se jim podaří proniknout a kde jim už nebude hrozit nebezpečí. Když se v sedmdesátých letech pootevřela hraniční klec v tehdejším Sovětském svazu, mnozí židovští občané, autentičtí i falešní, mířili do Izraele jako pouhé přestupní stanice, z níž by se pak mohli dostat do Ameriky. V roce 1987 izraelská vláda požádala Washington, aby takovýmto azylantům zásadně nevyhovoval.

Není překvapením, že lidé se chtějí stěhovat za lepším a nikoliv za horším. Poněvadž ekonomická motivace nepostačí k udělení azylu, žadatelé si vymýšlejí někdy až těžko uvěřitelné bajky. Kdysi jsem se potkal s Čechem, jehož alimentační povinnost na pět potomků ho přiměla, aby utekl ze země své plodné činnosti a zvolil svobodu. Analfabeti se pokoušejí prokazovat pronásledování z důvodu jejich údajných politických aktivit. Z ostrova Srí Lanka míří Tamilové do Kanady, vydávajíce se za politické uprchlíky. Třeba byli doopravdy obětí politického pronásledování, ale proč jet z tropů kolem světa k arktickému severu, když to mají pár kilometrů do indického státu Tamil Nadu ke svým soukmenovců stejné řeči, mravů, jazyka, potravy a klimatu? V Kanadě se jim ovšem na sociální podpoře za nicnedělání dostane víc, než v Indii za celodenní lopotu. Nejeden Tamil též doputuje do české kotliny, obdařené pivem a obludnými knedlíky. Neboť lepší neznámý knedlík v útrobách, než známá rýže mimo dosah.

V osmdesátých letech jsem se pustil do zkoumání profilu a motivace tehdy poslední uprchlické vlny. V otázkách o motivaci (od výlučně neekonomické až po výlučně ekonomickou) jsem se pravdu dozvídal jen s obtížemi. Číšnice mi zdůrazňovala své výlučně politické důvody, ač jakožto údajně aktivní disidentka nikdy neslyšela o Václavu Havlovi či Chartě 77. Oprávněný strach z pronásledování mohli těžko prokazovat občané bývalé ČSSR, vyslouživší si důvěru režimu do té míry, že jim vydal pas a pustil je na Západ.

Řádně prověření loajální budovatelé socialismu si tedy vymýšleli báchorky o svém údajném utrpení. Naštěstí jim přispěchal na pomoc trestní zákoník zrazeného státu s paragrafem 109: 1. „Kdo bez povolení opustí území republiky, bude potrestán odnětím svobody… 2. Stejně bude potrestán československý občan, který bez povolení zůstane v cizině.“ A tím usilovatel o azyl získal potřebný důkaz, že v případě nuceného návratu by k pronásledování určitě došlo. Tady to máte černé na bílém.

V USA má tuto agendu na starost Immigration and Naturalization Service (INS), těšící se oprávněné pověsti té nejméně kompetentní složky federální administrativy. Denně musejí naslouchat až bizarně krášleným výpovědím. Čínský žadatel jim například tvrdil, že v rámci politiky jednoho dítěte na rodinu byl sterilizován a nyní má oprávněný strach, že v případě nuceného návratu bude sterilizován znovu. Zkušenost je taková, že většina uprchlíků si nepotrpí na příliš pravdomluvnosti.

Případní zájemci o tyto záležitosti nechť sednou ke komputeru a zamíří na webové stránky: Immigration and Naturalization Service: http://www.usdoj.gov/ins/index.html, American Immigration Center: http://www.us-immigration.com, Immigration Lawyers on the Web: http://www.ilw.com a U. S. State Department: http://travel.state.gov/visa services.html.

Vsadit do loterie a emigrovat do Ameriky

Vzdor úsilí mohamedánských fundamentalistů Ameriku zničit, pro leckoho dosud zůstává zemí zaslíbenou. Občané bývalého Československa se těšili z dost štědré kvóty, kterou poskytoval imigrační zákon, platný až do šedesátých let. Ale i poté našincům pomáhala výhoda/nevýhoda, že doma panoval komunismus, od něhož raději pryč – jsem politický uprchlík, dejte azyl. Dostal jsem takový azyl, ač jsem nikterak nebyl pronásledován. Jako tehdejší soudce, byť s agendou jen občansko-právní, jsem přece patřil ke státní mašinérii utlačovatelů. Pouze mě tlačilo vědomí, že budu muset jednou udělat nějaké svinstvo a nebudu mít odvahu říct ne. Pak jsem aspoň našel odvahu a měl štěstí méně než legálně se dostat do Západního Berlína, krátce před ztopořením Zdi míru. Načež šup do náruče imperialistů.

Po novém vystudování v USA se na mě občas o pomoc obraceli žadatelé, jejichž azylový status někde vázl. Aby ne: s pasem a výjezdní doložkou přijeli normalizátory důkladně prověření ohební občané a na Západě se prezentovali jako pronásledovaní mučedníci. Pokud takovou šarádu příliš nepřeháněli, snažil jsem se jim být k užitku s odkazem na tehdy platný trestní zákon socialistického státu. V paragrafu 109 totiž trestal nejen občany ilegálně zmizevší, ale i ty, kteří si legálně povolený pobyt v zahraničí svévolně prodloužili. Čímž mi byl poskytnut přesvědčivý argument, že ten který žadatel ač pronásledován nebyl, rozhodně by teď byl v případě nedobrovolného návratu, tady to je černé na bílém, račte se podívat.

Jenže pak se systém vědeckého socialismu rozsypal a s ním i ono výhodné zdůvodňování. Obrátili se na mě mladí manželé, oba lékaři, měli dvě malé děti. Rozhodli se utéct od režimu, který pak za pár měsíců dodýchal. Majetek prodali, zaměstnání ztratili, most k rodné zemi vyhodili do povětří. Ocitli se ve Švédsku, ale mezi chmurnými Vikingy si nemínili a údajně ani nemohli zvyknout. Rádi by do Ameriky, ale komunismus jako přesvědčivý důvod jim odpadl.

Lepší vyhlídky, už z doby sametové, vypadaly takto: Obdržel jsem krasopisně napsaný český dopis z Minnesoty od dívky jménem Sylvie. Narodila se v Praze, matka Češka, otec Afričan z Gabunu. V Praze vyrostla, čeština je její mateřština. V dospělém věku odjela s otcem do Gabunu. Toho tam ale z politických důvodů zavřeli a dcera se z tropů přesunula do jednoho z nejstudenějších států USA. Něco se o mně dozvěděla a tak mi napsala, že potřebuje pomoc k podání žádosti o azyl. Případ by to byl jednoduchý (perzekuce), nebýt ovšem České republiky, v níž už komunisté nevládnou. Proč žádat o azyl v USA, když se může vrátit do rodné ČR, kde je plno svobody? Tak reagoval imigrační úřad.

Ocitl jsem se na hodně tenkém ledu, z něhož jsem se pokusil vybruslit odkazem na skutečnost, facts of life. Vzdor oficiálně proklamované občanské rovnosti a rasové toleranci, dotyčná Sylvie barvy čokoládové by se musela potýkat s ústrky, bohatě dokumentovatelnými – skini, ex-cenzor Sládek, nápisy o černých hubách s doporučením je expedovat do plynu, občasné výkopy z hospod, atd. Z takových hanebností jsem ovšem stát nevinil – ten za ně nemůže. Rovněž ale prozatím málo dovede těmto ošklivostem bránit či aspoň je pořádně trestat.

To jsem tedy napsal, odeslal a nic se nedělo. Posléze jsem od české míšenky obdržel neméně krasopisný dopis se zprávou, že její žádost dosud vyřízena není, ale v mezidobí se zúčastnila loterie, vyhrála a tím se vyřešily veškeré její patálie.

Tahle loterie je prapodivný vynález Kongresu, zásluhou účinného tlaku od irské a polské lobby. (Nikoliv lobby české: ta, pokud vůbec existuje, se spíš projevuje jako antilobby, zásluhou převážně negativního postoje české vlády vůči své početné exulantsko-emigrantské obci.) Jak známo, Amerika je končina, zaživší největší přistěhovalectví na této planetě – přesun desítek milionů lidí převážně z Evropy. Teď už řadu let, neméně převážná většina – 80 procent – nových příchozích je z latinské Ameriky. Roční legální kvóta je 700.000 osob. Odhad počtu osob, ilegálně do země proniknuvších, se liší od experta k expertovi. Úřad Immigration and Naturalization Service (INS), s oprávněnou reputací té nejméně výkonné složky federální byrokracie, to odhaduje na něco mezi třemi až desíti miliony vetřelců.

Kongres tedy v roce 1990 odhlasoval zákon o DIVERSITY VISA LOTERY se 40 000 výherci ročně, z nichž víc než polovina (23 910) připadne nyní zanedbávané Evropě. Všeho všudy se budou kvalifikovat žadatelé pouze 34 národností. Na latinskou Ameriku připadne jen něco málo přes 5 procent míst a zcela vyloučeny jsou Čína a Indie, nejlidnatější státy světa. Oficiálním zdůvodněním byla snaha o větší diverzifikaci, etnickou rozmanitost, jako bychom jí tu už neměli dost. Téměř polovina (43%) obyvatel New York City přišla odněkud ze zahraničí a v základních školách metropole vyučují žactvo 140 národností. Tento nápad s loterií má své četné kritiky. Proč například odměňovat několik tisíc náhodných šťastlivců, když ubožáci uprchlíci z Haiti hynou na bídných bárkách ve vlnách Atlantiku a přeživší trosečníci jsou násilně deportováni na rodný ostrov mizérie a beznaděje?

Přihlásit se o účast v loterii lze jak z ciziny, tak v zemi kýženého určení. Žádat může jak bezúhonný outsider, tak v USA zákony porušující ilegál, který ale musí napřed požádat o amnestii. Původně neexistovaly ani formuláře. Stačilo na kus papíru napsat jméno, datum a místo narození své a rodinných příslušníků. Každý mohl podat tolik žádostí, kolik jen libo. A hned napoprvé se jich sešlo 19 milionů! V The New York Times (29. září 1991) je fotografie dvaadvacetileté Irky Eileen Maddenové, která podala žádostí tisíc. Uspěla jen s jednou, což jí ovšem zcela stačilo. V článku je též zmínka, že soutěže se zúčastnilo 261 zájemců z tehdejšího Československa. (Tehdy se v českém tisku objevily inzeráty, nabízející odbornou asistenci v této proceduře za poplatek 3 000 Kč. Snadno vydělané peníze za službu, spočívající ve vložení obálky do poštovní schránky.)

Americké úřady si se zpožděním uvědomily nesmyslnost původních pravidel a teď už dovolují podání jen jedné žádosti na osobu. Rovněž už nestačí pouhý cár papíru, který ani nebylo třeba podepsat. Teď se též vyžaduje předložení fotografie. Pravidla týkající se imigrace se pravidelně mění, přibrušují, dodatky se hromadí na dodatky. Fascikly s předpisy všemožných nuancí nabývají téměř mamutího rozsahu daňových předpisů. Prozatím naposledy jsem se dočetl, že žadatel, který uspěje v prvním kole výběru, je pak vyzván, aby napsal svůj životopis, kádrové přiznání, dále musí prokázat, že absolvoval aspoň střední školu a pracoval aspoň 5 let v oboru, vyžadujícím aspoň 2 roky výuky nebo zkušenosti. Nedovedu si představit člověka, který by nebyl schopen něco takového vykouzlit. Rovněž se vyžaduje doklad, že žadatel má v USA zajištěno zaměstnání, což za současné hospodářské prosperity není vůbec problém. V roce 1997 kvóta imigračních víz (DV-99 pro získání proslulé zelené karty, která vůbec není zelená) cestou loterie vzrostla na 55 000. Termín podání od 24. října do 24. listopadu, zaslat na adresu DV-99 Program, National Visa Center, Portsmouth, NH (stát New Hampshire) 00212, USA.

V těchto záležitostech vše se pravidelně aspoň trošku mění, Herakleitos má permanentní pohotovost. Zájemci o nejčerstvější údaje nechť kontaktují americký konzulát nebo zatelefonují k INS na číslo (800) 375-5283, od pondělka do pátku od osmi ráno do čtyř hodin odpoledne. Nikoliv ovšem středoevropského času, ale E. S. T. (Eastern Standard Time), uberte 6 hodin. Předčíslí 800 znamená, že hovor bude zadarmo. Dozvíte-li se o nějakém podvodu a budete se s tím chtít svěřit, spojit se lze v touž dobu s National Fraud Information Center na čísle (800) 876-7060 nebo lze kdykoliv sednout k internetu a vyťukat adresu http://www.fraud.org.

Co asi přijde na pořad po rozprášení Talibanu

Je smyslem českých periodik v exilu zabývat se jednak rodnou zemí, jednak událostmi, jejichž dopad jí nemůže být lhostejný. Na současný svět dolehla globalizace, množí se výkrmny McDonaldů, vzdor protestům a případnému řádění rozvášněných odpůrců globalizace. Žádný aspoň trochu racionální stát nemůže ignorovat hospodářskou situaci ve světě, nemůže si přisvojit roli pštrosa, který zalehne ve snaze splynout s terénem. (Vzdor všeobecnému přesvědčení, pštrosové hlavu do písku nestrkají.) S rozpadem komunismu došlo ke globalizaci zločinu, k transformaci přemnoha aparátčíků v mafiány. Roční objem byznysu s pašováním lidí se odhaduje na 7 miliard dolarů, s pašováním narkotik na 100 až 300 miliard. Velkoexportéři drog v Kolumbii usilují o nákup sovětské ponorky ke snadnějšímu transportu kontrabandu do Ameriky. Miniaturní pacifické ostrovy se staly prádelnami špinavých peněz.

A ještě větší škody a utrpení působí podnikatelé v oboru mezinárodního terorismu, mohamedánští fundamentalisté – „fašisté s islámskou tváří“, řečeno slovy v USA působícího britského levicového žurnalisty Christophera Hitchena. Ani Česká republika nemůže spoléhat na pštrosí variantu. Je to členský stát NATO, kandidát na členství v Evropském společenství, je to adresa RFE. I když její budova prozatím unikla explozivním útokům teroristů, české hospodářství již ztrácí denně milióny korun, například na poklesu obratu Českých aerolinií.

V Literárních novinách (3. října 2001) autor Ladislav Šerý čtenáře nabádá nehledat viníky jen v opačném táboře. Všichni máme podíl na stavu věcí. A proto je nutno také bojovat proti „terorismu státnímu a institucionálnímu“. Autor zdůrazňuje „odpovědnost bývalých kolonizátorů a dnešních vykořisťovatelů“ a varuje: „Plánuje-li Západ odvetu proti nějakému státu či státům, bude to akt agrese proti neporovnatelně slabšímu, bude to další špinavá válka, další pokus vypořádat se s nebezpečím, které mu reálně hrozí, ale jehož se takto primitivně, hrubou silou, nezbaví.“ A právě v týdnu této publikace, američtí stratégové její analytickou závažnost pominuli a naopak hrubou silou zasáhli, špinavou válku rozpoutali a Taliban rozmetali. Afghánský národ ve své většině si oddychl a zejména ženy se radují. Protalibanská televizní stanice Al-Jazeera, v arabském světě dosud značně sledovaná, opomněla odvysílat záběry s jásajícími davy v Kábulu.

Zájemci znalí arabštiny mohou mít k dispozici Encyklopedii Jihadu, 6 000 stran v 11 svazcích, též v CD-ROM verzi. Je to detailní rukověť pro teroristy, jak si počínat se zbraněmi, se semtexem. Jeden svazek, v omezeném vydání, se zabývá výtečnými příležitostmi, které poskytuje biologický a chemický terorismus. Na dobu studené války začínáme vzpomínat s nostalgií. Tehdy proti západnímu světu stál Sovětský svaz, supervelmoc sice atomově ozbrojená, přeozbrojená, s ideologií sice iracionální, ale počínáním racionálním. Komunisté usilovali o globální nadvládu, ale ne za cenu sebedestrukce. Proto věděli, kdy ustoupit – v roce 1948 za krize berlínské, v roce 1963 za krize kubánské. Doktrína MAD (Mutual Assured Destruction), záruka vzájemného zničení, založená na premise, že žádná strana nemíní spáchat sebevraždu, tak v druhé polovině dvacátého století uchránila svět před rozpoutáním velikého válečného konfliktu. Což už teď ale neplatí. Na scéně se objevil terorista, přijímající svou smrt jako dar, s přednostním vstupem do ráje. Jak si počínat s nepřítelem, jímž je především nenávist?

Freedom House, nezávislá organizace s reputací důsledné nepředpojatosti, právě zveřejnila svou výroční zprávu, hodnocení světa – Freedom in the World 2001–2002: V třetí historické vlně demokratizace začátkem sedmdesátých let, svět islámu a zejména jeho arabská část zůstaly pozadu.Víc než tři čtvrtiny nemuslimských států (145) jsou teď demokratické, zatímco méně než jedna čtvrtina muslimských států (47) je demokratická. Plně svobodný je stát jen jeden (Mali), 18 je částečně svobodných a 28 úplně nesvobodných. Úplně na konci tabulky hodnocení celkem 192 států je těchto 10: Afghánistán (za Talibanu), Irák, Myanmar (dřívější Burma), Severní Korea, Libye, Saudská Arábie, Súdán, Sýrie a Turkmenistán.

Většina islámských zemí prozatím nebyla schopna užitečně se pohnout vpřed. Než hledat příčiny ve vlastních řadách, je vždy snadnější obvinit nějaké vnější síly. Obviněn je Západ a především Amerika, jíž Paul Kennedy, známý historik na univerzitě Yale, charakterizoval jako stát v porovnání k jiným jako ten nejmocnější od doby Římského impéria. Ajatoláh Chomejní hodnotil Ameriku jako Velkého Satana, svůdce, vysávajícího vitalitu islámu. Fundamentalisté mají strach z modernizace, hrozící infekcí tradičních hodnot. Centrálním cílem se pak stává vymýcení tzv. westoxication, podvratné, jedovaté hlízy, svůdných chapadel bezvěrců s jejich coca-colou, hamburgery, Hollywoodem, hříšnými necudnostmi všeho druhu. A přitom v tak přímočarém zatracení jsou promíchány ambivalentní prvky, kdy se mísí nenávist se závistí a obdivem, hněv se strachem a neschopností porozumění. Občas v televizi vidíme a slyšíme radikálně zanícené mladíky, soptící nenávistí vůči Americe, ale současně přiznávající své ambice dostat se tam na studie.

V uvažování fundamentalistů stát a ideologie spolu splývají. Víra povznáší a utěšuje, poskytuje vysvětlení, smysl všemu počínání, zaručuje jistoty, vše je najednou tak jednoduché. Ve světě absolutní pravdy není místo pro pochyby. Nepřípustná je víra individuální, jakýkoliv pluralismus. Válka proti svobodě, proti modernímu myšlení – to byly cíle zkázonosných sebevrahů 11. září 2001.

Thomas L. Friedman v komentáři ve formě fiktivního dopisu prezidenta Bushe bin Ladenovi (The New York Times, 12. října 2001) kromě jiného říká: „Vaše jediné poselství muslimskému světu je pouze to, co nenávidíte, ne co byste vytvořil… Vaše do sebe zahleděná, nenávistná verze islámu, která zachází s ženami jako s dobytkem a všechny nemuslimy pokládá za nepřátele, nemá nic společného se slavným údobím islámu a rozhodně takové údobí nepřinese. … Vy nejste nic jiného, než únosce islámu, únosce technologie jiných lidí, únosce hněvu velkého množství arabských národů vůči vlastním vládám. Vy ale vůbec nemáte vizi, nemáte plán k prospěchu vlastních lidí.“

Tradiční islám rozlišuje svět míru – ten vlastní, mohamedánský, a pak svět války, který mírumilovné souvěrce ohrožuje. Pokud je neohrožuje, mohou tyto světy vedle sebe koexistovat. Radikálové bin Ladenova typu tuto interpretaci zavrhují s tvrzením, že existuje jen svět války. Bin Laden jako dvaadvacetiletý odešel bojovat do Afghánistánu a vítězství nad sovětskou armádou ho přesvědčilo, že svatí bojovníci jsou nepřemožitelní. Že Bůh mu určil tuto životní dráhu – zabíjet co největší počet bezvěrců. Je vykonavatelem vůle Alláha a jen jemu je odpovědný za své počínání. Bin Laden se pokládá za moderní verzi muslimského vojevůdce Saladina, osvoboditele Jeruzaléma, přemožitele křižáků. Jeho cílem je zrušit roztříštěnost muslimských států, obnovit říši od Pyrenejí po Filipíny, zavést globální kalifát, systém kalifů, následovníků Mohameda, kteří vládli v oblastech islámu od 7. do 13. století. V roce 1988 bin Laden vyhlásil vytvoření Světové islámské fronty a vydal výzvu zabít všechny Američany, provinivší se vládou, kterou si zvolili. Opakovaně zdůraznil zbabělost Američanů, jež pár ztrát ve vlastních řadách přimělo k vyklizení Bejrútu, k evakuaci ze Somálska. Vyjádřil přesvědčení, že několik útoků postačí, aby odtáhli ze všech islámských zemí, načež United States of America se rozpadnou, tak jak se rozpadl Sovětský svaz po porážce v Afghánistánu.

A ono ne. „Realita porazila sen,“ píše výtečný komentátor Charles Krauthammer (Time, 24. prosince 2001). George W. Bush je nikoliv lichotivě či neoprávněně přirovnáván k prezidentskému předchůdci Ronaldu Reaganovi: žádný to intelektuál, spíš tvor přímočarý, bez sklonů absorbovat detaily a topit se v nuancích. Reagan zavrhl poválečnou doktrínu tzv. containment (to contain = zadržovat, omezit, krotit) a místo pasivity se pustil do dřív nevídaných iniciativ, které se značně zasloužily o zánik komunismu. Teď po 11. září a po původních otázkách národa, proč tohle se stalo nám, proč nás mohamedáni tolik nenávidí, musíme je přesvědčit, vysvětlit, víc jim pomáhat, Bush rovněž opustil staronovou verzi containment a zahájil protiútok, prozatím s vynikajícím výsledkem. Během devíti týdnů zničil nebezpečný, nepřátelský režim Talibanu v nepřístupném terénu víc než jedenáct tisíc mil daleko. Místo omluv, vysvětlování, smířlivé ruky nabízení přišly na pořad bombardéry a pořádný výprask. Došlo tak i k rozmetání báze mezinárodní organizace Al-Qaeda, všech jejích teroristických učilišť na území Afghánistánu. Její bojovníci, ať už pobiti, pochytáni či poschováni v norách nebo na útěku, si nové kempy hned tak snadno nezbudují. Nikterak se již nehrnou davy nadšených dobrovolníků do těchto řad. Al-Qaeda se ale rozrostla již v multinárodní podnik, decentralizovanou organizaci se svými kádry a podpůrci v řadě zemí, všichni spjati mesiášskou vírou v islámskou svatou válku. Jenže státy, jakkoliv sympatizující s takovými ambicemi, nikterak nepřehlédly třeskutý precedent s kolapsem talibanských fanatiků. Však již i media v arabském světě začínají přelaďovat k méně sebevědomé melodii. Vypařuje se mýtus neporazitelnosti, ať už kalif bin Laden vypustil svou černou duši ve vydlabaných jeskyních či někde někam prchá. A jak poznamenává komentátor Krauthammer, tento islámský fundamentalismus, i když ještě poražen není, pořádně zasažen již je. Jestliže bin Laden uskutečňoval vůli Allaha – jediného, výlučného to Boha a teď tento pořádný výprask, není teď něco s Alláhovým pověřením jaksi v nepořádku? Po orgiích náboženského triumfu, nadšení ze zkázy 11. září, poslední bin Ladenovo televizní poselství z prosince 2001 vyznělo zdaleka méně jásavě.

V tomto poselství bin Laden tuze zdůrazňoval palestinský problém – téma jím dřív zpravidla opomíjené. K témuž tématu značně přilnul též Saddam Hussein, když se před deseti lety dostal do svízelné situace. Fundamentalisté jsou svou loajalitou upjati k Bohu. Hussein velmi tvrdě vyžaduje loajalitu vůči své osobě. Takže Bůh je vlastně jeho konkurent. S islámskými extrémisty se na domácí půdě zachází různě. Syrský prezident Hafez al-Assad se s nimi v únoru 1982 jednou provždy vypořádal doslova vyhlazením města jménem Hama, báze extrémistů v zemi. Zabil jich odhadem 25 tisíc a od té doby byl pokoj od tohoto druhu mesiášství.

Jak bin Laden, tak Saddam Hussein jsou obratní tvůrci mýtů: jeden v roli bájného proroka, druhý v roli otce vlasti, který, ač nevoják, se povýšil na polního maršálka. Hussein modernizátor nepřikazuje ženám nosit škrabošky a balit se do pytlovitých hávů, nezakazuje konzumaci alkoholu na veřejnosti a snaží se vytvořit z Iráku homogenní, mocný, po zuby vyzbrojený stát – i když to vyžaduje potlačování Ši-ítů, většiny (55%) všeho obyvatelstva. Sekulárního diktátora pojí s náboženským extrémistou nenávist vůči USA. Zatímco by na domácí půdě fundamentalisty krutě pronásledoval, v jejich škodlivých akcích v zahraničí je už řadu let podporuje. Například Ramzi Yousef, hlavní z pachatelů, kteří v únoru 1993 dopravili třaskaviny a notně poškodili World Trade Center, přijel do New Yorku s falešnými, v Iráku vyrobenými doklady. Jeho partnerovi Abdulu Yasinovi se podařilo vrátit do Iráku a údajně setrvává v Bagdádu. Mohamed Atta, hlavní sebevražedná postava 11. září, a Farouk Hijazi, vysoký důstojník irácké špionážní služby, spolu udržovali pilný kontakt. (Iráčtí agenti, bez pomoci fundamentalistů, se v dubnu 1993 pokusili zavraždit tehdejšího prezidenta George H. W. Bushe za jeho návštěvy v Kuvajtu.) Irák rovněž trénoval své lidi v afghánských táborech Al-Qaedy.

Irák představuje daleko větší nebezpečí než Al-Qaeda. V prosinci 2001 inženýr, který pracoval jako chemik v iráckých zbrojovkách, předal Richardu Butlerovi, pověřenci OSN, dokumenty o 150 tajných projektech atomových, biologických a chemických zbraní – což dohoda o příměří z roku 1991 zakazuje. Opakované porušování dohody opravňuje USA a celou koalici pokládat situaci za pokračování válečného stavu. Podle průzkumu amerického veřejného mínění (z 21. prosince 2001 – The Washington Post a TV společnost ABC), 61% dotázaných projevila přesvědčení, že boj proti terorismu nebude úspěšný, dokud nebude svržen Hussein, a 72% vyjádřilo podporu k dosažení tohoto cíle. Evropští spojenci jakož i americký Colin Powell, ministr zahraničních věcí, nesouhlasí s takovými kroky. (Však Powell se značně zasloužil o to, že Husseinův režim je stále u moci. V závěrečné fázi vítězné války vetoval iniciativu zničit elitní Republikánskou gardu, hlavní oporu Husseinova režimu, dovolil Husseinovi disponovat helikoptérami, ničícími ohniska protivládního odporu, odmítl táhnout na Bagdád – a když Kurdové na severu země povstali, Washington je nechal na holičkách.)

Optimisté doufají, že Washington začne důrazně podporovat iráckou opozici, zejména Irácký národní kongres (INC). Když nastalo tažení proti Talibanu, afghánská Severní aliance kontrolovala necelou desetinku území. Kurdové na severu Iráku dominují na celé čtvrtině území Iráku. Tažení proti Husseinovi by mělo začít na jihu Ší-itů. Potom postupovat z obou směrů k Bagdádu, jehož obyvatelstvo ve své velké většině nenávidí hanebný despotický režim. Než by ale mohlo dojít k úspěšné realizaci takového scénáře, opozice INC musí mít záruky, že Američané to myslí vážně – ne jako v roce 1991, když nepřátele Husseina nechali na holičkách.

Fundamentalistům, jimž se tu a tam podaří způsobit i velké škody, jejich fanatismus k vrcholnému vítězství určitě nepostačí. Když už nic jiného, chybí jim zázemí aspoň jednoho moderního, úspěšně fungujícího státu. Debakl Talibanu nelze pokládat za finální vítězství. Lze ho však přirovnat k úspěšné invazi do Normandie.


Zpět na vstupní stránku Edice hostů