Na okrese proti mně vytáhli těžký kanon. Vůbec nevadilo, že byl už trochu zrezivělý. Oprášili jej, vypulírovali a začali střílet.
Ukázalo se, že zákon o pozemkové reformě, na který se mezitím téměř zapomnělo, dosud funguje. Vícov nevícov, chalupa nechalupa, je to zkrátka všechno zemědělská půda a tu má dostat stát. Jaképak tedy cavyky.
Tušil jsem, předvídal, že vedu marný boj. Měl jsem po ruce účinné právní argumenty, ale ty nebyly k ničemu. Oni je prostě nebrali na vědomí. A nebyla žádná moc, žádná síla, která by je k tomu donutila...
Mnohokrát jsem si opakoval větu z Kafkova Procesu, stejně účinnou a platnou ve stavu přeneseném do mé vlastní polohy, tedy – připouštím – o několik pater níže: "Mít na krku takový proces, znamená už jej prohrát.
Na onu dobu vzpomínám s nechutí. Bráním se znovu v představách prožívat to, co jsem tehdy prožil. Bezmocnost a beznaděj střídající se nepřetržitě s napětím. Muselo se toho tenkrát hodně vydržet...
Válčil jsem dva roky. Vícov nás stále vítal s otevřenou náručí. Bydleli jsme, sklízeli ovoce, pracovali jako dřív, jen v letních dvou měsících se kolem občas hemžily děti umístěné ve stanovém táboře v sadu poblíž hájenky. Pro ty dva měsíce, ve kterých děti z okolních vesnic se mají podle přání politických orgánů přemístit do vícovského stanového soustředění, máme tedy Vícov opustit. Ale vždyť děti nejsou přece s námi neslučitelné, stačí jen trochu dobré vůle a porozumění...
Na tento tón zůstaly uši politických orgánů hluché.
Je asi odedávný lidský úděl utápět se ve věcech, nebo se povznášet nad nimi. Ale máme právo volby? Co rozhoduje: drtivý vnější tlak, síla vůle, nebo jen slepá náhoda?
Vícov ve změti paragrafů, výkladů,výzev, stanovisek, námitek, sdělení a rozhodnutí byl pro mne v té době trvalým bolestivým a nenahraditelným vředem v duši. Týž Vícov se mnou však dosud dýchal a žil. Věrně a odevzdaně mě přijímal pod mnohotvárnou zelenou klenbu staletých dubů, prostíral přede mnou sítě a koberce zapomnění, měkce mě kolébal na opojných vlnách věčnosti...
Nemohl-li mi poskytnout naději, nechával mě alespoň vstřebávat tajemnou vnitřní sílu, která může pramenit právě tak z kouzla okamžiku, jako z nehybných podmořských útesů viděných prismatem vlnícího se oceánu všech nesčetných přírodních návratů a proměn.
V týlu jsem měl balvan. Drtil mě, srážel k zemi, ale přesto jsem se v nepřeberných vícovských dnech znovu a znovu pozvedal anebo nořil jako do snu, který měl tu mlžnatě rozplývavou, tu horečně vzrušenou tvář.
Prudce jsem sbíhal ze stráně dolů k řece, abych se bez přípravy vrhl do chladných vln. Taková náhlá, brutální koupel připadala mi najednou jako něco božského.
A pak jsem sedával na terase, ve večerním slunci psal noty obklopen zpívající přírodou a cítil v sobě touhu tvořit hudbu, hodně hudby, o mnoho více než předtím, a tuto hudbu sloučit s tím, co mě vstřebává, co mě vítá a co se jiným způsobem, ale stejným hlasem ozývá někde v zastřeném koutku duše...
Čekala na mne. Seděla. mírně zasněná, na vyvýšeném okraji příkopu. Vícov se před ní rozprostíral jako obrovská, tiše cinkající obětní miska.
Když jsme se setkali, vyprávěla mi, že pojednou měla pocit čehosi dávného. Minulost a přítomnost, oddělovaná jen putujícím rozhraním času, splynula v jejích očích do nerozlišitelnosti. Bezpečně věděla, že Vícov měl svou pevnou tvář již před tisíci lety, kdy ona dozajista také žila, snad v jiné podobě, snad s jiným darem života, ale rozhodně s touž nezaměnitelnou identitou, která staví mosty napříč staletími.
"Věř, nebo nevěř, Vícov jsem kdysi prožívala, teď na to všechno jen jakoby vzpomínám."
A hlavou mi táhly myšlenky o tajemných souvislostech, o nezničitelnosti toho, co tvoří obraz světa, ať je jeho základem jakási rozum přesahující síla, či nepředstavitelný kmitavý pohyb, nebo jen pouhé zrcadlení...
Ale proč Vícov, proč to má všechno k Vícovu tak úzký a těsný vztah?
Nepopírám, že jsem zápasil s časem. Trochu jsem si připomínal tragickou zpupnost umírajícího Borise Godunova, jeho "Dosud jsem živ, dosud jsem carem."
Vícov hrál však na docela jinou strunu.
V dějinách – a Vícov jako by k nim přispíval neznatelným, ale neumdlévajícím šuměním zdánlivě mlčenlivých stromů – přece nikdo nedosáhl cílů zdánlivě mlčenlivých stromů – přece nikdo nedosáhl cílů, které si vytkl a předsevzal. Nejmoudřejší, nejskvělejší, nejodvážnější panovníci setkávali se nakonec na sklonku života se směšnými troskami svých snů. A pokud ne oni sami, pak určitě jejich potomci a následovníci. Všechno se jim pojednou začalo vymykat z rukou, všechno bylo náhle docela jinak...
Jako by všechno, co patří k lidským touhám, ztrácelo někdy za jistých okolností smysl...
Například již po řadu let jsem nechytal (a tedy nezabíjel) motýly. Omezil jsem se na to, že jsem se na ně díval a dlouze je pozoroval, zajisté nikoli bez potěšení, nikoli bez vzrušení. Duch sběratele ze mne však s konečnou platností vyprchal. Způsobila to asi vojna, kdy se vůbec hodně změnil systém mých hodnot.
A co nyní, v tomto zkomírajícím čase, čeho si nejvíce cenit? Snad toho, že otec a já jsme na Vícově přece jen cosi vykonali. Cosi, co zůstane, nikoli proto, že by to bylo nezničitelné, ale proto, že si to najde svou další vlastní cest, své vlastní pokračování. Zahrady, parky, lesní plochy budou žít, budou se rozrůstat i po nás a bez nás, když už dávno budou sloužit někomu jinému. Co učiníme pro sebe – o tom se vůbec nedá pochybovat – dříve či později odchází,ale co vykonáme pro přírodu, pro svět, pro krajinu, přetrvává. Co přetrvává, je vlastní, pravá skutečnost a stává se jí i náš vklad do ní. Nebojím se to tak říci, přestože skutečnost je hrozné slovo. Trčí ze všeho jako klíč a je opravdu klíčem přečetných filozofických problémů a úvah, klíčem, který nikdo na světě nevlastní a ve své moci nemá, a kdo ho má, ten jej nepřetržitě ztrácí a pokud jej snad opět nalézá, už si nikdy nebývá jist, je-li to právě on...