1
Ejhle, pohyb!
Je život vlastností pohybu, anebo právě pohyb je projevem života?
Staletí navzájem provázaná metafyzickým nutkáním ptát se a odpovídat nedaly zemřít
odvěkým tématům a každé století pěstuje si svou manu objevování, klamu a prozření.
Na modrozelenělící vdově po Třesku voda povila život, aby bezustáňlivému pohybu,
a co víc – podobenství času, dohlédla na funkčnost pupeční šňůry s opatrností deratizátorky.
A tak život smí jediné, totiž být, a nemůže na tom nic změnit, jsa zároveň sirotou
a zároveň rukojmím své podstaty.
Ejhle, voda!
Kolik břemene, totiž odpovědnosti, naložila si, a divil bych se, kdyby si o ně sama řekla,
ejhle! Voda je pohyb, jako je pohyb život a pohyb životem a vodou, a tak inteligentní život,
když byl v neposednosti poslušností nejvíc vázán, zvykl si spět řečištěm z teď za vzápětím
a plyne jako voda... voda... voda.
Život!...!...!
Nemůže nebortit, vždyť v pohybu, a nemůže netvořit, když v pohybu, a pohyb v těle
modrozelenělící vdovy po třesku vymínil si tůně a brody v řečišti času a sotva se dočkal rozumu,
nazval je prehistorií a historií a jejich děti třeti-, druho-, prvohorami, a vnoučata popořadě
podle vzrůstu staro-, středo-, novověkem, naposledy virtuověkem, a dál novorozeně co novorozeně
pěstuje si svou manu objevování, klamu a prozření, a v řečišti života čas ve skupenství vody
naučil se takovým obsahům(!) a takovým formám(!) pohybu, a zhlíží se ve všech: do jednoho,
do jedné.
2
Jen co jsi prostudoval fyziologii stromu a jeho dějiny, přemohlo tě podezření,
že bývali jste jednou masou, dokud řeka času naschvál doširoka a dovysoka nerozčeřila prapohyb;
ovšem dnes už sotva dosáhneš civilizace stromů, třeba se ohlížíš, a je na stromech podstoupit
řeholi nekonečné kaskády signálů. I v řídkých prškách čas od času, pohyb od pohybu,
dešifruješ depeši celosvětového biosociálního společenství stromů, to jest, že smíš,
nemocen inteligencí a jejími druhotnými příznaky, komplexy všeho druhu především,
podle paragrafu 2, odst. 1, písmeno a)
přirovnat svůj život ke stromu
a bez přemrštěnosti,
a podle paragrafu 3, odst. 2, písmeno a)
výsledky své k plodům jeho přirovnat
a bez nadsázky podle paragrafu 3, odst. 2, písmeno c)
chemické procesy jeho těla využít k chemickým procesům tvému organismu vlastním,
a to
podle paragrafu 4, odst. 1, písmeno a),
výhradně však na společném břehu nevysychajícího veletoku času a pohybu a života,
ať už jsi umělec lékař anebo lékař umělec anebo bloud, a dál pěstuješ si manu objevování,
klamu a prozření.
3
Předpokladem vytvoření uměleckého je ujařmenost uměním a harmonická konstelace nehomogenit.
I dnes i od prapočátku, kdy čas tekl v minusových hodnotách, pohyb povýšil nehomogenity
na podstatu, a jak mu přibývalo času, pravdaže života, přidal mocniny protikladu, přidal rozpor,
a ti dva, absolutistické viry lidské kategorie věčnosti, stahují a uvolňují svalstvo
modrozelenělícího pohybu, inteligentního najmě.
|
I dnes i od prapočátku inteligentního pohybu stává se člověk umělcem už na rozběžišti
své soukromé historie, a mohutný tok společenského pohybu, porůzně v porůznu vzedmutý,
po pršce i po bouřích z luhů a z hor splavuje zemité, kulí objevné, ze dna i zpod břehů
vylizuje masu krystalů, a vždy je to poznání, nové formy sebereflexe masy inteligentního života
a sociálních vztahů s nepolapitelnými stíny v množství jednotlivostí, a vlásky kořínků
– ve jménu zachování sebe – sají mikročástečky pohybu do jednotlivostí rozuteklou.
A nežli strom lidského života prožije se čtvero ročními obdobími a rozhodne se pro umění,
dřív korunu jeho vytvarují větve olistěné čtvero legislativními artikuly,
jež čas s veškerou moudrostí dotvrdil a jež i celosvětové společenství umělců přijalo za své,
totiž:
podle paragrafu 2, odst. 1, písmeno a)
smí umělec existovat souběžně
teď a kdykoliv
a být zároveň
vším a sám (každým a samojediným)
podle paragrafu 3, odst. 1, písmeno b),
a podle paragrafu následujícího, též odst. 1, notabene písmeno b)
je mu vlastní
neposlušnost zároveň a kázeň zároveň,
přičemž
podle paragrafu 5, odst. 1, písmeno b)
nalézá se umělec
v obecném vlastnictví a ve vyhnanství zároveň.
4
Kupříkladu spisovatel.
Ovšemže spisovat může kdekdo a ledasjak, dotvářeje mnohotvárnost pohybu a smysl nehomogenit.
Spisovatelské řemeslo nelze vystudovat, spisovatelem se nemůže nikdo narodit, nikdo se stát
zaštítěn prý deseti procenty talentu, a třeba dvaceti procenty tatatalentu!, ke spisovatelství
se musíme protrpět, a nikdy nejsme u konce, jako není u konce tok času a tok pohybu.
Trpění není ani pózou, ani okázalou sebelítostí, ani autosvatořečením. Je to ustavičný pohyb
uvnitř stromu. To kořenové vlášení semenáčku, odsouzené požehnáním jediné pikosekundy
k ustavičnému sání, zahltilo tracheje, poškrábalo tracheidy a zaneslo sítkovice
– přece špínou povodně, jež nesmí nepřijít, neb nemají na vybranou, jako nemá na vybranou život.
Vždyť v horách epoch na samých horizontech věků, přece pikosekund pohybu, předlouho doutnaly
lijavce až do dusna, a dusno věků je to dědičné, a tudíž permanentní. Povodeň hoří zároveň smrtí
a zároveň rozením, a strom na břehu toku veškerenstva se zároveň pne a zároveň zmírá,
neboť toť definice trpění.
I v toku veškerenstva vše je zároveň.
Trpění uniká z pohybu v stromu květy. Květ je Třesk. Třesk tedy neustále se opakuje
v epochách květů. Je pravdaže nekonečný a jeho množiny lemují řečiště inteligentního života
spějícího z teď za vzápětím. Po zimním útlumu neustále se vrací pohyb počitků a vjemů
a z pupenů rozlitý tok olistění odstartuje klopotu asimilace, jež nejvíce prospívá
inteligentnímu životu. Prokysličování inteligentního pohybu Literaturou je nenapodobitelné.
Dílo-květ vchází do tohoto světa, námi pokřtěného na Reálný, svou vůní a ta se stává
přirozeným úkazem Reálného. Literatura, nepostižitelné pokračování Třesku, vlíná do kosmu
a Reálný svět bere při tom s sebou, dávaje mu tak větší, požehnanější prostor.
Bez Literatury je Reálný svět nuzně malý.
5
Literární tvorba je prvotně touha. Jen jsi skrze tvorbu prostudoval fyziologii stromu
a její dějiny, už tě přemohlo podezření, že bývali jste jednostejnou masou, dokud řeka času
naschvál doširoka a dovysoka nerozčeřila prapohyb; ovšem dnes už sotva dosáhneš
civilizace stromů. Skrze tvorbu však dosáhl jsi aspoň mystického doteku civilizace tvé
s civilizací stromů a provokován metafyzickým nutkáním ptát se, pěstuješ si manu objevování
(... klamu... a prozření). Inteligence, včera vrchností, zítra protézou v pohybu času,
nasyceného nejdříve vodíkem, heliem a méně už lithiem, a v mezidobí vůní tvých květů,
ta inteligence nemůže neuposlechnout touhu osvobodit se v řečišti pohybu.
Už na počátku všeho byla touha hmoty osvobodit se. Matka Touha a Otec Třesk dbají o veškeré své.