Ano, ten titulek jsem si s dovolením vypůjčila od Jaroslava Seiferta. Ale vyprávět budu o sobě.

Jednoho dne, právě jsem chodila pár týdnů do první třídy, se otevřela vrátka do ulice a na cestičce vedoucí k domu se objevila neznámá dáma ve fialovém klobouku. Otec sedící u stolu prohodil: "Někdo k nám jde. Ani tu osobu neznám."

Ukázalo se, že ta osoba je jeho sestřenice – učitelka z Českých Budějovic. Hovořili o svých radostech i starostech, já ani nedutala – vždycky jsem milovala vyprávění o životě. Pojednou si tetička uvědomila, že tam jsem, slušelo se tedy projevit jakýsi zájem. I pronesla větu, kterou asi nenávidí všechny malé děti: "Čím chceš být, až vyrosteš?"

"Básníkem," vyhrkla jsem bez přemýšlení. Tetička na mne pohlédla užaslým zrakem – to dítě se jí nezdálo ani mimořádně inteligentní, ani krásné. Rodina zjevně chudá, na knížky nezbývá... Měla v očích tolik pochybností!

Dítě si všímá. Dítě vycítí, že tu něco nehraje. Ostatně viselo to ve vzduchu jako deka. Taky mému otci pojednou ztvrdly rysy, ale ovládl se a mlčel...

"Tak ty chceš být spisovatelkou?" pravila tetička s mírným despektem.

"Ne, básníkem," pravilo tvrdohlavě dítě a zapochybovalo o tom, je-li tetička vskutku učitelkou, když nezná rozdíl mezi spisovatelkou a básníkem.

Ani dítě jej neznalo, ale cítilo, že v tom jakási odlišnost je a že básníci jistojistě obývají to nejvyšší nebe.

Od té doby nemělo dítě tetičku s fialovým kloboukem v lásce. Jaksi pochybovalo o její kvalifikaci a navíc se tak trochu urazilo. Ostatně nouze je většinou hrdá.

Zanedlouho se stalo to druhé, co moji cestu určilo. Počasí si pamatuji zcela přesně: bylo skotské. To byl můj výraz pro to, co dospělí ocejchují termínem sibérie či psa by nevyhnal. Vítr lomcoval korunami stromů v zahradě, temné mraky se hnaly někam k Chlumu, chvilkami mrholilo, hádám tak listopad prosinec.

Piliňáky předly. K dovršení blaha jsem byla sama doma. I dělala jsem to, co všechny normální děti: to zakázané. Seděla jsem na stole a hleděla oknem do zahrady.

Maminka to obvykle komentovala trochu s despektem, protože snila o stole uprostřed kuchyně. Otec své rozhodnutí odůvodňoval tím, že bude-li stůl uprostřed, nehneme se tam. Teprve při zařizování vlastního bytu jsem zjistila, že měl pravdu.

Stůl byl tabu. Jeho místo i jeho svébytnost.

Ráda jsem na něm sedávala, protože ze židle jsem vzhledem ke svému věku a výšce neviděla nic. Ale maminka mi to jednoho dne zatrhla slovy: "Na stůl se dává boží dar."

Byla jsem dítko hubaté – nasadila jsem nevinný kukuč a řekla: "Já jsem taky boží dar." Bylo mi nějakých pět let, má "inteligence" zřejmě začínala vystrkovat růžky...

"Ty jsi spíš dáreček," dodal otec a otočil se, abych neviděla, že se směje.

Toho dne se skotským počasím jsem seděla na stole opět. Okna byla zarosená, zvedla jsem ruku, abych je otřela – a vtom mne napadla myšlenka, myšlenečka, myšlenčička – začala jsem něco psát pravým ukazováčkem. Jako prvňáček jsem ještě neznala všechna písmenka. Především "s" ne. Ale poradila jsem si – prostě jsem udělala mezeru a psala dál.

Byla to moje první básnička. Básnička o válce... Hrozný svět, v němž malé, usmrkané děti píší básničky o válce, protože nic jiného nepoznaly!

V tvůrčím zaujetí jsem až v poslední chvíli zjistila, že rodiče se vracejí a jsou už u vrátek. Seskočila jsem ze stolu, způsobně sedla na židli a koukala do slabikáře.

Dveře vrzly, otec pohlédl na okno a pravil přísným hlasem: "Co to je?" Zřejmě měl na mysli můj přestupek, ale já – zpola zmatena jeho příchodem, zpola ještě pod vlivem polibku Múz – jsem stačila jenom šeptnout: "Když já nevím, jak se píše s."

Tentokrát se na moji hlavu hromobití nesneslo. Ani docela malý pohlaveček...

Otec mne celý večer učil psát to podivné písmenko a hledal rým ke slovu potok...

Taky jej nenašel...



Zpět