Právě poslouchám Beethovena. Cítím mrazení po celém těle a duch můj,
nebo řeknu raději mé city, myšlenky, touhy a fantazie míří daleko a vysoko.
Mám vznešený pocit, ale i smutek z hranic lidských možností. Jsou to marné touhy létat,
aniž máme křídla, smát se, aniž máme dosti velkou zásobu smíchu, plakat,
aniž máme dosti slzí.
Slova se mi v duchu mění v tóny, v akordy a v melodii, zpívají, jásají a pláčou,
ale to vy nemůžete vědět, protože tu před vás pokládám zase jen slova a nemůžete tušit,
co je za nimi. Slova jsou jen dechem ohromného života, ten je druhým světem mého bohatství.
Jsem bohatý, že to ani nemůžete tušit. Ale jsem také smutný, že ten můj svět je
skrytý a zazděný dlažbou slov. A přesto mám ta slova tak rád. Miluji je, hladím a líbám,
ta slova mé mateřštiny, s kterými mě seznamovala maminka. Maminko! Má-ma má mí-su.
To už jsem hodně věděl i mimo slabikář. Udřená maminka zadělávala v míse,
těsto kynulo a byly z něj výborné vdolečky na plotně upečené, v hrnci vedle voněla
bramborová polévka, v duchu si stále pochutnávám na té vůni domova,
která mě sytí celý život. Prosté lidové písničky mi z maminčiných úst znějí tak krásně
a dojemně, ačkoli se stále více mění v ozvěnu. Ale i ta ozvěna je tak krásná,
a navíc neumlká, s odstupem času překvapivě sílí a vrůstá do neuchopitelných tónů
Beethovenovy symfonie. Vešla se tam lidová písnička i venkovská dechovka,
posvícenská i pohřební, a všechno to jako bouře a vichřice pozdvihl k nebesům můj Beethoven.
Můžete se smát, ale je tomu tak.
|
Tak jako jsem se prodíral od pocitů a citů k myšlenkám a od nich k slovům
a od slov k tónům, jdu nyní opačným směrem, rozhrnuji tóny a prodírám se k slovům,
jdu dále za slova, k jejich smyslu, kráse i tíze, k jejich radosti i bolesti –
a jsem zase tam, odkud jsem vyšel: u maminky. Jak je to prosté.
Opisuji ten magický kruh a přes všechny bolesti nenávratna jsem snad šťasten, že se vracím.
Vracím se domů a vracím. K maminčině náruči, k jejím povzbudivým slovům,
k vůni bramborové polévky a hrnku bílé kávy, ke krajíci domácího chleba,
který maminka sama v peci upekla, vracím se dál, ještě neumím chodit, jen vidím
a cítím vůni domova, jsem – a ještě nejsem. A zase jsem u slova maminka.
A za tím slovem je to nejdražší – maminka. To už není jen slovo, které mi zbylo,
vyslovované se stále větším ostychem. Stále častěji na ně myslím,
stále častěji na ni myslím. Jako kamení se na mne sypou slova a tóny,
já je přebírám jako perly v prachu a nevím, mění-li se slova v tóny nebo tóny ve slova.
Ale je to jedno, protože bezpečně nahmatávám to, co je za slovy a za tóny.
A vstupuji tam jako na schodiště za závěsem do propasti, ač nevím, stoupám-li, nebo klesám.
Na každém schodu objevuji něco jiného, a proto je jedno, stoupám-li do výšin,
nebo klesám do hloubek. Na prvním schodu poznávám význam slov a tónů,
řekl bych jejich obsah, na druhém schodu jejich citovou hodnotu,
na třetím jejich zařazení do filozofického systému, na čtvrtém jejich tajemství,
na pátém jejich splynutí s věčností, na šestém jejich splynutí s mlčením a tichem –
a pořád nejsem na konci schodiště. Je dlouhé, nevidím konce, ale hlavně že jdu.
Nedojdu asi nikdy. Mám totiž pocit, že to schodiště je nekonečné
a zásoba kroků mi nebude stačit. Ale to přece nevadí! Tisíce a miliony slov jsou
také stvořeny z mála písmen abecedy a hudba mého Beethovena také vytryskla
z řady několika tónů, z abecedy zvuků, zušlechtěných v abecedě tónů,
rozlévajících se do složitého světa jeho hudby jako moře.
Co vám mohu říci více? Řekl jsem všechno? Všechno, co vím teď a co jsem říci uměl.
Je toho hodně, nebo málo?
Když mi maminka dala pusu, taky jsem jí nevyčítal, že mi jich nedala tisíc,
a jak bych byl dnes za jednu jedinou šťastný...
Chtěl jsem jen změnit svůj monolog v dialog s vámi, své mluvení posunout
do hlasitého mlčení, mlčení s vámi, pokud mi rozumíte. A tak chci s vámi mluvit beze slov,
zpívat po doznění písně, slyšet Beethovena po doznění jeho symfonie.
A pořád neumím být důsledný. Chci přece mluvit mlčením! Je to tak těžké,
ale musím se pokusit.
Mlčím...