Někdy počátkem roku 1963 jsme se domluvili s básníkem Zbyňkem Hejdou, který byl tehdy mým šéfem ve Vlastivědném středisku Pražské informační služby, že by stálo za to zkusit, jestli by cenzura schválila cyklus přednášek o Kafkovi, mírně kamuflovaných formou "vycházek" pod názvem Franz Kafka a Praha. Uskutečnily se ještě před liblickou konferencí a oproti jejím účastníkům jsem měla tu výhodu, že text mých přednášek neexistoval a nemusela jsem proto Franze Kafku vtěsnávat do rámce socialistického realismu. Mluvila jsme celkem volně, i když ne bez obav. Na jedné ze závěrečných přednášek jsem si totiž všimla, že v přeplněném sále bývalého refektáře strahovského kláštera se u dveří objevil pán, který byl nápadně nenápadný a schovával se za závěsem.
Jak se později ukázalo, nebyl to estébák, ale vedoucí literárního oddělení Památníku národního písemnictví, Jiří Žantovský, který mi příští den zatelefonoval, nabídl místo v Památníku a spolupráci na libretu výstavy Franze Kafky. Při přípravě této výstavy nám velmi pomohlo, že se naše rodina znala s paní Věrou Saudkovou, dcerou Kafkovy sestry Otly. Poskytla nám kromě osobních vzpomínek také nesmírně cenné materiály ve formě rukopisů, dopisů a fotografií. Tato okolnost spolu s vysokou úrovní práce výtvarníka Milana Kodejše přispěla jistě k mezinárodnímu úspěchu výstavy. Pro mě osobně bylo velkou radostí setkání s ním a s dalším spoluautorem výstavy Zdeňkem Kirchnerem ve Stockholmu u Harryho Järva, který jako švédský kurátor výstavy a autor první bibliografie díla Franze Kafky jí na cestě po světě jistě vydatně pomohl.