V literatuře existují velké autorské osobnosti stojící na rozhraní cest, jednou jako milníky, ukazatele cest, jindy jako obrovské osamělé balvany: Dante, Shakespeare, Goethe, jmenujme aspoň tři. Jako čtvrtého připomeňme pro tento případ Franze Kafku. Proč pro tento případ? V první řadě vzhledem k zaměření této úvahy o Kafkovi "existencialistovi".
Franz Kafka byl totiž existencialistou ještě před tím, než se existencialismus konstituoval jako literární a filozofický směr. Neboť nás svým dílem uvádí kromě jiného právě tam, co (existenciálně) pociťuje člověk na začátku nového, jednou oslavovaného, jindy proklínaného milénia.
Dále by mohly následovat interpretační odstavce: poukázání na všechna Kafkova díla anebo jejich části, v nichž se nejzřetelněji projevuje Kafka jako existencialista toho druhu, o jakém jsme se zmínili výše. Franz Kafka ovšem byl nadto existencialistou svou vlastní bytostí. Doklady lze zase najít hlavně v Kafkově díle; včetně oné jeho vrstvy, která nebyla určena k publikování. To máme na mysli Kafkovu korespondenci třeba s přítelem Maxem Brodem; především však s Milenou Jesenskou a hlavně s Felicí a s ženami, s nimiž chtěl uzavřít manželství. U Kafky přitom nešlo ani tak o "strach" z manželství, neboť všechno směřuje k vyjádření úzkostí obecně lidských. Ale nikoli jen úzkostí "dobových", jak by se mohlo zdát tomu, kdo je příliš pohroužen například v zadumání nad výšinami a na druhé straně nad hloubkami propastí světa na prahu třetího tisíciletí...
Leč nemělo by nám všem, ať již jsme anebo nejsme čtenáři vhrouženými do díla Franze Kafky, chybět jedno: přesvědčení, že existencialismu není u Franze Kafky konečnou stanicí jeho snažení spisovatelského i lidského. Také proto patří dílo i osobnost pražského rodáka k tajemným balvanům u lidských cest...