Jiří Klobouk

Franz Kafka nevycestoval dál než do Francie nebo severní Itálie, a přesto napsal – Ameriku. Max Brod se zmiňuje, že tato práce zůstávala dlouho bez názvu a Kafka ji nikdy nedokončil. Mluvil o ní pouze jako o "americkém románu". Od roku 1913, kdy rukopis vznikal, uplynulo bezmála devadesát let. Představme si Kafku v Praze. Vyhlíží z okna do úzké uličky a vybavuje si sochu Svobody. Jeho chatrné zdraví mu nedovolovalo vydat se na tak dalekou cestu. K americkým břehům však dorazili jeho úctyhodní zástupci – jeho knihy. Odkaz Kafkovkových próz, ve kterých bezbranný člověk prochází labyrintem nástrah vnějšího světa – v Kafkově případě to byl svět Rakousko-Uherska, I. světové války a zrodu komunistických a posléze fašistických "revolucí" – má i dnes pokračující, tedy trvalou platnost. Protože jsme (my někteří) na rozdíl od Kafky k břehům Ameriky přistáli, můžeme podat zprávu, že náš pražský spisovatel se tady pomalu ale jistě zabydlel. Pojem "kafkaesque" je v místní novinářské hantýrce běžně užívaný všude tam, kde jednoduché se stane složitým, a kde jazyk, který by měl prostými slovy zprostředkovat skutečnost – odlišit černé od bílého – je nerozluštitelný.

Kafka vnímal život jako bloudění v kruhu, do kterého lze vkročit, ale cesta ven končí u východu, který je zazděný. Na tomto základním pocitu člověka, vystaveného démonickým situacím současné postmoderní společnosti, se změnilo pramálo. Je to bloudění Josefa K., které – stejně jako úděl Homérova Sisyfa – se stalo symbolem našeho bytí.

Román Proces je kniha o pátrání obviněného. Obviňovatelé nejsou k nalezení. Jsou neviditelní. Severní Amerika poprvé v historii čelí nepříteli, který je rovněž – neviditelný. Navíc sebevražda je vstupenkou do ráje. Smrt znamená víc než život. Stupeň absurdity přesáhl nejzazší mez naší pomíjivé existence.