Nejsem si jista, jak přesně vymezit význam slova vstup do literatury, spíše bych tento vztah nazvala vzájemným kontaktem. Už od nejútlejšího věku mě fascinovala psaná slova a vlastně od chvíle, kdy jsem zvládla taje abecedy, jsem se snažila o vyjádření svých pocitů, zážitků, nápadů… Už jako dítě jsem tiskla své věci v různých dětských časopisech, přednášela své verše na školních akcích a soutěžích, později jsem publikovala ve studentském a krajském tisku a v nakrátko povoleném oficiálním tisku trampském. Za první skutečný stupínek k tomuto snu jsem ale považovala teprve práci elévky v jedněch plzeňských novinách. Tady jsem navázala kontakt s dalšími redakcemi i autorskými kruhy a zdálo se, že mám šanci naplňovat i své literární ambice. Jenomže přišel rok 1968 (bylo mi něco přes dvacet) naplněný nadšením a euforií a po něm krutá sprcha. Nejenže jsem vypadla z novin, ale zavřely se přede mnou všechny dveře – ať už pro psané slovo nebo působení v kultuře. Tehdy jsem se víc začala zaměřovat na tuzemský samizdat, psaní textů a v zaměstnání na v podstatě anonymní tvorbu reklamních textací apod. Myslím, že všechny tyto události nejenže ovlivnily můj osobní život, ale i další literární kroky.
O to víc jsem ale hltala knihy, zaměřovala se na světový román a poezii, četba se pro mne stala jakousi drogou, která mi pomáhala přežívat nepříznivá a stresující období. Snažila jsem se sledovat i českou literární scénu, včetně tisku a nejednou jsem si kladla otázku, jestli jsem neměla přece jen pokorně sklonit hlavu, podepsat Slovo do vlastních řad a smět pak psát a publikovat. Ale vždycky jsem pak došla k závěru, že i za cenu těch negací a problémů je lepší mít čisté svědomí před sebou samou a před svými dětmi. Když pak přišel sametový kotrmelec, věřila jsem, že je to velká naděje i pro mne a mé ambice. Jenomže moji vrstevníci měli ve psaní, kontaktech a publikačních šancích oproti mně už dvacetiletý náskok.
Samozřejmě, že se společenská situace podepisovala jak na výběru předkládaných titulů na pultech knihkupectví, tak především na tvorbě současných autorů, kteří museli akceptovat více či méně požadavky doby a režimu. Tak jako i jiná odvětví kultury podléhalo vše cenzuře a diktátu, takže jen velkou náhodou proklouzlo něco, co odporovalo tehdejší politice. Řekla bych ale, že v tomto směru byli na Slovensku poněkud odvážnější a překládaly a tiskly se tam knihy ze světové literatury, které v Čechách vyšly až mnohem později. A nemusím ani zmiňovat, že se různými nelegálními cestami dostávaly ke čtenáři i tituly ze zahraničí anebo na stroji přepisované a s rizikem množené a šířené i jiné literární texty či nahrávky.
K další radikální změně došlo postupně po sametovém převratu, kdy se najednou uvolnil knižní trh a odpadla cenzura, kdy zaplavila obchody kromě dříve zakázaných titulů a autorů i spousta škváru a marastu. Nyní bylo na čtenáři, aby si dokázal dobře vybrat.
Jsem přesvědčena, že literatura jako obraz či zrcadlo života, lidských osudů a doby nemůže ustrnout v jedné pozici a jednom tvaru, že se vyvíjí a mění stejně jako všechno okolo nás. Kromě toho podle mého názoru není literatura přísně ohraničeným rezortem – prolíná se s výtvarným uměním, hudbou, historií, dokonce i s vědou. Možná, že se na její prezentaci bude stále více podílet elektronika, nové formy nabízející rychlejší a snazší postupy i jednodušší možnosti šíření, i když doufám, že klasický svět knihy tištěné na papíře snad úplně nevymizí. Bylo by mi to líto a věřím, že nejsem sama.
Co prožívám při psaní? Je těžké tu směsici pocitů konkretizovat slovy. Ale především je to touha sdělit něco svému okolí, podělit se s ním o sílu svých prožitků a poznání, formulovat své niterné pocity, dojmy i myšlenkové pochody, zachytit něco prchavého a někdy i neskutečného. Musím k tomu ale dodat, že jen málokdy jsem spokojena s výsledkem – většinou mám pocit, že můj výběr slov nezrcadlí přesně to, co jsem chtěla, co cítím uvnitř spíše jako cosi nezachytitelného, jako chvění křídel motýla, který žije jen v mé fantazii a představách.
Trpím, když vidím, co všechno se objevuje pod názvem kniha, ale věřím, že lidi časem, až si zvyknou, že musí sami rozlišovat dobré a špatné, že jim nikdo nebude přebírat jejich ošatku hrachu, dokáží sáhnout po kvalitní literatuře.
Je těžké hodnotit své vlastní počiny, ale s ohledem na to, že od dětství mám v sobě úctu k psanému a tištěnému slovu, cením si toho, že mohu opět publikovat, aniž by mi někdo nakazoval, jaké názory a pravdy mohu prezentovat. Ale cítím, že stále ještě jsem zdaleka neřekla všechno, co jsem říci chtěla, a že to, čeho si budu cenit nejvíce, teprve přijde. Čas pak ukáže, jestli jsem se mýlila. Alespoň doufám…
(duben 2006)