Časovým míjením jsem nemohla poznat uhrančivé oči, myšlenky a slova Franze Kafky. Kdybych se byla narodila dřív! Ty oči se i dnes dívají ze záložky v knížce dál, dál do budoucna, jakoby už viděly za rohem čekající nespočitatelné úzkosti těch, kteří byli přinuceni nosit žlutou hvězdu Davidovu. Franz Kafka popsal absurditu světa. K jeho tvorbě se hlásili existencialisté, když hledali podstatu bytí, existence. Ano, to je to pravé učení, říkala jsem si v době, když jsem byla velmi mladá, a Kafkův popis světa se mi zdál reálnější např. svou neschopností komunikace (Zámek), nedorozuměním končícím tragicky (Proces), či úplnou relativitou všeho reálného (Proměna), než co se jeví jako normální podle zdravého rozumu. Jak blízko byl Franz Kafka ve svých vizích pravdě ukázaly následující události: absurdita ovládla myšlení nacistů (a nejen jich), židovský národ byl skutečně likvidován. Být, existovat, plně si uvědomovat roztříštěnost světa a popsat ji, a ne pouze vegetovat, to bylo krédo podobně smýšlejících lidí 60. let. Vzpomínám, jak jsem doslova hltala vše nové, co se k nám ze západních zemí v těch letech dostalo, zvláště z pera tehdy módních existencialistů, proto mi nepřipadlo divné vzít si s sebou do porodnice Novely a texty pro nic Samuela Becketta. Bylo samozřejmě absurdní v té samé době si prohlížet dlaničky s drobnými prstíky mé holčičky a zároveň číst o krysách, jež ohlodávají prsty tuláka, neschopného k jakémukoliv činu, dokonce ani k obraně sebe. Knížku jsem tehdy odložila a poprvé nedočetla. Ne, není to tak, jak hlásal veliký existencialista J. P. Sartre, že všechno je nahodilost, nesmyslnost, absurdita, protože já vidím a cítím vůli k životu, dokonce všude. Existencialismus chtěl prolomit zabydlené jistoty měšťáka, chtěl uvést člověka do excitovaného stavu proto, aby se stal přístupným novým, pro něho nepříjemným myšlenkám. Chtěl ho vybočit ze zaběhnutých kolejí, avšak místo jeho jistot mu nedokázal nic nabídnout. Ten, kdo o hodnotách pochyboval, nepotřeboval dál prohlubovat svoji nejistotu, ke konzumnímu člověku se ani literatura, ani filozofie existencialistů nedostaly. J. P. Sartre jako filozof a metafyzik dovedl existencialismus, jenž se hlásil k odkazu Franze Kafky, až k dokonalosti. Podle vědce, biologa, antropologa, a geologa a zároveň křesťanského myslitele a filozofa Teilharda de Chardin neodporuje přírodním zákonům vývoj člověka a jeho duše až k duchovnosti. Tento vývoj počíná od výchozího bodu alfa a postupuje až k bodu omega, k cíli našeho směřování, až ke Kristu v nás. Bůh filozofů a metafyziků, sice neurčitý, nemusí být v rozporu s Bohem Otcem křesťanů. Jen se ptáme spolu s Platónem, zda snad neexistuje ještě něco nad filozofií. To něco nad filozofií hledal Franz Kafka, to něco nalézáme v Bohu Otci, jsme-li křesťané a přejímáme od něho poselství lásky a odpovědnosti pro příští milénium. Samotný rozum nenalézá vysvětlení pro inspiraci a dokáže jen říci, že takové dary, jakým je dar slova, se zrodily mezi nebem a zemí. Člověk básník a spisovatel, jakým byl např. Franz Kafka, dobře ví, že určitě něco takového je: nejen víra, ale právě tvorba, v níž zaujímá metafora zvláštní místo. Člověk stále postupuje, i když jen pomalu a obtížně, na své duchovní cestě. Tato vize není podle mne jen zbožným přáním, podloženým upřímnou vírou v Boží záměry o zduchovnění člověka a Vesmíru, ale zcela logickým pokračováním přírodního vývoje Kosmu a biologického vývoje planety Země. Franz Kafka např. geniálně pojmenoval rozporuplnost na nepatrné plošce aforismů. Nevím přesně, do jaké míry věřil v Boha (rozhodně nebyl ortodoxní Žid), chtěl se však dobrat úplné podstaty bytí. Chceme-li pokročit dál, tímto stupněm poznání musíme projít, nemůžeme ho obejít. A to je snad Kafkův odkaz pro třetí tisíciletí, jež bude překračovat prahy nám těžko představitelné.