1
I – jdi, nevyhrožuj mi.
Onehdy se mi zdál virtuální sen, ani jsem procitnout nechtěl: Vždyť nevím, jak to bylo celé.
Co že to bylo za korzo? ptáš se, zvědavé i? Inu: nejprve jsem se díval na bilbord s nohama
a potom na ptáka noha bez křídel. Přitom obojím jsem byl já.
Notabene se mýlíš škorpě se nad morbidním. Morbidmani nepadají shůry jako archandělové
s ocasy komet: klubou se na svět z chlupatin špatně vydělaných usní života dnů.
To je přece známo, že dobro a krásno (viz vesmír) pocházejí z kategorií zla, destrukce poprvé.
Pánbůh Velký Třesk tak učinil, a stačil ještě požehnat archanděli Konfliktu. V srsti usní života
dnů umělé přírody druhu homo sapiens sapiens mají pré vši komplexů. Jsme dědici destrukce,
již máme v genech odnepaměti, schovávaje ji pod laserovou aureolou kultury, a jsme ondy
tvořitelé, druhdy vizážisté civilizace, vybudované však na vších nožičkách ješitnosti i pýchy
a parforsních honů na mamon; a na konci všeho vždycky otrok křtěný na Pokrok a posvěcený prškou
reklamních sloganů nebo politických hesel.
Uprostřed masových i neutuchajících orgií ctibažných komplexů a diktatury libidního týnejdžrům
na to šup narostou křídla archandělů a ten chce být pilotem, ten prezidentem
a jiný spisovatelem. Já, o kterém povedeme řeč, patřilo k posledně jmenovaným,
a taky že se provšivilo k autorovi dudlichovi *
a dělalo si čáku, že doroste
ve spisovatele dospělce. Jenže ouha, touhu vždycky zmarní šmouha, a šmouha našeho dudlicha
byla nejen vidět, ale dlouho i slyšet. I podhrabal se dudlich do usní
i proklímal sedmnáctero jar.
2
Třebaže nepřízeň je dlouhá, široká a bystrozraká, transsexuální sklony zákonitého
i nahodilosti nezapře. Buněčný život povstal z vody a revoluce inteligentního buněčného života
propukaly v mokřadech: to v hnízdištích popukaly skořápky vajec a kachňata izmů
o překot tlačkala bláto – spěchala za proudem dějin. Některá pomřela cestou, ta šťastnější
dosáhla vod Historie i kormidlovala v nich v domnění, že kormidlují proud. Třebaže povyrostlo
a zbytněly mu plovací blány, zhynulo každé.
To vši komplexů přežijí vždycky.
I vrátil se autor dudlich odhodlán dorůst ve spisovatele dospělce: myslel, že má komu co říci.
Proklímav však čtvero ročních dob hned sedmnáctkrát, drápal se po skaliskách vlastních rukopisů,
nakonec ustrnuv úlekem: Třebaže chlapi se nebojí, až je jejich hlava plná mozolů, vše co najdou,
jsou jen vyvřeliny. I rozhlédl se dudlich, nesvůj v přítmí šoku, a vyplil: Největší revoluce
nenadělají rámusu. Člověk uzurpoval několikero energií, dokáže přetvořit tvar i strukturu hmoty,
od genetického inženýrství prohlédl strukturu DNA a popostoupil k umění klonovat.
V manteletě posvěceného vysmívá se futurologům, neboť dějiny vždycky píší nevypočitatelné vši
komplexů pod protektorátem libidního. Zeměpis gregoriánského třetího tisíciletí možná překvapí
vzájemnou přilnavostí relativního a kvantového – bude však ještěj víc milován, nebo rychleji
utýrán? Bude milovat víc jiného ještěje, nebo víc své tělo, fosilní schránku citových tužeb
a potřeb? (Anebo potřeb a tužeb teprve?)
Však ne dost na tom! To nejpodstatnější ze střednědobého výhledu autorů sci-fi prožíváme teď,
a je to vážné, pravdaže smrtelně: člověk dohnal, za čím popobíhá miliony let – totiž svůj čas.
Už ho má – chytil ho do hrsti. S klávesnicí a monitorem na stole v poříčínském bytě zjistí
bez překážek momentální kurzy akcií na tokijské burze, a nejen to: kdo se zmocnil svého času,
zajal i prostor. Homo sapiens sapiens odchází potichu, snad tu ještě je, ale jenom ještě,
a ještěj, jeho poslední vývojové stadium, odejde stejným způsobem, ne-li i poslepu.
I povzdechl si navrátilec dudlich: "K čemu to bylo? Nebylo lépe nevracet se?"
(Obdivuhodně brilantní technologie sebezničení by ráda obrala o smysl i to psaní
a nejen dudlichy. Kolos nevědomí zkrátka převálcoval všechny izmy, a že jich bylo
a třeba ještě bude!)
Pch, ještěj! Jako člověk míval, i ještěj má v těle cirka šest litrů krve.
Má dvě končetiny horní a dvě dolní, dosud nezakrnělé. A než nová civilizace
a její kultura vystaví fosilie ještějů v e-archeologických sbírkách, nemocný život ani nefňukne,
když pseudonové izmy vzkřiknou jsme na řadě!, zatímco v podtrůní rozhostí se ticho mezi prapory
grafických značek a dál výsostně poplyne čas morbidních nesnů, a komu to vadí, ve vědomí nesnů?
Vždyť v nesnech málem po celý rok sněží a každá vločka touží stát se středobodem sněžení,
nežli ji předurčenost promění v plk chemického roztoku.
Jenže marnost nad marnost!
(A tak ani Veličenstvo Balzac propsavší se ke krevní transfúzi, ba ani car
v Souostroví Solženicyn nedožijí multiepochy zhodnotivší sluneční galaxii jako dětské pískoviště
v Mexico City.)
I my ještějové pořád jsme funkčním zbožím o neumělé inteligenci a různorodé kupní síle
a různorodé spotřebě zboží ve virtuální demokracii na tržišti Reálného světa konzumu.
Přizpůsobujeme se novým výrobkům, které si nás vychovávají k obrazu svému.
Učíme se nové slovní zásobě, novým zredigovaným myšlenkovým pochodům a stejně zredigovanému
novému životnímu stylu. Hodnota našeho bytí spočívá v přizpůsobení se mechanismu parforsního
honu na finanční zdraví. Tak rozmařile nás popostrkují vši komplexů k návějím nicotnosti.
3
Notabene – nekreslím futurologické komiksy. Ne jeho, ne dudlicha, ne spisovatele dospělce,
nýbrž právě ještěje trápí docela jiné otázky: ty primární: Proč mám ještě psát, když ještěj?
a Komu jsem svou tvorbou odpovědný, jen ještěj? Vždyť není netendenční Literatury
a Literatura odpovědná být chce, neboť to dotvrzuje její smysl. Bezodpovědnost ji degraduje
na bezprizorní sirotu. Tak proč – tak proč?...
I motal se ten, o němž jde řeč, zase nemotorně v chlupatinách špatně vydělaných usní života dnů,
o nichž i on kdysi myslíval, že je inkoustem dezinfikuje. I upadl do mdlob zavalen kolosem
nevědění, a pak – pak se mu zdál virtuální sen: Zprvu bilbord s nohama, posléze bezkřídlý pták
noh, obojím byl on. Toť svatosvatě dáno. Zákon spravedlnosti existuje nezávisle na člověku
a na ještějovi teprve, je vrozenou vlastností vesmíru, jeho hmot organických i anorganických.
A spravedlnost – není snad založena na morálce? Takže jaképak existenciální svízele?
Ještěj píše neschopen nepsat. Tvorba je svoboda a svoboda Spravedlnost a Morálka souběžně.
(Třeba je svět myšlenek kulatý a prokazatelně se točí, ne podle své osy.)
Elektronizovaná společnost bez izmů možná nakonec pasuje Literaturu na snadno recyklovaný odpad,
ale už teď ji zbavila píšťal krysařů, a Literatura tu smí být i pro sebe samu:
jako specifická forma jednoty vesmírných procesů, jíž byla vždycky a jedině, ale zpečená
v izmech nevěděla o tom. Jsou geneticky příbuzní – vesmír a Literatura. Vesmír,
toť od samého počátku příběh, a kde by byla Literatura bez příběhu? Krom toho příběh vesmíru
a příběh Literatury, ovšemže se na tom nedomluvily, fabulačně dotvářejí příběh člověkův,
ještějův neméně.
Vesmír od samého počátku člověkovy paměti dobře věděl, že příběh člověka je konečný
– a nechal člověka, ať si na to přijde sám. I trmácel se člověk pro důkazy své nesmrtelnosti
a literatura mu byla obinadlem na chodidlech: škobrtání bolelo míň, a to tím spíš,
že periody nadějí se vracely jako postavy v literatuře. I stoupal člověk výš, výŠ, vÝŠ
k prozřením v trojrozměrném snu svého racionálního.
I tam na vrcholu usní života dnů jdou spolu příběh ještěje a příběh Literatury.
Dost možná je konec ještějův uchystán v tom místě, kde obinadlo doslouží.
Vystřídán zároveň živým a zároveň neživým civilizacetvorným následníkem příběhu
o hledání nesmrtelnosti, poddá se ještěj volání požehnaného svého iracionálna a stane se
věčným v nesmrtelném příběhu vesmíru. Budiž ti žehnáno, Literaturo, za to, žes vydržela
tak dlouhou cestu a neopustila. Bylo to obětavé a bylo to čestné, třebaže v honitbě napřed
zrekultivované manažery umělého estetického a manažery výkonu moci. Artileristé moci
třetího tisíciletí dosáhnou nevídaně efektivních účinků, přestože nehluční: už
v letošním století podkovala hospodářská moc vědu a spřežení rozhodujících vědních oborů
jí nemůže odměnou nesnést každopádnost úspěchu v podobě nového stylu výkonu moci
a nového biopodručí mas. Poslušnost mas z desetiletí na desetiletí bezhlavější a stádnější
je dennodenně hnětena průmyslem mediálního znevolnění výčtu možností vlastních rozhodnutí.
V nesnu racionálního bez průtahů přezuje se nohatec bilbord i bezkřídle zohavený noh.
I nemáme mezi sebou více tajností, i. (A ochraniž mě ruka Páně Gatesova,
čte-li I i všichiatr.**
I – jsi vztyčený ukazovák, anebo taky tříska v něm.
A ty, dovedo i, přikrčené pod tečkou vši? Komplexy se nepřiznají, odsouzeny napořád čpět
v mokřadech.
Vidíš, vidíš, z kachních vajec i. Tytyti!
* Dudlich. Rozuměj nedospělec nebo přecitlivělý pubescent; původ termínu pravděpodobně
v lidové mluvě: dudli dudli. Viz rukopisná pozůstalost neznámého etnografa
v Muzeu města Poříčína.
** V odborné veřejnosti častěji užíváno všichniatr.