Leží na podlaze ve své řecké restauraci, stářím zbělený čumák přitisknutý k dlaždicím, dívá se hlubokýma hnědýma očima kolem sebe, s mírným zájmem, melancholicky, vědoucně. Je mu čtrnáct let a cítí se unaven, život ho už moc nezajímá. Lidé, kteří sem přicházejí, se ho snaží hladit a mluvit s ním. On však nereaguje, nevrčí, neštěká, skoro se ani nepohne, jen jeho oči vzhlížejí k lidem se směsí soucitu a lhostejnosti. Nikdy neměl potřebu ukazovat vděčnost za náklonnost a pohlazení jako jiní psi. Nikdy nepochyboval o tom, že ho lidé milují a uctívají.
Ani jako mladý pes, který žil na ulici v Soluni bez pravidelné stravy a bez stálých přátel, se necítil nešťastný nebo osamělý. Byl dost dobře stavěný na to, aby svá pouliční práva ubránil před ostatními psy, ale málokdy musel sahal k hrubému násilí. Jeho přirozená autorita mu sama od sebe dopomohla k místu na slunci. Jednoho dne se ho ujal majitel restaurace, který mu někoho připomínal: vznešeně vyhlížející pán, vzhledem spíše Arab nežli Řek, jehož gesta a mimika prozrazovaly člověka, který se dovedl pohybovat v nejvyšších kruzích, třeba na dvoře panovníka.
Mladý pes byl ve svém novém domově zaléván láskou a zahrnován luxusem. Jeho potravou byly pouze nejvybranější skopové kotlety. Majitel restaurace měl tři děti, které pejska rozmazlovaly, což si nechával líbit bez velkého nadšení. Choval se blahosklonně a zdrženlivě. Pociťoval lehké, nikoliv agresivní opovržení vůči většině lidí, s nimiž byl nucen žít, neboť byli hluční, pohybovali se příliš rychle a vydávali divné pachy. Jediný člověk, k němuž pociťoval sympatie, jakoby ho s ním pojilo dávné přátelství, byl majitel restaurace. Ten miloval svého psa téměř jako vlastní dítě.
Jednoho dne se celá rodina i se psem přestěhovala daleko na sever do cizí země. Cestovali letadlem a během letu byli všichni psi nuceni sedět dlouhou dobu v dřevěných klecích. Poprvé v životě se pes cítil ponížený a rozzlobený. Celou dobu letu pracoval na svém osvobození ze zajetí, a když letadlo konečně přistálo v Německu, seděl už před klecí, kterou svými ostrými zuby učinil zcela nepoužitelnou, opět volný, se svým typickým lhostejným výrazem.
Nový život nebyl špatný, až na studenější podnebí, na které si musel zvyknout. Nová restaurace byla prostorná a plná zajímavých pachů, skopové bylo vynikající jako dřív. Děti majitele časem vyrostly, z holčiček byly mladé ženy, už se nepohybovaly tak ztřeštěně a nemluvily tak hlasitě a také syn se trochu vylepšil. V cizině našel náš pes ještě více obdivovatelů a ctitelů než v rodném městě. Lidé se cítili k němu přitahováni jakoby magickou silou. „Krásný pejsek,“ říkali a hladili jeho krátkou narezlou srst. „Vypadá jako dingo a má takové chytré oči.“ „Ale zdá se, že se nerad nechává hladit,“ pravili jiní, když namísto obvyklé psí reakce viděli jen blahovolnou lhostejnost a odvrácený, téměř arogantní pohled. „Ale jo, vždyť se mu to líbí,“ snažili se jiní přesvědčit sami sebe. Důkazem jim bylo to, že pes nikdy nikoho nekousl.
Rád lehával na chodníku před restaurací, která byla přímo v centru města. Když se na jaře oteplilo, celá řecká rodina se přesunula ven, postavila židle na chodník a vyhřívala se na slunci, jakoby byli u Středozemního moře. I pes miloval teplo a vždycky se položil přesně tam, kam dopadal kužel paprsků. Než upadl do dřímoty, viděl občas sám sebe ležet na vyvýšeném trůně, obklopeném zástupy dvořanů, sluhů a otroků, kteří mu všichni vzdávali hold. Ospale jim pokynul a spánek ho přemohl, ve snu se vznášel nad paláci a zahradami kvetoucího města, nad palmami a olivovníky, než ho další kolemjdoucí vzbudil ze spaní a přetrhl mu nit.
Často jezdíval se svou rodinou na dovolenou do Řecka. Jednoho dne se ve své rodné zemi zamiloval do krásné a inteligentní feny a odešel s ní žít na periférii města, vrátil se do doby svého mládí, do nostalgie bohémského života. Majitel restaurace si o něj dělal starosti, ale když ho po čase objevil, viděl, že pes vede naplněný rodinný život: jeho vyvolená mu porodila čtyři štěňata a společně si užívali manželství a rodičovství plnými doušky.
Samozřejmě, že ho tento životní styl nenaplňoval zcela. Proto se po čase vrátil ke svému jedinému opravdovému příteli, jehož jakoby znal z dávných a dávných dob, a s jeho rodinou se navrátil opět do cizí země.
Město v cizině, které se stalo jeho druhým domovem, také jakoby už dávno znal. Často se procházel sám ulicemi, značkoval rohy domů a kamenné stěny starobylé katedrály, chodil po tržišti a aniž by se rozmýšlel, vždycky věděl, kde najde řeznictví nebo stánek s uzeninami. Jen někdy měl matoucí dojem, jakoby se cosi známého změnilo: zdálo se mu, že tady přece dřív býval potok a tam začínala louka – dnes tu stály domy a ulici pokrývala dlažba. Ale mnohé mu připadalo známé, některé obchody a lidé v nich se téměř nezměnili. Jenom mohl teď, na rozdíl od minulosti, používat veřejného dopravního prostředku, autobusu. Velmi si tuto vymoženost chválil – jezdil sám po městě, tam se mu zachtělo, a jen výjimečně ho autobus dovezl jinam, než chtěl.
Jednou ho našli v obchodním domě v oddělení potravin, jak sedí tiše u pultu s buřty a salámy a zasněně na ně hledí. Neznámí lidé si přečetli adresu a jméno na jeho známce a dovezli ho domů taxíkem. Příjmení měl stejné jako řecký majitel restaurace a jeho křestní jméno bylo RAŠÍD.
Rašídova zralá léta plynula poklidně, bez velkých vzrušení. Dcery majitele restaurace se vdaly a porodily malé synky, kteří, hned jak začli běhat, také hned Rašída hladili a milovali. Rašíd přibral na váze, brada mu začla šedivět a chodil pomaleji než dřív, takže auta musela častěji zastavovat, když přecházel silnici na přechodu pro chodce i mimo něj. Přes své stáří vypadal stále velmi důstojně: jeho krátká srst barvy rezavého písku a vzpřímené špičaté uši připomínaly staroegyptského boha Anubise, zvláště když v bdělé pozici seděl před vchodem své restaurace a lhostejně si měřil přicházející hosty. Ačkoliv lidi nemiloval, spíš jen trpělivě snášel, tušil v hloubi své duše, že ho s nimi pojí silnější pouto než jiné psy a že s nimi už brzy bude mít ještě víc společného.
Teď ve stáří sahaly jeho vzpomínky nejen do doby mládí v Soluni, ale ještě mnohem dál do minulosti. Občas před sebou zřetelně viděl kalífský palác, nádherné koberce a zlaté ozdoby nábytku i stěn. Cítil známou vůni skopových kotlet, viděl bohatě prostřené stoly a zástupy slavnostně oděných hostů. Viděl řeckého majitele restaurace – tedy někoho, kdo se mu velice podobal – v rouchu vysokého dvorního rádce. I teď pocítil Rašíd, jak ho zalila vlna sympatie k tomuto muži, na něhož se mohl v každé situaci naprosto spolehnout.
Vzpomněl si, jak jednou podnikl cestu na sever, k nejmocnějšímu vládci evropského kontinentu, do města obklopeného loukami a potoky, s kamennými uličkami, velkým tržištěm, s nezvyklými vůněmi a s chladným podnebím. Vládce i město ho tehdy přátelsky přijali díky jeho důmyslné diplomacii.
Vzpomněl si také na války, které vedl, na pach krve smíšené s prachem, a zmocnilo se ho jisté vzrušení, když si vybavil drastické scény. Ale brzy na to pociťoval zase už jen lhostejnost, umírající lidé ho nudili, byl znechucený a unavený.
Když umíral na cestě po východní provincii své říše, cítil, že teď delší čas nechce a nebude lidi vidět. Odpuzovali ho.
Ale tak docela se své spřízněnosti s nimi nezbavil. Rozhodně ne navždy. Brzy opět přijde čas stát se člověkem.
(Cáchy, 2005)
Poznámka: Hárún ar-Rašíd (763 – 809) byl kalífem v Bagdádu, úspěšně bojoval s Byzancí a udržoval diplomatické styky s císařem Karlem Velikým v Cáchách. Patřil k nejvýznamnějším islámským panovníkům.
·