Na počest
těm
co dosáhli na hvězdy
a nechali je
tam


Fantastická Sisi

Nazouvám Jarčiny
červenobílé běžky poezie
Zapínám stříbrně lesklé zapínání
a letím do Běla bílým tím sněhem
vzhůru tou plání Vzhůru až
na vrchol hory té
stříbřité
stříbrně zlaté
zajíkavě
zelenavě
chytí mě
tón
flétny tón
stříbrný
housle se
modře
z v o l n a j e n
přidávají
ovívají mě
černým křídlem
neb
zlehounka
přidal se i klavír
Kavalír v košili bílé
zdvihl mou navoněnou
rukavičku
Ó bože sladký z dálky cítím
beaujolais



Pak básníci

stelou
stohy slámy
stokrát
vymlácené
a Báseň někde Mimo ně
Mezi Peklem
a Zlatavým rákosím
třepotá se
IMORTELKA

Bože můj hořím Nadějí
že věci které se nedějí
se stanou

a jaksi stranou tryská Žluté
orchidej
Žlutá barva
Z R O Z E N Í
naplněná Světlem vánoční oblohy
a teplem zpívajícího domova

žlutá malá Jidáška uličnice
žlutý blatouch i kačenka dětství
eroticky žlutá: máslo hruška
meloun i slunečnice Bláznivě žlutá
k uřezání ucha
žlutá závist a světle žlutá
kajícnice
škvírka v ní zažloutlý nos
domovnice
a přesto si v tobě
všechny barvy ruce podávají
ačkoliv ty Stojíš
nekonečně mezi Sluncem a prolhanou
vlčí tmou bolavou
a žlutě žlutě
Mlčíš



Symfonie

Modré je Stavovské divadlo
Modrá je ... Klid a mír
a Rovná – zároveň
Bohorovná

Modrá je vějíř snění
Modrá je na bolest
Milosrdenství
zapomnění
Modrá si dělá co chce
Modrá dobíhá nás
zklidňuje a hladí

ticho v dálavách
Modrý sníh
Modré krvavé šlápoty
v nich Růže z Jericha
naříká do ticha
modravých hnízd

Na stropě modří se kocouři
procházejí
Modrá nám podává záchranný pás
Modrá je Oblohově Dobrá

Ze všech nejdobřejší
nejmodřejší
rubínově modrý
portugal v nás



Faunovo odpoledne

Zelené je neposedné
Vstane Povyskočí Lehne Popoběhne
Bláznivé všechny jarní růžky
vystrkují se na světlo boží
zelená tryská stříká a hoří
zelený oheň líže zelenými jazyky
všechna utajená místa
V zelené střelené vždycky Něco
se chystá
Zelená je jedlá přející
i přijímající

Zelená modřínová vůně dřímající
ve všech brachyblastech jara
Zelená Mihotavá Barevná Hudba
Louky Palouky Pralesa Plesající Zelená
Nebesa A Kde jsi Kde jsi...?
Zpívající Debussy Duchu lesa
(Prvním dechem uspěla-li
flétna tvá
slyš skvělost kterou echem
Věčně zelená ti
zazpívá...)
A šťovík ještě Kapradí a Mech
Šimrání zelené na zádech
Zelená kobylka luční do dětství
tě veze
Hluboký Nádech Výdech
vzdech
... a MEZE paradoxně Nekonečné
meze zelené...



Bestiálně rudá

Na staré půdě
zvonek cinká

S pohankovým polštářem
pod hlavou šustí sny

Proč dávají kůzlatům
jména a pak je jedí...?

Jsme tak sebestřední
podléháme módě

Zvířata na nás hledí
z kruhu a žalují



Z a t í m c o

v pistáciově zelené Hospodě
na stole válejí se cikáni
v trávě
Vendulka Curaçao
leje si za výstřih
bláznivě modré blůzičky
koupené u kingkonga

pod stolem slyším již rudé
kastaněty a vzdálená bonga

neb duhový kruh
kruhová je duha
hledajících
a jeden bez druhého
jen několik jsme Niců

Několik bezhlasých tich
tápajících
v bludném černém zatopeném
kruhu



x x x

Chtělo by to vodu
Růžově zlatou
S kočičími tlapkami
Prohlásili jsme
jednohlasně

I TY BRUTE! INTERNETE!
TU JE KÁRA! KRYS TU – PYJE!

Pak rozhostila se žlutá
a já uviděla se
v bítovském lese
kterak do pat se mi zakusuje
lítost
ze srdce
kamenného
Toman a Zeyer řvou či zpívají
TY LÁSKO
bez bolesti
topinko bez česneku
zem se otvírá
ostružinami
se k tobě prodírám
bílý oblak na koni
odváží mě do nebe
když bože myslím
myslím na tebe

V hrách
se ukrývá
Popelčin hrách
ty perly ze dna očí
stokrát sviním
naházené



Svět zšed

Sám s ďáblem snad
se spřáh

sama


křičela holubice
dřívebílá
urousaná
do noci rozžhavené
tiše skřehotavě řvala

sama jsem
sama
sama
sama
...
...

a hrubý vzlyk

se nad střechami

táh...



Hnědý

Hnědý hřebec
smyslnosti
zalehl mě

Hnědý je bratr
od červené
rudé Indiánky

Chlapem prapor protažený ohněm
Červené trenýrky žhavými uhlíky
tetované

Na hnědé své tělo opálené
oblékám si jasně žlutou
Chantelku

Žluté liány krajková ramínka mě obejmou
plazí se plazí po mých nahých ramenou
metají zlatavé blesky odlesky
slunce sálavého
až do soutěsky
ve které usadil se malý
červený motýl
s velkými sametovými
křídly
Kde hnědá bydlí...?

Hluboko v kořenech stromů
A volá Ven a Pryč a Vrať se
Domů Domů...

Hnědá úžasná je čarodějka
Klesá
Na nebesa
a laská k závrati
až před očima za očima
rudá kola...



Červená

Musím se přiznat
zmátla jsi mě
Kdo jsi
Teplo či chlad
Sytost či hlad
Ticha řev
či řvaní ryb

Proč nejsi
jednoznačná

A ukázali na ni
prstem
Hle
to je ta Bohyně
připravte jí trůn!

Pak rozvinuly červené koberce
a šla v zástupu
Krása Bolest Láska Něha Bouře
Hora Voda Tráva
Šla Útloboká Svatá Šílená
Kajícnice Odvaha Víra
Naděje
Na ňadrech Vodnáře
šla s ní ve vlasech dvojjediná
Ryba Věčná Panna
Šla Krása drásat i jásat
Vtančila na trůn ŽENA

Na trůně seděla a snila:
O Něm
O Něm
O Něm



Noc vůbec není

Noc vůbec není ženská
s dlouhými sametovými vlasy

Chaos je černý
rodu mužského

Ženská je harmonie
a přece
v prstenu se setkávají
na blíže neurčeném místě
kde voní krev
a routa

Cikáni dobře vědí Pláč
v sobě ukrývá
oheň
co plápolá
a kdo zpívá že
dvakrát se modlí

Ohýnku Hynku Jarmilo
a nekonečné
vesmírné poklonění
Tobě a barvám Veliké

La Lu La

Fantastická jsi
S Y M F O N I E
neb z tebe jsme vzešli
a k tobě se vrátíme zpátky
jen něžná stopa po nás
na zelené modré ať
zůstává



Bílá

Fialová
Ametystová
Matko Slova
Dej mi sílu unést
obrázek:

Na dně Modré misky
Dva drobné penízky
Stříbrný a Zlatý
mezi nimi na tenoučké
pavučince visí

červené
jablíčko



Novoluní

V malé mé světelnici
rozžehuji světla
za ty
co už rosou jsou
v něžném listoví
v kalíšcích
kontryhelových

I mě už dávno
osedlal si
mateřídouškový kůň
a začínám
se vracet



Novoluní
(s holotropním dýcháním)

V malé mé Světelnici
Rozžehuji Světla

za ty
co už Rosou jsou
v Něžném listoví
v Kalíšcích
kontryhelových

I mě už Dávno
osedlal si mateří
douškový
kůň
začínám
zvracet



x x x

Otisk
ploutve a křídla
s tajjemným magnetem
uprostřed stínů
pro radost

tlukot srdce
oheň písně
paradox:

to co není
poezie
včera
dneska
teď

nekonečno
Objevů
Opakování

Prst v ráně

a vždycky jako
poprvé A
naposled

a ještě má
NA, HAD MÁ...



Zlo je řád věcí

a smyslem života
je Hledat chvíle
štěstí

vidět a nezávidět:

hle

tak malá Básnička
prstíčky svými
sáhne až na kotníky
Platónovi

a do postele svede
Vávrovou Sapfó
Arthura
Muchu Máchu Boha
i Bacha...



Růžovočervená báseň

Celý den hrát
na ten zvláštní nástroj
Hrou
nad hlavou Znovu
červánky rozsvítit
a lehkou nožkou tančit
bosanovu Jsem

víla bílá
zároveň
Kašpárek

a jen tak nedat (se) a přesto
rozdat
lesní
jahody toužení
a vonět jimi lesně
a červeně

přes trávu větrem kolébanou
zahlédnout Mihotavé
pstruhy v potoce
a po den celý koštovat Červeného
vína smyslnosti
láskou se červenat

odvěkou píseň na celou
Sebesamu
S velikou radostí chutnat tu melodii:
Žena



Hromadná sebevražda

Nemotorná jsem
krasojezdkyně
s kulatými zády

pár let už
jezdím k vám
na básních

Sníh
ta stříbrná
čistička duší
rozsvěcuje
mou hlavu
hvězdami
nadějí
o budoucích
Příštích
Ačkoliv

Někdy je lépe
vyskočiti z okna
Někdy je lépe
opustit tu zem

Ale kdyby
to udělali všichni...?



Oheň

Oheň a vítr
kašlou na vaši
virtuozitu
chlad

já chci být tak
jako divoký vítr
čardášová
tarantela

vítr z hor
majestátných
do básniček brát
ohníčky rozdělat

kašlu na vaši nekonečnou
inteligenci prázdnotu
a chlad

na černém nebi luna
magická kočka bílá
voní cimbálem
a džezem

hřebenem poezie
vítr pročesává vodu
splavu kořeněnou
slézem

Chci lesem drsně
divoce se drát a pak
pokorně kleknout
nepokořená
jako vítr



A opět úzkost

svými černými křídly
bije
do mých zelených
očí poezie

a já
tak nicotná
tak malá
jako kdysi dávno na houpačce
na bílé zídce venkovského hřbitova
Bojím se Bojím o život
v pravdě
o lásku
o písničku
o malé králíčky
o stromy u Kapličky
o maminku



x x x

... až zbude po nás jenom tónů pár
a všechny statky obrátí se v prach
nad němou hluchotou vznášeti se budou Nahatma
Janáček a Bach



Jsem členkou
světového teroristického komanda

Mí nejlepší přátelé
postupně
kamsi
mizí
Za...
Proboha co to tady povídám
Ani trochu nejsem sama zároveň jsem se všemi
p r o s t u p u j e m e s e
jazyky hudbou obrazy tancem i sochami
Miluji největší násilníky
Architekty
Před jejich básněmi nelze utéci
nelze je Jen tak jednoduše
skopnout ze schodů
a s Pražskou imaginací s graciézním gestem
lehce vložit do hrobů
Tolik to chápou děti a blázni a psi vpisující
alespoň k jejich patám
na jejich zdi
své básnické
výkřiky
Jdou v dlouhých řadách kamsi Za
kočičkami kůzlaty králíčky a psy
mí přátelé a stromy vykácené proměňují se
v prsní epitézy
Mí přátelé čím víc jsou mrtví tím víc jsou se mnou
na tomto něžném rabijáckém břehu


(Z rukopisu)



Zpět