Vzpomínám si živě, jak mne vzrušila výzva Evropského kruhu Franze Kafky pár týdnů před mým jubileem v roce 1999, abych se dostavila do Muzea v Kaprově ulici k převzetí medaile velkého tvůrce. Promítla jsem si desítky literárně historických zápasů o dílo světového prozatéra. Při takových příležitostech si básník klade otázku po příbuzenství s dílem tvůrce. Když jsem po létech navázala na své prozaické jevenilie, stalo se tak snad podvědomě povídkou, jež si řešila osten Kafkova Procesu. A znova se mi jako na videu rozvíjela řada děl pražského tvůrce, vydaných až s odstupem času, ale současnému autorovi blízkých. Vynořila se mi tvář pacientky výtvarnice Slávky Vondráčkové, její vzpomínky na Milenu Jesenskou, Kafkovu přítelkyni, a kolik ještě postav, oživujících Prahu – uměleckých twenties!
Má inspirace se ovšem rozhořívá víc než u autora, kterému přečtou literární laudatio. Historický čas svědčí neúprosně...
Bylo to před pohnutými mnichovskými událostmi v září 1938, kdy jsem se loučila v pražské Unionce se svým přítelem a učitelem básníkem Hanušem Bonnem – už v předtuše věcí příštích. V ruce jsem svírala knihu, kterou mi daroval: Kafkův Zámek. A v příštím týdnu jsme bloudili po nábřežích s Kafkou v ruce – v bludném kruhu. Hanuš se rozhodl zůstat v ČSR...
Hvězda první básnické lásky byla tragická. A tak jsem stála při ceremoniálu ve světle svíček po letech.
Pro mne je ta Kafkova malá medaile – s jinošskou plastikou – hluboce vyrytou upomínkou.