Svět pozorovaný z určité vzdálenosti autorského odstupu se může jevit jako nelogický, absurdní. Tam se potom hodí i typizované, často absurdní figury. Jednají pak v osamocenosti svého rozhodování, většinou neschopní vřelejšího vztahu anebo kontaktu vůbec. Pokud ke kontaktu dojde, bývá to jen na okamžik, na velmi krátkou dobu. Tak vypadají všechny vztahy Kafkových postav.
Někdy ovšem je tato prozatímnost vztahů umělecky použita, jako by si autor ponechával alespoň nějaká východiska z celkové absurdity. Ta jsou neurčitá, nejasná, přesto lákavá v tom smyslu, že přece jen zbývá nějaká možnost. I Kafka to naplnil svým životem, zemřel mlád a téměř opuštěn, i on stál o svou poslední šanci.
Jeho vztahy k ženám byly spíše platonické, iluzorní, přesto hluboce citové. V ženě viděl ideál, jak to vyplývá z jeho korespondence. Měl ale zvláštní smysl pro osoby utlačené a ponížené, kterým se snažil i v životě pomoci. Vylíčil typy žen ubohých, uštvaných, a přesto věrně milujících, žen-služek, servírek v podřadných podnicích, prostitutek. Ty všechny se snaží pomoci těm, které milují, a to i za cenu obětování vlastního života.