Psát jsem začal brzy, hned po válce – bylo mi sedmnáct let a já, podněcován a vzrušován politickou situací na pomezí polosvobody a totality, publikoval první fejetony, povídky a úvodníky ve Svobodném slově mladých, Mladých proudech a Naší svobodě, tiskových orgánech Čs. strany národně socialistické. Po Únoru 1948 však všechny mé aspirace na dráhu novináře či spisovatele vzaly rychle za své. Nicméně psát už jsem nepřestal, naopak psaní i pro foro interno mi bylo zdrojem útěchy i naděje, jak přežít v duševním i duchovním zdraví. Poezie mi tehdy vévodila. Nicméně do literatury jsem tzv. vstoupil jako prozaik až v roce 1968 (bylo mi 39 let) knihou povídek Stín blaženosti (vyd. Růže), uvítán v Nových knihách samotným Bedřichem Fučíkem. Kruh mlčení byl tak prolomen, i když další knihy po Srpnu mohly v mém případě vycházet výhradně v nakladatelství Vyšehrad, oficiální kritikou bojkotovány. Zato obohatily můj život novými velkými přátelstvími, čemuž přikládám pro můj lidský i literární růst mimořádný význam.
Myslím, že význam literatury je vždy víceméně podmiňován současnou společenskou situací. V době čtyřicetileté totality především ideologickými hledisky – záleželo jen na ochotě autorů podrobit se jim či vzdorovat nebo hledat jiná řešení, například samizdat. Vždy to byla dramatická volba. Svoboda po roce 1989 přináší zase jiná, neméně rafinovaná a nebezpečná úskalí pro literaturu, jako je například povolnost autorů vyhovět poptávce po jistém, pokud možno odlehčeném, nenáročném žánru, který jde na odbyt a činí autory úspěšnými (eo ipso „prodejnými“), zatímco autoři vážných témat bez sponzorování těžko nacházejí nakladatele, ba začasto se předem vzdávají honoráře, ev. vydávají knihy vlastním nákladem. Čím hlubší a náročnější próza či poezie, tím menší naděje na vydání. Nic žel nenasvědčuje tomu, že by mohlo dojít k zásadní změně, zejména s přihlédnutím k stále menšímu zájmu čtenářů o zmíněný druh tzv. krásné literatury.
Už samotný stále zřetelnější příklon zejména nastupujících generací k audiovizuálnímu vnímání veškeré umělecké tvorby dává tušit jistou koncovku literatury, především beletrie, a digitální technologie bude její smrtící injekcí. Pokud budou ještě za dvacet, třicet let vycházet vůbec knihy tohoto druhu v knižní podobě, budou jednak drahé kvůli nízkým nákladům, neboť jejich poslední milovníci budou vytvářet malé kroužky něco na způsob třeba amatérských ornitologů. Obecně knižní typ kultury skončí, nikoliv však samotná literární tvorba. Ta, vytěsněna, bude absorbována jinými technologiemi, časově úspornými (film, internet, výběry), takže například několikadenní četba Mannova Kouzelného vrchu se scvrkne do dvouhodinového segmentu. Bohužel. Ubohá populace!
Celý život píšu, ale nedošel jsem k žádnému konečnému závěru, co vlastně člověka k psaní vede a ponouká, aby tu torturu znovu a znovu podstupoval. Knihu mých deníkových zápisů a esejů Kruhy pod očima (1954 – 1994, 2. díl 1994 – 2004) uvádí motto z Michaela Butora, které se mi jeví jako nejbližší a nejpřesvědčivější důvod k psaní: „Píšu, nikoliv abych své knihy prodával, ale abych dosáhl ve svém životě jednoty.“ Jinak řečeno: abych se nerozpadl.
Kdybych měl bilancovat a vyznat, čeho si na svých knížkách nejvíc vážím a za co jim nejvíc vděčím, pak že mě obdarovaly několika velkými životními setkáními a přátelstvími. Bez nich by k nim mohlo sotva dojít. Kdyby pro mne mé knížky nic jiného neznamenaly, stačilo to. Na vrcholu takové bilance však stojí příběh neznámé ženy, která mi jednoho rána volala, že chtěla spáchat sebevraždu, ale vtom utkvěla její pozornost na Křížové cestě, začetla se do ní, a to ji zachránilo. Co víc si už může vlastně člověk od svého psaní přát?
(červen 2006)