To není zpěv

To není zpěv,
to vytržení ze sna,
to zasnění se
v bílém denním světle,
kde všechno známé je
a světlem prosvíceno,
i všechny obrysy a tváře.
Teď jenom řeč
se někam obrátila,
je náhle zcela jiná,
a každá myšlenka
musí se probořiti
a nikdo neví kam,
je příliš mnoho snů,
je příliš mnoho živých snů.
A všechny obrysy a tváře
jsou náhle zcela jiné,
tak nepodobné sobě,
tak podmaněné námi,
tak živé jako sen
a nechápané řečí.

To není zpěv.
V tom denním světle
je příliš mnoho stránek osvětleno
a příliš těžký kámen
nesen srdcem vzhůru.
Kéž by se nikdy již
ty osvětlené tváře,
kéž by se neměly již rozloučiti
se svou nepodobou
v bílém denním světle.



Ty

Ty třikrát víš
a jenom jednou píšeš,
co nepíšeš,
to musíš ve tmě vidět,
vidět a nahmatat
jako panáčky ze skla,
stínohra také
má své tajné skrýše.
A trochu tepla,
lidé zahřejte se,
chce se mi říci,
teplem této lásky:
vypadne ze tmy
místo šatních molů
a je z ní sbírka,
sbírka poezie,
a všude kolem
plno božích květů
a samá vůně,
každá třikrát jiná.

Já vím, že ty,
co jenom jednou píšeš,
budeš třikrát čísti
a pokaždé jinak,
pokaždé více
a nejvíce, až půjde někdo domů,
přelomí stéblo,
vypadne ze tmy,
nenajde klíč.



Kouzla slov

Kouzla slov.
Ale pane děkane,
to přece nemyslíte vážně!
Kouzelníci už nejsou.
Vymřeli, Bůh ví na co,
snad na nedostatek vtipné kaše
(té, které se nikdo nepřejí)
nebo na úbytě čehosi v nás.

Ale fakta
dávno již nejsou nakloněna
směšným stránkám věcí.
Něčím se přece jen lesknou
slova,
zakletá do vzdušných zámků,
perlových peřejí...

Ano, tam odtékají,
v bílé stratosféře hvězd.
A jsou-li rekové
a jsou-li kouzelníci
(jistěže nevymřeli všichni),
jejich víra nás uzdraví
i z jiných nemocí a kouzel,
bude nám nevýslovně.

Ale já nevím,
opravdu nevím, pane děkane,
bude-li ještě nutno
v příštích dvaceti stoletích
upálit, požehnat smrti.



Ráno

Až přijde ráno, půjdu do daleka,
až přijde ráno do mokřanských stepí,
kde každý den je vidoucí i slepý
a každá hlava sebe samu smeká

do modré výšky. Sémě za člověka!
Kdo bude rozsévač, kdo čistec mezi střepy
a kdo jen básník, doupňák velkolepý,
a kdo jen slza, která z očí stéká?

Na prahu dveří stojím sám
a nikdo neprojde tu vpřed, či zpátky,
kdo nehovoří řečí jinovatky,
kdo rána nedočká, kdo prohlédnout se bojí.



Entropie

Idea má díru,
proráží ji proud.
Prýští do vesmíru,
naplňuje božství
bohémských slunovratů
velkou entropickou žízní,
v níž se každý krystal
přehořklý tou přízní
musí rozplynout.



Vyhnanci z ráje

Vyhnanci z ráje,
ti pocestní,
kteří se právě
koupají v bahně,
bezděky tuší,
co nevíme my,
vyhnáni z ráje.

Protože vzduch
je prvý mezi všemi,
musí být bezbarvý.
A také zděšení
zanechává zcela neviditelné stopy.

Vyhnanci z ráje,
ti pocestní,
kteří se dali
poprvé s námi do řeči,
nechávají nás na pochybách,
zda vůbec ještě jsme.





Tento vlak

On tento vlak,
on pojede
úplně jinam než já.

Úplně jinam,
než se naděje,
on tento vlak
nemá koleje,
nemůže jeti,
kam chtějí děti,
pojede jinam než já.

On tento vlak
má svoje důvody,
pro které nemohu
předvídat náhody,
pro které nikdy nesmím se zříci
cest po Měsíci
a skoků do vody.

On tento vlak,
on se mnou pojede
úplně jinam než já.


(Výběr z rukopisů)



Zpět