Leželi jsme na zádech a sluníčko do nás pralo.

Staniol měl "službu", takže každou chvilku musel vyskočit z rozložených kabátů a vykouknout z našeho trychtýře. Kuk – kuk. Vykuk.

Bylo to komické, jak vždycky vyjuknul jako červík chroustálek.

Oba nás to rozesmálo a Staniolovi navíc připomnělo nějakou neslušnou anekdotu.

"To znáš, A vokurčička nebude?, jak se pan Kotel chtěl rafinovaně zbavit tasemnice?"

Ne, to jsem teda neznal.

"Tak pan Kotel si řek, že ji naláká na salámek, a ta potvora to nevydržela..."

Najednou padl přes naši jámu dlouhý stín. Bylo to tak nečekané a rychlé, že jsme z toho zkoprněli. Polekaně jsme vyskočili, ale už bylo pozdě.

Nad námi stál hrozivě Mikles-Pikles, jeho vlčí oči byly plné zloby a nenávisti a nad ním se prostíralo nebe, polinkované bělostnými čárečkami jako notový papír, a do chvilky ticha bzučely v obrovské výšce svou fatální píseň nesčetné americké bombardéry.

Když si dal Mikles tohle všechno dohromady, absolutně zkrachovaný Blickrig... nenávratně zborcené naděje a plány... a k tomu ještě připočetl všechny své hříchy z kdovíkteré fronty, od Oradouru, Stalingradu či Smolensku..., a když nás viděl plné naděje, života, opálené, jak už jen čekáme na konec války, abychom mohli začít tam, kde oni všichni skončí..., a když pomyslel na odplatu za zvěrstva, která má sám na svědomí..., všechno v něm vyústilo v neovladatelnou, nezměrnou zuřivost a nenávist. Měli jsme kmitat na stavbě jediné, vlastně poslední nacistické naděje, na jejich podzemní továrně na tajné rakety V 1 a V 2. Nic jiného už nemohlo zvrátit konec války. A my se místo toho opalujeme na sluníčku, spojenecké svazy nám broukají skvělou, potěšující písničku do ouška, a my klidně ležíme, ruce za hlavou – s vidinou konce války a nového květu života. Zatímco na esesáckého velitele lágru čeká nejspíš zubatá s kosou. Co také jiného.

Vytrhl pistoli z pouzdra. Marně jsme oba blekotali vysvětlení, že čekáme, až dole přistaví vozíky; neposlouchal nás, nezajímaly ho vozíky. Oba nás viděl ležet a zahálet a vysmívat se jeho ideálům a Hitlerovi a všemu, čemu zasvětil svůj život.

Mířil na mě a já s hrůzou pozoroval jeho prst, jak se při míření zkušeně přimyká ke kohoutku, a už jen zlomky sekundy mě dělí od jistého konce, kdy mi pleskne kulka do čela a z té blízkosti mi rozstříkne hlavu jako šťavnatý jonatán. Co mi teď byly platné bělostné linky bombardérů nad hlavou? Co všechny vysněné představy, jak to bude po válce?

Nemohl jsem v tu chvíli odtrhnout oči od jeho silného chlupatého prstu, který už spolehlivě spočíval na spoušti, a se mnou byl konec.

Zdola se ozval signál, že máme sypat. Chtěl jsem zavřít oči; nemohl jsem zastavit třasavku, která mě zachvátila a já se jí nedokázal ubránit. Klepal jsem se a jen jsem se pokoušel zatnout zuby, abych nezačal ječet hrůzou.

A tu se stalo něco neočekávaného.

Staniol, jenž stál trochu za mnou, mě najednou popadl, strhl, a bleskurychle mě zakryl svým tělem. Snad si uvědomil, že to všechno sám zavinil, když nedával pozor a nehlídal nás; ale na to jsme neměli čas myslet. Prostě přede mne skočil a zaštítil mě svou hrudí.

A překvapený rozběsněný Mikles se pohnul kupředu, aby ho střelil místo mě přesně do čela, a jak udělal ten osudný krok, najednou se pod ním utrhl okraj jámy a on bleskově sklouzl po prudké šikmé stěně trychtýře a v plné rychlosti vletěl do obedněného jícnu sto metrů hluboké kolné šachty. S ním se sypalo dolů kamení a zem, a teprve když zmizel v šachtě, ozvala se tlumená rána, jak zmáčkl v úleku spoušť. To se však už řítil s kamením a zeminou dolů, jen to v bednění burácelo, řval a kvičel hrůzou, trvalo to několik nekonečných vteřin a pak se rozhostilo ticho.

Nemohli jsme se nahoře vzpamatovat. Objímali jsme se spolu se Staniolem a zděšením si škytali vzájemně na ramenou. Oba jsme se nezvladatelně třásli.

Stále nám znělo v uších Miklesovo zběsilé řvaní, jak se řítil do stometrového propadliště, slyšeli jsme dosud jeho kvičení, zadunění výstřelu, ztlumeného kopcem, burácení strženého kamení a pleskot padající hlíny. Dávno už bylo po všem a nám to stále ještě doznívalo v uších jako nekonečný zvukový pás.

Jakmile jsme zas popadli dech, bez jediného slůvka domluvy jsme hrnuli do šachty další tuny kamení a země, která duněla na bednění a řítila se stometrovým chřtánem do hlubin, zasypávaje vše, co bylo pod ní.

Pracovali jsme horečně, poháněni zběsilým strachem, co se s námi stane, až dole objeví zasypaného šáru Miklese, tu obávanou esesáckou stvůru – velitele nothilfáckého lágru.

Museli jsme bleskově vymyslet, jak se odtud co nejrychleji dostat.

A tu se zdola ozvalo nečekané zapískání – vždycky značilo, že máme přestat sypat do přistavených vozíků. Pohlédli jsme se Staniolem nevěřícně na sebe. V očích jsme oba měli ještě děs, ale současně z nich vyšlehl záblesk naděje.

"Hotóvó!!!" ozvalo se zdola.

Znovu nás přepadl třes a bylo nám špatně. Opírali jsme se jeden o druhého i o stěnu trychtýře a z rozčilení po prožitém nebezpečí jsme jen taktak sami nespadli do propadliště.

Po chvilce se zdola ozvalo volání, že další vozík je přistaven.

Že by nám to přece jen vyšlo?

Nemohli jsme uvěřit, že zrovna na nás se osud tak usmál. S námi dvěma to vždycky bylo právě naopak.

Večer při nástupu vypukl zmatek.

Šára Mikles se ztratil.

Nikdo neřekl ani slůvko.

My dva se Staniolem jsme zarytě hleděli do země – a ruští a polští zajatci, co dělali dole v tunelu, mlčky pochodovali kolem, nikdo nám nepokynul, nikdo nedal ani pohledem nic najevo.

Tentokrát jsme směli mašírovat do lágru bez zpěvu.

Oba jsme měli hořko ve vyschlém krku a svíral nás pocit, že máme napsáno na čele, co se událo. Zdálo se nám, že každý ví o naší vině a že se nad námi stahují mraky a zatahuje smyčka. Ale nikdo si nás nevšímal a strážní tentokrát nervózně pobíhali sem tam, něco si mezi sebou sdělovali a v noci přijela do lágru vojenská limuzína s nějakým hodnostářem od eses a vypukl velký šust.

Nemohli jsme strachem usnout. Vklouzl jsem na lůžko
ke Staniolovi, a šeptem jsme se radili co dělat.

"Jestli ho vyvezli s kamením z tunelu a vysypali na výsypce, těžko už zjistí, jak se tam dostal," šeptal Staniol. "A vyváželi a sypali dál... celé odpoledne... vlaky zeminy, takže ho možná ani nenajdou."

Druhý den po snídani, při pochodu na tunel, Láďa Kříž v řadě za námi zahučel: "Víte, hošani, co je novýho? Šára Mikles prej fouknul. No fakt. Esesáci jsou z toho vydřený a nemůžou se vzpamatovat."

"Kam by fouknul?" zeptal se nevinně Staniol.

"Co já vím? Prostě vzal nohy na ramena. To je nadělení. Ocelový velitel eses najednou zmizel – a nikomu neřekl ani popel. Pořádně to s nima zatřáslo."

Dny letěly jako vystřelený šíp, nic se nevyšetřilo a mezi manšaftem se tvrdilo, že teď už je Mikles Pikles nejspíš někde u Američanů.

"Jo, to tak. Vždyť je tetovanej," pochyboval Venca Pixla.

"Tak si ten kousek kůže vyřízne a bude tvrdit, že byl sám vězněm v koncentráku," žbrblal Česťa Sládek.

My dva se Staniolem jsme na sebe mlčky hleděli a já jsem si pomyslel, jestli nám to někdy vůbec někdo uvěří. Ale to jsem dosud ani netušil, jaká další Havaj nás ještě čeká.


(Úryvek z rukopisu románu Kroky míří k domovu)



Zpět