Psát – to mne táhlo už od mládí. Asi to byly i okolnosti a snad i zděděné geny. Tatínek profesor češtiny – a také si zabásnil... A tak ni to pero a papír daly už sudičky do kolébky.

To vše bylo zde v Čechách, v Plzni – doma. Ale přišly jiné doby, jiné chvíle, jiná místa a jiné dny. Emigrace – odchod – vše jiné, cizí – odlišné.

Emigrace – konec jedné éry a počátek jiného druhu existence.

A nejenže to byl jiný kraj, ale byla to i docela jiná polokoule – žila jsem u antipodů v Austrálii! A tam panovala angličtina. Děti chodily do anglicky mluvících škol. Čeština byla jen pro soukromé chvíle. A těch bylo se šesti dětmi a dvěma zaměstnáními velice poskrovnu. A tak zvolna, pozvolna, skoro nepozorovaně vše bylo po anglicku. Jen srdce a duše byly vždy české.

Australané toho o české zemi věděli pramálo. Mé děti neovládaly češtinu natolik, aby mohly číst mé české verše. Uveřejnit je nešlo, pouze v etnických časopisech či tisku.

A tak jsem se rozhodla psát verše ve své nové řeči – v angličtině. Sedm let mi je vraceli – s komentářem, že myslím evropsky, že to není dostatečně australské nebo anglosaské. Inu, ono to není tak lehké tvořit poezii v jiném jazyce! Ale vytrvala jsem. Snad byly i chvíle, kdy v samotě ciziny byl papír jediným přítelem... Tomu se člověk mohl svěřit, vypovídat...

A pak jsem se konečně "uchytila" i se svými básněmi anglickými – a náhle jsem se stala v Sydney místním básníkem – local poet!!

A pak se stalo něco ještě podivnějšího, něco neočekávaného – rok 1989 – nová svoboda – a já mohla opět zpět – domů – i se všemi těmi básničkami.

A v Praze byl sjezd SVU: Svazu vědy a umění. Tam jsem přednesla pár svých českých i anglických veršů – centrála SVU je v USA, a tak se mé anglické básně dostaly i do Spojených států. Jen básničky, já tam nikdy nebyla. A bylo doporučení na nějakou soutěž mezinárodního svazu (nebo spolku) básníků v USA – a dostala jsem se do antologie básnické vydané v USA a teď už jsou mé anglické verše v deseti antologiích, dokonce jsem byla jmenována básníkem roku 97 i 99. –

Ale to jsou přece jen verše "cizí", byť moje. Největším štěstím je, že jsem se svým darem od sudiček, se svým perem a papírem opět zpátky v české zemi – ve své rodné Plzni! –

Ty básničky jsou částí mého cítění, myšlení, jsou zrcadlem mých přání, smutků, bolů i úsměvů.

A proto píši – aby nebyli lidé ve svých úsměvech, problémech, slzách i snech sami, ale aby našli v mých slovech i kousek sebe... Vždyť život je vlastně strašně "stejný" pro všechny. A tak píši, abych byla kouskem toho lidství, hlavně lidství mé české země – a protože jsem to já.



Zpět