Rudolf Stirn

Potvrzení

Když Grauhammer dorazil, neležel ve vesnici sníh. Zámecké návrší bylo dobře vidět, mlha zřídla. V horních oknech hlavní budovy rozeznal i na tu vzdálenost světlo. Bylo časné ráno.

Grauhammer pozoroval most, který po regulaci říčky nahradil dřevěnou konstrukci. Za ním se silnice stáčela do oblouku. Tam už stály ukazatele k parkovišti pro návštěvníky. Grauhammer se cestou otočil a uviděl za sebou auta, jejichž hluk naplňoval prázdnotu tohoto zimního rána.

Pak zrychlil krok. Celou noc jel, než se mu několik kilometrů před cílem porouchalo auto, které s potížemi nechal odtáhnout do nejbližší autodílny. V těle mu dosud seděl chlad, i přes pěší túru, které dal přednost před taxíkem.

V hostinci byli lidé vzhůru. Hostinský nechal přistavět další budovy a zavedl světelnou reklamu, aby upozornil na služby podniku. Nezdálo se, že by byl Grauhammerovým časným příchodem překvapen a předložil mu hned na recepci knihu hostí. Grauhammer se zapsal pod cizím jménem: Anton Bruckner. Na okamžik zaváhal. Viděl, že hostinský při pohledu na toto jméno neskrývá svůj údiv. Grauhammer se díval stranou a doufal, že se ho hostinský nebude vyptávat. Ale jeho obavy byly nepodložené. Hostinský mu podal klíč od pokoje a ukázal beze slova na průchozí chodbu. Pak se věnoval dále své činnosti, kterou Grauhammer přerušil.

Grauhammer si sedl do společenské místnosti a nechal si přinést snídani. Několik hostů také již snídalo. Kývali na něj, ale jemu se nechtělo dát se do hovoru. Upíral pohled na velká starobylá kamna, u kterých si nekdo odložil kufr.

Když se pak zaobíral vajíčkem, na okamžik se mu zavřely oči. Slyšel temné, těžké akordy, které se postupně zvyšovaly. Trubky, pozouny, ostré žestě.

Nůž mu vyklouzl z ruky. Když se probral, spatřil po městsku oblečeného muže přecházet místností. Muž chvilku mluvil s hostinským. Měl štíhlé, pohyblivé ruce, pohled jako lasička, obličej jako herec, se silným obočím. Jako nalíčený, pomyslel si Grauhammer. Zdálo se, že se oba muži bavili o něm.

Pán v městském oblečení pak přistoupil k Grauhammerovi, omluvil se, že ruší, a usmál se. Několik hostí se u snídaně otočilo na židlích. Muž stále vyčkával. Pak, aniž by se představil, řekl: "Z důvodů, které jsou vám známé, byla tato vesnice prohlášena za muzeum. Kdo zde chce bydlet nebo nocovat, stává se v jistém smyslu majetkem muzejní společnosti, která může libovolně rozhodnout o jeho použití. Jsem oprávněn vám sdělit, že jsme váš příchod očekávali. Hostinský mi řekl, že jste se do knihy hostů zapsal jako hudební skladatel. Promiňte, ale to nemůžeme připustit, pane Brucknere. Hrabě vyhlásil přísná pravidla pro návštěvu vesnice. Bez hraběcího povolení zde nikdo nesmí vykonávat zaměstnání, i kdyby to odpovídalo jeho nejniternějšímu životnímu přání."

Grauhammer cítil, jak mu při této řeči vlhnou vlasy v zátylku. Díval se bezmocně do kruhu hostí. Vypadali jako loutky, vytažené ze zaprášeného skladu jen kvůli této scéně.

Polkl. Poslední sousto mu dosud napůl vězelo v krku. Potom řekl: "Vždyť je zima. Copak jsem se spletl? Koná se teď hraběcí festival? V zimě je přeci zámek přístupný každému a zdarma."

Odpověděl mu výbuch smíchu. "Zdarma," supěl herec, který se s námahou vzpamatovával ze záchvatu smíchu. Ale působilo to spíš mechanicky a naučeně. Obličeje loutek zůstaly nehybné.

"S jakou cenou je tedy spojena návštěva zámku?" ptal se Grauhammer. Určitě se brzy ukáže, že vše je jen žert. Litoval teď, že použil cizí jméno. Vše, co se tu odehrávalo, se nějak vztahovalo k této nevinné a přitom osudové neopatrnosti. Jakoby k potvrzení této úvahy slyšel opět z hloubky hrát hudbu.

"O ceně jsem již mluvil," řekl po městsku oblečený muž. "Stal jste se majetkem hraběcí společnosti a jako takový součástí festivalu. Ovšem ne tak, jak jste možná doufal, jako hudební skladatel slavnosti, pane Brucknere."

"Jsem Bruckner," vyhrkl Grauhammer jako z temného snu. Najednou stál vzpřímeně a díval se druhému muži do očí. Pohled mu jiskřil.

"Na tuto otázku už teď je pozdě," řekl ten druhý muž netečně. "Po zápisu do knihy hostí je změna totožnosti vyloučena. Každý ještě zkouší, když pochopí situaci, získat pro sebe co nejvíc výhod. Vy máte smůlu, že vás tu jako skladatele nepotřebujeme."

"A jako co mne tedy potřebujete?" zasípal Grauhammer téměř neslyšitelně.

"Jako zeměměřiče," odvětil muž. "Souvisí to s okolnostmi, o kterých vás nemohu podrobně informovat. To nejdůležitější v krátkosti: Hrabě se rozhodl zaměstnat zeměměřiče. Vy, pane Bruckner, budete z tohoto nečekaného rozhodnutí těžit. Blahopřeji. Jste první zeměměřič, kterého hrabě osobně uznal a potvrdil."

Grauhammer viděl, jak mu hostinský pokynul. Ale hosté se už zase věnovali snídani.

"Nemám o zeměměřičství ani ponětí", koktal Grauhammer.

"Je brzy ráno," řekl po městsku oblečený muž, "lépe řečeno je ještě noc." Přitom lehce zdvihl ruku, jakoby chtěl poplácat Grauhammera po zátylku, což však neudělal.

"V tuto hodinu se každý trápí pochybnostmi o svých schopnostech. Žádný rozumný človek vám to tady nebude vyčítat. Ale až si tady trochu zvyknete... Kde jste vlastně nechal zavazadla?" přerušil se a dodal, než mohl Grauhammer odpovědět, po krátkém pohledu na hostinského: "Zavazadla, jak všichni víme, pane Brucknere, jsou bevýznamná. Ale už vás nechci dál zdržovat od snídaně. Přinesou vám další vejce a čerstvou kávu."

Otočil se na podpadku a opustil s krátkým gestem místnost. Hostinský už stál u Grauhammera a předložil mu čerstvé vejce a další konvičku s kávou.

"Dost té komedie!" řekl Grauhammer tiše, přitáhl si vejce a začal se plně věnovat jídlu.

Zatímco žvýkal a namáhavě polykal, myslel na své auto. Chtěl si ho v případě úspešné opravy telefonicky objednat a nechat přivézt a ještě dnes odpoledne pokračovat v cestě. Na návštěvu vesnice či zámku neměl v tuto chvíli vůbec náladu.

Telefon ležel znepokojivě na dosah ruky, poblíž recepce na podstavci u stěny. Hostinský listoval za recepčním pultem v knize hostů, pak se rozhlédl, jakoby neco hledal a po krátkém zdráhání otevřel vzadu dveře, které, jak se Grauhammer domníval, vedly nejspíš do kuchyně. Tam v příštím okamžiku zmizel.

Grauhammer si zkoušel představit kuchyň, která byla po přestavbě podniku jistě vybavená všemi vymoženostmi civilizace, moderní působiště kvalifikovaného personálu, teď v zimě zredukovaného na minimum, ale v době konání letního festivalu posíleného.

Když se hostinský znovu objevil, Grauhammer už poskládal nádobí od snídaně a vytáčel číslo autoopravny. "Herbert Černý, automobilová prodejna a opravna," četl na vizitce před sebou. Grauhammerovy rty zformovaly toto jméno a vydechly je do telefonního sluchátka, zatímco jeho ucho netrpelivě naslouchalo monotónnímu vyzývavému tónu, po němž hodnou chvíli nenásledovala žádná reakce.

"Ano," řekl konečně hlas na druhém konci.

"Firma Černý?" zeptal se Grauhammer.

Měl strach z odpovědi, protože to, co slyšel, znělo jinak, než čekal. Možná, že vlastně ani nečekal, že se mu ozve autoopravna.

"Váš vůz je hotov, pane Bruckner," řekl hlas, jako by chtěl odstranit všechny pochybnosti.

Grauhammer zakašlal. Vzpomněl si, že v dílně při odevzdání auta nechal svou vizitku. Odkud tedy věděl ten človek, který údajně patřil k firmě Černý, pod jakým jménem se zapsal do knihy hostí?

Ale nechtěl být podezíravý. Nakonec mu to ušetří vysvětlování, proč má být auto dodáno do hostince na jméno Bruckner.

"Jste tam ještě," řekl hlas trochu netrpelivě.

"Ano," pravil Grauhammer poslušně a odkašlal si.

"Nebylo to asi tak hrozné, jak jsem si myslel," dodal ještě. "Nebo jste už vyměnili motor?"

"Samozřejmě, že ne," řekl hlas. "Auto už zpátky nedostanete. Je neopravitelné."

"Ale," koktal Grauhammer, "říkal jste přeci..."

"Co říkám, to platí. Vůz pro zeměměřiče je připraven," zaznělo z telefonu. Grauhammer držel sluchátko daleko od hlavy, protože už nehodlal hrát dál tuhle otřepanou hru.

"Já ale trvám na opravě!" křičel, aby přerušil hlas v telefonu. "Očekávám, že dodáte vůz dnes odpoledne, jak jsme se domluvili."

Rychle zase ztlumil hlas, protože se všichni na něj podívali.

"Jak myslíte, pane Bruckner," řekl druhý vyhýbavě.

"S kým vlastně mluvím?" zeptal se rychle Grauhammer.

"Podkastelán Fric," řekl hlas.

"Kastelán?" opakoval tázavě Grauhammer.

"Ne, podkastelán, pane zeměměřiči."

"Jděte k čertu," vyjel Grauhammer. Ale okamžitě svého výbuchu litoval. Pravidelný signál v telefonu mu oznamoval, že ten druhý už neposlouchá.

Grauhammer sebou cukl, když se ho hostinský zeptal, jestli nepotřebuje pomoc. Zmateně položil sluchátko. Na čele mu stál pot.

Možná si hostinský při pohledu na něj myslel, že bude v příštím okamžiku potřebovat lékařskou pomoc, sanitku s houkačkou, která ho po dálnici poblíž vsi odborně převeze do městské nemocnice. V místech konání festivalu nebyly takové případy první pomoci žádnou zvláštností a tak tady na ně byli dobře připraveni.

Grauhammer viděl, jak hostinský, který ho doprovodil zpět ke stolu, nyní telefonuje. Občas se podíval jeho směrem a usmál se. Několikrát rozeznal Grauhammer v jeho hovoru slovo "zeměměřič". Potom hostinský rozmáchle položil sluchátko na vidlici, utřel si ruce do zástěry a počal si olizovat rty.

"Hrabě vám posílá pozdrav, pane zeměměřiči," zašeptal spíš, než řekl nahlas. Přistoupil těsně ke Grauhammerovi. Jenom zasvěcený, jak se zdálo, si směl dovolit takovou důvěrnost vůči nově příchozímu hostu.

Nový vesnický krejčí

Zavazadla přinesli Grauhammerovi na pokoj; při podrobnějším zkoumání se totiž ukázalo, že kufr, který stál u kamen, je jeho. Dlouho se však nezdržoval prohlížením pohodlně zařízeného pokoje. Zaujala ho pouze fotografie hraběte, která visela na stěně, hladce vyholený obličej, který se svým úsměvem snažil získat celý svět. Grauhammer spěchal dlouhou chodbou hostince, rychle proběhl jídelnou, aniž by se staral o hostinského a hosty, a ocitl se venku, v krásném zimním ránu.

Jeho pohled opět přitahovala mohutná silueta zámku. Známě, jako na barevném prospektu, se rýsovala na pozadí jasného zimního nebe, které vyzařovalo svěží chlad.

Na hoře ležel ještě místy sníh, ale zámek byl už zcela bez sněhové pokrývky. Střechy se zářivě a teple leskly ve slunci, které už nabralo na síle. Antény vysílačů, které přenášely zámecké slavnosti do celého světa, se tyčily ve světle jako les s mnoha kmeny.

Tento pohled předčil Grauhammerovo očekávání. Aniž by se hodlal smířit s událostmi dnešního rána, přece jen ho popadla zvědavost a přání spatřit místo konání světoznámých představení pod širým nebem.

Věž, jejíž siluetu právě hyzdilo lešení, se již dávno díky reklamě stala symbolem. Kostel pod ní, jak Grauhammer viděl, byl však poškozen požárem od blesku a navzdory peněžitým sbírkám z celého světa ho hrabě nenechal opravit. To mu přineslo rozhorlené protesty duchovních, ale také souhlas z kruhů volnomyšlenkářů. Věž, která nebyla poškozená bleskem ani požárem, se těšila takové přízně hraběte, že byla už několikrát renovována. Při sebemenším poškození přikázal hrabě hned opravu, což vedlo k tomu, že věž byla skoro stále v lešení.

Hejno vran, které neustále kroužilo kolem věže, přitahovalo Grauhammerův pohled. Trochu oslepen pohledem do nebe šel dál a užasl, jak kdysi chudé chalupy vesnice získaly nyní díky turismu na vzhledu. Světlé fasády, čerstvě nahozené zdi, citlivě zvětšená okna, vnitřky účelně upravené pro moderní využití turisty.

Během svého pozorování došel Grauhammer k budově uprostřed vesnice, ve které snadno rozeznal školu.

Dopoledne pomalu končilo a tak Grauhammera příliš nepřekvapilo, že z budovy právě vybíhali její mladí navštěvníci, hlučné, neukázněné stádo, které zklidnil teprve malý učitel s úzkým obličejem, když za nimi zavřel dveře a různými výkřiky se snažil zabránit nejhoršímu.

Učitel kráčel velmi vzpřímeně, po krátkém zaváhání se na okamžik zastavil před Grauhammerem, aniž by ho pozdravil, a pak beze slova spěchal dál.

Grauhammer se ho chtěl na něco zeptat, ale při pohledu do jeho tváře, která vyzařovala silný neklid, si to rozmyslel a začal se bránit vyzývavému chování žáků, kteří ho obklopili.

Školní byla kdysi nízká a dlouhá budova, vzadu se zahradou, která byla nyní zcela zpustlá a zarostlá. Nyní se budova z jedné strany rozrostla o moderní přístavbu a téměř dvojnásobně vysoké první patro, kde teď byla všechna okna dokořán. Z jednoho se právě vykláněla nějaká žena a učinila divně vyzývavé gesto směrem ke Grauhammerovi, načež okno zavřela. Grauhammer o tom přemýslel a všiml si, že žáci opakovali a bez zábran napodobovali toto gesto s mečivým smíchem. Když se opět podíval směrem ke škole, někdo práve s hlasitým bouchnutím zavíral poslední okno. Učitel už se dávno vzdálil, aniž by ho drzé chování dětí dál zajímalo.

"Je to srab!" zahalekala jedna žákyně a udělala za zmizelým učitelem totéž obscénní gesto. Pak se přiblížila ke Grauhammerovo a z podhledu se mu zasmála do obličeje. Grauhammer viděl, že jí z očí hledí zkaženost.

"Líbí se ti zámek?" zeptala se. Bez zaváhání cizinci tykala. Popadla ho za ruku a chtěla si ji položit na prsa.

"Co to má znamenat?" vyjel na ni Grauhammer. Ostatní děti už byly pryč. Zbylá žákyně najednou zcela vážně držela Grauhammerovu ruku, která se po ní chtěla ohnat, a kousla ho krátce, ale pevně, malými ostrými zuby do prstu.

"Hrabě je prase, to vědí všechny děti," pištěla. "Učitel to před námi tají, ale jen se tak dělá, my to víme. A ty," řekla se zářivým úsmevem a vyzývavě se zaklonila, "ty jsi nový vesnický krejčí a ušiješ mu hezký kabátek."

"Jak jsi na to přišla?" vyštěkl Grauhammer. "Kdo ti o mně co říkal? Jsem tu cizí, přišel jsem teprve dnes ráno."

"Pěkně lžeš," vyhrkla smíchem. "Jen se zeptej učitele, jestli chceš," zakřičela ještě a byla pryč.

Podivné chování, myslel si Grauhammer. Bez okolků vstoupil nízkým vchodem do školní budovy a rozhlížel se po ženě, která předtím nahoře zavírala okna. Možná by se od ní dozvěděl adresu učitele.

V budově bylo šero a byl tam cítit pot a prach z podlahy. Chvilku uvažoval, jestli má zakřičet. Ale pak se rozhodl, že počká, až si ho někdo všimne a přijde se zeptat, co si přeje. Na stěnách visely plakáty ze zámeckých festivalů z minulých let.

Ta žena z horního poschodí ho určitě viděla, jak vchází do školní budovy. Musí mít tedy trpělivost. Ještě ho pořád zaměstnávalo to drzé gesto, kterého se tu vůči němu odvážili. Určite se nemýlí ve výkladu?

Ne, omyl byl vyloučen. Chování děvčete ho nenechávalo na pochybách.

Nejvíc ho znepokojil způsob, jak děti mluvily o hraběti. To děvče, jen to děvče, opravil se. Ale i to stačilo jako důkaz, že učitel zanedbává své povinnosti a nevychovává děti k patřičnému odstupu.

Musel s učitelem nutně mluvit. Hodlal na něm vyzkoušet své nové možnosti, které mu poskytovalo postavení uznaného zeměměřiče, bude-li třeba. Možná, že ho hrabe povolal, protože průběh zámeckého festivalu vyžadoval nevyhnutelnou změnu.

Snažil se vzpomenout si na představení minulých let. Došlo k povážlivému vývoji, ale Grauhammer si to nechtěl připustit, stejně jako mnozí jiní, kteří vnímají kulturní dění nepozorně, jako profesionální rutinu.

Jeho pohled bloudil po plakátech ze zámeckých festivalů na stěnách. Některé z nich se vymykaly rámci slavností a působily pochybně, dokonce přímo neslušně.

Najednou mu připadaly zobrazené scény, názvy her a dokonce i jména účinkujících velice obscénní.

Cítil, že se mu zrychluje puls. Přitiskl čelo na jeden z plakátů, které se mu teď točily před očima. Dotyk studeného papíru ho vzrušil. A opět v něm stoupala ona temná, vzdouvající se hudba, ječivé triumfální barbarské zvuky, neslýchané kaskády tónů katapultované do výšky.

"Není vám dobře?" zeptal se řezavý hlas za ním.

Grauhammer zatápal kolem sebe.

"Prosím vás," drmolil, "žestě trochu ztlumit a tuhle pasáž ještě jednou."

"Hej, vy!" vykřikla ta osoba a mávala mu náhle rukama tesně před obličejem. "Co vás to napadá, tady ve škole?"

"Ve škole," koktal Grauhammer. Ale pak si uvědomil, kde je. Viděl, že stojí tváří v tvář té ženě z horního patra. Nechteně uhnul hlavou.

"Znáte adresu učitele?" zeptal se opatrně.

"Co je vám do učitele?" odpověděla příkře.

"Dluží mi vysvětlení," odpověděl Grauhammer trucovitě. A v tom okamžiku, k jeho vlastnímu zděšení, udělal sám to obscénní gesto, které na něj žena dělala z okna.

"Chápu," zašklebila se. "Proč ne hned, proč to neřeknete hned?"

Pak dodala: "Bydlí v Labutí ulici u řezníka."

Pak odtančila lehce chodbou, chvílemi po špičkách jako baletka, a zanechala Grauhammera velmi bezradného.

Ručník

Když se zase ocitl venku, pokračoval v cestě na zámek. Navzdory rannímu pochodu se cítil dost svěží na to, aby zvládl stoupání ještě před polednem. Třeba bude moci jít na oběd nahoře v zámecké restauraci a okusit proslulého umění hraběcího pivovaru.

Až dosud sotva vnímal turisty, ačkoliv byl přesvědčen, že se jich ve vsi a na zámku shromáždilo víc, než mu bylo příjemné. Protože tady ve vesnici nikoho neznal a ulice byly v tuto denní dobu prázdné, zaměřil své očekávání na zámek a případnou známost, kterou by zájemce mohl navázat v jeho zdech.

Nevěnoval příliš pozornost folklórnímu umění, které se mu nabízelo napravo i nalevo na štítech a na stěnách domů, neboť právě začal ulicemi fičet ostrý vítr.

Čím víc stoupaly vesnické ulice směrem k zámku, tím častěji se Grauhammer otáčel, aby získal rozhled. Díval se přes střechy domů, které se neuspořádaně kupily kolem tří ulic, vedoucích k zámku. V dálce viděl parkoviště, stále ještě téměř prázdná. Jeho pohled sledoval úzký tok regulované říčky za hranicí vesnice a zdálo se mu, že vidí mizet široký pruh dálnice v prachu obzoru.

Když se ocitl výš, zastavoval se častěji. Dýchal klidně a zrakem ohledával krajinu. Vrány ho obletovaly v nepravidelných kruzích, pod jeho pohledem se smyčka jejich letu stahovala kolem zámku a věže, čímž ho povzbuzovaly k další cestě a zároveň ho od ní trochu odrazovaly.

Jeho kroky nezdržoval křik vran, který se zařezával do strnule modrého nebe, nýbrž jejich neklid. Když se zastavil, spatřil na tomto místě neočekávanou nabídku, která ho nutila k novému rozhodnutí: "Solárium Lasemann" stálo na líbivém štítě napravo. Pod tím bylo menším písmem napsáno: "Masáže a sauna".

Zvědavě šel blíž a zazvonil na zvonek. Ze dveří vyšel starý sedlák v hnědém kožichu. Chvílemi se zdálo, že spadne ze schůdků, které vedly na ulici, ale v posledním okamžiku se odvážnou kličkou sám narovnal.

"Jděte jen dál!" křičel a jako letem se rozběhl ulicí směrem do vesnice.

Za ním se nesl křik vran, který tříštil chladný vzduch.

Grauhammer zaplatil, odložil si šaty a ocitl se zabalen do vypůjčeného ručíku ve vytopeném prostoru spolu se dvěma zpocenými vousáči. Komentovali Grauhammerův příchod různými výkřiky. Obzvláště podlá se mu zdála věta "Je opilý", když v prvním okamžiku skutečně v suchém vedru ztratil rovnováhu.

Z vedlejší místnosti sem pronikal dětský křik. Na okamžik se ve vchodu objevil asi čtyřletý chlapec s očima dokořán. Ale než stačil doběhnout ke Grauhammerovi, popadla ho nahá mladá žena za ruku.

Ve vteřině zase zmizela.

"Sedněte si, pane zeměměřiči," řekl velký muž s plnovousem.

"My se známe?" zeptal se Grauhammer. Nevzpomínal si, že by muže viděl mezi hosty v hospodě.

"O zeměměřiči mluví všichni od chvíle, kdy dorazil – jak jistě chápete. Kromě toho byla včera vaše fotografie na titulní stránce novin," dodal znuděně.

Druhý vousáč zdráhavě přikývl. Grauhammer spatřil na okamžik ve dveřích opět tu ženu. Vypadalo to, jakoby se chtěla přesvědčit o jeho existenci, takže jí zřejmě nevadilo, že Grahammerův pohled byl zaujat její nahotou, zatímco si ho prohlížela. "Ty noviny neznám," řekl a namáhavě polkl. "Asi je to nějaký lokální hraběcí plátek nebo něco podobného, co pořádný člověk, který chce být informován, nemusí brát na vědomí."

"Zjednodušujete si to a nám to jen ztěžujete," zvolala ta mladá žena a vtyčila ruce před hrudníkem.

"Proč jste ho pustili dovnitř?" volal temný hlas z vedlejších prostor. "Copak sem můžeme pouštět všechno, co se venku potuluje?"

Grauhammer viděl, jak se mladá žena na okamžik otočila a pak na něj dál zvědavě civěla.

Co na mně asi vidí, myslel si. Asi mne považuje za nového zeměměřiče. Asi si ho představovala jinak. Ještě jsem ani nenastoupil na místo a nemám tušení, jaké povinnosti jsou s tímto úřadem spojeny. Na druhou stranu ale sleduji, jak mne už ta představa změnila. Možná je to tím, že mne tak vnímají druzí.

Zatímco se zabýval touto myšlenkou, vstoupila do místnosti mladá blondýna. Pozdravila návštevníky sauny kývnutím. Asi masérka, podle těch širokých ramen, snažil se Grauhammer zahnat otázky, které ho při jejím příchodu napadaly.

Ale žena se zastavila u něho. Chtěla vědět, jestli je mu příjemná teplota v místnosti. Jestli mu má dát zálev. Proč si ještě nesedl.

Stála těsně u něho, Grauhammer cítil její dech. Její ruka ho lehce pohladila po boku, koleno posunula dopředu.

Grauhammer marně hledal slova. Ale nyní v něm orchestr povstal a uklonil se. Potlesk nadšeného publika mu bušil do uší. Bruckner, Bruckner, skandoval sál. Když se chtěl otočit a uklonit, cítil překážku.

"Váš ručník," řekl hlas. "Co?" vyjel. Podíval se do usmívajícího se obličeje té ženy, kterou považoval za masérku. Podávala mu ručník.

Grauhammer vyděšeně zjistil, že mu ručník upadl a odkryl jistou část jeho těla, která se nevhodným způsobem zviditelnila. Rychle se zahalil a chtěl si sednout.

Vousáči si mumlali něco nesrozumitelného. Pak jako na povel udělali mezi sebou místo a vzali Grauhammera do svého středu. V tom okamžiku ho někdo polil, což Grahammera trefilo jako blesk.

Plakát

Po návštěvě sauny se Grauhammer cítil podivně zesláblý. Taxík, který zavolal, stál už několik minut přede dveřmi. Zatím byl Grauhammer ještě v prostoru pokladen. Díval se na plakáty festivalů, které visely i tady. Z vnitřních prostor lázní sem doléhal smích, i dětský křik zesílil a znervózňoval ho.

"Zeměměřiči," ozval se za ním slabý hlas.

Když se s námahou otočil, uviděl ženu, která unaveně téměř ležela v jakémsi křesílku v těsném prostoru pokladny. Byla osvětlena neónem a vypadala jako průhledná.

Přišla o dítě, napadlo ho.

Měl pocit, že podobnou scénu viděl na jednom plakátě z festivalu. Ze škvíry se dralo bílé světlo snehu. Bledý hedvábný lesk ozařoval celý plakát. Ale na plakátě měla žena ještě kojence u prsu.

"Kde je vaše dítě?" odvážil se zeptat se jí.

"Jaké dítě?" zašeptala a zdálo se, že se pod jeho otázkou zachvěla.

"Vaše dítě," řekl neústupně Grauhammer. Neklidně bloudil pohledem po její hrudi, která se zdvíhala pod neónovým světlem.

"Dali ho do stoupy," vydechla. Než Grauhammer stačil vyjádřit své zděšení, ozval se ode dveří hlas:

"Jak dlouho mám ještě čekat, pane?"

"Jděte, jděte!" pobízela ho žena za okénkem pokladny. Sotva se zvedla, neónoné světlo zhaslo. Zvenčí sem zazářilo slunce. Taxíkář si posunul čepici z tváře a zamnul si ruce, aby je zahřál.

"To je pan zeměměřič, Gerstäcker," ozvalo se od pokladny. Pak se zatáhl závěs a už nebylo nic vidět.

Grauhammer pocítil šťouchnutí do ramene.

"Tak co," mrkal na něj Gerstäcker. "Jdem?"

Balancoval teď čepici na hřbetu ruky a těsně před spadnutím ji druhou rukou zachytil.

"K zámku, že jo?" zeptal se Grauhammera a otočil zarudlý obličej od volantu.

"Jeďte, jeďte," sténal Grauhammer. Už mu bylo jedno, kam vlastně pojede. Nemohl si vzpomenout, že by si sám jízdu přál.

"Nepojedu bez jasných instrukcí," řekl řidič. Poklépával prsty v rukavicích z jemné kůže na volant. Zesláblý Grauhammer to trpěl.

"Copak by zákazník neměl právo odmítnout zaplacení, kdybych ho nedovezl ke správnému cíli?"

"Chápu vaše pochyby," řekl Grauhammer slabě. "Ale nesdílím je. Už jsem pochopil, že nejsem svým pánem. Od chvíle, kdy jsem přišel, mi to každý dává jasně najevo. K čemu tedy tahle hra? Jeďte už. Odvezte mne tam, kam mne máte odvézt. Jsem si jistý, že máte přesné instrukce od hraběcího dozorčího úřadu."

"Křivdíte hraběti," řekl Gerstäcker.

"Možná," odpověděl Grauhammer rezignovaně. "Ale nikdo nemá ponětí, co se mnou dělá."

"Jsem taxikář, co ode mne čekáte?" ozvalo se zpředu.

"No dobrá," řekl Grauhammer. Znělo to příkřeji, než chtěl. "Odvezte mne k zámecké restauraci. Je poledne a chci se naobědvat."

"Restaurace není přístupná zamestnancům zámku, což byste vlastně měl vědět, pane zeměměřič," zněla odpověď.

"Pane zeměměřič, pane zeměměřič," opičil se Grauhammer. "Kdo to má pořád poslouchat? Poroučím vám, abyste mne neprodleně odvezl k hraběti samotnému. Tam požádám o propuštění z hraběcích služeb."

"Pan hrabě už dávno nikoho nepřijímá. A kromě toho má v poledne i hraběcí úřad zavřeno. Polední klid, chápete. Mimo to vás můžu ujistit, že za celá ta léta, co jsem ve službě, nebyl skoro nikdo propuštěn. A to je báječné zařízení pro dobro všech zaměstnanců."

"I když zaměstnanci to dobro proklínají a rádi by se ho zbavili?" křičel téměř Grauhammer.

"I v takových případech, ty jsou ale velice vzácné," zněla odpoveď.

Stále ještě seděli v autě na kraji silnice. Okna se zapotila, takže Grauhammer se vylekal, když uviděl na skle přitisknutý dětský obličej, který na něj zíral.

"Jedeš!" zahrozil mu a praštil zevnitř pěstí do skla.

"Jsou zvědavé," řekl řidič. "Nastává se často, že by tu taxík stál tak dlouho."

"Tak jeďte přece. Pro mě za mě třeba zpátky k hostinci. Jakmile dorazí mé auto, ihned odcestuji."

"Odcestujete?" zeptal se řidič. Jeho obličej se zkřivil, jakoby Grauhammer řekl nějakou nehoráznost.

"Ano, odcestuji!" opakoval Grauhammer. "Ještě dnes, jsem pevně rozhodnutý."

Když se auto rozjelo, opět se rozezněla hudba, vzedmula se a zase padala do propasti. Temnotou hřmely a burácely vítězné famfáry. Grauhammer dýchal vzrušeně. Ruce mu cukaly. Natahoval je přes propast. Teď se uklidnily a švihly rezolutně dirigentskou hůlkou. Jeho příkazy šlehaly do orchestru jako blesky.

Řidič nechal otevřené okno a vítr fičel do auta.

V Grauhammerových uších stále šumel potlesk. Vyčerpán ležel bezvládně s hlavou na čalounění sedadla. Ohryzek se mu pohyboval nahoru a dolů na štíhlém krku.

(z rukopisu překladu)