Té noci jsem slyšel stále častěji tlumené dunění děl. Bylo mnohem zřetelnější než včera. Fronta se přibližovala. V dopravní kanceláři klímal starý pakr Schönfeld.

Na nádraží bylo ticho. Neměl jsem strach, že by mne vyrušil příjezd nějakého vlaku. Už před drahnou dobou většinu lokomotiv rozstříleli američtí hloubkaři.

Jenom na osmé koleji stály tři vyhaslé stroje s proděravělými kotli a na šesté vlak, který jsme už nemohli vypravit. Cestou z města mu dvakrát hloubkaři zničili lokomotivu a už nám tu zamrzl.

Byl to zvláštní vojenský transport střežený asi deseti esesáky. Marně jsem si lámal hlavu, co je v krytých vagonech. K transportu byl připojen osobní vůz první třídy, kde bydlelo osm důstojníků.

Nejméně třikrát denně přišel do kanceláře velitel transportu a kategoricky se dožadoval přistavení lokomotivy, aby se mohli stáhnout od přibližující se fronty.

Říkal jsem si, že bych byl hlupák, kdybych se s ním zbytečně bavil, a raději jsem ho vždycky poslal za přednostou stanice. Ten mu však taky nepomohl. Přednosta se jmenoval Franz Zdenko a příjmení ho setsakramentsky žralo. Hned od počátku, když jsem mu neřekl jinak než Herr Zdeňko a na měkké výslovnosti jsem si dával pěkně záležet. Nakonec mi to zakázal a musel jsem mu říkat Herr Vorstand.

Jeho praděd prý pocházel odněkud z Chorvatska. Dozvěděl jsem se to, když jsem se ho jednou zeptal, zda jejich rodina náhodou nepochází z Čech.

Ze slovanských jazyků znal jen pár slov a kupodivu to byla slova česká.

Přednosta před válkou využíval svých železničářských režijních výhod a cestoval, kde se dalo. Tak se také dostal do Prahy a tam, někde v restauraci, na Václaváku, se naučil říkat drstzková polivka a pivo.

Čas utíkal pomalu. Pohodlně jsem sedával a z nedostatku práce poslouchal hovory na telefonní lince, která spojovala celou trať.

Někdy jsem kluky na okolních stanicích sám zavolal a česky jsme se dohadovali, kdy už to praskne.

Jednou nás přerušil vzteklý hlas nějakého pravověrného Němce, který řval, jestli snad není někde v "Tschechei", když není na drátě slyšet němčinu. Jako kdybychom my za to mohli, že nás sem nakomandoval.

V dopravní kanceláři bylo malé rádio. Myslím, že si tu značku bude ještě leckdo pamatovat. Byl to volksempfänger, česky – lidový přijímač. Příjem byl mizerný. Chytila se jenom němčina. Zahraniční stanici člověk nevyladil – a o to ostatně Němcům také šlo.

Otočil jsem knoflíkem a najednou jsem si uvědomil, že se z rádia opět line smuteční melodie. Nic nového. Poslední dobou německé stanice moc vesele nevyhrávaly. A Lili Marlen spíš pohvizdovali auslendři než Němci.

Smuteční melodii však náhle přerušil dusot kroků na dlažbě nástupiště. Ve dveřích se objevili dva důstojníci SS z transportu. Pozdravili Heil Hitler tak hlasitě, až se starý děda Schönfeld probudil a zakoktal také Heil, což se mu už dávno nestalo, protože zásadně zdravil tak, aby mu žádný nerozuměl.

Začal jsem předstírat práci. Sedli si jako doma ke kamínkům, ve kterých jsme topili, protože i když se hlásilo jaro, noci byly chladné. Začali mluvit nezávazně o počasí. Ptal jsem se v duchu, kdy přejdou k věci, a tu se ozval z rádia pochmurný hlas hlasatele – "Vůdce Adolf Hitler dnes odpoledne na svém bojovém stanovišti v říšskoněmeckém kancléřství, bojuje až do posledního dechu proti bolševismu, padl za Německo..."

Pohlédl jsem koutkem oka na esesáky, co oni na to, a raději jsem honem začal listovat ve staničním deníku. Pistole měli a dozajista nabité. Seděli zaraženě, dívali se na sebe a najednou nebylo žádnému do řeči.

Jeden z nich těsně před ohlášením zprávy vytáhl z kapsy plochou lahvičku kořalky. Teď ji honem s rozpaky schoval.

Dveře se otevřely a dovnitř se hrnuli další esesáci. Za chvíli budeme mít z dopravní kanceláře ubytovnu eses, pomyslel jsem si. Jak se na esesáky slušelo, zdvihli ruce a pozdravili Heil Hitler. Ti, co přišli dřív a zprávu o Hitlerově smrti slyšeli, si vyměnili pohled. Bylo jim vidět na očích, že jsou vedle. A potom jeden z nich bezradně zahuhlal:

"Mensch, jak teď budeme zdravit?"

Ano, říkám si v duchu, provolávání zdraví nebožtíkovi moc nejde a dobrý den jste se zdravit nenaučili. Nebo jste zapomněli.

Sedět v této společnosti se mi nechtělo, sebral jsem lucernu a šel se podívat na kolejiště. Schönfeld se divil, co tam chci dělat, ale pak na mne spiklenecky mrkl a začal si nacpávat fajfku.

Dlouho mne to venku nebavilo. Všude byla tma, jen tam, odtud přicházela fronta, bylo vidět slabé záblesky detonací.

V prvním poschodí nádražní budovy bydlel přednosta. Kolem zatemnění prosvítalo nepatrnou škvírou světlo. Přednosta je tedy ještě vzhůru a nejspíš vystřihuje z černé látky pásku na vůdcův obraz. Jak mu asi bylo, když tu zprávu slyšel!

Vrátil jsem se do kanceláře. Ti chlapi to tam zakouřili, že jsem je ani nerozeznal. Asi se na něčem dohodli, protože na mne starý Schönfeld výstražně pohlédl.

S mým příchodem zmlkli. Šel jsem ke svému stolu jako po horkém železe. Jejich zraky mne sledovaly. Kdyby to bylo možné, byl bych se hned zase otočil a utekl ven. Tam bylo bezpečněji.

Ještě jsem nedosedl a za staniční budovou se ozvala rána, že se rozdrnčely telegrafní přístroje. A po ní druhá, třetí...

Ztuhl jsem a vidím, že i esesáci sebou trhli. V prvním okamžiku nevěděli, o co jde, zrovna tak jako já. Vytáhli pistole a přilepili se ke zdi. Já pokládal za bezpečnější dřepnout si za hradlovou skříň. Byla ze železa. Starý Schönfeld se schoval pod stůl.

Ticho, které následovalo, bylo tak nepříjemné, že by si člověk málem přál, aby ještě nějaká ta rána práskla.

Velitel vlaku poslal dva oficíry, aby se šli podívat, co se venku děje. Když se vrátili, hlásili, že se za stanicí zakopala baterie německých děl.

Tohle nám ještě scházelo, říkám si. Budou-li střílet odtud, protivník jim odpoví a nádraží to zchytá naplno. A s ním i my. Jenomže na to přišli i esesáci. Velitel vlaku ke mně přistoupil, pistoli v ruce a vypálil rozkaz: "Do hodiny seženete lokomotivu, jinak..." Pistoli jakoby náhodou položil tak, že mi mířila na prsa.

Věděl jsem, že nám z Lince žádnou lokomotivu poslat nemohou. Na druhé straně trati nebyla situace o nic lepší a navíc, kdo by posílal stroj vstříc frontě, i kdyby nějaký měl?

Začal jsem telefonovat na všechny možné služebny jen proto, abych získal čas. Samozřejmě se mi všude vysmáli. Ale co dál? Vsadil jsem na jednu kartu. Vytočil jsem pomyslné číslo a mluvil tak, jako kdybych s někým vyjednával přistavení stroje.

Mrkl jsem na Schönfelda a řekl mu, aby postavil na druhou kolej. Podíval se na mne překvapeně, ale pak pochopil a šel postavit na druhou kolej, kam už dva dny žádný vlak nepřijel.

Ubalil jsem si cigaretu a chodil po dopravní kanceláři sem a tam. Ostatní esesáci se zatím vytratili. Když odcházeli, zahajlovali jen na půl žerdi. Velitel zůstal v kanceláři.

Když měl starý Schönfeld postaveno, vzal jsem lucernu a chtěl jít ven. Velitel mne však stroze zastavil:

"Wohin?"

To víš, budu ti povídat, co jsem vymyslel. S použitím spousty odborných výrazů jsem mu začal vysvětlovat, že se musím přesvědčit o sjízdnosti koleje a správném postavení výhybek.

Blahosklonně pokývl hlavou a vyštěkl:

"Gut."

Sotva jsem byl z dopravní kanceláře venku, přidal jsem do kroku. A místo abych šel na kolejiště, zahnul jsem do zadního traktu nádražní budovy a zazvonil na přednostu stanice. Přišel mi otevřít v pyžamu. Řekl jsem mu, že je mi špatně, že nemohu sloužit. Sundal jsem červenou čepici, pověsil ji na věšák v předsíni, a než se přednosta vzpamatoval, vklouzl jsem do temné chodby a odtud ven.

Vzal jsem to přes zahradu blízké vilky a vydal se přímo do Městečka. Už dva dny jsem měl u své bytné sbalený kufr. Nyní jsem se k ní rozběhl. Řekl jsem jí, že se na pár dní, než přejde nastávající zmatek, ztratím. Kufr jsem schoval na půdu. Do kapsy jsem strčil kus chleba a salámu a vyrazil za kamarády.

V ulicích Městečka byla tma. Co chvíli se kolem mne přehnaly vojenské náklaďáky se zatemnělými světly. Potkal jsem i jednotku zakuklenců na kolech. Na rámech měli připevněné pancéřové pěsti.

Fronta se blížila. Dunění palby bylo stále zřetelnější. Občas člověk rozeznal i vzdálenou střelbu kulometů.

Nedá se říci, že jsme byli připraveni na nějaký organizovaný odboj, když jsme vysedávali v hospodách – jinde jsme se jako auslendři scházet nemohli, říkali jsme si, co všechno uděláme, abychom si vynahradili léta totálničení.

Hned za Městečkem tekla říčka a přes ni vedl velký železniční most. Stanici od nás byl jeden z pobočných koncentráků, kam přivezli hitlerovci po likvidaci Slovenského národního povstání stovky slovenských vojáků a partyzánů.

Věděli jsme, že most je podminován a střeží jej volkssturmáci. Rozhodli jsme se, že Němcům zabráníme, aby před odchodem vyhodili most do povětří.

Zvolili jsme si velitele. Byl jím francouzský válečný zajatec, bývalý poručík, André. Druhé jméno už mi vymizelo z paměti. Nebylo nás mnoho. Asi patnáct bývalých francouzských zajatců, nás Čechů tu bylo dvanáct, čtyři Holanďané, kteří tu jezdili jako řidiči u různých firem. A v malé tkalcovně pracovala skupina polských a ukrajinských děvčat. Ta bydlela v malém táboře oploceném ostnatým drátem na pokraji Městečka. My Češi jsme bydleli různě. Někteří v prostých podnájmech, zbytek spolu s Francouzi v dřevěném baráku na druhé straně města. Tam jsem měl nyní namířeno.

Když jsem otevřel dveře, vyvalil se proti mně mrak cigaretového dýmu. Ano, už tu byli všichni. I je probudila dělostřelba.

Sedl jsem si na nejbližší postel a řekl jim, co bylo na nádraží. Všichni už věděli, že Hitler není mezi živými. Uvažovali jsme, co bude asi dál.

Kupodivu nikdo z nás nevěřil, že by Němci přestali s válkou, dokud nebudou úplně poraženi. Sověti byli ještě u Berlína a k nám do Městečka mohla přijít jedině americká armáda. Čekali jsme na ni a těšili se, že všechno skončí a vrátíme se domů.

Na malých kamínkách se ohříval ve velkém hrnci mošt. Občas vzal některý kluk plechový hrnek, nabral si a trochu upil.

Nálada byla už trochu povznesená. André však začínající selanku ukončil. Lámanou němčinou, do níž se mísila francouzská, ale i česká slova, vydal rozkaz – svůj první od doby, kdy mu jako poručíkovi francouzské armády štuky pobily skoro celou rotu.

Rozhodli jsme se, že se vydáme k mostu teď hned, v noci. Zbraně jsme měli málem středověké. Kus železné tyče, starý bajonet, klacky a kusy provazů. Těmi jsme chtěli svázat volkssturmáky.

Proplížili jsme se ztemnělými postranními uličkami do polí a okolo řeky do blízkosti mostu. V mlází, kde rostly jívy a břízy, jsme se mohli dobře ukrýt.

Rozdělili jsme se. Čtyři kluci přebrodili řeku a nás šest zbývajících zalehlo pár kroků od mostních pilířů a pozorovalo hlídky. Věděli jsme, že stráže samy most nevyhodí, na to jistě přijde nějaký zvláštní oddíl, ale jak ten zneškodníme, to bylo u Boha.

Každý z nás držel v ruce nějakou tu zbraň a k ruce jsme si připravili kameny. Mrzli jsme v křoví, a když jsme viděli, jak volkssturmáci klidně pokuřují, mrzelo nás, že si nemůžeme taky zapálit cigaretu.

K ránu se začala nad řekou válet mlha. Neviděli jsme ani na krok. Dunění děl a střelba z pěchotních zbraní byly stále zřetelnější.

Baterie za nádražím vypálila několik salv a zmlkla. V ranním tichu jsme slyšeli tlumený zvuk těžkých motorů. To už byly tanky.

Od města přijel na kole voják. Vstoupil na most, řekl něco hlídce, ta zapískala na druhou stranu, a když přišel druhý volkssturmák, řeč pokračovala. Pak jsme s překvapením zjistili, že voják odjíždí a volkssturmáci stavějí pušky k mostnímu zábradlí, batohy na zádech, a pomalu odcházejí. Ani se neotočili.

Podívali jsme se na sebe. Nevěděli jsme, zda to není léčka, ale okolo mostu se nic nedělo. André mávl rukou a nařídil, abychom mu kryli záda. Několika skoky byl u trati a už stál na mostě. Rozhlédl se, přiskočil k puškám, a než jsme stačili vydechnout, byl s nimi zpátky.

Tak naše česko-francouzská skupina ukořistila první zbraně. Jednu pušku jsme nechali Andrému, druhou si vzal Franta Mojík. Uměli s puškou zacházet.

Nevěděli jsme, co dál. Chtěli jsme sice most odminovat, ale André nedovolil. To prý udělají Američané. Rozhodli jsme se, že necháme na mostě hlídku. Zůstal tu jeden Francouz a jeden Čech.

Vrátili jsme se do baráku, kde jsme rozbili hlavní stan. Na spánek jsme neměli ani pomyšlení. Několik kluků šlo do Městečka obhlídnout situaci.

Povídali jsme o všem možném, nejvíce samozřejmě o tom, co budeme dělat, až přijdou Američané. Každý z nás si chtěl vyřídit s nacisty účty a debata byla bouřlivá.

Přišlo ráno a nic se nedělo. Na hluk přibližující se fronty jsme si už zvykli. Ani vojenské vozy, uhánějící v celých transportech po silnici, nás už nevzrušovaly. Stejně bychom je nemohli zastavit.

Všechna vozidla německého wehrmachtu i uprchlíků směřovala do Alp. Posily už zřejmě žádné nebyly a vůz jedoucí protisměrem, vstříc Američanům, byl zvláštností.

Na nádraží jsem se nechtěl ukázat. Zůstal jsem proto u kluků na baráku. Neodvážil jsem se navštívit bytnou, i když jsem věděl, že nemůže nacisty ani vidět, vždyť jsme společně nejednou poslouchali Londýn a Moskvu, zatímco její vnučka dávala před domem pozor, aby nás při poslechu někdo nepřekvapil. Měl jsem strach, že by k ní přednosta poslal některého z těch esesáků.

Druhého dne k deváté hodině dopoledne vrazil do světnice jeden z kluků a už na prahu křičel, že se asi něco mele. Vykoukli jsme ven a spatřili jsme, že za rohem protější budovy stojí s připravenou pancéřovou pěstí německý voják v maskovacím plášti.

Tenkrát nikomu z nás nenapadlo praštit ho zezadu po hlavě. Všichni jsme jen čekali, kdy se objeví americký tank. Náhle však projel ulicí další voják, ani s kola nesesedl, jen něco houkl přes rameno, a ten, na kterého jsme tak civěli, také skočil na kolo a bral do zaječích. Za chvíli jich přejelo kolem nás asi dvacet. Pak byl klid.

Už jsme to v baráku nevydrželi. Rozeběhli jsme se do Městečka. Nikde se nic nehýbalo. Jen nedaleko prskal nějaký motor a chvílemi se ozval vzdálený výstřel z pušky nebo zarachocení kulometu.

Městečko bylo jako po vymření. Spousta oken byla předpisově zatemněna, i když už bylo dopoledne. Obchody zavřené.

V kapse železničářské uniformy jsem měl připravenou amatérsky sešitou pásku v našich barvách – červené, modré, bílé.

Když jsem viděl, že se nic neděje, přibylo mi kuráže. Vykročil jsem se podívat na náměstí. Cestou kolem dlouhé tovární zdi jsem proti sobě spatřil malé auto. Takové jsem ještě neviděl. Byli to američtí vojáci v džípu.

Samou radostí jsem se rozběhl proti autu, ruce jsem zdvihl do výše a něco jsem křičel. Američani! V tu chvíli jsem ani nevnímal, že každý můj krok sleduje namířený samopal. Doběhl jsem k autu a volám:

"Amerika?"

Podsaditý chlapík, jemuž čouhala z auta noha, mi s nepatrným úsměvem odpověděl:

"Yes!"

A začal něco brebentit. Nerozuměl jsem mu. Domyslel jsem si, že se asi ptá, kde jsou Němci, protože jsem několikrát zaslechl slovo Germany. Hned jsem mu tou naší mezinárodní hatmatilkou vysvětlil, že odjeli tím a tím směrem.

Potom ukázal hlavní samopalu na mne a zase něco brebentil. Vypadalo to, jako by chtěl vědět, co jsem zač. A tak jsem řekl po dlouhé době zase veřejně a svobodně:

"Čechoslovák!"

Snad porozuměl, protože kývl hlavou, podal mi krabičku cigaret, nedbale cvrnkl jedním prstem o čepici, pokynul řidiči a odjeli směrem, kterým už řadu dní prchali němečtí vojáci.

Tak jsem byl osvobozen.

Stál jsem na ulici, sledoval odjíždějící auto a bylo mi všelijak.

Každý z nás si osvobození představoval jinak. Pocítil jsem zklamání. Měl jsem chuť někoho objímat, křičet. Chtěl jsem zpívat, brečet.

Co teď? Mám se vrátit do baráku nebo běžet dál do města? Rozhlížím se a vidím, že ulice se změnily. Jako by někdo mávl kouzelným proutkem, skoro na každém domě vlaje bílý prapor. Kde se tu najednou vzaly? Co na tu vlajkoslávu muselo padnout prostěradel a ubrusů.

Kdo znal Městečko ve dnech nacistické slávy, kdy z každého vikýře visel nejméně jeden prapor s hákovým křížem, nemohl se jen tak lehce smířit s takovou změnou.

Najednou slyším křik a vidím, že ke mně běží kluci. Povídám jim, že jsem už potkal Američany a že tedy Městečko bylo bez boje obsazené. A hned jsem začal rozdávat ameriky. To bylo, pane, po té německé slámě pokouřeníčko! Až se nám hlava zatočila.

Rozběhli jsme se na náměstí. Právě tam vjížděl první tank. Z otevřené věže se na nás zubila ústa černocha. Mávali jsme a volali: Sláva! Samozřejmě že česky a francouzsky. Taky nám zamával a zakřičel na pozdrav.

Za prvním tankem přijely další. Zastavily u radnice. Za nimi přijely dva velké kamiony a asi pět džípů. Běželi jsme k nim. To už tu byl taky André s Francouzi a ostatní naši kluci.

Anglicky nikdo z nás neuměl, a proto André zkusil mateřštinu. K nesmírné radosti natrefil na tři krajany. Čekali jsme, až se trochu rozpovídají, a zatím jsem si prohlíželi americkou výzbroj a výstroj. Tu se k nám přiloudal jeden z řidičů, utírá si ruce do kousku hadru a spustí:

"Nazdar, kluci, jak se máte?"

Srotili jsme se kolem něho jako vosy a začali se jeden přes druhého vyptávat, odkud je, že umí česky.

"Pomalu, pomalu, jen mě neumačkejte!"

Byl to americký krajan. Mluvil sice trochu s cizím přízvukem, ale rozuměli jsme si náramně. Byl synem českého vystěhovalce, který pracoval v amerických dolech už několik desítek let. I on měl radost, že se s námi setkal. Rozdal nám, co měl u sebe. Byl to asi celý příděl cigaret, žvýkačky a čokolády.

Naše zábava dlouho netrvala. Američané vyrazili dál za ustupujícími Němci.

Když se rozjížděl poslední tank, přiběhla z jednoho měšťanského domu ženská vítací delegace navlečená v dirndlech. Jedna z žen měla v ruce džbánek plný moštu. Podala jej nahoru. Američan se do džbánku napřed nedůvěřivě podíval. Nikdy v životě asi rakouský mošt neochutnal. Tomu se musí přijít na chuť. Je trochu natrpklý, ale když člověk vypije několik džbánků, zesládne v ústech a vyrovná se vínu.

Americkému tankistovi mošt nezachutnal. Voják se zakuckal, mošt vyprskl a celý obsah džbánku vylil milé delegaci na hlavu.


(Úryvek ze stejnojmenné autobiografické prózy)



Zpět