Duše

Proč se duše uráží až do slz?
Až do uzlů krve?
Až do smeknutí hlasu?

Slabostí?
Vždyť je neviditelná
Nemá peří
Nelze ji odpřisáhnout
a kdoví
zda vůbec vlastně je!

A přece:
Jak umí bolet
do čeho nelze udeřit



Matka

Kdyby má matka ještě žila
poznala by že špatně spím
a jak se tluču o vlastní ostré stěny

nevstala by
neboť byla plachá a cudná
ale pomyslela by:
Co je v tvém srdci divného
mé dítě?

A dítě by mlčky odpovídalo:
Sluneční kámen matko
Kámen líbezný Kámen zapomínek
Kámen posměvák Kámen samaritán
Kámen černé křídlo
ležící nade všemi propastmi
jichž jsem se dopustila



Gotická katedrála

Na portálu katedrály Notre Dame
anděl
za tichého přitakání světla
váží duše

Na jedné misce hluché slovo přísah
palčivost tužby
omšelosti pravd

na straně druhé hrázehrázehráze
zmatení skutků
výsměch zdí

Proč právě on?
Vždyť ďábel – otec dramat v nás
by zlatem leštil zašlé kulisy
začínal potlesk
rozdmýchával zář
a pod forbínu tajně odhazoval
vyžrané zuby textů
kdyby bolely

A možná... řekl by i jak
kdy
komu odpouštět
a proč



Bedřich Smetana v Plzni

Verš
který mizí v nedohlednu
dosvědčí času onen spěch
s nímž rozvěšoval partituru
Luisiny polky v kaštanech

Kdo ví
zda hudba v obraznosti
polibků
vzatých ze rtů žen
nenapovídá přes rameno
motiv Vzpomínky na Plzeň

Jsou dary
které ukrývají
šílenství orlů
Jejich let
uchopí život v doslovnosti...
–
–
hudba se učí odpouštět



Starý dům

V tom starém domě nikdo nebydlí
Jenom pár pavouků
Vzdechy puklých stěn
V komínu možná ptačí kosti

Při ránu sněžilo
Padalo ticho v okoralou zem
jak spící zrno

Od domu k studni přesto vedou stopy
a nikdy zpět

Šla duše pít
či pouze trnout
nad naší pustou bezbřehostí?



Bezeslovná

Temná je doba
V ortelné knize Velké Bíteše
je příběh jakéhosi muže
který byl obviněn že zapálil les

Ukázali mu katovy nástroje a on zapíral
Podrobili ho suchému mučení
a on zapíral
Podrobili ho horkému mučení
palečnici španělské botě a železné panně
Stále naříkal a křičel
že je nevinen

Nezbylo než jej navrátit životu
tam venku

Ale on prosil aby jej darovali zemi
jediné milosrdné





Výkřiky
(Evě Kantůrkové)

Pokory neznajíce
na kámen položeni
už jsme i sobě vyhrožovali:
Nedáš-li nedám ani já!

A přece máme v kapse papírek
popsaný roztřeseným písmem:
Navrať mi!
Pomoz!
Nedej – !
Nedopusť!
který jednoho dne vložíme do Zdi nářků

Neboť katané neumírají
Ani zem je nechce
a tak se rodí stále znova



I ty

Zatím co je tu jeseň
S Hamletem každý chce
Na čtyřech kopích být nesen
Po mostě bez konce
Jan Skácel


Už nikdo nikdy nenapíše
tak krásné umírání
aby ses těšil

Už nikdo nikdy nepoloží
na tvůj stůl větší podíl ptaní
z něhož se roztřesou nohy

Už nikdy nikdo nepůjde
tak samozřejmě
pár kroků před tebou
alejí lipovou která je plná včel

Už nikdo nikdy –
půjdeš sám
Nadzvednou plachtu formanského vozu
ty pod ni vklouzneš
bezejmen



Odklad

Ve chvíli zkroušené kdy přesýpáš své hrášky
Svědomí Plevy Zrnka hořčice
– neboť tě čeká dlouhá cesta domů –
vejde do hřbitovní branky malý kluk
s kosou na rameni

Když se vrací s hráběmi k letitě zarostlému hrobu
začíná právě pršet
Rozhlíží se bezradně jako každý
kdo se odhodlal ale nepočítá
s náhlou možností

Smrt už je na cestě – pronese ostýchavě –
Kam má být zatím odložena?



Poznání
(Václavu Daňkovi)

Ten pustý blábol vět
živený těmi kdož nemají co říci!

To ticho starodávných řek
vylitých ze svých břehů

Ani den ani noc
Ale už vylétla Athénina sova

Na pustých březích my a stále jenom my:
malé a menší ryby



Vernisáž Vladimíra Komárka

Ten kdo se teprv bojí samoty
maluje plaché obrazy
a přikrývá je srdcem

Ten kdo JE samoten
kdo nemá komu odejít
se učí zpívat

Třeba až k stáru
neúnavně hledá
dvojhlasný tón

Rodíme se snad současně
se svým andělem strážným?
A ne-li
po kom a proč
se nám celý život stýská?



Za létem
(Zdeňku Rotreklovi)

Kéž by nám osud nepromíjel nic
jak velkým hříšníkům
jich esprim šarm a lesk!

Ani co gestem obnaženým
v žebráckém vzdoru odmít sám:
po horkých činech stesk
a dlouhý déšť

Odešlo léto Zbyl jen šrám
krajině v údolí

A roztržený zip
na šatech jedné ženy...





x x x

Rybáři odcházejí na moře
Mladí a krásní muži vyplouvají na moře
A vracejí se jako starci
Anebo ne

S láskou je tomu stejně



Rybáři z Camaret

Jen devět ryb jsme ulovili Pane
Jen devět ryb
Bouře nás bludným kruhem obklíčily
blíží se třetí noc
nám docházejí síly
Jen devět ryb jsme ulovili Pane

Jen devět ryb jsme ulovili Pane
Stůj při nás ještě krátkou chvíli
než přiznáš
čím ti ublížily
ty
kterým navracíme slib

Jen devět ryb jsme ulovili
Tam na pobřeží
kde jsme cidre pili
bylo by líp...
Však kolem tančí tvoje mořské víly –
Pak přijmi účet plný lidských chyb
Jen devět ryb jsme ulovili Pane

Budou se ptát
ti kteří po nás zbyli –
Nedávej naději Jen řekni: Ulovili
svých devět ryb

A chlapi plní síly
by tohle těžko přiznávali v cíli
Je jim tam líp...



Potopená katedrála

Jiskřil tu smích a rozkoše tu tkaly
nádherné hříchy
při nichž stydla krev

Propadlo náhle do hlubin radostné město Yz

Za nocí měsíčních
jako by odlétaly
ve vodách rozeznělé zvony

A naříkavý zpěv
labutí bílých
zabíjených
pro pírko jediné



Domov

Nenávisti! Tvé jméno je žena

Ještě dnes žijí v Přední Asii
v severní Africe nebo na Balkáně
staré židovské rody
které za Izabely Kastilské
musely prchnout ze Španěl

Kdyby jen ze země
Musely prchnout z Toleda –
pohádky šafránové –
se zelenou hřívou řeky Tajo

A je věru známo
že v Toledu se nebydlí
V Toledu prorosteš zdmi
zdviháš klenbu noci
a tvoje kořeny podpírají sny druhých

Kdyby to bylo možné
lehly by jako staré mosty nad břehy!
Kdyby to bylo možné
zaštítily by Puerto del Sol dlaněmi!

Už je to dávno –
vlny staletí
odplavily křivdy
a navršily nové

Doma se ještě mluví španělsky
postaru
jako tenkrát

A otec synovi na prahu Nenávratna
předává starý zrezivělý klíč
od ztraceného toledského domu


(Výběr z díla)



Zpět