Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako devadesátý první titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 4. února 2010.
© Marta Urbanová
Tentokrát přišel chlapec později. Voda jako přítulná kočka se mu lísá ke kolenům, výš nedosáhne. Chlapec se přebrodí ke třem balvanům trčícím z vody pár kroků od břehu. Nevyleze na ně, jen si na ten největší položí rybářský prut a vrací se na břeh. Svůj kapesní nožík nedávno ztratil, byl to dárek od otce, proto se tomu zdráhá uvěřit. Táta mu ho dal v době, kdy viděl dál než on. Máma se hned nato vdala, ale táta zůstal sám. Nač si tedy hned opatřovat nový nůž? Ten starý někam zapadl a jistě se najde. Musí se najít! S touhle umíněností si chlapec prohlíží břeh. Jako ostříž slídí po plochém a tenkém kamínku podobném čepeli nože. A už jeden drží v dlani, přejede prstem ostří a hledá dál. Sotva zkusí druhý, první odhodí. Konečně s tímhle je spokojen, takhle pilka mu vyhovuje. Zkouší ji v dlani a vrací se k balvanům. Nezajímá ho masiv nad hladinou, ale pod ní. Pokrčí se v kolenou, ponoří ruce do vody a rychle je přisaje k útesu. Polštářky prstů – spolehlivá tykadla se rozjedou, prozkoumávají a mapují stěnu, nic jim neujde. Přejedou kdejakou spáru, vrásku, v níž by se mohl uchytit život. Chlapec objímá kamenného obra v pase, jako by s ním chtěl měřit síly kdo z koho, jako by ho měl v příští vteřině vyrvat s kořeny a položit na lopatky. Konečně bříška prstů vytuší kořist, začnou ji objíždět, identifikovat, musí ji mít. Z dlaně vyjede ostří a zmocní se kořisti. Neoddělí ji od stěny jediným řezem, ale odpižlá ji vytrvalostí a silou.
Konečně lastura povolila a chlapec ji drží v ruce. S úlovkem je spokojen. Rychle se vyšvihne na střechu balvanu vedle rybářského prutu, dřepne si na paty a hledá pro něj mělkou jamku. Pak do něj plochým kamínkem udeří jako do ořechu. Jednou, podruhé, dokud nepraskne. A spěšně jako veverka odstraní skořápku. Zbytek převrací v dlani. Hledá zapomenutý úlomek, nepatrný střípek. Pořád ještě klečí a čistí neforemnou hmotu, tvárné tělíčko slávky. Potom ho nabodne na háček a ještě se přesvědčí, zda drží pevně.
Zvedne prut a vstane. Nechytá na třpytku, ale na olůvko. Moře je po ránu lenivé. Zátoka se ještě nestačila probrat z nočních můr, nezvedla opar a nevystavila se plně slunci.
Velkým obloukem, jak se tomu naučil od táty, nahodí prut a přitáhne navijákem. Vlasec se napne, jako by držel celou hladinu a jedna za druhou jdou přes něj mělké brázdy vody až ke břehu.
S tátou nikdy u moře, s ním jen doma, u rybníka za chatou. A kapry si do něj táta nasazoval sám a rybářů tam bylo víc než ryb. Snad proto máma jeho ryby nejedla, i když teď jí přijdou k chuti. Tamty jí byly solí v očích a na všechno, co táta dělal, měla svůj metr. Ryby a hory! Koníčky, co nenesou prachy! Do obou se musí investovat, a nic z toho! Nato táta bral krosnu a pokaždé na dva, tři dny zmizel. Už dávno ji nepřemlouval, ať jede s ním, už jen balil konzervy a vybaloval mokré hadry. Přelezl kdeco, doma měl krabici diáků a na nich jen skály. Jedny jako břitvy, jiné zas mrakodrapy ledu. Už se zdálo, že si máma zvykla a najednou ho táta objal, celou věčnost ho držel v náručí a dal mu kapesní nůž. Věděl, po čem touží každý kluk.
Měl jsem z něj radost, vzpomíná si chlapec a vzápětí důrazně dodá: ale radši bych ji neměl! Pak pohodí vzpurně hlavou a rychle navíjí vlasec. Ale táta by odešel tak jako tak, přizná a znovu nahodí velkým obloukem.
Kdykoliv za mnou později přišel a máma ho pozvala dál, nikdy jsem toho druhého před ním neoslovoval. Instinkt mi říkal, že by to tátovi bylo líto.
Prut už nedržel hladinu silou, jen ji lehce přidržoval a že by avizoval nějaké ťuk, ťuk, ani nápad. Nic nebralo. Náhle se zdálo, že chlapec přisekl, vytáhl, ale na udici se třepetala jen polovina návnady. Chlapec si ji prohlíží na dlani a kroutí hlavou. Nevzdává se a znovu nahodí.
Voda v zátoce jakoby stočena do klubíčka tiše přede. Dokud na ni nesedne hejno plachet a bzukot motorových člunů, dokáže ji člověk vnímat jako živou bytost, dokáže s ní dýchat i hovořit od srdce. Později už ne. Jakmile se probudí kemp a důlní stroje začnou práci v protějším lomu, moře se zvedne na všechny čtyři, nahrbí hřbet a tichá komunita s člověkem jako by pro něj ztratila smysl. Otočí se zády a není s ním řeč.
Chlapec pozoruje vlasec, ale ten je němý, ani nehlesne, ani neťukne. Chlapec se ohlédne. Na vedlejším kameni leží dívka. Pod hlavou má jen boty do vody. A protože jí plavky nenechaly na těle bílé pruhy, je celá hnědá jako lískový oříšek. I vlasy má jak veverka a bradavky o poznání tmavší než pleť. Jen oči jsou záhadou, dokud je neotevře. Vypadá na patnáct, šestnáct let. Ani chlapec se dosud neholil.
Že jsem ji neslyšel přijít, diví se chlapec a obrací pozornost zpátky k vlasci. Ten je maličko prohnutý a statečně čelí vlnám, které jdou setrvačností jedna za druhou proti kamenům. Každý střet – gejzír vody, sprška kapiček. Dosáhnou jí až ke kotníkům, a neprobudí. Leží obličejem proti slunci a vlasec má přímo před sebou.
Až zaseknu, otevře víčka a bude mi fandit. Proč jinak by si vybrala právě tento kámen? A proč si ho vybrala právě dnes, kdy jsem se tu usadil? Možná, že si mě všimla už včera, možná mě tady pozoruje už delší dobu.
Znovu nahodil a po očku pozoroval prut i ji. Teď zvedla ruku a prohrábla si prsty hřívu krátkých vlasů, jako by ji měla mokrou a chtěla si ji prosušit. Prut se choval netečně. Neměla prstýnek ani zlato kolem krku, na které si potrpí většinou Němky. Čechů je tady na Istrijském poloostrově poskrovnu, tíhnou spíš na jih za sluncem. Že by domorodka? Stočil vlasec a kouká, zbyl jen drobeček. Důkaz, že tu jsou a rejdí za potravou. Sklouzl z kamene pro novou návnadu. Pláž byla stále prázdná. Začalo září a kempu se značně ulevilo. Další slávku nabodl na háček, nahodil prut a vlasec se mocným obloukem rozvinul, zajel pod hladinu. Musím je přelstít a čekat. Táta měl taky vydržet. Měl mít s mámou tu trpělivost, co věnoval horám, a vyhrál by. Neměl jí dávat svobodu jako grand. Skála člověka taky nechce, a dá na ni?
Nejdřív ťukla a vzápětí se vlasec napjal. Zabrala. Chlapec sevřel prut a sekl. Prut se ohnul, ale chlapec si s ním už věděl rady. Ryba se bránila. Tušila, že ta síla jde proti ní, že jí bere svobodu, domov, celý svět pod vodou, že jí chce vzít i život. Vtom vylétla nad hladinu, opsala oblouk a pak ji ta síla sevřela pod skřelemi a z hubičky jí vyndala to, co jí působilo bolest. Ryba se hned vzepjala k úniku, ale náhlý tlak jí sebral dech.
Takhle ji měl táta popadnout a držet doma. Kdyby ji chtěl mít jen pro sebe, určitě by to dokázal. Měl jí ukázat svou sílu, měl se o ni prát. Moje máma není jen hezká, ona je něco víc, je pořád živá až po konečky prstů, jako by naakumulovaná teplem a můj táta k tomu teplu odevšad tíhnul. Když se rozešli, máma se hned vdala, ale můj táta se kvůli jejímu teplu neožení nikdy. Žádný to na něm nevidí tolik jako já. Když za mnou přijde prokřehlý až na kost, můj nový otec mu popustí svoje místo u stolu, vaří mu kafe, ale to ho zdaleka nezahřeje tolik jako mámino teplo. Místo aby ho teď už ignoroval nebo dokonce nenáviděl, můj táta pod ním stále očividně okřívá. Než mně dal nůž, poslal mámě pohled. Máma se na něj podívala a řekla: Vem si ho, beztak je pro tebe. Byla na něm skála jak politá mlíkem a v rohu malými písmeny KANG TAIGA 6779 M. Nevím, jestli to bylo mlíko či sníh, ale jedno je jisté, že tam můj táta prokřehl i na duši, protože se vrátil dřív, než řekl. Bylo to k ránu, začínalo svítat a když můj táta prošel bytem, nenašel jen nás dva. Vytáhl mámu z vedlejší postele a ukázal bradou do obýváku: Co to má znamenat? Nevím, jestli řekl právě tohle nebo něco jiného, jen vím, že jsem se posadil na posteli a uviděl v jeho očích strašnou beznaděj. Jako by se hnal z nehostinných krajů za svým teplem a to mu, než doběhl, dočista vyhaslo. Ale mámino světlo, i když mělo na kahánku, plálo dál. Co jiného by zadrželo tátovu dlaň, aby jí vyťal políček? Ani na ni nevztáhl ruku, neřval, nezvýšil hlas, a přesto. Křičely jeho oči a sténala v nich veliká bolest. Neměl to tehdy vzdát a odejít, zavrtěl hlavou chlapec.
Tiskl rybu oběma rukama. Byla větší, než čekal. Klidně by stačila pro dva. Chlapec se otočil k dívce. Ta se zvedla na loktech a oči měla jen pro něj. Kdybych neztratil nůž, pomyslel si, pozval bych ji na snídani. Zabít rybu není umění, ale cvik. Je to otázka několika vteřin. Přetne se mícha na ocasu a podřízne se v žábrách. Vyvrhnul by ji do moře a naporcoval. I oheň by rozdělal, dílky nasolil a upekl dozlatova. Určitě by jí chutnalo. Jestli je domorodka, napadlo chlapce, vyznala by se líp než já. Ženské ruce, říkají chlapi, prý i s chlebem jako s dítětem.
Napřáhl k ní ruce, jako by jí chtěl hodit úlovek do klína.
„Chceš ji?“
Ukázala v úsměvu bílé zuby a rozhodila paže. Buď chtěla říct, že neví nebo že nerozumí. Každopádně ho neodmítla.
Chlapec se přebrodil k jejímu balvanu. Náhle měl před sebou oblé rameno, sametovou kůži jak okvětní plátek. Nechtěl se jí dotknout, a musel. Nejdřív maličko a když neucukla, pohladil ji prostřednictvím ryby po zádech. Musela ji studit. Prohrábla si rukou vlasy a dala si na čas. Zaklonila k němu hlavu a šťastně se usmála.
„Chceš ji?“ nabídl jí znovu svůj úlovek.
Neřekla ani tak, ani tak.
Podal jí rybu a ona si ji od něho vzala, jako by to dělala každý den.
„Podrž ji,“ řekl. “Seženu nůž a hned jsem zpátky.“
Tentokrát nepřikývla ani se neusmála.
„Doběhnu si pro nůž.“
Pokrčila rameny.
„Nerozumíš, viď?“ dovtípil se a pantomimicky jí předvedl, co má v úmyslu.
Konečně přikývla. Přitiskla si rybu na hruď, dívala se mu do očí a vrtěla hlavou. Než se nadál, rozmáchla se a ukázala mu, co má v úmyslu zase ona. Nebránil jí. Vzápětí se ryba dotkla hladiny a ta se za ní třpytivě začeřila. Byla zas ve svém živlu. I když ji chlapec neviděl, tušil, jak rozráží vodu, mizí rychle od břehu a snaží se jet rychleji a dál a hloub.
„Nemusel mámě dávat svobodu, a dal,“ řekl náhle chlapec. „Teď vidím, že můj táta věděl, co dělá.“
Řekl to nahlas a děvče se usmálo, jako by mu rozumělo.
– – –
Chlapec se ponořil pro novou návnadu a když se vynořil, jeho pozornost patřila opět jí. Ale vedlejší kámen byl prázdný. Jak přišla, tak zmizela.