Potkali se úplně náhodou, stejně jako poprvé, právě když volal o pomoc.
Vystoupil z telefonní budky, nebylo kam volat, nebylo už komu telefonovat do života.
Šel blíž a potkal její oči. Azurová jezera, ve kterých plují opálené aquabely.
Pod jejich hladinou vídal tajemné světy plné dobra. Za některých neobyčejných nocí
dokonce dohlédl až ke břehům ostrova Phoenix, kde se dá znovupovstat z popela.
Dívala se na něho, a BYLO JÍ HO LÍTO. Nevěděl, co si o tom myslet, nemyslel si tedy nic.
Bylo mluveno o nepodstatných věcech, o jiných mlčeno. V prolukách mezi slovy stálo
rozpačité ticho katalogů. Bylo si hráno s hodinkami, jakoby čas cokoli řešil.
Nevěděla, jak z toho ven. Ani on nevěděl, jak z toho dovnitř. Cosi zlověstného viselo
ve vzduchu, jako by nad nimi kroužili ptáci středního doletu, jako by kdosi zatopil
v Dachau. Zaslechl něco o studentech filmové režie. Ano, poněkud to připomínalo akční film.
Očekával temné údery do měkkých míst. Stále to nepřicházelo. Katastrofy chodí po špičkách,
jako když přiletí sýkorka.
Četl si kdysi v moudré knížce o tlustém chlapečkovi jménem Norman, který se nabízel světu
ve zcela nepatřičné roli prasátka. Tolik mu to připomínalo jeho dětství.
Norman je disciplinovaný, rád zahraje roztomilé prasátko pro obveselení Popelky,
i když tato role není ve scénáři. Když Popelka promluví o Princích, je Norman plachý
a odstupuje od kupní smlouvy.
|
Bylo ještě tolik věcí, které jí neukáže. Havraní hnízdo v drátech vysokého napětí.
Nazval ten pohled básní o nezničitelnosti života. Tak trochu to bylo o ní.
Šneky v korunách javorů. Nepatřičné v těch místech. Připomínali mu některé
vzácné druhy lidí. Tak trochu to bylo o ní. Ani ona jemu jezero,
kde v noci vycházejí pozpátku na břeh raci. Tak trochu to bylo o nich.
Nedozví se nikdy o mladé přejeté lišce. Čtvrté toho jara. Je něco polámaného
v tomto světě, kde i mladé lišky páchají sebevraždy pod koly rychlých aut.
Dále tu byl ten sen, ve kterém proti němu kráčela mladá žena v bílých šatech
s odhaleným ňadrem. Neodolatelná. Přesto se jí bál, až jí musel do obličeje
vychrstnout malinovou šťávu, která ovšem byla krví. Věděl kým ona je a co chce.
Od té noci nespal ani sám se sebou. Věděl tedy v kostce o sobě všechno.
Ať házel jak házel, padaly samé nuly.
Bylo mu líto, že naposledy to bylo v červeném autě. Jako konečné řešení si
vždycky představoval nějaké přístavní molo, odkud se dá od všeho odplout.
Přišlo to tak náhle, že si ani nestačil poradit s červenou pumpou pod hrudní kostí.
Vzpomínal na některé svoje konce. Při Kleopatře nalehl na meč. Při Jůlii spolykal jed,
ale o takovém konci nikde nečetl. Šel tedy jako spravovat kolo. Šla tedy jako do kina.
Popravdě řečeno, byl toho roku i naprostý nedostatek mečů a polykání jedů je
denní nezbytností. Stál tedy pouze opodál a pozoroval sám sebe, jak odchází od svého mládí.
Bosý, v pantoflích a teplákách, jako se odchází přes ulici na pivo.
Jako se odchází na věčnost. Díval se a bylo ho stále méně. Stále,
až zbyla hromádka popela. Zvedl se vítr. Slyšel šumění křídel v zádech.
Zamířil k Phoenixu.