Prácheňské rezonance 2004

Věra Sládková

Klec


Vydal Prácheňský syndikát V-ART Hora·ďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako osmdesátý čtvrtý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 18. října 2009.

© Věra Sládková

V-Art – Vision Of the 21st Century

Motto:
Klec se vydala hledat ptáka.
(Franz Kafka: Aforismy)

I

Jsem fízl. Stojím za mohutným ramenem ďáblovým – a neříkejte, že toto rameno, temně rudé, masité, nebo snad ze seschlé tuhé kůže, se nedovede vnutit vaší představě – stojím tam a pozoruji vás. Odstupuji od toho ramene a sleduji vás. Jdu za vámi ztichlým sadem, do jehož bleskotajících kaluží – neboť vy se tam odvažujete jen těsně po dešti, neboť jen tehdy vám to ulevuje – zapadají vaše uvolněná gesta. Myslíte si, že jste sám. Ale já, fízl, jdu za vámi nízkými keři krok co krok, trochu nahrben, a poslouchám vaši samomluvu. Vaši samomluvu, jíž je plné město. Vy nemůžete dýchat, nemůžete spát, cítíte se vězněn, cítíte ďáblův plášť nad střechami, cítíte jej a máte pravdu, neboť se tam opravdu rozprostírá. Saje do sebe kouř z komínů, hustý kouř z hnědého uhlí, a ďábel se jím zahřívá. A leží tam a zatarasuje vám východ z města, neboť žádné letadlo nemůže vzlétnout nad váš strach, zkrátka, vy se necítíte svoboden. Žijete v zemi fízlů, a to jsem já. Však také jdu za vámi sadem, jdu za vámi po své vlasti, zatím co vy jste tu cizincem, všechno vám tu bylo odňato, všechno až na ten vzdor, však já dobře vím! Až na ten vzdor: vy zde nechcete být cizincem, říkáte si, že toto je vaše vlast, ne moje, chystáte se k boji proti mně, k boji, jenž z večera začíná v nekonečných samomluvách a zrána končí v šedém stereotypu špatné práce, která vás ničí, nevyživuje, ale mne přece jen sdostatek vykrmuje. Nuže není to tedy má vlast?

Samozřejmě, nejsem jen tak někdo bez osudu. Píše se rok 1963, mám jméno, jmenuji se Hanuš, a mám šéfa, z něhož nepadá strach jenom na vás, ale také na mne. Ta smlouva mezi mnou a šéfem je tak neúprosná, že jí prostě ve většině svých úvah nevěřím, považuji za zastrašovací lest. Ale v těch chvílích, kdy jí věřím, padá na mne nesmírná úzkost. V těch chvílích jsem dočista sám a prašivější než prašivý pes. Ne, v takových chvílích to není nic příjemného. Není nic příjemného fízlovat zde, v tomto městě a všude kolem, hvězdicovitě a ve spirálách, do čtverce a zpět a do trojúhelníku, neboť lidé mi připomínají dravé ptáky s ustřiženými křídly.

A poslechněte si teď také můj světový názor, pane. Jsem sám někdy zvědav, jak dopadnu s tímhle světovým názorem, jak dopadnu, tedy, jak skončím. Všechno přece končí, všechno umírá. Ale záleží asi na tom, co člověk ve svých posledních okamžicích ví a jak je v nich se sebou spokojen. Se mnou to asi bude naopak: nebudu vědět nic, snad budu jen posledními záchvěvy nohou naznačovat, tam a za roh a zpět, tedy naposledy, pane, vás budu ještě sledovat a naposledy to prožívat a pokud jde o spokojenost, tedy zrovna tak nic, ani spokojen, ani nespokojen. A kdyby byla pravdivá ta smlouva mezi mnou a šéfem, tak mě nejspíš odkrágluje on. A možná, že brzy. Možná, že něčím onemocním, protože v minulosti je všelicos, a já to nesmím moc myslet, zkrátka, je to pro mne ožehavé. Ale teď ten můj světový názor, znejte jej tedy: až na to, že tajím svoje fízlovství, nic nepředstírám, vím, že se živím vaší nesvobodou a vaší ubohostí. Nevadí mi vaše utrpení a svoje utrpení jsem už – do té míry, jež byla vůbec dosažitelná – zlikvidoval. A všechno, co se děje, všechno, co dělám, je pro mne skutečné, ale nicotné. Nevěřím, že je něco skutečné, co by nicotné nebylo. A tak jsem také podepsal tu smlouvu na toto fízlovské řemeslo, nevěřil jsem, že je opravdová, byla pro mne jen jakousi lstí, a tu jsem byl ochoten přijmout, skutečná a nicotná pro mne byla tedy ta lest, a to je v pořádku. Opravdová smlouva s tak absolutním zněním by samozřejmě nebyla nicotná, ale na to já zkrátka nevěřím. Nepředstírám lásku a nikoho nemiluji. A všechno, co bylo přede mnou a po mých stranách, nade mnou a za mnou, je teď ve mně, nestřetám se už s ničím a jsem dočasný. Jsem dočasný, nebojuji s dočasností tak jako vy, kteří s ní samozřejmě bojujete marně. Chátrám. Mám dost požitků, ale nemám radosti. Moje čisté radosti. Moje čisté radosti bývají krátké, ať kdo chce nebo ne. Jé, chátrám. Nic nepředstírám.

A kdysi jsem miloval Annu. Naposledy to byla Anna, která mě ještě rozjitřila, jitřila mě tehdy před dvěma léty v Loukách. Pracoval jsem tam na silnici a v kamenolomu, bylo to nejhorší období mého života – nebo snad nejlepší? Protože mělo rub a líc – ta práce tam byla příliš opravdová, a já nemám opravdovou práci rád. Vůbec nemám rád opravdový svět, ať už je to cokoli, ať už je to třeba ten svět vaší nesvobody, já mám rád ten svět v sobě, ale tamten v Loukách mě přinutil věřit a cítit, že opravdový svět je, bylo to zkrátka tak těžké a opravdové: jako když táhnou mraky tvaru balvanů. Táhnou ve světlejší a temnější šedi, bez trhlin, jeden na druhém. Prchal jsem odtud denně ve svých přáních, díval jsem se přes lesy v ty nemnohé dny, kdy tam svítilo slunce a nebe bylo prázdné. Mám rád prázdnotu, když už je nutno dívat se v takové krajině, Jako jsou Louky. Jenže tam jsem miloval Annu. Ale neměl jsem to rád, věřte mi.

Protože pokud jsem byl otevřen, byl jsem také znetvořen. Vždy znovu a vždy jinak.Bylo to neustálé, všechny vztahy mě znetvořovaly, a tak jsem se nikdy neznal a nikdy nenacházel. Teď už se znám a vím, že nejsem nic, jen cosi uklidněného, mlčícího a pulsujícího. Teď jsem uzavřen, znetvořeniny se ustálily. Podařilo se mi nějak zaokrouhlit, sjednotit, sešít a slít. Ovšem, nešlo to tak lehce, musel jsem k tomu vyhledat svého nynějšího šéfa a musel jsem v něm najít zalíbení. Ostatně, jaképak zalíbení! To, že jsem ho potkal, je už jen to poslední, co ještě mohlo být. Nevím, co se ještě mohlo stát mimo to. Asi nic. Já jsem zkrátka nebyl ochoten utrácet svůj život v těch nočních zoufalým samomluvách tak jako vy. Já ne. Já jsem rozhodl sloužit pánům moci toho roku 1962 a 1963, a rozhodl jsem se, že se postavím za ďáblovo rameno a budu vás pozorovat a udávat vás. Oddělil jsem se od vás.

Jen někdy ve snu se mi zdá, že sedím v kleci, z níž vystrkují mezi mřížemi jenom své obrovské ušní boltce. A na ty boltce narážejí hlasy, hlasy ze všech stran, zatímco já opatrně v kleci srkám dvojitou vodku a občas se poškrábu na těle vpředu a vzadu. Ale to je vše. To se dá vydržet, když uvážíme, že je to v Československu roku 1963.

A musím říct, že osobnost mého šéfa mi vůbec není jasná. Vždyť už to, všimněte si, že jsem u něho zaměstnán tajně, už to je příznačné, a to, že mě k němu jednou přivedl můj bývalý kamarád Pepo, jinak veliký proutník, také tajně, a že šéf mi vyplácí můj plat tajně ze svého platu, kterým je honorován ve svém zákonném státním povolání, ostatně velmi vysokém. Nevyznám se v něm, a on mi to řekl rovnou: „ Nevyznáš se ve mně.“ Ano, řekl mi rovnou, že jsem jeho poskok a že se v něm nikdy nevyznám. Když říká takové věci, běhá nápadný úsměšek sem a tam přes jeho naduřelé rudě fialové rty. Něco mi připomíná, něco, co nemá každý člověk na této zemi, možná jen jeden z tisíce nebo z miliónu, co já vím? Připomíná mi – ale to nevím, pro kterou se ještě rozhodnout – některou zlověstnou postavu z mých pohádkových knížek, které jsem v dětství rád čítával. Nevím na kterém úřadě mě ohlásil, a nezajímá mě to. Fakt je,že mě nikdo neobtěžuje. Má práce spočívá mimo fízlování také v tom, že jezdím od obce k obci a sháním pro něho hlasy – tajně; chce, aby se mu lidé upisovali a aby od něho něco očekávali. Zkrátka, chce mít ještě víc, než mají jeho kolegové mocipáni, kuje jakési plány a já mu v tom pomáhám. A tady, zdá se mi, jako by maskoval tu zlověstnost, kterou u něho vyciťuji, právě formou jakési zlověstné záhadnosti, tady jako by se skrýval za něco, co lidem předkládá jako jim už dávnou vžitou pověst, a tím ty lidi šokuje a zůstane to už hluboko v nich. Zkrátka: ďáblovo rameno,ano? Zkrátka mají mít strach. Tak kupříkladu já: byl jsem přijat k té práci nejen se subjektivními sliby, ale také s odstrašujícími podmínkami. Byla mi slíbena nerušená osamělost, a tak to také je, peníze mi nechybí a všechny požitky, vodkou a jídlem počínaje a ženami konče, mě baví. Ale musel jsem podepsat tu smlouvu, a ta je na život a na smrt: nesmím zradit, nesmím se vzbouřit. A zrovna tak, jak mě tajně zaměstnává, zrovna tak by prý mě tajně sprovodil ze světa. Ještě že mi to oznámil, cha! Jenže pro mne je celá ta smlouva jen lest, ale to mu neříkám, ať si mě leká, když chce! Ale ať už je to jak chce, nechme toho. Mám, co jsem chtěl. Vždyť v Loukách mě všechno jitřilo, všechno, všechno, bylo to nesnesitelné. To jsem byl jako vy, pane, ale už nejsem.

Jenže včera, to je v pátek na konci června 1963, se stalo něco, co mě zneklidnilo a co rozvrátilo celý můj výše popsaný postoj. Přišel jsem do šéfova domu, do jeho vily na kraji Brna, V alejích, jako obvykle v devět hodin ráno, a když jsem – rovněž jako obvykle – usedal proti němu do malého modře čalouněného křesla, uviděl jsem na stole zvláštní věc. Hned na první pohled to vypadalo jako dost velká klec na ptáky, jenže nikoli z drátů, ale doslova z mříží, ovšem mříží lesklých a chromovaných, takže to zas v tom směru připomínalo nějaký nástroj pro chirurgický zákrok. Vzhlédl jsem tázavě, a na šéfových rtech byl ten známý nápadný úsměšek. A znovu jsem se zadíval na tu věc před sebou. Slunce za zpola spuštěnými roletami tvořilo nazelenalá zrcadélka na leštěných oblinách mříží. Všiml jsem si, že jsou na dvou místech spojeny do kruhů, nebo spíš jako celek do zploštěného válce, dvěma visacími zámečky, v nichž v obou byl zasunut klíček. „ Co to má být,“ řekl jsem, a v souladu s tím dusnem a horkem a s tím, jak jsem byl po ránu malátný, jsem hned pomyslel na ten svůj sen o kleci, jak v ní sedím a piju vodku. Znovu jsem vzhlédl: co on ví o tom snu? Vždyť tato věc se mu podobá až k nevíře. „ Jak vidíš, je to klec,“ řekl pomalu a natáhl ruku a položil ji na tu věc, „ a teď se vysvlékni až do pasu, prosím tě.“ Jak by ne, velmi jsem zneklidněl po těch slovech! A on čekal. Vždycky dovedl tiše čekat, třeba i tísnivě dlouho, nikdy neopakoval svou žádost a také nepokračoval dřív, než byla první žádost uposlechnuta, a tak jsem si konečně začal rozepínat košili a stáhl jsem ji ze sebe a cítil jsem už, jak mi na prsou vyráží pot. „Abys tomu rozuměl,“ pokračoval a zlehka mávl rukou nad tou věcí, „posílám tě tentokrát do Luk.“ A dívali jsme se jeden na druhého vyčkávavě, přesto, že já jsem tomu ještě nerozuměl, jen jsem o poznání víc zneklidněl, když jsem uslyšel jméno té obce, a pot mi ještě víc vyrazil na prsou a také z podpaží. Zadíval jsem se do okna na tu pruhovanou roletu plnou slunce a na úzkou mezeru pod ní, kudy bylo vidět ven do zahrady na sytě zelený trávník, a snažil jsem se být klidný. „Posaď se,“ řekl, a já jsem a já jsem se tedy zas pomalu spustil do toho modrého křesílka, a jak se má kůže pod hrudníkem spojila do záhybu s kůží nad pásem kalhot, byla palčivá a vlhká, a pak už jsem se nechtěl pohnout, protože jsem čekal, že by ta na sebe přilepená kůže protivně zamlaskala. On zatím zvedl tu věc a nesl ji ke mně. Teď jsem viděl, že tam, kde visely ty zámky, byla jen přivřená, a on ji teď tedy rozevřel a obešel mě a opatrně ji na mne zezadu spouštěl, až jsem ten kov ucítil na zádech a na hrudi. Dosti těsně ke mně přilehla. Ty zámky teď byly kdesi na boku mého těla, slyšel jsem, jak je zamkl a skřípavě z nich vytahoval klíčky ven. „Co to znamená?“ vykřikl jsem přiškrceně. Slunce naplno svítilo. Trávník dole byl smaragdový. Teď už ode mne odcházel zase na protější stranu stolu a ta klec už seděla na mně. Byla těžká. Hodně jsem se potil. „Posílám tě tentokrát do Luk,“ řekl, „tam, odkud jsi přišel. Víš, já mám riziko rád. Pojedeš tam zítra ráno a seženeš mi tam úpis, jeden nebo dva.“ „ Proč by cesta do Luk měla být jiná než kamkoli?“ řekl jsem namáhavě, jazyk se mi lepil v ústech. „Jaképak riziko? Chceš říct, že proto mě obtěžkáváš touto absurdní věcí?“ „ Ano,“ řekl, „ tak, jako sochař vytváří z hmoty myšlenky anebo hrůzy anebo naděje. Co je uvnitř, nechť je i vně. Tam v Loukách bys mohl zapomenout na naši smlouvu.“ Odpověděl jsem mu: „Louky jsou mi lhostejné, tak jako všechno ostatní. Zbytečně mě mučíš tímto neuvěřitelným předmětem. Dej to pryč!“ Jenže on už neodpověděl. Se soustředěným výrazem vložil ty dva klíčky do své peněženky z černé lesklé kůže, otočil se a vyšel z místnosti ven, aby odjel do svého úřadu. Pomalu jsem vstal. Chvilku jsem se ohmatával. Díval jsem se z okna na pruh sluncem zářícího trávníku a nechtěl jsem se podívat na sebe.

Nemohl jsem spát. Nemohl jsem ani dýchat. Ležel jsem a díval jsem se oknem do noci s hvězdami a bylo to krásné, protože srpnové hvězdy bývají velmi jasné. Zvuky z ulice se otáčely a tančily a stoupaly vzhůru. Brzy ráno jsem se značnými obtížemi vstal s vlekl jsem se sem a tam, z pokoje do koupelny a nazpět. Připravoval jsem se na cestu a stále jsem nemohl být hotov. Znovu a znovu jsem řešil své postavení, nutilo mě ke zcela novým myšlenkám. A tu noc – to bylo ještě za tmy, než jsem vstal – jsem pojal strašlivé podezření: že se šéf rozhodl odstranit mě, že mi nedůvěřuje, a že asi nelhal tou podivnou smlouvou se mnou, protože byl natolik zlověstný, jak naznačuje ta smlouva. A ta těžká potupná věc na mém těle a cesta do Luk, nebylo to naprosto jasné?: je to prověrka. Celou noc jsem se chvěl.

II

Při nastupování do autobusu jsem narazil do tyče u vchodu a tyč tlumeně zazněla, takže cestující si mě hned prohlíželi. Když se dal autobus do pohybu, zavřel jsem oči, žena sedící vedle mne – asi třicetiletá, s krátkou sukní, naditou mohutnými stehny – se během jízdy nenápadně, s pohledem obráceným do krajiny, ke mně tiskla, ale já jsem jí nastavoval paži a nepustil jsem j blíž. Myslel jsem na Louky. Teď jsem se tedy znovu blížil k té obci a začaly se vynořovat mé vzpomínky na tu dobu tenkrát. Vystoupil jsem jednu zastávku před obcí, abych zbytek cesty šel pěšky a trochu se porozhlédl po známých místech. Šel jsem po silnici a za chvíli jsem uviděl haldu šedivého kamenolomu, tak jak jsem ji znal v odpoledním osvětlení od západu, a hned na to jsem uslyšel to známé zahoukání sirény, ohlašující odstřel, její trojí stoupající kvílení. Byl jsem zaujat tím, jak mi sice připomněla někdejší moje pocity, strach, úzkost, můj někdejší nepřemožitelný odpor k tomu houkání, ale žádný z těch reflexů se nedostavil, jen mírná tíseň vzpomínky, bez přerušení jsem si vykračoval dál po silnici. Šel jsem po levém kraji silnice, kolem hřmotily dálkové nákladní vozy. U jednoho patníku se motal pes a otřel se mi o nohy, stále mi běhal do cesty. Kopl jsem ho tedy do boku, až zakňučel a utekl ode mne. Jenže běžel zmateně a slepě po silnici, kde ho široký náklaďák povalil a urval mu nohu. Odplazil se na protější pravý okraj silnice a svíjel se tam, zastavil jsem se nad ním, volal jsem na lidi, pracující na poli vedle silnice, aby si ho odnesli, ale příhoda se mě nijak nedotkla, ačkoli dřív jsem měl psy rád, hrával jsem si s nimi, a dokonce někdy, když jsem se tady v Lukách cítil příliš sám a opuštěn, jsem takového zatoulaného psa chytil, přitiskl se k němu a mluvil s ním. Když si ti lidé psa odnesli, přidal jsem do kroku, ale stále jsem se otáčel ke kamenolomu, jehož dřevěný zaprášený mlýn čněl nad krajinu, a pak už jsem se přiblížil k cíli své cesty. Byl jím hostinec u silnice, zvaný Krčma. Byl to dvě stě let starý rozložitý dům, v němž kdysi nocovali, a ti už byli samozřejmě dávno všichni mrtví, ale šoféři, kteří tu teď občas sedali okolo stolů, i když na hony vzdáleni jakýchkoli meditací nad mrtvými formany, byli přece jen jejich pokračováním, stále se ještě po této silnici jezdilo sem a tam a v tomto hostinci se stále ještě podávalo občerstvení. Plíseň se zvedala od země po dlouhé jeho zdi. Stál trochu šikmo k silnici a jedním rohem svého průčelí dokonce trochu okraj silnice zatarasoval. Proto byla také jeho bílá vápenná omítka znečištěna blátem, které se rozstřikovalo pod koly aut. Zastavil jsem se u plotu zahrady, jež byla dost hluboko pod úrovní silnice, zrovna tak jako dolní část domu, která byla proto o jedno poschodí vyšší. Napřed jsem přehlédl zaprášená zavřená okna, za nimiž jsem však nic neviděl, a pak jsem se podíval do zahrady. Byla celá divoce zarostlá malinovými keři, rybízem a velkými listy křenu. Znovu jsem pohlédl do oken a šel jsem těsně kolem k otevřeným vratům, jež vedla do tmavého průjezdu. Zaslechl jsem tlumenou změť hlasů z hostinské místnosti. A vzpomněl jsem si, jak jsem tady jednou před dvěma léty stál na dešti a poslouchal Annin hlas, to bylo těsně před mým odchodem z Luk, a Anně tehdy bylo třináct let.

Teď jsem tu tedy zase stál a naslouchal jsem. Kamióny parkovaly na malém prostranství proti hostinci tak jako tehdy. Stál jsem tu a nemohu říci, že bych se nějak zvlášť těšil na to, že zase uvidím Annu. Po své svém odchodu odtud jsem si sice často představoval, jak se vrátím a navštívím ji, ale nikdy k tomu nedošlo, až teď, když mě sem šéf poslal. Tenkrát před dvěma léty byla Anna ještě dítě, a moje láska k ní se nedá tedy jen tak jednoduše pojmenovat, nebyla ani sama o sobě, ale souvisela právě s Loukami, vzpomínám si, že mě tenkrát často bolelo srdce, a tak nejen to, že jsem cítil tu lásku, ale ten cit byl zároveň spojeno s tím utrpením, jež mělo pramen jinde, tedy ve strach z pusté krajiny, však vy to znáte, pane. A ta malá Anna byla, podobala se a pro mne se stala královnou této osady, jež se vyznačovala počtem čtrnácti chlapů, obsluhujících zdejší kamenolom. Byl jsem mezi nimi. A vždycky, když mě ten záchvat srdečních bolestí chytl, jsem položil krumpáč, od práce jsem prostě utekl, a můj strach dozníval někde na kraji lesa, kam jsem se přikrčil, zatímco parťák na mne zlostně mával a volal. Honili mě často a říkali, že mi nic není.

Za mými zády něco zašramotilo a já jsem se otočil k plácku s kamióny. A v té chvíli se mi zdálo, že jsem zase zahlédl strach spjatý s těmito místy, zdálo se mi, že se plazí jako prach přes tu asfaltovou silnici po celé její délce od plácku ke mně, že mě obtáčí a klouže kamsi do zahrady mezi ty malinové keře a tam se zvolna rozptyluje do krajiny. A to proto, že tam na plácku bylo všechno v té chvíli, kdy jsem se otočil, jako jednou před dvěma léty, a když jsem to takt viděl, jako by se všechno vrátilo, uviděl jsem stejnou scénu jako tehdy jedenkrát, tak stejnou, nerozlišitelnou, že jsem, natočen v tu stranu, užasl. Mezi parkujícími kamióny byla asi metrová mezera. A tam, opírajíc se o bok jednoho z vozů, stála Antonie v oranžovém svetru, s nezvykle krátkýma nohama v zahrnutých kalhotách, a usmívala se svým podivným odvážným způsobem na kučeravého výrostka, cikána, úsměvem a zároveň sprostým šklebem svých úzkých rtů a vyceněných zubů. Cikán byl hezký a ona drze odrovnávala ten protiklad jeho krásy a vlastní šerednosti ohyzdným, ale neodolatelným způsobem, neboť s takovou samozřejmostí na něj vsadila. Znal jsem to. Vlasy měla krátké, bezbarvé a jako okousané, a její šedavě bílý obličej vypadal vedle oranžového svetru odporně, ale ona se usmívala hop nebo trop. Cikán ji občas dloubl prstem do ramen. Ano, byla to Antonie, ta erotomanka, s níž jsem se tehdy před dvěma léty také sešel. Pamatuji si, že tenkrát jsem se otočil a šel dolů se silnice a kolem plotu zahrady dozadu do luk. Mé srdce svíraly bolestivé křeče, ovšem ne pro tu Antonii a cikána. Šel jsem tenkrát ke kupě sena, abych si tam sedl a promyslel nějaký pokus o změnu ve své existenci. V zahradě byla třináctiletá Anna v šortkách a skláněla se nad keři. Dlouhé tmavohnědé vlasy jí pokrývaly záda, a jak se předkláněla, bylo vidět, jak dětské má ještě kyčle, a já jsem šel a svalil jsem se na kupku sena tváří proti zalesněnému kopci. Srdce se mi pomalu uklidňovalo a já jsem ležel a vdechoval vůni sena. Den předtím jsem byl na taneční zábavě v sále Krčmy, seděl jsem u stolu, pil víno a Anna stála mezi dveřmi do kuchyně a pozorovala tančící, kteří byli vyzáblí a neveselí. Oválný obličej se stálým mírným úsměvem, úzké údy a křehké kotníky, tak tam tedy stála, vesnická, a přece tak nepodobná ostatním vesničankám. Chlapi se jí usilovně vyhýbali pohledem, byla přece ještě dítě a jim všem bylo nevolno, když tam tak stála ve dveřích, nemohli přece zároveň tancovat, s pohlavním údem zachmuřeně, takřka zlostně přitisknutým k břichu tanečnic, a zároveň snící oči obracet k Anně. Tak jsem tehdy ležel na té kupě sena, na sobě jsem měl ještě pracovní šaty, a kus ode mne v zahradě byla Anna, její oválný obličej mírně planul mezi keři a ona, pohybujíc křehkým zápěstím, trhala rybíz. Pamatuji si, že tehdy, ještě ten večer, jsem jí vyprávěl pohádky. Líčil jsem jí pohádkovou zemi, do níž bych ji chtěl zavést, naslouchala mi okouzleně, byla mi potom několik dní v patách, ale to já už jsem už jsem jenom neochotně a mrzutě odpovídal na její otázky a odkládal vše na pozdější dobu, protože jsem samozřejmě do žádné pohádkové země přístup neměl a ani o žádné nevěděl.

Tak jsem tady zase stál na silnici před Krčmou a snažil jsem se, abych se cítil tak jako jinde, v jiných obcích, do nichž mě šéf vyslal, a začal jsem si proto bujaře pohvizdovat.Na psa, kterého jsem odkopl pod auto, jsem ani nepomyslel, a zvuk sirény z kamenolomu byl pro mne jako bzučení mouchy, ani výbuch a kameny, které jsem odtud viděl letět k obloze, mě nepoděsily, přestože mi jednou takový kámen zlomil tři žebra a pak ještě dlouho jsem nemohl snést ani kvílení sirény, ani výbuch, ani pohled na kameny vymrštěné v oblaku prachu k obloze. Když kameny a prach klesly k zemi za haldami štěrku a zaprášená věž mlecího stroje zas tiše vévodila lesnatým kopcům, nedalo mi to a ještě jednou jsem se otočil k plácku. Cikán teď držel Antonii za prs a jak se zdálo, tiskl jej silně a nelaskavě přes ten oranžový svetr, a pak už jsem vykročil a vstoupil do Krčmy, do jejího chladného a vlhkého průjezdu. Chvilku jsem tupě civěl na to vyšlapané dřevěné dláždění a přestal jsem si pískat. Opravdu jsem byl tady, tady, kde jsem každé ráno čekával na Annu, až přejde silnici dvacet metrů od místa, kde jsem klečel v kožených nákolenkách, rovnal štěrk, ohlížel se po ní a v tísni a úzkostech šeptal: „Anno!“ Byl jsem tady a na sobě jsem měl tu věc, ty mříže.

Položil jsem ruku na starodávnou kliku z vroubkovaného železa, která už nebyla vodorovná, ale od toho nesčetného otvírání dveří nakloněná k zemi, a vešel jsem do sálu. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem, že tam sedí několik chlapů, které jsem neznal, ale dveře do kuchyně byly otevřené, a tam stála štíhlá kadeřavá dívka v černých přiléhavých šatech a v ruce držela podnos se sklenicemi a šálky. Její oválný obličej byl bez poskvrny i bez ruměnce a její nehnuté, trochu těžké oči se zadívaly na mne. Byla to Anna. Nesla podnos do sálu, kyčle už měla mnohem širší a šla malými sevřenými kroky, díval jsem se, jak jí lem těch černých šatů končí vysoko nad koleny, a v té chvíli se mi vrátila ta vzpomínka, ta připomínka: že měla ode mne to královské jméno. S prázdným podnosem, trochu váhajíc uprostřed místnosti, vykročila ke mně: „To ste vy, pane Hanuši?“ „Drahá Anno!“ zvolal jsem a hned jsem si uvědomil, že můj hlas zní jen hranou živostí, ta přetvářka teď patřila ovšem k mým pracovním podmínkám, ale nikdy by mě nenapadlo, že tak budu jednat také s Annou. Jenže jí se to zvolání zdálo být opravdové, začala se usmívat a nepochybně, jak mě tak viděla, vítala mě ve spojitosti s mým vyprávěním o cizích zemích, jež jsem jí kdysi sliboval ukázat. Prohlížela si mě. Byl jsem ovšem pečlivě oblečen, příliš dobře pro Louky, kde přece panovala chudoba a tíseň a tíha, měl jsem v rukávech velké, zářivým sklem vykládané manžetové knoflíky, a na bradě mi rostla malá bradka, dobře zastřižená a navoněná. A i když jsem měl střevíce trochu zaprášené a přes ruku plášť do deště, poznal jsem v Anniných očích, že nikoho mně podobného nikdy neviděla. Řekl jsem jí, že jsem přijel na neděli, podívat se. „Váš pokoj je připravenej,“ odpověděla s vážným pohledem do mých očí, a když jsem se usmál a řekl, že jsem si ještě žádný pokoj neobjednal, kmitla její tváří lehká vzdorovitost, která stáhla její rysy do drobné svraštělosti, a já jsem poznal, že tenkrát, před dvěma léty, musela něco poznat z mé lásky, a že na tu lásku prostě čekala.

Ve dveřích kuchyně se objevil Annin otec, šel k výčepu, tlustý, opásaný pruhovanou zástěrou a v obličeji podobný masce pouťového paňáci. Ostatně, ty těžké velké měla Anna po něm, i když ty její měly zcela jiný výraz. Zavolal ji, díval se na mne nedůvěřivě. Sedl jsem si teď do rohu, zatímco se zvenku přihrnula spousta lidí a Anna měla spoustu práce. Pozoroval jsem ji. Když se přiblížila k některému stolu, chlapi k ní vzhlíželi tak jako tenkrát za mých dob – ale tenkrát samozřejmě ještě neobsluhovala u stolů – a ona se přitom usmívala mírným neurčitým úsměvem. Objednal jsem si u ní láhev dobrého vína, rýnského. Když mi ji nesla, viděl jsem na její tváři stopy zvědavosti, bylo to jejich nejlepší víno, a celá zrudla zmatkem, když jsem ji vyzval, aby se se mnou napila. „To ne,“ zašeptala a odešla rychle ode mne, ohlížejíc se po otci. A tu jsem si vzpomněl, jak jsem jednou za tmy ležel za zadním plotem jejich zahrady a plakal jsem, tráva byla plná rosy a mých slz. O těch slzách nikdo neví, ani já jim už dnes nevěřím, i když se na ně dobře pamatuji. Nebyl to sen? Ta chladná rosa pod mou novou tváří, ta ostrá stébla trávy a plot, za nímž byla zahrada, do které jsem za Annou nemohl vstoupit. Do sálu teď vešli dva strážci bezpečnosti, na jednoho z nich jsem si ještě matně pamatoval, nezměnili se, a já jsem na ně od své láhve začal dávat pozor. A měli stále stejné starosti, ten jeden z nich zvedl půllitr s pivem, zadíval se do světélkující tekutiny, napil se a brebtal: „ Lidičky, znáte mýho kocoura Macka, že jo? Včera, když sežral játra z králíka, sem ho zpráskal a von zalez pod stůl a potichu čučel. Zařval sem: Macku! Ale von se ani nehnul, a tak sem se sklonil a díval sem se mu do vočí. Macku, řek sem, tak ty nevylezeš? A vztek mě neopouštěl, protože jak sem se mu díval do vočí, tak sem si myslel, že von to má dobrý, že zvířecí strach je pořád eště vo moc lepší než lidskej.“ Poslouchal jsem. Ovšem, trochu se mne ty řečičky týkaly a strážci se na mne po očku dívali, odhadovali mě a nepoznávali. Ale pak jsem se s jakousi počínající tíhou, s jakousi novou, ještě nejasnou starostí znovu zadíval na Annu, jak obcházela stoly a usmívala se na šoféry a mlčenlivé silniční dělníky. A ta věc na mém těle mě bolestivě svírala a tížila a já jsem si myslel, že můj šéf je všemi mastmi mazaný a že by v tu ránu mohl být presidentem.

Dopil jsem víno a bylo teď načase, abych si trochu odpočinul. Vstal jsem od stolu, přinutil jsem se k tichému pobroukávání veselé melodie a požádal jsem Annu, aby mě zavedla do toho připraveného pokoje. Šel jsem po schodech nahoru krok za ní, díval jsem se na její záda, pokrytá těsnými černými šaty, a řekl jsem: „Anno, vzpomínáš si ještě na tu košilku?“, a ona, jak byla na schodě nade mnou, se trochu otočila a stydlivě a radostně se na mne usmála. To bylo tenkrát, ale to ještě Anně nebylo ani třináct let, snad teprve dvanáct, jsem ji jednou zahlédl v horním okně krčmy v kvítkované košilce, jejíž řasnaté záhyby se mi velmi líbily a dojímaly mě. Hned potom, ještě dopoledne, jsem uviděl Annu za plotem zahrady. Přistoupil jsem blíž a řekl jsem jí: „Stoupni si zas zítra ráno k oknu v té řasnaté košilce. Mně se to líbí.“ Vzhlédla tenkrát od misky ovoce, kterou držela v rukách, dívala se na mne s jakousi krutou chápavostí a odpověděla: „To nejde. Už jsem ji rozstříhala. Na čtverečky, na šátečky pro panenku.“ A temnýma očima mě pátravě pozorovala, stojíc za tím plotem. Vešli jsme do pokoje na konci chodby, a všechno v něm starobylé, tiché a stinné, Anna se trochu rozpačitě zastavila uprostřed a zadívala se na mne a čekala, že pochválím vyleštěný měděný popelník a sněhobílý polštář na staré, pečlivě vyspravované pohovce, záclonu staženou stuhami do upravených obloukovitých závěsů, takže poskytovala výhled do krajiny. Všechno jsem to pochválil.

Když jsem osaměl, vysvlékl jsem si sako a pověsil je do skříně, která byla pomalovaná červenými a modrými jablíčky, a pak jsem se zadíval z okna na rozlehlé mokřiny s vysokou trávou, nad nimiž stály tři dlouhé dřevěné baráky. Zamyšleně jsem je pozoroval, nikdy jsem je neviděl odtud, z horních oken Krčmy, zdály se mi takřka neznámé, a přece v jednom z nich jsem bydlel a na udusaném chodníku před nimi jsem každé ráno potkával třináct chlapů, kteří tu bydleli se mnou, každý den v pět hodin ráno. Díval jsem se a ta nejasná starost mě neopouštěla, necítil jsem se dobře, dokonce jako bych dostával slabou horečku. Chvílemi jsem nervózně ohmatával tu věc na sobě a chvílemi jsem zavřel oči, protože mě pálily, snad od prachu v autobuse, a pak jsem se zase díval na ty baráky, v nichž tenkrát, když jsem odešel, zůstalo třináct chlapů, a někteří z nich jsou tam možná dosud a něktří jsou jistě vyměněni. A teď jsem tedy přijel. Marně jsem si teď snažil vybavit v mysli podoby některých, nepamatoval jsem si přesně na nikoho, i když ještě včera, po rozmluvě s šéfem, jsem si na ně vzpomínal dost přesně, dokonce i na některá jména.

Teď jsem se na ně nepamatoval. A bál jsem se setkat se s nimi. Bylo sobotní odpoledne a z komínů všech tří baráků stoupal kouř. Otočil jsem se nazpět do pokoje, šel jsem k umývadlu, namočil jsem kapesník, a s kapesníkem přiloženým na oči jsem si lehl na pohovku. Znovu jsem promýšlel to, co se od včerejška děje, a chvílemi jsem kapesník nadzvedl, podíval jsem se k oknu, mokřiny i baráky už byly pokryty šerem, vlny světla po celém obzoru byly pozvolna vymycovány, a vzpomněl jsem si, jak jsme tenkrát s Annou stáli v teplé červencové noci, ona ji viděla poprvé, tu noc, poprvé snad byla ještě v jedenáct večer venku, stáli jsme zády k parketu na louce za Krčmou, byl svátek a tančilo se, ale v té chvíli zrovna ne, hudebníci odešli do Krčmy na večeři, parket, zdobený girlandami a mladými břízami, byl tichý, a hudební nástroje, položené na židlích, se leskly v měsíčním světle. Stáli jsme zády k parketu a dívali jsme se do hvězdnaté noci, byla to už nasycená, vládnoucí a líbezná noc a zdálo se, že nejen ona, ale nikdy nikdo nemusel na světě o bojovat, že je mír, jen mír a jakési tajemství, řešící bez hrůz každé střetnutí. Anna stála po mém levém boku, moje tvář k ní byla otočená a její oválný obličej svítil, dýchal světlem, ještě chráněn dětstvím. „Vy ste sem přišel až z hlavního města?“ zeptala se tehdy neočekávaně. Přisvědčil jsem. „A proč jste se octl až tady?, v takové dálce, v takové pustině?“ pokračovala útočně, a já jsem najednou nechápal svět lidí, nechápal jsem, že je takový, jaký je, a vy mi, pane, rozumíte, vy jste humanista, a bylo pojednou nad moje chápání, proč musí Anna třikrát denně ne bez úzkosti čekat na výbuchy z kamenolomu a proč musí vyhlížet ty cizí, zamlklé chlapy z baráků, jak putují přes mokřiny, a mávat jim na pozdrav.

Vstal jsem, odložil jsem ze svého čela kapesník, přešel jsem pokoj a otočil vypínačem. Rozzářila se malá mléčná koule u stropu. Zadíval jsem se strnule na špice svých střevíců, jež měly v tom mdlém osvětlení lesklý, mechově zelený nádech, a pak jsem šel k té skříni s červenými a modrými jablíčky a oblékl jsem si sako s náhlým rozhodnutím odtud zmizet a šéfovi něco přijatelného, ale zcela smyšleného ohlásit. Vyšel jsem na chodbu, viděl jsem roh prázdného schodiště a několik zavřených dveří v protější zdi, u stropu malou mléčnou kouli a na podlaze sešlapaný červený koberec, slyšel jsem vzdálený šum hlasů ze sálu, rádio – a vrátil jsem se. Nemohl jsem přece nic smyšleného ohlásit tomu mistrovi výslechu, který pro mne dovedl vymyslet klec se dvěma malými visacími zámky a který dovedl najít někoho, kdo tuto klec vyrobil. Zavřel jsem za sebou dveře, znovu jsem si lehl a díval se na strop. A moje představy se vrátily k tomu, jak mě tenkrát před dvěma léty můj bývalý kamarád Pepo s šéfem seznámil.

To jsem si při práci na silnici dychtivě prohlížel auta, jež jsme vyzývali ke zpomalené jízdě přes čerstvě vyspravený úsek, a čekal jsem, že jednoho dne uvidím někoho známého. Jednou, když jsem v pracovní přestávce seděl na kraji silnice pod stromem a kouřil, se opravdu můj předpoklad vyplnil, a já jsem uviděl šedou volhu zastavovat před sebou. Od volantu se vyklonil Pepo a chvilku se na mne vážně a zaujatě, podobně jako na nějaké umělecké dílo, díval. Jeho pohled byl posměšný, nesoucitný, a přece kamarádský, a s vysokým čelem, jež si zlehka otřel kapesníkem, a s vzdušným bílým kloboukem posunutým do týla vypadal jako ten, jemuž se daří výborně, nehledě k jeho obrovskému pečetnímu prstenu na široké ruce. Ani jsem se nehnul, užaslý, že je to právě ten proutník Pepo, držel jsem před obličejem cigaretu, jejíž kouř stoupal rovně vzhůru. Ostatní chlapi seděli pod sousedním stromem a zvědavě přihlíželi, Pepo k nim otočil hlavu, vystoupil z vozu a pořád ještě nic neříkal, dvěma velkými kroky přešel tu půlku úzké silnice a zastavil se těsně přede mnou, takže jsem měl jeho špičaté střevíce až pod nosem, protože jsem neseděl, ale opíral jsem se o loket a takřka ležel. „Čéče,“ řekl, „tak tady makáš?“, a jak měl ten klobouk posunutý do týla, napadly jeho trochu napuchlý obličej sluneční paprsky a v brázdičkách toho obličeje se netečně tměly velké póry. „Čéče,“ řekl Pepo, „nasedni a jeď se mnou, ztratím za tebe slovo na jednom místě.“ To řekl zcela neurčitě, trochu posměšně a záměrně neurčitě, ale přesto se mně tenkrát jako žaludeční nevolnost zvedla naděje, ale vzchopil jsem se ještě a řekl jsem: „Já ti nenaletím.“ Jenže to už dobře viděl svou převahu, sklonil se ještě víc a slunce mu svítilo do očí s duhovkami posetými červenými tečkami, zeširoka rozevřel víčka a slunce prosvěcovalo i ta víčka, ty plovoucí sliznaté koutky – a řekl: „Zavedu tě někam! Úplnej palác! Sou eště mistři na světě, to si piš, jako že sem soudruh,“ a teď udělal dlouhou pomlku a jenom se na mne posměšně díval. Opravdu? Jací mistři? Zeptal byste se jistě, pane, ale jé ne, já jsem se nezeptal, něco mi v tom bránilo, a nechtěl jsem to slyšet, jenom jsem se trochu zvedl z té silnice, a všude kolem byl pach dehtu, jak jsme jej vařili v kotli a jak na něj svítilo slunce, zvedl jsem se a tak jsem se ještě blíž díval do Pepova opuchlého obličeje, do něhož také svítilo slunce, a nezeptal jsem se: jací mistři? Nechtěl jsem mít jasno, o co tu vlastně jde. „Rozžehnej se s těmahle hadrníkama a šlápnem na plyn,“ řekl Pepo a mávl vedle k těm chlapům, kteří nás mlčky pozorovali, vousatí jako já, a jak se mi zdálo, trochu rozhořčení a poděšení, chvilku jsem cítil jejich pohledy, jak zkoumal mou tvář, možná že varovné pohledy. A v celé té slunečné krajině stál kotel z dechtem, kouřilo se z něho a plamen v tom jasu nebylo skoro vidět. „Dem,“ řekl Pepo, „nemeškej, když vím vo fleku pro tebe,“ řičel Pepo rozjařeně, a já jsem k tomu mlčel a jel jsem. Pamatuji se, že měl tehdy žluté rukavice, pamatuji si jeho ruce položené na volantu a to, jak žvýkal žvýkačku.

A teď, po dvou létech, jsem tedy ležel tady v Loukách v Krčmě na pohovce v nepříjemném horečnatém stavu, celý obolavělý a hlavu plnou nových starostí a znovuzrozených vzpomínek. A tu náhle – polekaně jsem sebou trhl – vstoupila dvanáctiletá Anna v té řasnaté košilce a řekla: „Přijel sis pro rozsudek.“ A dívala se na mne těžkýma chápavýma očima, jak jsem tu ležel ve své bílé košili přes tu klec a ve své pěkné okrové vestě, a nemohl jsem se hnout. Chtěl jsem vyskočit a vyrazit Annu za ta slova ze dveří, ale ani moje nohy, ani ostatní tělo se nemohlo hnout, až na oči. Ty se otočily ke dveřím, a tam stála Anna a dívali jsme se sebe, a ona řekla: „Slyšíš? Přijel sis pro rozsudek,“ a pak jsem se konečně otřásl a vztyčil, ve dveřích stála Anna v černých šatech nad kolena a s podnosem v ruce, na němž byl šálek čaje a houska s máslem. „ Nesu vám čaj před večeří,“ řekla a já jsem šel k ní a vzal ji za ruku, zkoumal jsem tu ruku hmatem a potěžkával, doslova vyděšen tím zjevením před okamžikem a jeho slovy. „Anno,“ řekl jsem, abych se z toho vzpamatoval, „pamatuješ si? Pamatuješ se na tu letní noc venku tenkrát za Krčmou v červenci?“ „Pamatuju,“ odpověděla, a pak v rozpacích couvla a vyšla ze dveří, a já jsem si otupěle a s hlavou stále těžší prohlížel housku s máslem, na níž byly nožem vykresleny ozdobné čtverečky. A znovu jsem šel k oknu a díval jsem se zase přes mokřiny, viděl jsem malá světýlka, to byla okna baráků, a pak už jsem nemeškal a k barákům jsem se vydal, abych se ujistil, že už tam není nikdo, kdo by mne znal a kdo by se na mne pamatoval.

Od vrátek dvora vedla mokřinami cesta vydlážděná plochými kameny, místy dokonce i vypouklými, dost velkými balvany, jež byly už hluboko zašlapány do věčně rozměklé hlíny mokřin a připomínaly tak hřbety nebo hlavy těžkých plovoucích zvířat. Od kamene ke kameni se musely dělat velké kroky nebo i skoky, naštěstí bylo dost jasno, a tak jsem otevřel vrátka a šel. Okna kuchyně svítila do dvora, ale nepotkal jsem nikoho, jen hluk ze sálu jsem slyšel, a to bylo v pořádku, chtěl jsem k barákům přijít nepozorován. Mokřiny kolem mne šelestily a vanul z nich chlad. Trvalo to asi deset minut, a pak už jsem před sebou ve tmě rozeznával obrysy všech tří baráků pod světly tří blikajících luceren a slabě osvětlená úzká dvoukřídlá okna, zatažená zmačkanými plátěnými závěsy s mnoha trhlinami.

Vyšel jsem z mokřin a před baráky už bylo sucho a všude plno nezameteného prachu, žádná tráva, nic, a matné světlo hmyzem potřísněných luceren ozařovalo ten náhodný reliéf z nespočetných rýh v prachu. Stoupl jsem si do stínu vrby a rozhlížel jsem se. Ze všech tří komínů se stále ještě kouřilo a to mi řeklo, že zvyky tady se nezměnily, vždycky se v sobotu v sobotu topilo pře celé odpoledne a ohřívala se voda na koupel pro všechny. Ale nic z toho jsem samozřejmě ještě nemohl usuzovat, že by tu byli stále ti chlapi, kteří tu bydleli se mnou, to nebylo nic, a když jsem chtěl mít jistotu, že už jsou všichni vyměnění, musel jsem hledat důkaz právě opačného rázu. Venku nebylo nikoho vidět, a tak jsem si pod tu vrbu sedl a čekal jsem. Za chvíli jsem uslyšel vrznutí a v rozevřených dveřích na pozadí holé žárovky spuštěné od stropu jsem uviděl postavu, chvilku stála na prahu a pak, když se natočila bokem, jsem uviděl křivku zdvižených prsou, byla to tedy žena. Zavřela za sebou a vykročila, zamířila k cestě. Poznal jsem ji, když se objevila pod lucernou, ty krátké nohy, ty krátké nohy, zahrnuté nohavice a oranžový svetr, byla to Antonie, která tu tedy stále ještě měla někoho namluveného, stále ještě docházela do baráků. Rozhodl jsem se, že na ni zavolám, protože jak jsem ji znal, věděl jsem, že nebude nějak příliš zevrubně uvažovat o mé otázce, a že to tedy je pro mne je dost dobrá cesta, jak se tu něco dovědět. „Toničko!“ zavolal jsem tlumeně, když byla blízko mne. Zastavila se a pak se váhavě přiblížila, sklonila se, aby si mě prohlédla, ale byl jsem v hlubokém stínu a nemohla mě přesněji vidět. „Kdo jsi?“ řekla a já jsem věděl, jak na ni, pamatoval jsem si, jak nosila ty svoje odřené kalhoty rozpárané na tom místě, kde pod nimi měla pohlaví. „Kdo bych byl, Toničko?“ řekl jsem neurčitě a zlehka jí přitom položil ruce kolem pasu. „A odkud jsi?“ řekla už z dechem o poznání zrychleným. „Mně se zdá, že nějak voníš, nějakým kouřem nebo čím, nějakým štiplavým kořením,“ a už se natahovala a čichala k mé bradce, a já jsem při tom nepřestával pozorovat baráky, teď se otevřely dveře prostředního z nich a objevil se muž, temná silueta, nejspíš v teplákách, také Antonie se teď otočila, chvilku se tam dívala a pak zašeptala: „To nic,“ a s lehkým zasténáním mi přejela rukama po těle, ale já jsem ji zadržel, sevřel její zápěstí a řekl jsem: „Koho teď máš v těch barácích, někoho nového?“ „Novýho,“ přisvědčila neúčastně, a pak dodala: „ale já vlastně nevím!“ Muž v prostředním baráku odhodil do tmy nedopalek cigarety a zmizel. Zvedl jsem Antoniiny ruce, položil si je na ramena a šeptal jí přímo do úst: „ Ty nevíš, jestli nového? Cožpak nejsou všichni noví?“ Sténavě lapala po mém dechu: „Ano, všichni noví,“ řekla měkce, zcela bez zájmu, „pojď,“ zašeptala hned nato naléhavě, „pojď,pojď.“ „Toničko,“ řekl jsem jí přímo do úst, „všichni jsou noví, už tě všichni opustili, ti, cos měla dřív?“ „Opustili,“ přisvědčila už trochu netrpělivě, „ale proč se ptáš, proč se ptáš? Před rokem všichni odtáhli jinam, společně, jen jeden tu zůstal.“ „Jeden,“ opakoval jsem po ní, tak tady přece jeden starý kamarád zůstal. „ A nevíš, jak se jmenuje?“ „ Ne,“ řekla a já jsem se díval k barákům, ke všem třem vchodům, slabě osvětleným, a stísněně jsem se ohlížel i k mokřinám, zda tudy někdo nepřichází, a Antonie po mně zatím hmatala a snažila se rozepnout moje kalhoty. „Pojď,“ řekl jsem jí a vedl jsem ji na cestu, rozhodnut, že s ní půjdu až k silnici, ne mokřinami, ale podél mokřin, a tak ji zavedu až k jejímu domku na rozcestí, a během cesty se nějak opatrně vymluvím z jejího horlivého zvaní, zasypávala mě teď větami kupodivu květnatými a plnými okras, aby si mě získala. Nepoznala mě ještě a snad mě nepozná ani cestou, měl jsem teď pečlivý vous oproti dřívějšímu strnisku a byl jsem zcela jinak oblečen, a ona by si jistě musela pamatovat příliš mnoho, kdyby si měla pamatovat také mě, pro ni jsem nerozlišitelně zařazen do řady chlapů, s nimiž něco měla, to bylo jiné než s Annou, ta by mě musela poznat, i kdybych přišel třeba za dvacet let. „Pojď, Toničko,“ řekl jsem, „ doprovodím tě k silnici,“ a vedl jsem ji přitisknutou k sobě, zatímco jsem myslel na toho jednoho chlapa, který tu tedy zůstal z mých dob, rozhodnut právě tomu jednomu se vyhnout a nehlásit se ke známosti. Jen jestli toho jednoho poznám? Ani teď, na čerstvém vzduchu, to z mou hlavou nebylo lepší, cítil jsem horečku a myšlenky se mi pletly jedna přes druhou. Měl jsem se svěřit Anně, poznala by ho ona? Poznala by ho Antonie? Šli jsme s Antonii po udusané cestě podél mokřin, baráky už jsme měli za sebou a Antonie ustavičně horlivě šeptala ty svoje variace na téma dotyku a vniknutí, držela se mě rukou kolem pasu a občas řekla: „ Kdo jsi? Kdo ty vlastně jsi?“ a stačilo jí, když jsem se jí místo odpovědi jen zlehka chlácholivě dotkl. Tak jsme došli k silnici, k rozcestí, na němž stála kaplička s širokou bání, za kaplí byl pak Antoniin domek. Ve tmě šuměly dvě vysoké lípy, zasazené před kaplí, a pak jsem viděl, jak se otevírají mřížková dvířka té kapličky a jak odtud vychází zimomřivě schoulená postava. Zastavila se pod lucernou, skrytou mezi hustým listovím lípy, a držíc zapalovač hluboko v dlani, zapalovala si cigaretu. V tom záblesku jsem viděl zlatem vyšitá ramena a nad čelem skloněné tváře brigadýrku. „Náš letec!“ zvolala Antonie a táhla mě přes silnici k té postavě, jež se teď napjatě dívala do tmy. „To jsi ty,“ řekl, nakláněje se k Antonii, a potom zabručel podezíravě, mávnuv cigaretou ke mně: „A kdo je tohle? On chce do kaple, Antonie?“

A tehdy poprvé jsem pocítil tu cizí úzkost, úzkost, kterou jsem ještě neznal a jež nebyla v souladu s ničím z toho, co jsem ještě byl, tehdy, když se Antonie po těch slovech perlivě rozesmála, smála se drobounce a sprostě, trochu předkloněna, s pažemi přitisknutými k prsům, takže jí lucerna, vysvítající z větví lípy, osvětlovala zakulacená záda v oranžovém svetru. Smála se a v jejím smíchu bylo jakési poznání, přestože mě nepoznávala, nepamatovala se na mne, poznání asi jako: ten, a do kaple? Kapitáne, ten není pro takový iluze! Ano pane cítil jsem úzkost při tom Antoniině perlivém sprosté smíchu a díval jsem se na tu malou venkovskou kapličku, bylo to bílé stavení se zvonem nahoře a s klenutým vchodem. „Kdyby chtěl do kaple,“ pokračoval kapitán letec, „mám klíč v kapse a odemknu mu.“ Antonie se přestala smát. „Vy sem jezdíte z daleka,“ řekla mu, „ a eště nikdy ste nevysvětlil, co tady pohledáváte? Co hledáte v tý starý opuštěný kapli? Víš,“ obrátila se ke mně, „já bydlím hned tady za kaplí,“ jenže to já jsem věděl, to jsem si pamatoval, „a on u nás přespává. Jezdí sem a přespává u nás. A ty ke mně přijď zítra, můžeš?“ zašeptala mi pak zblízka do tváře, když se už letec pomalými kroky vzdaloval, aniž jí odpověděl. Slíbil jsem jí to,ačkoli jsem nemínil ten slib dodržet, a ona vykročila za tím letcem, šli ve světle slabé, listím stíněné lucerny kolem zdi kaple dozadu, kde se ve tmě matně rýsoval nízký, rovněž bílý domek s tmavým prkenným štítem. Otočil jsem se a po silnici, jež se svažovala dolů a tvořila v těchto místech zátočinu, jsem se vracel ke krčmě. Asi po čtvrthodinové chůzi jsem před sebou uviděl její osvětlená okna.

Když jsem šel průjezdem ke schodům, slyšel jsem, že je v sále rušno, bylo dost možné, že chlapi z baráku už přišli přes mokřiny, zatímco jsem se zdržel před kaplí. Byl jsem u paty schodiště, když se dveře otevřely a stála v nich Anna, obrátila se ke mně dychtivě a zdálo se mi, že mě už netrpělivě vyhlížela. „ Jdete z procházky?“ ptala se. Chtěl jsem zajít ještě nahoru, abych mohl chvíli přemýšlet o samotě, ale teď, když mě už Anna viděla, jsem od toho upustil a šel jsem za ní do sálu. A jako prve na schodech, když mě vedla do pokoje, i teď mě znervozňovala a skoro fascinovala její černě oděná, k pasu se zužující záda těsně přede mnou. „Přinesu vám konečně večeři,“ řekla, na okamžik se mi zahleděla do očí, ale já jsem se raději otočil a rozhlédl jsem se po sále. Bylo tu plno. Hosté seděli ve skupinkách kolem stolů, namačkáni jeden na druhého, bylo tu také několik žen v bílých nebo pestrobarevných halenkách, jež v rukou tiskly čistý složený kapesník, tak jak to bývá u venkovanek zvykem. Šum hlasů se sléval s trubkovým sólem z rádia. Hostinský stál za výčepem s rukou opřenou o pípu a díval se na mne přes půllitry se zpěněným pivem. Odvrátil jsem se znechuceně od jeho číhavé tváře, na to jsem tady přece já!, řekl jsem si. Pátral jsem v tom žlutém světle, rozlévajícím se z křiklavě pomalovaných lustrů, pátral jsem v tom zakouřeném vzduchu, prohlížel jsem si obličej po obličeji – a stále jsem se vracel k těm mužům v bílých silonových košilích s vyhrnutými rukávy, protože jsem si pamatoval, že chlapi z baráku vždycky v sobotu večer oblékali takové košile a zahrnovali si rukávy – ale nikoho jsem nepoznával. Dokonce se mi všichni zdáli být jeden druhému příliš podobni, a když jsem se znovu ohlédl po Anně, přinášela mi večeři – kotletu, brambory a salát, – a teď jsem si také všiml, že malý stolek v rohu mezi okny je volný, dokonce byl pokryt zcela čistým ubrusem a stála na něm váza s červenou růží, teprve zpola rozvinutou, a Anna k němu zamířila. „Je to až neuvěřitelné, Anno,“ řekl jsem, „ jak jsi ke mně pozorná, stůl jsi mi zajistila. Ale já bych se mnohem raději seznámil s některými hosty tady a sedl si s nimi. Věříš mi, že tu už nikoho nepoznávám?“ Lhostejně se rozhlédla. „Je to možný,“ řekla, „docela možný. Asi už nikdo z těch dřívějších nezůstal, však už je to doba!“ a sklonila se a rovnala mi příbor. „ oba,“ řekl jsem a usmál jsem se na ni, „dva roky. Přesně dva roky.“ A pomalu, toporně jsem usedal ke stolu a Anna mě sledovala udiveným pohledem, teprve teď poprvé od mého příjezdu si asi všimla, že se pohybuji nějak těžce a strnule. „Copak vy ste teď pán, úplnej pán,“ řekla zřejmě v souvislosti se svým pozorováním, „to tady u nás nebejvá vidět, kdepak tady, tady je pustina.“ Přestože ta řeč o „pustině“ byla její oblíbená už tenkrát, před dvěma lety, přesto se mi – nebo snad právě proto – teď zdálo, že Anna ví o tom svém zjevení u mne před večerem a o tom „rozsudku“, ale to samozřejmě nebylo možné, vždyť to bylo zjevení Anny dvanáctileté, jež nemohlo s ní, tak jak tu teď stála, nijak souviset. Odešla a já jsem se dal bez chuti do jídla, stále se neklidně obraceje hned v tu, hned v onu stranu.

Když jsem se po jídle nenápadně, s lokty opřenými o stůl, znovu rozhlížel a uvažoval, který z těch chlapů tady je ten, jenž by mě mohl poznat, když jsem bloudil očima sem a tam po tvářích stolovníků a když jsem si potichu brčel „pustina, jak bych to nevěděl!“, vřeštělo tklivě z rádia další trubkové sólo, to jak si černoch Armstrong dělal z trumpety duši, a na křiklavě pomalovaných lustrech se třaslavě usazovaly malé noční mušky. Anna nosila pivo a nikdo ji kolem sebe nenechal přejít bez úsměvu, někteří chlapi dokonce vycenili zuby jako v křeči, když se na ni podívali, a v té chvíli ty ženské, co s nimi seděly, zvedaly bezradně svoje složené čisté kapesníky, přikládaly je na čelo a utíraly si pot. Konečně jsem se zvedl a nazdařbůh, nejistě jsem se přibližoval k jednomu stolu. Šel jsem znechuceně, pomalu, ale už jeden jediný Annin pohled mě přivedl z míry, otočil jsem se a šel na opačnou stranu, opět k jinému stolu. Jak jsem byl najeden, klec mě tlačila a cítil jsem se čím dál hůř. No tak si lízl, fízl! Povzbudil jsem se. Zastavil jsem se a štrachal jsem se v kapse a zapaloval si cigaretu. Konečně jsem stál u jednoho stolu, hodně daleko od Anny. Hladce učesaná žena v bílé halence si se zájmem prohlížela moje třpytivé manžetové knoflíky. Jeden z mužů v bílé silonové košili se ke mně pomalu otáčel celým tělem a hlučně přitom postrkoval židli: „Chcete si přisednout, pane?“ ptal se, a já jsem se už chystal pozvání přijmout, když tu jsem si všiml dalšího z těch chlapů, sedícího na protějším konci stolu, jeho obličej byl ke mně nehybně nadzvednutý v jakési němé otázce, a mně to připomnělo kterýsi obličej tehdy pod stromem, když mě Pepo odvážel, bledý obličej se strniskem vousů, s planoucíma očima, a já jsem se ulekl: to je on! Rozpomíná se nepochybně, a bude-li se tak na mne dívat ještě chvíli, pozná mě. Poklonil jsem se tedy spěšně a odcházel jsem. Šel jsem rovnou ze sálu ven, je možné, že jsem prostě prchal, pane. „Vůbec, napřed se trochu projdu,“ řekl jsem si a rychle jsem zahnul za roh Krčmy v obavě, že Anna vyběhne za mnou. Tam za tím rohem stála obrovská lípa, opřel jsem se o ni čelem, a tak jsem tam unaven stál schován ve tmě a ustavičně drobivé šumění listí mi připomnělo kapli a letce kapitána, a pak jsem se rozběhl a spěchal tam, a to bylo nejen podivné, ale také bezdůvodné, a nelze to ničím vysvětlit.

Tak jsem ani po dvouhodinové přestávce šel zase po té silnici nahoru a má záležitost pro šéfa nebyla ještě ani načata, a když jsem si znovu a znovu připomínal hrozbu smlouvy, bylo to jaksi málo platné, neúčinné, mnohem častěji jsem před sebou viděl Annin obličej. Bylo teď už deset hodin večer, tedy pozdě, teď už byl zrovna nejméně vhodný čas k tomu, abych ze sálu prchal, ze sálu kde jsem si měl vzít na starost ty chlapy, jimž jsem měl každému zvlášť, nenápadně a šikovně někde v ústraní – na pisoáru, před Krčmou nebo na dvoře – učinit ten návrh, a alespoň jednoho nebo dva z nich dostat. Vždyť se už možná ve dvanáct všichni rozejdou a potáhnou k barákům a spát. Ale přes to všechno, pane, jsem teď spěchal ke kapli. Už jsem byl v zatáčce a ve tmě se bělaly patníky a na druhé straně čněly borovice. Spěchal jsem tak, že jsem takřka bez dechu dorazil ke kapličce, rozhodnut zabouchat na okna Antoniiny chaloupky a zapříst nějaký rozhovor, lhostejno jaký, jen abych na chvilku unikl svému neklidu. Ale nebylo třeba klepat, uviděl jsem vchod do kaple slaboučce zevnitř ozářený a otevřený, až na nízkou mřížku, k níž jsem teď přistoupil, abych nahlédl dovnitř. Tam mezi změtí papírových i živých, trochu už povadlých květin ve vázách hořela jedna svíčka ve stříbrném svícnu. Před oltáříkem, zcela zacloněným květinami, stály všeho všudy dvě lavice, každá po jedné straně vchodu, a v té napravo seděl letec. Jeho lebka byla zezadu široká a částečně plešatá, vycpaná ramena se zlatými nárameníky se ani nepohnula. Hlavu měl vztyčenou a jak se zdálo, díval se do blikajícího plamene svíčky, a bylo slyšet jeho tichý a smutný zpěv:

Jen k tobě, Pane, blíž!
Jen k tobě blíž!

Stál jsem tu a držel jsem se mřížky a ten smutný zpěv mě nenechal netečným, pane, vracel mě nazpátek, stále nazpátek a do hloubky, z povrchu do hloubky. „Halo,“ zavolal jsem, když umlkl, „soudruhu kapitáne!“ Nakláněl jsem se přes mřížku dovnitř a on se v lavici otočil. Chvilku se díval, ale protože nemohl rozpoznat, kdo to tam stojí, vstal a šel ke mně. „To jsem zase já, ten Toniččin známý,“ řekl jsem a on mě odstrčil od mřížky, otevřel a vyšel ven. „ Co chcete, člověče,“ řekl udiveně a odmítavě, „Antonie už leží v posteli.“ „Soudruhu kapitáne, posaďme se na chvíli tam pod strom, je tam lavička. Já jsem přišel za vámi, nu ano, také za Toničkou, trochu si popovídat, ale Tonička už spí.“ „Za mnou? Neznáte mě přece,“ odpověděl rozmrzele a odmítavě, a v jeho hlase bylo cosi, co jsem znal: nemůže mi tento cizí člověk nějak ublížit? Ale když jsem viděl, že vytrvale, ale uboze – ano, uboze, to asi na mně bylo v té chvíli vidět – čekám a neodcházím, pokynul rukou a poslal mě k té lavičce.

Šel ještě zhasit svíci a zamkl kapli, usedl vedle mne a zapálil si cigaretu. Chvilku jsem mlčky pozoroval jeho siluetu ve tmě a malý ohníček cigarety, a pak jsem se dal do řeči, ale podivně, velmi podivně, přestal jsem být opatrný, dokonce jsem hledal účast a dokonce jsem hledal také úsudek o tom, co se mi stalo: „Sáhněte si sem,“ vyzval jsem ho tedy zkrátka, uchopil jsem jeho ruku, jež byla úzká a příjemná, a položil jsem ji na svůj bok, potom na hrudník a pohyboval jsem jí sem a tam „a řekněte mi, co to je?“ „Žebra, věru koňská,“ odpověděl po chvilce rozmýšlení. „Ne, tak to není,“ řekl jsem a přitiskl jeho ruku ještě víc k sobě. „Tak tedy jakési brnkadlo,“ dodal stroze, a hlučně vyfoukl nosem kouř z cigarety.

A v té chvíli se stalo, že jsem si teprve teď, po dvou letech, uvědomil a ozřejmil tu léčku tehdy, když jsme spolu s Pepem vystoupili z jeho volhy a stoupal jsem poprvé po schodišti šéfovy vily. Ta léčka spočívala v nádheře té haly a schodiště s mahaganovými sloupky, ta léčka spočívala v tom, že jsem v té chvíli – tehdy, když mě Pepo sebral na silnici a vezl a žvýkal přitom tu žvýkačku – už nechtěl žít sám, ale chtěl jsem se octnout pod něčí mocnou ochranou, pod ochranou kohokoliv mocného. Šéf byl nepochybně mocný: dal mi peníze a nebál se mi vyhrožovat. Dal mi podepsat tu smlouvu. A pamatuji si, že jedině tehdy, jedenkrát, jsem viděl na jeho tváři údiv, ano, tehdy, když jsem se nad tou smlouvou usmál, docela prostě, dokonce s úlevou usmál, jako by neexistovala. „ Fízlovat? Agitovat pro vás?“ řekl jsem a díval jsem se do očí. „Za to, co mi nabízíte, vždycky!“, a on se pořád ještě udiveně tvářil, jenže to já už jsem zapomněl, že jsem ještě nedávno, ještě to ráno, musel věřit v opravdový těžký svět, protože to v Loukách jinak nebylo možné, a lehce, nevšímavě jsem od sebe odsunul tu smlouvu už podepsanou. A v tom byla ta léčka: také ona, ta smlouva, byla opravdová, všechno je opravdové, a nejvíc je opravdový ten jed ve vzduchu tady v Loukách. No tak, lízl si, fízl!

A tak jsem teď po krátké pomlce odpověděl kapitánovi: „Mýlíte se, je to klec.“ „Vy že jste v kleci?“ rozesmál se hned naplno, „a je vám v ní dobře? Myslíte si nejspíš, že jste vzácný pták, kterého si někdo střeží?“ Rozmáchl se, plácl mě do ramene, a tu jsem se rozesmál také. „Proč vy sedáte v té kapli,“ zeptal jsem se ho, konečně jsem se zmohl na rozumnou otázku, „vy věříte v Boha, soudruhu kapitáne?“ „Ne,“ řekl a znovu mě plácl do ramene, „ne, ne, já jsem to pouze zdědil.“ To je chytrák! Pomyslel jsem si, a on zatím pokračoval: „ Představte si, přichází to na mne ve snu, vůně kadidla a lilií a třpytivé bleskotání oltáříků. Odkudsi vždycky přichází anděl a v rukou nese křídla, zastavuje se přede mnou a ve velmi obratně sehrané pantomimě mi je ukazuje a pouští na zem. Křídla leží nalomeně u mých nohou a u bosých nožek anděla. Víte, a když už se začalo zdát, že to všechno povede ke katastrofě – například když letím bezoblačným prostorem, víte, znáte to, když je úplně jasno, až prázdno, ohlašuje se u mne jakási dřímota, provázená právě těmito obrazy, jež jsem vám teď popsal, a to už jsem samozřejmě ohrožen i s celým svým letounem, že spadnu jako hruška – začal jsem hledat takové místo, jež by se podobalo těm snům, a našel jsem je zde. Tato kaple je to místo, a ta krajina kolem. A tak jsem sem začal tajně jezdit a sedím tady a nasycuji se tím, abych pak už nebyl tak nebezpečně rušen ve své práci. „To je zajímavé,“ řekl jsem a myslel jsem si, že tento, že toto je také jeden z těch, s nimiž můj šéf už zase brzy zatočí, brzy, znovu, opětovně, poněkolikáté, ale pak jsem si uvědomil, že mnohem dřív asi zatočí se mnou, a lekl jsem se a zůstal jsem civět do tmy, a on zatím pokračoval a zdál se mi nebojácný, pane, a tak trochu hloupý s těmi svými historkami: „To bylo o andělu,“ řekl, „a teď ještě něco o ďáblu, chcete? Znám jednu příhodu, jednou mi ji vyprávěl můj známý, který měl přítele herce, víte, bylo to v cizině, v Anglii, a ten herec byl slavný: tak jednou prý přišel, zaklepal a vstoupil do pracovny svého přítele a na čele měl rohy. Už se ho nikdy nezbavím, řekl prý, už nikdy ne. Hrál jsem ho tak dokonale. Dovedete to pochopit? Na hlavě měl rohy!“ a kapitán se rozesmál. „Ano,“ řekl jsem, „jsou definice, a ty se mohou naplnit,“ a zase jsem myslel na šéfa. „No, no,“ zabručel kapitán bodře a smířlivě, „nevím, co na tom je. Ten herec byl slavný, víte. Sláva a moc, to jsou podivné věci, ano, řekl bych jaksi živé věci samy o sobě. Ale necháme toho už, ne? Je tady chladno,“ a podával mi ruku, protože i když se to snažil zastřít, vůbec mu nebylo příjemné bavit se se mnou. „Dobrou noc,“ řekl „jdu se teď vyspat tam do toho domečku Antoniiny matky.“ Oba jsme se zvedli z lavičky a byli jsme v té chvíli osvětleni konvojem aut, hlučících po silnici dolů. „Podívejte, svatba,“ řekl jsem, „v okýnkách mají myrtové věnečky.“ A stál jsem a díval jsem se za těmi auty, zatímco kapitán už odešel. Pořád jsem cítil tu horečnatou tíhu a pach mokřin mě nevýslovně dráždil a znepokojoval. A pak jsem se vydal na zpáteční cestu, to už bylo skoro jedenáct. Vracel jsem se do Krčmy a lípy mi šuměly do uší ještě kus cesty. No tak, že by si lízl, fízl?

Bylo mi jasné, že tuto noc nebudu spát, ale teď, když jsem šel průjezdem Krčmy, jsem dostal nápad. K tomu jsem však potřeboval Annu. Nahlédl jsem tedy opět do sálu, ale nebyla tam, marně jsem se po ní rozhlížel v tom kouři a křiku, v té spoušti sobotního večera, kdy u každého stolu byli hosté těsně namačkáni. Táhlá melancholická píseň se třísnivě mísila s rytmickým boucháním do stolu a z rádia, kupodivu, zase zněla trubka, jako nehet, drásající do krve. Otočil jsem se tedy a šel jsem průjezdem dál ke dvoru a zastavil jsem se před úzkými dveřmi, jejichž výplní z mléčného skla pronikalo do průjezdu světlo. Chvilku jsem pozoroval stín za tím sklem. Slyšel jsem šumění sprchy a viděl jsem jemné obrysy ramen, zvednutých paží a prstů; a věděl jsem, že je to Anna. To vědomí a ten obraz mě na chvíli zcela zaujaly, dokonce mé srdce znatelně rychleji zapulsovalo, stál jsem tu a místo toho, co jsem původně chtěl, jsem začal pátrat po něčem jiném, co bylo jenom v tom hebkém, prchavém zvuku sprchy, jenom v tom stínu Annina těla, a jenom bodavé jasno: nikdy jsem to neměl, nikdy to nebudu mít. A jenom jsem najednou ucítil vůni kukuřice. Vůně kukuřice, kterou sušívali na plotě u mé báby, byla nejspíš mou první a nejstarší vzpomínkou, jež přicházela vždycky tehdy, když jsem vzplanul a ožil, a v těch chvílích jsem viděl svůj život jako nádherný dar, který mi byl dán kdysi za oknem stavení mé báby vedle plotu, na němž se sušila kukuřice. A vzápětí ten pocit: jen cosi málo, však podstatného, chybělo tomu daru, jakýsi klíček. A tak jsem chátral. A ožil jsem, abych chátral. A znovu a znovu. Naposledy to bylo asi před rokem v hostinci Astra: pil jsem dvojitou vodku se skloněnou hlavou, a pak kdosi přišel a věšel na věšák široký černý klobouk a ještě plášť, podšitý tmavě rudým hedvábím. Ale proč mě to najednou tak prudce vrátilo nazpět k smyslům mé matky? Znovu jsem ona a tento širák, ten plášť a ten člověk, kterému jsem ostatně nepohlédl ani do tváře, to byl přece někdo jiný, snad její Karel Hynek Mácha, nebo její Jezdec z Arizony, co já vím? A byl jsem tehdy v hostinci Astra zaplaven krásnou tíhou jejích smyslů, byl jsem znovu ona, já, sedící při vodce, bez cíle a bez víry. – A také teď! Ožil jsem, spatřiv za sklem stín Annina nahého těla, a stál jsem tu a teprve po dlouhé chvíli jsem si připomenul, co že tu vlastně chci: chci spát, chci se tuto noc vyspat, protože jinak už z pouhé ospalosti nesplním úmluvu mezi mnou šéfem. Jak vidíte, pane, stále ještě jsem chtěl v té prověrce obstát.

Šumění sprchy už zatím ustalo, a jak se mi zdálo, Anna se už oblékala, a tak jsem zaklepal. Otevřela, trochu ještě provlhlá na konečcích vlasů, a sotva mě uviděla, usmála se a skryla za zády raneček prádla, který držela v ruce. „To ste vy?“ Zvolala. Zmateně se ohlédla za sebe do řídké páry, vznášející se nad mokrou cementovou podlahou té místnosti, jež byla prádelnou i koupelnou zároveň. „Byla sem už hrozně unavená,“ řekla tiše, „dnes je tolik hostů. A vy mě hledáte, přejete si něco, pane Hanuši?“ „ Přeji,“ řekl jsem a díval jsem se na její malé růžové uši, které ještě neměla zakryté účesem. „Řekni mi, Anno,“ pokračoval jsem, „nemohla bys mi sehnat zdejšího zámečníka, není teď snad v sále? Chvilku se udiveně dívala do tváře, přivedena z míry mou podivnou žádostí. „Není,“ odpověděla pak a sklopila oči, takže už jsem neviděl ten údiv, který mě znervózňoval, „protože měl včera pohřeb. Zdejší zámečník, kterej se jmenoval Brabec, umřel a měl včera pohřeb.“ Chvilku jsem tomu nechtěl ani věřit, ale pak jsem se otočil a vešel jsem tedy znova do sálu, podíval jsem se v tu stranu – žluté světlo mě oslepovalo – a ten chlap tam seděl, díval se na mne. A že jsem šel rovnou k němu – přestože jsem si myslel, že to je právě ten jeden, který tu zůstal z mých dob a poznává mě – to už bylo pod vlivem té ospalosti a toho, že jsem před chvílí zatoužil po Anně, a konečně také pod vlivem té náhlé slabosti: že jsem teď nechtěl být sám. Šel jsem k němu a to ostatní chlapi jakoby pro mne ani nebyli, a cítil jsem, že bych nepohrdl ani několika přátelskými slovy. Chacha, že by si lízl, fízl? Ovšem, vůbec mě ještě nenapadlo, že bych ten úpis pro šéfa už sehnat nechtěl nebo nebyl schopen, jenže jsem si, navzdory všem svým předchozím úvahám, vybral právě tohoto chlapa, před nímž jsem přece ještě před hodinou z tohoto sálu utekl. Seděl tam a díval se rovnou na mne, a jak jsem přišel blíž, chvilku jsme se pozorovali. „Známe se, ne?“ řekl jsem mu a přisedl si na lavici u zdi, kde bylo ještě kousek místa. „Ano,“ řekl, ale zůstal dál tak vážný a strnulý, „ale skoro bych tě nepoznal, Hanuši, vypadáš tak zatraceně blahobytně.“ Poznal, že nevím, jak ho oslovit, a dodal: „Já se jmenuju Jiří, vzpomínáš si? Trčím tady. Tys tenkrát odjel tak neuvěřitelným způsobem, myslím to, jak tě ten chlápek sbalil a odvezl volhou. Nechci se tě vyptávat, ale řekni, nebylo to neuvěřitelné?“ „Ano,“ řekl jsem, „to je pravda, Jiří.“ Měl malou vyhublou hlavu na vysokém krku a připomínal pštrosa. Nehybně se na mne díval. Byl nehybný, jen okoralé rty se mu rozevřely, a tak jsem poznal, že ode mne něco očekává, a to bylo v pořádku. Pocítil jsem naději, zdálo se mi, že se vůbec nemusím bát jeho soudu, vypadalo to, že je na dně, a nedivil jsem se tomu vůbec. Seděl jsem hned pod nálevním pultem, a tak jsem si poručil vodku rovnou u hostinského a pil jsem pomalu, zatímco Jiří napjatě čekal. Anna přešla kolem a slyšel jsem, jak sklenky na jejím tácu chvějivě cinkly, a rozrušilo mě to: proč se jí chvěje ruka?

„Tak pojď,“ vyzval jsem ho, když jsem dopil, zvedl jsem se a ukázal ke dveřím, mlčky mě uposlechl, a když jsme byli v průjezdu – ale to jsem napřed musel sklonit hlavu před Annou, která se přiblížila a tak podivně tázavě se dívala – když jsme byli v průjezdu a šli směrem na dvůr, pokračoval jsem, „něco ti, Jiří, povím, a myslím, že tě to bude zajímat, víš, vůbec jsem nepřijel sem do Luk jen tak náhodou, ale to si, prosím, nechej pro sebe, to říkám jen tobě.“ A vzal jsem ho za paži, za jeho dlouhou paži v bílém silonovém rukávu, kterou při chůzi klátivě pohyboval, a významně jsem mu ji stiskl. Ale rušila mě ta úzkost. Ta mnohoznačná úzkost z prověrky. A byl jsem zcela připraven o spánek a byl jsem nazpět v Loukách. A každé setkání s Annou mě zatraceně zneklidňovalo. Nemohl jsem se tedy dostatečně soustředit na jednání s Jiřím, a teď jsem ho vedl na dvůr k pisoáru, abych tam s ním byl na chvíli skryt a nerušen. Ohmatal jsem si kapsu, abych se ujistil, že tam mám potřebnou listinu, žiletku a péro. Ale na pisoáru byl hluk, chlapi se tam o něčem dohadovali, prozpěvovali a močili. Pach vanul ven. Zelené dveře byly vyvráceny do dvora a černě natřená chodba byla slizká a znečištěná. Díval jsem se na to, a v té chvíli mě zachvátila nečekaná zuřivost: tady Anna žila, tady měla žít! Na chvilku jsem zavřel oči, všechny ty prudké pocity pro Annu mi byly nepříjemné. Jiří stál kousek za mnou, tiše a vyčkávavě. „Je tam mačkanice,“ řekl, a když jsem se k němu otočil, viděl jsem, že sklání hlavu a dívá se trochu v rozpacích na vlhké, mechem obrostlé kameny dvora. „Tak pojď,“ vyzval jsem ho a věděl jsem, že chci-li spát, musím se napřed s podepsaným úpisem vrátit do Brna a čekat tam v té místnosti jako včera ráno za zpola opuštěnými roletami nad zářícím smaragdovým trávníkem, čekat, až šéf vyjme ty dva klíčky ze své černé kožené peněženky a osvobodí mě od té věci, „pojď“, řekl jsem mu a znovu jsem se dotkl jeho paže, „promluvíme si v mém pokoji, jsme přece kamarádi, ne?“, a pak jsem přestal myslet na Annu, ulevilo se mi, jako by jí nebylo, otočil jsem se a odcházel jsem od toho místa, kde jsem se vlastně chtěl skrýt před jejími zraky.

Když jsem zjistil, že ve dveřích mého pokoje chybí klíč, jen jsem se letmo zamyslel: byl tam odpoledne nebo nebyl? A nijak zvlášť jsem se nezabýval tím, jestli mám za sebou a za Jiřím zamknout, klíč tam nebyl, tedy nebyl, nebudu jej shánět. Jiří hned usedl na židli a díval se na mne, jak se unaveně potácím přes pokoj k oknu a otevírám je trochu. Nad hlavou se mu kulatilo opěradlo staromódní židle, vyřezávané do dvou sloupků a do jedné věžičky, ruce s roztaženými prsty mu těžce ležely na kolenou, byl jako portrét od Modiglianiho pod tím mdlým světlem, bledý, s ostrými rysy a s velkýma rukama. Ze sálu bylo slyšet zpěv, který bezcílně stoupal domem. Usedl jsem také, vytáhl jsem z kapsy jeden úpis, péro a žiletku v koženém pouzdérku, a všechno jsem si položil na stůl. Jiří sklonil hlavu a díval se na ty věci, v té chvíli měl na tváři modrý stín, a poprvé se mu tam objevil chlad, mně nepříjemný, zvláštní chlad. Přisunul jsem ten úpis. Prohlížel si jej. Tak aby si lízl, fízl! Povzbuzoval jsem se a řekl jsem: „To jméno, ten vysoký úředník, ti musí stačit jako idea. Upíšeš se. Vše ostatní bude stejně zničeno.“ „Zničeno? Nejsem zvyklý na takové žvásty, co to, prosím tě, má znamenat?“ řekl, a já jsem přitom myslel na vás, pane, na to, jak jdeme spolu sadem, vy přede mnou, já za vámi a poslouchám vaši samomluvu, jste vězněn, nejste svoboden, jste cizinec ve svém městě, zvedáte tvář k zakouřené obloze a vidíte ďáblovo rameno, rameno vylomené z prázdného vesmíru, tedy z vesmíru takřka prázdného, a myslíte si právě, že raděj tedy nic než ten život. „Mám pocit, že je to strašlivá lest,“ řekl Jiří, „ strašlivá lest, tento tvůj komunismus, toto jeho období. Přicházíš za mnou ve jménu zbohatlíka, ano, v tom je něco lstivého.“ A já jsem se začal, myslím, usmívat, když to vyslovil – ale byla to spíš křeč než úsměv – protože zrovna tak jsem uvažoval před dvěma léty, jenže já už jsem po včerejšku nevěřil ani na tu lest. „Tak mi dej to péro,“ řekl zase po krátkém zamyšlení a díval se – v tváři stále ten zvláštní, mně nepříjemný chlad – jak namísto po péru sahám po žiletce a vysunuji ji z pouzdérka, a to už jsem viděl tu chybu, už jsem viděl, že v Jiřím je ta představa živější než v jiných lidech, než ve mně, ale přesto jsem sáhl po jeho ruce. „Co chceš?“ vykřikl, a v té chvíli už jsem ho držel násilím, ztratil jsem prostě rozvahu, když jsem si uvědomil, že se přece nemohu vrátit s prázdnou, chci-li zas odpočívat a spát, a podržel jsem ho pevně za prostřední prst, který mi už nestačil vytrhnout, a hbitě jsem řízl žiletkou do bříška toho prstu. „Dost, co to děláš?“ křičel, ale já jsem nepouštěl a usilovně jsem mačkal ten prst, na němž kapka pomalu vystupovala, kulatila se, červená, rubínová, sladká. Pozoroval jsem ji, fascinovala mě v té chvíli, byl jsem na ni přece závislý. Zvedl jsem péro, jež leželo přede mnou na stole, a přibližoval jsem se k ní jeho špičkou, malou pozlacenou špičkou se zásobníkem, který do sebe vsaje dostatečné množství krve k podpisu. „Je tu jedna zvláštnost, Jiří, ale ty se nediv a nerozčiluj,“ řekl jsem a snažil jsem se, aby můj hlas zněl povzbudivě a bezstarostně, „ a neboj se: ano, tys to uhodl, jde o to, aby ses podepsal vlastní krví, to je podmínka.“ Jenže on zase vykřikl, teď už docela neartikulovaně, prostě jenom ze sebe vydal takový táhlý ječivý zvuk, a to už se otevřely dveře a stála v nich Anna.

A v té chvíli jsem uznal – když tam tak stála a dívala se dívala se na mne těžkýma, cigaretovým dýmem ze sálu unavenýma očima – jestli je toto ta prověrka, tak že se moje věci bortí. Vždyť Jiřího hrůza, nyní stejně skutečná jako můj svět požitků, se teď postavila proti tomu světu, a já jsem tu byl nevyspalý, zavřený v kleci a neúspěšný, a věděl jsem, že šéf čeká, že mi nevěří a že mě odkrágluje. Proboha fízl! Ty sis nelízl! A Anna. Její pohled, který se do mne vpíjel, její tvářička, zešedlá a ztrhaná pozdní hodinou. Nevšímala si ničeho jiného než mne, i když prvním pohledem, který jsem ještě nepostřehl, musela zaznamenat Jiřího, odtahujícího se ode mne, i žiletku na stole, ale teď už se dívala jenom na mne a vnukala mi tu myšlenku: přijel sis pro rozsudek. „Klepala sem přece,“ řekla konečně, slyšela sem takovej hroznej křik. Myslela sem, že se vám něco stalo.“ A to už Jiří vysmekl svůj prst z mé ochablé ruky, znechuceně si krůpěj krve utřel do košile na svých prsou, a s tou červenou rozmazanou skvrnou, mlčky, nevšímaje si mě už, rychle vyšel z pokoje. “To vy ste vykřikl?“ ptala se Anna s pohledem stále upřeným na mne. „Stalo se něco, pane Hanuši?“

Potom jsem pocítil zlost, že mě tak vyrušila, a blížil jsem se k ní s úmyslem udeřit ji. Jenže to už jsem byl velmi unavený a má únava právě přecházela – bývá to tak při nedostatku spánku –do toho stavu opojení, kdy se našemu tělu a nervům konečně zachce nebránit se už, ale uspíšit to ničení svých sil, a tak náhle pocítíme ulehčení té tíhy a s novou jiskrou, s novým optimismem – který je nám však už teď nepřátelský, je záludný – spěcháme žít. Annu jsem tedy neudeřil a řekl jsem si, že musím rychle za Jiřím, a proto jsem zvolal už jenom v běhu – protože Annu jsem přece miloval, znovu jsem to pocítil, miloval jsem ji kdysi – řekl jsem jí tedy prosebně a já nevím, jak ještě: nejspíš v tom byla touha po odpuštění, řekl jsem jí v běhu: „ Nevšímej si, Anno, nestojí to za to, nevšímej si, drahá, sladká Anno,“ a hnal jsem se schodištěm dolů na dvůr, k brance do mokřin. Skákal jsem po velkých kamenech, klec mě přitom tísnila a bránila mi v pohybu, ale usilovně jsem to překonával, Jiřího jsem viděl kus před sebou. Mokřiny chladně čpěly, zhluboka jsem se nadechl, abych se osvěžil. „Jiří! Kamaráde!“ volal jsem bez dechu. Ale on běžel mnohem rychleji než já. Špatně jsem skočil a jednou nohou jsem uvízl v blátě. Vyprostil jsem se a spěchal jsem dál se střevícem plným vody, na obličeji i na zádech čím dál víc zpocený. „Jiří, kamaráde, počkej, domluvíme se ještě,“ volal jsem, a potom mi na chvíli zmizel z očí a uviděl jsem ho znovu, až když proběhl pod lucernami před baráky, otočil hlavu a pátral za sebou, a pak se ještě zakomíhal v jakési nejasné gestikulaci a zmizel v baráku. Zastavil jsem se. V oknech se nerozsvítilo. Studený vzduch pronikal mým potem a mrazil mě. Celý jsem se roztřásl, ale hned mi bylo zas horko. Baráky jako by pluly. Všude byly mokřiny, jen ty tři baráky přede mnou jako ostrov, holé dřevěné baráky a tři lucerny. Znovu jsem se dal do chůze a blížil jsem se k nim.

Vešel jsem na to prostranství dnes už podruhé, nejistě jsem se brouzdal v tom exotickém prachu kolem baráků, exotickém tady uprostřed mokřin, až jsem zaťukal na jedno okno tam, kde zmizel Jiří. „Kamaráde!“ volal jsem v předpokladu, že nikdo další tam už není. Opravdu se hned poodhrnul ten pomačkaný plátěný závěs, co visel přes okno, a někdo se na mne díval. Rozpoznal jsem jen bílou skvrnu obličeje, díval se a neříkal nic. Byl to on? Neodpovídal. Zkusil jsem to u dveří, byly však zamčené, a pak ještě u okna. Chvilku jsem čekal, ale neotevřel mi. Stál jsem tu a slyšel jsem hvízdat vítr. A cítil jsem se sláb. Kopal jsem do prken toho baráku a slyšel jsem jejich dutý ohlas. Jiří uvnitř mlčel, opojen svým útěkem. Možná se k někomu modlil. Možné je přece všechno. Za určitou mezí je všechno, já jenom nepřekračuji tu mez, moje představy spí. Přestal jsem kopat. Pot mě chladil na zádech. Nerozhodně jsem se rozhlížel po tom pustém místě, na němž lucerny zdůrazňovaly právě jen ten mokrý chlad, přicházející z mokřin. Potom jsem vykročil a šel jsem tou cestou k Antoniině chaloupce. Myšlenka na Annu se ve mně znovu usadila ve vší své obsáhlosti, vinil jsem ji ze všeho toho nezdaru, ale zároveň jsem si vybavoval její obraz s jakousi vážnou obavou o ni. Ale nechtěl jsem se teď vrátit do Krčmy.

Už byla jedna hodina s půlnoci a já jsem si řekl, že Anna už spí, že před usnutím ještě naposledy naslouchala, jestli se nevracím, a hostinský právě asi zamyká vrata a věší řetěz na branku ve dvoře. U Antonie jsem zaklepal bez váhání, rozhodnut, že tu přečkám do rána. Schoulený a s límcem vyhrnutým jsem stál a čekal, až se Antonie ozve. Pokud jsem si pamatoval, její matka se už dávno přestala rozhořčovat nad mravy své dcery, a takováhle pozdní návštěva ji tedy vůbec nemusela překvapit. Na špičkách bosých nohou stanula Antonie na zápraží, nad nímž tvořily popínavé růže půvabnou klenbu, a dychtivě mi hleděla vstříc, oblečená v pyžamu s krátkými nohavicemi, pod jehož kabátem se jí rýsovala velká prsa zcela jinak, než když byla upnutá za dne, byla teď mnohem plošší, ale za to mohutnější do šířky. „To jsi ty,“ řekla, vůbec nevyvedena z míry, takže jsem ji vskutku bez obav mohl požádat o přístřeší, Antonie mě zbavila nepříjemného vysvětlování prostě tím, že mu nedopřála času a spěšně je, jako zcela nezajímavé, přešla. Nastavila mi k políbení svůj ošklivý obličej a já jsem se letmo dotkl její tváře, a hned jsem ji před sebou tlačil nazpět do síňky a zavřel jsem dveře. Ucítil jsem tady zatuchlou vůni mléka a Antonie mě vedla a šeptala, abych zůstal tiše. Ostatně, pamatoval jsem si, že dveře do světničky jsou po pravé straně a matka že spí naproti v kuchyni. V podkroví byl dnes nepochybně uložen letec. Antonie mi účastně tiskla zkřehlé ruce, a mně to dělalo dobře. „Nechej mě tady do rána,“ řekl jsem, „nebudu sice spát, jen mě tu nech ležet. Odejdu za svítání,“ a usedl jsem na pelest jejího lůžka s teplou zmačkanou peřinou, z níž také vanul mírný mléčný pach. Světnici slabě osvětlovalo, pronikajíc bílými krajkovými záclonami, světlo z luceren pod lípami, zatím co zadní zeď kaple bylo vidět po levé straně zcela blízko před oknem. Antonie se mlčky dívala, jak si vysvlékám sako a kalhoty a jak si rozepínám knoflíček u košile a uléhám do její postele. „Tobě něco je?“ ptala se. „Ano, ale nevšímej si toho. Budu jen takhle tiše ležet na zádech a ty si se mnou chvíli o něčem povídej, Toničko, ať mi ta noc rychleji uběhne.“ „Tak nechápu, proč jsi přišel!“ vykřikla. „Nemohu spát,“ řekl jsem, „nezlob se a jenom mi, prosím tě, něco povídej.“ Naklonila se nade mne a bezostyšně se mne dotýkala, moje košile se pod jejími prsty zasunovala mezi mřížky klece a já jsem ležel a toužil jsem po spánku. „Co to, proboha, je,“ ptala se Antonie, „co to na sobě máš? Tys asi utekl z blázince.“ „Z blázince,“ řekl jsem, „tos uhodla,Toničko. Jsem blázen. A ty také, Toničko, ty jsi také blázen.“ „Já ano,“ zachichotala se, „ano, protože já musím pořád a pořád, víš co, nebo nevíš?“, a sunula ruku k mým stehnům. Pak se položila tváří na moje břicho a stále prudčeji hladila moje stehna. Dlaň měla stále víc horkou. Přijímal jsem to hlazení a řekl jsem: „Nemáš někde trochu vodky, Toničko? Pil bych,“ ale ona mi neodpověděla, asi mě vůbec neslyšela. Zmítala se, zarývala nos a ústa do měkké hmoty mého břicha a sténala. Ležel jsem pln úzkosti. Od včerejška jsem stále prožíval úzkost, a když se mi teď Antonie přiblížila natolik, že jsem byl v ní, dal jsem se dokonce do bezmocného breptání, dovolával jsem se jejího soucítění, ale ona se lehce houpala, vůbec se breptáním nedala rušit a nezajímalo ji, a nakonec s vášnivou ironií, přerušujíc se chraptivými výkřiky, zpívala:

Di do Indie dát se vykastrovat
A dostaneš tranzistor
Jo v Indii líbezný za kastraci
Dostaneš tranzistor

Ano, taková byla Antonie. A byl jsem rád, že jsem teď u ní a že nemusím být sám.

S lítostí jsem pozoroval svítání za oknem, jež bylo chladně šedé a nevlídné, nehnutě jsem se díval na košatou lípu, na podmračenou oblohu a na bílou zakulacenou zeď kaple, jež byla tak překvapivě blízko, jako by se světnicí souvisela. Antonie vedle mne tvrdě spala, nahá, s pyžamem zmuchlaným pod sebou. Chvilku jsem měl pocit, že už vůbec nemohu vstát, celé tělo mě bolelo. A potom jsem tedy vstal, když jsem uslyšel v podkroví nad sebou kroky, neměl jsem nejmenší chuť setkat se teď s letcem, a tak jsem se rychle oblékal a poslouchal jsem tikot starých hodin pod skleněným zvonem na prádelníku, který stál u vápnem obílené zdi, a snažil jsem se vzpomenout si, co jen mi připomíná ta navlhlá vůně vápna, jež se vždycky časně po ránu šíří v těchto venkovských světnicích, ale nevzpomněl jsem si na nic, jen na to, že už jsem tu přece kdysi byl a že snad tam, ještě za tou další vzpomínkou, na kterou jsem si však nevzpomněl, je někde moje dětství. Chvíli jsem si třel nevyspáním strnulý obličej, a jakžtakž jsem si před malým zrcátkem, visícím vedle okna, pročesal bradku a vlasy. Ležel tu Antoniin hřeben, růžový s rukojetí, takový, jaké se prodávají v pouťových stáncích, přes židli tu byly položeny její otřepané kalhoty se zahrnutými nohavicemi, růžová podprsenka se zvlněnou popraskanou gumou a s malým lesklým kvítečkem vpředu – nu, Antonie opravdu filosoficky naložila se svým nehezkým zjevem, ani ji nenapadlo zlobit se. Naposledy jsem se na ni podíval, na její nahá ramena, oči zapadlé hlubokým spánkem, a ruku, držící ještě zmačkaný kapesník s mým semenem, a pak jsem vyšel do síňky, a protože bylo za dveřmi kuchyně ticho, odvážil jsem se toho a zhluboka jsem se napil mléka z kamenného hrnce. Cha! Ať žije fízl, mlíka si lízl! Jenže bylo příliš studené, a tak jsem teď musel rychle vykročit, abych zahnal ten nepříjemný, trochu dávivý pocit žaludku, opatrně jsem za sebou zavřel, utrhl jsem si jednu z těch popínavých červených růžiček v loubí a šel jsem. Předjitřní obloha byla šedivá. Nikde ještě známky života, byla neděle, jenom jsem uslyšel skřivana, a když jsem se podíval tím směrem, k rozsáhlému poli s borovicovým lesíkem, vykročil jsem na tu stranu, abych se tady do té doby, než v Krčmě odemknou vrata, procházel. Když jsem teď šlapal úvozem v tom předjitřním šedavém tichu, uviděl jsem myš – a shýbl jsem se k šedivému kožíšku už jen sotva dýchajícímu, který tu ležel zkrvaven a rozšlápnut nejspíš koňským kopytem. Díval jsem se, jak klidně čekala, jestli se ještě vzchopí k životu, jak slabounce dýchala. No tak, vzchopil se fízl! Je přece ve své vlasti, fízl! Řekl jsem si. Ta myš slabounce dýchala a já jsem na ni civěl, pane. Vy byste ji zvedl, pane, držel byste ji v dlani a já bych vás při tom pozoroval a vyvozoval bych z toho závěry, analogie, a ty analogie bych hlásil šéfovi a v mnoha obměnách bych vás udával. Jenže vy tu nejste, pane. Jste ve městě a já zde v Loukách, a nic se mi tady nedaří. Je to zatracená krajina. V hlavě mám docela prázdno a nevím, co udělám, abych se zachránil.

Když jsem se v devět hodin octl u Krčmy, stál hostinský před otevřenými vraty v čisté bílé košili a v kalhotách s širokým opaskem. Rozhlížel se po obloze, na níž se mraky roztrhávaly, a sluneční paprsky zajiskřily v trávě na mezích, jejichž prach byl spláchnut noční rosou. Po cestě, vedoucí k hřbitůvku na kopci, jehož tlející červené, žluté a bílé věnce byly vystaveny krajině na odiv, neboť hroby byly rozloženy na svažujících se terasách, se už sem a tam procházela svátečně oblečená děvčata z nedaleké obce. „Dobrej den,“ pozdravil mě hostinský dost nedůvěřivě, nezmínil se však ani slovem o tom, že jsem nespal v Krčmě, a pak jsme se spolu, jak jsem se postavil vedle něho, zadívali ke kamenolomu, jehož mlýn dnes nerachotil, a halda kamenného prachu měla zvláštní fialový odstín ticha. A pak se otočil ke mně a s pomalou zevrubností, k níž měl od mého příjezdu příležitost teprve teď, si začal prohlížet můj oblek, mou okrovou vestičku, kterou jsem teď podle svého zvyku držel za cípy, a tak mě napadlo, že mě třeba i poznává a myslí v tom případě asi na to, jaká jsem byl před dvěma léty troska a co že se to se mnou událo, že jsem se tak překvapivě vylepšil? V jeho očích byla dotěrná chtivost. V mírných závratích, jež mě přepadaly z nevyspání, jsem se na něho díval, a pak jsem se začal ohlížet po Anně, vzhlédl jsem nahoru k otevřenému oknu, jestli tam snad není, vzhlédl jsem tam však spíš s obavou a v nejistotě než s přáním ji vidět.

„Dáte mi jednu vodku, pane hostinský?“ řekl jsem, obraceje se znovu k němu, zatímco jeho vypouklé oči nad mohutným nosem nepřestávaly pátrat – poznal-li ve mně ovšem, jak jsem se domníval, někdejšího přítele Anny – po tajemství mé proměny. „Hoho,“ vykašlal ze sebe chraptivý smích. „ Ovšem, ovšem! Ale heleďte se, máme tady těžkej život, že jo? A ukázal svou mohutnou, po loket obnaženou rukou ke kamenolomu. Pak v sobě zdusil smích, trochu se ještě otřásaje, a čekal, co odpovím. Ale já jsem si toho skoro nevšiml – i když to už docela jistě byla zvědavá provokace z jeho strany, velký zájem o můj osud, zájem, kterého jsem přece mohl využít – a jako přitahován znovu jsem vzhlédl k oknu, a teď se tam Anna objevila, stála natočená bokem k silnici, jak se na chvíli zastavila v chůzi a dívala se úkosem dolů. Zdálo se mi, že je její obličej nepřátelský a že se přes tu noc utvrdila v jakémsi odporu ke mně, po tom, co jsem ji zanechal tam nahoře u dveří a běže za Jiřím. Takřka polekán její vzpřímenou postavou a jejím nehybným obličejem beze stopy úsměvu nebo přívětivosti jsem ji pozdravil němou úklonou. Ale zdálo se mi to snad? Jen její ústní koutky se po mém pozdravu prudce vymrštily do výše, a pak hned poodstoupila do nitra pokoje, zmizela v jeho přítmí. „Tu vodku prosím,“ vykřikl jsem hned nato na hostinského a rázně jsem vykročil do vrat, celý rozzlobený tím Anniným úšklebkem a rozhodnut už co nejrychleji jet. Zkrátka, o tuto cestu se budu s šéfem přít, nedám se přece jen tak lehce! Hostinský se ztěžka otočil a šel za mnou. V přítmí sálu se mi trochu ulevilo. Opřel jsem se o nálevní pult. „Hoho,“ smál se chraptivě hostinský a přistrčil mi starobylou masívní sklenku s vodkou, „tady u nás v kamenolomu se práší do huby! To je třeba zapít.“ A nalil také sobě. Nevšímal jsem si ho, skláněl jsem se nad čirou ve své sklence.

Na zinkovém pultě byly ostrovy odlesku slunce, jež už naplno vyšlo z mraků, lehký větřík vháněl otevřenými okny do sálu vzduch. Váza s růží na stolku, u něhož jsem včera večeřel, stála na čtverci složeného ubrusu a její dlouhý půvabný stín stoupal po zdi vzhůru. Měl jsem ještě jednu růžičku, z Antoniina loubí, a vykukovala směšně z náprsní kapsy mého saka, na němž bylo také zachyceno několik tenkých peříček z Antoniiny postele, peříčka se ustavičně chvěla a třásla, byla takřka bez váhy a tu, když jsem se dlouze díval na tu růži na stolku, natáhl hostinský ruku a váhavě sice, ale zrovna tak dotěrně, začal peříčka z mého saka obírat. „Hoho, peříčka,“ smál se servilně a jeho tlusté toporné prsty bloudily po mém rukávě a po mých prsou, zatímco jsem se díval na tu růži na stole, díval jsem se, jako by mi dávala klid a jako by mě zbavovala té prokleté horečky, nebo jako by mi už co nejdřív měla dát klid, ale už po několika vteřinách jsem poznal, že se mýlím a že naopak při tom pohledu jen ještě prudčeji stoupá moje horečnatost. „Teď mi vystavte účet,“ řekl jsem hostinskému a ohnal jsem se po jeho ruce, a zatímco on se nespokojený s odmítavostí hrabal v zásuvce, aby mi vystavil účet za nocleh, spěchal jsem nahoru, abych si vzal svou tašku. Hned jsem viděl, že pokoj je po včerejšku uklizen, židle, na nichž jsme proti sobě seděli já a Jiří, byly srovnány, na stole nebylo nic a já jsem vzpomínal, nenechal-li jsem tam něco ležet. Začal jsem se šacovat a opravdu, žiletka v koženém pouzdérku chyběla! Znovu jsem prohledával kapsy, hledal jsem pod stolem, ale marně. Když jsem si uvědomil, že tedy Anna má tu žiletku, jež kovovým očkem přichycena do pouzdérka a tím už jaksi nápadná, když jsem si uvědomil, že si ji prohlíží, že ji otáčí v prstech někde v ústraní, že prve když se na mne dívala dolů z okna, ji už držela v ruce, tisknouc ji ve své kapse – tu se mi opravdu už do ničeho víc nechtělo! Rychle jsem zapnul tašku, a nepohlédnuv už ani z okna – jak dlouho jsem odtud pozoroval baráky! – spěchal jsem zase dolů. Hostinského jsem zastihl, jak horlivě křičí do starobylého telefonu zavěšeného na zdi, jak tiskne ohmatanou dřevěnou rukojeť sluchátka ve zřejmém rozčilení a přitakává stále komusi, koho musel, podle té horlivosti, s níž to dělal, ohodnotit velmi vysoko. Podíval jsem se oknem na silnici a zdálo se mi, že se už v zatáčce objevil autobus. Rychle jsem vysázel na pult peníze podle účtu, který tu už ležel vyhotoven, a protože byl ke mně hostinský otočen zády a zabrán do toho hlasu v telefonu, vyšel jsem bez rozloučení a běžel jsem ten kousek dolů po silnici k zastávce. Autobus už stoupal nahoru kolem kamenolomu. Mimo mne tu čekaly ještě dvě ženy, obě v modrých ševiotových šatech, šitých asi před třiceti lety, a ve škrobených šátcích, které si posunuly jako kosou střížku nad čelo proti slunci. Pohlédly na mne zpod té stříšky, měly suché mlčenlivě semknuté rty, a já jsem jim, když před námi autobus zastavil, dal přednost, aby nastoupily se svými košíky, jež měly přikryté vyžehlenými červeně kostkovanými utěrkami, ale v tom už jsem, přes chvějivé skandování motoru, uslyšel, jak někdo přibíhá. Otočil jsem se a stál jsem tváří v tvář Anně, jejíž pohled byl vysloveně nepřátelský, neboť jak mohlo být jinak, než že jsem si ji tou noční příhodou a teď tím náhlým odjezdem bez rozloučení znepřátelil? A opravdu držela ruku v kapse a já jsem věděl, že tam má mou žiletku a že ji bez ustání zkoumá. „Máte se hned vrátit,“ řekla zadýchaně, a to už jsem slyšel, jak se dveře autobusu za mými záda syčivě zavírají k odjezdu, „někdo právě telefonoval a rozkazuje, abyste počkal zde.“ Tak tedy šéf. Až jsem se otřásl při pomyšlení, že bych se s ním měl sejít tady, ani jsem Anně neodpověděl a v panice jsem se rozběhl za vzdalujícím se autobusem, mával jsem a křičel, ale řidič se díval rovně dopředu a nikdo z cestujících se neohlédl malým zaprášeným zadním okénkem, a tak jsem se po chvíli marného běhu zastavil, moje paže klesly podél těla a s chvějícími se údy po té námaze jsem se znovu otočil k Anně. Stála ještě na tom místě, dívala se na mne, a tak jsem se k ní pomalu vracel prostředkem silnice a už z dálky jsem zkoumal v jejích očích, zkoumal a ztrácel jsem se v nich, teď, když už jsem nemusel nic zařizovat a nikam spěchat, teď, když už bylo všechno ztraceno, zkoumal jsem v jejích očích a cítil jsem při tom pohledu opravdovou bolest. Šli jsme mlčky vedle sebe nazpět ke Krčmě. Anna se zatvrzele dívala k zemi a já jsem se v jakémsi ustrnutí, odvrátiv konečně pohled od ní, ještě jednou rozhlédl krajinou, po loukách, mokřinách a kopečcích lesů.

III

Pod schodištěm mě Anna opustila, dívala se za mnou, jak stoupám nahoru, a já jsem se ještě snažil skrýt svůj nepokoj, dokonce jsem se na ni usmál, ale tu se ona hned pohoršeně otočila a odcházela. Vešel jsem tedy znovu do toho pokoje, který jsem před chvílí opustil, a lehl jsem si na pohovku. Ostatně jako každý, kdo má potřebu utéci, jsem teď začal snít o tom, jak utéci. Ale zkuste jednou utíkat podle svých představ! Hned při prvním kroku z domu zjistíte, že ve svých představách jste tím jedním krokem, jímž ve skutečnosti stojíte teprve na zápraží, uběhli už sto kilometrů. A tak jsem snil a ani jsem se nepohnul, dokud jsem neuslyšel vůz zastavující před Krčmou a bouchnutí dvířek a zdvořilý křik hostinského. Kde teď byla Anna? V úzkosti při té myšlence jsem vyskočil a přiblížil se k oknu, abych byl svědkem, jak hostinský odvádí hosta dovnitř, hosta, jehož objemná postava se zdála být ještě větší ve světlé sportovní košili v pase vykasané a jehož hlava, trochu vychýlená dopředu, jako by vzduch byl příliš těsný a těžký, se svým držením podobala hlavě ryby. Když zmizeli mým očím, vzrostl můj neklid pro Annu do té míry, že jsem se rozhodl sejít nepozorovaně dolů do kuchyně a dát jí radu. Za okamžik jsem byl dole, otevřel jsem zadní kuchyňské dveře a pokynul jsem Anně, aby za mnou vyšla do temné chodby, v níž čpěly prázdné pivní sudy a vinné láhve. „Skryj se,“ řekl jsem jí bez úvodu a ona se přede mnou vzpřímeně opírala o zeď té úzké chodby, „zůstaň u své práce v kuchyni, neobsluhuj teď v sále. Vymluv se otci na nevolnost.“ Nezeptala se mě na nic, jako by má slova nestála ani za fajfku tabáku, jen se trochu po těch slovech posunula po zdi, takže teď byla trochu stranou ode mne, a mne přepadla zřivost při tom jejím štítivém pohybu. „Tak odpověz!“, zašeptal jsem zlostně, „rozumělas přece!“ „Vyhnu se, pane Hanuši,“ odpověděla, když mě nejdřív dlouhou pomlkou nechala čekat, „a vám se taky vyhnu, vyhnu se každýmu, komu budu chtít,“ a potom se ještě o kousek posunula zády po té zdi a protáhla se škvírou dveří nazpět do kuchyně, zanechávajíc mi svou vzpurnou odpověď, která mě vůbec nezbavila té starosti, s níž jsem za Annou přišel, a tak jsem se tedy zas vracel nahoru do pokoje, abych tam vyčkal, lehl jsem si znovu na pohovku a čekal jsem.

Nehýbal jsem se. Dunivě, jako bych dostal palicí přes hlavu, jsem slyšel další autobus projet kolem Krčmy, netrpělivě jsem jej nechával doznít v dálce, abych se mohl znovu vrátit k naslouchání do chodby, kdy se tam už ozvou kroky, mířící k mým dveřím. Bude mít za sebou nějaké svědky pro tu příležitost, takže já budu mít pocit, že jsem se nedostal do rozporu jenom s ním, ale právě také s těmi svědky? V té chvíli budou oklamáni jeho autoritou až do neuvěřitelných nejasností, a on se před nimi nebude znát ke mně jako ke svému poskokovi, ale postaví se zkrátka jen proti mně. Už se blížilo k poledni a na chodbě bylo stále ještě ticho. Usoudil jsem, že dole se už asi chystají k obědu, a neklid mi způsobovala nejistota, jestli Anna přece jen přes moje varování teď neklade pokrmy na stůl před něho a jestli si ho při tom neprohlíží svýma těžkýma, vážnýma a vlastně ještě dětskýma očima. Usoudil jsem, že ten stolek s růží teď asi obsadil on, a to sám ze své vlastní vůle a bez vyzvání. A jak čas ubíhal, pokoj se zvolna proměňoval v celu, měl jsem hlad a čekal jsem na otevření dveří, ale kdokoli mi mohl vlastně ještě říci: vyjdi přece ven, pokus se to ještě prodloužit! Jenže já jsem neměl sílu. Ležel jsem se sklenicí vody v ruce a pozoroval jsem rýhy na starých hnědých dveřích, jež měly starobylou vroubkovanou kliku jako vrata dole v průjezdě, pozoroval jsem ji a představoval jsem si už její prudké cvaknutí a poskočení, až na ni on bez rozpaků sáhne rukou. Byl jsem vyrušen, když se z ampliónu, zavěšeného na telegrafním sloupu před Krčmou, rozeřvala rázná budovatelská píseň. Otočil jsem se, zadíval jsem se oknem na tmavý trychtýř ampliónu, který mi svým tvarem a svým řvoucím hlasem jako prostor mé minulosti, jež se teď trochu vzepjala v tom trychtýři a jako omráčený brouk s těžkými krovkami, padla na silnici. Přistoupil jsem tedy těsně k oknu – píseň zněla – a zadíval jsem se dolů, hledal jsem toho brouka, abych viděl, jak bezmocně leží. Na silnici nebylo nic, díval jsem se a naslouchal jsem té neomalené hudbě. Potom uplynulo ještě asi půl hodiny a dveře se otevřely.

Nevšiml si mě, dokud neusedl a dokud si pohodlně nedal nohy na příčku protější židle – já jsem seděl na pohovce – a dokud si ruce nezaložil na břiše, teprve potom se otočil ke mně s významně pootevřenými ústy, jejichž rudě fialový povrch ztvárnil ten známý úsměšek. „Snad se nedivíš, že jsem za tebou přijel do Luk? Vypadáš jako, jako by ses divil, jenže, víš, já jsem počítal s tím, že mi budeš chtít pláchnout, že se o to prostě pokusíš. Řekli mi, když jsem telefonoval, žes šel na autobus. Běželi za tebou. Tady to máš, jen taktak, a stalo by se, že bych tě musel kdoví kde honit, a já se nerad pachtím za někým jen proto, abych mu připomněl, co si se mnou umluvil. Já vím, žes dvě noci nespal. A také mi nemusíš říkat, že jsem kreatura, která si usmyslela zničit tě. Ale co musí být, to musí být, prostě ztrácíš mou důvěru.“ Samozřejmě, že jsem se teď začal klepat. Chvěl jsem se. „Tak přistupme k věci,“ řekl šéf, „přistupme k výsledku. Tys mi tedy sloužil velmi krátce, ale za to zas – jak rád dělám tyto výpočty hodné lakomce! – velmi lacino. Tak to bylo a předpokládám, že teď už je konec. Nebo snad chceš říct, žes pro mne sehnal úpis tady v Loukách?“ Chvěl jsem se na pohovce a poslouchal jsem ho. Zkusil jsem se vzepřít. „Sundej mi tu klec,“ řekl jsem, „nebo tě udám a skončíš v černovickém blázinci. Studené sprchy tě vyléčí z té mánie hrát si na ďábla, a šoky z tebe udělají blbce – – “ „Tak sehnals ten úpis?“ přerušil mě. „ Nesehnal.“ „Vidíš. A zrovna tak jsou ty tvé výhrůžky nesmyslné a chabé, nesvedeš s nimi nic. Protože tys uvěřil v mou moc. Ty věříš na šedé eminence a věříš také na to, že nemohu existovat bez obětí. Víš, že nesmím připustit, abys o mně začal moc přemýšlet teď, když jsme došli až sem. A k tomu, abys nemyslel, musíš být mrtev anebo v pekle. Ale peklo není, nebo je? A ty mi věříš. Ty víš, že je to pravda. Tys přece uvěřil ve skutečnost všeho.“ „Dobrá, tak mi ale otevři tu klec,“ řekl jsem zničeně, „otevři mi tu klec!“ Ale on se teď otočil ke dveřím, díval se na ně, jako by někoho čekal, jako by měl někdo vejít: „A teď mi ještě pověz, co je s tím děvčetem tady?“ řekl a já jsem pochopil, že si v těch dveřích představoval Annu a že mluví o ní. „Už dlouho jsem nebyl tak z neklidněn, jako teď před chvíli u oběda, když jsem ji poprvé uviděl, jak ji otec postrkem žene ke mně s tácem pokrmů, jak ona se vzpírá a nechce jít. A pak, když už ji dostrkal ke mně, když už stála u stolu nade mnou skoro bez sebe zarputilostí, vytáhla na mne z kapsy svých šatů žiletku. Co máš s tím děvčetem, co to má znamenat?“

V té chvíli jsem přestal cítit tu úzkost, ten strach z prověrky, a znovu jsem byl tím, který tenkrát před dvěma lety stával dole na silnici pod oknem dvanáctiletého děvčátka, díval se nahoru a tak je střežil. Rázem jsem se znovu vrátil na to místo, z něhož jsem tehdy prchl, protože se mi zdálo příliš těžké na tom místě žít. Vrátil jsem se znovu na tu prostou stráž, na tu jedinou stráž, která jediná ozařovala můj život a z níž jsem zběhl a nechal ji zářit kdesi mimo sebe. A on pokračoval: „Něco s tím děvčetem máš. Anebo ona s tebou. Rozhodl jsem se proto – neboť přiznávám, cítím se trochu ohrožen jejím chováním – že pojede neprodleně s námi k malému výslechu, formálně to zařídíme tak, že na sebe opět vezmeme tvářnost úředníků, tedy prozatím zůstáváš vedle mne a ne, jak jsi jistě čekal, že se hned po tom, co se zběhlo, postavím proti tobě.“ Zálibně se na mne díval, když jsem vstal a rozčileně chodil sem a tam. V hlavě mi šumělo a nemohl jsem myslet, zmateně jsem hledal argument proti tomuto plánu – a proklínal jsem hostinského, že jí nedovolil zůstat v ústraní, a sebe, že jsem jí ponechal tu žiletku. Pak jsem se před ním zastavil a začal jsem ho přemlouvat: „Ty jistě žertuješ a nemyslíš to vážně, Anna je přece ještě dítě, která zná jenom svou zahradu a která ještě vzpomíná na dětské hry, když obsluhuje v sále, kde s nikým nemluví, nikoho si nevšímá. Co tě to napadlo? Tebe, s tvým chladným úsudkem? To dítě si prostě hraje, jen hraje podle pohádek, náhodou si do tebe vtělilo některou postavu z nich, myslím-li na tu příhodu s žiletkou, jiný význam to prostě nemůže mít.“ Seděl a mlčel, skláněl hlavu a ruce měl na břiše. „Ne,“ řekl a vzhlédl ke mně, „snad naposledy ještě cítíš lásku? Něco takového se mi s mými poskoky ještě nepřihodilo, alespoň nikdy tak zjevně.“ A já jsem na něm viděl, že nevzdává-li se svého úmyslu, pak opravdu z bázně a opatrnosti. V tom smyslu mě napadlo jakési východisko a řekl jsem: „Počkej, nějak se ještě domluvíme. Uznej, že existují mnohem větší nepříjemnosti pro tebe, než toto dítě. Myslím teď kupříkladu na Pepa, na toho, který mě k tobě přivedl. Ten se přece stále kolem tebe motá a těží z tebe, ale stále je svobodný, ničím nezavázán. A víš proč? Podobá se ti, ano, je takřka zaměnitelný s tebou.“ „Cože? Zaměnitelný?“ Vykřikl a vyskočil. „Nechej si laskavě ty drzé, nesmyslné řeči!“ A potom dodal: „Jenže v jistém smyslu máš pravdu. S ním bych už konečně měl pořádnou smlouvu, dobře, souhlasím tedy s tvým návrhem, chceš-li mi s tím ještě pomoci, a věřím, že to uděláš, přestože tady v Loukách jsi nadobro selhal. Uděláš to kvůli tomu děvčeti. Ale,“ zasmál se mi rovnou do tváře, „jakou máš jistotu, že se k tomu děvčeti nevrátím potom?“ „ Kdy potom?“ „Ty opravdu netušíš, co se na tebe chystá?“ A když jsem neodpovídal a když jsem se mu díval do tváře a myslel přitom na Annu, a když jsem před ním jen tak stál a hrbil jsem se únavou, řekl: „Dobře, odjedu teď tedy sám a ty se svez později autobusem. Zítra ráno v devět se přijď ještě ke mně ohlásit, ráno, dřív než vyhledáš toho Pepa. Jsem klidný, vím, že přijdeš ze strachu o to děvče.“ Potom se otočil a odešel.

Jistě, tuším, co se na mne chystá. Tuším, že co nejdřív má nějak nenápadně dojít k situaci, v níž budu ohrožen, v níž zemřu. Jistě, tuším to. Odpor k šéfově nespravedlnosti, k jeho neproblematickému zavržení mé osoby, k jeho kruté sebeochraně, k jeho důsledné preventivní sebeobraně, to, pane, mi dopomohlo k metamorfóze, to oživilo dávno zapomenuté obrazy, odhalilo znovu svět, o němž jsem jako dítě snil. Jako dítě bych se nikdy nestal fízlem, o tom jsem přesvědčen, nefízloval bych vás, pane, byl jsem zcela normální dítě, ne jako to zakrslé, které na vás číhá – já i to vím, pane – v průchodu činžáku a které vám prská do obličeje své sliny a užívá při tom zrůdná, zkroucená, směšná slova, která slyší, když sedí pod stolem při schůzích vašeho uličního výboru. Ne, já bych takový nebyl, a stal jsem se jenom jedním z velikého sdružení zapomnětlivců, lidí, kteří zapomněli na chuť ušlechtilosti, je to trpká omamná chuť, vzpomínám-li si dobře.

Abych už Annu nepotkal – usoudil jsem, že pro ni bude nejlepší, když už teď hned začne zapomínat na moji návštěvu – ale abych se mohl ještě chvíli dívat na okna, za nimiž ona je, rozhodl jsem se, že se ještě ve zbývajícím volném čase projdu po pokraji nedalekého lesíka, od něhož byl přehledný celý zadní dvůr Krčmy s kůlnami a s kuchyňskými okny. Přesvědčil jsem se, stoje u okna, že šéf opravdu hned po naší rozmluvě odjel, hlučně a zdvořile z obou stran se loučili s hostinským, ale Anna jako by tu najednou nebyla, neviděl jsem ji, nikdo z těch dvou se o ní nezmínil, a to bylo v pořádku. Šel jsem k lesu loukou, jež byla výš položená než mokřiny, a proto bezpečně suchá, přestože tráva i zde dosahovala výše mých kolen. U lesa za loukou stáli dva hnědí koně zapřažení do vozu, díval jsem se na ně, na jejich nehybné skloněné hlavy, mosazné nýty jejich postrojů se zářivě leskly v slunci. A pak jejich prostřednictvím, prostřednictvím luk a pahorků, na nichž bylo vidět mírné zakulacení mizející do dálky, jsem zase měl tu živou představu koule, na níž jsem stál nebo snad visel, představu, kterou jsem v dětství míval tak rád. Modř, zeleň, proudící páry a neuvěřitelně pravidelný let koule, chráněné před temnotou a mrazem vesmíru jako meloun ve skleníku. Slunce prozařovalo hnědou srst koní doryšava. Potom muž, který byl u nich, zvedl opratě přehozené přes bočnici vozu a všichni se dali do pohybu, díval jsem se za nimi, dokud mi nezmizeli z očí, a pak jsem si ještě představoval všechny drobné kosti, uložené pod prachem koule, jedny za druhými, a kdyby se dal život zrychlit jako film před našima očima, bylo by směšné to rychlé hemžení a překotné ukládání pod zem a vylévání popele – a já bych těžko v tom hemžení hledal Krčmu a Annina okna, všechno by splynulo. Tedy jen určitá pomalost děje mi umožnila, abych se teď ještě jednou otočil a díval se tam, na okna, jež paprsky odpoledního slunce oslepivě rozzářily. Seděl jsem pod tím lesem až do večera, nehybně, zahleděn na jedno místo. Na dvůr Krčmy dvakrát vyšla Anna, stála tam, a jak se mi zdálo, dívala se k lesu. Nevím, jestli mě mohla vidět, byl jsem ve stínu, slunce už klesalo. Potom jsem uslyšel rachot kol, otočil jsem se a viděl jsem, že se ti dva hnědí koně s vozem zase vracejí, vůz byl vysoko naložený trávou, ale ten muž, kočí, byl teď vyměněn, prve to byl malý chlapík v širokých hnědých kalhotách a v homolovitém klobouku, jenže teď si vedle koní vykračoval a opratě držel Jiří, velký a hubený, prostovlasý, s vysokým nehybným krkem natočeným ke mně. Celého užaslého mě zasáhl jeho pohled, který byl jako zkamenělý, a jeho zrovna tak strohá a nehybná úzká čárka úst, zatímco pohyb jeho těla začínal teprve od krku dolů. V ruce držel bič, kterým se švihal do kroku nad schoulenými hlavami koní, a když se přiblížil, pocítil jsem úzkost. Vůz přirachotil ke mně, pomalu mě míjel, a já jsem se za ním toporně točil, mírné, pečlivě vyčesané hlavy koní si mě ani nevšimly, tráva na voze omamně voněla – a Jiří se napřáhl a švihl bičem po mé tváři. Ostrý koneček kůže mě štípl jako had; zvedl jsem ruku a položil prsty na ten palčivě mokvavý pruh, a Jiří šel, vedl ty koně a díval se na mne, neříkal nic, jen hrbil svá vyzáblá záda, a pak ještě otočil bič a švihl jím ke kamenolomu. Necítil jsem hněv ani příkoří, vůbec nic, jen jsem si oddechl, když Jiří zmizel, a pak jsem hned vstal a spěchal skloněn, s kapesníkem přitisknutým na tvář, a tak jsem tedy navždy odjel z LUK, abych se vrátil ještě jednou do našeho města, pane. Do našeho města, nad nímž se rozprostírá ďáblův plášť. Nebo jen do mého? Nebo jen do vašeho? Když jsem večer o půl jedenácté vystoupil na autobusovém nádraží, uvědomil jsem si znovu, že je neděle. Z kina Čas naproti nádraží se valil do ulice proud lidí, na křižovatce splynul s proudem, vycházejícím z nádraží, a v tom davu jsem šel také já, stále ještě úhledný, s taškou a v pěkné okrové vestě, se zářivými manžetovými knoflíky a se zkadeřenou bradkou, jen úzká, do zčernalých stroupků zaschlá rána přetínala mou levou tvář. Po chvíli jsem se od davu oddělil a přešel do menších uliček, kličkoval jsem jimi těsně kolem plotů, a nejvíc mě dráždila auta, která zastavovala s náhlým zasténáním brzdy malý kousek přede mnou nebo za mnou. Bál jsem se, že mě šéf nechá přepadnout ještě dřív, než ten plán vymyslím, a že mi už vůbec nedá příležitost předložit jej, protože se mu už možná úplně zprotivilo dávat mi – i když jen nepatrnou a nejistou – nějakou záruku ohledně Anny. Opravdu, usilovně jsem se teď tvářil, že jsem jejím ochráncem. Byl jsem jím? Snad ano, snad ne, ale potřebu být jím vyvolala ve mně představa mé smrti, mého zavraždění, teď, když jsem byl těsně před ní, hledal jsem smysl života. Brzy jsem došel k vysoké novostavbě, kde jsem bydlel. Vrata tří garáží po obou stranách vchodu byla zamčená a klid už byl také nad parkovištěm, kde stály seřazené vozy, pokryté prachem po nedělní vyjížďce. Svým nečleněným úzkým průčelím strměl dům vysoko k temné obloze, podoben raketě. Když jsem za sebou zamkl domovní dveře, pozoroval jsem ještě chvíli ulici jejich skleněnými výplněmi, a zároveň jsem naslouchal do chodby za sebou. Ale nic se neozývalo. Vyjel jsem tedy výtahem do svého poschodí a brzy jsem, převlečen do pyžama, usedl při světle malé lampy. Zavřel jsem oči a chvilku se mi podařilo dřímat. Můj pokoj byl pohodlný a útulný, na zdi proti mně byl velký zřasený závěs s motivem egyptských váz, bůh Ré tu ujížděl na slunečním voze. Ale byla chyba, že už jsem neměl o čem přemýšlet, můj čas začal být prázdný, a tak jsem stále těkal pohledem sem a tam po nábytku, a když jsem se tak zadíval na telefon, nemohl jsem se už odpoutat. Fascinoval mě jeho kruhový číselník s kulatými okénky, ten černý telefon, jímž jsem v těch dvou letech volal právě jenom Pepa, a také jsem jím byl volán, ten přístroj mě fascinoval také tím, jak osaměle tu stál a leskl se na slabě zaprášené desce stolku, a v hlavě se mi posunovalo Pepovo pětimístné číslo sem a tam, chtěl jsem ho ještě jednou zavolat a slyšet, a dál jsem se díval na telefon a zkoumal jsem, jestli byl opravdu vyroben jen pro toto jedno číslo a jestli jsem tedy opravdu žil tak osaměle, aniž jsem si to uvědomil. Abych tedy tomu pokušení zavolat ještě jednou odolal, otočil jsem se a díval jsem se na obraz na zdi. Prohlížel jsem si jeho temnou žluť a olivovou zeleň, dlouhé buclaté prsty benátské patricijky, oválný obličej – a poprvé mi ten obraz živě připomínal Annu. Dívala se očima natočenýma do koutků víček jako dnes ráno z okna, a tak jsem vstal a chodil sem a tam s pohledem upřeným na koberec, ale telefon mě fascinoval dál, cítil jsem jej v rohu na stolku, vždyť jsem ještě mohl zavolat nejen Pepovi, ale také Anně, mohl jsem si vyžádat meziměstský rozhovor a žádat Krčmu a čekat, až by se ozvala. Pak jsem se zastavil před oknem, a to už jsem se hlídal, díval jsem se ven na tu trošku záře ze svítilen hluboko dole v ulici, a po celém těle mi – v intervalech, řízených tím, jak silně jsem právě s pokušením bojoval – přebíhalo citelné chvění. Konečně to bylo nesnesitelné, prudce jsem se otočil a vyběhl na malý balkónek, visící nad ulicí, stoupl jsem si tam a zhluboka jsem vdechoval vzduch a slyšel jsem, že začal padat drobný déšť. Nebe bylo černé, a když jsem se naklonil přes okraj balkónku, mohl jsem pozorovat vlhkem se lesknoucí asfalt silnice, ale ani zde jsem dlouho nevydržel, znovu jsem se vrátil do pokoje, šel jsem k obrazu, který byl při prvním pohledu takřka černý, a pozvolna vystupovala ze tmy ruka a tvář, a řekl jsem „Anno!“ a zaryl jsem si prsty hluboko do uší, protože jsem se bál, že ještě jednou uslyším svůj hlas.

Otevřel jsem skřínku, ve které byla ještě láhev se zbytkem vodky. Nalil jsem si a pil. Také jsem kouřil a byl jsem rád, že se mohu opít. Hned jsem se cítil lépe, hladil jsem si bradku a nohy jsem si dal na stůl, v této poloze byly příjemně lehké. „Tak abych si ještě jednou všechno ujasnil,“ bručel jsem, a tato myšlenka mi najednou začala být velmi příjemná, ale v tom jsem se udiveně zastavil na půl cestě, jak jsem zvedal sklenku ke rtům, protože někdo zazvonil. Byla právě jedna hodina s půlnoci, zvonění se ke mně neslo zdola od domovních dveří, postavil jsem tedy sklenku, vstal jsem a nejdřív jsem šel všecek rozrušen podívat se na sebe do zrcadla, vlasy mi visely do čela, a tak jsem je přihladil, a hřbetem ruky jsem si otřel ochable svěšený spodní ret a pevně jsem sevřel ústa a chvilku jsem se tak na sebe díval, a tu se zvonění ozvalo podruhé. Nebylo nijak vyzývavé, jen tichý krátký zvuk, a snad právě to mě přimělo k rozhodnutí sejít dolů, to ohleduplné zazvonění, jako by se zvonící bál náhle mě vyrušit, a dokonce ve mně vzbudilo jakousi naději, ale jakou naději? Šel jsem dolů po schodech a viděl jsem, jak se na každém odpočívadle, jež jsem míjel, jasně zrcadlím v okně s černým pozadím noci, a tak jsem se před pátým šestým oknem zastavil, zvedl ruku a gestikuloval: „pšá, pšá,“ odháněl jsem se ze skla, a ten obraz odháněl mne. A tu jsem ještě zadeklamoval:

Jsi-li křesťan nebo žid
Koupíme ti lilihit!

A pak jsem sešel ještě pár schodů a stál jsem u domovních dveří. Byl jsem opilý a neměl jsem strach. Uviděl jsem za dveřmi muže asi padesátiletého, vysokou postavu v tmavém plášti, ale hlavu skloněnou až na prsa, takže hned připomínal kněze. Přesto se na mne díval, muselo mu to působit námahu, když vyvracel oči nahoru. Měl husté šedé lesklé vlasy, krásné vlasy, a ty mi – to bylo ovšem podivné – připomněly Annu, její hnědé dlouhé kadeře. Byl hladce vyholen a bledý, s ostrými rysy, jež připomínaly, když pak hlavu prudce zvedl, aby mě oslovil, ty vysoustruhované rysy tváří vévodů na koních, které jsem znal ze středověkých rytin. „Co je to lilihit?“ zeptal se mě, aniž se představil. „Lízátko,“ odpověděl jsem. „Snad nějaký politický nebo rasový pamflet?“ zeptal se. „Ne,“ řekl jsem a zasmál jsem se, „ale řekněte mi, co si, prosím vás, přejete?“ a myslel jsem si: že by to byl ten další fízl, co by mě eventuelně lízl? „Jen mě ta říkanka překvapila, nic víc,“ pokračoval, aniž mi odpověděl na otázku, „myslel jsem, že jste v docela jiném rozpoložení.“ „Kdo jste?“ zeptal jsem se. Stál jsem za skleněnými dveřmi a ještě jsem neodemykal, naše hlasy bylo slyšet mezerou, jíž se do chodby vhazovaly noviny a časopisy. Odpověděl mi, že ho posílá šéf. „Je to tak zvykem,“ řekl, „a zastávám tu stejnou funkci jako kněz před popravou, jenže má útěcha, samozřejmě nemůže mít takový dosah, když tu není bůh.“ „Jako kněz?“, řekl jsem nanejvýš udiven, „a že tu není bůh? Propánakrále! A jak to víte?“ „Vy to víte,“ odpověděl. „Ne,“ řekl jsem, a byl jsem teď opravdu zvědav, co se dál bude dít – a neměl jsem díky své opilosti – „asi to nevím. Kdybych to věděl, asi bych takhle neskončil.“ „Ale to se mýlíte,“ zasmál se s jakousi něžnou, ano, podivně něžnou přezíravostí, a napadlo mě, že je asi chytrý, asi také zlý, ale něžný teď ke mně, „je ještě mnoho jiných věcí, které člověka jednou nutí váhat a rozvažovat: nemám snad duši? Ovšem takové váhání je výzva a krach ve vašem případě a myslím, že k takové výzvě vás nutí mnoho věcí, a snad vůbec ani předpoklad, že je bůh.“ „Propánakrále, to je zajímavé,“ zvolal jsem, ano, pane, tak docela lehce mi bylo v té chvíli, a zastrčil jsem klíč do zámku a otevřel dveře, „tak pojďte nahoru. Buďte ujištěn, vaše návštěva mi přichází vhod.“ Vešel a v mžiku byl přede mnou na schodech a stoupal nahoru, ani si nevšimnuv výtahu, šel pružně a rychle, a já jsem zas rychle zamkl a spěchal za ním. „Proč laskavé?“ odpověděl mi v chůzi, neobraceje se ani, měl jsem před sebou jeho jasně šedou hlavu a černý vyhrnutý límec kabátu, „je to moje služba, jsem za to placen. Ale to vám nemusí vadit, vždyť jistě nejste tak jemnocitný, že, jste teď docela sám,“ a trochu se natočil a jedním okem se mi zabodl do obličeje, „že, docela sám.“ Potom jsme mlčeli, protože stoupání nám působilo přece jen námahu, a pokračovali jsme v hovoru až v mém pokoji.

Nalil jsem mu vodku. Rozevřel si plášť, usedl a zadíval se na obraz benátské patricijky. Já jsem si ho zatím prohlížel z profilu a nemohl jsem na něm najít nic podlého, a to bylo divné, protože šéf byl samozřejmě podlý, a já jsem byl také podlý. Co tu chtěl? Proč se nechal najmout od šéfa, nebo snad patřil k jeho personálu o něco méně tajnému, než jsem byl já, sedával s ním snad v jeho kanceláři? Usoudil jsem, že opravdu musel být něco podobného jako kněz, jinak by se jeho návštěva nedala vysvětlit, protože ten další fízl, ne, ten další fízl to určitě nebyl. Otočil se ke mně a v obličeji mu zůstal jakýsi tesklivý dojem z obrazu, na nějž se díval, prchavý dojem, který se vytratil, když řekl: „Prosím, rozevřete si ten župan.“ Považoval jsem tu výzvu za nanejvýš drzou, za nepřijatelnou, a ani jsem se nepohnul, díval jsem se před sebe, rozhodnut, že při takové nehorázné otevřenosti s ním nechci nic mít. „Dobře,“ pokračoval po chvíli, „nechcete tedy. Ale já ovšem vím, že pod tím županem máte klec, jež vám sedí na těle tak bolestně i bezbolestně, jako kovové nákrčníky černoškám.“ Díval se na mne, měl něžný, trochu soucitný pohled, trochu zlý pohled, a já jsem sklonil hlavu do dlaní a řekl jsem: „To všechno ta prověrka. Poslal mě do Luk, tam jsem kdysi žil a tam jsem miloval. A nesnesl jsem to zrcadlo krajiny, procházel jsem jí znovu, sevřen v této kleci, a padala na mne úzkost, věřte mi, úzkost z vlády zatracených. Jak často to bývá, že ti, kteří jsou zatraceni dobrem, vládnou? Snad často. Vždyť ani dějiny neřeknou všechno a my, každý z nás, žijeme jen jednou. Takový jsi, říkala mi ta krajina, takový jsi, jsi zatracený. A takový abych teď předstoupil před smrt,“ řekl jsem a začal jsem opile vzlykat s obličejem v dlaních. „Jenže já takhle před smrt nepředstoupím, ne, ne,“ a vyskočil jsem a mával jsem rukama před zdviženým pozorným pohledem toho kněze, „už tuším, že ne, už cítím, že ne! Protože je tu Anna, je tu Anna, rozumíte? Je tu ještě Anna.“ Mlčel a já jsem znovu zamával rukama: „Proklínám to všechno, proklínám,“ křičel jsem a trochu slin, nasáklých vodkou, mi vystříklo na bradu, „vy nevíte, co se mi v Loukách stalo. Prostě mě švihli bičem.“ Podíval se na tu ránu s mírným úsměvem a já jsem myslel na Annu, na její tvář v okně, myslel jsem na plot, za nímž jsem kdysi plakal, a na to, jak jsem klečel na silnici. Pak jsem se otočil a zahlédl se v zrcadle. „Ta tlama,“ řekl jsem a ukazoval na sebe do zrcadla, „vidíte ji? Ta tlama šéfovi pomáhala.“ „Ano,“ zasmál se ten kněz, „jenže on je také chudák, vždyť všechno na světě je jen chudoba. Ovšem kdo získává vládu, ten ztrácí chudobu, a tak se vám teď jeví on.“ A pak řekl ostřeji, zdálo se mi, že příliš náhle, příliš brzo uzavírá a shrnuje tento náš rozhovor, ten rozplývající se rozhovor, který konec konců nebyl k ničemu: „Pokud jde o útěchu, nemohu vás utěšit ničím. Byl jste parazit na svobodě, a soud nad vámi – i když jej snad už nebudete mít příležitost slyšet, já ovšem nevím od koho, nu, prostě od někoho – je jednoznačný: jste těžce vinen.“ „Vinen??“ zabreptal jsem sklesle. „Ale před šéfem jsem přece vinen něčím zcela opačným, a vy přicházíte od šéfa! Tak proč jste vlastně přišel? Za koho mluvíte?“ „Za nikoho. Mluvím s lidmi těsně před smrtí. Snažím se říkat pravdu většiny. Snažím se ji říkat neosobně,“ „Chcete říct, že také šéf zná tuto pravdu?“ Váhal. „Ne, on ji asi nezná,“ řekl. „ Dobře, a chcete snad teď říct, že jste mi poskytl útěchu?“ „Ne,“ řekl, ta pravda je sice pravda, ale ta útěcha je jen formální, tak jako všechno dobré, co vychází od našeho šéfa.“ „Vychází přece od vás, či ne?“ „Ne, to není možné, je to jen má práce a nic pozitivního k vám necítím, dokonce možná, že k vám cítím odpor. Nejde to jinak, není tu bůh, a já vás tedy nemohu milovat.“ A znovu se zadíval na obraz, snad aby se nemusel dívat na mne. „Je to pěkný obraz, pěkná dívka,“ řekl. „Ano. Je to moje dobrá známá,“ a také jsem se dychtivě otočil k obrazu, „řekněte, můžete mi dát nějakou útěchu, alespoň pokud jde o ni? Je to ještě dítě.“ Díval se zálibně na obraz: „Pokud jde o ni? Myslíte, jestli je možné, aby znala jiný řád než my?“ „Ano, ano,“ řekl jsem a díval jsem se na obraz, a on po chvíli řekl: „Ne myslím, že to není možné.“ Pak se pomalu otočil ke mně a já jsem se podíval na něho, naše oči se střetly a on náhle popuzeně vykřikl: „Ale já nevím, co se stane! Jak bych to mohl vědět?“, a díval se na mne dlouho, ne podlý, spíš podobný vévodovi na koni. „Tak vám pěkně děkuju,“ řekl jsem pak a nalil jsem si a pil jsem, a pak jsem ho požádal, aby tedy odešel, že už nic nepotřebuji. Vstal a uklonil se mi. Také já jsem se uklonil a pak jsem ho vedl dolů po schodech, a on mi ještě v otevřených dveřích řekl: „Není tady bůh a já vás nemohu milovat. Ale je mi vás trochu líto, ano, snad.“ A vyšel, stál jsem za skleněnými dveřmi a díval jsem se za ním, prošel pod neónem a zahnul za roh.

Noc pokračovala, jak jinak? A chýlilo se k ránu. Ještě jsem měl vodku a pil jsem, když ve čtyři začalo svítat, byl jsem důkladně opilý. Tik cukal mou pravou tváří, pozoroval jsem to jako chod hodinek, cuk, cuk, a tak jsem se několikrát podíval do zrcadla, jak je ten krvavý pruh po biči zmítán sem a tam, obloha za oknem byla šedá, nazelenalá a růžová a já jsem byl žlutý, také vousy jsem měl žluté a plné vodky, a žlutý lesk kolem očí. Slyšel jsem vstávat sousedy, měli pokoj za mým závěsem s ujíždějícím Ré a za tenkou zdí, slyšel jsem jejich jitřní nestoudné zvuky a šeptal jsem se rty těžkými, takřka slepenými:

A řeky oplývaly rybami
A hvozdy oplývaly zvěří

Ostatně, ty sousedy jsem slyšel už ve dvanáct hodin, o půlnoci, když naráželi do zdi v zrychlovaném tempu svého nedůmyslného aktu, ne, to nebyla Antonie, která roztáhla nohy přede mnou na prostěradle, za zády pruhovaný polštář, v tom letním nočním tichu, v němž páchlo vápno zdí, a počítala svoje chloupky, pečlivě se v nich probírala prsty, a když byla v polovici, když měla spočítáno všechno, co patřilo k levému stehnu a dopočítávala se čísla dva tisíce sto čtyřicet tři, klesla vysíleně na záda. Ale prve, o půlnoci, když jsem ty dva slyšel, jsem ležel na pohovce a měl jsem pocit, že pod mými prsty, jimiž jsem škrabal uzlovitý drsný povlak pohovky, se chvílemi ocitá Annino tělo, zakulacené a měkké. Škrabal jsem mírně, ležel jsem na břiše a škrabal jsem oběma rukama lehce a mírně. O půl páté už bylo svítání prudší, v zácloně se usadily řady pitvorných arabesek, a tu jsem začal vytahovat všechny zásuvky ze svých dvou stolků a hrabal jsem se v nich, rychle jsem si prohlížel fotografie, listiny, a hned jsem to všechno házel na zem, nic z toho se mě nedotýkalo, jako by to bylo mrtvé, anebo jako bych já byl mrtev. Do ruky mi přišel malý celuloidový panáček, jediná věc, jež mi zbyla z dětství, byl oblečen v krátkých modrých kalhotkách a v háčkovaném kabátku a já jsem si vzpomněl, že patřil mé sestře. Chvilku jsem lhostejně myslel na sestru. To ona háčkoval ten kabátek, seděla na schodě a paprsky slunce se nížily nad střechami, a já jsem seděl vedle ní, četl jsem a nevěděl jsem ještě, co ze mne bude. Jak bych to mohl vědět! Měl jsem ovšem knížky se všemi těmi pohádkovými postavami, ale kupodivu právě těch, které se upisovaly krví, právě těch jsem si nejméně všímal. Varování těch pohádek šlo mimo mne, teprve teď vidím jistou souvislost mezi svým životem a nimi, jenom ta jistota chybí. Není nic přesného v tom, co jsem prožil, zatímco v pohádce stačilo, aby se ďábel třeba jen ukázal, a vždycky to byl on, vždycky, i v tom převtělení do myslivce, když vyzývavě přešel před oknem. Pohádky jsou tedy vytvořeny zpětně z našich nehotových a nejistých vztahů, pohádky jsou naší definicí. A já jsem v nich definován tím, že jsem se upsal krví.

Šel jsem si pro vlhký hadřík a omýval jsem panáčka. Vysvlékl jsem mu kabátek a čistil jsem celuloidové tělíčko, na němž byly špinavé otisky prstů. Smýval jsem ty dávné stopy, abych si je přiblížil, čí byly ty otisky, moje nebo sestřiny? Potom jsem položil panáčka vedle sebe a dlouho jsem vzpomínal, jenže ta tíha, když jsem zůstal chvíli bez alkoholu, byla taková, že se má pozornost znovu obrátila k láhvi s posledními kapkami na dně, a když jsem je do sebe vytřepal, začal jsem se beznadějně rozhlížet. Co ještě dělat? O čem uvažovat? Zbývalo mi už jenom věřit, že šéf se nebude víc Annou zabývat. A také na něho to jednou přijde, také on jednou zmizí z tohoto dění tak, jako teď mizím já, on není věčný, jen definice je věčná, zas přijde někdo další a další, aby dokazoval správnost definice, znovu a zas. Nebo snad ne, pane? Vy, pane, jste humanista. Chodil jsem sem a tam, hledal jsem ještě nějakou zapomenutou láhev, když nenajdu, budu ztracen, neschopen držet se toho plánu, s nímž mám v devět hodin předstoupit před šéfa, a odjedu asi nazpět do Luk a znovu ho tam přilákám, a to ovšem nesmí být, to by bylo sesutí po drobných kaméncích té hory, na kterou teď lezu. Když jsem se sebral a šel do předsíně, vnikalo už do mého bytu ranní slunce, tiše, chladně a mírně, rozmnožilo arabesky v ornamentech záclony, a já jsem nastrkoval prázdnou láhev do těch paprsků, hned do ní vnikly, držel jsem ji vodorovně, plnou paprsků, a strnule jsem se usmíval. V koutě předsíně jsem pak našel, co jsem hledal. Mezi prázdnými láhvemi byla jedna s trochou svinstva, které mi tu zůstalo po nějaké dámské návštěvě, takové sladké, lepkavé, ale přece jen ostré svinstvo, tenkrát mě asi držela prsty lepkavými od toho svinstva a možná mi ty prsty zatínala do ramen.

Sedl jsem si s tou lepkavou láhví, v domě už hrčela zdviž, obyvatelé domu v ní ještě chvilku spali, opřeni o stěnu, a tak to děláte také vy, pane, po svých nočních samomluvách. Seděl jsem a nedovedl jsem si představit, že vyjdu na ulici, že půjdu tou cestou k šéfovi s tím plánem, že uslyším cvrlikání vrabců v té kaštanové aleji před jeho brankou a v dálce před mýma očima bude trčet nazelenalá věž jakubského kostela, a že tam, někde, někdy, nastane nepozorovaně ten okamžik, který mě požene k smrti. Dělily mě od toho tři hodiny, a teď jsem tady seděl nevyspalý a opilý, v kleci, v pyžamu a s láhví, kterou nepouštím z ruky, zamčen, dokonale izolován, zamkl jsem za tím zatraceným zlým knězem, a kdyby přišel teď, vykopl bych ho. A neměl jsem ještě nic společného s tím, co bude za tři hodiny, nic než tu nutnost bez jiného východiska. Na okně začala bzučet moucha. Kdyby přišla blíž, našla by tu sladkou láhev, ale ona se dívala ven do slunce a bzučela. Neotevřel jsem okno a nechal jsem ji bzučet. Od šesti do sedmi jsem se ani nehnul, jenom jsem pozoroval ručičky hodinek a poslouchal jsem bzučení mouchy. O sedmé jsem vstal a šel jsem k zrcadlu, jako dnes už často, a objevil jsem, že mi z nosní dírky vylézá neobyčejně dlouhý chlup. Zrudl jsem zlostí. Otočil jsem se ke stolku vedle zrcadla, hrabal jsem se tam, hledal jsem pinzetu, abych vytrhl chlup, který mi tak odporně vylézal z nosu, který se mi jevil jako známka něčeho usvědčujícího, ale nemohl jsem pinzetu najít, a pak mě vyrušilo prudké, dvakrát za sebou opakované zvonění u dveří. Zatracený kněz! Rozlíceně jsem se tam hnal, abych ho nakopl za tu jeho formální útěchu, ale zavčas jsem se ovládl, to zvonění bylo přece zcela jiné, sklonil jsem se, přiložil jsem oko ke kukátku, a hned nato jsem zvedl ruku a zuřivě tahal za chlup, snažil jsem se jej vytrhnout, ale bezvýsledně, stále mi vyklouzával ze sevřených prstů, a pak jsem, už nanejvýš zmaten, přiložil k nosu kapesník a zakrýval jím chlup. U dveří stála Anna, i kukátkem bylo vidět, že je vyděšená. „Počkej, počkej chvilku,“ zakřičel jsem a necítil jsem nic než náhlou osvobozující radost, ani strach o Annu jsem už necítil, běžel jsem nazpět do pokoje, hned jsem našel tu pinzetu a podařilo se mi vytrhnout ten chlup, a pak jsem rozradostněn spěchal otevřít.

Ovšem, bylo to mnohem horší, hned v předsíni mi položila ruce na prsa s nečekanou důvěrou, a právě to mě nejvíc polekalo, to, že už ke mně nebyla nepřátelská, celá se chvěla, přepadlá, zřejmě nevyspalá, svoje těžké oči jen zpola otevřené, tak jsem ji hned vzal kolem ramen, rázem takřka střízlivý, a opatrně jsem ji vedl do pokoje. „Co tě sem přivedlo, Anno, co je ti?“ řekl jsem a ona se dívala do prázdné láhve a na papíry rozházené po zemi, na povytažené zásuvky. Pak mě vzala za ruku a pevně ji držela, dokud jsme nedošli k pohovce, ještě se ohlédla po těch papírech, na něž musela šlápnout, a pak se vedle mne posadila, v jejím chování byla ta neuvěřitelná důvěrnost, o níž jsem v noci snil. Měla na sobě světle šedý kostým, v jehož rozepnutém kabátku bylo vidět bílou halenku, takovou, jakou nosí venkovská děvčata v neděli, s kulatým límcem a s malými perleťovými knoflíčky, kolem nichž se táhl po celé délce zapínání uzoučký volán. A na klíně držela malý hnědý kufřík, tak malý, že jsem od něho nemohl odtrhnout oči – co v něm měla? – tak výmluvně připomínal dvanáctiletou Annu kdysi, a ona teď položila ruce na ten kufřík a zeptala se s pohledem upřeným před sebe: „Celou noc ste byl tady?“ „Byl,“ řekl jsem. Potom mi ještě stiskla ruku, a dívajíc se před sebe na závěs s ujíždějícím Ré, vypravovala: „Dnes v noci sem se probudila a myslela sem na vás, přesvědčena, že ste odjel s nějakým tajemstvím v sobě a že ste teď nešťastnej. Přes všechnu svou včerejší nenávist k vám sem nezapomněla, že ste bejval můj přítel, a tak sem vás chtěla poslechnout a vyhnout se tomu hostu, ale to byste musel vidět, s jakým násilím mě k němu otec strkal, a tak sem musela jít s tácem plným talířů a stavět je před něho. A pak sem se v noci probudila, myslela na to všechno a nemohla spát. Vstala sem a šla k oknu, odhrnula sem záclonu a dívala sem se ven, bylo pod mrakem, všude temno, jen od kůlny, kde otec nechává každou noc rozžatou žárovku, se po dvoře šířilo slabý světlo. A v tom světle sem uviděla – vždyť znáte ty cihlový sloupy našeho plotu? – na jednom z nich usazenýho toho hosta, co za váma včera přijel a co ste mě před ním varoval, kouřil, měl dokonce přehozenou nohu přes nohu a tak se pohodlně opíral o plot, usmíval se a díval se na mne. Je to možný? Lekla sem se, může mě vidět? Ale to on už zvedl ruku a kýval k mýmu oknu, usmíval se, a já sem ve svým zděšení ještě přitiskla tvář až na sklo, abych se přesvědčila, že se neklamu, a on na mne ještě kýval. Jak sem si měla vysvětlit jeho přítomnost? Chtěl mě svádět tak, jak to někdy napadá naše venkovský chlapce? Ale jeho úsměv i postoj byl jinej, řekla bych, že zlověstnej. Odstoupila sem od okna, a od tý chvíle už sem neměla klid, ani potom ne, když sem slyšela nastartovat a odjíždět vůz, a od tý chvíle sem taky začala na vás myslet docela jinak, jako bych našla klíč – ach, přestože pořád vůbec nic nevím, nic nemůžu říct! – k nějakýmu tajemství, začala sem na vás myslet jinak, na to, že když se vám on takhle ukazoval a takhle před vás předstupoval – ne, nevíte, v jakým rozporu k vám přicházím! S jakým strachem z něho – co jen mi chtěl! Kdo je to? – a v jakým soucitu s vámi!“ Tu poslední větu rozrušeně vykřikla a usedavě se rozplakala, skláněla bezmocně hlavu ke svým složeným rukám, ke svému malinkému kufříku, a můj hněv, takový zamlžený bezmocný hněv, stoupal během jejího vyprávění až k nemožnosti, a tak jsem seděl, už docela střízlivý a zase znovu plný strachu nad plačící Annou, a věděl jsem, že mohu udělat jen jedno: spěchat k šéfovi a nabídnout mu ještě mnohem víc za Annu, nejen sebe a Pepa.

Jenže co víc? Ničím na světě jsem nemohl ochránit Annu. Už zítra nebudu vědět nic z toho, co se s ní děje. Mohu ovšem ještě teď spěchat za ním a ještě žádat nový, pevnější slib, že se k Anně nepřiblíží, ale jaká je v tom záruka? Slib je méně než smlouva, a on uznává jen smlouvy, jimiž se mu člověk dřív nebo později vydává. „Kdo je to? Řekněte mi!“ volala plačící Anna. „Jak jen ti to mám říct?“ odpověděl jsem opatrně, abych ji uklidnil, a zároveň jsem se sklonil a vyzul jí střevíčky jeden po druhém a vzal jsem ji zlehka pod koleny a ona se bez odporu nechala uložit na pohovku, ruce jí teď klesly od obličeje a dívala se ke stropu, bez polštáře pod hlavou, takže bylo vidět obnažené, vypjaté hrdlo, které zběsile polykalo slzy, „jak jen ti něco říct, abych zas nevzbudil novou nenávist k sobě?“ „Ne, ne,“ zvolala horlivě a trochu se nadzvedla, vztáhla ruce a přitahovala mě k sobě dolů, „teď už jen o něm, chápete?“, a tak jsem se sklonil a položil jsem se vedle ní, a teď také já jsem se díval na strop, držel jsem ji za ruku po svém boku a chvíli jsem byl dojat, na hodinkách teď bylo půl osmé a já jsem věděl, že v devět musím být u šéfa. Klec mě tlačila do zad. „Drahá Anno,“ řekl jsem, „věř mi, že se nemusíš ničeho bát. Ničeho se neboj, je to sice můj šéf, ale já zkrátka a dobře půjdu teď k němu a požádám ho důrazně, aby tě neznepokojoval takovým neslýchaným způsobem. Půjdu teď a důrazně mu to řeknu, Anno. Jsem přece jeho úředník. Řeknu to důrazně, to je naprosto samozřejmé. Sednu si proti němu a důrazně ho o to požádám. Aby se před tebou neobjevoval, aby v tobě neprobouzel ty představy – “ „Představy o něčem, co normálně nebejvá skutečný,“ zašeptala. „Ovšem,“ vykřikl jsem, „ řeknu mu to důrazně, to je jasné.“

Tak a podobně jsem blekotal, ale co jsem jí měl říct? A ona tu ležela vedle mne natažená a nehybná, nedala ani hnutím brv najevo, jak na ni působí moje imbecilní ujišťování, a já jsem ji držel za ruku po svém boku a ležel jsem také tak jako ona a díval jsem se do stropu, už ani neplakala, byla docela tiše, a já jsem cítil jen ponížení a odpor k sobě, že ji nejsem schopen ochránit, a že už tedy nikdy nebudu ospravedlněn ze své smlouvy, nikdy a ničím. Teď jsem to věděl, musel jsem pykat bez úniku, protože čím víc se šéf přibližoval té definici, tím blíž jsem s ním byl zároveň přitažen také já. Když bylo na mých hodinkách osm hodin, řekl jsem: „Teď vstaň a vrať se hned do Luk, Anno, tvůj otec tě bude střežit.“ „Můj otec? Ne,“ odpověděla tiše, „znáte to přece. Přijela sem, chci zůstat u vás.“ „Já musím odcestovat, Anno,“ řekl jsem, a když jsem to říkal, bylo mi velmi zle, „už dnes v noci letím do Litvy a potom do Dagestánu.“ S naprostou náhodností jsem uvedl tyto dvě země, zatímco jsem teď už počítal minuty, a v těch minutách jsem stále ještě tiskl její ruku, a ona se ani teď na nic neptala a byla uzavřená do sebe, neprotestovala proti mému odmítnutí, a po chvilce se začala zvedat, postavila se a uchopila znovu svůj kufřík. „Tak na shledanou,“ řekla. V té chvíli jsem jí řekl, že ji miluji, ale hned jsem se polekal těch slov, to jsem neměl říkat, protože ona teď stála a nehýbala se, neodcházela, nechtěla odejít, jenže já už jsem neměl čas se jí zabývat, nemohla tu zůstat se mnou, nemohla mě už chránit svým soucitem, a tak už jsem se jen mlčky postavil vedle ní a tlačil jsem ji ke dveřím, znovu pokořeně svěsila hlavu a šla tedy, ale zadržovala krok, dělala malé krůčky, jako by ještě čekala, že se vše obrátí, a tak jsme jen pomalu postupovali ke dveřím. Potom zašustily a zachrastily papíry pod našima nohama, ty papíry, které jsem v noci vyházel ze zásuvek v zoufalé snaze najít mezi nimi něco blízkého, a při tom zvuku jsem se tedy ještě naposledy loučil s Annou, ten zvuk strhal všechny přehrady mezi mnou a jí, a tak jsem se zastavili v té chůzi ke dveřím, stáli jsme na těch papírech, na těch zašlých obálkách a dopisech, soukromých i úředních, a já jsem ji dlouze objímal, tiskl ji k sobě a líbal. „Anno,“ volal jsem, „ žij v klidu, žij v klidu!“, a pak už jsem zase počítal vteřiny, teď bylo deset minut po osmé, už jsem si zase připravoval slova, jimiž šéfa přepadnu, dokonce jsem se chystal vyhrožovat mu soudem, chystal jsem se na něm vynutit přísahu, že se Anně už nepřiblíží, a snažil jsem se najít něco, nač by on věrohodně přísahal. A tak mě přestala zajímat Anna v mém náručí, už mě zajímala zase jen její bezpečnost před šéfem, a znovu jsem ji vedl ke dveřím, a tak odešla, tichá, uzavřená a plná nevyjasněných otázek a ukrývaného žalu. A na mne už zatím čekal ten další fízl, co by mě lízl. Nebo prostě vrah.

Umyl jsem se, oblékl, pokoj jsem nechal v nepořádku, vyšel jsem z domu, zamířil jsem přes silnici do bistra na kávu, a teprve teď mě napadlo, že Anna pravděpodobně – v tom rozrušení, v jakém byla – vůbec neodjíždí hned do Luk, jak jsem jí přikázal, ale že nejspíš chodí tady někde okolními ulicemi, a strach z té možnost, že zůstala ve městě sama, mě vyhnal z bistra ven, ani jsem tu kávu nedopil a běžel jsem celou tou ulicí až za roh napříč sadem, nebyla nikde, a já jsem musel za šéfem a před kinem Moskva jsem si najal taxík. Sedl jsem si vedle řidiče, abych měl dobrý rozhled, a během jízdy jsem stále ještě po Anně pátral, hledal jsem v davech šedě oblečené dívky a díval jsem se, jestli nenesou malý hnědý kufřík, nechápal jsem teď, že jsem ji od sebe poslal pryč, ale právě tak nepředstavitelné bylo, že by zůstala u mne právě teď. A tak jsem jel, pozoroval jsem davy, v nichž se Anna ztratila, a byl jsem tedy bez té jistoty, že je Anna opět v bezpečí, dokonce bez nejistoty o tom, ale naopak s jistotou, že nebylo v mé moci ochránit Annu. Ale měla proto ještě i teď smysl ta věc s Pepem? Právě z toho důvodu jsem spěchal k šéfovi, neměl jsem sice žádnou představu, jak, ale doufal jsem, že se ještě něco nepředvídaného stane a že ho přiměji k závaznému slibu ohledně Anny, slibu, který mi včera dal jen tak ledabyle, a také jej už v noci do jisté míry porušil. „ Kudy teď?“ vyrušil mě taxikář v mých úvahách. Už jsme projeli středem města, Annu jsem nikde neviděl, a pak jsme zamířili k výstavišti, a když jsme projížděli kolem výstavního areálu, který byl zakončen dřevěným ohrazením, vzpomněl jsem si na Louky. To byla malá dřevěná dvířka v ohradě pro koně, ti koně už nežijí, a Anně bylo tehdy dvanáct let, ještě jsem ji neznal, ne víc než jako kolemjdoucí děvčátko, a ona tehdy prošla těmi dvířky, pečlivě je zase za sebou zavřela dřevěným kolíkem a pak se honila s hříbátky, byla v té ohradě tři hříbátka, která prudce vyskakovala a tryskem běhala s planoucíma očima, ano, oči těch hříbátek černě planuly, zatímco Anna běhala s nimi a vlasy jí zrovna tak vlály jako jim. Stál jsem tehdy u té ohrady a opájel jsem se jejich volností, volností hříbátek a Anny, byli jako studna v poušti.

Konečně jsme byli za výstavištěm, takřka za městem, pod hustým stromořadím, které lemovalo tuto ulici, jež se jmenovala Aleje a stálo v ní jen několik velkých vil. Zaplatil jsem taxikáři a poslal jsem ho pryč, napadlo mi teď – ještě když seděl uvnitř vozu a díval se ven na ten velký dům s balkóny, na ten honosný vchod mezi čtyřmi sloupy na konci pěšiny, sypané žlutým pískem – že bude nejlepší, když už z toho domu neodejdu, když prostě odmítnu odejít a odmítnu ještě cokoli učinit. Protože co jsem byl ještě platný tam venku? Všechno, co mi ještě zbývá udělat, je vázáno na tento dům, jestli mi vůbec něco zbývá, ale to hned uvidím. Vystoupil jsem na chodník. Nade mnou byla klenba hustých a mohutných kaštanů. Ještě jsem se rozhlédl, jestli snad neuvidím Annu, jak se bezcílně prochází s tím svým kufříkem, a pak jsem otevřel tu těžkou kovovou branku a vstoupil na pěšinu zahrady. Nikde jsem nikoho neviděl, ani v ulici, ani v zahradě. Šel jsem a písek mi skřípal pod botama, byl jsem sám a ničím na světě jsem nemohl ochránit Annu, a teď už jsem ani já, zrovna tak jako vy, pane, nechápal takovou spravedlnost – protože i když je to tak, že mně už v žádném případě nemůže být dána možnost k tomu činu, tedy k té úlevě – je tu snad někdo jiný, kdo by Annu mohl ochránit? Vypadá to tak, jako by tu šlo hlavně o mne, ale vždyť ne, vždyť tu jde hlavně o ni! Šel jsem teď tedy po té pěšině, která mírně stoupala nahoru k vile, byl jsem sám, všechna okna průčelí byla zatažena žaluziemi, jež přidávaly barvu do toho ticha, slepou barvu zastíněných skel. Teď už jsem ani netrpěl strachem, snad jenom prázdnotou, byl jsem prázdný, už jsem nic nemohl chtít, učiním sice ještě jeden, poslední pokus, ale musel jsem si přiznat, že už tomu nevěřím. Nic už mě nehnalo, jen smlouva musela být naplněna, jinak by si mě šéf samozřejmě našel, a lehce, tedy nic, ale přece jen ještě ta vyhlídka na poslední pokus, protože jinak bych sem přece nejel, proč? Zavřel bych se ve svém bytě a jenom bych čekal, jenom bych se bránil do poslední chvíle. V této zahradě, jíž jsem teď procházel, bylo několik vzácných stromů. Byly zasazeny ojediněle, každý sám, ničeho se nedotýkaly, jen vzduchu, deště, ptáků, a také ty mezery mezi nimi zvyšovaly ticho, takže nakonec zbývalo jenom to skřípání písku pod mými kroky, skřípání, které ze mne přece jen ještě vybralo trochu napětí za tu dobu, než jsem došel ke schodům, napětí toho, kdo zůstal sám a má otevřít ty dveře.

Byl jsem rozhodnut plán proti Pepovi nesdělit, dokud nezjistím, jak vysoko je ceněn, a v kladném případě, tedy tehdy, když poznám, že šéf stůj co stůj chce dostat Pepa do své moci, zaútočím ještě jednou kvůli Anně. Zrovna tak, jak jsem se včera nabízel tu věc udělat, zrovna tak ji budu dnes odmítat, a uvidím. Uvidím, co řekne šéfova tvář. Chvilku jsem stál v předsíni, pak chvilku v hale, ale stále se nic neozývalo, jevilo se mi to jako zlomyslnost, něco podobného jako ten noční šprým vyvedený Anně, zlomyslnost, ty dveře, u nichž jsem nemusel zvonit, prázdná předsíň, prázdná hala a tiché holé schodiště nahoru, a nahoře prázdná galerie za dřevěnými sloupky zábradlí. Dveře pracovny, jež bývaly v tuto dobu otevřeny, byly zavřeny, přišel jsem v určenou hodinu, ale nikdo mě neočekával. Odkud mě sledoval jeho pohled? Dlouho jsem se rozhlížel a pak jsem vykročil ke schodům a stoupal nahoru, schody mírně vrzaly, ticho, byl jsem sám jak prve na pěšině, jen vrzání a skřípání. Jenže on čekal, seděl u stolu s rukou položenou na naší smlouvě, čekal a poslouchal, jak jsem sám, jak přicházím sám, dokonale sám. Ale mě teď už netrápilo nic, jenom prázdnota, a jenom jsem se snažil věřit, že Anna je silná, ne silou, ale nedotknutelností.

Na galerii jsem přistoupil k zábradlí, položil jsem ruku na to chladné lesklé dřevo, díval jsem se dolů do haly a stále jsem naslouchal, bylo ticho, ustavičné ticho, ale na mně už nezanechávalo žádný účinek, přišlo to po Annině návštěvě, znal jsem to, ale snad jenom jako vzpomínku na sen o kleci, když jsem se ráno probudil a cvičil, abych tu vzpomínku zahnal, a teď to tedy bylo tady, už se mě celého zmocnil ten odpad šéfova daru, dar byl vyčerpán, ale ten odpad zůstal, zlověstný smrtonosný odpad, ta prázdnota, ten odpad, ten utlumený potlačený strach. „Ošidil jsem tě? Cožpak se nemáš dobře?“ ptal se mne jednou šéf po nějaké rozmluvě, ale co bylo to dvouleté a stejně tak relativní „dobře“ proti tomuto konci? Ta pustina z podvědomí už je realizována, je tady, právě se do ní dívám, dívám se a vkročím. Ten křišťálový lustr na dlouhém řetěze, ta světlá mozaika dlaždic byly neuvěřitelně neúprosné, na rokokové židli před zrcadlem nikdo neseděl, a to všechno bylo neklamné znamení: má smlouva byla naplněna.

Když jsem zaklepal, byl jsem vyzván, abych vstoupil. Šéf seděl, oblečen do tmavého obleku a sněhobílé košile, na desce stolu měl položenou paži až po loket, výmluvně, naléhavě položenou na několika papírech. Jeho předsunutá rybí hlava vyzařovala požitek, mlčel a díval se na mne s požitkem. „Posaď se,“ vyzval mě, a teď jsem byl blíž a mohl jsem po libosti trnout nad jeho požitkem. Rty měl sytě rudé, muselo to být rudě fialové líčidlo, jež by vystihlo ten tón, a já jsem si představoval, jako už několikrát, že ho říznu žiletkou do rtu a ta temná krev poteče na jeho bradu. Mlčel a v očích měl ten zdvořilý, sprostý, nesnesitelný požitek z pohledu na mne, a tak přece jen vzkypěla ta trocha napětí, jež ve mně ještě zbila, a já jsem vykřikl: „ Navštívila mě Anna! Svěřila se mi! Bylo to od tebe hanebné, vždyť jsem ti včera řekl, za jakou cenu jsem ochoten dohnat Pepa k podpisu! Ale teď neudělám nic, nedostaneš ho, rozumíš?!“ a vytáhl jsem ještě ty zbylé prázdné úpisy, které jsem měl v náprsní kapse, a pleskl jsem jimi o stůl: „Nedostaneš ho!“ křičel jsem, a pak jsem ho tedy viděl, jeho matná, takřka šustivě suchá hladce vyholená tvář se blaženě roztáhla, sklonil hlavu na prsa a celý se otřásal utajovaným smíchem, který ho celého nadýmal, a nevyprskl, jak by se dalo očekávat při pohledu na něho, ale vydržel smát se tak dlouho, tiše a utajeně. A potom řekl: „Nevím, o čem mluvíš, asi sis mě včera spletl nebo mou řeč zaměnil s řečí někoho druhého, to se stává, ale ten soudruh, ten Pepo, jak ho, tuším, nazýváš, nu, ten tedy zaklepal včera večer na moje dveře, jednu nohu za sebou vlekl takřka utrženou a z nosu a z uší mu kapala krev, skuhral, kdo ti to udělal?, ptal jsem se ho, a on nesrozumitelně skuhral, dokonce spínal ruce, věříš mi, a naznačoval, že prchá před jakýmsi právem či bezprávím, což bylo v jeho případě jistě jednostejné. Prozatím jsem se od něho nedozvěděl nic, prozatím leží tady v mém domě pod mou ochranou, a to hlavní ovšem je,“ a teď se přerušil a plně, s požitkem se mi podíval do tváře, „to hlavní na tom je, že podpisů mám už od něho několik a různých, neboť pravou rukou vládl ještě docela dobře, a to samozřejmě neušlo mé pozornosti. Tak co, milý příteli? Vlastně nevím, proč ses sem obtěžoval.“ Zhrouceně jsem seděl proti němu. Už tři noci jsem nespal. Díval jsem se oknem, jež bylo zpola zataženo žaluzií, na pruh zářivého smaragdového trávníku, a věděl jsem už tedy, proč se hned včera v noci usadil na plotě Krčmy před Anniným oknem, nic už ode mne nepotřeboval, šťastná náhoda mu zas jednou podivuhodně pomohla, a tak už mě teď mohl jenom zatlačovat a odsouvat ze svého života pryč, čekat teď s paží položenou na naší smlouvě před sebou na stolku, a Anna tedy zůstává ohrožena, ničím nezajištěna, už v noci šel ochutnat tu její ohroženost. A teď už nepřizná náš včerejší rozhovor, už neriskuje nic tady ve svém domě, už neřekne nic vysloveně o smlouvě, protože ve všem, co bylo podle daného řádu toho roku 1963 regulérní, měl on ještě svůj díl osobní tajné moci, a tak, když si byl jistý, že nejsme odněkud posloucháni, tak už mluvil jen to, co mu dovolovala maska, a výmluvně držel ruku na smlouvě, to stačilo, viděl jsem to přece. „Tak už mě nepotřebuješ?“, vybuchl jsem, „a to si myslíš, že budu mlčet? Kde je ten tvůj kněz, přiveď ho sem, ať opakuje, co mi v noci říkal, kde je ten tvůj zatracený nejistý holomek? Vidí do tebe přece a zrazuje tě svou nejistotou, svou opačnou jistotou! Co sebou cukáš? Už se mu chceš mstít? Už se mu chceš mstít? To bych rád slyšel, co by ti řekl!“ „Jsi směšný,“ odpověděl až po chvíli a díval se na mne teď sice trochu neklidně, ale nevraživě a s novou pohotovou útočností, „ jsi směšný jako všichni poskoci. Jak to, že tě už nepotřebuji? Právě mám pro tebe úkol, nový úkol za klid tvé Anny,“ a jeho ruka se teď pomalu sunula, prsty uchopily smlouvu a trochu ji nadzvedly a přisunuly ke mně, ale ovšem nepouštěly ji. Viděl jsem to dobře a všechno jsem tušil, tušil jsem, že ten můj úkol je už jenom naplnění té smlouvy, ale že on má ze mne přece jen jakýsi strach, a tak mě váže Annou, ví, vidí to, že jsem teď ochoten nechat se odklidit klidně a nepůsobit s tím žádné průtahy a křik, a věděl jsem, že pro tu malou, nepatrnou naději teď půjdu, nevzepřu se, nenechám se honit, nezpůsobím mu tu námahu, protože teď jen v tom už byla má poslední naděje, v tom, že ho hned poslechnu, a tím snad trochu otupím ten hrot namířený proti Anně.

„Tak teď ten tvůj úkol,“ řekl, jako by začal zase jeden z těch všedních dní posledních dvou let a jako by nebylo mé nezdařilé cesty do Luk, „pojedeš k tomu cvičišti v soběšickém lese, najdeš to lehce, hned vedle je kolonie dělnických domků – počkej, mám ti zavolat taxíka? Ale můžeš jet také autobusem, chceš-li, aby cesta trvala déle,“ a tady se odmlčel, zase pohnul smlouvou ve svých prstech, takže to trochu, sotva slyšitelně zašustilo, „tedy: vejdeš na to cvičiště a tam budou někde dva muži a nejspíš také několik psů, protože se tam chystá výstava psů na příští den, někteří, zvláště dogy z ciziny, tam už jistě budou. Ale to odbočuji, jen abys přibližně věděl, na jakém místě se octneš, ty s tím nebudeš mít nic společného, s tou výstavou, vkročíš tam jen, půjdeš za některým z těch mužů, nebo i za oběma, a řekneš heslo: klec. A on, nebo oni oba ti odpoví: oui, le roi, tedy odpoví ti francouzsky: ano, král. To je vše.“ A díval se na mne trpělivě, dlouho jsem mlčky seděl a on mě trpělivě nechal sedět, a věděl jsem, že tu klec už mi nesundá, že už ty zámky neodemkne, a já v ní tedy pojedu ještě na to soběšické cvičiště. A měl jsem hlavu jako balón a nohy jako dva pytle pilin, když jsem se zvedl a odcházel. Jenže s rukou na klice jsem se ještě jednou otočil a řekl jsem: „Upozornil jsem ji, že jsi blázen, nic jiného. Upozornil jsem ji, že skončíš v blázinci. Upozornil jsem ji na to důrazně, naprosto důrazně, velmi.“ To poslední, co jsem z něho viděl, byly jeho ruce, jež zvedly naši smlouvu, a tak si přede mnou zakryl obličej, četl ji asi znovu, a já jsem tedy šel, aniž jsem mu řekl celou pravdu: nebýt Anny, odmítl bych teď jet na to cvičiště a čekal bych, až by mě uhonili, a tak bych měl ještě několik příležitostí pozorovat je všechny, přemýšlet o tom všem, ano, pane.

V hale jsem se ještě na chvilku zastavil a rozhlížel jsem se po těch honosných sametových závěsech a bílých zdech s reliéfy, když se náhle to dlouhé zrcadlo ve zlaceném rámu odsunulo od zdi – byly to vlastně dveře – a vyšel odtud Pepo a ten holomek, ten kněz, a pozdravili mě úklonou, šli potom přes halu za mými zády a Pepo měl opravdu obvaz na stehně pod tenkými bílými kalhotami, pomalu kulhal, a ten holomek šel za ním – ten holomek byl teď bez pláště, v šedém obleku ke krku a obličej neměl podlý, spíš ztrhaný a tuhý jako po dlouhé jízdě na koni – a myslím, že Pepa vedl do nějaké jiné místnosti na protější straně domu a šli kolem mne bez řeči, jenom se uklonili a já jsem se uklonil také, ten holomek bolestně přivíral oči před slunečními paprsky, jež vnikaly do haly kulatým okénkem u stropu, a ještě se otočil a pokynul mi rukou, snad s účastí. Pak jsem byl v hale zase sám.

Šel jsem stromořadím kaštanů dolů k řece, abych počkal na ten autobus, vykouřil jsem cestou dvě cigarety, a jen to, že jsem kouřil tak rychle, svědčilo o faktu – který jako by se jinak neměl ve mně oč opřít – o faktu, že se už asi nevrátím. Kouřil jsem, prohlížel jsem si listí kaštanů, jež nade mnou tvořilo hustou klenbu, vlastně jsem uměl vždycky ocenit tu mírnou jemnou ironii těch chvil, které se dovedou nabídnout ještě těsně před nebezpečím, tu jemnou ironii věčných kontrastů, dvou pólů, dvou břehů. Jdu, nemám jiné východisko, musím jít vyslovit to heslo před dvěma muži na soběšickém cvičišti. A svět už o tom ví – svět ví vždycky všechno – a spěšně mi ještě nastavuje jeden ze svých kontrastů k této mé situaci, nechává mě jít v naprostém klidu, v naprosté, takřka zpěvné harmonii stromů, rána a slunce, abych ještě viděl, zažil a ucítil to, že jsem svůj život ztratil v něčem nevýslovně tísnivém. Ale já už jsem to, myslím, ani necítil, jenom jsem se díval a příliš rychle jsem vykouřil dvě cigarety, jenom jsem šel pomalým krokem k autobusu, který jsem už také uviděl na konci té aleje, jak přijel, otočil se a čekal.

IV

Autobus jel kolem malé drátem oplocené elektrárny, bylo to uprostřed lesa, a zaujaly mě ty cívky, velké jako člověk, stojící v několika řadách, ty cívky se zašpičatělými hlavami byly jako cizokrajná sadba uprostřed toho známého smrkového a borovicového lesa, jako sadba přenesená z jiných planet, sadba těžkých únikových snů – a vrcholky smrků a borovic měly zatím mírné výkyvy, napadány větrem, výkyvy sem a tam, prastaré, mně známé, obsažené už v mateřském mléku tenkrát, když jsem se narodil – a tak autobus přejel kolem těch řad cívek, velkých jako člověk, uprostřed lesa, a já jsem se jenom stačil podivit tomu množství tvarů, nepřehlednému jejich bujení, a myslel jsem si: ale tohle je přece země fízlů, ta elektrárna ozařuje město pro ně, a fízlové povstávají a umírají a zanechávají za sebou stopu trochu lidskou a trochu psí. Řekněte mi o tom něco, pane. Řekněte něco, pane, teď na konec, řekněte o tom něco: jste přece humanista.

Projeli jsme dlouhou vesnicí, Soběšicemi, jejíž domky v řadě podél silnice byly většinou růžové, větve třešní a hrušní stínily úzkou silnici jako krajky, dokonce až na sedadla autobusu vnikal ten krajkovitý stín, a potom na rozcestí za vesnicí autobus zastavil. Tady mě řidič vyzval, abych vystoupil, a ukázal mi na vozovou cestu po pravé straně, jež stoupala do lesa. „Tudy,“ řekl. Ještě mi přátelsky pokynul na pozdrav a já jsem vykročil na tu vozovou cestu, jejímž středem, tam, kde ji nerozedírala kola vozů, se táhl pruh úzkolisté, trsovité lesní trávy. Šel jsem chvilku a zapadl jsem do lesního ticha, v němž jsem uslyšel ptáky. Občas skřet káněte a také jakýsi zpěv, dojemný ptačí zpěv, který mi vždycky připomíná hřbitovy, les voněl a někdy mi nastavil stříbrnou překážku pavučiny, kterou jsem musel protrhnout. Zastavil jsem se. V hlavě mi šumělo. Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou a šel jsem, vozovka byla rovná a šlo se mi lehce až na občasné rychlé bušení srdce, jež mě chvílemi zasáhlo jako kladivo. Také se ztrácela podoba Anny, zůstala jen ta v řasnaté košilce, dětsky krutá.

Potom jsem před sebou uviděl vysokou cihlovou zeď. Čněla přede mnou, zatarasovala vozovku, a po levé straně, v prořídlém lese, jsem uviděl několik malých domků, to byla asi ta kolonie. Zeď byla celá provlhlá a místy porostlá mechem, asi dvoumetrová, a na té straně, kde za ní byla kolonie, ještě vyšší, mnohem vyšší, asi čtyřmetrová, jako by to byla nějaká čelní zeď zevnitř a ochranná zvenku. Uviděl jsem bránu z dřevěných prken, zastavil jsem se před ní a napadlo mi, co kdybych zůstal zde před těmi vraty stůj co stůj a to heslo vůbec nevyslovil. Ale jakási zvědavost, jakási netrpělivost, ne: jakési nutkání mě přinutilo vzít za kliku těch vrat, a ona se pomalu s vrzáním rozevřela a já jsem vešel a teď, jako by se ta vrata svažovala směrem ven, jsem musel vynaložit mnoho síly na to, abych je za sebou zavřel, svým spodním koncem trochu drhla o zem a já jsem je musel s námahou přitahovat za sebou, až se zas jejich díly s kolísavým zachvěním spojily. Pak jsem se otočil. Přede mnou se objevila čtverhranná udusaná plocha, jež byla ponurá pod vlhkým stínem vysoké zdi, cvičiště s několika dřevěnými překážkami, kladinami a žebříky. U té čelní zdi bylo postaveno několik barevných terčů. Také jsem uviděl ty psy, několik obrovitých dog, procházejících se bezcílně sem a tam, a dva muže ve vatovaných kabátech, chránících je zřejmě proti napadení psů, dva muže, kteří do té chvíle se zájmem pozorovali dogy a teď šli loudavým krokem ke mně, stále se přitom ostražitě ohlíželi za psy, kteří jim nevěnovali pozornost, procházeli se s hlavami sklopenými, se skvrnitými těly nádherně rozvlněnými. Muži přicházeli ke mně, jeden z nich měl něco v ústech, stéblo trávy nebo slámu, byli zavalití v těch vatovaných kabátech a také velcí, a pak jsem si všiml, že těsně za jedním z nich jde chromý kulhající pes, ne doga, ale buldok, šel za tím mužem vychrtlý a unavený, ubohý na pozadí toho kroužku procházejících se bíločervených a hnědopopelavých dog. Zastavili se přede mnou, ti muži i ten kulhající pes. Nikdo z nás nepozdravil. Dívali se na mne a čekali, a tak jsem tedy po krátkém váhání vyslovil to heslo. Těmi muži to projelo, mírně překvapení, viděl jsem to v náhlém podivném zavlnění jejich postoje, zavlnění, jež neutlumily ani ty vatované kabáty, a buldok zatím vykukoval za nohavicí jednoho z nich, jeho černé smutné oči a nezřízeně pokrčený čumák, komicky svraštělé laloky tlamy. „Oui, le roi,“ odpověděl ten muž se psem. A pak jsme ještě mlčky stáli proti sobě a já jsem uvažoval, zda ten muž umí francouzsky a nebo jestli je pro něho to „Ano, král“ jen neznámé nezvratné zaklínadlo, a řekl jsem: „Tak jsem tady. Tak co bude?“ a stál jsem tu a díval jsem se na ty muže v dopoledním světle, tak, jak jsem byl po těch třech probdělých nocích: dokonale zubožený.

Ty dogy se pořád procházely dokolečka, nikdy jsem neviděl takové krásné psy, nevšímaly si zdí cvičiště ani cvičitelů, ani kulhavého buldoka, nevšímaly si, co se tady děje, tvořily kruh, kolo, v jehož středu nikdo nebyl, stejnoměrně kladly svoje tlapky na udusanou hlínu cvičiště a já jsem se na ně díval, jejich skvrnité hřbety občas ozářilo slunce, když vystoupilo z mraků. Potom jsem se zadíval na terče u čelní zdi, na barevné žlutozelenočervené terče, a pomalu jsem získával orientaci na tomto místě, tušil jsem už, že tu jsou dvě možnosti a ti muži že se mohou rozhodnout pro jednu z nich, a pak jsem se díval na buldoka, který teď držel svou zchromlou nohu ve vzduchu pokřivenou a skrčenou, připomněl mi toho psa ze sobotního odpoledne, jehož jsem kopl na silnici před Loukami, a tak teď tito dva ubozí psi uzavírali do kruhu ty dva dny od té doby, co jsem přijel do Luk, až po tuto chvíli tady na cvičišti. A tak jsem se sklonil k tomu kulhavému buldokovi – ne, tohoto jsem nekopl, toho zde ne – , naklonil jsem se a rukou jsem zalovil v kapse svých kalhot, jestli tam není něco pro buldoka, a opravdu, měl jsem tam kousek housky se salámem, jak jsem ráno ve spěchu vyběhl z bistra hladový, ale pak ten hlad prostě v některém okamžiku přešel. Natáhl jsem rozevřenou dlaň a nabízel tu housku buldokovi, a on se na ni zadíval, nakláněje hlavu, s takovou žalostnou radostí, jakou vídáme u těžce nemocných dětí, když jim předložíme pamlsek, naklonil se nad ni a pak k ní rázně přitiskl svraštělý, ale pevně sevřený čumák, a tak setrvával: jako by líbal to sousto, ten voňavý salám, stál chvějivě na třech nohách, byl čumákem přitisknut k té housce, ale nežral. Pak se znovu stáhl za nohavici toho muže, a muž řekl: „ Kdepak, ten nebude žrát, ten je celej horečnatej.“

Teď se otočili, šli k té čelní zdi a já za nimi. Buldok se teď ocitl po mém boku, kulhal a zvedal ke mně hlavu, smutně, podezřívavě si mě prohlížel a očichal mě. Chtěl jsem se sklonit, dotknout se jeho hřbetu, ale to už ti dva muži asi pochopili, že jdeme špatně, já jsem měl jít přece před nimi k té čelní zdi s terči a oni za mnou, zastavili se teď a podívali se na sebe trochu s nechutí, trochu hloupě, a to už se zase buldok přitočil ke svému pánovi a on, ten muž, se obrátil ke mně, aby poznal, jestli jsem už všechno nepochopil z toho, jak to spletli a jak se teď zastavili, protože jsme nešli ve správném pořádku, a jestli teď tedy ve strachu nezačnu řvát a běhat po cvičišti. Ale mně se nechtělo řvát, tři noci jsem nespal a neměl jsem k tomu dostatek sil. Ten muž na mne civěl a já jsem se usmál.

Když tedy viděli, že jsem zůstal docela klidný, vzali mě mezi sebe – každý z jedné strany a buldok za námi – a vykročili jsme k dogám. Jenže před těmi mě opravdu zachvátila hrůza, teď, když jsme k nim tak obřadně šli, přece jen jsem nechtěl, aby to byly ty dogy, šli jsme k nim a věděl jsem, že až budeme u nich docela blízko, se vzepřu. Šli pomalu ti dva muži po mém boku, docela pomalu a odvraceli ode mne hlavy, ale přece jsme se přibližovali k těm dogám, a to už jsem uslyšel první sloku té písně, vzdálené, zpívané za zdí, nejspíš v té kolonii, dětskými hlasy:

Anno, Anno,
Zlatá Anno,
Skryješ se,
Než přijde ráno?
Ukryj svoje očička,
Vyškrábe je kočička!

Vzepřel jsem se. Zastavil jsem se. Buldok, který nečekal, že se tak náhle zastavím, mi zezadu vrazil čumákem do nohy, a muži mě hned uchopili za paže, každý z jedné strany, cítil jsem měkký tlak jejich naditých vatovaných rukávů a zachytil jsem ostrý, trochu napomínavý, trochu hloupý pohled jednoho z nich. Drželi mě, stáli jsme docela blízko těch dog, ale přece jen nevěděli, co dělat, něco jim na tom všem bylo krajně nepříjemné, snad že už se to mnohokrát opakovalo, chápete: mnohokrát. Stáli jsme, zatímco už dogy, v tom byla ta hrůza!, zvedly hlavy a vyčkávavě se k nám obrátily, čekaly na povel nebo prostě jenom na pokyn, na dovolení – jejich bílé hlavy s černými čumáky měly vztyčené uši, byly krásné, nesmírně krásné a pyšné. „Ne!“ vykřikl jsem a začal jsem se otáčet, snažil jsem se otočit, vymknout svoje paže ze sevření těch mužů a otočit se znovu k té čelní zdi s terči. Po chvíli zápolení mi to dovolili, pustili mě, a pak jsem já sám vykročil k té čelní zdi, teď to bylo ve správném pořádku, já před nimi a oni s buldokem za mnou, a šel jsem, ohlušen hrůzou, ale teď už dobrovolně, a uslyšel jsem druhou sloku té písně, zpívané dětskými hlasy:

Anno, Anno,
Zlatá Anno,
Víš, co světem
Chodí samo?
Čertí ocas, uši psí
Běhají už po návsi.

Teď už to nemohlo dlouho trvat. Zbývalo mi ještě několik kroků k té čelní zdi, když jsem za sebou uslyšel tlumený rozkaz, aniž jsem rozuměl tomu slovu, uslyšel jsem jen jakési zasyčení, a teprve když se octl ten kulhavý buldok už podruhé, znovu, po mém boku, jsem pochopil, že ten rozkaz platil jemu. Buldok si vedle mne těžce vykračoval, poslušný, mírný a smutný, chvilku jsem se usilovně snažil pochopit, proč ho ke mně poslali, a pak už jsem to viděl, pak, když jeden z těch mužů šel šikmo, teď stačilo, abych jen nepatrně otočil hlavu a viděl jsem ho, měl teď mne a buldoka v jedné zorné rovině, takže si mohl to zraněné kulhající zvíře vzít na mušku. A tak jsme šli, zbývalo jen několik kroků k té čelní zdi, a já jsem uslyšel třetí sloku té písně, jež se teď už vzdalovala, slábla, zpívající děti asi odcházely do lesa:

Anno, Anno,
Zlatá Anno,
Už máš jídlo
Přichystáno?
Ukryj jídlo v komoře,
Čert již čeká na dvoře!

Ty dogy už jsem neviděl. Ani tu dřevěnou bránu, jíž jsem vstoupil, ani toho druhého muže. Už jsem viděl jenom tu vlhkou cihlovou zeď s terči a cítil jsem, jak vedle mne ťapká ten buldok a kousek šikmo za námi ten muž ve vatovaném kabátě, jenom jsem je slyšel, tušil, protože už jsem neotáčel hlavu, už jsem toho pohybu nebyl schopen, jenom jsem ještě dělal kroky a díval se před sebe, strnule a bez myšlenky. A pak se tedy na zdi přede mnou objevil ten obraz, obraz z vlhkých skvrn, vydrolených cihel a mechu, obraz na té zdi, a já jsem zakřičel: „Ne, ne, Anna je nedotknutelná!“

Byla to Anna s mechovými vlasy, její tvář nad černým límcem v cihlově rudém, dočerna popáleném ujíždějícím voze, tvář rozšklebená, ironická, zpustošená tvář, jakou jsme měli já a Pepo. Držela ruku na klíně, ne, v klíně, držela ji tam tak těžce, jako by byla z olova, zaťatou ruku, takřka spár, který by dovedl tnout, a já už jsem byl u zdi, už jsem vztáhl paži a hmatal jsem po tom obrazu, začal jsem nehty rvát ty mechové vlasy a začal jsem zuřivě plivat po celé zdi, dolehl jsem na ni se vztaženýma rukama a zakrýval jsem ten obraz, a potom vedle mne něco zakňučelo, byl to ten buldok a třaslavě se ke mně choulil, i přes kalhoty mě pálil jeho horečnatý čenich, a ten muž nás měl zřejmě na mušce, dával si na čas, trvalo mu to dlouho, takže ten buldok kňučel, chvěl se a já jsem zakrýval ten obraz.

Ležel jsem na té zdi. Hledal jsem za svými zavřenými víčky obraz Anny, její vážné, těžké oči, její svítivý oválný obličej ukrytý v kadeřavých vlasech, ukrytý, nikdy bez toho jemného stínu, nikdy bez té hebké ochrany, jež její obličej držela z obou stran, její křehké kotníky tehdy, když v sále tančili a dívali se po ní, její nesmlouvavou dětskou krutost napřed a její soucit potom, po probděné noci, její soucit, který jsem nezasluhoval, její bloudění po městě dnes ráno, její kufřík – kde teď byla? „Dělejte,“ vykřikl jsem na toho muže, „dělejte!“ Ale ještě jsem slyšel ty dětské hlasy z lesa, ty děti, které se nanejvýš polekají, na chvilku strnou: „Hle, odpráskli buldoka?“, ty děti, které jsou někde tam za zdí a zpívají teď čtvrtou sloku té písně:

Anno, Anno,
Zlatá Anno,
Už máš peří
Podestláno?
Po kulaté zemi šli
Čerti ke tvé posteli!

Cožpak to nikdy neskončí? Ten pes, třesoucí se vedle mne s čenichem na mé noze, ten pocit jako hrot, že nevím, kde je Anna, že to už nikdy nebudu vědět, ty barevné terče, jeden po mé levé ruce, jeden po pravé, ta zeď, ten obraz na zdi s ujíždějící popálenou Annou, ten dětský zpěv? „Dělejte,“ křičel jsem, „dělejte,“ a trochu jsem natočil hlavu, takže jsem teď ležel skrání na té zdi a jedním okem jsem se mohl dívat na toho muže. Třeštil na mne nehybné oči, byl bledý, orosený, a nejspíš se příliš třásl, než aby mohl hned přistoupit k věci. “Uklidněte se,“ řekl jsem, „a ksakru dělejte,“ a on se o to znovu pokoušel a já jsem znovu zavřel oči. Ale zeď vysílala k mému obličeji prudkou vůni plísně, jež nijak nerušila, ale naopak doplňovala ten obraz Anny z mechu a skvrn, se zavřenýma očima jsem tím víc cítil zeď ve své tváři, prostupovala mou kůží, mým spánkem, který prudce pulsoval, prostupovala mne celého a já jsem s ní – teď, když už jsem byl takřka nadobro vysílen očekáváním té rány pro sebe a pro buldoka – musel bojovat, vypuzovat ji ze sebe s tím jejím příšerným, nesnesitelným, zrádným obrazem, abych mohl věřit, abych nepřestal věřit – ještě těch několik vteřin, snad pět, deset, než se ten muž odhodlá, než bude schopen ke své práci – že Anna je nedotknutelná. Cožpak ani to mi nezůstane? Ani to? Je vůbec možná taková důslednost? A je to vůbec důslednost?

„Dělejte!“ vykřikl jsem znovu na muže. A buldok se při zvuku mého hlasu pohnul a zajel mi čumákem mezi nohy, zaryl se do té škvíry mezi nimi a chvěl se. Nepřátelsky jsem do té zdi zarýval nehty, zavíral jsem před ní oči, ale ona stála, vymezovala se svou nehybností a svou prudkou vůní – a já jsem křičel a snažil jsem se to vydržet ještě pár vteřin, ale už jsem neměl sílu, už ze mne byly rvány zbytky té víry, ano, pane. Ano, pane. Já mizím a zůstáváte tu vy, zůstává tu Anna a šéf. Já mizím a vy tu zůstáváte, a je možná jen jediná věc: vy ochráníte Annu. Vy tři tu zůstáváte, a je možná jen jediná věc: mezi vámi třemi dojde jednou k soudu.


Zpět na vstupní stránku Edice hostů