Se svou ženou jsem byl již řadu let šťastně rozvedený. Syna z našeho manželství po rozvodu navštěvuji já (pravda, vždy ve společnosti té či oné souputnice mé rádoby staromládenecké existence). Můj syn je od svých devíti let v ústavu, což snáším i teď – v jeho pětadvaceti letech – natolik srdnatě, že každou návštěvu mužně opláču a nakonec sestry pečovatelky mají nejvíc starostí se mnou.
Pro mne hrdinský čin návštěvy plánuji jednou dvakrát do roka. A s velkým předstihem. Za šestnáct let mého syna přemístili celkem do čtyř zařízení, takže mé rodičovské návštěvy byly často špikovány hledáním, blouděním a někdy i nečekaným dobrodružstvím. Asi dvakrát, co si vzpomínám, jsem zapadl až po víko do sněhových závějí, jednou jsem uvízl uprostřed polí německého pohraničí, a byly i takové případy, že jsem přijel do města, kde už ústav zrušili a naopak – to bylo obzvlášť pikantní – svého syna jsem hledal v ústavu, kde ještě nebyl evidován. To vše za asistence více či méně chápajících a spolucítících partnerek, které tak mimoděk nakonec u mne zkoumaly dosud netušené vlastnosti.
Můj syn je mentálně retardován. Přišel – celý nedočkavý – na svět o značnou chvíli dříve, než je pravidlem – a vymstilo se mu to. Odborníci mne vždy uklidňují, že je vlastně velmi šťastný, že rozhodně nijak vnitřně nestrádá. Mně osobně stačí pohled na jeho stále nabouraný obličej a – jak jsem předeslal – ošetřovatelky mají o starost víc.
O loňských vánocích jsme s Naďou koupili rádio koncem listopadu. Aby mi bylo správně rozuměno: svému synovi kupuji k narozeninám a vánocům pouze rádia. Pro mého syna jiný dárek od určité doby – abych tak řekl – jaksi nepřipadá v úvahu. Ihned po obdržení kouzelné hrající krabičky odchází do ústraní, a já vím, že je zvláštně spokojený, spojený se světem neviditelnou pupeční šňůrou pro nás nedefinovatelných frekvencí.
Rádio jsme koupili koncem listopadu. Pak jsme dostal těžkou chřipku, auto si vyžádalo generálku, pak měla chřipku Naďa. Za synkem jsme vyrazili na štědrý den dopoledne. Ježíšek, pokud si pamatujete, loni nadělil tolik sněhu, že i v Praze, na Kampě, jste mohli potkat sněhuláka.
Kousek za Vejprtama nám generálně opravené auto nečekaně vypovědělo své služby. Na pomoc jsme čekali necelé dvě hodiny. Do nejbližší vísky nás odtáhl traktor s narychlo přimontovanou radlicí – a to bylo prakticky vše, co jsme mohli ten den od bližních očekávat. Zaparkovali jsme v traktorové stanici na dvoře, traktorista dostal láhev rumu, my jsme si zapsali jméno dobrodince a s určitou úlevou zjistili, že večer vsí projíždí zpět k civilizaci horský vláček. Od syna nás dělilo dlouhých dvacet kilometrů a v místní hospůdce zavřeli ve čtyři odpoledne. Nabízela se dvoukilometrová procházka na jediné – a tudíž hlavní – nádraží.
První si Domova důchodců povšimla Naďa. Chtělo se jí příšerně čůrat. Dobré slovo, Štědrý podvečer vykonaly své a já jsem se ocitl ve vlídném prostředí návštěvnického pokoje domova těch, které tu a tam také navštěvuje někdo z blízkých, není-li mu to příliš daleko. "Já jsem věděla, že přijedeš!" Objímá mne stará paní a na líci mě pálí její drobné slzy. Nejprve jsem trochu před babičkou ucukl, ale vzápětí – jako bych se za to chtěl omluvit – jsem drobnou postavičku o to pevněji sevřel do své medvědí náruče. Naďa nás s pečovatelkou našla v tak dokonalém aranžmá, že jen tiše přisedla. Jak se říká – na bobek. A paní vyprávěla. Chrlila vzpomínku za vzpomínkou! A já vzpomínal s ní...
NAJEDNOU V TEN ŠTĚDRÝ PODVEČER PŘIBĚHL I PES ASTA SE SVÝMI ŠTĚŇATY. A ŽE JICH BYLO POŽEHNANĚ! STĚHOVALI JSME SE Z MORAVY AŽ DO ŽATCE, SVĚTE, DIV SE, JÁ SE ZASE ROZVÁDĚL, TA MOJE SE STĚHOVALA ZPÁTKY NA MORAVU, PAK JSEM SE, NAIVA, ZNOVU OŽENIL, JÓ, A TAKY JSEM BYL Z TOHO SNAD AŽ V BLÁZINCI.
Ale celá ta dlouhá doba byla jen otázkou, kdy se ozvu, kdy přijedu. Celou tu dobu mne vrásčité ruce držely tak silně, jak to dokážou jen ruce maminky. Celou tu dobu jsem ani necek, jen tu a tam jsem směleji a směleji opakoval drobná pohlazení osůbky v květovaném županu, která byla prakticky slepá. Ten župan – jak jsem zjistil – jsem jí koupil ještě před tím – vlastně ne, právě v ten den, kdy jsem jí sem odvezl. Zapomněli jsme rozsvítit. Nač taky. Bylo nám svátečně. Já byl rád, že mám v hlavě o něco jasněji, maminka hladila nové rádio a Naďa se šla znovu vyčůrat... Loučení nebylo smutné. Slíbil jsem, že brzy zase přijedu. Přijedu, i kdybych nechtěl. Kousek odtud mám nepojízdné auto. A syna, kterého teď asi uvidím častěji...
Když mi bylo pět šest let, strašně jsem si přál, aby mi Ježíšek přinesl pod stromeček elektrický vláček. S mašinkou, tunelem a zelenýma stromkama, co vypadaj doopravdicky. Vláček se nekonal. Nepřijel ani, když mi bylo osm, devět let, prostě mě minul a já jsem tak trochu nedospěle ještě v šestnácti, sedmnácti rozbaloval dárky pod stromečkem a říkal jsem si, co kdyby... Co kdyby se stal velký zázrak a z krabice na mne vykoukla mašinka. Zázrak se nestal, ale když mi bylo sedmatřicet, tak mi přítelkyně v nestřeženém okamžiku mezi vlněný svetr a hedvábnou kravatu přibalila malé nádraží. S elektrickou lokomotivou, pěti vagónky a deseti zelenými stromky, co vypadaj doopravdicky. Asi jsem se před ní podřekl a ona mne měla tehdy zrovna fakt dost ráda. Vánoce jsme tehdy trávili u mé osmdesátileté maminky, já brečel radostí jako malý kluk a maminka, která nechápala, odkud vítr vane, na mne koukala se značným despektem.
S vláčkem jsem si vydržel hrát dost dlouho. Skoro čtrnáct dnů. Tak do Tří králů? Pak jsem do předku lokomotivy posadil strojvedoucího s oranžovou čepicí a celé dráhy věnoval šestiletému synovi své přítelkyně, protože jsem přeci jen usoudil, že nádraží více využije. Z jednoho dárku tak byla dvojnásobná radost a já jsem měl vyřešený problém: vánoční touha po elektrickém vláčku byla navždy ukojena.
Čas běžel a sním odběhla i má přítelkyně. Našla si jiného přítele, já později jiné souputnice, každý rok pravidelně v prosinci přicházely vánoce, až jednou: zůstal jsem u štědrovečerní tabule sám. Slýchával jsem, že je to hnusný pocit, nicméně skutečnost předčila zprostředkovanou zkušenost. Táhlo mi na padesátku, svět se mnou tak ňák divně zamotal a já jedl kapra nastudeno s teplým bramborovým salátem. Venku bylo nevídaně sněhu, šel jsem na půlnoční, v žilách mi koloval grog, Boží hod jsem vlastně prospal a na Štěpána jsem jel na hory. Na Zadov. Na běžky.Vystoupil jsem z autobusu kousek od chaty, kde jsem měl zamluveno ubytování, v nedalekém hotelu jsem si dopřál oběd o třech chodech a jednom moučníku navrch – pak šupky hupky do postýlky a večer? Procházka na křupavém náledí a vinárna ve stylu horské koliby. Seděl jsem u baru sám a opuštěný mezi halekajícími Němci. Asi jsem vypadal dost smutně. Mladý číšník se mě snažil rozveselit z opačné strany baru, ale se mnou nebyla kloudná řeč: mezi sklínkama, pocákanýma vánočním stříbrem, o patro výš, než stála flaška vizoura, ze které mi mladej nalejval – stála nakřivo, na dvou kolech moje lokomotiva. A z jejího okna vypadával evidentně opilý strojvedoucí. Měl oranžovou čepici!
Číšník chrlil vtip za vtipem, já jsem nevěřícně koukal mezi skleničky, zíral jsem na svou lokomotivu, kterou jsem kdysi dostal pod stromeček a kterou jsem kdysi pak daroval klukovi mé přítelkyně, která... A viděl jsem taky sebe sama, jak doslova civím s ústy dokořán, protože to vše ještě navíc zrcadlilo zrcadlo, které bylo za tou lokomotivou a za těma skleničkama a taky za tím číšníkem, který..., který mi mou lokomotivu nechtěl dát za nic na světě a nakonec mi ji k ránu prodal za pět set.
Probudil jsem se první den po svátcích na chatě ve svém pokoji, bylo asi poledne, byl jsem oblečený, ve sněhulích, a v ruce jsem držel kousek svého dětského snu. A bylo mi fajn. Lokomotivu i strojvedoucího jsem opatrně strčil do kapsy svých oteplováků, dotáhnul jsem zip a šel běžkovat. Na to, že jsem nejel na lyžích od dětských let, mi to šlo docela dobře. V noci, asi k ránu, nasněžilo. Ale někdo přede mnou protáh stopu.