Svět mých dávných dětských let se skládal z koní, řeky Dyje, divadelního kopí a ohmataných hracích karet, zdánlivě to všechno spolu možná nesouvisí, ale to jenom na první pohled, vším prolíná cesta ke hřbitovu, pohřební průvody na návrší, tesklivé tóny muziky. To všechno děda, to on byl pro mne nitkou, svazující jednotlivé pramínky vzpomínek. Táta mi kdysi řekl jsi už skoro chlap, a chlap se nesmí bát vod, hodil mne do řeky, docela blízko u kraje, jenže mně to připadalo jako moře, dno bylo strašně daleko, dno bylo strašně nedostižitelné, v nesmírné hloubce, a k tomu ještě ten proud! Trochu jsem si upil, táta mě musel vytáhnout na břeh, málem jsem za to začal Dyji nenávidět, ale byl tu ještě děda a jeho koně Fuksa a Šimla, a já nevím, jak si je pojmenoval a plavení u brodu, všechno jako ve zpomaleném filmu, každý pohyb, každé vzplanutí hřívy, boky koní se leskly jako pravé rybí šupiny, leskly se černým stříbrem, jejich hravost rozstřikovala chladivou vodu do tisíců tříštivých krůpějí, a k tomu ještě slunce stékající po sametu kůže a dráždící chvějivé nozdry. Koně. Děda na ně byl vždy nesmírně pyšný, stále s nimi, v maštali, při práci na poli, s majestátnými a vznešenými, zapřaženými ať už do žebřiňáku, nebo k projížďce bryčkou. Později mi doma vyprávěli, že děda jezdíval za jednou..., zkrátka přítelkyní, aby babička nevěděla, jenže se to neutajilo, a svoje mu řekla. Jenže děda. Jako když házíš hrách na zeď. Myslel si svoje. Ale ti koně, prostě čímani, kolikrát se stalo, že cestou z pole děda dřímal, opratě v ruce, a koně sami zastavili, ne doma, ne před maštalí, zůstali stát u chalupy, kde bydlela dědova známá. A také jsem se někdy svezl, zpočátku mi to nechtěl děda dovolit, asi se o mě bál, pak přece jenom povolil; dodnes si pamatuji, jak jsem seděl na koni, spíše na krku než na hřbetu, a zoufale se přidržoval hřívy, za mnou bratranec Jožka, asi tak ve věku, kdy už se chodí za holkama, jednou rukou si hlídal mne a druhou vedl koně. To byla jízda! Přes louku, brázdami, nadskakoval jsem a znovu dopadal na tvrdé koňské tělo, anebo jednou, byli jsme u vinohrad pro meruňky, nebe nevypadalo zrovna dvakrát jasné, zvedal se vítr. Nahoře na polní cestě se na vůz nakládaly bedny s meruňkami, to byla vůně!, koně zapřažení do vozu byli trochu neklidní, mraky na obloze se zatočily, setmělo se, krátce zablesklo. Pak ještě jeden záblesk a zahřmělo přímo nad námi, stará jabloň u cesty se rozštěpila na dva kusy, koně vyrazili loukou dolů, ke starému lomu. Nic je nezastavilo, ani naložený vůz, ani dědovo zoufalé volání, až pokraj srázu je přibil k zemi. Přiběhli jsme k nim, děda v ruce bič, že jim dá co proto, ale pak je najednou začal hladit v hřívě, konejšil je, mluvil k nim, koně se ještě třásli, ale za chvíli se nechali odvést zpátky na cestu a bouřka odletěla – asi měla křídla.

Děda a koně, to k sobě patřilo jako voda, slunce a země, ale byla tady i jiná láska, muzika, bylo také jaksi samosebou, že když někdo umřel, obešel děda své kamarády a šli nebožtíkovi zahrát na poslední cestu, ještě dnes slyším jeho trubku, vidím sebe a ostatní vesnické kluky, jak pobíháme kolem pohřebního průvodu a stěží chápeme, proč je v té muzice tolik smutných tónů. Ale bývalo i veseleji, to když se sešli sousedé v dědově hospodě k tancovačce a sál se otřásal zpěvem a všude vládla dobrá pohoda, která dávala zapomenout na starosti; někdy jsem tam směl na chvíli nahlédnout. V dědově hospodě se občas hrávalo divadlo, a tak možná právě to kopí s plechovým hrotem, které jsem kdysi objevil na půdě, bylo v některém z těch divadelních kusů nepostradatelnou rekvizitou, teď sloužilo jako důležitý doplněk klukovských her, v nichž opravdická zbraň je znakem důležitosti srdnatého bojovníka, také vyřazené hrací karty byly neocenitelným prostředkem k zabití dlouhé chvíle, když jsme měli my kluci prázdniny a nevlídné počasí nás zahnalo na schody nebo do našich tajných skrýší. První prázdniny také jsou vzpomínkou na dědu, mezitím jsme se sice přestěhovali, ale mé první prázdniny patřily dědovi, koním, řece a kamarádům. Jednoho dne, hráli jsme si dlouho do tmy, a já věděl, že už musím domů, aby mě nehledali, zůstal jsem večer u kamaráda; jeho rodiče snad tehdy ani nebyli doma, měl mladší sestru, na kterou jsem si potají myslel, a pak přišel na nápad, že si budeme promítat pohádky. Něco takového jsme doma neměli, a promítat se přece dá, teprve když je venku pořádná tma, zůstal jsem na noc a kolem půlnoci zabušil někdo na okno, děda se tenkrát moc zlobil. Ale to už je všechno hrozně dávno, a můj děda se mi někam zatoulal, někdy se mi zdá, jako bych z dálky slyšel hlas jeho trubky, hlas zvoní jako vzpomínka a stejně tak se leskne, a volání nepřestává; i když už z velké dálky, ještě mi zní...



Zpět