Třiašedesátiletý spisovatel Jan Nouza považuje za štěstí, že se narodil a může žít v jihočeské vsi Lužnice pod hrází Rožmberka. Je hrdý na to, že jeho rod, který se mu podařilo vystopovat až do 16.století, má své kořeny právě v jižních Čechách. „Jsem sice křtěný v kostele, ale klidně to mohla být voda původem z Lužnice nebo ze Zlaté stoky,“ říká s potěšením pravověrný Lužničan.
K jeho prvním zviditelněným literárním pokusům patřila kratičká povídka, kterou Nouzův přítel poslal do jisté redakce a povídka skutečně vyšla. Navíc ji pak přetiskl renomovaný časopis Květy a později se objevila díky překladu Boleslava Skrzidlowského v polském tisku. To, že mu jiné zasílané povídky redakce vracely, považuje ale Nouza za klad: „Jinak bych se asi rameny nevešel mezi futra dveří,“ komentuje tehdejší situaci spisovatel, kterého naštěstí první neúspěchy neodradily.
Ty opravdové Nouzovy literární začátky pochopitelně poznamenalo prostředí, v němž vyrůstal. Bohatýrské historky o pytlácích, kteří se v noci vydávali s čeřeny k řece a k rybníkům „za šupinou“ a další místopisná vyprávění položily základy k celému cyklu povídek. Z jiných ingrediencí byla podle autora upečena jeho prvotina Z návsi je k nim blízko: „Opravdu potkávat lidi, znamená prožívat s nimi jejich smích i pláč. To není fráze – to je nezbytnost. Stařenka, které zbyly síly už jen na hlídání jarních housat, zakomplexovaný nápadník, dítě, které vyhledává nebezpečí… Kdybych byl domýšlivý, řekl bych, že tyto povídky jsou svědectvím o lidech, kteří neokorali lhostejností.“
V jisté chvíli však přichází příležitost aktuálních výpovědí o tom, co dokáží lidé s těžkým zdravotním postižením. Lomnický spisovatel začal psát o těchto hrdinech všedních dnů do novin a časopisů. O vozíčkáři, kterému vysokého napětí sežehlo prsty pravé ruky a on se vypracoval na levičáka a úžasného řezbáře, o téměř hluchém a slepém muži, jehož lékaři v dětství označili za nevzdělatelného a který dnes pracuje jako redaktor časopisu… Podobných neuvěřitelných životních osudů nasbíral Jan Nouza desítky. Tvrdí, že právě u takových lidí si nabíjel své baterky pro další dny.
On sám totiž jako patnáctiletý utrpěl těžký sportovní úraz, který měl za následek ochrnutí nohou a částečně i rukou. Právě proto je mu svět handicapovaných blízký a srozumitelný. A jeho články a povídky tohoto typu jsou přesvědčivě životné a aktuální. Nic z toho mu ovšem spisovatelskou dráhu neulehčilo. Kromě výše zmiňované prvotiny má na kontě román Nezůstat sám a povídky Námluvy s jezevčíkem, které vyšly ještě před sametovou revolucí, poté v 90. letech následovala knížka Rytíři naděje a několik povídkových spoluúčastí v dalších knižních titulech, ale také překlady z němčiny, ruštiny a polštiny.
Právě schopnost zachytit život ve všech jeho světlých i tmavších stránkách mu vynesla čestné uznání za debut Z návsi je k nim blízko, Cenu Jiřího Wolkera za román Nezůstat sám, třetí cenu za povídku v soutěži Českého rozhlasu, několik ocenění v soutěžích Vládního výboru pro zdravotně handicapované a naposledy před dvěma roky Cenu ministerstva zdravotnictví za dlouholetou práci pro lidi se zdravotním postižením.
Nejčerstvějším Nouzovým knižním titulem je Amor na útěku, pestrá mozaika generačních výpovědí současné doby. „Lásky, prohry, ztráty a nálezy, okamžiky, kdy onen barokně boubelatý bůžek odněkud prchá, aby se tam třeba později vrátil se štipcem naděje. Povídky jsou zasazeny do Třeboně a jejího okolí, protože právě tamější setkání byla inspirací pro sepsání těchto příběhů,“ dokresluje Jan Nouza svůj knižní počin, ale je jasné, že zdaleka není poslední. Vsadila bych se, že již dnes má plný notes podkladů pro novou, čtenářsky stejně úspěšnou knížku situovanou do jižních Čech k rybníkům a řekám…
Březen 2007
·