Dřív než se člověk vůbec začne zabývat nějakým problémem, měl by se sám sebe zeptat, co ho k tomu vlastně vede. Nezřídka totiž ztrácíme čas otázkami, jejichž zodpovězení nic nevyřeší, i kdybychom se jakési odpovědi dobrali. To, že jim věnujeme pozornost, je v řadě případů především důkazem závislosti a neschopnosti zaujmout nezbytný odstup vůči své době. Jsou období, kdy se zdá být takřka nemyslitelné nezabývat se bohem, a jiná, kdy je zdánlivě nutné mít vyhraněný názor třeba na revoluci nebo na umění. I tázání je v mnoha případech pouze elegantnější forma konformismu či zatajování vnitřní prázdnoty. Doba samozřejmě žádné otázky neklade, a přesto se neumíme zdržet odpovědi. Zřejmě se bojíme zjistit, jak málo skutečného hledání v nás opravdu vězí. Zdání přináležitosti a pocit důležitosti si můžeme nejsnáz dodat tím, že se zúčastníme karnevalu kolektivního zpytování. Vrací-li se v posledních letech potřeba spirituality, může to být stejně dobře důkaz, že cosi základního bylo opomenuto, nebo jen věčně stejný pokus o hledání útočistě před přibývajícím zmatkem. Jaký má tedy význam zabývat se otázkami, na něž ani nejlepší mozky nenalezly za tisíce let odpověď? (Nikdy jsem náboženské myslitele nepodceňoval a nepochyboval o jejich inteligenci. Dodnes jsem přesvědčen, že existuje mnoho věcí, které od nich můžeme převzít.)
Jsou témata, o nichž je možné mluvit pouze v první osobě jednotného čísla. Povzbuzující je už samo zjištění, že ani k tak rozsáhlému a zdánlivě nadosobnímu předmětu nelze v podstatě přistoupit jinak než jako k soukromému příběhu, který se dá ostatním předložit jako jedna z mnoha možností. Samozřejmě budou i nadále existovat lidé, kteří budou lítostivě vzpomínat na šťastnou epochu, kdy všichni bez ohledu na rozdíly povah, založení, temperamentu mašírovali zhruba stejným směrem, nebo se alespoň vměstnali do jednoho jasně vyhraněného rámce. Individuální přístup není znamením, že by člověk připisoval přemrštěnou váhu svým názorům, je pouze výsledkem dlouhého procesu, který činí hlásání všeobjímajících pravd do značné míry nemožným.
Protože k vyčerpání tak rozsáhlého tématu, jako je duchovno, by nestačil celý život, omezím se na dva aspekty, jež mne skutečně zajímají. Vztah náboženství a totalitarismu a setkání dvou odlišných kultur. To jsou dva základní směry, jež mne vzrušují natolik, abych přemohl nechuť tímto tématem se zabývat. Zajímá mne, jak z tohoto srovnání jednotlivá náboženství vycházejí. I po takovém vymezení zůstává téma příliš široké, nezbývá tedy než spokojit se několika málo postřehy. Navíc si vyžaduje pár předběžných poznámek.
Náboženství je tak široký a rozmanitý pojem, že si pod ním lze představit takřka cokoli. Navíc ho ani není možné definovat. Existují nejen náboženství polyteistická a monoteistická, ale i náboženství bez boha (buddhismus) nebo splývající s pragmatickou správou společnosti (konfucianismus).
Náboženství představuje nesmírně rozšířenou, ale nikoli univerzální potřebu člověka. Můžeme předpokládat, ač to nelze nijak doložit, že vždycky a všude existovali jedinci, kteří se bez něj obešli. Nicméně pořád platí, že existuje jakýsi rozměr (říkejme mu pro začátek třeba duchovní), bez nějž je život jaksi neúplný.
Přiznávám, že mě tu a tam těší probírat se posvátnými texty a mytologiemi nejrůznějších kultur. Rád vyhledávám kultovní či posvátná místa. Připouštím, že někde mne přepadají podivné, rozporuplné pocity. Při návštěvách poutních míst prosycených silným emotivním nábojem mnou zmítá směs údivu a zvědavosti. Přirozeně nevím, jestli mé tělo reaguje na neviditelnou realitu, nebo se pouze vciťuji do něčeho, co znám z doslechu a z druhé ruky. Mohou to být stejně dobře bretonské menhiry jako polynéské marae, gotický chrám nebo islámská mešita. Nepopírám, že je něco fascinujícího na irských ostrovech Skelligs, kde před čtrnácti stovkami let žila skupinka mnichů v nepředstavitelně tvrdých podmínkách, jen aby se přiblížili svému bohu. Jako uhranutý jsem si prohlížel čtrnáct schodů nevedoucích odnikud nikam, vytesaných ve tvrdé nepřístupné skále. Je pro mne zcela nepochopitelná posedlost, jež je vyhnala z liduprázdné země na holou skálu vystavenou bouřím a zimě, řadu měsíců zcela odříznutou od nejbližší pevniny. Cizota takového uvažování ve mně probouzí zájem smíšený s obdivem, ale jejich úpornost vzbuzuje mé obavy.
S potěšením rovněž vysedávám s vyznavači různých náboženských představ a sleduji, proč a čím jsou pro ně tak důležité. Víc než samotný obsah víry mne však zajímá, co tím získávají a jak se na nich jejich přesvědčení projevuje. Možná to je jenom ozvěna mé potlačené touhy po čemsi vyšším, ale stejně dobře to může být i projev povrchnosti. Odpověď opět neznám, kdyby však moje nejistota byla odrazem toho, co se na nás ze všech stran valí, pak stejně dám přednost takové dekadenci před jednotou, jež podobné potulování vylučuje. Navzdory všem výhradám, které vůči světu chovám, bych nechtěl žít v době stmelené společnou vizí, a tudíž nedovolující odbočky.
Jednou z nejpřevratnějších životních zkušeností proto bylo zjištění, jak nepatrný je vliv náboženství na vyznavače a jak málo záleží na tom, jakého boha kdo uctívá. Člověk může být bestie, a zároveň vzorný křesťan stejně dobře jako hluboce lidský bezvěrec. Setkal jsem se s řadou lidí, z nichž vyzařovalo cosi duchovního, ať už vyznávali jakéhokoli boha nebo se bez něj obešli. Nejsem zcela necitlivý k tomu, co věřící nazývají duchovnem nebo milostí. Obtíž je však v tom, že jsem to prazvláštní vyzařování pozoroval také u lidí zcela prostých, nekultivovaných, věřících i ateistů. Horalové, rybáři, obyvatelé pouště, bývalí vězňové si v sobě nesli klid, rozvahu, nadhled, rytmus, které odolávaly všem vnějším vlivům a přibližovaly je tomu, co si představuji pod pojmem světec. Měli v sobě cosi, co by se dalo nazvat až nelidskou lidskostí. Pokud je mystika především intenzívní pocit jednoty s vesmírem, proniknutí do závratné jednoty protikladů a hluboký zážitek harmonie, není ani tento vrchol náboženského cítění ateistům zcela uzavřen. Aby byl člověk stržen velebnou krásou hor, nekonečnou proměnlivostí moře nebo vznešenou důstojností pouště, nepotřebuje ani Stvořitele, ani Ducha.
Role náboženství se nesmírně přeceňuje, protože jde o cosi mnohem složitějšího a jednoduššího zároveň. Je to pouze jedna ze slupek utvářejících lidskou identitu, nikoli však slupka nejspodnější. Ani náboženství ničemu nezabraňuje a není v jeho silách od základu přetvořit lidskou povahu. V mnoha, v příliš mnoha případech pouze rozněcuje vášně a slouží jako vítaná záminka k erupcím nejnižších pudů. Společnost není taková, jaké má náboženství, má takové náboženství, jaká je. A pozorování už vůbec nepotvrzuje, že se společnost pod vlivem náboženství mění. Je tomu přesně naopak: posuny a proměny společnosti se odrážejí v životě a uvažování věřících. Po úbytku vlivu církví začala tuto iluzi ztělesňovat kultura a vzdělání. I já jsem se kdysi domníval, že nábožensky založený nebo kultivovaný člověk není určitých věcí schopen. Historie a zkušenost mě vyvedly z omylu. Teprve pod vytrvalým tlakem lidí ve víře vlažných, kacířů, ateistů, představitelů cizích kultur, a za cenu nesčíslných obětí se společnost proměnila natolik, že pomalu začala připouštět i právo na odlišné vyznání a nedotknutelnost vnitřního světa. Počínaje animismem a konče transcendentními náboženstvími má každá náboženská představa světa tendenci pronikat do duše člověka a zasahovat do všech oblastí jeho konání. Také zde však lze pozorovat stupně. Ne všechny náboženské systémy si přivlastňují člověka stejnou měrou, ne všechny mu upírají vnitřní prostor stejným způsobem. Někdy stačí dodržovat rituály, jindy se bůh proměňuje v dozorce, který slídí v nejhlubších vrstvách vědomí a podvědomí.
Náboženství vznikla jako odpověď na nehybný svět. Proto je zřejmě tak nesmírně obtížné, ne-li nemožné uvést je do souladu se světem, který se dal do pohybu. Nepodceňuji však teology natolik, abych zapochyboval, že se jim podaří sloučit ideu boha-stvořitele a změnu. Bezpochyby nám objasní, jak může dokonalá bytost stvořit nedokonalý svět, či jak se dokonalý svět může dál zlepšovat (případně zhoršovat). Vyrovnali se s Koperníkem, Galileem i Darwinem, poradí si také s dalšími rozpory.
Pohyb, ať se nám to líbí či ne, prostě existuje. Dokonce i v rámci jednoho učení proběhly takové proměny, že výchozí bod je téměř k nerozeznání (odtud čerpají vyznavači nekonečné návraty k "prapůvodní čistotě, smyslu, ideji"). Dokonce i okruh témat se průběžně mění. Středověk byl ovládán úvahami o pekle, otázkou, kterou si dnešní věřící prakticky nepřipouštějí a pokládat ji zavání takřka provokací.
Bůh je myšlenka, na niž bylo vyplýtváno neuvěřitelné intelektuální úsilí, nelze ji ale nijak doložit. Možná je to dokonce myšlenka užitečná nebo uspokojující, ani to však není důkazem pravdivosti. Proto si bůh nezasluhuje, aby mu člověk věnoval příliš mnoho času z té krátké doby, která mu je vyhrazena. Ovšem vůbec o něj nezavadit je symptomem čehosi ještě horšího. Doposud není ani jasné, zda je bůh v nejširším slova smyslu skutečně nepostradatelný rozměr lidské existence, nezbytná součást vývoje, nebo pouze uměle vytvořená potřeba, bez níž se lze docela dobře obejít. V každém případě o něm nevíme zhola nic a v mnoha případech neznáme ani jeho jméno.
Ticho je synonymem bohů. Nemohou se odmlčet, neboť nikdy nepromluvili. Proto se také v kostelích a chrámech tlumí hlas. A do ticha lze vykřičet cokoli, o což se starají proroci, kněží, imámové, šamani a všichni ostatní, kteří jménem bohů promlouvají. Myšlenka boha je velice prostá a ve své jednoduchosti nesmírně rafinovaná i účinná, neboť nápadně odpovídá potřebám dítěte, jak je definoval zakladatel moderní pedagogiky Ovide Decrola. (Potřeba obživy, boj s nepohodou, obrana proti nebezpečí a různým nepřátelům, touha jednat a pracovat ve společnosti, odpočívat, vzdělávat se.) Náboženství nepochybně uspokojuje řadu základních lidských potřeb (rituál, transcendence, paternalismus, naděje, organizace svátků, velkolepost staveb atd.). Představuje svazek, v němž se stýkají lidé nejrůznějších povah a temperamentu. V podstatě ale není tak velký rozdíl mezi každodenním životem věřícího a člověka posedlého literaturou, uměním nebo sportem. Stále jde o pouhý rámec s autoritami a představiteli, zástupy věřících stmelených rituály. Uvnitř toho rámce panují vášně, jež jsou, viděno zvnějšku, naprosto nesrozumitelné. Náboženství lze ovšem přijmout jako nástroj, způsob, jak vyvíjet nátlak a hrozit trestem, lákat odměnou. Skláním se před moudrým cynismem církevních otců, kteří nabízejí pomocnou ruku těm, kdo nedokážou být sami se svými úzkostmi a slabostmi. Ponechávajíce postavu boha zamlženou a nejasnou, umožňují téměř každému vybrat si z ní, to co postrádá. Nekonečný "dialog" se Všemocným zahání zoufalství.
Nemyslím, že bůh existuje, vím však, že existují věřící. V podstatě tedy nejde ani tak o otázku boha jako o otázku vášně, kterou do něj promítáme, dogmatismu a fanatismu. Uvěřit je možné v cokoli a ve jménu víry rovněž cokoli vnucovat. Fanatismus je rovnoměrně rozdělený mezi věřící i ateisty. Bezvěrec není ten, kdo nevěří v nic, ale ten, kdo vlastní víru nestaví výš než víry ostatní a je ochoten se jí vzdát, jakmile ji jeho zkušenost vyvrátí.
Bůh existuje pro toho, kdo věří v tom smyslu, že vyšší bytost je součástí jeho vnitřního světa a má přímý či nepřímý vliv na jeho jednání. To ovšem samo o sobě o tomto jednání nic nevypovídá. Člověk může ve jménu boha stejně dobře pečovat o malomocné, jako mučit. Je vcelku lhostejné, v co člověk věří (a věří-li vůbec v něco), rozhodující jsou pouze činy. Úmysl je nanejvýš polehčující okolnost, nikoli omluva. Buď je bůh pouze jakýsi princip (a tudíž jen odsouvá donedohledna otázku prvotní příčiny), vzhlížet k němu je potom podobné jako se dovolávat pomoci u zákona gravitace, nebo má přímý vliv na běh světa, a pak se otvírá možnost posuzovat ho a hodnotit. Z tohoto pohledu není rozhodující, zda život vznikl zásahem vyšší bytosti, abstraktního principu nebo pouhou vlastností hmoty v určitých podmínkách. Představa všemouhoucího a vševědoucího boha je pro mne nepřijatelná především z etických důvodů. Podobně jako si zasluhuje opovržení člověk, který nečinně přihlíží týrání, tak i bůh, kdyby existoval, by musel být odsouzen za neposkytnutí pomoci v nouzi. Řada možností je krátká: buď může a nechce, nebo nechce a nemůže, nebo nemůže a chce, nebo může a chce. Buď je Bůh vševědoucí, neomylný a všemohoucí, a pak neexistuje omluva pro smrt nevinného, nebo není, a pak je jeho existence či neexistence zcela podružná. Dokonce ani smrt není tak neřešitelný problém, jak se zdá. Nevíme-li nic o tom, co jsme byli před narozením, proč by mělo být tak důležité vědět, co s námi bude po smrti? Problémem není smrt, ale utrpení. Buddhismus se snaží odstranit jeho příčiny, stoicismus učí snášet ho, křesťanství z něj dělá prostředek vykoupení, marxismus slibuje jeho vykořenění. Intelekt, ten nenasytný žrout, si žádá potravu ještě neodbytněji než bůh oběti. O podstatě náboženství vypovídá nejlépe to, že se v předmět obdivu a uctívání může proměnit prakticky cokoli.
Buddha se usmívá, Kristus se svíjí ve smrtelné křeči, Jehova a Alláh moudře zůstávají neviditelní. Aby bůh splňoval svou psychologickou funkci, musí patrně zůstat nedostupný a nedosažitelný. O nesnesitelnosti boha, jenž se zničehonic skutečně zhmotní, svědčí třeba i příběh kapitána Cooka. Když se na Havaji objevil poprvé, vítali ho Havajci coby boha, který se konečně vrátil, jak to předpovídala legenda. Padali před ním na kolena, uctívali ho a hostili. Když se tam objevil podruhé, chovali se k němu sice zdvořile, ale vlažně. A když se přijel potřetí, tak ho, jednoduše zavraždili, ačkoli rozhodně nepatřil mezi krvelačné dobyvatele. Jak vidno, ani "primitivní" vyznavači nepříliš laskavých bohů neunesli setkání s živým představitelem vyšší moci.
Položíme-li na váhy, co náboženství rozpoutala a čemu zabránila, je výsledek přinejmenším sporný. Těžko říct, co všechno by bez něj nevzniklo, je ale jasné, že žádným krveprolitím a masakrům nezabránilo. Obávám se, že častěji posloužilo k rozpoutání ničivých vášní, případně jako záminka a omluva zločinů, než udělalo život snesitelnějším. Chrámy lze vnímat jako dojemné svědky minulosti, nebo jako shromaždiště lynčujícího davu. Bůh je v rukou lidí nebezpečnější hračka než atomová bomba.
Návrat k náboženství, religiozitě či duchovnu je vcelku pochopitelná reakce na svět, který nesplnil žádný ze svých slibů. Jedna podstatná věc se ovšem změnila. Dřív člověk pouze přebíral náboženství svého okolí, dnes má možnost výběru. Nevolíme náboženství podle obsahu, ale podle své povahy a založení. Člověk je nejdřív křesťan, muslim či marxista, a teprve potom začne číst bibli, korán nebo Kapitál. Člověk zkrátka něco je, a teprve dodatečně začne shánět důvody, proč tím být musí. Zakořeněná povaha bude přitahována některým z monoteistických náboženství, kontemplativní bude mít sklony k orientálním učením, zatímco člověk znechucený svým prostředím bude spíš hledat útěchu v nějaké exotické doktríně. Kde existuje možnost výběru, tam si člověk nevybírá podle obsahu, je podivuhodným způsobem přitahován učením, jež odpovídá jeho vnitřnímu založení. S tím se nedá hnout a lépe s tím nehýbat. Člověk, který nalezl alespoň křehkou rovnováhu mezi svou fyzickou konstitucí a myšlenkovým světem, je méně náchylný propadnout destruktivní vášni. Přesvědčit kohokoli je takřka vyloučeno. Dokonce ani filozofové, jejichž doménou by mělo být myšlení, nezmění názor jen proto, že narazili na přesvědčivou argumentaci. Idealista zůstane idealistou, materialista materialistou, i když tráví léta studiem odlišných systémů. Dokonce se zdá, že forma je přinejmenším stejně důležitá jako obsah. Například hysterické, exaltované, zběsilé prahnutí a těžko popsatelný smutek a vážnost, které vyzařují z Mistra Ekharta, svatého Bernarda nebo svaté Terezy, mně osobně zabraňují zabývat se jejich vidinou světa. Myšlenka boha je čistá idea, neodpovídá žádné skutečnosti, nezavazuje k žádnému činu, nemá žádnou univerzálnost. Spíš než duchovno vidím v náboženstvích touhu po jakémsi obecně sdíleném řádu, který bezpochyby usnadňuje vzájemné porozumění. A právě tato potřeba je v současnosti nejohroženější. Právě rozpad všeobecně sdíleného rámce je jedním z nejcharakterističtějších rysů naší doby. Mýtus zlatého věku, jenž existuje ve většině civilizací, není patrně nic jiného než stesk po pradávné klanové, později jazykové, národní, kulturní a ideové jednotě.
Vyznavači čehokoli s oblibou prohlašují: "Udělal-li to či ono, pak to není pravý věřící." Kdybychom posuzovali ostatní podle toho, co dělají, a nikoli podle toho, k čemu se hlásí, celý problém by zmizel jako mávnutím kouzelné hůlky. Jenže dobrý muslim, dobrý křesťan, dobrý hinduista, dobrý komunista se pořád ještě od sebe čímsi liší. To cosi jsou články jejich víry, protože jinak by byl každý lidsky se chovající člověk zároveň muslim, křesťan, hinduista atd. atd. Muslim je ten, kdo je přesvědčen, že Mohamed je posel boží. Nic víc, nic míň. Osobně nemám sebemenší pochybnost, že Ignác z Loyoly, Savonarola, Cortéz, Pissaro a celé zástupy konkvistadorů a inkvizitorů byli zanícení, hluboce věřící křesťané. Ztotožňovat se s jakýmkoli myšlenkovým směrem znamená přijmout odpovědnost také za to, co z něj udělali jeho vyznavači. Člověk je z velké části i to, k čemu se hlásí. Tvrdí-li, že je vyznavačem islámu, taoismu, křesťanství, marxismu, vidím v něm především muslima, taoistu, křesťana nebo marxistu. Odmítám pouze tvrzení: "On se sice za křesťana vydával, ale byl to špatný křesťan." Žádná intelektuální akrobacie mě nepřesvědčí, že to nebyli křesťané, kdo vraždili Indiány, australské domorodce, Tasmánce, Polynézany.
Oddělovat myšlenku od historie, v níž se ztělesnila, je přinejmenším intelektuálně nepoctivé. Staletí trvající historii pochopitelně sice nelze zredukovat na jednoznačný soud, ale oddělit od sebe nepropustnou přehradou ideu a její následky je podobně zavádějící. Ježíše pochopitelně nelze obviňovat ze zločinů, jež byly v jeho jménu spáchány, je však možné se ptát, zda učení, které hlásal, nevedlo nevyhnutelně, byť třeba nechtěně k následkům, jaké známe. Ostatně je na nejvyšší míru pravděpodobné, že současná vlna zájmu o buddhismus není způsobena jeho exotičností nebo větší "pravdivostí", ale především tím, že navzdory téměř třítisicileté historii zůstává jeho štít až nepochopitelně čistý.
Ani mne pochopitelně v době dospívání neminul zájem o duchovno. Vzpomínám si ale, že jsem ho spíš tajil. Dnes už se nedopátrám, co všechno způsobilo, že jsem mu zcela nepropadl, nezapomněl jsem však, co mi vadilo na seminářích, kterých jsem se zúčastnil. S lehkým zadostiučiněním zjišťuji, že ani chuť zakázaného ovoce neučinila stravitelným vlezlý, medově plačtivý tón, jenž se síní šířil, že se mi hned po několika seancích zprotivil vlhce zanícený pohled účastníků, ošklivila se mi vážnost a ušlechtilost, které naplňovaly vzduch a činily ho nedýchatelným. Byl to především nedostatek smíchu, co mě vyhnalo zpátky do nehostinného světa. Bible má pro smích jen slova pohrdání. "Lepší jest horlení než smích; nebo zůřivá tvář polepšuje srdce" (Kniha Kazatel, kap. 7, verš 3). V rabínské literatuře je sloveso smát se synonymem zřeknutí se Boha. Dodatečně jsem si uvědomil, že nebýt patetické vážnosti, mohl jsem poměrně snadno přistoupit na nějaké učení. Naprosto zřetelně cítím, že mám v sobě schopnost proměnit se v zapáleného monoteistu nebo agresívního ateistu. Pouze okolnostem a náhodě mohu děkovat, že se nemusím za dospívání příliš stydět a že se moje minulost neproměnila v balvan, s nímž bych se musel neustále potýkat. Určitý typ tázání patrně patří k jistému věku, což ale ještě neznamená, že v něm musí člověk uvíznout až do smrti. Spíš to potvrzuje mé tušení, že i zdánlivě protináboženská hnutí vyrůstají z příbuzných kořenů jako náboženství. Dokazují to zástupy sebeobětavých revolucionářů, bořitelů, členů sekt k nerozeznání podobných náboženským reformátorům, věřících usilujících o očistu církve a návrat k prapůvodní inspiraci.
Zaplaťpánbůh jsem se dobabral do míst, kde mne už nevzrušují potyčky s bohem. Zjistil jsem, že nemám sklony k metafyzice, mystika mě ponechává chladným, duchovno raději svěřuji duchovním. Přesto mě cosi nutí tu a tam se zajímat nejen o náboženství, ale i o jeho dějiny. Snad že to patří k člověku, snad z nějakého jiného důvodu, který mi uniká. V každém případě pociťuji určitou nevraživost, cosi mě irituje, a zároveň přitahuje. Křesťanství nevyhnutelně patří k minulosti, kterou sdílím i já. Svou civilizaci sice nezatracuji, ale nevidím v ní ani vrchol veškerého lidského snažení. Není sporu, že také já jsem do značné míry utvářen civilizací, do níž jsem se narodil. Určitému vlivu nelze uniknout, ačkoli je často zcela nevědomý (nebo právě proto, že je nevědomý). I hodnoty, které vyznávám, vyrostly částečně z tohoto podhoubí a ve sporu s ním. Přesto nemohu souhlasit s tvrzením, že znalost vlastních kořenů je nepostradatelná. Alespoň v mém případě tomu bylo často naopak. Nejenže nepotřebuji k vychutnání středověkého obrazu znát všechny biblické příběhy, povědomí o historii církve často mezi mnou a oním obrazem stálo jako překážka a vzdalovalo mě od něj. Naopak čínská kaligrafie nebo černošské sošky mě dovedly k tomu, abych se snažil dozvědět něco víc o lidech, kteří je vytvořili.
Nemám v úmyslu, a koneckonců ani chuť pouštět se do jemnůstek teologických disputací. Odmítám se zabývat záhyby spekulativního uvažování nikoli proto, že bych ho považoval za bezcenné a zbytečné, ale proto, že mi jsou cizí. Nebaví mne ani donekonečna opakovat výhrady, které už dávno a lépe formulovali jiní. Můj pohled je jednoznačně vnější, tak jak se vytvořil na základě osobních pozorování a zkušeností. Zároveň jsem bezpochyby produkt situací, v nichž jsem se vlastním přičiněním i zcela nedobrovolně postupně ocital. Proto ponechávávám stranou pro nekřesťana tak nepodstatné detaily, jako jsou rozdíly mezi katolictvím, pravoslavím a protestantismem, jež jsou pro jejich vyznavače natolik důležité, že byli a jsou schopni vzájemně se kvůli nim masakrovat. Nemohu říct, že by mne znepokojovalo mystériium svaté Trojice, dvojitá podstata Krista, eucharistie (přítomnost Kristova těla v hostii) nebo mariánská záhada. Spíš mě baví zabývat se rozpory: Ježíš nevěděl, že Lazar zemřel, není tedy vševědoucí. Měl sice lidskou podobu, ale nejedl a nepil. Jak si představit jeho exkrementy? Zbývá pouze problém zla a dědičného hříchu, který lze vnímat buď jako nespravedlivé zatížení zločinem, nebo pouhou možnost páchat zlo vlastní lidskému druhu. Proto předesílám, že můj postoj k monoteismu je přinejmenším rozpačitý a ve svých důsledcích spíš záporný.
Nevíme prakticky nic o tom, jak vlastně znělo Ježíšovo poselství. I nejbližší svědectví, tak jak je předává bible, byla sepsána teprve řadu let po jeho smrti a pocházejí od nekritických obdivovatelů, jimž není radno příliš důvěřovat. Naopak existuje řada poměrně věrohodných zpráv, jak odlišně Ježíše pojímali v různých etapách jeho zástupci na zemi i prostí vyznavači. Basilides si ve 2. století představoval, že Kristus na sebe vzal podobu Šimona z Cyréne, který byl za něj ukřižován, a s nekonečným zármutkem přihlížel z davu, aniž byl poznán. Nemohl být ukřižován, protože byl pouhé zdání.
Proměny vnímání boha jsou tak nedozírné, že by stálo za to prozkoumat je blíž. Byla by to jistě zajímavá, a možná i zábavná činnost. Pro můj účel však úplně postačí je pouze zaregistrovat, protože právě proměnlivost sama ideu boha značně diskvalifikuje. Je-li možné v jediné knize nalézt boha zlostného, mstivého, žárlivého, nedůtklivého, vybízejícího ke genocidám a mstě, trestajícího, milosrdného, soucitného, pak není čeho se zachytit, a vlastně ani důvod se jím zabývat.
Tak jako každý antisemita má ve skříni nějakého Žida, i já počítám mezi své přátele několik vyznavačů Jehovy, Alláha a Buddhy. Mohu posloužit také několika přesvědčenými ctiteli Ježíše Krista. Nejenže nám to nijak nebrání na řadě věcí se dohodnout, i naše rozhovory o duchovnu mi přinášejí řadu podnětů, o nichž bych bez těchto lidí patrně neměl ponětí.
Mezi mé nejbližší přátele patří hluboce věřící žena, která se systematicky věnuje teologii. Poznal jsem málo laskavějších, obětavějších, štědřejších a inteligentnějších lidí, než je ona. Ačkoli je doslova posedlá tázáním o existenci boha, třebaže je hluboce přesvědčená, že křesťanský transcendentní bůh je nejdokonalejší bytost, nikomu ho nevnucuje. Samozřejmě se snaží přesvědčit okolí o své pravdě (jak to děláme všichni, ačkoli většina z nás tvrdí opak), zároveň však je otevřená pochybnostem a výhradám. S neskrývaným potěšením ji trápím nepříjemnými otázkami, na něž se mi snaží trpělivě a poctivě odpovídat. Právě především díky ní jsem měl možnost uvědomit si, jak i zdánlivě odtažitá otázka víry je úzce spojena se zcela přízemními věcmi, jako je psychické založení a fyzická konstituce. Tato žena v soukromém životě naprosto postrádá schopnost rozluky, raději trpí a věrně čeká, než by změnila prostředí. Protože je přirozeně obětavá, vášnivá, plná soucitu a pochopení, navíc křehkého zdraví a vybavená pronikavou inteligencí spekulativního typu, zcela logicky nalezla svou odpověď v křesťanství, které jí poskytuje životní oporu. Věrnost, ale i zakořeněnost a poctivost ji doslova předurčují, aby nacházela ozvěnu a vnitřní chvění tam, kde já neslyším nic. Až přemrštěná citlivost a jemnost ji nevyhnutelně zavedly na hranice mystiky, jíž se stále hlouběji zabývá. Přesto její upřímná víra není prosta pochyb a nijak jí nezabraňuje hledat paralely a podobnosti v jiných náboženstvích. A právě tato přítelkyně, jejíž potřeba jednoty a přináležitosti je tak silná (kdysi uvažovala o konverzi k judaismu, ale zabránilo jí v tom vědomí, že by opustila něco, co doposud dokonale nepoznala), mi poskytla zajímavou lekci. Při jedné vášnivé debatě jsem začal (úmyslně) používat zájmeno vy. Dokud jsme o její víře a mé nevíře diskutovali v čistě osobní rovině, nevyvedly ji z míry ani přízemní, a popravdě řečeno vcelku primitivní výhrady či obnošené argumenty. Jakmile jsem ji ale oslovil vy křesťané, začala se ošívat a na konci rozhovoru přiznala, že jí tento výraz vadí. Překvapivě tedy i ona špatně snáší pomyšlení, že by byla ztotožňována s křesťany minulých staletí, s jejich činy a následky jejich jednání.
Právě díky ní jsem rovněž pochopil, jak zbytečné jsou debaty s upřímně věřícím člověkem. Hovořit s ní o Kristu je přesně totéž jako mluvit se zamilovaným o předmětu jeho lásky. Je sice schopna uznat cokoli a uvažovat o jakékoli výhradě, kterou jsem s to zformulovat, připustit i nelibé následky své víry, na její oddanosti to však zhola nic nemění. Miluje Ježíše celou svou vášnivou bytostí a neexistuje nic, co by mohlo ten postoj změnit. Takové zjištění mě dělá nejen shovívavějším, zároveň mi odhaluje i moje vlastní fungování a odkrývá hranice přesvědčování. Nedokážu si představit argument, jenž by mi dokázal, že jsem na omylu. Moje vnitřní uzpůsobení mi brání nalézat sám sebe uvnitř náboženských systémů. Dialog může zasít semínka, která naši vizi světa postupně ovlivní, nemůže ale nenásilným způsobem změnit náš názor.
A ještě poslední postřeh. Tato žena, o jejíž snášenlivosti a upřímnosti nemám nejmenší pochyby, mi na můj v zápalu debaty vyslovený výraz tvůj bůh téměř s lítostí v hlase odpověděla: "Ale to je i tvůj bůh." V tom okamžiku jsme se dotkli nepřekročitelné hranice: zatímco mně nedělá potíže respektovat její přesvědčení, ona bude vždycky ve skrytu duše toužit po tom, abych "pochopil a prohlédl." Podle ní žiji v omylu, podle mne ona nalezla mentální prostor, který nejlépe vyhovuje její povaze. Jako už tolikrát, právě diametrální odlišnost postojů mi umožnila zahlédnout i moje vlastní hranice a omezení. Ačkoli oba vycházíme z velmi příbuzných pocitů, dospíváme k naprosto odlišným závěrům.
Křesťané, zejména katolíci, vynakládají v posledních desetiletích velké úsilí na to, aby se očistili od vlastní minulosti. Najednou jim často církev jaksi nevoní, ačkoli bez ní by už dávno vymizeli. Neradi slyší, když se jim jejich minulost připomíná. Všechno zapřou, opustí, všeho se zřeknou, jen aby si uchovali víru. Rozhořčeně se pohoršují, pokud jim člověk připomene výrok Dietricha von Nieheima: "Když je existence církve ohrožena, je církev zbavena všech morálních přikázání. Jednota jakožto cíl posvěcuje všechny prostředky. Léčku, zradu, násilí, svatokupectví, vězení i smrt. Neboť řád existuje pro společnost a individuum musí být obětováno pro veřejné blaho." Hlasatelé pokání jsou na cestu špatně vybaveni, i když žádají o prominutí. Nemám v úmyslu donekonečna připomínat inkvizici (tj. soudní proces započatý na žádost soudce, a nikoli oběti), organizaci, která zhruba šest století terorizovala celý křesťanům známý svět. Také to patří k otázkám, na něž musí odpovědět především Kristovi vyznavači, mají za povinnost vysvětlit, jak vůbec mohlo k založení podobné instituce v rámci jejich učení dojít a jak se s tím nepříjemným dědictvím vyrovnat (ani příbuzný islám, vyrůstající ze stejných kořenů, nic podobného nezná). Prozatím se spokojím konstatováním, že církevní představitelé se odvolávají na dobu, ale pokud vím, nevysvětlují, jak je možné, že doba, která byla pevně v jejich rukou, mohla podobné "přehmaty" dopustit. Nápadně tak připomínají marxisty donekonečna hledající omyl a neschopné připustit, že chyba by mohla být už v samotném učení. Samozřejmě nám nic nebrání nahlížet na pogromy a masakry pouze jako na temnou skvrnu dějin křesťanstí, v tom případě jsme však nuceni analogicky oddělit Osvětim od nacismu a gulag a laotai od komunismu. Poslední soud je sice skvělá vymoženost, ale pouze odsunuje rozhodnutí do poněkud nedohledných končin.
Zřejmě existuje i nepříliš prozkoumaná potřeba absurdity a iracionality, kterou není radno podceňovat. Absurdita může představovat pro člověka neodolatelnou výzvu. Kdyby mě chtěl někdo obracet na víru, patrně by měl největší naději na úspěch s Tertuliánovým "Věřím, protože to je absurdní". Je to zhruba jediná věta, jež mi činí víru srozumitelnější. Jako potomek chaotické doby jsem citlivější vůči paradoxu než vůči nadpozemským slibům. Přesto je těch absurdit a nesplněných slibů v křesťanství na mne poněkud mnoho. Monoteistické náboženství s trojjediným bohem obklopeným zástupem světců, hysterické exaltování lásky s hromadami mrtvol... Udělal jsem, co bylo v mých silách, abych v křesťanství nalezl cosi, co bych mohl přijmout, příliš se mi to však nezdařilo. Jednou mne navštívil malgašský přítel a požádal mne, abych ho zavedl do kostela a vysvětlil mu základy křesťanství. S nejlepší vůlí jsem se pokusil objasnit princip trojjediného boha a vyprávěl životopisy svatých, jejichž sochy ho nesmírně zaujaly. Když jsem výklad dokončil, přítel řekl: "Tak to je zhruba stejné jako u nás."
V tom okamžiku jsem pochopil, že teoretický monoteismus v sobě tají polyteismus, který umožnil jeho rozšíření. Právě tím, že křesťanství chce být pro všechny, přijímá každého v podstatě bez podmínek (a často obracelo na víru násilím), připravilo se o to nejpodstatnější: o možnost rozhodnutí, o to, aby člověk jeho přijetím sám sebe definoval vůči okolnímu světu. Když se někdo rozhodne stát taoistou, hlásí se k určitému postoji, který je mu blízký a vyjadřuje jeho názor. Pokud se dá pokřtít, stává se členem společenství, jež přijímá bez výjimky kohokoli.
Klíčovým slovem Kristova učení je láska. Nezištná láska je bezpochyby obdivuhodný cit, pokud ovšem něco takového vůbec existuje. Potíž nicméně začíná už zjištěním, že milovat lze kohokoli a cokoli, navíc bez jakéhokoli důvodu. Kdo může s klidným svědomím prohlásit, že v některém životním období nepropadl pochybnému ideálu nebo charismatické osobnosti? V obecné představě našeho kulturního okruhu láska a oddanost omlouvá naprosto všechno. Tím nepochopitelnější je, že by se měl právě tento zcela iracionální cit stát vrcholnou metou, navíc sdílenou všemi. Zatímco úctu je nutné dlouho a trpělivě získávat (a lze ji rychle ztratit), láska přichází zcela nečekaně, bez příčiny a často nás zahání do neřešitelných situací. I když pomineme spletenec soukromých vztahů, stačí se podívat na zástupy ctitelů demagogů. Také oni nesporně milují své vůdce všeobjímající a všeho schopnou láskou – má to snad být důvod se jim obdivovat? Ostatně i příkaz "Miluj svého bližního jako sebe sama" naráží hned na dvě obtíže. Kolik je lidí, kteří se skutečně milují? A proč milovat zrůdy? Nemluvě o tom, jestli je možné milovat na rozkaz.
Přinejmenším je sporné, zda laťka posazená tak vysoko, že ji nelze přeskočit, nemá spíš opačné následky, protože i nejzbožnějšího vyznavače neustále tupí pocitem viny. Příkaz milovat bez rozdílu je intelektuální a citový teror, sráží člověka na kolena, ponižuje ho nerozpletitelným uzlem nejrůznějších komplexů, z nichž v rámci tohoto učení není úniku. Když nutíme někoho dělat něco, co není v jeho silách, nevyhnutelně v něm vzbuzujeme pocit nedostatečnosti, provinění, malosti, který se musí nějak projevit. Křesťanství tvrdí, že chce člověka povznášet, a přitom ho neustále sráží neuskutečnitelnými nároky. Požadavky lásky a odpuštění nebyly z pochopitelných důvodů nikdy naplněny. Aby se křesťanství mohlo stát náboženstvím lásky a milosrdenství, muselo nejdřív rozvrátit všechno, co se mu postavilo do cesty. Pouze tam, kde se nemohlo prosadit silou, odhodlalo se k debatám a disputacím.
Není v lidských silách milovat všechny – a není pro to ani důvod. Mám raději odvážného než zbabělce, dávám přednost člověku citlivému před surovcem, samorost mi je bližší než oportunista, donašeč se mi protiví víc než estét ve věži ze slonoviny. Nevím, proč by tomu tak nemělo být. Proč bych měl milovat Caligulu, Napoleona, Pol Pota, Mao Ce-tunga a tisíce drobných, nenápadných monster? Rozhodně není v mých silách milovat Hitlera nebo Stalina. Jsem schopen ledasco pochopit, ale nemohu všechno odpustit. Občas mě zajímá sledovat, jak se diktátoři stali tím, čím vstoupili do dějin, někdy si uvědomuji, co s nimi mohu mít společného, nastavovat jim druhou tvář však nehodlám. Naopak mě spíš těší jim v rámci chabých možností alespoň trochu znepříjemňovat život a bránit proti nim to, co považuji za podstatné. To neznamená, že bych si byl jist, že to, co bráním a čeho se zastávám, je správné a navěky platné. Prostě se jen snažím chránit, co v daném okamžiku považuji za méně škodlivé. Netvrdím, že bych se nemohl za žádných okolností proměnit v bestii, ale protože k tomu doposud nedošlo, osobuji si právo výběru. Je přinejmenším zarážející, že právě učení lásky dalo vzniknout obrazům plným krutostí a mučení. Nepřipadá mi to jako nejschůdnější cesta k vyrovnané, přirozeně sebevědomé bytosti vědomé si slabostí a nedostatků. Z určitého pohledu lze sice připustit velikost několika mála jedinců, kteří si uchovali pochopení i pro své mučitele, vyžadovat však něco podobného od obyčejných smrtelníků je stejné jako chtít, aby každý gymnazista byl Einstein. Ostatně buddhismus se chová obdobně. Dalajláma se v jednom rozhovoru zmiňuje o mnichovi, který měl v trestném táboře největší strach z toho, že ztratí soucit se svými vězniteli. Bezpochyby lze ocenit jeho morální velikost, ale kdo bude mít s bachaři soucit, když se jim nikdo nepostaví na odpor?
Pokud má nedostatek lásky v dětství skutečně tak nedozírné následky, jak se zdá, pak i z tohoto konstatování vychází křesťanství zle pošramoceno. U Polynézanů, Indiánů, Afičanů prakticky neexistuje problém nemilovaných dětí. Dětství bylo nesporně snesitelnější v takzvaně primitivních společnostech než ve středověku a počátku novověku, které byly zcela podřízeny církevní autoritě.
Neudržitelnost příkazu milovat byla v minulosti obcházena jednoduše tím, že protivníkovi se kvalita bližního upřela. Bližním je pouze souvěrec se stejným přesvědčením a toutéž barvou kůže, chovající se podobným způsobem. Teprve na tridentském koncilu (1545 - 1563) došli církevní otcové k závěru, že i žena má duši. Vážím si těch, kdo dokázali překročit rámec doby a nalézt pochopení i pro ty, od nichž je odděluje jazyková, rasová, kulturní nebo civilizační bariéra. Jenže tyto postavy opět nacházím jak mezi věřícími různých vyznání, tak mezi bezvěrci a agnostiky. Křesťanství vydává samo sebe za náboženství lásky a soucitu, příliš ho už ale nezajímá, jestli ho tak vidí i ti, kdo články jeho víry nesdílejí. Co jsou platné vznešené myšlenky a krásná slova, když výsledek je zanedbatelný? Pokud je problém lásky opravdu klíčový, pak toho křesťanství nejen příliš nevyřešilo, ze srovnání s jinými myšlenkovými směry vychází dokonce hůř.
Ať je to pro křesťany jakkoli těžko stravitelné, je obtížné hovořit o jejich víře a nezavadit o tělesnou rozkoš. Vměšování církve do pohlavního života, určování pravidel a jejich následné vymáhání bezpochyby naši civilizaci hluboce prostoupilo a mělo obrovský vliv i na tvorbu dnešních vzorců chování. Na rozdíl od většiny ostatních náboženství vede křesťanství nepropustnou hranici mezi tělesným a duchovním. Zatímco duchovno je neustále povyšováno, tělesno je tupeno a opomíjeno. Není důležité, má-li tento spor kořeny ve svatých textech, nebo je výsledkem pozdějšího vývoje. Rozhodující je, že k radikálnímu rozdělení došlo a že se stalo jedním z rozhodujících základů křesťanské morálky. Vyloučením tělesnosti a přemrštěným důrazem na duchovno vznikl nepřeklenutelný a neřešitelný rozpor, který je dodnes zdrojem hlubokých frustrací, traumat a deformací. Pouhá představa matky-panny je sice neodolatelně směšná, nicméně její symbolika je výmluvná. Početí bez porušení panenské blány je početí bez rozkoše. (A máloco nesnáší křesťanství tak zuřivě jako tělesnou rozkoš.)
Krok, který vedl Evropany k zámořským cestám, nebyl možná ani tak projevem neukojitelné zvědavosti a technologického rozvoje jako spíš tělesnosti, kterou už nešlo dál podřizovat dogmatům, jež mohla pevně strukturovaná církev prosazovat stále mocnějšími prostředky. Ze svědectví prvních cestovatelů a objevitelů je patrné, jak hluboké rozpory zažívali při setkání s kulturami, kde sexualita tvořila běžnou součást lidského údělu.
Zhruba mezi osmým a osmnáctým stoletím byli všichni Evropané křesťany. Křesťan a Evropan byla synonyma. Z tohoto pohledu tedy lze prohlásit, že všechno, čím Evropané v té době zasáhli do běhu ostatního světa, bylo zásahem (ať už v dobrém, či špatném slova smyslu) křesťanským. Na tom faktu nic nezmění žádná intelektuální ekvilibristika ani sebesložitější konstrukce. Většina obhájců křesťanského dědictví v životě nevytáhla paty z Evropy a nesetkala se s vyznavačem odlišné víry. Ještě poměrně nedávno byla každá větší cesta setkáním s odlišným náboženstvím. Dnes si svět meze sebe téměř bezezbytku rozdělila dvě monoteistická náboženství, dvě větve jednoho stromu: křesťanství a islám. Těžiště křesťanství se už nenalézá v Evropě, je v obou Amerikách, Austrálii, Africe a Oceánii. Největší počet vyznavačů islámu žije v jihovýchodní Asii.
K nejzajímavějším okamžikům dějin patří momenty, kdy se setkávají představitelé odlišných civilizací. Existuje dostatečná řada svědectví, z nichž lze usuzovat, jak taková setkání probíhala. Křesťanství z nich vychází obzvlášť špatně. Zatímco ostatní kultury přijímaly křesťany spíš přátelsky (zvěsti o krvelačných divoších jsou ve většině případů pozdějšího data a pocházejí často od misionářů), křesťané přicházeli jako dobyvatelé, ačkoli jejich obecná úroveň byla v mnoha případech často zřetelně nižší (Čína, Indie, Orient, aztécká a incká říše). Důvodů je jistě mnoho, jeden však zřetelně převažuje: lidé vychovaní v přesvědčení, že jsou posly jediného boha a jediné, navíc zjevené pravdy, stěží mohli jednat jinak. Jejich jednání nelze odbýt pouze tím, že šlo o lůzu a primitivy, protože naprosto stejně jednaly dokonce i postavy, jež dodnes představují pilíře křesťanského myšlení. Svatý Bernard byl velký organizátor křižáckých válek, svatý Augustin dal vyvraždit donatisty, když se mu je nepodařilo přesvědčit. O tom ovšem hagiografové taktně mlčí.
Obraz je ještě horší, porovnáme-li způsob přijímání cizinců u křesťanů a představitelů takzvaně primitivních náboženství. Domorodí obyvatelé se podle svědectví chovali naprosto pragmaticky a racionálně. "Dokažte nám, že váš bůh je mocnější než náš, a my rádi na vaši víru přistoupíme." Protože právě tuto drobnost křesťané dokázat nemohli, nezbývalo jim než sáhnout k násilí. Není třeba původní obyvatele nijak idealizovat (ostatně proč by měli být lepší než my?), a přesto je srovnání otřesné. Domorodci v drtivé většině případů nově příchozí vítali, poskytovali jim potraviny a obdarovávali je. Pokusy o dialog však zpravidla končily masakry, mučírnami, zotročováním a nejednou i naprostým vyhlazením. Evangelizace nebyla nikdy výsledkem přesvědčování nebo následování vzoru, nýbrž násilí. Dnes je už možné hlásat, že bůh lidem poskytl neomezený prostor k jednání. Kdyby s představou svobodymyslného boha přišli první evangelizátoři, nikdy by se jim nepodařilo někoho na svou víru obrátit.
Náboženství jsou sice zajímavá, pro každodenní život jsou však důležitější návyky, jenž po sobě zanechala. Náboženství modeluje nejen své věřící, ale i celou společnost. Také v sekularizovaném světě zůstává mnoho z mentality, kterou náboženství vypěstovalo. Stydíme se za štěstí, bolest považujeme za spravedlivý trest, utrpení za zdroj vyššího poznání, práce je vrchol a smysl lidského života. Mentalita utvářená tisíciletým kondicionováním nemůže jen tak opustit zavedené modely chování. Jeho následky jsou natolik rozlehlé, že konce nelze dohlédnout. Jde o tak spletitý uzel, že jakákoli interpretace má opodstatnění a končí v bludišti neověřitelných dohadů. Stojí však za to sledovat, co proniká až za hranice náboženství. Například západní uvažování je hluboce poznamenáno dvoubarevným viděním zřetelně monoteistického původu, které je například čínskému myšlení naprosto cizí. Skrytá touha po přehlednosti ano-ne zasahuje i do oblastí, kde nemá co pohledávat. Rovněž křesťanské exaltování vášní považuje řada kultur za zcela nepochopitelné, neboť vášně jsou pro ně zdrojem zla.
Křesťanský experiment se sice nezdařil (a patrně se ani zdařit nemohl), vytvořil však zvyk, položil hluboké základy archetypálního chování, které není jednoduché odložit, a tím do značné míry připravil půdu pro příchod obou totalitarismů. Ani fašismus, ani komunismus by patrně nevznikl, kdyby jim nepředcházela staletí křesťanského vlivu. Fašismus je nemyslitelný bez křesťanského antisemitismu (žádné jiné náboženství podobně systematický prvek nenávisti nezná), stejně jako komunismus nelze pochopit bez křesťanstvím inspirovaného vykoupení a ráje. Pro mnoho lidí je dodnes nesnesitelná představa, že alespoň ve vzdálené budoucnosti nebude existovat ideální svět, kde se budou všichni milovat. To přirozeně vedlo k podobným výsledkům, pouze násobeným moderními technickými prostředky. Ostatně co si měl počít člověk formovaný náboženskou výchovou a postavený před každodenní realitu církevní praxe? Hluboce zakořeněná touha po řádu, smyslu, cíli, jakou křesťanství tak dlouho pěstovalo, se v období modernizace a industrializace neměla k čemu upnout. Proto bylo snadné zasít semena nové spasitelské víry. Člověk se zcela logicky uchýlil ke hnutím, jejichž struktura mu byla důvěrně známá, a zároveň slibovala zásadní změnu. Pohnutky (touha po spravedlnosti, jednotě a ráji) byly stejné jako ty, které vedly ke vzniku náboženství a jeho reformám. A stejný byl i výsledek. Jinak tomu ani být nemohlo. Nedosažitelný ideál se neobejde bez nepříliš vznešených prostředků a přizpůsobování reality za jakoukoli cenu. Strážci dogmatu musí použít všech nástrojů, aby ho ubránili, protože pořád platí maxima Tomáše Akvinského: "Každý rozpor mezi dogmatem a rozumem je chybou rozumu," a svatého Anselma: "Popírat existenci Boha je rozumově nemožné." Proto v sobě náboženství postavená na zjevené pravdě nevyhnutelně nesou zárodky násilí. Je naprosto zjevné, že zejména komunismus věrně kopíruje církevní dějiny, protože vychází z příbuzných předpokladů. Všechny charakteristické rysy jsou zachovány: počínaje exaltací čistoty, nesmiřitelnost, nesnášenlivostí, šíření pravdy s pomocí jednotlivců, jejichž posláním je vyvádět z bludu, a konče jedinou stranou, která se postupně promění v útočiště oportunistů a lidí posedlých mocí. Šiřitelé a propagátoři revoluce jsou přímí potomci křižáků, zanícených misionářů, vyznavačů útrpného práva, stejně jako má nomenklatura předobraz v kléru.
Víra snadno nabývá patologických rozměrů. Je naneštěstí poměrně běžné vidět bytosti žíznící po absolutnu, jak s nevídanou lehkostí přecházejí od křesťanské nauky ke komunismu, aby skončily v objetí islámu nebo třeba nějaké sekty. Což zase nepřímo vypovídá o povaze těchto učení. Přechod by byl nemožný, kdyby neexistovala hlubinná příbuznost, jež tyto přerody umožňuje. Proměna Šavla v Pavla je možná, jen když jsou oba postoje dvě strany téže mince. Žádný z představitelů monoteistických učení včetně těch, jež se vydávají za vědecká, si nemůže dovolit prohlásit, co řekl dalajláma: "Existuje-li rozpor mezi texty a výzkumy současné vědy, pak je nutno texty opravit."
Moje výhrady tedy spočívají především na příliš nápadných paralelách s marxismem, jehož minulost a proměny lze obhlédnout. Zkušenost s režimem, jehož programem bylo člověka bezezbytku ovládnout a podřídit nedosažitelnému ideálu, mi umožňuje představit si, jak asi vypadal život v dobách, kdy církev disponovala absolutní mocí. Groteskní odlesk odhaluje povahu zaniklé každodenní reality zřetelněji než jakákoli analýza. I tak pokleslá karikatura je mi příkladem dostatečně výstražným, abych se tomuto útočišti obloukem vyhnul. Není v mých silách oddělit poselství od skutečnosti, prostředek od cíle.
Po Dostojevském tisíkrát opakovaná hloupost "Není-li Boha, je všechno dovoleno" prostě neobstojí. Ne všechno je dovoleno, ačkoli bůh neexistuje. Není nic, co by bylo bez boha nemyslitelné. Etika, estetika, metafyzika, transcedence, spiritualita mohou být stejně dobře ateistické. Ateismus není absence hodnot, nýbrž jejich změna, tak jak je představují nové generace myslitelů: Camus, Primo Lévi, Compte Sponville a řada dalších. Ateismus se začal zcela přirozeně dál rozvíjet jako reakce na náboženské hodnoty a každodenní praxi církve. Odtud pochází i jedno z nejhorších nedorozumění. Postupné otvírání společnosti se patrně neobešlo bez přemrštěného odmítnutí všeho, co náboženství představovalo. Tak si lze vysvětlit zástupy zběsilých potíračů minulosti, fanatických likvidátorů všeho předchozího bez ohledu na to, co obdivuhodného a nepostradatelného mohla minulost obsahovat.
Hlásit se k ateismu znamená vyrovnat se také s tím, co po sobě takzvaný ateismus zanechal. Uvědomuji si, do jaké pasti se chytám: podobám se těm, kdo si osobují právo určovat, co je pravé a co falešné. Nicméně se domnívám, že vymezí-li se rozdíl ověřitelnými fakty, dá se o rozdílech a odlišnostech hovořit jiným způsobem.
Existuje jakési záhadné nutkání vyhledávat v minulosti předchůdce. Dokonce i rozbíječi tradic a popírači všeho předchozího mají často neukojitelnou potřebu vyhledávat postavy, na které by se mohli odvolávat a jimiž by se mohli zaštiťovat. I revoluční pokusy o změnu se často domáhají tradic, aby si dodaly vážnosti. Ani surrealisté, kteří hlásali totální změnu ve všech oblastech lidské činnosti i psychiky, takovému pokušení neodolali a vybírali si z minulosti postavy, jež se jim právě hodily. Nebudu se proto pokoušet je napodobovat a vyhledávat v minulosti osobnosti utvářející tradici, k níž bych se mohl upnout. Ateismus má delší histori než mnohá náboženství, a přesto teprve v roce 1998 vydal Georges Minois Dějiny ateismu. Nicméně je faktem, že z ateismu byl obviněn dokonce i zakladatel západní filozofie Sókratés. Z písemných pramenů mezi antikou a renesancí však tento pojem mizí. Teprve v roce 1556 restauruje Pomponazzi stoickou etiku. Cicero, Plinius, Lucretius jsou opět čteni. La Motte Le Vayer (1588 - 1672), který ovlivnil Voltaira, hájí Sókrata, Platóna, Aristotela, Epikura a Konfucia. Postupně přicházejí další a jejich postavení není lehké. Dnes se zdá být neuvěřitelné, že i nenáviděný a vykrádaný Baruch Spinoza (1632 - 1677) byl synonymem ateisty.
Na ateismu mi především vadí, že je takřka automaticky spojován s postavou markýze de Sade, nietzcheovskou ideou nadčlověka, Marxem a řadou fanatiků vulgárního materialismu. Protiví se mi být spojován s těmi, s nimiž nechci mít nic společného. Ocitám se tedy v pozici věřícího, který se snaží vyloučit z vlastní minulosti, co se mu nehodí. To mi sice umožňuje nahlédnout do mentálního světa věřících, přesto však vidím určitý rozdíl. I když přistoupím na to, že s těmito postavami sdílím nevíru, rozhodně neplatí, že sdílím stejné přesvědčení. Je nad mé síly vidět ateistu v Marxovi, neboť pouze naplňuje stejnou formu zdánlivě novým obsahem, který si nikterak nezadá s tím, co tak zuřivě popírá. Bezvěrectví, jež zaplnilo prostor uvolněný náboženskými dogmaty a pouze je nahradilo dogmaty jinými, ve mně vzbuzuje odpor. Ráj v nebi nebo ve vzdálené budoucnosti má zcela stejnou hodnotu, protože je podobně nedostupný. V komunismu nevidím popření křesťanství, ale jeho zatím poslední proměnu. Nenávist, jakou se křesťané a komunisté tak zběsile častují, nevyplývá z odlišnosti, naopak je dokladem jejich hlubinné příbuznosti. (Podobná nevraživost existuje i mezi křesťanstvím a islámem.) Neobejde-li se někdo bez představy, že život bude jednou slastně bezproblémový, je to jeho čistě soukromá záležitost. Mnozí lidé prostě neunesou představu, že život bude vždycky plný potíží, starostí a utrpení, které nelze odstranit, protože jsou jeho součástí. Na tom faktu nelze nic změnit a jediné, co zbývá, je brát ho v úvahu. I to je koneckonců pouhý výsledek tisícileté indoktrinace.
Problém ateismu je tedy třeba postavit jinak. Jistě nelze prohlásit, že každý věřící je fanatik, platí ale, že každý fanatik je věřící. Toto zjištění je dostatečným důvodem k obezřetnosti.
Představme si člověka žijícího v ústraní, okolí naprosto neškodného, který se však oddává nějaké sebezničující posedlosti. Jedni ho budou považovat za neškodného blázna, druzí ho začnou proti jeho vůli zachraňovat, převychovávat a přivádět na správnou cestu. Dělicí čára nevede jejich přesvědčením (může být jakékoli), ale přístupem k individuu jako takovému. Existuje druh lidí, kteří nesnesou, aby nezachraňovali ostatní, aniž by se jich alespoň zeptali, zda o záchranu stojí. V jistotě, že mohu rozhodovat, co je pro druhého dobré či špatné, je cosi nesnesitelně zpupného. Pokud přesvědčení zůstane čistě soukromou záležitostí, jež člověku pouze pomáhá snášet rány osudu, nijak mi nevadí. Dokonce mi nevadí ani to, když se křesťané snaží prosadit zákaz rozvodu, potratů nebo euthanasie, protože chápu, že ze svého pohledu nemohou jednat jinak. Kdyby vztahovali zákazy a nařízení pouze na souvěrce, byl by jejich postup dokonce úctyhodný, neboť by svědčil o koherentnosti postoje. Bráním se ale, když se ho snaží rozšířit i na ty, kdo vyznávají jiné hodnoty. Nevidím rozdíl mezi falešnými a pravými idoly, nepoznám skutečného a opravdového proroka, vím však, že přemíra fetišů je mi snesitelnější než jeden temný, zlověstný bůh.
Otázka existence boha vzrušuje ze záhadných důvodů nejen věřícího. Nenávidět něco, o čem nevím, jestli vůbec existuje, je nesmysl a plýtvání energií. Je neuvěřitelné, kolik inteligence a času bylo vynaloženo na doložení nebo popření tak pochybné myšlenky. K mým podivnůstkám patří třeba i to, že ten, kdo nemá o náboženství ponětí nebo v něm vidí příčinu všeho zla, mi vadí téměř stejně jako zběsilý zastánce víry. Exaltované potírání všeho, co s tímto tématem souvisí, je mi přinejmenším podezřelé. Pro studium fenoménu víry je obzvlášť pozoruhodná četba nihilistů. Jejich zběsilost si často nezadá s posedlostí světců. Absence boha je dráždí způsobem, jenž se jako vejce vejci podobá horlivosti nejvěrnějších božích vyznavačů. Z toho lze usuzovat, že nikoli bůh, ale posedlost absolutnem, pravdou, odpovědí, smyslem jsou skutečné podněty, které je ženou do extrémů. Nelze jim upřít čistotu úmyslů, obětavost ani inteligenci, což je samo o sobě dostatečným důvodem, aby se s těmito pojmy zacházelo s největší opatrností. Jde tedy patrně spíš o určitý sklon, předmět jejich úpornosti je víceméně podružný. To samotné nás zbavuje naděje, že fanatici jednoho krásného dne zmizí. Vášnivé povahy si vždycky naleznou objekt, ke kterému se upnou a v jehož jménu budou terorizovat okolí. Zároveň to zpětně osvětluje i teokratické společnosti, v nichž byl tento postoj považován za obdivuhodný vzor hodný následování. Podobně jako "smrt boha" nic neřeší a na nic neodpovídá, ani všeobecně sdílená víra ještě automaticky neznamená, že všichni její vyznavači byli jejími zběsilými šiřiteli. Montaigne byl věřící katolík, a přesto je jeho tolerance místy až neuvěřitelná. Cioran byl bezvěrec a z jeho textů čiší maniakální zavilost, která si v ničem nezadá s nejhoršími kazateli. Navíc jeden jako druhý řekli věci, které mi otevřely oči. Právě díky nim jsem si uvědomil, že není rozhodující, v co věříme, jako spíš v to, do jaké míry jsme schopni udržet odstup od vlastního přesvědčení. Exaltovaná bytost žížnící po absolutnu bude hlásat i absurditu a nihilismus s vášnivou posedlostí nepřipouštějící výjimky, upřímná víra není nutně překážkou pochopení odlišného pohledu na svět.
Ponechávat monopol duševního života pouze nábožensky založeným lidem je scestné. Ještě horší je přenechávat ho představitelům církví. Duchovno ve smyslu, který je pro mne přijatelný, by se dalo spíš nazvat vnitřním životem. Jde o postupné pronikání pod povrch a nikdy nekončící rozplétání uzlů, nemající nic společného s moralistickým "sebezdokonalováním", dostupným komukoli bez ohledu na přesvědčení. Směřování ke komplexnosti a porozumění není výsadou věřících.
Lidsky je jistě pochopitelné, když člověk v zoufalé životní situaci hledá pomoc u nějaké vyšší, nedosažitelné bytosti. Nezasluhuje si však větší obdiv ten, kdo snáší svůj úděl bez opory, ačkoli je na dně? Ateismus mi připadá mnohem důstojnější, protože se nedomáhá žádné odměny za skutky. Nezištný člověk mi je prostě bližší než ten, kdo za své skutky očekává spásu, vykoupení a ráj. Koneckonců nevíra dává určitému typu lidí sílu, kterou jiní zase čerpají z víry. Když se člověk řídí sympatiemi, chutěmi, averzemi a rozumem, je menší nebezpečí, že zabloudí, než když slepě následuje nějakého vůdce. Pokud je můj postoj důsledkem křesťanství, byť třeba neúmyslným či nepřímým, pak náboženství vzdávám dík.
Jsem ochoten připustit i jinou hypotézu: možná skutečně postrádám cosi, co mi zabraňuje pochopit náboženské cítění. Nezbývá mi než se s tím nějak vyrovnat a žít jako třeba s hrbem nebo dřevěnou nohou. Existuje-li skutečně prostor, do něhož je mi odepřen vstup, nedá se s tím nic dělat. Možná o něco přicházím, ale podobně přicházím i o matematiku, makromolekulární chemii nebo třeba atomovou fyziku. Na mém každodenním tápání to zhola nic nemění. Tato deformace ve mně kupodivu nejenže neprobouzí nutkavou potřebu fackovat každého na potkání, touhu vraždit neviňátka, znásilňovat ctnostné dívky, střílet po kolemjdoucích, dokonce ani netoužím, aby ostatní sdíleli můj názor, a neprahnu po tom , abych je převychovával k obrazu svému. Setkal jsem se s dostatečným počtem lidí, kteří žádného boha k životu nepotřebují, a přesto jsou schopni pracovat v nemocnicích, blázincích nebo zemích stižených válkou či epidemií. Už tento prostý fakt cosi vypovídá o údajné nepostradatelnosti boha. Snášenlivost, milosrdenství, soucit, obětavost s ním nejsou neoddělitelně spojeny. Na druhé straně nemohu vyloučit, že i ve mně existují temné pudy, pokud však vím, tak to, co mi zabraňuje dát jim volný průchod, není božského původu. Připouštím, že víra může být ochranou proti vnitřním pnutím a zdrojem vyrovnanosti. I kdybych si však byl jist, že vírou dosáhnu blaženství, nestál bych o něj, protože bych tím ztrácel jinou dimenzi života, která mi připadá nepostradatelná.
Pokouší-li se člověk nahlížet i na toto nevyčerpatelné téma z nejrůznějších úhlů, nesmí se zastavit před otázkou nejkacířštější: co když je takzvaná spiritualita ve většině případů známkou vnitřní prázdnoty a nedostatku vlastní osobnosti? Proč automaticky vylučovat, že by záliba v duchovnu mohla být i příznakem jakési neschopnosti, nebo dokonce čehosi ještě horšího? Vidět jasně znamená především vidět v přiměřených proporcích. Vyznavači spirituality možná tvoří menšinu, ovšem menšinu, jejíž vliv je neskonale větší než vliv obyčejného člověka. Co když je jejich počet neměnný úplně stejně, jako je neměnný počet sebevrahů, prostitutek, sadistů nebo dobrodruhů?
Teprve kdyby se duchovní a věřící pokusili odpovědět, mohl by začít skutečný dialog. Ale to už bych asi žádal příliš.