Vstupy. Řidič mě mlčky vysadil z auta a bez rozloučení zmizel. Byl placen podle všeho za poskytnutí holé služby, zatímco zdvořilost se již jeho povinnostem vymykala. Ostatně, co na tom teď záleželo, nastávaly mi jiné starosti.
Na budovu ústavu, kterou jsem měl před očima, jsem se dlouze a pozorně díval. Připadala mi hodně známá, ale také dost neznámá. Porovnával jsem ji s fotografií – tu jsem nosil stále s sebou – a kmital pohledem mezi chladnými, odosobněnými zdmi stavby a jejich hřejivou, leč možná jen zdánlivou fotografickou kopií. Co mě na ní původně upoutalo – podoba, ne-li totožnost s počítačem – jevilo se nyní jako shoda ne již optická, nýbrž biofyzická, spojená s nepozorovatelným kořenovým prorůstáním. Budova byla nadoblačně zahalena do svého vlastního stínu, což vzbuzovalo dojem semknutosti a zároveň nespoutanosti, přesně takové, jakou byla stavba ve svých mamutích zdech tváří v tvář skutečnosti zřejmě již od počátku obdařena.
Každý počítač je nerozlučně spjat s rozvětvenou sítí svých vstupů. Na prvý pohled by se zdálo, že vstupy do počítače jsou něco jiného než vstupy do budovy už proto, že do počítače se člověk se svou tělesnou schránkou jaksi nevsouká, ale tato budova skýtala pramálo šancí učinit mé prvotní rozlišení dostatečně makatelným, fundovaným a zřejmým.
Vstupy do budovy jsem tušil téměř na každém kroku, ale ani koutkem oka nezahlédl. Obcházel jsem holé šedé stěny jednou, dvakrát i třikrát a téměř na všech místech, ba ve všech koutech se ukazovalo něco, co kdysi dávno mohlo být, či možná – právě naopak – co jednou v daleké budoucnosti bude veřejnosti přístupným recepčním místem, v přítomné chvíli se však jakýkoli náznak vstupniho zařízení rozplýval: nebylo vidět žádnou vrátnici, žádnou bránu, žádný vchod, ba ani žádný jiný otvor, kudy by se dalo, byť i kradí, do budovy proniknout, a o to v přítomné chvíli – to bylo jisté – v mé záležitosti právě šlo. Rozpor mezi nevyhnutelností vstupů a nemožností jejich úspěšného nalezení zasazoval mému sebevědomí těžkou ránu.
Naštěstí, jak se leckdy v životě stává, pomohla mi náhoda. Jakýsi osamělý chodec – měl šedé šaty stejného odstínu jako zdi ústavu a nebylo vůbec jasné, co v těch liduprázdných končetinách pohledává – povšiml si mých rozpaků a s účastí mě oslovil:
"Nevíte asi jak dovnitř. Tihle moderní architekti... Na všechno možné pomyslí, ale udělat fortelné dveře, k tomu jim talent jaksi chybí. Místní lidé si proto pomáhají všelijak. Stěny jsou jako bačkory, stačí do nich dloubnout, však uvidíte..."
Zkusil jsem zatlačit na stěnu prstem. Hned se v ní objevila hluboká díra. Opakoval jsem svůj pokus na jiném místě. Opět zející, černošedý, do hloubky pronikající otvor. Opřel jsem se o stěnu celou vahou svého těla a v mžiku jsem byl uvnitř.
Inventura. Již při obhlížení ústavu zvenčí jsem si povšiml, že budova nemá vůbec žádná okna. Věděl jsem, že chod počítačového systému musí být účinně chráněn před denním světlem a neviděl jsem důvod, proč by tomu právě zde mělo být jinak. V mém nynějším postavení mi ovšem nepřítomnost světla citelně vadila. Celý okolní prostor byl ponořen do jakési nehybné světelné šedi, která se zdála být věrnou kopií šedivého fasádního tónu pozorovaného již na vnější straně stavby. Nebylo patrné, z jakého světelného zdroje tato omšelá iluminace pochází; nemohla se nazývat ani světlem, ani tmou, ani paprskem, ani stínem.
"Jak jste daleko s tou inventurou?"
Nebylo pochyb, zaslechl jsem lidská hlas. Cosi mi připomnělo mou záležitost, která spěchá. Snažil jsem se určit, odkud hlas vyvěrá, a tím směrem pak napřímit své kroky. Nezdálo se mi to snadné, ba co hůře: bylo to nemožné. Nezdálo se mi to snadné, ba co hůře: bylo to nemožné. Znemožňovaly to akustické vlastnosti tohoto prostoru: zvuk: zvuk se zde šířil všemi směry, mnohonásobně se odrážel a zazníval pak jakoby odevšad a ze všech stran. Za takovým hlasem jsem se mohl ubírat právě tak dobře kamkoli jako vůbec jinam. Se stejnou pravděpodobností, se stejným výsledkem...
"Kdy už bude inventura hotová?"
Hlas neúprosně naléhal. Nevěděl jsem, komu je určen. Ze zásady jsem nemohl připustit, že bych s ním měl mít něco společného. Já, pouhý divák, pouhý pozorovatel, jehož záležitost je docela jiného druhu. Nesluší se...
A co mohu vůbec podnikat v tom bídném šedém osvětlení, které mate myšlenky i zrak? V němž se mým nepřipomíná žádné vybavení, žádné zařízení, na mou věru nic z toho, co jsem očekával a co by mělo řešit nejen jednu, ale celé přehršle zapeklitých záležitostí, se kterými se prý tento znamenitý ústav s mimořádným zdarem potýká.
Stál jsem na místě a snažil se pohledem prorazit či ošálit tu hustou šedou clonu před mýma očima; opět a opět se mi to nedařilo.
Hlas se ozval potřetí a tentokrát jako by mu také kdosi odpovídal, nebyl-li ovšem jen on sám, kdo tuto iluzi vyvolával.
"Hlaste výsledek."
Pochopil jsem, že inventarizace skončila.
"Základní prostředky jedna."
"Výborně. Dále."
"Předměty postupné spotřeby nula."
"Ještě lépe. Co zásoby?"
"Také nula."
Přestal jsem poslouchat. Můj zrak si mezitím přece jen zvykl na závoj šedého pološera, přizpůsobil se mu, pronikal dál a dál, prohlédal. Pojednou nastalo cosi, co živě připomínalo situaci svěžího letního rána, kdy celý okolní prostor původně vyplněný mlhou a zahalený do mlhy se vlivem slunečních paprsků náhle otevře a zjeví poněkud překvapenému zraku báječně pestrý a podrobný reliéf široce modelované krajiny. Prohlédl jsem a viděl zcela jasně až na konec prostoru omezeného vzdáleným lemováním mlčenlivých šedivých stěn.
Ať jsem se namáhal sebevíc, nenalézal jsem nic, na čem by mohlo oko kloudně spočinout. V prostoru nebyly umístěny vůbec žádné věci. V tom mrtvém šedém prostoru nebylo vůbec nic.