Medaile Franze Kafky přišla poštou s několika jinými zásilkami a tiskopisy. Bylo to naprosto nečekané překvapení. Šel jsem k oknu, abych zjistil, zdali už začal padat sníh. Zapomněl jsem, že jsem v Lisabonu; naposledy zde sněžilo, během několika minut, v šedesátých letech. Stroj meteorologie je tu jiný.
Kafka není ani náhoda ani osud. Mám s ním, na první ohled, něco společného, literárně a životně, proto mě záhy přestal zajímat. Na světě se začly dít strašné věci, a tak jsem se jal důvěřovat jenom druhému – nebo žádnému – pohledu. Vyhýbal jsem se Kafkovi arci ne jako ďáblovi, ale jako nepohodlnému sousedovi, jenž bydlí s námi na stejné pavlači. Jeho literatura se mi jevila bezmocná, nemocná, nachlazená, samohypnotická; tísnivá nálada vyplývající z imaginární nemoci. Černobílý film v zašedlé kopii. Psal jsem o něm informační články, dokonce úvahy a eseje, ale vždy na přání jiných, cizojazyčných redaktorů a institucí, kteří v nás tušili příbuzenství. Divadelně jsem se zabýval jeho povídkami. Čím méně jsem Kafku studoval, tím jsem o něm věděl víc a rozpoznával jeho nesympatickou realitu.
Kafka je podhoubí. Tím, co není vidět. Zjišťujeme jen to, co ze složitého a skrytého podhoubí vyroste na světlo světa. Lesní světlo nebo světla gotického města. Nazývejme to šerosvit. Stín stínu. Není toho mnoho věcně nepochybného. Jak u ledových ker v polárním moři: devět desetin pluje v temnotě vod.
Kafka se narodil příliš brzy a příliš pozdě. Zlatou medaili, kterou jsem obdržel také příliš brzy a celkem pozdě, mám vystavenu na úzké podezdívce vyčnívající nad krbem, s oblázkem ve tvaru srdce nalezeným loni na tesklivé pláži, s vlakovou jízdenkou do Kolína, s H. sponkou do vlasů, s jantarem, v němž se znehybnil hmyz beze jména a bez času vedle polského křížku z osikového dřeva. Krb mě v sychravé zimě, v jižní zemi, tu a tam zahřeje.
Píšu Vám na Vaše přání – a jako obvykle, psát je přiznávat se a zametat stopy.