Franz Kafka silně zapůsobil svým hloubavým pohledem na místo člověka v rozporuplném světě. Absurdita se stává přesnou diagnózou krize společnosti (lidstva) dvacátého století a bezmocnosti člověka v ní. Mučivé pocity uzavřenosti, bezradnosti, ubíjené svobody individua a ztráty životní radosti i smyslu člověka dostávají naléhavou podobu výpovědi. Proto také stále více působí Kafka inspirativně. Pro úděsnost hloubky pohledu byl ze strachu jeho vliv raději odháněn, stejně tak byl stále více vnímán a jako sugestivní přijímán. Mnoho pro to udělali Max Brod a Pavel Eisner, po druhé světové válce, v šedesátých letech, Eduard Goldstücker "kafkovskou konferencí". V literatuře se vzedmula velká vlna "absurdit", které nemůžeme chápat jako epigonský vliv Franze Kafky, ale jako jeho velikou inspirativní sílu, která trvá stále. Je to také důkaz, že Kafkův průnik do rozporů společnosti a člověka byl klíčový, zásadní.
Dvacáté století bylo stoletím konfliktů a rozporů. Šlo o globální rozpory společenské (dvě světové války), morální (protichůdné názory na morální hodnoty a cíle – různé typy náboženství i ateistických hnutí s protichůdnými i prolínajícími se mravními kodexy), filozofické (individualistické i kolektivistické, gnozeologické i agnostické, perspektivistické i bezperspektivní), umělecké (introspektivní i objektivistické, citové etické, racionalistické, formalistické, ideologické, larpourlartistické).
Rozpad scelujících hodnot, destrukci vztahu osobnosti a tlaku společnosti geniálně zachytil právě Franz Kafka. Jeho pronikavý vhled do absurdit světa a života byl tak pronikavý, že rozbořil toužené iluze a vzbuzoval proto zamyšlení i nevoli. Kafkovská konference obě tyto tendence jen potvrdila.
Rozvrat a ztráta lidské identity vyvolává touhu i intuitivní povinnost umění znovu tuto identitu hledat. Je jen otázkou, zda její dnešní hledání je pokusem o nástup na cestu z krize, nebo jen uvědomováním si této krize.
Přetrvávající krize z minulého století začínají překrývat krize ekologické a existenční, devastace a exploatace přírody a životního prostředí. Existencionální fatalismus přerůstá v existenční riziko, před nímž varoval umělecky i filozoficky už Karel Čapek a na něho navazující a do dvacátého prvního století vstupující literatura sci-fi. Zdá se, že na tyto podněty reaguje zatím bezradně a nekonstruktivně filozofie, což je důkaz, že krize je v pohybu.
Do hledání lidské perspektivy dnes hluboce zasahuje exaktní věda, pronikající do kosmu i do genetiky, tedy do makrosvěta i mikrosvěta.
Literatura a umění působily vždy také jako zrcadlo reality i jako výraz pocitu a filozofického zázemí nitra člověka a stavu společnosti. Do umění se tak dostává filozofická dimenze na jedné straně a redukce umění na hru na straně druhé. Je tato hra v umění touhou po odreagování, zapomnění, nebo odháněním a překrýváním pocitů krize a strachu z budoucnosti? Rádi si hrajeme a tuto dimenzi umění rádi přijímáme, není to však návrat do dětství a do dětských her a nedostatek odvahy dívat se hlouběji a dále? I formalismus je jedním z typů této hry, která nám může přinášet radost z tvoření, ale neuvádí nás do hlubin duchovního světa a jeho perspektiv.
Ušlechtilá sociálně politická východiska, daná extrémy náboženskými i ateistickými (komunismus) se ubíjejí svou nesjednotitelností a láska a úcta k člověku se dostává na okraj pozornosti, přes všechny politické proklamace. Proto si žádá o slyšení báze etických a filozofických východisek ruku v ruce s širokými disciplinami vědy. To je také nová výzva k cestě, která může být výrazem hledání, záchrany, nového životního zápasu a radosti.
Jestliže dříve umění a věda šly často protichůdnými cestami, budou se muset spojit a jít společně.
V dějinách umění, a tedy i v minulém století, se často radikálně proměňoval estetický ideál. V kontaktu člověka s chápáním a prožíváním krásy se bude proměňovat i výhledově. Postoje ke krásnu a jeho proměnám však nutně musí současné společenství kultivovat, protože se vytrácí ze zorného pole velké části lidstva, buď pro jiné starosti nebo pro redukovaný životní styl. Tradiční lidová umění zanikají a existenční honba za životní prosperitou moderní společnosti opravdové umění mnohdy nepotřebuje, nezatěžuje se jím, nebo si tyto hodnoty neuvědomuje. A tady se dostáváme i k základní krizi v nenalézání smyslu života. V tomto hledání smyslu života znamenalo umění vždy nedocenitelně mnoho, a to v jeho široké dimenzi introvertní i extrovertní, meditativní, filozofické, etické, sociální, komunikativní. Hledání smyslu umění je i hledáním smyslu života.
K tomuto zamyšlení mě vedl odkaz Franze Kafky.