Vždy, když na podzim kráčím krasosmutnou krajinou Karlovarska,
po té nesčetnými generacemi a věky zbrázděné zemi mého rodného kraje, cítím neklid.
Chodidly, póry kůže, do očí a hlavně do duše nasávám neomylné a sladkobolné tušení věčnosti.
Tam, kde je věčnost, je nablízku i smrt, bez níž není života a vzestupu.
A pak znovu před mým duševním zrakem ožívají zasuté děje dětství.
Velmi intenzivně vnímám události, jež se v krajině odehrály před staletími.
Jsou tu stále, jenže v jiné dimenzi. Krajina má paměť a ve vzácných chvílích se na ni
dokážeme napojit. Cítím dojetí, chvějivý stesk a nostalgii, o níž pořád nemohu
s konečnou platností rozhodnout, zda je konstruktivní či rozkladná.
Vedu monolog se stíny někdejších světel a pouštím se do úvah
o míjených světlech budoucích stínů. Pak někdy nastává mystický okamžik,
kdy v záblescích vteřin zřetelně chápu dosud netušené souvislosti.
Rozumím šepotu větru a šplouchání vln horské bystřiny. Jsem v harmonii a souzvuku
se skrytým rytmem krajiny, stávám se její součástí a má paměť najednou sahá daleko zpátky
před zrození mých nejvzdálenějších předků. Jsem pln pokory, úcty a metafyzické bázně
z dálek vesmíru, jehož jsem nepatrným stopovým prvkem a nestanovitelným vzorcem.
Má tichá kontemplace je modlitbou a vyznáním lásky krajině Karlovarska zároveň.
Jsem obklopen tisíci hlasy života, jež ke mně promlouvají z každé skály, studánky
a stromu – ale také z deštěm vymleté polní cesty, z vyvráceného kříže
a z opuštěných ruin domu. V takových chvílích vím, proč a jak se rodily
prastaré mýty a pověsti a vstřebávám do své neklidné krve jejich zašifrované poselství
s přísahou, že uposlechnu veliké duchovní výzvy této požehnané krajiny a nikdy ji nezradím.
Shlížím z dosaženého vrcholu hory a téměř fyzicky bolestně nesu poznání o velikosti
a nízkosti člověka.
|
Vzpomínám na dlouhá léta hledání, tápání a nejistot. Zasvěcení do tajů krajiny
nepřichází najednou, musí být vykoupeno nesčetnými hodinami putování a naslouchání.
A také hodinami studia, kdy v sobě skládáme střípek po střípku vzácný obraz poznání.
Není poznání v hluku a hřmění hostiny nepovolaných – je jím však těhotné zimní ticho
bělostných horských plání či časové vakuum zasněných rašelinišť, kde jen kovový bzukot hmyzu
ruší něžný dech nedotčené země. Dlouhé hodiny jsem o poznání krajiny a života
rozmlouval také se stříbronosnou skálou v lesích západního Nejdecka,
v jejíchž rudných žilách mí dávní předkové dobývali svůj nelehký chléb.
Zlověstným nebezpečím hlubin a temnot čelili odvahou a důvěrou v Boží prozřetelnost.
Hledal jsem jejich časem a prachem zapomenutí zaváté stopy v Krušnohoří
a v Císařském lese a s dojetím se sklonil i před svědectvím jejich chvilkové slabosti,
kdy přemoženi strachem vytesali do tvrdé stěny štoly kříž, znamení prosby a vykoupení.
Každé mé zdejší magické putování v čase a prostoru je sladkou katarzí,
po níž se cítím očištěn jako blahodárnou koupelí. Světlo tohoto zvlněného obzoru
v sobě nesu jako planoucí pochodeň. Jsme té krajině velikými dlužníky.
Více bereme a přijímáme, než jí dáváme a než jí skutečně můžeme dát.
Toto vědomí mne prostupuje znovu a znovu, když smutním na zemřelým stromem,
vyschlou studánkou léčivé vody, pošlapanou květinou a lidským nevděkem.
Tehdy pomáhá mé bolavé duši jen jediný lék – víra ve věčný návrat v koloběhu životů
a opětné hledání a nacházení, putování k zázračným lesním pramenům,
kde ještě sídlí skřítkové a hadí královna se zlatou korunkou, žezlem a zlatým jablkem
věčné touhy a Mládí.